Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-15 20:15:00

Statek hrůzy na Karlovarsku: Krávy na pokraji smrti i těla uhynulých zvířat

Nedaleko Žlutic na Karlovarsku ve středu veterinární správa, policie, veterinář i zástupce samosprávy zasahovali v chovu zvířat, která byla zanedbaná a na pokraji života a další už uhynula. Veterinární správa pro Karlovarský kraj (KVS) nařídila přeživší zvířata chovatelce odebrat. Byly mezi nimi krávy, kozy i ovce. Případ vyšetřuje policie.

Čas načtení: 2025-08-13 12:09:50

Pikantnosti z dvora Ludvíka XIV.: Intriky bujely a pod honosnými šaty se skrývala zanedbaná hygiena

Královské dvory bývaly vždy známy jako místa elegance, bohatství a moci. Za Ludvíka XIV. tomu nebylo jinak. Jednalo se ale zároveň o dějiště spletitých milostných vztahů a politických intrik. V době, kdy každý pohyb krále byl pečlivě režírovaný a dvorská etiketa připomínala velkolepé představení, se milenky stávaly nejen součástí králova soukromí, ale i nástrojem politického vlivu. The post Pikantnosti z dvora Ludvíka XIV.: Intriky bujely a pod honosnými šaty se skrývala zanedbaná hygiena first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-10-25 05:00:00

Azyl Tylda v problémech. Majitelka pracovně vyhořela, zvířata si rozebraly jiné spolky

Péči o zvířata už nezvládá provozovatelka Azylu Tylda Iva Stejskalová. Dům v Drahlovicích na Berounsku, kde azyl sídlí, má plný harampádí, zvířata zanedbaná. Poté, co skončila v nemocnici, odvezli zástupci tří spolků z Tyldy 14 psů a koček, většinu z nich ve špatném stavu.

Čas načtení: 2020-02-27 10:13:43

Buduj brand

Příručka pro začínajícího podnikatele Budujte svou vizuální identitu! Péče o značku je velmi důležitá, ale často zanedbaná povinnost Podnikáte-li za účelem zisku, pak pro vás brand musí být něco jako svatý grál. Podnikatelé často zapomínají na to, že lidé vnímají především očima. Všichni známe ten pocit … něco vidíte, až vás z toho zamrazí. Zaujmout v dnešním zcela nasyceném tržním prostředí není jednoduchý úkol, ale pokud váš produkt zaujme, najde si svého zákazníka. Důvodů, proč mnozí podnikatelé nepečují o svoji značku je mnoho. Nejčastěji slyšíme „jsme malá firma“. To je ale velký omyl! V dnešním digitálním světě na velikosti nezáleží Drobný podnikatel i živnostník musí brát svoji značku stejně vážně jako nadnárodní společnost. Pokud se o vzhled své značky a svých produktů staráte, máte předpoklad uspět. Vaše značka je vaše jméno. Je to pilíř celé firemní kultury. Správně nastavená firemní identita je základním kamenem pro následný růst. Značka, která vizuálně budí důvěru, je pro další marketingovou práci nezbytná. Nesmíte se dívat na budování firemní identity jako na jednorázovou událost, ale jako na dlouhodobý proces. Vaše značka je vaše jméno. Je to pilíř celé firemní kultury Nyní se zeptejte sami sebe. Zaslouží si vaše značka, produkt či služba lepší péči? Svěřte péči o svou značku do našich rukou. Vyhodnotíme aktuální stav a v případě potřeby provedeme kompletní re-brand. Ukážeme Vám, že je to možné, aniž byste museli jednorázově vynakládat velké finanční prostředky. Pokud ještě stále nevíte proč používat jednotný vizuální styl, podívejte se na ukázku užití grafické identity na obrázku zobrazeném pod textem. SledovatSledovatSledovat ← Rekonstrukce provozovny Využívej sociální sítě → ÁJA RADÍ Co je to brand? Podle angl. slova značka. Brand je souhrnné označení pro jednotný vizuální styl. Jedná se o styl a způsob prezentace vaší značky, produktu či služby na veřejnosti. Někdy označováno jako korporátní či firemní identita nebo zjednodušeně grafická identita. Jak mám budovat jednotný vizuální styl? Podnikáte, chcete modernizovat nebo máte připravený nový podnikatelský plán? Je na řadě tzv. brand building. Obvykle se začíná tvorbou logotypu, v němž by se měl odrazit název a předmět vašeho podnikání. Neméně důležitý je také výběr firemních barev, grafické podoby písma a celkového stylu, který budete používat při komunikaci. Před tím, než se rozhodnete pro tvorbu grafické identity svépomocí, vám dáme radu. Věnujte se svému podnikání a tuto odbornou práci přenechte profesionálům. Zanechte nám kontakt a můžeme nezávazně prokonzultovat váš záměr. K čemu je mi grafický manuál V průběhu podnikání můžete mít různé dodavatele na různé činnosti. Dodavatel, který přichází do styku s grafikou firmy je povinnen řídit se pravidly. Ty definuje grafický manuál pro užití jednotného vizuálního stylu. Jedná se o souhrn pokynů pro užití identity v praxi. Pravidla se poté aplikují při přípravě polygrafických vzorů jako např. vizitky, dopisního papíru, obálky, pvc cedulek, brožur a dalších tiskovin, ale také při tvorbě grafiky internetových stránek nebo e-marketingu. Váš produkt může být úchvatný. Dobrá zpráva je, že máte dost možností, jak o tom přesvědčit i zákazníka. Let’s Get Started Ready To Make a Real Change? Let's Build this Thing Together! Setup A Free Consultation SledovatSledovatSledovatSledovatSledovatSledovat

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-15 08:56:39

Jarmila Pospíšilová: Neumím si představit život bez knihy

Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“   Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání? Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.   Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi? Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech? Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.   Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu? Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.   Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku? Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.   Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov? Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr? Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.   Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora? Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení… Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.   Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.

Čas načtení: 2020-10-23 17:52:17

Proč Marianne pláče a ani já nejsem optimistou

Na minulý článek o Francii mi došlo hodně reakcí, z toho pět z Francie samotné; zdá se, že zaťal do živého. K Francii samotné. Jediný aspoň teoretický způsob, jak současnou situací pohnout mírovými prostředky ve prospěch republiky a republikánských hodnot, by bylo sekularizovat mládež vyrůstající v banlieues. Nakonec člověk může změnit svůj názor na svět, není to barva kůže nebo očí, které jsou dány v okamžiku narození a se kterými nic neuděláte. A odpadlíků je už teď nejspíš více, než si myslíme. Oni mají velmi dobrý důvod se k tomu veřejně nehlásit, takže žijí tak trochu pod hladinou. Jenže: i když je jich skoro určitě více než v roce 2000, mnoho jich nebude. Mapování postojů veřejnosti, které v posledních letech uskutečňuje agentura IFOP, ukazuje velmi špatná čísla, hlavně v mladé generaci do 25 let věku. V poslední zprávě ze září 2020 se uvádí, že 74 procent mladých francouzských muslimů upřednostňuje islám před republikánskými principy, 26 procent jich odmítlo odsoudit vraždu redaktorů Charlie Hebdo a dalších 12 procent sice odsuzuje, ale připustilo, že sdílí některé motivace pachatelů, 41 procent francouzských muslimů bez ohledu na věk by se neúčastnilo minuty ticha za zavražděné redaktory a 25 procent z nich dokonce připustilo, že by takovou ceremonii byli ochotni narušit urážkami. Vesměs jsou to daleko horší čísla než celkové průměry pro francouzské obyvatelstvo jako takové. Myšlenka, že islám je nekompatibilní s hodnotami francouzské společnosti, je pak naprosto běžná. Myslí si to 29 procent všech muslimů, 47 procent mladých muslimů a celých 61 procent nemuslimů. Příkopy jsou tedy pořádně hluboké. Pojem paralelní společnosti sedí na situaci naprosto skvěle. Hloupí Francouzíčci První věc: těch 61 procent Francouzů-nemuslimů, kteří soudí, že islám je neslučitelný s hodnotami francouzské společnosti, je zajímavé číslo – zřetelná většina, a to v zemi, která má významnou muslimskou menšinu už zhruba půl století (od odchodu z Alžírska). Zastavuji se u toho proto, že u nás občas narazíte na takovou pohrdavě-nadřazenou kritiku vedenou po linii “hloupý Čecháček, který nebyl v životě dál než na Jadranu, má iracionální strach z neznámé kultury a nechá se zblbnout populisty”. Výsledky francouzského výzkumu ukazují, že tak jednoduché to zas nebude, i když by si to kazatelé multikulturní utopie přáli. Francouzi, kteří mají ve svém okolí islámské komunity po celý život, taky v oblasti civilizačního soužití žádným velkým optimismem nehýří. Asi jsou to hloupí Francouzíčci, kteří nebyli v životě dál než v Bataclanu, nebo co. (Ostatně – to je asi ten důvod, proč si ex-muslimky Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali ve svých dopisech stěžují na negativní postoj západních liberálů. Vzdělaného ex-muslima opravdu nejde obvinit z toho, že by nevěděl, o čem mluví, a trpěl pouhou iracionální fobií vůči neznámé kultuře. Bez této zástěrky je dalším přirozeným krokem čistá emocionální hostilita vůči někomu, kdo svými námitkami narušuje hezký svatý obrázek sestavený z nedotknutelných ideálů.) Druhá věc: jakákoliv snaha změnit poměry v mladé generaci bude mimořádně obtížná. Tu generaci kolem pětadvaceti už nikdo nezkonvertuje, to už jsou “hotoví lidé”, kteří se moc nemění. “Vyškubnout” z ní jednotlivce, to se možná podaří, ale za cenu nepohodlí a rizika pro ně samotné. Jestliže tři čtvrtiny vašich vrstevníků nadřazují náboženství nad republikánské hodnoty, jak asi budou reagovat na to, že tento postoj opustíte a zařadíte se do sekulární menšiny? V teokraticky naladěných skupinách nemívají sekulární minority zrovna klidný a bezpečný život. Takoví odpadlíci se asi zase budou skrývat, čímž bude jejich působení na ostatní omezené – žádný efekt sněhové koule se nedá čekat. S generací kolem dvanácti let věku by se něco dělat dalo, jenže situace je natolik zanedbaná, že takový úkol je intelektuálním ekvivalentem vylodění v Normandii. S tím rozdílem, že protivník na dobývaném teritoriu je tak desetkrát silnější a podporuje ho i velká část “civilního obyvatelstva”, což v Normandii nebylo. Toto je skoro beznadějný úkol, když každý učitel nasazený na té pomyslné frontě musí počítat s tím, že je v daný okamžik sám a že se mu může kdykoliv stát totéž co Samuelu Patymu, jehož oddělená hlava skončila na chodníku (a na Twitteru, aby každý věděl, co se mu stalo). V tomhle byl boj na normanských plážích jiný, tam se aspoň ti chlapi mohli podporovat navzájem a bránit se stejnými prostředky, jakými na ně bylo útočeno. Spíše si myslím, že přes veškerou rétoriku se Macronovi žádná školní ofenzíva nepodaří. Selhává to právě na zranitelnosti těch učitelů, kteří nemají jak se bránit a musejí být opatrní. (Abychom si rozuměli: já bych si moc přál, aby se ta školní ofenziva povedla, jenom tomu při pohledu na dnešní poměry moc nevěřím. Vůči jednotlivcům může být stát neskutečně mocný i za použití zcela legálních prostředků, vůči početným a uzavřeným komunitám zas tak mocný není.) Bojujeme minulé války Jedna z nepříjemných vlastností, kterými civilizace poškozují sebe sama, je jejich tendence bojovat minulé války, která vede k nepoznání nových vynořujících se hrozeb. Příklad? Kvůli tomu, co se odehrálo v letech 1933-1945, máme dodnes poměrně silnou imunitní reakci na nacismem smrdící ideologie. Kdyby se ne 74 procent, ale třeba “jen” 20 procent etnicky francouzské mládeže v průzkumech veřejného mínění hlásilo k názoru, že jejich bílá kůže jim propůjčuje nadřazenost nad ostatními spoluobčany, dávno by se zbytek společnosti probudil. Neziskovky by křičely, politici by požadovali změnu, v kinech a v televizích by běžely reklamní spoty bojující proti zlu. Na podobný vývoj v jiném kontextu ale nebyla evropská intelektuální vrstva schopna zareagovat. Ještě i teď se část jejích představitelů brání pomalu prosvítajícímu šerednému poznání, že hrůzy Islámského státu nebyly ojedinělým excesem a že se mohou odehrát i na evropské půdě. (Ba dokonce můžou potrefit je samotné osobně.) A snaží se najít všechna možná uklidňující vysvětlení, která by převedla problém do známého zarámování – rasismus, chudoba, diskriminace. I když reálná situace s těmito nepříliš originálními vysvětleními není konzistentní. Hm. Jeden z důvodů, proč vůbec platíme určitý typ vzdělanců, je ten, aby studovali svět, rozuměli mu lépe než průměrná populace a dokázali před nějakým nebezpečným trendem varovat dříve, než dojde k tvrdému nárazu. Ale nevypadá to, že by to moc fungovalo. První, kdo ve Francii spouštěl poplach, byli lidé mimo akademické prostředí, třeba běžní obyvatelé ze čtvrtí, které se rychle zvrhávaly v nebezpečné oblasti. Vzdělanců mezi těmi časnými varujícími bylo málo, dali by se spočítat na prstech a mnohdy působili mimo akademické prostředí (Zemmour, Houllebecq, Camus, Kepel). Proč? Toť těžká otázka. Možná v tom bude hrát roli určitá stádnost moderní akademie. On to zase takový ráj nezávislých osobností není a ti, kteří dělají vlny nějakým špatným směrem, budou narážet na všelijaké problémy, třeba se získáváním grantů. Dříve se elita definovala původem (šlechta, etnikum), dnes si hodně lidí myslí, že ji definují peníze; ale já si myslím, že hlavním definičním znakem západních elit jsou v roce 2020 ty správné názory. Jinak by tolik lidí neexhibovalo na Twitteru či Facebooku. To ovšem svobodě zkoumání a skeptického přemýšlení nikterak nepomáhá. A následky toho, že zavřete mozky do pomyslné klece politických tabu a odrazujete je od toho, přemýšlet mimo rozsah stanovený mřížemi, nejsou jen teoretické. Můžou mít třeba podobu hlavy učitele na pařížském chodníku. Pražské chodníky toho zatím zůstaly ušetřeny, zatím. Co uděláme pro to, aby to tak i zůstalo? Pro začátek můžeme nemlčet, když se někdo pokusí utnout diskusi, nastolit dogma a zavřít kritikům ústa. A to pod jakoukoliv záminkou. Ony se vždycky vybírají záminky, které znějí na první poslech dobře až vznešeně, tím se nenechte zmást.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-03-12 15:30:00

Výměna manželek: Kromě nezvladatelných a zavšivených dětí se Martina musela vypořádat i se šváby

Jednou za čas se v pořadu objeví extrémní domácnost. I když to tentokrát vypadalo, že se tvůrci v nové sérii soustředili spíše na výchovu dětí, teď je v hlavní roli zanedbaná domácnost, naprosto nezodpovědný otec, lehce jednoduchá matka a dětí, které vypadají, že je vychovávají vlci.

Čas načtení: 2024-03-20 18:00:01

Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo

„Když jsem byla malá, upozorňovali mě na místní chudobinec tichým a vyděšeným šepotem. Dokonce i prázdná budova jako by vyvolávala strach a odpor. Po cestě, na níž stála, lidé buď nechodili, nebo přecházeli na druhé straně s odvrácenými tvářemi. Ta hrůza se dotýkala i mě, malého dítěte, které o historii chudobinců nic nevědělo. Celý život jsem se na ty budovy dívala s hrůzou.“ Zapamatovala si též, jak jí před lety dědeček vyprávěl o známém, jehož dobře znal a který procházel těžkými časy. Tento muž požádal úřady o pomoc, ale když mu bylo sděleno, že ji nedostane a namísto toho bude poslán do chudobince, odpověděl: „Raději bych zemřel.“ Pak odešel a oběsil se. Takto ve své knize vzpomíná Jennifer Worth, která v poválečných letech působila v Londýně jako porodní asistentka u řádových sester. Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí Číst více Dobrá myšlenka se mění v peklo Chudobince fungovaly v Británii od 17. století takřka až do poloviny 20. století. Nejvíce byly rozšířené ve viktoriánské éře. Sloužily jako útulky pro chudé, nemocné a staré lidi. Hlavní podmínkou přijetí bylo, že osoba musela v areálu pracovat, pokud toho byla schopna. Odtud pochází i název „workhouse“ – doslova „dům práce“. Tento typ sociálního zařízení se napohled zrodil z čisté křesťanské dobroty. Nemajetní lidé bývali pronásledováni z místa na místo, nikde nenacházeli útočiště a podle zákona je směli jejich pronásledovatelé ubít k smrti. Nuzákům, kteří dlouhodobě žili v bídě, musel nový systém zpočátku připadat jako ráj: každou noc přístřeší, lůžko na spaní, oblečení, jídlo – ne hojné, ale dostatečné – a k tomu práce, která toto skromné živobytí zaplatí. Ale jak se často stává, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Život v těchto institucích neměl být příjemný hlavně proto, aby do nich nevstupovali ti, kdo byli schopni práce, ale vyhýbali se jí. Mnohé domy se časem proměnily v manufaktury, v nichž se snažili z ubožáků vytěžit, co se dalo. Často dělali nesmyslné práce. V andorrském chudobinci například drtili kosti na hnojivo, dokud se roku 1845 nezjistilo, že se hladovějící chovanci o hnijící kosti prali, aby z nich mohli vysát morek. Domy hrůzy vrhají dlouhé stíny Odhaduje se, že v roce 1832 žilo v Británii 1,5 milionu chudáků, tedy asi 12 % z 13 milionů. Tehdy ty největší chudobince hostily i více než tisíc chovanců. Systém těchto sociálních institucí byl zrušen v roce 1929, ale přetrvával ještě několik desetiletí, protože jeho dlouhodobí obyvatelé neměli kam jít a neuměli se o sebe postarat.  Po roce 1948 byla spousta těchto domů přeměněna na domy pro přestárlé nebo dlouhodobě nemocné. Některé byly paradoxně přestavěny na luxusní rezidence. Svůj stín vrhaly i dlouho poté. Jennifer Worth vzpomíná, že ještě v 50. letech pocházela většina nemocnic v Anglii z přeměněných chudobinců, takže už samotné budovy vyvolávaly u nemajetných pacientů, kteří celý život žili s hrůzou, že se dostanou do chudobince, pachuť ponížení a smrti. Místa v Česku, kde vydrží jen ti nejstatečnější: Hřbitov bláznů, strašidelný les a Býčí skála Číst více Jak zní vytí z chudobince K povinnostem mladé Jennifer patřilo též navštěvovat paní Jenkinsovou. Tato stará žena byla zcela zanedbaná, zpustlá a natolik podvyživená, že zpod kůže vystupovaly kosti. Žila v nuzném špinavém bytě, do kterého zatékalo, a spávala ve svém křesle. Jako psychicky narušená často mluvila z cesty o jakési imaginární osobě: „Řekněte Rosie, že tentokrát ji navštívím, budu drhnout podlahy celý den, ale určitě mě nechají, abych přišla…“ Největší šok však na nezkušenou pečovatelku čekal, když tato paní náhle vydala hluboký zvuk. Znělo to jako vytí vlka v hrozné bolesti. Krev z něj tuhla v žilách. Sestra Evangelina, která Jenny zaučovala, jí později vysvětlila: „Tomuto zvuku se říká vytí z chudobince.“ Ze záznamů se dozvěděly, že paní Jenkinsová pobývala v chudobinci v letech 1916–1935. Byla přijata jako vdova s pěti dětmi, která se nedokázala sama uživit. Z útržků rozhovorů sester si Jenny postupně poskládala celý hluboce tragický příběh nešťastné ženy. Když osudu nelze uniknout Paní Jenkinsová se narodila v Millwallu a jako většina děvčat nastoupila do továrny ve věku 13 let. V osmnácti se vdala za místního chlapce. Pronajali si dva pokoje a během následujících deseti let se jim narodilo 6 dětí. Pak se u jejího manžela rozvinul kašel. Začal plivat krev a krátce nato byl nalezen mrtvý. Nejstarší desetiletá dcera zanechala školu, aby se mohla starat o nejmladší tříměsíční batole a matka se vrátila do továrny, kde od osmi do šesti šila košile. Brávala si práci domů a často i s dcerou vysedávala při svíčce a šila. Na nájem a jídlo pro rodinu jim výdělek stačil. Pak ale přišla tragédie. V práci se paní Jenkinsové zachytil rukáv o kolečko, které přitáhlo její paži k řezným čepelím. Šlachy byly narušeny, na doktora neměla, pracovat nemohla… Rodina se musela přestěhovat do vlhkého sklepa bez oken. Paní zkoušela žebrat, ale strážníci ji vyhnali. Pouličním prodejem zápalek si taky moc nevydělala. Postupně dala do zástavy vše, co měli, i postel s přikrývkami. V noci se děti s matkou tiskly k sobě, aby se aspoň trochu vzájemně zahřály. Bez tepla, světla a v neustálé vlhkosti děti rychle onemocněly. Matka prodala své vlasy, poté i své zuby, ale ani to nepomohlo. Nakonec jí zemřelo nejmladší dítě. Na pohřeb neměla, tak dítě uzavřela do bedničky od pomerančů, zatížila kameny a v noci tajně spustila do řeky. Tehdy konečně přiznala porážku a smířila se s nevyhnutelným. Zanechte naděje, kdo sem vstoupíte Za pár dní již ona a děti – špinavé, hadry přehozené přes hubená těla, hladové a roztřesené – stály na neosvětlené ulici u velkého zvonu před chudobincem. Matka plakala, protože jen ona znala tu strašlivou pravdu: že rodina bude rozdělena, jakmile překročí brány. S pohledem na osudný zvon na chvíli zaváhala. Ale její nejmladší dítě, téměř tříletý chlapec, začal kašlat, a tak odhodlaně zazvonila. Život v chudobinci byl hrozný. Od osmi večer do šesti ráno byly na ženském oddělení zavřeny v noclehárně, jejímž středem vedl kanál, do kterého si v noci ulevovaly. Denní místnost byla jejich jídelnou, kde seděly u dlouhých lavic a jedly. Všechna okna byla nad úrovní očí, aby jimi nikdo nepohlížel ven. K čtvercovému vnitřnímu dvoru nebyla připojena žádná brána. Bylo to vlastně vězení. Ženy pracovaly celé dny, šily plachty, pedantsky drhly podlahu nebo rozmotávaly lana namočená v oleji, která byla tvrdá jako ocel, a krvácely z nich ruce. Ještě horší než práce byla doba odpočinku. Chovanky unavené fyzickou prací si neměly kam sednout, jen zády k sobě na lavicích. Nebylo zde nic, čím by zaměstnaly svou mysl. Mnohé ženy vypadaly jako dementní nebo šílené a některé hlasitě sténaly nebo vyly do nočního vzduchu. „Sama se brzy stanu takovou,“ pomyslela si paní Jenkinsová. Smrt odloučených dětí Dvakrát denně byly ženy odváděny se na půl hodiny provětrat na dvůr. Ze dvora slyšela paní Jenkinsová zvuky dětských hlasů, ale stěny byly patnáct stop vysoké a ona přes ně neviděla. Zkoušela volat jména dětí, ale dostala příkaz, aby toho nechala, jinak ji už na dvůr nepustí. A tak jen stála u zdi, odkud podle ní zvuky vycházely, šeptala jména svých dětí a napínala uši, aby zachytila zvuk hlasu, o kterém by věděla, že patří jejímu dítěti. Když přišlo jaro a za zdmi chudobince se rozproudil nový život, dozvěděla se paní Jenkinsová, že její tříletý syn zemřel. Ptala se proč a bylo jí řečeno, že byl pořád nemocný a nikdo nečekal, že bude žít. Chtěla se zúčastnit pohřbu, ale sdělili jí, že už ho pohřbili. Tento chlapec byl první. Matka už žádné ze svých dětí nikdy neviděla. Během následujících čtyř let jedno po druhém zemřelo. Paní Jenkinsovou pokaždé pouze informovali o jejich smrti, příčinu ale nesdělili. Žádnému nemohla přijít ani na pohřeb. Posledním, kdo odešel na věčnost, byla její čtrnáctiletá dcera. Jmenovala se Rosie. Zdroje: WORTH. Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse NICHOLLS, Sir George (1854), A History of the English Poor Law HIGGINBOTHAM. Peter. The Workhouse: the story of an institution... KAM DÁL: Strašlivé podmínky v rumunských sirotčincích: Ceausescův režim dělal z dětí živoucí trosky

Čas načtení: 2024-05-23 11:07:00

Nejasná historie, nebo stočené kilometry?

Manipulace s tachometrem je v Česku nezákonná od roku 2018. Přesto má podle kvalifikovaných odhadů zhruba každé 5. auto prodávané u nás stočený tachometr. Zanedbaná údržba je přitom mnohem vážnějším problémem než nájezd. Situace na trhu ojetin ovšem signalizuje, že Češi se začali řídit radami odborníků. Spíše než nízké kilometry řeší celkový stav vozu. Tomu odpovídá situace na trhu. Počet nabízených ojetých aut s vyšším nájezdem meziročně stoupl. Zatímco loni mělo pouze 34 % pětiletých Superbů Combi nájezd vyšší než 160 000 km, letos je to již 60 %. Naopak klesnul podíl aut s atypicky nízkým ročním proběhem. Tolerance k vyššímu nájezdu je patrná i u modelů jako Fabia Combi nebo Hyundai i30. Vyplývá to z analýzy serveru TipCars.com.

Čas načtení: 2024-05-29 11:12:03

Průměrná Dacia Sandero najede 8 tisíc kilometrů ročně, Octavia Combi skoro 4krát tolik

Manipulace s tachometrem je v Česku nezákonná od roku 2018. Přesto má podle kvalifikovaných odhadů zhruba každé 5. auto prodávané u nás stočený tachometr. Zanedbaná údržba je přitom mnohem vážnějším problémem než nájezd. Situace na trhu ojetin ovšem signalizuje, že Češi se začali řídit radami odborníků. Spíše než nízké kilometry řeší celkový stav vozu. Tomu […]

Čas načtení: 2024-06-03 05:02:00

Rodiče nechali svou nezletilou dceru o hladu. Podvyživenou ji dali cizím lidem

Rodiče z Třebíčska se o svou nezletilou dceru starali prapodivným způsobem. Šokojující je zejména skutečnost, že dítě nechávali o hladu a nedávali mu pravidelně najíst. Dívka tak byla podvyživená, zanedbaná a celkově opožděná ve svém fyzickém i psychickém vývoji.

Čas načtení: 2024-06-17 11:25:00

Umění oživí plzeňské ulice. Pomalují je výtvarníci z celého světa

Ulice Plzně tento týden ovládnou streetartoví umělci z celého světa. V rámci festivalu mají zkrášlit zanedbaná místa. Novou podobu dostanou vybrané fasády, podchody i hřiště.

Čas načtení: 2024-06-22 12:30:00

12:30 Zkraje

Vyplatí se stavět halu za miliardy? Jak moc je v Brně i celé ČR zanedbaná sportovní infrastruktura? Je rozdíl mezi velkými městy a obcemi, mezi jednotlivými regiony? Témata pro nový diskuzní pořad ČT24 Zkraje. Debatovat budou např. primátorka Brna Markéta Vaňková, šéf Národní sportovní agentury Ondřej Šebek nebo ekonom Marek Pavlík[online]

Čas načtení: 2024-06-27 07:40:00

Domácí kutilství. Požárů fotovoltaik na střechách domků v Česku přibývá

Požárů fotovoltaik instalovaných na rodinných domech v Česku rychle přibývá. Na vině je často neodborná instalace zařízení a zanedbaná údržba. V létě je riziko požárů kvůli velkému zatížení systémů největší.

Čas načtení: 2024-07-01 12:34:00

Podvýživa i neúcta. Ombudsman v domovech pro lidi s demencí odhalil špatné zacházení

Zanedbaná péče, podvýživa, nerespektování soukromí i vůle klientů. I to zjistili pracovníci Kanceláře ombudsmana na návštěvách v domovech pro seniory a domovech poskytujících péči lidem se syndromem demence. Během série kontrol navštívili celkem jedenáct zařízení, špatné zacházení s klienty odhalili ve dvou z nich.

Čas načtení: 2024-07-18 06:00:00

Šokující proměny slavných! Podívejte se, co předcházelo razantním změnám chrupu

Září sice v záři reflektorů, ale jejich chrup vždycky zrovna nesvítil. Proto se rozhodli pro změnu. Co mohlo za odstrašující úsměvy slavných? Stáří, genetika, kouření, zdravotní problémy či zanedbaná zubní péče? Ať už to bylo cokoli, my jsme zvyklí vídat krásné úsměvy. Ale přece jen, ne všichni k tomuto uvědomění došli…

Čas načtení: 2024-07-30 12:05:00

Čtyřicet koček živořilo ve špinavém bytě, při jejich odchytu museli vybourat i vanu

Strážníci měli v bytě na Praze 4 plné ruce práce, když museli zachránit 38 koček, které tam nechala po vystěhování bývalá nájemnice. Zvířata našla městská policie hladová a zanedbaná, při odchytu byla velmi vyděšená a agresivní. Mourovaté společníky přepravili do útulku v Dolních Měcholupech.

Čas načtení: 2024-08-24 18:00:00

Vyschlá Sicílie prahne po vodě. Farmáři nemají čím zavlažovat, potíže se dotýkají domácností i hotelů

Nedostatek vody na největším středomořském ostrově Sicílii způsobuje omezení dodávek do domácností i hotelů stejně jako potíže v zemědělství. Za problémy s vodou stojí vedle dlouhodobě nízkých srážek také zanedbaná infrastruktura.

Čas načtení: 2024-10-10 14:26:00

NKÚ: Stát selhává v péči o duševní zdraví. Pacientů v Česku jsou přitom desetitisíce

Duševními nemocemi trpí v současnosti desetitisíce Čechů. Vláda se zavázala pro pacienty s psychickými problémy vytvořit centra duševního zdraví, podle Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) se tento závazek plnit nedaří. Místo slíbených 100 center jich je nyní v provozu jen 29. Zanedbaná péče o duševní zdraví přitom podle Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) stojí Českou republiku každý rok miliardy.