Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2019-10-02 13:40:47

Jacques Chirac chránil Francii před krajní pravicí

Zesnulý francouzský prezident měl rád staré civilizace i pivo, posvětil konání obří přehlídky české kultury ve Francii, choval obdiv k V. Havlovi, odmítl připojit se k útoku na Irák, podporoval zrušení trestu smrti, legalizaci interrupcí. Stal se idolem Francie. O Jacquesovi Chirakovi by šlo napsat desítky stránek. Byl barvitou, originální postavou, v životech Francouzů byl jakožto politik všudypřítomný čtyřicet let, denně ho slyšeli nebo viděli v televizi. Zastával všechny vyšší politické funkce, dvanáct let byl prezidentem, osmnáct starostou Paříže. S jeho odchodem odchází i část životů a politických bojů několika generací, Francie Evropy rozdělené napůl, Francie, která ještě příliš nevěděla o globalizaci. Za svého života byl jednou nahoře, jednou dole, po odchodu z politiky se stal nejoblíbenějším z bývalých prezidentů. V Čechách bychom k němu těžko hledali obdobu. Sám jsem se s ním několikrát potkal, a ještě častěji s jeho ženou Bernadettou. Haló, tady Chirac Jeho popularita je dána zřejmě tím, že se v něm každý Francouz nějak našel, že v něm viděl ztělesnění jeho země a Francouzů se všemi jejich protiklady a slabostmi. Racionalitou i emocemi, fanfarónstvím i pokorou. Prezident je pro Francouze víc než politikem, čímsi jako inkarnací její historie, ducha a národa. Trochu monarchou. Základem jeho popularity byla určitě jeho vřelost a bezprostřednost. Bylo na něm vidět, že měl rád lidi, rád se míchal do davu a tiskl ruce, s občany mluvil přirozeným jazykem. Byl pověstný tím, že občas zatelefonoval obyčejným lidem. „Haló, tady Jacques Chirac,“ ozvalo se ze sluchátka zkoprnělému občanovi. Samozřejmě že to bylo součástí budování jeho image, ale vycházelo to z jeho osobního založení, z toho, co ho bavilo, nebyl to jednoduchý populismus ani vykalkulovaná taktika poradců. Francouzi měli pocit, že ho důvěrně znají, jeho i jeho rodinu. Brali ho vážně i se mu smáli. Věděli, že jedna jeho dcera byla celý život hospitalizovaná, žádný bulvár toho ale nikdy nezneužil. Jako politik byl tvrdým hráčem, za mocí šel bez skrupulí a dokonale ovládal mechaniku moci. Neváhal slibovat, co pak někdy nedodržel. Zároveň měl ale pevné zásady a ty v rozhodujících chvílích prosadil i proti váhajícímu okolí. Jako premiér podpořil v 70. letech ministryni Simone Veilovou prosadit v parlamentu po desítkách hodin bojů právo na interrupce, byl zásadově a jako jeden z mála poslanců pravice proti trestu smrti. Když ho volby přinutily k soužití se socialistickým premiérem, chovali se oba přísně státnicky a navenek do zahraničí mluvili jedním hlasem. Bylo by nemyslitelné, aby prezident říkal v cizině něco jiného než vláda, na tom stojí francouzský systém. Nesmlouvavý odpor vůči Le Penovi i Le Penové Celý život byl rezolutně proti krajní pravici, potíral ji jak mohl, nikdy jí nedovolil vstoupit do parlamentu. Le Pen a jeho Národní fronta pro něj byli symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, kolaborace s nacisty, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogie a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevila i dnes v den jeho oficiálního pohřbu. Zúčastnili se ho všichni francouzští politikové, nikoli však Marine Le Penová. Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Sdružení pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravice. Průchodnost mezi oběma silami, středopravicí a Le Penem, nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou. Některým z pravého křídla RPR nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice.“ Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý. Byl proti taktickému vyjednávání s Národní frontou i kdyby to mělo přinést křeslo starosty nebo zastupitele. A byl také proti ideovému přejímání tezí a formulací Le Penovy strany, i když si někteří politici jeho tábora mysleli, že tím vezmou Le Penovi vítr z plachet. Silně vnímal riziko, že by to znamenalo legitimizovat myšlenky extrému a zároveň se kontaminovat extrémní rétorikou o všudypřítomných nepřátelích a nenávistí. Proto když se Jean-Marie Le Pen v roce 2002 překvapivě dostal do druhého kola proti Chirakovi, ten s ním odmítl debatovat v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nediskutuje,“ řekl tenkrát. Podobně se zachoval v mezinárodním měřítku vůči Rakousku. Když tam lidovci přibrali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Evropské unii. Sociálně vnímavá pravicovost Chirac byl politikem pravicové Francie, té, co má peníze a co rozhoduje. Zároveň ale pravice, která je daleko víc pragmatická než ideologická, která vnímá svět, v němž žije a reaguje na něj a koriguje svoje východiska. Pravice dost vnímavé k sociálním situacím. Byl hodně ovlivněn de Gaullem, jeho straně se dlouho říkalo neogaullistická. Nebyl žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost. Jeho strana Sdružení pro republiku si v tom byla podobná s CDU, ovšem bez jakéhokoli katolického nádechu a při přísném oddělení církve od státu. A naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Souviselo to jistě i se Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli. Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem. S výkonem reálné politiky ale tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii odstranit. Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. Třeba v roce 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo 40 miliard dolarů. A ke konci svého života se hodně angažoval ve věci klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v roce 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že se objeví Greta Thunbergová. Bez předpojatosti vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa. A přes jeho zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury, byl velkým znalcem starého japonského umění a fanouškem sumo. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění. Nepřipojil se k invazi do Iráku Ve vztazích Francie vůči světu a Evropě byl Chirac typickým gaullistou. To jest architektem francouzské autonomie. Za mlada byl odpůrcem evropské integrace, později na ní výrazně pracoval, ale vždy s důrazem na samostatnost francouzského rozhodování uvnitř Unie, nebyl zastáncem federalizace. Uvědomoval si však nutnost a blahodárnost integrovaného evropského kontinentu vůči ostatním částem světa. Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA, má vlastní atomové zbraně. Na tomto pozadí byla Chirakova strategie jasná: bezpodmínečná přináležitost k Západu, ale samostatnost v rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výrazným projevem téhle politiky bylo, když se v roce 2003 odmítl připojit k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politické i vojenské špičky Francie tenkrát nechtěly vyvolat dojem, že se distancují od USA, a byly připraveny k zásahu. Tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, do OSN se připravoval v tom smyslu projev. Chirac ale došel k přesvědčení (díky zřejmě kvalitním informacím od svých zpravodajských služeb), že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu, a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel. Obával se zároveň, aby útok na jednu islámskou zemi, byť to byl tenkrát sekulární Irák, nevedl k semknutí všech muslimských zemí proti Západu. Navíc Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím atomového vyzbrojování v regionu je Irán. Obojí se později potvrdilo. V USA si tenkrát vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu. To zase vedlo u Chiraka k nešťastnému zkratkovitému vyjádření, že některé země „propásly příležitost mlčet“. Obří přehlídka české kultury ve Francii 2002 Jak vnímal Chirac Čechy? Za jeho časů Praha vstupovala do Evropské unie, Paříž v tom měla jedno z rozhodujících slov. Chirac měl velkou úctu k Václavu Havlovi, několikrát se setkali, za jejich prezidentování proběhla v roce 2002 ve Francii obří půlroční přehlídka české kultury, kterou jsem měl tu čest spoluvytvářet, a jaká se už nikdy nikde potom neopakovala: velké výstavy, stovky koncertů, opery, dvoudenní konference o TGM v Paříži, návštěvy politiků. Naopak rétorika Václava Klause, který mu při oficiální návštěvě vysvětloval, jak má vypadat kapitalismus a jak má eliminovat nezaměstnanost, ho zaskočila. Výjimečný vztah měla k Čechům Chirakova žena Bernadette, originální žena, bývalá studentka politologie, sama celoživotní politička na regionální úrovni. Přijela do Prahy těsně po listopadu 89 uvidět zblízka entuziasmus změn a založila tu hned nadaci Nový most, jejímž cílem mělo být propojovat dvě části do té doby rozdělené Evropy. A později po léta udělovala mladým českým lékařům stipendia, jež jim umožnila pracovat s největšími kapacitami francouzských klinik.

Čas načtení: 2024-09-17 13:30:00

Paralympička Hee-jin Kim a tým Solve for Tomorrow o bourání bariér

Praha 17. září 2024 (PROTEXT) - Středoškolští studenti, kteří v Česku a na Slovensku uspěli v minulém ročníku programu Solve for Tomorrow od Samsungu, se na paralympijských hrách v Paříži setkali s jednou ze sportovkyň. S korejskou goalballistkou Hee-jin Kim si povídali o svých aktivitách a ambicích.Samsung sdílí vizi paralympijského hnutí a usilovně se věnuje odstraňování překážek ve sportu i v dalších oblastech, a právě proto je již od Turína v roce 2006 globálním partnerem paralympijských her. Od té doby prošly jak samotné hry, tak i technologický svět bouřlivým vývojem, a na letošní paralympiádě v Paříži tak Samsung mohl se svými mobilními technologiemi nabídnout sportovcům i fanouškům jedinečné zážitky a možnosti.Hlavní heslo Samsungu pro letošní pařížské hry znělo Otevřenost vždy vítězí. Samsung vyjadřuje pevné přesvědčení, že s otevřenou myslí se každý nový zážitek stává smysluplným úspěchem, a ztělesněním této teze jsou právě úchvatné výkony sportovců na pařížských hrách. Kromě toho Samsung pevně věří v sílu moderních technologií při vytváření inkluzivnějšího světa.Technologie, která dává uživatelům nové možnosti, je také hlavním námětem rozvojového programu Solve for Tomorrow. Jde o soutěž pro středoškolské studenty, kteří dostali dobrý nápad a rádi by pomocí technologických inovací vylepšili život ostatním, jen zatím nevědí jak. Během osmi měsíců absolvují sérii odborných workshopů a mentoringu od profesionálů, aby mohli na svých představách pracovat a dovedli je k prototypu reálného produktu nebo služby.„Program Solve for Tomorrow funguje na stejném principu jako partnerství s olympijskými a paralympijskými hrami. Technologie můžou otevírat cesty k velkým úspěchům i ke zdánlivě malým každodenním vítězstvím. V Samsungu se snažíme umožnit co největšímu počtu lidí, aby z těchto technologií měli prospěch,“ vysvětluje Zuzana Mravík Zelenická, CSR manažerka Samsung Electronics pro Česko a Slovensko.Studenti chtějí pomáhat zrakově postiženýmObě vize se potkaly na letošních paralympijských hrách v Paříži, kde vítězové minulého ročníku Solve for Tomorrow představili svůj projekt pomoci zrakově postiženým v každodenním životě. Autory projektu jsou Jakub Aldorf, Patrik Švoma a Jakub Kužel z Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy ve Žďáru nad Sázavou.„Jednou z hlavních překážek, s níž se zrakově postižení lidé potýkají, je orientace v neznámém prostředí. Díky našemu projektu si můžou udržovat podstatně lepší přehled o tom, kde se aktuálně nacházejí,“ vysvětluje jeden z autorů Jakub Aldorf.Paralympionička Hee-jin Kim ocenila ambice a nasazení studentůKdyž se Hee-jin Kim dozvěděla o studentském projektu v rámci rozvojového programu Samsungu, udělalo to na ni velký dojem a ráda autorům poskytla cennou zpětnou vazbu.Jihokorejská goalballistka a ambasadorka týmu Samsung Galaxy neúnavně usiluje o inkluzivitu a lepší přístupnost ve sportu i ve společnosti obecně. Její vytrvalost a odhodlání jí pomáhají plnit její nejen vlastní cíle, ale zároveň inspiruje i mnoho dalších lidí, aby se do toho pustili se stejnou vervou jako ona. Zrak jí už dětském věku těžce poškodil glaukom, ale Hee-jin nikdy neslevila ze svých snů – stala se zpěvačkou a posléze i herečkou v muzikálech. Na střední škole začala hrát goalball, hru určenou výhradně pro nevidomé či zrakově postižené sportovce. Dnes je kapitánkou jihokorejského týmu a vedla ho i na pařížské paralympiádě, na kterou se Jižní Korea kvalifikovala poprvé po 28 letech.„Účel programu Solve for Tomorrow mě doopravdy oslovil, ráda jsem se setkala s vítězi předchozího ročníku,“ prohlásila Hee-jin Kim. „Technologie hrají důležitou roli ve vytváření otevřeného a přístupného světa, to vím jako paralympionička i z každodenního života. Program Solve for Tomorrow má podle mě obrovský potenciál.“„Cílem paralympijského hnutí je umožnit postiženým sportovcům, aby dosáhli skvělých výsledků ve svých sportech, a zároveň podpořit společenskou transformaci,“ dodala Hee-jin Kim. „Je úžasné setkat se inovátory nové generace, které Samsung podporuje v jejich snaze vytvářet lepší svět a uskutečňovat potřebné změny.“Program Solve for Tomorrow je důkazem, že všechno jdePodle studentů se právě program Solve for Tomorrow stal impulsem, který jim pomohl posunout jejich původní nápad na mnohem vyšší úroveň. Například se vůbec poprvé setkali s hlavní metodou Design thinking. „Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, jak tahle metoda funguje, a naučili se s ní pracovat. Design thinking je skvělý a efektivní způsob, jak přistupovat k řešení problémů. Také na nás udělala velký dojem ta spousta úžasných talentovaných lidí, s nimiž jsme se v programu setkali. Soutěž nám ukázala, že všechno jde, když se chce,“ uzavírá Jakub Aldorf.Příští ročník programu startuje na podzim„Účelem programu Solve for Tomorrow je podporovat inovace se sociálním dopadem a vzbudit v mladých lidech zájem o technické vzdělání. Úspěch posledních projektů je důkazem, že má program smysl a dokáže uvést do života nápady, které by jinak zůstaly jen v hlavách autorů. Už teď se těším na příští ročník, určitě se zase setkáme s mnoha zajímavými a inspirativními projekty,“ komentuje to Zuzana Mravík Zelenická. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2026-03-28 11:13:00

Společnost Haier oslavuje špičkovou kvalitu v Paříži s novou nabídkou produktů pro chytré domácnosti

Paříž 28. března 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - V návaznosti na své dlouhodobé odhodlání působit na evropském trhu pořádá v Paříži společnost Haier, přední světová značka v oblasti ekosystémů internetu věcí (IoT) zaměřená na prémiové zážitky pro spotřebitele, exkluzivní Setkání mistrů, na které pozvala globální partnery, zákazníky a mezinárodní média. Akce, která se koná mezi ikonickými stadiony Roland-Garros a Paris Saint-Germain, představuje významný milník na globální cestě společnosti Haier. Předkládá vizi značky pro inteligentní a personalizované bydlení a posiluje její závazek vytvářet „zážitky číslo jedna" pro spotřebitele v Evropě i mimo ni.Setkání mistrů je více než jen prezentací produktů. Spojuje mezinárodní ekosystém společnosti Haier na dvou legendárních místech, která symbolizují ambice, dokonalost a výkon – hodnoty, které odrážejí vlastní koncepci značky založenou na neustálé inovaci. Od prémiové domácí zábavy po uchovávání potravin, péči o tkaniny, vaření, mytí nádobí a péči o podlahy – společnost Haier představuje novou generaci špičkových řešení založených na umělé inteligenci, pokročilých senzorech a špičkovém designu.„Být jedničkou na trhu neznamená jen zaujmout vedoucí pozici; naší ambicí je neustále zlepšovat způsob, jakým lidé vnímají svůj domov," uvedl Neil Tunstall, generální ředitel společnosti Haier Europe. „Díky naší koncepci ,nulová vzdálenost od zákazníka' proměňujeme poznatky z reálného života v inteligentní technologie, které se přizpůsobují, učí se a přinášejí stále intuitivnější, personalizovanější a smysluplnější zážitky."Francesco Di Valentin, obchodní ředitel společnosti Haier Europe, dodal: „Naše spolupráce se světem sportu odráží stejné úsilí o dokonalost, které pohání naše inovace. Akce jako Setkání mistrů nám umožňují navázat přímý kontakt se zákazníky a partnery v inspirativním prostředí a zároveň představit sílu našeho portfolia a hodnotu našeho ekosystému."Nejnovější inovace společnosti Haier, které se přizpůsobují zvykům uživatelů a přinášejí vysoký výkon, jsou organizovány kolem tří základních pilířů hodnot, které odpovídají potřebám moderního života:Chytrost poháněná umělou inteligencíNejnovější vlajkové produkty společnosti Haier využívají pokročilou umělou inteligenci, aby poskytovaly chytřejší a personalizovanější výkon. Řada chytrých televizorů Smart TV 2026 (32–115 palců) je vybavena vlastní architekturou Homey AI od společnosti Haier, která je k dispozici u technologií Mini LED, QD-Mini LED, OLED, QLED a LED a zajišťuje pohlcující zážitek ze sledování přizpůsobený filmům, sportu i hraní her. Chladničky řady Horizon Collection s objemem až 700 litrů nabízejí inteligentní uchovávání potravin díky funkcím nutriční banka a aktivní čerstvá zóna a systému péče o potraviny s AI. Řada pračekVision 15 přináší funkce AI Vision Sense, AI Power Sense a AI Memory, které umožňují precizní péči o tkaniny přizpůsobenou zvykům uživatele.Zážitky zaměřené na člověkaTato řešení, navržená pro pohodlný každodenní život, kombinují intuitivní umělou inteligenci s promyšlenými funkcemi. Parní trouby řady ID, poháněné platformou Bionicook AI, analyzují a optimalizují procesy vaření pro trvale vynikající výsledky. Řada I-Pro Clean, která představuje debut společnosti Haier v oblasti péče o podlahy, zahrnuje podlahové myčky a bezdrátové a robotické vysavače. Řada 5 I-Pro Clean Z5 vyniká inovativním systémem Dvojitý válec, který účinně zachycuje nečistoty a zároveň snižuje počet průchodů, šmouhy a dobu schnutí.Energeticky úsporná řešeníTyto inovace, přizpůsobené evropským požadavkům na udržitelnost, optimalizují využití zdrojů, aniž dochází ke snížení výkonu. Převratná pračka MultiWash je vybavena třemi nezávislými bubny, což umožňuje současné praní různých druhů prádla s odlišnými programy, teplotami a cykly, čímž šetří čas i energii a zároveň zajišťuje péči přizpůsobenou konkrétnímu druhu oděvů. Myčky nádobí I-Pro Shine Series 7 Biovitae nastavují nový standard v oblasti hygieny díky patentované technologii viditelného světla s více vlnovými délkami, která eliminuje 99,99 % bakterií (certifikováno Eurofins). Pokročilá hydraulika, včetně ostřikovacího ramene H-Spray a funkce lesk na příbory plus, dále zvyšuje účinnost mytí a zároveň optimalizuje spotřebu vody a energie pro bezchybné výsledky.Od vstupu na evropský trh v 90. letech 20. století společnost Haier neustále rozšiřuje svou přítomnost a v současné době působí na více než 45 trzích po celé Evropě. Setkání v Paříži představuje klíčový milník na její globální cestě, oslavuje sdílenou excelentnost a znovu potvrzuje její ambici vést evoluci inteligentních domácností po celém světě.Další informace naleznete na stránkách https://www.haier.com/global/.O skupině HaierSkupina Haier, založená v roce 1984, je předním světovým poskytovatelem řešení pro lepší život a digitální transformaci, jejíž posláním je „Více tvořivosti, více možností". Haier, opírající se o pokročilé technologie, špičkový design a zážitky šité na míru, nabízí široké portfolio propojených řešení v oblasti praní, chlazení, vaření a úpravy vzduchu. Podle společnosti Euromonitor International se Haier již 17. rok v řadě umístila na prvním místě v žebříčku světových značek v oblasti velkých domácích spotřebičů.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2943914/image1.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2943913/image2.jpgKONTAKT: wangkaidi01@haier.com  

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2025-05-19 05:00:00

„České ženy se procházek po Paříži bát nemusí.“ Počet turistů z ČR stoupl, hlásí pro Blesk ministryně

Líbání kluků při zahajovacím ceremoniálu Olympijských her v Paříži i zozbrazená sejmutá hlava královny Marie Antoinnety k Francii patří. Blesku to při rozhovoru řekla francouzská ministryně pro turismus Nathalie Delattrová. Ta je ráda, že díky hrám vloni vzrostl počet návštěvníků z Česka o deset procent. Zároveň uklidňuje české ženy, že se nemusí apriori bát chodit po Paříži. Třeba růst vražd je spojen v Paříži s drogami a turistů se netýká.

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2020-12-08 19:54:38

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz sedmý: Psychologie udržitelného násilí jako předpoklad ekologie nenávisti

Ekologie nenávisti aplikovaná vídeňským muslimem 2. listopadu ve Vídni pomocí samopalu vyrůstá z úsporné (tedy ekologičtější) formy zabíjení pomocí individuálního teroru. Tedy bez velkých dopadů na přírodní prostředí. Navazuje nepřímo na trvale udržitelnou nelegální migraci a s tím spojený udržitelný rozvoj infiltrace a rozšiřování nenávistné formy islámu do EU. Migrační invaze ukazuje míru udržitelné neschopnosti EU: V roce  2008 vniklo do EU přes 200 tisíc nelegálních migrantů a jejich počet postupně vzrůstal na 400 tisíc v roce 2013. V roce 2014 invazi podniklo již 600 tisíc osob, v 2015 to bylo 1,3 milionu, v roce 2016 přes 1,2 milionu. Polovičatá opatření zemí EU jenom zmenšila invazní tlak v roce 2017 na 700 tisíc, v roce 2018 na zhruba 600 tisíc, 2019 na nejméně 650 tisíc. Plus navíc nejméně 10 procent těch, kteří vstoupili do EU potají a jsou ztraceni mimo systém. Mezi migranty jsou islamističtí aktivisté, teroristé a zločinci, zvyšující riziko budoucích teroristických útoků v EU. Varování zaznělo například na přelomu února a března 2016 v branném výboru amerického Senátu, kde vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove řekl: „Zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři jsou zřetelnou součástí každodenní uprchlické vlny do Evropy.” Islámský stát se podle generála v rámci migrační vlny „šíří jako rakovina” a volí evropskou cestu s ohledem na minimální odpor. Ohrožuje tak bezpečnost evropských národů i USA. Místo Islámského státu je rozumnější používat termín islámské/islamistické skupiny. Jednotlivé skupiny hlásící se k Islámskému státu ve skutečnosti jsou podporovány a směrovány novými sponzory, když ústřední velitelská a logistická struktura Islámského státu byla rozbita. Noví sponzoři mohou být pro západní tajné služby zastření skrze prostředníky, a jsou za nimi především islámští aktéři z oblasti Perského zálivu a z Turecka. Málo se hovoří o tom, že „zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři“, jak je nazývá generál Philip Breedlove, nepředstavují hlavní problém. Lze je označit za magory, kteří jsou pro islamistické organizace přínosné paradoxním způsobem: Bezpečnostní složky se na teroristické útočníky (útočící mnohdy jenom nožem) zaměří, a mezitím tzv. „paralelní rozvědky“ a političtí aktivisté (druhá linie islámské politické ofenzívy) nejsou v hledáčku tajných služeb. Mohou klidněji provádět postupnou nenápadnou (nenásilnou) islamistickou propagandu a vydírání osob (rodin) z jejich etnické/náboženské skupiny, kteří se vzpírají islamistické aktivistické agendě v okruhu svého bydliště. Ve hře je pět procent tvůrců společenské nestability V každém společenství lidí zhrubapět procent patří mezi osoby jednající bez ohledu na obecně přijímané a právně kodifikované sociálně-psychologické normy. Rekrutují se z nich lidé, kterým říkáme dobrodruzi, rebelové, lidé z kriminální scény, ale i bezohlední manažéři a politici. Do této skupiny patří i teroristé. Cizinci, kteří se do EU přistěhovali z islámských zemí, a žijí zde již v 2. a 3. generaci, mají mezi sebou zhruba pět procent osob ochotných k teroristickému útoku. Teoreticky se může v EU jednat asi o půl milionu osob. Důležité je, že mezi chutí k teroristickému útoku a jeho uskutečněním zeje velká motivační propast. I mezi pěti procenty radikálně zaměřených osob je nakonec motivováno, nebo psychicky momentálně vykolejeno, k teroristické akci jenom minimum radikálů, kolem tří až pěti procent z onoho půl milionu motivovaných. Znamená to nejméně 20 tisíc potenciálních nejradikálnějších osob ochotných zabíjet v rámci EU. Lze to označit za konzervativní odhad. Průběžně se objevují různé kusé odhady: „Za bezprostřední bezpečnostní problém považujeme asi dva tisíce bojovníků Islámského státu, kteří vlastní schengenské pasy. Jeden z nich s francouzským pasem už například v květnu zaútočil na židovské muzeum v Bruselu, kde zastřelil čtyři lidi,“ uvedl v roce 2014 tehdejší český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý. Ale tato čísla jsou jenom hrubě orientační, protože již v roce 2005 odborníci poukazovali ještě na znepokojující fakta: „V roce 2003 se v Německu nacházelo přibližně 30 950 islámských extrémistů a přibližně 3 000 z nich byly ochotny uchýlit se k násilí,“ píše se v článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu. (Vojenské rozhledy č. 3/2005) Koncem roku 2015 sociolog a generál v záloze Antonín Rašek upozornil: „Bezpečnostní experti uvádějí, že mezi muslimskou komunitou je zhruba pět procent radikálů, které komunita nedokáže příliš ovlivnit. A politické elity nenacházejí cesty, jak k tomu ostatní muslimy přimět.“ Zdůraznil, že nejde jenom o potenciální vrahy ve službách islamistů. Důležité je také muslimské zázemí teroristů. Zajímavé jsou i postřehy, proč se rozrůstá radikalismus: „U druhé a třetí generace děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.“ Obraz nebezpečí je známý, neschopnost politiků též Evropská hlásná trouba „EURACTIV Media Network pro Evropu“ vypotila následující bezobsažné prohlášení: „Několik klíčových vedoucích představitelů EU, včetně Francie a Německa, v úterý (10. listopadu) přislíbilo na minisummitu, že obnoví úsilí v boji proti islamistickému terorismu, a vyzvalo k reformě schengenského prostoru a opatření proti zahraničním bojovníkům. Po osobní schůzce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a rakouského kancléře Sebastiana Kurze v Paříži následovala videokonference s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, nizozemským premiérem Markem Ruttem, předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Rady EU Charlesem Michelem. Francie a Německo se snažily zpřísnit hranice EU a odvrátit to, co Macron nazval „hrozbou terorismu“ poté, co podezřelí islamističtí radikálové během měsíce zabili v Paříži, Nice a Vídni osm lidí…“ Jak je možné, že v tisku vycházejí již léta reálné popisy problémů a prognózy toho, co nás skutečně čeká, respektive je již v běhu, a politici tyto informace míjí, jako by neexistovaly? Podobná pozorování, varování a proroctví vycházela i před 2. světovou válkou, nejen v článcích, ale i v knihách. Proč jsou média, především tzv. nezávislá, poslem reálných špatných zpráv a prognóz bez odezvy? Přitom varovné informace jsou reálné. Zdroje těchto dat je možné rozdělit do pěti skupin: 1) propagandistická produkce politiků, ale i islamistických skupin, 2) veřejné výstupy státních institucí, 3) svědectví a publikační činnost členů islámských skupin a očitých účastníků, 4) zveřejněná komunikace členů islámských skupin, 5) uniklé utajované skutečnosti. Německo je opět nebezpečnou zemí Nejzřejmější je situace v Německu (SRN), ačkoliv nejvíce obětí terorismu je ve Francii. Německo opět ohrožuje Evropu, jako v třicátých letech 20 století. Tentokrát nejde o důsledek napětí ve společnosti v důsledku hospodářské krize, které využili v 30. letech 20. století nacisté. Dnes je problémem bezpečnostní hazard, snaha německých politiků naprosto vše podřídit jediné věci – exportu zboží ze SRN do světa. Bez výroby pro export by Německo živořilo. Vyváží 50 procent své produkce do zahraničí. Snaha o intenzivní rozvoj průmyslu vedla dlouhodobě k zaměstnávání velkého množství Turků a benevolentnímu přijímání dalších cizinců. Taktně se o důsledcích zmiňuje článek „Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu“ (Vojenské rozhledy č.3/2005): „Ve Spolkové republice Německo byla vytvořena islámsko-teroristická síť s relativně bezpečnou strukturou. Z Německa byly řízeny přípravy k teroristickým útokům proti USA. Německo tak přestalo být jen místem odpočinku a ústupovým prostorem pro teroristy, ale stalo se také prostorem pro nábor a výcvik islámských bojovníků. Příčiny vysokého počtu islámských extrémistů v Německu, které přispěly k tomu, že se Německo stalo vyhledávaným útočištěm radikálních cizinců, jsou tyto: - dřívější liberální azylová politika, - chyby integrační politiky, - rozšiřující se agitace náboženských kazatelů. Německo je také jedním z cílových prostorů pro údery islámských extrémistů. Německé bezpečnostní orgány zmařily větší počet konkrétních příprav k úderům anebo úderům zabránily. Zmařené útoky teroristů zůstávají před veřejností utajeny a jsou oznamovány pouze mezinárodním odborníkům pro boj proti terorismu.“ Německo představuje problém i nadále, protože hrozí nebezpečí levicově-zeleného pro-migračního liberalismu skrytě nepřímo podporovaného průmyslovými korporacemi, které stále koketují s myšlenkou, že tím získají levné pracovní síly díky divokému příchodu migrantů. Nebezpečný naivismus využívaný islamisty ukazují například sociální demokraté (SPD). Po několika měsících handrkování se v únoru 2017 německá vládní koalice – křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) dohodla na zákazu tzv. dětských manželství. Jenže, část SPD původně prosazovala, aby úřady proti dětským sňatkům nezasahovaly. To je jen krůček od tolerování práva šaría a dalších islamistických požadavků. Německo jako nejbližší soused České republiky představuje pro nás přímé nebezpečí. Z hlediska budoucnosti je vývoj v Německu nepředvídatelný. Migrační krize v roce 2015 to potvrdila. Připomeňme, že 6. prosince 2015 vydala ČTK zprávu, že německý vicekancléř Sigmar Gabriel vyzval Saúdskou Arábii, aby přestala podporovat náboženské radikály… „Musíme však dát Saúdům zároveň najevo, že skončila doba zavírání očí. Ze Saúdské Arábie jsou po celém světě financovány vahhábistické mešity. Z těchto komunit vychází řada nebezpečných islamistů,“ řekl Gabriel německému listu Bild am Sonntag. Neboť v květnu 2016 Německo oficiálně uvedlo, že eviduje nárůst nebezpečných islamistů v zemi. Tehdy Němci spočítali, že u nich je 497 islamistů s extrémistickými názory a 339 islamistů – sympatizantů s radikálním islámem a terorismem. Jak uváděla německá média, jednalo se zejména o poslední rok, během kterého do Německa přicestovali tito nebezpeční islamisté z Blízkého východu. Německý deník Die Welt citoval zprávu německého Spolkového kriminálního úřadu. Šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy (BfV) Hans-Georg Maassen koncem roku 2017 důrazně varoval před nebezpečím, jež znamenají islamistické ženy a děti, a to zejména ty, které se vracejí z bývalých bojových zón teroristických milicí Islámského státu (IS). V dubnu 2018 data Spolkového kriminálního úřadu (BKA) ukazovala, že v Německu se nachází zhruba 760 islamistů, které úřady považují za nebezpečné. Před pěti lety jich bylo asi 140. Z Německa odjelo 980 radikálů bojovat za Islámský stát. Islamistická scéna byla spočítána na celkem až 11 tisíc lidí, ale jenom minimum z nich bylo prý skutečně nebezpečných. V lednu 2020 německá policie zasahovala v Berlíně, Braniborsku, Durynsku a Severním Porýní-Vestfálsku proti čečenským islamistům. Důvodem je podezření z přípravy teroristického útoku, uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně. Razie 180 policistů se zaměřila na Čečence ve věku 23 až 28 let. Podle průzkumu z roku 2012 tehdy 72 procent německých Turků věřilo, že islám je jediná správná víra a 46 procent si přálo, aby jednoho dne bylo v Německu více muslimů než křesťanů. Turci jsou proto významnou pátou kolonou v Německu. Proto nepřekvapí, že turecký islamistický fašista a prezident Erdogan v březnu 2017 vyzval Turky žijící v Německu: „Zploďte ne tři, ale pět dětí, neboť vy jste budoucnost Evropy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-04 05:00:00

Je led atraktivnější než trávník? Hokejové zlato znovu probudilo věčnou při

Který sport je v Česku číslem jedna? Fotbal, nebo hokej? Věčná otázka se v nové intenzitě vrací po zlatém triumfu hokejistů na mistrovství světa, který k dění na pražském ledě přikoval celý národ. Jenže pozor, fotbalová reprezentace už se chystá na Euro. A na dveře klepe i olympiáda v Paříži. Deník v unikátním průzkumu oslovil přes 200 sportovců z celé země – rovnoměrně fotbalisty, hokejisty a zástupce ostatních sportů – aby vyslovili svůj názor a zároveň prozradili, na které disciplíny v Paříži se těší nejvíc.

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-28 14:10:12

Bridgestone využívá vyspělé materiály pro pneumatiky a gumárenské produkty k výrobě výstroje pro účastníky Letních paralympijských her 2024 v Paříži

PRAHA (27. srpna 2024) — Společnost Bridgestone Corporation (Bridgestone) rozšiřuje svou podporu Letních olympijských a paralympijských her 2024 v Paříži řadou inovačních projektů ve spolupráci s adaptivními sportovci. Bridgestone je globálním paralympijským partnerem od roku 2018 a v globálním i lokálním měřítku usiluje o to, aby byly sporty a lidská společnost ještě více inkluzivní. Součástí tohoto úsilí je […]

Čas načtení: 2024-06-07 13:30:06

Nejsledovanější film na Netflixu? Žraloci v Paříži aktuálně boří žebříčky sledovanosti

Nejsledovanější film na Netflixu je pro mnohé velké překvapení Žraloky v Paříži chválí kritika, u diváků ale narazil na smíšené reakce V TOP 10 překvapil také polský snímek Barvy zla: Červená V poslední době má Netflix mírné potíže, pokud jde o kvalitní filmy a seriály z vlastní produkce. Ne že by žádné ve své nabídce neměl, ale dostat se do TOP 10 ve sledovanosti už se mu tolik nedaří. Nyní se ale populární streamovací platformě povedl téměř husarský kousek – se svým francouzským akčním hororem Žraloci v Paříži se mu podařilo ukořistit první příčku i přes to, že to snímek schytává ze strany diváků. Ostatně na ČSFD má nejnovější snímek od Netflixu jen 38 procent a na zahraničním IMDB jen o něco lepších 5,4 z 10. Přečtěte si celý článek Nejsledovanější film na Netflixu? Žraloci v Paříži aktuálně boří žebříčky sledovanosti

Čas načtení: 2024-07-24 20:30:09

Olympiáda 2024 v Paříži: jak zdarma sledovat české sportovce online na mobilu?

Letní olympijské hry 2024 vypuknou již tento pátek V Paříži se představí i 113členná výprava českých sportovců Jak sledovat nejen české výkony zdarma online na mobilním telefonu? Již tento pátek vypuknou v 33. Letní olympijské hry 2024 v Paříži. Probíhat budou od 26. července do 11. srpna a soutěžit se bude ve 28 sportovních odvětvích, úplnou novinkou je pro LOH 2024 například breakdance. Nechybí klasiky jako atletika, fotbal či vodní sporty. Na letošní olympiádě se představí 206 zemí, česká výprava čítá 113 sportovců. Přečtěte si celý článek Olympiáda 2024 v Paříži: jak zdarma sledovat české sportovce online na mobilu?

Čas načtení: 2025-09-08 11:22:26

Paříž na jednodenní otočku i víkend na podzim. Letenky od 2 445 Kč

Letecká společnost Transavia nabízí přímé lety z Prahy do Paříže za skvělé ceny. Vyrazit můžete buď na jednodenní otočku, nebo si užít podzimní víkend v Paříži od soboty do neděle. Jednodenní otočka za 100 EUR Odlet z Prahy v 6:40, návrat z Paříže v 19:35 8. 10.  14. 10.  15.10.  Víkendové termíny Na víkend do Paříže poletíte v sobotu v 8:50 z Prahy a zpět v neděli v 17:15. 15.–16. 11. 2025 – 108 EUR 29.–30. 11. 2025 – 117 EUR 6.–7. 12. 2025 – 106 EUR Mrkněte také na praktické tipy v našem průvodci Paříží: Co vidět v Paříži Doprava v Paříži Kde se ubytovat v Paříži

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2024-03-05 13:14:07

Na olympiádě v Paříži se bude jezdit Toyotami. Různé pohony budou mít různé barvy

Toyota už dodala první vozidla na podporu olympijských a paralympijských her v Paříži 2024. Hry chce proměnit v přehlídku inovativní a udržitelné mobility. Každá z technologií zastoupených v rámci jednotlivých vozidel bude rozpoznatelná podle vlastní barvy. Doprava na hrách bude zcela ekologická a využívat ji budou sportovci, personál, dobrovolníci i diváci. Toyota v roli celosvětového […]

Čas načtení: 2024-04-12 08:10:50

Bridgestone podporuje globální tým sportovních ambasadorů pro Letní olympijské a paralympijské hry 2024 v Paříži

Společnost Bridgestone Corporation (Bridgestone) navázala jako globální partner olympijských a paralympijských her partnerství s několika desítkami elitních sportovců z celého světa. Společnost vytváří na cestě k Letním olympijským a paralympijským hrám 2024 globální soupisku týmu ambasadorů značky Bridgestone. Na soupisce týmu ambasadorů Bridgestone pro letošní hry v Paříži je 40 sportovců z 9 zemí a více než 20 sportovních […]

Čas načtení: 2024-07-26 06:31:01

V Paříži začíná sportovní svátek za miliardy. Žraloci v Seině ale ohrožují plavce i diváky Netflixu

Jsou Žraloci v Paříži na Netflixu stupidní béčko, které uráží každého příčetného diváka – anebo rafinované poselství o negativním dopadu olympiády? Článek V Paříži začíná sportovní svátek za miliardy. Žraloci v Seině ale ohrožují plavce i diváky Netflixu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-02-04 07:39:39

Paramount quartet a Yom X Ceccaldi v Paříži

Paramount Quartet, Cité de la musique, Paříž, 24. ledna 2025 Paramount Quartet, nový špičkový kvartet ve složení Joe Lovano (saxofon), Julian Lage (kytara), Santi Debriano (kontrabas) a Will Cahoun (bicí), vznikl na začátku roku 2024. Měl jsem tu čest a příležitost vychutnat si toto spojení čtyř mistrů v jednom z dalších krásných moderních evropských koncertních sálů Cité de la musique pařížské filharmonie. Koncert započal otevřenou improvizací, kterou vedl Joe. Poté se všichni semkli do groovu a Congregation začala krásně šlapat. […] Zobrazit celý článek Paramount quartet a Yom X Ceccaldi v Paříži

Čas načtení: 2025-03-27 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Mimořádná sněmovna k bezpečnosti (komentář politologa); Summit ochotných v Paříži (živý vstup); Summit ochotných v Paříži (komentář); Likvidace nehody v Hustopečích nad Bečvou; Prezident jednal s ministryní obrany o kandidátech na generály (vyjádření ministryně obrany); Summit ochotných v Paříži; Prezident jednal s ministrem vnitra o kandidátech na generály (vyjádření ministra vnitra); Summit ochotných v Paříži (komentář); Kontroly hranic kvůli šíření kulhavky a slintavky (příspěvek TS Brno)[online]

Čas načtení: 2025-09-18 13:25:18

Z Prahy do Paříže od září až do srpna 2026 se Smartwings. Letenky od 3 424 Kč

Zpáteční letenky z Prahy do Paříže nyní pořídíte se Smartwings za 3 424 Kč. Termíny jsou dostupné od září 2025 až do srpna 2026 – ideální jak na romantický prodloužený víkend, tak i na letní dovolenou s návštěvou Disneylandu nebo výlety do okolí. Přehled dostupných letů najdete na webu pelikan.cz. Se Smartwings máte k dispozici největší počet termínů i během letních prázdnin a v ceně je zahrnuto klasické příruční zavazadlo. Mrkněte také na praktické tipy v našem průvodci Paříží: Co vidět v Paříži Doprava v Paříži Kde se ubytovat v Paříži

Čas načtení: 2025-11-07 13:29:16

Zimní Paříž z Prahy včetně prodloužených víkendů. Letenky od 1 657 Kč

Nejvýhodnější letenky na pařížské letiště Orly (ORY) pořídíte v období od ledna do března, včetně prodloužených víkendů, už od 68 EUR s leteckou společností Transavia. Mrkněte na praktické tipy v našem průvodci Paříží: Co vidět a navštívit v Paříži Doprava v Paříži Kde se ubytovat v Paříži

Čas načtení: 2020-09-15 16:14:59

Putovní výstava o relikviáři svatého Maura navštíví Paříž a Belgii

Mezinárodní výstavní projekt Devět století společné historie připravený Národním památkovým ústavem pojednávající o relikviáři svatého Maura a o spojení českého města Bečov nad Teplou a belgického Florennes se od 18. září 2020 představuje v předpremiéře v Českém centru v Paříži v rámci Dnů evropského dědictví. Jde o první prezentaci výstavy, která se v září příštího roku objeví v rodišti relikviáře v belgickém Florennes. Bilingvní česko-francouzská výstava nabízí návštěvníkům prostřednictvím výstavních panelů a haptického modelu relikviáře seznámení se s poutavou historií vzniku a osudu relikviáře a také blízký kontakt s uměleckým řemeslem přelomu 12. a 13. století. Součástí výstavy je i výtvarná dílna zaměřená na techniky a postupy použité při výzdobě památky. Výstava bude v Českém centru v Paříži přístupná od 18. do 20. září 2020.  Devět století společné historie zlatnického skvostu a významné románské památky uchovávající ostatky sv. Maura, sv. Timoteje, sv. Apolináře a sv. Jana Křtitele propojuje v čase a prostoru belgické město Florennes a český Bečov nad Teplou. Místo vzniku s místem, které si frankofonní vévodský rod tradičně prokrálovsky orientovaný zvolil po Velké francouzské revoluci za své nové rodové sídlo. Relikviář sv. Maura byl vyroben mezi lety 1225–1230 na zakázku benediktýnského kláštera ve městě Florennes. Právě po Velké francouzské revoluci byl klášter ve Florennes zrušen, a relikviář se tak ocitl v sakristii farního kostela mezi nepotřebným nábytkem. Od církevní rady jej roku 1838 odkoupil tehdejší majitel bečovského panství Alfréd de Beaufort-Spontin, který jej nechal opravit. Roku 1888 byl relikviář zapůjčen na výstavu do Bruselu a roku 1889 jej Beaufortové nechali přemístit na svůj zámek v Bečově nad Teplou. V roce 1945, po vydání tzv. Benešových dekretů, museli Beaufort-Spontinové opustit republiku. Relikviář byl uschován do zásypu podlahy hradní kaple Navštívení Panny Marie. V roce 1984 projevil zájem o odkoupení blíže neurčené historické památky ukryté na území Československa obchodník ze Spojených států Danny Douglas. K vyjednávání byl přizván také tým kriminalistů, kterému se zhruba po roce podařilo odhalit identitu předmětu. Pátého listopadu 1985 byl relikviář v zásypu hradní kaple objeven. Důsledkem nevhodného uložení ve vlhké zemi byl relikviář ve velmi špatném stavu. Restaurátorské práce naplno započaly v roce 1991 a trvaly jedenáct let. Od roku 2002 je relikviář svatého Maura trvale vystaven opět na zámku Bečov nad Teplou. Je výjimečnou zlatnickou památkou na území České republiky. Co do hodnoty, je tento předmět srovnatelný s korunovačními klenoty.  „Cílem interaktivní výstavy, jejíž první zastavení je v Českém centru v Paříži, je seznámit širokou zahraniční veřejnost s fenoménem mimořádné památky evropského významu,“ uvádí k výstavě kurátor a kastelán státního hradu a zámku Bečov nad Teplou Tomáš Wizovský. Projekt bude v podobě putovní výstavy až do roku 2022 prezentován široké laické i odborné veřejnosti mimo svůj domov v České republice. Dvojjazyčná česko-francouzská výstava se postupně dále objeví v belgickém Namuru, Europarlamentu v Bruselu a v rodišti relikviáře v belgickém Florennes v září příštího roku. Slavnostní zakončení putovního výstavního projektu se plánuje v Bečově nad Teplou.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-03-18 13:44:26

Toyota zajistí pro Olympiádu v Paříži tisíce elektrických aut

Toyota už dodala první vozidla na podporu olympijských a paralympijských her v Paříži 2024. Hry chce proměnit v přehlídku inovativní a udržitelné mobility. The post Toyota zajistí pro Olympiádu v Paříži tisíce elektrických aut first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:44

Samsung podpoří evropské sportovce na LOH 2024. Je mezi nimi i Češka

Jihokorejská společnost podpoří 44 evropských sportovců na LOH v Paříži Do výběru se dostala také Česka Barbora Seemanová a Slovák Richard Tury Ti budou na olympiádě reprezentovat v plavání, respektive skateboardingu Letní olympijské hry v Paříži se pomalu blíží a s ní vrcholí příprava nejen samotných sportovců, ale také sponzorů. Mezi ně patří také jihokorejský gigant Samsung, který je sponzorem Mezinárodního olympijského výboru už více než dvě dekády. Jako oslavu tohoto partnerství se firma rozhodla podpořit 44 atletů z celé Evropy, kteří obdrží dodatečnou podporu od Samsungu, aby mohli „maximalizovat svůj potenciál“. Přečtěte si celý článek Samsung podpoří evropské sportovce na LOH 2024. Je mezi nimi i Češka

Čas načtení: 2024-05-03 17:10:00

Luxus pro zlatou naději: Fuksa bude mít v Paříži vlastní kuchařku i dům

Vychytávku ze zlaté dílny legendárního předchůdce Martina Doktora použije kanoista Martin Fuksa na olympijských hrách v Paříži. Po jeho vzoru svůj rodinný tým ubytuje v pohodlí soukromého domu a navíc si s sebou bere i vlastní kuchařku. „Nechci mít rozptýlení, jaká na olympiádě jsou,“ vysvětluje Fuksa, který příští týden začne olympijskou sezonu s vizitkou úřadujícího mistra světa na olympijském kilometru a v Paříži pojede i debl na pětistovce s bratrem Petrem.

Čas načtení: 2024-06-21 06:30:25

Olympiáda už klepe na dveře, Samsung chystá speciální příslušenství

Samsung u příležitosti olympiády vyrobil speciální příslušenství To bude k dispozici pro více než 50 modelů jihokorejské značky Aktuálně je k dispozici pouze ve Francii, časem by se mohlo objevit také v Česku Letní olympijské hry v Paříži se kvapem blíží a ať už se chystáte fandit přímo na místě, nebo jen z pohodlí domova, určitě se můžete těšit na skvělý sportovní zážitek. Mezi dlouholeté partnery her patří mimo jiné také jihokorejský gigant Samsung, který podporuje nejen samotnou olympiádu, ale také konkrétní sportovce, mimo jiné i z Česka a Slovenska. U příležitosti olympijských her si Samsung připravil také řadu tematického příslušenství, které se bude příznivcům olympijské myšlenky jistě zamlouvat. Přečtěte si celý článek Olympiáda už klepe na dveře, Samsung chystá speciální příslušenství

Čas načtení: 2024-07-10 20:00:56

Nejen telefony, hodinky a prsten. Samsung v Paříži nalákal na dosud utajovaný projekt, představí ho ještě letos!

Samsung dnes v Paříži odhalil několik nových produktů Na závěr si však nechal „One more thing“ po vzoru Applu  Ještě letos nám konečně ukáže svůj XR headset Společnost Samsung na dnešním veletrhu Galaxy Unpacked v Paříži odhalila hned sedm nových zařízení (ohebné telefony, sluchátka, hodinky a prsten), přičemž všechny jsou pohaněny umělou inteligencí Galaxy AI. […] Celý článek si můžete přečíst na Nejen telefony, hodinky a prsten. Samsung v Paříži nalákal na dosud utajovaný projekt, představí ho ještě letos!

Čas načtení: 2024-07-27 05:41:21

Francouzské vlakové linky byly zasažené žhářskými útoky několik hodin před slavnostním zahájením olympijských her v Paříži

Francie - Francouzský železniční dopravce prohlásil, že Francouzi jsou pod útokem poté, co několik hodin před zahájením olympijských her v Paříži žháři "sabotovali" železniční síť v zemi. The post Francouzské vlakové linky byly zasažené žhářskými útoky několik hodin před slavnostním zahájením olympijských her v Paříži first appeared on Pravda24.