EUR 24,170 || 
JPY 13,043 || 
USD 20,894 || Nový asteroid 2026 JH2 bezpečně mine naši planetu již toto pondělí v noci • Průměr blížícího se tělesa vědci odhadují na patnáct až pětatřicet metrů • Živý přenos průletu nabídne na internetu italská virtuální observatoř
Čas načtení: 2024-06-26 07:00:01
Miliony zmařených životů kvůli byrokracii. To je závěr ze cvičení NASA
Některé z nedávných simulací začaly s asteroidem, který měl malou šanci zasáhnout naši planetu, ovšem během sledování jeho dráhy rostl, až to znamenalo zkázu pro větší či menší část Země. Letos byly výzvy jiné. Díky sondě DART už víme, že dokážeme odklonit asteroid. Problém je však byrokracie, které by musela NASA a její partneři čelit. Cvičení začalo objevem asteroidu se 72procentní pravděpodobností, že za 14 let zasáhne Zemi. „Pozorování neumožňovala vypočítat jeho přesnou dráhu, složení nebo velikost. A asteroid měl přestat být viditelný ze Země na sedm měsíců, když se schová za Slunce,“ vysvětloval Karásek. S kolonizací Marsu a Měsíce pomohou zvířata. Mluví se o hmyzu a rybách, důvody jsou jasné Číst více Země by měla velký problém Z prvotních výpočtů se zdálo, že asteroid může mít 60 až 800 metrů a mohl by spadnout kdekoli mezi západním pobřežím Mexika a Virginií nebo mezi Portugalskem a Saúdskou Arábií. Pokud by se tak stalo, byla by 45procentní šance, že nebudou zasaženi žádní lidé, ale 28procentní šance, že bude zasaženo alespoň 100 000 lidí. „Dopad velkého asteroidu je potenciálně jedinou přírodní katastrofou, kterou lidstvo dokáže předvídat na mnoho let dopředu, a umí přijmout různá opatření. Ovšem nejistoty, které v rámci této události panují, jasně ukázaly na problémy, které máme,“ uvedl Lindley Johnson, emeritní důstojník planetární obrany v ústředí NASA ve Washingtonu. Kdyby se naplnil katastrofický scénář, politická reprezentace by musela jednat. Jenže kdo by se postavil do čela takových rozhovorů, jak by to probíhalo? „Je evidentní, že jsme narazili na zásadní potíže. Někdo by také musel financovat snahy o odklonění asteroidu. A pak si představte těch dezinformací, které by se okamžitě vyrojily,“ upozorňoval Karásek. NASA má projekt infračerveného dalekohledu Kompletní zprávu NASA zveřejní v příštích několika měsících. Ale útržky, které už vyplouvají na povrch, vykreslují dost znepokojující obrázek. Existuje opravdu velmi mnoho mezer v tom, jak bychom se vypořádali se scénářem blížícího se asteroidu. V reálném plánu například absolutně chybí rozhodovací procesy, včasná mezinárodní koordinace, jasná, efektivní a přesná komunikace a další. Dokonce i extrémně úspěšný DART je zpochybňován. Superbakterie nás mohou zničit. Antibiotika nepomáhají Číst více Ukazuje se, jak důležitá jsou cvičení, která NASA pořádá. „Dnes nevíme o žádné hrozbě v podobě asteroidu. Ale může se kdykoli objevit. A my musíme mít jasný plán, jak se v takovém případě chovat,“ dodal Karásek pro Čtidoma.cz. NASA také pokračuje se svým projektem Near-Earth Object Surveyor, infračerveným dalekohledem, jehož cílem jsou přesně ty nebezpečné temné asteroidy, které by mohly dopadnout na naši planetu. Zmíněný dalekohled nám umožní objevit většinu vesmírných kamenů, které jsou schopné zničit město. Jeho spuštění je naplánováno na červen 2028. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kolem Slunce obíhá asteroid plný zlata. Pro lidstvo by ale mohlo jeho bohatství znamenat zkázu.
\nČas načtení: 2026-05-16 15:10:00
Zemi těsně mine asteroid, bude blíž než Měsíc. Jak ho pozorovat?
Asteroid s označením JH2 a velikostí basketbalového hřiště v pondělí večer proletí mezi Zemí a Měsícem. Viditelný bude i menším amatérským dalekohledem, a to za předpokladu tmavé oblohy a pozorování mimo dosah městského osvětlení. Let asteroidu bude možné sledovat také online.
\nČas načtení: 2026-05-16 15:10:00
Zemi těsně mine asteroid, bude blíž než Měsíc. Jak ho pozorovat?
Asteroid s označením JH2 a velikostí basketbalového hřiště v pondělí večer proletí mezi Zemí a Měsícem. Viditelný bude i menším amatérským dalekohledem, a to za předpokladu tmavé oblohy a pozorování mimo dosah městského osvětlení. Let asteroidu bude možné sledovat také online.
\nČas načtení: 2023-12-22 09:39:00
Fotografie Saturnu pořízena Hubbleovým vesmírným dalekohledem pochází ze dne 22. října 2023, kdy byla planeta s prstenci …
Čas načtení: 2023-09-13 08:46:07
Nová pozorování dalekohledem Jamese Webba odhalila v atmosféře exoplanety K2-18 b několik druhů molekul s atomy uhlíku. Mezi nimi metan, oxid uhličitý a také dimethylsulfid, který na Zemi vzniká pouze za přispění živých organismů. Nové nálezy podporují teorii, že exoplaneta K2-18 b, která se nachází v obyvatelné zóně své hvězdy, je pokryta oceánem a má atmosféru tvořenou převážně vodíkem.
Čas načtení: 2023-08-23 09:05:25
Prstencová mlhovina v novém světle z dalekohledu Jamese Webba
Prstencová mlhovina (Ring Nebula, Messier 57, M57, NGC 6720) se nachází přes 2 tisíce světelných let daleko. Nyní se tato planetární mlhovina stala předmětem studie dalekohledem Jamese Webba (JWST).
Čas načtení: 2023-08-10 06:54:31
Dalekohled Jamese Webba odhalil barvu nejvzdálenější známé hvězdy Earendel
Hvězdu Earendel objevili astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Hubble a gravitační čočky v roce 2022. Světlo, které dnes pozorujeme, hvězdu opustilo v době, kdy bylo vesmíru méně než miliarda let. Nová pozorování dalekohledem Jamese Webba nyní odhalila více o této doposud tajemné hvězdě. Jedná se o hvězdu spektrálního typu B, která je milionkrát jasnější než Slunce.
Čas načtení: 2023-07-04 08:02:34
Prstence Saturnu září na novém snímku z dalekohledu Jamese Webba
NASA zveřejnila nové snímky planety Saturn pořízené 25. června dalekohledem Jamese Webba (JWST). Na snímku se kromě planety a jejích prstenců nachází také několik měsíců. Viditelné jsou také struktury v atmosféře planety, kterou dalekohled JWST poprvé vyfotil v blízkém infračerveném spektru o vlnové délce 3,23 mikronů.
Čas načtení: 2023-05-21 15:34:47
Astronomové poprvé přímo prozkoumali atmosféru exoplanety menší než Neptun
Exoplaneta u blízké hvězdy Gliese 1214 byla objevena už v roce 2009. Teprve s dalekohledem Jamese Webba se však astronomům podařilo detekovat světlo, které planeta vyzařuje. Jeho analýza nyní naznačuje, že v atmosféře planety není dominantní vodík a je pravděpodobná přítomnost vody a metanu.
Čas načtení: 2023-05-11 11:28:41
Dalekohled JWST odhalil komplexní strukturu v disku kolem hvězdy Fomalhaut
Disky materiálu u vzdálených hvězd se často podobají Hlavnímu pásu a Kuiperově pásu ve sluneční soustavě. Jejich struktura může napovědět o vývoji systému i možných planetách, astronomové se proto zaměřili na blízkou hvězdu Fomalhaut dalekohledem Jamese Webba. Nové infračervené snímky ukazují komplexní strukturu několika disků a náznaky přítomnosti doposud neznámé planety.
Čas načtení: 2023-04-03 06:34:00
Dalekohled JWST objevil exoplanetu u zatím nejmenšího hnědého trpaslíka
Astronomové vedení Per Calissendorffem ohlásili objev sekundárního objektu u blízkého hnědého trpaslíka WISE J0336−0143. Využili k tomu snímky pořízené dalekohledem Jamese Webba v infračerveném spektru. Zřejmě se jedná o exoplanetu s hmotností kolem desetinásobku planety Jupiter.
Čas načtení: 2023-01-27 13:18:51
Detekce kyslíku pomohla k určení vzdálenosti galaxie objevené dalekohledem JWST
Astronomové využili radioteleskopu ALMA, aby potvrdili vzdálenost jedné z galaxií vyfotografovaných dalekohledem JWST. Podařilo se jim prostřednictvím detekce kyslíku. Galaxie GHZ2/GLASS-z12 je tak nyní nejvzdálenějším místem, kde byl tento prvek pozorován.
Čas načtení: 2023-01-20 07:50:08
Dalekohled Jamese Webba vyfotil disk prachu u blízké mladé hvězdy AU Microscopii
Se stářím 23 milionů let je hvězda AU Microscopii druhou nejbližší hvězdou před hlavní posloupností. Už dříve u ní byly objeveny 2 exoplanety a disk materiálu. Právě ten se nyní podařilo vyfotit dalekohledem Jamese Webba, jehož výkon opět předčil očekávání vědců. Nová pozorování potvrdila přítomnost rychle se pohybujících shluků materiálu, které astronomové poprvé spatřili v roce 2015.
Čas načtení: 2022-04-05 05:01:43
Čerstvá kometa C/2021 O3 by mohla být viditelná na přelomu dubna a května
Loni objevená kometa C/2021 O3 (Pan-STARRS) se koncem dubna přiblíží ke Slunci a začátkem května k Zemi. Pokud bude dostatečně aktivní, mohla by být dobře pozorovatelná dalekohledem a možná i bez něj. Aktuálně ale kometa není ze Země vidět, nachází se příliš blízko Slunci. Její aktuální aktivita je tak pro astronomy zatím velkou neznámou.
Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34
Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek. Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali. Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě. Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí. Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali. Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl. Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl. Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili. A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní? Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví. 2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje. Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli. Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo. Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření. Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou. V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později. Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému. Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem. Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře. Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám. „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě. Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený. Vytáhnu si blok. Začínáme. 3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze. Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal. Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl: „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“ Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě. Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest. Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle? Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým. Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií. „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“ Zdvořile jsem se uklonil. „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala. Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj. Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho. A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl: „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“ Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel. 4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet. Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨ Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru. Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu. „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje. Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba. „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny. „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“ „Děláš všechno, co dělal otec?“ „Snažím se.“ ¨ Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí. Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit. „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek. „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“ Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“ „Jak jsi to zvládl?“ „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“ Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards). Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52
Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)
Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.) Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost. Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran. Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít. To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů. Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily. Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči. Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody. V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou. Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…! Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem. Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda. Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů. Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není? V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí. Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost. Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-03 13:47:42
Po globální katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá, pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje. Rodina a vlast nic neznamenají, společnost je globalizovaná a centrální mozek řídí její bezchybný chod a udržuje ji ve stavu permanentního štěstí. Každý systém ale jednou selže, a tak se narodí Zero, který se nikdy narodit neměl. Kdo je to? A co když je celý systém reinkarnací založen na lži? Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov. Fyzický svět, takzvaná první úroveň, je vnímán jako primitivní, vše podstatné se děje v sociu, virtuální realitě, jež ovládá životy obyvatel a nutí jim množství banálního obsahu. Ti, kteří se systému vymykají, jsou zavřeni v nápravných ústavech. A vše řídí entita Živoucího, jehož mír a harmonie nesmí být za žádnou cenu ohrožena. Kniha vychází v nakladatelství Kniha Zlín jako první svazek nové edice Alterum zaměřené na žánr sci-fi. Ukázka z knihy: Vítá Vás Světová historická datová banka „Renesance“ Pozor! Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty. Tato buňka je pronajata na 120 let s možností následného prodloužení. Přístup k této buňce má výhradně její nájemce. Nájemci do osmi let věku je tato buňka nepřístupna. Zadejte svůj inkód. Děkujeme, inkód přijat. Přiložte svou elektronickou kartu nositele inkódu k osvětlené části obrazovky. Děkujeme, karta přijata. Přiložte levou ruku k osvětlené části obrazovky. Identifikace zamítnuta. Pozor! Zkontrolujte, zda se celá dlaň dotýká osvětlené části obrazovky a akci opakujte. Identifikace zamítnuta. Omlouváme se, přístup k této buňce byl zamítnut. Světová historická datová banka „Renesance“ předá PPS informaci o pokusu o vstup… Pozor! Sezení ukončeno. Zadali jste přístupový kód PPS 1. úrovně. Přístupový kód 1. stupně přijat. Přístupový kód 2. stupně přijat. Přístupový kód 3. stupně přijat. Třístupňový kód PPS se zpracovává… Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty. Banka nenese odpovědnost za pravost informací uložených v dané buňce. Pozor! Třístupňový kód zpracován. Třístupňový kód přijat. Nyní můžete buňku otevřít jako host. Příjemné čtení. Smrt není. ČÁST PRVNÍ Hana Dokument č. 1 (osobní zápis nájemce) Září roku 436 po n. Ž. První den ubývajícího měsíce …Doktor, který mě vyšetřoval, nevypadal zpočátku příliš znepokojeně. Řekl jen, že se spojení přerušilo, takže bude potřeba vše zopakovat, omlouvám se, že jste musela čekat. Pak ztuhl a bez mrknutí oka se díval skrze mě. Zornice se mu nesystematicky rozšiřovaly a zužovaly v jakémsi trhavém rytmu. Potom se rytmus ustálil a on z nějakého důvodu zavřel oči. Jako by nedokázal udržet tři úrovně, ale u mediků to tak přece nebývá… To znamená, že pronikl hlouběji, ale proč…? Ve vyšetřovně to najednou zavanulo potem, zadržela jsem dech. Všimla jsem si, že se mu víčka, čelo i chřípí lesknou. Pomyslela jsem si, že je s ním nejspíš něco špatně, s tímhle doktorem, to on má na svědomí to přerušení, zatímco spojení je v naprostém pořádku… Když opět otevřel oči, měl ve tváři výraz, jako kdyby uviděl inkód Syna Řezníka nebo ani ne jeho inkód, ale jeho samotného – s úsměvem unaveného dříče a s páchnoucí zkrvavenou sekerou jako v seriálu Věčný zabiják. „Musím provést proceduru ještě jednou,“ řekl a já si všimla, že se mu třesou ruce. „Potřetí?“ Neodpověděl, jen mi z břicha odpojil jeden snímač a připojil jiný, který vypadal úplně stejně. Asi minutu jsme seděli mlčky, já v tom obrovském studeném křesle a on naproti mně. Uvažovala jsem, že jestli je tam uvnitř mě někdo z černé listiny, nějaký maniak třeba jako Syn Řezníka nebo Zkaženej, stejně ho neuvidím ani jedinkrát, budou ho držet v nápravném ústavu na samotce, budou ho třikrát denně krmit a neřeknou mu ani slovo, do smrti mu neřeknou ani slovo, a nikdy proto nepochopí, co se děje. Napadlo mě, jak je pokrytecké nazývat tyhle ústavy nápravnými. Nikdo se tam nikdy nesnaží nic napravit. Prostě je tam drží. Syté a mlčenlivé… Pak snímač pípl a doktor znovu počítal výsledek, který byl, podle všeho, stejný. Zeptala jsem se: „Děje se něco?“ Mlčel. „Je s dítětem něco špatně?“ Vstal a prošel se po vyšetřovně. „Jeho otce… znáte?“ Hlas se mu třásl jako plechovka piva kutálející se po asfaltu. „Ne. Je to festivalové dítě.“ „Oblékněte se,“ podíval se mimo mě, „a počkejte si na chodbě. Zavolal jsem pracovníka PPS.“ „Je vadné?“ „Co prosím?“ „Moje dítě. Je moje Děťátko z černé listiny?“ „Eh… ne…“ Nakonec na mě pohlédl, ale tak nějak podivně, jakoby z dálky, dalekohledem, jako kdybych trčela někde na horizontu nebo jako kdybych byla v sociu, a ne tady, přímo před ním. „Ne, vaše Děťátko není z černé listiny.“ „Tak proč ten pracovník PPS? Co jsem udělala? Jakého jsem se dopustila narušení?“ „K tomu nemám kompetence,“ řekl nepřítomně a přestal si mě všímat nadobro. Zjevně ho zaměstnával jiný rozhovor v hluboké úrovni. Pracovník PPS si dal načas. Objevil se až asi po čtyřiceti minutách. Celých těch čtyřicet minut jsem na chodbě sledovala, jak do dveří vyšetřoven vcházejí nervózní, podrážděné samičky, vystrašené tím, co se za krátkou chvíli dozví, a jak se snaží připravit na nejhorší a urputně se upínají k poslední naději. Naděje z nich úplně vyzařuje. Mraky zhoubné naděje naplňují celou chodbu. Třeba se to obejde bez toho. Třeba to teď nebude. Třeba tam nic není. Opouštějí vyšetřovny jako vyměněné. Ty, u nichž šlo o planý poplach, vycházejí ladným a rychlým krokem tanečnic, působí štíhleji, jako by byly lehčí o prázdnotu, která je naplnila. Ostatní našlapují ztěžka, jako by najednou přibraly na váze. Jejich pohled je obrácený dovnitř, známý odevzdaný pohled, kterým posuzují a snaží se zahlédnout a pochopit tu zbytečnou věc, která v nich roste. Pokora, zodpovědnost, povinnost – řeknou jim zítra jejich psychoterapeuti. Pokora před Přírodou. Zodpovědnost vůči Děťátku. A povinnost vůči Živoucímu. Ano, je to těžké. Tyto tři pilíře harmonie vám přinášejí nepohodlí. Ale útěchu naleznete ve zbývajících třech. V radosti, stabilitě a nesmrtelnosti. A nyní vytvořme kruh, chytněme se za ruce a jednohlasně vše zopakujme: „Harmonie Živoucího je postavena na šesti pilířích: pokoře, povinnosti, zodpovědnosti, radosti, stabilitě, nesmrtelnosti.“ A nyní všichni společně řekněme: „Harmonie Živoucího záleží přímo na mně.“ Můj psychoterapeut se domnívá, že fyzický kontakt a jednohlasné opakování je nejúžasnější cvičení. Bolestné, ale prospěšné. Říká, že sborový tanec a zpěv je svým způsobem simulace. Při nich totiž mnohem jasněji než v sociu chápeš, že jsi součástí Živoucího… Při sborovém tanci se cítíš mnohem bezpečněji. Při něm nemáš strach ani z Pěti sekund tmy. „… Smrt není!“ Planetárník ztěžka dopadl do volného křesla vedle mě a k nohám si položil hranatý černý kufřík. Zrcadlová maska, kterou měl nasazenou na obličeji, byla lehce zkalená a flekatá. „Dneska je ale horko…“ „Jakého jsem se dopustila narušení?“ „Žádného.“ „Tak proč mě chcete podrobit výslechu?“ „Je to moje práce.“ Planetárník se na mě pozorně podíval, z výrazu jeho masky jsem vycítila jisté opovržení. „Prosím vás, nasaďte si to.“ Podal mi podobnou zrcadlovou masku, také ne příliš čistou. „Je opravdu nutné používat žvanila?“ „Zařízení pro vedení rozhovoru je povinné,“ zatřásl netrpělivě maskou v ruce. „Nasaďte si ji. Uvnitř je vše sterilní. Tak, děkuji, Hano… Nejde o žádný výslech, pouze o rozhovor…“ Maska byla studená. Studená a lepivá jako dotek hlubinné mořské řasy. „Nyní připojím vaši masku k zařízení pro vedení rozhovoru… Tak… A svoji taky… Hotovo. To jen proto, abychom měli náš rozhovor nahraný, nic víc.“ Jeho hlas se pod maskou najednou odporně deformoval, přeměnil se na jakýsi monotónní bzukot. „… Po skončení rozhovoru dostanete kopii stenografického záznamu. Zařízení pro vedení rozhovoru nemůže ani vám, ani vašemu… eh… plodu způsobit žádnou újmu, je vyrobeno z vysoce ekologického…“ „Jakého jsem se dopustila narušení?“ Také jsem bzučela jako rozbitý spínač elektrického zvonku u dveří. „Žádného.“ „Nechápu, co se děje.“ „Já také ne,“ usmál se zrcadlovými ústy. „Také tomu nerozumím. Především proto je třeba, abyste nám co nejpodrobněji popsala vše, co se týká vašeho… eh… plodu.“ „Je to festivalové dítě.“ „Žádal jsem podrobně…“ Chcete přerušit práci s dokumentem č. 1? ano ne Práce s dokumentem přerušena. Chcete přejít k dalšímu dokumentu, nebo ukončit práci s buňkou? Přechod k dokumentu č. 3… Anna Starobiněcová (*1978) je ruská spisovatelka, novinářka a scenáristka, věnuje se literatuře pro děti i dospělé a přezdívá se jí „ruská královna hororu“. Získala množství ruských i evropských ocenění, v roce 2018 například ocenění pro nejlepší autorku od Evropské společnosti science fiction. Její knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale vyšly také v Japonsku, Turecku či Spojených státech. Přeložila Adéla Koutná, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 12:00:01
Tragédie herečky Jiřiny Štěpničkové: Estébáci na ni nastražili past, kamarádky žádaly její smrt
Byla krásná, byla nadaná a byla také úspěšná. Před druhou světovou válkou si mohla Jiřina Štěpničková role vybírat, jenomže příchod nacistů udělal v její kariéře tlustou čáru. Aby se nemusela podvolit přání okupantů a svůj šarm propůjčit do jejich služeb, raději svoji hereckou profesi (jak jistě doufala) na čas pověsila na hřebík. Přišel konec války a herečka se již jako rozvedená po nevydařeném ročním válečném manželství vydala do Londýna, kde také spatřil světlo světa její syn Jiří. Po návratu se ale bohužel stala obětí komunistického spiknutí, které ji stálo léta za mřížemi. Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu Číst více S komunisty měla problémy Co se vlastně tehdy v roce 1951 stalo? Po nástupu komunistů k moci začala mít Jiřina Štěpničková nové problémy. Jejich ideologie a hlavně systém, kterým je prosazovali, se jí vůbec nezamlouvaly, což nedokázala skrývat jako někteří její kolegové. Role se tedy najednou vynikající herečce začaly vyhýbat a její problémy narůstaly. Až jednoho dne dostala dopis od přítele ze zahraničí s pozvánkou, aby za ním přijela, že má pro ni roli. Bylo to lákavé, ale znamenalo to velmi riskantní krok – tedy nedovolené překročení státních hranic. Jiřina Štěpničková se ale i k tomuto složitému rozhodnutí tehdy postavila čelem, sbalila kufr, oblékla svého tehdy tříletého syna Jiřího a vydali se na cestu, která jejich osudy poznamenala do konce života. Estébácký komplot „Odcházeli jsme ze Zbraslavi, jeli jsme vlakem někam na Šumavu. Maminka mi řekla, že jedeme za tatínkem do Karlových Varů a oslavíme tam moje narozeniny a že dostanu k narozeninám kolo,“ vyprávěl herec Jiří Štěpnička v pořadu České televize. Když se dostali až na místo blízko hranic, měli s sebou již převaděče, kterému museli bezmezně důvěřovat. Nešli sami, ale ve skupině s dalšími lidmi. „Každou chvíli jsme se běželi někam schovat, protože každou chvíli někdo jel na kole nebo přecházel, ten náš převodce, což jak jsme se později dozvěděli, byl vysoký důstojník StB, tak ten šel dopředu, porozhlédl se dalekohledem, zastavil se, mávnul a ta skupina šla k němu,“ vzpomínal hereččin syn. Ztracená maminka Celá situace se ale změnila v okamžiku, kdy byla skupina nešťastníků uprostřed řeky. „Najednou se ozvala střelba, pokyny stůjte, všichni se zastavili, nahnali nás všechny zpátky do lesa a tam jsem zjistil, že máma není. Tak jsem řval, jak když mě na nože berou, volal jsem mámu. Ona vylezla zpod nějakého smrčku, kde se schovala na poslední chvíli, ale asi jí došlo, že je to neřešitelné,“ popsal také v pořadu Českého rozhlasu Jiří Štěpnička situaci, kterou si stále vybavuje i přesto, že byl tehdy skutečně malý chlapec. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více Kolegyně pro ni chtěly trest smrti Zatímco malého Jiřího odvezli estébáci do ústavu s ozbrojenými pečovateli, jeho matka putovala rovnou do vazby a později k soudu. Situace to nebyla vůbec růžová. Známá tvář se nechala zlákat vidinou života v zahraničí. V té době ještě herečka netušila, že pozvánka za hranice byla od první chvíle lest z dílny StB, jakýsi test, v němž v jejích očích neobstála. Navíc komunisté měli další možnost ukázat lidu, jak dopadnou odpadlíci. A tak trest musel být exemplární. Zatímco soud se shodl na patnácti letech za mřížemi, některé její aktivní kolegyně by bývaly zašly ještě dál. Světla Amortová, Jamila Švabíková, Světla Svozilová a Soňa Neumannová dokonce podle všeho sepsaly žádost, v níž se snažily vymoci pro svoji kolegyni trest smrti. Zahořklé a nedoceněné herečky Co k takovému kroku mohlo ženy, od přírody ochránkyně života, vést? Každá z nich měla za sebou pohnuté okamžiky, křivdy z minulosti a také pocit, že by si zasloužily více pozornosti a slávy, než kolik se jim dostávalo. Přesně tolik, kolik měla před válkou jejich sokyně. Navíc například Světla Amortová byla skutečně oddanou komunistkou, u níž lze předpokládat podporu režimu až do krajnosti. Herečkám nakonec naštěstí nebyl jejich apel nic platný a Jiřina Štěpničková skončila „jen“ ve vězení. Po deseti letech, tedy v uvolněnější atmosféře let šedesátých, byla propuštěna. Roky, které strávila v odloučení od svého syna jen proto, že na ni estébáci sehráli dobře zinscenované divadlo, jí ale nemohl nikdo vrátit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie legendární Zdeny Hadrbolcové: V den svatby hořce plakala, umírala téměř sama.
Čas načtení: 2024-03-27 00:00:00
Píšou se 60. léta minulého století. Amerika a Rusko závodí o to, kdo dobude vesmír. Dvanáctiletá Ruth je sirotek a žije u své příšerné tety na odlehlé farmě. Je doslova posedlá vesmírem – hltá komiksy i filmy, v nichž svět přepadají Marťani. Každou noc starým, otlučeným dalekohledem pozoruje noční oblohu a sní o dobrodružstvích. Jednou zahlédne létající talíř, jak se řítí po nočním nebi… a havaruje v poli. Když se kosmická loď otevře a vystoupí z ní záhadný mimozemšťan, Ruth se splní všechny její sny. Ale návštěvník z jiné planety má jedno velké tajemství, které by mohlo změnit běh dějin.. Datum vydání: 26.03.2024
Čas načtení: 2024-04-09 06:30:03
Po dvou letech láká hvězdárna na pozorování, pyšní se historickým dalekohledem
Z hvězdárny na mosteckém hradě Hněvín mohou lidé opět pozorovat vesmírná tělesa. Minulé dva roky byla zavřená kvůli rekonstrukci hradního areálu. Pracoviště je vybaveno původním hvězdářským dalekohledem typu Gustav Heyde z roku 1912.
Čas načtení: 2024-05-13 23:12:51
Readers Digest Za nejpříznivějších podmínek daleko od městských světel a za noci bez měsíčního svitu můžeme na obloze pouhým okem rozpoznat asi 3000 hvězd. Ale již pohled obyčejným dalekohledem jich ukáže daleko více,…
Čas načtení: 2024-05-21 10:20:39
Webbův dalekohled nabízí první pohled do nitra exoplanety
Uvnitř planety WASP-107 b připomínající vatu (= je „nadýchaná“) se skrývá překvapivě malé množství metanu a velmi těžké jádro. Nová studie založená na datech získaných Vesmírným dalekohledem Jamese Webba, představuje první měření hmotnosti jádra exoplanety a pravděpodobně bude základem budoucích studií planetárních atmosfér a povrchů, což je při hledání života pochopitelně klíčové. „Nahlédnout do nitra …
Čas načtení: 2024-05-29 10:00:38
Herkules mezi kamerami pro astrofyziku se hlásí do služby
Větší digitální astronomickou kameru svět neviděl. Celou jednu generaci na ní pracovaly vědecké týmy celého světa, aby v dubnu konečně mohly bouchnout šampaňské. Kamera, která se stane součástí teleskopu na vrcholku chilských And dost možná revolucionizuje naše porozumění kosmu. Největší dalekohled na světě se hlásí do služby… Observatoř Very C. Rubinové s dalekohledem o průměru 8,4 metru,