Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-06 10:24:25

Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků

Čeští tanečníci prozradili, na které songy se jim v roce 2020 nejlépe tancovalo. Jaké jsou nejlepší písničky na tancování uplynulého roku? Každý tanečník hledá nejlepší písničky, na které se mu bude dobře tancovat. Každý lektor hledá nejlepší písničky, na které bude radost učit na tanečních lekcích. Každý choreograf hledá nejlepší písničky, na které může vytvořit…Pokračovat ve čteníNejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků Článek Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2020-04-16 19:26:18

Itálie: tyhle peníze nechceme. Vláda odmítla 39 miliard z eurovalu

Italský premiér Conte odmítl nabídku peněz z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Nejedná se přitom o malé prostředky – řeč byla o 39 miliardách eur. Evropský stabilizační mechanismus, zvaný občas krátce euroval, má být záchranným mechanismem pro země eurozóny, které se dostanou do finančních potíží. Založen byl až roku 2012, dost dlouho po vzniku eurozóny samotné. Jednání o jeho vzniku se nicméně táhlo už nějakou dobu předtím. U našich slovenských sousedů kvůli zapojení do eurovalu padla vláda Ivety Radičové, kterou tehdy sestřelil pravicový politik Richard Sulík. Dnes je patrné, že tato událost umožnila cestu k moci Robertu Ficovi, a to hned na dvě volební období, z čehož zpětně Sulík nemá zrovna radost, ale tenhle luxus výhledu do budoucnosti tehdy pochopitelně nikdo neměl. ESM a jeho přímí předchůdci, organizace jménem EFSF a EFSM, byly zatím nasazeny do akce v pěti zemích: na Kypru, v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku. Nyní tedy bylo nabídnuto Itálii, že by si z ESM mohla půjčit 39 miliard eur na boj s koronavirem. Na tom se jako na kompromisu dohodli ministři financí zemí EU před Velikonocemi. V případě Itálie, jejíž rozpočty jsou našponované, by se dalo čekat, že takovou nabídku vezme… Ale kdepak! Předseda vlády Conte velmi jasně a jednoznačně sdělil, že využití ESM nepřipadá v úvahu. Radši to řekl dokonce dvakrát za sebou. To si zaslouží nějaký komentář. Italské odmítnutí má dva hlavní kořeny. Ten první z nich je faktického rázu. Finanční podpora z ESM měla být určena na „přímé a nepřímé náklady ve zdravotním sektoru“. To ale není v současné době hlavní italský problém. Italské zdravotnictví není vysloveně finančně vyčerpané. Přetížení kolem Covidu spočívalo spíš v nedostatku techniky nebo kvalifikovaných odborníků, které v podobné krizi prostě neseženete. Uznávaný profesor odněkud z Göttingenu nebo Cambridge kvůli slibu dvakrát většího platu nezmění celý svůj život od základů a nepřestěhuje se do země, jejíž jazyk ani nezná. Tím méně, když navíc ví, že ta samá epidemie hrozí u něj doma. Největší problém, který vláda v Římě řeší, je otázka, jak udržet naživu italské hospodářství jako celek, k čemuž ovšem a) je 39 miliard eur málo, b) stejně k tomu nejsou oficiálně určeny. Samozřejmě by v téhle situaci šlo udělat nějaké špinavé triky. Třeba pozměnit státní rozpočet, sebrat zdravotnictví právě těch 39 miliard, nalít tam místo nich tu půjčku – tím by byla podmínka využití na zdravotní péči technicky splněna – a těch 39 uvolněných miliard použít podle libosti. Money is fungible. Jsem rád, že se o tom v tomto případě ani neuvažuje. Pověst Jihu jako švindlířů nutně potřebuje aspoň trochu vylepšit. Kdyby toto udělali, bude se jim to vracet ještě dvacet let. Druhý důvod, proč Italové odmítají ESM, spočívá v jejich obavě, čím za ty peníze fakticky zaplatí. Konkrétně se italské obyvatelstvo nijak netěší na možnost, že při ekonomickém rozhodování v zemi by mohla získat významné slovo takzvaná Trojka (Evropská komise, ESM a Mezinárodní měnový fond). Ta už totiž přišla ke slovu právě v nedalekých zemích jako Řecko a Portugalsko. Jejím obecným doporučením byly tvrdé škrty a tomuto doporučení se nedalo příliš vzepřít. Kdo platí muziku, ten vybírá písničky – a případně i ticho, pokud se mu zachce. Taková vyhlídka ovšem není pro Italy nikterak lákavá. Zejména pravice, která se obává ztráty státní suverenity, proti vizi Trojky vrtající do tvorby italského rozpočtu bojuje velmi sveřepě. Hnutí pěti hvězd (M5S), které aktuálně tvoří vládní koalici s levicovou Demokratickou stranou (PD), má s ESM a s Trojkou rovněž dost zásadní problém, kdežto PD by ESM brala. Také mezi nimi došlo k těžkému koaličnímu konfliktu (zpráva z deníku La Stampa), který hrozil existenci vlády úplně ukončit. To by v Itálii nebylo zas tak výjimečné, italské vlády jsou notoricky nestabilní – viz tenhle přehled. Ale obvyklým řešením, padne-li italská vláda, je vytvořit novou vládu z jiných stran a poslanců, což by se při aktuálním složení parlamentu vůbec nemuselo podařit. Ke staré loňské koalici M5S + Salviniho Lega, která by číselně měla většinu, se Conte spíš asi chtít vrátit nebude. Takže by hrozily předčasné volby, v Itálii podstatně méně časté. Naposledy se konaly roku 2008, předtím roku 1996. A ani PD, ani M5S nemají přitom jistotu, zda by se příští vláda náhodou neobešla bez nich. Pravice má naopak vyhlídky na to, že by vyhrála, protože pokles preferencí Legy je kompenzován vzestupem bodů ještě pravicovější strany Bratři Itálie. (Jejich preference nápadně připomínají spojené nádoby.) Akceptovat půjčku z ESM je tedy v Itálii politicky neprůchodné, asi stejně, jako u nás akceptovat nějaké ty mladé muže, co jsou prý určitě nezletilí Syřani. Co tedy ale vlastně politicky průchodné je? Nevím. Pokud je mechanismus jako ESM, který byl vymyšlen proto, aby sloužil jako pomoc zemím v potížích, natolik obáván a neoblíben, že jej širší populace v zemi postižené problémy odmítá využít, tak je otázka, k čemu vlastně existuje… Osobně mám dojem, že je nejvyšší čas rozdělit euro na „tvrdé německé“ a „slabší středomořské“, dokud se ten proces dá ještě aspoň trochu uřídit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-14 20:37:10

Vzpírali se humorem. Dokument ČT připomene dílo umělecké dvojice Vodňanský & Skoumal

Dokumentární film o životě a tvorbě umělecké dvojice Janu Vodňanském a Petru Skoumalovi popisuje svobodu a rozlet 60. let a zakazování 70. let, masovou popularitu večerníčků i ilegální koncerty. Premiéru snímku Marka Najbrta nazvaného Vodňanský & Skoumal – Všechno je proměnlivé uvede ČT art ve středu 18. března od 20.20 hodin. Umělecká dvojice se během své dlouhé kariéry výrazně zapsala do české kultury a její dílo léty zlidovělo. Jejich představení bavila publikum od roku 1963 až do začátku 80. let, kdy se dvojice rozpadla těsně předtím, než úřady stihly vydat úplný zákaz jejich společného vystupování.  „Myšlenku připravit pro Českou televizi film o dvojici Vodňanský, Skoumal nosím v hlavě řadu let. Jako školačka jsem vyrůstala na jejich LP deskách, vydaných v sedmdesátých letech. Tehdy jsem je ještě osobně neznala. Netušila jsem, kdo jsou ti pánové, jeden s knírem a druhý s vousem, kteří na mě koukají z výřezu na obalu desky s úsměvem idiota, či donkichota,“ říká Alena Müllerová, v jejíž tvůrčí producentské skupině dokument vznikl. A dodává: „Dvojice pro mě byla, stejně jako pro mnoho dalších, zjevením. Svoboda, hravost a absurdita jejich písniček a textů se totálně lišila od toho, co nás obklopovalo a zároveň byla parodií na vyprázdněné projevy a klišé oficiální kultury.“ Ambice filmu přesahují pouhou rekapitulaci zásadních životních zvratů, písní a vtipů. Dokument si klade za cíl vytvořit atmosféru podobně nápaditou a zábavnou, jako bývala představení. „Kouzlo jejich tvorby spočívá hlavně v kombinaci zdánlivě primitivních a naivistních forem s intelektuálním obsahem. A také samozřejmě v nesporné hudební a textařské kvalitě,“ říká režisér Marek Najbrt. Jejich písničky jsou ve snímku doprovozeny hudebními klipy sestříhanými z archivních záběrů různých momentů československé reality. Dojde i na archivy unikátní a veřejností nepoznané a samozřejmě i řadu známých respondentů. „Vedle samotného Jana Vodňanského jsme oslovili celou řadu lidí, kteří byli s kultovní dvojicí podstatnějším způsobem spojeni. Třeba Táňu Fischerovou, která hrála v jejich nejslavnějších představeních v Činoherním klubu,“ uvádí Marek Najbrt. Kromě Fischerové v dokumentu vystupují například Karel Hvížďala, Jiří Černý, Jan Kačer, Jan Burian, Michal Prokop, Vladimír Mišík, Ilona Svobodová, Jan Hřebejk či první žena Jana Vodňanského psychiatrička Jitka Vodňanská. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2024-05-25 16:00:00

Písničku vyplivne za deset sekund. Překvapí vás, jak „procítěně“ robot zpívá

Libovolný hudební styl, téměř libovolná slova. Generátory hudby umí vytvořit písničky přesně podle vašeho zadání. Vyzkoušejte si, jak by zněly klasické české lidovky nazpívané v moderních stylech. Nebo natočte vlastní videoklip.

Čas načtení: 2024-10-10 17:00:01

Petr Novák: Smutný klaun a skvělý zpěvák. Jeho Náhrobní kámen nebo Hvězdičko blýskavá budou hity už napořád

K hudbě jej vedl dědeček, který ačkoliv byl povoláním strojní inženýr, miloval hudbu a rád si zahrál na piano. Petr Novák se po vzoru dědy učil hrát na klávesy a v dětství vůbec netušil, že se z něj stane slavný zpěvák a hudebník. Více ho zpočátku sice lákalo divadlo, ale nakonec zvítězila hudba. Kluci z Legerovy ulice „První pecka, kterou jsme tenkrát sepsali, měla senzační název: Ty jsi strašně pěkná holka. A celý text v podstatě rozvedl v několika neotřelých slokách neobyčejně objevné sdělení z názvu písně do podrobností,“ vysvětluje Petr Novák. V době, kdy ještě flirtoval s divadlem, koketoval zároveň s hudbou. Oslovil ho big beat a miloval Beatles. Proto první bigbeatové miminko Petra a jeho kamarádů neslo jméno Beatles, ale to už tady jednou bylo. A proto netrvalo dlouho a narodila se nová kapela George and Beatovens pod taktovkou kamarádů z Legerovy ulice. Kluci bohužel brzy narazili, protože prý uráželi Beethovena a vadil i anglický George. Museli se proto smířit se zkratkou G&B, která se ujala, i když fanoušci si mysleli svoje. A protože všichni hudebníci skupiny bydleli v Legerově ulici 76, stačilo jen vyjít nebo sejít schody, zazvonit a mohlo se tvořit. Autor hitu Náhrobní kámen Petr Novák doplatil na příšerný životní styl. Neskutečné, co do sebe denně cpal Číst více První nahrávka a úspěch jako hrom „Petr při skládání muziky neznásilňoval text jako mnozí jiní, ale dal se vést přirozenou melodií slov,“ tvrdí Ivo Plicka. Autoři písní byli dva – Ivo Plicka psal texty a Petr Novák komponoval hudbu. Dali si za cíl vytvořit studiovou nahrávku a v tom jim přálo štěstí. Objevil se pan Sláma, který pracoval jako zvukař v Československém rozhlase. Ten umožnil klukům na svém magnetofonu natočit šest písniček. Písničky donesli hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, a protože jej dvě písně zaujaly, zařadil je do rozhlasové hitparády Houpačka. Šlo o skladby Povídej a Já budu chodit po špičkách. Následoval raketový úspěch a písně se držely v soutěži rok a půl. Pro kapelu to bohužel nebyl start hudební kariéry, ale jakýsi její pomníček, protože všichni museli rukovat na povinnou vojenskou službu. Jenom Petr Novák se vojně elegantně vyhnul díky modré knížce.  Manželská tragédie slavných: Zpěvák Petr Novák i jeho žena, herečka Eva Jakoubková, se těsně po padesátce otrávili Číst více Nový začátek Po rozpadu skupiny G&B toužil Petr Novák po herecké kariéře, z čehož pak sešlo. Později se k divadlu vyjádřil: „Národní divadlo, to je nádhernej a honosnej konec všeho hereckého snažení.“ Jako muzikant dostal novou šanci v pražském bigbeatovém uskupení Flamengo. V jejich repertoáru se usídlily dva úspěšné hity z Houpačky a kromě toho vznikla nová píseň Náhrobní kámen. Kvůli neshodám vykopli Petra Nováka z Flamenga spolu s Jiřím Čížkem. Vyhodili oba z auta po koncertě ve Staré Boleslavi a manažer na ně z auta řval: „Táhněte oba do prdele a ty český sračky si hrajte někde jinde!“ Do Prahy dorazili pěšky až před polednem.  Novákova největší sláva neměla dlouhého trvání, a to hlavně pro jeho odpor ke komunismu. Mohl sice hrát a zpívat, ale mocní mu házeli klacky pod nohy a všemožně mu znepříjemňovali život. Alkohol, cigarety, špatná životospráva a následky úrazu mu nedovolili dožít se požehnaného věku. Zemřel poměrně mlád poté, co v roce 1997 zazpíval na benefičním koncertě po povodních na Moravě. Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (P. Gratias: Cesty do rockového nebe, J. Vaněk: Petr Novák) KAM DÁL: Václav Neckář: Měl úspěch díky roztrženým kalhotám.

Čas načtení: 2021-01-06 10:24:25

Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků

Čeští tanečníci prozradili, na které songy se jim v roce 2020 nejlépe tancovalo. Jaké jsou nejlepší písničky na tancování uplynulého roku? Každý tanečník hledá nejlepší písničky, na které se mu bude dobře tancovat. Každý lektor hledá nejlepší písničky, na které bude radost učit na tanečních lekcích. Každý choreograf hledá nejlepší písničky, na které může vytvořit…Pokračovat ve čteníNejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků Článek Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2024-06-10 12:26:00

MORA s dětskou kapelou Čiperkové i letos

Praha 10. června 2024 (PROTEXT) - Tradiční česká značka MORA, která je synonymem rodinné pohody, propojuje své aktivity s oblíbenou českou dětskou hudební kapelou Čiperkové. Jejich písničky a vystoupení zná snad každé dítě. Aktuálně Čiperkové nazpívali novou, už třetí verzi populární písničky MO-MO-MÓ-MORA a představili ji na nedávném Čiperkafestu. Písnička samotná i spojení s oblíbenou dětskou kapelou je symbolické. Ukazuje, že značka MORA je středobodem rodinného života napříč generacemi a je plná života už od roku 1825 - nejen u nás, ale i ve světě.Česká dětská hudební kapela Čiperkové, založená v roce 2014, vystupuje téměř každý víkend po celé ČR, v divadlech, na festivalech a dalších akcích. Publikum tvoří děti předškolního věku a rodiny s malými dětmi. Čiperkové mají i vlastní velmi úspěšný YouTube kanál s mnoha miliony zhlédnutí. Spolupráce se značkou MORA se datuje už od roku 2019, kdy byla v rámci Čiperkafestu upečena největší bublanina v ČR zapsaná v České databance rekordů.„Spolupráce s dětskou hudební kapelou Čiperkové nás skutečně těší. Je radost pracovat s nadšenými, talentovanými dětmi, které dovedou přenášet radost z hudby, pohybu a setkávání na přítomné publikum. To tvoří rodiny s malými dětmi, které jsou podstatnou částí cílové skupiny naší značky MORA,“ uvádí Anna Vrbovcová, brand manažerka značky MORA pro ČR a SR.Před čtyřmi lety vznikla první písnička a klip MO-MO-MÓ-MORA, která vyjadřuje hodnoty značky a vystihuje to, že je MORA součástí rodin napříč generacemi. Třetí verzi této písničky nazpívali právě Čiperkové a vůbec poprvé ji představili veřejnosti na nedávném Čiperkafestu, na němž samozřejmě nemohla chybět značka MORA se svými soutěžemi a odměnami pro malé účastníky. Tradiční česká značka MORA a Čiperkové se brzy potkají na další významné akci.„Značka MORA byla, je a bude středobodem domácnosti. Spolu se členy rodiny prožívá radostné i všední chvíle už po mnoho generací. V příštím roce tu bude už neuvěřitelných 200 let od doby, kdy byly v Mariánském Údolí v Hlubočkách u Olomouce položeny základy této ikonické české značky. Nové nazpívání písničky dětskou kapelou považujeme i v tomto smyslu za symbolické vyjádření toho, že MORA je a bude plná života,“ uzavírá Anna Vrbovcová.MORA je součástí celé řady živých akcí a kulturních či sportovních eventů určených pro rodiny s menšími i většími dětmi, například právě proběhlého Světového poháru ve vodním slalomu 2024, který MORA dlouhodobě sponzoruje. A o něco později to bude i oblíbený ČEZ Lipno Sport Festival, jehož je MORA rovněž dlouhodobým partnerem. V lipenském festivalu se angažuje legendární olympijská vítězka Kateřina Neumannová – ambasadorka značky MORA.Tradiční česká značka MORA stále přináší svým zákazníkům nové a spolehlivé výrobky s nejmodernějšími funkcemi pro aktivní život v kruhu rodiny. O tom svědčí i to, že je dlouhodobou jedničkou na tuzemském trhu sporáků a také jednou z nejvýznamnějších značek v kategorii vestavných kuchyňských spotřebičů v ČR. Úspěšně působí i na mnoha dalších trzích.MORA PLNÁ ŽIVOTAwww.mora.czFotogalerie je umístěná zde: https://1drv.ms/f/s!AlDUuB6kZhh4gY5yfClwxcFFYZbYHQ?e=n4qOyC Zdroj: MORAČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-07-30 13:27:44

Písničky s jazzovými, folkovými a rockovými barvami

Na značce Earshift Music vyšlo 25. července nové album australského písničkáře DANNYHO WIDDICOMBEHO, tentokrát ve spojení s jedním z nejvynalézavějších souborů ze země protinožců, jazzovým triem TRICHOTOMY. Novinka dostala přiléhavý titul „Iridescence“ (Hra duhovými barvami). Zpěvák, skladatel a kytarista Danny Widdicombe žije v Brisbane. Tento eklektický hudebník vydává alba v žánru folku, blues, rocku, bluegrassu, country, jazzu a dokonce ambientu! Proslavil se ale především spoluprací se slovutnou bluegrassovou kapelou Wilson Pickers. Jako písničkář zpívá upřímným a životem unaveným hlasem, který přesahuje […] Zobrazit celý článek Písničky s jazzovými, folkovými a rockovými barvami

Čas načtení: 2022-01-19 16:42:40

Ivan Mládek oslaví osmdesátiny reedicí debutových alb

V pondělí 7. února oslaví skladatel, textař, hráč na bendžo a zpěvák Ivan Mládek osmdesáté narozeniny. K této příležitosti vydá Supraphon v kompletu 2CD jubilejní reedici prvních dvou alb Mládkova slavného Banjo Bandu: „Dobrý den!“ a „Nashledanou!“. Nové vydání je doplněno dvěma desítkami bonusů. Album „Dobrý den!“ z roku 1976 navíc vychází po pětačtyřiceti letech i na vinylu. Dvě alba Banjo Bandu z let 1976 a 1977 jsou přehlídkou dodnes funkčních a koncertně prověřených hitů, spojujících účinné melodie, vtipná slova a stylovou hudební podobu. Publicista Čestmír Klos v původním sleeve-note alba „Dobrý den“ pochvalně psal o interpretační tváři, muzikantském nadhledu, aranžmá, textech a jednotě i pestrosti naráz. Kraťoučké, často jen zhruba dvouminutové skladby, jsou kondenzovanou zábavností, prosvětlující jinak temnou druhou polovinu sedmdesátých let. Profesionální texty s využitím neočekávaných legračních rýmů a drtivých refrénových sloganů se již dostaly do čítanek. Banjo Band byl vždy tvořen výbornými muzikanty a jen zdánlivě ochotnickými zpěváky. Dohromady jeden z oprávněně mimořádně trvanlivých fenoménů, nezničitelný ani miliontým poslechem či stým spatřením televizního „klipu“. Dáša N. a Dáša mlsná, Linda, křeček, pantáta s kantátou, nevědomí medvědi, ztracené sako, Jožin z bažin, švagr s bagrem, zmalovaná dívka s dolíčky nebo Prachovské skály jsou jen ze 54 písní na 2CD a 18 písní na originálním LP, které v pátek 4. února 2022 vydává Supraphon.   Mám všechny své písničky stejně rád U příležitosti nového vydání alb Banjo Bandu „Dobrý den!“ a „Nashledanou!“ poskytl Ivan Mládek krátký rozhovor. Kterou svoji písničku máte nejraději a proč? Už jsem to několikrát řekl, že mám všechny svoje písničky stejně rád, protože mi nečekaně umožnily živit se celý život muzikou. Jenom s brnkáním na banjo a bez písniček by se mi to nepodařilo. Co vám v této obtížné pandemické době dělá radost? Malujete nějaký další obraz, či snad píšete knihu, nebo se rodí nová písnička? Už asi dvacet let nic nepíšu ani neskládám, a jak říká Poirot, mozkovou kůru už využívám jen k vymýšlení obrazových námětů. Máte před sebou několik koncertů (například 26. ledna v Děčíně, 23. února v Praze v KD Barikádníků; 23. března v Divadle Broadway) – budou to tzv. „výjimečné narozeninové koncerty“? Na co se mohou fanoušci těšit? Na to, že kromě mého průvodního slova a exhibice našich komiků uslyší staré písničky Banjo Bandu skoro přesně v provedení a skoro na stejné umělecké, pro někoho neumělecké, úrovni jako na prvních elpíčkách, které teď Supraphon tak příhodně „oprášil“.

Čas načtení: 2021-11-05 14:46:20

Rozdělují jeho písně národ? ČT odvysílá dokument o Janu Nedvědovi

Stánky, Valčíček, nebo Na kameni kámen. Ty a mnohé další písně lidé znají od táboráků, z rádií, nebo zpěvníků. Jejich autor, písničkář Jan Nedvěd působil mimo jiné se svým bratrem v kapele Brontosauři, vystupoval také se skupinou Spirituál kvintet a věnoval se i sólové dráze. Dokument Tahle doba není pro nás bude odvysílán v premiéře na ČT2 v úterý 9. listopadu od 21:50 hodin. „Vždycky mě zajímali nejednoznačné osobnosti a písničky Jana Nedvěda dělí lidi na dvě skupiny: na ty, kteří je mají rádi a na ty, co se jim smějí. Já se jeho písničkám dlouho taky smál, až jsem ho začal mít rád. Měli jsme velké štěstí, že nám jako jednomu z mála štábů dovolil s ním natáčet, protože on už s médii nekomunikuje,“ uvádí k dokumentu režisér Jan Látal a dodává: „Nezajímala mě ani tak bulvární rovina jeho osobnosti jako spíše hudba a to, jak se jeho písničky rodí, což se nám povedlo zachytit. Název pochází z jedné jeho písně, kde zpívá, že jeho generace už nynějšímu světu nerozumí a pomalu odchází. Myslím, že to tak skutečně je.“ Látal sledoval hudebníka na jeho možná posledním turné. S písničkářem, který se cíleně straní médií, se mu během několika let podařilo navázat intenzivní vztah a Nedvěd ho pustil do své skladatelské kuchyně – dřevěné boudy vedle své chatky u Berounky. Diváci tak uvidí, jak Nedvěd píše texty, komponuje a přemýšlí o hudbě a dá nahlédnout i jeho názorům na aktuální politické dění, stárnutí a vztahy obecně. „Jan Nedvěd představuje fenomén jedné generace, která pomalu odchází. Režisérovi Janu Látalovi se podařilo vybalancovat poměr mezi patetičností, adorací i zlehčováním tvorby a zachytit cosi křehkého, a sice jak tvorba tohoto písničkáře vzniká,“ uvádí k dokumentu kreativní producentka Martina Šantavá. Písničkář se ve filmu vydává proti proudu času na chatu do Luk pod Medníkem, kde prožil jako tramp své dětství a kde napsal své první písničky. Chata, kterou před lety daroval svému synovi, je v dezolátním stavu. Ve filmu zobrazuje metaforu rozkladu hodnotového systému, který Nedvědova generace vyznávala a který dnes mizí společně s ní. Proto snímek nese název Tahle doba není pro nás. Dalším rámcem filmu jsou rozhovory s několika muzikanty jako je Xavier Baumaxa, Mucha nebo Vilém Spilka, kteří Nedvědovy písně parodují a přepracovávají.

Čas načtení: 2025-08-29 06:30:39

Spotify se vrací k funkci, kterou před lety zrušilo. Umožní sdílet písničky s přáteli

Spotify postupně nasazuje novou funkci, která uživatelům umožní chatovat a sdílet písničky přímo v aplikaci O úplnou novinku se ale nejedná, podobnou funkci hudební služba nabízela už před osmi lety Kvůli nezájmu uživatelů ji v roce 2017 zrušila, nyní se pokouší o comeback  Hudební služba Spotify začala do mobilní aplikace postupně nasazovat chatovací funkci, která uživatelům přináší (staro)nový způsob, jak sdílet muziku s přáteli či rodinnými příslušníky. Výraz v závorce jsem přitom nepoužil jen tak náhodou – streamovací gigant nabízel funkci chatování do roku 2017, kdy ji zrušil podle svých slov z důvodu, že ji uživatelé příliš nepoužívali. Po osmi letech se ale praktická vychytávka vrací zpět na scénu. Přečtěte si celý článek Spotify se vrací k funkci, kterou před lety zrušilo. Umožní sdílet písničky s přáteli

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-17 08:15:55

Zpívá Bedřich Ludvík

Věděli jste to? Že ten pán zpívá? Že hlasem vychází ze svého těla a míří k vám. Kdybyste ho měli nějak zařadit, ten zpěv, snad je to folk s různými přesahy, ale proč nenechat prostě jen písničkáře? Protože je to i trochu jinak. Některé Bedřichovy písničky totiž nejsou "pouhými" písněmi a jsou všeobecně známé. Ještě se nechytáte? Abych přestal blbnout? Poslechnu. Jsou to znělky. Pro každý svůj dokumentární seriál si pan režisér nařídil či doporučil napsat melodii a text, nazpíval si ji a pak šla do světa. V jedné takové znělce se zpívá i o mně, ach! Představte si to! Jsem na to dost pyšný a musím teď na chvilku přestat psát, abych se vzpamatoval. Mám leccos za sebou, ale přece jen, když už se o vás začne i zpívat… Tak. Už jsem zase zpátky. Nohama na zemi.  A hned mě napadá otázka, jestli totiž může blízký člověk psát o svém příteli? Odpověď? Může. Klíďo – píďo. Některé Bedludovy písničky, nejen znělky, mají v sobě zvláštní kus tajemství. Jakoby z mužského i ženského světa.  …a uhod bys je snad/jen kdyby Bůh byl stvořil muže/ ze žebra Evy… (Vladimír Holan)  Zažít to zpívání je nejlíp na živo, pamatuju jeden čas pravidelné večery B. Ludvíka (někdy s Terezou Boučkovou a dalšími hosty) v Jindřišské věži v Praze. Ale co se dá vlastně psát o tajemství? Abych vám připomenul, co vlastně od Bedřicha všechno znáte, zmiňuji některé seriály. Tak třeba ten o rozhlednách – Rozhlédni se, člověče. Do věží, cyklus o pražských věžích, Památné stromy, Zpět k pramenům… Julie se mě teď ptá, kterou tu píseň - znělku mám nejraději já. Tak to je jednoduché, Půjdem zpět k pramenům, k vodě a kamenům, zpět k pramenům. (Zpíváme si to i v autě, ale nikdy se nějak netrefíme – kdyby to byl někdo jiný, podezíral bych ho, že to dělá schválně, aby mě hudebně zblbl, ale Bedřich? To ne.) {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Proč je na začátku titulek Zpívá Bedřich Ludvík? Protože on toho kromě zpívání, hraní a skládání dělá ještě hodně. Kromě práce v lese a na pozemku a občasné pomoci dětem pořád točí, snímá, stříhá. Z posledního roku se mi líbil například dokument o naší hymně s kytaristou Štěpánem Rakem. Odvysílala ČT2. Zpět k písničkám. Jednu má Bedřich zvláštní, je na cestu domů. Bývá na koncertě poslední, jenže někdy to nevyjde a lidi si vytleskají přídavek, a to je pak jiná. Nebo ji pan autor zařadí jako přídavek, a lidi zrovna dost netleskají nebo pospíchají. Ta písnička má pěknou lehkou melodii a opravdu o ničem jiném není, jen na cestu domů aby se vám dobře šlo. Až se jí naučím, budu ji zpívat vnučkám před usnutím. Poslední proč. Proč si některé Bedřichovky zpívám? Z radosti. Třeba proto tušené tajemství, třeba proto, že můžu snít. O tom jak krásný bude svět až Bůh stvoří muže ze žebra Evy.

Čas načtení: 2024-05-07 20:31:11

Rarášci a zvířátka... víc než zpěvník [Jaroslav Kopecký / Mgr. Jaroslav Kopecký]

interaktivní zpěvník (písničky z divadelního představení Rarášci a zvířátka), zábavné a zároveň edukační písničky, kombinace not, omalovánek, rébusů a úkolů.

Čas načtení: 2024-07-09 11:57:50

České říkanky a básničky [Sun]

České lidové říkanky a písničky, oblíbené mezi námi i našimi nejmenšími. V knize naleznete ty nejoblíbenější české říkanky a písničky, kniha je doprovázena pestrými obrázky od manželů Izákových.

Čas načtení:

Malé zamyšlení nad texty písniček dnes a dříve

Mám mobil. V mobilu mám písničky. Nepoužívám streaming, vše, to co poslouchám, mám v paměti. Nejsem vybíravý a hudbě příliš nerozumím, tak tam najdete převážně české a anglické skladby z 80 let minulého století. Nějakou klasiku, samozřejmě Kryla, něco country a pak lidové písničky z Moravy, cimbálovku a dokonce i – stydím se to napsat – dechovku. Ale ne tu běžnou, mám tu sprostonárodní – s hvězdičkou. Nu, tak do mě, vysmějte se mi.

Čas načtení: 2025-02-24 17:49:16

MACROSS Shooting Insight – žhavé výstřely, tklivé písničky

Pokud jste si prošli víceméně standardní pubertou, neztratili jste paměť a máte schopnost sebereflexe, nejspíš vás nepřekvapí skutečnost, že lze někoho pobouřit kulturou, písničkami a projevy lásky. Článek MACROSS Shooting Insight – žhavé výstřely, tklivé písničky se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-03-05 22:18:19

Hity socialismu: Uhádnete písničky podle úryvku?

Hudba „za socíku“ plnila hned několik funkcí – byla zábavnou vložkou televizních estrád, umožňovala lidem navštěvovat koncerty, případně jim zlepšovala náladu, když si večer po práci pustili svůj oblíbený hit. I když podléhala cenzuře, vzniklo během tohoto období několik nezapomenutelných hitovek. The post Hity socialismu: Uhádnete písničky podle úryvku? first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2026-01-03 17:27:46

Jeho písničky pravidelně trendují na TikToku. Když jsem v rapu vážný, připadám si cringe, říká Lajfr

Herec a rapper Radek Lajfr v podcastu Režim nerušit mluví o tom, jak kloubí divadlo s hudbou i proč mu rapový stereotyp nikdy neseděl. Článek Jeho písničky pravidelně trendují na TikToku. Když jsem v rapu vážný, připadám si cringe, říká Lajfr se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-01-18 08:00:00

Videokvíz: Tuhle písničku jste slyšeli 100x. Ale poznáte, z jaké je to pohádky? 90 % lidí u 3. otázky totálně pohoří

České pohádky to nejsou jenom slavní herci, herečky a poutavé pohádkové scény, kdy dobro vítězí nad zlem. Jsou to bezesporu i známé české písničky. Písničky, které zazněly v pohádkách, ale pro jejich chytlavost je děti zpívaji u táboráků, ve školách i školkách.

Čas načtení: 2026-01-30 20:00:00

Kupiče mám, pro obraz s Trumpem přijeli až z Kuvajtu. Ivan Mládek baví i jako malíř

„I svými obrazy se snažím především pobavit,“ říká hudební skladatel, textař, scenárista, hráč na banjo a zpěvák Ivan Mládek. Jeho písničky zná v Česku asi každý. Hit Jožin z bažin prorazil i v zahraničí, díky legendární americké kapele Metallica dokonce i za oceánem. Mládkova plátna jsou vlastně podobná jako jeho písničky. Zobrazují neotřelý pohled na předsudky hyperkorektního světa, české dějiny i třeba skautské vedoucí.

Čas načtení: 2026-05-09 00:01:00

Jak stáhnout písničky ze Spotify (offline poslech krok za krokem)

Stahování hudby ze služby Spotify je velmi jednoduché, ale má jedno důležité omezení – funguje pouze s placeným tarifem (Spotify Premium). Pokud ho máte, můžete si hudbu stáhnout do telefonu nebo počítače a poslouchat ji

Čas načtení: 2024-02-18 10:37:00

Jó, to jsem ještě žil. Po Jiřím Šlitrovi zůstaly zlidovělé písně i dívčí akty

Skládal půvabné písničky, které zná dodnes celý národ, byť od jeho narození uplynulo ve čtvrtek 15. února rovné století. Krajina posedlá tmou, Klokočí či Nashledanou - to jsou jen některé z nich. Jiří Šlitr byl samoukem s mnoha talenty a na co sáhl, to mu šlo. Proslavila jej hudba a divadlo, ale on sám se nejvíc cítil být výtvarníkem.

Čas načtení: 2024-02-18 08:18:00

KVÍZ: Poznáte naše ptáky podle jejich zimního zpěvu?

Na počátku každého roku mají milovníci ptáků možnost zapojit se do akce nazvané Ptačí hodinka, kterou pořádá Česká společnost ornitologická. Lidé při té příležitosti pozorují a počítají ptáky na vyhlédnutém stanovišti. Mnozí si při té příležitosti jistě všimli, že se ptáci hlasově projevují i v zimě. Jistě, je to trochu jiný zpěv než třeba na jaře. Ale i tak se každý druh drží své vlastní, charakteristické písničky. Poznáte ptáky podle jejich zimního zpěvu?

Čas načtení: 2020-05-21 19:11:00

Hromadná doprava, pořádná otrava

Inspirací k tomuto článku mi byl mladý zelený Stropnický, jenž po přesunu na dědinu dospěl k názoru, že na vesnici to bez auta nejde. Neinspiroval mě poprvé, kluk ušatý. Jo, abych nezapomněl. Název jsem ukradl z písničky Ivo Jahelky. Abych rozvedl, co znamená ono nejde, dám zde čtenářům málo znalým problematiky konkrétní příklad. Máme to 17 kilometrů do krajského města, obec je dobře dopravně obsluhována, mnohé jiné mohou závidět. Chtěl-li bych se dostat do práce (dědina příležitostmi neoplývá) na 8:00 s tím, že malého hodím do oční třídy ve městě (vesnická školka ji nemá), museli bychom vstát v 6:00. 6:42 bychom vyrazili ze zastávky, 7:30 jsme na autobusovém nádraží. Trolejbusem ke školce, tam (vždy uvádím optimistické odhady) 7:50. Odbavení, rozloučení. 8:00. To už jsem měl být v práci! Nezbude než vstávat kolem 5:00. Autobusy jezdí po hodině. Ze školky tudíž vyrážím v 7:00, na úřadě pípám (anžto je hromadnou dopravou špatně dostupný) nejdřív v 7:30. Končím 16:00. Velké setkání ve školce v 16:30. Na autobusovém nádraží jsme cca 16:50. Autobus jede v 17:35. Doma jsme kolem 18:15. Pokud se rozhodneme použít auto, vstaneme v 6:00. Ranní putování ukončím v 7:40 pípnutím. A kolem 17:15 jsme doma. Hodina spánku navíc. A celková úspora 2 hodiny času každý všední den. 40 hodin za měsíc. Jako odpracovat týden navíc. Tak a teď mi řekněte, jestli se najde tak drsný odpůrce automobilismu, který by do toho šel. Ne na nějaké pokusné období. Ale na 2 roky. Realita. Žádná reality show. Jak píšu opakovaně: Do školy blízko. Do práce blízko. Na úřad blízko. K doktorovi blízko. Za kulturou blízko. Do obchodu blízko. Využívat home office. Raději si nechat zboží dovézt, než pro něj jet. Jinak se z dopravy posereme. A můžeme investovat, jak chceme. Je to marné, je to marné, je to marné...