Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-06-10 08:46:20

Proč některé ženy hubnou snadno a jiné bojují se stejnou váhou roky?

Každá z nás má určitě ve svém okolí alespoň jednu takovou kamarádku, která si objedná burger a hranolky, na oslavě neodmítne dort a při zmínce o dietě jen nechápavě krčí rameny. Na druhé straně stojí ženy, které si zapisují jídlo do kalorických tabulek, pravidelně cvičí, a přesto se ručička na váze odmítá pohnout směrem, který ... The post Proč některé ženy hubnou snadno a jiné bojují se stejnou váhou roky? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2024-07-15 12:57:00

Ukrajinské děti bojující s rakovinou: Po ruském úderu na nemocnici je jejich léčba v ohrožení

Poté, co ruská raketa tento týden zasáhla největší ukrajinskou dětskou nemocnici, má Národní onkologický ústav v Kyjevě více práce než obvykle. Úder si vyžádal evakuaci desítek malých pacientů, kteří bojují s rakovinou. Nejmasivnější ruské bombardování ukrajinské metropole za poslední čtyři měsíce silně poškodilo dětskou nemocnici Ochmatdyt, vyděsilo rodiny a vážně zasáhlo jejich děti, které bojují s život ohrožujícími nemocemi. Teď některé rodiny řeší dilema, kde v léčbě dětí pokračovat, píše agentura AP.

Čas načtení: 2022-04-28 11:31:37

Tak se přece jen dohodli: Musk kupuje Twitter

Milí čtenáři, musím nyní porušit svůj slib, že příští článek bude o Německu. Situace se totiž náhle vyvrbila na zcela jiné (mírové) frontě, ke které jsem předtím napsal pár komentářů. Představenstvo Twitteru vyslovilo souhlas s Muskovou nabídkou na převzetí firmy za 44 miliard dolarů. Vypadá to tedy, že velká sociální síť opravdu změní majitele. To mimo jiné potvrzuje původní odhad, že „jedovatá pilulka” (poison pill), kterou představenstvo odsouhlasilo předtím, byla opravdu jenom taktikou, jak celý proces trochu zpomalit a získat čas ke konzultacím. Samotní členové představenstva mezi sebou téměř žádný podíl na Twitteru nevlastní (výjimkou je zakladatel firmy Jack Dorsey, jehož podíl těsně převyšuje dvě procenta) a patrně potřebovali znát názor významných akcionářů. Je možné, že k ochotě akceptovat Muskovu nabídku přispěl i současný dramatický propad akcií „sousední” firmy Netflix. Netflix sice není přímým konkurentem Twitteru (zabývá se vysíláním filmů po internetu), ale stejně spolu bojují o čas a pozornost lidí. Jeho současný propad je náznakem, že žádný technologický gigant nemá své místo na výsluní jisté. Co teď s Twitterem bude? Z Twitteru téměř jistě zmizí z burzy cenných papírů, což je jev u velkých firem vzácný, ale nikoliv neslýchaný. Není ovšem jisté, zda se Musk stane – či dlouhodobě zůstane – jediným a výlučným vlastníkem Twitteru. Nemusí, může do společnosti snadno někoho přibrat. Soukromé firmy neobchodované na burze, které nechtějí zveřejňovat údaje o svém hospodaření, smějí mít v USA nanejvýše dva tisíce investorů. (Takovým investorem ovšem nemůže být kdokoliv, kvalifikovaný investor musí splňovat určitá pravidla.) Opětovný návrat Twitteru na burzu je velmi nepravděpodobný. Musk se totiž obecně netají tím, že uvádění technologických firem na burzu považuje za riskantní pro jejich další vývoj. Vnější akcionáři, kteří se s firmou osobně neztotožňují a jde jim hlavně o výdělek, často tlačí na krátkodobé finanční výsledky i za cenu nahlodávání dlouhodobých perspektiv růstu. To může vést například k ořezávání nákladů na vývoj nebo k propouštění drahého (ale kvalitního) personálu. Takové to katování kostů za každou cenu, se kterým se asi i nejeden našinec setkal. Podíváme-li se na současné dvě Muskovy vlajkové firmy, SpaceX není přesně z tohoto důvodu obchodována na burze vůbec, kdežto automobilka Tesla sice ano, ale Musk si v ní ponechává blokační menšinu 22 procent (podle pravidel Tesly musíte dát pro důležitá rozhodnutí dohromady 89,5 procenta hlasů!), aby akcionáři nemohli měnit dlouhodobé směřování firmy bez ohledu na něj. Pročistí se Twitter? Zajímavější než burza jsou ale technické a sociální aspekty věci. Jedním z charakteristických postupů velkých technologických firem jsou „pokusy na lidech”. Uvnitř firmy se vymyslí nějaká nová vlastnost a následně se testuje v různých regionech, přičemž v centrále sledují, zda ta změna měla žádoucí účinek – například jestli se s její pomocí prodalo více reklam – nebo ne. Někdy jde i o dost nepříjemné změny, které narušují uživatelský komfort a jsou také předmětem adekvátně naštvaných, ale bezmocných diskusí. (Ve světle skutečnosti, že hlavním zákazníkem sociálních sítí jsou zadavatelé reklamy a prostý uživatel je spíše prodávané zboží, je ovšem takový postup až nepříjemně logický. Zboží se přece taky nikdo neptá, jestli chce ležet v supermarketu na třetí nebo na čtvrté polici, a jestli na něj přespříliš svítí slunko. Zboží do takových věcí nemá co kecat.) Musk zatím naznačuje, že Twitter pod jeho vedením by byl daleko „komunitnější”: několikrát otevřel na svém profilu hlasování, ve kterém se uživatelé mohli vyjádřit, jaké novinky chtějí a jaké ne. Zásadní změnou by mělo být i takzvané „otevření algoritmu” (open sourced algorithm). Právě algoritmus, který vám servíruje na obrazovku (feed) to, co na ní vidíte, je totiž tou nejkontroverznější technickou složkou sociálních sítí. Panuje široké podezření, podpořené i výsledky různých pokusů, že tyto algoritmy jsou dnes vysloveně optimalizovány k tomu, aby svoje uživatele „rozesíraly”. Potřebují upoutat vaši pozornost na co nejdelší dobu – aby vám mohly podstrkávat reklamy, samozřejmě – a to se nejlíp dělá vztekem a podrážděním. Otevřený algoritmus, o kterém Musk mluvil, by patrně tak zákeřně manipulativní nebyl, a mohlo by to vést k tomu, že by se síť trochu samovolně pročistila; to nejhorší chování už by nebylo algoritmicky odměňováno a automaticky posouváno navrch. Zároveň by ale nový algoritmus musel být dostatečně odolný vůči vnější manipulaci, ať už ze strany různých spammerů prodávajících viagru, nebo firem / režimů / organizací snažících se pohnout veřejným míněním pomocí robotických účtů (botů) a koordinovaných kampaní. Zkombinovat tyto dvě vlastnosti dohromady není nijak jednoduchý úkol a první týdny pokusů budou připomínat spíš chaos než co jiného. Toto je pravé digitální bojiště, ve kterém budou mít znepřátelené strany vysokou motivaci najít využitelné díry v systému. Podíváme-li se na podobné oblasti IT světa, jako je například antivirový software nebo potlačování spamu v elektronické poště, ani po třiceti letech vývoje se nedá říci, že by bylo úplně dobojováno. Toto je tedy těžký úkol; na druhou stranu, ve svých jiných firmách prokázal Musk poměrně solidní schopnost přitáhnout mladé talentované inženýry a motivovat je do práce i něčím jiným, než jsou peníze. („Poletíme na Mars!”). Pokud vyhlásí nějaké nové tažení pod heslem „Vybudujeme první svobodnou sociální síť!”, je možné, že se mu podaří naverbovat do Twitteru talenty, které takové úkoly dokážou vyřešit. V softwarově inženýrské komunitě se s libertariánstvím flirtuje docela dost, o lidi tedy nouze nebude. Jednou z věcí, které se přitom budou muset také stát, je předělání současného obchodního modelu Twitteru na něco únosnějšího. Celý ten model, kdy se prodávají reklamy a samotná služba je zadarmo, byl ještě před deseti lety oslavován jako záblesk génia. V posledních letech se ale ukazuje, že dělat z uživatelů zboží vede k těžko řešitelným patologiím. Z toho plyne, že se právě uživatelé musejí stát zákazníky; jinými slovy, že budou muset aspoň za některé služby Twitteru platit. Jestli si na takovou změnu dokáže internetová komunita zvyknout, toť otázka. Být zbožím je sice ponižující, ale taky levné. Co bude některé lidi nesmírně dráždit? Poslední zajímavé téma, možná to nejdůležitější. Podle jakých pravidel se bude na Twitteru napříště mazat? (A to zahrnuje jak jednotlivé příspěvky, tak i blokování celých účtů.) Toto je asi nejtěžší věc k řešení, u které si myslím, že možná ani samotný Musk úplně nedoceňuje, do jaké bezedné bažiny emocí leze. V rámci sousloví „sociální síť” totiž není důležité to slovo „síť”, ale to druhé slovo „sociální”, a Musk je přitom poněkud stereotypní technologický nerd. Bez moderace Twitter fungovat nemůže a vyhnout se při moderování, byť jen neúmyslnému použití dvojího metru, bude velmi, velmi obtížné. Z hlediska Američanů je samozřejmě zajímavé to, jestli Muskův Twitter obnoví účty Donalda Trumpa, Alexe Jonese nebo třeba satirického časopisu Babylon Bee. Problém má ale celosvětový přesah. Uživatelé Twitteru žijí po celé planetě, místní zákony o svobodě projevu (či spíš jejím opaku) se od sebe drasticky liší, interakce mezi lidmi překračují hranice a do toho všeho panuje nedostatek moderátorů, kteří by ovládali příslušné jazyky. Zajímavý příklad z nedávné doby: Twitter zablokoval účet známého nizozemského protiislámského politika Geerta Wilderse poté, co Wilders na Twitteru odpověděl pákistánskému premiérovi Šehbazu Šarífovi zprávou, která byla velmi nelichotivá vůči islámu: „To, co poškozuje premiéra Šehbaze, je násilnost netolerantní ideologie zvané islám, fatvy a výhrůžky smrtí ze strany lidí z Pákistánu, kteří se inspirovali u falešného proroka Mohameda. Vždycky si vybereme svobodu před mohamedánstvím. A vy nikdy nezvítězíte.” Zdroj: VOLKSKRANT.NL V Pákistánu by nepochybně šlo o rouhání a člověku, který by se odvážil něco takového veřejně napsat, by hrozil trest smrti za urážku proroka – tedy pokud by jej předtím nezlynčoval zuřivý dav poštvaný nějakým imámem. V Nizozemsku je to nejspíš zcela legální výrok; právě Wilders má v tomto ohledu bohaté zkušenosti se soudy a ví, jak se pohybovat „před hranou”. Twitter označil tento příspěvek za nenávistné chování, což odporuje jeho současným vágním zásadám komunity, a Wilderse potrestal zablokováním. Jenže tím vyvolává dojem, že ve vzniklém mediálním konfliktu se sociální síť de facto postavila na stranu Pákistánu a jeho poněkud středověkých představ o rouhačství, a nadřadila je nad tradiční západní náboženské svobody, které právě i to právo rouhat se jiným bohům zahrnují. Můj odhad je, že na budoucím Muskově Twitteru by ten příspěvek zůstal. Ale to je právě to, co bude některé lidi nesmírně dráždit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-13 08:00:01

Reportáž z Jeseníku po povodních. Zničené domy a ulice bez návratu

Letošní podzim si opět vybraly daň povodně. Konkrétně v Jeseníku se opravdu vyřádily. Rozvodněná řeka Bělá má na svědomí řadu rodinných domů, které se budou muset zbourat. Další domy budou potřebovat nákladné opravy a rekonstrukce. Jsou zničené i silnice, ulice a parky. Škoda se odhaduje na několik desítek milionů korun. Nedozírná spoušť Všude je cítit pospolitost a soudržnost lidí v neštěstí. Lidé si pomáhají a soucítí spolu. Spoustu lidí přišlo k úrazu. Někoho postihla zlomenina, někdo to zase odnesl ránou na hlavě. Třeba paní ve Smetanových sadech, která měla nohy ovázané obvazy, vypadala jako bezdomovkyně. V parku si zouvala boty, a jelikož měla roztrhané ponožky, asi neměla peníze na nové. Ta to možná odnesla až příliš. V jedné z jesenických ulic šla před námi paní v odrbaných kroksech a vypadala jako zombie. Patrně si prožívá těžké období a možná teď žije v ruinách a klepe se zimou. Nebo před restaurací Praděd hladově vyhlížel sešlý pán, který sice vypadal čistě a upraveně, ale je určitě sám rád, že je rád. Když jsme v této hospodě obědvali chutné a cenově dostupné jídlo, všimli jsme si, že tento muž čeká na krabici s obědem. Na oběd tedy má. Kdoví ale, v jakých poměrech nyní žije. Povodně byly dopředu naplánovaný útok, tvrdí hvězda dezinfo scény. Nezvládá ale matematiku z první třídy Číst více Tragédie v jesenických ulicích Poškození stavby je nutné oznámit do 6 měsíců ode dne, kdy došlo k živelné pohromě. Na ulicích se hromadí kamení a rozlámané dřevo nebo jámy s odpadem a harampádím. Na poničených březích řeky Bělá zábradlí buď chybí, nebo je zdemolované. Některé domy to očividně odnesly natolik, že potřebují opravy. Sem tam se objeví traktory a stroje připravené pomoct. Někde už majitelé domů začínají své příbytky zvelebovat. Je vidět, že se opravuje potrubí, a je tu i provizorní most. Všech obyvatel Jeseníku se týkalo odpojení plynu a dalších energetických zdrojů.  Pro případné úlevy, které usnadní opravy nebo obnovu poškozených staveb, je nutné vše oznámit stavebnímu úřadu předem. Ten má pak 15 dní na rozhodnutí, zdali vydá povolení, nebo stavbu zakáže. Oznámení je možné podat písemnou cestou, pomocí datové schránky nebo prostřednictvím portálu stavebníka. Jedná se o formulář „Oznámení o obnově stavby nebo terénní úpravy“, kde se musí vyplnit charakter a čas mimořádné události a typ požadované obnovy. Jak to vidí lidé Lidé zde bojovali a bojují a mnohdy se vše snaží zlehčit nebo si z toho dělají legraci. „My jsme dopadli dobře, ale někteří dopadli hůř,“ tvrdí výčepní v bistru u rozhledny Zlatý Chlum. „Já jsem měl dílnu celou zatopenou vodou,“ svěřuje se výletník na Zlatém Chlumu. Nebo jiný výletník u jesenické rozhledny situaci zlehčuje slovy: „No, nábytek mi neplaval.“ Rozhlednu mají místní nejspíš velice v oblibě a popíjejí zde a opékají buřty, jako by se nic nestalo. Povodně v Česku byly vojenská akce, potřebovali převézt zbraně na Ukrajinu. Lži dezinformátora Vrabela Číst více Učitelka Jaroslava Antošová sice nepřišla o dům a ani nebude potřebovat rozsáhlejší rekonstrukce, ale není k osudu ostatních jesenických obyvatel lhostejná. „My jsme konkrétně povodněmi zasaženi nebyli. Myslím si, že situace po povodních je na mnoha místech stále velmi zlá. Práce stále probíhají a dlouho budou ještě probíhat. A je určitě předčasné se bavit o připravenosti na případné další katastrofy,“ vysvětluje paní Antošová. Cesta tam a zase zpátky Z Prahy do Jeseníku to bylo jak v hororu. Do Zábřehu to šlo ještě jakžtakž, ale odtud pak už nejely vlaky. Proto bylo obtížné stihnout autobus, který byl přeplněný až k prasknutí. Byla už tma a pro některé pasažéry už v autobuse nezbylo místo a museli čekat na další spoj.  Cesta zpátky probíhala mírněji. Jesenická tragédie se vzdalovala a za oknem svítilo sluníčko. V Jindřichově leželo na silnici rozlámané dřevo, v Branné voda totálně zničila koryta řeky, o domech na spadnutí nemluvě. Všude spoušť, pohroma a autovraky. Vytrhané železniční tratě dokazovaly, co vodní živel dokáže. Kromě toho tu železničáři připravili už nové pražce. Snad nepřijde další pohroma. Někde hladina řeky stoupá, jinde se hrozivě valí. Co bude, až zase zaprší? Cestou zpátky jsme si příjemně povídali s milou paní, která mířila za kamarádkou do Pardubic. „Nás se to naštěstí moc nedotklo, protože my bydlíme na kopci. Někteří lidé na tom byli hůř. Myslím si, že jesenická strana na tom byla dost zle. Nebo v Hanušovicích, paneláky kousek níž to měly zlé,“ vypráví paní z autobusu. Na první pohled je nám jasné, že tu lidé drží při sobě. „Tady je to úplně jinak než v těch velkých městech. To je můj názor. Přece jenom ty vesnice a maloměsta žijou více pospolu,“ vysvětluje paní z autobusu. Ano, na Jesenicku je krásně. A kdyby nebyly povodně, tak by tu lidem bylo moc dobře. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (ctk.cz, jesenik.cz) KAM DÁL: Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky.

Čas načtení: 2026-01-20 15:38:00

HONOR uvádí na trh Magic8 Pro v České republice: vlajkovou loď s AI fotoaparátem, která přináší novou dimenzi focení díky revolučnímu zobrazování s využitím umělé inteligence

Praha 20. ledna 2026 (PROTEXT) - Nový smartphone přináší kombinaci zobrazování nové generace pomocí umělé inteligence, designu šitého na míru svým uživatelům a špičkového výkonu pro každý kreativní okamžikGlobální společnost HONOR, která se zaměřuje na vývoj ekosystému zařízení s umělou inteligencí, uvádí na český trh model HONOR Magic8 Pro, svůj nejnovější vlajkový model s umělou inteligencí, který přináší novou dimenzi focení mobilním telefonem díky zobrazování nové generace a řadě inteligentních funkcí. HONOR Magic8 Pro stanovuje nové standardy vlajkových modelů smartphonů a propojuje revoluční pokrok v oblasti zobrazování s umělou inteligencí s pokročilým výkonem a umělou inteligencí, která odpovídá potřebám uživatelů. Díky této silné kombinaci lze zachytit každý okamžik s profesionální přesností a maximální kreativitou. Zároveň tento smartphone poslouží jako intuitivní AI společník, který svým uživatelům skutečně rozumí. HONOR Magic8 Pro je v České republice možné zakoupit od 15. ledna v ceně od 31.990 Kč. Do 1. března získají kupující tohoto smartphonu dva bonusy navíc zdarma – tablet HONOR Pad X9a a 12měsíční záruku HONOR Care+."Je skvělé, že můžeme HONOR Magic8 Pro představit v České republice," řekl James Li, generální ředitel společnosti HONOR. “Tento smartphone je výsledkem významného posunu vpřed, a to nejen v oblasti mobilní fotografie, ale v celkovém zážitku ze smartphonu, který nabízí nespočet inovací v oblasti AI. Magic8 Pro hladce integruje revoluční AI technologie pro zpracování obrazu HONOR s pokročilou výpočetní optikou, což umožňuje zachytit profesionální ostrost, barvy a emoce v každém snímku. Naše vize sahá za hranice objektivu. Díky AI agentovi, který reflektuje potřeby uživatelů smartphonu Magic8 Pro, se smartphone stává intuitivním AI společníkem, který propojuje umění, inteligenci a hladkou interakci jako nikdy předtím.”Špičková fotografie: Nová definice nočního teleobjektivu s AiMAGEHONOR posouvá focení smartphonem na novou úroveň díky nejnovějším vylepšením svého systému fotoaparátu AiMAGE. Ten nabízí bezprecedentní ostrost, stabilitu a kreativní kontrolu díky umělé inteligenci nové generace.HONOR Magic8 Pro představuje dosud nejpokročilejší systém AI teleobjektivu v oboru, který zahrnuje 200MP ultra noční teleobjektiv1 s velkým 1/1,4- palcovým snímačem, širokou clonou f/2,6, OIS a 3,7x optickým zoomem. Tato konfigurace výrazně zlepšuje světelnost a poskytuje jasnější detaily i na velké vzdálenosti. 50MP ultra noční hlavní fotoaparát (f/1,6, OIS) a 50MP ultra širokoúhlý fotoaparát (122°, 2,5 cm HD makro) dále rozšiřují kreativní možnosti a nabízejí živé a přesné tóny, přirozené vykreslení portrétů i působivé krajiny.Díky adaptivnímu stabilizačnímu modelu AI od HONOR mají uživatelé sedmkrát větší šanci2 pořídit skvělé snímky se zoomem i bez stativu nebo gimbalu. Díky špičkovému adaptivnímu stabilizačnímu modelu AI dosahuje HONOR Magic8 Pro nejstabilnější CIPA 5,5 úrovně3 v oboru. Může se pochlubit čtyřnásobným zlepšením přesnosti detekce chvění a násobným zlepšením dynamické odezvy.HONOR Magic8 Pro také představuje Magic Color, první barevný engine v oboru s podporou umělé inteligence. Díky pokročilým algoritmům hlubokého učení dokáže inteligentně extrahovat 16,77 milionů barev. Technologická spolupráce zařízení a cloudu při migraci barev zajišťuje efektivní sledování a zpracování barev u celkové tonality i lokálního jemného doladění. Přináší tak vysoce kvalitní výstup a plynulý náhled v reálném čase. S Magic Color mohou uživatelé vytvářet filmové styly, aplikovat profesionální filmové tóny nebo vytvořit personalizované šablony z jakéhokoli referenčního obrázku a použít je přímo ve fotoaparátu nebo prostřednictvím Magic Portal. Magic Color zjednodušuje proces gradace a umožňuje snadno dosáhnout profesionálních výsledků.Kromě pořizování snímků umožňuje foto Agent AI4 ovládání jedním klepnutím nebo hlasem, včetně funkcí AI Eraser, AI Outpainting, AI Color a AI Cutout. To umožňuje přesné odstranění pozadí, vylepšení portrétů, umělecké úpravy a komplexní ovládání obrázků. K usnadnění pořízení spontánních okamžiků slouží AI Button, nové speciální tlačítko nezávislé na tlačítku napájení, které je ve výchozím nastavení nakonfigurováno tak, aby dvojitým stisknutím okamžitě spustilo fotoaparát, a to i z uzamčené obrazovky. Uživatelé si mohou přizpůsobit gesta pro přístup k HONOR AI, AI Settings Agent, AI Photos Agent5 a dalším funkcím podle svých potřeb. Zlepšení inteligentního zážitku díky pokročilým funkcím AIHONOR Magic8 Pro nabízí vyváženou kombinaci kreativity, uvažování a kontextového zpracování úkolů pomocí umělé inteligence.HONOR AI, spuštěný lokálně na MagicOS 10, se zaměřuje na vnímání, porozumění kontextu a realizaci úkolů, a činí každou interakci intuitivnější a efektivnější. Inteligentně rozumí obsahu na displeji, interpretuje přirozené příkazy a rychle upravuje nastavení systému, aby pomohl uživatelům efektivně dokončit úkoly. Dlouhým stisknutím speciálního tlačítka AI mohou uživatelé přímo přistupovat k návrhům umělé inteligence na displeji6. Ty se dokážou přizpůsobit aktuální situaci a aktivují funkce jako AI Photos Agent7 , Summary a AI Deepfake Detection. Kromě toho AI Settings Agent zpracovává příkazy uživatelů, ať už psané nebo mluvené, aby pochopil sémantický záměr a odpověděl v textové i hlasové podobě. Magic Sidebar nabízí přístup k HONOR AI, Magic Portal a dalším funkcím jediným přejetím prstem a podržením, aniž by bylo nutné opustit aktuální aplikaci. Ochranu komunikace v reálném čase zajišťují funkce AI Deepfake Detection a AI Voice Cloning Detection8, které poskytují okamžitou ochranu proti podvodům s výměnou tváře a klonováním hlasu během hovorů a videochatů, což pomáhá zajistit autentičnost a bezpečnost každé konverzace.HONOR Magic8 Pro je vybaven předinstalovanou aplikací Google Gemini9, která uživatelům umožňuje plynulou obrazovou, textovou i hlasovou interakci. Posouvá tak možnost vytvoření skutečně inteligentního AI asistenta – konverzačního, intuitivního a skutečně užitečného. Uživatelé mohou získat přístup k informacím a odpovědím v méně krocích díky funkcím jako Overlay a Screen Context. Kromě toho mohou zefektivnit úkoly a projekty pomocí pokročilých funkcí, jako jsou Nano Banana v Gemini, Veo 3 a Connected Apps. Gemini Live10 dále vylepšuje interakci prostřednictvím vizuálního porozumění v reálném čase a živého překladu, což mu umožňuje rozpoznávat orientační body, číst značky a okamžitě překládat nabídky nebo dokumenty a přináší tak efektivní propojení fyzické a digitální informace. Výkon, výdrž a displej: výkon se snoubí s pohodlímMobilní platforma Snapdragon® 8 Elite Gen 511 , vybavená nejrychlejším mobilním systémem na čipu na světě, přináší významná vylepšení v oblasti výpočetního výkonu CPU, GPU a AI ve srovnání s předchozí generací. Výsledky měřítek dokazují špičkový výkon v oboru. HONOR Magic8 Pro představil první technologii v oboru GPU-NPU Heterogeneous AI super-resolution and frame-generation, která transformuje hraní her s nízkým rozlišením a nízkou snímkovou frekvencí na zážitky s vysokým rozlišením a vysokou snímkovou frekvencí. To umožňuje náročným titulům dosáhnout 120 fps při 1080p z původních 60 fps při 850p a přináší perfektní rozlišení i ultra vysokou snímkovou frekvenci.Jeho 6 270 mAh12 křemíkovo-uhlíková baterie zajišťuje celodenní výdrž, zatímco 100W kabelové a 80W bezdrátové HONOR SuperCharge poskytují ultrarychlé a flexibilní dobíjení. 6,71“ LTPO OLED displej podporuje adaptivní obnovovací frekvenci 1–120Hz13 a dosahuje špičkového jasu HDR až 6000 nitů14 (globální špička dosahuje 1 800 nitů). Integrovaný displej Chip-Level AI Defocus, funkce dynamického stmívání a dále Circular Polarized Display 2.0 a Circadian Night Display spolupracují tak, aby napodobily přirozené podmínky sledování, podporované technologií stmívání 4320 Hz PWM Dimming15 pro pohodlí očí bez blikání. MagicOS 1016 : Transparentní design a plynulá konektivita ekosystémuMagicOS 10 přináší lehký, transparentní vizuální styl, který působí vzdušně a je dobře čitelný na uzamčeném i domovském displeji, v ovládacím centru, oznamovacím centru, kontaktech, poznámkách a dalších aplikacích. Kromě vizuální stránky jsou interakce propojeny s jemnými světelnými efekty, zvuky a haptickými prvky. Tlačítka na klávesnici uzamčené obrazovky, v telefonním seznamu a ovládacím centru svítí v reakci na dotek, což přispívá k přirozenějšímu hmatovému vjemu.Díky systému MagicOS 10 vylepšuje HONOR Magic8 Pro spolupráci mezi platformami pomocí vylepšené funkce HONOR Share, která umožňuje obousměrný přenos souborů mezi zařízeními s platformou Android, iOS17 , macOS a Windows. HONOR Magic8 Pro také nabízí nejkomplexnější funkci klonování zařízení mezi podobnými zařízeními a podporuje plynulý přechod z iPhone, včetně kontaktů, kalendářů, fotografií, poznámek a upomínek. Všechna data jsou zabezpečena v rámci systému HONOR Lifecycle Data Protection, který zajišťuje soukromí napříč zařízeními. Barva, cena a dostupnostHONOR Magic8 Pro je na českém trhu dostupný ve zlaté a černé barvě s pamětí 12 RAM+512 GB (v interním úložišti). Od 15. ledna lze HONOR Magic8 Pro zakoupit za cenu od 31 990 Kč.Další informace najdete stránkách HONOR. O společnosti HONORHONOR je přední globální společností, která rozvíjí ekosystém zařízení s umělou inteligencí. Jejím cílem je přinést revoluci v interakci mezi člověkem a zařízeními, která propojuje ekosystém umělé inteligence se všemi uživateli v éře agentické umělé inteligence i mimo ni. HONOR chce podporovat otevřenou spolupráci s dalšími partnery v oboru, aby se společně podíleli a vytvářeli ekosystém sdílených hodnot. Díky inovativnímu portfoliu produktů, který zahrnuje telefony s umělou inteligencí, počítače, tablety, přenosná zařízení a další produkty si HONOR klade za cíl posílit vnímání každého člověka a umožnit všem přijmout nový inteligentní svět. Sledujte HONOR na sociálních sítích:Instagram: https://www.instagram.com/honorczsk/Facebook: https://www.facebook.com/Honorcz/Pro více informací kontaktujte: honor@emcgroup.cz [1] 200 MP a 50 MP jsou parametry pixelů fotoaparátu. Skutečné pixely fotografie se mohou lišit v závislosti na různých režimech fotoaparátu. Vycházejte ze skutečné situace.[2] Údaje z laboratoří HONOR.[3] Profesionální stabilizace CIPA 5.5 je založena na testovacím standardu CIPA a vztahuje se na 23mm ultra noční hlavní fotoaparát a 85mm ultra noční teleobjektiv.[4] Některé funkce mohou být k dispozici prostřednictvím aktualizace OTA.[5] Některé funkce mohou být dostupné prostřednictvím aktualizace OTA.[6] Některé funkce mohou být k dispozici prostřednictvím aktualizace OTA.[7] Některé funkce mohou být dostupné prostřednictvím aktualizace OTA.[8] Některé funkce mohou být dostupné prostřednictvím aktualizace OTA.[9] Zkontrolujte odpovědi. Kompatibilita a dostupnost se liší a vyžaduje nastavení 18+. Google a Gemini jsou ochranné známky společnosti Google LLC. Mobilní aplikace Gemini je k dispozici na vybraných zařízeních, ve vybraných jazycích a zemích.[10] Gemini Live je k dispozici pro osoby starší 18 let a ve vybraných zemích a jazycích, kompatibilní s určitými funkcemi a účty. Vyžaduje připojení k internetu. Zkontrolujte správnost odpovědí.[11] Qualcomm a Snapdragon jsou ochranné známky společnosti Qualcomm Incorporated, registrované ve Spojených státech a dalších zemích.[12] Údaje z laboratoře HONOR, jmenovitá kapacita baterie je 6090 mAh.[13] Displej podporuje maximální obnovovací frekvenci 120 Hz, která se může mírně lišit v závislosti na rozhraní aplikace a kvalitě hry. Řiďte se reálnými zkušenostmi.[14] Údaje z laboratoře HONOR.[15] Údaje pocházejí z laboratoře HONOR. HONOR Magic8 Pro je vybaven technologií stmívání PWM 4320 Hz, kterou je třeba aktivovat ručně a která má účinek v podmínkách slabého osvětlení. Tento produkt není zdravotnickým zařízením a není určen k léčbě.[16] Některé funkce mohou být k dispozici prostřednictvím aktualizace OTA.[17] Některé funkce mohou být dostupné prostřednictvím aktualizace OTA.  Zdroj: HONOR  

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-30 17:00:21

Na Slovensku schválili novinky ohledně registračních značek. Některé budou plastové, jiné už nebudou svítit

Na Slovensku schválili ve čtvrtek 27. listopadu 2024 novelu zákona o silničním provozu schválila. Ta zavádí nový materiál na některé registrační značky, ruší některé zavedené pořádky a naopak zavádí některé novinky. Slovensko říká, že to zjednoduší evidenční úkony v souvislosti s vlastnictvím a držením motorových vozidel. V rámci novely budou zavedeny nové jednorázové tabulky s […]

Čas načtení: 2025-01-01 08:29:12

Jak se zbavit zlozvyků, abyste je „odstavili“ jednou pro vždy?

Jak se zbavit zlozvyků, abyste je „odstavili“ jednou pro vždy? redakce St, 01/01/2025 - 08:29 Ostatní - Zdraví a Krása Klíčová slova: zlozvyky jak na zlozvyky odvykání kouření okusování nehtů kousání nehtů nakupování Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zlozvyky v podobě činností s tělem K nejčastějším zlozvykům patří ty, které děláme kdykoli, kdekoli jen za pomoci svého těla. Za některé se mnozí z nás stydí a snaží se je skrývat, některé jsou úsměvné až milé. Patří k nim okusování nehtů, časté namotávání si vlasů na prsty, cucání si vlasů, lupkání s klouby prstů. Nevýhodou je, že se daných částí těla nemůžeme zbavit. Existuje ale řešení. Dlouhé vlasy můžeme ostříhat. Než dorostou, od zlozvyku hraní si s vlasy odvykneme. Nehty si můžeme neustále zastříhávat. Úplně. Do délky, kterou není možné zuby ukousnout. Existují dokonce laky na nehty, které jsou hořké, nechutné, které mají okusujícího odradit od této činnosti. Zkusit můžete i zalepení nehtů, nebo naopak pozitivní motivaci v podobě krásně udržovaných nehtů, které si navíc můžeme nalakovat, čímž se budeme motivovat jejich krásný vzhledem. Změňte vaše zaběhnuté rituály U zlozvyků je běžné, že je provádíme v konkrétních situacích. Např. kuřák vstane a jde si velmi rychle zakouřit, poté si uvaří kávu. Anebo pije kávu spolu s kouřením. V takovém případě je dobré na několik měsíců změnit chod rána. Namísto kávy si uvařte čaj či kakao. Kávu ne, ta by vám připomněla cigaretu. Jestliže jste se nejdřív oblékali a poté snídali, otočte činnosti. Jednoduše musíte zpřetrhat sled činností, jak jste je doteď dělávali. Vyhýbejte se stresu i nudě Často děláme zlozvyky v době, kdy jsme ve stresu, nebo se naopak nudíme. Proto je důležité uvědomit si, že se nechcete stresovat a vědomě se těmto stavům vyhýbat. Velmi si tím ulehčíte odvykání si od zlozvyků. To samé platí o zabavení rukou, mozku. Nesmíte se nudit. Jakmile vás začnou „chytat roupy“ a máte potřebu jít kouřit, okusovat si nehty či kůžičku kolem nich, nebo si dokola prohrabávat vlasy a namotávat je na prst, jděte něco dělat. Zaměstnejte se. Mnohem lépe se zbavuje zlozvyků, ale také závislostí ve dvou, ve třech, jednoduše s někým, s kým se vzájemně podporujete a „jste na jedné lodi“. Jestliže máte kamarád či kamarádku se stejným probléme, spojte síly a jděte na zlozvyk společně. Je to běh na několik měsíců. Ale jde vyhrát. Důkazem je mnoho osob, které se zbavily kouření, mají po letech hezké nehty, ale také třeba přestali s přejídáním nebo zaháněním nudy nákupy. Se závislostmi, na které nestačíte sami, vám pomohou odborní lékaři. Velkou motivací je i podporující muž, žena, nebo děti. Za úspěch, den bez cigarety, týden s nehty v pořádku, se odměňte. Třeba novým svetrem, šaty, zajeďte si do Tater na výlet, nebo třeba vyzkoušejte tantrickou masáž. Cokoli, co vám udělá radost za to, že „se držíte“. Přidat komentář foto pixabay.com text redakce Některé naše zlozvyky nám zasahují do běžného života více, některé méně. Stejně tak je důležité uvědomit si, že s některými si poradíme sami, ale na některé je lepší vyhledat pomoc odborníků, zvláště když je daný zlozvyk spojen se závislostí na nějaké látce. Jako je tomu např. u kouření. Jde o zlozvyk, kdy si kuřák zvykne na rituál, pohyby, zvuky i další „znaky“, které má spojené s touto činností a navazují mu příjemné pocity, protože u nich relaxuje, odpočívá. Jak se tedy zbavit zlozvyků, abyste je neřešili opakovaně? Jestliže vám zlozvyk vadí, krade vám peníze, máte díky němu nižší sebevědomí, něco vás kvůli němu bolí, nebo vás přímo ohrožuje na životě, jako třeba kuřáka kouření, zbavte se ho.

Čas načtení: 2025-03-22 15:00:00

Může voda s citronem pomoci odstranit ledvinové kameny?

Pití vody s citronem je často zmiňováno jako přírodní prostředek pro podporu zdraví ledvin, ale jaká je skutečnost ohledně jeho účinku na ledvinové kameny? Podívejme se na vědecká fakta i další přírodní metody, které mohou pomoci. Co může voda s citronem skutečně udělat pro ledvinové kameny Citrónová voda může být prospěšná při problémech s ledvinovými kameny, ale její účinek je omezený a závisí na několika faktorech: Prevence tvorby nových kamenů: Kyselina citrónová obsažená v citronech může pomoci předcházet tvorbě některých typů ledvinových kamenů, především kalcium-oxalátových, které jsou nejčastější. Zmenšení malých kamínků: U drobných kamínků a ledvinového písku může zvýšený příjem tekutin včetně vody s citronem pomoci s jejich postupným vyplavením. Efekt na různé typy kamenů: Citrónová šťáva zvyšuje hladinu citrátu v moči, který váže vápník a snižuje riziko tvorby vápenatých kamenů. U urátových kamenů může citron pomoci alkalizovat moč, což je prospěšné, jelikož tyto kameny se tvoří v kyselém prostředí.Větší kameny: U již existujících větších kamenů (nad 5 mm) je velmi nepravděpodobné, že by pití citrónové vody samo o sobě kameny rozpustilo nebo odstranilo. Konzistence je klíčová: Pro jakýkoliv pozitivní efekt je nutné pít citrónovou vodu pravidelně a dlouhodobě, jednorázové užití nemá významný účinek. Není to náhrada lékařské péče: Při diagnostikovaných ledvinových kamenech by měl být léčebný postup vždy konzultován s lékařem. Přírodní prostředky pro podporu léčby ledvinových kamenů Bylinné čaje a tinktury Některé byliny tradičně používané při problémech s ledvinami mohou pomoci zmírnit příznaky a podpořit vylučování menších kamenů: Přeslička rolní - podporuje tvorbu moči a pomáhá odplavovat písek a drobné kamínky Zlatobýl obecný - má protizánětlivé a diuretické účinky, které pomáhají při infekci močových cest a průchodu kamenů Medvědice lékařská - působí antisepticky na močové cesty a pomáhá při zánětech Brusinkový extrakt - brání přichycení bakterií na stěny močových cest, snižuje riziko infekce při průchodu kamene Pampeliška - podporuje činnost ledvin a pomáhá tělu zbavit se nadbytečných tekutin Upozornění: Před užíváním bylin vždy konzultujte svůj stav s lékařem, zvláště pokud užíváte léky, trpíte chronickým onemocněním nebo jste těhotná. Úprava jídelníčku Správná strava může výrazně ovlivnit tvorbu ledvinových kamenů: Omezte oxaláty v případě oxalátových kamenů - špenát, rebarbora, červená řepa, čokoláda, černý čaj Kontrolujte příjem živočišných bílkovin - jejich nadbytek zvyšuje riziko tvorby urátových kamenů Snižte konzumaci soli - nadměrný příjem sodíku zvyšuje vylučování vápníku močí Jezte potraviny bohaté na hořčík - celozrnné výrobky, ořechy, luštěniny, banány (hořčík může snížit vstřebávání oxalátů) Zařaďte potraviny s vysokým obsahem draslíku - avokádo, meruňky, banány, brambory, které pomáhají udržovat rovnováhu minerálů Vhodné tekutiny Kromě vody s citronem mohou být prospěšné i další nápoje: Brusinkový džus (bez přidaného cukru) - může pomoci při prevenci infekce Kopřivový čaj - má diuretické účinky a podporuje detoxikaci těla Zelený čaj (v omezeném množství) - obsahuje antioxidanty, které mohou být prospěšné Šťáva z granátového jablka - může snížit riziko tvorby některých typů kamenů Nápoj z jablečného octa (1-2 lžičky do sklenice vody) - může pomoci udržovat vhodné pH moči Přírodní doplňky stravy Některé doplňky mohou pomoci při prevenci a podpůrné léčbě ledvinových kamenů: Vitamin B6 - může snížit hladiny oxalátů v moči Hořčík - váže oxaláty ve střevě a může snížit jejich vstřebávání Citrát draselný - přírodní forma citrátu může blokovat tvorbu vápenatých kamenů Kurkumin - má protizánětlivé účinky a může zmírnit poškození ledvin Probiotika - mohou pomáhat udržovat zdravou střevní flóru, což nepřímo ovlivňuje i ledviny Deparim - český doplněk stravy určený k detoxikaci vnitřních orgánů včetně ledvin. Napomáhá očistě filtračních orgánů těla (játra, ledviny, plíce) a podporuje jejich správnou funkci. Složení je zaměřeno na odvod škodlivých látek jako jsou toxiny a těžké kovy, které mohou přispívat k tvorbě kamenů. Označení DEPARIM znamená "DETOX + PARAZITI + IMUNITA", což vystihuje jeho komplexní účinek na organismus. Praktická doporučení Pokud chcete využít potenciálních přínosů citrónové vody a dalších přírodních prostředků pro zdraví ledvin: Správná příprava citrónové vody: Do sklenice čisté vody (nejlépe pokojové teploty) vymačkejte šťávu z poloviny citronu. Pravidelná konzumace: Ideálně vypijte sklenici citrónové vody ráno nalačno a další 1-2 sklenice během dne. Dostatečná hydratace: Pijte celkově dostatek tekutin (2-3 litry denně), aby ledviny byly dobře proplachovány. Tepelná aplikace: Při kolice může pomoci teplý obklad na oblast bolesti. Pohyb: Mírný pohyb může napomoci průchodu drobných kamenů - zkuste chůzi nebo jemné cvičení (pokud to bolest dovolí). Sledujte svou moč: Zachycujte moč přes síto, abyste mohli zachytit případný kámen a nechat ho analyzovat. Preventivní užívání Deparimu: Pro dlouhodobou prevenci je vhodné 2-3x ročně zařadit dvouměsíční kúru s Deparimem, který pomáhá udržovat ledviny v optimálním stavu a předchází hromadění toxinů a usazenin. Lidové recepty při ledvinových kamenech Přeslička s kopřivou Ingredience: 1 lžíce sušené přesličky rolní 1 lžíce sušených kopřivových listů 500 ml vody Med dle chuti (volitelně) Postup: Byliny zalijte horkou vodou Nechte louhovat 10-15 minut Přeceďte a mírně oslaďte medem, pokud preferujete sladší chuť Pijte 2-3 šálky denně Olivový olej s citronem Lidový recept (účinnost není vědecky podložena, používejte opatrně): Ingredience: 60 ml extra panenského olivového oleje 60 ml čerstvé citrónové šťávy Postup: Smíchejte olivový olej s citrónovou šťávou Vypijte směs a poté vypijte 240 ml vody Některé zdroje tvrdí, že tato směs může napomoci průchodu menších kamenů Upozornění: Tuto metodu používejte s opatrností. Není vědecky ověřená a pro některé osoby (zejména s problémy žlučníku) může být nevhodná. Závěr Voda s citronem a další přírodní prostředky mohou být užitečným doplňkem v prevenci a podpůrné léčbě drobných ledvinových kamenů, ale nejsou to "zázračné léky". Větší kameny obvykle vyžadují odborný lékařský zákrok jako je litotrypse (rozbíjení kamenů ultrazvukem) nebo v některých případech i chirurgické odstranění. Při kombinování přírodních metod dbejte na to, že ne všechny jsou vhodné pro každý typ ledvinových kamenů. Například některé bylinné čaje mohou být prospěšné pro jeden typ kamenů, ale problematické pro jiný. Důležité upozornění: Pokud máte podezření na ledvinové kameny (bolest v boku, krev v moči, bolestivé močení), vždy vyhledejte lékařskou pomoc místo spoléhání pouze na domácí prostředky. Přírodní metody by měly být používány jako doplněk konvenční léčby.

Čas načtení: 2025-07-10 12:21:00

Samsung Galaxy Z Flip7: Kapesní génius s umělou inteligencí a novým větším předním displejem

Praha 10. července 2025 (PROTEXT) - Kompaktní rozměry, neuvěřitelné schopnosti – Galaxy Z Flip7 předvádí, co všechno skládačky dokážou Společnost Samsung Electronics představuje Galaxy Z Flip7, kompaktní skládačku umělou inteligencí, multimodálními schopnostmi a zbrusu novým předním displejem. Telefon se bez potíží vejde do jakékoli kapsy, přitom ale zvládá plnit i mimořádně náročné úkoly. Umělá inteligence Galaxy AI výborně ladí s předním displejem FlexWindow, který zabírá téměř celou přední plochu přístroje, se špičkovým fotoaparátem i s ikonickým designem v maličkém provedení. Galaxy Z Flip7 je zkrátka ideální chytrý parťák na každý den – nabízí toho opravdu hodně, od intuitivního hlasového ovládání až po dokonalá selfíčka.„Galaxy Z Flip7 je skvělý důkaz, že se nejmodernější umělá inteligence nevylučuje s kapesním provedením,“ vysvětluje TM Roh, prezident a výkonný ředitel divize Device eXperience (DX) v Samsung Electronics. „Multimodální AI funkce bez problémů fungují i na menším předním displeji FlexWindow, nová skládačka se dokáže dokonale přizpůsobit potřebám uživatelů, a dokonce je i předvídat. Tím pádem nabízí chytřejší a atraktivnější způsob, jak komunikovat se světem.“  Největší a nejlepší přední displej v historii skládaček Hlavním designovým lákadlem nového Flipu je tedy jedinečný přední displej FlexWindow zabírající celou přední stranu. Přehledně a komfortně se na něm zobrazí nejdůležitější informace, můžete na něm psát zprávy, kontrolovat kalendář či pořizovat skvělá selfíčka. Kromě jasného obrazu se displej pyšní špičkovou obnovovací frekvencí, což dohromady znamená živé barvy a plynulý pohyb i venku za slunečného poledne.Přední displej FlexWindow s technologií Super AMOLED má úhlopříčku 4,1 palce1 neboli 10,4 cm – s takovými rozměry jsme se ještě u Flipů nikdy nesetkali. Ke zobrazení využívá plochu od kraje ke kraji, což samozřejmě jeho kvality ještě vylepšuje. Oba displeje, hlavní i přední, se pyšní jasem 2600 nitů a obnovovací frekvencí 120 Hz. To znamená plynulý pohyb při scrollování, sledování filmů i hraní. Přední displej FlexWindow navíc prošel vylepšením v podobě technologie Vision Booster, což znamená výrazně lepší obraz v denním světle.2Hlavní displej má úhlopříčku 6,9“ (17,5 cm) a technologii Dynamic AMOLED 2X3. Proto slibuje špičkový obraz o velikosti, jakou u telefonů opravdu nevídáme často.  Nejtenčí Flip v historii, přesto pevný a odolnýKompaktní provedení je u Galaxy Z Flip7 základ všeho, vejde se i do malé kapsy a můžete si ho vzít kamkoli. A navíc se nemusíte bát, že se poškodí, když vám z kapsy náhodou vypadne, což se dříve či později stane každému. Má dostatečně odolnou konstrukci, aby tyhle patálie všedního dne přežil bez problémů. Galaxy Z Flip7 váží jen 188 gramů4 a ve složeném stavu měří jen 13,7 mm, jde tedy o nejtenčí Flip všech dob.Ze všech stran ho chrání spolehlivé krycí sklo Corning® Gorilla® Glass Victus® 2.Mechanismus Armor FlexHinge je tenčí než pant u předchozí generace, je jinak konstruovaný a výrobci zvolili odolnější materiály. Díky tomu je pohyb plynulejší a celý systém vydrží delší dobu. K robustnímu provedení přispívá i rámeček Armor Aluminum.5 Delší výdrž baterie a chytřejší práce s energiíNavzdory tenčímu a kompaktnějšímu provedení má Galaxy Z Flip7 nejen větší displej než jeho předchůdci, ale také lepší baterii. Na jedno nabití tedy vydrží opravdu dlouho – oproti předchozímu modelu klidně přidá celý celovečerní film, než si řekne o nabíječku. Na dlouhých cestách tak můžete sledovat či poslouchat oblíbený multimediální obsah zcela bez obav, případně se klidně pusťte do úpravy fotek a jejich sdílení na sítích.Baterii s kapacitou 4 300 mAh6 ještě žádný Flip neměl – na jedno nabití zvládá kupříkladu až 31 hodin videa.7Srdcem telefonu je nejnovější3nm processor, speciálně upravený na míru technologii Galaxy. Základní jednotka CPU, grafika GPU i neuronová jednotka NPU8 jsou výkonnější než u Galaxy Z Flip6.Jako první Flip nabízí nový model i systém Samsung DeX, díky němuž se z telefonu rázem stane výkonná pracovní stanice. Stačí telefon otevřít a můžete s ním začít pracovat úplně stejně jako s počítačem.  Dokonalá umělá inteligence v kapse S vylepšeným předním displejem a dosud nejvyspělejší verzí umělé inteligence Galaxy AI9 nabízí Galaxy Z Flip7 uživatelský komfort na nevídané úrovni – lze ho ovládat přirozenou řečí a ke spoustě funkcí používat přední displej ve složeném stavu. Díky nejnovějšímu uživatelskému rozhraní One UI 810 a operačnímu systému Android 16 nabízí telefon dosud netušené multimodální zážitky s umělou inteligencí, která je navíc na míru přizpůsobená skládacímu designu s ovládáním jednou rukou. Galaxy Z Flip7 tedy funguje jako skutečný inteligentní a šikovný parťák doma i na cestách. Zájemci se můžou mimo jiné těšit, že si přední displej upraví zcela dle vlastního vkusu a potřeb. Systém na základě jejich preferencí a zvyklostí nabídne vhodnou tapetu, barevnou kombinaci, smajlíky či na míru šitou podobu widgetů. Telefon zkrátka může mít stejně jedinečnou povahu, jako vy sami, a dává to najevo, ať už se chystáte na cesty nebo prostě jen v klidu relaxujete. Přímo z předního displeje FlexWindow lze nyní ovládat asistenta Gemini Live11, a zjišťovat tak nejrůznější informace či plnit různé úkoly pouhým hlasem. Chystáte se třeba na dovolenou? Gemini vám podle údajů na palubním lístku v peněžence Samsung zjistí, v kolik vám to letí, následně uloží do kalendáře upozornění, ať let nezmeškáte, a klidně i v místě dovolené najde nejlepší restaurace. Tohle všechno se dá navíc přehledně sepsat do poznámek Samsung Notes, takže se k informacím dostanete kdykoli, samozřejmě opět na předním displeji. Pokud v režimu Gemini Live povolíte sdílení kamerového záznamu, reaguje asistent na to, co kamera vidí. Namíříte objektiv na několik vybraných kusů oblečení a zeptáte se, co z toho se vzhledem k aktuálnímu počasí nejlíp hodí na dovolenou na Maltě nebo třeba v Norsku. A Gemini ochotně, a hlavně správně odpoví, jako opravdový parťák.Na liště Now Bar12 se v reálném čase zobrazí přehrávaný podcast, nejrůznější upozornění nebo třeba předpověď počasí. Now Bar navíc podporuje stále víc aplikací třetích stran, takže tu vidíte, kdy vám přijede taxík, můžete zkontrolovat aktuální výsledky fotbalové ligy apod. Ještě osobnější pohled do světa nabízí aplikace Now Brief13 – tady najdete aktuální zprávy z dopravy, údaje z kalendáře nebo třeba souhrnná data o fyzické aktivitě. Na základě nejrůznějších předplacených nebo bezplatných služeb může systém doporučit hudbu či videa, zobrazí se tu i zdravotní a fitness data z aplikace Samsung Health a z hodinek Galaxy Watch.Hodiny na předním displeji se automaticky dokážou přizpůsobit aktuálně nastavené tapetě, číslice obtékají tváře a objekty, aby se s nimi vzájemně nerušily. Je jedno, zda máte na fotografii detailní selfie nebo krajinářský záběr, hodiny jsou pokaždé dobře vidět, a přitom v kompozici nepřekážejí. Fotografický ateliér v kapse14Fotografování je obecně jednou z nejsilnějších stránek telefonů Galaxy, ovšem Galaxy Z Flip7 se ze všech nejlépe hodí k pořizování selfies. Vyspělý systém ProVisual Engine dokáže každou scénu optimalizovat tak, aby byl výsledek skvělý v jakémkoli světle, bez nutnosti jakýchkoli manuálních úprav. Ať už fotíte hrátky s domácími mazlíčky, oblíbené kapely na festivalech nebo působivé portréty při západu slunce, s novým Flipem se můžete těšit na parádní výsledky bez stativu, a často dokonce i bez otevírání telefonu. Duální zadní fotoaparát disponuje širokoúhlým objektivem s 50 megapixely15 a ultraširokým modulem se 12 MPix, což znamená špičkovou kvalitu obrazu v jakémkoli světle od krajinářských záběrů po selfíčka s náhledem na předním displeji. Vyspělý systém nočního fotografování se stará o výjimečně kvalitní záběry i v šeru nebo ve tmě. Žádný šum ani neostrost, místo toho působivé barvy a magická atmosféra.10bitový HDR režim je zárukou živých barev, bohatého kontrastu a spousty detailů i při natáčení videozáznamů v libovolné denní době.To nejlepší ovšem z Galaxy Z Flip7 dostanete při fotografování selfíček. Díky speciální sadě filtrů se dopředu podíváte, jak bude snímek vypadat, a vyberete si nastavení podle chuti. Nástroj Zoom Slider zase umožňuje zoomovat16 pouhým přetažením prstu po displeji, což člověk ocení především při skupinových selfies. Díky funkci Dual Preview vidí kompozici živě na displeji oba, fotograf i člověk v záběru. To samozřejmě výslednému snímku výrazně pomáhá. Součástí sady Asistent fotografií je Portrétní studio17, které přijde vhod i při fotografování domácích mazlíčků. K dispozici je mimo jiné hravá úprava ve stylu animáků, originální „rybí oko“ nebo naopak dokonale naleštěný profesionální portrétní vzhled.  Samsung Galaxy Z Flip7 FEChceme, aby se naše skládačky dostaly k širšímu okruhu zájemců, proto představujeme i další model – Galaxy Z Flip7 FE. Jako všechny telefony téhle třídy je i tahle novinka ve složeném stavu příjemně kompaktní a v rozloženém zaujme rozměrným displejem, v tomto případě s úhlopříčkou 6,7 palce neboli 17 cm. Hlavní fotoaparát má i v tomto případě vynikající rozlišení 50 megapixelů, což znamená skvělá selfíčka a video dokonce i v hands-free režimu bez otevření přístroje (režim Flex). Na předním displeji se zobrazí aplikace Now Brief s aktuálními informacemi (počasí, kalendář, dopravní spojení apod.) v podobě optimalizované přímo pro tento model. K dispozici jsou dvě elegantní barevné varianty, černá a bílá, které dávají telefonu příjemně minimalistický vzhled.  Spolehlivé zabezpečení i do budoucnaMobilní svět je stále chytřejší a propojenější, to ovšem znamená vyšší nároky na zabezpečení systémů. Samsung neustále vylepšuje ochranu pro umělou inteligenci, vyvíjí systémy, díky nimž se přístroje mohou chránit navzájem, a posiluje i síťovou bezpečnost pomocí kvantového šifrování. S uživatelským rozhraním One UI 8 přichází i vylepšený systém ochrany osobních údajů zvaný KEEP neboli Knox Enhanced Encrypted Protection.18 KEEP vytváří pro jednotlivé aplikace speciální šifrované úložné prostory přímo v zabezpečeném úložišti telefonu, takže se každá aplikace dostane jen k těm důvěrným informacím, které jsou určeny přímo jí. Kromě toho Samsung vylepšuje systém Knox Matrix tak, aby spolehlivě fungoval v celém ekosystému Galaxy. A v rámci nové technologie kvantového zabezpečení vývojáři zapojili do systému Zabezpečené Wi-Fi i postupy postkvantové kryptografie,19 která chrání osobní údaje i při připojení do veřejných sítí.  Dostupnost a speciální nabídky Mobilní telefony Galaxy Z Flip7 a Galaxy Z Flip7 FE se v České republice začnou prodávat od 25. července 2025. Pokud jde o barevné varianty, u modelu Galaxy Z Flip7 se můžete těšit na modrou, černou nebo červenou20 . Při objednání online na stránkách samsung.cz můžete získat exkluzivní zelenou barvu (Mint)21 Galaxy Z Flip7 FE bude k dispozici v černé a bílé. Zákazníci, kteří si v období předprodeje od 9. 7. do 24. 7. (včetně) nebo do vyprodání zásob zakoupí Galaxy Z Flip7 a Z Flip7 FE můžou získat model s dvojnásobně vyšší kapacitou úložiště za cenu modelu s kapacitou nižší. Mechanismus získání modelu s vyšší pamětí za cenu modelu s nižší se může u jednotlivých prodejců lišit. Dál v období od 9. července do 31. srpna 2025 můžou zákazníci ke Galaxy Z Flip7 a Z Flip7 FE získat pojištění Samsung Care+ na 3 měsíce zdarma22. Nabídka platí pouze při zvolení měsíční platby pojištění. Zákazníci můžou navíc po registraci na stránkách www.novysamsung.cz pohodlně odprodat své staré zařízení, a získat tak část jeho hodnoty zpět. Pokud zákazníci zaregistrují do 31. 8. 2025 v mobilní aplikaci Samsung Members svou recenzi na zakoupené nové zařízení (Galaxy Z Flip7, Z Flip7 FE) alespoň s 200 znaků, můžou získat bezdrátová sluchátka Galaxy Buds3 jako bonus. Tato nabídka platí do vyčerpání zásob23.S modely Galaxy Z Flip7 and Galaxy Z Flip7 FE navíc získáte rozšířený přístup ke Google AI Pro24 a 2 TB cloudového prostoru na 6 měsíců zdarma.  Další informace o skládačkách Galaxy Z Flip7 a Z Flip7 FE najdete na webových stránkách samsung.cz nebo news.samsung.com/cz. Dostupné barvy, velikosti úložiště a doporučené maloobchodní cenyMODELVELIKOST ÚLOŽIŠTĚBARVYDOPORUČENÁ MALOOBCHODNÍ CENASPECIÁLNÍ CENA V PŘEDPRODEJI VYŠŠÍ ZA NIŽŠÍ**Galaxy Z Flip712 + 512 GBčerná, modrá, červená, zelená*33 299 Kč29 999 KčGalaxy Z Flip712 + 256 GBčerná, modrá, červená, zelená*29 999 Kč-Galaxy Z Flip7 FE8 + 256 GBbílá, černá26 699 Kč24 999 KčGalaxy Z Flip7 FE8 + 128 GBbílá, černá24 999 Kč- [1] Rozměr se udává jako úhlopříčka. Přední displej Galaxy Z Flip7 měří 4,1” jako plný obdélník, skutečná zobrazovací plocha je vzhledem k zaobleným rohům a otvoru fotoaparátu menší.[2] Galaxy Z Flip7 má maximální jas 2600 nitů na obou displejích. Displeje jsou adaptivní, jas se upravuje automaticky podle okolního prostředí. Při jistém typu osvětlení se aktivují režimy High Brightness Mode a Vision Booster.[3] Rozměr se udává jako úhlopříčka. Hlavní displej Galaxy Z Flip7 měří 6,9” jako plný obdélník a 6,8” s ohledem na zaoblené rohy. Skutečná zobrazovací plocha je vzhledem k zaobleným rohům a otvoru fotoaparátu menší.[4] Hmotnost může záviset na zemi nebo regionu.[5] Rámeček Armor Aluminum neobsahuje tlačítka hlasitosti, postranní tlačítka, držák SIM karty ani tubus objektivu. [6] Typická hodnota podle nezávislých laboratorních testů. Typickou hodnotou se rozumí průměrná odhadovaná hodnota vzhledem k odchylkám kapacity baterie u testovaných vzorků podle standardu IEC 61960. Jmenovitá kapacita modelu Galaxy Z Flip7 je 4 174 mAh.[7] Na základě interních laboratorních testů Samsungu s předprodukční verzí daného modelu se sluchátky připojenými přes Bluetooth přes LTE v základním nastavení. Bere se v úvahu kapacita baterie, naměřený proud a spotřeba baterie při přehrávání videa s rozlišením 720p, videosoubor byl uložený v přístroji. Na skutečnou výdrž baterie má vliv síťové prostředí, aktuálně využívané funkce a aplikace, frekvence hovorů a zpráv, počet dobíjení a další faktory. Odhad podle běžného uživatelského profilu sestaveného firmou UX Connect Research. Nezávisle otestováno firmou UX Connect Research ve dnech 12.-20.6.2025 v USA s předprodukční verzí SM-F766 se základním nastavením LTE a 5GSub6. V síti 5G mmWave Network se netestovalo.[8] Vylepšený výkon procesoru v porovnání s modelem Galaxy Z Flip6. Skutečné hodnoty závisejí na uživatelském prostředí, aktuálních podmínkách a předinstalovaném softwaru či aplikacích.[9] Některé funkce s umělou inteligencí Galaxy AI vyžadují přihlášení k účtu Samsung. Samsung neslibuje ani nezaručuje přesnost, úplnost nebo spolehlivost informací poskytnutých díky funkcím s umělou inteligencí. Dostupnost funkcí s umělou inteligencí Galaxy AI se liší, vliv na ni může mít země nebo region, verze operačního systému nebo uživatelského rozhraní, konkrétní model nebo mobilní operátor.[10] Některé funkční widgety vyžadují síťové připojení a přihlášení k účtu Samsung. Dostupnost funkcí podporovaných v rámci aplikací může záviset na zemi.[11] Gemini je ochranná známka společnosti Google LLC. Výsledky jsou jen ilustrační. Funkce Gemini Live vyžaduje síťové připojení a přihlášení k účtu Google. Dostupnost služby může záviset na zemi, jazyku nebo zařízení. Funkce se můžou lišit podle předplatného, výsledky se též můžou lišit. Systém je kompatibilní jen s některými funkcemi a účty. V současnosti lze používat osobní účet Google, který spravujete sami, nebo pracovní/školní účet, u nějž administrátor povolil přístup ke Gemini. Minimální věk použití Gemini s osobním či školním účtem činí 13 let (pokud zákon nestanoví v dané zemi jinak), minimální věk použití Gemini s pracovním účtem činí 18 let.[12] Dostupnost funkcí podporovaných v rámci aplikací může záviset na zemi. Některé funkční widgety vyžadují síťové připojení a přihlášení k účtu Samsung.[13] Funkce Now Brief vyžaduje přihlášení k účtu Samsung. Dostupnost služby se může lišit podle země, jazyka, přístroje nebo aplikací. Některé funkce můžou vyžadovat internetové připojení. U nástroje Módy a Rutiny je nutno povolit využití Personal Data Engine. Uživatel musí povolit přístup k fotografiím, videím, audiosouborům a položkám z kalendáře. Popis fotografií nemusí odpovídat záměru uživatele. Upozornění na nadcházející události je k dispozici u kalendářů, které využívají kalendářovou databázi operačního systému Android, v případě, že je nainstalovaný kalendář Samsung. Upozornění na kupony funguje jen u kuponů přidaných do peněženky Samsung s datem expirace. Pro zobrazení Energy skóre je nutné synchronizovat zdravotní data z hodinek Samsung Galaxy Watch nebo prstenu Samsung Galaxy Ring prostřednictvím aplikace Samsung Health. Výsledky jsou určeny jen k osobnímu využití, nikoli k lékařským účelům.[14] Výsledky můžou záviset na okolním světle a na fotografických podmínkách. Roli hraje víc objektů v záběru, z nichž některé jsou mimo hloubku ostrosti nebo se pohybují.[15] Rozlišení 50 MPix je k dispozici jen u zadního fotoaparátu Galaxy Z Flip7.[16] Při ohniskových vzdálenostech mimo rozsah digitálního zoomu se uplatní AI Zoom. Za přesnost výsledků se neručí.[17] Portrétní studio, součást sady Asistent fotografií, vyžaduje síťové připojení a přihlášení k účtu Samsung. Výsledkem úpravy může být zmenšená fotografie. Při uložení se na fotografii zobrazí viditelný vodoznak svědčící o tom, že fotografie je generovaná pomocí umělé inteligence. Za přesnost a spolehlivost výsledků se neručí.[18] K dispozici u chytrých telefonů a tabletů Galaxy s uživatelským rozhraním One UI 8 či pozdějším.[19] Zabezpečená Wi-Fi nabízí bezplatnou ochranu až 1 024 MB měsíčně u operačního systému Android OS 13 či pozdější, resp. 250 MB měsíčně u Androidu OS 12 či starší. Dostupnost se může měnit podle země či mobilního operátora, konektivita závisí na síťovém prostředí.[20] Dostupnost barevných variant závisí na zemi, regionu nebo mobilním operátorovi.[21] Exkluzivní barvy jsou dostupné pouze online na samsung.cz.[22] Zákazníci můžou službu získat při nákupu na oficiálním e-shopu samsung.cz, pokud do košíku vloží zařízení společně se Samsung Care+ a zvolí měsíční platbu. V případě, že zákazníci skládačku pořídili u dalších oficiálních prodejců, můžou službu aktivovat dodatečně prostřednictvím webu https://samsung-eu.servify.tech/store.[23] Víc informací o akci najdete na stránkách www.novysamsung.cz.[24] Google AI Pro je registrovaná ochranná známka společnosti Google LLC. Google AI Pro a Gemini pro Gmail, Doxs atd. jsou k dispozici jen pro uživatele ve věku minimálně 18 let. Gemini for Gmail, Docs a další služby jsou k dispozici jen v určitých jazycích. Využití služby může být omezené.  

Čas načtení: 2025-10-22 07:00:01

Konec dotací. Někteří k tomu přijdou zkrátka, protože bude „jedna obálka“

Válečné konflikty na východě Evropy nutí k utahování opasků. Hrozí jakási „jednotná obálka“, kdy původní dotace mají být sloučeny do jedné. Eurokomisař Christophe Hansen při své návštěvě na českobudějovickém agrosalonu Země živitelka hovořil rozumně. „Peníze by měly jít těm, kteří generují ekonomický výstup,“ vyjádřil se Hansen. Jedna obálka V průběhu dvou červencových dní se české město Mělník stalo místem historického setkání zástupců zemědělských komor Visegrádské skupiny. Hlavním cílem představitelů jednotlivých států byla diskuse nad klíčovými problémy zemědělské politiky a hledání východisek. Evropská unie chce vyřešit finanční skluz vyplývající ze současné válečné situace tím, že sloučí rozpočty pro státy EU. Pracovní název „jednotná obálka“ mluví za vše! Týká se to všech odvětví a nejvíce si naříká zemědělský sektor, kterému hrozí zrušení aktuálně platného dvoupilířového rozpočtu. Vypadá to, že některé resorty dostanou více peněz a na některé se nedostane. S největší pravděpodobností se bude protežovat obrana a na kulturu, školství, zemědělství, potravinářství a další klíčové oblasti nezbude skoro nic. „Pokud Evropská unie skutečně považuje potravinovou bezpečnost za strategickou prioritu, pak je nezbytné, aby to odpovídalo i rozpočtovým rozhodnutím. Adekvátní rozpočet na Společnou zemědělskou politiku je klíčem k udržení produkce v celé Evropě, včetně České republiky, kde už dnes bez dotací zemědělci pracují pod hranicí ziskovosti,“ tvrdí Martin Ludvík, viceprezident Agrární komory ČR a předseda Ovocnářské unie ČR. Křesťan Výborný bojoval za zvyky židů a muslimů. Dokud mu to nezarazili ochranáři Číst více Ignorace a lhostejnost EU  Pokud nakonec dojde k radikálnímu snížení rozpočtu pro některé oblasti, rapidně se zvýší ceny potravin a dalších produktů. Navzdory snaze držet tyto ceny v rozumné výši to nebude snadná cesta. Pro české farmáře, zprostředkovatele výrobků a spotřebitele nastanou krušné dny a bude jen otázkou času, kdy česká ekonomika dopadne na tvrdou zem. Tento pád se odrazí i v ekologii, protože některé firmy, které nezahrnou do své praxe environmentální a ekologická opatření, přijdou o dotace. Na kolena by tak mohlo padnout až 6 000 firem, které dodávají na český trh potraviny a další zemědělské produkty. Z toho vyplývá, že nám ani slevy v supermarketech nepomohou a my si budeme muset připlatit, ať chceme, nebo nechceme.  Levnější potraviny? Ministr Výborný prověří marže obchodníků a zruší některé dotace, říká v rozhovoru Číst více Co na to naše politická smetánka Zemědělský svaz požádal ministra Výborného o zadání nezávislé dopadové studie, která by analyzovala dopad výše uvedeného návrhu. Zároveň byl naznačen podnět k vytvoření pracovní skupiny pro řešení aktuální krize. Bohužel to vypadalo, že vláda chtěla navrhovaný dokument EU zbrkle schválit bez předchozí seriózní debaty. „S materiálem jsme seznámili premiéra Fialu, který podpořil hlavní myšlenku iniciativy – zvýšit konkurenceschopnost a přidanou hodnotu českého zemědělství. K žádnému skutečně pracovnímu diskusnímu setkání mezi zemědělci a ministerstvem zemědělství bohužel nedošlo – ani nad strategií z pera ministerstva, ani nad společnou iniciativou z dílny zemědělců,“ vyjádřil obavy Martin Pýcha, předseda Zemědělského svazu ČR. Veřejnost nyní chce po volbách slavit a doufá, že nedojde na nejhorší a budou lepší časy. Po zkušenosti s minulými vládami by bylo dobré mít se dost na pozoru a slepě nevěřit, ačkoliv to podle některých názorů a postojů vypadá, že by se mohlo vyjasnit. Stejně tak svitla naděje podnikatelům a dalším expertům na letošní Zemi živitelce, kam jako anděl na okřídleném létajícím koni zvěstujícím lepší časy přijel eurokomisař Christophe Hansen.  „Je zjevné, že eurokomisař Hansen je ochoten naslouchat. Ale dialog musí pokračovat – a klíčová bude i reakce české vlády,“ tvrdí Martin Pýcha. Bohužel to vypadá, že se blíží konec štědrých dotací a bude nová epocha, kdy nastane boj o přežití nejen při nákupech v obchodech. Zřejmě se česká vláda k zemědělství a dalším resortům postaví čelem vzad a podpoří návrh EU. Nebo snad bude improvizovat a spasí českou ekonomiku za pět minut dvanáct?  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pěstounská péče letos zaznamenala radikální změny. Vše půjde rychleji, jak pro děti, tak i pro pěstouny.      

Čas načtení: 2026-06-04 03:11:26

Jak identifikovat problémy s karburátorem u motocyklů Simson před poškozením motoru

Jak identifikovat problémy s karburátorem u motocyklů Simson před poškozením motoru redakce Čt, 06/04/2026 - 03:11 Provoz, Opravy a Údržba Klíčová slova: Gmoto.cz karburátor Simson Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Pokud chcete poznat, že s karburátorem u Simsona není něco v pořádku, a zastavit problém dřív, než poškodí motor, jste tady správně. Když potíže odhalíte včas, můžete ušetřit peníze, čas i nervy a váš Simson vydrží déle. A pokud se ukáže, že je potřeba nový karburátor Simson nebo jeho díly, správný výběr je základ, aby motorka běžela bez potíží. Jak funguje karburátor u motocyklů Simson a proč je důležitý pro motor Karburátor u dvoutaktního Simsona připravuje směs vzduchu a paliva, kterou motor potřebuje ke spalování. U dvoutaktu se při pohybu pístu nahoru v klikové skříni vytvoří podtlak. Ten nasaje vzduch přes karburátor (a u některých řešení také přes klapky/membrány, pokud je motor má). V karburátoru se k vzduchu přidá benzín přes trysky a vznikne hořlavá směs. Když píst jde dolů, v klikové skříni vzniká přetlak, sání se uzavře a cyklus pokračuje dál. Když směs není správná, motor nebude běžet klidně a dlouhodobě si tím může ublížit. Klíčové funkce karburátoru a jejich vliv na chod motoru Úkol karburátoru je držet správný poměr vzduchu a paliva v různých otáčkách. Pro běžné spalování se často uvádí takzvaný stechiometrický poměr kolem 14,7 dílu vzduchu na 1 díl benzínu. Karburátor toho dosahuje pomocí trysek a kanálků, které dávkují palivo podle množství vzduchu. Když je vše v pořádku, motor drží klidný volnoběh, plynule zrychluje, má dobrý výkon a rozumnou spotřebu. Jakmile je směs moc bohatá (hodně paliva) nebo moc chudá (málo paliva), projeví se to hned na chodu motoru a časem to může zkrátit jeho život. Proto se vyplatí karburátor pravidelně čistit a správně seřídit. Typické závady karburátoru u Simsonů a jejich dopad na motor Karburátor u Simsona je jednoduchý, ale má pár slabých míst, která se opakují. Když víte, co se kazí nejčastěji, snáz problém poznáte a opravíte dřív, než dojde na dražší škody. Dnešní benzín a běžné podmínky provozu navíc některé potíže zhoršují, takže je potřeba mu věnovat víc pozornosti. Ucpání nebo znečištění trysk Ucpané trysky jsou nejčastější problém. Otvory v tryskách jsou malé a časem se v nich usazují nečistoty, zbytky starého paliva a další nánosy, hlavně když je benzín starý nebo znečištěný. Paliva s ethanolem to často zhorší, protože ethanol váže vlhkost a po odpaření nechává usazeniny. Když je tryska přicpaná, teče méně paliva a směs je mimo správný poměr. To pak vede ke kolísání volnoběhu, horšímu zrychlení a nejistému výkonu. Pokud to trvá dlouho, motor může běžet moc chudě (hrozí přehřívání) nebo se naopak začne víc zanášet karbonem. Nefunkční plovák a jehlový ventil Plovák a jehlový ventil drží správnou hladinu paliva v plovákové komoře. Když nefungují, karburátor buď přetéká, nebo má paliva málo. Zaseknutý plovák v dolní poloze může znamenat, že palivo pořád přitéká, směs je moc bohatá, z výfuku jde černý kouř a benzín může téct ven z karburátoru. Když je plovák „potopený“ (nasákne palivem) nebo je jehlový ventil opotřebený, palivo naopak nepřitéká dost a motor může chcípat nebo nejít do otáček. Často to způsobí špinavé palivo, staré materiály (hlavně u starších plováků) nebo mechanické poškození. Problém dělá i opotřebené sedlo jehlového ventilu, které už netěsní a pak karburátor přepouští. Poruchy nastavení směsi vzduchu a paliva Špatné seřízení směsi patří mezi nejčastější příčiny potíží. Bohatá směs: Karburátor posílá do motoru moc paliva na dané množství vzduchu. Typicky se objeví černý kouř, vyšší spotřeba, neklidný volnoběh, „čtyřtaktování“ a zanesená svíčka. Příčinou mohou být moc velké trysky, špatně nastavený plovák, ucpaný vzduchový filtr nebo sytič, který zůstává zapnutý dlouho. Když je směs extrémně bohatá, motor se může úplně „utopit“ a nejede. Dlouhodobě bohatá směs zanáší píst a výfuk karbonem, snižuje výkon a zkracuje život motoru. Chudá směs: Směs má naopak málo paliva. Někdy se motor zpočátku tváří, že jde „hezky ostře“, ale je to rizikové. Chudá směs zvyšuje teplotu spalování, motor se přehřívá, může střílet do sání a v krajním případě hrozí přidření pístu nebo propálení pístu. Časté příčiny jsou přicpané palivové kanálky, moc malé trysky, falešný vzduch v sání (těsnění, příruba, vůle na hřídeli šoupátka/klapky podle typu) nebo slabý přívod paliva z nádrže. I malá netěsnost v sání může směs výrazně změnit. Vliv nekvalitního paliva a kontaminace Kvalita benzínu je u karburátoru hodně znát. Paliva s ethanolem jsou pro starší karburátorové systémy náročnější. Ethanol do sebe natahuje vlhkost, podporuje korozi a může časem poškozovat některé hadice a těsnění. Voda v palivu způsobí okamžité výpadky výkonu a časem i korozi uvnitř karburátoru. Když benzín dlouho stojí, vznikají lepkavé nánosy, které ucpou drobné průchody. U ethanolu může dojít i k takzvanému oddělení fází, kdy se voda a alkohol oddělí od benzínu a vznikne agresivní směs, která škodí kovovým částem. Špatné palivo také často obsahuje drobné částice, které zanášejí trysky. Výsledkem bývá postupný pokles výkonu a častější potřeba údržby - náhradní trysky, těsnění i hadice seženete na Gmoto.cz. Hlavní příznaky a varovné signály problémů s karburátorem před poškozením motoru Když včas poznáte varovné signály, můžete předejít vážným škodám. Potíže s karburátorem se obvykle projeví jasně. Tyto projevy vám napoví, že směs nebo přívod paliva není v pořádku, a je lepší zasáhnout hned. Nerovnoměrný chod motoru a obtížné startování Jestli motor běží nepravidelně, volnoběh kolísá nebo motorka špatně startuje, karburátor je jeden z hlavních podezřelých. Těžké starty často souvisí se špatnou směsí: buď je chudá, nebo bohatá. Chudá směs mívá nepravidelný volnoběh a někdy i moc vysoké otáčky. Bohatá směs zase může způsobit „čtyřtaktování“ nebo to, že se motor úplně zadusí. Bývá to ucpanými tryskami, špatnou hladinou v plovákové komoře nebo netěsností v sání. Ztráta výkonu a zvýšená spotřeba paliva Jak bohatá, tak chudá směs umí výkon srazit. U bohaté směsi motor nemá dost vzduchu pro dobré spalování, je „líný“, reaguje pomalu na plyn a bere víc benzínu. U chudé směsi může motor působit svižněji, ale při delší jízdě pod zátěží se přehřívá a začne ztrácet sílu. Někdy i zhasne a znovu chytne až po vychladnutí. Vyšší spotřeba je vždy důvod hledat chybu a karburátor je jedno z prvních míst, které má smysl zkontrolovat. Černý kouř z výfuku a zápach nespáleného paliva Černý kouř téměř vždy znamená bohatou směs. Část paliva se nestihne spálit a z výfuku jde kouř se sazemi. Často je cítit i silný zápach benzínu. Kromě zbytečné spotřeby a ztráty výkonu se rychle zanáší svíčka, motor pak ještě hůř zapaluje a může zlobit při startu. Pokud je směs hodně bohatá, motorka může přestat jet úplně. Přehřívání motoru jako rizikový signál Přehřívání je jeden z nejvážnějších signálů a často ukazuje na chudou směs. Když je paliva málo, spalování má vyšší teplotu a motor trpí. U Simsona (vzduchem chlazený dvoutakt) má správná směs vliv i na chlazení, protože palivo pomáhá teplotu snižovat. Pokud po delší jízdě cítíte pokles výkonu, motor je nezvykle horký a chová se „ostře a pak najednou vadne“, zkontrolujte karburátor a směs co nejdřív. Jinak hrozí přidření nebo poškození pístu. Jak rozlišit příčinu: karburátor vs. jiné závady motoru Simson Řada příznaků může vypadat podobně jako závada zapalování nebo problém s válcem. Přesto existují znaky, podle kterých se dá poznat, jestli je chyba v karburátoru, nebo jinde. Dobrá diagnostika šetří čas a vyhnete se zbytečné výměně dílů. Symptomy specifické pro nesprávnou směs (bohatá vs. chudá směs) Hodně napoví barva zapalovací svíčky. Bohatá směs: Svíčka bývá černá, se sazemi a karbonem. Motor může „čtyřtaktovat“, hlavně při částečném plynu, jako by byl pořád zapnutý sytič. Reakce na plyn bývá horší, z výfuku jde černý kouř a spotřeba je vyšší. Motor to většinou hned nezničí, ale výkon a životnost tím trpí. Chudá směs: Svíčka je světlá (bílá až opálená), někdy vypadá „přepáleně“. To je nebezpečné. Motor může jet dobře, ale přehřívá se. Může střílet do sání, po delší jízdě na plný plyn zhasne a naskočí až po vychladnutí. Volnoběh bývá nestabilní a často moc vysoký. Chudou směs je potřeba řešit hned, protože vede k přidření nebo propálení pístu. Sledujte i chování v různých polohách plynu. Pokud motor škube nebo špatně reaguje mezi 1/3 a 3/4 plynu, často je problém v nastavení jehly. Když se při rychlém rozjezdu prvních pár metrů „trápí“ a až pak se rozjede, může být volnoběžná tryska malá. Když naopak škube zhruba kolem 1/3 plynu, volnoběžná tryska může být velká. Rozpoznání problémů karburátoru oproti závadám zapalování či válce Některé projevy se překrývají, ale dá se to rozlišit podle detailů. Zapalování: Vadná svíčka, cívka, přerušovač nebo kondenzátor umí způsobit vynechávání i špatné starty. Rozdíl je často v tom, co svíčka dělá. Když motor zlobí a svíčka je suchá a čistá, ale není jiskra, bývá problém v zapalování. Když jiskra je, ale svíčka je mokrá od paliva, je to častěji karburátor (moc bohatá směs nebo přetékání). Nízká komprese: Opotřebené kroužky nebo válec vedou ke špatným startům a slabému výkonu. Motor se může při startování „točit lehčeji“ než dřív. Svíčka ale často nemá typické znaky špatné směsi (pokud se současně nepálí olej). Nejlepší je změřit kompresi. Někdy se objeví i modrý kouř, což ukazuje na spalování oleje kvůli opotřebení. Mechanické zvuky: Klepání, rachot nebo zvuky od ložisek a čepů jsou mechanická závada. Tyto zvuky nesouvisí s karburátorem a většinou se mění s otáčkami i na volnoběh. Díky těmto rozdílům můžete lépe určit, jestli má smysl jít po karburátoru, nebo se zaměřit na motor či elektriku. Ochrana motoru Simsonu: prevence a včasná identifikace problémů s karburátorem Předcházet problémům je levnější než opravovat. U Simsona to platí hlavně u karburátoru. Pravidelná údržba a zachycení malých potíží včas dokáže zabránit velkým škodám a motorka bude spolehlivější. Doporučené intervaly a způsoby čištění karburátoru Jak často čistit karburátor záleží na tom, jak moc jezdíte a jaké palivo používáte. U běžně provozovaných strojů se často doporučuje důkladné čištění zhruba jednou za 12 až 24 měsíců. Pokud Simsona odstavujete na sezónu nebo používáte benzín s ethanolem, může být potřeba údržba častěji. Když se objeví kolísání volnoběhu, špatné zrychlování nebo horší starty, má smysl karburátor zkontrolovat i mimo „plán“. Na ucpané trysky pomůže rozebrání karburátoru a vyčištění. Trysky se vyndají zvlášť a profouknou se stlačeným vzduchem. Dá se použít i jemný čisticí drátek, ale takový, který otvor nepoškodí (tvrdý kov může trysku zvětšit). Když je karburátor hodně špinavý, mechanici často používají ultrazvukovou čističku, která vyčistí i malé kanálky. Po čištění je důležité vše složit správně a vrátit trysky i díly na správné místo a do správné polohy. Jak kontrolovat hladinu paliva a správné nastavení karburátoru Hladina paliva v plovákové komoře má velký vliv na směs. Když je moc vysoká, směs bývá bohatší. Když je nízká, motor může běžet chudě a přehřívat se. Nastavení plováku se dělá podle hodnot výrobce, někdy s měrkou. U některých typů jde část nastavení udělat zvenku, jindy se musí dovnitř. Dál se seřizuje volnoběh a směs na volnoběh dvěma šrouby. Větší šroub nastavuje otáčky volnoběhu, menší šroub (vzdušník) upravuje bohatost volnoběžné směsi. Seřizování dělejte na zahřátém motoru. Postup bývá tento: lehce zvednout volnoběh, vzdušník zašroubovat na doraz a pak povolit zhruba o 1 až 1,5 otáčky (nebo podle manuálu). Pak najít polohu, kde motor běží nejlépe a má nejvyšší volnoběžné otáčky, a nakonec volnoběh vrátit na správnou hodnotu. Nezapomeňte i na jehlu karburátoru, která ovlivňuje směs mezi 1/3 až 3/4 plynu: posunutí pojistného kroužku níž směs obohatí, posunutí výš ji ochudí. Kontrola těsnosti a seřízení spojů Falešný vzduch v sání je častý a zrádný důvod chudé směsi. Pravidelně kontrolujte dosedací plochy karburátoru, těsnění na sání a všechny spoje hadic. I malá netěsnost pustí do motoru vzduch navíc a směs se rozhodí. Problém může být i ve vůli na hřídeli (podle typu karburátoru). Únik se dá najít tak, že na podezřelé místo opatrně nastříkáte čistič na karburátory (nebo použijete plyn, který se k tomu používá) a sledujete, jestli se změní otáčky. Má smysl kontrolovat také palivové hadice a palivový filtr, aby byl přívod paliva čistý a dostatečný. Kdy svěřit diagnostiku odborníkovi Základní věci jako čištění trysek, kontrolu plováku a jednoduché seřízení zvládne šikovný člověk s nářadím a manuálem. Pokud se ale problém opakuje, je potřeba přesné měření, speciální vybavení (třeba ultrazvuk nebo měření podtlaku) nebo větší oprava karburátoru, je lepší dát motorku mechanikovi. Neodborný zásah může poškodit díly a oprava pak vyjde dráž. Pokud si nejste jistí, nebo se závada pořád vrací, servis je bezpečnější volba. Praktické tipy: Jak prodloužit životnost karburátoru a motoru Simsonu Dlouhá životnost není jen o opravách. Hodně udělají i správné návyky a jednoduchá prevence. Když se o palivo a základní údržbu budete starat pravidelně, dvoutakt vám bude sloužit déle a spolehlivěji. Jak správně skladovat a vybírat palivo Palivo motor živí, ale také umí udělat velké potíže, hlavně když dlouho stojí. Dnes je to ještě citlivější kvůli ethanolu. Pomůže hlavně toto: Používejte stabilizátor paliva: Když Simsona odstavujete na delší dobu (například přes zimu), přidejte stabilizátor. Snižuje tvorbu usazenin, které ucpávají trysky. Vypusťte palivo před delším stáním: Při odstavení na více než pár týdnů je dobré vypustit nádrž i plovákovou komoru. Omezíte tím korozi a problémy s vodou v palivu. Tankujte z ověřených míst: Špinavé nebo zavodněné palivo je rychlá cesta k ucpaným tryskám a dalším potížím. Palivo bez ethanolu: Pokud máte možnost, benzín bez ethanolu bývá pro starší palivové soustavy šetrnější. Existují i speciální paliva pro malé motory. Doporučení pro běžnou údržbu Pravidelná údržba je základ. Hodně pomůže tento jednoduchý seznam: Pravidelně měňte palivový filtr: Filtr zachytí nečistoty, které by jinak skončily v tryskách. Když je nádrž starší nebo rezavá, měňte ho klidně častěji. Udržujte čistý vzduchový filtr: Zanesený filtr omezuje vzduch a směs se bohatí. Čistěte nebo měňte ho, aby motor správně „dýchal“. Kontrolujte hadice a těsnění: Prasklá palivová hadice nebo tvrdé těsnění může znamenat únik paliva nebo přisávání vzduchu navíc (chudá směs). Správný poměr oleje v benzínu: Dvoutakt potřebuje správné mazání. Používejte kvalitní 2T olej, často se jezdí poměr 1:50. Moderní oleje obvykle maží lépe než staré typy a pomáhají omezit karbon. Varovné případy, kdy neodkládat odborný servis Některé projevy je lepší neřešit „až někdy“. Pokud se objeví, dejte tomu přednost: Motor zhasíná na volnoběh nebo vůbec nenastartuje: To ukazuje na vážný problém s palivem nebo směsí a může to motoru uškodit. Únik paliva z karburátoru: Je to riziko požáru a obvykle jde o závadu plováku, jehlového ventilu nebo těsnění. Hustý černý kouř: Značí velkou bohatost směsi, zanášení motoru a vysokou spotřebu. Přehřívání motoru: Často chudá směs a vysoké riziko přidření nebo poškození pístu. Pokud si nejste jistí, nepokoušejte se o opravy, které jsou nad vaše možnosti. Zkušený servis, který Simsony zná, ušetří často čas i peníze. Nejčastější otázky k problémům karburátoru u motocyklů Simson Simson dělá radost, ale chce péči. Spousta majitelů řeší podobné dotazy kolem karburátoru. Tady jsou odpovědi na nejčastější z nich. Můžu opravit závady karburátoru sám nebo je lepší odborná pomoc? Základní úkony jako vyčištění trysek, kontrola plováku a jednoduché nastavení volnoběhu a směsi se dají zvládnout doma, pokud máte nářadí a servisní manuál. Pomoci mohou i zkušenosti z komunit a návody. Jakmile ale jde o přesné nastavení (třeba hladina plováku na desetiny milimetru), speciální vybavení (ultrazvuková čistička) nebo větší opravy a přestavby, je lepší servis. Když se do toho pustíte bez zkušeností, můžete díly poškodit a oprava pak vyjde dráž. Pokud si nejste jistí, obraťte se na mechanika, který má se Simsony praxi. Jak poznám, že je třeba karburátor okamžitě řešit? Hned to řešte, pokud jde o stav, který může rychle poškodit motor nebo ohrozit bezpečnost. Typicky jde o: Zhasínání motoru na volnoběh: Motor nedrží otáčky a pořád zhasíná. Úplné selhání startu: Motor točí, ale nechytá, nebo je start extrémně problematický. Únik paliva z karburátoru: Benzín mimo systém je nebezpečný (hrozí požár). Černý kouř z výfuku: Ukazuje na hodně bohatou směs a zanášení motoru. Přehřívání motoru: Často chudá směs a vysoké riziko přidření nebo poškození pístu. Tohle jsou vážné signály a je lepší jednat rychle, ideálně s pomocí člověka, který se v tom vyzná. Může mít vliv na závady karburátoru kvalita používaného paliva? Ano, má velký vliv. Špatné palivo většinou způsobí potíže postupně a po čase se to zhoršuje, hlavně po delším stání. Benzín s ethanolem je pro starší karburátory náročnější: bere do sebe vodu, podporuje korozi a může poškozovat některé materiály těsnění. Voda v palivu způsobí výpadky výkonu hned a časem poškodí karburátor korozí. Když benzín dlouho stojí, vznikají lepkavé usazeniny, které ucpávají malé kanálky. Poznáte to podle postupného zhoršování výkonu, koroze v palivové soustavě a potíží, které se krátce zlepší po natankování čerstvého paliva nebo použití přísady. Pomáhá stabilizátor, a před delším odstavením také vypuštění paliva ze systému. Přidat komentář Motocykly Simson jsou známé a oblíbené stroje, které mají i dnes spoustu fanoušků. Lidé na nich oceňují hlavně jednoduchou konstrukci a dobrou spolehlivost. I tak ale platí, že bez pravidelné péče se problémy dřív nebo později objeví. Jedna z nejdůležitějších částí, která přímo ovlivňuje výkon i život motoru, je karburátor. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2010-11-10 00:00:00

Boty na šněrování – nebojte se být trendy!

Každá nová módní sezóna přichází s novými či již jednou recyklovanými trendy, některé se chytí více, některé méně, některé zapadnou a a některé si na svou chvíli musí ještě třeba rok počkat. Vždy je tu však jeden trend, který můžeme považovat za ikonický pro danou sezónu. Bohužel (nebo možná bohudík ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků II

Jak fungovala síť obchodů se luxusním zbožím před rokem 1989   Nedávno jsme se na tomto místě (Respekt 33) věnovali „svatyním konzumu“, obchodům s luxusním a jinak nedostupným potravinářským zbožím koncem čtyřicátých a šedesátých let u nás. Nyní se podíváme na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy stále platilo, že více než luxus se každodenním obíháním obchodů před rokem 1989 řešila nutnost zajistit základní fungování domácností. ESO přichází Na počátku sedmdesátých let nová politická garnitura chtěla opět zazdít pracně vybudovaná okna k západnímu konzumu a redukovat dovoz potravinářského zboží ze států na druhé straně železné opony především na jižní ovoce a na kávu. Někdy tento přístup ohrožoval i zakoupené licence – například kokakola se u nás začala vyrábět, ale byla nedostatková, státu se totiž nechtělo kupovat za dolary klíčovou ingredienci – základní sirup. Postupem času se občas, hlavně v Praze, objevilo v krámech mimo prodejny Tuzexu zpestření v podobě atraktivně baleného západního zboží, i když ne v míře, po jaké spotřebitelé toužili. Mnoho západních dobrot se navíc neprodávalo samostatně, ale jako součást drahých dárkových košů. Jako dítě jsem je chodil obdivovat do výkladní skříně specializovaného obchodu s názvem Dárková služba a toužil po sušenkách Prinzen-Rollen či po „bublinkové čokoládě“, lákaly mě i pestrobarevné konzervy s uzeným lososem nebo pražskou šunkou; chladným mě přiměřeně věku nechávala vína, například ve slámě balené Chianti Ruffino, lihoviny a západní cigarety. Dárkové koše a balíčky přitom nepředstavovaly žádnou novinku éry normalizace – najdeme je již v nabídkových katalozích slavného lahůdkářství Lippert a v padesátých letech se jimi proslavil i Dům potravin. Nicméně právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla jejich zlatou érou, neboť představovaly vhodný dar pro slavnostní příležitosti. Cesty k výloze Dárkové služby byly pro mě každodenním potěšením. Slavnostněji jsem pak vnímal výlety do Německé demokratické republiky, kde jsme nikdy neopomněli návštěvu některé z poboček řetězce Delikat, který mě nadchnul jako opravdový poutní chrám konzumu, z něhož jsem odcházel například s granulovaným čajem s citronem, nápojem v prášku do mléka Trink Fix, východoněmeckou náhražkou Nutelly s názvem Nudossi nebo se západní čokoládkou či jiným pamlskem. První Delikat otevřel své brány v roce 1966, velký rozmach řetězce ale přišel od druhé poloviny následujícího desetiletí. Nabízelo se zde především exkluzivní potravinářské zboží východoněmecké produkce, v osmdesátých letech přibyly i západní produkty, hlavně ze Spolkové republiky Německo. Některé větší pobočky nabízely i speciálně pro tento řetězec dodané maso, salámy či sýry. Prodejny Delikat se staly inspirací pro obdobný řetězec u nás, jenž umožnil občanům nedisponujícím tuzexovými bony koupit si západní a exkluzivní domácí potraviny. Došlo k tomu se zpožděním – první prodejna ESO v Praze v ulici Na Poříčí přivítala zákazníky až v roce 1983. O rok později následovalo deset dalších poboček a rozmach pokračoval i v následujících letech. Vůbec největší prodejna ESO zahájila činnost v roce 1986 v pražské ulici Na Příkopě, ale značka ESO, která byla v lidovém podání jako označována jako prodejna pro Ekonomicky Silné Občany, se začala objevovat i v krajských a okresních městech. Zpočátku se zde prodávaly hlavně dovezené západní trvanlivé potraviny. Často šlo přitom o stejné zboží, jaké nabízel Tuzex, což poněkud popuzovalo kriminalisty v rámci potírání šedé ekonomiky a nelegálního obchodování s tuzexovými bony, kteří navrhovali, aby zboží v prodejnách ESO bylo zvlášť označeno, protože jinak těžko dokazovali, že podezřelý disponuje právě tuzexovým sortimentem. Úřadům se však do podobných opatření nechtělo. Už tak měly potíž s vysvětlováním občanům, proč si nejatraktivnější zboží nemůže pracující koupit za své poctivě vydělané koruny a musí platit vekslákům za bony. Stejně jako v Delikatech i v prodejnách ESO se uplatnily exkluzivní domácí produkty, z nichž některé se vyráběly výhradně pro tento řetězec. Plnily tak často stejnou roli jako na konci padesátých a v šedesátých letech Dům potravin. Postupně pobočky ESO nabízely i vlastní lahůdkářské a cukrářské zboží, často opravdu vynikající. Pravda, lidé oprávněně žehrali na vysoké ceny v prodejnách a stěžovali si, že některé kvalitnější zboží putuje právě jen tam. Ani tato náhražka Tuzexu nefungovala dokonale – leckdy se kvalitnější zboží nedostávalo, jindy chyběly atraktivnější obaly… Přesto však se prodejny ESO staly dalšími svatostánky konzumu, z nichž si lidé odnášeli západní kečupy, sýry, různé cukrovinky nebo nápoje v prášku značky Tang, stejně jako domácí výrobky, běžně nedostupné, ať již se jednalo o salám Herkules, sýr Jadel, oříškové hrudky, pivo v soudcích, kávu arabika… Skutečným králem sortimentu však byly výběrové párky. V uzeninách je občas prodávají i dnes, ale jaksi to už není ono.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2019-08-17 08:15:55

Zpívá Bedřich Ludvík

Věděli jste to? Že ten pán zpívá? Že hlasem vychází ze svého těla a míří k vám. Kdybyste ho měli nějak zařadit, ten zpěv, snad je to folk s různými přesahy, ale proč nenechat prostě jen písničkáře? Protože je to i trochu jinak. Některé Bedřichovy písničky totiž nejsou "pouhými" písněmi a jsou všeobecně známé. Ještě se nechytáte? Abych přestal blbnout? Poslechnu. Jsou to znělky. Pro každý svůj dokumentární seriál si pan režisér nařídil či doporučil napsat melodii a text, nazpíval si ji a pak šla do světa. V jedné takové znělce se zpívá i o mně, ach! Představte si to! Jsem na to dost pyšný a musím teď na chvilku přestat psát, abych se vzpamatoval. Mám leccos za sebou, ale přece jen, když už se o vás začne i zpívat… Tak. Už jsem zase zpátky. Nohama na zemi.  A hned mě napadá otázka, jestli totiž může blízký člověk psát o svém příteli? Odpověď? Může. Klíďo – píďo. Některé Bedludovy písničky, nejen znělky, mají v sobě zvláštní kus tajemství. Jakoby z mužského i ženského světa.  …a uhod bys je snad/jen kdyby Bůh byl stvořil muže/ ze žebra Evy… (Vladimír Holan)  Zažít to zpívání je nejlíp na živo, pamatuju jeden čas pravidelné večery B. Ludvíka (někdy s Terezou Boučkovou a dalšími hosty) v Jindřišské věži v Praze. Ale co se dá vlastně psát o tajemství? Abych vám připomenul, co vlastně od Bedřicha všechno znáte, zmiňuji některé seriály. Tak třeba ten o rozhlednách – Rozhlédni se, člověče. Do věží, cyklus o pražských věžích, Památné stromy, Zpět k pramenům… Julie se mě teď ptá, kterou tu píseň - znělku mám nejraději já. Tak to je jednoduché, Půjdem zpět k pramenům, k vodě a kamenům, zpět k pramenům. (Zpíváme si to i v autě, ale nikdy se nějak netrefíme – kdyby to byl někdo jiný, podezíral bych ho, že to dělá schválně, aby mě hudebně zblbl, ale Bedřich? To ne.) {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Proč je na začátku titulek Zpívá Bedřich Ludvík? Protože on toho kromě zpívání, hraní a skládání dělá ještě hodně. Kromě práce v lese a na pozemku a občasné pomoci dětem pořád točí, snímá, stříhá. Z posledního roku se mi líbil například dokument o naší hymně s kytaristou Štěpánem Rakem. Odvysílala ČT2. Zpět k písničkám. Jednu má Bedřich zvláštní, je na cestu domů. Bývá na koncertě poslední, jenže někdy to nevyjde a lidi si vytleskají přídavek, a to je pak jiná. Nebo ji pan autor zařadí jako přídavek, a lidi zrovna dost netleskají nebo pospíchají. Ta písnička má pěknou lehkou melodii a opravdu o ničem jiném není, jen na cestu domů aby se vám dobře šlo. Až se jí naučím, budu ji zpívat vnučkám před usnutím. Poslední proč. Proč si některé Bedřichovky zpívám? Z radosti. Třeba proto tušené tajemství, třeba proto, že můžu snít. O tom jak krásný bude svět až Bůh stvoří muže ze žebra Evy.

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-02-21 06:00:01

Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze?

Prahu v pondělí ochromil protest zemědělců, další „vzpoura“ proti Bruselu je v plánu na čtvrtek, tentokrát však traktory vyrazí směrem k hranicím České republiky. První „hartusení zbraněmi“ se příliš nepovedlo a protest se změnil spíš v politickou frašku. Od akce se už dopředu distancovaly nejen tři hlavní zemědělské organizace v Česku, ale nakonec své traktory znechuceně otočili i někteří lidé, kteří do metropole původně přijeli v bojové náladě. „Neupírám nikomu právo stávkovat, ale tak jak dezinfo scéna ukradla stávku učitelům, tak to teď udělala i zemědělcům. Oceňuji, že se hlavní zemědělské organizace neúčastnily této taškařice a raději dávají přednost smysluplné debatě s ministrem zemědělství a premiérem,“ má jasno europoslanec Tomáš Zdechovský. Levnější potraviny? Ministr Výborný prověří marže obchodníků a zruší některé dotace, říká v rozhovoru Číst více Organizátoři s pochybnou minulostí Bylo by však nefér tvrdit, že zemědělci nejsou v právu a některé jejich požadavky nejsou v pořádku. Jenže něco požadovat pod taktovkou organizátorů, kterými v pondělí byli předseda Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy a Asociace svobodných odborů Bohumír Dufek a bývalý šéf Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek, vzbuzuje spíš kontroverze. „Pan Jandejsek byl šéfem Agrární komory a prodlouženou rukou Babiše, na dotacích si jeho firmy přišly na 2 miliardy korun. Ten se opravdu špatně nemá. Pan Dufek zase ukazuje, že si na pódium stoupne s každým, je mu to úplně jedno. Víc k němu nemá cenu asi říkat,“ říká v rozhovoru pro Čtidoma.cz europoslanec Tomáš Zdechovský. Čelí Česká republika zemědělské apokalypse? Ne, to rozhodně ne. Chápu námitky mnoha drobných zemědělců, že se jim podniká stále hůře. Tlačí na ně agrobaroni, kterým těžko konkurují, do toho mají strach z někdy až nesmyslných opatření, jež jsou součástí Green Dealu. Proto je nutné k těmto návrhům přistupovat pragmaticky, ne ideologicky. Jinak to bude začátek našeho konce. Právě odstoupení od Green Dealu coby hlavní požadavek protestujících v Praze – dává vám to smysl? Přiznám se, že jsem nikde neviděl sepsané požadavky zemědělců, co chtějí po vládě. Ptala se na to i řada novinářů. Tím, že jim protest ukradla proruská dezinformační scéna, se ten účel jaksi vytratil. Odstoupení od Green Dealu není možné, je však v silách změnit některé návrhy, což se i v EP děje. Evropská lidová strana se postavila proti zpřísňování podmínek právě u zemědělců. Přes to všechno, není odsouzení protestů i ústy některých politiků nešťastné? Upozorňují na to, že traktory na magistrále zaplatili daňoví poplatníci, nesklouzneme tím ale k jakešovskému „berou milion, berou dva miliony a protestují“? Nemyslím si, že se tady hodí podobné srovnání. Na jednu stranu si agrobaroni stěžují, na druhou stranu teče do zemědělství třetina všech evropských dotací. To je nutné říct úplně napřímo. Pokud se podíváme na to, kolik vydělal za poslední roky pan Jandejsek, pak to legitimní úplně není. Aktuální nastavení zemědělské politiky EU odnáší hlavně malí a drobní zemědělci, pro které jsou ty podmínky mnohem horší. To se snaží i česká vláda měnit, ministr Výborný škrtl některé dotace, které braly obří podniky, přestože je nepotřebovaly. Agrární komora a další hlavní zemědělské organizace naopak podpoří čtvrteční protest, kdy traktory pojedou k hranicím. Upozorňují na byrokracii na půdě EU, pokřivený evropský trh apod. S mnoha věcmi lze souhlasit, nebo ne? Legitimním požadavkem je snížení byrokracie, což ale řeší už ministr Výborný jak na domácí půdě, kde zřídil skupinu expertů, která připravuje snížení administrativní zátěže pro zemědělce, tak i v Bruselu, kde jak avizoval, to otevře, až pojede na setkání evropských ministrů zemědělství. Pokřivený trh tady je dlouhodobě, snahy o narovnání podmínek ve prospěch drobnějších a menších zemědělců dlouhodobě neprochází. Co nízké ceny obilí kvůli prodeji přebytků z Ukrajiny – je to nespravedlnost, nebo to zařadíme do škatulky „buďte solidární s napadenou zemí“? Určitě jde o další vážný problém, který se řeší na úrovni EU. Jedním řešením by mohly být třeba vratné kauce či cla, jež by se Ukrajině vracela, kdyby produkt mířil do afrických zemí. Obilí by mělo určitě splňovat stejné podmínky, které musí splňovat obilí vypěstované v EU. Unie pak musí zajistit, aby ukrajinská produkce mířila především do Afriky, kde obilí potřebují nejvíce. TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici Číst více Společná zemědělská politika je dlouhodobě Achillovou patou Evropské unie, na tom se asi shodneme. Proč to tak je? Bohužel máte pravdu. Zemědělská lobby je nesmírně mocná. Už jsem naznačil, kolik financí míří do této oblasti. Jedná se o obrovský balík peněz, o které se vždy hraje. Na trhu jsou velcí a malí hráči a jejich požadavky se liší. Velcí často argumentují levnější výrobou a také velkým počtem zaměstnanců, dávají práci lidem v regionech, kde třeba té práce tolik není. Malí zemědělci jim samozřejmě nemohou konkurovat. SZP je tak doporučením členským zemím, v jakých mantinelech se pohybovat, skutečný problém ale neřeší. Postavení obrovských agrokoncernů vůči malým zemědělcům je prostě velmi neférové a nerovné. Kvóty, regulace a další omezení. To prostě naštve. Divíte se zemědělcům, že protestují? Chápu, že v kontextu levného dovozu ze zahraničí, byrokratické zátěže, splňování přísných norem v EU a pak také dalších zpřísnění v souvislosti s Green Dealem toho mají dost. Je dobré v tomto tlačit na Brusel, ať je nechá dýchat a ať něco udělá s narovnáním podnikatelského prostředí mezi zemědělci. Pokud si farmáři definují jasné podmínky, dohodnou se na nich a budou o tom smysluplně vyjednávat s ministrem či premiérem, pak v tom nevidím problém. Ale stávky typu, který jsme viděli v pondělí, nic nepřinesou. Akorát to zhorší postavení zemědělců pro další vyjednávání, což je chyba. KAM DÁL: Jedenáctiletý chlapec poprvé v životě slyší díky průlomu v medicíně. Budou mít šanci i další děti?

Čas načtení: 2024-03-30 08:08:52

Od pondělka začnou platit některé změny v povinném ručení. Pojistit si tak nově musíte i některé koloběžky

O změnách v povinném ručení se mluví už řadu měsíců. Začnou platit už v pondělí 1. dubna. Připomeňme si proto, na co nezapomenout, na co se připravit a co si nově povinně pojistit. Vyšší pojistné limity Tato změna rozhodně patří k těm, které bez debat byly potřeba. Především proto, že vše kolem nás je stále dražší. […]

Čas načtení: 2024-04-01 12:58:16

Český kněz Petr Piťha promluvil k lidem a dohnal některé k slzám

Český kněz Petr Piťha promluvil k lidem a některé dohnal některé k slzám. (Foto: Youtube) Vyznání pic.twitter.com/ZNeCNkuGh5 — Lukáš Pollert (@pollert11) April 1, 2024... Článek Český kněz Petr Piťha promluvil k lidem a dohnal některé k slzám se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-08-05 17:13:33

Neporušujete některé zásady GDPR? Zjistěte, co všechno se skrývá za ochranou osobních údajů 

Zákon o ochraně osobních údajů už je mezi námi více jak 6 let. Dodržování tohoto právního rámce by mělo být prioritou pro všechny společnosti, které nějakým způsobem nakládají se zákaznickými daty a osobními informacemi. Co podle GDPR patří mezi osobní Read More Neporušujete některé zásady GDPR? Zjistěte, co všechno se skrývá za ochranou osobních údajů  The post Neporušujete některé zásady GDPR? Zjistěte, co všechno se skrývá za ochranou osobních údajů  first appeared on Radírna - Internetová online poradna.