Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-22 08:00:01

Slavý krejčí Armani. Přiznal něco, co nikdo ve světě módy netušil

Tento rok v září zemřela další slavná osobnost. Tentokrát to byla módní ikona - Giorgio Armani. Bylo mu požehnaných 91 let. Již delší dobu se necítil zdravotně dobře, a tak bylo jen otázkou času, kdy nastane konec. Před smrtí ještě světu odhalil, co je mu nejvíce líto. V jedné věci v životě chybil Nedávno Armani sdělil světu své tajemství. Uvědomil si totiž, v čem v životě nejvíce chybil. Letos v srpnu, když byl ještě naživu se vyzpovídal pro média. „Nevím, jestli bych použil slovo workoholik, ale tvrdá práce je pro úspěch rozhodně nezbytná. Jediné, čeho jsem v životě litoval, bylo, že jsem strávil příliš mnoho hodin prací a nedostatek času s přáteli a rodinou. Bojím se samoty. Ve skutečnosti netrpím lítostí. Kdybych si ale měl znovu prožít svůj život, snažil bych se trávit více času s přáteli a rodinou,“ svěřil se známý módní návrhář. Stylistka Lada Pospíšilová o něm řekla, že „Armani je něco jako esence luxusu, který zazní ještě dřív, než vstoupí do místnosti. Je to kombinace nadčasové elegance, precizního italského řemesla a nenapodobitelné jednoduchosti, která má sílu působit víc než jakýkoli přeplácaný design.“ Louis Vuitton v Číně. Tamní obyvatelé tuto značku mají moc rádi Číst více Mimo jiné vyslovil přání, kam by chtěl, aby se jeho společnost dále vyvíjela. „Mé plány ohledně nástupnictví spočívají v postupném předávání povinností, které jsem vždy vykonával, těm, kteří jsou mi nejblíže, jako je Leo Dell'Orco, členové mé rodiny a celý pracovní tým. Chtěl bych, aby nástupnictví bylo organické a ne okamžikem roztržky,“ vysvětlil. Svoji módní značku založil v roce 1975 a do své smrti byl jediným akcionářem a generálním ředitelem. Jeho firma zahrnuje nejenom módu, ale i hotely, restaurace, kosmetiku a bytové doplňky. V Itálii mu přezdívali „Re Giorgio“ neboli král Giorgio. Nikdy nic nenechal náhodě a svoje podnikání měl vždy pod kontrolou, protože vždy osobně dohlížel na vše od reklamních kampaní až po úpravu modelek před tím, než šly na molo. Yves Saint Laurent a osudová žena. Nebýt jí, nebyla by značka YSL ani dámský smoking Číst více Nedorozumění v Číně Armani nezažil v životě pouze úspěch a ve své kariéře se objevily i trhlinky. Tak třeba v Číně se jakási firma za něj vydávala, ohrozila jeho značku a spáchala nekalou soutěž. V roce 2012 čínský podvodník navrhoval oblečení značky Emporio Armani na zakázku prostřednictvím svých tří společností. Falešné módní produkty byly prezentovány na sociálních médiích a franšízových obchodech. Věrohodnost chtěla být zaručena za pomoci QR štítků, které uváděly, že se jedná o originální výrobky na zakázku. Na čínském trhu Armani působí od roku 1998 a tímto podvodem mu vznikla velká škoda. Tuto újmu si samozřejmě nenechal líbit, neboť podvodník se provinil proti zákonu a spáchal trestný čin tím, že poškodil dobré jméno ochranné známky. Případ nesl referenční číslo: Jing Min Zhong č. 584. Tajemství úspěchu Italský podnikatel a módní magnát Giorgio Armani nashromáždil za svůj život skoro 8,9 miliardy dolarů. Stal se tak jedním z nejbohatších lidí planety Země. Jako malý chlapec zažil druhou světovou válku, a tak to neměl jednoduché. „Před válkou si pamatuji fašismus, demonstrace, uniformy ‚syna vlčice‘. Jako děti nás fašismus inspiroval, ale pak přišla válka. Bombardovali náš dům a moji dva malí kamarádi, jeden tříletý a jeden šestiletý, zemřeli pod troskami,“ vzpomínal. Oblečení tehdy dědil po svém starším bratrovi, protože rodiče zase tolik peněz neměli. To, že vyrůstal ve skromném prostředí, v něm vybudovalo smysl pro zodpovědnost, což mu pak hodně pomohlo při jeho podnikání. Brzy po válce odešel do Milána studovat, a to už bylo lépe. Nikomu nikdy nic neodpustil a požadoval vždy dokonalou práci bez chybičky. Když tomu tak nebylo, pak se velmi hněval - ba zuřil, ale nikdy nikoho nevyhodil. To už pak muselo být! V jádru byl dobrák ale cholerik. „Jsou tu lidé, kteří pro mě pracovali 15 nebo 20 let. Ale přede mnou to byli stále mladí lidé, kteří se právě připojili. Je to stále stejné dodnes. Ano, stále se třesou i po 20 letech. Nejsem zvíře ani monstrum. Pořád mají tu hlubokou úctu – a věřím, že si ji chci udržet. Chci si ji udržet,“ vyjádřil se. Pro ty, kteří módu sledují, je Armani stále symbolem toho, že skutečný luxus pramení z disciplíny a zdrženlivosti. „Každý kousek od Armaniho působí, jako by byl stvořen pro ty, kteří nepotřebují křičet, aby byli vidět. Styl mluví za ně. Je to čistá esence sofistikovanosti, kterou si člověk nezaměnitelně nese s sebou,“ tvrdí znalkyně módy. Zatímco jiní návrháři soutěží o to, kdo bude šokovat, Armani se vždy držel své osvědčené cesty a dokonce i po své smrti představuje klidnou jistotu. A za tuto neotřesitelnou integritu mu patří nejhlubší obdiv.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dvojče královny plastik Cher zvaný Sonny Bono. Svým úsměvem získal, na koho pohlédl, a úspěchů měl požehnaně.

Čas načtení: 2025-12-15 09:00:00

Rheinmetall dodá Nizozemsku Skyranger 30 – mobilní protivzdušnou a protidronovou obranu

Rheinmetall získal další velkou zakázku na mobilní protivzdušné obranné systémy. Nizozemské ministerstvo obrany zadalo společnosti Rheinmetall Air Defence zakázku na dodávku 22 systémů protivzdušné obrany Skyranger 30 pro nizozemskou královskou armádu.

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2019-09-14 09:03:28

Stávající legislativa je na Babiše krátká, je třeba změnit neúčinný zákon o konfliktu zájmů

Teoreticky, podle platných českých zákonů nemůže být dodavatelem státu žádná firma patřící členovi vlády. Firma člena vlády ani nesmí pobírat dotace. Je naprosto evidentní, že tento zákon je masivně porušován Babišovým holdingem Agrofert. Právně je však vše v pořádku, protože stávající legislativa je na Babiše krátká. Proto je třeba ji změnit. Správa státních hmotných rezerv platí ročně Agrofertu za uskladnění sušeného mléka, obilí a mraženého masa 160 milionů korun. Stamilionové příjmy má Agrofert i od Lesů ČR. Od února 2017, kdy vstoupil v platnost zákon o střetu zájmů, zde realizoval Agrofert zakázky v objemu 2,2 miliardy korun. Největším dodavatelem je však dceřiná firma Agrofertu společnost Preol, která do státního Čepra dodává biopaliva, jejichž masivní povinné přimíchávání si Andrej Babiš před lety proloboval a které nechce opustit, i když to již pravidla EU umožňují a i když je zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Preol tak od roku 2017 do června 2019 dodal Čepru biopaliva za více než pět miliard korun. Zakázky za další desítky milionů pak získala ještě jedna firma z Agrofertu, a to Primagra. Přitom zákon o střetu zájmu č. 159/2006 Sb. v § 4b uvádí: „Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) ( člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlád) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.“ Obdobné je to s dotacemi: „Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“ I toto ustanovení zákona je masivně porušováno, a tak Agrofert získal v roce 2018 na dotacích téměř 1,8 miliardy korun, tedy jen o 165 milionů méně než v roce 2017. Státní podnik Čepro si nechal v létě 2019 zpracovat právní analýzu z obavy, že výše uvedený zákon o střetu zájmů porušuje. „Z dokumentů, které má společnost Čepro k dispozici, v současné době nelze dovodit oprávnění ani povinnost vylučovat společnosti z koncernu Agrofert ze zadávacího řízení na veřejné zakázky z důvodů dle ustanovení zákona o střetu zájmů,“ stojí v ní. Klíčový argument, o který se právníci opírají, vyplývá ze samé podstaty svěřenského fondu. Ten totiž nemá právní osobnost (není fyzickou ani právnickou osobou), a tudíž nenaplňuje primární právní definici ovládané osoby. Dle zákona o obchodních korporacích takovou ovládanou osobou může být jen obchodní korporace, typicky třeba akciová společnost či společnost s ručením omezeným. Vznikem svěřenského fondu vzniká dle českého práva oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, jehož správy se ujme svěřenský správce. Jedná se tak o autonomní majetek, který není předmětem vlastnictví konkrétní právnické nebo fyzické osoby. Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, nejsou osobou ve smyslu práva, a nejsou proto způsobilé k tomu být ovládány. „Vložením akcií společnosti Agrofert do svěřenských fondů došlo k převodu jejich vlastnictví z dispozice jediného akcionáře, Ing. Andreje Babiše, do dispozice dvou samostatných svěřenských fondů. S ohledem na to lze konstatovat, že žádný veřejný funkcionář nevlastní jakýkoliv podíl ve společnosti Agrofert ani ve společnostech do něj náležejících,“ uvádí analýza zpracovaná na základě požadavku společnosti Čepro. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Pouhým právnickým trikem, přilepením cedule „svěřenecké fondy“, se tak stalo, že Agrofert tedy legislativně nikomu nepatří. A když nikomu nepatří, nemůže tedy patřit ani někomu, kdo je členem vlády a konfliktu zájmů. To je podobné jako přijmout zákon, který říká, že nosnost silničních mostů lze překročit libovolně těžkým vozidlem, pokud na něm bude alespoň 75 cm dlouhý nápis „Agrofert“. Z právní analýzy také vyplývá, že jakékoliv závěry o evidentním konfliktu zájmů Andreje Babiše, které učiní Evropská komise, budou závazné jen pro ČR jakožto členský stát EU, nikoliv přímo pro jednotlivé subjekty, jako je Čepro. Jsou jen dvě cesty, jak zabránit tomu, aby si opravdu bohatý bezskrupulózní politik dále ochočoval velkou část státu. Tou první je možnost vylučovat politiky vlastněné firmy ze zadávacích řízení na základě precedentního rozsudku některého z obecných soudů České republiky. Rozsudek takového soudu by musel rozhodnout o tom, že ovládající osobou společnosti Agrofert je veřejný funkcionář. Vydání takového rozsudku je však krajně nepravděpodobné, protože žalobcem by patrně musel být někdo spojený se státem. Ten však ovládá právě Andrej Babiš. Druhou cestou je změna legislativy. Autor je zakladatel a ředitel Kverulant.org, o.p.s.

Čas načtení: 2024-03-28 14:55:30

Pomáhá Pentagonu i Ukrajině. Slovák spoluzaložil startup, jenž propojuje armádní systémy

Americký Picogrid získal od Pentagonu zakázku za miliardu dolarů. Teď od investorů včetně českých Credo Ventures nabral zásadní investici. Článek Pomáhá Pentagonu i Ukrajině. Slovák spoluzaložil startup, jenž propojuje armádní systémy se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-04 14:11:01

Chlouba Olomouce bude nejméně dva roky pod lešením. Sloup Nejsvětější Trojice čeká rekonstrukce

Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, který je na seznamu památek UNESCO, čeká rekonstrukce. Oprava 32 metrů vysoké dominanty Horního náměstí má trvat až 990 dní. Sloup tak bude před zraky obyvatel a turistů zahalen nejméně dva roky. Na oplocení kolem sloupu budou instalovány fotografie a informace o této památce, popsal akademický sochař René Tikal, který zakázku na opravu získal.

Čas načtení: 2024-04-22 12:10:00

Mobilboard má povolení provozovat reklamu na busech v Žilině

Mobilboard získal zakázku na prodej reklamy na autobusech v Žilinském kraji. Společnost uspěla s projektem Udržitelná reklama.

Čas načtení: 2020-03-19 10:30:38

Otevřený dopis České poště aneb Co byste mohli udělat pro sebe i pro nás

Jestli je v souvislosti s tímhle virovým extempore něco jisté, tak to, že e-shopy všeho druhu budou mít žně a že v rámci maloobchodního žebříčku poskočí dost zásadně a natrvalo nahoru. Jakmile si jednou člověk zvykne na to, že mu různé zboží donesou až pod nos, už se mu zpátky k osobnímu nakupování chtít nebude. I starší a konzervativnější zákazníci se teď naučí využívat nákupy po internetu. Naopak kamenným krámům bude ouvej. Jenže k hladkému fungování e-shopové ekonomiky je potřeba zajistit i stejně hladké podávání a dodávání zásilek, a to je místo, kde by byla razantní inovace potřeba jako sůl. Proto píšu tento dopis České poště, s. p., který bude možná chvílemi rýpavý, ale jeho hlavním cílem není se vysmívat, ale zkusit pošťouchnout její vedení k trochu jiné perspektivě. Třeba si to někdo z nich přečte a některý z těch návrhů akceptuje. Nemám tušení, ale za pokus to snad stojí. Myslím, že by na tom mohli dost vydělat. A my jako zákazníci také. Za posledních pár let jsem odeslal několik tisíc zásilek, vím o tom procesu z pohledu odesílatele dost. Dědictví ze starých časů První a zásadní problém e-byznysu podle České pošty: když už vůbec vznikají nějaké skromné inovace celého procesu, tak jsou orientovány spíše na výdej zásilek než na jejich příjem. To sice působí dobře z hlediska veřejnosti – adresátů je řádově více než e-shopů – ale každý ten balík nebo doporučené psaní, které dodáváte, musí taky nejdřív někdo někde podat. A čím složitější to ten někdo má, tím větší pravděpodobnost, že přijdete o zakázku už u něj, protože ji ten e-shop raději vypraví kurýrem. Dokonce i pro smluvní partnery České pošty je dnes podání zásilky pomocí systému Podání online složitější než třeba u Zásilkovny. Částečně k tomu přispívá zbytečně složitý tarif, kdy například u doporučených psaní musíte hlídat, jestli jejich tloušťka nepřesáhne pět centimetrů, a zároveň vědět dopředu, jestli budou vážit 0,95 kg nebo 1,05 kg. Toto je chyba, dědictví ze starých časů, kdy se posílala hlavně lejstra a větších zásilek bylo tak málo, že si každou zvlášť mohli na poště převážit a správně ji ofrankovat. Toho se, milí pošťáci, musíte zbavit. Už jste v tomhle směru udělali nějaké pokroky na poli Balíku do ruky, kde je tarif podstatně jednodušší a stačí tam změřit nejdelší stranu balení. Jinými slovy: jde to a vaše IT systémy jsou na to připravené. Skvělé, tak teď udělejte ještě to samé s doporučenými zásilkami, protože spousta drobnějších nákupů se vejde do doporučené zásilky – třeba zrovna ty knihy. Úplně zrušte obyčejný balík, ten je dneska k ničemu. Přestaňte rozlišovat mezi doporučeným psaním a doporučeným balíkem, aspoň vnitrostátně (nevím, jak fungují mezinárodní smlouvy), a zaveďte společnou kategorii doporučená zásilka. Pokud zjednodušíte pravidla pro vnitrostátní doporučenou zásilku na „maximálně 35 cm délky a maximálně 2 kg hmotnosti“ s jednotnou cenou, budou vám provozovatelé e-shopů vděční a určitě si tam získáte nějaký byznys. Tady je obchodní příležitost, proč ji přepouštíte konkurenci? Já vím, máte ten Balík do ruky, na který byste chtěli zákazníky nasměrovat, to je váš komerční produkt. Jenže ten je poměrně drahý a pro malé zásilky vážící třeba jen kilo se dost výrazně nevyplatí (asi o 40 Kč). V takovém případě budou zákazníci vždycky hledat levnější způsob doručení, což je třeba zrovna ta Zásilkovna, a vy pošťáci tím přicházíte o kšeft. Musíte mít pro menší nákupy i levnější alternativu, než je drahý Balík do ruky, abyste byli konkurenceschopní – a jednotná Doporučená zásilka za dejme tomu 70 Kč je přesně to, co by dobře posloužilo. Je jedno, jak ten typ zásilky nakonec pojmenujete, ale nějaká levnější položka pro menší nákupy je absolutně nezbytná, protože jinde ji umějí. Zbytečná práce za přepážkou Druhá věc, samotné fyzické podání zásilky. Člověk, který není vaším smluvním partnerem, musí jít vystát frontu na poštu v otevírací době a jeho odbavení trvá minimálně několik minut. Za ním čekají v řadě další. V tomhle jste se, milí pošťáci, ještě neposunuli za hranice minulého století, což je chyba. Všimněte si, že je to drahé i pro vás samotné. Každý ten zaměstnanec, který tam za přepážkou bere do ruky jeden dopis za druhým a ručně datluje do počítače údaje o adresátovi, je člověk, kterého musíte platit. Dokonce jste poslední dobou měli problém ty lidi vůbec sehnat, jestli se dobře pamatuji. Při tříprocentní nezaměstnanosti se málokomu chce za přepážku. Chyba. Od toho máme dávno věci jako čárové kódy a QR kódy, které se dají načíst jedním pípnutím skeneru a šetří spoustu času, ale musíte lidem umožnit, aby je začali využívat, stejně jako to umožňuje třeba vaše konkurence. Celý ten proces, při kterém sekretářka ve firmě nadepíše obálku s adresou a připraví podací lístek, pak musí na poštu, tam někdo údaje z té obálky přepíše do počítače, potiskne speciální štítek s písmenkem R, přilepí jej zase ručně na obálku, potiskne podací lístek a dá vám jej do ruky coby důkaz, že jste zásilku podali, je v roce 2020 naprostý anachronismus a měli jste ho odbourat už před řadou let. Nebo jej ponechat jen okrajově, asi jako si banky stále ještě udržují nějaké přepážky pro osobní styk, ale snaží se přesměrovat maximum aktivity svých klientů do internetového bankovnictví, které je provozně levnější. Smluvní partneři České pošty to mají o něco lepší a mohou si štítky vygenerovat v aplikaci Podání online, která je mimochodem docela fajn. Opravdu fajn a uživatelsky vcelku přívětivá, na státní sektor až překvapivě. V tomhle máte náskok před leckterou privátní konkurencí a musím vás za to pochválit. Jenže tam zase přežívají zvyklosti, které mají nejspíš původ hluboko ve dvacátém století. Každé podání musíte uzavřít a odeslat, následně musíte všechny zásilky donést na jedno konkrétní poštovní depo. Kdybyste přišli jinam, vyženou vás s tím, že „nevidí data v systému“. A vaše depa fungují pro příjem zásilek pouze v pracovní dny, dokonce i taková centrální depa, jako je třeba na Masarykově nádraží v samotném středu Prahy. Není to náhodou nedomyšlené, když zrovna v Praze sídlí hromada e-shopů, které by rády expedovaly i o víkendu? Zase tím odstrkujete některé své zákazníky jinam, kde je rádi převezmou. Aspoň ta velká depa v krajských městech by měla fungovat i o víkendech. V předvánoční době, kdy nákupní šílenství vrcholí, dokonce všechna depa v republice; chcete přeci ty zakázky, nebo ne? Tady stojí zase za to podívat se, jak to dělá konkurence, třeba Zásilkovna. Vyrobíte si štítek a následně můžete tu zásilku podat úplně kdekoliv po celé republice, ne jenom na jednom předem určeném místě. Pokud je sobota večer a poblíž vás je partner Zásilkovny, který má otevřeno, můžete u něj zásilku klidně předat do přepravy a pustit ji z hlavy. Nemusíte se tam znovu vracet v pondělí. Není ani zapotřebí před odchodem z kanceláře dělat esoterické úkony typu „uzavírání podání“, na které se dá v pracovním shonu snadno zapomenout. Jednoduché, elegantní. Doporučuji napodobit, zjednodušíte život sobě i nám. Co takhle "poštovní bankomat"? Třetí a nejvíc futuristické téma: automatizace. Tady má ČP obrovský potenciál, a přitom působí dojmem, že si jej ani neuvědomuje. Pošta si obecně stěžuje na to, že musí udržovat velkou síť poboček na malých městech a vesnicích. Občas se mluvilo i o tom, že se ty pobočky budou rušit, že se nevyplatí. Hergot, toto není dobré uvažování! Vezměte to z jiné perspektivy, pošťáci. Máte v rukou rozsáhlou síť svých vlastních nemovitostí, kde nemusíte platit žádné nájemné a které se z historických důvodů nacházejí přímo v centrech městeček a měst. To je přeci výhoda, ne nevýhoda, jenom je potřeba ji nějak šikovně využít. Podívám-li se na to s odstupem, hlavní problém standardní poštovní pobočky je v tom, že je po většinu času zavřená. Dokonce i veliká a důležitá pošta v mé rodné Ostravě-Jih, která obsluhuje sídliště o desítkách tisíc obyvatel, má otevřeno pouze 59 hodin týdně. Jenže týden má 168 hodin. Z toho plyne, že po 109 hodin týdně je ten objekt vašim zákazníkům k ničemu. A když je jim k ničemu, neudělají tam žádnou zakázku, tj. pošta z toho nemůže mít žádný zisk. Dovolte mi nyní, abych se na chvíli zasnil. V mém snu vystupuje Chytrý Stroj. Něco jako poštovní bankomat. Chytrý Stroj vypadá z mého pohledu jako dvířka ve vnější zdi pošty. Vedle dvířek je bezdotyková čtečka karet a QR kódů. Můžete k němu přijít kdykoliv, třeba ve dvě ráno, a podat tam zásilky, aspoň v nějakých standardizovaných velikostech: píp, píp, píp, dvířka se otevřou, za nimi je běžící pás, na něj kladete jednu zásilku za druhou, čidlo přečte čárový kód a pás ji odveze do útrob pošty. Zároveň třeba odešle SMS adresátovi, že jeho zásilka byla právě podána. Poštovné zaplatíte kartou. Nebo, pokud jste smluvní zákazník, tam třeba jen načtete svoji Zákaznickou kartu a pošta vám na konci měsíce pošle souhrnnou fakturu za všechny podané zásilky. Ani vás moc nemusí zajímat, co ten stroj vlastně se zásilkami dělá. Mohl by je třeba třídit podle PSČ do jednotlivých kupiček, aby pak lidskému personálu, který to bude odvážet, ušetřil práci. Tam se dá vymyslet spousta drobných zlepšováků. (Trochu ujetý příklad: v časech epidemie by se do strojů daly umístit UV lampy a pak se chlubit, že povrch zásilek je sterilizovaný.) Chytrý Stroj umí samozřejmě zásilky i vydávat. Ukážete mu QR kód, případně zaplatíte dobírku, něco zavrčí, dvířka se otevřou a můžete si vzít zásilku. Dvacet čtyři hodin denně. Takhle by měla fungovat ta slavná Balíkovna, pokud by byla opravdu moderní. Ano, Chytrý Stroj bude asi drahý. Jenže tady máte, pošto, zase jednu výhodu: právě proto, že máte svoje vlastní nemovitosti v centrech měst, byste mohli přijít za konkurencí a říci jim: podívejte, Zásilkovno, Uloženko, PPL, Alzo, Malle a tak dále, jsme sice konkurence, ale nejsme nepřátelé. Umožníme vám tyhle Chytré Stroje využívat pro podávání i vydávání zásilek, napojíme je na vaše systémy. Zaplatíte nám za to a budete moci využít infrastrukturu, která je i pro vás výhodně položená v centrech obcí. Nemusíte si stavět žádné ty vaše AlzaBoxy apod. Vašim zákazníkům se to určitě bude líbit a nám, pošťákům, taky, protože tím pádem budeme mít podíl z tržeb konkurence, což je situace, o které drtivá většina firem může leda tak snít. Ze začátku by Chytré Stroje mohly být jenom na největších pobočkách, ale časem by se mohly rozšířit i do menších měst. Právě proto, že Česká pošta má těch poboček ohromné množství, mohla by výrobcům Chytrých Strojů říci: hleďte, my u vás chceme udělat obří zakázku na dvacet let dopředu, navíc asi včetně nějaké údržby a oprav, ale výměnou za to po vás chceme množstevní slevu. Menší variantu Chytrého Stroje pro vesnickou poštu nám prostě nesmíte dodat moc draho, jinak tu zakázku nedostanete. A on už by ten výrobce vymyslel způsob, jak ten Chytrý Stroj pro menší pobočky vyrobit přiměřeně levně. Výsledek? Z pohledu zákazníka (ať už e-shopu nebo adresáta) naprosto skvělý. Poštovní ekvivalent vkladového i výdajového bankomatu v režimu 0-24, jednoduchý, praktický, po ruce. Ještě by tam mohla fungovat nějaká sleva za to, že využíváte automatizovanou službu a nevytěžujete člověka. Zase podobně, jako je tomu v bankomatu. A z pohledu pošty to taky nevypadá špatně. Stroje nechtějí dovolenou, nemají nemocné děti, nedostanou chřipku ani koronavirus, neodejdou za lepším pracovním místem do Škodovky, dokáží přijmout zakázku (a tím pádem si na sebe vydělávat) po 24 hodin denně, můžou být naprogramovány tak, aby uměly mluvit dvaceti různými jazyky apod. Potřeba živého personálu by poklesla a ten, který by zůstal, by nemusel vnucovat zákazníkům pojištění nebo losy do loterie. Opustíte-li své zákazníky, zahynete Časy líbesbrífů se nevrátí. Listovních zásilek bude pořád ubývat, i úřady pomalu přecházejí na elektronickou komunikaci. Musíte se, pošťáci, opravdu ze všech sil soustředit na podchycení e-shopové vlny, v tom jsou velké peníze a velký potenciál růstu. A musíte se do té inovace pustit rázně, ne jenom takovými těmi opatrnými krůčky, jako byla Balíkovna (která si s sebou stále táhne dvě slabiny z 20. století – nutnost se někam dostavit v otevírací době a potřebu živého personálu při výdeji). Důkladně inovovaná infrastruktura stojí dost peněz, takže by měla obstát i v roce 2040, ne jenom teď. Musí tedy být navržená velkoryse a trochu vizionářsky. To, co čtete výše, by byl dobrý základ, jak toho dosáhnout. Je potřeba to udělat, a ještě navíc rychle. Protože pokud vás z trhu s balíčky z e-shopů vytlačí soukromá konkurence, tak budete, pošťáci, bojovat o holé přežití a jednoho dne vás nějaká nepřátelská vláda zruší. Nepřál bych vám to. Dokonce mám všechnu tu atmosféru obálek, známek, razítek a přepážek trochu nostalgicky rád. Ale opustíte-li své zákazníky, zahynete. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-01-17 17:22:56

BMW Motorrad Autorizovaný dealer, ACR Auto, vyhrál zakázku na dodávku 18 motocyklů pro Hradní stráž

BMW ACR Auto dodá 16 motocyklů R 1250 RT pro Hradní stráž a dva motocykly BMW R 1300 GS pro civilní účely. Motocykly BMW jsou [...]

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2025-09-10 15:43:08

Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky

Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, kde všude se můžeme setkat s těsněním a jak obrovský vliv má na správnou funkci automobilů, strojů i mnoha dalších zařízení. Své by o tom mohli vyprávět odborníci ze společnosti MERAKO s.r.o., kteří se výrobou těsnění denně zabývají. A nejen výrobou. Tady vám správné těsnění i navrhnou, a to tak, aby vám … Pokračovat ve čtení "Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky" Příspěvek Výroba těsnění na zakázku: Aby vůz, stroj i motor „šlapali“, jako hodinky pochází z AutoDesire.cz

Čas načtení: 2024-02-07 08:49:02

Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...

Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend. Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil. Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat. Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí. Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde. První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek. Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje. Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit. Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte. Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci. Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit. Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt. Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony. Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta. Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice? Nevím. Další otázku. Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím…

Čas načtení: 2021-09-14 08:47:40

Definitivní konec dálniční mafie lovců nehod?

Ředitelství silnic a dálnic v roce 2015 rozdělilo dálnice na několik úseků a ve většině z nich zajistilo monopol vždy jedné předražené odtahové společnosti. Kverulant.org proti tomu opakovaně protestoval a i jeho tlak přiměl ŘSD k podpisu smlouvy s Českou kanceláří pojistitelů o odstraňování nepojízdných vozidel na některých dálnicích. Náklady jsou tak ve většině případů zaplaceny z povinného ručení a řidiči nehrozí, že by mu jeho pojišťovna odmítla hradit náklady na předražený odtah. Nyní dokonce ŘSD vypsalo komplexní zakázku nejen na odtahy, ale i na centrální dispečink odtahů. Kverulant chce věřit, že jde o snahu skutečně zjednat nápravu, ale vzhledem ke fatálně špatným zkušenostem s ŘSD bude průběh této zakázky pečlivě sledovat.  Kverulant svojí kauzou SUPOVÉ HL. M. PRAHA v roce 2014 významně přispěl k omezení řádění lovců nehod ve velkých městech. Následně se mu totéž do jisté míry povedlo i na dálnicích, kde je hlavním organizátorem okrádání řidičů v nouzi Ředitelství silnic a dálnic. To rozdělilo v roce 2015 dálnice na několik úseků a pro každý z nich pak podepsalo smlouvu s odtahovou službou, která má pro daný úsek od ŘSD zajištěn faktický monopol. Problém spočívá v tom, že tyto odtahové služby zajišťované firmami ŘSD jsou výrazně předražené. Jak by také nebyly, když mají v daném úseku monopol a když jejich ceny neprošly bojem ve výběrovém řízení, protože smlouvy s nimi uzavřelo ŘSD z ruky. A tak řidiči, i když mají havarijní pojištění nebo asistenční služby v ceně povinného ručení, v některých případech musí platit část nákladů ze svého. Kverulant se v roce 2015 otevřeným dopisem obrátil na ministra dopravy Dana Ťoka a žádal změnu systému, který parazituje na dálničních nehodách. Marně. Jistý pokrok však nastal. Česká kancelář pojistitelů zřídila v roce 2015 linku pomoci řidičů 1224, aby řidiče před lovci nehod ochránila. Volat na tuto linku Kverulant doporučuje i v případě problémů nejen na dálnicích. Pošlou vám odtah, který s dálniční mafií nemá nic společného. Nyní ŘSD dokonce vypsalo komplexní zakázku nejen na odtahy, ale i na centrální dispečink odtahů: „Předmětem plnění veřejné zakázky je provádění vyprošťovacích a odtahových služeb včetně souvisejících činností a úkonů na dálnicích I. a II. třídy ve správě zadavatele, jakož i provádění služeb centrálního dispečinku odtahů (call centra), to vše nepřetržitě a po celou dobu trvání smlouvy.“  Doba trvání smlouvy je plánována na 5 let. Lhůta pro podání nabídek uplynula v úterý v 9:00. Některé podmínky soutěže, jako maximalistické požadavky na parametry vyprošťovacích vozidel opět nahrávají dosavadním provozovatelům. Přesto chce Kverulant věřit, že jde o snahu skutečně zjednat nápravu. Vzhledem k výše uvedenému a ke fatálně špatným zkušenostem s ŘSD bude průběh této zakázky pečlivě sledovat. Další podrobnosti naleznete v kauze Dálniční mafie lovců nehod.   Autor je ředitel a zakladatel Kverulant.org.

Čas načtení: 2020-06-23 05:29:03

Fešandy ze šuplíků. Začala výstava fotografií uměleckých děl od Josefa Sudka

Výstava Sudek a sochy v pražském Domě fotografie poprvé komplexně představuje dosud téměř neznámou část celoživotní profesionální fotografické tvorby Josefa Sudka (1896–1976), a to fotografie uměleckých děl. Zaměřuje se na jeho milované téma sochy, které propojuje Sudkovy fotografické cykly s prací na zakázku.  „Plastika je živá a musí být fotografována jako živá,“ řekl Sudek v jednom interview v padesátých letech. I z jeho autorských výstav a publikací je zřejmé, že rád hledal paralely mezi fotografiemi soch a živých lidí, nebo později i stářím sešlých a zároveň majestátních stromů v pralese Mionší, kde vznikal cyklus Zmizelé sochy. K jeho oblíbeným sochařským motivům patřily i české gotické madony a světice, kterým říkal „fešandy“ – fotografoval je při příležitosti pražských výstav ve třicátých letech a vracel se k nim ještě v letech šedesátých. S mnoha umělci Sudek navázal blízké přátelství a podporoval je i finančně. Díky tomu, že jejich díla často fotografoval výměnou za kresby, obrazy či sochy, shromáždil postupně obsáhlou sbírku uměleckých děl, dnes uloženou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Národní galerii Praha. Některé ze soch jsou ve výstavě k vidění nejen na fotografiích, ale také fyzicky. Mezi Sudkovy blízké přátele a současně významné zákazníky patřili například umělci František Tichý, Emil Filla, Andrej Bělocvětov, Hana Wichterlová, Josef Wagner, Jiří Jaška, Stanislav Hanzík nebo Otto Rothmayer. V jejich ateliérech Sudek často nalézal i motivy pro vlastní fotografické cykly – například v zahradě Hany Wichterlové vznikl cyklus Zahrádka paní sochařové a v zahradě architekta Otty Rothmayera cyklus Kouzelná zahrádka (Zahrádka pana kouzelníka). Umělecká díla Sudek fotografoval od druhé poloviny dvacátých až do sedmdesátých let 20. století. Snímky pořizoval buď jako dokumentaci pro archivy umělců, na zakázku uměleckých spolků a časopisů, nebo pro reprodukce v uměleckohistorických publikacích. Výstava proto ukazuje nejen originální autorské fotografie, ale i zkušební pozitivy, velkoformátové negativy a dobové reprodukce a poodhaluje všechny fáze procesu vzniku a konkrétního užití fotografií. Kurátorky výstavy Hanna Buddeus a Katarína Mašterová prezentují Sudkovy fotografie v jejich komplexitě, záměrně neprezentují pouze „highlighty“, ale inspirovány myšlenkami současné fotografické teorie poodkrývají celý ekosystém Sudkovy pozůstalosti, pro niž jsou tržně úspěšné umělecké snímky stejně důležité jako reprodukce pro soukromé archivy slavných i méně známých sochařů a sochařek. Sudkův archiv nabízí nevšední a osvěžující pohled na dějiny českého výtvarného umění. Výstava provádí diváka Sudkovou prací se sochou v jedenácti různě zaměřených kapitolách, zprostředkovávajících důležité kategorie (například kapitola „Hlavy“ zaměřující se na portrét sochy; „Sochy v bytě“ odkrývající téma reprodukce a sošek prodávaných v limitovaných sériích v Krásné jizbě Družstevní práce a dalších podnicích; „Dokumentace“ s pestrým mapováním zakázek pro umělce), či na základě rozsáhlejších tematických souborů (například „Sv. Vít“ – snímky z pražské katedrály, „Rodin a Francouzi“ se zaměřením na francouzské moderní sochařství, „Kuks a zahalená žena“ představující barokní sochy v kontextu konce třicátých let či „Fešandy“ – středověké, barokní a lidové sochy). Jestliže je pro Sudka příznačné, že se zakázky prolínají s fotografováním „pro sebe”, skvělým příkladem jsou snímky z Lapidária Národního muzea (kapitola „Lapidárium“), kde v padesátých letech pořizoval reprodukce pro reprezentativní publikaci o této sbírce a stejné objekty nasnímal v lehce odlišných záběrech na větší formát také jako autorské fotografie, které prezentoval na svých výstavách. Po jedné či dvou fotografiích je ve výstavě zastoupeno několik dalších významných autorů, kteří se ve stejné době jako Sudek věnovali fotografování uměleckých děl či architektury – Drahomír J. Růžička, Jaromír Funke, Jan Štenc, František Illek a Alexandr Paul, Josef Ehm a Tibor Honty. Současný pohled ohledávající limity fotografické reprezentace a možnou aktualizaci témat, jimiž se Sudek ve vztahu k uměleckým dílům zabýval, přinášejí na výstavě díla tří současných umělců – Aleksandry Vajd, Jiřího Thýna a Hynka Alta, která byla zhotovena přímo pro tuto výstavu. K výstavě vychází výpravná publikace s názvem Sudek a sochy a více než 400 reprodukcemi a 600 tiskovými stranami, editovaná Hanou Buddeus a zahrnující odborné texty celkem šesti autorek a autorů. Publikace vychází v české a anglické jazykové mutaci. Vedle pěti odborných esejů je v ní také třicet šest krátkých medailonků zaměřených na osvětlení Sudkovy zakázkové práce. Většina ilustrací je celostránkových. Kniha vychází v grafické úpravě Martina Grocha a studia Tim+Tim. Výstava pořádaná Galerií hlavního města Prahy v Domě fotografie, Revoluční 5, potrvá do 27. září. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 18:10:00

Sněhobílý skvost s příchutí dřeva. Rolls-Royce ukázal další exkluzivní model stavěný na zakázku

Droptail Arcadia vznikl v jediném exempláři. Inspiraci čerpal v bájích, sochách i architektuře z celého světa. To nejzajímavější nabízí interiér. Článek Sněhobílý skvost s příchutí dřeva. Rolls-Royce ukázal další exkluzivní model stavěný na zakázku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-16 17:16:00

Zamotaný tendr na dostavbu D11. Úřad zrušil vítěze, ŘSD má ještě čas vybrat českou firmu

V uplynulých dnech se rozhořel spor o zakázku na stavbu dálnice D11 z Trutnova k polské hranici. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) totiž nedávno zrušil rozhodnutí o vítězství polské firmy Budimex z důvodu nesplnění podmínky technické kvalifikace, a tendr vypsaný Ředitelstvím silnic a dálnic ČR (ŘSD) tak běží dál. Státní podnik by měl v dohledné době rozhodnout o dalších krocích. Budimex už avizoval, že se o zakázku chce ucházet nadále, nabízí se ale i druhá firma v pořadí MI Roads.

Čas načtení: 2024-05-03 12:06:00

Praha koupí bateriové trolejbusy z Turecka, ÚOHS zamítl rozklad

Zakázku na sedmdesát nízkopodlažních trolejbusů za více než miliardu korun pro pražský dopravní podnik vyhrál turecký výrobce Bozankaya. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže totiž zamítl rozklad plzeňské Škody a ukončil tak zakázku, kterou Praha vypsala už před rokem a půl.

Čas načtení: 2024-05-22 07:00:59

Dinosauří hřiště v Pardubicích opět prověřuje antimonopolní úřad. Radnici hrozí pokuta

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vyšetřuje zakázku na dětské hřiště v Pardubicích, které stálo téměř deset milionů korun. Výběrové řízení na hřiště vypsal pátý městský obvod. Ten za pochybení už dostal pokutu sto tisíc korun, podal však proti ní odpor, a správní řízení se tak opakuje. Na zakázku upozornili opoziční zastupitelé, kteří o ní měli pochybnosti.

Čas načtení: 2024-07-10 05:04:00

Kotel pro spalovnu v Brně? Výběr mezi novou oktávkou a ohlodanou fabií, zaznělo

Nejdřív zrušilo vedení Brna veřejnou zakázku na nový kotel za miliardy, o půl roku později vypisují podobný tendr. Městská společnost Sako Brno, která se zabývá spalováním odpadu a jeho následným energetickým využitím, znovu vypíše zakázku na nový kotel pro spalování odpadu. Předchozí tendr zrušili brněnští zastupitelé loni na podzim v tajném hlasování. Důvodem byl pouze jeden přihlášený uchazeč a dle koaličních zastupitelů také nedostatečná analýza původního záměru.

Čas načtení: 2024-07-18 05:00:00

Jaderná zakázka století přinese Česku další korejské investice. Jaké projekty jsou ve hře?

V březnu přijel do Česka francouzský prezident Emmanuel Macron. Kvůli strategii na Ukrajině, ale z velké části i kvůli tomu, aby lobboval za to, že firma z jeho země získá obří zakázku na české jaderné bloky. S premiérem Petrem Fialou (ODS) se dokonce srdečně objali, ale nestačilo to. Suverénně největší zakázku v historii Česka získala korejská firma KHNP.

Čas načtení: 2024-07-18 05:00:00

Jaderná zakázka století přinese Česku další korejské investice. Jaké projekty jsou ve hře?

V březnu přijel do Česka francouzský prezident Emmanuel Macron. Kvůli strategii na Ukrajině, ale z velké části i kvůli tomu, aby lobboval za to, že firma z jeho země získá obří zakázku na české jaderné bloky. S premiérem Petrem Fialou (ODS) se dokonce srdečně objali, ale nestačilo to. Suverénně největší zakázku v historii Česka získala korejská firma KHNP.

Čas načtení: 2024-10-11 13:21:00

Video návod evidence veřejných zakázek v NEN

Video návod, jak zaevidovat veřejnou zakázku v Národním elektronickém nástroji (NEN). Jedná se o jednoduchý návod, jak správně postupovat v případě, že potřebujete zaevidovat veřejnou zakázku.

Čas načtení: 2024-11-11 18:33:00

750tisícová pokuta pro Prahu 10: Opozice volá po vyvození odpovědnosti, vedení se chce bránit u soudu

Vedení Prahy 10 visí na krku třičtvrtěmilionová pokuta kvůli stěhování radnice. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) radnici vyměřil pokutu za to, že měla účelově rozdělit zakázku spojenou se stěhováním úřadu na dvě menší, aby na její plnění nemusela vypisovat veřejnou soutěž. Konkrétně mělo vedení Prahy 10 rozdělit zakázku na úpravy kancelářské budovy, kam se v minulém roce přestěhoval úřad městské části. Úřad městské části v pátek vydal prohlášení, ve kterém uvádí, že se proti rozhodnutí ÚOHS chystá podat žalobu. Podle opozičních zastupitelů je to však předem prohraný soudní spor, který městskou část bude jen stát další peníze.

Čas načtení: 2024-11-24 12:30:00

Správa železnic spustila tendr na inženýrskogeologický průzkum pro vysokorychlostní železniční trať Brno – Rakvice

Správa železnic vypsala veřejnou zakázku na projekt podrobného inženýrskogeologického průzkumu včetně následného inženýrskogeologického dozoru pro vysokorychlostní železniční trať Brno (Modřice) – Rakvice. Předpokládaná cena tendru je čtyři miliony korun. Nabídky je možné podávat do 2. prosince. Zakázku Správa železnic zveřejnila na svých webových stránkách.

Čas načtení: 2025-01-23 09:05:00

Aplikace od firmy OKsystem pomůže s orientací v českém pavilonu i s rezervací míst na kulturní i byznysové akce

Praha 23. ledna 2025 (PROTEXT) - Česká účast na světové výstavě Expo 2025 navazuje významnou spolupráci s českou technologickou společností OKsystem, která vyvíjí aplikaci pro český národní pavilon.Česko tímto krokem následuje trend japonských pořadatelů, kteří se snaží využívat moderní technologie ještě více než kdy dřív. Vstupenky na Expo 2025 si lze aktuálně zakoupit pouze online, stejně tak všechny platby v areálu výstaviště budou probíhat bezhotovostně. Smlouvu o spolupráci obou stran podepsali generální komisař české účasti Ondřej Soška a ředitel OKsystemu Vítězslav Ciml.„Světová výstava Expo je významnou prezentací jednotlivých států a my jako tradiční česká firma chceme národní expozici podpořit. Takové partnerství je současně přínosné pro naše zahraniční aktivity, protože Expo znají naši byznys partneři napříč celým světem,“ říká obchodní ředitel OKsystemu Vladimír Fuchs a doplňuje: „Japonsko a země ASEAN jsou pro nás významné, protože jde o region, kde se prodává i instaluje největší počet průmyslových robotů na světě. K průmyslovým robotům dodáváme našim zákazníkům software Checkbot.“Firma předpokládá, že se jí i díky účasti na Expo 2025 podaří navázat nová obchodní partnerství, více představit značku a inovativní produkty firmy nejen v Indo-pacifickém regionu a také se prezentovat jako stabilní, důvěryhodná společnost s 35letou tradicí, která je špičkou ve svém oboru.„Spolehlivost, tradice, konkurenceschopnost a inovativnost – to jsou atributy, na které potenciální japonští zákazníci i obchodní partneři slyší. Kvalitní firmy z oblasti informačních a komunikačních technologií, kterou OKsystem bezesporu je, mají velkou šanci na japonském trhu uspět. Navíc s podporou státu, který má v Japonsku silnou roli. Českým firmám tak díky naší účasti na Expo 2025 poskytujeme jedinečnou příležitost, která navíc trvá dlouhých šest měsíců,“ říká generální komisař české účasti na Expo 2025 Ondřej Soška.OKsystem je jednou z největších českých softwarových společností. Podílí se na vývoji aplikací, které jsou více než 30 let součástí kritické infrastruktury státu, vyrábí software na zakázku a provozuje úspěšné produkty. Produkt OKbase patří k lídrům českého trhu personálních systémů, zákazníky jsou stovky firem a statisíce uživatelů. Dalším produktem firmy je aplikace Checkbot, kterou zákazníci firmy užívají v 15 zemích světa, jako je například USA, Německo, Finsko nebo Francie.Pro český národní pavilon firma vyvíjí mobilní a webovou aplikaci, kterou budou moci využívat jak samotní organizátoři pro správu rezervací, tak návštěvníci pavilonu. Očekává se, že denně by český národní pavilon mohlo navštívit 12 až 15 tisíc osob. Uživatelé se v aplikaci dozví, co a kde mají možnost v pavilonu vidět, virtuální mapou se nechat provést celým pavilonem, dozvědět se detaily o vystavených exponátech a také si v ní rezervovat své místo na jednotlivé akce pořádané v multifunkčním auditoriu nebo na střešní terase a v CTP lounge, ať už kulturního nebo byznysového rázu. V aplikaci se také představí partneři české účasti, chybět nebudou ani novinky a nejčastější dotazy.Více informací naleznete na webových stránkách české účasti na světové výstavě Expo 2025 . Sledovat nás můžete také na Twitteru, LinkedIn, Facebooku, Instagramu a na YouTube.O společnosti OKsystemOKsystem je přední česká softwarová společnost s mezinárodní působností, která od roku 1990 drží krok s vývojem technologií a zaujímá významnou pozici na českém IT trhu. Vyvíjí software na zakázku pro firmy i do veřejné správy. Nabízí produkty a služby, mezi nejvýznamnější patří personální systém OKbase a aplikace Checkbot pro monitoring průmyslových robotů. Pod hlavičkou OKškolení provozuje jedno z největších školicích center pro IT profesionály a vývojáře v ČR. Produkty společnosti jsou inovativní, moderní, spolehlivé a bezpečné.Více informací naleznete na webových stránkách české účasti na světové výstavě Expo 2025 . Sledovat nás můžete také na Twitteru, LinkedIn, Facebooku, Instagramu a na YouTube.Kancelář generálního komisaře je od ledna 2023 součástí sítě Českých center.KontaktJana Kohoutováředitelka komunikace & mluvčíjana.kohoutova@expo2025czechia.comČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz 

Čas načtení: 2025-04-01 19:19:00

„Střet zájmů. Za vším stojí náměstek.“ Zástupci obrany hájili zakázku na bezpilotní vrtulníky

Zástupci ministerstva obrany hájili na dnešním jednání sněmovního branného výboru zakázku na nákup bezpilotních vrtulníků pro systém spojení pro taktické jednotky. Zakázku prověřuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) z podnětu výrobce bezpilotních letounů Primoco UAV. Její šéf Ladislav Semetkovský ve sněmovně obvinil ze střetu zájmů náměstka ministryně obrany Františka Šulce. Bezpilotníky Skyspotter má totiž dodat liberecká společnost Modelárna Liaz, kde Šulc rok působil jako jednatel…