Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-29 08:00:24

Šok pro Bratislavu. Výroba Porsche Cayenne se odtud může stěhovat zpět do Německa

Porsche stojí před krokem, který by ještě nedávno působil překvapivě. Výroba modelu Porsche Cayenne se může přesunout ze závodu Volkswagenu v Bratislavě do továrny Porsche v německém Lipsku. Nejde přitom jen o přeskládání výrobních linek. V pozadí je tlak na náklady, slabší prodeje, nevyužité kapacity i širší úsporný program koncernu Volkswagen. S informací přišel podle agentury Reuters a německých médií deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, který se odvolává na údaje z kruhů zaměstnanců. Porsche zatím přesun oficiálně nepotvrdilo. Mluvčí automobilky se k samotné zprávě nevyjádřil, uvedl však, že firma se zaměstnanci jedná. Právě na nich teď může záležet víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Cayenne má pomoci Lipsku, ale za cenu nižších mezd Záměr má jednoduché jádro. Lipský závod Porsche nemá dostatečně využité kapacity a výroba Porsche Cayenne by mu mohla zajistit stabilnější vytížení do dalších let. Automobilka má z Bratislavy do Lipska přesunout všechny tři verze tohoto SUV, tedy provedení se spalovacím motorem, hybridní variantu i čistě elektrickou verzi. [clanek pocet="3"] Jenže plán má zásadní podmínku. Zaměstnanci v Německu by podle dostupných informací museli přistoupit na výrazné snížení mezd. Důvodem je rozdíl v nákladech mezi Slovenskem a Německem. Právě mzdy v bratislavském závodě jsou ve srovnání s německými zaměstnanci továrny výrazně nižší. Odezva ze strany zaměstnanců proto není nijak nadšená. Zástupci pracovníků situaci popsali velmi ostře. „Drží nám před nosem mrkev v podobě slibu modelu Cayenne a jistého vytížení závodu, ale zároveň požadují výrazné mzdové škrty,“ uvedli. Předseda podnikové rady Ibrahim Aslan připustil, že několik témat stále zůstává k jednání. Zároveň zdůraznil, že v zájmu zaměstnanců i společnosti je rychlý postup. O konkrétní podobě dohody se má rozhodovat v příštích týdnech. https://auto-mania.cz/prodeje-porsche-klesaji-automobilka-omezi-vyrobu-a-prohloubi-spolupraci-s-audi/ Pro Bratislavu by šlo o citelnou změnu Bratislavský závod Volkswagenu patří k důležitým výrobním místům celého koncernu. Vyrábějí se tam vozy několika značek pod jednou střechou, mimo jiné jde o modely Volkswagen Touareg a Audi Q7 (jejich výroba už ale skončila), Audi Q8, ale také právě Porsche Cayenne, Porsche Cayenne Coupé. Kromě toho tu vznikají ještě i Volkswagen Passat a Škoda Superb. Porsche Cayenne je se slovenskou výrobou spojený už dlouhé roky. Porsche navíc dříve počítalo s tím, že právě Bratislava bude vyrábět i novou elektrickou generaci tohoto SUV. Aktuální zprávy proto ukazují, jak rychle se mohou výrobní plány měnit, když automobilka hledá úspory a zároveň potřebuje lépe využít vlastní továrny. [adrotate banner="118"] Lipsko přitom není pro Porsche Cayenne neznámé místo. Právě s tímto modelem tam Porsche na začátku tisíciletí výrazně rozjelo výrobu mimo tradiční zázemí ve Stuttgartu. Dnes je lipský závod spojený hlavně s modely Macan a Panamera, ale návrat Cayennu by mu dal znovu jednu z nejdůležitějších modelových řad značky. Porsche už neřeší jen výrobu, ale celou strukturu Přesun Cayennu se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Porsche prochází složitým obdobím. V prvním čtvrtletí letošního roku dodalo zákazníkům 60 991 aut, což znamená meziroční pokles o 15 %. Ještě citelnější propad přišel v Číně, kde dodávky klesly o 21 % na 7519 vozů. [clanek pocet="3"] Výrazně horší byla i loňská hospodářská čísla. Provozní zisk Porsche za rok 2025 spadl o 92,7 % na 413 milionů eur. Tržby se snížily na 36,3 miliardy eur a provozní marže klesla na 1,1 %. O rok dříve přitom činila 14,1 %. Nový šéf Porsche Michael Leiters proto připravuje rozsáhlejší změny. Počítá se s novými modely, menším počtem variant a dalším snižováním pracovních míst. V centrále ve Stuttgartu-Zuffenhausenu a ve vývojovém centru Weissach mají být ohroženy nižší tisíce pozic. [adrotate banner="125"] Leiters už dříve připustil, že Porsche v některých oblastech příliš narostlo, hlavně v nepřímých činnostech. Dosavadní plán snižování nákladů podle něj dlouhodobě nestačí. To vysvětluje, proč se nyní řeší i tak citlivé téma, jako je přesun výroby jednoho z nejdůležitějších modelů značky. Volkswagen řeší ještě větší problém Situace Porsche zapadá do širšího dění v koncernu Volkswagen. Německá média přinesla informace, že šéf Volkswagenu Oliver Blume chce v dalších letech výrazně přitvrdit v úsporách. Ve hře má být zrušení až 100 tisíc pracovních míst po celém světě, což je přibližně 15 % současného stavu a zhruba dvojnásobek dříve avizovaného plánu. https://auto-mania.cz/vedeni-volkswagenu-bije-na-poplach-sest-z-deviti-manazeru-vidi-ohrozeni-existence-koncernu/ Mluví se také o možném ukončení výroby ve čtyřech německých továrnách. Takový scénář by znamenal mimořádně tvrdý zásah do celého německého automobilového průmyslu. Volkswagen zatím detaily nepotvrdil a uvádí, že rozhodnutí musí projednat příslušné orgány společnosti. [adrotate banner="123"] Odpor už ale přišel od podnikové rady i odborového svazu IG Metall. Proti plánům se postavil také premiér Dolního Saska Olaf Lies. Právě Dolní Sasko přitom drží ve Volkswagenu pětinový podíl. [clanek pocet="3"] Případný přesun výroby Porsche Cayenne tak není jen otázkou toho, kde se bude montovat jedno velké SUV. Ukazuje, jak silný tlak dnes leží na evropských automobilkách. Porsche potřebuje snížit náklady a lépe využít továrny. Volkswagen řeší slabší poptávku, drahou výrobu v Německu, tlak čínské konkurence i nejistotu kolem celních bariér. Pro zákazníka se na samotném autě nemusí změnit vůbec nic. Pro automobilový průmysl ve střední Evropě by ale přesun výroby Porsche Cayenne z Bratislavy do Lipska byl výrazným signálem, že i dlouho zavedené výrobní vazby už nejsou samozřejmostí.

Čas načtení: 2024-07-04 19:00:01

Proč lidé létají a kufry ne: Kolapsy na letišti a dovolená bez bagáže, z Prahy neodletělo na 1600 zavazadel

S cestujícími na začátku týdne neodletělo 1600 zavazadel, sdělila Eva Krejčí z pražského letiště v tiskové zprávě. „Téměř 50 procent zavazadel z těchto letů již míří za svými majiteli a v průběhu dnešního dne bude odeslán zbytek zavazadel. Během úterka odletěly již všechny linky s plnou nakládkou. Nadále by nemělo docházet k problémům s nakládkou zavazadel. Problémy zaznamenává Letiště Praha také u vykládky zavazadel.“ Přistáli o den později a jinde. A kufr přicestoval za týden Paní Radka letěla v neděli brzy ráno z pražské Ruzyně na konferenci do portugalského Porta. Měla letět v 6 ráno s tím, že ještě před polednem uvidí Atlantik. To říkaly s předstihem koupené letenky. Let objednala přes webový portál a měla letět s Lufthansou s přestupem ve Frankfurtu. A německé Lufthanse (neplést s LuftJardou, pozn. red.) se přece dá věřit. Let byl ale chvíli před nástupem zrušen a cestující přesměrováni do Zurichu, kde strávili noc. Paní Radka do Porta dojela až o den později vlakem, aerolinky ji dopravily jen do Lisabonu. Vlak si platila sama. A kufr přicestoval až v pátek! Praha: nejméně početná noční směna nezvládla situaci Problémy na letišti začaly v noci z neděle na pondělí, kdy místo předpokládaných 18 letů jich musela směna odbavit 27. Zpozdily se totiž charterové lety, především z přímořských letovisek. A tento problém se přenesl i do provozu v následujících dnech, i když letiště operativně posílilo směny z řad svých administrativních pracovníků. Za všechno mohou Turci (a to nemluvíme o fotbalu) Plynulost letecké dopravy záleží na odbavení na letištích, na kapacitě leteckých dopravců a na kapacitě řízení letového provozu. Velká část letů z pražského letiště míří do Turecka a právě turecké řízení letového provozu je v posledních týdnech předmětem kritiky dopravců, někteří zvažují, že linky do této země zruší. Server raillynews.com zaznamenal, že turecký ministr dopravy a infrastruktury Abdulkadir Uraloğlu se sám vyjádřil, že například 15. června letošního roku dosáhl počet letadel přilétajících na turecká letiště a odlétajících z nich počtu 4227 a sám připustil, že „se začátkem letní sezóny dochází k výraznému přetížení letecké dopravy na našich letištích“. A to znamená zpoždění v řádu vyšších desítek minut. Odbavení do 30 minut, jinak zpoždění. Jde o peníze Zpoždění, která letadla nabírají, se jen těžko dohánějí. Letadla totiž neustále rotují, zpoždění jednoho letu se tak promítá do toho dalšího. Letecké společnosti mají zájem na tom, aby odbavení letadla na zemi trvalo pouze v řádu nejlépe tří desítek minut, a tak jej také plánují. Hodinové zpoždění předchozího letu tak znamená nutně i zpoždění letu dalšího. V „horké sezóně“ navíc není přílišný prostor, aby společnosti nahradily stroje, které mají zpoždění, dalším letadlem. Ostatně mnohé letecké společnosti musí svůj letadlový park posilovat na sezónu pronajatými stroji. A počet letadel není nekonečný, i kvůli zpoždění dodávek nových letadel. Problémy společnosti Boeing s dodávkami nových strojů jsou obecně známy a ani Airbus není v termínech dodání svých letadel bezchybný. Čtyři hlavní hráči Provoz na letišti se řídí letním letovým řádem, který pro Čtidoma.cz popsal provozní ředitel letiště Martin Kučera: „Ten je připravován vždy půl roku dopředu. Určující při plánování je hodinová propustnost letiště. Je třeba naplánovat počet personálu a prostředků pro zajištění provozu. Na letišti jsou čtyři hlavní hráči – samotné letiště, tedy jeho vybavení a obsluha, řízení letového provozu jako ten, kdo přílety a odlety letadel řídí, důležitým hráčem jsou také samy letecké společnosti, kterým jsou přidělovány jednotlivé ‚sloty‘, tedy prostor pro jejich přílet, odbavení a odlet, a pak společnosti, které cestující a letadla odbavují.“   Doklad spolehlivosti, brigádníci na letišti a nenaložené kufry Okamžité posílení pracovníků odbavení zavazadel (v letištní hantýrce „kapacity handlingu“), ať již pracují přímo na ploše, nebo v tzv. třídírně, není úplně jednoduché. Stávající legislativa opírající se o mezinárodní předpisy požaduje, aby každý takový pracovník byl nejen zaměstnavatelem řádně proškolen, ale aby se vůbec směl ve vyhrazených prostorech letiště pohybovat, musí mít i doklad spolehlivosti, který vydává Úřad pro civilní letectví po ověření bezúhonnosti a důvěryhodnosti žadatele. Jen získání takového dokladu trvá několik týdnů, další čas zabere řádné zaškolení. Prioritou letecké dopravy je totiž její bezpečnost, stejně jako bezpečnost všech pracovníků. Okamžitou reakcí na náhlou situaci tak může být pouze zapojení již prověřených zaměstnanců, kteří jsou ale i tak v této době maximálně vytíženi. To jsem za 35 let na letišti nezažil Ve vysílání Radiožurnálu předseda představenstva Letiště Praha a.s. ing. Jiří Pos řekl: „Nastávají různé situace: je to počasí, bouřky, sněhové kalamity, mohou to být stávky. Ale znovu říkám, v takové míře, v takové kumulaci do krátkého času a období osobně za 35 let práce na letišti nepamatuji.“ Letiště operativně nasadilo v pondělí své administrativní pracovníky, kteří přístup do vyhrazených prostor mají. Postupně se snad letišti daří situaci stabilizovat. Zdroj: autorský článek

Čas načtení: 2024-11-16 18:08:39

Trump slíbil rychlé ukončení války. Šándor se domnívá, že to bude velký problém

Ukrajina musí udělat vše pro to, aby válka s Ruskem skončila příští rok diplomatickou cestou. Podle agentury Reuters to v sobotu uvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. V rozhovoru s ukrajinským veřejnoprávním rádiem mimo jiné vyjádřil názor, že válka s Ruskem po nástupu nové americké administrativy skončí rychleji. Současně připustil, že situace na frontě je složitá. Podle bezpečnostního experta a komentátora Andora Šándora nebude zcela jednoduché dostat konflikt do mírového stavu, uvedl to na dotaz pro ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2026-06-01 20:08:00

Havlova knihovna není v jednoduché situace, připustil jediný člen dozorčí rady

Praha - Knihovna Václava Havla není v jednoduché situaci, připustil dnes jediný člen dozorčí rady knihovny Martin Palouš. Je připraven udělat vše pro to, aby se transformovala v duchu havlovské tradice....

Čas načtení: 2026-06-01 20:08:00

Havlova knihovna není v jednoduché situaci, připustil jediný člen dozorčí rady

Praha - Knihovna Václava Havla není v jednoduché situaci, připustil dnes jediný člen dozorčí rady knihovny Martin Palouš. Je připraven udělat vše pro to, aby se transformovala v duchu havlovské tradice....

Čas načtení: 2024-05-14 12:10:18

Základní pravidla pro psaní čárek ve větě jednoduché – znáte je?

Interpunkce ve větě jednoduché je velmi obtížná část pravopisu, která se nedá naučit nazpaměť jako třeba vyjmenovaná slova. Nicméně existuje několik pravidel, která vám psaní usnadní, a vaše texty – marketingové i jiné – pak budou bez chyb.  Několikanásobný větný člen Začneme tím nejjednodušším a ve své podstatě také nejlogičtějším. V případě, že není několikanásobný… The post Základní pravidla pro psaní čárek ve větě jednoduché – znáte je? appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2026-01-03 14:27:00

Rallye Dakar 2026 po prologu: „Až překvapivě jednoduché.“ Engel otevřel Dakar 27. místem a je nejrychlejší na KOVE

Český jezdec Milan Engel má za sebou povedený vstup do Dakarské rallye. Krátký prolog měřil 22 kilometrů a Engel v něm zajel 27. čas. V [...]

Čas načtení: 2020-06-11 19:15:00

2021: Konec papírových daňových přiznání

Finanční správa dlouhodobě plánuje umožnit snadné elektronické podávání přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Kdy bude realizováno, je ve hvězdách. Vzhledem k obrovským nákladům, které každoročně vznikají kvůli papírovým přiznáním pro občany i pro stát, bylo rozhodnuto, že dojde k maximalizaci úsilí, aby většina občanů používala elektronickou formu již od roku 2021. Bariéru představuje malá informovanost o možnostech, jak zřídit datovou schránku či elektronický podpis. Informace jsou navíc často podávány v takové formě, že spíše odrazují. Nemá-li občan elektronický podpis či datovou schránku, musí po vyplnění e-formuláře odeslat nikterak uživatelsky přívětivé papírové potvrzení s vlastnoručním podpisem poštou nebo zanést na úřad sám. Většina tudíž vyplní přiznání v elektronické formě, vytiskne, připne přílohy a dopraví na finanční úřad stejně, jako by tam museli dopravit výše zmíněné potvrzení. Jak dosáhnout rychlé změny beze změn legislativy a bez toho, aby byli občané k něčemu nuceni? Řešení je jednoduché: Každý, kdo letos podal papírově, dostane začátkem roku 2021 klasický dopis. Žádné úřední kecy. Ani politická propaganda. Jednoduché vysvětlení výhod elektronické formy. Prosba o zvážení této možnosti. Jednoduché vysvětlení s popsáním dalších výhod (snad jsou) zřízení elektronického podpisu nebo datové schránky. Vážený daňový poplatníku, nechcete-li si výše zmíněné opatřit, přikládáme obálku s adresou Vašeho finančního úřadu a papírové potvrzení Vašeho elektronického podání. Doplňte do něj, prosím, číslo podání, které uvidíte po vyplnění elektronického formuláře. A nezapomeňte na datum a vlastnoruční podpis. Obálku doručí Vašemu finančnímu úřadu Česká pošta zdarma. A v roce 2022 repete. S prosbou, ať si potvrzení příští rok poplatník opatří sám. Obálku na poště. Předpoklad? Příští rok bude většina přiznání k dani z příjmů fyzických osob podána elektronicky. Následně pak více než 70%. Česká pošta takovou dopisovou kampaň zrealizuje za dobrou cenu, nebavíme se o stamilionech. Úspory na straně občanů a státu budou mnohonásobně vyšší. Už se těšíte? Marně. Všechno jsem si vymyslel. Mělo být realizováno už v době, kdy jsem byl ještě jinochem bez závazků. Místo toho lidi v roce 2020 ťukají do kompu, tisknou, dodávají přílohy, cpou do velké obálky a za draho posílají. Nebo přinášejí na úřad osobně. A úředníci (jde o stovky hodin práce na hlavu ročně, spousta neplacených přesčasů) z papírů zadávají do PC tyto již jednou nacvakané cifry. ČR 2020.

Čas načtení: 2019-03-20 23:13:33

Byjome - česká kosmetika pro gentlemany

Muži si v poslední době oblíbili vousy, barbershopy a vše, co k tomu patří. Nechat si narůst vousy je jednoduché, ale starat se o mě a mít je upravné, už tak jednoduché není. S pánskou kosmetikou na vousy se roztrhl pytel, ale většina se ničím neliší - pořád stejné vůně, na jednoduché krabičce vousy nebo knír a dávkování nepraktickou pipetou.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-03-20 23:13:33

Byjome – česká kosmetika pro gentlemany

Muži si v poslední době oblíbili vousy, barbershopy a vše, co k tomu patří. Nechat si narůst vousy je jednoduché, ale starat se o mě a mít je upravné, už tak jednoduché není. S pánskou kosmetikou na vousy se roztrhl pytel, ale většina se ničím neliší - pořád stejné vůně, na jednoduché krabičce vousy nebo knír a dávkování nepraktickou pipetou. The post Byjome – česká kosmetika pro gentlemany first appeared on iLuxury.

Čas načtení: 2024-12-03 14:30:42

Jídla, která nachystat na večírek s tématem online kasina

Jídla, která nachystat na večírek s tématem online kasina redakce Út, 12/03/2024 - 14:30 Chuťovky Klíčová slova: minimální vklad https://zahranicnekasinapreslovakov.com/nemecke-casino Frumzi casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Luxusní a přesto jednoduché minutky Luxusní jídla nemusí být překombinovaná a drahá, minutky je možné si udělat přímo doma a tím si vytvořit unikátní kombinaci toho hrať v online kasinech s přáteli, například přes platformu Frumzi casino a udělat z této párty něco unikátního, a to s hrami za skutočné peniaze. A jaké luxusní minutky je možné si připravit? Podívejme se na některé rychlé možnosti i pro začínající kuchaře a pekaře. RažničiMůže obsahovat doslova cokoliv, napíchnuté na malé jehličky a doplněné s dipem. Toto jednoduché jídlo může být plné grilované zeleniny, ale také masa, párků nebo grilovaných jater. Doplňte je o jogurtový dip s medem a mátou pro extra pochutnání. Bagetky, jednohubky U nás jednoduše známé jako jednohubky, mají však mnohé podoby a je možné pro obložené malé minutky používat také čerstvě rozpečené bagetky. Obrovskou výhodou je zde to, že je možné kombinovat všechny chutě. Například hermelínovou pomazánku s hroznovým vínem a petrželkou nebo jít do luxusnějších variant, jako jsou krab, uzený losos nebo dokonce kaviár a roastbeef. Pochoutky z listové těsta Velice oblíbenou pochoutkou je také listové těsto. To je možné si jednoduše koupit již hotové a ozdobit nebo do něj zamotat své preferované potraviny. Oblíbené jsou například párky, ovocné nebo slané štrůdly, například obohacené o nivu nivu nebo vysočinu, ale také je možné vytvořit mini pizzu zdobenou prakticky čímkoliv od zeleninové po kontroverzní ananasovou Chlebíčky jako stará dobrá klasika V zahraničí se jim říká otevřený sandwich, chlebíčky jsou českou pochoutkou, která má mnoho podob a může mít nejen klasické, ale také retro provedení. Může mít vrstvu lahodného bramborového nebo vlašského salátu, pomazánek nebo naopak jednoduše másla. No a zdobení? To je možné doslova s čímkoliv, od šunky, přes uzený sýr až po uzeného lososa, zeleninu a ovoce, typické zdobení citronem nebo majonézou a dobroty jsou na stole. Cesta kolem světa: minutky z mnoha koutů Kromě staré dobré klasiky je možné se nechat inspirovat také v zahraničí a udělat tak z párty skutečný unikát, na který kamarádi nezapomenou. Po celém světě je možné se inspirovat různorodými chutěmi a ty přizpůsobit jako fúzi do vlastní české kultury nebo naopak vyzkoušet jednoduché pochoutky podle tradičních světových receptur. Podívejme se kolem světa. ASIE Tento kontinent plný rozmanité kultury toho nabízí opravdu mnoho. Jednou z oblíbených pochoutek je zcela jistě japonské sushi, tato lahůdka může být rybí, ale také zcela vegetariánská. Jejich příprava se může zdát složitá a přesto má svou jednoduchost. Stačí speciální sushi rýže, mořské řasy a preferovaná pochoutka dovnitř, například avokádo, krabí tyčinky nebo tuňák. Podobnou točenou lahůdku nabízí také Jižní Korea, v tomto případě se jedná o tzv. kimbap. Velice oblíbený v restauracích, ale také například na výlety. Typicky obsahuje hovězí maso, kombinaci zeleniny, ale také párky, tuňáka s majonézou nebo omeletu, zabalenou do rýže a mořské řasy. JIŽNÍ AMERIKA Jižní Amerika je plná zářivého koření, barev a chutí. Proto je možné začlenit skutečně zajímavé pochoutky na vlastní večírek a tematické hry například inspirované Mexikem. Jednou z tradičních a dobrých pochoutek jsou Quesadillas, placky plněné různou směsí od avokáda po trhané hovězí maso, doplněné o salsu a strouhaný sýr. Pokud bude potřeba hraní osladit, nabízí se pochoutka z odpalovaného těsta, které dobře známe z českých větrníků a věnečků. Toto je však doplněné o lahodné koření, zejména skořici a badyánu a známé jako churros. Je možné je smažit nebo najít recepty s verzí pro pečení v troubě. Churros se tradičně podávají s rozpuštěnou horkou čokoládou, kterou je možné dochutit s použitím chilli nebo máty. AFRIKA Nakonec se můžeme podívat na starý kontinent, Afriku. Plná různorodých kultur, ale také ovoce, které se u nás jen tak ve volné přírodě nevidí a přesto je dobře dostupné v našem globalizovaném světě. Inspirujte se vůněmi a chutěmi Afriky, ale také Karibiku. Jednou z vyhlášených pochoutek ideálních na takovou párty je Kelewele, tato pochoutka, kterou si vychutnávají lidé v mnoha afrických zemích od Ghany až po Nigérii, má jen několik ingrediencí a jejím základem jsou banány, které se jednoduše osmaží s česnekem, muškátovým oříškem, chilli nebo citronovou šťávou - směs koření se může u receptů z jednotlivých zemí různit. Slouží dokonale jako příloha, například k masu, nebo jako samostatná pochoutka s buráky.   Jak je vidět, vlastní kasinový večírek je možné obohatit skutečně mnoha unikátními způsoby a tím si vytvořit zážitek, na který nikdo nezapomene a osladit si tak vlastní výhry na online kasinech. Přidat komentář foto pixabay.com Chystáte párty s tématem online kasina během které budete s kamarády hrát oblíbené hry? Casino v dnešní době představuje výhodu mnoha herních témat se sázkami přes minimální vklad, které dodávají každému hraní na dynamice. V kombinaci s bonusy a odměnami je možné si takovou zábavou dopřát také něco dobrého. Chystáte se hrát živé kasinové hry přes nemecke casino? V takovém případě je možné si do atmosféry online platformy začlenit hraní her přes https://zahranicnekasinapreslovakov.com/nemecke-casino a vychutnávat si u toho luxusních pochoutek, jako z kamenných heren pre slovenských hráčov. Podívejme se na to, jakým způsobem je možné obohatit si tento zážitek o dobré jídlo.

Čas načtení: 2025-07-03 12:20:55

Potřebujeme rychlé a jednoduché řešení celního sporu s USA, vyzval Merz

Německý kancléř Friedrich Merz dnes vyzval Evropskou unii, aby našla rychlé a jednoduché řešení v celním sporu se Spojenými státy. Prioritou by podle něj měly být klíčová průmyslová odvětví. The post Potřebujeme rychlé a jednoduché řešení celního sporu s USA, vyzval Merz appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-08-13 23:32:36

Jak na domácí kečup: Tři jednoduché recepty plné chuti a bez chemie

Jak na domácí kečup: Tři jednoduché recepty plné chuti a bez chemie redakce St, 08/13/2025 - 23:32 Omáčky a Zálivky 1 - 1000 Kč Lehké 30 minut a více Klíčová slova: zdravý domácí kečup recept domácí kečup pikantní domácí kečup sladký kečup kečup pro děti Tipy Domácí kečup vydrží ve sklenicích v lednici několik týdnů. Pokud jej zavaříte (15 minut při 85 °C), vydrží i několik měsíců. Můžete si tak vytvořit zásoby přesně podle chuti své rodiny. Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Klasický rajčatový kečup Ingredience: 2 kg zralých rajčat 2 cibule 2 lžíce cukru 1 lžička soli 3 lžíce jablečného octa 1 lžička mleté skořice špetka mletého hřebíčku pepř podle chuti Postup:Rajčata spařte, oloupejte a nakrájejte. Cibuli nasekejte nadrobno. Vše dejte do hrnce, přidejte cukr, sůl, koření a vařte na mírném ohni asi 1,5 hodiny, dokud směs nezhoustne. Nakonec rozmixujte tyčovým mixérem a propasírujte přes jemné sítko. Přidejte ocet, krátce povařte a ještě horké nalijte do čistých sklenic. Pikantní kečup s chilli Ingredience: 1,5 kg rajčat 2 cibule 3 stroužky česneku 1 červená chilli paprička 2 lžíce třtinového cukru 1 lžíce vinného octa 1 lžička soli špetka uzené papriky Postup:Rajčata, cibuli, česnek a chilli nakrájejte a dejte do hrnce. Přidejte ostatní ingredience a vařte přibližně hodinu. Mixujte dohladka a případně propasírujte. Pikantnost můžete upravit množstvím chilli podle chuti. Skvěle se hodí ke grilovanému masu nebo do burgerů. Sladký kečup pro děti Ingredience: 1 kg cherry rajčátek 1 jablko (nastrouhané) 1 malá cibule 2 lžíce medu 1 lžička soli 1 lžička citronové šťávy špetka skořice Postup:Všechny ingredience dejte do hrnce a vařte asi 45 minut. Po rozmixování a případném propasírování získáte jemný, nasládlý kečup, který chutná dětem a je ideální ke špagetám nebo na domácí pizzu. Přidat komentář Foto Hotel Morning Sandwich - Free photo on Pixabay text redakce Kečup je nedílnou součástí mnoha pokrmů – od hranolků po grilované maso. V obchodech ho najdeme v desítkách variant, ale domácí kečup má jednu velkou výhodu: víte přesně, co obsahuje. Bez konzervantů, z čerstvých surovin a přesně podle vaší chuti. Přinášíme tři jednoduché recepty na domácí kečup, který zvládne každý.

Čas načtení: 2025-08-28 23:53:27

POZOR na skryté náklady: Televízor „zhltne“ až 200 € ročne, jednoduché riešenia môžu ušetriť desiatky eur

Energia tvorí významnú časť rodinného rozpočtu. Jednoduché návyky, ako vypínanie zariadení, môžu ušetriť náklady a znížiť ekologickú stopu. The post POZOR na skryté náklady: Televízor „zhltne“ až 200 € ročne, jednoduché riešenia môžu ušetriť desiatky eur appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-12-17 11:49:02

Sexy Elephant Toybag = jednoduchý sáček, který dělá přesně to, co má (a ještě u toho dobře vypadá)

Hračky si zaslouží svůj prostor. Uklizené, chráněné před prachem, ideálně tematicky roztříděné… a hlavně tak, aby vám doma nikde „necinkaly“ ani nevyvolávaly zbytečné otázky. A přesně tady Toybag od Růžového slona dává smysl. Nenápadný zvenku, hravý uvnitř Zvenku je to firemní růžová, zip, nenápadný popisek. Čisté, jednoduché, diskrétní. V šuplíku nebo na polici nepůsobí nijak […] Článek Sexy Elephant Toybag = jednoduchý sáček, který dělá přesně to, co má (a ještě u toho dobře vypadá) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Macaté dildo Purple 2 se silnou přísavkou – kočičí RECENZE Aby umělá vagína vydržela co nejdéle! Pudr Don Pudre od Sexy Elephanta v RECENZI Jaké jsou jednoduché anální kuličky Anal Beady Sexy Elephanta? RECENZE

Čas načtení: 2026-02-19 13:40:38

Dotace na obranné projekty jsou jednoduché, tvrdí europoslanci. Českým firmám nabízejí pomoc

Evropská unie po ruské invazi na Ukrajinu výrazně navýšila obranné výdaje a otevřela firmám nové finanční programy. Zatímco část českého průmyslu kritizuje jejich pomalost a složitost, europoslanci tvrdí opak – nástroje jsou podle nich jednoduché a přehledné. The post Dotace na obranné projekty jsou jednoduché, tvrdí europoslanci. Českým firmám nabízejí pomoc appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-06-13 16:00:37

Test Volkswagen Polo Love 1.0 TSI 70 kW: Tohle je jednoduché auto za skvělé peníze (2026)

Otestovali jsme Volkswagen Polo Love 1.0 TSI za 399 tisíc korun. Jednoduché, úsporné a dobře vybavené auto, které dělá přesně to, co od něj řidič čeká.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2015-09-29 10:00:00

Vyhraj pánské tenisky Vans na Instagramu s Queens.cz

Není žádným tajemstvím, že svět sneakers začínají po několika sezónách opět dobývat jednoduché siluety a mistr v této jednoduchosti je kalifornská značka Vans. Vans si nikdy na nic nehrál a od roku 1966 vyrábí jednoduché pánské i dámské tenisky. V posledních měsících si tahle značka našla cestu i ...

Čas načtení: 2015-02-13 00:00:00

adidas Consortium Superstar / Kolekce 10th Anniversary

Jestliže sháníte jednoduché a ikonické sneakers od adidas, máme pro vás skvělý tip, který právě seženete u vybraných prodejců sneakers. Jedná se o novou kolekci adidas Consortium Superstar, která vychází k desátému výročí tohoto labelu, a musíme říct, že se nám kolekce moc líbí. Jednoduché barvy a ...

Čas načtení: 2010-06-11 00:00:00

Hall of Fame + HUF = Kšiltovky New Era a trika

Další zajímavá kolaborace je zde! Legendární americký label, který se zabývá designem kšiltovek New Era Hall of Fame se spolčila s další streetwear značkou Huf. Touto spoluprací vznikla menší kolekce kšiltovek New Era v dvojím provedení. Jednoduché barvy a jednoduché potisky a styly v zajímavém pro ...

Čas načtení: 2010-03-03 13:00:00

Nike Air Max 1 Try On / Luxusní sneakers Nike

Firma Nike představila nové velmi povedené, i když jednoduché tenisky Air Max 1 – Try On. Jednoduché barvy na tomto modelu vypadají velmi dobře. Co myslíte? Vůbec první boty z řady Air Max v této šedivo-bílé kombinaci jsou k dostání u vybraných prodejců sneakers Nike. Bohužel jejich množství je vel ...

Čas načtení: 2010-02-18 00:00:00

Nike jaro 2010 / sneakers Blazer Mid ‘09 ND

Další jednoduché hightop sneakers Nike jsou na světě! Jedná se o nový pack, který obsahuje dvojici tenisek Blazer Mid ‘09 ND. Pokud máte rádi jednoduché kousky, tyto kecky nesmějí chybět ve vašem botníku. Tenisky jsou vyrobené z hrubší kůže, která je perfektní na údržbu. V packu najdeme boty ve dvo ...

Čas načtení: 2013-04-11 14:45:00

BackupLife - jednoduché online zálohování dat za nejnižší cenu

Nová aplikace pro zálohování dat přes internet BackupLife poskytuje neomezený prostor, automatické zálohování, jednoduché ovládání ale zároveň pokročilejší manipulaci s daty a skvělé zabezpečení za pouhých 64 korun měsíčně. Neomezený prostor Největší předností online zálohování je neomezený prosto ...