Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-22 10:00:00

Ukázky z Joyceova Odyssea, facebookovské výpisky z let 2018-2019

    Joyceův Odysseus, kniha o 630 stranách, je jeden den (16. červen 1904) v Dublinu – různé události toho dne, např. dopolední pohřeb, jsou uchopeny velmi různými literárními prostředky, ale jedno mají společné: zabývají se jednotou různých nahodilostí v daném místě a čase. V roce 2018-2019 jsem si při čtení Odyssea dělal tyto výpisky, třeba budou čtenáře zajímat. Mám tak zpracované i celé Hledání ztraceného času.   Joyce představuje mladého Štěpána Dedala v jeho zaměstnání, tedy jako učitele dějepisu: „Ty, Cochrane, které město pro něho vzkázalo? - Tarentum, prosím. - Dobře. No a? - Byla bitva, prosím. - Dobře. A kde? Chlapcův prázdný obličej zpytoval prázdné okno. Dcerami paměti vybájená. A přece jen byla, třeba ne taková, jak o ní bájila paměť. Projev nedůtklivosti tedy, tepot blakeovských nehorázných křídel (BC: touto větou i těmi dalšími si Joyce dělá legraci z ahistoričnosti historiografie). Slyším, jak se hroutí prostor, jak řinčí sklo a padá zdivo, a čas zaniká jediným siným plamenem. Co nám tedy zbývá? - Místo jsem, prosím, zapomněl. Roku 279 př. K. - Asculum, řekl Štěpán a honem koukl po jménu a datu do knihy mokvající krví (BC: ironie: krví dějin). - Ano, prosím. A řekl: Ještě jedno takové vítězství a je po nás veta. Rčení, které si svět zapamatoval. Tupá duševní pohodlnost. Na kopci nad planinou posetou mrtvolami vojevůdce, opřený o kopí, mluví k důstojníkům. Který vojevůdce ke kterým důstojníkům, na tom nesejde. Oni poslouchají.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 31.   Starý ředitel školy, v níž učí mladý Štěpán Dedalus, pan Deasy, je irský unionista, který Dedalovi (podle Deasyho „feniánovi“), majícímu známé v novinách, naléhavě ukládá, aby se pokusil do novin dostat Deasyho dopis o kulhavce a slintavce (trochu mi to připomíná směšnost pana Pickwicka). V poněkud jednostranném rozhovoru mezi nimi Deasy vyjádří přesvědčení, že Anglie je v úpadku, protože jí vládnou židé, kteří „vyžerou národu životní sílu“. To je podle Deasyho také důvod, proč se mu nedaří prosadit své názory na boj proti kulhavce a slintavce. Pak se oba muži rozloučí... a vrcholem všeho je tato scéna: „-Pane Dedale! Běží za mnou. Snad ne ještě nějaké dopisy. -Chvilinku. -Prosím, řekl Štěpán a vrátil se k bráně. Pan Deasy popadal dech všecek uřícený. -Jenom to jsem chtěl říct, řekl. Irsko prý se honosí tím, že je jediné, které nikdy nepronásledovalo židy. Víte to? Ne. A víte proč? Přísně se zamračil na jasný den. -Proč, prosím? zeptal se Štěpán a bylo mu do smíchu. -Protože je nikdy k sobě nepustilo, řekl velebně pan Deasy. Z hrdla se mu vydral křečovitý smích a strhl s sebou sípavý řetěz hlenu. Honem mu ukázal záda, rozkašlal se a zachechtal a zdviženýma rukama mu zamával.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 42.   Poté, co jsem překonal čtenářsky náročnou procházku Štěpána Dedala po mořském pobřeží, v níž Joyce tak divoce asociuje a skáče (ve skákání připomíná Tristrama Shandyho) od věci k věci, že se – jistě záměrně – ocitá za hranicí srozumitelnosti, což je ale docela věrné vnitřnímu dění uvnitř roztěkaného, sečtělého člověka, plného fantazie, který se jen tak prochází – tedy po této procházce přichází na scénu Leopold Bloom, hlavní postava, a je uveden jako milovník vnitřností, manžel a pozorovatel zvířat. „Pan Leopold Bloom (BC: židovského původu) si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry. Nejraději měl na rožni pečené skopové ledvinky, ty mu čpavým nádechem moči šimraly ponebí. Na ledvinky myslel, jak tak potichu kutil v kuchyni a na vyboulený podnos jí (BC: manželce) rovnal snídani. Vzduch i světlo v kuchyni studily, ale venku bylo všude vlahé letní ráno. Až mu z toho trochu kručelo v břiše. Uhlí řeřavělo. Ještě jeden krajíc s máslem: tři, čtyři: tak. Vrchovatý talíř nemá ráda. Ták. Poodešel od podnosu, vzal z patky kotlík a pověsil ho šikmo na oheň. Hloupě a baňatě tam trčel a špulil hubičku. Hned bude čaj. To je dobře. Vyschlo v krku. Ocásek vztyčený, strnule obešla kočka nohu u stolu. - Mňau! - No vida, řekl pan Bloom a ohlédl se od ohně. Místo odpovědi mu kočka zamňoukala a s mňoukáním znovu strnule obešla nohu stolu. Zrovna jako když si vykračuje po mém psacím stole. Vrr. Poškrábej mě na hlavě. Vrr. Zvědavě a vlídně pozoroval pan Bloom její plavný černý vzhled. Milá na pohled: lesk hladké srsti, bílý knoflík pod kořenem ocásku, zeleně blýskavé oči. Ruce opřené o koleno, shýbl se k ní. - Kočička dostane mlíko, řekl. - Mrňau! vyrazila kočka." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 57.   Joyce je oproti Proustovi neuvěřitelně hutný, těkavý... aspoň v první části (každá část Odyssea je záměrně napsána v jiném stylu, a to vlastně jako karikatura onoho stylu). Zde jen kratičká ukázka těkání myšlenek pana Blooma, když se prochází městem: „Pohlédl na dobytek, rozplizlý v stříbřitém vedru. Stříbřitě poprášené olivy. Pokojné dlouhé dny: probírka, zrání. Olivy se nakládají do džbánů, ne? Pár mi jich od Andrewse zbylo. Molly (BC: Bloomova dcera) je plivala. Už ví, jak chutnají. Pomeranče se zas v hedvábném papíře balí do bedýnek. Citróny taky. Jestlipak je dosud naživu chudák Citron ze Saint Kevins parade? A Mastiansky se svou starou citerou. Bývaly to pěkné večery. Molly sedávala v Citronově proutěném křesle. Příjemné podržet voskově chladný plod, podržet v ruce, přistrčit si ho k chřípí a čichat jeho vůni. Takhle, sytou, sladkou, pruskou vůni. Rok co rok stejnou. Hodně se za ně strží, říkal mi Moisel. Jahodový rynek: Milá ulice: milé dávné časy. Nesmí mít ani poskvrnku. A z takové dálky: Španělsko, Gibraltar, Středozemní moře, Levanta. Bedny jich stojí v řadě na jaffské přístavní hrázi, skladník je v knize odškrtává, nakladači v zašpiněných kartounových kytlích je nakládají. Tady vyšel Tedlecten. Máucta. Nevidí. Znát se s někým jen od vidění je hloupé. Zezadu vypadá jako ten norský kapitán. Jestlipak ho dnes potkám. Kropicí vůz. To aby spíš napršelo. Jako na zemi, tak i v nebi.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 62.   Pan Bloom ve městě potká pana MCoye. Je zrovna, Bloom, na cestě vyzvednout si na anonymní adrese dopis od anonymní ženy, s níž na nějaký inzerát – navzdory tomu, že je ženatý – zahájil něco na způsob milostné korespondence. S MCoyem řeší pohřeb jejich společného přítele Dignama – a mezitím Bloom sleduje nějakou ženu v dostavníku, úplně náhodnou ženu, která ho zaujala: „Odjíždějí na venkov: nejspíše do Broadstonu. Tkaničky se jí pohupují na vysokých hnědých botkách. Ladné chodidlo. Ten se nadělá (BC: asi její muž) cirátů s drobnými. Ona vidí, že po ní koukám. Vždycky pase po někom jiném, pro každý případ. Ještě jedno želízko v ohni. (...) Ano, řekl pan Bloom. Posunul se stranou k MCoyově promlouvající hlavě. Ona za chvilku nastoupí. (...) Pozor! Pozor! Hedvábný záblesk sytě bílé punčošky. Pozor! Mezi ně vhoupla nemotorná tramvaj s řinčícím zvoncem. Přišel o to. Čert aby tě, ty rámusivý pršínose! Pocit vyhoštěnosti. Ráj a perisky. Vždycky to dopadne stejně. Jen o chvilku. To děvče v průjezdu na Eustace street. Bylo to v pondělí, spravovala si podvazek. Kamarádka jí dělala zeď. Esprit de corps. Co čumíš? -Tak, tak, řekl pan Bloom a chmurně povzdechl. Už zas někdo umřel. -A jeden z nejlepších, řekl MCoy. (...) -Co paní, má se, doufám, dobře, řekl změněným hlasem MCoy. -Ale ano, řekl pan Bloom. Prima, děkuji. Lhostejně rozvinul taktovku z novin a lhostejně si četl: Čím je domov bez Švestkovy masové konzervy? Něco mu chybí. S ní je příbytkem blaha.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 74.   Pan Bloom (a jeho těkavé myšlenky) v lékárně: „Drogista obracel list za listem. Čpí něčím písečným a vysušeným. Lebka scvrklá. A stará. Hledání kamene mudrců. Alchymisti. Drogy vybičují, ale urychlují stárnutí. Po nich otupělost. Proč? Reakce. Celý život jediná noc. Mění se tím celá povaha. Po celý den žít mezi bylinami, mastmi, dezinfekčními prostředky. Ty jeho alabastrové kelímky. Moždíř s tloukem. Aq. Dist. Fol. Laur. Te Virid. Už ta vůně člověka vykurýruje jako zvonek u zubaře. Mastičkář. Sám by si měl něco předepsat. Elektuar nebo emulzi. Kdo první utrhl bylinu a léčil se jí, byl dost kurážný. Opatrnosti nezbývá. Je tady krámů, že by stačily člověka narkotizovat. Zkouška: modrý litmusový papír zbarvuje načerveno. Chloroform. Nadměrná dávka opia. Uspávadla. Nápoje lásky. Paragorický makový syrup se nehodí na kašel. Ucpává póry a zhušťuje hlen. Jediný lék jsou jedy. Mimo nadání člověka vyléčí. Příroda si umí poradit. -Asi před čtrnácti dny, prosím? (BC: lékárník hledá záznam o Bloomově poslední návštěvě, kde je uvedeno znění receptu, který si dnes Bloom zapomněl doma) -Ano, řekl pan Bloom. Čekal u pultu a vdechoval čpavý pach léků, prašný suchý puch hubek a luf. Co času zabere povídání o tom, co člověka bolí a trápí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 83.   Pan Bloom jede v kočáru v pohřebním průvodu Dublinem na hřbitov... pohřeb známého. Strašně moc postřehů, asociací, vzpomínek. Tohle navazuje na Bloomovu představu, že by se rakev s nebožtíkem vysypala: „Ale co kdyby se to opravdu stalo. Jestlipak by krvácel, kdyby se při tom drcnutí píchl o hřebík. Možná že ano, možná že ne. Podle toho kde. Krevní oběh přestane. Trocha krve by z tepny přece jen prosáklo. Měli by se raději pochovávat v červeném: v tmavočerveném. Mlčky ujížděli po Phibsborough road. Cvalem projel kolem prázdný furgon: zřejmě se mu ulevilo. Most Grossguns: královský průplav. Po splavu se s hukotem hnala voda. Na potopené bárce stál mezi kupami rašeliny nějaký člověk. Na vlečné stezce u propusti herka s popuštěným postraňkem. Na palubě Bugabu. Sledovali ho očima. Loudavou zaplevelenou říčkou na vlečné pramici kolem rákosí, přes bahno, blátem ucpané láhve, chcíplé psy, napříč Irskem se doplavil až sem na pobřeží.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 96-97.   Pan Bloom se jako bezvěrec židovského původu účastní katolického pohřbu svého známého... spousta námětů pro úvahy a pozorování, např. ohledně katolických zádušních obřadů. Bloom se ovšem pohybuje vždy tak nějak stranou, na konci... což ho přivede do společnosti nějakého člověka (pan Kernan), který je zřejmě protestant: „Pan Bloom vážně přikývl (BC: na tvrzení, že velebníček odříkával obřad moc rychle) a pohlédl mu do čiperných podlitých očí. Tajnůstkářské oči, tajnůstkářské pátravé oči. Asi zednář: nevím to jistě. Už zase vedle něho. Jsme poslední. Na jedné lodi. Doufám, že řekne něco jiného. Pan Kernan dodal: -Obřad irské protestantské církve, jak se provádí na Mount Jerome, je, to musím říct, prostší, působivější. Pan Bloom mu dal rozšafně za pravdu. Něco jiného je ovšem jazyk (BC: Bloom se o něco výše vysmívá obřadní latině). Pan Kernan pronesl slavnostně: -Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce. -To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 102-103.   Z pohřbu jsme se dostali s panem Bloomem do redakce novin... a změnil se i – zcela záměrně, plánovaně – styl textu: „Pan Bloom se otočil a uviděl, jak před statnou postavou, vcházející mezi vývěsními tabulemi Svobodářského týdeníku a národních novin a Svobodářského deníku a národních novin, livrejovaný vrátný smeká čapku s potištěným prýmkem. Řachavé Guinnessovy sudy. Kormidlována deštníkem, nesla se statně po schodech velebná, vousem vroubená tvář. Schůdek po schůdku se vznášel vzhůru gabardénový hřbet: hřbet. Celého filipa má v zátylku, říká Šimon Dedalus. Těch plátů slaniny, co má vzadu. Sádelnaté laloky na šíji, sádlo, šíje, sádlo, šíje. -Nezdá se vám, že má tvář jako Spasitel? zašeptal Zrzavý Murray. Dveře Ruttledgeovy kanceláře zašeptaly: í, krí. Dveře se vždycky stavějí proti sobě, aby mohl průvan. Vchod. Východ. Spasitel: vousem vroubená oválná tvář: v šeru hovoří Marie, Marta. Kormidlován deštníkovým mečem až k rampě: tenor Mario. -Nebo jako Mario, řekl pan Bloom. -Ano, přisvědčil Zrzavý Murray. Jenže Mario prý stejně vypadá jako Spasitel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 113.   Bloom je na cestě z pohřbu a potkává různé lidi, těká v myšlenkách atd. Tady ukázka jeho úvah nad paní Purefoyovou, kterou po mnoha letech potkal, aby se dozvěděl, že její ubohý manžel je blázen, který chystá nějaké velké žaloby kvůli nevinnému žertíku: „Chudák paní Purefoyová! Manžel metodista. Ve svém šílenství má metodu. K obědu šafránovou housku a mléko se sodovkou. Jí se stopkami v ruce, dvaatřicet žvýknutí za minutu. Kotlety mu stejně rostou. Prý má vlivné známosti. Bratrance Theodora z Dublinského zámku. Jeden lepší příbuzný v každé rodině. Každý rok jí nadělí cvalíka. Viděl jsem ho, jak se prostovlasý procházel před Třiceti rozvernými ochmelky a nejstarší syn mu v nákupní tašce nesl maličkého. Těch uplakánků. Chudinka. Rok po roce v každou noční hodinu aby kojila. Sobci ti abstinenti. Pes ve žlabu. Jen jednu kostku cukru do čaje, prosím.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 151-152.   Bloom bloumá Dublinem a ve chvíli, kdy ho pronásledují erotické představy, uniká před nimi do Burtonovy restaurace, kde se chce najíst: „S rozbušeným srdcem strčil do dveří Burtonovy restaurace. Puchem se zarazil roztřesený dech; čpavý sós, zeleninová šlichta. Hle, krmení dobytka. Mužští, mužští, mužští. Klobouk pošoupnutý do týla, seděli uvelebeni na stoličkách před výčepem, u stolů, dovolávali se volného chleba, plnou hubou chlemtali, slopali šlichtové jídlo, až jim oči lezly z důlků, utírali si pomáčené kníry. Sinavě lojový mladík si ubrouskem utíral sklenici nůž vidličku a lžíci. Další garnitura mikrobů. Jiný, od sósu zacákaný bryndák kolem krku, lil si chrčivě do chřtánu polévku. Jiný zas vyplivoval jídlo zpátky na talíř; nedožvýkanou chrupavku: zuby mu nestačí na rozkousání. Tlustý kus roštěné. Dělá, aby to měl odbyté. Smutné pijácké oči. Chuť by měl, ale huba nemůže. Jsem jako on? Dívejme se na sebe, jak nás druzí vidí. Hladomřivý je svárlivý. Rve to zuby i sanicemi. Pozor! Ach! Kost! Poslední pohanský král v Irsku, Cornack, jak stálo v té školní básni, se ve Sletty jižně od Boyny udávil. Copak to asi jedl. Nějaké pošušńáníčko. Svatý Patrik ho obrátil na křesťanství. Uvázlo mu v krku. -Hovězí s kapustou. -Jedno dušené. Mužské pachy. Zvedal se mu žaludek. Zaplivané piliny, nasládlý teplavý cigaretový dým, zasmrádlý knastr, rozlité pivo, mužská pivní moč, vyčpělý kvas. Tady nepozřu ani sousto. Tenhle si brousí nůž o vidličku, aby spořádal, co má před sebou, tamhle stařík se šťourá v pahýlech. Trochu si krkl, přejedl se, přežvykuje. Napřed i potom. Modlitba po jídle. Sem na ten obraz pohleďte a na ten. Smáčenou střídkou stírají sós. Vylízej, chlape, celý talíř. Pryč odtud.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 159.   Bloom potká v Dublinu nevidomého výrostka a rozhodne se mu pomoci přes cestu: „Šetrně mu sáhl na tenký loket: potom ho uchopil za plihkou vidoucí dlaň a vedl ho vpřed. Něco mu pověz. Ale ne protektorsky. Tomu, co řekneš, nedůvěřují. Prohoď něco všedního: - Už neprší. Neodpovídá. Skvrny na kabátě. Nejspíše bryndá jídlo. Všechno mu chutná jinak. Napřed se musí krmit lžící. Ruku má jako dětskou ručičku. Jako mívala Milly (BC: Bloomova dcera). Vnímavou. Podle mé ruky mě asi šacuje." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 170.   Jsme v muzeu, kam se Bloom zašel podívat na sochy antických bohyň (chtěl zkoumat, zda mají řitní otvor). Mezitím se tam ale objevilo více lidí, mezi nimi Štěpán Dedalus, kterého známe ze začátku knihy, mladý, vzdělaný učitel. Zde debatuje s jedním starším kolegou Johnem Eglintonem o filozofii (Joyceovi jako Irovi, katolíkovi, byl aristotelismus, ten církevní, neboť jinde byl už dávno mrtvý, dobře známý): „John Eglinton se zakabonil a rozlítil: -Namouduši, krev mi kypí, když slyším, jak se Aristoteles srovnává s Platónem. -Kterýpak z nich, zeptal se Štěpán, by mě vyhnal ze svého státu? Vytas své dýkové definice. Koňskost je bytnost koňstva (BC: základní teze obou filozofů). Klanějí se zákonitostem a eónům. Bůh: pouliční pokřik: velmi peripatetické (BC: narážka na to, že aristotelikům se říkalo peripatetikové). Prostor: co musíš setsakramentsky vidět. Přes prostory menší než červené lidské krvinky se pinoží za Blakovou zadnicí do věčnosti, jejímž je tento rostlinný svět pouhým stínem (BC: narážka na učení platonismu, že náš svět je stínem světa nebeského). Drž se nynějška, vezdejška, skrze něž se veškerá budoucnost noří do minula.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 175.   Při četbě Odyssea jsem se dnes dostal do rozsáhlé pasáže, kde si Joyce dělá legraci z různých pokusů o výklad Shakespearova díla, zejména Hamleta. Děje se tak v debatě v knihovně, kde hlavní postavou je mladý „vykladač“ Štěpán Dedalus, ostatní mu sekundují, včetně Tura Mulligana, kterého známe ze samého začátku knihy. Spousta odboček do antiky, scholastiky atd. Není snadné z toho vybrat něco srozumitelného. Zkusil jsem tohle: „-Ve starověku, řekl Štěpán, se mluví o tom uličnickém školákovi ze Stageiry (BC: Aristotelovi) a plešatém pohanském mudrci, který, když ve vyhnanství umírá, propouští na svobodu a obdařuje otroky, vzdává poctu rodičům, žádá, aby byl pohřben vedle kostí nebožky ženy, a přátelům káže, aby byli hodní na jeho dávnou milenku (...) a nechali ji bydlet v jeho vile. -Takhle myslíte, že umřel (BC: řeč je zřejmě o Shakespearovi samotném)? zeptal se znepokojeně pan Nej, totiž... -Umřel namol opilý, trumfl ho Tur Mulligan. Kvart piva je pohár pro krále (BC: narážka na Hamleta). Ach, povím vám, co řekl Dowden. -Copak? zeptal se Nejeligton (BC: absurdní hříčka se jmény Štěpánových sekundantů) William Shakespeare a spol. s. s r.o. Lidový William. Podmínky sdělí: E,. Dowden, Highfield house... -Skvělé! vzdychl zamilovaně Tur Mulligan. Zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že bardovi předhazují pederastii (BC: většina Sh. sonetů jsou milostné básně pro mladého muže). Zdvihl ruce a řekl: Jen tolik lze říci, že se v té době žilo plně. Skvělé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 191-192.   Překonal jsem pasáž, která si dělá vulgární legraci z literárních rozborů Shakespeara, a dostal jsem se k líčení běžného života v Dublinu prostřednictvím „ctihodného otce Conmeeho“, jezuity. Pár střípků: „Při loučení (BC: se známou, kterou potkal) otec Conmee smekl cylindr před černými korálky na její mantile, na slunci inkoustově blýskavými. Na odchodu se ještě jednou usmál. Věděl, že si předtím vyčistil zuby pastou z arekového ořechu. (...) Pod stromy Charleville Mallu uviděl otec Conmee zakotvenou bárku s rašelinou, tahouna se svěšenou hlavou, bárkaře v špinavém slamáku, jak sedí uprostřed člunu, pokuřuje a kouká nad sebe na topolovou větev. Idylické: a otec Conmee rozvažoval nad prozíravostí Stvořitele, který učinil v močálech rašelinu, aby se tam mohla vykopávat a dopravovat do měst a vesniček a na oheň rozdělávat v domech chuďasů. (...) Otec Conmee myslil na tyranský chtíč, nicméně potřebný lidskému plemeni, aspoň tedy jak věřil sv. Augustin, podle něhož člověk před pádem své pohlavní pudy ovládal, takže se mohl rozplozovat podle své vůle, jaksi bez emocí; a o cestách božích, které nejsou cesty naše. Don John Conmee se prochází a pohybuje v dávné době. Je shovívavý a všemi vážený. V duchu nosí zpovědní tajemství a v navoskovaném salóně, se sytými ovocnými girlandami na stropě, usmívá se na urozené tváře. A dlaň k dlani, urozeného k urozené, tak svazuje don John Conmee ruku nevěsty a ženicha. (...) Z díry v živém plotě vyšel nějaký uřícený mladík a za ním nějaká mladice s rozkývanými sedmikráskami v ruce. Mladík rázně smekl čapku: mladice se rázně shýbla a zvolna a důkladně si ze světlé sukně sundávala přichycenou větévku. Otec Conmee jim oběma se vší vážností požehnal a obrátil tenký list v breváři. Sin (BC: sin je hebrejská číslice, ale taky anglicky hřích): Principes persecuti sunt me gratis: et a verbis tuis formidavit cor meum (Knížata pronásledovala mne bez příčiny: a slov tvých strachovalo se srdce mé).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, 204-209.   Z procházení otce Conmeeho se Joyce, pro něj typicky, rozlétl do těžce srozumitelné změti života na irských ulicích s mnoha jmény, narážkami, úryvky dialogů, těkáním bez kontinuity.... zde malá, ještě poněkud příčetná ukázka, která začíná těkavým návratem k pohřbu P. Dignama, který proběhl ráno toho dne (celý Odysseus líčí jeden jediný den v Dublinu): „-Byl to slušný človíček, řekl pan Power statnému hřbetu pana Dlouhého Johna Fanninga, vystupujícího k Dlouhému Johnu Fanningovi, odráženému v zrcadle. -Pomenší, byl to Dignam z Mentonovy advokátní kanceláře. Dlouhý John Fanning že si ho nepamatuje. Povětřím se rozlehl dusot kopyt. -Co to? řekl Martin Cunningham. Všichni se na místě otočili: John Wyse Nolan odešel zase dolů. Ze stinného chládku u vchodu viděl, jak po Parliament street ujíždějí koně a postroje i lesklé spěnky se jim blyští. Bujně, ne moc rychle jeli před chladným, nepřívětivým zrakem. V sedle náručních koní, poponášejících se náručních koní jeli forejtři. -Copak to bylo? zeptal se Martin Cunningham, jak šli dál po schodech. -Lord místokrál a irský generální guvernér, odpověděl z paty schodů John Wyse Nolan." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 230-231.   Co si po těch letech z Odyssea dobře pamatuji, kromě pár jiných věcí, je rozverné líčení nudy dvou číšnic... a dnes jsem na tu pasáž narazil... je to mnoho stran, tak jen tato malá ukázka: „Slečna Kennedyová si znovu podala šálek ke rtům, vstala, usrkla a uchichtla se. Slečna Douceová se nahnula nad tác, pokrčila nos a šibalsky zakoulela ztučněnýma očima. Kennysmíšek (BC: nejde o překlep, ale o jiné, hravé označení slečny Kennedyové) schýlila cimbuří plavých vlasů, schýlila je, až bylo v zátylku vidět želvový hřeben, vyprskla čaj, dávila se čajem i smíchem, dávila se, až kuckala a bědovala: -Och, ty špekové oči! Představ si, že by sis někoho takového vzala! A on měl camfourek fousů! Douceová vyrazila nádherný jekot, sytý jekot syté ženy, požitku, radosti, rozhořčení. -Že bych si vzala špekový nos, zaječela. Pištivě rozchechtané, po bronzové zlatá (BC: bronzová a zlatá jsou označení obou žen podle barvy jejich vlasů) se poštívaly k jednomu výbuchu po druhém, střídavě hlaholily bronzovězlatá zlatěbronzová, ječivěchichotavě k jednomu smíchu po druhém. A potom se rozesmály ještě víc. Špekáče, toho znám. Bez síly, bez dechu položily roztřesené hlavy, zapletené a lesklými hřebeny upevněné do cimbuří, na úskalí pultu. Zardělé (ach!), udýchané, zpocené (ach!), nadobro zalklé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 241-242.   Joyce nádherně těká větami, nedopovídá, naznačuje, hraje si s kontexty a vystihuje takovou typickou odpolední hospodskou nudu, v níž se zároveň děje mnoho pocitů, myšlenek, vzpomínek atd. Bloom právě jí, Dollard se snaží hrát na klavír, přičemž „zaduněl“ něco o lásce... na to reagoval otec Cowley výkřikem „vojna“ a v Bloomovi to takto uzrálo (je to jen kapka v moři nekonečně se valících asociací, dějících se uvnitř těch lidí, ale také při popisu jejich vzájemného chování): „V játrové šťávě mačkal Bloom mačkané brambory. Láska a vojna, toť se ví. Dollardova pověstná. Ten večer, co si k nám přiběhl vypůjčit oblek na koncert. Kalhoty napjaté jako buben. Muzikální šunky. Jen odešel, Molly (BC: Bloomova žena) se rozřehtala na celé kolo. Svalila se naznak přes postel, vřískala, kopala nohama. Bude mu vidět celou parádu. Matičko skákavá, jsem celá mokrá! Ach, co ty ženské v první řadě. Ach, jakživa jsem se tolik nenasmála! Však taky oni mívají sudově temný hlas. To zas takoví kleštěnci. Kdopak to hraje. Pěkný úhoz. Nejspíš Cowley. Hudební nadání. Při hraní zná kdejakou notu. Páchne mu z huby, chudákovi. Přestal." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 252.   Bloom se konečně dostal z hospody a prochází se po městě, ale má nějaké nadýmání... a takto se mu hodní myšlenky: „Samé úsilí o hovor. Nepříjemné, když se přeruší, člověk pak neví, jak na tom vlast (BC: vlast = vlastně je). Varhany v Gardiner street. Padesát liber ročně, to starému Glynnovi. Že v tom holubníku vydrží sám a sám jen s rejstříky a pedály a klávesami, to je divné. Celé hodiny tam prosedí, mluví jen se sebou nebo s tím, co mu šlape měchy. Zlostné zabručení, potom ryčné zaklnutí (měl by mít vatu nebo něco v tom svém přestaň vykřikla) a najednou mu pomalounku polehounku slabounký větýrek. Pff! Slabounký větýrek hvízdl ííí. Bloomovi z dírky.“ James Joyce, Odysseus, Odeon 1976, str. 269.   Nyní ale místo těkavého experimentálního stylu, zachycujícího nudu hospodského odpoledne, vstupujeme do jiné hospody, kde „úřaduje velký vlastenec“, jakýsi nerudný alkoholik, se svým psem... a čeká na to, kdy se objeví někdo a zaplatí mu chlast. Joyce zde využívá kontrastu naprosto střízlivého líčení dialogů s toporně vznešeným, archaickým stylem, jímž zesměšňuje irské „vlastenectví“... člověk někdy může být na pochybách, není-li ta vznešenost přece jen trochu míněna vážně, ale to popírají hospodské dialogy. Naprosto jasně se to prolomí zde... opilci v hovoru přijdou na to, že jeden z nich viděl v poledne někoho, kdo byl ráno pohřben. S tím si nevědí rady a budí to v nich nějaké tiky spojené s představami o posmrtném životě. Na to naváže rozsáhlý text ve vznešeném stylu o posmrtném životě, který je jasně výsměšný: "Bylo znát, jak ve tmě poletují duchové ruce, a když tantrové vznesli modlitby na správné místo, ponenáhlu bylo znát slabý, leč vzmáhající se jas rubínového světla a z vršku i z obličeje sršely jivické paprsky, takže zjevení éterického dvojníka bylo jako živé. Dorozumění se uskutečnilo šišinkou a rovněž oranžově ohnivými a šarlatovými paprsky, vyzařující z krajiny sakrální a solárně pleteňové. (...) Na otázku, jestli se tamější život podobá našim tělesným zkušenostem, prohlásil, že od některých zvláštní přízně požívajících zduchovnělých bytostí dověděl, že mají příbytek vybavený veškerým moderním domácím komfortem jako je táláfáná, álávátá, táplávádá, spláchávácá záchádá, a nejvyšší adepti že tonou v slastnosti čiročirého rázu.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 280.   Joyce dále pokračuje v karikování irského zabedněného vlastenectví... hlavní vlastenecká postava, opilec zvaný „občan“, se krásně podřekne na adresu nenáviděných Sasů (Anglosasů) o svém pojetí Boha (katolicismus samozřejmě patří k národní identitě, i když trochu pochroumaný, jak je patrno): „- Je na postupu (BC: obnovení irského národního jazyka), povídá občan. Čert vzal ty surové saské halamy i s jejich hatmatilkou. A tu to začne J.J. žehlit a mluví o rubu a líci každé věci, o házení písku do očí (...) a Bloom mu hned přizvukuje a mele o mírnosti a zlosti a o jejich (BC: anglosaských) koloniích a jejich civilizaci. - Lépe řečeno syfilizaci, povídá občan. Čert aby je vzal! Pánbůh není stejně k ničemu, jestli je vůbec k něčemu, ať ty sakramentské zabedněné zkurvysyny zatratí. Kouska kloudné hudby, umění ani literatury nemají. Tu špetku kultury ukradli nám. Huhňaví potomci panchartských strašidel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 300.   Bloom se chová slušně, hájí humanistické hodnoty, ale právě to ho dělá v očích obhroublého a stále více opilého vlastence nakonec stereotypním židem, jemuž není možné nic věřit, protože beztak sdírá z kůže počestné Iry. Do toho to Joyce prokládá ironickými obrazy vznešeného stylu, v nichž si tropí legraci z „vážných“ náboženských a vlasteneckých témat. Tady je úplný závěr oné pasáže, kdy Bloom odjíždí kočárem, vlastenec za ním nepříčetně nadává a ostatní se tomu smějí. Závěrečná ironie je zde namířená vůči judaismu: "Ještě jsme zahlédli, jak sakramentská drožka zahýbá za roh a ten trumpeta (BC: Bloom) v ní šermuje rukama a sakramentské psisko se žene za ním s vlajícími slechy, že ho roztrhá na kusy. Sto ku pěti (BC: narážka na iluzi vlastenců, že Bloom vydělal v sázce na outsidera v dostizích, což je vlastně to, co spustilo vzrůstající nenávist k němu). Ježíšikriste, dal mu co proto, to vám řeknu (BC: komentář k dostihům, který zde vyznívá jako výsměch psovi, který se hnal beznadějně za kočárem s Bloomem). A aj, jas veliký je obestřel a uzřeli, jak vůz, v němž On (BC: Bloom) stál, vstupuje do nebe. I spatřili ho ve voze, slávou jasu oděného, roucho jeho jako slunce, krásného jako měsíc a hrozného, že se ostýchali na Něho pohlédnout. A aj, hlas z nebe, řkoucí: Eliáši! Eliáši! A on mocně vzkřikl: Abba! Adonai! I uzřeli, ano, Jeho, ben Blooma, vprostřed andělů, jak vstupuje do slávy jasu pod pětačtyřicetistupňovým úhlem nad Donohoem v Little Green street jako z lopaty vystřelený (BC: to mísení banálně světského s tímto vznešeným je u Joyce výsměšné, zcela jiné vyznění to má u Kerouaka nebo Ginsberga).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 318.   Večer je líčen jako procházka mladých dívek s malými dětmi, o které se starají, ale taky jako pobožnost léčených alkoholiků v nedalekém kostele, z něhož jsou slyšet mešní zpěvy, navíc poblíž je moře, pak ještě ohňostroj a spousta snů a prožitků „hlavní postavy“, Gerty. Gerta velmi „vznešeně“ prožívá své touhy, v nichž se mísí představa vlastní krásy, nekonečné lásky, vědomí blížící se menstruace a jakási celková poddajnost a exaltovanost mysli. Nakonec podlehne fantastickému dojmu, že osamělý muž, který ji sleduje, je jí uhranut a že si brzy získá jeho věčnou lásku atd. Joyce se rád vyžívá v kontrastech a zde je jeden z nich, v okamžiku, kdy Gerta musí kvůli blížící se noci už opravdu odejít. „Vztyčila se v celé výši. V posledním nyvém pohledu se jejich duše setkaly a podivně rozzářeným, až do srdce pronikajícím zrakem zaníceně ulpěl na její tvářičce, líbezné jako květ. Unyle se pousmála, líbezně odpouštějícím úsměvem, úsměvem téměř plačtivým, a tak se rozešli. (...) Kráčela s jistou sobě vlastní klidnou důstojností, přitom opatrně a zvolna, protože Gerty je... Těsné střevíce? Ne. Ona je chromá. Ach! Pan Bloom (BC: byl to on) ji pozoroval, jak se belhá pryč. Nešťastné děvče. Proto zůstala trčet a ostatní běží jak o závod (BC: žádné splynutí, ani potkání duší samozřejmě s tím neznámým, tedy Bloomem, nebylo, to byla jen Gertina iluze). Už z jejích rysů jsem na něco hádal. Zhrzená kráska. U ženy je tělesná vada desetkrát horší. Zato jsou pak způsobnější. Dobře, že jsem to nevěděl, když se mi vystavovala. Maličká chlípnice, málo platné.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 336.   Už se setmělo, pan Bloom je už sám u pobřeží v Dublinu a v hlavě mu běží spousta asociací typických pro Joyceovo psaní... mimo jiné se ukazují chabé znalosti biologie pana Blooma, což asi není úplně jeho vina, ale jakýsi stav tehdejšího obecného vzdělání a poznání... co by ti tehdejší lidé asi říkali, kdyby viděli dnešní televizní dokumenty o životě zvířat s detailními záběry ze skrytých kamer? "Kš. Co to tady poletuje? Vlaštovka? Spíš netopýr. Jak je slepý, pokládá mě za strom. To nemají ptáci čich? Metempsychóza (BC: převtělování duší). Jsou přesvědčeni, že se člověk ze žalu může proměnit ve strom. Smuteční vrba. Kš. Zas je tady. Ten kuliferda. Kdepak hnízdí. Tamhle zvonice. Nejspíš. Za nohy tam visí ve vůni svatosti. Snad ho polekalo zvonění. Už bude po mši. Bylo je při ní slyšet. Oroduj za nás. A oroduj za nás. To opakování je dobrý nápad. S inzercí je to stejné (BC: Bloom se živí inzercí v tisku). Kupuj od nás. A kupuj od nás. Ano. V kněžském domě je světlo. Střídmě jedí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 345.   A nyní jsme v porodnici. Styl líčení dění v porodnici je až extrémně archaický, neboť má znamenat počátek jako početí a porod. Děj se samozřejmě odehrává opět v tom samém červnovém dni roku 1904, takže ten jazyk působí už v tomto kontextu směšně. Zase je tam spousta ironie, náboženských a latinských narážek a celkově mi to připomíná Rabelaise (typicky výsměch odborným sporům), třeba tato pasáž, kdy opilci v porodnici čekají na to, až porodí jedna jejich známá (a u stolu sedí také pan Bloom, který ovšem nezapadá do kolektivu): "I uhodil Rváč Costello pěstí do tabule, že zapěje oplzlou píseň... a tu na ně od prahu hněvivě sykla sestra Quigleyová, že jim hanba není, vždyť se to nesluší, ona, jak jim v mysli vložila, chce míti všechno, jak má býti, než přijde velmožný pán Andrew, jeť toho velmi dbalá, aby se rozbrojným hlukem čest jejího hlídání nijak neumenšila. Byla to postarší a zasmušilá matróna usedlého vzhledu a křesťanského chování, v šedobílém hábitu velice vhodném k jejím migrénám i vráskám, a její napomenutí se neminulo účinkem, neboť vzápětí všichni Rváče Costella okřikli a odkázali ho, klacka, do náležitých mezí, jedni s mírnou drsností, druzí s výhružným chlácholením, ale všichni mu spílali (BC: to spílání je nejpodobnější právě Rabelaisově zvyku vytvářet jakési „dadaistické básně“, které jsou ovšem mnohem odvážnější než to, co tady předvádí Joyce), mor na tebe, co tě čert bere, ty nemehlo, ty skrčku, ty neřáde z hrachoviny, ty smrade, ty všivajzlíku, ty chamradino, ty pancharte, ty zmetku, nech si ty ožralé žvásty, ty zatrachtilý opičáku, a milý si Leopold (BC: Bloom), který měl ve znaku kvítek pokoje, něžnou majoránku, jim domlouval, že je to chvíle nejvýš posvátná a hodná toho, aby nejvýš posvátná zůstala.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 357-358.   Kromě Blooma je tu i mladý Štěpán Dedalus (s ním pak půjde Bloom do nevěstince, kde se odehraje asi nejméně srozumitelná pasáž knihy, na které jsem kdysi při prvním pokusu o přečtení Odyssea ztroskotal) – a objeví se i Tur Mulligan, který byl hlavním hrdinou začátku celého díla (jeho parodie katolické mše při ranním holení). Zde v porodnici se svět opilců stále více podobá rabelaisovskému veselí a jakési bezuzdné, šprýmovné žvanivosti, např: „Chtěje to zamluvit (BC: a jazyk se postupně stává méně archaickým, jak celá pasáž prochází jakousi svou „ontogenezí“), otázal se pan Dixon přímo pana Mulligana, jestli jeho odulost, pro kterou si ho dobírá, není známkou ovoblastického otěhotnění v prostatickém váčku neboli mužském lůně, nebo snad jako u proslulého lékaře pana Austina Meldona nepochází od žaludečního vlka. Všecek rozesmátý nad svými spodky, uhodil se pan Mulligan vší silou pod bránici a skvěle komicky zparodoval kmotru Groganovou (ženská je to nad jiné znamenitá, bohužel běhna): Pancharta toto panděro nikdy nenosilo. Nad touto duchaplností znovu zaburácelo veselí, až se celá místnost otřásala prudkým řehotem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 367.   Spousta asociací na věci spojené s porodem, medicínou atd. Skáče jako obvykle od tématu k tématu a jednou mu to ujede k takovémuto líčení mraků (je v tom všem jasným dědicem Rabelaisovým): „Ač soumračné přeludy, ztvárněny jsou s prorockým vděkem stavby, štíhlé ladné boky, pružná šlachovitá šíje, krotká vnímavá lebka. Rozplývají se truchlé přeludy: všechno je totam. Agendtah (BC: název zemědělské společnosti, který Bloom zahlédl v reklamě v novinách – tato společnost propagovala práci v Palestině) je pustina, přebývají tam sýčci a poloslepá upupa (BC: dudek). Veta je po zlatistém Netaimu (BC: plný název té společnosti je Agendath Netaimu). A po silnici mračen s ropotavým hřměním vzpoury táhnou přízraky šelem. Hú! Slyš! Hú! Paralaxa je jim v patách a pobodává je vpřed, jako blesky jí z čela srší štíři. Los a jak, býk bazánský i babylónský, mamut a slon, houfem se hrnou k propadlému moři, Lacus mortic (BC: mrtvé moře). Zlověstný, pomstychtivý houf ze zvířetníku. Cestou po mracích supí, rovnorožci i kozorožci, kelnatí chobotnatci, lvovití hřívnatci i mohutní parožnatci, čmuchavci i plazivci, hlodavci, přežvýkavci i tlustokožci, celá ta chumlavá chroptivá chamraď, chmurní vrazi slunce.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 375.   V Odysseovi jsem vstoupil do asi nejnáročnější části, do téměř 100 stran dlouhé 15. epizody s názvem Kirké. Když jsem četl tuto knihu úplně poprvé, právě tady jsem se na mnoho měsíců zasekl, což znamenalo, že jsem musel tehdy začít znovu... a podařilo se mi to pak dočíst až do konce. Jde o to, že pan Bloom a jeho mladý kamarád Štěpán Dedalus se po noční pijatice na oslavu jednoho novorozence ocitají v bordelu. Leopold Bloom přichází v těchto kulisách: „Kus dál pod železničním mostem se objeví zardělý, udýchaný Bloom, jak si do boční kapsy cpe chleba a čokoládu. Z výlohy holiče Gillena mu mozaikový portrét ukazuje podobu chrabrého Nelsona (BC: admirál). Po straně mu vduté zrcadlo předvádí unylého umorousaného Booloohooma. Vážený Gladstone (BC: politik) naň zírá z očí do očí, Bloom na Blooma. Jde dál raněn strnulým pohledem sveřepého Wellingtona (BC: vojevůdce), ale ve vydulém zrcadle se nenuceně uculují milá očka a baculatá líčka hopsa hejsa Poldíka (BC: Bloom je Leopold).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 390.   Jak se pan Bloom blíží pozdní dublinskou nocí silně opilý k nevěstinci, tak se jeho mysli zmocňují přeludy, což Joyce uchopuje ve snově až hororově pojatých vystoupeních různých osob, které se bez ladu a skladu objevují a ztrácejí na základě různých asociací jako ve snu. Stačí i pár vět a je to celý kolotoč asociací. Tady jsem vybral trochu klidnější monolog postavy pana Beaufoye, který se objeví v okamžiku, kdy pan Bloom předstírá před strážníky (imaginárními), kteří se ho ptají na jeho zaměstnání, že je spisovatel (vlastně všechny ty asociace spojuje nějaký pocit viny, což je na cestě do bordelu pochopitelné, a potřeba se z toho vylhat, která produkuje nové a nové postavy, které na každý pokus o vykroucení nesou nové obvinění): „Kdepak, to nejste (BC: popírá, že Bloom je spisovatel), co já vím, vůbec ne. Nic takového. Slušný člověk, takový, který má v sobě kus slušnosti, by se k takovému hnusnému jednání nepropůjčil. Pěkný ptáček, pane soudce. Plagiátor. Úlisný podvodník, který se vydává za literáta. Z vrozené sprostoty mi očividně vykradl nejúspěšnější knihy (BC: samozřejmě je to fantasmagorie... Bloom žádnou knihu nenapsal, natož aby byl plagiátor... jeho slova policajtům, také imaginárním, o tom, že je literát, jsou lež), přímo skvělá díla, pravé skvosty, jejich milostným pasážím nechybí věrohodnost. Beaufoyovy knihy o lásce a bohatství, které vy, ctihodný soudce, jistě dobře znáte, jsou oblíbené v celém království. Bloom: (Klopí hlavu a mumlá). Když dovolíte, měl bych námitky jedině proti tomu místu o smavé čarodějce, jak mu ruku v ruce... Beaufoy: (Ret pohrdlivě ohrnutý, usmívá se na soud). Vy osle jeden. Na takovou hovadskou zrůdu nemám dosti slov. (...)“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 404.   Jak se zmínka o Češích dostala do Odyssea... pokračuje Bloomovo blouznění v jeho podnapilém stavu nočním Dublinem na cestě do bordelu. Zažil si velké imaginární ponižování, v němž ho různé ženy pohrdavě žalovaly ze sexuálních deliktů, ale pak se to přesmyklo na blouznění o tom, jak je Bloom obdivovaným dublinským purkmistrem, na jehož počest pojmenovávají konšelé jednu dublinskou ulici jako „Bloomův bulvár“. A když Bloom promluví nějakou balastní politickou řeč, spustí se mohutný potlesk a začne pochodovat defilé všech možných irských stavů a hodnostářů na jeho počest... Joyce není žádný troškař a zakrývá výčtem těchto lidí téměř plné dvě strany. Kromě toho také (samozřejmě je to celé fraška a výsměch těmto tradicím a institucím): "Za nimi jde dublinský purkmistr (BC: tedy Bloomův kolega), velectihodný pán Joseph Hutchinson, corkský purkmistr, ctní starostové limerický, sligoský a waterfordský, osmadvacet předních irských pairů, sirdarů, grandů a mahárádžů, poponášejích baldachýn, hasičský sbor města Dublina, kapitula peněžnických světců v pořadí plutokratických hodností, biskup doewský a connorský, Jeho Eminence Michael kardinál Logue, arcibiskup armaghský, primas veškerého Irska, vrchní rabín, presbyteriánský moderátor, představení baptistických, anabaptistických, metodistických a českobratrských (BC: Češi jako symbol náboženského vyznání) kaplí a čestný tajemník společenství kvakerů.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 415-416.   Jednou z hlavních charakteristik Joyceova Odyssea je faktická posedlost parodií katolické víry. Není v tom mnoho žlučového, ta kniha není útokem z nějaké „správnější“ pozice, nemá žádnou pozici, má jen nespoutanou potřebu si hrát s těmi obrazy ve frašce všedního dne a vysmívat se jim. Cílem výsměchu není ani tak evangelium, ale typicky katolické zvyky, instituce, teologie. Joyce byl samozřejmě katolicky vychováván a jeho posedlost katolicismem nějak vypovídá o oné výchově. Tohle je jedna z výmluvných pasáží (jedná se o fantasmagorické výjevy z epizodu, v níž je pan Bloom a Štěpán Dedalus v bordelu): „V červené sutaně, opáncích i ponožkách objeví se ve dveřích Jeho Eminence Šimon Štěpán (BC: tedy Dedalus, mladý intelektuál, v roli kardinála), kardinál Dedalus, primas veškerého Irska. Vlečku mu poponáší a pod ni nakukuje rovněž červeně oděných sedmero zakrslých opičích akolytů, kardinálních hříchů. On má šikmo na hlavě opelichaný cylindr. Palce zastrčeny v podpaždí, dlaně rozevřeny. Kolem krku mu visí růženec ze zátek, na prsou zakončený vývrtkovým křížem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 440.   Na Odysseovi je asi nejdůležitější úplný závěr, kdy se Bloom vrací ke své ženě. Aspoň Martha Nussbaum v této pasáží uchopuje vrchol zdravého emocionálního života ve své knize Upheavals of Thought. Ale k tomu se dostanu třeba někdy jindy.

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2024-03-01 13:00:01

Gustáv Husák: Soudruhům se nelíbil, ale vyšplhal na vrchol. Chtělo to dobrý žaludek a špatnou paměť

Ať byl Gustáv Husák jakýkoliv, jedno se mu upřít nedá, a to věrnost. Jak to měl s věrností ke své první ženě Magdě nebo druhé Vieře, která zemřela při pádu vrtulníku přibližně dva roky po jeho nástupu do nejvyšší funkce, nevíme, ale jeho věrnost komunistickým myšlenkám Sovětskému svazu a jeho představitelům byla nezlomná. A to dokonce natolik, že jej nezviklal ani kriminál, do něhož jej dostali sami jeho soudruzi. Proč?  Vězeň Gustáv Husák popisoval komunistické mučení: Nohy mi opuchly, srdce mi vynechávalo Číst více Buržoazní nacionalista a nepřítel státu Celou svojí duší přesvědčený komunista, jemuž tehdy táhlo na čtyřicítku, byl spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu, když byl už v předchozím roce odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců, tedy významného stranického státnického postu. O co šlo? Proces s Gustávem Husákem, Ladislavem Novomeským, Ivanem Horváthem, Danielem Okálim a Ladislavem Holdošem navazoval na předchozí proces s Rudolfem Slánským a dalšími obviněnými, kteří byli osočeni ze sionismu, jenž byl jako nacionalistické smýšlení zakázaný. To tedy měli soudruzi za sebou, tak bylo potřeba najít jiný důvod k likvidaci nechtěných. A zase šlo o nacionalismus, tentokrát slovenský. To by ale lidé možná ještě nepřijímali s takovým odporem, a tak došlo na nacionalismus buržoazní – a to už byl důvod k vysokým trestům.  Spolupracovat se nevyplácelo Co vlastně tehdy bylo hlavním důvodem, který vedl k takovému zacházení s vybranými komunisty? Šlo zejména o poválečný odsun Maďarů a spolupráci s jinými stranami, navíc s těmi, které vycházely z buržoazních tradic. Konkrétně Gustáv Husák se pak provinil také kritikou uspořádání Československa, a když si dovolil naznačit možnou cestu po vzoru Jugoslávie, obvinění ze stranění Titovi na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozsudek nad budoucím prezidentem byl jednoznačný, jak se tehdy mohli lidé dozvědět i z Rudého práva. V roce 1954 jej poslal soudce za mříže na doživotí. Šedesátá léta a alespoň mírné uvolnění poměrů pak přinesly přehodnocení procesu a všechny tresty v této kauze byly zrušeny, jak uvádí mimo jiné rozbor Ústavu pro studium totalitních režimů.  Divil se, ale zůstal věrný Pokud bychom se domnívali, že takové zacházení od soudruhů Gustáva Husáka přesvědčilo o zrůdnosti systému, který podporoval, byli bychom na velkém omylu. I když se jednoznačně přesvědčil, že jim v žádném případě nejde o pravdu, ale pouhé dosažení svého cíle jakoukoliv cestou, zůstal myšlenkám komunismu věrný, a jakmile to bylo jen trochu možné, začal znovu šplhat po stranickém žebříčku. Pak ale přišel zlomový rok 1968 a zdálo se, že si zase všechno pokazí. Stal se totiž jednou z jeho tváří. Brzy však poznal, kudy povede lepší cesta, a jakmile se na našich hranicích objevila vojska Varšavské smlouvy, jako zázrakem „prozřel“, aby se znovu dal na cestu bezmezné podpory jakéhokoliv rozhodnutí a přání, které přicházely ze Sovětského svazu. Vysloužil si tím jeho podporu, a to i přesto, že jej už v minulosti málem hodil přes palubu.  Poslední schůdky k vrcholu Zase měl moc a postavení, stal se privilegovaným komunistou, ale pořád mu něco chybělo. Tím něčím byl absolutní vrchol politické kariéry, o kterém snil. A tak se ve chvíli, kdy onemocněl tehdejší prezident Ludvík Svoboda, umně a pevně chytil jedinečné šance. Rozhodl se, že se stane prezidentem, a udělal pro to všechno, co bylo potřeba. Dobře věděl, že zpočátku neměl dostatečnou podporu ostatních politiků na zvolení, a tak se staral o to, aby nemocný Svoboda zůstal v úřadu co nejdéle. To mu dalo čas, aby sehnal dostatečný počet hlasů. Dne 29. května roku 1975 se tehdy již generální tajemník ÚV KSČ (tedy muž v nejvyšší stranické funkci) Gustáv Husák stal také prezidentem Československé socialistické republiky.  Jak se z noblesní Masarykovy pracovny stal pod Husákovým velením socialistický kulturák? Škody byly ohromné Číst více Dělal ostatním to samé, čím si dříve prošel sám Protože měl z předchozího období vlastní špatné zkušenosti se zacházením s členy KSČ, kteří se nehodili, dalo by se předpokládat, že udělal takovým kouskům konec. Nebylo tomu tak. Právě v období tak zvané normalizace, která byla v jeho době v plném proudu, docházelo k čistkám, jaké si nikdo nepředstavoval. Strana se zbavovala nepohodlných členů a není žádným tajemstvím, že vyloučení ze strany nebylo vítáno ani v zaměstnání. Navíc komunisté vždy velmi dobře věděli, jak se „postarat“ o lidi, kteří měli zmizet z jejich zorného pole. O tom všem prezident věděl a mlčel. Tedy vlastně nemlčel: kudy chodil, všude a při každé vhodné i nevhodné příležitosti vychvaloval Sovětský svaz a jeho představitele. A tak se ve své funkci nakonec udržel i přes zhoršující se zdraví až do listopadové revoluce, tedy víc než čtrnáct let. Na vysokou politiku zkrátka musí mít člověk dobrý žaludek a špatnou paměť. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Komunistický prezident se zásluhami o stát.

Čas načtení: 2024-03-04 08:22:55

Jak uvařit květákovou polévku zjemněnou smetanou?

Jak uvařit květákovou polévku zjemněnou smetanou? redakce Po, 03/04/2024 - 08:22 Předkrmy, Polévky a Saláty 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: květák květáková polévka postup krémová květáková polévka recept zdravá květáková polévka Co je potřeba Pro přípravu zdravé, chutné a snadné květákové polévky, kterou vaříme ve větším hrnci, budeme potřebovat: Půl hlávky až hlávku květáku, dle velikosti 5 brambor Cibuli Kmín Olej, máslo nebo sádlo Sůl Smetanu na vaření 2 lžíce hladké mouky Tipy Přidat můžete i jiný typ zeleniny, např. mrkev, petržel, hrášek, když je potřebujete spotřebovat. Tím by se z polévky stala jarní zeleninová polévka, která je taktéž velmi chutná. Pokud byste zbytek hlávky květáku nevyužili, je lepší ji do polévky použít celou. Polévka bude plná zeleniny, zdravá a vydatnější. Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Nejdříve si očistíme zeleninu. Oloupeme cibuli a nakrájíme ji na drobné kostky. Okrájíme brambory a nakrájíme je na kostky. Květák umyjeme a rozdělíme jej na co nejdrobnější růžičky, které už nebudeme muset na talířku oddělovat lžící, ale budeme je moci jíst tak, jak v polévce budou. Postavíme hrnec na plotnu a necháme rozehřát kousek másla, sádla nebo oleje, záleží, co používáte pod cibulku rádi. Až je tuk rozpálený, přidáme cibulku a necháme ji zesklovatět. Poté přidáme nakrájené brambory a květák a zalejeme vše potřebným množstvím vody. Následně přidáme lžičku kmínu, sůl dle chuti a necháme vařit asi 0,5 hodiny. Poté přidáme smetanu smíchanou s 2 lžícemi hl. mouky, což polévku zahustí a zjemní. Necháme provařit dalších 10 minut a příp. dosolíme. Přidat komentář Fotka i text Redakce. Polévka je grunt. I kdyby nebylo hlavní jídlo uvařeno, polévka by den, co den, měla putovat do našeho žaludku. Nejenže umí zasytit, když je plná brambor, zeleniny a třeba i kousků masa, ale především žaludek zahřeje a je takovým základem pro jeho „zdravý chod“. Po polévce nesníme takové množství hlavního jídla, je proto i skvělá, pokud držíme dietu. Tady je ale vhodné volit polévky „vodové“ bez zahuštění moukou, bez přidání smetany. My si dnes připravíme výbornou květákovou polévku, kterou mají rádi dospělí i děti.

Čas načtení: 2024-03-13 06:00:01

Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí

„Kofein stimuluje tvorbu hormonu dopamin. To je chemická látka v lidském mozku, která má na starosti radost, potěšení apod.,“ tvrdí pro Čtidoma.cz doktor Pečenka. Jenomže s tím mohou jít ruku v ruce deprese, úzkosti či panické ataky, jak dokládá analýza z roku 2022. Zvýšený tlak a bušení srdce V běžné kávě bývá asi 40 miligramů kofeinu a tento výzkum prokazuje, že kofein může být problém pro naše srdce. Přibližně 320 miligramů kofeinu (odpovídá čtyřem 250mililitrovým plechovkám Red Bullu nebo osmi šálkům kávy) způsobuje dočasně zvýšený tlak a extrémní rychlost bušení srdce. Toto se stupňuje, pokud jsou energetické nápoje kombinovány s alkoholem. „Když si dáte dva tři Red Bully s vodkou na diskotéce a ‚nejedete‘ takto každý den, tak bych to moc neřešil. Tím spíš že předpokládám, že takový člověk tancuje nebo je prostě ve víru zábavy,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Kofein jako stimulant a riziko pro těhotné Mnoho lidí si dává kávu nebo energetický nápoj pro povzbuzení brzy ráno nebo odpoledne. Za prvé jde o to mít víc energie, za druhé si „energeťákem“ můžeme navodit lepší náladu. Rizika však existují. „Nelze to vztahovat na všechny lidi. Šmahem vzít každého, koho vidíte, to nejde. Faktem ale je, že pokud je člověk citlivější na duševní problémy, případně má nějakou neléčenou nemoc, o které ani nemusí vědět, pak kofein opravdu může udělat značnou neplechu.“ Velmi diskutovaný je kofein v rámci těhotenství. Pravdou je, že ho placenta propouští, tedy může skončit v krevním řečišti vyvíjejícího se plodu. Výzkum ukázal, že denní spotřeba více než 300 miligramů kofeinu může být spojena se zvýšeným rizikem nízké porodní hmotnosti, zatímco více než 350 miligramů může souviset s potratem. Například na stránkách Národní zdravotní služby se lze dočíst, že těhotné ženy mohou konzumovat do 200 miligramů kofeinu denně. Nejnovější výzkumy však naznačují, že bezpečné množství konzumace kofeinu během těhotenství v podstatě neexistuje. „Nepodílel jsem se na těchto výzkumech. Za sebe bych to řekl takto – pokud chce mít žena klid, nechť si nic s kofeinem nedává,“ má jasno doktor Pečenka. Jak to tedy s kofeinem je? Většina lékařů se shoduje na tom, že nelze jednoznačně říct, jestli je kofein dobrý, nebo špatný pro lidský organismus. „Vždy záleží na jedinci. Je to stejné, jako nemůžete říct, že konopí je pouze špatné. Někomu prospívá, dokonce mu může pomoci v léčbě. Pokud nemáte problém s metabolizmem, kofein v rozumném měřítku neublíží.“ Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více Je ale třeba si uvědomit, že kofein je droga a toxicita nebo předávkování jsou sice vzácné, ale rozhodně smrtelné. „Opatrnost je namístě, to bezesporu. Zvlášť pokud konzumujete nějaké doplňky s obsahem kofeinu,“ uvažuje lékař. A jaké jsou tedy příznaky, které mohou napovědět, že v sobě máte kofeinu až příliš? Nespavost Nevolnost / podrážděný žaludek Bolest hlavy Neklid a/nebo úzkost Depresivní stavy Kdo by chtěl kofein omezit, měl by to podle MUDr. Pečenky dělat postupně. „Vedlejší účinky jsou nepříjemné, ale zdaleka nejde o takové věci, jako když se zkoušíte dostat z tvrdých drog. U kofeinu se musí počítat s bolestí hlavy a únavou. Za sebe bych tedy všechnu kávu najednou nevyhazoval,“ doplnil pro Čtidoma.cz MUDr. Pečenka. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny.

Čas načtení: 2024-04-07 15:47:00

Voda z brambor nepatří do kanálu. Je plná minerálů a léčí! Jak ji využít?

Je nadupaná draslíkem, uklidňuje žaludek při kocovině a kloktáním i podrážděný krk. Kdy je však lepší vodu z brambor vylít než vypít?

Čas načtení: 2024-04-07 15:47:00

Voda z brambor nepatří do kanálu. Je plná minerálů a léčí! Jak ji využít?

Je nadupaná draslíkem, uklidňuje žaludek při kocovině a kloktáním i podrážděný krk. Kdy je však lepší vodu z brambor vylít než vypít?

Čas načtení: 2024-06-07 09:18:00

Co nám říká nemoc nebo bolest těla?

Když se s námi něco děje, měli bychom své tělo vyslyšet, protže to, co říká, má příčinu úplně někde jinde. Uvádím několik případů, kdy tělo dává jasně najevo, co ho trápí. Kuří oka nejsou od malých bot, mívají je totiž i lidé s kvalitní obuví nebo chodící v sandálech či bosky. Jsou od problémů s močovými cestami.Rýmy jsou zaviněné stejným problémem, tedy močovými cestami, není to proto, že se nenosí šála.Záněty mandlí nevyléčíte tím, že je vytrhnete. Je třeba normalizovat funkci jater a slinivky břišní, tím se normalizuje kyselost či zásaditost sliznic a streptokok, či stafylokok nebude mít vhodné prostředí pro svou existenci a sám se z mandlí ztratí. Současně je třeba povzbudit funkci ledvin. Po antibiotikách sice méně odolný streptokok chcípne, ale ten odolnější přece jen v nějakém počtu přežije, a pokud jste současně neléčili prostředí, pak se znovu vykultivuje do plného počtu. Jenže už vzdoruje antibiotikům. Pokud mu pak ty mandle přece jen uštípnete, pak se prostě přestěhuje na kterékoliv jiné místo v těle.A máte další problém. Ale nikdy není na závadu omezit , nebo ještě lépe zastavit přísun sacharidů, kterými se ten streptokok nebo zlatý stafylokok a podobní prevíti vyživují. Nejspíš bude úřadovat bakterie. Zde si můžemne pomoci s Euniké Pink Grape a nakombinovat s Powerful Workerem. Křečové žíly nejsou "žilním" problémem. To jenom na žílách v určitých místech se demonstrují problémy jiných orgánů, nejčastěji jater, ledvin a močového měchýře. Křečových žil se nezbavíte odoperováním, a když, pak jen krátkodobě. Vrátí se. Je třeba léčit zmíněné orgány. A hlavně vysadit cukry.Malé mozkové příhody a "mrtvičky" nejsou chorobou mozku. Je to problém křehkých žil a mozek to jen "odnáší".Infarkty myokardu nejsou chorobou srdce, ale žil. Jenže chudák srdce. Praskání žil a tvorba modřin není z přebytku cholesterolu. Je to naopak z jeho nedostatku, a spravíte to mimo jiné právě konzumací vajec, pokud na ně máte chuť, nebo kůží z pečené drůbeže, i když to zní jako opak toho, co nám tvrdí bílá medicína.Lupénka a jiné dermatózy nejsou nemocí kůže. To se pouze na kůži projevuje přiotrávení člověka a špatná funkce čistících orgánů. Musí se léčit zvnitřku a mazání mastiček na kůži je jen doplněk, který pomáhá zacelovat ranky a zabraňuje škrábání.Krevní tlak vysoký nebo nízký není způsoben jen srdcem a žilami. Tlak je ovlivněn také játry (horní) a ledvinami (dolní). Srdce a žíly změnou tlaku ale trpí, jak jinak.Otoky kotníků nejsou od námahy nohou. Jsou od ledvin, močových cest, srdce a žil. Vliv srdce se více projevuje v létě, vliv ledvin převažuje v zimě, ale vždy je třeba léčit oba orgány, aby splaskly nohy.Lámavé a štěpivé nehty nejsou jen z nedostatku minerálů. Signalizují poruchu ledvin. Ledviny jsou zodpovědné i za stav vlasů. Bohužel oprava štěpících se nehtů trvá dlouho, také půl roku.Ulceróza, jinak vředová choroba, velmi často na dvanáctníku, není od nervů, jak se nám občas medicína snaží namluvit. Je od špatné funkce jater, a jejich partnera žlučníku, a to zejména na jaře. Zato podzimní vředy jsou od stejně špatné funkce slinivky. Je samozřejmě možná ještě varianta, že slinivka s játry jsou na tom už tak zle, že nerozeznají roční období a zlobí průběžně. Těch případů přibývá téměř kvadraticky. Léčba by měly být v podobě lehčích jídel, raději zeleninových, ale nejlepší je si dietu vyzkoušet ve smyslu "jím to, co mi dělá dobře." Čaje jsou jasné, budou to ty na játra a žlučník nebo na slinivku, popřípadě oboje, což je většinou lepší. Je vhodné je doplnit jitrocelem, který pomáhá hojit sliznici, případně řepíkem, nebo při dobré snášenlivosti i heřmánkem. Vředová choroba není způsobena ani bakterií Helicobacter pylori, jak se nám snaží namluvit někteří další lékaři. Tato bakterie je běžnou součástí naší žaludeční mikroflory, kde se vyskytuje v malém množství. Pokud dojde ke zhoršení funkcí jater či slinivky, nebo zvýšený přísun sacharidů, pak se zákonitě změní i kyselost či zásaditost (acidobazická reakce) na sliznicích a změní se složení mikroflory. Helicobacter se přemnoží, protože vznikne pro něj vhodné životní prostředí, které je  současně ale nevhodné pro sliznici dvanácterníku. Tudíž dojde k poškození sliznice téhož, a přemnožený Helicobacter je pouze doprovodným jevem, který ale ani zdaleka není prvotní příčinou.Bolestí v kyčlích se nezbavíte totální endoprotézou kyčelního kloubu. Zbavíte se jí léčením jater, žlučníku a žlučovodů a rozpuštěním žlučníkového bláta, písku a kaménků. Velmi důležitá záležitost je i stav močových cest a měchýře, zrovna ten se velmi podepisuje na stavu kyčlí, podobně jako žlučník. Léčení žlučníku neznamená jej uříznout! Pokud již k té endoprotéze došlo, nezlobte se na chirurga. Ten jen zachraňuje, co zpackal jeho kolega internista.  Proto základ všeho, co byste nejprve měli v případě problémů s tělem udělat je, vyčistit mu játra, plíce a ledviny, aby mohly začít samoléčebné procesy. Od toho je výborná kombinace Euniké Silver a Euniké Deparim.Tenisový loket není od námahy, ani pracovní, ani sportovní. Znamená to jen, že nejsou v pořádku střeva. Ale námaha to může ještě zhoršit, přirozeně. Loket vnitřní, to je blíže k tělu, je ovlivňován tenkým střevem a dvanácterníkem, a loket vnější, to je ten co se do něj vždycky praštíme, má nastarosti také střevo, ale tlusté. A aby to nebylo tak jednoduché, tedy vězte, že pokud vlastníte "tenisák" na pravém lokti, pak se do hry zapojily více játra a žlučník, případně žlučovody u těch, co již žlučník nemají. Levá strana je více ovlivněna slinivkou břišní, takže větší výskyt může být u cukrářů a poruch se stolicí, případně u hemeroidů.Parodontóza není od věku, jistě jste si všimli, že parodontózou trpí i mladí lidé, a že to tedy jen tím věkem nebude. Stejně tak i kazivost zubů a tvorba "hnisavých váčků", chobotů v dásních, je  způsobována kvalitou funkce vnitřních orgánů. Tyto funkce se u starších lidí postupně omezují a zpomalují, proto ta pověra o věku. Množství starších lidí však na parodontózu ani další zubní problémy netrpí, protože jejich vnitřní orgány dokáží fungovat a "vzdorovat věku", a naopak, i mladší orgány mohou být nemocné či jinak špatně funkční a jsou tu problémy u "mladších zubů". Takže řezáky se mohou kazit od ledvin a močového měchýře, za špičáky mohou játra se žlučníkem, předstoličky jsou ovlivněny slinivkou a žaludkem, stoličky ovládají plíce a tlusté střevo a zuby moudrosti mají ve správě srdce s tenkým střevem. Bolesti v kolenou mohou být od ledvin, močového měchýře, jater, žlučníku, slinivky nebo žaludku.Vždy je možno bezpečně rozeznat, od kterého konkrétního orgánu to je.Bolest přešla, když bylo koleno asi o dva měsíce starší.Artróza je obecné označení kloubních poruch, bolestí a deformací. Poruchy mohou být na kloubech malých i velkých kostí i páteře. Ale toto označení, ani současná léčba neurčuje příčinu, ani způsob odstranění. Problematická je i doba vznikání, která trvá léta, a doba léčby, která trvá ještě déle.Tedy spíše nám ukazuje, co bylo zanedbáno, ale při bolestech lze odpomoci působením na konkrétní orgány. Obecně vždy v tom lítají ledviny, ale podle jednotlivých kloubů se do hry zapojují další orgány.Při bolestech kloubů palce u ruky se jedná o plíce, ukazováček je tlusté střevo, prostředníček, prsteníček a malíček jsou žíly, srdce a tenké střevo. Zápěstní kloub na malíkové straně je tenkéstřevo,plíce, na palcové straně, blíže hřbetu ruky,tlusté střevo.Karpální tunely jsou kardiovaskulární záležitosti a stlačeným nervem.Bolest lokte je, když vynecháme úrazy, záležitost střev, stejně jako ramena. Bolest kotníku značí močové cesty a ledviny.Velký kloub pod palcem patří slinivce. A prsty u nohou od palce k malíčku ovlivňují slinivka,játra, žaludek, žlučník a močový měchýř.Bolest páteře může značit problém se skřípnutým nervem, špatnou plotýnkou ale i ledvinami.Kromě pročištění střeva a filtrů, je nutné se zaměřit na stravu. Tím začít. A když ji obohatíte o tříměsíční kúru Euniké for Woman nebo Euniké for Man a následně najedete na prevenci a budete se držet zdravého životního stylu s výváženým jídelníčkem, pak tělo se samo začne dávat do pořádku, zregenruje si problémy a vás bude tento nový styl života i bavit. Samozřejmě pohyb hraje vemi důležitou  roli.

Čas načtení: 2024-08-08 06:00:00

Babské rady: Petrželová nať: zázrak pro zdraví, pleť i náladu. Zároveň vám zlepší krevní oběh i trávení

Petrželová nať je tak zdravá, že ji můžete konzumovat v neomezeném množství. Díky ní budete mít zdravý, dobře fungující žaludek, čistou pleť a růžové tváře. Také se zbavíte únavy a budete mít lepší náladu.

Čas načtení: 2023-12-28 07:00:11

Jak po svátcích zklidnit žaludek? Pomůže kurkuma, kysané zelí i máta

Po vánočním přejídání se začne ozývat žaludek či žlučník. Není divu, po tom všem, co jsme ochutnávali a ochutnávali, máme pocit, že praskneme. Nic si ale nevyčítej, holt o Vánocích je těžké držet se na uzdě s jídlem. Poradíme ti, jak zklidnit žaludek a cítit se opět fit.

Čas načtení: 2015-03-23 20:22:13

Avokádo: ovoce na překyselený žaludek

Pokud vás pálí žáha a máte překyselený žaludek, obvykle to poslední, na co máte chuť, je ovoce. Právě jablko nebo pomeranč jsou totiž samy o sobě kyselé. A to na podrážděný žaludek rozhodně není nic dobrého. Existuje ale i ovoce, které naopak dokáže aspoň trochu pomoci. Avokádo je totiž zásadité.

Čas načtení: 2024-10-20 18:09:50

Substance je jako death metalová Barbie. Tělesný horor kritizující standardy krásy vám zvedne žaludek

Film oceněný na letošním festivalu v Cannes za scénář s šokující důsledností kritizuje svět, v němž se hodnota člověka odvíjí od mládí a krásy. Článek Substance je jako death metalová Barbie. Tělesný horor kritizující standardy krásy vám zvedne žaludek se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-12-17 05:00:00

Růžová cukrářka Mirka van Gils (64) po operaci: Nechala si zmenšit žaludek!

Nemohla se zbavit nadváhy, a proto se rozhodla pro razantní krok. Růžovovlasá cukrářka Mirka van Gils (64) si nechala zmenšit žaludek!

Čas načtení: 2026-06-22 10:00:00

Ukázky z Joyceova Odyssea, facebookovské výpisky z let 2018-2019

    Joyceův Odysseus, kniha o 630 stranách, je jeden den (16. červen 1904) v Dublinu – různé události toho dne, např. dopolední pohřeb, jsou uchopeny velmi různými literárními prostředky, ale jedno mají společné: zabývají se jednotou různých nahodilostí v daném místě a čase. V roce 2018-2019 jsem si při čtení Odyssea dělal tyto výpisky, třeba budou čtenáře zajímat. Mám tak zpracované i celé Hledání ztraceného času.   Joyce představuje mladého Štěpána Dedala v jeho zaměstnání, tedy jako učitele dějepisu: „Ty, Cochrane, které město pro něho vzkázalo? - Tarentum, prosím. - Dobře. No a? - Byla bitva, prosím. - Dobře. A kde? Chlapcův prázdný obličej zpytoval prázdné okno. Dcerami paměti vybájená. A přece jen byla, třeba ne taková, jak o ní bájila paměť. Projev nedůtklivosti tedy, tepot blakeovských nehorázných křídel (BC: touto větou i těmi dalšími si Joyce dělá legraci z ahistoričnosti historiografie). Slyším, jak se hroutí prostor, jak řinčí sklo a padá zdivo, a čas zaniká jediným siným plamenem. Co nám tedy zbývá? - Místo jsem, prosím, zapomněl. Roku 279 př. K. - Asculum, řekl Štěpán a honem koukl po jménu a datu do knihy mokvající krví (BC: ironie: krví dějin). - Ano, prosím. A řekl: Ještě jedno takové vítězství a je po nás veta. Rčení, které si svět zapamatoval. Tupá duševní pohodlnost. Na kopci nad planinou posetou mrtvolami vojevůdce, opřený o kopí, mluví k důstojníkům. Který vojevůdce ke kterým důstojníkům, na tom nesejde. Oni poslouchají.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 31.   Starý ředitel školy, v níž učí mladý Štěpán Dedalus, pan Deasy, je irský unionista, který Dedalovi (podle Deasyho „feniánovi“), majícímu známé v novinách, naléhavě ukládá, aby se pokusil do novin dostat Deasyho dopis o kulhavce a slintavce (trochu mi to připomíná směšnost pana Pickwicka). V poněkud jednostranném rozhovoru mezi nimi Deasy vyjádří přesvědčení, že Anglie je v úpadku, protože jí vládnou židé, kteří „vyžerou národu životní sílu“. To je podle Deasyho také důvod, proč se mu nedaří prosadit své názory na boj proti kulhavce a slintavce. Pak se oba muži rozloučí... a vrcholem všeho je tato scéna: „-Pane Dedale! Běží za mnou. Snad ne ještě nějaké dopisy. -Chvilinku. -Prosím, řekl Štěpán a vrátil se k bráně. Pan Deasy popadal dech všecek uřícený. -Jenom to jsem chtěl říct, řekl. Irsko prý se honosí tím, že je jediné, které nikdy nepronásledovalo židy. Víte to? Ne. A víte proč? Přísně se zamračil na jasný den. -Proč, prosím? zeptal se Štěpán a bylo mu do smíchu. -Protože je nikdy k sobě nepustilo, řekl velebně pan Deasy. Z hrdla se mu vydral křečovitý smích a strhl s sebou sípavý řetěz hlenu. Honem mu ukázal záda, rozkašlal se a zachechtal a zdviženýma rukama mu zamával.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 42.   Poté, co jsem překonal čtenářsky náročnou procházku Štěpána Dedala po mořském pobřeží, v níž Joyce tak divoce asociuje a skáče (ve skákání připomíná Tristrama Shandyho) od věci k věci, že se – jistě záměrně – ocitá za hranicí srozumitelnosti, což je ale docela věrné vnitřnímu dění uvnitř roztěkaného, sečtělého člověka, plného fantazie, který se jen tak prochází – tedy po této procházce přichází na scénu Leopold Bloom, hlavní postava, a je uveden jako milovník vnitřností, manžel a pozorovatel zvířat. „Pan Leopold Bloom (BC: židovského původu) si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry. Nejraději měl na rožni pečené skopové ledvinky, ty mu čpavým nádechem moči šimraly ponebí. Na ledvinky myslel, jak tak potichu kutil v kuchyni a na vyboulený podnos jí (BC: manželce) rovnal snídani. Vzduch i světlo v kuchyni studily, ale venku bylo všude vlahé letní ráno. Až mu z toho trochu kručelo v břiše. Uhlí řeřavělo. Ještě jeden krajíc s máslem: tři, čtyři: tak. Vrchovatý talíř nemá ráda. Ták. Poodešel od podnosu, vzal z patky kotlík a pověsil ho šikmo na oheň. Hloupě a baňatě tam trčel a špulil hubičku. Hned bude čaj. To je dobře. Vyschlo v krku. Ocásek vztyčený, strnule obešla kočka nohu u stolu. - Mňau! - No vida, řekl pan Bloom a ohlédl se od ohně. Místo odpovědi mu kočka zamňoukala a s mňoukáním znovu strnule obešla nohu stolu. Zrovna jako když si vykračuje po mém psacím stole. Vrr. Poškrábej mě na hlavě. Vrr. Zvědavě a vlídně pozoroval pan Bloom její plavný černý vzhled. Milá na pohled: lesk hladké srsti, bílý knoflík pod kořenem ocásku, zeleně blýskavé oči. Ruce opřené o koleno, shýbl se k ní. - Kočička dostane mlíko, řekl. - Mrňau! vyrazila kočka." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 57.   Joyce je oproti Proustovi neuvěřitelně hutný, těkavý... aspoň v první části (každá část Odyssea je záměrně napsána v jiném stylu, a to vlastně jako karikatura onoho stylu). Zde jen kratičká ukázka těkání myšlenek pana Blooma, když se prochází městem: „Pohlédl na dobytek, rozplizlý v stříbřitém vedru. Stříbřitě poprášené olivy. Pokojné dlouhé dny: probírka, zrání. Olivy se nakládají do džbánů, ne? Pár mi jich od Andrewse zbylo. Molly (BC: Bloomova dcera) je plivala. Už ví, jak chutnají. Pomeranče se zas v hedvábném papíře balí do bedýnek. Citróny taky. Jestlipak je dosud naživu chudák Citron ze Saint Kevins parade? A Mastiansky se svou starou citerou. Bývaly to pěkné večery. Molly sedávala v Citronově proutěném křesle. Příjemné podržet voskově chladný plod, podržet v ruce, přistrčit si ho k chřípí a čichat jeho vůni. Takhle, sytou, sladkou, pruskou vůni. Rok co rok stejnou. Hodně se za ně strží, říkal mi Moisel. Jahodový rynek: Milá ulice: milé dávné časy. Nesmí mít ani poskvrnku. A z takové dálky: Španělsko, Gibraltar, Středozemní moře, Levanta. Bedny jich stojí v řadě na jaffské přístavní hrázi, skladník je v knize odškrtává, nakladači v zašpiněných kartounových kytlích je nakládají. Tady vyšel Tedlecten. Máucta. Nevidí. Znát se s někým jen od vidění je hloupé. Zezadu vypadá jako ten norský kapitán. Jestlipak ho dnes potkám. Kropicí vůz. To aby spíš napršelo. Jako na zemi, tak i v nebi.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 62.   Pan Bloom ve městě potká pana MCoye. Je zrovna, Bloom, na cestě vyzvednout si na anonymní adrese dopis od anonymní ženy, s níž na nějaký inzerát – navzdory tomu, že je ženatý – zahájil něco na způsob milostné korespondence. S MCoyem řeší pohřeb jejich společného přítele Dignama – a mezitím Bloom sleduje nějakou ženu v dostavníku, úplně náhodnou ženu, která ho zaujala: „Odjíždějí na venkov: nejspíše do Broadstonu. Tkaničky se jí pohupují na vysokých hnědých botkách. Ladné chodidlo. Ten se nadělá (BC: asi její muž) cirátů s drobnými. Ona vidí, že po ní koukám. Vždycky pase po někom jiném, pro každý případ. Ještě jedno želízko v ohni. (...) Ano, řekl pan Bloom. Posunul se stranou k MCoyově promlouvající hlavě. Ona za chvilku nastoupí. (...) Pozor! Pozor! Hedvábný záblesk sytě bílé punčošky. Pozor! Mezi ně vhoupla nemotorná tramvaj s řinčícím zvoncem. Přišel o to. Čert aby tě, ty rámusivý pršínose! Pocit vyhoštěnosti. Ráj a perisky. Vždycky to dopadne stejně. Jen o chvilku. To děvče v průjezdu na Eustace street. Bylo to v pondělí, spravovala si podvazek. Kamarádka jí dělala zeď. Esprit de corps. Co čumíš? -Tak, tak, řekl pan Bloom a chmurně povzdechl. Už zas někdo umřel. -A jeden z nejlepších, řekl MCoy. (...) -Co paní, má se, doufám, dobře, řekl změněným hlasem MCoy. -Ale ano, řekl pan Bloom. Prima, děkuji. Lhostejně rozvinul taktovku z novin a lhostejně si četl: Čím je domov bez Švestkovy masové konzervy? Něco mu chybí. S ní je příbytkem blaha.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 74.   Pan Bloom (a jeho těkavé myšlenky) v lékárně: „Drogista obracel list za listem. Čpí něčím písečným a vysušeným. Lebka scvrklá. A stará. Hledání kamene mudrců. Alchymisti. Drogy vybičují, ale urychlují stárnutí. Po nich otupělost. Proč? Reakce. Celý život jediná noc. Mění se tím celá povaha. Po celý den žít mezi bylinami, mastmi, dezinfekčními prostředky. Ty jeho alabastrové kelímky. Moždíř s tloukem. Aq. Dist. Fol. Laur. Te Virid. Už ta vůně člověka vykurýruje jako zvonek u zubaře. Mastičkář. Sám by si měl něco předepsat. Elektuar nebo emulzi. Kdo první utrhl bylinu a léčil se jí, byl dost kurážný. Opatrnosti nezbývá. Je tady krámů, že by stačily člověka narkotizovat. Zkouška: modrý litmusový papír zbarvuje načerveno. Chloroform. Nadměrná dávka opia. Uspávadla. Nápoje lásky. Paragorický makový syrup se nehodí na kašel. Ucpává póry a zhušťuje hlen. Jediný lék jsou jedy. Mimo nadání člověka vyléčí. Příroda si umí poradit. -Asi před čtrnácti dny, prosím? (BC: lékárník hledá záznam o Bloomově poslední návštěvě, kde je uvedeno znění receptu, který si dnes Bloom zapomněl doma) -Ano, řekl pan Bloom. Čekal u pultu a vdechoval čpavý pach léků, prašný suchý puch hubek a luf. Co času zabere povídání o tom, co člověka bolí a trápí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 83.   Pan Bloom jede v kočáru v pohřebním průvodu Dublinem na hřbitov... pohřeb známého. Strašně moc postřehů, asociací, vzpomínek. Tohle navazuje na Bloomovu představu, že by se rakev s nebožtíkem vysypala: „Ale co kdyby se to opravdu stalo. Jestlipak by krvácel, kdyby se při tom drcnutí píchl o hřebík. Možná že ano, možná že ne. Podle toho kde. Krevní oběh přestane. Trocha krve by z tepny přece jen prosáklo. Měli by se raději pochovávat v červeném: v tmavočerveném. Mlčky ujížděli po Phibsborough road. Cvalem projel kolem prázdný furgon: zřejmě se mu ulevilo. Most Grossguns: královský průplav. Po splavu se s hukotem hnala voda. Na potopené bárce stál mezi kupami rašeliny nějaký člověk. Na vlečné stezce u propusti herka s popuštěným postraňkem. Na palubě Bugabu. Sledovali ho očima. Loudavou zaplevelenou říčkou na vlečné pramici kolem rákosí, přes bahno, blátem ucpané láhve, chcíplé psy, napříč Irskem se doplavil až sem na pobřeží.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 96-97.   Pan Bloom se jako bezvěrec židovského původu účastní katolického pohřbu svého známého... spousta námětů pro úvahy a pozorování, např. ohledně katolických zádušních obřadů. Bloom se ovšem pohybuje vždy tak nějak stranou, na konci... což ho přivede do společnosti nějakého člověka (pan Kernan), který je zřejmě protestant: „Pan Bloom vážně přikývl (BC: na tvrzení, že velebníček odříkával obřad moc rychle) a pohlédl mu do čiperných podlitých očí. Tajnůstkářské oči, tajnůstkářské pátravé oči. Asi zednář: nevím to jistě. Už zase vedle něho. Jsme poslední. Na jedné lodi. Doufám, že řekne něco jiného. Pan Kernan dodal: -Obřad irské protestantské církve, jak se provádí na Mount Jerome, je, to musím říct, prostší, působivější. Pan Bloom mu dal rozšafně za pravdu. Něco jiného je ovšem jazyk (BC: Bloom se o něco výše vysmívá obřadní latině). Pan Kernan pronesl slavnostně: -Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce. -To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 102-103.   Z pohřbu jsme se dostali s panem Bloomem do redakce novin... a změnil se i – zcela záměrně, plánovaně – styl textu: „Pan Bloom se otočil a uviděl, jak před statnou postavou, vcházející mezi vývěsními tabulemi Svobodářského týdeníku a národních novin a Svobodářského deníku a národních novin, livrejovaný vrátný smeká čapku s potištěným prýmkem. Řachavé Guinnessovy sudy. Kormidlována deštníkem, nesla se statně po schodech velebná, vousem vroubená tvář. Schůdek po schůdku se vznášel vzhůru gabardénový hřbet: hřbet. Celého filipa má v zátylku, říká Šimon Dedalus. Těch plátů slaniny, co má vzadu. Sádelnaté laloky na šíji, sádlo, šíje, sádlo, šíje. -Nezdá se vám, že má tvář jako Spasitel? zašeptal Zrzavý Murray. Dveře Ruttledgeovy kanceláře zašeptaly: í, krí. Dveře se vždycky stavějí proti sobě, aby mohl průvan. Vchod. Východ. Spasitel: vousem vroubená oválná tvář: v šeru hovoří Marie, Marta. Kormidlován deštníkovým mečem až k rampě: tenor Mario. -Nebo jako Mario, řekl pan Bloom. -Ano, přisvědčil Zrzavý Murray. Jenže Mario prý stejně vypadá jako Spasitel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 113.   Bloom je na cestě z pohřbu a potkává různé lidi, těká v myšlenkách atd. Tady ukázka jeho úvah nad paní Purefoyovou, kterou po mnoha letech potkal, aby se dozvěděl, že její ubohý manžel je blázen, který chystá nějaké velké žaloby kvůli nevinnému žertíku: „Chudák paní Purefoyová! Manžel metodista. Ve svém šílenství má metodu. K obědu šafránovou housku a mléko se sodovkou. Jí se stopkami v ruce, dvaatřicet žvýknutí za minutu. Kotlety mu stejně rostou. Prý má vlivné známosti. Bratrance Theodora z Dublinského zámku. Jeden lepší příbuzný v každé rodině. Každý rok jí nadělí cvalíka. Viděl jsem ho, jak se prostovlasý procházel před Třiceti rozvernými ochmelky a nejstarší syn mu v nákupní tašce nesl maličkého. Těch uplakánků. Chudinka. Rok po roce v každou noční hodinu aby kojila. Sobci ti abstinenti. Pes ve žlabu. Jen jednu kostku cukru do čaje, prosím.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 151-152.   Bloom bloumá Dublinem a ve chvíli, kdy ho pronásledují erotické představy, uniká před nimi do Burtonovy restaurace, kde se chce najíst: „S rozbušeným srdcem strčil do dveří Burtonovy restaurace. Puchem se zarazil roztřesený dech; čpavý sós, zeleninová šlichta. Hle, krmení dobytka. Mužští, mužští, mužští. Klobouk pošoupnutý do týla, seděli uvelebeni na stoličkách před výčepem, u stolů, dovolávali se volného chleba, plnou hubou chlemtali, slopali šlichtové jídlo, až jim oči lezly z důlků, utírali si pomáčené kníry. Sinavě lojový mladík si ubrouskem utíral sklenici nůž vidličku a lžíci. Další garnitura mikrobů. Jiný, od sósu zacákaný bryndák kolem krku, lil si chrčivě do chřtánu polévku. Jiný zas vyplivoval jídlo zpátky na talíř; nedožvýkanou chrupavku: zuby mu nestačí na rozkousání. Tlustý kus roštěné. Dělá, aby to měl odbyté. Smutné pijácké oči. Chuť by měl, ale huba nemůže. Jsem jako on? Dívejme se na sebe, jak nás druzí vidí. Hladomřivý je svárlivý. Rve to zuby i sanicemi. Pozor! Ach! Kost! Poslední pohanský král v Irsku, Cornack, jak stálo v té školní básni, se ve Sletty jižně od Boyny udávil. Copak to asi jedl. Nějaké pošušńáníčko. Svatý Patrik ho obrátil na křesťanství. Uvázlo mu v krku. -Hovězí s kapustou. -Jedno dušené. Mužské pachy. Zvedal se mu žaludek. Zaplivané piliny, nasládlý teplavý cigaretový dým, zasmrádlý knastr, rozlité pivo, mužská pivní moč, vyčpělý kvas. Tady nepozřu ani sousto. Tenhle si brousí nůž o vidličku, aby spořádal, co má před sebou, tamhle stařík se šťourá v pahýlech. Trochu si krkl, přejedl se, přežvykuje. Napřed i potom. Modlitba po jídle. Sem na ten obraz pohleďte a na ten. Smáčenou střídkou stírají sós. Vylízej, chlape, celý talíř. Pryč odtud.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 159.   Bloom potká v Dublinu nevidomého výrostka a rozhodne se mu pomoci přes cestu: „Šetrně mu sáhl na tenký loket: potom ho uchopil za plihkou vidoucí dlaň a vedl ho vpřed. Něco mu pověz. Ale ne protektorsky. Tomu, co řekneš, nedůvěřují. Prohoď něco všedního: - Už neprší. Neodpovídá. Skvrny na kabátě. Nejspíše bryndá jídlo. Všechno mu chutná jinak. Napřed se musí krmit lžící. Ruku má jako dětskou ručičku. Jako mívala Milly (BC: Bloomova dcera). Vnímavou. Podle mé ruky mě asi šacuje." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 170.   Jsme v muzeu, kam se Bloom zašel podívat na sochy antických bohyň (chtěl zkoumat, zda mají řitní otvor). Mezitím se tam ale objevilo více lidí, mezi nimi Štěpán Dedalus, kterého známe ze začátku knihy, mladý, vzdělaný učitel. Zde debatuje s jedním starším kolegou Johnem Eglintonem o filozofii (Joyceovi jako Irovi, katolíkovi, byl aristotelismus, ten církevní, neboť jinde byl už dávno mrtvý, dobře známý): „John Eglinton se zakabonil a rozlítil: -Namouduši, krev mi kypí, když slyším, jak se Aristoteles srovnává s Platónem. -Kterýpak z nich, zeptal se Štěpán, by mě vyhnal ze svého státu? Vytas své dýkové definice. Koňskost je bytnost koňstva (BC: základní teze obou filozofů). Klanějí se zákonitostem a eónům. Bůh: pouliční pokřik: velmi peripatetické (BC: narážka na to, že aristotelikům se říkalo peripatetikové). Prostor: co musíš setsakramentsky vidět. Přes prostory menší než červené lidské krvinky se pinoží za Blakovou zadnicí do věčnosti, jejímž je tento rostlinný svět pouhým stínem (BC: narážka na učení platonismu, že náš svět je stínem světa nebeského). Drž se nynějška, vezdejška, skrze něž se veškerá budoucnost noří do minula.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 175.   Při četbě Odyssea jsem se dnes dostal do rozsáhlé pasáže, kde si Joyce dělá legraci z různých pokusů o výklad Shakespearova díla, zejména Hamleta. Děje se tak v debatě v knihovně, kde hlavní postavou je mladý „vykladač“ Štěpán Dedalus, ostatní mu sekundují, včetně Tura Mulligana, kterého známe ze samého začátku knihy. Spousta odboček do antiky, scholastiky atd. Není snadné z toho vybrat něco srozumitelného. Zkusil jsem tohle: „-Ve starověku, řekl Štěpán, se mluví o tom uličnickém školákovi ze Stageiry (BC: Aristotelovi) a plešatém pohanském mudrci, který, když ve vyhnanství umírá, propouští na svobodu a obdařuje otroky, vzdává poctu rodičům, žádá, aby byl pohřben vedle kostí nebožky ženy, a přátelům káže, aby byli hodní na jeho dávnou milenku (...) a nechali ji bydlet v jeho vile. -Takhle myslíte, že umřel (BC: řeč je zřejmě o Shakespearovi samotném)? zeptal se znepokojeně pan Nej, totiž... -Umřel namol opilý, trumfl ho Tur Mulligan. Kvart piva je pohár pro krále (BC: narážka na Hamleta). Ach, povím vám, co řekl Dowden. -Copak? zeptal se Nejeligton (BC: absurdní hříčka se jmény Štěpánových sekundantů) William Shakespeare a spol. s. s r.o. Lidový William. Podmínky sdělí: E,. Dowden, Highfield house... -Skvělé! vzdychl zamilovaně Tur Mulligan. Zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že bardovi předhazují pederastii (BC: většina Sh. sonetů jsou milostné básně pro mladého muže). Zdvihl ruce a řekl: Jen tolik lze říci, že se v té době žilo plně. Skvělé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 191-192.   Překonal jsem pasáž, která si dělá vulgární legraci z literárních rozborů Shakespeara, a dostal jsem se k líčení běžného života v Dublinu prostřednictvím „ctihodného otce Conmeeho“, jezuity. Pár střípků: „Při loučení (BC: se známou, kterou potkal) otec Conmee smekl cylindr před černými korálky na její mantile, na slunci inkoustově blýskavými. Na odchodu se ještě jednou usmál. Věděl, že si předtím vyčistil zuby pastou z arekového ořechu. (...) Pod stromy Charleville Mallu uviděl otec Conmee zakotvenou bárku s rašelinou, tahouna se svěšenou hlavou, bárkaře v špinavém slamáku, jak sedí uprostřed člunu, pokuřuje a kouká nad sebe na topolovou větev. Idylické: a otec Conmee rozvažoval nad prozíravostí Stvořitele, který učinil v močálech rašelinu, aby se tam mohla vykopávat a dopravovat do měst a vesniček a na oheň rozdělávat v domech chuďasů. (...) Otec Conmee myslil na tyranský chtíč, nicméně potřebný lidskému plemeni, aspoň tedy jak věřil sv. Augustin, podle něhož člověk před pádem své pohlavní pudy ovládal, takže se mohl rozplozovat podle své vůle, jaksi bez emocí; a o cestách božích, které nejsou cesty naše. Don John Conmee se prochází a pohybuje v dávné době. Je shovívavý a všemi vážený. V duchu nosí zpovědní tajemství a v navoskovaném salóně, se sytými ovocnými girlandami na stropě, usmívá se na urozené tváře. A dlaň k dlani, urozeného k urozené, tak svazuje don John Conmee ruku nevěsty a ženicha. (...) Z díry v živém plotě vyšel nějaký uřícený mladík a za ním nějaká mladice s rozkývanými sedmikráskami v ruce. Mladík rázně smekl čapku: mladice se rázně shýbla a zvolna a důkladně si ze světlé sukně sundávala přichycenou větévku. Otec Conmee jim oběma se vší vážností požehnal a obrátil tenký list v breváři. Sin (BC: sin je hebrejská číslice, ale taky anglicky hřích): Principes persecuti sunt me gratis: et a verbis tuis formidavit cor meum (Knížata pronásledovala mne bez příčiny: a slov tvých strachovalo se srdce mé).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, 204-209.   Z procházení otce Conmeeho se Joyce, pro něj typicky, rozlétl do těžce srozumitelné změti života na irských ulicích s mnoha jmény, narážkami, úryvky dialogů, těkáním bez kontinuity.... zde malá, ještě poněkud příčetná ukázka, která začíná těkavým návratem k pohřbu P. Dignama, který proběhl ráno toho dne (celý Odysseus líčí jeden jediný den v Dublinu): „-Byl to slušný človíček, řekl pan Power statnému hřbetu pana Dlouhého Johna Fanninga, vystupujícího k Dlouhému Johnu Fanningovi, odráženému v zrcadle. -Pomenší, byl to Dignam z Mentonovy advokátní kanceláře. Dlouhý John Fanning že si ho nepamatuje. Povětřím se rozlehl dusot kopyt. -Co to? řekl Martin Cunningham. Všichni se na místě otočili: John Wyse Nolan odešel zase dolů. Ze stinného chládku u vchodu viděl, jak po Parliament street ujíždějí koně a postroje i lesklé spěnky se jim blyští. Bujně, ne moc rychle jeli před chladným, nepřívětivým zrakem. V sedle náručních koní, poponášejících se náručních koní jeli forejtři. -Copak to bylo? zeptal se Martin Cunningham, jak šli dál po schodech. -Lord místokrál a irský generální guvernér, odpověděl z paty schodů John Wyse Nolan." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 230-231.   Co si po těch letech z Odyssea dobře pamatuji, kromě pár jiných věcí, je rozverné líčení nudy dvou číšnic... a dnes jsem na tu pasáž narazil... je to mnoho stran, tak jen tato malá ukázka: „Slečna Kennedyová si znovu podala šálek ke rtům, vstala, usrkla a uchichtla se. Slečna Douceová se nahnula nad tác, pokrčila nos a šibalsky zakoulela ztučněnýma očima. Kennysmíšek (BC: nejde o překlep, ale o jiné, hravé označení slečny Kennedyové) schýlila cimbuří plavých vlasů, schýlila je, až bylo v zátylku vidět želvový hřeben, vyprskla čaj, dávila se čajem i smíchem, dávila se, až kuckala a bědovala: -Och, ty špekové oči! Představ si, že by sis někoho takového vzala! A on měl camfourek fousů! Douceová vyrazila nádherný jekot, sytý jekot syté ženy, požitku, radosti, rozhořčení. -Že bych si vzala špekový nos, zaječela. Pištivě rozchechtané, po bronzové zlatá (BC: bronzová a zlatá jsou označení obou žen podle barvy jejich vlasů) se poštívaly k jednomu výbuchu po druhém, střídavě hlaholily bronzovězlatá zlatěbronzová, ječivěchichotavě k jednomu smíchu po druhém. A potom se rozesmály ještě víc. Špekáče, toho znám. Bez síly, bez dechu položily roztřesené hlavy, zapletené a lesklými hřebeny upevněné do cimbuří, na úskalí pultu. Zardělé (ach!), udýchané, zpocené (ach!), nadobro zalklé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 241-242.   Joyce nádherně těká větami, nedopovídá, naznačuje, hraje si s kontexty a vystihuje takovou typickou odpolední hospodskou nudu, v níž se zároveň děje mnoho pocitů, myšlenek, vzpomínek atd. Bloom právě jí, Dollard se snaží hrát na klavír, přičemž „zaduněl“ něco o lásce... na to reagoval otec Cowley výkřikem „vojna“ a v Bloomovi to takto uzrálo (je to jen kapka v moři nekonečně se valících asociací, dějících se uvnitř těch lidí, ale také při popisu jejich vzájemného chování): „V játrové šťávě mačkal Bloom mačkané brambory. Láska a vojna, toť se ví. Dollardova pověstná. Ten večer, co si k nám přiběhl vypůjčit oblek na koncert. Kalhoty napjaté jako buben. Muzikální šunky. Jen odešel, Molly (BC: Bloomova žena) se rozřehtala na celé kolo. Svalila se naznak přes postel, vřískala, kopala nohama. Bude mu vidět celou parádu. Matičko skákavá, jsem celá mokrá! Ach, co ty ženské v první řadě. Ach, jakživa jsem se tolik nenasmála! Však taky oni mívají sudově temný hlas. To zas takoví kleštěnci. Kdopak to hraje. Pěkný úhoz. Nejspíš Cowley. Hudební nadání. Při hraní zná kdejakou notu. Páchne mu z huby, chudákovi. Přestal." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 252.   Bloom se konečně dostal z hospody a prochází se po městě, ale má nějaké nadýmání... a takto se mu hodní myšlenky: „Samé úsilí o hovor. Nepříjemné, když se přeruší, člověk pak neví, jak na tom vlast (BC: vlast = vlastně je). Varhany v Gardiner street. Padesát liber ročně, to starému Glynnovi. Že v tom holubníku vydrží sám a sám jen s rejstříky a pedály a klávesami, to je divné. Celé hodiny tam prosedí, mluví jen se sebou nebo s tím, co mu šlape měchy. Zlostné zabručení, potom ryčné zaklnutí (měl by mít vatu nebo něco v tom svém přestaň vykřikla) a najednou mu pomalounku polehounku slabounký větýrek. Pff! Slabounký větýrek hvízdl ííí. Bloomovi z dírky.“ James Joyce, Odysseus, Odeon 1976, str. 269.   Nyní ale místo těkavého experimentálního stylu, zachycujícího nudu hospodského odpoledne, vstupujeme do jiné hospody, kde „úřaduje velký vlastenec“, jakýsi nerudný alkoholik, se svým psem... a čeká na to, kdy se objeví někdo a zaplatí mu chlast. Joyce zde využívá kontrastu naprosto střízlivého líčení dialogů s toporně vznešeným, archaickým stylem, jímž zesměšňuje irské „vlastenectví“... člověk někdy může být na pochybách, není-li ta vznešenost přece jen trochu míněna vážně, ale to popírají hospodské dialogy. Naprosto jasně se to prolomí zde... opilci v hovoru přijdou na to, že jeden z nich viděl v poledne někoho, kdo byl ráno pohřben. S tím si nevědí rady a budí to v nich nějaké tiky spojené s představami o posmrtném životě. Na to naváže rozsáhlý text ve vznešeném stylu o posmrtném životě, který je jasně výsměšný: "Bylo znát, jak ve tmě poletují duchové ruce, a když tantrové vznesli modlitby na správné místo, ponenáhlu bylo znát slabý, leč vzmáhající se jas rubínového světla a z vršku i z obličeje sršely jivické paprsky, takže zjevení éterického dvojníka bylo jako živé. Dorozumění se uskutečnilo šišinkou a rovněž oranžově ohnivými a šarlatovými paprsky, vyzařující z krajiny sakrální a solárně pleteňové. (...) Na otázku, jestli se tamější život podobá našim tělesným zkušenostem, prohlásil, že od některých zvláštní přízně požívajících zduchovnělých bytostí dověděl, že mají příbytek vybavený veškerým moderním domácím komfortem jako je táláfáná, álávátá, táplávádá, spláchávácá záchádá, a nejvyšší adepti že tonou v slastnosti čiročirého rázu.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 280.   Joyce dále pokračuje v karikování irského zabedněného vlastenectví... hlavní vlastenecká postava, opilec zvaný „občan“, se krásně podřekne na adresu nenáviděných Sasů (Anglosasů) o svém pojetí Boha (katolicismus samozřejmě patří k národní identitě, i když trochu pochroumaný, jak je patrno): „- Je na postupu (BC: obnovení irského národního jazyka), povídá občan. Čert vzal ty surové saské halamy i s jejich hatmatilkou. A tu to začne J.J. žehlit a mluví o rubu a líci každé věci, o házení písku do očí (...) a Bloom mu hned přizvukuje a mele o mírnosti a zlosti a o jejich (BC: anglosaských) koloniích a jejich civilizaci. - Lépe řečeno syfilizaci, povídá občan. Čert aby je vzal! Pánbůh není stejně k ničemu, jestli je vůbec k něčemu, ať ty sakramentské zabedněné zkurvysyny zatratí. Kouska kloudné hudby, umění ani literatury nemají. Tu špetku kultury ukradli nám. Huhňaví potomci panchartských strašidel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 300.   Bloom se chová slušně, hájí humanistické hodnoty, ale právě to ho dělá v očích obhroublého a stále více opilého vlastence nakonec stereotypním židem, jemuž není možné nic věřit, protože beztak sdírá z kůže počestné Iry. Do toho to Joyce prokládá ironickými obrazy vznešeného stylu, v nichž si tropí legraci z „vážných“ náboženských a vlasteneckých témat. Tady je úplný závěr oné pasáže, kdy Bloom odjíždí kočárem, vlastenec za ním nepříčetně nadává a ostatní se tomu smějí. Závěrečná ironie je zde namířená vůči judaismu: "Ještě jsme zahlédli, jak sakramentská drožka zahýbá za roh a ten trumpeta (BC: Bloom) v ní šermuje rukama a sakramentské psisko se žene za ním s vlajícími slechy, že ho roztrhá na kusy. Sto ku pěti (BC: narážka na iluzi vlastenců, že Bloom vydělal v sázce na outsidera v dostizích, což je vlastně to, co spustilo vzrůstající nenávist k němu). Ježíšikriste, dal mu co proto, to vám řeknu (BC: komentář k dostihům, který zde vyznívá jako výsměch psovi, který se hnal beznadějně za kočárem s Bloomem). A aj, jas veliký je obestřel a uzřeli, jak vůz, v němž On (BC: Bloom) stál, vstupuje do nebe. I spatřili ho ve voze, slávou jasu oděného, roucho jeho jako slunce, krásného jako měsíc a hrozného, že se ostýchali na Něho pohlédnout. A aj, hlas z nebe, řkoucí: Eliáši! Eliáši! A on mocně vzkřikl: Abba! Adonai! I uzřeli, ano, Jeho, ben Blooma, vprostřed andělů, jak vstupuje do slávy jasu pod pětačtyřicetistupňovým úhlem nad Donohoem v Little Green street jako z lopaty vystřelený (BC: to mísení banálně světského s tímto vznešeným je u Joyce výsměšné, zcela jiné vyznění to má u Kerouaka nebo Ginsberga).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 318.   Večer je líčen jako procházka mladých dívek s malými dětmi, o které se starají, ale taky jako pobožnost léčených alkoholiků v nedalekém kostele, z něhož jsou slyšet mešní zpěvy, navíc poblíž je moře, pak ještě ohňostroj a spousta snů a prožitků „hlavní postavy“, Gerty. Gerta velmi „vznešeně“ prožívá své touhy, v nichž se mísí představa vlastní krásy, nekonečné lásky, vědomí blížící se menstruace a jakási celková poddajnost a exaltovanost mysli. Nakonec podlehne fantastickému dojmu, že osamělý muž, který ji sleduje, je jí uhranut a že si brzy získá jeho věčnou lásku atd. Joyce se rád vyžívá v kontrastech a zde je jeden z nich, v okamžiku, kdy Gerta musí kvůli blížící se noci už opravdu odejít. „Vztyčila se v celé výši. V posledním nyvém pohledu se jejich duše setkaly a podivně rozzářeným, až do srdce pronikajícím zrakem zaníceně ulpěl na její tvářičce, líbezné jako květ. Unyle se pousmála, líbezně odpouštějícím úsměvem, úsměvem téměř plačtivým, a tak se rozešli. (...) Kráčela s jistou sobě vlastní klidnou důstojností, přitom opatrně a zvolna, protože Gerty je... Těsné střevíce? Ne. Ona je chromá. Ach! Pan Bloom (BC: byl to on) ji pozoroval, jak se belhá pryč. Nešťastné děvče. Proto zůstala trčet a ostatní běží jak o závod (BC: žádné splynutí, ani potkání duší samozřejmě s tím neznámým, tedy Bloomem, nebylo, to byla jen Gertina iluze). Už z jejích rysů jsem na něco hádal. Zhrzená kráska. U ženy je tělesná vada desetkrát horší. Zato jsou pak způsobnější. Dobře, že jsem to nevěděl, když se mi vystavovala. Maličká chlípnice, málo platné.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 336.   Už se setmělo, pan Bloom je už sám u pobřeží v Dublinu a v hlavě mu běží spousta asociací typických pro Joyceovo psaní... mimo jiné se ukazují chabé znalosti biologie pana Blooma, což asi není úplně jeho vina, ale jakýsi stav tehdejšího obecného vzdělání a poznání... co by ti tehdejší lidé asi říkali, kdyby viděli dnešní televizní dokumenty o životě zvířat s detailními záběry ze skrytých kamer? "Kš. Co to tady poletuje? Vlaštovka? Spíš netopýr. Jak je slepý, pokládá mě za strom. To nemají ptáci čich? Metempsychóza (BC: převtělování duší). Jsou přesvědčeni, že se člověk ze žalu může proměnit ve strom. Smuteční vrba. Kš. Zas je tady. Ten kuliferda. Kdepak hnízdí. Tamhle zvonice. Nejspíš. Za nohy tam visí ve vůni svatosti. Snad ho polekalo zvonění. Už bude po mši. Bylo je při ní slyšet. Oroduj za nás. A oroduj za nás. To opakování je dobrý nápad. S inzercí je to stejné (BC: Bloom se živí inzercí v tisku). Kupuj od nás. A kupuj od nás. Ano. V kněžském domě je světlo. Střídmě jedí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 345.   A nyní jsme v porodnici. Styl líčení dění v porodnici je až extrémně archaický, neboť má znamenat počátek jako početí a porod. Děj se samozřejmě odehrává opět v tom samém červnovém dni roku 1904, takže ten jazyk působí už v tomto kontextu směšně. Zase je tam spousta ironie, náboženských a latinských narážek a celkově mi to připomíná Rabelaise (typicky výsměch odborným sporům), třeba tato pasáž, kdy opilci v porodnici čekají na to, až porodí jedna jejich známá (a u stolu sedí také pan Bloom, který ovšem nezapadá do kolektivu): "I uhodil Rváč Costello pěstí do tabule, že zapěje oplzlou píseň... a tu na ně od prahu hněvivě sykla sestra Quigleyová, že jim hanba není, vždyť se to nesluší, ona, jak jim v mysli vložila, chce míti všechno, jak má býti, než přijde velmožný pán Andrew, jeť toho velmi dbalá, aby se rozbrojným hlukem čest jejího hlídání nijak neumenšila. Byla to postarší a zasmušilá matróna usedlého vzhledu a křesťanského chování, v šedobílém hábitu velice vhodném k jejím migrénám i vráskám, a její napomenutí se neminulo účinkem, neboť vzápětí všichni Rváče Costella okřikli a odkázali ho, klacka, do náležitých mezí, jedni s mírnou drsností, druzí s výhružným chlácholením, ale všichni mu spílali (BC: to spílání je nejpodobnější právě Rabelaisově zvyku vytvářet jakési „dadaistické básně“, které jsou ovšem mnohem odvážnější než to, co tady předvádí Joyce), mor na tebe, co tě čert bere, ty nemehlo, ty skrčku, ty neřáde z hrachoviny, ty smrade, ty všivajzlíku, ty chamradino, ty pancharte, ty zmetku, nech si ty ožralé žvásty, ty zatrachtilý opičáku, a milý si Leopold (BC: Bloom), který měl ve znaku kvítek pokoje, něžnou majoránku, jim domlouval, že je to chvíle nejvýš posvátná a hodná toho, aby nejvýš posvátná zůstala.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 357-358.   Kromě Blooma je tu i mladý Štěpán Dedalus (s ním pak půjde Bloom do nevěstince, kde se odehraje asi nejméně srozumitelná pasáž knihy, na které jsem kdysi při prvním pokusu o přečtení Odyssea ztroskotal) – a objeví se i Tur Mulligan, který byl hlavním hrdinou začátku celého díla (jeho parodie katolické mše při ranním holení). Zde v porodnici se svět opilců stále více podobá rabelaisovskému veselí a jakési bezuzdné, šprýmovné žvanivosti, např: „Chtěje to zamluvit (BC: a jazyk se postupně stává méně archaickým, jak celá pasáž prochází jakousi svou „ontogenezí“), otázal se pan Dixon přímo pana Mulligana, jestli jeho odulost, pro kterou si ho dobírá, není známkou ovoblastického otěhotnění v prostatickém váčku neboli mužském lůně, nebo snad jako u proslulého lékaře pana Austina Meldona nepochází od žaludečního vlka. Všecek rozesmátý nad svými spodky, uhodil se pan Mulligan vší silou pod bránici a skvěle komicky zparodoval kmotru Groganovou (ženská je to nad jiné znamenitá, bohužel běhna): Pancharta toto panděro nikdy nenosilo. Nad touto duchaplností znovu zaburácelo veselí, až se celá místnost otřásala prudkým řehotem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 367.   Spousta asociací na věci spojené s porodem, medicínou atd. Skáče jako obvykle od tématu k tématu a jednou mu to ujede k takovémuto líčení mraků (je v tom všem jasným dědicem Rabelaisovým): „Ač soumračné přeludy, ztvárněny jsou s prorockým vděkem stavby, štíhlé ladné boky, pružná šlachovitá šíje, krotká vnímavá lebka. Rozplývají se truchlé přeludy: všechno je totam. Agendtah (BC: název zemědělské společnosti, který Bloom zahlédl v reklamě v novinách – tato společnost propagovala práci v Palestině) je pustina, přebývají tam sýčci a poloslepá upupa (BC: dudek). Veta je po zlatistém Netaimu (BC: plný název té společnosti je Agendath Netaimu). A po silnici mračen s ropotavým hřměním vzpoury táhnou přízraky šelem. Hú! Slyš! Hú! Paralaxa je jim v patách a pobodává je vpřed, jako blesky jí z čela srší štíři. Los a jak, býk bazánský i babylónský, mamut a slon, houfem se hrnou k propadlému moři, Lacus mortic (BC: mrtvé moře). Zlověstný, pomstychtivý houf ze zvířetníku. Cestou po mracích supí, rovnorožci i kozorožci, kelnatí chobotnatci, lvovití hřívnatci i mohutní parožnatci, čmuchavci i plazivci, hlodavci, přežvýkavci i tlustokožci, celá ta chumlavá chroptivá chamraď, chmurní vrazi slunce.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 375.   V Odysseovi jsem vstoupil do asi nejnáročnější části, do téměř 100 stran dlouhé 15. epizody s názvem Kirké. Když jsem četl tuto knihu úplně poprvé, právě tady jsem se na mnoho měsíců zasekl, což znamenalo, že jsem musel tehdy začít znovu... a podařilo se mi to pak dočíst až do konce. Jde o to, že pan Bloom a jeho mladý kamarád Štěpán Dedalus se po noční pijatice na oslavu jednoho novorozence ocitají v bordelu. Leopold Bloom přichází v těchto kulisách: „Kus dál pod železničním mostem se objeví zardělý, udýchaný Bloom, jak si do boční kapsy cpe chleba a čokoládu. Z výlohy holiče Gillena mu mozaikový portrét ukazuje podobu chrabrého Nelsona (BC: admirál). Po straně mu vduté zrcadlo předvádí unylého umorousaného Booloohooma. Vážený Gladstone (BC: politik) naň zírá z očí do očí, Bloom na Blooma. Jde dál raněn strnulým pohledem sveřepého Wellingtona (BC: vojevůdce), ale ve vydulém zrcadle se nenuceně uculují milá očka a baculatá líčka hopsa hejsa Poldíka (BC: Bloom je Leopold).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 390.   Jak se pan Bloom blíží pozdní dublinskou nocí silně opilý k nevěstinci, tak se jeho mysli zmocňují přeludy, což Joyce uchopuje ve snově až hororově pojatých vystoupeních různých osob, které se bez ladu a skladu objevují a ztrácejí na základě různých asociací jako ve snu. Stačí i pár vět a je to celý kolotoč asociací. Tady jsem vybral trochu klidnější monolog postavy pana Beaufoye, který se objeví v okamžiku, kdy pan Bloom předstírá před strážníky (imaginárními), kteří se ho ptají na jeho zaměstnání, že je spisovatel (vlastně všechny ty asociace spojuje nějaký pocit viny, což je na cestě do bordelu pochopitelné, a potřeba se z toho vylhat, která produkuje nové a nové postavy, které na každý pokus o vykroucení nesou nové obvinění): „Kdepak, to nejste (BC: popírá, že Bloom je spisovatel), co já vím, vůbec ne. Nic takového. Slušný člověk, takový, který má v sobě kus slušnosti, by se k takovému hnusnému jednání nepropůjčil. Pěkný ptáček, pane soudce. Plagiátor. Úlisný podvodník, který se vydává za literáta. Z vrozené sprostoty mi očividně vykradl nejúspěšnější knihy (BC: samozřejmě je to fantasmagorie... Bloom žádnou knihu nenapsal, natož aby byl plagiátor... jeho slova policajtům, také imaginárním, o tom, že je literát, jsou lež), přímo skvělá díla, pravé skvosty, jejich milostným pasážím nechybí věrohodnost. Beaufoyovy knihy o lásce a bohatství, které vy, ctihodný soudce, jistě dobře znáte, jsou oblíbené v celém království. Bloom: (Klopí hlavu a mumlá). Když dovolíte, měl bych námitky jedině proti tomu místu o smavé čarodějce, jak mu ruku v ruce... Beaufoy: (Ret pohrdlivě ohrnutý, usmívá se na soud). Vy osle jeden. Na takovou hovadskou zrůdu nemám dosti slov. (...)“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 404.   Jak se zmínka o Češích dostala do Odyssea... pokračuje Bloomovo blouznění v jeho podnapilém stavu nočním Dublinem na cestě do bordelu. Zažil si velké imaginární ponižování, v němž ho různé ženy pohrdavě žalovaly ze sexuálních deliktů, ale pak se to přesmyklo na blouznění o tom, jak je Bloom obdivovaným dublinským purkmistrem, na jehož počest pojmenovávají konšelé jednu dublinskou ulici jako „Bloomův bulvár“. A když Bloom promluví nějakou balastní politickou řeč, spustí se mohutný potlesk a začne pochodovat defilé všech možných irských stavů a hodnostářů na jeho počest... Joyce není žádný troškař a zakrývá výčtem těchto lidí téměř plné dvě strany. Kromě toho také (samozřejmě je to celé fraška a výsměch těmto tradicím a institucím): "Za nimi jde dublinský purkmistr (BC: tedy Bloomův kolega), velectihodný pán Joseph Hutchinson, corkský purkmistr, ctní starostové limerický, sligoský a waterfordský, osmadvacet předních irských pairů, sirdarů, grandů a mahárádžů, poponášejích baldachýn, hasičský sbor města Dublina, kapitula peněžnických světců v pořadí plutokratických hodností, biskup doewský a connorský, Jeho Eminence Michael kardinál Logue, arcibiskup armaghský, primas veškerého Irska, vrchní rabín, presbyteriánský moderátor, představení baptistických, anabaptistických, metodistických a českobratrských (BC: Češi jako symbol náboženského vyznání) kaplí a čestný tajemník společenství kvakerů.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 415-416.   Jednou z hlavních charakteristik Joyceova Odyssea je faktická posedlost parodií katolické víry. Není v tom mnoho žlučového, ta kniha není útokem z nějaké „správnější“ pozice, nemá žádnou pozici, má jen nespoutanou potřebu si hrát s těmi obrazy ve frašce všedního dne a vysmívat se jim. Cílem výsměchu není ani tak evangelium, ale typicky katolické zvyky, instituce, teologie. Joyce byl samozřejmě katolicky vychováván a jeho posedlost katolicismem nějak vypovídá o oné výchově. Tohle je jedna z výmluvných pasáží (jedná se o fantasmagorické výjevy z epizodu, v níž je pan Bloom a Štěpán Dedalus v bordelu): „V červené sutaně, opáncích i ponožkách objeví se ve dveřích Jeho Eminence Šimon Štěpán (BC: tedy Dedalus, mladý intelektuál, v roli kardinála), kardinál Dedalus, primas veškerého Irska. Vlečku mu poponáší a pod ni nakukuje rovněž červeně oděných sedmero zakrslých opičích akolytů, kardinálních hříchů. On má šikmo na hlavě opelichaný cylindr. Palce zastrčeny v podpaždí, dlaně rozevřeny. Kolem krku mu visí růženec ze zátek, na prsou zakončený vývrtkovým křížem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 440.   Na Odysseovi je asi nejdůležitější úplný závěr, kdy se Bloom vrací ke své ženě. Aspoň Martha Nussbaum v této pasáží uchopuje vrchol zdravého emocionálního života ve své knize Upheavals of Thought. Ale k tomu se dostanu třeba někdy jindy.

Čas načtení: 2018-09-12 00:00:00

Minimalismus na stole

Stylové stolování a dobrá bašta je předzvěstí pohodové nálady, dostatku energie a s ní i spojených úspěchů jak na poli práce, tak i v osobní rovině. Zkuste to minimalisticky! Ano, pokud máte plný žaludek něčeho dobrého a můžete si dopřát svoji baštu zkonzumovat v příjemném prostředí a se stylovými ...

Čas načtení: 2016-06-08 00:00:00

Kuchyňská linka v hlavní roli

Ano, co si budeme povídat – láska, harmonie a pohoda prochází skrz žaludek. A proto je kuchyně často vypodobněna i na obrazech, fotografiích a dokumentech jako středobod rodinného života. Zde se rodina schází, vypráví si prožitky dne, řeší vše okolo každodenního fungování a často také společně připr ...

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2020-03-01 15:57:59

Jaké potraviny pomohou proti únavě?

Únava bývá samozřejmě běžnou součástí života. Je to v pořádku, pokud uběhnete maraton, nebo se dlouho učíte, či jinak výrazně namáháte. V pořádku však není, jestliže se dennodenně budíte absolutně vyčerpaní. Pokud  jste jinak zdraví a netrpíte právě těžkými chorobami, které mohou být důsledkem vážných stavů vyčerpání, pak je docela možnou příčinou špatná volba stravy. Pokud se totiž sytíme něčím, čemu byla zdlouhavými technologickými postupy odebrána všechna harmonizující síla, živiny a enzymy, jak z toho má pak tělo profitovat? Jak nasytiti mozek, který je rovněž závislý na zdrojích kvalitní energie? Řada potravin má schopnost léčivé síly. Například ryby v sobě obsahují protizánětlivé omega-3 a omega-6 nenasycené mastné kyseliny, které přispívají ke správné funkci imunitního systému, zdravé pokožce, pevným lesklým vlasům a k rychlému úsudku. Nahlédněte do knížky v nakladatelství GRADA zde Pokud si ke svačině přibalíte hrst vlašských ořechů, myšlenky se ucelí a zkoncentrují. Mořské řasy na oplátku propůjčí pružnost, jáhly prohřejí a uklidní rozbouřený žaludek. Je rozdíl, sníte-li k snídani misku ovesné kaše s tvarohem a jablkem, nebo bílé pečivo s máslem a paštikou bez kousku čerstvé zeleniny. Pokud se stravujete správně, probouzíte se ráno s minimálním pocitem hladu a jste ještě 30 – 60 minut schopni fungovat na lačno. Největší hlad se dostavuje v poledne a k večeři pak opět zasedáte s příjemným, lehkým kručením v břiše. Zloději energie K nevhodně sestavenému jídelníčku lze navíc přičíst i uspěchaný životní styl, stres, pocity vyhoření, nedostatek spánku, mělké dýchání, absenci pohybu, léky, alkohol, cigarety. Ve stravě největšími zloději energie jsou potraviny, které mají vysoký glykemický index, přemíra kyselinotvorných potravin, deficit železa, malé nebo naopak velké množství vlákniny, nedostatečný pitný režim a další faktory. Co tedy správně jíst? Co to ale znamená? Jaké potraviny tedy volit? Kvalitní sacharidové potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou například hrách, žitný chléb, ovesné vločky, ječné kroupy. Výborným zdrojem vlákniny jsou opět ovesné vločky, luštěniny, nakládané zelí. Právě nakládané zelí obsahuje užitečné probiotické bakterie vyživující střevní mikroflóru a je výborným zdrojem vitamínu C a vitamínu K2, který pomáhá kostem a zubům. Potraviny s nízkým glykemickým indexem jsou skutečně nejlepší volbou. Je to např. pohanka, jáhly, ovesné vločky, ječné kroupy, quinoa, amarant, batáty, luštěniny (červená čočka, cizrna, mungo…), brambory vařené ve slupce, čerstvé ovoce, xylitol, melasa apod. Určitě se vyhýbejte bílé pšeničné mouce, rafinovanému cukru, instantním výrobkům, cukrem slazeným limonádám. Co všechno dokážou s naší energií správně volené potraviny, jaké volit a k tomu různé recepty naleznete přímo v publikaci Zuzany Švédové Zdravou stravou proti únavě. MB

Čas načtení: 2023-01-15 21:39:23

Letos buďte bez zimní deprese - díky jídlu i pití

Můžete se projíst ke štěstí? Možná to zní zvláštně, ale můžete. A nejde jen o to, že máte plný žaludek, netrpíte hlady a právě jste si dali svůj oblíbený pokrm. Existují různé druhy jídel, které na nás působí tak, že jsme díky nim skutečně šťastní.

Čas načtení: 2022-09-11 21:31:32

Žaludek si hýčkejte. Na co si dát pozor?

Existují orgány, o jejichž stav se staráme a které si u lékařů nechává pravidelně kontrolovat. A pak jsou tu jiné, které nás skoro vůbec nezajímají – dokud nás nezačnou trápit. Do druhé skupiny patří žaludek, který se občas umí velmi nepříjemně ozvat.

Čas načtení: 2021-03-21 08:58:47

Na nevolnost vám pomůže zázvor i čerstvý vzduch

Ranní nevolnosti nejsou pouze součástí těhotenství. Někdy vám může být špatně od žaludku i z nějakého velmi nepříjemného pachu, z jídla, které vám nesedlo nebo nevolnost také může značit nemoc. Jak zmírnit bolesti žaludku, únavu s nevolností spojenou a jak co nejdříve dát svůj žaludek zase do pořádku? Většinu k tomu potřebných ingrediencí najdete určitě doma.

Čas načtení: 2020-10-23 07:57:10

Na podrážděný žaludek nemusíte hned brát prášky, pomohou i bylinky

Bolavý a podrážděný žaludek má čas od času hodně lidí. Nejčastěji na něj trpíme po konzumaci těžkého a mastného jídla, někdy jej může podráždit i pití - a ne nutně jen alkohol, ale i perlivé nápoje. Jiným se dělá špatně během cestování a u části lidí může být důvodem i střevní chřipka. Dobrou zprávou je, že na zklidnění žaludku zabírá hned několik zázračných bylinek. Ty všechno uvedou zpátky do normálního chodu a navíc je můžete přes léto natrhat na louce nebo kdykoliv sehnat v lékárně.

Čas načtení: 2020-04-11 10:58:09

Je to v hlavě - občas místo doktora pomůže jen se přestat stresovat

Možná se to týká i vás – vaše zdraví už není takové jako bývalo. Trápí vás bolesti páteře, někdy se vám z nevysvětlitelných důvodů špatně dýchá, bolí vás na hrudi a trápí vás žaludek, špatně spíte, jste skoro bez energie, cítíte se smutní a jste náladoví, špatně se soustředíte, zhoršuje se vám pleť, máte problémy s erekcí (jste-li muž) a nebo se třeba zhoršují vaše alergie.

Čas načtení: 2019-03-03 10:40:47

Jakým dietním pastím se na dovolené s polopenzí vyhnout

Ten pocit zná každý, kdo někdy vyrazil na dovolenou a zaplatil si polopenzi. Ráno se hlavně hodně najíst, abychom vydrželi do večera a večer na kroutící se prázdný žaludek to chce pořádnou porci - vždyť jsme celý den nejedli! Tentokrát jsme ale vše udělali jinak a vyzkoušeli na sobě, že i na dovolené s polopenzí se nemusíte přecpat a přitom celý den vydržet v pohodě.

Čas načtení: 2013-12-16 18:02:37

Jak tentokrát zvládnout kocovinu

Dobré ráno... au... ne... zas tak dobré není... vůbec dobré není, je vám zle, motá se vám ještě trochu hlava, do toho pekelně bolí a při sebemenším pohybu se žaludek obrací a vy tak nevíte, co dělat nebo nedělat, aby nebylo ještě hůř. Vítejte do dne s kocovinou!

Čas načtení: 2015-02-10 19:00:00

4 tipy, co připravit na Valentýna, aby vás netrápil žaludek

Valentýn je svátek všech zamilovaných a ač původně nepochází z Česka, má zde již za roky oslav svou zažitou tradici, kterou nejeden zamilovaný pár každoročně oslavuje. Možná vám tento druh oslav přijde zbytečný a absurdní, ale na druhou stranu, proč nevyužít faktu, že existuje den pro lásku a náleži ...

Čas načtení: 2014-10-21 00:00:00

Stres aneb nepodlehněte mu

Máte dny, kdy je vám do pláče, chce se vám křičet, pociťujete třes a tzv. ve vás bobtnají emoce? Jsou situace, kdy byste mohla explodovat a vy dokážete pouze potlačit vaše emoce? Možná máte často migrénu, svalové křeče nebo vás často bolí žaludek. I když se snažíte odreagovat procházkou, sportem či ...

Čas načtení: 2013-01-10 17:00:00

Chcete zhubnout? Prázdný žaludek není řešením!

Hubnutí je především otázkou osobního přesvědčení, že na sobě skutečně chcete něco změnit. Vše je ale mnohem snazší, pokud máte pocit sytosti a netrápí vás chuť na sladké. Nadváha představuje estetický, psychologický, ale i zdravotní problém. Člověk, který se rozhodne s ní bojovat, se ocitá pod tla ...

Čas načtení: 2012-05-13 12:00:00

Bolest ledvin – zjistěte příčinu vašich obtíží

Bolest je jednou z charakteris­tických vlastností, která lidské tělo sužuje snad dennodenně. Mnohdy se probudíme s bolestí hlavy, která nemá hlubší příčinu, sníme-li něco, co nám příliš nesedne, rázem se ozve náš žaludek,pokud se stravujeme nezdravě, mohou se dostavit nepříjemné křeče, po těžší náma ...