Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-10-14 11:34:25

Záhadná „prohlubeň“ v magnetickém poli Země se prudce zvětšuje

Vědci zjistili, že „slabé místo“ v magnetickém poli Země se alarmujícím tempem zvětšuje. (Foto: Flickr) Podle nové studie zveřejněné v pondělí se tato oblast,... Článek Záhadná „prohlubeň“ v magnetickém poli Země se prudce zvětšuje se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-15 06:00:01

Vysoký tlak v plicích může zabíjet, přitom nebolí. Martin (23) žije s hadičkou v srdci

Plicní hypertenzi lékař nejčastěji objeví jako komplikaci jiného onemocnění srdce a plic. Má ovšem také celou řadu jiných příčin. Za jejím vznikem mohou stát autoimunitní onemocnění nebo plicní embolie. „Při chorobě se pacientům často nedostatečně okysličuje krev, což se mimo jiné projevuje modrým zbarvením rtů,“ potvrdil i MUDr. Pavel Jansa, Ph.D., kardiolog z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK v Praze. „Při plicní hypertenzi dochází ke zvýšené námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje. To může vést k jejímu postupnému selhání. Zároveň se nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami,“ vysvětlil lékař. Češi často umírají zbytečně brzy. Léta komunismu je zkazila, odmítají se o sebe starat Číst více Co je plicní hypertenze? Když se Martin (23) začal v dětství častěji zadýchávat, zpočátku tomu nevěnoval pozornost ani on, ani jeho rodiče. Rychle však zpozorněli, když se Martin, tehdy nadějný sportovec, musel každých sto metrů zastavit a nemohl ani vyjít schody. Začal kolotoč vyšetření, na jehož konci si vyslechl diagnózu, se kterou bojuje dosud. „Bylo mi asi osm let, když jsme moje potíže poprvé začali řešit s lékaři. Nejprve měli podezření na astma, ale brzy jsme se přesunuli na kardiologické oddělení. Skončil jsem tehdy v Dětské nemocnici v Brně a poprvé slyšel diagnózu plicní hypertenze,“ vzpomínal mladý muž. Tehdy mu vážnost nemoci nijak nedocházela, spíše mu vadilo, že musí trávit letní prázdniny v nemocnici. Plicní hypertenze je nemoc, při které se zvyšuje krevní tlak v plicích. To vede k nadměrné námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje a může nakonec selhat. Stejně jako další pacienti trpěl dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami. Rodiče se o mě báli V dětské nemocnici lékaři Martinovi poprvé zavedli do srdce katetr z pumpy, která přímo do plicních cév dávkuje lék. Díky tomu se mohl poměrně rychle vrátit zpět do života. „S hokejem byl samozřejmě konec, skončil jsem i s tenisem. Pár let trvalo, než jsem se dostal do stavu, kdy bych se cítil úplně normálně a mohl zase sportovat. Do školy jsem ale chodil bez omezení,“ vyprávěl. Na život s hadičkou v srdci si Martin zvykl poměrně rychle. Stejně tak jeho rodiče, kteří se museli naučit správně míchat a dávkovat léky, bez kterých by se Martinův stav začal opět horšit. „Jasně že v dospívání to nebylo úplně příjemné, nemohl jsem dělat to, co ostatní, třeba jezdit na tábory nebo školy v přírodě. Rodiče se o mě báli a musel jsem být pod dohledem nebo museli jezdit se mnou,“ říká. Obří ekologická katastrofa může zachránit část světa. Pokud se nepoučíme, bude to dost zlé Číst více Kdo ví, co bych dělal Přes střední elektrotechnickou školu se později dostal až ke studiu filmařiny na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a jak si sám uvědomuje, na jeho profesionální dráze měla podíl i nemoc. „Bůh ví, co bych teď dělal, nebýt plicní hypertenze. Je ale pravda, že při různých hospitalizacích jsem na filmy koukal hodně a i později mě to k nim táhlo, proto jsem začal dělat osvětlovače a později kameramana,“ přemýšlel Martin. Jakmile se naučil dávkovat si léky, mohl se více osamostatnit. Jak sám říká, nemoc jej v ničem neomezuje. „Mohu studovat, ale i sportovat nebo cestovat. V tuto chvíli je nemoc stabilizovaná, nijak se nezhoršuje a většinu času o ní ani nevím,“ doplnil. Zdroje: MUDr. Pavel Jansa, Ph.D., respondent Martin KAM DÁL: Lucii Vondráčkové nevyšel další vztah? Na bouři jako s Plekancem to ale nemá.

Čas načtení: 2024-06-15 00:01:05

Londýn: průvodce, památky a levné ubytování

Na světě snad neexistuje multikulturnější město než je Londýn. V jeho ulicích spíše než na rodilého Brita narazíte na Pákistánce, Inda či jiného cizince. Přistěhovalců je tu jednoduše jako máku a další stále přibývají, a tak se Londýn pořád zvětšuje a zvětšuje. Se svými více než 1500 km² aspiruje na titul největšího města na Zemi, ... Celý článek > Příspěvek Londýn: průvodce, památky a levné ubytování pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-09-29 22:10:00

Osm marodů Sparty? No a co? Třeba už si Řepa nezahraje, směje se Kousal

Tři body v Pardubicích se musí oslavit, ať máte září nebo duben. Stěny kabiny hostů po jejich nedělní výhře 4:0 vibrovaly, až jste měli pocit, že se šatna šampionů zvětšuje a zvětšuje. Do toho povyku a velkého randálu útočník Pavel Kousal vyprávěl o cestě za další výhrou s nulou vzadu. Sparťanský útočník si na východě Čech hrál skoro jako na tréninku, třemi nahrávkami vydatnou měrou podpořil trvající jízdu pražského souboru, který vyhrál potřetí v řadě se skóre 13:0.

Čas načtení: 2024-09-29 22:10:00

Osm marodů Sparty? No a co? I tak dokážeme být hodně silní, říká Kousal

Tři body v Pardubicích se musí oslavit, ať máte září nebo duben. Stěny kabiny hostů po jejich nedělní výhře 4:0 vibrovaly, až jste měli pocit, že se šatna šampionů zvětšuje a zvětšuje. Do toho povyku a velkého randálu útočník Pavel Kousal vyprávěl o cestě za další výhrou s nulou vzadu. Sparťanský útočník si na východě Čech hrál skoro jako na tréninku, třemi nahrávkami vydatnou měrou podpořil trvající jízdu pražského souboru, který vyhrál potřetí v řadě se skóre 13:0.

Čas načtení: 2015-03-05 00:00:00

New Balance jaro/léto 2015 - Edice Made in England

Je nám jasné, že značka New Balance zvětšuje svou základnu příznivců i u nás, což samozřejmě nesmíme jen tak přejít a poskytovat informace o nejnovějších modelech. Nyní jsme si vzali na paškál zbrusu novou kolekci nízkých tenisek připravenou na jaro a léto 2015 od labelu New Balance s názvem Made ...

Čas načtení: 2013-06-26 17:15:00

Těhotenské oblečení – těhotenské halenky a kalhoty

Krásná a moderně oblečená můžete být i v těhotenství. Neznamená, že když se vám zvětšuje a zakulacuje bříško, že nemůžete jít s dobou. Moderní těhotenské halenky sluší každé nastávající mamince a jistě mi dáte za pravdu, že bez těhotenských kalhot si nedokážete těhulkování ani představit. Těhotensk ...

Čas načtení: 2022-02-22 02:51:00

Accenture Technology Vision 2021

Digitální propast se zvětšuje: podle Accenture Technology Vision 2021 budou trh vést hráči se schopností dynamicky se měnit a adaptovat

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 12:19:19

Festival Sculpture line ukáže nové sochy v jedenácti českých městech

Se začátkem června již šestým rokem přichází do Prahy i dalších měst v republice sochařský festival Sculpture line, aby proměnil parky, náměstí, ulice i jiná veřejná prostranství v galerii pod širým nebem. První instalací letošního ročníku se stal bronzový Nosorožec v brnění od Jaroslava Róny na pražském Jungmannově náměstí, který symbolicky poukazuje na nutnost světové ochrany zvířat z africké divočiny. Před budovou ČEZ v Michli zase nově stojí socha Osvícení od Lukáše Rittsteina. Praha se dále může těšit například na sochy od Jakuba Flejšara, Kurta Gebauera, Stefana Milkova nebo Alexandry Koláčkové, které budou instalovány v průběhu června. V Dolních Břežanech přibyla v parku socha Sladké sny od Lukáše Rittsteina a nový domov již našla i jedna z bronzových goril Original Sin od Lia Ruowanga ve Vratislavicích nad Nisou. Zámek v Ratměřicích hlídá bronzová Lvice od Jaroslava Róny připomínající egyptský archeologický artefakt a před Oblastní galerií Liberec návštěvníci narazí na sochu Dvaja Andreje Margoče, která pochází z cyklu Proměny autoportrétu. V Hradci Králové sedí před nákupním domem Aupark železná dvojice Optimista a pesimista Jakuba Flejšara a v broumovském altánku se vznáší nad hlavami ocelová socha Strelica od Jana Dostála. Nové sochy se objeví i v Ostravě, Olomouci, Pardubicích nebo v Plzni. „I v letošním pro všechny tak komplikovaném roce festival Sculpture line pokračuje. Jeho význam se však zvětšuje, protože pomáhá překonávat sociální a kulturní izolaci, ve které jsme se všichni ocitli, a vysílá zřetelný signál, že přes všechny obtíže se vracíme k normálnímu způsobu života,“ říká kurátor festivalu Martin Dostál. Obyvatelé i návštěvníci vybraných měst se mohou těšit opět na avantgardnější a méně obvyklá díla renomovaných českých umělců. Instalace budou na jednotlivá místa umísťovány postupně v průběhu června. Festival potrvá do konce září, některé sochy však zůstanou na svých místech i poté. Více informací včetně mapy, anotace jednotlivých soch i přehledu autorů budou k dispozici v průběhu června ZDE. V uplynulých ročnících festivalu zaujala například pětimetrová socha bronzového opičáka King Kong Balls v Praze od francouzského umělce Denise Defrancesca či socha Jiřího Davida Revoluce vytvořená z 80 tisíců klíčů, která byla nainstalovaná v zámeckém parku v Mikulově. Pozornost vzbudila také třeba obří Chobotnice vznášející se na hladině Vltavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2020-02-12 20:52:29

Villa Pellé vystavuje dvě originální umělkyně: Barboru Myslikovjanovou a Janu Horálkovou

Sochařka Jana Horálková s expozicí Prostory úkrytů a malířka Barbora Myslikovjanová s kolekcí děl zejména z poslední doby, kterou kurátor Patrik Šimon pojmenoval Rovnováha ticha, vystavují do 20. února prostorách Galerie Villa Pellé. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy obou autorek spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu. Jana Horálková nepřináší do Galerie Villa Pellé tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci.  Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice ve Villa Pellé klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. Ovšem se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu.  Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody,” říká umělkyně a dodává: „Spíše mne však zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují.” Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat na svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, divákovi dává možnost prožít okamžiky souznění v harmonii s vyšším řádem vesmíru i se sebou samým. Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné,“ říká autorka o současné fázi své tvůrčí cesty. Na současné české výtvarné scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života, odrážejícího se v jejím díle. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 08:54:17

Vary, den sedmý: Letos zklamali i velikáni filmu, Parazit i Mrtví neumírají nejsou příliš přesvědčivá díla

Každý rok se na filmovém festivalu ve Varech věnuje velká pozornost filmům od renomovaných režisérů, kteří už za sebou mají slavné snímky. Tyto projekce patří mezi nejnavštěvovanější a stojí na ně obrovské fronty. Nutno říci, že letos to nestálo úplně za to. Letos padesátiletý jihokorejský režisér Bong Joon-ho (Pon Džun-ho), jenž zaujal svými filmy Pečeť vraha či Matka, nedávno vyhrál filmový festival v Cannes s filmem Parazit, (Jižní Korea 2019), který se promítal i v Karlových Varech. Snímek se vyznačuje střídáním různých poloh od černé komedie přes sociální drama po thriller. Bohužel ale se mu nepovedlo všechny tyto žánry dát dohromady tak, aby nebyly vidět švy. Takto: v porovnání s ostatními letošními snímky jde film o nadprůměrný a rozhodně jej stojí za to vidět. Ovšem pokud nelze nevidět, že zároveň nejde o počin zapomenutelný, za což může především fakt, že se střídání žánrů nijak vzájemně neposouvá, prostě stojí za sebou tak, jak se režisérovi hodilo. Skoro celá první polovina filmu se zabývá snahou chudé rodiny, která žije v suterénu a opilci jí chodí močit na okna, zaujmout všechna možná pracovní místa v rodiče velmi bohatých Jihokorejců. jejich vynalézavost nezná mezí. Kdyby Bong Joon-ho rozvíjel tuto linii dál (a film ukazuje, že chudáci sbírají osobní údaje svých dobrodinců, takže by nakonec mohli nějakými fígly zaujmout jejich místo), mohla vzniknout výtečná černá komedie. Jenže režisér se rozhodl, že poselství filmu musí být závažnější a ukázat rozdíly mezi masou chudých lidí a kastou bohatých, kteří sice nejsou špatnými lidmi, ale z principu zaujímají poněkud povýšenecké postoje. A taky chtěl ukázat tvrdý život v kapitalismu, které některé nutí nakonec za systému "zmizet", aby nebyli trestáni za to, že jejich snahy zkrachovaly. Ne že by pak film pak začal být úplně nezajímavý, nicméně přestane být uchvacující. Až jednou se jednou budou filmoví kritici vracet k desátým letům tohoto století a popisovat nejlepší filmy, Parazit proto mezi nimi rozhodně nebude. A z tvorby Jima Jarmusche budou z tohoto desetiletí vyzdvihovat zdánlivě nenápadný film Paterson, nikoliv aktuální počin Mrtví neumírají (USA / Švédsko, 2019). Jarmuschovi začali zřejmě jeho lidští podivíni docházet, takže má už za sebou film o upírech Přežijí jen milenci a nyní se vrhnul na žánr zombie filmů. A ukazuje, že opravdu umí: připadáte si, jako by do provinčního fotbalového mužstva zavítal slavný fotbalista. Všechny triky s míčem jsou najednou elegantnější, přesnější a krásnější. Ostatní na něj obdivně zírají a on ještě s nadhledem své umění shazuje, čímž se samozřejmě úcta přihlížejících jen zvětšuje. Bill Murray a Adam Driver v hlavních rolích ukazují, co je to herectví bez velkých gest, stačí jim prostě být na scéně a úsporně trousit věty, které by z úst jiných zněly jako klišé. Film je nadupaný hvězdami, které jsou ochotné vyslovit jednu větu, jen aby si u Jarmusche zahrály (jako "zombík" Iggy Pop a jeho jediné slovo "kafe"). Jarmuch s nadhledem cituje sám sebe, zakladatele tradice zombie filmů George Romera či Quentina Tarantina (narážka na film Kill Bill). Jenže jako by nakonec - jako onen hvězdný fotbalista - pro samé ukazování kliček zapomněl, že nejdůležitější je prostě dát gól. Snímek Mrtví neumírají prostě jako celek nefunguje. Jednotlivosti vás zaujmou a mohou se stát součástí hovorů o pozoruhodných filmových scénách. Ale nakonec zbudou právě jen ty: abyste se k filmu vraceli jako třeba k Jarmuschovým snímkům Mrtvý muž či Ghost Dog - Cesta samuraje, na to je zahleděn příliš do sebe. Ale scénu, kdy nemrtví nevykřikují oproti ustálené konvenci slovo "mozky", ale mluví o tom, co měli na světě nejraději, takže část se jich táhne po města s rozsvícenými mobily a opakuje slovo "wi-fi", tu si pamatovat budete. Na druhou stranu - z většiny filmů se vám po pár dnech nevybaví vůbec nic. Rakouský dokumentarista Andreas Horvath, který před čtyřmi roky ve Varech poněkud pobouřil svým dokumentem Helmut Berger, herec, ve kterém ukázal někdejší hvězdu filmů Luchina Viscontiho a dalších italských režisérů jako mravně úplné rozloženého člověka, přivezl letos svůj první hraný film Lillian(Rakousko, 2019). Mladá Ruska se v něm rozhodne přejít celé Spojené státy z New Yorku po Aljašku, aby se dostala domů, na což jinak nemá peníze. Autor těchto řádech se trochu vzpouzí říkat o tomto filmu, že je hraný. Pro představitelku hlavní role Partycji Planikovou jde o první počin ve filmu, dalších pár lidí představuje sama sebe (s výjimkou úchyláka, který se snaží hlavní hrdinku přepadnout). Ve filmu vlastně nedochází k nijakým velkým mezilidským interakcím, protože rozhodnutím tvůrců neumí hlavní postava ani slovo anglicky. Ona prostě jde a jde a sem tam se někdo objeví (a pokusí je jí věnovat třeba limonádu), jinak se nějaký kontakt projeví pouze údivem místních nad tím, že cestou bezostyšně krade. Takže sledujeme, jak hrdinka zdolává lesy, hory, pouště (ty záběry jsou na filmu nejúchvatnější), jednou vidíme šerifa, který jí pomůže a pak se baví s kamarády v hospodě, jednou sledujeme demonstraci indiánů proti tomu, aby přes jejich území šel ropovod, ale jinak se vlastně nic neděje. Prostě počin dokumentaristy, který chce natočit hraný film, ale netroufá si na to nějak přemýšlet o motivech postav a jejich psychologii (film věnoval Lillian Allingové, Rusce, která opravdu ve dvacátých letech přešla celé USA za čtyři roky a jejíž příběh je zhruba stokrát pozoruhodnější než Horvathův počin). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Neboj, daleko neuteče (USA, 2017) od Guse Van Santa, jehož nejznámějším filmem je Dobrý Will Hunting, zaujme především skvělým výkonem Joaqiuna Phoenixe. Jde o "skutečný" příběh amerického karikaturisty Johna Callahana, který propadl alkoholu a po autonehodě skončil na vozíku. Nakonec přestal pít a stal se slavným pro své karikatury stojící na černém humoru. Slovo skutečný dávám do uvozovek proto, že film je samozřejmě uměleckou licencí. Zpracovat takové příběhy není nikterak snadné. Život málokoho je totiž filmovým příběhem: obvykle se nám věcí dějí z hlediska dramaturgie na přeskáčku. Tvůrce potřebuje, aby se do nás v nějakou konkrétné chvíli třeba zamilovala žena, aby příběh získal bod, od kterého se může rozvíjet ke kýženému "dramaturgickému oblouku". Ale ona se do nás jako na potvopru zamiluje jindy, nebo ten vztah není vůbec ideální. A málokdy se povede skutečný život a filmařský záměr skloubit: často je pak snímek příliš chaotický, nebo naopak sledujete něco na způsob životopisu svatých. Neboj, daleko neuteče je bohužel do určité míry druhým případem. Ne snad, že by Gus Van Sant chtěl udělat z Callahana světce, snaží se poctivě ukazovat jeho propad na úplné dno. Jenže činí tak způsobem, že i toto dno je nějakým způsobem podbízivé divákům. Aby si i uhlazení maloměštáci mohli říci, že hlavního hrdinu chápou a nemuseli přitom nijak slevovat ze svých hodnot, které jsou s alkoholismem v naprostém protikladu. Aby je prostě zlo, které mohou najít na dně láhve, poděsilo jen natolik, že mohou říkat svým dětem, že pití je špatné, ale už nepochopí, proč se jej někdo nikdy nevzdá. Myslím, že Callhan nakreslil v nebi k tomuto filmu nějakou drsnou a nekorektní karikaturu.

Čas načtení: 2024-04-12 16:54:00

Nejlepší elektromobily do 500.000 Kč na UlovAuto.cz

Zájem o lokálně bezemisní auta se zvyšuje nejen na trhu s novými, ale i ojetými automobily. Nabídka starších elektromobilů se totiž zvětšuje a ceny klesají.

Čas načtení: 2024-04-18 16:37:00

Obce bojují s úbytkem obyvatel. Podporujeme bydlení a podnikání, tvrdí Grolich

Rozdíl mezi ekonomicky prosperujícím Brnem a regiony, odkud lidé odchází, se zvětšuje. Představitelé kraje se snaží hledat cesty, jak obyvatele v ekonomicky znevýhodněných oblastech udržet. „Vyhlásili jsme dotační program na podporu bydlení a také podnikání. Starostové mohou třeba zasíťovat pozemky, demolovat staré nemovitosti nebo budovat nové za účelem bydlení nebo podnikání. Zatím byl zájem hlavně o bydlení, proto jsme rozvolnili podmínky u programu pro podnikání," řekl na čtvrteční akci Setkání s hejtmanem, kterou pořádal Deník, Jan Grolich.

Čas načtení: 2024-05-18 20:00:00

Druhé místo? Neúspěch a zklamání, říká Trpišovský. Poklonil se Svědíkovi 

Třetí sezona bez titulu. Slavia znovu nesplnila náročný úkol, ani po výhře na Slovácku (2:1) už Spartu nedohoní. Byť vyhrála pětadvacet zápasů ze čtyřiatřiceti. Trenér Jindřich Trpišovský to vnitřně vnímá jako neúspěch. „Na titul je potřeba neskutečné kvantum bodů a obrovská kvalita, která se furt zvětšuje. Máme o sedm bodů víc než loni touto dobou a v posledním kole nehrajeme o titul. To je strašný paradox,“ podotkl s údivem. 

Čas načtení: 2024-06-01 19:00:00

Habibi Come to Dubai. Emirát už nechce být pro turisty jen přestupní stanicí

Dubaj se chce stát cílovou destinací, kam se návštěvníci budou vracet opakovaně v průběhu celého roku, a ne jen přestupní stanicí. Tento ambiciózní plán emirát postupně a úspěšně uskutečňuje. Počet hotelových lůžek se za posledních deset let více než zdvojnásobil, Dubaj sází na nová víza usnadňující zpáteční cesty a zvětšuje kapacity letů.

Čas načtení: 2024-06-08 00:00:00

Propast v odměnách ředitelů a zaměstnanců v USA. Šéfové berou stonásobně víc

Výkonní ředitelé firem vydělají odnepaměti více než běžní zaměstnanci. Čerstvá analýza však zjistila, že v posledních letech se tento rozdíl minimálně ve Spojených státech propastně zvětšuje. V roce 2023 měl průměrný generální ředitel společnosti, která je zařazena do indexu S&P 500, bral 196krát víc než průměrný zaměstnanec.

Čas načtení: 2024-06-15 14:26:53

Američané jsou znepokojení, Čína buduje obří přístav v Peru

V peruánském městečku Chancay vzniká nový přístav, který bude schopen přijímat i ty největší nákladní lodě s ponorem přes 150 cm. Stávající dopravu surovin z Peru do Šanghaje zkrátí z 35 dnů na 25, protože se náklad nebude muset překládat. Budování nového přístavu v Peru znepokojuje USA, protože stavba zvětšuje vliv Číny v Jižní Americe.