Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-15 13:10:00

Kde levně spát, co dobrého sníst, kde pít a čím se bavit: Colours of Ostrava 2024 jsou za rohem

Už příští středu navštíví Ostravu desítky tisíc lidí ze všech koutů Česka i ze sousedních států. Letos je to po mistrovství světa v ledním hokeji a festivalu Beats for Love potřetí, co se v místních hospodách zvedne cena čepovaného a poptávka Ostravanů po lahvových pivech vzroste. Návštěvníci zase budou mít možnost zjistit, že Ostravsko už dávno nejsou jen doly, uhlí, levná vodka a špatné vtipy – ale spíše drahá vodka, zavřené doly, spousta Bohem zapomenutých míst a… špatné vtipy. Přinášíme pár netradičních tipů, které se vám snad (ne)budou hodit.

Čas načtení: 2024-07-19 00:00:00

Ustáli Netflix i levná DVD. „Velká jména nelákáme na peníze, ale na atmosféru,“ říká zachránkyně Letní filmové školy

Je to fenomén, který každý rok uprostřed léta promění Uherské Hradiště v hlavní studentské a filmové město Česka. Chybělo však málo a už dávno by nebyl. Ředitelka Letní filmové školy Radana Korená přibližuje, jak filmové kluby – a vlastně i festival...

Čas načtení: 2024-08-10 08:57:36

Brutal Assault s Laibach a Smetanou. Klasik ustál i radikální úpravu, ne vždycky ale sedla

Festival Brutal Assault dávno nenabízí jen nejrůznější odnože metalu. Letošní, 27. ročník, který se koná v pevnosti Josefov, to potvrzuje. Před slovinskými konceptualisty Laibach vystoupili birminghamští metalcoroví Architects. Vystřídali na scéně tuzemské Cult of Fire, kteří přispěli k Roku české hudby úpravami skladeb Bedřicha Smetany.

Čas načtení: 2024-10-29 08:00:27

Cannafest Prague už tento víkend

Naštěstí jsou dávno pryč doby, kdy vůně konopí znamenala automaticky cosi zakázaného. 14. ročník mezinárodního veletrhu Cannafest Prague je toho nejlepším důkazem. První víkend v listopadu, od 1. do 3. listopadu, se výstaviště PVA Expo v Praze Letňanech opět stane centrem pro všechny milovníky konopí. Cannafest, největší festival konopí ve střední Evropě, přivítá odborníky, pěstitele,

Čas načtení: 2024-10-30 13:00:07

Cannafest Prague už tento víkend

Naštěstí jsou dávno pryč doby, kdy vůně konopí znamenala automaticky cosi zakázaného. 14. ročník mezinárodního veletrhu Cannafest Prague je toho nejlepším důkazem. První víkend v listopadu, od 1. do 3. listopadu, se výstaviště PVA Expo v Praze Letňanech opět stane centrem pro všechny milovníky konopí. Cannafest, největší festival konopí ve střední Evropě, přivítá odborníky, pěstitele,

Čas načtení:

Výrazná ukrajinská stopa v programu festivalu Ekologické dny Olomouc

Duben je měsíc, kdy se tradičně konají besedy festivalu Ekologické dny Olomouc (EDO), který již 35 let pořádá Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce. Na festival se pravidelně sjíždějí zájemci z celé ČR, které láká setkání s řadou inspirativních osobností našeho společenského života, s nejlepšími popularizátory vědeckých poznatků z přírodních i společenských věd. Chtějí být u nejnovějších poznatků, které se snaží osvětlovat bytostnou sounáležitost lidí s přírodou a krajinou. Kdysi dávno olomoucká setkání pojmenoval filosof Zdeněk Neubauer jako „společnou poradou o našem světě“.

Čas načtení: 2025-04-02 11:21:46

Fantastická Ostrava nás již pošesté přivítá do světa fantazie

Ostrava již dávno není šedým městem plným prachu a horníků. Právě naopak! Dnes je Ostrava městem plným barev, zážitků a fantazie. O tom nás již pošesté v červnu přesvědčí festival popkultury Fantastická Ostrava. Článek Fantastická Ostrava nás již pošesté přivítá do světa fantazie se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-04-22 16:28:00

Od skromných začátků jsme ušli obrovský kus cesty, říká ředitelka festivalu AFO

Popularizačně-vědecký festival dokumentárních filmů Academia Film Olomouc (AFO) už šedesát let utváří nezaměnitelnou atmosféru Olomouce a dávno se stal akcí s mezinárodním přesahem i pozorností, na kterou jezdí řada významných hostů z celého světa. Jubilejní ročník odstartoval právě dnes. Během šesti dnů pozve návštěvníky na pět stovek akcí konajících se na 14 festivalových místech po celé Olomouci. Podle ředitelky festivalu Evy Navrátilové se bude taky bilancovat.

Čas načtení: 2024-04-26 17:00:09

První festival klášterních minipivovarů

Už dlouho se snaží program pivních speciálů Volba sládků Plzeňského Prazdroje podporovat rozmanitost českého pivního trhu. Zítra to můžete ochutnat. V březnu a dubnu se Prazdroj spojil se všemi fungujícími klášterními pivovary a společně uvařili velikonoční speciály Poutní: Poutní Březnové a nové Poutní Dubnové. Právě tato a další piva budou moci pivaři ochutnat už zítra (27.

Čas načtení: 2024-02-12 11:10:57

Tip for an interesting festival – Transition festival in the Netherlands

9 March 2024, 14:15, Tivoli Vredenburg, Utrecht, NL Discover progressive and inspiring jazz musicians at the Transition Festival. Tickets can be purchased directly on the festival’s venue page – Tivoli Vredenburg Trumpet The trumpet plays a major role in this year’s seventh edition. Four trumpeters will highlight the diversity of this instrument in the genre, each from a completely different perspective. Terence Blanchard comes with the E-Collective and the Turtle Island Quartet to play his new project Absence, which combines […] The post Tip for an interesting festival – Transition festival in the Netherlands first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Tip for an interesting festival – Transition festival in the Netherlands

Čas načtení: 2024-02-12 11:05:03

Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí

9. března 2024, 14:15, Tivoli Vredenburg, Utrecht, NL Objevte progresivní a inspirativní jazzové hudebníky na festivalu Transition. Vstupenky můžete zakoupit přímo na stránce místa konání festivalu – Tivoli Vredenburg. Trubka Na letošním sedmém ročníku hraje hlavní roli trubka. Čtyři trumpetisté zdůrazní rozmanitost tohoto nástroje v žánru, každý ze svého zcela odlišného pohledu. Terence Blanchard přijede s E-Collective a Turtle Island Quartetem a zahraje svůj nový projekt Absence, který kombinuje klasické smyčce a tradiční jazz. Trumpetista Avishai Cohen propojuje jazzovou tradici […] The post Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí

Čas načtení: 2026-05-11 09:35:00

Škola Yehudi Menuhina otevírá přihlášky na letní akademii 2026

Škola Yehudi Menuhina otevírá přihlášky na letní akademii 2026. Novinkou je kurz dirigování. Britská Yehudi Menuhin School (YMS) otevřela druhý ročník svého rezidenčního letního programu pro mladé talentované umělce. Po loňském úspěšném startu se akademie vrací s rozšířenou nabídkou, která vedle tradičních oborů nově představí i základy dirigování. Program je rozdělen do dvou bloků, které pokrývají široké spektrum nástrojů: 1. kurz (20.–25. července): housle, viola, violoncello, harfa, klavír a kompozice. 2. kurz (27. července – 1. srpna): housle, viola, violoncello, kontrabas, klasická kytara, klavír a kompozice. Účastníci se mohou těšit na intenzivní výuku pod vedením interních pedagogů YMS. Program zahrnuje sólové lekce, komorní hru, orchestr, sbor i teoretické semináře. Nechybí ani workshopy zaměřené na psychologii výkonu, pohodu (wellbeing) a přípravu na zkoušky. Lákadlem letošního ročníku je mistrovský kurz houslistky a absolventky školy Tasmin Little CBE (v rámci druhého turnusu). Úplnou novinkou je pak úvodní kurz dirigování, který povede Matthew Taylor. Kurzy jsou určeny pro mladé hudebníky ve věku 11 až 16 let (u dětí pod 11 let je možná individuální domluva bez ubytování). Studenti si vyzkouší život v areálu školy a dostanou příležitost vystoupit v moderním koncertním sále pro 300 diváků. Důležité informace: Termín pro podání přihlášek: do 19. června 2026. Úroveň: vyžaduje se pokročilost odpovídající 5. stupni (Grade 5 dle ABRSM). Forma: pobytová (rezidenční) i docházková. Více informací a přihlášky naleznete na webových stránkách školy.

Čas načtení: 2021-07-13 10:09:28

Festival MikuLOVE naváže na tradici Eurotrialogu. Uvede Tata Bojs, Dunaj nebo Už jsme doma

Ve dnech 27. a 28. srpna proběhne v areálu letního kina v Mikulově hudební festival MikuLOVE. Svojí dramaturgií, podtitulem Festival nepopulární hudby i označením jako 20. ＋ 1. ročník naváže na dvacetiletou tradici festivalu Eurotrialog, který do své smrti v roce 2019 pořádal na stejném místě hudebník, promotér, fotograf a dobrá duše alternativní hudby Romek Hanzlík. Dramaturgem letošního programu se stal Romkův dlouholetý přítel a kolega z kapel FPB a Už jsme doma Miroslav Wanek. Festival pod jeho „taktovkou” nabídne během dvou dnů na několika scénách v příjemném parkovém prostředí amfiteátru a na dalších místech ve městě přes několik desítek kapel a hudebníků. Vystoupí například Tata Bojs, Khoiba, Už jsme doma, The Atavists, Jiří Schmitzer, Dunaj, Tornádo Lue, Vladivojna La Chia a Petr Uvira, Zuby nehty, Kalle, Cermaque, Ponk, Houpací koně, Budoár staré dámy a další. „Festival MikuLOVE navazuje na dvacetiletou tradici festivalu nepopulární hudby Eurotrialog, který byl spjat s Romkem Hanzlíkem a jeho snahou dávat prostor nekomerční – nemainstreamové hudbě. Romek Hanzlík bohužel v roce 2019 zemřel, ale v jeho snaze bychom rádi pokračovali,” vysvětlují Petr Pošvic a Radim Svatoň, přátelé a kolegové Romka Hanzlíka, kteří pokračují v pořádání tohoto festivalu. „Chceme pokračovat jednak kvůli Romkově památce a jednak proto, že takových akcí, jako byl Eurotrialog, je i v rámci Evropy málo. Jsme přesvědčeni, že platforma, kde se mohou představit soubory a umělci ´okrajových´ žánrů, je zde potřebná a nesmírně užitečná,” dodávají. A Romkova životní partnerka Lada Kuruczová k tomu sama říká: „Jsem si jistá, že Romkovým přáním by bylo, aby festival v Mikulově pokračoval. Proto jsem s touto nabídkou oslovila jeho nejbližšího přítele a další spolupracovníky a kamarády, se kterými pořádal dvacet let zahraniční koncerty – Míru Waneka, Radima Svatoně a Petra Pošvice, kteří tuto nabídku bez váhání přijali a hned se pustili do organizace dalšího ročníku. Moc jim za to děkuji.” Festival MikuLOVE má ve svém názvu zvýrazněno slovo LOVE (láska) a nejde jen o slovní hříčku. „Je to symbolické vyjádření ducha celého festivalu, který je o lásce k hudbě, ale i o lásce mezi lidmi, o toleranci, hledačství, o respektu k ostatním, a hlavně o fantazii bez limitů, o nekonečném objevování,” dodávají oba současní pořadatelé. „Festival MikuLOVE nebude jen o zvučných jménech. Chceme také vyhledávat, podporovat a motivovat mladé talenty, bez kterých by jakýkoli hudební styl brzy vyschnul. Právě těmto umělcům se festival MikuLOVE může stát odrazovým můstkem a vstupenkou do světa profesionální hudby,” říká k dramaturgii Miroslav Wanek. Festival Eurotrialog Mikulov založil Romek Hanzlík v roce 1999. Zatím poslední, dvacátý ročník, proběhl v roce 2018. Další léto se festival neuskutečnil z důvodu Romkova úmrtí, v roce 2020 pak neproběhl z důvodu koronavirové pandemie. Proto se letošní ročník dá označit jako 20. ＋ 1. – jako symbol pokračování i začátku s novými pořadateli. Dějištěm festivalu MikoLOVE se stane nově zrekonstruovaný amfiteátr letního kina v Mikulově, přilehlý park a další místa v tomto historickém jihomoravském městě. Návštěvníkům bude k dispozici stanové městečko a veškerý festivalový servis včetně bohatého občerstvení. Areál amfiteátru je bezbariérový. Více informací na www.miku-love.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-26 14:15:54

Mikulášsky Jazzový Festival sa mení na Jazzy Fest

Jeden z najväčších jazzových festivalov na Slovensku, Mikulášsky Jazzový Festival, pri príležitosti svojho dvadsiateho výročia mení názov na Jazzy Fest. “Uvedomili sme si, že jediná cesta, ako dostať náš festival bližšie k ľuďom je silný brand. Mikulášsky jazzový festival má síce tradíciu, no za 20 rokov existencie je už charakterovo aj hudobne ďalej a my o tom potrebujeme dať ľuďom vedieť. Sme presvedčení, že festival si zaslúži poriadnu značku”, hovorí o zámere rebrandingu šéf komunikácie festivalu Martin Budaj. Nová značka […] The post Mikulášsky Jazzový Festival sa mení na Jazzy Fest first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Mikulášsky Jazzový Festival sa mení na Jazzy Fest

Čas načtení: 2025-12-19 11:49:00

Globální hřiště: Fans Festival 2026 společnosti Haier propojuje sport, technologie a komunitu

Čching-tao (Čína) 19. prosince 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Skupina Haier, přední světový poskytovatel řešení pro kvalitnější život a digitální transformaci, oficiálně zahájila 7. ročník globálního festivalu fanoušků Global Fans Festival (dále jen „Fans Festival"). Po velmi úspěšném zahájení dne 20. listopadu v Liverpoolu se Fans Festival 2026, nesený tématem „Champion Your Haier Life" (Buďte šampiony svého života s firmou Haier), hlásí k duchu šampionů – od sportovních arén až po každodenní život.Festival, který byl zahájen v roce 2019 a původně vznikl jako kampaň na sociálních sítích, se postupně proměnil v sérii globálních interaktivních akcí, jež fanouškům přibližují značku Haier. Během jeho existence se konaly oslavy 40. výročí v sídle společnosti Haier, prohlídky pro fanoušky v rámci veletrhu AWE v Číně, při turnajích Roland Garros a Australian Open, finále ATP v Itálii, tenisovém turnaji Haier Fans Cup a řadě dalších událostí. Prostřednictvím poutavých aktivit konaných online i offline se společnosti Haier podařilo prohloubit emoční vazby s uživateli a vystupovat jako bližší, lidštější a autentičtější značka.Od 17. do 21. prosince 2025 se v malajském městě Kuala Lumpur, v areálu Pavilion Bukit Jalil – The Piazza, konala pětidenní pop-up akce festival Fans Festival. Akce se rozkládala na ploše 2 600 metrů čtverečních a nabídla milovníkům sportu a fanouškům značky Haier možnost zapojit se do společného sledování zápasů, her fotbalu, tenisu, badmintonu a dalších aktivit a vyzkoušet si nový chytrý životní styl.Jako iniciativa společnosti Haier, která má za cíl odvděčit se svým uživatelům a dlouholetým fanouškům po celém světě, se plně inovovaný festival 2026 Fans Festival zaměřuje na sportovní tématiku. V průběhu roku se uskuteční přes 100 akcí Haier Fans Cup ve více než 20 zemích a regionech světa, mimo jiné v Melbourne, Šanghaji, Paříži či Berlíně, a přinese fanouškům celou řadu zábavných sportovních festivalů a offline zážitkových pavilonů, kde budou moci objevovat, hrát si a vychutnávat si gastronomii.„Do roku 2026 dosáhne Global Fans Festival společnosti Haier tří významných vylepšení: zaprvé rozšíříme svou globální působnost do dalších zemí, včetně Austrálie, Francie a Německa, a zároveň rozšíříme rozsah společné tvorby; zadruhé budeme inovovat imerzivní zážitky, které setřou hranice mezi online a offline zapojení a posílí interaktivní účast; a za třetí prohloubíme emoční vazby prostřednictvím sportovního marketingu, což uživatelům umožní aktivně se podílet na inovacích produktů a služeb a stát se skutečnými spolutvůrci ekosystému Haier," uvedla Wang Mei yan, viceprezidentka a ředitelka pro značku skupiny Haier.Jako světově proslulá značka, která se již 16 let po sobě umisťuje na prvním místě žebříčku Euromonitor International v oblasti maloobchodního prodeje velkých domácích spotřebičů, rozšířila společnost Haier svou působnost do více než 200 zemí a regionů a obsluhuje více než 1 miliardu domácností po celém světě. Stala se důvěryhodnou a oblíbenou značkou světové třídy mezi spotřebiteli po celém světě.Společnost Haier provozuje celosvětově 10 velkých výzkumných a vývojových center, 71 výzkumných ústavů, 35 průmyslových parků, 163 výrobních center a síť 230 000 prodejních míst. Podle statistik se společnost Haier etablovala jako vedoucí značka v hlavních zemích a na hlavních trzích po celém světě.Fans Festival 2026, který prosazuje ducha sportu a sílu inovací, má oslovit stovky milionů fanoušků značky Haier po celém světě a představit společnost Haier jako „špičkovou" značku a průkopníka v oblasti inteligentních technologií, který skutečně rozumí každodennímu životu lidí.Více informací najdete na stránkách https://www.haier.com/global/. O společnosti Haier GroupHaier Group byla založena v roce 1984 a je nejvýznamnějším světovým poskytovatelem řešení pro lepší život a digitální transformaci. V souladu s heslem „Více tvorby, více možností" se společnost Haier za všech okolností zaměřuje především na uživatele a staví svou infrastrukturu na třech pilířích: chytré domácnosti, komplexním zdravotnickém průmyslu a digitální ekonomice. Zřídila 10 výzkumných a vývojových center, 35 průmyslových parků a 163 výrobních závodů a v roce 2024 dosáhla celosvětových tržeb ve výši 57 miliard amerických dolarů. Společnost Haier již sedm let po sobě figuruje v žebříčku nejhodnotnějších globálních značek Kantar BrandZ Top 100. Současně si již šestnáct let drží první místo mezi značkami velkých domácích spotřebičů v žebříčku Euromonitor Global Major Appliances Brand. Skupina sestává z osmi kotovaných společností, přičemž její dceřiná firma Haier Smart Home je uvedena v žebříčku Fortune Global 500 i na seznamu nejuznávanějších společností světa Fortune World's Most Admired Companies.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2848642/Haier_Malaysia_Welcomes_7th_Global_Fans_Festival_Immersive_Pop_Up_Experience.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2848643/Ms_Wang_Mei_yan_Vice_President_Chief_Brand_Officer_Haier.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2848644/A_Global_Playground_Haier_s_2026_Global_Fans_Festival_Champions_Sports.jpg  KONTAKT: ningliangchun@haier.com  

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-02-20 08:18:24

Festival Spectaculare – od ambientu přes nu jazz až po londýnskou elektroniku

Audiovizuální festival Spectaculare začíná již tento pátek a jak je zvykem, bude i tento ročník zasvěcený pečlivému výběru toho nejzajímavějšího z domácí i světové alternativní scény. Festival kurátorovaný Josefem Sedloňem představí postupně 16 multižánrových akcí zahrnujících koncerty od ambientu přes moderní jazz fusion, live elektroniku s přesahy do experimentu až po epická vizuální představení. Koncerty doplňují workshopy, výstava a filmové projekce. Headlinery jsou britský hudební inovátor Clark, oxfordští Mammal Hands nebo ambientní Loscil & Lawrence English. Festival se rozprostírá na […] The post Festival Spectaculare – od ambientu přes nu jazz až po londýnskou elektroniku first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Festival Spectaculare – od ambientu přes nu jazz až po londýnskou elektroniku

Čas načtení: 2024-05-22 16:32:08

Festival Essaouira Gnaoua slaví 25. ročník zajímavými fúzemi

Festival Essaouira Gnaoua and World Music slibuje v rámci svého 25. výročí od 27. do 29. června 2024 zajímavou nabídku. Kromě originální tvorby zahajovacího večera se návštěvníci festivalu mohou těšit na pět elektrizujících koncertů fúzí, na nichž vystoupí talenty z Jihoafrické republiky, Španělska, Spojených států, Francie, Mali a Senegalu, které budou spolupracovat s mistry Gnaoua. Právě tento koncept propojení hudby Gnaoua s různými mezinárodními umělci založil festival jako celosvětové měřítko a hudební laboratoř pod širým nebem. Festival se snaží o […] The post Festival Essaouira Gnaoua slaví 25. ročník zajímavými fúzemi first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Festival Essaouira Gnaoua slaví 25. ročník zajímavými fúzemi

Čas načtení: 2024-06-18 16:31:29

Představujeme Gărâna Jazz Festival 2024

XXVIII. Gărâna Jazz Festival, Poiana Lupului, 11.–14. července 2024 Za 27 let své existence se Gărâna Jazz Festival stal jedním z nejvýznamnějších jazzových festivalů pod širým nebem ve střední a východní Evropě, na který se každé léto sjíždějí tisíce jazzových nadšenců a desítky výjimečných hudebníků z celého světa, jak jsme se mohli už několikrát přesvědčit. Festival v Parcul National Semenic Cheile-Carasului si vytvořil tradici a hostil mnoho hudebních osobností např.: Jan Garbarek, Youn Sun Nah, Hiromi, Eberhard Weber, Charles Lloyd, […] The post Představujeme Gărâna Jazz Festival 2024 first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Představujeme Gărâna Jazz Festival 2024

Čas načtení: 2024-08-02 11:53:06

Zveme vás na Olympijský festival v Mostě. Sedni do Samsung letadla a zažij olympiádu na vlastní kůži

lympijské hry v Paříži jsou v plném proudu a u jezera v Mostě probíhá Olympijský festival, který se stal oslavou sportu. Na své si tu přijdou nejen sportovci, ale i fanoušci nejnovějších technologií a AI. Kdo neletí do Paříže, může s námi nasát atmosféru, jako kdyby zrovna přistával v centru Olympijských her. Olympijský festival u jezera Most probíhá až do 11. srpna. The post Zveme vás na Olympijský festival v Mostě. Sedni do Samsung letadla a zažij olympiádu na vlastní kůži first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-12-10 09:57:41

Festival Groove Brno slaví plnoletost a mění svou podobu na letní open air festival

Sotva dozněly poslední tóny sedmnáctého ročníku festivalu Groove Brno, který ozdobily koncerty Freak Power, Fun Lovin’ Criminals, Electro Deluxe Big Band nebo MonoNeon, nastal pro organizátory čas hledět dopředu, na ročník následující. Populární akce, která do jihomoravské metropole vozí to nejlepší z domácí i světové groovy a funky muziky, oslaví v roce 2025 pomyslnou plnoletost. A sobě i svým věrným fanouškům nadělí k narozeninám jednu velkou změnu. Z volné série klubových koncertů se transformuje v „plnotučný“ letní festival pod širým […] Zobrazit celý článek Festival Groove Brno slaví plnoletost a mění svou podobu na letní open air festival

Čas načtení: 2025-11-04 10:17:45

Mezinárodní festival jazzového piana bude slavit ve velkém stylu + soutěž o 5× 2 vstupenky na celý festival

Program jubilejního, již 30. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana, který odstartovaly hned dva výtečné „jarní prology“ Vijaye Iyera a Craiga Taborna, pokračuje čtyřmi večery klavírních recitálů. V termínech od 10. listopadu do 1. prosince 2025 v prostorách Nuselské radnice a Atria Žižkov zahrají mimo jiné Rolando Luna, João Paulo Esteves da Silva či Kristjan Randalu. Za tři dekády existence přivezl Mezinárodní festival jazzového piana celou plejádu vrcholných hráčů. Od těch slavných po mimořádně talentované „nové naděje“, ze kterých od té doby […] Zobrazit celý článek Mezinárodní festival jazzového piana bude slavit ve velkém stylu + soutěž o 5× 2 vstupenky na celý festival

Čas načtení: 2024-02-15 08:33:36

Festival Věčná naděje 2024

Sedmý ročník festivalu Věčná naděje zahájí 21. února PKF – Prague Philharmonia s klarinetistkou Annou Paulovou pod vedením dirigenta Roberta Kružíka v kostele sv. Šimona a Judy. Od února do dubna festivalová pódia přivítají Bennewitzovo kvarteto, Bellu Adamovou, Igora Ardaševa či Dětskou operu Praha. Rok 2024 je rokem české hudby. Festival Věčná naděje se však nezaměří na vývoj české klasické hudby ve 20. století, ale na možný hudebně kulturní vývoj 20. a 21. století bez následků 2. světové války, která […] The post Festival Věčná naděje 2024 first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Festival Věčná naděje 2024

Čas načtení: 2024-03-14 10:57:48

Transition festival 2024

9. března 2024 | TIVOLIVREDENBURG, UTRECHT V Utrechtu se odehrál sedmý ročník tohoto intenzivního jednodenního festivalu a tentokráte jsem u toho nemohl chybět. Sestava byla více než lákavá a vypadalo to, že to často bude Sophiina volba. Nakonec však Kamaal Williams své vystoupení zrušil (to samé se stalo minulý rok v Praze, mám na něj holt asi smůlu a ještě jsem ho neviděl), Keyona Harolda jsem si zajel vychutnat do Brna a Terence Blancharda do Polska na festival Zadymka. Jdeme […] The post Transition festival 2024 first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Transition festival 2024

Čas načtení: 2024-03-21 09:24:56

Respect Festival 2024 oznamuje program

Respect Festival, nejvýznamnější tuzemská celoroční přehlídka world music, zveřejňuje program svého 27. ročníku a máte se na co těšit! Opět jsme pro vás namíchali tu nejpestřejší směs, kterou nikde jinde neuslyšíte, od mizejících tradic po současné globální fúze, od veteránů žánru po horké novinky. Uslyšíte hudebníky z Turecka, Pákistánu, Izraele, Finska, Francie, Mongolska i Velké Británie, tradičně silně zastoupený africký kontinent letos bude reprezentovat Mali, Maroko, Egypt, Nigérie, Niger a Alžírsko. Festival vyvrcholí 15. a 16. června dvoudenní Open Air přehlídkou na ostrově Štvanice, kam se […] The post Respect Festival 2024 oznamuje program first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Respect Festival 2024 oznamuje program

Čas načtení: 2024-04-03 17:44:00

TORINO JAZZ FESTIVAL – XII. ROČNÍK

20.–30. dubna 2024, 11 dnů, 104 událostí, z toho 57 koncertů, 280 hudebníků, 73 zapojených míst po celém městě Torino Jazz Festival 2024 pod uměleckým vedením Stefana Zenniho je projekt města Turín realizovaný Nadací pro kulturu Turín s podporou Ministerstva kultury a Fondazione CRT, hlavního partnera Intesa Sanpaolo a Iren, s příspěvkem ANCoS a Confartigianato Imprese Torino a ve spolupráci s Turismo Torino e Provincia. Festival, který se koná již dvanáctým rokem, slibuje být letos jedním z nejbohatších v historii, […] The post TORINO JAZZ FESTIVAL – XII. ROČNÍK first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek TORINO JAZZ FESTIVAL – XII. ROČNÍK

Čas načtení: 2024-04-12 11:31:25

FAUN Festival – den první: Norský večer v Ponavě

Ve středu 10. dubna byl vernisáží a koncertem v galerii Ponava zahájen brněnský festival FAUN. Představila se tu norská výtvarnice Reidun Rose Vinda a poté vystoupil NOCZ Quartet. Reidun Rose Vinda, jež je doma v norském Fjordane i v německém Berlíně, vystavuje v Ponavě drobné tušové kresby, inspirované zvuky či abstraktními krajinami, a zároveň fotografie, na kterých figurují zpovzdálí lidé. Byť absolvovala studium na Norské akademii umění a designu v Bergenu, a to se zaměřením na textil, věnuje se hlavně […] The post FAUN Festival – den první: Norský večer v Ponavě first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek FAUN Festival – den první: Norský večer v Ponavě

Čas načtení: 2024-04-17 09:08:59

FAUN Festival – den čtvrtý: Fascinující elektro–akustické fúze

V sobotu 13. dubna FAUN Festival vyvrcholil čtvrtým, to jest posledním, a zároveň nejnabitějším dnem. Početné návštěvníky čekalo v divadle Husa na provázku sedm koncertů, jež se odehrávaly na dvou scénách – Velkém sále a Sklepní scéně. Jako jejich hlavní leitmotiv jsem považoval spojení elektronické hudby s akustickým nástrojem… V případě úvodního setu japonského dua KAKUHAN to znamenalo míchat (japonsky kakuhan) živou elektroniku (Koširo Hino) s violoncellem (Yuki Nakagawa). I když i cello bylo elektrifikované a protagonista naň hrál netradičním […] The post FAUN Festival – den čtvrtý: Fascinující elektro–akustické fúze first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek FAUN Festival – den čtvrtý: Fascinující elektro–akustické fúze