Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-10-15 07:28:00

Nikol Moravcová Uvízla Na Pódiu

Dlouhonohá bondýnka - Nikol Moravcová - známá zlatokopka z reklamy na jeden nejmenovaný bankovní ústav, zažila pořádně horkou chvilku, při moderování nějaké další nesmyslné módní přehlídky. Kvůli vysokým a tenkým podpatkům málem zůstala zaseklá uprostřed pódia. Naštěstí škvírka mezi prkny nebyla hluboká a bárbínka Nikol mohla celou show dokončit. Btw docela jí to slušelo, nebo ne?  Foto: I Love Fashion

Čas načtení: 2024-03-17 05:00:00

Nedožité narozeniny znásilněné Nely Moravcové (†31): Přátelé ji připomenou knihou!

Když před necelými dvěma lety přišla šokující zpráva, že náhle zemřela fotografka a malířka Nela Moravcová (†31), bylo to obrovské překvapení. Jen několik měsíců před odchodem po krátké a intenzivní nemoci totiž Nela otevřeně hovořila o svém bolestném životním příběhu. Byla brutálně znásilněna, útok agresora málem nepřežila…Její přátelé teď o statečné bojovnici chystají velkou vzpomínkovou knihu!

Čas načtení: 2025-02-17 11:07:00

Téměř 3 roky od smrti brutálně týrané Nely (†31) vychází její intimní kniha: Zpověď až na kůži

Byla křehká, zranitelná, citlivá. Umělecká duše, která se musela poprat s anorexií, děsivým útokem sadisty, který málem nepřežila, i krutými následky neúspěšného pokusu o sebevraždu. Nela Moravcová (†31) skončila na vozíčku a nakonec po krátké nemoci zemřela před téměř třemi lety. Teď její přátelé splnili Nelino poslední přání a chtějí vydat její velmi osobní knihu.

Čas načtení: 2025-05-01 13:00:00

Nikol Moravcová v slzách: Náhlá smrt svatebního fotografa slavných!

První máj není jen svátkem zamilovaných, ale bohužel i milovaných, kteří navždy odešli. Blogerka Nikol Moravcová (37) na sociální síti oznámila, že zemřel fotograf Marek Sybal, který byl vyhledávaný na focení svateb. 

Čas načtení: 2025-09-02 19:00:00

Nikol Moravcová strachy bez sebe: Manžel si na vodě poranil páteř!

Takový konec prázdnin si Nikol Moravcová (38) ani v nejhorším snu nepředstavovala. Její manžel Karol Baláž si na wakesurfu zlomil krční obratel a musel okamžitě na operaci. 

Čas načtení: 2025-12-12 05:00:00

Nikol Moravcová (38): Radši vařím než peču, i když to nikomu moc nechutná

Moderátorka a influencerka Nikol Moravcová (38) byla jednou ze známých osobností, která se objevila na akci The Stronger Man Experience 2025 konané na střeše Žižkovské věže, kde podpořila osvětu o mužském zdraví. V poslední době ji nejvíce těší nové projekty. Co ji kromě módy nejvíce baví a čemu se věnuje?

Čas načtení: 2012-06-22 16:00:00

Fashion Days Pop Up Outlet se předvedl prvním hostům

Ve čtvrtek 21. června proběhl v pražské Galerii Harfa VIP den Fashion Days Pop Up Outletu a slibně odstartoval jednu z největších módních událostí roku. Hlavní hvězdou večera byla Nikol Moravcová, kterou nákupní klub Fashion Days na akci představil jako novou tvář značky. V originálním designovém pr ...

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2020-07-29 12:24:35

U knihovny s Petrem Bílkem: O historických omalovánkách, staříkovi, který nezklame, a emocionální pokladnici

Román Doktor Mráz je jen „novinářská próza“, na Johna le Carré je vždy spolehnutí po faktografické i řemeslné stránce a nenápadná edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je pro rodáky z dotčených měst vzácným dokumentem.   Denisa Fulmeková: Doktor Mráz (Prostor 2020/ překlad Stanislava Moravcová ml.) Pilná slovenská spisovatelka (1967) dostala šanci dostat se blíž k českému čtenáři v překladu a člověk si klade otázku, zda v současné literární tvorbě našich sousedů neexistují knihy, které by si podobnou příležitost zasloužily více. Navíc tu panuje silná tematická konkurence v podobě Obchodu na korze, jež se vybaví většině lidí, když se dovědí, že autorka píše o osudu židů na území a v době Slovenského štátu. Sám pro sebe si tento typ spisovatelství, jaký předvedla Fulmeková v Doktoru Mrázovi, nazývám „novinářská próza“. Bývá v ní náležitě odvyprávěný dobře faktograficky zvládnutý příběh, leč předvedeno není nic, co by probudilo čtenářovu empatii, co by prorazilo nečekaným ostnem slupku racionálního posuzování světa, co by očekávatelný popis prolomilo výkřikem ať už zoufalým či radostným. Svým způsobem se tu jedná o ilustraci oživující suché stránky učebnice dějepisu. Historická omalovánka.   John le Carré: Zrádce mezi námi (Mladá fronta 2016/ překlad Milan Lžička) Britského klasika (1931) špionážního žánru jsem si dopřál jako prázdninové osvěžení a současně jako pokus, jestli se oživí čtenářská pohoda jeho Městečka v Německu, jakou jsem si pamatoval půl století. Stařík nezklamal. Za deset let, které uplynuly od vydání románu Zrádce mezi námi v Anglii, se vztahy ruských oligarchů a Velké Británie značně příběhově rozkošatily, takže téma působí překvapivě aktuálně a místy nechává autor čtenáře zapomenout, že se před ním odvíjí fikce. Na le Carrého je zkrátka spolehnutí jak po faktografické stránce, tak po řemeslné. Virtuozita, s jakou předvádí vnitřnosti tajných služeb, nese prostě punc osobní zkušenosti a nečouhá z ní odposlouchaná hantýrka, s níž mnozí autoři zužitkovávají svých pár setkání se zpravodajci v kavárnách. Jestli vás už z některých „uměleckých“ textů rozbolelo břicho, tady si obnovíte chuť číst.   Radek Mikulka: Vyškov (Paseka 2009) Tahle letitá edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je na první pohled nenápadná, ale pro rodáky i odrodilce mohou jednotlivé její svazky znamenat vzácný nález do individuální emocionální klenotnice. Útlé knížky bývají zpravidla vybaveny bohatým archivním fotografickým materiálem dokumentujícím, jak se pokrývaly vráskami nebo naopak omlazovaly tváře našich měst za více než jedno uplynulé století. Dívám se na snímek vyškovského gymnázia. Byl pořízen v roce 1926, kolem budovy postavené v roce 1901 ještě rostou stromy. V téhle secesi byl po druhé světové válce špitál, kde jsem se narodil, a v roce 1968 jsem tam i maturoval. Vysoké dvoukřídlé dveře, jimiž se vstupovalo z klenutých chodeb do učeben, jsou tam pořád, malebné Báňovou knihkupectví na rohu ale smetl čas a silniční průtah městem. A chodí dnes ještě vůbec rozechvělí gymnazisté obhlížet pulty s novými knihami? Jak málo skutečně vnímáme věci, kolem kterých denně chodíme! Jak málo o nich víme! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-06 22:10:00

Zaľúbil sa do staršej kolegyne. Milan Ondrík a jeho Zuzka zvládli najväčšiu krízu vďaka synčekovi

Zdal sa mi namyslený frajerik a nebol mi sympatický, hovorila kedysi hercova partnerka Zuzana Moravcová.

Čas načtení: 2024-04-23 05:30:00

"Co budou ty mladé holky dělat v padesáti?" Lékařka o trendu "ve 20 na plastiky"

"Ve 20 letech je na botox ještě brzo," říká lékařka Petra Moravcová k trendu vyhlazování vrásek u mladých žen. Vliv na to podle ní mají sociální sítě.

Čas načtení: 2024-04-26 00:00:00

Lanzarote potřebuji jako balanc k hektickému životu v Praze, říká Moravcová

Nikol Moravcová (36) v rozhovoru pro iDNES.cz popsala, proč by nikdy nešla soutěžit do reality show Survivor i to, proč nemá vlastní podcast. Moderátorka a influencerka promluvila také o čtyřleté dceři a o tom, že tráví s rodinou stále více času na Kanárských ostrovech, které si zamilovali.

Čas načtení: 2024-04-27 21:00:00

Do filmu nádhernou dceru dávat nebude. Nikol Moravcová promluvila o drsných podmínkách

Nikol Moravcová neustále poslouchá, že by svoji dceru Violku měla dát do castingové agentury, aby se věnovala dětskému herectví či modelingu. Violka patří mezi nejkrásnější holčičky českého šoubyznysu.

Čas načtení: 2024-05-06 08:14:17

Hvězdná Adele na festivalu v Česku? Jak zhubla, vypadá skvěle, znělo Ostravou. Škoda, byla to „jen“ Nikol Moravcová

Každý má svého dvojníka! Minimálně na severu Moravy jsou o tom přesvědčení. Svoje o tom ví i Nikol Moravcová, která byla hvězdou 1. ročníku fest1valu v Dolních Vítkovicích. Outfit zvolila hvězdný. Dokonce tak, že si ji někteří spletli se světoznámou zpěvačkou, která v posledních letech prošla zázračnou proměnou.

Čas načtení: 2024-05-27 07:00:01

Neviditelný František Šafařík v operaci Anthropoid: Jak obyčejné montérky pomohly odstranit Heydricha?

Je třeba odstranit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, neslo se českým odbojem na popud londýnské exilové vlády již s jeho nástupem do funkce. Jak to ale udělat? Ideální spolupracovník  Přípravy začaly, ale nestačilo „jen“ získat pro spolupráci statečné vojáky, kteří útok provedou. Bylo také třeba najít informátory, kteří by vše umožnili zosnovat tak, aby to klaplo ne na minuty, ale na vteřiny. Ideálním člověkem pro takovou práci by byl někdo, kdo má přístup k Heydrichově programu a zná jeho zvyky. Někdo, kdo dokáže nenápadně sledovat a předávat zprávy. Třeba někdo, kdo nepozorovaně pracuje poblíž protektora – jako odvážný hradní údržbář František Šafařík, o němž vypráví i publikace Průvodce protektorátní Prahou Jiřího Padevěta… Češi zapomínají na své hrdiny. Boj parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje nebyl jen o sedmi statečných Číst více Dostal se kamkoliv Kdo byl František Šafařík, jehož jméno si s operací Anthropoid spojují jen ti, kteří se o tuto část našich dějin zajímají do hloubky? Jednoduše řečeno šlo o muže, který měl díky své profesi a místu na Hradě možnost dostat se nepozorovaně k materiálům a informacím, které později posloužily jako základ pro plánování osudového útoku na křižovatce libeňských ulic Zenklova a V Holešovičkách. Proč právě tam? Od Františka Šafaříka měli atentátníci informace, že právě tudy bude projíždět Heydrich v daný den a okamžik a tohle místo bylo zkrátka ideální, jak zdůrazňuje i Vojenský historický ústav. Byl to jeho zvyk, pravidelná cesta, a toho dne ji měl absolvovat znovu, aby se ze svého sídla v Panenských Břežanech dopravil do práce na Hrad.  Gabčíka s Kubišem pozval na Hrad Ještě zajímavější než „pouhé“ tajné předávání informací prostřednictvím dalších spolupracovníků a spolupracovnic byly Šafaříkovy osobní kontakty s Kubišem a Gabčíkem, s nimiž se setkával nejen na různých místech v Praze, ale dokonce i přímo na Hradě, kde je provedl areálem, ukázal jim místo, kde zastavuje Heydrichovo auto, aby mohl protektor vystoupit, i možné úkryty. „Neviditelné“ montérky Jak je to možné? I zde se ukázalo, že montérky působí jako plášť neviditelnosti. Kdo by podezíral dlouholetého údržbáře, který se přece musí po Hradě volně pohybovat? A ti dva jeho pomocníci? Stejně neviditelní jako on sám. I když to bylo téměř ideální krytí, nikdo nemůže pochybovat o tom, že šlo Františku Šafaříkovi o krk, stejně jako všem ostatním. Za jeho statečnost by ostatně jistě zaplatila celá rodina, včetně malé dcerky. Podíleli se na smrti Heydricha: Na sousedy z Biskupcovy ulice nesmíme nikdy zapomenout Číst více Několik variant útoku V průběhu přípravy se scénář akce několikrát měnil, v jedné z připravovaných variant mělo k útoku dojít přímo v areálu Hradu, jindy se uvažovalo o Nerudově ulici. Ani z jednoho místa ale neměli útočníci možnost uprchnout, a tak nakonec došlo na zmiňovanou křižovatku, kde muselo auto s Heydrichem zpomalit, a atentátníci tak měli přece jen víc času na samotný zásah. Podařilo se, Heydricha následně dostihla smrt, i když následující týdny ukázaly, za jakou cenu. Lidice a Ležáky jsou sice nejznámější, avšak nikoliv jedinou částí pomsty nacistů českému národu, jak uvádí také web Českého rozhlasu.  Měl obrovské štěstí František Šafařík se ale nikdy do hledáčku Němců v této souvislosti nedostal a na svém místě na Hradě zůstal až do konce války. Mohlo se to stát jen díky neuvěřitelné statečnosti ostatních strůjců atentátu, kteří zatčeni byli, ale nikdo z nich jeho jméno neprozradil. Až později, po válce, při objasňování celého případu, vypovídal o přípravě akce i o své úloze. Za svoji statečnost byl oceněn prezidentem Benešem medailí Za chrabrost. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Teta Moravcová pomohla s atentátem na Heydricha. Aby nemusela promluvit, měla schovaný jed.

Čas načtení: 2024-06-05 07:45:00

Dcera Moravcové Violet spadla ze stromu: Na zlomené zápěstí fixace z karbonu

Dcera Nikol Moravcové (36) Violet je dítě, které jen tak neposedí. Nedávno se jí vymstilo lezení po stromě, když pod ní praskla větev. Při pádu si zlomila zápěstí a jelo se na pohotovost. 

Čas načtení: 2024-06-05 18:56:00

Moderátorka Nikol Moravcová tráví zimu na Kanárech: Do malého bytu se v Praze nevejdou

Přes zimu ji v Česku vůbec nevídáme. Moderátorka Nikol Moravcová se zamilovala do Kanárských ostrovů, když tam před dvěma lety uváděla první řadu reality show Love Island. Od té doby tam s rodinou tráví chladné měsíce.

Čas načtení: 2024-07-23 15:40:11

Hygienici zakázali koupání v Šeberáku. Kvalita vody se nezlepší, říká hygienička

Pražští hygienici zakázali koupání v rybníku Šeberák v Kunraticích. Důvodem je špatná kvalita vody. Byly překročeny limity množství chlorofylu a vodního květu. Uvedla to ředitelka odboru obecné a komunální hygieny Eva Moravcová. Kromě Šeberáku je voda nevhodná ke koupání rovněž v koupališti Džbán.

Čas načtení: 2024-07-23 15:40:11

Hygienici zakázali koupání v Šeberáku. Kvalita vody se nezlepší, říká hygienička

Pražští hygienici zakázali koupání v rybníku Šeberák v Kunraticích. Důvodem je špatná kvalita vody. Byly překročeny limity množství chlorofylu a vodního květu. Uvedla to ředitelka odboru obecné a komunální hygieny Eva Moravcová. Kromě Šeberáku je voda nevhodná ke koupání rovněž v koupališti Džbán.