Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-05 19:09:00

Mobilní služby HUAWEI signalizují na veletrhu MWC 2025 silný závazek změnit budoucnost cestovního ruchu

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Vzhledem k tomu, že Čína je pro Španělsko i nadále významným trhem pro turistické cestování, je pro odvětví cestovního ruchu zásadní přizpůsobit se měnícím se preferencím spotřebitelů. Mezi klíčové trendy, které budou v roce 2025 ovlivňovat čínský cestovní ruch, patří podpora turistiky mimo hlavní sezónu, kdy se destinace snaží přilákat návštěvníky mimo špičku, a decentralizace, která podporuje poznávání mimo velká města. Kromě toho turisté vyhledávají delší pobyty za účelem hlubšího kulturního a luxusního zážitku.Aby bylo možné tento trh podchytit, nabízí HUAWEI Mobile Services prostřednictvím své platformy Petal Ads podnikům cenné poznatky založené na datech, které jim pomáhají pochopit a zaujmout čínské turisty díky studiu jejich preferencí a chování v reálném čase.Závazek společnosti HUAWEI Mobile Services vůči odvětví cestovního ruchuPodepsáním dvou memorand o porozumění na veletrhu MWC 2025 posílila společnost HUAWEI Mobile Services svou přítomnost v odvětví cestovního ruchu ve Španělsku díky spolupráci s Ministerstvem cestovního ruchu a zahraničí regionální vlády Andalusie a Odborem pro turistiku města Madridu, čímž položila základy pro inovace a silnější ekonomický dopad na odvětví cestovního ruchu."Jsme nadšeni, že můžeme spojit své síly s Turismo Andalucía a Odborem pro turistiku města Madridu, abychom posílili špičkový cestovní ruch ve Španělsku," řekl pan Šan Süe-feng, ředitel managementu Consumer Cloud Service Europe Ecosystem Development & Sales, HUAWEI Consumer BG. "Díky spojení našich odborných znalostí v oblasti digitálních řešení s jejich odhodláním rozvíjet cestovní ruch se těšíme na chytřejší, inovativnější a udržitelnější ekosystém cestovního ruchu, který čínským cestovatelům poskytne nezapomenutelné zážitky."Memorandum o porozumění upevňuje pokračující spolupráci s cílem vytvořit z Andalusie špičkovou evropskou destinaciToto memorandum o porozumění dále prohlubuje partnerství mezi společnostmi Turismo Andalucía a HUAWEI Mobile Services. Společně budou pokračovat v přípravě výkonných společných marketingových iniciativ a rozšiřovat své partnerské úsilí v roce 2025 i v dalších letech.Arturo Bernal, ministr cestovního ruchu a zahraničí Andalusie z Junta de Andalucía, se domnívá, že tato spolupráce "přispěje ke zlepšení naší konkurenční pozice, abychom mohli čelit výzvě čínského trhu", činitele, na němž vzhledem k jeho velikosti „musí být naše propagace založena na obchodní inteligenci a hledání spojenců, jako je společnost Huawei, která pro čínské obyvatelstvo představuje značku s velkou prestiží."Díky využití pokroku u marketingu bude toto partnerství využívat sílu přední reklamní platformy společnosti Huawei, zvané Petal Ads.HUAWEI Mobile Services a Madrid spolupracují na zkvalitnění zážitků čínských cestovatelůVzhledem k tomu, že čínští turisté představují rychle rostoucí segment madridského trhu příjezdového cestování, který v roce 2024 vzrostl o 74,2 % ve srovnání s předchozím rokem, má toto partnerství dále využít tohoto rozmachu a změnit způsob, jakým čínští cestovatelé poznávají Madrid, jednu z nejatraktivnějších destinací na světě.Společnost HUAWEI Mobile Services podepsala memorandum o porozumění s Odborem pro turistiku města Madridu s cílem zlepšit cestovní zážitky čínských turistů. Tato iniciativa podporuje decentralizovaný cestovní ruch, podněcuje poznávání mimo tradiční ohniska turistiky a podporuje cestování mimo špičku, aby se zvýšila udržitelnost. To je v souladu se strategií digitální transformace Madridu a závazkem k inteligentnímu a odpovědnému cestovnímu ruchu."Madrid jde vstříc budoucnosti cestování tím, že integruje nejmodernější digitální řešení s postupy udržitelného cestovního ruchu," řekl Héctor Coronel, výkonný ředitel Odboru pro turistiku města Madridu.Tyto dohody odrážejí odhodlání společnosti HUAWEI Mobile Services pomoci Španělsku přizpůsobit se vyvíjejícím se požadavkům čínských cestovatelů a posílit jeho postavení jako přední turistické destinace.O společnosti HUAWEI Mobile Services (HMS) Cílem společnosti HUAWEI Mobile Services je poskytovat uživatelům po celém světě kompletní mobilní služby. Služby zahrnují AppGallery, Mobile Cloud, Browser, Assistant, Petal Ads a další. HUAWEI Mobile Services pokrývají 730 milionů uživatelů ve více než 170 zemích a umožňují chytrý život každému uživateli zařízení Huawei.Další informace naleznete na adrese https://consumer.huawei.com/…es/.Foto : https://mma.prnewswire.com/media/2634490/Huawei_Picture_1.jpg Foto : https://mma.prnewswire.com/media/2634491/Huawei_Picture_2.jpg KONTAKT: Vivi Chen, vivi.chan@huawei.com, mobil: +34677108512 

Čas načtení: 2021-09-26 17:33:00

Noví Lehman Brothers? Je možné, že jsme svědky prasknutí historické bubliny

Charles Ponzi vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla. Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let. (Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.) No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají „připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat. Ponziho způsob hospodaření Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš „est effort“ článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě. Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový. Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých sem bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol. (Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.) A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně. Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem osm miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou „tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál. Prasknutí bubliny by přineslo masivní pokles cen No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého? První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my. Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory. Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na „tři červené linie“ zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc. Krátká bouřka, nebo opravdové tornádo? Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka, nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu. Zaznamenal jsem i názory, že „tři červené linie“ jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž „virtuální ekonomice“ moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji „skutečné“ ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše). Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže. Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát. Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu „firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu“. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-09-21 15:43:00

Iniciativa na sítě podle scénářů stimuluje rozvoj větrné a solární energie

Šen-čen 21. září 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Celooborová iniciativa na podporu vytváření sítí přizpůsobených různým scénářům stimuluje rozvoj větrné a solární energie jako hlavních energetických zdrojůV rámci mezinárodního veletrhu digitální energie (IDEE) 2025 uspořádaly Čínská energetická výzkumná společnost, Globální rada pro solární energii (Global Solar Council, GSC) a Huawei Digital Power společné globální fórum nízkouhlíkového průmyslu na téma „Technologie vytváření sítí pro všechny scénáře a urychlení rozvoje větrné a solární energie jako hlavních zdrojů energie". Na této akci se sešli přední představitelé sektoru z vládních energetických úřadů, provozovatelů sítí, energetických podniků, standardizačních organizací i průmyslových asociací z celého světa, aby prodiskutovali stav vývoje a budoucí perspektivy odvětví obnovitelných zdrojů energie, jakož i praktické uplatnění technologie vytváření sítí pro různé scénáře po celém světě a její zásadní dopad na odvětví obnovitelných zdrojů energie. Při této příležitosti pak účastníci společně navrhli iniciativu vytváření sítí pro různé scénáře. Cílem této iniciativy je překlenout globální energetickou propast dalším zaváděním technologie vytváření sítí přizpůsobených různým scénářům, dodávat čistou a stabilní energii pro všechny a budovat pozitivnější a ekologičtější budoucnost.Hou Jinlong, ředitel představenstva společnosti Huawei a prezident Huawei Digital Power, na zahájení fóra poznamenal: „Čeká nás prudký rozvoj odvětví skladování energie a jeho hluboká integrace s větrnou a solární energií, která pomůže obnovitelným zdrojům dosáhnout skutečné stability a spolehlivosti. V této transformaci bude patřit k nejdůležitějším oblastem inovací technologie vytváření sítí, technologie umělé inteligence a vysoce kvalitní produkty, které poskytují výkon po celou dobu životního cyklu. Technologie vytváření sítí pro všechny scénáře urychlí nástup větrné, solární a skladovací energie jako hlavních energetických zdrojů. Umělá inteligence přejde z role podpůrného systému do role produkčního systému, díky čemuž se větrné a solární elektrárny a úložiště energie stanou skutečně autonomními zařízeními. Základním kamenem udržitelného a zdravého rozvoje odvětví obnovitelných zdrojů energie je přitom vysoká kvalita po celou dobu životního cyklu produktu. Společnost Huawei Digital Power bude i nadále zastávat principy technologických inovací a kvality na prvním místě a je připravena spolupracovat s kolegy ze všech částí našeho odvětví na zlepšování průmyslových standardů a překonávání globálních energetických rozdílů, aby tak poskytla celému světu zelenou, stabilní a cenově dostupnou energii."Novinky v oblasti vývojových trendů a přechodu k zelenému energetickému mixu• Xiang Haiping, hlavní expert Čínské energetické výzkumné společnosti a viceprezident Čínské společnosti pro vodní energetiku, shrnul současný stav a předpokládaný vývoj transformace a rozvoje energetiky v Číně.•Andrés Rebolledo, výkonný tajemník Latinskoamerické energetické organizace (OLADE), popsal transformaci tradičních energetických sítí na inteligentní a odolné systémy v Latinské Americe.•Dato' Ir. Ts. Razib Dawood, výkonný ředitel ASEAN Centre for Energy (ACE), uvedl, že ASEAN je připraven posílit dodávky energie z obnovitelných zdrojů a integraci energetických sítí, aby uspokojil poptávku po závazcích firem k nulovým emisím, přilákal nové investice a posílil ekonomickou konkurenceschopnost.•Peter Wall, vedoucí výzkumu sítí ve společnosti BloombergNEF, se podělil o svou vizi budoucnosti stability sítí. Věří, že s rostoucím podílem obnovitelných zdrojů energie v energetickém mixu dochází k prudkému poklesu setrvačnosti energetického systému. Jako klíčové technologie pro zajištění setrvačnosti se prosazují synchronní kondenzátory a grid-forming ESS (systémy skladování energie). Zároveň se jako nezbytné faktory zajištění stability sítí osvědčily střídače.Novinky v oblasti provozovatelů sítí a standardů a rozvoje nového energetického systému• Wang Jifeng, bývalý hlavní inženýr společnosti China Southern Power Grid, se zaměřil na vývoj nového energetického systému. Uvedl, že energie a elektrická energie jsou zásadními podmínkami dosažení uhlíkové neutrality.• Li Jian, hlavní inženýr společnosti State Grid Energy Research Institute Co., Ltd, se podělil o to, jak mohou technologické inovace podpořit vysoce kvalitní rozvoj v odvětví energetiky a elektřiny.• Ansgar Hinz, generální ředitel a předseda představenstva společnosti VDE, představil globální přístup k formování sítě a standardizaci a vysoce kvalitní rozvoj odvětví.Budování cesty k vysoce kvalitnímu rozvoji obnovitelných energií pomocí technologií pro vytváření sítí a globálních aplikací• Steven Zhou, prezident produktové řady inteligentní fotovoltaiky a systémů ukládání energie (Smart PV & ESS) ze společnosti Huawei Digital Power se podělil o řešení a aplikace pro vytváření sítí pro všechny scénáře prostřednictvím inovací společnosti Huawei v oblasti řetězcové architektury, digitálních technologií a technologií pro vytváření sítí.• Dennis B. Jordan, prezident a generální ředitel společností MGEN Renewable Energy, Inc. a Terra Solar Philippines, Inc., představil největší integrovaný projekt grid-forming infrastruktury fotovoltaických elektráren (PV) a BESS (bateriových úložišť) na světě MTerra Solar, zahrnující 3,5 GW PV a 4,5 GWh GFM BESS.• Wang Haiyun, generální ředitel oddělení technologických inovací společnosti Xizang Development and Investment Group Co., Ltd., popsal komerční provoz projektu 30 MW PV + 6 MW/24 MWh grid-forming ESS v okrese Gertse v Si-cangu.• José Donoso, generální ředitel Španělské fotovoltaické asociace (UNEF) a spolupředseda Globální solární rady (GSC), se podělil o své úvahy a zkušenosti s fungováním energetického systému ve Španělsku.• Urban Windelen, výkonný ředitel Německé asociace pro systémy skladování energie (BVES), promluvil o zkušenostech Německa s rozvojem mechanismů trhu se skladováním energie a zdůraznil pozici Německa jako klíčového evropského aktéra.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2776190/Inaugural_ceremony_all_scenario_grid_forming_initiative.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2776191/Hou_Jinlong_Director_Board_Huawei_President_Huawei_Digital_Power_delivering.jpg KONTAKT: hechenjie@huawei.com Zdroj: Huawei  

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-06-10 09:47:00

Huawei na konferenci Digital Tourist 2024 odhaluje, jak oslovit prémiové asijské turisty

Madrid (Španělsko) 10. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Workshop o oslovování prémiových asijských cestujících pořádaný reklamní platformou společnosti Huawei Petal AdsPetal Ads, mobilní reklamní platforma společnosti Huawei, na sedmém ročníku veletrhu Digital Tourist 2024 potvrdila závazek společnosti Huawei podporovat španělský turistický průmysl a nabízet účinná řešení, která přilákají prémiové čínské cestující do bohaté španělské kultury.Ve dnech 6. až 7. června se koná speciální setkání digitálního a turistického odvětví Digital Tourist 2024. Jeho cílem je podpořit konverzaci, diskusi a učení týkající se toho, jak lze digitální technologie využít k vytváření nových příležitostí ve Španělsku a k dosažení socioekonomických cílů.Během akce společnost Huawei představila roli platformy Petal Ads při zvyšování průměrné útraty na návštěvníka, rozprostření návštěvnických toků a zajištění pokračování cestovního ruchu i po skončení hlavní sezóny.Společnost Huawei pořádá diskuzi u kulatého stolu o výzvách v oblasti marketingu destinacíBěhem konference Digital Tourist 2024 uspořádala společnost Huawei diskuzi u kulatého stolu o výzvách v oblasti marketingu destinací. Společnost Huawei pevně věří ve schopnost technologií pomáhat řešit aktuální problémy v oboru a odhalila svá nejnovější řešení určená k řešení problémů, s nimiž se potýkají marketingové organizace v jednotlivých destinacích.Diskuze u kulatého stolu se zúčastnili vedoucí představitelé, jako jsou Tono Franco, ředitel Visit Valencia, José Camarero, ředitel cestovního ruchu Comunitat Valenciana, José F. Mancebo, ředitel turistického sdružení Costa Blanca, May Escobar, radní pro cestovní ruch, inovace a digitalizaci městské rady v Segovii, a Daniel Caro, CDO Turismo de Andalucía. Diskuzi u kulatého stolu moderovala María Ramiro, obchodní ředitelka pro reklamu v Evropě ve společnosti Huawei Mobile Services.Během diskuze u kulatého stolu byl zdůrazněn význam marketingových strategií přizpůsobených jednotlivým turistickým destinacím a zaměřených na účinnou marketingovou kombinaci, která přemění zájem na skutečné návštěvy. Mezi diskutované problémy patřila složitost plánování s veřejnými prostředky a potřeba pečlivých strategií zaměřených na konkrétní destinace. Důraz se kladl na důležitost údajů, formulaci správných otázek pro shromažďování relevantních údajů a na problémy s přístupem k údajům o trhu na velké vzdálenosti, zejména z Číny. Za klíčové se považovalo přilákání turistů s vysokou hodnotu prostřednictvím udržitelných a kulturně obohacujících návštěv. V závěru konference zazněla výzva k marketingovým strategiím, které by vyvážily efektivní propagaci a udržitelnost.Workshop společnosti Huawei o oslovování prémiových asijských cestujícíchWorkshop, který vedla María Ramiro, se zabýval nejlepšími strategiemi pro oslovení prémiových asijských cestujících.María Ramiro v projevu k účastníkům prohlásila: "Společnost Huawei bude i nadále ve spolupráci s cennými partnery nabízet vylepšené marketingové nástroje, které pomohou přilákat více asijských turistů do překrásné destinace Španělska. To zahrnuje zvýšení průměrné útraty na jednoho návštěvníka a také pomoc při přivádění turistů do méně známých turistických míst a jejich rovnoměrnější rozložení napříč celým Španělskem v různých ročních obdobích."O platformě Petal Ads  Petal Ads je mobilní reklamní platforma společnosti Huawei, která globálně propojuje vydavatele, inzerenty a marketéry. S více než 360.000 vydavateli a širokým záběrem pokrývajícím přes 200 sektorů umožňuje agenturám a společnostem oslovit více než 730 milionů nových zákazníků z celého světa.Další informace o platformě Petal Ads najdete na adrese https://ads.huawei.com.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2433289/Huawei_Workshop_Petal_Ads.jpg  PROTEXTKONTAKT: Vivi Chen; vivi.chan@huawei.com; Mobil：+34677108512 / Shanshan Wu; shanshan.wu2@huawei-partners.com; 0034633048352

Čas načtení: 2024-09-19 13:59:06

Břeclavský výrobce výtahů propustí většinu zaměstnanců

Břeclavský výrobce výtahů a eskalátorů Otis do konce příštího roku propustí dvě stě ze současných dvou set padesáti zaměstnanců. Výrobu eskalátorů přesune americký vlastník do čínské továrny, výrobu a modernizaci výtahů rozdělí mezi továrny ve Španělsku a ve Francii.

Čas načtení: 2024-09-19 14:36:00

Šok v Břeclavi: Otis končí! Propustí 200 lidí, přesouvá se do Číny

Břeclavský výrobce výtahů a eskalátorů Otis do konce příštího roku propustí 200 ze současných 250 zaměstnanců. Výrobu eskalátorů přesune americký vlastník do čínské továrny, výrobu a modernizace výtahů rozdělí mezi továrny ve Španělsku a ve Francii.

Čas načtení: 2024-09-19 14:39:00

Břeclavský výrobce výtahů Otis propustí většinu zaměstnanců, provoz přesune do zahraničí

Břeclavský výrobce výtahů a eskalátorů Otis do konce příštího roku propustí 200 ze současných 250 zaměstnanců. Výrobu eskalátorů přesune americký vlastník do čínské továrny, výrobu a modernizace výtahů rozdělí mezi továrny ve Španělsku a ve Francii. Na ukončení výroby upozornil Břeclavský deník.

Čas načtení: 2024-09-19 13:21:59

Otis v Břeclavi postupně propustí většinu lidí. Produkci přesune do ciziny

Břeclavský výrobce výtahů a eskalátorů Otis do konce příštího roku propustí 200 ze současných 250 zaměstnanců. Výrobu eskalátorů přesune americký vlastník do čínské továrny, výrobu a modernizace výtahů rozdělí mezi továrny ve Španělsku a ve Francii. Na ukončení výroby upozornil Břeclavský deník, informace potvrdil předseda místní odborové organizace KOVO František Bača.

Čas načtení: 2019-11-11 13:14:31

Španělsko: země, které se nedá vládnout

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“. Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let: - tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox), - nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře, - do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance, - z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou, - identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit. Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos. To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice. Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa. Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců. I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.) Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu. Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba). Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent. Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté. A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi. Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou. Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-05 08:26:07

Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.   V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo? Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla.    Opravdu? Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.   Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině?  Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.   O Baskicko ale jde? Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.   Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká? Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů.    Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku? Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární? Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.   Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih? Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.   Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku? Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.   Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné... Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.   Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná.  Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení.    Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu. Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem.    Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod? Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa.    Živíte se učením? Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.   Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině? Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…   Právě. A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince.    A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec? Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě.    Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka? Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.   A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii? Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství.    Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma. Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily.    Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad. Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného.    Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost? Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.   Ve vašem případě tomu tak také bylo? Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.   Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina? Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.

Čas načtení: 2026-03-27 12:29:34

Těžká havárie Romaina Febvreho ve Španělsku

Romain Febvre z týmu Kawasaki Racing Team MXGP utrpěl těžkou havárii ve druhé jízdě španělského kola mistrovství světa MXGP v motokrosu v Almonte v Andalusii [...]

Čas načtení: 2024-09-04 18:24:13

Vinicius Junior o Španělsku: Pokud bude rasismus ve Španělsku nadále setrvávat, Mistrovství světa v roce 2030 by se mělo hrát někde jinde

Brazilský fotbalista Vinicius Junior, hvězda Realu Madrid, se v rozhovoru pro CNN vyjádřil k rasismu ve Španělsku a uvedl, že pokud se situace nezmění, nemělo by se v zemi konat Mistrovství světa 2030.

Čas načtení: 2025-03-05 19:09:00

Mobilní služby HUAWEI signalizují na veletrhu MWC 2025 silný závazek změnit budoucnost cestovního ruchu

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Vzhledem k tomu, že Čína je pro Španělsko i nadále významným trhem pro turistické cestování, je pro odvětví cestovního ruchu zásadní přizpůsobit se měnícím se preferencím spotřebitelů. Mezi klíčové trendy, které budou v roce 2025 ovlivňovat čínský cestovní ruch, patří podpora turistiky mimo hlavní sezónu, kdy se destinace snaží přilákat návštěvníky mimo špičku, a decentralizace, která podporuje poznávání mimo velká města. Kromě toho turisté vyhledávají delší pobyty za účelem hlubšího kulturního a luxusního zážitku.Aby bylo možné tento trh podchytit, nabízí HUAWEI Mobile Services prostřednictvím své platformy Petal Ads podnikům cenné poznatky založené na datech, které jim pomáhají pochopit a zaujmout čínské turisty díky studiu jejich preferencí a chování v reálném čase.Závazek společnosti HUAWEI Mobile Services vůči odvětví cestovního ruchuPodepsáním dvou memorand o porozumění na veletrhu MWC 2025 posílila společnost HUAWEI Mobile Services svou přítomnost v odvětví cestovního ruchu ve Španělsku díky spolupráci s Ministerstvem cestovního ruchu a zahraničí regionální vlády Andalusie a Odborem pro turistiku města Madridu, čímž položila základy pro inovace a silnější ekonomický dopad na odvětví cestovního ruchu."Jsme nadšeni, že můžeme spojit své síly s Turismo Andalucía a Odborem pro turistiku města Madridu, abychom posílili špičkový cestovní ruch ve Španělsku," řekl pan Šan Süe-feng, ředitel managementu Consumer Cloud Service Europe Ecosystem Development & Sales, HUAWEI Consumer BG. "Díky spojení našich odborných znalostí v oblasti digitálních řešení s jejich odhodláním rozvíjet cestovní ruch se těšíme na chytřejší, inovativnější a udržitelnější ekosystém cestovního ruchu, který čínským cestovatelům poskytne nezapomenutelné zážitky."Memorandum o porozumění upevňuje pokračující spolupráci s cílem vytvořit z Andalusie špičkovou evropskou destinaciToto memorandum o porozumění dále prohlubuje partnerství mezi společnostmi Turismo Andalucía a HUAWEI Mobile Services. Společně budou pokračovat v přípravě výkonných společných marketingových iniciativ a rozšiřovat své partnerské úsilí v roce 2025 i v dalších letech.Arturo Bernal, ministr cestovního ruchu a zahraničí Andalusie z Junta de Andalucía, se domnívá, že tato spolupráce "přispěje ke zlepšení naší konkurenční pozice, abychom mohli čelit výzvě čínského trhu", činitele, na němž vzhledem k jeho velikosti „musí být naše propagace založena na obchodní inteligenci a hledání spojenců, jako je společnost Huawei, která pro čínské obyvatelstvo představuje značku s velkou prestiží."Díky využití pokroku u marketingu bude toto partnerství využívat sílu přední reklamní platformy společnosti Huawei, zvané Petal Ads.HUAWEI Mobile Services a Madrid spolupracují na zkvalitnění zážitků čínských cestovatelůVzhledem k tomu, že čínští turisté představují rychle rostoucí segment madridského trhu příjezdového cestování, který v roce 2024 vzrostl o 74,2 % ve srovnání s předchozím rokem, má toto partnerství dále využít tohoto rozmachu a změnit způsob, jakým čínští cestovatelé poznávají Madrid, jednu z nejatraktivnějších destinací na světě.Společnost HUAWEI Mobile Services podepsala memorandum o porozumění s Odborem pro turistiku města Madridu s cílem zlepšit cestovní zážitky čínských turistů. Tato iniciativa podporuje decentralizovaný cestovní ruch, podněcuje poznávání mimo tradiční ohniska turistiky a podporuje cestování mimo špičku, aby se zvýšila udržitelnost. To je v souladu se strategií digitální transformace Madridu a závazkem k inteligentnímu a odpovědnému cestovnímu ruchu."Madrid jde vstříc budoucnosti cestování tím, že integruje nejmodernější digitální řešení s postupy udržitelného cestovního ruchu," řekl Héctor Coronel, výkonný ředitel Odboru pro turistiku města Madridu.Tyto dohody odrážejí odhodlání společnosti HUAWEI Mobile Services pomoci Španělsku přizpůsobit se vyvíjejícím se požadavkům čínských cestovatelů a posílit jeho postavení jako přední turistické destinace.O společnosti HUAWEI Mobile Services (HMS) Cílem společnosti HUAWEI Mobile Services je poskytovat uživatelům po celém světě kompletní mobilní služby. Služby zahrnují AppGallery, Mobile Cloud, Browser, Assistant, Petal Ads a další. HUAWEI Mobile Services pokrývají 730 milionů uživatelů ve více než 170 zemích a umožňují chytrý život každému uživateli zařízení Huawei.Další informace naleznete na adrese https://consumer.huawei.com/…es/.Foto : https://mma.prnewswire.com/media/2634490/Huawei_Picture_1.jpg Foto : https://mma.prnewswire.com/media/2634491/Huawei_Picture_2.jpg KONTAKT: Vivi Chen, vivi.chan@huawei.com, mobil: +34677108512 

Čas načtení: 2026-01-19 10:35:31

„Extrémně podivné“: Odborníci jsou zmateni nehodou vlaku ve Španělsku

V neděli večer vykolejil v jižním Španělsku vysokorychlostní vlak a narazil do jiného vysokorychlostního vlaku. Podle místních úřadů při nehodě zahynulo nejméně 39 lidí... Článek „Extrémně podivné“: Odborníci jsou zmateni nehodou vlaku ve Španělsku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-05-23 06:00:00

Marný boj s hašišem ve Španělsku

Ve španělské enklávě Ceuta na severu Afriky odhalila na konci března policie propracovanou síť tunelů na pašování hašiše z Maroka do Evropské unie. Devatenáct metrů hluboká stavba měla tři úrovně a pašerákům sloužila i jako dobře utajený mezisklad. Ve výbavě měli dokonce i koleje a zdvižné konstrukce. Přesná délka není známa, tunel je totiž částečně zatopený. Podle policie připomíná celý komplex spíše industriální důl, kde probíhal čilý provoz – do Evropy tudy putovaly zhruba dvě tuny hašiše týdně. Stavba měla tři úrovně a pašerákům sloužila i jako dobře utajený mezisklad. Zatčeno bylo skoro 30 osob a zabavit se podařilo i sedmnáct tun hašiše. Navíc patnáct luxusních aut a kolem 40 milionů korun v hotovosti. Ve Španělsku stále panuje prohibice (stejně jako v sousední Francii, která je ale největším konzumentem hašiše v Evropě). The post Marný boj s hašišem ve Španělsku appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2026-06-06 10:00:45

Číňané cílí na Evropu ještě víc. MG ve Španělsku buduje novou továrnu i vývojové centrum

Nová továrna MG ve Španělsku má stát zhruba 4,8 miliardy korun, vytvořit přes 2 000 míst a posílit evropské zázemí značky.

Čas načtení:

Tipy na léto ve Španělsku

Plánujete v letošním roce letní dovolenou ve Španělsku? V tom případě se můžete těšit na slunné počasí, zajímavé památky, klidná i rušná letoviska a vynikající kuchyni. Míst, kam ve Španělsku vyrazit

Čas načtení: 2017-01-18 00:00:00

Krásná dovolená ve Španělsku

Prosluněné Španělsko Kdo by si nepřál prožít krásnou dovolenou ve Španělsku. Tato temperamentní prosluněná země nabízí celou řadu krásných míst. Říká vám něco stavba Antonia Gaudího v centru Katalánska? Nebo nedostavěný a celosvětově známý chrám Sagrada Familia? I vy si budete moct koupit zájezd do ...

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-12 12:39:10

Základní příjem ve Španělsku: Vláda parazituje na oblíbeném termínu

Přestože španělská vláda již nějakou dobu hovořila o základním příjmu (a občas nadále hovoří), nejedná se o skutečný základní příjem. Vláda v květnu odhlasovala a v červnu zavedla životní minimální příjem (ingreso mínimo vital), který podle sociální situace osoby může činit od 461 do 1015 eur. Dávka by mohla pomoci až 850 tisícům domácnostem, což by mohlo znamenat přibližně 2,3 milionu osob. Na jedné straně je sympatické, že tamní vláda je v těžké pandemické situaci aktivní, neboť Španělsko již na jaře mělo vysoký počet nakažených osob koronavirem. Nyní má nejvyšší počet nakažených na 100 tisíc obyvatel v Evropě. V zemi je mnoho lidí nezaměstnaných a v problematické sociální situaci. Na straně druhé je problém v tom, že se jedná o jiný projekt. Užívání termínu „základní příjem“ vládou mělo evokovat zavedení nepodmíněného základního příjmu, který se v poslední době stává stále více populárním především v jihoevropských zemích. Především v Itálii a Španělsku politici o zavedení nových finančních dávek hovoří již léta, fakticky ale jen parazitují na termínu, který mají občané v oblibě. Výsledkem jsou pak pouze podmíněné sociální dávky pro některé osoby a nikoli základní příjem, který je definován jako nepodmíněný. Nepodmíněný základní příjem je totiž finanční částka, kterou každý občan dostává od státu v pravidelných intervalech bez naplnění jakýchkoli podmínek, tedy bez ohledu na věk, původ, místo bydliště, profesi, příjmu ze zaměstnání nebo jiných zdrojů, rodinný stav apod. Airef, Nezávislý úřad pro fiskální odpovědnost, předložil na jaře ambicióznější návrh na sociální dávku, která by pomohla až 1,8 milionu domácnostem. Vypočítané finance na tuto dávku by činily přibližně 5,5 miliard euro, po odečtení duplicit 3,5 miliard euro. Dřívější návrh odborů zahrnoval 1,1 milionů domácností a náklady ve výši 7,2 miliard euro. Ve Španělsku existuje ještě další experiment pro menší počet osob v Barceloně, ale opět se jedná pouze o podmíněnou dávku. Všechny tyto varianty mohou pomoci při odstraňování chudoby a při zvyšování životní úrovně nejnižších příjmových skupin. Nicméně stále zůstávají pouze tradičním nástrojem podmíněné sociální podpory, která nedovede plněji odblokovat tvůrčí potenciál lidí a výrazně jim pomoci, jak by tomu mohlo být při zavedení nepodmíněného základního příjmu. Základní příjem tvoří materiální základ, který každému umožňuje založit dobře svůj život a naplnit jeho základní potřeby. Jeho zavedení může zvýšit také svobodu občanů. Svoboda totiž spočívá nejen na právech a možnostech, ale také na prostředcích, jak jí dosáhnout. Lidé se základním příjmem by mohli využít příležitostí, kterých by jinak využívat nemohli. Pokud by byl základní příjem zaveden v dostatečné výši, všichni občané by skutečně mohli mít rovně naplněno právo na život a také právo na důstojný život. Autor je filozof a sociolog.   Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat na zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literárky.cz zde, zde a zde.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-15 17:51:27

Covid-19 ve Španělsku, Itálii, Francii, Velké Británii: mapy a grafy

Debata kolem Covidu-19 a souvisejících opatření nabyla poslední dobou značně explozivního charakteru. Příliš mnoho komentátorů vystupuje z pozice autoritativní jistoty. Ještě k tomu přidejte notnou dávku konspiračního smýšlení a není divu, že úměrně tomu se prostor pro racionální argumentaci zúžil. I proto jsem se rozhodl, že další články k tomuto tématu musejí být co nejvíce matematického rázu. Dnes se taková příležitost naskytla, protože máme k dispozici zajímavé vizualizace. Ta první je z Itálie. Je to mapa zachycující nadměrnou úmrtnost (excess deaths) v březnu 2020 podle jednotlivých regionů. Zdrojem dat je italský statistický úřad, kde si můžete stáhnout i XLS tabulky, které jsou docela zajímavé a pochopitelné i v italštině (viz sekce Cause di morte per regione). Tenhle graf je krásnou ukázkou toho, jak malý smysl dává počítat průměry pro celou velkou zemi typu Itálie. Toto je jedna z mých obvyklých stížností na zneužití matematiky: průměr z obrovské množiny dat je jedno jediné číslo, které zakrývá vnitřní rozdíly v ní. Chcete-li přirovnání – sejde-li se miliardář se stovkou žebráků, zprůměrováním jejich majetků nám vyjdou stále ještě desítky milionů na každého účastníka tohoto srazu. Tvrzení matematicky pravdivé a exaktní, leč zároveň naprosto k ničemu. Jak vidíme, excesivní úmrtnost v Itálii měla obrovský rozsah. Od velmi těžce postiženého Bergama, kde byla skoro šestinásobná (567 procent), až po opačný pól, totiž řadu regionů, kde byla dokonce záporná, tj. umřelo méně lidí než obvykle (v Římě a okolí dokonce o devět procent). Zdá se, že bergamští lékaři si skutečně zažili menší peklo. Ta záporná excesivní úmrtnost v řadě regionů je taky zajímavá. Jednou z vážných námitek proti restriktivním opatřením je obava, že lidé s jinými vážnými nemocemi (rakovina, srdeční choroby) budou buď medicínsky zanedbáni, nebo že se budou bát chodit k lékaři, a tudíž že zemřou na něco, co by jinak mohli s včasnou a adekvátní péčí přežít, nebo aspoň žít o něco déle. To je racionální námitka. Takové případy nepochybně existují, u nás se do novin dostala smrt člena Spirituál kvintetu Dušana Vančury. Je ale těžké nějak spolehlivě odhadnout, kolik jich skutečně je. Italská data za březen naznačují, že to v těch méně postižených oblastech – aspoň zatím – nebyl zas tak masivní jev, nebo že je to třeba kompenzováno nějakým jiným jevem působícím v opačném směru. Samozřejmě je ovšem možné, že data za duben budou vypadat jinak. Regionálním charakterem Covidové epidemie se zabýval i novinář z Financial Times John Burn-Murdoch, z jehož Twitteru jsem převzal následující čtyři vizualizace excesivní úmrtnosti podle regionů. Zase je pěkně vidět, jak stejně se epidemie chová i v kulturně odlišných zemích s velmi různou ekonomickou úrovní. Tam, kde se přenos „rozjel“, jsou zuby v křivkách úmrtnosti nápadně podobné. Přitom bohatší regiony jsou vesměs postižené více než ty chudší, což možná souvisí s tím, že jejich obyvatelstvo intenzivněji cestuje. Ale i z tohoto principu existuje plno výjimek. Zajímavé je v téhle souvislosti podívat se na statistiky obezity ve srovnávaných zemích. Pravda, ony údaje OECD jsou „samoohlášené“ a je možné, že Italové se k nadváze přiznávají méně ochotně než Britové. Ale prostým srovnáním toho, jak vypadají běžní lidé na italské a na anglické ulici, lze odhadnout, že „bumbrlíčků“ je v Británii opravdu výrazně více. To je v souvislosti s Covidem zajímavé hlavně proto, že obézní pacienti mívají horší průběh nemoci. (I náš první pacient na Remdesiviru je vysoce obézní.) Přesto se zdá, že Británie a Itálie zatím utrpěly v epidemii dost podobné škody. Tenhle rozpor zatím musíme zařadit do kategorie věcí nejasných. Poslední graf dneška – čerstvé výsledky ze Španělska, kde tamní hygienici mapovali výskyt protilátek vůči koronaviru SARS-CoV-2 mezi populací. Zde máte k dispozici interaktivní mapu, kterou si lze proklikat. Žádná velká sláva! Nejvíce promořené regiony kolem Madridu mají pouze 11 až 14 procent pozitivních, tj. ke stádní imunitě ještě značně daleko. A průměr celého Španělska je pouze pět procent, tj. s nákazou se prokazatelně setkalo jen něco přes dva miliony Španělů. Pro srovnání: Pasteurův ústav odhadl současnou promořenost ve Francii na 4,4 procenta s tím, že nejvíce postižené regiony jsou kolem 10 procent. A z českých experimentů zatím vycházela promořenost kolem půl procenta. Můžeme udělat drobný srovnávací výpočet: Španělů je 4,5krát více než obyvatel ČR a jejich promořenost je desetinásobná vůči té naší. Z toho by mělo plynout aspoň 45krát více úmrtí na Covid ve Španělsku než v ČR, ale spíš ještě více, protože v ČR nedošlo ani místně k přetížení nemocnic, kdežto v Madridu ano. Nu, a podle španělských statistik měli až dosud 27 tisíc mrtvých, kdežto u nás jich bylo 293. To je poměr 93:1. Přitom mediánový věk ve Španělsku je velmi podobný jako v ČR (42,7 vs. 42,1 roku). Buď tedy počítají své statistiky výrazně jinak než my, nebo tam koluje něco silnějšího než ve střední Evropě, nebo se to lokální přetížení zdravotního systému podepíše na výsledných číslech opravdu výrazně, nebo je tam nějaký další faktor (přeplněné domovy důchodců?), který u nás není. Každopádně ta míra promořenosti se zatím nejeví být moc vysoká ani ve výrazně postižených zemích jako Francie a Španělsko. Momentálně se všude v Evropě uvolňují opatření; uvidíme, zda důsledkem nebude druhá špička. Pokud by skutečně nastala, museli by zároveň politici počítat s tím, že ochota obyvatelstva znovu akceptovat restrikce už není taková, jaká byla v březnu. Tohle rozhodování opravdu nikomu nezávidím. Je to přesně ta situace, že ať uděláte cokoliv, bude vás část lidí hlasitě nenávidět a podezřívat z ďábelských manipulací, které mají zakrýt skutečný problém jménem X. A ano, X je proměnná, která bude u různých řečníků nabývat různých hodnot.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 10:33:18

David de Gea chce kariéru ukončit ve Španělsku. Podepíše v Realu Madrid?

Kapitola Davida de Gey v Premier League je zřejmě definitivně uzavřená. O jeho podpis se před koncem přestupového období snažil Nottingham, neúspěšně. Legenda Manchesteru United totiž do Premier League zpátky nechce. Chtěl by kariéru ukončit ve Španělsku, nejlépe v Madridu. Co rovnou do Realu Madrid? Je tu vůbec ještě možnost?

Čas načtení: 2024-02-29 20:22:19

Prezident La Ligy doufá, že z domácího násilí viněný Mason Greenwood zůstane ve Španělsku

Prezident La Ligy Javier Tebas přiznal, že by byl rád, kdyby útočník Manchesteru United Mason Greenwood zůstal ve Španělsku i po konci svého hostování v Getafe. Dvaadvacetiletý útočník do Getafe zamířil poté, co byl v Anglii zatčen a vyšetřován kvůli podezření ze znásilnění.

Čas načtení: 2024-04-06 14:14:36

Ford bude ve Španělsku vyrábět úplně nový model. Nebude to elektromobil

V modelové nabídce Fordu se v posledním roce udály velké změny. Spousta modelů zmizela a několik nových přibylo, často elektrických. Ford ale plánuje další úplně nový model, to by ale elektromobil být neměl. Měl by to být hybrid nebo plug-in hybrid. Po tom, co Ford ukončil výrobu Fiesty, Galaxy a S-Maxu, se chystá také konec […]

Čas načtení: 2024-04-23 10:00:00

Evropská komise zahajuje řízení proti společnosti TikTok

Evropská komise zahajuje řízení proti společnosti TikTok podle aktu o digitálních službách ohledně zahájení provozu společnosti TikTok Lite ve Francii a Španělsku a oznamuje svůj záměr pozastavit program odměn v EUKomise v pondělí  zahájila druhé formální řízení proti společnosti TikTok podle aktu o digitálních službách. Účelem je posoudit, zda společnost mohla při spuštění společnosti TikTok Lite ve Francii a Španělsku porušovat nařízení o digitálních službách. Podle aktu o digitálních službách jsou určené velmi velké online platformy povinny předložit zprávu o posouzení rizik, včetně opatření ke zmírnění případných systémových rizik, před spuštěním jakýchkoli nových funkcí, které budou mít pravděpodobně kritický dopad na jejich systémová rizika.

Čas načtení: 2024-05-15 18:58:31

Rusové na Ukrajině rychle postupují. Ukrajinský prezident kvůli tomu ruší návštěvu ve Španělsku

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zrušil svou návštěvu Španělska plánovanou na 17. května kvůli náročné situaci na frontě. Ruské okupační síly zahájily ofenzívu na severu Charkovské oblasti a podle dostupných informací se zdá, že poměrně rychle postupují vpřed, píše server Ukrainska pravda. The post Rusové na Ukrajině rychle postupují. Ukrajinský prezident kvůli tomu ruší návštěvu ve Španělsku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-07 07:41:00

Popularita Česka jako destinace pro digitální obory roste, hlavním argumentem je bezpečnost

Praha 7. června 2024 (PROTEXT) - Bezpečnost uvádí mezinárodní firmy jako nejsilnější argument, proč provozují své pobočky se specializací na IT či digitální podnikové služby v České republice. Popularita Česka z jejich pohledu roste i díky vysoké kvalitě života, která dokáže přilákat i zahraniční experty, a politické a ekonomické stabilitě. Vyplývá to z průzkumu, který zrealizovala asociace ABSL mezi stovkou mezinárodních firem."Atraktivita České republiky jako lokality pro založení a provoz centra digitálních podnikových služeb byla vždy dána zejména dostupností a blízkostí ke klíčovým trhům, kvalitou infrastruktury and rovněž optimální časovou zónou umožňující poskytování služeb na globální úrovni. Nyní se ukazuje, že převažují nové důvody, zejména bezpečnost a stabilita země a kvalita zdejšího života," říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL s tím, že bezpečnosti daly mezinárodní firmy v průzkumu váhu 9,2 z 10, kvalitě života 8,7 a stabilitě země 8.Bezpečnost země byla důležitým argumentem například i pro společnost Vendavo, která v České republice provozuje své vývojové centrum: "Důraz na bezpečnost všech našich zákazníků a zaměstnanců pro nás byla při hledání destinace zcela klíčová," říká Jacob Ringler, šéf vývoje a ředitel českého zastoupení společnosti Vendavo, a dodává: “Na českém trhu je také skvělá síť odborníků na kybernetickou bezpečnost, nedávno jsme proto přesunuli z USA do České republiky i pozici manažera informační bezpečnosti, který kolem sebe vybudoval úžasný tým. Jak vždy říkám, každá společnost, která investuje do informační bezpečnosti, vysílá všem zákazníkům signál, že bere veškeré otázky kolem bezpečnosti a soukromí dat vážně. Česká republika nám pomáhá tento slib dodržovat.”ČR země s největším podílem zaměstnanců v digitálních podnikových službáchSilnou pozici České republiky v IT a digitálních podnikových službách dokládá i nedávný průzkum Grafton Recruitment. Dle něj je Česká republika dokonce zemí s největším podílem pracovníků podnikových služeb na celkovém počtu obyvatel a svou pozici premianta si drží i navzdory vyššímu zdanění práce ve srovnání s okolními zeměmi. "Z průzkumu, do kterého bylo zapojeno 15 zemí, vyplývá, že zatímco například v sousedním Polsku činí podíl zaměstnanců oboru na celkovém počtu obyvatel země 1 % a v Rumunsku dokonce ještě méně, v České republice se blížíme již ke 2 %, a to i navzdory tomu, že již neplatíme za levnou lokalitu," vysvětluje Martin Malo, ředitel Grafton Recruitment, s tím, že vyšší náklady zde investorům nahrazuje vysoká kvalita, kterou v České republice našli.Kvalita života táhne zaměstnavatele i zaměstnanceKvalita života a schopnost trhu přilákat experty i ze zahraničí je dalším důležitým argumentem, který hovoří pro Českou republiku. A nemyslí si to jen samotní zaměstnavatelé, ale i zaměstnanci 90 národností, kteří pro obor pracují. Kvalitu života v Česku v průzkumu ABSL zmínilo 54 % respondentů z řad zahraničních pracovníků, 46 % pak chválilo i dobré finanční ohodnocení. Právě úrovně mezd se týká další prvenství České republiky jako destinace pro firmy z oboru digitálních podnikových služeb. Z dat Grafton Recruitment vyplývá, že ve srovnání se 14 zeměmi, kde tento obor působí, je v ČR největší rozdíl mezi průměrnou mzdou země a průměrnou mzdou na nemanažerských pozicích ve zmiňovaném oboru. Tento rozdíl činí plných 895 euro a ukazuje, jak atraktivní zaměstnání obor kvalifikovaným Čechům a expatům nabízí. Pro srovnání, v Polsku činí tento rozdíl 712 euro, v Portugalsku 701 euro, ve Velké Británii 657 euro, v Rumunsku 466 euro a ve Španělsku dokonce jen 144 euro. "I díky tomu setrvale roste průměrná doba, po kterou zaměstnanci oboru zůstávají u jednoho zaměstnavatele. Meziročně stoupla o 4 měsíce a činí již bezmála 4 roky," doplňuje Jonathan Appleton.ČR může světu konkurovat i v oblasti prémiových kancelářských prostorObor IT a digitálních podnikových služeb je oborem kancelářským, pro investory je tedy důležitá i úroveň místního kancelářského trhu, a to včetně cenového nastavení. "Pracovní prostředí nabízí obor skutečně prémiové. I navzdory vysokému podílu flexibility a možnosti pracovat z domova vnímáme rostoucí zájem firem o kultivaci pracovního prostředí dle nejnovějších trendů a standardů," říká Jana Vlková, šéfka oddělení Workplace Advisory a Office Agency ve společnosti Colliers, a dodává: "Nájemné sice mírně roste, na rozdíl od řady okolních zemí jde však jen o růst mírný a trh díky tomu vykazuje značnou stabilitu. Pro investory, hledající vhodnou destinaci pro své pobočky, centra podnikových či IT služeb anebo obchodní jednotky, tak Praha i celá ČR zůstává velmi atraktivní lokalitou, která dokáže konkurovat jak zemím z regionu střední a východní Evropy, tak například i Španělsku a Portugalsku, tedy trhům, kde kancelářské obory, jako jsou právě podnikové služby, aktuálně rostou." Nejvyšší dosažitelné nájemné, tzv. "prime", se na pražském trhu v 1. čtvrtletí v prémiových budovách v centru města pohybovalo na úrovni přibližně 28,00 € za m2 za měsíc, v nejlepších lokalitách širšího centra 19,00 € za m2 za měsíc a v nejlepších lokalitách ve zbytku města na úrovni do 16,00 € za m2 za měsíc. Pro srovnání, například v Lisabonu se cenová úroveň aktuálně pohybuje mezi 21 a 28 € za m2 za měsíc, v Madridu mezi 24 a 37 € a ve Varšavě mezi 21 a 27 € pro prémiové lokality. Zdroj: ABSL ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.