EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Nejen světové, ale také české celebrity jsou pod neustálým drobnohledem médií. Každý by se měl umět dobře reprezentovat a snažit se ve společnosti vypadat co nejlépe. Ne vždy se to bohužel vydaří. Pojďte se podívat, které slavné tváře zvládají styl a dress code levou zadní a kdo naopak šlápl vedle. Outfity z udělování Cen české filmové kritiky hodnotí fashion stylista Jiří Hofbauer.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-08-15 10:04:10
Najít nejúčinnější způsob odstranění nechtěného tetování či permanentního make- upu je již mnoho let cílem spousty specializovaných firem a odborníků na celém světě. V současné době je nejlepším systémem jak nanosekundový Q switch Nd. YAG laser, tak jeho pokročilejší verze, pikosekundový laser. Laserové centrum Tattoo Zone v Krnově těmito přístroji disponuje. “Již před mnoha lety […] The post Nevhodné tetování, pigmentové skvrny nebo nepovedený permanentní make-up? Laserové centrum Tattoo Zone disponuje jedinečným technologickým vybavením u nás first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2012-10-29 05:00:00
iCloud je služba americké extrémně úspěšné společnosti Apple, která světu přinesla spoustu novinek, které doslova změnily svět. Bude mít iCloud stejnou budoucnost nebo se jedná o nevýznamný nepovedený projekt. Následující řádky vám objasní, co to iCloud vlastně je a jak funguje. Co je to iCloud? A ...
Čas načtení: 2010-06-04 00:00:00
Méně známý výrobce pneumatik TC Debica je součástí koncernu The Goodyear Tire & Rubber Company. Firma pochází z Polska, kde také své pneumatiky vyrábí. Odtud také vzešla zimní pneumatika Debica Frigo Directional. Přestože její cena začíná na pětistovce, nemusí se jednat o nepovedený výrobek. Je toti ...
Čas načtení: 2011-08-02 00:00:00
Druhý díl z vyprávění. I podle fotek je poznat, jak byl ten den nudný a horký. 7:13 Tohle je prosím výhled na Stod. Bylo krátce po sedmé. Moc dobře jsem se nevyspal, večer na mne útočili komáři, v noci otravovaly srnky, které mi strkaly hlavu do spacáku. Celou noc bylo hrozné horko. Tak jsem byl docela rád, když začalo být světlo a já mohl jít dál. 14:56 Letadlo, které mi přeletělo nad hlavou. Já vím, fotka nic moc, ale z toho dne toho moc lepšího nemám. Obloha byla bez mráčku, kdo to má fotit? 16:24 A hádanka pro zeměpisce, co je to za vodní dílo? Ono pokud sledujete mojí cestu s mapou, tak na to není těžké přijít. Každopádně mne přehrada trochu překvapila, po hrázi se přejít nedalo, musel jsem až o trochu níž a dost jsem si zašel. 17:29 Důkaz o tom, že ten den bylo opravdu horko. To jsem zrovna vylezl z lesa a zjistil, že cesta tu končí. Porost mi sahal nad kolena a prodírání bylo šílené. Nevěřili byste, jak po tom svědí nohy. 18:36 A trochu nepovedený pohled na vesnici Líšťany. Vypadá to, že už jsou, co by kamenem dohodil, ale silnice se tak točila, že odsud to byly nejméně dva kilometry.
Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00
Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.
Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24
S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta. Jiří Tomáš, nakladatel Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst. Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka. Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc? Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho. Ivan Klíma, spisovatel Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36
Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)
Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů. Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky. Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny. „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela. Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“ Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní. Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George. Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo. Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město. Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným. Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii. Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem. Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi. O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci. „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání. Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla. Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude. Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště. Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny. Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen. Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě. Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu. Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých. Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc. Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost. Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne… {loadmodule mod_tags_similar,Související} Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji. V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje. Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček. „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot. Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal. Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum. Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru. Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů. Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou. Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné. Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce. Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran
Čas načtení: 2019-08-17 15:28:57
„Z románu 1984 se stal policejní manuál“
Na britském serveru Spiked, který se často věnuje otázkám svobody slova, vyšel rozhovor s Harrym Millerem. Ten se v lednu 2019 stal v Británii známý tím, že jej policie vyšetřovala kvůli retweetnutí „závadného limericku“. Přeložil jsem tři úryvky z rozhovoru, které považuji za nejzajímavější. Spiked: Co se při policejním vyšetřování stalo? Harry Miller: Bylo to v lednu, zrovna jsem šel nakupovat a seděl jsem na parkovišti, když mi zazvonil telefon z práce a říkali mi, že do kanceláře přišel policajt a chce se mnou mluvit. Dali mi jeho číslo a já jsem mu zavolal. Vůbec jsem netušil, o co jde. Řekl mi, že mě hledají kvůli transfobním projevům nenávisti (transphobic hate speech). Někdo z jihu si stěžoval. Řekl prý, že mé pracoviště je kvůli mně velmi ‘nebezpečným’ místem. To se mi zdálo směšné. Zeptal jsem se policisty: ‘Spáchal jsem nějaký zločin?’. Řekl: ‘Ne, nespáchal jste žádný zločin.’ Policie měla třicet mých tweetů. Zeptal jsem se policisty: ‘Co je nejhorší, co máte? Co se nejvíce blíží hranici nebezpečného zločinu?’ Řekl: ‘No, ten limerick.’. Na to jsem mu odpověděl, že žádný limerick jsem nenapsal. A on řekl: ‘Ne, ale retweetnul jste ho.’ Přečetl mi ho a já na to, ‘To si snad děláte srandu’. Nebyl to ani limerick, byl to kus textu feministické písničky. Řekl mi, že s tím musím přestat. Zeptal jsem se znovu, čeho špatného jsem se dopustil. A v ten okamžik mi řekl tu nesmrtelnou větu: ‘Musím prověřit vaše myšlení.’ Vyprávěl jsem mu o Georgi Orwellovi. 1984 měl být dystopický román, ne policejní manuál. Nikdy o Georgi Orwellovi neslyšel, takže to nepochopil. Poznámka: limerick je krátká básnická forma, většinou žertovného rázu. Druhá citace: Podali jsme stížnost a policie se ještě zatvrdila. Řekli, že v takových věcech musejí zasahovat kvůli případu Stephena Lawrence. Řekl jsem, že si nejsem úplně jistý, jak moje tweety souvisejí s ubodáním černého kluka tlupou bílých rasistických gaunerů. Řekli: ‘Neříkáme, že nemůžete tweetovat. Jenom říkáme, že bychom byli radši, kdybyste to nedělal.’ Požádal jsem pak humbersideskou policii, aby mě odstranila ze své statistiky zločinů z nenávisti. Řekli, že nemohou, protože se řídí policejními regulacemi. Je to bizarní, ale v nich se říká, že ‘nenávistný incident je jakýkoliv incident, který policista nebo jiná osoba vnímá jako motivovaný nenávistí’. Také se tam říká, ‘není potřeba žádný důkaz o nenávisti’. Poznámka: Stephen Lawrence byl ubodán v roce 1993, tedy před 26 lety a hodně dávno před érou Twitteru. Třetí citace: Spiked: Hrozí nám kriminalizace běžného slovního projevu? Miller: Naprosto. Trvalo mi od ledna do června, než mi policie vydala kopii těch tweetů, které vyšetřovala. Jeden z nich prostě říkal: ‘Odkdy máme transgenderový památeční den?’. Jenom tahle otázka. Další – a ani nevím, komu jsem odpovídal, protože to začernili – byl můj retweet s komentářem ‘Cože?’. ‘Cože’ je teď projev nenávisti. Vážně, ‘cože’ je projev nenávisti. Další ten můj tweet zněl ‘Přepínám kanály mezi Gillette Soccer Saturday a Sarah Brightmanovou na Sky Arts. To je jasný důkaz, že jsem genderqueer.’ Dělal jsem si srandu ze sebe samotného, a to je považováno za projev nenávisti. A nejen projev nenávisti. Policie říká, že šlo o projev nenávisti ‘zamýšlený k tomu, vzbudit zneklidnění a tíseň v transgender komunitě.’ Tohle sakra myslí vážně? Moje kamarádka Margaret Nelson, která má přes 70, je také součástí kampaně Fair Cop. Napsala blog, který rozebíral, jak archeologové určují pohlaví podle kostí. Zavolala jí policie, že určování pohlaví podle kostí je transfobní. Co? Policie z West Yorkshire ji vyšetřovala za zločin misgenderingu. A pak jsem tu já, který jsem retweetnul nepovedený limerick a zpochybňoval ‘transgenderový den’. Poznámka: Fair Cop je kampaň, kterou Miller s ostatními založili, aby tohle zneužívání úřadů trochu omezili. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mimochodem, v tom článku z Telegraphu se říká, že za poslední rok vzrostl počet vloupání v Humberside o 17 procent a počet násilných zločinů o 24 procent. Asi holt páni policajti nestíhají jinou práci, když musejí řešit nenávistné incidenty tohoto typu. Nepíšu o tomto tématu jen pro pochmurnou zábavu. Bohužel máme v posledních měsících namířeno stejným směrem: - Vláda nám zavedla pojem předsudečná nenávist. - Před pár dny vyšla zpráva MV ČR o projevech nenávisti (PDF), kde se kromě popisu skutečných zločinů objevily i extrémně vágní formulace jako Většina médií na tzv. „alternativní“ scéně nadále útočila na pilíře liberální demokracie a šířila nenávistné obsahy. - Poslankyně SPD Maříková byla vyšetřována za srovnání migrační vlny s nepůvodními (invazivními) druhy, čímž se měla dopustit přečinu podněcování nenávisti. Nejvyšší čas zpozornět, abychom se nedostali tam, kde se právě nachází Henry Miller, občan země, která kdysi byla synonymem pro politickou svobodu. Jestliže i naše vláda, která je běžně označována za „populistickou“, takovým způsobem utáhla šrouby, co se stane, až tam nastoupí někdo jiný? Osobně budu volit jen takovou stranu, která slíbí počet verbálních trestných činů zásadně zredukovat, nejlépe na nulu. (Z čehož plyne, že to rozhodně nebude ČSSD ani ODS.) To je totiž ten původní a pravý význam slova liber, svoboda. A naopak: kdo je příznivcem toho, aby úřady postihovaly verbální projevy, nemůže si říkat liberál. Tedy může, ale má to stejný význam, jako by si říkal žirafa. Není žirafou a není liberálem, i kdyby si to nechal vytetovat na čelo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-08-01 15:52:16
Památkářská blamáž: o odstranění graffiti na Karlově mostě se měli poradit se specialisty
Mlčeti zlato, říká přísloví a nejeden politik lituje, že se jím neřídil. A nyní je už pozdě radit jednomu restaurátorovi, aby se tohoto pravidla držel také. Protože pak by dnes nevypadal jako člověk, který chce mermomocí vytáhnout z obecního peníze za práci, kterou ani příliš neovládá. Příběh je známý, takže stručně: Dva opilí dementi z Německa 15. července posprejovali kus pilíře Karlova mostu, byli chyceni, usvědčeni a doufejme, že budou i potrestáni (odmítli podmíněné tresty a pokutu dané soudním příkazem, takže se uskuteční soud). Památkáři pak začali trochu dlouze rozhodovat o tom, jak bude nápis odstraněn. „Nechceme, aby došlo k dalšímu mechanickému poškození, proto bude způsob odstranění po chemické stránce, tedy rozpouštědly. Ano, dalo by se do toho jít mechanickým způsobem, ale došlo by k narušení kamene do hloubky, a viděli bychom tam i tu stopu, kde poškození bylo. Prostředky jsou takové, aby rozmyly a rozpustily daný prostředek. Existuje celá škála různých emulzí, které naměkčují poškozený povrch. Kromě těchto rozpouštědel existují i další alternativní způsoby, jako je například laser,“ vysvětloval Martin Pácal, vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu. Dodal, že restaurátoři odebrali vzorky k expertize, aby znali složení použitých sprejů. Smlouvu s TSK na odstranění nápisu na 40 tisíc korun pak podepsal restaurátor Jan Mjartan, který s tím chtěl být hotov do 15. srpna. Slavností zahájení odstraňování nápisu 28. července pak ukázalo, že vyjádření památkářů bylo jen obecným shrnutím dostupných postupů. Nerozhodlo o nějaké konkrétní metodě: restaurátor se zkrátka rozhodl vyzkoušet různé chemické prostředky a kartáček. "V tomto případě to nezabralo," říkal o jednom v reportáží České televize (jeden doporučuje shlédnout ZDE obě videa ČT). Takže vlastně šlo o metodu pokus-omyl. Česká tisková kancelář se zmínila o jeho výroku, že nechce odhadovat, zda na kamenech zbudou po sprejích stíny. Jeden není v problematice odstraňování graffiti vzdělán, ovšem celý odbornický nádech spojený s laboratorními zkouškami a dlouhým čekáním dostává prostě pravou českou patinu: "Zkusíme a uvidíme". Jenže hned druhý den byl nápis pryč a nikdo nevěděl, kdo to udělal A teď přichází ten nejlepší moment celé historky. Památkáři najednou nepotřebovali žádné laboratorní rozbory, o tom, jak byl nápis odstraněn, měli jasno na první pohled. Tedy památkáři, spíše jeden konkrétní, se kterým byla uzavřena smlouva na odstranění onoho graffiti. "Poškození mostu je nepozorovatelné, protože chemie, kterou někdo na vyčištění nejspíše použil, vnikla do kamene," řekl Majrtan 29. července serveru iROZHLAS.cz s tím, že to nemohlo být proudem vody, protože tak silný proud vody, který by to mohl dokázat, by kámen poškodil. „To už jsme v sobotu zkoušeli a zdálo se, že je to velice rezistentní. A kdyby to byla horká parní vapka, ta taky nedává takový výkon. Musel by mít přístroj, který neznáme." Jenže, když se později přihlásil ke svému činu specialista na odstraňování Miloslav Černý (který použil právě parní vapku) a komentoval počítání restaurátora a jeho kolegyně ("Když jsem tady v sobotu byl a viděl jsem, že používají přípravek Graffiti Stop 2, který je to nejlevnější, co můžete koupit v každé drogerii, tak mě to překvapilo.“), Mjartan už k další diskusi ztratil chuť: "Server iROZHLAS.cz položil několik dotazů hlavnímu restaurátorovi Janu Mjartanovi, který měl odstranění nápisu oficiálně na starosti. Ten ale jakýkoli komentář odmítl." Technická správa komunikací zjistila, že při odstraňování graffiti Miloslavem Černým k poškození zdiva nedošlo. Ovšem šéf magistrátních památkářů Jiří Skalický si neodpustil rozmazávat ono pověstné lejno na botě dále: „Tak jako si každý nemůže na národní kulturní památku jen tak čmárat, totéž platí i o odstranění čmáranic.” Počká si prý na zprávu od restaurátora. Takže se všichni budeme bavit za pár měsíců, až – co by taky mohl napsat jiného – Mjartan bude zdůrazňovat, že most by nenávratně poškozen. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jeden si rovněž myslí, že by nápisy z památek měli odstraňovat odborníci. Jen si není jist, že těmito odborníky jsou opravdu památkáři, když se navíc ukazuje, že ten, koho pověřili, nepozná běžné čištění a spekuluje o záhadných chemikáliích. A když navíc vyberou delší, složitější a dražší způsob odstranění grafitti, zavání to trochu snahou být nepostradatelnými za každých okolností. Připomeňme, že Technická správa komunikací už jednou graffiti z mostu odstraňovala: měla to hotové druhý den a jeden nezaznamenal zděšení památkářů, že by byly poškozeny nějaké kameny. Každopádně stojí za úvahu, zda jsem se kvůli jistému fachidiotství (kdy má člověk tendenci všechno interpretovat prizmatem svého úzce vymezeného oboru), se tu nešlo s bazukou na komára. Prostě musíme všechno odborně prověřit a udělat to co nejsložitěji, protože všechno ostatní by bylo polovičaté a stejně tomu kromě nás nikdo nerozumí. Anebo, což je bohužel pravděpodobnější, je to prostě projev letitého systému "brácha na bráchu". Jak totiž napsal na svůj fcb profil primátor Zdeněk Hřib: "Záhy poté, co se objevilo graffiti na Karlově mostě, mě oslovila společnost, která Praze nabídla vyčištění pilíře Karlova mostu profesionální laserovou technikou, a to zcela ZDARMA na počkání. Můj tým tento návrh obratem předal dál. Bohužel laserové čištění bylo zamítnuto ze strany Oddělení památkové péče na magistrátu. Z jejich pohledu by totiž mohlo dojít k neodbornému odstranění graffiti. Věřil jsem, že nepovedený nápis bude brzo odstraněn a bude zvolena ta nejlepší metoda pro ochranu tak významné kulturní památky, jakou je Karlův most. Proto mě velice překvapilo, že na čištění mělo být použito běžné čistidlo a kuchyňský kartáč."
Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16
Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu
Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy. Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken. Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity. Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks. Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit. Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin. Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu. Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction} Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.
Čas načtení: 2024-03-01 11:47:00
Za nepovedený zákrok můžete chtít peníze zpět: Jak a co reklamovat u lékaře?
Zpackal lékař vaši plastickou operaci? Vypadla vám plomba po pár kousnutích, nebo vám zubař místo bolavého vytrhl zdravý zub? Za určitých podmínek můžete nepovedený zákrok reklamovat.
Čas načtení: 2024-03-03 14:30:00
ONLINE: Poslední závod na Holmenkollenu. Smíšenou štafetu rozjíždí Voborníková
Biatlonový program v norském hlavním městě zakončuje smíšená štafeta. Český tým v ní bojuje v sestavě Tereza Voborníková, Markéta Davidová, Michal Krčmář a finišující Tomáš Mikyska. Podaří se jim na Holmenkollenu napravit nepovedený výsledek z domácího šampionátu? I to sledujeme od 14:45 v podrobné online reportáži.
Čas načtení: 2024-03-08 15:12:05
Nemocnici si může převzít město. Hejtmanův vtip uniklý z rozhovoru zaskočil Chrudim
Pozdvižení vyvolal chrudimský starosta František Pilný z ANO, který na Facebooku zveřejnil část svého rozhovoru s hejtmanem Martinem Netolickým (SOCDEM/3PK). Jejich rozmluva se týkala údajného převodu Chrudimské nemocnice z krajské společnosti na město a odehrála se při nedávném slavnostním otevření urgentního příjmu Pardubické nemocnice. Záhy se ale ukázalo, že šlo jen o nepovedený žert.
Čas načtení: 2024-03-10 21:22:32
Panák? Takové chyby obvykle nedělá, ale jinak nevím, co chcete slyšet, řekl Priske
Velmi nepovedený týden prožili fotbalisté Sparty.
Čas načtení: 2024-03-28 09:00:01
Dívky se jmenovaly Diana a Margaret a jejich rodiče je už několik měsíců pohřešovali. Psal se rok 1966 a Cannock Chase v anglickém Staffordshiru se zahalilo do strachu a otázek. Navíc se brzy prokázalo, že se dívky staly oběťmi sexuálního útočníka. Není divu, že rodiče přestali pouštět svoje děti ven. „Lovíme nebezpečného vraha dětí, který může kdykoliv znovu udeřit,“ informovala tehdy policie, když si její příslušníci nově objevená těla dali do souvislosti s jednou naštěstí nevydařenou a další již dříve dokonanou vraždou podobně starých dívek mezi pěti a sedmi lety. U jezera se ztratil malý chlapec. Policie zpackala vyšetřování a způsobila tragédii dvou rodin Číst více Bez počítače a internetu Do oblasti Cannock Chase byli vysláni vyšetřovatelé z mordparty Scotland Yardu. Musíme si uvědomit, že šlo o šedesátá léta minulého století, a spoléhat se na pomoc internetu a výpočetní techniky obecně tehdy zkrátka ještě nebylo možné. A tak vznikala obsáhlá kartotéka poznámek, která ke konci vyšetřování čítala kolem milionu jednotlivých položek, jak popisuje i Birminghammail. Probrat se jimi a smysluplně s nimi naložit tak muselo být téměř nad lidské síly. Jedním z hlavních vodítek měla být dvoubarevná dodávka, kterou svědek viděl ve chvíli, kdy zmizela první násilníkova oběť. Ani s největším úsilím ale žádná z možných stop nevedla k pachateli. Připravili rychlý plán Případy zmizení malých děvčat se datovaly až k roku 1964, a tak byly všechny důkazy, výpovědi a nálezy, které by tehdy mohly pomoci v hledání pachatele, už buď příliš staré, nebo nepoužitelné. Proto i přes počáteční intenzitu pátrání případ pomalu usínal a policisté se začali zabývat běžnou agendou, smířeni s prohrou. Děsila je, stejně jako celý kraj, představa, že se pachatel ozve znovu. Pro tento případ tedy alespoň vypracovali podrobný plán rychlého zásahu, který měl být spuštěn okamžitě po případném nahlášení zmizení dalšího dítěte. A to se také stalo v srpnu roku 1967… Malí svědkové pomáhali Tentokrát se únosce, možná po minulých úspěších, už ani nijak neskrýval. Ve skupince dětí si vybral sedmiletou Christine, kterou požádal, aby nasedla k němu do auta a ukázala mu cestu na místo, které podle svých slov nemohl najít. Dívka vyhověla, ale auto se ihned rozjelo opačným směrem. Ostatní děti okamžitě duchaplně informovaly Christininu matku a ta zase policii. Připravený plán se rozběhl na plné obrátky. Policisté díky dětem věděli, že hledají asi třicetiletého hnědovlasého bělocha v šedém autě. Podle toho, jak muž mluvil o městě a místě, které hledá, dospěli policisté k závěru, že mají na mušce místního člověka. Miliardářský synek vymyslel hodně hloupý plán, jak se dostat k rodinným penězům Číst více Nepovedený únos Ačkoliv se do akce zapojily stovky policistů i dobrovolníků, po několika dnech bohužel našli už jen dívčino mrtvé tělo. Po pachateli ani po jeho autě ale nebylo ani stopy. Až do listopadu následujícího roku, který se mu stal konečně osudným. Při pokusu o únos další dívky, tentokrát šlo o desetiletou Margaret, si jej všimla místní žena. Děvčeti se podařilo utéct a svědkyně nahlásila poznávací značku auta, v němž podezřelý muž odjel. Pak už to bylo konečně jednodušší, cesta vedla k Raymondu Leslie Morrisovi. Jenomže ten měl alibi, které mu poskytla manželka. Policisté tedy zase odjeli. Falešné svědectví bylo konečně vyvráceno Ještě téhož dne se jim rozležela v hlavě Morrisova podobnost s popisem útočníka z předchozího případu malé Christine, dali si vše dohromady a pro muže se vydali znovu. Ukázalo se, že byl podezřelý ve všech předchozích případech únosů, ale po manželčině prohlášení o tom, že byl v dobách činů doma, jej ze seznamu vyřadili. Tentokrát už ale neunikl a jeho žena u výslechu přiznala, že její svědectví v jeho prospěch v minulých případech bylo falešné. I když se Raymondu Morrisovi podařily prokázat pouze dva poslední činy, tedy vražda Christine a pokus o únos Margaret, porota byla s verdiktem hotová za necelé dvě hodiny – pachatele poslala za mříže na doživotí a tam také podle Daily Mail v roce 2014 ve čtyřiaosmdesáti letech skutečně zemřel. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Malý Adam se ztratil z hracího koutku. Tragédii se pak nepodařilo zabránit.
Čas načtení: 2024-04-03 16:04:10
Euro 2024: Nepovedený font na reprezentačním drese Německa, UEFA přezkoumá všechna použitá čísla
Německé reprezentační dresy pro nadcházející domácí šampionát Euro 2024 vyvolaly vlnu kritiky poté, co společnost Adidas odtajnila jejich finální formu a zvolený font šokoval širokou veřejnost. Výrobce okamžitě zablokoval možnost objednávky dresu s číslem 44, jelikož vybraný font mohl navozovat pocit podobnosti s nacistickou symbolikou.
Čas načtení: 2024-04-07 10:04:00
Z naděje tahounem: Rigo o Baníku, odchodu z domova, fanoušcích i oslavném gestu
Přicházel jako ligou nepolíbený, měl být příslibem do budoucna, jenže stačilo mu pár týdnů, týmově nepovedený úvod sezony, aby na něj trenér Pavel Hapal ukázal. A Tomáš Rigo, posila fotbalistů Baníku Ostrava z pražské Slavie, navíc zocelená dvouletým hostováním v druholigové Vlašimi, se mu odvděčil tím, že se stal oporou. Především spolupráce s Jiřím Boulou ve středu zálohy mu sedla. „Ze začátku jsme se trošku hledali, ale postupem času a s počtem zápasů to do sebe zapadlo,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Deník, v němž nemluví jen o aktuální sezoně.
Čas načtení: 2024-04-11 06:20:00
Never more pitomým vztahovkám, hlubokým pravdám, vizuálnímu kýči – prostě Netflixu
Netflixovská adaptace knižní série Problém tří těles naši redakci názorově rozpoltila, ostatně brzy na tohle téma proběhne i podcastový rozstřel, ale zdá se, že kdo nečetl předlohu, toho tohle dílko prostě nepotěší. Nepovedený dokument Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí pak potěší asi jen zaryté fanoušky titulní sportovkyně. A anonymní udání nepotěší nikoho, že, studenti UJEP?
Čas načtení: 2024-04-11 20:58:00
České házenkářky klíčový zápas o olympiádu nezvládly, Španělsku podlehly
České házenkářky prohrály úvodní důležité utkání kvalifikace o postup na olympijské hry s domácím Španělskem 21:31 a šance na historický postup se jim vzdálila. Svěřenkyně trenéra Benta Dahla doplatily hlavně na nepovedený první poločas, který ztratily 9:19. V pátek zabojují o naději proti favorizovanému Nizozemsku, kvalifikaci zakončí v neděli proti Argentině.
Čas načtení: 2024-04-11 20:25:00
Házenkářky klíčový zápas o OH nezvládly, Španělsku podlehly o 10 gólů
České házenkářky prohrály úvodní důležité utkání kvalifikace o postup na olympijské hry s domácím Španělskem 21:31 a šance na historický postup se jim vzdálila. Svěřenkyně trenéra Benta Dahla doplatily hlavně na nepovedený první poločas, který ztratily 10:19. V pátek zabojují v přímořském městě Torrevieja o naději proti favorizovanému Nizozemsku, kvalifikaci zakončí v neděli proti Argentině.