Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-05-09 10:00:00

Keir Starmer byl šokován, když zjistil, že se ve čtvrtek v Británii konaly komunální volby

(Ironický komentář britské autorky Laury K., k volební katastrofě Starmerových labouristů, který je jako obvykle až děsivě blízko faktům. Autorka některé skutečnosti ironicky přehání, ale důsledně vychází z faktů. Starmer skutečně chtěl odložit letošní komunální volby, protože se zanedlouho koná jejich reforma, atd. Nejsem si jist, nakolik je tento text pro české čtenáře nosný, protože je nutno znát paradoxní podrobnosti současné domácí britské politiky. Ale zkuste si to přece jen přečíst! :) JČ) Rozzuřený sir Keir Starmer požaduje vysvětlení poté, co se dozvěděl, že se ve čtvrtek v Británii konaly místní volby, a to navzdory jeho osobnímu rozhodnutí je odložit. Pátrací tým se nyní zoufale snaží najít bašty labouristů, které tak nedbale ztratil.„Na schůzi jsem dal jasně najevo, že tyto volby mají být odsunuty na neurčito,“ zuřil premiér během tiskové konference. „Odložil jsem je, dokud se nezlepší moje popularita, což, jak všichni víme, znamená na neurčito. A přesto je někdo nechal proběhnout. Náš demokratický proces je naprosto nepřijatelný a musí se urgentně změnit.“ ČÍST V APLIKACI Rozzuřený sir Keir Starmer požaduje vysvětlení poté, co se dozvěděl, že se včera konaly místní volby, a to navzdory jeho osobnímu rozhodnutí je odložit. Pátrací tým se nyní zoufale snaží najít bašty labouristů, které tak nedbale ztratil.„Na schůzi jsem dal jasně najevo, že tyto volby mají být odsunuty na neurčito,“ zuřil premiér během tiskové konference. „Odložil jsem je, dokud se nezlepší moje popularita, což, jak všichni víme, znamená na neurčito. A přesto je někdo nechal proběhnout. Náš demokratický proces je naprosto nepřijatelný a musí se urgentně změnit.“Zdroje z Labouristické strany trvají na tom, že odložení voleb bylo jednou z mála skutečně prozíravých politických strategií Starmera. Vláda byla bohužel nucena ustoupit, protože takový krok by byl technicky „nelegální“ a lidé, kteří řídí zemi, zapomněli to premiérovi sdělit. Zřejmě nelze volby zrušit jen proto, že byste je prohráli, stejně jako nelze předstírat, že důchodci jsou teroristé, protože nesouhlasí s válečnými zločiny v Gaze. Tomu se říká „autoritářství“, nebo alespoň tomu tak bývalo.Poslanci si stěžují na nedostatek rozhodnosti svého lídra, ale bohužel se nemohou rozhodnout, co s ním dělat, protože každá alternativa je stejně k ničemu. Starmer je politicky tak prohnaný, že jednou řekl voličům labouristů: „Dveře jsou otevřené a můžete odejít.“ Vypadal upřímně zmatený, že jeho návrh poslechli, protože je zvyklý, že ho ignorují.Kupodivu se signalizování vaší základně, že ji pohrdáte, pro Starmera neukázalo jako vítězná strategie, i když mu to někteří majitelé novin slibovali. Umíte si představit jeho zmatení.Premiér si užíval klidné odpoledne se čtyřmi milými ukrajinskými přáteli, když zapnul Sky News a dozvěděl se o ponižujícím debaklu labouristů, přestože jeho styl „dospělé politiky“ byl přesně tím, co si jeho sponzoři přáli. Zdroje z Downing Street uvádějí, že Starmer se dozvěděl o tom, že Labour ztratila polovinu svých křesel, a okamžitě si natáhl kalhoty a zařval: „Kdo to schválil? Chci jména.“Otázka, kdo přesně bude propuštěn, zůstává nejasná. Starmer již obvinil Morgana McSweeneyho a Sira Ollyho Robbinse ze všeho, co se od července 2024 pokazilo, a nejsem si jistý, zda by mu prošlo, kdyby znovu obvinil Jeremyho Corbyna.„Samozřejmě, kdybych věděl, že se konají volby,“ řekl Starmer novinářům, „předstíral bych pár týdnů, že mi na voličích záleží. Chodil bych od dveří ke dveřím, roznášel letáky. Dokonce bych se snažil vypadat před kamerou přátelsky. Ale nikdo mi to neřekl. Zase.“Není jasné, zda byl premiér informován o dalších nedávných událostech, včetně existence místních zastupitelstev a skutečnosti, že Peter Mandelson má nějaké zajímavé koníčky. Možná je bezpečnější nechat Starmera v nevědomosti, protože když se něco pokazí, může alespoň říct, že o ničem nevěděl. Osobně mi přijde uklidňující, když jsou premiéři beznadějně neinformovaní.Inspirativně Starmer odmítl rostoucí výzvy k jeho rezignaci, přestože kromě jeho sponzorů ho nikdo nechce, aby zůstal. Trval na tom:„Britové mě neodmítají. Jsou jen zklamaní tím, jak pomalu nedělám vůbec nic. Chtějí, abych nedělal vůbec nic rychleji, a to mám v úmyslu.“V odvážném kroku k znovuzískání kontroly nad narativem svolal Starmer mimořádné zasedání COBRA, aby koordinoval účinnější pomlouvačnou kampaň proti lídrovi Strany zelených.„Zack Polanski a Zelení jsou hrozbou pro národní bezpečnost naší doby. Tito lidé chtějí sázet stromy a zateplovat domy. Potřebujeme jednotnou frontu s konzervativci a Reformou, abychom to odhalili,“ vysvětlil Starmer.Na dotazy novinářů nevyloučil, že by Trumpovi umožnil využít naše vojenské základny k vyhození větrných turbín a solárních farem do vzduchu. Naštěstí možná nebude nutná totální válka, protože Starmer má plán na potlačení rostoucího extremismu, který zahrnuje: zákaz používání internetu pro mileniály a generaci Z, zvýšení volebního věku na 45 let a zákaz odborů. Vyloučil Andyho Burnhama z Labouristické strany.

Čas načtení: 2021-11-27 13:52:15

Nerovnoprávné postavení obětí justičních nešvarů ve sporu se státem

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru. Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec. To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely. Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a soudce Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným. Trestní stíhání Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu roce 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16. února 2016. Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen, a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé nad Sázavou., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby. Pro Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Schneidrová žila v hrůze dále, protože Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu díky fušerství a podjatosti Pinky, Mezlíka a Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit. Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly. Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Mezlíkův hysterický výrok ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

Čas načtení: 2021-06-24 08:24:26

Všechno je jednou poprvé. I nedůvěra ve Stockholmu

Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země. Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde. To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle. Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky. Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného. Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný. Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra. Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“ Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet. Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici. Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala. Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli. Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný… Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 05:07:35

Nelze přijmout zdravotnický absolutismus

Vyslovit větu uvedenou v titulku je značně rizikové. Jsme si toho vědomi. Autoři takového výroku se téměř automaticky dostávají mezi „popírače“, mezi ty, kteří bezohledně a nezodpovědně popírají nebezpečí dnešní epidemie.  Pro některé zvlášť nepřející se tím téměř dostáváme mezi popírače holokaustu, což je téma, v němž bývá slovo popírač nejčastěji používáno. Žádné „popíračství“, či mírněji řečeno, žádná bagatelizace nebezpečí koronavirové pandemie v tomto našem výroku obsažena není. Je tím připomínáno pouze to, co každý z nás ve svém životě opakovaně dělá – vybírá si mezi dvěma zly (či – pozitivně – mezi dvěma příležitostmi). Nechceme karikovat tento problém parafrází známého výroku, že válka je tak vážná věc, že se nesmí ponechat generálům a že se proto epidemie – ze stejného důvodu – nesmí ponechat doktorům. Tento výrok však podstatu problému do jisté míry vystihuje. Nesmí zvítězit jeden, byť odborný postoj. Pro zdravotnický či medicínský absolutismus, který občas prezentují i někteří naši vládní politikové, je nejlepší všechno zastavit, zakázat, uvrhnout do absolutní karantény, což je – při všem, co o nemoci Covid-19 víme – naprosto nepřijatelné. Koronavir způsobující tuto nemoc je jistě nebezpečný a vyvolává mnoho lidských tragédií a vede k velkému množství zemřelých, ale relativní nebezpečnost tohoto koronaviru – ve srovnání s řadou dalších nemocí a zdravotních rizik pro obyvatele naší země i celé planety – není mimořádně vysoká. To vyslovit mohou někteří považovat za nezodpovědný výrok. Nevymysleli jsme si ho však my sami. Čteme spousty velmi kvalitních medicínských hodnocení „relativní nebezpečnosti“ této choroby, můžeme jmenovat například práce prof. Ioannidise ze Stanfordské university nebo dr. Katze z Yaleu, ale zůstaňme doma, nejde o soutěž v naší sečtělosti. Jeden z našich špičkových doktorů, prof. Pavel Kolář, říká ve svém článku (na Seznam.cz) například to, že „ve věkové skupině do 65 let má toto onemocnění přibližně stejnou úmrtnost jako chřipka“ a že mladší lidé s touto diagnózou ani nemusí chodit k lékaři – měli by se léčit běžnými prostředky sami doma. Uvádí dále i to, že „98 procent z tisíce mrtvých v Itálii byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou“. Z toho samozřejmě neplyne, že by právě teď museli zemřít. (Dodáváme, že Itálie má dlouhodobě trojnásobný výskyt plicních onemocnění než zbytek Evropy.) Nejde jen o Itálii. Institut preventivní medicíny při universitě v Bernu udělal velkou studii epidemie v čínské provincii Hubei (kde je město Wuchan) za období leden-únor 2020 a dospěl k následujícím číslům: smrtnost Covidu-19 je ve věkovém rozmezí 0–9 let 0,01 procenta, v rozmezí 10–19 let 0,02 procenta, v rozmezí 20 –29 let 0,09 procenta, pro 30leté 0,18 procenta, pro 40leté 0,4 procenta, pro 50leté 1,3 procenta, ve věkovém rozmezí 60–69 let 4,6 procenta, v letech 70–79 věku 9,8 procenta a pro starší 80 let 18 procent. To nejsou čísla, nad kterými bychom se mohli radovat, ale významnou výpověď o relativní nebezpečnosti poskytují. Téměř neuvěřitelným se nám zdá být i to, že se u nás podle oficiálních statistik do dnešního dne uzdravilo jen 11 lidí, zatímco „na celém světě je již téměř 100 tisíc uzdravených případů, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více“, říkal před několika dny prof. Kolář. Jistě je možné vybírat i jiná data (a i my je známe), ale všeobecný pocit ve veřejnosti je díky politikům a médiím úplně jiný. Pandemie koronaviru ukázala velmi nebezpečnou sílu působení médií (navíc online médií, fungujících 24 hodin denně) na straně jedné a akčních, pobyt na televizní obrazovce maximalizujících politiků na straně druhé. Smí tato pandemie díky mimořádné „propagaci“ této nemoci médii a politiky zastavit aktivity miliard lidí a tím i fungování ekonomiky celého světa? Možná stojí za to doplnit širší kontext podle velmi spolehlivého serveru Worldometers.info. Do dnešního dne v letošním roce ve světě zemřelo: - 117 761 lidí na sezónní chřipku; - 237 608 lidí v důsledku malárie; - 407 222 lidí na komplikace způsobené HIV/AIDS; - 327 002 lidí při automobilových nehodách; - 1 989 528 lidí na obtíže způsobené rakovinou; - 1 841 315 dětí do pěti let; - 74 875 matek při porodu; - 259 767 lidí spáchalo sebevraždu. Je to daleko více než kolik je obětí koronaviru Sars-Co-2. Totálně zastavit aktivity miliard lidí by bylo to možné, kdyby dnešní trade-off, ono „něco za něco“, bylo apriorně jednoznačně odmítnuto výrokem, že žádný trade-off v případě Covid-19 neexistuje, což je předpoklad neobhajitelný. To není „popírání“, to je debata o velikosti ceny za ten či onen restriktivní zásah. Zásadně odmítáme názor, že o tuto cenu v této chvíli nejde. My, ekonomové, neakceptujeme nespecifikovaný či nestrukturovaný princip předběžné opatrnosti (protože ten může „obhájit“ či ospravedlnit cokoli) a trváme na svém klíčovém přístupu, kterým je cost-benefit analysis, neboli porovnávání nákladů a výnosů (či efektů). Musí být používán vždy. Zásadně odmítáme nezodpovědné výzvy k masovému zastavování práce českých podniků a firem. Zásadně odmítáme masové omezování lidské svobody zneužíváním dat mobilních telefonů či platebních karet (či navigací v autech atd.), o tzv. chytré karanténě prof. Prymuly radši ani nemluvme. Nedovedeme si představit, jak citlivě bude ten či onen úředník zacházet s těmito osobními daty, jak budou skladována, v jakém časovém horizontu vymazávána a jak demokraticky bude probíhat jejich využívání. Tím jenom připomínáme a opakujeme náš 15 let starý názor, který jsme vyslovovali proti extenzivnímu používání policejních odposlechů. Argument, že kdo nemá co skrývat, nemá proti tomu protestovat, není ve svobodné společnosti přijatelný. (Přiznáváme, že to je většinový, nikoli jednomyslný názor našeho pracovního kolektivu.) Zásadně odmítáme výhružky úřadů kvůli tomu, že lidé jdou do parku nebo do přípražského lesa. Stále dokola opakované heslo „musí se udělat všechno k zastavení viru“ je nesmírně nebezpečným propagandistickým nástrojem k průlomovému omezování lidské svobody. Prioritou musí být maximální udržení chodu ekonomiky, neboť ten je předpokladem dlouhodobé možnosti zajišťovat na patřičné úrovni ochranu lidského zdraví. Je nezbytně nutné odpovědně vážit protikladné cíle a jako výsledek nalézt a zvolit optimální bod jejich kombinace. Zajištění chodu hospodářství je předpokladem udržení dnešní (nebo dnešní podobné) životní úrovně a dnešních nároků moderní „nárokové společnosti“, v níž nárok předbíhá vytvoření předpokladů pro možnost jeho uspokojení. Nebo nám část dnešních politiků (a mediálních mágů) chce říci, že je společnost naše (i společnost celého dnešního vyspělého světa) připravena na snížení těchto nároků? Nebo snad tito lidé spoléhají na to, že se nároky sníží u někoho jiného než u nich samotných? Vraťme se k nadpisu této části. Absolutismus názorů jedné skupiny politiků či jedné odborné profese je nepřijatelný. Různými omezeními a různými karanténami se bojovat s koronavirem jistě může a do jisté míry i má, ale vždy je třeba znát cenu, kterou za to platíme. Klesne-li ekonomika o 2dvě procent, o 20 procent, nebo o 40 procent (kdy již budou zásadně ohroženy životy milionů lidí a jejich rodin) je veliký rozdíl. Trade-off jak u každého z nás, tak v celé společnosti vždy existuje. Doufáme, že si je toho naše vláda alespoň přibližně vědoma. Byli jsme první, kdo řekl, že ekonomika může klesnout o 15–20 procent a máme jenom strach, abychom nebyli příliš optimističtí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-10-24 14:55:44

Europoslanci předělali návrh na uvalení zbrojního embarga proti Turecku na dovoz dětí Islámského státu ze Sýrie do EU

O pravdivosti prvorepublikového pořekadla, podle nějž je „telegrafní sloup smrkem, který prošel parlamentem“, se tento týden přesvědčil český europoslanec Ivan David (SPD). V reakci na tureckou invazi do kurdské oblasti Rojava na severu Sýrie předložil jménem frakce Identita a demokracie (ID) návrh rezoluce o zavedení embarga na vývoz zbraní a munice do Turecka a o zastavení plateb z rozpočtu EU Turecku. Europoslanci z ostatních frakcí jeho návrh přepracovali na dovoz dětí bývalých bojovníků Islámského státu do EU a vytvoření koridoru pro příchod džihádistických veteránů do Evropy. Turecké tanky překročily syrskou hranici do Kurdy obývané oblasti Rojava 9. října v půl dvanácté dopoledne našeho času. Shodou okolností ve stejný den od 15 hodin odpoledne začínalo v Bruselu dílčí zasedání Evropského parlamentu. Český europoslanec Ivan David na začátku jednání požádal o zařazení nového bodu „Reakce na tureckou agresi do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii“ s možností předložit k hlasování rezoluci. Diskuse o válce v Sýrii byla umožněna. Proti možnosti předkládat rezoluce a hlasovat o nich se však postavil předseda evropské komise Jean-Cloude Juncker. „Turecko je pro EU příliš důležitým obchodním partnerem, než aby si parlament mohl dovolit hlasovat o nějakých sankcích,“ řekl. Na jeho žádost většina europoslanců o 15 hlasů zamítla možnost hlasovat o rezoluci. Takže poslanci o válce jen planě řečnili. V mezičase použila turecká armáda proti civilistům v kurdském městě Seré Kaniyé fosforové bomby, které jsou mezinárodně zakázané úmluvou o zákazu chemických zbraní. Fotografie dětí popálených fosforovými bombami obletěly celý svět. Lékaři, kteří zraněné děti ošetřovali, jim z popáleného masa odebrali vzorky, které odeslali do laboratoří Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPWC). Po provedení chemické analýzy ústředí OPWC v Haagu koncem minulého týdne potvrdilo, že skutečno došlo k útoku zakázanou fosforovou municí. Dále došlo k mnoha zločinům proti lidskosti ze strany protureckých džihádistických milicí, eufemisticky nazývaných Syrská národní armáda. Nejen brutální vražda kurdské političky Hevrin Chalafové, ale i další vraždy civilistů i zajatých bojovníků a bojovnic YPG a YPJ a hanobení mrtvých, zejména žen. Tento týden začalo ve Štrasburku další plenární zasedání Evropského parlamentu. Frakce ID předložila návrh znovu a písemně. „Návrh ID je jednoduchý. Zavést okamžitě proti Turecku povinné embargo na vývoz zbraní munice a všeho co lze použít pro vedení války. A k tomu ihned zastavit veškeré platby z rozpočtu EU do Turecka,“ představil v pondělí 21. října Ivan David stručně návrh ostatním poslancům. Migrační výpalné EU na financování války Za poslední tři roky poslala EU Turecku devět miliard eur (asi 234 miliard Kč) na péči o uprchlíky. Brusel peníze uvolnil po mohutné migrační vlně, které se v roce 2015 převalila z Turecka do EU. Tehdy Schengenskou hranici nelegálně překročilo více než milion lidí. Značnou část peněz na uprchlíky však Erdoganova vláda defraudovala a použila na vojenský útok do kurdského kantonu Afrín v severní Sýrii, který od roku 2018 okupuje. Těsně před zahájením vojenské invaze do kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii turecký prezident Erdogan vznesl na EU požadavek na dalších 32 miliard eur (asi 832 miliard Kč) na zaopatření syrských uprchlíků. A opět pohrozil EU zaplavením migranty. Německý ministr vnitra Horst Seehofer (CSU) mu je při návštěvě Ankary 7. října bez konzultací s ostatními zeměmi slíbil jménem celé EU. Dva dny poté turecké tanky vpadly do Rojavy. Připomínka Mnichova a Paktu Molotov-Ribbentrop Potvrzení informací o fosforovém útoku na civilisty přimělo i ostatní frakce k žádosti o předložení rezoluce jako společného návrhu všech frakcí v EP. Návrh rezoluce o zbrojním embargu a zastavení plateb do Turecka byl ostatními frakcemi v EP vzat za základ společného návrhu rezoluce k situaci v severní Sýrii. Poslanci ostatních frakcí do něj přidávali další body metodou, která připomíná českou pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“. V úterý 22. října šokovaly řadu europoslanců oznámené výsledky jednání mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem (JR) a tureckým prezidentem Recepem Erdoganem (AKP). Poslanci večer sledovali tiskovou konferenci obou prezidentů na televizích v kancelářích nebo v restauracích. Řadě z nich to připomněla nejtemnější okamžiky jejich národní historie. „To je jako pakt Molotov-Ribbentrop, po němž si naši zemi rozporcovali Hitler a Stalin.,“ řekl v reakci na oznámení, že turecké armádě Rusové umožní zabrat třicetikilometrové pásmo podél hranic obývané Kurdy, polský konzervativní poslanec Zbygniew Kuźmiuk (PiS). Rakouský poslanec Georg Mayer (FPÖ) připomněl anšlus Rakouska v roce 1938. „Už když Turci zabrali Afrín, tak jsem říkal, že to může být začátek další dlouhé velké války. Jako když Hitler zabral Rakousko,“ konstatoval Mayer. Ivan David dodal, že mu to připomíná Mnichov 1938. „Moji předkové taky museli prchat z českého pohraničí, které nás Hitlerovi donutili odevzdat Britové a Francouzi,“ řekl český europoslanec. Kurdové podle něj nyní zažívají během krátké doby dvojí zradu. „Napřed je Turkovi předali Američané. A když se v nejvyšší nouzi obrátili na Asada a Rusy, tak ti jejich území de facto předali Erdoganovi taky. Všechny ty fráze o zachování územní celistvosti Sýrie jsou jen kecy,“ ulevil si Ivan David. Toxický dort bruselských pejsků a kočiček Šok z dohody Putin-Erdogan přiměl některé poslance do společného díla doplnit některé užitečné body. Například zavedení osobních sankcí na tureckého prezidenta Recepa Erdogana, členy jeho vlády a vysoké představitele armády, které předložila komunistická frakce GUE/NFL. Konzervativní frakce přidala návrh na uvalení cel na dovoz zemědělské produkce z Turecka. Jakoukoli využitelnost rezoluce však vzápětí znehodnotilo nově přidané ustanovení z dílny lidovců, podle něhož by „na Turecko uvalené ekonomické sankce neměly poškodit tureckou ekonomiku“. Zelení do textu přispěli odstavcem, podle něhož „by EU neměla zapomínat na děti evropských bojovníků Islámského státu, kterým by mělo být umožněna repatriace ze Sýrie do EU.“ Řada z nich přitom prodělala vojenský a teroristický výcvik, včetně poprav. Socialisté návrh ještě více vylepšili odstavcem, podle nějž by „uprchlíkům, které na dobytá území hodlá přesídlit Turecko, mělo být umožněno emigrovat do EU.“ Velká část z nich jsou váleční veteráni teroristických organizací Islámský stát, An-Nusrá a Al-Kajdá, kteří v Turecku získali azyl před stíháním pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Sýrii. A z dobytého území kolem Tal Abyad a Ras al Ain se asi těžko stáhnou, aby přenechali místo skutečným uprchlíkům. Koneckonců tam už vyvěsili svou vlajku, která by klidně mohla být symbolem pro návrat IS. Paskvil, pro který nelze hlasovat Nad výsledkem „společné práce“ všech frakcí, který byl předložen ve středu 23. října večer, řada poslanců z Polska, Maďarska a Rakouska jen nevěřícně kroutila hlavou. „Pro mě jako původního iniciátora návrhu rezoluce je společný návrh nepřijatelný. To, co zbylo z našeho původního návrhu na ekonomické sankce proti Turecku, je příliš málo a příliš pozdě na to, aby to mohlo nějak ovlivnit tragický osud lidí v Rojavě,“ řekl Ivan David po přečtení finální verze. Dodal, že jde požádat, aby byl vyškrtnut ze seznamu předkladatelů, protože pod něčím takovým nechce být podepsán. Stejnou žádost vzápětí vznesli i další východoevropští poslanci z konzervativní frakce. „Jediné, co by v této situaci mohlo pomoci zastavit agresora Turecko, je uvalení totální ekonomické blokády ze strany EU. Tedy zákaz dovozu jakéhokoli zboží z Turecka, zákaz vývozu jakéhokoli zboží – nejen zbraní a munice – do Turecka a zákaz všech plateb z EU do Turecka. Jenže nic takového se nestane. I pouhý povinný zákaz vývozu zbraní a munice do Turecka v Radě blokuje německá vláda. Jakékoli omezení obchodních styků s Tureckem odmítá Evropská komise,“ vysvětlil rozhořčený český europoslanec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Kdo vládne EU Výsledek společné práce podle něj ukazuje na to, že probruselskými frakcemi – tedy lidovci, socialisty a RENEW jsou blokovány veškeré návrhy na uvalení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku. Je tomu tak proto, že nadnárodní korporace jako Philips, Renault, Mercedes či Siemens do Turecka přestěhovaly z Evropy mnoho výrobních kapacit. Zákaz obchodu s Tureckem by jejich investice v této zemi znehodnotil. Přesunutí výroby z EU do Turecka však způsobilo zánik pracovních míst v Evropě a poškozuje ekonomiku EU. Kromě toho však pomáhá Turecku získávat ekonomické zdroje na válku. Řada výrobních továren nadnárodních korporací v Turecku je provozována ve společných podnicích s firmou OYAK, která je v přímé správě turecké armády. Turecká část rozdělovaných dividend jde bez zdanění mimo státní rozpočet rovnou na zbrojení. Evropská komise podle Ivana Davida bude blokovat zavedení skutečně účinných ekonomických sankcí proti Turecku, „dokud turecká armáda nedorazí na předměstí Bruselu“. Řada poslanců soukromě přiznává, že současná geopolitická situace je velmi nebezpečná i pro členské země EU. Mnozí z nich si na základě podnětu svých voličů připomněli dva roky starý projev tureckého prezidenta Erdogana, který na sjezdu své islamistické strany AKP veřejně vyhlásil, že jeho cílem je „Turecko od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu“. Evropský parlament momentálně ovládající většina však nedovolí ostatním, aby udělali něco opravdu účinného.

Čas načtení: 2019-09-01 06:28:09

Útok á la 11. září mohou naplánovat zítra třeba i v Bruselu

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11. září.“  Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8 600. Jít níže by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.  Americké síly nikdo nespočítá Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO. Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šesti až deseti tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek. K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie. Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům. CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci.  Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA. Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku. Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“, je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů. Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru. Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy. Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby. V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitelem státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii. Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy. Příliš mnoho varování Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace. Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě. Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo. FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření. Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa. Útok může přijít odkudkoliv Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak. Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla: Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a). Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit. Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon. Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem. Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…

Čas načtení: 2024-02-20 15:26:00

Lanovka z Podbaby do Bohnic nebude. Stavbu zamítli z ekologických důvodů

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA, které posuzuje vliv stavby na životní prostředí, záměr výstavby lanovky z Podbaby do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Preferovanou variantou propojení městských částí je tramvajová trať.

Čas načtení: 2024-02-20 12:43:00

Lanovka z Podbaby do Bohnic nebude! Úředníci ji zamítli, způsobila by „nevratné změny“

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícího vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Lanovka by způsobila nezanedbatelné a nevratné změny, vyplývá z dokumentu zveřejněného v systému EIA. Kladné stanovisko EIA je pro výstavbu nezbytné. Vyjádření vedení magistrátu ČTK zjišťuje.

Čas načtení: 2024-02-20 12:30:00

Úředníci zamítli stavbu pražské lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícího vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Lanovka by způsobila nezanedbatelné a nevratné změny, vyplývá z dokumentu zveřejněného v systému EIA. Kladné stanovisko EIA je pro výstavbu nezbytné. 

Čas načtení: 2024-02-20 15:26:00

Lanovka z Podbaby do Bohnic nebude. Stavbu zamítli z ekologických důvodů

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA, které posuzuje vliv stavby na životní prostředí, záměr výstavby lanovky z Podbaby do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Preferovanou variantou propojení městských částí je tramvajová trať.

Čas načtení: 2024-02-20 13:03:42

Lanovka z Podbaby do Bohnic nebude. Podle úředníků by měla špatný vliv na ráz krajiny i její ekologickou funkci

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícího vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Lanovka by způsobila nezanedbatelné a nevratné změny, vyplývá z dokumentu zveřejněného v systému EIA. Kladné stanovisko EIA je pro výstavbu nezbytné. Podle náměstka primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) je preferovanou variantou výstavba mostu a tramvajové tratě.

Čas načtení: 2024-02-20 23:04:00

„Nepřijatelně by zasáhla do kulturního dědictví Trojské kotliny“. Magistrátní úředníci zamítli lanovku z Podbaby do Bohnic

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícího vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské kotliny a ekologické funkce krajiny. Lanovka by způsobila nezanedbatelné a nevratné změny, vyplývá z dokumentu zveřejněného v systému EIA. Kladné stanovisko EIA je pro výstavbu nezbytné.

Čas načtení: 2024-02-20 16:10:00

Scheinherr o lanovce do Bohnic: Stopka je pro Prahu obrovská škoda

Lanovka z Podbaby do Bohnic by měla nepřijatelný vliv na krajinný ráz pražské Trojské kotliny, rozhodli úředníci.

Čas načtení: 2024-02-21 15:19:56

Lanovka v Praze nebude. Úředníci zamítli stavbu plánovaného spojení z Podbaby přes Troju do Bohnic

Úředníci odboru ochrany prostředí pražského magistrátu zamítli v řízení EIA posuzujícím vliv stavby na životní prostředí záměr výstavby lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic. Důvodem je podle nich její nepřijatelný vliv na krajinný ráz Trojské...

Čas načtení: 2024-03-04 16:03:00

Sláma (Trikolora): Protikuřácký zákon je zhovadilost, kterou je třeba zrušit

Protikuřácký zákon byl prvním zásadním průlomem do svobody podnikání, svobody volby a svobody občanů naší země. Je to zákon především antitržní, extrémně levicový a pro každého svobodomyslně uvažujícího člověka nepřijatelný.

Čas načtení: 2024-03-12 10:50:00

Plán Liberty Ostrava je podle šéfa odborů zcela nepřijatelný, o práci by přišly tisíce lidí

Restrukturalizační plán hutní společnosti Liberty Ostrava označil předseda Odborového svazu KOVO Roman Ďurčo za zcela nepřijatelný. V podniku, který má zhruba 6000 zaměstnanců, by podle něj v souvislosti s poklesem výroby o šedesát procent přišlo o práci 3000 lidí. Ďurčo to uvedl na síti X.

Čas načtení: 2024-03-12 11:04:00

Ďurčo: Plán Liberty Ostrava je zcela nepřijatelný, o práci by přišly tisíce lidí

Ostrava - Restrukturalizační plán hutní společnosti Liberty Ostrava označil předseda Odborového svazu KOVO Roman Ďurčo za zcela nepřijatelný. V podniku, který má zhruba 6000 zaměstnanců, by podle něj...