Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-05 13:00:15

Jak při vánočním úklidu nezapomenout na důležité detaily?

Jak při vánočním úklidu nezapomenout na důležité detaily? redakce Čt, 12/05/2024 - 13:00 Domácnost Klíčová slova: interiérové protiplísňové barvy Sanipro vonný olej sprej na skvrny Bio Repel Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Abyste se v tom vánočním úklidu „neplácali“ sami, sepsali jsme pro vás pár tipů, na co před svátky nezapomenout. V minulém newsletteru jsme přinesli tipy a triky na údržbu oken, těmi se buď můžete řídit, a nebo si zavolejte úklidovou firmu. Nakonec vaše návštěvy nezjistí, kdo vám ta okna umyl, že? Na která místa nesmíte zapomenout? Pojďme se ale spolu podívat na místa, na která se během vánočního úklidu občas zapomíná. Jasně – sedací soupravu, koberec, ubrus, to vše vydrhne a vypere každý. Dokonce i dveře, koupelnu a vypínače. Ale co taková místa kolem vypínačů? Máte je čistá? Málokdo má tak dokonalou domácnost, že nemá kolem vypínačů šmouhy na malbě. Ale co s tím? Budete ještě před Vánoci malovat celou domácnost? To raději nedělejte, nechte si to na jaro. Ideálním a účinným pomocníkem je sprej na fleky. Tento speciální produkt určený k zakrytí nežádoucích skvrn na stěnách a stropech. Výborný pro rychlou a efektivní renovaci povrchu, kde se objevily skvrny od nikotinu, vody, plísní, sazí nebo olejových skvrn. Mezi hlavní vlastnosti patří vysoká krycí schopnost, dokáže zakrýt i výrazné skvrny na světlých a tmavých površích. Rychle schne a výsledek je okamžitý. Je bílý a hodí se pro vaše umazané stěny, stropy a sádrokartony. Pracujte v dobře větraném prostoru nebo použijte ochrannou masku. Kryjte okolí, aby nedošlo k nežádoucímu postříkání nábytku nebo podlahy. Tento sprej na skvrny je skvělým pomocníkem pro rychlou obnovu umazaných stěn a stropů. Proč si úklid neužít? Většina z nás si k úklidu pouští nějakou hudbu, která nás pořádně nakopne, ale co si z drhnutí koupelny, či podlahy udělat takovou příjemnou seanci. V podstatě aromaterapii. Na trhu je celá řada prostředků na čištění, leštění, na podlahy, které mají příjemnou vůni. TIP: Svěžest a čistotu s vonným olejem Sanipro, ideálním doplňkem pro každodenní úklid. Tento koncentrovaný olej je navržen speciálně pro vytírání podlah a zanechává po sobě dlouhotrvající, příjemnou vůni, která promění váš prostor v oázu pohody. Díky své vysoce účinné receptuře stačí několik kapek oleje přidat do vody určené k vytírání. Vůně se uvolňuje postupně, takže váš domov zůstane svěží po celý den. Sanipro nejen krásně voní, ale také pomáhá neutralizovat nepříjemné pachy a zanechává pocit dokonalé čistoty. Jeho intenzivní vůně obohatí váš domov svěžestí a příjemným aroma Jasmínu, Levandule, Pomerančů a dalších příjemných aromat. Stačí malé množství na celý úklid. Je vhodný pro všechny typy podlah a povrchů. Sanipro vonný olej je ideální volbou pro ty, kteří chtějí spojit efektivní úklid s aromaterapeutickým zážitkem. Proměňte každodenní rutinu v radost a užívejte si vůni čistoty s každým krokem. Pozor na nezvané návštěvníky Tím nemyslím vánoční gratulanty, kteří se k vám domů neohlášeně vetřou a budou vám ujídat pracně vyrobené cukroví ještě před svátky. Díky tomu, že se nyní v zimě méně větrá, sušíme doma prádlo, častěji prší a je venku vlhko, vkrádají se k nám domů houby a plísně, které nejenže hyzdí vzhled našich zdí, ale také mohou mít velice negativní dopad na zdraví nás i našich potomků. Způsobují nejen dýchací obtíže, bolesti hlavy, vyrážky a problémy s imunitou, ale také ovlivňují naše kognitivní funkce. No ale co s plísní v rohu místnosti? Takhle před svátky těžko seženete řemeslníka, který vám udělá stavební úpravy, aby vám domů nezatékalo. Jak na odstranění plísně s pomocí biologie. Ideální produktem na našem trhu je Bio Repel je ekologický a biologicky rozložitelný přípravek, který účinně působí proti plísním, bakteriím a dalším mikroorganismům. Na rozdíl od chemických fungicidů nabízí bezpečnější a šetrnější alternativu, zvláště vhodnou pro domácnosti, potravinářské provozy a místa, kde je důležitá zdravotní nezávadnost. Biorepel obsahuje přírodní látky, často na bázi enzymů nebo probiotických bakterií, které konkurují plísním a narušují jejich růst. Tyto biologické látky rozkládají buněčné stěny plísní, brání dalšímu šíření spor a působí dlouhodobě jako prevence. Výhody Biorepelu bezpečný pro lidi a domácí zvířata, nevytváří toxické výpary, šetrný k životnímu prostředí a v neposlední řadě má dlouhodobý účinek. Biorepel představuje efektivní biologické řešení, které pomáhá nejen odstranit plísně, ale také předcházet jejich návratu. V lednu pak stěny v domech a kancelářích předáte profíkům a oni vaše stěny udělají opět dokonalými. Po menší přehled a orientaci v protiplísňových produktech volte stejného výrobce protiplísňové penetrace a zároveň barvy. Protiplísňové barvy jsou speciální nátěry, které zabraňují růstu plísní na stěnách a dalších površích. Jsou ideální kuchyně pro vlhké prostory, jako jsou koupelny, sklepy nebo prádelny, kde je riziko vzniku plísní vysoké. Tyto barvy nejen chrání povrch, ale také zlepšují hygienu prostředí. Jak protiplísňové barvy fungují? Protiplísňové barvy obsahují speciální fungicidní nebo biocidní látky, které zabraňují růst a šíření plísní tím, že ničí spory plísní. Snižují vlhkost povrchu díky své schopnosti odpuzovat vodu. V neposlední řadě vytvářejí ochranný film, který je odolný vůči vlhkosti a kondenzaci. Interiérové ​​protiplísňové barvy jsou určené pro vnitřní prostory, zejména do místnosti s vyšší vlhkostí (koupelny, kuchyně, sklepy). Exteriérové ​​protiplísňové barvy. Chrání fasády a venkovní stěny před vlhkostí a povětrnostními vlivy. Obsahují látky odolné vůči UV záření a dešti. Biologické (ekologické) protiplísňové barvy, které obsahují přírodní složky a jsou šetrné k životnímu prostředí. Vhodné pro domácnosti s alergiemi nebo do dětských pokojů. Hlavní výhody protiplísňových barev. Prevence růstu plísní. Účinně chrání před novým výskytem plísní. Zlepšení kvality vzduchu. Redukují spory plísní, které mohou způsobovat alergie. Dlouhá životnost. Odolné vůči mechanickému poškození a vlhkosti. Estetický vzhled. Dostupné v různých odstínech a povrchových úpravách. Nejznámějšími produkty jsou Remal Protiplísňový, Primalex Mykostop, Jupol Bio Silicate a Jupol citro. Protiplísňové barvy jsou efektivní ochranou proti plísním, ať už pro domácí nebo komerční použití. Foto: Pixabay.com, AI ChatGPT, eshop-rubin.cz Přidat komentář úvodní foto pixabay.com Milí čtenáři, všichni se jistě shodneme na tom, že předvánoční shon je letos obzvláště výživný. Také nestíháte všechny ty nákupy, pečení, do toho oběhat vánoční besídky, večírky a ještě se u toho tvářit spokojeně? A kdo vlastně bude letos mýt ta okna?

Čas načtení: 2025-02-17 03:07:27

Jak na jaře dostat dřevo do kondice

Jak na jaře dostat dřevo do kondice redakce Po, 02/17/2025 - 03:07 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: péče o dřevo jak udržovat dřevěný nábytek péče o plot péče o terasu péče o altán Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Jak obnovit zahradní nábytek Dřevěný zahradní nábytek po zimě obvykle potřebuje čistění a ochranu před dalším opotřebením. Během zimy se na dřevě usazují nečistoty, prach, plísně a mech. Použijte jemný kartáč nebo houbičku a roztok vody s jemným mýdlem. Pro odstranění větších skvrn můžete použít směs vody a bílého octa (1:1). Pokud jsou skvrny odolnější, pomůže roztok vody se sodou. Starší nebo zašlý nábytek lze jemně přebrousit brusným papírem (zrnitost 120-180), aby se odstranily povrchové nerovnosti a šedivá vrstva dřeva. Po vyčištění a vysušení je důležité dřevo ochrnánit. Použijte olej na dřevo, který se vsákne do materiálu a chrání ho před vlhkostí. Alternativou je lazura nebo lak, které vytvářejí ochrannou vrstvu na povrchu. Jak pečovat o dřevěnou terasu a altány Dřevěné terasy jsou po zimě často zanesené nečistotami a mohou vykazovat značné známky opotřebení a prasklin. Nejlepší je použít tlakovou myčku na nižší tlak, aby nedošlo k poškození povrchu. Pokud ji nemáte, postačí voda se speciálním čistícím prostředkem na dřevěné terasy a kartáč. Po důkladném vysušení, všechny praskliny nebo nerovnosti opravte pomocí tmelu na dřevo. Tmel lze brousit i tvarovat nebo tvořit ,,léta dřeva,, pomocí špachtlí. Doporučuje se nejprve jemně přebrousit povrch, olej i lak se bude lépe spojovat s povrchem. A nyní už zbývá nanést olej na terasové dřevo nebo ochranný lak, záleží na Vás čemu dáte předost. Dřevěné ploty Obnova dřevěného plotu bývá nejnáročnější. Zkontrolovat, zda nejsou plotovky popraskané, nahnilé nebo jinak poškozené. Nahradit všechny poškozené díly, aby plot držel pevnost a stabilitu. Menší praskliny můžeme zatmelit. Stejně jako u jiného dřeva je důležité odstranit starý nátěr nebo lazuru. Dřevo se tzv. otevře a opět bude přijímat lazuru a lak. Pro broušení použijte brusný papír , drátěný kartáč nebo vibrační brusku. Povrch očistěte od vzniklého prachu a pilin. Použijte ochrannou barvu, lazuru nebo olej, které zvyšují odolnost proti dešti, slunci a plísni. Doporučují se dvě až tři vrstvy dle daných postupů od jednotlivých výrobců pro maximální ochranu. V neposlední řadě nezapomínejme na velmi cenné palivové dřevo. Pokud jste na podzim připravili čerstvé dřevo, jaro je ideální čas, kdy ho nechat doschnout. Ideálně by mělo být naštípané a uložené na větraném místě. Dřevo by mělo být uložené na paletě nebo ve dřevníku, aby nebylo v přímém kontaktu se zemí. Zakrytí plachtou chrání před deštěm, ale mělo by být dostatečně větrané, aby se nezapařilo. Jak na dřevěné prvky v interiéru Dřevěné podlahy a nábytek uvnitř domu potřebují pravidelnou údržbu. Používejte jemné čisticí prostředky vhodné na dřevo a vyhněte se agresivním chemikáliím, které by mohly poškodit povrchovou úpravu. Dřevěné podlahy a nábytek lze ošetřit speciálními oleji, vosky nebo laky, které zvýrazní přirozenou krásu dřeva a ochrání ho před vysycháním a poškozením. Dřevěná okna v zimním období dostávají nejvíce zabrat, vlhkost, změny teploty a mechanické poškození. Na ošetření dřevěných rámů je vhodné použít udržovací balzámy pro lakovaná i lazurovaná okna. Naše tipy na prevenci a dlouhodobou údržbu dřeva • Každoročně ho čistit a odstraňovat mech a plísně. Roztok bílého octa a vody nebo zelenou skalicí. • Pravidelně obnovovat ochranné nátěry lazurou, lakem nebo olejem. • Zajišťovat dostatečné větrání, aby se předešlo vlhkosti. • Používat kvalitní ochranné prostředky proti dřevokazným houbám a škůdcům. Jaro je nejlepší čas, kdy se postarat o dřevo v zahradě, kolem domu i v interiéru. Správná údržba nejen prodlouží jeho životnost, ale také zajistí, že bude vypadat krásně po celou sezónu. S trochou času a pečlivosti se vám dřevěné povrchy odvděčí svou přirozenou krásou a dlouhou životností. Přidat komentář Jaro je ideální období pro oživení a obnovu dřeva, které bylo vystaveno zimním vlivům. Ať už jde o zahradní nábytek, terasu, plot, palivové dřevo nebo dřevěné prvky v interiéru, správná údržba a příprava na novou sezónu prodlouží životnost a zachová estetický vzhled. Podívejme se, jak dřevo dostat do kondice v interiéru a exteriéru.

Čas načtení: 2026-06-10 01:47:25

Krásné nohy na léto? Zbavte se plísně na nohou včas

 S příchodem teplých dnů odkládáme uzavřené boty a nohy se po dlouhé zimě konečně dostávají na vzduch. Abyste se nemuseli stydět ukázat nohy v letních botách, nestačí jen nalakovat si nehty.

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2024-02-25 14:14:47

Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře

Když se Hyundai poprvé pochlubil s prvním modelem divize N, vzbudilo to velká očekávání. Hyundai i30 N bylo (a stále je) skvělé auto, které však v Evropě brzy skončí. Stejný osud potká bohužel i menší Hyundai i20 N. V Evropě měl Hyundai celkem v prodeji oficiálně čtyři eNka: spalovací Hyundai i30 N, Hyundai Kona N … Tak krásně to začalo, ale teď to končí… Za Hyundai i20 N a i30 N se v Evropě zavírají dveře Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2010-03-30 00:00:00

Snadná cesta ke krásné pleti

Po krásné, jasné a hedvábně jemné pleti jistě touží každá žena. Udržet si zdravou a pěkně vypadající pleť ovšem stojí peníze, čas a silnou vůli. S několika radami a novými návyky budeme našemu cíli, tedy krásné pleti, o značný kus blíže. Základem je péče zevnitř Ať se o pleť staráme jakkoli dobře, ...

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-29 14:18:14

Vánoční Anežský klášter představí sochy madon

V Anežském klášteře v Praze se na svátek sv. Mikuláše otevře výstava Krásné madony. Výstava představí krásnoslohé salcburské sochy z litého kamene, pozoruhodný fenomén středoevropského sochařství z doby kolem roku 1400. Podařilo se shromáždit na dvě desítky stěžejních děl salcburského krásného slohu, v Česku je takto početný soubor děl z litého kamene vystaven vůbec poprvé. „Kolem roku 1400 se v celé Evropě těšilo mimořádné oblibě specifické zobrazení Matky Boží s dítětem – Krásné madony. Panna Marie držící v náručí nahé děcko byla zobrazena v ladném esovitém pohybu, zachycení její nápadné fyzické krásy symbolizovalo její krásu duchovní. Líbeznost celku dotvářelo zpracování bohatě řaseného Mariina šatu. U zrodu pojmu ‚krásný sloh‘ stály půvab a krása, chápané však ve středověku také jako symbolické hodnoty teologických významů,“ uváděj kurátoři výstavy Štěpánka Chlumská a Marius Winzeler. Výstava pořádaná v prostorách sbírkové expozice, kde je vystavena řada stěžejních děl českého krásného slohu z období vlády Václava IV., nabízí mimořádnou možnost srovnání charakteru výtvarné produkce v obou význačných center krásného slohu – Prahy a Salcburku. Patrné slohové rozdíly však nesouvisí pouze s užitím odlišného materiálu. „Zatímco v Praze sochaři nejčastěji užívali přírodní materiál – opuku, v Salcburku museli z nedostatku vhodného kamene pro sochařskou práci volit jeho náhražku. Z tamějšího drceného vápence s dalšími příměsemi se tak začala vyrábět náhražka – litý kámen,“ vysvětlují kurátoři.  Ve velkém množství pak v Salcburku vznikaly z umělého litého kamene Krásné madony, piety a světci. Jejich tvůrci často vycházeli z pražských typů a vzorů a zhotovili dnes velice rozptýlenou skupinu vysoce kvalitních děl. Díky mimořádným zápůjčkám bude na výstavě možné vidět a studovat nejen díla spřízněná mariánským typem, ale také díla propojená jedním autorským okruhem. Stěžejní dílo galerijních sbírek Madonu z Hallstattu (Salcburk, kolem 1400) tak budou moci návštěvníci porovnávat například s Madonou z Bad Aussee (Salcburk, kolem 1405), zapůjčenou farností ve Štýrsku. Zapůjčena byla díla z rakouských farností, muzeí a galerií, mezi zapůjčiteli nechybí ale ani další evropská muzea a galerie, jako jsou Musée du Louvre v Paříži, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově, Städtische Galerie Liebieghaus ve Frankfurtu nad Mohanem či Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum v Innsbrucku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-30 19:19:44

Bečovské serpentiny na Plzeň neprojedete, komunikace I/20 je uzavřena až po Krásné údolí

Bečov na Karlovarsku, serpentiny směrem na Plzeň. Silničáři uzavřeli komunikaci I/20 od první zatáčky až po obec Krásné údolí. „Uzavírka by měla trvat přesně 18 týdnů. 17 týdnů trvá ta samotná stavba, která začíná po Velikonocích 2. dubna. Ten týden před tím je vlastně uzavírka ještě, řekněme na našich bedrech s ohledem na to, že […]

Čas načtení: 2024-04-24 19:42:22

Jaký je tip na skvělou dovolenou? Což takhle úžasná Mallorca?

Jaký je tip na skvělou dovolenou? Což takhle úžasná Mallorca? redakce St, 04/24/2024 - 19:42 Cestování Klíčová slova: last minute Mallorca Mallorca 2024 Mallorca dovolená Bulharsko Bulharsko last minute Bulharsko Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Krásné prostředí a dokonalé počasí Máte-li rádi moře, vodní sporty, krásné pláže a slunečné počasí, budete se cítit na Mallorce jako v ráji. Na své si přijdou i milovníci fauny, flory, historických památek. Čekají na vás i procházky po úžasných plážích, jsou zde malebné zátoky, které jsou skutečně nezapomenutelné. Uvést můžeme známé Cala Barques, Cala Figuera nebo Cala Pi de la Poseda. Mallorca 2024 se vám stoprocentně zalíbí. I v noci je na Mallorce krásně. V noci ožívá a např. Klub Tito’s je otevřený od roku 1920 a stále se těší velké oblibě. V noci se nemusíte bát chladu, stejně jako ve dne. Počasí je tím, proč sem společně s úžasnými malými plážemi směruje spousta turistů opakovaně. V létě je teplota v průměru 30 °C, na jaře a na podzim se pohybuje kolem 20 – 25 °C. Kdybyste zde vyrazili v zimě, jen zřídka se setkáte s teplotou pod 15 °C. Last minute Mallorca Zajímavá je pro mnohé cestovatele last minute Mallorca, což jsou zájezdy tzv. „na poslední chvíli“. Díky tomu, že si zvolíte zájezd z kategorie last minute ušetříte tisíce korun. Cestovat se takto dá nejen do Španělska, ale i do Turecka, Řecka, Bulharska, na Kypr… Zajímavou je v posledních letech i dovolená last minute Bulharsko. Právě Bulharsko 2024 nabízí to pravé pro dobrodruhy, vodomily, také pro milovníky zajímavého výborného jídla, mnohé vodní atrakce… Podívejte se na zájezdy Mallorca, last minute Mallorca, nebo třeba all inclusive Mallorca nabídku na webových stránkách tui.cz a vyberte si dovolenou, na kterou budete dlouho vzpomínat. Budete jistě spokojeni, ať už jste pár, skupina přátel nebo rodina s dětmi. Přidat komentář Text: Redakce Pokud patříte mezi zkušené cestovatele nebo znalce zeměpisu, možná víte, že největším ostrovem Baleárských ostrovů, je Mallorca. Přestože patří k všeobecně známým a spousta z nás ji uvádí jako místo snů, kde by se chtěla podívat během letní dovolené, její návštěvu z neznámého důvodu často odkládáme. Ať už ji chcete navštívit delší dobu, nebo jste se právě spontánně rozhodli o ní vážně uvažovat, pokud vyrazíte, budete jistě spokojeni.

Čas načtení: 2024-05-30 12:47:17

8 dostupných potravin, které dopomohou ke zdravému opálení

Asi málokdo z nás touží vypadat celý rok jako ředitel vápenky. Pokud prahnete po krásném zlatavém opálení, které se nesloupe hned první den vašeho návratu z dovolené, zkuste do svého jídelníčku záměrně zařadit některé z níže doporučených potravin.  Ty vám totiž dopomohou nejen k lepší pigmentaci kůže a tím ke zdravému opálení, ale také k hebké a vitálně vyhlížející pokožce. Než se ale vrhnete do konzumace „superpotravin“ a začnete jíst mrkev po kilech, myslete také na zásady zdravého opalování a chraňte se před spálením. Pár tipů, jak na správné opalování, si můžete přečíst např. tady.   Pomocníci při opalování a ochrana proti spálení Ať plánujete strávit letní dovolenou na pláži u moře nebo jen na místním koupališti, v každém případě určitě chcete dobře vypadat. Přirozený „letní“ odstín pleti je nejen sexy, ale na opáleném těle také nádherně vynikne každý váš outfit. Ať už si oblečete kanárkově žluté bikiny, bílé šaty nebo zajímavě střižený top – určitě neujdete pozornosti okolí. K tomu, aby pleť v létě dobře vypadala a také se dobře opalovala a zároveň byla chráněna před UV paprsky, potřebuje antioxidanty. Chcete-li své pokožce pomoci, aby v létě rychleji zhnědla a přitom zůstala v kondici, budou to právě antioxidanty, které bude vaše kůže potřebovat. Určitě sáhněte právě po potravinách, které jsou jimi doslova nadupané. Mnoho druhů ovoce a zeleniny obsahuje množství karotenoidů (nebo betakaroten – předstupeň vitaminu A) a lykopenu, které jim propůjčují charakteristické nažloutlé nebo červené zabarvení. To, že velmi účinné je užívat před opalováním potraviny a přípravky s obsahem karotenoidů, je již vcelku známá věc. Jsou to právě karotenoidy, které v těle působí jako silný přírodní antioxidant.  Pokud ale dáváte přednost přírodnější formě před doplňky stravy v tabletkách, dobře děláte. Vždy je lepší přijímat důležité látky, vitaminy a minerály přímo ze základních a přírodních surovin než z uměle vytvořených náhražek. A navíc si ještě pochutnáme. Karotenoidy chrání naši pokožku před škodlivými vlivy a dodávají pleti prozářené, zdravé opálení, přičemž eliminují riziko spálení od sluníčka. Jelikož je vitamin A včetně jeho příbuzných (betakarotenu a lykopenu) jsou rozpustné v tucích, konzumujte je vždy společně s malým množstvím kvalitních panenských olejů (olivový, avokádový apod.) či máslem nebo jiným zdravým tukem, aby je tělo lépe absorbovalo a využilo.   Tato superosmička podpoří vaše krásné opálení: 1) Mrkev Ano, víme, nic nového pod sluncem. Ale vynechat ji zkrátka nemůžeme ani nechceme. Patří jí totiž jednoznačné prvenství. Mrkev je prostě opalovacím prostředkem par excellence. Obsahuje bohaté zásoby betakarotenu a právě ona je nejvíce zodpovědná za krásné zlatohnědé zabarvení naší pokožky. Je jedno, zda si tuto oranžovou krásku dopřejete nastrouhanou v salátech, rozmixovanou ve smoothie či jako čistou šťávu. Nejlepší účinek má údajně syrová, ale může být i krátce podušená na másle. Pokud si ji připravujete v džusu, nezapomeňte do ní kápnout trošku panenského oleje. 2) Rajčata a červená paprika Červená barva zralých rajčat a paprik láká k nakousnutí. Též nám prozrazuje, že máme v ruce zeleninu s vysokým obsahem karotenoidů a také lykopenu. Ten dokáže organismus chránit před volnými radikály. Při příjmu vyšších dávek lykopenu se podle statistik ochrana před volnými radikály zvyšuje dokonce až o 30 %. Rajčata i papriky si nejlépe vychutnáme syrové buď samostatně, nebo jako součást osvěžujícího salátu. Jsou také perfektním doplňkem letního grilovacího menu, protože i grilované chutnají skvěle.  A kdo se toho nebojí, nakopne se po ránu pořádnou sklenicí čerstvé rajčatové šťávy (rajčatovým džusem). 3) Mango Léto svádí k ochutnání exotických potravin, tak proč nezpestřit jídelníček třeba vyzrálým mangem. Toto lahodné ovoce obsahuje množství vitaminu A, takže posiluje hnědnoucí efekt při opalování. Hodí se do letních smoothie, zmrzlin nebo salátů. 4) Meloun Vychlazený vodní meloun nás v létě nejen příjemně osvěží, ale zároveň doplní potřebné vitaminy skupiny A a B. Vzhledem k vysokému obsahu vody je perfektní potravinou pro horké dny. Dodá tělu potřebnou dávku hydratace, tím ho chrání před vysoušením a navíc podpoří přirozené opálení. A melounové slupky hned nevyhazujte, ale použijte je krátce ještě jako účinnou a BIO pleťovou masku. 5) Meruňky Kdo z nás by je nemiloval. Meruňky jsou spolu s jahodami snad to nejlahodnější sezónní ovoce. Hlavně v sobě ale ukrývají vysoké množství betakarotenu, díky čemuž chrání tělo před volnými radikály. Přispívají i k lepší tvorbě melaninu, tím pádem pomáhají zlepšovat kvalitu naší pokožky a dokáží ji připravit na sluneční lázeň tak, že se nespálíme. Meruněk se v létě klidně přejezte. Sice vás mohou trochu prohnat jejich projímavé účinky, zato vám ale přinesou ostříží zrak a nádherné bronzové opálení. 6) Lesní plody – maliny, borůvky, ostružiny i plody černého bezu Všechny jmenované bobule mají na náš organismus podobně příznivý vliv jako červená řepa. Pomáhají při správné pigmentaci pokožky a zároveň jsou doslova nabité zdravými vitaminy a minerály. Nejlepší je, pokud je konzumujete rovnou čerstvé z vlastní zahrádky nebo lesa. Jen pozor u plodů černého bezu, ty za syrova nejezte. Čerstvé plody mají projímavé účinky, proto se doporučuje jejich tepelná úprava nebo usušení. Na konci sezóny z nich ale můžete vyrobit báječný, zdravý sirup nebo marmeládu, které vám ve špajzu vydrží až do příští opalovací sezóny. 7) Červená řepa O červené řepě je známo, že je dobrá „na krev“. Co se už ale tak moc neví je fakt, že složení živin v červené řepě příznivě účinkuje na tvorbu melaninu, díky kterému naše pokožka hnědne. Skvělá je červená řepa pečená nebo klasicky zavařená. Ale nebojte se jí ani v její syrové podobě. Překvapí vás sice trochu zemitou chutí, ale zaručeně osvěží. Přidejte si ji do smoothie nebo ji společně s mrkví hoďte do odšťavňovače. 8) Vejce Vejce jsou sice maličko mimo náš sortiment ovoce a zelenina. Pro správnou regeneraci pokožky jsou ale jednou z nejlepších voleb. Obsahují totiž velké množství vitaminů, zvláště žloutek je bohatý na vitamin B6 a omega 3 a 6, které napomáhají regeneraci i hydrataci pokožky a podpoří její zdravé opalování.   Jak to máte vy? Podporujete své opálení speciálně sestaveným jídelníčkem, nebo to vůbec neřešíte? Zdroje: https://www.gesundheitstrends.com/a/ernahrung/6-lebensmittel-fuer-die-sommerbraeune-13559/5 https://www.mutumutu.cz/blog/2019/06/10/merunky-repa-nebo-cervene-vino-poradime-vam-co-jist-a-pit-abyste-se-krasne-opalili/?fbclid=IwAR0RB-cCZ09w0_7WNvjokiKM3Cad8tX9k1Er0KgujmbCTLxmhFn8sOqXViw

Čas načtení: 2023-06-12 13:35:28

Krásné dekorace¨

Rádi si zdobíte svůj byteček, nebo dům? Tak to jste úplně stejní jako já. Já si vždycky do domu přináším z obchodu nové dekorace a stejně mi to nestačí. Dekorace. read more... Článek Krásné dekorace¨ se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-09-05 20:03:52

Jak na výběr krásné kuchyně pro váš domov

Rozhodli jste se vytvořit si útulný domov, kam bude radost se vracet, i když vám nebude zrovna do zpěvu? Kromě pěkného obývacího pokoje nesmí chybět ani krásná  a zároveň praktická kuchyně. Jak si vybrat tu pravou? Kuchyně nesmí v žádném domově chybět Zejména ti, kteří bydlí v malém bytě a řeší každý centimetr prostoru, si často říkají, že si vystačí i s malou kuchyňkou. Na co si ubírat cenné centimetry, nebo dokonce metry prostoru, který se dá využít i jinak.I malá kuchyně může být stejně skvělá jako ty velké, jen si ji musíte dobřě vybrat. Ať už tedy máte prostoru málo, nebo si s ním nemusíte vůbec lámat hlavu, výběr zařízení kuchyně nepodceňujte. Na čem záleží, když si vybíráte kuchyň? Každý z nás má na kuchyň jiné požadavky, proto si nejprve na chvíli sedněte a ujasněte si, co od kuchyně očekáváte a jaké máte představy. Pak si nakreslete plánek prostoru, do něj zaneste okna, zásuvky, odpad a další specifika místnosti a poté se rozhodněte, jakému tvaru kuchyně dáte přednost. Do malých prostor se hodí jak jednořadé uspořádání, tak kuchyně do L, v těch větších už si můžete dovolit i kuchyni do U nebo kuchyni s ostrůvkem. Víte, že třeba právě ten ostrůvek může posloužit i k optickému rozdělení prostoru tam, kde máte kuchyň spojenou s obývacím pokojem? Jakému stylu dáváte přednost? Ideální je, když je celý domov laděný do jednoho stylu. Pokud už tedy nějaké místnosti máte zařízené, inspirujte se v nich a vsaďte na jeden z následujících stylů. A co barva? Barevné provedení kuchyně by mělo ladit s vašimi představami, zbytkem interiéru i stylem kuchyně. Mezi oblíbené barvy patří bílá, světlé pastelové barvy i výrazné tóny zelené, modré a červené. Na detaily nezapomeňte I malé drobnosti umí velké věci, proto se při zařizování kuchyně nezaměřujte jen na výběr nábytku,... Čtěte více Příspěvek Jak na výběr krásné kuchyně pro váš domov pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-10-07 12:35:33

Podzimní proměna obýváku

Podzimní proměna obýváku redakce Po, 10/07/2024 - 12:35 Design a Dekorace Klíčová slova: křišťálový podnos křišťálová mísa křišťálový svícen potahy na sedací soupravu potahy na křeslo výbava lucerny vonné svíčky potahy na dvoumístnou pohovku potahy na trojmístnou pohovku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Křišťálové detaily pro eleganci a záři Jedním z nejkrásnějších doplňků, které můžete na podzim do svého obývacího pokoje přidat, je křišťálový podnos nebo křišťálová mísa. Nejenže působí luxusně, ale jsou také velmi praktické. Můžete na ně naaranžovat přírodní dekorace, jako jsou šišky, větvičky, malé dýně nebo kaštany. Pro dokonalý výsledek pak neváhejte přidat vonné svíčky s vůní skořice nebo jablka, které svým teplým světlem krásně zvýrazní křišťálové detaily. Dalším elegantním prvkem může být křišťálový svícen, který se hodí na jídelní nebo konferenční stolek. Jemné světlo svíčky odrážející se v křišťálu okamžitě vytvoří romantickou a útulnou atmosféru. Pohodlné a stylové potahy pro útulný efekt Na podzim je skvělý čas vyměnit lehké letní textilie za teplejší a měkčí varianty. Jednoduchým, ale efektivním krokem, jak oživit obývací pokoj, jsou potahy na sedací soupravu v podzimních barvách. Ať už máte dvoumístnou nebo trojmístnou pohovku, nový potah může obývací pokoj výrazně změnit. Sáhněte po podzimních odstínech, jako jsou hnědá, vínová nebo hořčicová, které prostor krásně zahřejí. Potahy nejenže chrání váš nábytek, ale také umožňují snadnou sezónní změnu vzhledu. Pokud máte v obývacím pokoji křeslo, nezapomeňte i na něj – potahy na křeslo v tlumených podzimních barvách mohou skvěle doplnit celkový styl pokoje a dodat mu jednotný vzhled. Navíc, textilní doplňky dokážou interiér krásně zútulnit a zároveň z něj udělat pohodlné místo k relaxaci během chladných dní. Lucerny a svíčky pro hřejivou atmosféru Podzimní večery jsou jako stvořené pro světýlka z luceren a vonných svíček. Rozmístěte několik luceren různých velikostí po místnosti – třeba na okenní parapet, ke krbu nebo na polici. V kombinaci s vonnými svíčkami získáte hřejivé světlo, které celý prostor promění v útulné místo, kam se budete těšit po dlouhém dni. Proměňte obývák bez velkých investic Podzimní výzdoba obývacího pokoje nemusí být složitá ani nákladná. Klíčem je ta správná výbava, jako jsou nové potahy na dvoumístnou pohovku nebo potahy na trojmístnou pohovku a potahy na křesla, ale také typicky podzimní doplňky, které prostor zútulní. Lucerny, křišťálové dekorace a vonné svíčky dodají vašemu domovu příjemnou atmosféru a promění obývák v místo, kde budete rádi trávit čas během dlouhých podzimních večerů. Třeba s hrnkem horkého svařáku v ruce. Přidat komentář S příchodem podzimu přichází i chuť proměnit náš obývací pokoj v útulné místo, kde si můžeme vychutnávat horký čaj, teplé přikrývky a tlumené světlo svíček. Obývák je srdcem domova, a proto je ideální čas mu věnovat trochu pozornosti a dopřát mu sezónní proměnu. Stačí pár chytrých triků a váš interiér se rázem promění v podzimní oázu klidu a pohody.

Čas načtení: 2024-11-13 15:41:00

První sněhové vločky už pokryly některá místa v naší krásné zemi (video)

???? První sněhové vločky už pokryly některá místa v naší krásné zemi! Přes iReportéra k nám dorazily první krásné záběry, které jsme pro vás sestříhali do krátkého videa. Moc děkujeme všem, kteří se podělili o svou zimní radost! ??? Máte i vy krásné

Čas načtení: 2025-06-29 11:07:35

Bezlopatkový ventilátor z Lidlu je hit: Výkonný, krásně tichý a teď i s 30% slevou

Lidl má skvělého pomocníka do těchto tropických dnů. Bezlopatkový ventilátor je vysoce výkonný a přitom krásně tichý. Nyní jej pořídíte za zlomek ceny.Přečtěte si celý článek: Bezlopatkový ventilátor z Lidlu je hit: Výkonný, krásně tichý a teď i s 30% slevou

Čas načtení: 2025-09-27 02:33:18

Jak pečovat o šedivé vlasy, aby byly krásné, lesklé a zdobily vás?

Jak pečovat o šedivé vlasy, aby byly krásné, lesklé a zdobily vás? redakce So, 09/27/2025 - 02:33 Ostatní - Zdraví a Krása Klíčová slova: šediny šedivé vlasy jak pečovat o šedivé vlasy péče o šediny Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Hydratace je základ Šedivé vlasy často postrádají přirozený maz, který je udržuje vláčné. Proto: používejte hydratační šampony a kondicionéry, ideálně bez sulfátů a silikonů, 1× týdně dopřejte vlasům výživnou masku nebo olejový zábal (např. arganový, kokosový nebo ricinový olej), nezapomínejte ani na péči o vlasovou pokožku, která ovlivňuje kvalitu růstu. Ochrana před zažloutnutím Šedivé vlasy mohou vlivem slunce, znečištění nebo vody se železem začít žloutnout. Řešením jsou: fialové šampony nebo stříbrné tonery, které neutralizují žluté tóny, ochrana před UV zářením – buď pomocí vlasových sprejů s UV filtrem, nebo kloboukem, omezení tepelné úpravy vlasů – horký vzduch ze sušičky může vlasy ještě více vysušovat a narušovat jejich přirozenou barvu. Lesk a hebkost Lesk dodáte šedivým vlasům pomocí: olejových sér, která uhladí povrch vlasu a dodají jemný odlesk, oplachů z jablečného octa nebo studené vody po umytí, pravidelného zastřihování konečků, které udržuje vlasy zdravé a bez třepení. Účes dělá rozdíl Šedivé vlasy nejlépe vyniknou, pokud jsou dobře střižené a upravené. Kratší účesy často působí moderně a svěže, ale i dlouhé šedé vlasy mohou být velmi působivé – pokud jsou zdravé a lesklé. Přijmout šediny je styl Přirozené šediny už dávno nejsou tabu. Naopak – symbolizují přijetí sebe sama, zralost a sebedůvěru. Mnoho žen (i mužů) se rozhodlo přestat barvit a dát prostor přirozenosti. S dobrou péčí mohou být šedé vlasy stejně krásné jako jakákoli jiná barva – a navíc jedinečné. Přidat komentář foto Woman Close Up Portrait - Free photo on Pixabay text redakce Šedivé vlasy už dávno nejsou znakem zanedbaného vzhledu nebo stáří. Právě naopak – v posledních letech se staly módním trendem, a to nejen u lidí, kterým šediny přicházejí přirozeně, ale i u mladších, kteří si šedou barvu záměrně barví. Přijmout svou přirozenou barvu vlasů a nechat šediny vyniknout je dnes vnímáno jako stylové, sebevědomé a osvobozující. Aby však šedivé vlasy skutečně vypadaly zdravě a působily elegantně, je potřeba jim věnovat specifickou péči. Šedý vlas je jiný než pigmentovaný – bývá sušší, hrubší a náchylnější k zažloutnutí. Tady je, jak na to.

Čas načtení: 2026-05-03 07:00:57

Škoda 1000 MBX slaví 60 let. Krásné československé kupé dnes stojí i miliony

Z krásné dvoudveřové škodovky se stal vyhledávaný veterán. Škoda 1000 MBX po 60 letech připomíná jednu z nejzajímavějších kapitol značky.