Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-05-23 12:08:08

Jak prát funkční prádlo, aby fungovalo a šetřili jste planetu?

Funkční prádlo se stalo běžnou součástí šatníku mnoha žen. Nosíme ho při sportu, na procházky, na výlety i během běžného dne, kdy chceme pohodlí a příjemný pocit po celý den. Jenže aby si zachovalo své vlastnosti, nestačí ho jen hodit do pračky. Právě nesprávné praní bývá nejčastějším důvodem, proč funkční oblečení časem přestane dobře odvádět [...] Příspěvek Jak prát funkční prádlo, aby fungovalo a šetřili jste planetu? pochází z Její svět

Čas načtení: 2026-05-23 12:37:44

Jak prát funkční prádlo, aby stále fungovalo, navíc šetrně k planetě?

Funkční prádlo už dávno není jen výsadou sportovců. Nosíme ho na túry, do fitka, na běhání i během běžných dnů, kdy chceme pohodlí a příjemný pocit po celý den. Aby si ale zachovalo své vlastnosti co nejdéle, potřebuje správnou péči. Zdroj: Pexels Mnoho lidí totiž při praní funkčního oblečení dělá chyby, které mohou zničit jeho ... The post Jak prát funkční prádlo, aby stále fungovalo, navíc šetrně k planetě? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2021-12-17 00:00:00

Řešíte správu budovy? Víme, kde se můžete s důvěrou obrátit

Spousta organizací, které vlastní komerční, ale i jiné budovy, musí každoročně řešit, kdo se bude starat o jejich technický stav. Není to rozhodně snadné, vše musí být nejen funkční, ale i zabezpečené a splňovat různé normy a další pravidla. Aby vše fungovalo tak, jak má, je ideální se obrátit na sp ...

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-03 10:07:28

Kultura coby pramen politiky aneb Proč má protiofenziva smysl

Stručné a výstižné bonmoty o principech politiky jsou většinou dost staré. Většinu pravidel, kterými se politika řídí, objevily už generace před námi, protože lidská povaha se napříč plynoucími věky zas tak moc nemění. Ve 21. století jich vzniká jen málo. Ale když už vzniknou, jsou důležité a vyplatí se nad nimi meditovat. V pravicové části spektra došlo za posledních dvacet let, ne-li déle, k „objevu“ jenom jednoho jediného nového pravidla, ale to pravidlo je zatraceně důležité: „Politics is downstream of culture.“ („Pramenem politiky je kultura.“ – český překlad je úmyslně trochu volný, aby nezněl moc toporně.) Jeho autorem je Andrew Breitbart (1969–2012). DALŠÍ CITÁTY. Toto uvědomění shrnuté anglicky do pouhých pěti slov je podle mého názoru příčinou, proč pravice v anglosaském světě za posledních deset let přestala ustupovat, a naopak se pustila do protiofenzívy. Samozřejmě ji to také vnitřně změnilo. „Kulturu“, nehmotný komplex zvyků a očekávání, ovlivňují lépe různé mediální celebrity než vážní pánové v oblecích ušitých na míru. Asi není náhoda, že jak Velkou Británii, tak Spojené státy momentálně řídí politici naprosto netypičtí pro dřívější podobu republikánské či konzervativní strany. Tenhle vývoj má na evropském kontinentě zatím zpoždění. Tady jsme pořád ještě fixováni na reaganovsko-thatcherovské pojetí pravicové politiky provázané s ekonomickým liberalismem, které v dnešním světě už nemá tak velký volební účinek jako v osmdesátých letech. Sem do České republiky jej svého času importovala raná ODS a fungovalo to – tehdy. Ale je na čase si uvědomit, že svět roku 2020 vypadá trochu jinak než roku 1992. Velkým problémem, který (nejen česká) pravice měla a do určité míry ještě má, je pomyslná požární zeď, kterou si hodně lidí postavilo v mysli. Tahle požární zeď odděluje „soukromý sektor“ od „veřejného sektoru“ s tím, že ten soukromý může víceméně cokoliv a veřejný musí být tvrdě držen na uzdě. Tento druh smýšlení potkávám stále ještě často. Najdou se i libertariáni, kteří odmítají byť jen slovně kritizovat Facebook za jeho mazací kampaně, protože je to přeci soukromá společnost. Ne proto, že by s jeho činností snad souhlasili, ale proto, že jim do toho nic není. Toto je strašně umělý koncept neodrážející realitu, tudíž nutně neúspěšný. V realitě jsou tyhle dva sektory propojené personálně i myšlenkově, obývají tentýž prostor. Jejich formální oddělení dává smysl právně, ale ne politicky; politika přeci zahrnuje daleko více než jen aktuální znění zákonů. Tohle přesně pochopil Andrew Breitbart a měli bychom se nad tím zamyslet i my. Vezmu-li výše zmíněný problém svobody slova, sledovat a odmítat jenom restriktivní právní normy je něco jako soustředit se při fotbalovém zápase pouze na hájení „velkého vápna“ a přenechat celý zbytek hřiště soupeři, aby si tam dělal a organizoval, co se mu zachce. S maximální snahou možná dokážete uhájit remízu, když se proti vám neobrátí štěstěna a vítr nezavane míč přímo do branky. Určitě ale nevyhrajete. Dost depresivní a přitom vyčerpávající úsilí. Opačný přístup je „kulturně – ofenzivní“. Akceptujeme-li Breitbartovu myšlenku, vidíme, že je potřeba zabránit vzniku „cenzurní kultury“ mezi lidmi. Nesmí se stát, že si celá společnost zvykne na to, že vhodným a běžným trestem za „ideozločin“ je obřadná likvidace provinilce. Pokud se stane běžnou normou, že za nevhodný výrok člověka vyhodí ze školy či z práce a veřejně jej zostudí, nebo pokud se to dokonce stane očekávaným a v médiích schvalovaným jevem, pramálo vám pak jednoho dne pomůže, že s tímhle trendem začaly soukromé společnosti a ne stát. Overtonovo okno se posune tak daleko, že tahle nepsaná norma se skutečně stane psanou a nějací politici ji zakotví do zákona, protože po tom bude dostatečná poptávka. Je prakticky jisté, že v delším časovém období se bude u moci střídat pravice a levice. To je očekávatelný jev a dokonce i žádoucí; systémy jedné strany mají tendenci degenerovat bez ohledu na barvu jejího loga, jenom hrozba konkurence udržuje politiku jakžtakž funkční. Jde o to, aby levice nezvlčila natolik, že jí státní cenzura názorů bude připadat jako univerzálně kladný a žádoucí koncept, a pravice aby se s tím vnitřně nesmířila. Tady nastupuje ten kulturní boj. Dejme tomu, že firma X vyhodí svého zaměstnance za to, že někde v hospodě udělal politicky nekorektní vtip a někdo jiný to natočil a rozvířil na Facebooku s požadavkem, že mají padat hlavy. Formalista by řekl, že akce soukromého sektoru jej nezajímají, a celou událost by ignoroval. Chyba – předem prohraná bitva, která se ani nekonala. Je lepší panu jednateli nebo předsedovi představenstva adresovat otevřený dopis, ve kterém mu zdvořile sdělíme, že právo na to sice má, ale stejně podle našeho názoru udělal něco hnusného a přiblížil tuto zemi o nějaký ten milimetr čínským poměrům. Nejde přitom primárně o něj samotného; on nejspíš názor nezmění a toho člověka zpátky nepřijme, a postižená osoba by možná zpátky do firmy ani nechtěla. Jde o to, že celá ta aféra se dostane na veřejnost a její průběh budou sledovat další tisíce zaměstnanců a jednatelů. Některé z nich to možná inspiruje k tomu, aby zaujali poněkud občansky statečnější postoj. Minimálně bude patrné, že jde o tzv. kontroverzní postup a ten typ lidí, kteří vždycky plují s proudem, najednou nebude přesně vědět, kterým směrem ten proud vlastně teče. Dokud trvá živá debata a dokud je patrné, že v širších vrstvách obyvatelstva existuje nesouhlas s jakýmkoliv postihem lidí za jejich názory, hájí se svoboda slova daleko snáz, než pokud budeme mlčet k čemukoliv, co udělají v soukromém sektoru, a začneme reagovat až v momentě, kdy se hra přesune na pole zákonodárné a výkonné moci. To už je příliš pozdě. Nevyplatí se obětovat ideologickému purismu něco tak důležitého, jako je svoboda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-07 06:37:27

Ráno bez kafe? Jde to. 7 tipů, jak zdravě nastartovat den

Existuje mnoho způsobů, jak strávit první desítky minut po probuzení. Je na každém z nás, abychom si vybrali takové rutiny, které nás podporují v tom, co od života chceme a co je pro nás důležité. Vyzkoušejme několik možností, které nám mohou dělat dobře a pomohou nám sestavit funkční ráno tak, aby fungovalo přesně na tělo.

Čas načtení: 2024-10-31 14:50:49

Staré zaniká a nové vzniká

To co fungovalo už nefunguje, to platí jak v realitě, tak i mimo realitu, často je zde snaha nějak to udělat, aby to, co nefunguje zase fungovalo a tím vznikají neřešitelné problémy. Někdo má třeba velmi staré auto a chce, aby to staré auto fungovalo i když už na něj nejsou náhradní díly ani není… Číst dále »Staré zaniká a nové vzniká

Čas načtení: 2020-05-29 19:56:57

Spisovatelka Lucie Faulerová: Sourozenectví vnímám jako mimořádné a jedinečné pouto

Přestože své nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena za prozaický debut Lapači prachu v roce 2018 nakonec neproměnila, Lucii Faulerové přinesl zájem čtenářů i kritiků. O to zajímavější bude sledovat osud jejího nového románu Smrtholka – s předešlou knihou v lecčems příbuzného –, který právě vyšel v nakladatelství Torst.   Vrátím se ještě k vašemu prvnímu románu Lapači prachu, jehož hlavní hrdinku porota Magnesia Litery – na kterou jste byla nominována v prozaické kategorii – označila za „ženu kumulující životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace“. Jaké to je, stát se autorkou generačního románu? A usilovala jste o to vůbec?  Tedy pokud je Anna představitelkou současné generace žen, docela nás lituju. Neusilovala a ani mě popravdě nenapadá, jak by se s takovou premisou dalo něco psát. S tím tvrzením nemůžu souhlasit ani ho popřít, nedokážu to takto zkrátka nahlédnout.   Přestože se o Lapačích prachu psalo jako o pozoruhodném debutu, v kategorii určené objevům roku jste nominována být nemohla, protože jste se již předtím podílela na knize BRNOX (s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem), oceněné pro změnu Literou za publicistiku. Nebylo vám trochu líto, že jste se coby začínající prozaička vinou soutěžních pravidel ocitla mezi mnohem zkušenějšími autory, kde vás nadto bylo nominovaných rovnou šest?  Když jsem se od nakladatele dozvěděla, že nemůžu být nominovaná na objev, líto mi to bylo. Rozhodně jsem ale nelitovala svého podílu na BRNOXU ani jeho ocenění, jen jsem nepředpokládala, že bych se mohla objevit mezi zavedenými autory. Z toho jsem pak měla samozřejmě radost, ale zároveň jsem se cítila nepatřičně, trochu jako podvodnice.    Napomohly čtenářskému a mediálnímu ohlasu Lapačů prachu nominace na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena? Dočkal se vás první román nějakých překladů (dočetl jsem se o chystaném německém vydání)?  Napomohly, po nominacích jsem zaznamenala takovou druhou vlnu zájmu, vycházely nové recenze, víc médií stálo o rozhovor, kniha se dotiskovala. Ujala se mě skvělá literární agentka Maria Sileny, díky ní kniha vyšla ve španělském překladu, v příštím roce má vyjít v Německu.   Zapojila jste se i do projektu Spisovatelé do knihoven, který organizuje Asociace spisovatelů. Ale v seznamu jejich členů jsem vás nenašel... Není v tom žádný konkrétní důvod, jen se z méně či více relevantních důvodů vyhýbám jakémukoliv členství v oficiálních uskupeních. Málokdy se mi stane, že bych se v rámci nějakého programu podepsala pod všechny body. Což neznamená, že bych proto třeba ani nechodila k volbám, ale mám-li být čehokoli členem, myslím, že musím kompletně souznít se vším v rámci onoho sdružení. Možná jsem ale jen líná, protože to pro mě představuje taky velkou míru zodpovědnosti a informovanosti v dané věci.    Před pár dny vám vyšel druhý román, opět v nakladatelství Torst a znovu s „rozbitou“ hlavní hrdinkou. Jaká vlastně byla geneze Smrtholky? Zásadní bylo, když jsem se doslechla o sebevraždě dívky, k níž se v knize vícekrát vracím. Tenkrát jsem netušila, proč mě ten případ tak dráždí. Do toho jsem měla v hlavě dívku, které se dějí bizarní úrazy, ale nevěděla jsem proč. Pátrala jsem po tom pak asi čtyři pět let čistě v mojí hlavě. A když jsem už věděla, o co mi jde, a pustila se do psaní, vyplynula forma a představa o kompozičním členění textu. To mi ale nešlo skládat lineárně, potřebovala jsem to vidět ve větších souvislostech a počítač na to nestačil. Proto jsem si průběžně vytiskla, co jsem napsala, rozložila to před sebe na zem a skládala to jako mozaiku, podle toho, co mělo být kdy odkryto nebo jaké řazení líp fungovalo.   Nakolik ovlivnily podobu vaší nové knihy a její vydání vnější okolnosti, tedy epidemie COVID-19 a opatření podniknutá za účelem jejího zastavení? A jak jste vy osobně prožívala nucenou karanténu?  Jen jsme s Viktorem Stoilovem zvažovali, zda kniha vyjde podle plánu na jaře, nebo jestli počkáme na podzim. Viktor to nechal na mně a já čekat nechtěla. Karanténa mě zastihla v Kalifornii u přítele a díky tomu, že tolik věcí najednou nebylo možných, jsme vymýšleli aktivity, které by nás v normální situaci asi vůbec nenapadly. Takže jsem navzdory všemu uvízla v poměrně dobrodružné izolaci.   A jak vnímáte dopady krize na český knižní trh a profese spjaté s literaturou? Dotklo se to i vašeho zdroje obživy? Doufám, že ztráty budou co nejmenší, nebo že se pak všechny postižené podniky a subjekty zpátky „zresuscitují“. Na druhé straně by to mohlo snad vést i k tomu, že se začnou vymýšlet nové platformy a alternativní řešení, které naopak literatuře pomůžou, zviditelní ji jinak. Já taky samozřejmě nemám vůbec jistotu, jestli bude o mou knihu stejný zájem, jaký by mohl být, kdyby tato situace nenastala. Ale právě proto jsem si ji přála vydat teď… Pokud se to nezkusí, pokud se budou věci vlivem okolností zastavovat, tak to k ničemu dobrému nepovede.  Já jsem na volné noze, a někdy až nebezpečně příliš volné, podílím se na více věcech najednou a někdy je naopak těžší práci najít, takže jsem docela zvyklá na určitou nejistotu ohledně zdrojů obživy. Zatím mám na čem pracovat a zatím i žiju a to, co bude dál, budu řešit především potom, až se budu moct vrátit zpátky do ČR.   Děj románu Smrtholka jste vystavěla na půdorysu hrdinčiny surreálné cesty vlakem, za jehož okny se promítají vybrané scény z jejího života. Celé to evokuje zkušenost člověka stojícího na prahu smrti, ale konec příběhu zůstává v tomto ohledu otevřený... Já jsem až téměř do konce nevěděla, jak příběh přesně zakončím. Takže ta určitá otevřenost vyplynula nějak sama, neplánovaně. Podle mě je ale konec zároveň z určitého pohledu uzavřený. Přišlo mi, že jsem sdělila přesně to, co jsem měla, víc už nebylo třeba.   Naznačený styl vyprávění se odráží v mozaikovité kompozici a vyznačuje se rychlým střihem a střídáním časových rovin. To spolu s dalšími použitými vyprávěcími prostředky (opakování a variování motivů i textových pasáží) činí váš román velmi dynamickým. Jsou pro vás coby autorku výsledné tempo a rytmičnost vyprávění hodně podstatné? Ano, hodně. Já to tempo cítím, když píšu, jde to vždy ruku v ruce s tím, co vyprávím a jak to vyprávím, a baví mě hledat všechny možné prostředky, kterými to v danou chvíli můžu zkusit obsáhnout. A pak je pro mě rytmus podstatný i v rámci celku. Vlastně tak trochu potřebuju, jakkoli absurdně to zní, aby pro mě celé vyprávění fungovalo jako hudební skladba. Když jsem psala Smrtholku, narazila jsem na skladbu Infra 5 od Maxe Richtera, a hned jsem věděla, že přesně takhle pro mě ta kniha plyne, že tohle je Mariina jízda vlakem a všechny její výhledy z okna. Tu skladbu jsem pak nasávala opakovaně a možná bych to bez ní takhle vůbec nenapsala.   Značné kouzlo má pro vás očividně též intertextovost – nejenže každou část knihy uvádí nějaké motto, ale řadu dalších knih a uměleckých děl zmiňujete i v rámci vyprávění a pozornější čtenář tu dokonce nalezne odkaz k příběhu z vašeho předešlého románu... Chtěla jsem tak nějak spolu s Marií Anně zamávat na pozdrav. Koneckonců nastavila jsem oběma fikčním světům pravidla, tak si to jakožto jejich Bůh můžu dovolit.   Jedním z leitmotivů Smrtholky je Morana, kterou vaše hlavní hrdinka Marie v dětství „zachrání před smrtí“ a neblahého pocitu z její přítomnosti se nemůže zbavit ani v dospělosti. Jaký význam má pro vás a vaši tvorbu folklor a lidová slovesnost? Ke Smrtholce jsem původně sbírala řadu slovanských mýtů, ale měla jsem taky obsáhlý sběr sebevražd a ezoteriky a nechtěla jsem to celé příliš překombinovat. Pohádky a folklor mě fascinují svou archetypálností, univerzálností, nebo tím, kolik vrstev mohou mít. Pohanská mytologie je pro mě něčím ještě zajímavější, často jsou to velmi temné příběhy, ve kterých se zobrazují naše nejniternější strachy.   Titul vaší knihy nelže, smrt tu potkáváme na každém kroku – počínaje názvem hrdinčiny rodné obce Mršina (jak vás to napadlo?) a její obsesí v podobě sebevražd a s nimi spjatých příběhů a statistik konče. Jak vypadaly rešerše k takové knize? Když existují obce jako Onen Svět, Hroby nebo Šukačka, co by nemohla být Mršina? To mé rešeršování dost pravděpodobně připomínalo obsesi sebevraždami. A ezoterikou. K sebevraždám jsem dohledávala statistiky, články, vědecké práce, pročítala knihy, které mapují historii a způsoby sebevražd, filozofická pojednání o dobrovolném ukončení vlastního života. Hovořila jsem s terapeutem, policejní psycholožkou a asi nejpřínosnější v tomto ohledu bylo setkání s Martinem Peškem z iniciativy LUCTUS, která se zabývá psychosociální péčí o pozůstalé a kde se on zaměřuje i na rodiny sebevrahů. V rámci průzkumu ezoteriky jsem absolvovala několik seminářů. Samozřejmě jsem pak všechna nasbíraná fakta nebo zkušenosti nevyužila, o to mi ani nešlo, ale obě témata, byť každé jiným způsobem, mě začala zajímat natolik, že jsem jimi strávila moře času.   Hodně jste si vyhrála i se zvukovou stránkou svého textu, zvláště pokud jde o hrdinčin specifický neduh, na který je krátká i logopedie... Na to jsem si vytvořila takovou speciální fonetickou abecedu, podle které jsem se učila mluvit.   Stejně jako v Lapačích prachu zde líčíte vztah dvou sester, tentokrát má ovšem namísto dlouholetého komplikovaného soužití podobu tragicky ukončeného souznění. Čím vás motiv sesterství tak fascinuje? Řekla bych, že je to spíš motiv sourozenectví. Vnímám to jako mimořádné a jedinečné pouto. Sourozence spojují stejné kořeny, výchova, zásadní životní momenty, a přitom to každého poznamená trochu jinak. V tom, co sourozenecký vztah posiluje nebo naopak oslabuje, je něco, co je zakořeněno hlouběji v rodině, často v tom, co ovlivnili přímo rodiče – ať už vědomě či nevědomě – a co nikomu jinému nemůžete nikdy plně předat. Právě proto, že s vámi nikdo jiný nesdílí tu determinující zkušenost a nevyrostl ve stejném zázemí.   Tak teď se musím zeptat, jestli mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo jste jedináček?  Mám staršího bratra a starší sestru. Nevím, jestli bych jako jedináček byla schopná tu výjimečnost sourozeneckého pouta vnímat. Z toho důvodu chápu, že moje schopnosti vcítit se do vztahu rodiče k dítěti budou pravděpodobně limitované, jelikož tu přímou zkušenost zatím nemám. Ačkoli mám ve svém životě hrstku skvělých fakanů, vůči kterým mateřské city chovám.    Svou hrdinku jste obdařila množstvím nezvyklých zálib, od zvuku vrznutí židle pod dosedajícím tělem přes vyhledávání náhodného tělesného kontaktu v davu cizích lidí až po četbu návodů všeho druhu. Jste také v nějakém ohledu „divná“?  Myslím, že divnost je relativní a že jsme všichni více či méně divní, máme své perverznosti, iracionální fóbie, libůstky nebo kompulzivní projevy. Já mám od všeho něco, ale myslím, že většinu času působím docela příčetně.   Jak už jsem naznačil, vaše prózy i jejich protagonistky jsou dosti osobité, zajímal by mě váš literární vkus? Není vyhraněný, spíš velice různorodý. Potřebuju být vtažena, ale zda toho autor dosáhne tématem, stylem vyprávění, zajímavou zápletkou nebo vším dohromady, mi je celkem jedno. Asi mě víc baví osobití autoři, knihy, které se něčím vymykají, ale zároveň nemám ráda výraznou originalitu, pokud je samoúčelná.   A nějaké vaše konkrétní čtenářské objevy z poslední doby? Nedávnými objevy byly knihy Zvláštní problém Františka S. od Petra Šabacha a Tatitatitati od Tamáse Jónáse. V tuto chvíli mám rozečteny dvě skvělé knihy – povídky Petra Borkovce a pak se pokouším číst v originále knihu Maxe Portera, v českém překladu se jmenuje Žal je to s křídly. To je pro mě úplné zjevení. Akorát si budu muset po dočtení pořídit české vydání, jelikož úroveň mojí angličtiny za úrovní jazykové kvality knihy zoufale zaostává.   A o čem bude vaše příští kniha? To zatím nevím. V hlavě už se něco chystá, ale počkám si, až se to rozbují.   Lucie Faulerová (*1989) se narodila v Pardubicích, vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a žije v Praze. Redakčně a editorsky se podílela na knihách Kateřiny Šedé BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem (2016) a UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (2019). Za svůj prozaický debut Lapači prachu (Torst 2017) byla nominovaná na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena. Právě vydaná Smrtholka je jejím druhým románem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 10:34:40

Jak nahlédnout do budoucnosti za půl bilionu eur. K francouzsko-německému plánu na podporu zemí postižených Covidem-19

Stimulační program, který představili francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, počítá s vydáním 500 miliard eur na projekty v zemích postižených nejhůře koronavirovou epidemií. Fakticky jde hlavně o románské země – Itálii, Francii a Španělsko. A fakticky by se jednalo o společné zadlužení všech zemí EU, i když podle návrhu jednorázové, nikoliv o trvalý mechanismus generování stále nových dluhopisů. Plán už nyní narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze zůstává jejich pozice (jak uvedl na svém twitterovém účtu) nezměněna: nesmí jít o darované peníze. Ostatní země zatím lavírují. (Zavádějící je toto pojmenování proto, že z této čtyřky pouze Dánsko a Švédsko mají poměrně nízké státní zadlužení, obě kolem 35 procent HDP. Nizozemci se svými 59 procenty HDP jsou přesně na hraně maastrichtských kritérií, pokud si ještě někdo na ten pradávný, zaprášený pojem vůbec vzpomíná. A Rakousko se 74 procenty ten limit dokonce výrazně překračuje. „Opatrná čtyřka“ by tedy asi bylo přesnější.) Do jisté míry jde o nahlédnutí do blízké budoucnosti a do možných komplikací, které skrývá. Proč přispívat na cizí živobytí? První náhled: po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla. Před brexitem euronadšenci občas kritizovali Británii z toho, že je brzdou další evropské integrace. Ale brzda je nezbytným vybavením každého vozidla. Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat. Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu. Česká tisková kancelář napsala: „Aby toho bylo možné dosáhnout, je podle Merkelové nezbytná náležitá reakce, jejíž součástí by měl být i časově omezený záchranný fond. Sice se na něm budou muset shodnout všechny členské země sedmadvacítky, kancléřka ale věří, že když Německo s Francii dají takovýto impuls, nalezení shody to usnadní. „Musíme jednat evropsky, abychom z této krize vyšli dobře,“ podotkla. „Národní stát sám nemá žádnou budoucnost,“ míní.“ „Dát impuls“ je velmi diplomatická formulace pro to, udávat takt. Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké. To je pravda a touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj „opatrné čtyřky“ vydrží. Mimochodem, v tom vláknu pod Kurzovým tweetem mu hned někdo říká, že ty čtyři opatrné země tvoří jen osminu hospodářské síly EU a že to je, jako by se „ocas snažil vrtět psem“. Ano, je to jenom Twitter, nemusíme to brát smrtelně vážně, ale určitého bolestivého detailu se přeci jen dotknul. Ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí a na co ne. Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou. Fantastický korupční potenciál Druhý náhled: schválně na chvíli pomiňme otázku společného zadlužení a podívejme se na navrhovaný mechanismus pomoci. On je zatím poněkud vágně formulovaný, patrně proto, aby nikoho předem neodradil. Ale hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU. Tady se skrývá zajímavé čertovo kopýtko, které komentátoři až dosud překvapivě ignorovali. Standardní kohezní fondy jsou známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí. To přitom není úplně samoúčelné cvičení v byrokracii. Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů. Není to stoprocentní ochrana, protože na eurodotacích zbohatl nejeden Agročert a čerpá je i italská mafie, ale nějak to přeci jen fungovalo. V případě finančního stimulu po ekonomickém propadu si ale takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Celý smysl takových záchranných plánů je v tom, že ty peníze dorazí rychle, než se škody staly příliš závažnými. Co tedy musíte obětovat? Právě ty kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času. Což znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit. Jak zabránit, aby příslušné dotace neskončily u zombie firem typu Alitalie (za více než 70 let své existence byla v zisku jeden jediný rok) nebo u různých kamarádíčků pana premiéra, když nemáte čas na to, prověřovat jednotlivé projekty? Nezabráníte… Trochu to připomíná právě výše zmíněná maastrichtská kritéria, která slavnostně všichni podepsali, a nakonec se při zavedení eura moc nevynucovala, jinak by nebylo co zavést. Papír snese mnohé a sám o sebe nic nevynutí. Šetrné germánské hospodaření versus „jižanské“ standardy Třetí náhled: to, že odchodem Británie oslabil v Evropě její „sever“, se dlouhodobě projeví i jinak, než jen dominancí francouzsko-německé osy. Jižanů je nyní proporcionálně daleko více než předtím. Posčítáte-li obyvatelstvo Portugalska, Itálie, Španělska, Francie, Řecka a francouzsky mluvící části Belgie, dostanete přes 200 milionů lidí. Přičemž jeden z těch států je právě Francie, tvořící půlku „francouzsko-německé osy“. Shodnou-li se všechny tyto státy na něčem, mají v nové EU bez Británie jako blok velkou váhu. Pokud není momentální německý kancléř zrovna silná osobnost, a to už dlouhou dobu není, může začít v rámci zachování klidu na práci ustupovat požadavkům takového bloku. A pokud ustupovat začne, není už ve hře nikdo další srovnatelné váhy (Británie), kdo by sloužil jako „odmítač poslední záchrany“. Z občasných debat s příznivci evropské federalizace jsem nabyl dojmu, že si myslí, že by v jejich vysněných Spojených státech evropských samozřejmě fungovalo šetrné germánské hospodaření. Nejsem si jist, z čeho ten optimismus čerpají. Číselné poměry po brexitu nahrávají spíš tomu, aby v takové struktuře zavládly „jižanské“ standardy.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 08:02:27

Hacknuli nám víza aneb Proboha, jenom nezavádějte elektronické volby

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl… Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let. Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou. Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje. Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.) Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“ Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit. Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem. Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví. Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku. Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk). Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku. Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe. A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde. Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz. Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí. Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo. A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu. Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti. Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často. Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě. Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách. Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-26 16:47:57

Evoluce směřuje k tomu, aby vše fungovalo

Neustále je zde na něco propaganda nebo reklama a zapomnělo se na to ukázat konečně lidem co je objektivně bude za sto let čekat, buď to nikdo neví nebo to nikdo nechce vědět. Vaše frustrace je pochopitelná. Zdá se, že svět je zahlcen propagandou, reklamou a krátkodobými zájmy, zatímco hlubší otázky o budoucnosti lidstva zůstávají… Číst dále »Evoluce směřuje k tomu, aby vše fungovalo

Čas načtení: 2025-12-24 11:35:00

Čistky? „Nic zvláštního.“ Diplomat vysvětlil, co všechno se bude muset napravit po Lipavském

Diplomat Jaroslav Knot nevidí žádný důvod ke znepokojení kvůli výměnám na ministerstvu zahraničí. „Na zaminách se neděje nic zvláštního než to, že se přijala a dnešního dne (22. 12. 2025) také vládou schválila tzv. systemizace, tedy vnitřní podoba struktury MZV,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. A prozradil také, jak ministerstvo fungovalo za Lipavského a co se všechno bude muset udělat, aby fungovalo „klasicky“.

Čas načtení: 2026-05-23 12:08:08

Jak prát funkční prádlo, aby fungovalo a šetřili jste planetu?

Funkční prádlo se stalo běžnou součástí šatníku mnoha žen. Nosíme ho při sportu, na procházky, na výlety i během běžného dne, kdy chceme pohodlí a příjemný pocit po celý den. Jenže aby si zachovalo své vlastnosti, nestačí ho jen hodit do pračky. Právě nesprávné praní bývá nejčastějším důvodem, proč funkční oblečení časem přestane dobře odvádět [...] Příspěvek Jak prát funkční prádlo, aby fungovalo a šetřili jste planetu? pochází z Její svět

Čas načtení: 2026-05-23 12:37:44

Jak prát funkční prádlo, aby stále fungovalo, navíc šetrně k planetě?

Funkční prádlo už dávno není jen výsadou sportovců. Nosíme ho na túry, do fitka, na běhání i během běžných dnů, kdy chceme pohodlí a příjemný pocit po celý den. Aby si ale zachovalo své vlastnosti co nejdéle, potřebuje správnou péči. Zdroj: Pexels Mnoho lidí totiž při praní funkčního oblečení dělá chyby, které mohou zničit jeho ... The post Jak prát funkční prádlo, aby stále fungovalo, navíc šetrně k planetě? first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2020-12-23 22:30:00

Správně sestavený internetový marketing dokáže zázraky

Chcete-li být viditelní v online světě, neobejdete se bez digitálních marketingových aktivit. S jejich pomocí dosáhnete nárůstu návštěvnosti vašeho eshopu či webových stránek, a tím pádem zvýšení obratu z prodeje služeb nebo produktů. Aby vše fungovalo tak, jak má, je třeba umět efektivně pracovat s ...

Čas načtení: 2021-12-17 00:00:00

Řešíte správu budovy? Víme, kde se můžete s důvěrou obrátit

Spousta organizací, které vlastní komerční, ale i jiné budovy, musí každoročně řešit, kdo se bude starat o jejich technický stav. Není to rozhodně snadné, vše musí být nejen funkční, ale i zabezpečené a splňovat různé normy a další pravidla. Aby vše fungovalo tak, jak má, je ideální se obrátit na sp ...

Čas načtení: 2016-07-13 20:00:00

iClima jako partner pro vaše stavební projekty. Vytápění levně, chytře a účinně

Stavíte nový dům a přemýšlíte, jaký zvolit systém pro vytápění a ohřev vody? Chystáte se rekonstruovat a uvažujte o moderním úsporném systému, který vám vyřeší i klimatizaci? Chcete, aby vám vše dobře fungovalo a celý systém obstál i v dlouhodobém časovém horizontu? Pak zkuste oslovit společnost iCl ...

Čas načtení: 2024-02-16 04:45:00

Vyšetřovací komise ke covidu? Rozkrýt vazby, pojmenovat chyby, i zahájit stíhání. Jinde už to začíná, říká vědec

Česká republika by se mohla vydat ve stopách Slovenska, které hodlá prošetřit zákonnost, hospodárnost a účelnost opatření přijatých v souvislosti s pandemií covidu-19 v letech 2020 až 2022. „Je to velmi správný krok. Tam, kde došlo ke zjevnému porušení zákona, zahájit trestní stíhání,“ říká pro ParlamentníListy.cz lékař Vladimír Čížek. „Jen to poslouží politikům na mediální kampaň proti některým svým oponentům jako divadlo pro voliče,“ namítá epidemiolog Rastislav Maďar. „Je potřeba zjistit, jak fungovalo propojení politiků, podnikatelů a médií,“ doporučuje právník Tomáš Nielsen.

Čas načtení:

Výloha jako digitální médium: Průhledná holografická projekce do výlohy

Dnes se opět zastavíme na skok ve výloze. Výkladní prostor obchodní jednotky byl vždy okénkem do obchodu, ve kterém vystavoval prodejce lákavou aranž toho nejlepšího, co nabízel. S příchodem digitálních médií se díky zobrazovačům za sklem podařilo umožnit rychle obměňovat obsahy a promovat zrovna ty nejaktuálnější nabídky, což, alespoň ze začátku, fungovalo. Problém však spočíval [...]

Čas načtení: 2020-08-02 11:58:48

Běhání v létě: na pár věcí si dejte pozor

Kdy jindy se pustit naplno do běhání, když ne v létě? Máme na to více času. Můžeme běhat o dovolené, kdy je možné naplánovat trasu do přírody nebo na pláž. Dny jsou dlouhé, brzy svítá a pozdě se stmívá, takže můžeme běhat ráno i pozdě večer. Není nám zima a ve vhodnou denní dobu se ani nevaříme pod přímými slunečními paprsky. Navíc běh je jednou z nejoblíbenějších a nejdoporučovanějších aktivit, pokud chcete nejen zhubnout, ale i dostat se do kondice. Jenže aby to fungovalo, musíte vědět, jak na to, jinak si spíš ublížíte.

Čas načtení: 2011-01-25 00:00:00

Losos aneb konzumujme prospěšné tuky se stylem

Aby naše tělo správně fungovalo, je nezbytné dopřávat mu pestrou stravu a pravidelně doplňovat množství nejrůznějších látek. Vitamíny, minerály, ale i tuky jsou nezbytností, které náš organismus ke správnému fungování potřebuje. Bez přísunu všech důležitých živin by naše tělo bylo brzy slabé, nefung ...

Čas načtení: 2022-03-01 18:55:29

Vitamín D potřebují i děti

Pro naše tělo jsou vitamíny velmi potřebné, aby správně fungovalo a netrápily nás zdravotní problémy. Vitamín D patří mezi ty nejdůležitější, a to u dospělých i dětí. Podílí se na mnoha funkcích v těle a pokud ho máme nedostatek, může způsobit zdravotní komplikace, jako jsou bolesti zad a kostí, osteoporóza u žen a bolesti svalů. […] Článek Vitamín D potřebují i děti se nejdříve objevil na B cool.

Čas načtení: 2012-05-04 00:00:00

Poznámky k mobilní verzi webu

Přistupování na web přes nějaký chytrý telefon, či podobné zařízení, jehož rozměry nedosahují rozměrů stolních monitorů, je čím dál tím běžnější. A zdá se, že tento trend bude pokračovat. Na západ od nás je situace ještě výraznější. Objevily se první vlaštovky, které dokonce nenavrhují vzhled stránek pro počítač, ale rovnou pro mobil. Proto není úplně vhodné mobilní verzi zanedbat. Pár tipů, které mohou usnadnit její odladění. Detekce mobilního zařízení Obecně lze mobilní zařízení rozpoznat dvěma způsoby. Pomocí skriptu na straně serveru a speciálním kódem ve stylech. Rozpoznání na straně skriptu Hotové řešení pro většinu běžných jazyků je k dispozici na webu detectmobilebrowsers.com. Tuto podmínku stačí zakomponovat do vašich stránek a pokud se mobilní zařízení jedná, načíst např. speciální styl. Toto řešení používám já. Jediné mi fungovalo spolehlivě. Rozpoznání v CSS Tento způsob funguje na základě načítání různých stylů podle šířky prohlížeče. Má mnoho výhod - odpadají problémy s cachováním, lze velmi snadno vytvořit styly pro různá zařízení (jinak široká). Na jediný problém jsem narazil - na testovacím mobilu mi tento princip nefungoval. Možné je buď načítat přímo speciální styl: <link rel="stylesheet" media="screen and (max-device-width: 480px)" href="../mobile.css" type="text/css" /> Nebo až CSS souboru: @media screen and (max-device-width: 480px) { ... } Šířku je samozřejmě třeba nastavit podle zařízení. Rozpoznání serverem Existuje ještě třetí způsob - rozeznat zařízení pomocí serveru. V podstatě se jedná o podobný princip, jako v případě rozeznání skriptem. Jen se podmínka přesouvá do .htaccessu (v případě Apache). Detailní popis je k dispozici na stackoverflow.com. Nastavení škálování, správná šířka Problém, na který jsem narazil, bylo vykreslování pouze v úzkém pruhu. V některých prohlížečích (Opera) s tím nešlo nic dělat, v některých se pruh sám po načtení roztáhl na celou šířku. Ke sjednocení a správnému vykreslování je potřeba do hlavičky HTML přidat meta tag viewport. Tím je možné nastavit počáteční šířku, minimální i maximální šířku a možnosti přibližování. <meta name="viewport" content="width=device-width, initial-scale=1"> Podrobnosti a detailní návod k použití je rozepsán na webu Mozilly. Cachování a rozlišení verzí Pokud nepoužijete rozlišování css styly, je potřeba jednotlivé verze rozlišit adresou. Pokud by byla adresa stejná, docházelo by k cachování, které by způsobilo, že i normálním uživatelům se zobrazuje verze pro mobily a obráceně. Nejsnazší je přidat parametr GET: http://mojeadresa.cz/stranka.html?mobile a existenci parametru pak ověřovat (např. pomocí PHP): if (isset($_GET['mobile'])) { ... } Druhou možností je pak mít pro mobilní verzi vlastní subdoménu a rozlišovat pomocí $_SERVER['HTTP_HOST']: if (preg_match('#^m\.#', $_SERVER['HTTP_HOST'])) { ... } Testovaní Jak ověřit, že všechno funguje, jak má? Nejsnazší je vzít do ruky mobil a adresu vyťukat. Další možností je rozběhnout nějaký emulátor na počítači, třeba pro Android. Funguje také doplněk User Agent Switcher pro Firefox, který se dokáže identifikovat jako libovolný prohlížeč. Vzhled díky tomu moc neotestujete, tak alespoň to rozpoznávání. Všelijaké online emulátory fungují velice pochybně. Na co myslet při navrhování vzhledu? A ještě pár praktických rad na závěr: udělejte to tak příjemně ovladatelné, jak jen to je možné. To znamená, že navigaci musí být tak velká, aby se do ní dalo trefit. Bez problémů. Stejně tak i velikost písma musí být taková, aby i člověk na čtení nemusel brát lupu. Musí se počítat s tím, že na malý displej se toho tolik nevleze. Není od věci celý design zjednodušit a přebytečné prvky odstranit, schovat.

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2022-05-23 08:54:49

K osmdesátému výročí heydrichiády uvede ČT premiérové dokumenty Kuratorium a Fotografové smrti

K osmdesátému výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha připravila Česká televize dva premiérové dokumenty. Kuratorium vypráví příběh organizace pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v době protektorátu, Fotografové smrti přibližují donedávna neznámé příběhy českých Němců, kteří se aktivně podíleli na likvidaci nevhodných osob. Oba snímky se v premiéře představí v úterý 24. května po 20. hodině na ČT2. Kuratorium – organizace, o níž pojednává film Ondřeje Veverky, vznikla formálně den po diverzní akci výsadkářů operace Anthropoid. Jejím úkolem bylo vést dospívající generaci k loajalitě, k oddanosti Třetí říši a vůdci, k antisemitismu či ke kultu fyzické dokonalosti. „Celý projekt vnímám jako velice záslužný počin. Dokument zachycuje poslední možná autentická svědectví těch, kteří se jako kluci dostali pod křídla Kuratoria. Většina z nich v tuto chvíli již bohužel nežije. Myslím, že i pro ně samotné bylo důležité, že mohli ještě podat toto svědectví,“ říká dramaturg Martin Červenka. „Pro mnoho lidí může být fakt, že existovalo Kuratorium, velkým překvapením. Bylo to velice nebezpečné a bylo velké štěstí, že fungovalo pouze dva roky. Jednalo se vlastně o nepovedenou snahu nacistů získat českou mládež na svou stranu,“ vzpomíná v dokumentu řadový člen Kuratoria Karel Richter. Hned po premiéře Kuratoria se ve 21:40 hodin představí divákům dokument Jana Rouska Fotografové smrti. „V osobě Jana Rouska se snoubí dvě profese, kromě režiséra je i vystudovaným historikem. Díky tomu přináší atraktivní a málo známá témata. Tím je i program eutanazie T4 z počátku druhé světové války, který ve filmu divákům přibližuje,“ uvádí kreativní producentka Martina Šantavá. Hodinový snímek prostřednictvím průvodce fotografa Karla Cudlína a lékaře Milana Nováka poodkrývá příběh českokrumlovských fotografů a fotolaborantů dokumentujících eliminaci duševně nemocných lidí. „Kdo to vlastně byli českokrumlovští fotografové? Šel jsem po jejich stopách, a přesto je na své cestě nepotkal. Byly to totiž stíny už za svého života. Stíny, které se mihly v hrůzném světle nacistického násilí. Stíny, po kterých zbylo pár fotografií a filmový záznam,“ hodnotí v dokumentu fotograf Karel Cudlín. Vysílání České televize u příležitosti 80. výročí atentátu na Heydricha a následné heydrichiády dále doplní: 22. května na ČT2 ve 21:45 Operace Silver A (1/2) 23. května ČT2 ve 21:55 Operace Silver A (2/2) 27. května na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Atentát 27. května na ČT2 ve 20:00 Atentát 3. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Zmizeli 7. června na ČT1 ve 22:35 Lidice 10. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Lidice – obraz pomsty 12. června na ČT2 od 12:40 Cesty víry: Lidový mučedník 24. června na ČT2 v 16:55 Heydrich – konečné řešení: Češi se nevzdávají (závěrečný díl dokumentárního cyklu 1. července), v 17:25 Ležáky – osada, která ztratila své obyvatele, nikoliv však paměť, v 17:55 Ležáky (Ti druzí mrtví...) a ve 22:05 Stříbrné rekviem