EUR 24,170 || 
JPY 13,043 || 
USD 20,894 || --=0=--
---===---Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.
Čas načtení: 2024-12-29 07:00:00
Po tři vánoční dni ovládá u nás televizní sledovanost vždy jednoznačně Česká televize a bodují zejména její premiérové pohádky. Letos byly ale v tomto případě oproti minulým rokům výsledky slabší. Nejsledovanějším vánočním pořadem byla štědrovečerní premiérová pohádka Tři princezny, kterou si živě a odloženě pustilo k 27. prosinci 2,36 milionu diváků. Dílo ovšem vyvolalo i rozporuplné reakce. Na dalších místech sledovanosti pak nebyly očekávané premiéry, ale „staré kusy“ – Anděl Páně 2 (2,1 milionu diváků) a S čerty nejsou žerty (1,9 milionu). Nad dva miliony diváků se letos dostalo i vánoční poselství premiéra Petra Fialy, které překvapivě porazilo i premiérovou pohádku Čarovné jablko (1,9 milionu diváků) z pětadvacátého prosince.
Čas načtení: 2025-04-30 14:45:53
Play off hokejové extraligy navštívilo nejvíce fanoušků v historii
Rekord padl. Play off hokejové extraligy navštívilo 467 206 diváků, což je nejvíce v historii. V průměru přišlo na 59 utkání 7919 fanoušků, což je třetí nejvyšší počet v dějinách. Rekordem je průměr 8391 diváků z roku 2006 (310 453 na 37 zápasech), o rok později to bylo 8007 fanoušků (376 308 na 47 duelech). Nejvyšší počtem příchozích diváků bez ohledu na množství zápasů bylo dosud loňských 402 418 diváků, což byl při 54 odehraných duelech průměr 7452 na utkání.
Čas načtení: 2020-02-18 09:19:09
Zrádci Viktora Tauše. Seriál o zlých lidech s dobrými rodinami
Cyril Dobrý žije na hraně mezi policií a drogovou mafií. Lenka Krobotová je analytičkou v protidrogové centrále v Praze, ale také manželkou a matkou malých dětí. Potkají se na společném případu, který ohrozí jejich životy, i životy jejich blízkých. Šestidílnou minisérii Zrádci uvede ČT1 poprvé v neděli 23. února od 20.10 hodin. Zrádci jsou příběhem o nerovném boji policie s drogovou mafií a o morálních hranicích, které je někdy třeba překračovat. „Spolupráce s Viktorem Taušem je vždy fascinující. Po úspěšném Vodníkovi přichází s tématem, které je na první pohled specifické. Seriály a filmy z drogového prostředí jsou společností obvykle složitěji přijímané. My se ve Zrádcích rozhodli jít ještě dál. Nezaměřili jsme se na uživatele, ale na systém prodeje drog, jeho součástek i kontrolní aparát. Kromě této linie také sledujeme příběhy mladého kluka a ženy, elitní policistky, kteří se do tohoto systému z různých pohnutek zapletou. Navzdory tomu, že se téma může zdát jako vzdálené běžným produkcím, stále silně zpracovává přenositelné motivy rodiny, vztahů, viny a trestu,“ vysvětluje motivaci k natočení minisérie kreativní producent Jan Lekeš. „Rád píšu o světech, které vůbec neznám a v nichž se normálně nepohybuji. Snažím se o nich zjistit všechno. Seriál Zrádci se odehrává v prostředí, kde musí protidrogová policie změnit způsob své práce, aby bylo vůbec možné držet tempo s dobou. Přitom ale zároveň dělá chyby, které stojí lidi kolem ní životy,“ doplňuje scenárista Miro Šifra. Scénář vznikl podle původního námětu Jiřího Vacka, jednoho ze zakladatelů Národní protidrogové centrály, a na základě příběhů policistů z terénu. Děj by se dal shrnout jako tři týdny v životě dealera Davida Frýdla (Cyril Dobrý) který působí v česko-vietnamské drogové mafii i jako policejní informátor. „Umí pohotově vyřešit problémy, bohužel však není schopen vnímat širší souvislosti vlastních rozhodnutí v časové perspektivě, což ho nakonec dostihne,“ popisuje svou postavu Cyril Dobrý. Během vyšetřování se setkává s analytičkou Petrou Vávrovou (Lenka Krobotová). Ta v něj získá důvěru a společně se pokoušejí dostat hlavu vietnamské mafie. „Určitě se jedná o jednu z mých největších rolí. Rozsahem, obsahem postavy i jejími možnostmi. Je to bezesporu složitější, nejednoznačný charakter, ale především zajímavá silná osobnost, chytrá policistka, dobrá máma a manželka. Prostě silná žena,“ říká Lenka Krobotová. Televizní tvorba Viktora Tauše se těší oblibě diváků i odborné veřejnosti. Minisérii Vodník vidělo 1,2 milionu diváků starších patnácti let, kriminálku Modré stíny sledovalo na milion diváků. Oba projekty si vysloužily nominaci na Českého lva. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-17 15:32:10
Kyjem po kebuli. Divadlo Na Zábradlí uvádí hru inspirovanou životem a smrtí jezuitského misionáře
První letošní premiérou v Divadle Na zábradlí je Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků. Autorská inscenace čerstvých absolventů DAMU Petra Erbese a Borise Jedináka na repertoár pražské scény vstoupí 21. února, druhá premiéra následuje 22. února a repríza 26. února. Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků vychází z dopisů Augustina Strobacha, jezuitského misionáře a jihlavského rodáka, který odjel na Mariánské ostrovy a už se nikdy živý nevrátil domů. Během misie pokřtil podle vlastních slov více jak čtyři sta divochů, sezdal na sto párů, naučil místní pěstovat kukuřici, a nakonec byl ubit kyjem při krvavé vzpouře. „Obyvatelé Mariánských ostrovů dokážou z lidské kostry vyrobit dvanáct oštěpů, a čím větší je tělo, tím lepší a větší jsou z něj oštěpy. Z tohoto důvodu ovšem tito divoši pociťují velkou touhu zabít člověka vysoké postavy. Leč já si nepřeji pozbýt svůj život a prolít krev kvůli jejich oštěpům, nýbrž jedině pro Kristovo jméno!“ poznamenal si Augustin Strobach 21. května 1683. Jaký byl smysl jeho „mučednické smrti“? Jak se česká stopa otiskla do historie kultury na opačném konci světa? Je možné šířit pravdu a lásku na lodích, které přivážejí také krysy, mor a daňový systém? Novinka Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků je nejen první letošní premiérou, ale také prvním počinem, kterým se v Divadle Na zábradlí prezentují Petr Erbes a Boris Jedinák, autoři konceptu, scénáře a režiséři. Důvodů, proč se rozhodli právě pro téma zámořských cest českých jezuitů, měli hned několik, jak potvrzuje Petr Erbes: „Prvotním impulzem pro nás bylo zjištění, že se poblíž dnešního divadla nacházel dnes už neexistující kostel sv. Jana Křtitele na brodu, ze kterého je v divadle vystavená kopie části reliéfu typmanonu. Potom jsme zjistili, že v meziválečném období v sále divadla vystupovala Jednota katolických tovaryšů. Obě tyto stopy nás přivedly ke zkoumání jezuitského divadla. Paralelně s tím nás už delší dobu fascinuje představa, že by Československo mělo po první světové válce získat kolonie v zahraničí, jak si to vysnili někteří tehdejší státníci. Obě tyto linie se pro nás propojily v příbězích jezuitů z Čech, kteří odjeli za oceán ´civilizovat divochy´, ačkoli pojítko k představě jakýchsi národních kolonií je trochu nepřesné, protože uvažování řádu bylo vlastně velice kosmopolitní. Právě tenhle vztah Čech a světa nás ale zajímá. Fascinuje nás moment, kdy se Evropa poprvé dotkla světadílů, které patřily zcela odlišným civilizacím, a sledujeme, jak se tato první setkání promítají do naší současnosti.“ Petr Erbes a Boris Jedinák vystudovali dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Coby režijně-dramaturgický tandem úspěšně působili v Divadle DISK, kde, ve spolupráci se scénografem Janem Tomšů, mimo jiné uvedli inscenaci Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2018, ověnčenou Cenou ředitele festivalu Setkání/Encounter 2019. V roce 2017 s dalšími spolužáky (scénografy, dramaturgy a režiséry) založili tvůrčí uměleckou skupinu 8lidí, která se zabývá převážně zásahy do veřejného prostoru reagujícími na aktuální společenská témata na pomezí divadla a performance. Pro dvojici Erbes – Jedinák je charakteristické, že na začátku zkoušení nepřichází s finálním textem, obsah inscenace je vytvářen postupně. A Kyjem po kebuli není výjimkou. „Předtím, než začneme zkoušet s herci, s celým inscenačním týmem hledáme zdrojové materiály, ze kterých čerpáme během zkoušení. Když začínáme zkoušet, máme v hlavě nějakou formu storyboardu nebo útržky situací, dialogů, ze kterých se pouštíme s herci do improvizací nebo je jiným způsobem na jevišti ´testujeme´. Tímhle způsobem se snažíme hercům zkoušení co nejvíc otevírat, brát do hry, co přinesou. Dramatický text tak vzniká až do poslední chvíle zkoušení a autorství je rozpuštěné ve všech složkách, včetně herecké a scénografické,“ vysvětluje Boris Jedinák. V případě Kyjem po kebuli byla výchozím bodem kniha dopisů Čeští jezuité objevují nový svět, ale i mnoho jiných cestopisů, divadelních her z té doby a také pozdější dění na místech, kde „svatí otcové” působili. Režiséři do své hry obsadili Magdalénu Sidonovou, Barboru Bočkovou, Kateřinu Císařovou, Václava Vašáka, Vojtěcha Vondráčka, Štěpána Lustyka a Milana Vedrala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39
Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum
Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici. Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa. Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti. Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021. Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli. Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér. Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy. V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli. Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa. Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující. Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů. Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení. Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá. Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech. Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze. Jak budete oslovovat nové publikum? Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí. Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme. Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení! Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction}
Čas načtení: 2024-02-19 16:52:39
MS v biatlonu v Novém Městě na Moravě na obrazovkách bodovalo. Celkový zásah byl 2,5 milionu diváků
Mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě bylo úspěšné nejen divácky, ale i kvalitou výroby přenosů. Průměrná sledovanost činila 748 tisíc diváků (4+). Ve srovnání s minulým mistrovstvím světa, jde o výrazný nárůst v meziročním srovnání o 200 tisíc diváků. Celkový zásah pak činil 2,5 milionu diváků (4+). Signál od ČT z mistrovství světa odebíralo 30 států.
Čas načtení: 2024-02-20 08:10:00
MS v biatlonu sledovalo letos na ČT víc diváků než loni
Biatlonové mistrovství světa sledovalo letos na obrazovkách ČT v průměru 750 tisíc diváků, celkový zásah dosáhl 2,5 mil. diváků.
Čas načtení: 2024-02-26 18:45:00
Smysl pro tumor sledovalo 1,35 mil. diváků, polovina odloženě
Všechny díly seriálu Smysl pro tumor sledovalo v průměru 1,35 mil. diváků nad 15 let. Významnou roli hrála v celkovém počtu diváků i odložená sledovanost.
Čas načtení: 2024-02-27 09:20:45
Seriál Smysl pro tumor skončil v neděli happy endem a dle komentářů diváků na sociálních sítích nezůstalo takzvaně jedno oko suché. Emocemi nabitý poslední díl i celý seriál adorují diváci do nebeských výšin. Úspěch seriálu ukazují i čísla, která se také rozhodně nedržela při zemi. Série inspirovaná reálným příběhem onkologického pacienta Filipa Kaliny přilákala k obrazovkám průměrně 1,35 milionu diváků s podílem na sledovanosti 31,05 %. Zásah celé série se vyšplhal na 2,97 milionu diváků, jak vyplývá ze zprávy tiskového oddělení České televize, jež byla zaslána do redakce ŽivotvČesku.cz.
Čas načtení: 2024-02-26 18:45:00
Smysl pro tumor sledovalo 1,35 mil. diváků, time-shift přidal 48 %
Všechny díly seriálu Smysl pro tumor sledovalo v průměru 1,35 mil. diváků nad 15 let. Významnou roli hrála v celkovém počtu diváků i odložená sledovanost.
Čas načtení: 2024-04-04 08:00:01
Další hrozný seriál, nezachrání ho ani Nováková. Čeští filmaři mají v Chorvatsku slevu?
Není to přitom tak dávno, co na televizi Prima běžel seriál Na vlnách Jadranu, který si u diváků získal velký úspěch, konkurenční Nova zase odvysílala Polici Hvar. Vše natáčené v Chorvatsku, kam míří každé léto více než 800 tisíc Čechů. Teď se představuje seriál Lež na pláži. Spoléhá produkce, že známé prostředí diváky k televizním obrazovkám přitáhne raz dva? Rázný verdikt Novákové ze známého seriálu k manželovi: Další dítě nebude a šmytec Číst více Ani slavné obsazení diváky nepřesvědčilo Nový seriál Lež na pláži bude mít celkem osm dílů a přináší příběh z chorvatského pobřeží, kde se pod cizím jménem ukryjí tři mladí ajťáci. Nikoho nepřekvapí, že název je tak trochu dvojsmysl – ačkoliv to mělo být zřejmě skrytým tajemstvím, které bude jako zázrakem odhaleno až na konci pořadu. Tvůrci obsadili především děti slavných – například Rozálii Anežku a Josefínu Veroniku Prachařovy nebo Sofii Fridu Höppnerovou, dceru herečky Ivany Jirešové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dále se předvede Radek Melša, Daniel Kadlec, Martin Trnavský, Radim Novák nebo Miroslav Etzler. Nechybí ani herečka Sandra Nováková, která má opět příležitost předvést své dokonalé tělo, režisérského postu se ujal – překvapivě – její manžel Vojtěch Moravec. Tohle spojení jim funguje opakovaně, společně už stáli například za projektem Na vlnách Jadranu či filmy Matky a Hádkovi. A jak už je zvykem, Moravec ze své ženy opět udělal doslova sexbombu. Moc dobře ví, že tahle kráska má rozhodně co nabídnout! Televize Prima slibuje, že to bude pohodový seriál plný vtipu. Zatím to vypadá, že to bude jen pěkná nuda, protože diváci první díl zepsuli od první minuty. „Opět placená dovolená pro pár vyvolených,“ rozčiluje se divák Petr. „Tohle je fakt průser,“ píše Tobiáš. „Děs běs,“ přidala Šárka. „Spousta peněz za pokus o líbivý seriál,“ píše Luboš. Skeptičtí jsou diváci také k hereckému obsazení. Na Česko-Slovenské filmové databázi si seriál vysloužil pouhých 22 %. „Obě dcery Lindy Rybové a Davida Prachaře jsou moc krásné, i když hereckým uměním mě zatím jinak moc neokouzlily,“ svěřila se divačka Kateřina se svými pocity. Borhyová v slzách, asi se nikdy nevdá. Zloduch nebyl jen Hrdlička, chlapi jí hodně ublížili Číst více Dcera Ivany Jirešové se domů moc nehlásila Za role v seriálu vděčí holky Prachařovy i Höppnerová jejich představení Vina vína, kde si jich všimla produkce. „Produkce nás viděla v představení Vina vína, ve kterém hrajeme s Rózou a Sofií. Dostaly jsme pozvánku na konkurz a za chvíli už byly na cestě do Chorvatska. Sbalila jsem si kufr a vydala se na dvouměsíční natáčení. Měla jsem i tu výhodu, že jsem se vracela do Prahy, takže jsem si dobalila ještě další kufr. Zažila jsem extrémní změnu režimu a taky mi chybělo to, že někam popojedete tramvají, metrem… Natáčení jsem trávila se sestrou, takže ta mě hlídala. Vždycky jsem měla pět zmeškaných hovorů od maminky a ségra to naštěstí zachraňovala a mámě volala,“ zavzpomínala Josefína Anežka. Josefína a Rozálie jsou dcery herečky Lindy Rybové a herce Davida Prachaře. Mají bratra Františka. Příbuzné jsou také s Jakubem Prachařem a Marianou Prachařovou, které má jejich tatínek se svou bývalou manželkou Danou Batulkovou. „Natáčení v Chorvatsku bylo k tomu všemu bonus. Člověk úplně zapomene na okolí a je úplně v jiném světě, takže jsem se domů moc nehlásila. Hanka tam hodně cvičí a s tím jsem neměla problém, vždy jsme se na všem domluvili. Dělám tam animátorku a klidně bych se vydala takhle trávit dovolenou. Děti miluju a bez váhání bych to zkusila. Jedno z nejhezčích natáčení bylo, když jsme jezdili na vodních skútrech a snímal nás dron. Jsem ráda, že jsem točila s Filipem, když jsem pak nad tím přemýšlela a rozhlédla se, asi bych si ho stejně vybrala. Přišlo mi, že k té mojí postavě nejvíc pasoval,“ dělí se o své pocity z natáčení Sofie Frida Höppnerová. Sofie Frida Höppnerová je dcera Ivany Jirešové a zesnulého novináře Ondřeje Höppnera. V minulosti byl veřejný prostor plný jejich dlouholetého a bolestivého sporu o svěření dcery do péče. Poznali se, když Jirešová pracovala jako redaktorka a on jako šéf bulváru. Další prohra Primy na plné čáře Herec Filip Červenka si Sofii také pochvaloval, a dokonce přiznal, že když z natáčení odjížděl, dojalo ho to. „Jediné, co tam asi bylo minusové, bylo občas počasí. Netočili jsme přímo přes léto, takže jsme asi třikrát měli problém s deštěm. Když tam pršelo, byla potopa. Jinak bez problémů. Hodně jsme si všichni sedli a jsem rád, že hraju se Sofií. Když jsme dělali s kluky barmany, říkali jsme si, že by bylo krásné odjet někam k moři, dělat tam drinky, vypadalo to hezky. Vytvořila se tam skvělá parta. Když jsme se vraceli domů trajektem, poslouchal jsem hudbu, koukal na moře a najednou jsem se rozbrečel. Nemohl jsem přestat, a to nikdy nebrečím. Nějak mě dostalo, že to skončilo,“ říká. Otázkou však je, zda kvůli seriálu teď nebudou plakat především diváci. Zatím se zdá, že Prima pokračuje v neúspěchu svých velkých nadějí – seriál Eliška a Damián skončil u diváků velmi podobně, stejně tak novinka s Tomášem Klusem s názvem Zalez do spacáku. Vzhledem k tomu je až s podivem, že se chystá konec seriálu ZOO. Důvodem mohou být i odcházející celebrity. Po úprku Lucie Polišenské se přidala ze zdravotních důvodů Pavla Tomicová a nedávno svůj odchod ohlásila také hlavní hvězda Eva Burešová. Co bude náhradou, se musíme nechat ještě překvapit. K potěšení nespokojených diváků má však další chorvatská pohádka Lež na pláži „pouhých“ osm dílů. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo bude soutěžit v letošním ročníku StarDance? Trénovat se začíná už v květnu.
Čas načtení: 2024-05-27 09:35:00
Souboj českých hokejistů o zlato sledovalo na 3 miliony diváků
Utkání českých hokejistů s výběrem Švýcarska o zlaté medaile na MS v hokeji sledovalo doma u TV obrazovek téměř 3 mil. diváků starších 15 let při podílu 74,36 %. Dalších 0,5 mil. diváků sledovalo zápas podle ČT na online zařízeních.
Čas načtení: 2024-05-27 09:35:00
Souboj českých hokejistů o zlato sledovalo na 3 miliony TV diváků
Utkání českých hokejistů s výběrem Švýcarska o zlaté medaile na MS v hokeji sledovalo doma u TV obrazovek téměř 3 mil. diváků starších 15 let při podílu 74,36 %. Dalších 0,5 mil. diváků sledovalo zápas podle ČT na online zařízeních.
Čas načtení: 2024-05-27 14:34:00
Mistrovství světa v ledním hokeji se stalo nejsledovanějším šampionátem za poslední čtyři roky. Alespoň tři minuty turnaje si pustilo 6,82 milionu diváků. Finálové utkání Švýcarsko – Česko sledovalo v televizi nebo na internetu celkem 3,74 milionu diváků 4+ při podílu na sledovanosti 76,14 %. Zásah finále se vyšplhal na 4,81 milionu diváků. Zápas se stal jak nejsledovanějším přenosem na programu ČT sport v historii, tak i nejvyhledávanějším pořadem na všech televizních stanicích od prosince 2022.
Čas načtení: 2024-10-13 18:36:23
Hackeři využili dnešního startu rakety Starship a na YouTube vytvořili falešný live stream V něm se objevil umělou inteligencí vytvořený Elon Musk, který lákal na investice do kryptoměn Stream na YouTube stále běží, v jednu chvíli ho sledovalo přes 130 tisíc diváků Pokud jste si dnes stejně jako já chtěli ze záznamu pustit start rakety Starship od SpaceX, pravděpodobně jste se setkali s podvodným živým přenosem, který se tvářil jako oficiální od SpaceX. Nejprve v něm „naoko“ několik minut hovořili zástupci SpaceX a komentovali chystaný start rakety s odpočtem zhruba sedmi minut. Divák v tuto chvíli neměl šanci poznat, že se jedná o podvod. Přečtěte si celý článek Obří podvod na YouTube v přímém přenosu: Elon Musk lákal na kryptoměny, stream sledovalo 130 tisíc diváků
Čas načtení: 2025-06-28 10:00:00
Festival v Glastonbury: V Británii se establishmentu nějak rozkládá cenzura
Právě teď se koná v Británii pravidelný, obrovský rockový festival v Glastonbury. Vždycky se soustřeďoval na provokativní, anti-establishmentová vystoupení. Letos vznikla v mainstreamových politických kruzích kontroverze, protože jeden člen provokativní severoirské skupiny Kneecap je britskou policií vyšetřován za údajný "terorismus", protože na jednom z vystoupení skupiny Kneecap vyzvedl vlajku organizace Hizbollah. (Ve skutečnosti kdosi tuto vlajku na jeviště hodil a příslušný zpěvák ji jen zvedl.) Skupina Kneecap se však systematicky chová provokativně, vystupuje například v převleku za severoirské atentátníky z IRA, z doby, kdy tito atentátníci vraždili své oponenty, a je známá tím, že na svých koncertech vyzývala k zabíjení poslanců britské Konzervativní strany.Skupina Kneecap ostře protestuje proti izraelské genocidě v Gaze, a proto její vystoupení televize BBC, která jinak celý festival v Glastonbury vysílá živě, dnes živě prostě nevysílala (ani neuvedla ve svém programu, že skupina vystupuje v 16 hodin!!) , dá ho prý až jako záznam na internet. Jenže - zase důkaz, jak je v dnešní době cenzura vlastně nemožná: V davu diváků v Glastonbury byla jakási dívka z Walesu jménem Helen a ta vlastní kamerou celé hodinové vystoupení skupiny Kneecap vysílala živě na TikToku. Sledoval jí to milion diváků. Britský premiér Keir Starmer se proslavil tím, že požadoval, aby bylo vystoupení skupiny Kneecap zakázáno, čímž se postavil vedle své ministryně vnitra Yvette Cooperové, která šokujícím způsobem požaduje, aby protestní skupina Palestine Action byla prohlášena za "teroristickou organizaci", protože nastříkala barvou motory dvou letadel. Pokud se to skutečně stane, kdokoliv vyjádří podporu skupině Palestine Action, může být za to v Británii odsouzen až na čtrnáct let do vězení. Tak se BBC pokusila skupinu Kneecap zcenzurovat, jenže během živého televizního vysílání před jejím vystoupením vystoupil zpěvák Bob Vylan, který jednak umístil na pódium transparent s nápisem SVOBODU PALESTINĚ! SPOJENÉ NÁRODY TO NAZÝVAJÍ GENOCIDOU. BBC TOMU ŘÍKÁ "KONFLIKT" Bob Vylan performing at Glastonbury. pic.twitter.com/X2DB1FPLjP— Jason Reid (@JasonReidUK) June 28, 2025 A při vystoupení skandoval "FREE, FREE!" a "DEATH TO THE IDF!" (Smrt izraelské armádě) a obrovský dav diváků to po něm opakoval. Televize BBC to celé živě odvysílala: “Death death to the IDF!” Bob Vylan.— Glastonbury 2025.pic.twitter.com/iuij8kJN78— Dilly Hussain (@DillyHussain88) June 28, 2025 Podle listu Guardian to policie, stejně jako vystoupení skupiny Kneecap, vyšetřuje jako "trestný čin". Desetitisíce účastníků festivalu Glastonbury důrazně vyjadřovaly podporu Palestincům. Takto o tom referoval v sobotu večer Guardian:
Čas načtení: 2026-02-07 13:39:33
Zahájení olympiády sledovalo 2,5 milionu diváků
Páteční slavnostní ceremoniál zahájení XXV. zimních olympijských her 2026, který nabídl program ČT sport, sledovalo 1,25 milionu diváků starších čtyř let. Celkový zásah přenosu mezi českými diváky byl 2,5 milionu diváků. Šlo o nejsledovanější zahájení olympiády od zimních her v Soči v roce 2014, které tehdy sledovalo 1,4 milionu diváků.
Čas načtení: 2026-03-25 14:36:51
Rekordní sledovanost. Biatlon oslovil v uplynulé sezoně přes 5 milionů diváků
Biatlonové přímé přenosy v České televizi zaznamenaly enormní divácký zájem. Závody Světového poháru a zimních olympijských her sledovalo na ČT sport a ČT sport Plus v průměru 480 tisíc diváků starších čtyř let s podílem na sledovanosti 25,19 %. Celkový zásah pak činil 5,12 milionu diváků. Šlo o výrazný nárůst oproti minulé sezoně o více než 2,2 milionu diváků.
Čas načtení: 2021-01-04 18:08:19
Dávné tajemství skryté v šatníku a tři ženy, jejichž osudy spojila válka…
Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy. Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou. Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře. Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce. Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky. UKÁZKA V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené. Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa. Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo. Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí. Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde. Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov. Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora. Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín. Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.