Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-10 18:30:00

Český porcelán jako symbol kvality a elegance

Český porcelán je jedním z produktů českého řemesla, na který můžeme být právem hrdí. Už po staletí si drží pověst kvalitního a luxusního materiálu, díky precizní výrobě, dlouhé tradici a jedinečným dekorům si získal oblibu nejen v českých domácnostech, ale vůbec po celém světě. Dnes se do moderních ...

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-03-31 16:35:41

Prohlédněte starý porcelán zespodu. Jestli najdete tento znak, jste boháči

Porcelán je často označován za „bílé zlato“. Již po celá staletí totiž fascinuje sběratele i milovníky umění po celém světě a některé kousky tak mají obrovskou hodnotu. Nemáte právě takový doma? The post Prohlédněte starý porcelán zespodu. Jestli najdete tento znak, jste boháči first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-11-12 04:23:35

Ako vznikol porcelán: Od čínskeho tajomstva po európske experimenty

Porcelán patrí k najvzácnejším vynálezom ľudskej civilizácie. Nie je to len keramika – je to materiál, ktorý spája krásu, vedu, precíznosť... Príspevok Ako vznikol porcelán: Od čínskeho tajomstva po európske experimenty zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2026-06-14 00:01:00

Klášterec nad Ohří: zámek, lázně Evženie, porcelán a výlety

Klášterec nad Ohří je město v Ústeckém kraji na Chomutovsku, které leží v údolí řeky Ohře mezi Krušnými horami a Doupovskými horami. Pokud hledáte tip, kam vyrazit na výlet v severozápadních Čechách, tady si užijete zámek, zámecký park, muzeum porcelánu, lázně Evženie i pěkné procházky kolem řeky. Město Klášterec nad Ohří má podle aktuálních údajů ... Celý článek > Příspěvek Klášterec nad Ohří: zámek, lázně Evženie, porcelán a výlety pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-10-10 13:19:05

Růžový porcelán, marocké dlaždice i instalace z tisíců lahví. Co byste neměli minout na Designbloku?

Pokud si stále lámete hlavu s víkendovými plány, máme pro vás jeden tip – v Praze se ještě pořád koná Designblok. A tyhle projekty byste měli vidět. Článek Růžový porcelán, marocké dlaždice i instalace z tisíců lahví. Co byste neměli minout na Designbloku? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-12-08 09:36:18

Zberateľský porcelán: Ktoré značky si držia hodnotu aj po desaťročiach

Zberateľstvo porcelánu spája mimo samotnú investíciu do umenia tiež estetiku, remeslo, technológiu aj históriu – a práve spojenie... Príspevok Zberateľský porcelán: Ktoré značky si držia hodnotu aj po desaťročiach zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2026-03-21 07:02:59

Z cest si vozila barevné talíře, doma se jí ale rozbíjely. Opustila tak kariéru a vyrábí pestrý porcelán

Lenka Jonáková opustila korporátní kariéru a založila Playt Design. Vyrábí barevné porcelánové talíře, které jí v Česku dlouhodobě chyběly. Článek Z cest si vozila barevné talíře, doma se jí ale rozbíjely. Opustila tak kariéru a vyrábí pestrý porcelán se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-06-10 18:00:00

Český porcelán jako symbol elegance

Český porcelán patří mezi nejvýznamnější produkty domácího řemesla a už po staletí si drží pověst kvalitního a elegantního materiálu. Díky precizní výrobě, dlouhé tradici a originálním dekorům je český porcelán vyhledávaný nejen v českých domácnostech, ale i v zahraničí. Chcete ho mít doma i vy? Pro ...

Čas načtení: 2026-06-10 18:30:00

Český porcelán jako symbol kvality a elegance

Český porcelán je jedním z produktů českého řemesla, na který můžeme být právem hrdí. Už po staletí si drží pověst kvalitního a luxusního materiálu, díky precizní výrobě, dlouhé tradici a jedinečným dekorům si získal oblibu nejen v českých domácnostech, ale vůbec po celém světě. Dnes se do moderních ...

Čas načtení: 2026-06-24 00:00:00

Sbíráte starožitný porcelán? Tipy, jak cenné kousky skladovat co nejlépe

Ať už sbíráte jemné šálky po prababičce, prvorepublikové figurky nebo celé jídelní soupravy, jejich hodnota není jen finanční – často je v nich kus rodinné historie. Právě proto se vyplatí věnovat pozornost tomu, kde a jak porcelán skladujete.

Čas načtení: 2011-01-03 00:00:00

Japonský porcelán Kutani v duchu českého cibuláku

Tradiční umění v kombinaci s aktuálním designem není nikterak lehký úkol. Výsledkem jsou zpravidla pouze dvě varianty: kýčovité zboží nebo nadčasový designový počin, jenž sklízí velké úspěchy. Zdárným příkladem dokonalého výsledku je zmodernizovaný japonský porcelán Kutani, který svým barevným ztvá ...

Čas načtení: 2024-02-02 00:00:00

Pod pokličkou českého cibuláku: Slaví 160 let. Co značí symboly na porcelánu

Není to český vynález, přesto cibulák už dávno vnímáme jako naše rodinné stříbro, které nám dělá dobré jméno ve světě. V mnoha rodinách je porcelán s modrobílým vzorem stále vzácnost, která se dědí z generace na generaci. A vyrábějí ho jen tři porcelánky na světě. Jedna je u nás v Dubí a letos slaví 160 let.

Čas načtení: 2012-12-21 15:15:00

Jedálenské súpravy - taniere, hrnčeky a misky s nápadom

Už sa vám nepáči váš starý obyčajný biely jedálenský servis? Nebaví vás cibuľový porcelán ani iné tradičné vzory? Dnešná doba vám praje, na výber je zo širokej ponuky krásneho riadu, ktorý ide s dobou. Tradičným servisom už odzvonilo Dnešné jedálenské servisy sú krásne, zaujímavé, niekedy doslova ...

Čas načtení: 2010-07-10 00:00:00

Solárium: jak je to s jeho škodlivostí?

Toužíte po krásné opálené pokožce a přemýšlíte o tom, že začnete navštěvovat solárium? Pak se jistě vyplatí zjistit si důležité informace o účincích solárií a rozhodnout se, stojí-li za to. Bronz versus porcelán Po opálené pokožce touží kde kdo, je považována za svůdnou a exotickou. Je to velkým o ...

Čas načtení: 2021-01-21 14:41:00

Z minulých kontroverzí (II.) – Příliš mocná železnice

Pokračujeme v seriálu o událostech historicky podobných dnešní krizi kolem chování digitálních obrů. Na rozdíl od pošty, kolem které se točil minulý článek, byla železnice v době vzniku USA naprosto okrajovým fenoménem, natolik marginálním, že je těžké o něm vůbec najít nějaké webové zdroje. Jelikož žádné lokomotivy neexistovaly, cokoliv, co se hýbalo po nějakých kolejích (ne nutně železných, i dřevěných), bylo poháněno buď samospádem nebo silou zvířecích či lidských svalů. (Například lanovka u Lewistonu, 1764.) Drtivá většina komerční dopravy probíhala až do 19. století po vodě a po silnicích, kde se nestávalo, že by celou infrastrukturu vlastnil jeden soukromník. Kritická byla hlavně mořeplavba, daleko kapacitnější než pozemní dopravní prostředky. Obchodní lodě byly ohrožovány buď piráty nebo znepřátelenými státy. Pirátství bylo tvrdě pronásledováno a jeho pachatelé byli považováni za nepřátele lidského rodu (hostis humani generis). Proti státům tak snadno postupovat nešlo, ale původně nizozemská myšlenka, že moře má být otevřené pro plavbu všem národům (mare liberum), pozvolna nabývala na váze. Zlatá éra železnic začala až po roce 1830. Běžným uspořádáním bylo, že jedna a ta samá firma zároveň vlastnila koleje, které často i vybudovala, a provozovala samotnou dopravu po nich (osobní a nákladní). Železniční síť USA postupně rostla a kolem roku 1890 překročila její délka sto tisíc mil. Podobně jako dnešní internet, i železnice zásadně změnila charakter života Spojených států. Obyvatelstvo, dříve koncentrované kolem několika velkých námořních přístavů, začalo expandovat do vnitrozemí a vytlačovat indiány z jejich starých teritorií. Pozemky s kvalitní půdou ležící daleko od splavných řek se najednou daly použít k zakládání velkých farem, protože úrodu bylo možné dovézt vlakem ke spotřebitelům dříve, než se zkazila. Podobně se dalo rozvážet i uhlí, rudy, železo, ocel, kulatina a další objemné nebo těžké výrobky. (Ještě jedna drobná poznámka: nešlo jen o to, že potraviny se při cestě rychle kazily. I u trvanlivých výrobků byl dříve po celá tisíciletí problém v tom, že volské či koňské potahy byly velmi pomalé a náklady na krmivo pro tažná zvířata a mzdu pro vozku velmi rychle překročily možný zisk z prodeje dopravovaného zboží. Výhodu měly jen malé a drahé produkty s vysokou přidanou hodnotou – koření, šperky, hedvábí, porcelán. Ale vozit povozem po pevnině běžné potraviny na delší vzdálenosti bylo nehospodárné a byl to mj. jeden z důvodů, proč táhnoucí vojska raději plundrovala zásoby místních sedláků, pokud měla tu příležitost. Železnice byla v tomto ohledu naprostou civilizační revolucí – najednou šlo relativně levně zásobovat civilní tržiště i armády v poli na vzdálenosti stovek kilometrů.) Zdaleka ne každá železniční společnost byla rentabilní. Velká krize roku 1873 přivedla řadu z nich ke krachu a odvětví se začalo konsolidovat v rukou několika málo hráčů. Jedním z nich byl Jay Gould, který postupně skoupil železnice v rozsahu zhruba desetiny celé americké sítě a k tomu si přikoupil ještě telegrafní společnost Western Union a newyorské noviny World; jeho velkým protivníkem byl Cornelius Vanderbilt, jehož konglomerát kromě železnic zahrnoval i námořní plavbu a strojírenské závody. Výsledkem tohoto slučování firem bylo několik málo gigantů, kteří získali faktické regionální monopoly na nejmodernější způsob dopravy, jež tehdejší svět znal. Hlavní stížností zákazníků byla cenotvorba. Ve srovnatelných situacích diktovali dominantní dopravci zcela jiné ceny, veřejné ceníky neexistovaly a vlivní politici dostávali „volňáska“, aby železničním firmám nedělali problémy. (Článek o vzniku mezistátní obchodní komise.) To vadilo zejména farmářům, kteří byli při svém podnikání na železnici zcela odkázáni, a tudíž vůči svévolnému jednání železničních společností bezmocní. Jeden z prvních kusů federální legislativy, který toto téma adresoval (Interstate Commerce Act of 1887), ukládal železničním firmám zveřejňovat závazné ceníky přepravy a vybírat jednotné sazby od všech zákazníků. Potíže s kartelizací železniční dopravy trvaly i v následujících desetiletích. Velké firmy občas sahaly k jednostrannému snížení mezd, což vedlo k divokým stávkám ochromujícím celé státy (1877, 1894). Snaha železničních obrů polykat i další sektory ekonomiky pokračovala. Například v Pennsylvánii skoupila železniční společnost Reading Railroad přes polovinu tamních černouhelných dolů a zajistila si tak dominantní pozici při produkci antracitu (tou dobou životně důležité palivo). „Svoje“ uhlí vozila Reading Railroad za nižší ceny než uhlí z dolů, které jí nepatřily, čímž tlačila další uhelné podniky do nemožného postavení a snažila se je přinutit k odprodeji a sloučení. Vzniklo tak velké, ale jen krátce trvající impérium, protože při velké ekonomické krizi roku 1893 se Reading Railroad rozkmotřila s významným finančníkem J.P. Morganem a následně zkrachovala. (zdroj: PDF). První velký antitrustový zákon, Sherman Act (1890), byl motivován právě růstem obřích firem na železnici a jejich chováním. (I když nikoliv exkluzivně, problém kartelizace a monopolizace se vyskytoval i u jiných odvětví.) „Pokud nestrpíme krále coby politickou moc, neměli bychom snášet ani krále vládnoucí nad výrobou, dopravou a prodejem nezbytností života,” řekl John Sherman, senátor, který předložil antitrustový zákon. Uplatnění Shermanova zákona v praxi bylo a zůstává dost nerovnoměrné. Závažným případem na železnici byl Northern Securities Co. v. United States, spor, který byl iniciován snahou dvou obřích společností Great Northern a Northern Pacific vytvořit kartel v podobě zastřešující firmy Northern Securities. Tato velefirma by ovládla veškerý železniční provoz na západě Spojených států. Nejvyšší soud rozhodl, že firmy porušily antitrustový zákon, a nařídil jejich opětovné rozdělení, ovšem nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4. „Z těžkých kauz vzniká špatné právo,“ řekl k tomu Oliver Holmes, jeden ze čtyř soudců, kteří hlasovali proti. O tom, nakolik byl Shermanův zákon účinný v udržování skutečného konkurenčního prostředí na železnici či jinde, se mezi ekonomy vedou spory. Velký vliv železničních baronů se nedal jen tak snadno neutralizovat jednou zákonnou normou. Ještě roku 1914 musel být původní zákon upřesněn novou normou (Clayton Act), která zakazovala všelijaké praktiky, jež se vyvinuly k obcházení původního zákona, a umožňovala zákazníkům bránit se proti nekalým praktikám dominantních firem pomocí hromadných žalob. Firmy se nicméně staly daleko opatrnější ve věci dalších akvizic a slučování, takže dystopická vize jednoho mamutího kartelu, který by kontroloval veškerou železniční dopravu v USA, se nenaplnila. Dnes už železniční společnosti nemají v USA tu moc, kterou měly dříve, a to i přesto, že nákladní doprava po kolejích je stále ještě velmi živá a výkonnější než v Evropě (průměrná délka amerického nákladního vlaku jsou fascinující dva kilometry). Z pomyslného vrcholu vytlačil železniční barony automobilismus, který do monopolismu nepropadá. Silnice jsou vesměs veřejné a výrobců vozidel, jakož i špeditérských firem, je tolik, že kartelizace oboru víceméně nepřipadá v úvahu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-02 12:25:48

Umělecké předměty ze židovských galerií, muzeí a bytů se ve Francii v letech 1940 až 1944 kradly ve velkém

Už od roku 1997 probíhá ve Francii velká studie shromažďující informace o vykrádání židovských galerií, muzeí a bytů, jinak řečeno o antisemitské loupeži, která za plného souhlasu vichistické vlády probíhala v letech 1940 až 1944. O této kapitole druhé světové války se dlouho mlčelo, v poměru k šoa se tato skutečnost hlavně krátce po válce považovala ve Francii spíše jen za smutnou epizodu celé tragédie. To se ale změnilo, právě k tomu účelu vznikla v roce 1997 tzv. Mission Mattéoli, pojmenovaná po Jeanu Mattéoli, který stojí v jejím čele.  V březnu minulého roku byla v pařížském Mémorial de la Shoah poprvé zahájena výstava s názvem Le Marché de l´art sous l´Occupation (1940–1944), Obchod s uměleckými předměty za okupace (1940–1944). Výstava přinesla nová zjištění, například jakým způsobem byla tato loupež organizována, jak probíhala arizace, černý trh i dražba. A protože si v těchto dnes celá Francie připomíná osvobození Paříže 25. srpna 1944, je dobré si připomenout i skutečnosti připomínané už méně. Lévitan, Austerlitz a Bassano Expozice připomněla i tragické osudy židovských galeristů, starožitníků a sběratelů umění. A zároveň přiblížila i málo známé skutečnosti o tom, jak okupační moc v tomto punktu šla ruku v ruce s francouzskými antisemitskými institucemi, zejména s Commissariat général aux questions juives, C. G. Q. J., Vrchním komisariátem pro židovské otázky, ale i dalšími orgány vichistické státní správy. Expozice připomněla „Lévitan“, „Austerlitz“ a „Bassano“, pařížské pobočky koncentráku v Drancy, které se staly symbolem nacistické mega-loupeže, první byla specializovaná na nábytek, druhá na porcelán a třetí na vzácné látky. Jen stěhovací a skladovací firma Bedel, dodnes existující, skladovala už v roce 1942 dvacet obrazů z umělecké sbírky Maurice Rothschilda. A jen archiv Vrchního komisariátu pro židovské otázky obsahuje ve svém inventáři 60 tisíc položek o arizaci židovského majetku; 40 tisíc vyrabovaných bytů, 10 tisíc ukradených uměleckých předmětů a počet ukradených vzácných knih jde do milionů.        Göring a Rosenberg Své příležitosti se hned, jak přišel do okupované Paříže, chopil říšský maršál Göring, stejně jako stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, který už v roce 1940 založil organizaci Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg, ve Francii známou jako E. R. R. V roce 1943 byla už každá druhá pařížská galerie buď arizována, nebo vykradena. A lup putoval via třetí říše.   Ráno 17. července 1941 se na fasádě pařížského paláce Drouot, ve stejnojmenné ulici v devatenáctém okrsku, kde se dodnes nachází vyhlášená aukční síň, objevila cedule: Policejní prefektura oznamuje, že na žádost Komisařství pro židovské otázky platí pro všechny Židy absolutní zákaz vstupu do aukční síně. Cedule byla na výstavě mezi exponáty. Zlověstný zákaz však nestačil, najatí udavači slídili mezi přítomnými, zda se přece jen do aukční síně nějaký Žid nevetřel… Jedna z výstavních prostor v Mémorial de la Shoah působivě navodila atmosféru tehdejší aukční síně: rudé látkové tapety, hudební kulisa, umělecké exponáty a seznam děl zařazených do aukce, včetně jmenného seznamu původních majitelů… Franco-nazi salon Krátce po osvobození v roce 1945 napsal ve své příspěvku pro Action známý francouzský spisovatel Jean Dutourd, autor slavného románu Hrůzy Lásky, který vyšel v českém překladu A. J. Liehma, že aukční síň u Drouota byla opravdový franco-nazi salon. Už Le Journal des Arts ze 3. března 2017 psal o tom, jak v listopadu 1942 v pařížské galerii Charpentier u příležitosti vernisáže výstavy uměleckých předmětů pocházejících ze židovského majetku teklo šampaňské proudem. Tisk tehdy referoval, že výstavu poctila svojí návštěvou i Madame Suzanne Abetz, manželka německého velvyslance, provázel ji malíř Kees van Dongen, který expozici také slavnostně zahájil; na vernisáž přišla i spisovatelka Colette, herec Sacha Guitry a mnoho jiných významných osob… Fotografie z té slávy připomněla výstava, o níž píši.   Do věci se vložil i Picasso Nedávná expozice Obchod s uměleckými předměty za okupace 1940–1944, jak už jsem uvedla, přiblížila i chmurný osud mnoha židovských galeristů, sběratelů a obchodníků. Jeden z tehdejších nejvýznamnějších v této branži byl Paul Rosenberg (1881–1959), jeho známá galerie Rosenberg byla až do roku 1940 v rue de la Boétie v čísle 21 v osmém pařížském okrsku; ve své sbírce měl obrazy Braquovy, Mattisovy, Renoirovy i Légérovy. Galerista stačil ještě včas i s rodinou opustit Francii a uchýlit se do Ameriky. Poté, co emigrovali, byla roku 1941 fasáda jejich domu vyzdobena nadživotním portrétem maršála Pétaina a nápisem: Bojujeme proti Židům, abychom vrátili Francii její tvář. Dnes jsou na této adrese kanceláře a chmurnou historii domu nic nepřipomíná. Pro úplnost snad, že Rosenbergovou vnučkou je novinářka Anne Sinclairová, bývalá manželka kontroverzního politika Dominiqua Strausse-Kahna proslulého sexuálními skandály; ten z roku 2012 ho patrně stál prezidentský úřad. Na place Palais-Bourbon v centru města nad Seinou měl svoji galerii René Gimpel (1881–1945), který hned na začátku okupace uprchl na Côte d´Azur a vstoupil do odboje. Na výstavě byly vystaveny nezvratné důkazy o tom, že Gimpel byl zatčen na udání svého společníka, který mu dlužil peníze. Druhého července 1943 byl deportován a 3. ledna 1945 umírá v koncentráku Neuengamme poblíž Hamburku. Sběratelka umění Hedwige Zak, vdova po malíři Eugènu Zakovi, měla svoji galerii Rive gauche v rue de l´Abbaye; jako jedna z prvních vystavovala Kandinského a měla také sbírku latinskoamerických umělců. Krátce po okupaci byla deportována do Drancy, pak do Osvětimi, kde byla zavražděna v plynové komoře v den příjezdu. Jiný galerista Pierre Loeb (1897–1964) otevřel svoji galerii v rue Bonaparte 13, nedaleko dnešního sídla Českého centra i konzulátu. Loeb vystavoval Picassa, Matisse, Artauda i Giacomettiho. Patnáctého května 1941 byla jeho galerie aryanisée, novým majitelem se stal jeho společník Georges Aubry. V roce 1942 Loeb i s rodinou emigroval, válku přežil v Casablance, Havaně a ve Spojených státech. Po osvobození a návratu do Paříže chtěl pochopitelně svoji galerii zpět, jenže nový majitel mu ji odmítl vrátit. Do věci se vložil i Picasso, který všem s velkým nadšením oznámil: Pierre se vrátil a svoji galerii zase brzy otevře! Georges Aubry ustoupil. Jedenáctého července 1945 se opět galerie vrátila svému původnímu majiteli a slavnostně uvítala první návštěvníky. Washington 1998 V prosinci 1998 se konala ve Washingtonu konference, na které čtyřiačtyřicet států podepsalo deklaraci upravující podmínky restitucí v umělecké oblasti. A v roce 2018 předseda francouzské vlády Edouard Philippe slíbil, že učiní vše, aby v dohledné době došlo konečně k nápravě; mnoho kauz v tomto směru není ve Francii stále uzavřeno, o čemž svědčí i nedávno skončená výstava v Mémorial de la Shoah, jejíž pokračování se jistě uskuteční v dohledné době. Velká část materiálu totiž na své zpřístupnění veřejnosti ještě čeká. Doufejme, že další odkládání nenastane ani kvůli koronavirové krizi, ani kvůli nekonečným nepokojům, které opět sužují hlavní město, ani kvůli změně předsedy vlády: Edourda Philippa vystřídal Jean Castex, který se své funkce ujal v červenci letošního roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-09 13:48:28

U knihovny s Petrem Bílkem: O vysoké šlechtě, manželském soužití ve čtyřúhelníku a lůze, která smí slepnout

„Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější,“píše o pobytech Goetha v českých lázních Richard Friedenthal. A samotný Goethe ve románě Spřízněni volbou popisuje, co všechno muselo v takových kruzích proběhnout, aby byl počat legitimní potomek.   Richard Friedenthal: Goethe (Odeon 1973/ překlad Rudolf Toman) Sedmisetstránkovou monografii jsem louskal před téměř půl stoletím s užitkem skromným. Nynější čas odkázanosti do privatissima vybídl k repetici a na ozvučné desce paměti začal rýsovat nové čáry souvislostí, zkušenosti jiné letité četby se spojovaly podle nových siločar a Friedenthalovo panorama doby strhovalo svou bohatě zalidněnou plasticitou. Prostředí Karlových Varů a Mariánských Lázní se rozžilo v evropském kontextu. „Každý zná každého, je to uzavřená společnost. Vysoká šlechta převažuje a nechybí hrabata, která rezolutně přebírají některý z hostinců. Mluví se tu především francouzsky, také německy, italsky, rusky, polsky; Karlovy Vary jsou internacionální oázou ve světe, který je stále nacionálnější. Na plesech se tančí polská polonéza, při níž pochoduje i tajný rada von Goethe a přívětivě vysílá svoje pozdravy známým kráskám. Večer hrají pánové vysoko a směle; dokonce císařský lázeňský komisař kníže Lobkovic prohraje jednou svou elegantní ekvipáž i s koňmi. Hosté podnikají výlety do okolí, navštíví továrnu na porcelán, brusiče skla, u nichž si objednají oblíbené české sklenky a pohledy na lázně a dovedně proplétanými písmeny, která mají vztah k jednomu z mnoha ‚házení očkem‘.“ Goethe navštívil Vary dvanáctkrát, naposledy roku 1820. A někde mezi tím hřměly Evropou taky napoleonské války. A nepovšimnut zvedal hlavu český národ.   Johann Wolfgang Goethe: Spříznění volbou (Práce 1974/ překlad E. A. Saudek) Manželské soužití ve čtyřúhelníku. Tohle muselo proběhnout, aby byl počat legitimní potomek: „Tu se pak tím raději utekla k slzám, čím vzácněji to dělala. Vrhla se na pohovku a oddala se zcela svému bolu. Eduard opět se nemohl odtrhnout od jejích dveří; zabušil ještě jednou, pak potřetí poněkud hlasitěji, takže to Charlotta v nočním tichu zcela zřetelně zaslechla a polekaně vyskočila. Její první myšlenka byla, že to může, že to musí být setník; druhá, že to je nemožné! Řekla si, že to byl klam; ale zaslechla zabušení, přála si, bála se, že je zaslechla. Vrátila se do ložnice a přistoupila tiše k tapetovým dveřím. Plísnila se za svou bázlivost: ,Možná, že baronesa něco potřebuje!‘ řekla si a zvolala klidně a pevným hlasem: ,Je tu někdo?‘ Tichý hlas jí odpověděl: ,Já to jsem!‘ ,Kdo?‘ odvětila Charlotta, která nepoznala, čí to byl hlas. Pro ni stál za dveřmi setník. Poněkud hlasitěji zaznělo jí v odpověď: ,Eduard!‘ Otevřela a její manžel stál před ní. Pozdravil ji žertem. Podařilo se jí pokračovat týmž tónem. Zaobalil svou záhadnou návštěvu do záhadných vysvětlení. ,Ale hlavní důvod, proč přicházím,‘ řekl nakonec, ,přiznám se ti, je: Učinil jsem slavný slib, že ještě dnes večer políbím tvůj střevíček.‘“ Ach jo.   Karel Šiktanc: Adam a Eva (Československý spisovatel 1968) Modlitba k bohyni paměti a šest dní tvoření světa. „Je hltavo./ Bagounci v houfu cpou se z páry/ a vyžlatům je mdlivo z par./ A pár a pár se páří vstoje./ Neb není času na požár./ Je třeštivo.“ Mám rád tuto Šiktancovu sekvenční lapidárnost a potěškavé braní slov, jako by zamyšleně házel hroudy na rakev, pokaždé to zaduní a ozvěna rozechvívá povětří. Z bible destilovaná kosmogonie lásky kráčí džunglí světa bez sentimentu, drsně kloubí rostliny, živou zvěř až po lidi. A co dnes bolí nejvíc? Ta nerezignovaná vážnost, s jakou se bere poezie a kultura vůbec. „Lůzy smí slepnout./ Múzy ne!/ Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“ Půl století starý příkaz, jako by dnes nikdo neslyšel, a těch, kdo se vrhají na bezhlavé stádo, je den ze dne víc. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 15:38:07

Cenu Empatie získaly umělecké projekty dotýkající se stáří a recyklace

Soutěž o Cenu Empatie, kterou v srpnu vyhlásila Národní galerie Praha společně s Komerční bankou, má své vítěze – jsou jimi umělkyně Lenka Záhorková a Romana Drdová. Podle poroty jejich projekty přesahují pole výtvarného umění, originálním způsobem se dotýkají aktuálních společenských problémů a současně slouží k aktivizaci společnosti. Do Ceny Empatie se mohli hlásit umělci a umělkyně působící na české výtvarné scéně, a to bez ohledu na věk a národnost. Během října pak nezávislá porota ve složení Michal Novotný (ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP), Kateřina Šedá (výtvarnice), Jiří Kovanda (umělec), Pavlína Morganová (historička umění a kurátorka) a Soňa Jelínková (KB) vybrala vítězné projekty. Lenka Záhorková představuje sociálně-umělecký projekt „TAK TO BYLO…“ vybízející seniory, aby prostřednictvím ilustrací na porcelánovém nádobí dokumentovali své životní vzpomínky a zážitky. Porcelán, který se běžně dědí z pokolení na pokolení, zde slouží jako médium pro mezigenerační komunikaci. Ilustrace jsou doplněny o texty a videa, díky kterým projekt vzbuzuje emoce, klade otázky a upozorňuje na problémy spojené se stářím. Autorka projektu dává seniorům příležitost podělit se o jejich životní příběhy s dalšími generacemi a nabízí jim aktivitu, díky které podporuje i jejich aktivizaci. Důležitou součástí projektu je i ekologicky šetrná upcyklace porcelánového nádobí, jež nesplňuje standardy stanovené výrobcem a které by tedy jinak skončilo v kontejneru. Na téma recyklace a zužitkování věcí se ve svém vítězném projektu zaměřuje Romana Drdová. Jejím záměrem je navázat komunikaci s firmami (tiskárny, instalační firmy, módní a kosmetické řetězce aj.), které při výrobě produkují velké množství materiálu, a nabídnout tak tento materiál ke kreativnímu zpracování umělcům, designérům, architektům a dalším. Širšímu publiku projekt představí prostřednictvím workshopů na téma, jak zpracovávat odpad, jak šetřit na materiálech a jaké výhody tkví v darování a sdílení zdánlivě nepotřebných věcí. Inspiraci pro svůj projekt získala Drdová během svého pobytu v New Yorku, kde sledovala místní kreativní centrum Material for the Arts věnující se opětovnému použití materiálů, které poskytuje školám, umělcům i neziskovým organizacím. „Naším cílem bylo najít a podpořit projekt, který se originálním a aktivním způsobem bude věnovat některému ze současných palčivých společenských problémů. Projekty Lenky Záhorkové a Romany Drdové se svým zaměřením porotu nejvíce oslovily, také díky tomu, že přesahují čistě umělecké aktivity, operují nejen na umělecké ale i na širší společenské úrovni. Jsem tak rád, že napomáháme jejich uskutečnění,“ komentuje výsledek Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-07 10:54:06

Ženy s paletou v 19. století

Výtvarnice musely v průběhu 19. věku čelit nejen svojí tradičně slabší sociální pozici, ale i nemožnosti studovat na akademiích. První významnější umělkyně začátku století jsou tak diletantky aristokratického původu. Později se na poli výtvarné tvorby výrazně uplatňují ženy, které pocházejí z uměleckého prostředí – dcery svých otců. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky novým možnostem edukace v této oblasti, jakými jsou výuka kreslení na soukromých ústavech pro dívky. Avšak odepření akademického vzdělání dívkám vedlo po celé 19. století k odlivu umělkyň do zahraničí, kde mohly svobodně studovat a později i nalézt uplatnění. Ženy se v 19. století také tradičně setkávaly s požadavkem na tvorbu „specifického ženského umění“, které by se nějakým způsobem odlišovalo od toho „mužského“. Později postupně docházelo k pozvolnému „povýšení“ tradičních rukodělných ženských prací (tzv. výšivka či malba na porcelán) k zařazení do sektoru výtvarného umění – tzv. užitého umění. Dnes se například textilní výtvarnictví běžně vyučuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a jeho význam není zpochybňován. Až roku 1904 proběhla anketa týkající se ženského uměleckého studia na pražské akademii, která se setkala s rozporuplnými reakcemi. K tehdejším velkým odpůrcům studia žen patřily přední umělecké osobnosti, jako byli Vojtěch Hynais či Hanuš Schwaiger. Josef Václav Myslbek připouštěl osoby „něžného pohlaví“ pouze jako hospitantky, ne tedy v řádném studiu. Jedním z argumentů bylo tvrzení, že ženy možnosti studia na akademii „zneužijí“ a místo toho, aby se věnovaly malbě květin či ornamentů, „tedy tématům jim vlastním“, budou zkoušet kresbu historických námětů či dokonce aktů, což podle dobových norem nepříslušelo jejich naturelu. Dvojí morální standard byl tedy i na počátku 20. století stále v kurzu a ženy se otevření pražské akademie výtvarných umění dočkaly až s příchodem první republiky, kdy nastala skutečná rovnost pohlaví a získaly i volební právo. Možnosti uměleckého vzdělávání dívek v průběhu 19. století nebyly velké. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky výuce kreslení na soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Jedním z příkladů je výuka kreslení v Budči, škole založené Karlem Slavojem Amerlingem, kde ji ve 40. letech vedl tehdy v Praze pobývající slovenský malíř Josef Božetěch Klemens. Kreslení bylo později vyučováno i na Průmyslové dívčí škole, o jejíž založení se přičinila Marie Riegrová Palacká, dále na Městské dívčí škole či roku 1871 založené Obchodní a průmyslové škole dívčí, jež byla součástí Ženského výrobního spolku s čelními představitelkami – Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou. Svoji vlastní školu kreslení pro dívky měla i Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa Mánesa a dcera Antonína Mánesa, který ji přesvědčil, aby se nevěnovala figurální tvorbě tak, jak ona sama si přála, ale aby svůj štětec zasvětila malbě krajinných scenérií. Amálie Mánesová se svými bratry nejen tvořila, ale také se o ně starala a rezignovala na svůj osobní život. Odmítla nabídku k sňatku se sochařem Václavem Levým, u kterého se domnívala, že chce beztak jen těžit z jejího rodového jména a raději zůstala svobodná a bezdětná. Velké osobnosti malířské tvorby lze mezi ženami hledat v generaci narozené po druhé polovině 19. století. Jsou jimi nepochybně Zdenka Braunerová, malířka a designérka Marie Luisa Kirschner, v Itálii žijící Antonie Brandejsová, jejíž díla se dnes na aukcích běžně prodávají za šesticiferné částky, či Helena Emingerová nebo Hermína Laukotová. Mnohé výtvarnice se nikdy neprovdaly, což byl i případ předčasně zemřelé Pepy Mařákové, dcery vynikajícího krajináře Julia Mařáka. Josefína Mařáková rozvíjela svůj talent především na poli figurální tvorby. Známý je její dvojportrét, na kterém zobrazuje sebe s paletou v ruce, obracející se pohledem na svého otce u malířského stojanu. I přesto, že mezi její mecenáše patřil například Josef Hlávka, stojí její dílo ve stínu jejího slavného a váženého otce, profesora pražské akademie, který ji v její tvorbě podporoval a byl jejím prvním učitelem. Avšak krátký život, který jí byl dán, a doba, v níž se narodila, neumožnila vetší rozvinutí jejího talentu a nenalezla tak širší ocenění u laické i odborné veřejnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V osobním životě byla snad šťastnější Anna Boudová Suchardová, česká malířka květin, keramička a textilní výtvarnice, jež byla dcerou sochaře Antonína Suchardy a sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardy. Vdala se za výtvarníka a profesora kreslení na kladenském gymnasiu Aloise Boudu a byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy. Podobně na tom byla Berta Libscherová Havlíčková, provdaná za právníka Františka Liebschera, která se věnovala zejména pedagogické činnosti. Stojaté vody pražského rybníčku rozvířila ke konci 19. století výstava berlínské dekadentní malířky Anny Costenoblové s názvem Tragédie ženy, jež představovala osobitým způsobem touhy i erotické představy něžného pohlaví a značně tak zamávala s tradičním vnímáním „ženského světa“. Exhibice zaznamenala rozporuplné reakce, a to i u žen kritiček. Zatímco spisovatelka Teréza Nováková na stránkách Ženského listu projevila značné pochopení pro tvorbu této autorky, Renáta Tyršová spatřovala ve výstavě úpadek kultury. Skutečně první výstava českých žen výtvarnic se poté konala až roku 1911 v Turnově, kde byly zastoupeny jak žijící, tak zesnulé tvůrkyně, mezi nimi nechyběla ani výše zmíněná Amálie Mánesová či Zdenka Braunerová. Uměnímilovní čtenáři se mohou o tematice žen v umění dozvědět více na přednášce Výtvarné umělkyně 19. století v českých zemích v Náprstkově muzeu 26. září v 18 hod. Přednáška se koná jako doprovodný program k výstavě Vlastním hlasem, která se zaměřuje na představení emancipace žen ve společnosti.