Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 08:54:17

Vary, den sedmý: Letos zklamali i velikáni filmu, Parazit i Mrtví neumírají nejsou příliš přesvědčivá díla

Každý rok se na filmovém festivalu ve Varech věnuje velká pozornost filmům od renomovaných režisérů, kteří už za sebou mají slavné snímky. Tyto projekce patří mezi nejnavštěvovanější a stojí na ně obrovské fronty. Nutno říci, že letos to nestálo úplně za to. Letos padesátiletý jihokorejský režisér Bong Joon-ho (Pon Džun-ho), jenž zaujal svými filmy Pečeť vraha či Matka, nedávno vyhrál filmový festival v Cannes s filmem Parazit, (Jižní Korea 2019), který se promítal i v Karlových Varech. Snímek se vyznačuje střídáním různých poloh od černé komedie přes sociální drama po thriller. Bohužel ale se mu nepovedlo všechny tyto žánry dát dohromady tak, aby nebyly vidět švy. Takto: v porovnání s ostatními letošními snímky jde film o nadprůměrný a rozhodně jej stojí za to vidět. Ovšem pokud nelze nevidět, že zároveň nejde o počin zapomenutelný, za což může především fakt, že se střídání žánrů nijak vzájemně neposouvá, prostě stojí za sebou tak, jak se režisérovi hodilo. Skoro celá první polovina filmu se zabývá snahou chudé rodiny, která žije v suterénu a opilci jí chodí močit na okna, zaujmout všechna možná pracovní místa v rodiče velmi bohatých Jihokorejců. jejich vynalézavost nezná mezí. Kdyby Bong Joon-ho rozvíjel tuto linii dál (a film ukazuje, že chudáci sbírají osobní údaje svých dobrodinců, takže by nakonec mohli nějakými fígly zaujmout jejich místo), mohla vzniknout výtečná černá komedie. Jenže režisér se rozhodl, že poselství filmu musí být závažnější a ukázat rozdíly mezi masou chudých lidí a kastou bohatých, kteří sice nejsou špatnými lidmi, ale z principu zaujímají poněkud povýšenecké postoje. A taky chtěl ukázat tvrdý život v kapitalismu, které některé nutí nakonec za systému "zmizet", aby nebyli trestáni za to, že jejich snahy zkrachovaly. Ne že by pak film pak začal být úplně nezajímavý, nicméně přestane být uchvacující. Až jednou se jednou budou filmoví kritici vracet k desátým letům tohoto století a popisovat nejlepší filmy, Parazit proto mezi nimi rozhodně nebude. A z tvorby Jima Jarmusche budou z tohoto desetiletí vyzdvihovat zdánlivě nenápadný film Paterson, nikoliv aktuální počin Mrtví neumírají (USA / Švédsko, 2019). Jarmuschovi začali zřejmě jeho lidští podivíni docházet, takže má už za sebou film o upírech Přežijí jen milenci a nyní se vrhnul na žánr zombie filmů. A ukazuje, že opravdu umí: připadáte si, jako by do provinčního fotbalového mužstva zavítal slavný fotbalista. Všechny triky s míčem jsou najednou elegantnější, přesnější a krásnější. Ostatní na něj obdivně zírají a on ještě s nadhledem své umění shazuje, čímž se samozřejmě úcta přihlížejících jen zvětšuje. Bill Murray a Adam Driver v hlavních rolích ukazují, co je to herectví bez velkých gest, stačí jim prostě být na scéně a úsporně trousit věty, které by z úst jiných zněly jako klišé. Film je nadupaný hvězdami, které jsou ochotné vyslovit jednu větu, jen aby si u Jarmusche zahrály (jako "zombík" Iggy Pop a jeho jediné slovo "kafe"). Jarmuch s nadhledem cituje sám sebe, zakladatele tradice zombie filmů George Romera či Quentina Tarantina (narážka na film Kill Bill). Jenže jako by nakonec - jako onen hvězdný fotbalista - pro samé ukazování kliček zapomněl, že nejdůležitější je prostě dát gól. Snímek Mrtví neumírají prostě jako celek nefunguje. Jednotlivosti vás zaujmou a mohou se stát součástí hovorů o pozoruhodných filmových scénách. Ale nakonec zbudou právě jen ty: abyste se k filmu vraceli jako třeba k Jarmuschovým snímkům Mrtvý muž či Ghost Dog - Cesta samuraje, na to je zahleděn příliš do sebe. Ale scénu, kdy nemrtví nevykřikují oproti ustálené konvenci slovo "mozky", ale mluví o tom, co měli na světě nejraději, takže část se jich táhne po města s rozsvícenými mobily a opakuje slovo "wi-fi", tu si pamatovat budete. Na druhou stranu - z většiny filmů se vám po pár dnech nevybaví vůbec nic. Rakouský dokumentarista Andreas Horvath, který před čtyřmi roky ve Varech poněkud pobouřil svým dokumentem Helmut Berger, herec, ve kterém ukázal někdejší hvězdu filmů Luchina Viscontiho a dalších italských režisérů jako mravně úplné rozloženého člověka, přivezl letos svůj první hraný film Lillian(Rakousko, 2019). Mladá Ruska se v něm rozhodne přejít celé Spojené státy z New Yorku po Aljašku, aby se dostala domů, na což jinak nemá peníze. Autor těchto řádech se trochu vzpouzí říkat o tomto filmu, že je hraný. Pro představitelku hlavní role Partycji Planikovou jde o první počin ve filmu, dalších pár lidí představuje sama sebe (s výjimkou úchyláka, který se snaží hlavní hrdinku přepadnout). Ve filmu vlastně nedochází k nijakým velkým mezilidským interakcím, protože rozhodnutím tvůrců neumí hlavní postava ani slovo anglicky. Ona prostě jde a jde a sem tam se někdo objeví (a pokusí je jí věnovat třeba limonádu), jinak se nějaký kontakt projeví pouze údivem místních nad tím, že cestou bezostyšně krade. Takže sledujeme, jak hrdinka zdolává lesy, hory, pouště (ty záběry jsou na filmu nejúchvatnější), jednou vidíme šerifa, který jí pomůže a pak se baví s kamarády v hospodě, jednou sledujeme demonstraci indiánů proti tomu, aby přes jejich území šel ropovod, ale jinak se vlastně nic neděje. Prostě počin dokumentaristy, který chce natočit hraný film, ale netroufá si na to nějak přemýšlet o motivech postav a jejich psychologii (film věnoval Lillian Allingové, Rusce, která opravdu ve dvacátých letech přešla celé USA za čtyři roky a jejíž příběh je zhruba stokrát pozoruhodnější než Horvathův počin). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Neboj, daleko neuteče (USA, 2017) od Guse Van Santa, jehož nejznámějším filmem je Dobrý Will Hunting, zaujme především skvělým výkonem Joaqiuna Phoenixe. Jde o "skutečný" příběh amerického karikaturisty Johna Callahana, který propadl alkoholu a po autonehodě skončil na vozíku. Nakonec přestal pít a stal se slavným pro své karikatury stojící na černém humoru. Slovo skutečný dávám do uvozovek proto, že film je samozřejmě uměleckou licencí. Zpracovat takové příběhy není nikterak snadné. Život málokoho je totiž filmovým příběhem: obvykle se nám věcí dějí z hlediska dramaturgie na přeskáčku. Tvůrce potřebuje, aby se do nás v nějakou konkrétné chvíli třeba zamilovala žena, aby příběh získal bod, od kterého se může rozvíjet ke kýženému "dramaturgickému oblouku". Ale ona se do nás jako na potvopru zamiluje jindy, nebo ten vztah není vůbec ideální. A málokdy se povede skutečný život a filmařský záměr skloubit: často je pak snímek příliš chaotický, nebo naopak sledujete něco na způsob životopisu svatých. Neboj, daleko neuteče je bohužel do určité míry druhým případem. Ne snad, že by Gus Van Sant chtěl udělat z Callahana světce, snaží se poctivě ukazovat jeho propad na úplné dno. Jenže činí tak způsobem, že i toto dno je nějakým způsobem podbízivé divákům. Aby si i uhlazení maloměštáci mohli říci, že hlavního hrdinu chápou a nemuseli přitom nijak slevovat ze svých hodnot, které jsou s alkoholismem v naprostém protikladu. Aby je prostě zlo, které mohou najít na dně láhve, poděsilo jen natolik, že mohou říkat svým dětem, že pití je špatné, ale už nepochopí, proč se jej někdo nikdy nevzdá. Myslím, že Callhan nakreslil v nebi k tomuto filmu nějakou drsnou a nekorektní karikaturu.

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2013-05-09 11:30:00

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl. Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám. K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila. Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc. Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc. Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému. Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít. Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy. V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2025-12-21 20:00:00

Sex, jako když ho komentuje pošramocený youtuber. Kdo napsal nejvíc frustrující milostnou scénu?

Pokračujeme v udílení našich Bad Sex in Fiction Awards za rok 2025. Tentokrát deváté místo. A o co ve scéně jde? Prostě jí to svlékl, prostě zabral boky, prostě se začali milovat, prostě jen proti sobě, ty prosté pohyby, až ho prostě vytáhl. Držiteli Magnesie Litery pro nejlepší debut loňského roku Elimu Benešovi táhne na padesát, ale do kůže paniců a prvniček se umí vžít výtečně. Někdejší hudební vydavatel a DJ Radia 1 bohužel v níže předestřené scéně nevyužil svůj smysl pro rytmus. Název jeho říjnového románu sice zní Všechno bude super, ale technicistní popis zápolení dvou overthinkerů naznačuje, že sex super rozhodně nebude. A nejspíš nebude vůbec.

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-25 06:01:01

Za pár let se možná ukáže, že Bartoš odvedl při digitalizaci skvělou práci

Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky. Tímto okřídleným výrokem ruského státníka Viktora Černomyrdina lze nejlépe charakterizovat digitalizaci stavebního řízení, se kterou se Česko trápí od začátku prázdnin. Systém totiž v počátku (a částečně tomu tak je dodnes) nefungoval správně, bouřili se proti němu úředníci i starostové. Není to ale nic, co by se nedalo u nasazení podobného systému za stovky milionů předpokládat a zvládnout. Podle politologa Charváta stačilo lépe komunikovat s partnery a veřejností, což Ivan Bartoš prostě nezvládl. „Možná se spíše ukazuje, že to celkové nastavení systému je v pořádku a Bartoš prostě neodhadl dobu, kterou na to bude potřebovat, a že zřejmě podcenil svoji schopnost komunikace. Že je to schopný zvládnout, ale bude to trvat déle,“ říká k Bartošovu angažmá výše zmíněný politolog.  Piráti po odchodu Bartoše: Kdo zachrání stranu před rozpadem a povede ji dál? Číst více Bartošovi jednou poděkujeme „Až se to takříkajíc vyčistí, od mnoha lidí z oboru jsem slyšel, že to bude velmi důležitý kus práce, na který nikdo před Bartošem neměl odvahu. Ale to je prostě pozdě. To, že za deset let budou Bartoše lidé chválit, to už mu bude s prominutím fuk, protože on zodpovědnost za chyby, které má systém teď, nedokázal uhrát ani vůči partnerům, ani vůči tisku,“ dodává Charvát s tím, že na Bartošovi je vidět, že mu práce na mamutím projektu sebrala mnoho z jeho pověstné energie a nadšení do práce.  Klára Dostálová a její paskvil Od čeho nás vlastně Bartoš „zachránil“? Systém, který navrhovala Klára Dostálová v roce 2021, by stál 1,9 miliardy korun. To Bartoš po nástupu zrušil a zjistilo se, že celý systém lze vybudovat asi o 1,2 miliardy levněji. Ušetřené peníze pak rozdělil mezi jednotlivé kraje. Systém Dostálové, který prošel parlamentem jen o několik hlasů, narážel mimo jiné na drtivou kritiku ze strany krajů, že byl nekoncepční. Bartošův systém pak dopadl o poznání lépe, narazil až při nasazení do provozu. K tomu se Dostálová nikdy nedopracovala a je jen otázkou, jak by bylo něco podobného zvládnuté, kdyby ministerstvo řídila ona. Odměna za neschopnost? Místečko v Bruselu Zatímco Klára Dostálová stavební řízení horentně kritizuje a vyzdvihuje svůj nikdy nerealizovaný projekt, nemusí mít o svou vlastní budoucnost starosti tak jako Ivan Bartoš. Byla totiž bezpečně uklizena do Bruselu a přidáním se do rebelské frakce jí prakticky odpadly všechny povinnosti europoslankyně. Kvůli bojkotu ostatních stran totiž nebude Babišovy poslance nikdo brát vážně. Babišovo ANO prostě své lidi odměňuje bez ohledu na jejich schopnosti, ale s velkým ohledem na jejich loajalitu. Věříme však, že Dostálová je ve skrytu duše velmi ráda, že podobné kritice teď nepodrobuje veřejnost její systém. Reakce Andreje Babiše by totiž rozhodně nebyla tak vlažná jako ta Petra Fialy a Dostálovou by okamžitě politicky odstřelil. Bartošův nucený odchod Ivan Bartoš se tak zřejmě ovací za digitální stavební řízení politicky nedožije ani od veřejnosti, ani od svých koaličních partnerů, a už vůbec ne od opozice. To však neznamená, že jeho práce nebude doceněna podstatně později. Znova se tak ukazuje, že komunikace s voličem je pro politické přežití mnohem podstatnější než jakýkoliv dlouhodobý přínos státu. Andrej Babiš by mohl vyprávět. Dalších 300 milionů korun navíc a digitální stavební řízení bez chyb až začátkem roku 2026 Číst více „Myslel jsem si, že když odvádíte dobrou práci, kterou jste navíc lidem slíbili, tak je to ten nejlepší možný marketing. A že to lidé uvidí a bude to stačit. Ale evidentně to nestačí,“ říká Bartoš v rozhovoru pro iDnes.cz. Ve stínu událostí posledních dní, kdy jej nezvládnutá komunikace stojí jak křeslo předsedy Pirátů, tak zřejmě i ministerský post, to Ivan Bartoš zjistil tím nejméně příjemným způsobem.  KAM DÁL: Babišova pretty woman Válková chce do Senátu, a tak straší Ukrajinci. Podívali jsme se na její přešlapy

Čas načtení: 2022-01-17 18:00:23

Nejvíce nominací na Českého lva získaly shodně filmy Okupace a Zátopek

Český lev zná nominace za rok 2021, výsledky hlasování zveřejnila Česká filmová a televizní akademie (ČFTA). Při 29. ročníku Českého lva Nejvíce jich získaly filmy Okupace a Zátopek, dobře si vedly také filmy Muž se zaječíma ušima, Atlas ptáků a Chyby. Již podruhé byly otevřeny další kategorie i pro televizní projekty a stejně tak podruhé soutěží samostatně animované a krátké filmy. Hned několik nominací tak získal animovaný film Moje slunce Mad a s velkým počtem nominací skončila také televizní minisérie Božena. V klání o sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se v závěrečném hlasování utká celkem 25 titulů. Shodně třináct nominací získaly životopisné drama Zátopek režiséra, spoluproducenta a spoluautora scénáře Davida Ondříčka a debut režiséra Michala Nohejla Okupace, tragikomické drama z období normalizace. Jedenáct nominací získala fantaskní komedie Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima, film o spisovateli, jemuž náhlý sled událostí otočí život vzhůru nohama. Devíti nominacemi se může pochlubit Atlas ptáků, sonda do komplikovaných rodinných vztahů a světa komunikačních technologií, jehož režisérem je Olmo Omerzu. Osm nominací si vysloužily Chyby, romantické drama režiséra Jana Prušinovského o vyrovnávání se s vlastní minulostí. S pěti nominacemi nastupuje do závěrečného klání televizní cyklus režisérky Lenky Wimmerové Božena o první velké české spisovatelce Boženě Němcové a čtyři nominace získal mezinárodně ceněný animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, poeticky vyprávějící příběh Češky provdané do Kábulu. V kategorii nejlepší celovečerní hraný film za rok 2021 jsou nominovány filmy: Atlas ptáků (producent Jiří Konečný), Chyby (producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská), Muž se zaječíma ušima (producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík), Okupace (producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková) a Zátopek (producenti Kryštof Mucha, David Ondříček). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést autoři snímků Jednotka intenzivního života (režie Adéla Komrzý, producentka Pavla Janoušková Kubečková), Láska pod kapotou (režie Miro Remo, producenti Vít Janeček, Miro Remo), Nebe (režie Tomáš Etzler a Adéla Špaljová, producent Jan Macola), Nová šichta (režie Jindřich Andrš, producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka) nebo Sny o toulavých kočkách (režie David Sís, producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská). Během nominační tiskové konference cen ČFTA byli 17. ledna vyhlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Aleše Najbrta, Jakuba Spurného a Julie Vrabelové, autorů plakátu pro film Zátopek. David Ondříček si za stejný film odnesl i Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli si letos může odnést Alena Mihulová za film Atlas ptáků, Anna Kameníková za titulní roli v sérii Božena, Pavla Gajdošíková za film Chyby, Eliška Křenková za výkon ve filmu Marťanské lodě nebo Martha Issová za film Zátopek. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli se na Českého lva mohou těšit: Eliška Křenková, tentokrát za roli ve filmu Atlas ptáků, Eva Hacurová za film Chyby, Denisa Barešová, která hrála v seriálu Kukačky, Zuzana Mauréry za roli ve snímku Muž se zaječíma ušima a Antonie Formanová za film Okupace. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli získali nominace Miroslav Donutil za film Atlas ptáků, Jan Jankovský za hlavní roli ve filmu Chyby, Miroslav Krobot za Muže se zaječíma ušima, Martin Pechlát za titulní roli ve filmu Okupace a Václav Neužil za životopisný snímek Zátopek. O Českého lva ve vedlejší roli za rok 2021 se utkají: Martin Pechlát s rolí ve filmu Atlas ptáků, Oldřich Kaiser, který hrál ve filmu Muž se zaječíma ušima, Otakar Brousek z filmu Okupace, Hynek Čermák, jenž zaujal v televizní minisérii Případ Roubal, a Robert Mikluš s rolí ve filmu Zátopek. Českého lva za nejlepší režii obdrží některý z následujících tvůrců: Olmo Omerzu za Atlas ptáků, Jan Prušinovský za film Chyby, Martin Šulík za film Muž se zaječíma ušima, debutující Michal Nohejl za Okupaci nebo David Ondříček za Zátopka. Známy jsou také nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. Sošku Českého lva tak mohou v březnu získat psychologické drama Amerikánka uváděné na platformě filmnazivo.cz (hlavní tvůrce a producent Viktor Tauš), minisérie Božena České televize (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrce Lenka Wimmerová) a Případ Roubal z produkce Voyo / TV Nova (hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow, hlavní tvůrce Tereza Kopáčová). O Českého lva za nejlepší televizní seriál letos budou usilovat Kukačky (hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš, hlavní tvůrce Biser A. Arichtev), Ochránce (hlavní producent Michal Reitler, hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek) a Zločiny Velké Prahy (hlavní producent Jan Lekeš, hlavní tvůrce Jaroslav Brabec), vše z produkce České televize. Letos podruhé bude Český lev udělen samostatně v kategoriích animovaný a krátký film. Lví sošku za nejlepší animovaný film tak může získat Moje slunce Mad režisérky a výtvarnice Michaely Pavlátové, Myši patří do nebe režisérů a výtvarníků Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka a výtvarníka Jana Kurky nebo snímek Rudé boty režisérky a výtvarnice Anny Podskalské. Tři filmy se utkají v kategorii nejlepší krátký film: Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyenové, Poslední den patriarchátu Olma Omerzu a Příběh hrůzostrašné Eliz, režírovaný společně Eliškou Kováříkovou a Adamem Struhalou. ČFTA vyhlásila také pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, udělovanou ve spolupráci s Mattoni 1873 a Státním fondem kinematografie. Mohou ji získat filmaři na začátku své kariéry za krátké filmy Dřevo na příští zimu (režie Karel Šindelář), Ještě nespíš? (režie David Payne), Postup práce (režie Lun Sevnik) a snímek Milý tati (režie Diana Cam Van Nguyen), který získal nominaci i v kategorii nejlepší krátký film, a animovaný snímek Anny Podskalské Rudé boty, jenž také obsadil jednu z nominací v kategorii Nejlepší animovaný film.   29. ČESKÝ LEV – NOMINACE   NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ HRANÝ FILM Atlas ptáků – producent Jiří Konečný Chyby – producenti Ondřej Zima, Jan Prušinovský, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská Muž se zaječíma ušima – producenti Rudolf Biermann, Martin Šulík Okupace – producenti Jan Hlavsa, Julie Žáčková Zátopek – producenti Kryštof Mucha, David Ondříček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Jednotka intenzivního života – režie Adéla Komrzý – producentka Pavla Janoušková Kubečková Láska pod kapotou – režie Miro Remo – producenti Vít Janeček, Miro Remo Nebe – režie Tomáš Etzler, Adéla Špaljová – producent Jan Macola Nová šichta – režie Jindřich Andrš – producenti Augustina Micková, Miloš Lochman, Karel Chvojka Sny o toulavých kočkách – režie David Sís – producenti Vít Bělohradský, Kateřina Bělohradská   NEJLEPŠÍ REŽIE Atlas ptáků – Olmo Omerzu Chyby – Jan Prušinovský Muž se zaječíma ušima – Martin Šulík Okupace – Michal Nohejl Zátopek – David Ondříček   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Alena Mihulová Božena – Anna Kameníková Chyby – Pavla Gajdošíková Marťanské lodě – Eliška Křenková Zátopek – Martha Issová   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Atlas ptáků – Miroslav Donutil Chyby – Jan Jankovský Muž se zaječíma ušima – Miroslav Krobot Okupace – Martin Pechlát Zátopek – Václav Neužil   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Eliška Křenková Chyby – Eva Hacurová Kukačky – Denisa Barešová Muž se zaječíma ušima – Zuzana Mauréry Okupace – Antonie Formanová   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Atlas ptáků – Martin Pechlát Muž se zaječíma ušima – Oldřich Kaiser Okupace – Otakar Brousek Případ Roubal – Hynek Čermák Zátopek – Robert Mikluš   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Chyby – Roman Vojkůvka Moje slunce Mad – Ivan Arsenjev Muž se zaječíma ušima – Marek Leščák, Martin Šulík Okupace – Marek Šindelka, Vojtěch Mašek Zátopek – David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow   NEJLEPŠÍ KAMERA Atlas ptáků – Lukáš Milota Lidi krve – Jakub Halousek Muž se zaječíma ušima – Martin Štrba Okupace – Jan Baset Střítežský Zátopek – Štěpán Kučera   NEJLEPŠÍ STŘIH Atlas ptáků – Jana Vlčková Chyby – Michal Böhm Láska pod kapotou – Šimon Hájek Okupace – Petr Turyna Zátopek – Jarosław Kamiński   NEJLEPŠÍ ZVUK Atlas ptáků – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Moje slunce Mad – Jan Čeněk, Régis Diebold Muž se zaječíma ušima – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Okupace – Sandra Klouzová, David Titěra, Roman Sečkař Zátopek – Pavel Rejholec, Jakub Čech   NEJLEPŠÍ HUDBA Amerikánka – Petr Ostrouchov Moje slunce Mad – Evgueni Galperine, Sacha Galperine Myši patří do nebe – Krzysztof A. Janczak Okupace – La Petite Sonja, Hank J. Manchini Zátopek – Beata Hlavenková   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Božena – Petr Kunc Kryštof – Milan Býček Muž se zaječíma ušima – František Lipták Okupace – Tomáš Svoboda Zátopek – Jan Vlasák   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Božena – Katarína Štrbová Bieliková Muž se zaječíma ušima – Katarína Hollá Okupace – Josefina Bakošová Zátopek – Kateřina Štefková Zločiny Velké Prahy – Simona Rybáková   NEJLEPŠÍ MASKY  Božena – Martin Valeš Chyby – Jana Bílková Muž se zaječíma ušima – Martin Jankovič, Katarína Horská Okupace – Jana Dopitová Zátopek – Jana Dopitová     NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Amerikánka – hlavní producent Viktor Tauš – hlavní tvůrce Viktor Tauš Božena – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrce Lenka Wimmerová Případ Roubal – hlavní producenti Pavel Berčík, Ondřej Zima, Michael Bütow – hlavní tvůrce Tereza Kopáčová   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Kukačky – hlavní producenti Filip Bobiňski, Petr Šizling, Jan Lekeš – hlavní tvůrce Biser A. Arichtev Ochránce – hlavní producent Michal Reitler – hlavní tvůrci Tereza Kopáčová, Tomáš Feřtek,                   Matěj Podzimek Zločiny Velké Prahy – hlavní producent Jan Lekeš – hlavní tvůrce Jaroslav Brabec   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Moje slunce Mad – režie, výtvarník Michaela Pavlátová – producenti Kateřina Černá, Petr Oukropec Myši patří do nebe – režie Denisa Grimmová, Jan Bubeníček – producenti Vladimír Lhoták, Alexandre Charlet – výtvarníci Denisa Grimmová, Jan Bubeníček, Jan Kurka Rudé boty – režie, výtvarník Anna Podskalská – producentka Mária Môťovská   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen – producentka Karolína Davidová Poslední den patriarchátu – režie Olmo Omerzu – producenti Rok Biček, Jiří Konečný Příběh hrůzostrašné Eliz – režie Eliška Kováříková, Adam Struhala – producenti Barbora Skoumalová, Miloš Lochman   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Dřevo na příští zimu – režie Karel Šindelář Ještě nespíš? – režie David Payne Milý tati – režie Diana Cam Van Nguyen Postup práce – režie Lun Sevnik Rudé boty – režie Anna Podskalská   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (ve statutárních kategoriích) Okupace – 13 nominací Zátopek – 13 nominací Muž se zaječíma ušima – 11 nominací Atlas ptáků – 9 nominací Chyby – 8 nominací Božena – 5 nominací Moje slunce Mad – 4 nominace Amerikánka – 2 nominace Kukačky – 2 nominace Láska pod kapotou – 2 nominace Myši patří do nebe – 2 nominace Případ Roubal – 2 nominace Zločiny Velké Prahy – 2 nominace Jednotka intenzivního života – 1 nominace Kryštof – 1 nominace Lidi krve – 1 nominace Marťanské lodě – 1 nominace Milý tati – 1 nominace Nebe – 1 nominace Nová šichta – 1 nominace Ochránce – 1 nominace Poslední den patriarchátu – 1 nominace Příběh hrůzostrašné Eliz – 1 nominace Rudé boty – 1 nominace Sny o toulavých kočkách – 1 nominace   JIŽ UDĚLENÉ CENY   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Zátopek – Aleš Najbrt, Jakub Spurný, Julie Vrabelová – oceněný plakát Atlas ptáků – Konstantinos Fragkoulis, Adéla Turková Moje slunce Mad – Jan Poukar, Michaela Pavlátová Okupace – Jindřich Hoch Vlci na hranicích – Jan Němec   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Zátopek – David Ondříček (oceněný režisér)   Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 29. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2021 do 9. ledna 2022. Celkem 184 akademiků vybíralo z 84 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmů i televizních děl. Udílení cen se uskuteční v přímém přenosu České televize na ČT1 5. března od 20.10 hodin z pražského Rudolfina. Večerem diváky provede poprvé moderátor Jiří Havelka. Více informací na www.ceskylev.cz. Ve spolupráci s DAFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz. Od 21. února nabídne DAFilms.cz streamované moderované rozhovory s nominovanými tvůrci.

Čas načtení: 2021-01-18 14:34:02

Nejvíce nominací na Českého lva mají filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) oznámila 18. ledna nominace pro 28. ročník výročních cen Český lev. Celkem 190 akademiků hlasovalo o 87 hraných, dokumentárních, animovaných a krátkých filmech i televizních dílech, které splnily statut cen Český lev. Nejvíce nominací získaly s takřka vyrovnaným počtem filmy Krajina ve stínu, Havel a Šarlatán. Od letošního ročníku se nově otevřely další kategorie i televizním projektům a díky tomu tak například minisérie Herec získala sedm nominací. ČFTA vyhlásila poprvé také kategorie pro animovaný a krátký film, které v nominacích s převahou ovládla nastupující generace filmařů z řad studentů. O sošku Českého lva v 19 statutárních kategoriích se tak bude ucházet v závěrečném hlasování 27 titulů. Hlasování o nominacích ve všech kategoriích 28. ročníku ocenění Český lev probíhalo od 1. prosince 2020 do 10. ledna 2021. Akademici hodnotili 21 hraných celovečerních filmů, sedm animovaných a 18 krátkých filmů, dále 14 dokumentárních filmů vybraných předvýběrovou komisí sestavenou ze členů akademie a 10 televizních děl. Z filmové produkce loňského roku nejvíce akademiky zaujal s 15 nominacemi filmové drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu, které je kronikou malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Po 14 nominacích shodně získal film režiséra Slávka Horáka Havel inspirovaný životem Václava Havla a příběh vyprávějící osud léčitele Jana Mikoláška Šarlatán režisérky Agnieszky Holland. Úspěšně si vedla také televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka a snímek Modelář Petra Zelenky, které získaly od akademiků po sedmi nominacích. V kategorii nejlepší celovečerní film za rok 2020 jsou nominovány filmy: Havel (producent Slávek Horák), Krajina ve stínu (producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl), Modelář (producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal), Šarlatán (producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson) a Žáby bez jazyka (producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay). Sošku Českého lva za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Alchymická pec (režie Jan Daňhel, Adam Oľha, producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista), Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský (režie Martin Vadas, producentka Alena Müllerová), Můj otec Antonín Kratochvíl (režie Andrea Sedláčková, producent Martin Hůlovec), Postiženi muzikou (režie Radovan Síbrt, producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě), V síti (režie Barbora Chalupová, Vít Klusák, producenti Vít Klusák a Filip Remunda). Na tiskové konferenci ČFTA 18. ledna byli ohlášeni i vítězové nestatutárních cen Českého lva. Cena za nejlepší filmový plakát putovala do rukou Jana Poukara za výtvarný návrh pro film Krajina ve stínu. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s CSFD.cz, si odnesl snímek V síti režisérů Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Sošku Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli mohou získat: Jana Plodková za film Bábovky, Anna Geislerová za roli ve filmu Havel, Jenovéfa Boková za výkon v minisérii Herec, Magdaléna Borová za roli ve filmu Krajina ve stínu a Tereza Těžká za dokumentární film V síti. V kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli akademiky nejvíce zaujaly: Barbora Seidlová ve filmu Havel, Elizaveta Maximová v minisérii Herec, Barbora Poláková a Petra Špalková v Krajině ve stínu a Jaroslava Pokorná ve filmu Šarlatán. V kategorii nejlepší herec v hlavní roli byli do druhého kola nominováni: Viktor Dvořák za hlavní roli ve filmu Havel, Jan Cina za minisérii Herec, Csongor Kassai za Krajinu ve stínu, Kryštof Hádek za film Modelář a Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Nominace pro nejlepšího herce ve vedlejší roli za rok 2020 získali: Martin Hofmann za film Havel, Stanislav Majer za Krajinu ve stínu, Jiří Mádl za snímek Modelář a Juraj Loj a Josef Trojan za role ve filmu Šarlatán. Českého lva za nejlepší režii si mohou odnést Slávek Horák za film Havel, Bohdan Sláma za Krajinu ve stínu, Petr Zelenka za Modeláře, Agnieszka Holland za Šarlatána a Mira Fornay za režii filmu Žáby bez jazyka. Zveřejněny i nominace v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie. O sošku Českého lva tak budou letos usilovat televizní minisérie Herec v režii Petera Bebjaka, Stockholmský syndrom režiséra Dana Svátka a televizní film Veterán Jana Hřebejka z produkce České televize. Českého lva za nejlepší televizní seriál může získat Místo zločinu Ostrava v režii Dana Wlodarczyka, Jiřího Chlumského a Jana Hřebejka, Zrádci režisérů Viktora Tauše a Matěje Chlupáčka z produkce České televize nebo seriál Specialisté tvůrců Heike Richter-Karsty a Michaela Bütowa vytvořený televizí Nova. ČFTA také 18. ledna vyhlásila pětici nominací na nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film, kterou mohou získat začínající filmaři za krátké filmy Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec, Hranice – Damián Vondrášek, Musí to být bolestivý – David Semler, Pripyat Piano – Eliška Cílková a za animovaný film Jsme si o smrt blíž Bára Anna Stejskalová. Snímky Anatomie českého odpoledne, Hranice a Pripyat Piano poustoupily rovněž do nominací v nové kategorii nejlepší krátký film a snímek Jsme si o smrt blíž získal nominaci rovněž v nové kategorii nejlepší animovaný film. Ceremoniál předávání výročních cen České filmové a televizní akademie, které symbolizují sošky Českého lva, proběhne v sobotu 6. března 2021 od 20.10 hodin v přímém přenosu na ČT1 z pražského Rudolfina. Moderátorem večera bude již potřetí herec Václav Kopta. Průběh večera bude opět řídit trio Marek Najbrt, režijní supervizor, Michael Čech, režisér slavnostního večera, a scénograf Martin Chocholoušek. Ve spolupráci s DaFilms.cz připravuje ČFTA tradiční přehlídku nominovaných filmů aktuálního ročníku Českých lvů. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 1. do 14. března.   NOMINACE NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Havel – producent Slávek Horák Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Modelář – producenti Petr Zelenka, Martin Sehnal                                           Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson Žáby bez jazyka – producenti Viktor Schwarcz, Mira Fornay   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Alchymická pec – režie Jan Daňhel, Adam Oľha – producenti Pavla Kallistová, Zuzana Mistríková, Ľubica Orechovská, Jan Švankmajer, Jaromír Kallista Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – režie Martin Vadas – producentka Alena Müllerová Můj otec Antonín Kratochvíl – režie Andrea Sedláčková – producent Martin Hůlovec Postiženi muzikou – režie Radovan Síbrt – producenti Alžběta Karásková, Karel Poupě V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda   NEJLEPŠÍ REŽIE Havel – Slávek Horák Krajina ve stínu – Bohdan Sláma Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Agnieszka Holland Žáby bez jazyka – Mira Fornay   NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Bábovky – Jana Plodková Havel – Anna Geislerová Herec – Jenovéfa Boková Krajina ve stínu – Magdaléna Borová V síti – Tereza Těžká   NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Havel – Viktor Dvořák Herec – Jan Cina Krajina ve stínu – Csongor Kassai Modelář – Kryštof Hádek Šarlatán – Ivan Trojan   NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Barbora Seidlová Herec – Elizaveta Maximová Krajina ve stínu – Barbora Poláková Krajina ve stínu – Petra Špalková Šarlatán – Jaroslava Pokorná   NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Havel – Martin Hofmann Krajina ve stínu – Stanislav Majer Modelář – Jiří Mádl Šarlatán – Juraj Loj Šarlatán – Josef Trojan   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Havel – Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herec – Petr Bok, Pavel Gotthard Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev Modelář – Petr Zelenka Šarlatán – Marek Epstein   NEJLEPŠÍ KAMERA Havel – Jan Šťastný Herec – Martin Žiaran Krajina ve stínu – Diviš Marek Modelář – Alexander Šurkala Šarlatán – Martin Štrba   NEJLEPŠÍ STŘIH Havel – Vladimír Barák Herec – Marek Kráľovský Krajina ve stínu – Jan Daňhel Modelář – Vladimír Barák Šarlatán – Pavel Hrdlička   NEJLEPŠÍ ZVUK Bourák – Jiří Klenka FREM – Dominik Dolejší Havel – Viktor Prášil, Pavel Rejholec Krajina ve stínu – Marek Poledna Šarlatán – Radim Hladík jr.   NEJLEPŠÍ HUDBA Bourák – Roman Holý Havel – Petr Malásek Krajina ve stínu – Jakub Kudláč Šarlatán – Antoni Komasa-Łazarkiewicz Zrádci – Petr Ostrouchov   NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Cesta do nemožna – Noro Držiak, Milan Ondruch, Martin Máj, Jan Kolegar Havel – Vladimír Hruška Krajina ve stínu – Jan Pjena Novotný Marie Terezie II – Martin Kurel Šarlatán – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Bourák – Tereza Kučerová Havel – Natálie Steklová Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková Marie Terezie II – Ján Kocman Šarlatán – Katarína Štrbová Bieliková   NEJLEPŠÍ MASKY Bourák – Jana Bílková Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal Krajina ve stínu – Lukáš Král Marie Terezie II – Barbara Kichi Šarlatán – René Stejskal, Gabriela Poláková   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Peter Bebjak Stockholmský syndrom – hlavní producentka Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrce Dan Svátek Veterán – hlavní producent Jiřina Budíková – hlavní tvůrce Jan Hřebejk   NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Místo zločinu Ostrava – hlavní producenti Jan Lekeš, Martin Froyda – hlavní tvůrci Dan Wlodarczyk, Jiří Chlumský, Jan Hřebejk Specialisté – hlavní producenti Rastislav Šesták, Bernd Alexa – hlavní tvůrci Heike Richter-Karst, Michael Bütow Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček   NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová – producenti Jakub Košťál, Vratislav Šlajer – výtvarník Bára Anna Stejskalová Mlsné medvědí příběhy – režie Kateřina Karhánková, Alexandra Májová – producentka Barbora Příkaská – výtvarník Filip Pošivač   NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík Hranice – režie Damián Vondrášek – producentka Martina Netíková Pripyat Piano – režie Eliška Cílková – producent Jindřich Andrš   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec Hranice – režie Damián Vondrášek Jsme si o smrt blíž – režie Bára Anna Stejskalová Musí to být bolestivý – režie David Semler Pripyat Piano – režie Eliška Cílková   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát FREM – Adéla Valha Vorbová Havel – Jan Poukar Můj otec Antonín Kratochvíl – Radka Beránková Šarlatán – Rudolf Havlík, Marcela Šedivá   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ (celovečerní hrané a dokumentární filmy a televizní projekty) Krajina ve stínu – 15 nominací Havel – 14 nominací Šarlatán – 14 nominací Herec – 7 nominací Modelář – 7 nominací Bourák – 4 nominace Marie Terezie II – 3 nominace Bábovky – 1 nominace V síti – 2 nominace Zrádci – 2 nominace Žáby bez jazyka – 2 nominace Alchymická pec – 1 nominace Cesta do nemožna – 1 nominace FREM – 1 nominace Kdo jinému jámu – Rudolf Slánský – 1 nominace Místo zločinu Ostrava – 1 nominace Můj otec Antonín Kratochvíl – 1 nominace Postiženi muzikou – 1 nominace Specialisté – 1 nominace Stockholmský syndrom – 1 nominace Veterán – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 12:18:47

Nejvíce nominací na Českého lva patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci

Celkem 12 Českých lvů za rok 2019 by mohla získat tragikomedie o mikrosvětě spolumajitelů domu Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, na 11 cen je nominován snímek Nabarvené ptáče Václava Marhoula, příběh o hrůze a krutosti, ale i nevinnosti a lásce, a 10 nominací získali Staříci, kteří v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka vyprávějí příběh o pomstě dvou starých přátel za dávné křivdy. Úspěšně si vedla také Amnestie Jonáše Karáska, emotivní thriller o manipulaci, násilí a zradě, nebo film Na střeše Jiřího Mádla, příběh o setkání mladého vietnamského emigranta a starého muže, nesnášejícího moderní svět. Obě díla získala shodně sedm nominací. Skleněný pokoj Julia Ševčíka obdržel šest nominací. Na Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2019 jsou nominovány filmy: Na střeše (producentka Monika Kristlová), Nabarvené ptáče (producent Václav Marhoul), Staříci (producent Jiří Konečný), Tiché doteky (producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad) a Vlastníci (producent Marek Jeníček). Výroční cenu za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Dálava (režie Martin Mareček), Forman vs. Forman (režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna), Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." (režie Roman Vávra), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (režie Olga Sommerová) a Jiří Trnka: Nalezený přítel (režie Joël Farges). Soška Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli poputuje k jedné z následujících hereček: Jenovéfě Bokové za film Karel, já a ty, Ivě Janžurové za titulní roli ve filmu Teroristka, Elišce Křenkové za Tiché doteky, Dagmar Havlové nebo Tereze Ramba za jejich role ve filmu Vlastníci. Filmové akademiky, kteří o nominacích rozhodují, zaujaly také Anna Geislerová ve filmu Amnestie, Jitka Čvančarová v Nabarveném ptáčeti, Kateřina Janečková v Národní třídě i Klára Melíšková a Pavla Tomicová ve Vlastnících, kterým náleží nominace v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli mají šanci „polapit“ Českého lva Alois Švehlík za film Na střeše, Petr Kotlár za Nabarvené ptáče, Hynek Čermák za ústřední roli ve filmu Národní třída, Jiří Schmitzer za Staříky a Jiří Lábus za film Vlastníci. Za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli byli do druhého kola nominováni Duy Anh Tran za film Na střeše, Jan Cina za film Národní třída, Ladislav Mrkvička za Staříky, Vojtěch Kotek a David Novotný, oba za role ve filmu Vlastníci. Cena za nejlepší režii může putovat k Jiřímu Mádlovi za film Na střeše, za Václavem Marhoulem a jeho Nabarveným ptáčetem, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem za Staříky, Michalem Hogenauerem za film Tiché doteky či k Jiřímu Havelkovi, režisérovi filmu Vlastníci. Nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film si odnese jeden z těchto filmů: Anežka (režie Adam Šoltés), Dcera (režie Daria Kashcheeva), Dezertér (režie Sasha Stelchenko), Hra (režie Lun Sevnik) a SH_T HAPPENS (režie Dávid Štumpf a Michaela Mihályi). O nominacích ve filmových kategoriích 27. ročníku ocenění Český lev hlasovalo 155 členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). Měli za úkol vybrat nejlepší díla (v každé kategorii pět) z 34 celovečerních hraných a animovaných filmů a z 30 dokumentů. Dvě nestatutárních ceny už svého vítěze mají: cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče. A cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. Nominace na ceny za televizní tvorbu v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický televizní seriál budou oznámeny 10. února. Akademici vybírají ze 14 děl přihlášených Českou televizí, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova. Vítězové budou vyhlášeni přímo na slavnostním galavečeru 7. března, kde Prezidium ČFTA udělí také cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Slavnostní předávání 27. výročních cen České filmové a televizní akademie se uskuteční v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Moderovat bude již podruhé herec Václav Kopta a galavečer budou moci zhlédnout i televizní diváci v přímém přenosu České televize od 20 hodin na ČT1. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 2. do 15. března.   PŘEHLED NOMINACÍ   NEJLEPŠÍ FILM Na střeše – producentka Monika Kristlová Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Tiché doteky – producenti Petr Oukropec, Pavel Strnad Vlastníci – producent Marek Jeníček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Dálava – režie Martin Mareček – producenti Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová Forman vs. Forman – režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna – producentky Alena Müllerová, Kateřina Černá Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – režie Roman Vávra – producenti Robert Hanč, Vítězslav Sýkora Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – režie Olga Sommerová – producent Viktor Schwarcz Jiří Trnka: Nalezený přítel – režie Joël Farges – producent Vladimír Lhoták   NEJLEPŠÍ REŽIE Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Tiché doteky – Michal Hogenauer Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Teroristka – Iva Janžurová Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Dagmar Havlová Vlastníci – Tereza Ramba   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Na střeše – Alois Švehlík Nabarvené ptáče – Petr Kotlár Národní třída – Hynek Čermák Staříci – Jiří Schmitzer Vlastníci – Jiří Lábus   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Amnestie – Anna Geislerová Nabarvené ptáče – Jitka Čvančarová Národní třída – Kateřina Janečková Vlastníci – Klára Melíšková Vlastníci – Pavla Tomicová   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Na střeše – Duy Anh Tran Národní třída – Jan Cina Staříci – Ladislav Mrkvička Vlastníci – Vojtěch Kotek Vlastníci – David Novotný   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Karel, já a ty – Bohdan Karásek Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ KAMERA Amnestie – Tomáš Juríček Na střeše – Martin Žiaran Nabarvené ptáče – Vladimír Smutný Skleněný pokoj – Martin Štrba  Staříci – Lukáš Milota   NEJLEPŠÍ STŘIH Amnestie – Matej Beneš Dálava – Josef Krajbich Nabarvené ptáče – Luděk Hudec Staříci – Jana Vlčková Vlastníci – Otakar Šenovský   NEJLEPŠÍ ZVUK Amnestie – Viktor Krivosudský Nabarvené ptáče – Pavel Rejholec Skleněný pokoj – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Staříci – Václav Flegl Tiché doteky – Richard Müller   NEJLEPŠÍ HUDBA Amnestie – Matúš Široký, Jozef Lupták Hodinářův učeň – Ivan Acher, Michal Novinski Na střeše – René Rypar Skleněný pokoj – Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann Staříci – Matouš Hejl, Miroslav Srnka   NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE Amnestie – Tomáš Berka, Václav Vohlídal, Karol Filo Hodinářův učeň – Martin Kurel Nabarvené ptáče – Jan Vlasák Poslední aristokratka – Martin Kurel Skleněný pokoj – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Hodinářův učeň – Marek Cpin Nabarvené ptáče – Helena Rovná Poslední aristokratka – Katarína Hollá Skleněný pokoj – Katarína Štrbová Bieliková Vlastníci – Andrea Králová   NEJLEPŠÍ MASKY  Amnestie – Andrea Štrbová Hodinářův učeň – Helena Steidlová Nabarvené ptáče – Ivo Strangmüller Skleněný pokoj – Pavla Frýdová, Tereza Prachařová, Leendert van Nimmwegen Staříci – Eva Schwarzová   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anežka – Adam Šoltés Dcera – Daria Kashcheeva Dezertér – Sasha Stelchenko Hra – Lun Sevnik SH_T HAPPENS – Dávid Štumpf, Michaela Mihályi   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Nabarvené ptáče – Roman Mrázek   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Ženy v běhu – režie Martin Horský   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ Vlastníci – 12 nominací Nabarvené ptáče – 11 nominací Staříci – 10 nominací Amnestie – 7 nominací Na střeše – 7 nominací Skleněný pokoj – 6 nominací Hodinářův učeň – 4 nominace Tiché doteky – 4 nominace Národní třída – 3 nominace Dálava – 2 nominace Karel, já a ty – 2 nominace Poslední aristokratka – 2 nominace Forman vs. Forman – 1 nominace Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – 1 nominace Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – 1 nominace Jiří Trnka: Nalezený přítel – 1 nominace Teroristka – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-07 11:00:18

Nejlepším českým filmem loňského roku se stal snímek Šarlatán

Nejlepším filmem loňského roku se stal snímek Šarlatán režisérky Agnieszky Hollandové. V počtu získaných Českých lvů (dostal jich pět) jej ovšem předběhl film Krajina ve stínu režiséra Bohdana Slámy, který proměnil celkem šest nominací a ještě získal i cenu za filmový plakát. Přinášíme vám kompletní přehled oceněných.   MIMOŘÁDNÝ PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Hynek Bočan NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ FILM Šarlatán – producenti Šárka Cimbalová, Kevan Van Thompson NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM V síti – režie Barbora Chalupová, Vít Klusák – producenti Vít Klusák, Filip Remunda NEJLEPŠÍ REŽIE Šarlatán – Agnieszka Holland NEJLEPŠÍ HEREČKA V HLAVNÍ ROLI Krajina ve stínu – Magdaléna Borová NEJLEPŠÍ HEREC V HLAVNÍ ROLI Šarlatán – Ivan Trojan NEJLEPŠÍ HEREČKA VE VEDLEJŠÍ ROLI Krajina ve stínu – Petra Špalková NEJLEPŠÍ HEREC VE VEDLEJŠÍ ROLI Modelář – Jiří Mádl NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Krajina ve stínu – Ivan Arsenjev NEJLEPŠÍ KAMERA Šarlatán – Martin Štrba NEJLEPŠÍ STŘIH Krajina ve stínu – Jan Daňhel NEJLEPŠÍ ZVUK Šarlatán – Radim Hladík jr. NEJLEPŠÍ HUDBA Krajina ve stínu – Jakub Kudláč NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE Marie Terezie II – Martin Kurel NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Krajina ve stínu – Zuzana Bambušek Krejzková NEJLEPŠÍ MASKY Havel – Adriana Bartošová, René Stejskal NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ FILM NEBO MINISÉRIE Herec – hlavní producenti Rastislav Šesták, Peter Bebjak, Kateřina Ondřejková – hlavní tvůrci Peter Bebjak, Petr Bok NEJLEPŠÍ TELEVIZNÍ SERIÁL Zrádci – hlavní producenti Viktor Tauš, Jan Lekeš – hlavní tvůrci Viktor Tauš, Matěj Chlupáček, Miro Šifra NEJLEPŠÍ ANIMOVANÝ FILM Barevný sen – režisér, producent, výtvarník Jan Balej NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ FILM Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec – producent Matěj Paclík MIMOŘÁDNÝ POČIN V OBLASTI AUDIOVIZE projekt Film Naživo/Televize Naživo projekt Filmového muzea NaFilM světový úspěch projektu #martyisdead CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anatomie českého odpoledne – režie Adam Martinec NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Krajina ve stínu – Jan Poukar – oceněný plakát CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák (ocenění režiséři)   PŘEHLED ZÍSKANÝCH ČESKÝCH LVŮ Krajina ve stínu – 6 Českých lvů Šarlatán – 5 Českých lvů Anatomie českého odpoledne – 1 Český lev Barevný sen – 1 Český lev Havel – 1 Český lev Herec – 1 Český lev Marie Terezie II – 1 Český lev Modelář – 1 Český lev V síti – 1 Český lev Zrádci – 1 Český lev {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-11 12:58:39

19 Českých lvů pro Českou televizi

Česká filmová a televizní akademie předala ceny 31. ročníku Českých lvů. 19 udělených ocenění získaly projekty vznikající za podpory České televize.Sošku za nejlepší celovečerní hraný film si odnesli Bratři, na jehož vzniku se podílela Česká televize. Z dalších distribučních koprodukcí akademici v nejvíce kategoriích ocenili sci-fi Bod obnovy (nejlepší kamera, nejlepší střih, nejlepší střih a nejlepší scénografie), 2 České lvy si odnesla hororová černá komedie Přišla v noci (nejlepší režie, nejlepší herečka v hlavní roli) a vztahové drama Němá tajemství (nejlepší herečka ve vedlejší roli, nejlepší scénář). jednu sošku lva si získaly filmy Tancuj Matyldo (nejlepší hudba), Všechno dobře dopadne (nejlepší dokumentární film), Tonda, Slávka a kouzelné světlo (nejlepší animovaný film) a Atestace (nejlepší krátký film). Seriál Volha má 5 Český lvů (nejlepší televizní seriál, nejlepší herec v hlavní roli, nejlepší herec ve vedlejší roli, nejlepší kostýmy, nejlepší masky).

Čas načtení: 2024-12-19 11:49:00

Ocenění AppGallery Editors' Choice Awards 2024 společnosti Huawei slaví 5 let mobilních inovací a designu

Londýn 19. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei slaví pátý ročník soutěže AppGallery Editors' Choice Awards 2024, která oceňuje průkopnické aplikace a hry roku za jejich inovace a kreativitu.Redakční týmy společnosti Huawei Europe vybraly tyto aplikace pro jejich významný přínos pro uživatele a úspěch díky strategickým partnerstvím společnosti Huawei. Hodnotily je na základě šesti klíčových kritérií: počet stažení, inovace, uživatelská zkušenost, vyprávění příběhů, design a dostupnost.„Čas letí jako voda a již slavíme páté(!) výročí ocenění AppGallery Editors' Choice Awards 2024, kterým oceňujeme vynikající komunitu vývojářů aplikací a her. Tyto ceny odrážejí naše trvalé odhodlání vyzdvihovat nejlepší mobilní obsah pro miliony našich uživatelů," uvedl Jaime Gonzalo, viceprezident Huawei Mobile Services pro Evropu. „Mobilní aplikace změnily způsob, jakým žijeme, pracujeme a bavíme se, a zlepšují kvalitu života po celém světě. Oceňujeme dnes vizionáře, kteří stojí za těmito výjimečnými aplikacemi, za jejich nadšení a tvrdou práci, protože se těšíme na budoucnost mobilních inovací pro lepší společnost."Hra Summoners War byla vyhlášena nejlepší hrou roku 2024 za svou poutavou a strategickou hratelnost, která kombinuje sbírání monster s intenzivními souboji, což z ní činí výjimečný titul, který přináší hodiny zábavy. PUBG získalo ocenění Nejlepší akční hra za své průkopnické mechanismy battle royale, které oslovují hráče po celém světě.Mezi nejlepšími aplikacemi byly letos oceněny Revolut, Tinder a Adidas Running. Revolut si vysloužil pochvalu za bezproblémové funkce správy financí a investic, Tinder zaujal uživatelsky přívětivým párováním podle polohy a Adidas Running byl oceněn za pokročilou integraci fitness aplikací i přesné možnosti sledování běhu.Níže je uveden úplný seznam vítězů AppGallery Editors' Choice Awards 2024:Nejlepší aplikace roku 2024• Nejlepší aplikace• Revolut• Tinder• Adidas Running• Nejlepší sociální a komunikační aplikace• Telegram• Badoo• Opera• Nejlepší aplikace pro sport a zábavu• Flashscore• VLC pro AndroidNejlepší aplikace pro dopravu a mobilitu• Bolt• Moovit• Nejlepší finanční aplikace• Curve• Capital.com• Nejlepší nákupní aplikace• Shein• Temu• AliExpress• Nejlepší mezi populárními aplikacemi• Rakuten Viber Messenger• Trip.com• OchamaNejlepší hry roku 2024• Nejlepší hra• Summoners War – Com2uS• Nejlepší akční hra• PUBG MOBILENejlepší RPG hry• Hero Wars: Alliance – NEXTERS GLOBAL LTD• Epic Seven – Smilegate• Nejlepší SLG hry• Evony: The King's Return – Top Games Inc.• World of Tanks Blitz – Wargaming• Nejlepší rodinné hry• Candy Crush Saga - King Digital Entertainment Plc.• Gardenscapes – Playrix• Nejlepší mezi populárními hrami• Mecha Domination: Rampage – 37 Interactive Entertainment• Tokyo Ghoul: Break the ChainsDalší informace o oceněních naleznete na stránkách: https://bit.ly/3W70tn9O AppGallery Jako jedna ze tří největších platforem pro distribuci aplikací nabízí AppGallery širokou škálu globálních i místních aplikací a je k dispozici ve více než 170 zemích a regionech s více než 580 miliony aktivních uživatelů měsíčně a 6 miliony registrovaných vývojářů.Navštivte AppGallery na: https://appgallery.huawei.com/FeaturedFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2584494/Huawei_Awards.jpgKontakt: Shanshan Wu, shanshan.wu2@huawei-partners.com, mobil: +34633048352 

Čas načtení: 2026-03-07 09:27:00

Huawei získal na veletrhu MWC Barcelona 2026 osm ocenění GLOMO

Barcelona (Španělsko) 7. března 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei získala na veletrhu MWC Barcelona 2026 osm prestižních ocenění Global Mobile (GLOMO). Mezi nimi byly ceny za nejlepší mobilní síťovou infrastrukturu, nejlepší síťové řešení založené na umělé inteligenci, nejlepší řešení pro pozemní sítě, nejlepší služby mobilního operátora pro připojené spotřebitele, nejlepší mobilní inovace pro připojené zdraví a pohodu, nejlepší inovace v oblasti FinTech a digitálního obchodu, nejlepší využití mobilních technologií pro přístupnost a inkluzi a nejlepší mobilní inovace pro zlepšení života dětí a mladých lidí.Ocenění GLOMO od sdružení GSMA patří k nejprestižnějším a nejvlivnějším v globálním odvětví mobilních komunikací. Jsou udělována společnostem a jednotlivcům, kteří se zasloužili o výjimečný přínos v oblasti mobilních technologií, inovativních aplikací a rozvoje odvětví. Ocenění jsou udělována na základě hodnocení poroty složené z předních odborníků z daného odvětví.Nejlepší mobilní síťová infrastrukturaSpolečnost Huawei vyvinula řadu inovativních řešení pro ultraširokopásmové připojení, více antén a energetickou účinnost, která podporují přechod na 5G ve všech frekvenčních pásmech. Tyto inovace využívají operátoři k vybudování mobilních sítí založených na umělé inteligenci, které se snadno instalují, jsou navrženy pro přechod na 5G-A, poskytují vynikající výkon a spotřebovávají velmi málo energie. Stanovily nový standard pro globální komunikační průmysl.Nejlepší síťové řešení založené na umělé inteligenciSpolečnosti Huawei a China Mobile společně vyvinuly řešení transformace provozu „AI+síť" pro autonomní sítě (AN), které řeší klíčové problémy v provozu sítí: efektivitu, růst a náklady. Díky hlubokému proniknutí do konstrukce AN L4 uvolňuje toto řešení technickou i obchodní hodnotu AI. Toto řešení také obsahuje první komunikační protokol A2A-T pro více agentů na úrovni operátorů na světě, který umožňuje spolupráci autonomních agentů napříč doménami a zvyšuje úroveň autonomie sítě z inteligence jednoho bodu na inteligenci roje.Nejlepší řešení pro pozemní sítěDivize satelitních komunikací společnosti China Telecom vyvinula ve spolupráci s firmou Huawei první sadu technologií v oboru, která umožňuje přímé připojení mobilních telefonů k satelitům Tiantong. Tyto technologie zahrnují ultrakrátký kód, konvoluční kódování kanálu s vysokým ziskem a adaptivní kvantizaci hlasu. 40 modelů mobilních telefonů a sedm palubních informačních a zábavních systémů nyní využívá tyto technologie ke komunikaci prostřednictvím satelitního systému Tiantong, a to jak v pevninské Číně a Hongkongu, tak i v rostoucím počtu zemí a regionů na celém světě. Tyto technologie se také používají v námořním sektoru a hospodářských oblastech zahrnujících komerční aktivity v prostoru jednoho až tří kilometrů nad zemským povrchem.Nejlepší mobilní operátor pro připojené spotřebiteleIndonéská společnost Telkomsel a Huawei získaly ocenění GSMA GLOMO za nejlepšího mobilního operátora pro připojené spotřebitele za použití loga Evropské unie k zajištění garantované kvality služeb. Toto ocenění potvrzuje průkopnický přístup Indonésie k monetizaci zkušeností a slouží jako důkaz pro operátory na celém světě, kteří zkoumají tento nový obchodní model.Nejlepší mobilní inovace pro připojené zdraví a pohoduProjekt Všudypřítomný zdravotní asistent s umělou inteligencí, který společně vytvořily společnosti China Mobile 5G New Calling a Huawei, získal ocenění GSMA GLOMO za nejlepší mobilní inovaci pro připojené zdraví a pohodu. To znamená novou etapu pro inteligentní komunikaci definovanou jako „volání jako služba".Nejlepší inovace v oblasti finančních technologií a digitálního obchoduPlatforma Ziidi Wealth, vyvinutá společností Safaricom ve spolupráci s Huawei, získala ocenění GSMA GLOMO za nejlepší inovaci v oblasti finančních technologií a digitálního obchodu. Obě společnosti spolupracují v oblasti mobilních financí již více než deset let a podporují africký mobilní finanční ekosystém v celé jeho šíři, od digitálních peněženek a plateb až po finanční služby.Ziidi je fond peněžního trhu (MMF), který společnost Safaricom spustila v roce 2025 v Keni a jenž významně zlepšuje finanční inkluzi tím, že nabízí zákazníkům se středními a nízkými příjmy bezbariérové, bezpečné digitální investiční řešení v reálném čase.Platforma využívá službu mobilní peníze od společnosti Huawei, která integruje data z obchodního podpůrného systému (BSS), operačního podpůrného systému (OSS) a dalších domén spolu s operační podporou a funkcemi kontroly úvěrového rizika, čímž zvyšuje dostupnost finančních služeb na celém světě. To připravilo půdu pro rychlý rozvoj portálů, kde mají uživatelé přístup k digitálním a inteligentním službám pro životní styl.Nejlepší využití mobilních technologií pro přístupnost a inkluziSpolečnosti China Mobile a Huawei společně vyvinuly Všudypřítomného zdravotního asistenta s umělou inteligencí. Asistent, který využívá síť 5G New Calling společnosti China Mobile a zdravotního agenta s umělou inteligencí, poskytuje komplexní zdravotní služby zahrnující zdravotní konzultace, lékařskou pomoc a správu zdraví, čímž transformuje telefonní volič na přenosný lékařský portál přístupný každé domácnosti.Nejlepší mobilní inovace pro zlepšení života dětí a mladých lidíProjekt plán Qingjiao v okrese Lan-cchang v čínském městě Pchu-er, který společně iniciovaly společnosti China Telecom, CSEF a Huawei, využívá síť 5G společnosti China Telecom a Huawei Cloud WeLink k vybudování virtuální komunity propojující učitele a studenty v Lan-cchangu a Šanghaji a integruje 5G a Wi-Fi ve školních objektech. K dnešnímu dni projekt již pokrývá desítky základních a středních škol v Lan-cchangu, vyškolil přes 600 venkovských učitelů a přinesl prospěch více než 5 000 studentům. Na celostátní úrovni vyškolil téměř 180 000 učitelů, čímž podporuje rovnost v oblasti vzdělávání pomocí digitálních technologií.MWC Barcelona 2026 se konala od 2. do 5. března ve španělské Barceloně. Během této akce představovala společnost Huawei své nejnovější produkty a řešení na stánku 1H50 v hale 1 Fira Gran Via.Éra agentních sítí se rychle blíží a komerční využití 5G-A ve velkém měřítku nabírá na obrátkách. Společnost Huawei aktivně spolupracuje s operátory a partnery na celém světě, aby plně využila potenciál 5G-A a připravila půdu pro přechod na 6G. Vytváříme také řešení „síť zaměřená na AI", která umožňují inteligentní služby, sítě a síťové prvky (NE), urychlují rozsáhlé nasazení autonomních sítí úrovně 4 (AN L4) a využívají AI k modernizaci našeho hlavního podnikání. Společně s dalšími hráči v oboru vytvoříme špičkové sítě založené na hodnotách a páteřní sítě pro výpočetní techniku AI pro plně inteligentní budoucnost.Další informace naleznete na: https://carrier.huawei.com/en/minisite/events/mwc2026/KONTAKT: xuziwei6@h-partners.com  

Čas načtení: 2020-04-23 13:12:38

Absolutním vítězem ceny Audiokniha roku 2019 je groteska ze současné vesnice Dědina

Závist, chtíč a sousedská nevraživost čekají na posluchače audioknižní verze románu Dědina, jež se stala absolutním vítězem ceny Alza.cz Audiokniha roku 2019. Autorka Petra Dvořáková nás nechává nahlédnout klíčovou dírkou do několika domácností a několika hlav žijících ve vesnici kdesi na Vysočině. Sedm vypravěčů zastupujících různé generace a obě pohlaví vypráví autentickým šťavnatým nářečím. Osmihodinovou adaptaci v režii Jitky Škápíkové vydal OneHotBook, který tak již potřetí za sebou obhájil roli absolutního vítěze. Předloni uhranul porotu audio verzí kultovního hororu Stephena Kinga To a vloni tragickým příběhem polární expedice z pera amerického spisovatele Dana Simmonse Terror. Letos zaujal porotce zcela odlišným žánrem venkovské grotesky ze současnosti od české spisovatelky. „Výtečné herecké obsazení, kdy každý z interpretů souzní s postavou, spolu s užitými jazykovými prostředky, má za následek dokonalou autentičnost charakterů i atmosféry prostředí. Chytrá postprodukční práce výslednému dojmu jen napomáhá,“ zní vyjádření předsedy poroty Jakuba Horáka. Dědina Petry Dvořákové zabodovala též v kategorii vícehlasá četba. „Zaujal nás především velmi vhodný výběr herců a tvorba jednotlivých charakterů. Ocenili jsme také režijní invenci odrážející se v nápadité zvukové a hudební složce. Jako celek pomáhá audiokniha literárnímu dílu k ještě většímu účinku,“ uvedli porotci. Vedle Pavly Tomicové v roli babičky excelují Jiří Vyorálek (Láďa), Dita Kaplanová (Maruna), Jaromír Dulava (Josef), Robert Hájek (Zbyňa), Johanna Tesařová (stará Vavírková) a Ivana Uhlířová (Věrka). Sedmý ročník soutěže přinesl dvojnásobné ocenění dobrodružnému fantasy příběhu Tobiáš Lolness Francouze Timothéa de Fombelle v kategoriích zvukový design a audiokniha pro děti a mládež (Radioservis). Příběh, vyznamenaný Andersenovou cenou, ožil prostřednictvím Marka Lambory, Jiřího Lábuse, Viktora Preisse, Lucie Trmíkové, Jana Novotného, Igora Bareše ad., režíroval Aleš Vrzák. Hudba Marka Ivanoviče napsanou přímo pro tuto dramatizaci, nahrál ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zpívají samotní herci. „V dramatizaci vycházející z původní knižní předlohy se podařilo zachovat vše podstatné a náročný příběh srozumitelně odvyprávět mladému posluchači. Porotu oslovila i jistá režie, skvělé herecké výkony a působivá hudební a zvuková složka,“ komentuje ocenění předseda poroty Jakub Horák. Královskou disciplínu mluveného slova – dramatizaci – ovládla bezmála tříhodinová adaptace klasického románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný v režii Lukáše Hlavici, který obsadil do hlavních rolí Petra Lněničku a Kláru Suchou (Radioservis). „Podmanivá rozhlasová dramatizace skvěle odráží náladu Havlíčkova díla a násobí tak jeho působení,“ zdůvodnili ocenění porotci, kteří navíc vyzdvihli pečlivé režijní vedení herců a zvukovou složku díla. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního selfmademana měl premiéru koncem minulého roku na stanici Českého rozhlasu Vltava, kde byl odvysílán ve třech dílech. V kategorii nejlepší interpret proměnil svoji nominaci ve vítězství Jan Vlasák četbou Simenonovy detektivky Maigret na dovolené (OneHotBook). „Zkušený vypravěč Jan Vlasák vede čtenáře příběhem zručně a lehce, přirozeně pracuje s dikcí a dramatičností. Dokazuje, že i jediným hlasem lze vytvořit atmosféru, všechny postavy i celý svět Simenonových textů,“ sděluje Jakub Horák. V kategorii nejlepší interpretka okouzlila porotu mladá herečka Anna Kameníková ztvárněním románu české spisovatelky Anny Cimy Probudím se na Šibuji (Tympanum): „Anna Kameníková je v interpretaci autentická, vtipná, živá, hraje si s ironií i tempem. Rozehrává dialogy, přirozeně klene složitější souvětí i myšlenky. Dobře ztvárňuje sebevědomí a mladistvou drzost hlavní vypravěčky děje. Její interpretace jednoznačně prospívá srozumitelnosti textu.“      V kategorii nejlepší jednohlasá četba zaujal Otakar Brousek ml. interpretací temného románu skandálního Michela Houellebecqa Serotonin (OneHotBook). Porotce upoutala souhra režiséra Michala Bureše s hercem při zpracování náročné látky a myšlenky a jejich dokonalé pochopení autorova smyslu pro absurdní humor. Coby nejlepší audioknihu mimo kategorie zvolila porota prvotinu válečného reportéra a zpravodaje České televize Jakuba Szántó Za oponou války v podání Davida Matáska (Tympanum). „K ocenění nás vedlo atraktivní téma i forma zpracování, bezprostřední interpretace s apelativním tónem, schopnost bezezbytku udržet posluchačovu pozornost a dramaturgicky adekvátní zacházení s hudebními předěly,“ prohlásili porotci.   Ceny AVA – Alza.cz Audiokniha roku 2019 – vítězové v jednotlivých kategoriích   Nejlepší design 1. Vladimír Körner: Adelheid(Tympanum) 2. Georges Simenon: Maigret na dovolené (OneHotBook) 3. Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost)   Nejlepší zvukový design 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2.  Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 3. Roald Dahl: Jakub a obří broskev (Tympanum)   Nejlepší audiokniha pro děti a mládež 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2. Vojtěch Matocha: Prašina – Černý merkurit (Tympanum) 3. Petra Soukupová: Klub divných dětí (OneHotBook)   Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba 1. Michel Houellebecq: Serotonin, interpret Otakar Brousek ml. (OneHotBook) 2. Pavla Horáková: Teorie podivnosti, interpretka Jitka Ježková (OneHotBook) 3. Marcel Pagnol: Jak voní tymián, interpret Vladislav Beneš (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) 3. Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (Radioservis, Euromedia Group)   Nejlepší audiokniha – dramatizace 1. Jaroslav Havlíček: Neviditelný (Radioservis) 2. Václav Havel: Žebrácká opera (Radioservis) 3. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis)   Nejlepší audiokniha – mimo kategorie 1. Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum) 2.  Yuval Noah Harari: Sapiens – Stručné dějiny lidstva (Bookmedia) 3. Karel Zeman: Cesta do pravěku (Supraphon)   Nejlepší interpret 1. Jan Vlasák (Georges Simenon: Maigret na dovolené, OneHotBook) 2. Jan Zadražil (Terry Pratchett: Muži ve zbrani, OneHotBook) 3. Vladislav Beneš (Marcel Pagnol: Jak voní tymián, Albatros Media)   Nejlepší interpretka 1. Anna Kameníková (Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Tympanum) 2. Hana Maciuchová (Jiří Svetozar Kupka: Krvavé jahody, Albatros Media) 3. Helena Dvořáková (Elena Ferrante: Temná dcera, Radioservis)   Nejlepší audiokniha 2019 – absolutní vítěz 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 3. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum)   Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova Jiří Dvořák   Cena posluchačů Michelle Losekoot & Eliška Vyhnánková: Jak na sítě (Jan Melvil Publishing) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 18:23:41

Cenu za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova převezme herec Jiří Dvořák

Beneš, Vlasák nebo Bambas? Hrzánová, Maciuchová či Ježková? Pagnolovy vlídné vzpomínky z Provence anebo Houellebecqův skličující román z dnešní Francie? Ti všichni mohou uspět v soutěži o nejlepší audioknihy roku 2019, kterou pořádá Asociace vydavatelů audioknih (AVA). Zvláštní cenu asociace za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova letos získal filmový, televizní a divadelní herec a dabér Jiří Dvořák (53). Dvojnásobnou nominaci od odborné poroty vynesla herečce a dabérce Jitce Ježkové interpretace děl současných českých autorek a vrstevnic Pavly Horákové (46) a Petry Stehlíkové (44) v kategoriích jednohlasá četba (Teorie podivnosti, OneHotBook) a nejlepší interpretka (Naslouchač, Audiotéka). Zatímco Teorii podivnosti ztvárňuje moderní intelektuálku, ve fantasy Naslouchač představuje třináctiletou dívku, vydávající se za chlapce. „Ukazuje se, že Jitka Ježková je interpretkou, která si dokáže poradit s historickou literaturou, hororem či pohádkou stejně jako se soudobou českou literaturou nebo fantasy,“ komentuje nominaci předseda poroty Jakub Horák. Nejvíce nominací má dobrodružný fantasy příběh Tobiáš Lolness Francouze Timothéa de Fombelle (Radioservis) o chlapci vysokém půldruhého milimetru a žijícím na stromě. Šanci má ve třech kategoriích: zvukový design, nejlepší audiokniha pro děti a mládež a dramatizace. Příběh, vyznamenaný Andersenovou cenou, ožil prostřednictvím Jiřího Lábuse, Viktora Preisse, Lucie Trmíkové, Jana Novotného, Igora Bareše, Vlastimila Zavřela a dalších. Zvláštní Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova bude letos udělena herci Jiřímu Dvořákovi. Po Martinu Stránském, Janu Jiráňovi, Haně Maciuchové, Zdeňkovi Svěrákovi a Josefovi Somrovi je šestým laureátem ocenění. Jeho hlas znají posluchači z desítek audioknih, mj. coby vypravěče Dykova Krysaře (Radioservis), Citadely Antoina de Saint-Exupéryho (Audiotéka, Vyšehrad a Bookmedia), Jedlové samoty Andrey Marii Schenkelové (AudioStory), děl Robina Shilp Sharmy (Rybka Publishers) či představitele hlavní role v kultovním Zaklínači polského spisovatele Andrzeje Sapkowského (Audiotéka). Interpretoval také trilogii skotského spisovatele Petera Maye z ostrova Lewis (OneHotBook). Řada audioknih, na nichž účinkoval, byla oceněna Audioknihou roku (naposledy loni Jedlová samota [AudioStory] a Opuštěná společnost [Audiotéka a Bookmedia]). Čerstvou nominaci v kategorii dramatizace má Havlova Žebrácká opera (Radioservis), kde má Dvořák roli sňatkového podvodníka Macheatha. „Práce na audioknihách pro mě znamenala objevení nové disciplíny. Krásné, ale náročné. V některých případech máte vytvořit i více postav, musíte je odlišit hlasově, intonačně, rytmicky, a to je vyčerpávající. Ve filmu nebo v televizi vydržíte natáčet dvanáct i třináct hodin, ale číst dvanáct hodin audioknihu nelze, to by zvládnul leda robot,“ říká Dvořák. Slavnostní vyhlášení vítězů a udílení cen sedmého ročníku proběhne ve čtvrtek 23. dubna v pražském kině Atlas.   Nominace v jednotlivých kategoriích   Nejlepší design Vladimír Körner: Adelheid (Tympanum) Georges Simenon: Maigret na dovolené (OneHotBook) Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených (OneHotBook) Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost) Stephen King: Osvícení (OneHotBook)   Nejlepší zvukový design Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) Roald Dahl: Jakub a obří broskev (Tympanum) Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost) Stephen King: Osvícení (OneHotBook) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis)   Nejlepší audiokniha pro děti a mládež Cressida Cowell: Jak zamotat dračí příběh (OneHotBook) Petra Soukupová: Klub divných dětí (OneHotBook) Vojtěch Matocha: Prašina – Černý merkurit (Tympanum) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) David Jan Žák: Zmizení Edwina Lindy (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle, interpretka Petra Špalková (Albatros Media) Marcel Pagnol: Jak voní tymián, interpret Vladislav Beneš (Albatros Media) Michel Houellebecq: Serotonin, interpret Otakar Brousek ml. (OneHotBook) Pavla Horáková: Teorie podivnosti, interpretka Jitka Ježková (OneHotBook) Ruta Sepetysová: V šedých tónech, interpretka Marie Štípková (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (Radioservis, Euromedia Group) Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) Jiří Křižan: Stín (Tebenas) Ruta Sepetysová: Sůl moře (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – dramatizace Jaroslav Havlíček: Neviditelný (Radioservis) Richard Bergman, Ondřej Martin: Nový návrat malého prince (Supraphon) Ladislav Grosman: Obchod na korze (Radioservis) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) Václav Havel: Žebrácká opera (Radioservis)   Nejlepší audiokniha – mimo kategorie Karel Zeman: Cesta do pravěku (Supraphon) Robert Rytina: Reinhard Heydrich – Kat, který miloval hudbu (Tebenas) Charles Moore: Margaret Thatcherová – Dáma se neotáčí (Bookmedia) Yuval Noah Harari: Sapiens – Stručné dějiny lidstva (Bookmedia) Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum)   Nejlepší interpret Vladislav Beneš (Marcel Pagnol: Jak voní tymián, Albatros Media) Jan Vlasák (Georges Simenon: Maigret na dovolené, OneHotBook) Jan Zadražil (Terry Pratchett: Muži ve zbrani, OneHotBook) Daniel Bambas (Donna Tartt: Tajná historie, OneHotBook) Igor Orozovič (Jiří Traxler: Život v rytmu swingu, Supraphon)   Nejlepší interpretka Barbora Hrzánová (Vladimír Hulpach: Indiánské pohádky, Supraphon) Hana Maciuchová (Jiří Svetozar Kupka: Krvavé jahody, Albatros Media) Jitka Ježková (Petra Stehlíková: Naslouchač, Audiotéka) Anna Kameníková (Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Tympanum) Helena Dvořáková (Elena Ferrante: Temná dcera, Radioservis)   Audiokniha roku – absolutní vítěz Bude vybrána ze všech nominovaných audioknih.   Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova Jiří Dvořák   Cena posluchačů Hlasovat ze všech přihlášených audioknih lze ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-08 10:12:00

Ceny výběru redaktorů AppGallery 2025 od HUAWEI oslavují inovace a vynikající kvalitu mobilních aplikací a her

Dublin 8. prosince 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei dnes oznámila vítěze Cen výběru redaktorů 2025 AppGallery, které již druhým rokem vyzdvihují nejprůkopnější aplikace a hry, které mění mobilní prostředí. Tyto ceny, které vybírá redakční tým Huawei Europe, oceňují vynalézavost, design a brilantnost zaměřenou na uživatele, které definují ekosystém AppGallery.V šestém ročníku ocenění vyzdvihuje vynikající tituly z pestré škály globálních a lokálních vývojářů, které byly vybrány na základě přísného procesu hodnocení počtu stažení, inovativnosti, příběhu, designu, přístupnosti a plynulého uživatelského zážitku.Prostřednictvím těchto ocenění posiluje AppGallery svou pozici jako důvěryhodná platforma, kde mohou uživatelé snadno objevovat a stahovat širokou škálu populárních globálních a lokálních aplikací, a zároveň vyzdvihuje vývojáře s komplexní podporou, aby se mohli soustředit na kreativitu a poskytování výjimečných zážitků.AppGallery, jeden ze tří nejlepších globálních obchodů s aplikacemi, nabízí široký výběr v 18 kategoriích, jako je navigace a doprava, zprávy a sociální média. Poskytuje vysoce kvalitní aplikace, inovativní zážitky a silnou podporu vývojářů po celém světě. Huawei podporuje úzká partnerství, pořádá zajímavé kampaně, jako je každoroční Game Fest, a potěší uživatele exkluzivními nabídkami. Díky tomuto závazku k dokonalosti získala AppGallery ocenění „Nejlepší obchod s aplikacemi" na cenách Pocket Gamer za mobilní hry 2024.Jaime Gonzalo, viceprezident Huawei Mobile Services v Evropě, uvedl:„V souladu s naší každoroční tradicí udílení Cen výběru redaktorů jsme nadšeni, že můžeme oslavit vítěze Cen výběru redaktorů AppGallery 2025 za jejich vynikající inovace a design zaměřený na uživatele. Huawei bude i nadále podporovat vývojáře a poskytovat našim věrným uživatelům výjimečný výběr aplikací a zážitků."Oslava toho nejlepšího v oblasti mobilních inovacíCeny výběru redaktorů AppGallery 2025 – úplný seznam vítězůNejlepší aplikace AppGallery- Nejlepší aplikace:• Telegram• Prohlížeč Opera• Viber Messenger- Nejlepší aplikace pro sociální sítě a životní styl:• Badoo• Truecaller• Meteored Weather Radar- Nejlepší aplikace pro cestování a mobilitu:• Trip.com• Omio• Bolt- Nejlepší finanční aplikace:• Revolut• Curve• BonusFlaş- Nejlepší aplikace pro zábavu:• VLC pro Android• Deezer• myTuner RadioNejlepší hry v AppGallery- Nejlepší hra:• Epic Seven – Smilegate- Nejlepší akční hra:• Standoff 2 – AXLEBOLT LTD- Nejlepší RPG hra:• Summoners War: Sky Arena- Best SLG Game:• Evony: The King's Return – Top Games- Nejlepší trendová hra:• Asphalt Legends – GameloftDalší informace o oceněních najdete na: https://bit.ly/AG-Awards-2025O HUAWEI AppGalleryAppGallery je oficiální platforma pro distribuci aplikací pro zařízení HUAWEI, která se může pochlubit sbírkou 18 kategorií aplikací s prémiovým obsahem z celého světa. Zajišťuje, že aplikace lze bez problémů používat na všech chytrých zařízeních v jakékoli situaci, kdekoli a kdykoli, aniž je ohrožena bezpečnost.Jako jedna ze tří nejlepších globálních platforem pro distribuci aplikací nabízí AppGallery širokou škálu globálních a lokálních aplikací v různých kategoriích, včetně navigace a dopravy, zpráv, sociálních médií, financí, zábavy a dalších.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2838895/Huawei_Consumer_Business_Group.jpg Kontakt: Maria Allen, maria.allen.furtado@huawei.com, mobil: +34 662444692 

Čas načtení: 2025-01-09 13:12:00

Nejlepší vibrační vajíčka pro rok 2025 dle naší testerské redakce

Vibrační vajíčka jsou netradiční vibrátorky, které mají zpravidla kulaťoučký a decentní tvar (nečekaně vajíčka). Jsou vhodné jak pro dráždění klitorisu (můžete ho stimulovat jak špičkou vajíčka, tak i jeho samotným tělem, takže můžete hledat tu nejlepší kombinaci), ale i pro zasunutí do klína, a dráždění zevnitř. Díky zavedení jsou vhodné i na venkovní hrátky, protože […] Článek Nejlepší vibrační vajíčka pro rok 2025 dle naší testerské redakce je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Nejlepší anální kolíky/dilda pro rok 2025 TOP 10 nejlepších dild pro rok 2025 Nejlepší VÁNOČNÍ dárky od Lascivní redakce!

Čas načtení: 2011-04-01 00:00:00

To nejlepší z Ukrajiny

Je to už pár let, co jsme s Tchoříky v létě navštívili Podkarpatskou Rus. Výlet to byl nezapomenutelný a co víc, vznikly tam také spousty fotek. Abyste se nemuseli probírat všemi, strýček Sam, známý bylinkář ze Šumavy, pro vás vybral ty nejlepší. Pokud vás zajímá, jak jsme se tenkrát na Ukrajině měli, můžete si přečíst buď můj článek nebo pohled očima Jáni.

Čas načtení: 2021-02-07 11:13:21

Ceny české filmové kritiky vyhrálo historické drama Krajina ve stínu

Sdružení českých filmových kritiků předalo 6. února své výroční ceny. Filmem roku 2020 se stalo historické drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Ocenění se dočkalo i dalších sedm děl. Nejlepší film Krajina ve stínu, černobílé drama z vesnice v pohraničním Vitorazsku, natočil režisér Bohdan Sláma a producenti Martin Růžička a Jindřich Motýl. Kromě úspěchu v hlavní kategorii Krajina ve stínu vynesla i ocenění pro nejlepší herečku Magdaléně Borové. Ta ztvárnila ve filmu inspirovaném skutečnými osudy Marii Veberovou, Češku smýkanou tragédiemi sudetských dějin. Šarlatán, nový film Agnieszky Holland o přírodním léčiteli Janu Mikoláškovi, obdržel cenu za režii a díky Ivanu Trojanovi také za nejlepší mužský herecký výkon. Modeláře, film Petra Zelenky popisující řadu současných politicko-společenských problémů, ocenili filmoví novináři za scénář. Nejlepším dokumentem se stal nejnavštěvovanější snímek loňského roku V síti, počin Barbory Chalupové a Víta Klusáka, odkrývající praktiky online sexuálních predátorů. Cena innogy pro objev roku připadla Jindřichu Andršovi, režisérovi dokumentárního filmu Nová šichta o horníkovi, který po zavření dolu hledá nové životní uplatnění. Experimentální dokument FREM, natočený v Antarktidě, vyzdvihla kategorie Audiovizuální počin. Režisérka Viera Čákanyová a její spolupracovník Tomáš Klein byli oceněni za kameru. Ceny české filmové kritiky v reakci na rozkvět domácí krátkometrážní tvorby v posledních letech také zřídily zvláštní cenu pro krátký film. Vůbec prvním oceněným se v této kategorii stal snímek Anatomie českého odpoledne od Adama Martince, hraný portrét české společnosti z letního koupaliště. Z ocenění v kategorii Mimo kino se radovali tvůrci krimi série České televize Zrádci. Výsledky hlasování a rozhodování jednotlivých kritiků a kritiček jsou dostupné na webu www.filmovakritika.cz.   Vítězové Cen české filmové kritiky za rok 2020 Nejlepší film: Krajina ve stínu – producenti Martin Růžička, Jindřich Motýl Nejlepší dokument: V síti – Barbora Chalupová, Vít Klusák Nejlepší režie: Šarlatán – Agnieszka Holland Nejlepší scénář: Modelář – Petr Zelenka Nejlepší herečka: Krajina ve stínu – Magdaléna Borová Nejlepší herec: Šarlatán – Ivan Trojan Audiovizuální počin: FREM, kamera – Tomáš Klein, Viera Čákanyová Cena innogy pro objev roku: Jindřich Andrš – Nová šichta Mimo kino: Zrádci – Viktor Tauš, Matěj Chlupáček, Miro Šifra Nejlepší krátký film: Anatomie českého odpoledne – Adam Martinec {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 16:39:56

Nejlepším filmem roku 2019 jsou Staříci. Ceny české filmové kritiky ocenily celkem šest filmů

Road movie Staříci je nejlepší film minulého roku. Hraný debut Ondřeje Provazníka a Martina Duška o pomstě a spravedlnosti získal kromě nejvyššího ocenění na 10. Cenách české filmové kritiky také ocenění za nejlepší režii a pro herce Jiřího Schmitzera. Filmový debut Jiřího Havelky Vlastníci, odehrávající se na rozhádané domovní schůzi bytových vlastníků, proměnil dvě nominace – za scénář a pro herečku Terezu Ramba. Nabarvené ptáče bodovalo v kategorii Audiovizuální počin, kde kritici ocenili kameru Vladimíra Smutného. Drama uvedené v soutěži benátského festivalu sleduje drsný osud malého chlapce během druhé světové války. Český loutkový film Dcera, vyprávějící o křehkém vztahu rodičů a dětí, aktuálně nominovaný na Oscara, je nejlepším snímkem mimo klasickou kinodistribuci. Cenu innogy pro objev roku získal Bohdan Karásek za svůj debut, vztahovou tragikomedii ze života třicátníků Karel, já a ty. Nejlepším dokumentem se stala road-movie o cestě otce a syna Dálava v režii Martina Marečka. Vítězem hlasování kritiků o nejlepší domácí film od roku 1989 se stal oscarový titul Jana Svěráka Kolja. Výsledky hlasování jednotlivých kritiků a kritiček jsou dostupné ZDE.    Vítězové Cen české filmové kritiky za rok 2019 Nejlepší film: Staříci – producent Jiří Konečný Nejlepší dokument: Dálava – Martin Mareček Nejlepší režie: Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Nejlepší scénář: Vlastníci – Jiří Havelka Nejlepší herečka: Vlastníci – Tereza Ramba Nejlepší herec: Staříci – Jiří Schmitzer Audiovizuální počin: Nabarvené ptáče, kamera – Vladimír Smutný Mimo kino: Dcera – Daria Kashcheeva Cena innogy pro objev roku: Bohdan Karásek – Karel, já a ty   Anketa o nejlepší český film let 1990–2019 1. Kolja (1996, režie Jan Svěrák) 2. Kouř (1991, Tomáš Vorel) 3. Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992, Věra Chytilová) 4. Návrat idiota (1999, Saša Gedeon) 5. Obecná škola (1991, Jan Svěrák) 6. Pouta (2009, Radim Špaček) 7. Pelíšky (1999, Jan Hřebejk) 8. Lekce Faust (1993, Jan Švankmajer) 9. Protektor (2009, Marek Najbrt) 10. Je třeba zabít Sekala (1998, Vladimír Michálek) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-06 14:12:54

Nejlepší vánoční dárky od Lascivní redakce!

Děkujeme vám všem za podporu v letošním roce, který byl neskutečně pro nás zlomový. A na oplátku pro vás máme rady a tipy na konkrétní vánoční dárky, kterými si sobě či svému protějšku můžete udělat radost (a to nejen v posteli). Pro začátek je tu ale rekapitulace letošního roku: Audio report z našeho workshopu i […] Článek Nejlepší vánoční dárky od Lascivní redakce! je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Nejlepší vibrátory na klitoris pro rok 2024 Nejlepších 9 luxusních vibrátorů na českém trhu pro rok 2024 TOP 4 nejlepší masážní hlavice na českém trhu pro rok 2024

Čas načtení: 2025-01-09 13:22:00

Nejlepší anální kolíky/dilda pro rok 2025

Testovali jsme urputně, někdy až na hranu našich možností – v tomhle případě našich prdelek. Ale máme pro vás nejobjektivnější výber análních kolíků. Takových, které vás budou vzrušovat, pomohou vám v přípravě na anální sex, ale třeba vám ho mohou i nahradit. Do našeho užšího výběru se dostaly kousky jen z zdravotně nezávadných materiálů, s […] Článek Nejlepší anální kolíky/dilda pro rok 2025 je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Nejlepší anální vibrátory (pro muže i ženy) za rok 2025 Nejlepší lubrikační gely dle naší redakce – TOP 5 za rok 2025 Nejlepší VALENTÝNSKÉ dárky, které oživí váš sex – pro 2025

Čas načtení: 2020-10-01 11:52:09

Filmové ceny Zlatý ledňáček získaly snímky Budiž světlo či Beze stopy

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň, který se konal od 25. do 30. září, byl slavnostně zakončen udělením cen Zlatý ledňáček. Nejlepším filmem byl vyhlášen slovenský snímek Budiž světlo, nejlepším televizním filmem snímek Beze stopy Od České televize. Přinášíme vám kompletní přehled všech oceněných děl. O Zlatého ledňáčka se letos ucházelo devět snímků v kategorii Hraný a animovaný celovečerní film, osm dokumentárních snímků, sedm projektů v soutěžní sekci TV a internetová tvorba – seriály a šest v TV a internetová tvorba – film a minisérie. V soutěži o Zlatého ledňáčka studentských krátkometrážních snímků soutěžilo šest děl.   Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Budiž světlo (režie: Marko Škop, producent: Artileria – Marko Škop, Ján Meliš, Negativ – Petr Oukropec, Pavel Strnad) Vyjádření poroty: „Porota se jednomyslně rozhodla ocenit tento film, protože nás zaujal velkým smyslem pro lidskost a také způsobem, jakým zpracovává podtón nacionalismu, což je podle našeho názoru důležité a relevantní téma, které bychom v dnešní době měli zkoumat. Film se vypořádává s mnoha komplexními vrstvami společnosti, také nás ohromily působivé výkony a jemné a zároveň efektní vyprávění, do kterého jsme byli osobně vtaženi.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Sólo (režie: Artemio Benki, producent: Artcam Films – Artemio Benki, Petra Oplatková) Vyjádření poroty: Krásně intimní a jemně vykreslený portrét nadaného klavíristy, který se snaží vyrovnat s realitou a zvládnout cestu z psychiatrické léčebny zpět do života. Tento dokument přesahuje typické filmové přístupy k problémům v oblasti duševního zdraví. S pozoruhodnou otevřeností nám hlavní hrdina přibližuje své zkušenosti a vyjadřuje hlubokou moudrost o stavu lidstva. Kromě osobního příběhu protagonisty zkoumáme hranice křehké společnosti, která měří své občany podle vnějšího úspěchu.   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ #martyisdead: S1:E8 #truestory (režie: Pavel Soukup, producent: Mall TV – Lukáš Záhoř, Milan Kuchynka, Bionaut – Vratislav Šlajer, Jakub Košťál) Vyjádření poroty: „Ocenění bylo uděleno pořadu o problémech, s nimiž se potýká dnešní mládež. Vypráví svůj skutečný varovný příběh kreativním a mimořádně přesvědčivým způsobem, a to ve formátu, který dokonale odpovídá povaze jeho tématu, zvyšuje povědomí o kyberšikaně a ukazuje, jak mrazivě snadné je pro teenagery stát se obětí nebo pachatelem.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Beze stopy (režie Vít Karas, producent: Česká televize – Michal Reitler) Vyjádření poroty: „Cena byla udělena univerzálnímu příběhu, který jako by patřil do jiné éry, dokud divák postupně neodhalí celý obraz. V izolovaném prostředí a s vynikajícím obsazením se režisér detailně zabývá řadou současných otázek a vytváří postavy, se kterými se lze ztotožnit a zároveň jsou záhadné.“   Zlatý ledňáček za nejlepší studentský krátkometrážní film Volání divočiny (režie: Karolína Peroutková, producent: FAMU) Vyjádření poroty: „Film nás jednohlasně zaujal autenticitou výpovědí, která o náročných tématech hovoří s respektem, citem, ale i s humorem, který je dětským protagonistům vlastní. Režisérka dokázala z časosběrného materiálu vyskládat dramaturgicky celistvý a silný příběh. Peroutková ve výsledku vychází ze své role pozorovatele a stává se angažovanou participantkou, která možná dokáže změnit jeden mikrosvět a nás ostatní k tomu inspiruje též.“   Ceny studentské poroty Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Vlastníci (režie: Jiří Havelka, producent: CinemArt – Marek Jeníček) Vyjádření studentské poroty: „Vítězem se stává snímek, který je přívětivý pro širokou veřejnost, který dokázal z obyčejného rutinního tématu udělat film celovečerního formátu. Oceňujeme, že film nevznikl jako čistá komedie, nýbrž jako tragikomedie s prvky reálného života. Rádi bychom vyzdvihli, že ačkoli se film odehrává pouze v jedné místnosti, udrží diváka upoutaného celých 100 minut.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Kiruna – překrásný nový svět (režie Greta Stocklassa, producent: Analog Vision – Veronika Kührová, Michal Kráčmer)  Vyjádření studentské poroty: „Na tomto snímku si porota váží především velké komplexnosti a osobního přístupu autorů. Dokument sleduje tři, zdánlivě nesouvisející příběhy hlavních protagonistů, které nakonec spojuje téma hledání nového domova/ kulturní identity. Autentický zvuk dokonale vystihuje ponurou atmosféru města na severu Švédska a pečlivý střih rafinovaně napomáhá k celistvosti celého filmu.“    Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ Bez vědomí, díl 4 (režie: Ivan Zachariáš, producent: HBO Europe – Tereza Polachová, Anthony Roots, Steve Matthews) Vyjádření studentské poroty: „Projekt si nás získal svou atmosférou, stylizací doby. Oceňujeme vydání samotného seriálu k výročí Sametové revoluce.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Klec (režie: Jiří Strach, producent: Česká televize – Jaroslav Sedláček) Vyjádření studentské poroty: „Projekt nás zaujal pro svoji ojedinělou atmosféru, kvalitní zpracování tématu týkající se seniorů. Zaujalo nás celkové zasazení příběhu do jedné lokace bytu, kde atmosféru podpořil skvěle zpracovaný zvuk.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 08:45:05

Zájem Čechů o audioknihy stále roste

V loňském roce u nás vyšlo téměř o polovinu více nových audioknih než v roce 2018. Poprvé v historii převýšil digitální prodej fyzické nosiče. Zájem Čechů o audioknihy už několik let roste, což platilo i v roce 2019, kdy se prodalo se přes 300 tisíc fyzických nosičů audioknih a mluveného slova. Ještě vyšší byl, poprvé v historii, prodej digitální, který převýšil fyzické nosiče téměř o devět procent. Vyšlo 418 nových titulů, takřka o polovinu více než předloni. Podle Asociace vydavatelů audioknih (AVA) si loňský trh polepšil oproti roku 2018 o 38,5 procenta na více než 205 milionů Kč. Mezi žánry vedly opět detektivky a thrillery (25 procent), následované obecnou beletrií (17 procent) a tituly pro děti a mládež (17 procent). Zatímco v roce 2018 vyšlo více audioknih českých a slovenských autorů, loni se vydalo více titulů zahraničního původu (59,1 procenta). Stále přitom převažovala četba nad dramatizací (94 versus 6 procent). Nejprodávanějším titulem se stalo Důmyslné umění, jak mít všechno u pr **le amerického blogera Marka Mansona v interpretaci Davida Prachaře (Bookmedia) s prodejem 3591 kopií (což je výrazně méně ve srovnání s nejprodávanějším titulem roku 2018, jimž byl Počátek Dana Browna v interpretaci Martina Slámy [Tympanum] s prodejem téměř šest tisíc kopií). Na druhém místě s prodejem 3585 kopií je Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět švédského bestselleristy Jonase Jonassona s interpretem Martinem Stránským (Albatros Media). Třetí místo obsadilo Proč spíme neurovědce Matthewa Walkera v podání Borka Kapitančika, prodej 3145 audioknih (Jan Melvil Publishing). Fenomenální je vytrvalost Čtyř dohod Dona Miguela Ruize v podání Jaroslava Duška (Tympanum) v první desítce žebříčku nejprodávanějších audioknih od svého vydání v roce 2009. Třemi nejsilnějšími vydavateli audioknih a mluveného slova byli v roce 2019 OneHotBook (18,83 procenta), následované vydavatelstvími Tympanum (16,28 procenta) a Albatros Media (16,23 procenta). První pětici doplňují Radioservis (15,89 procenta) a Supraphon (14,17 procenta). Vzrůstajícímu zájmu o audioknihy každoroční udílení Ceny AVA – Audioknihy roku. To se bude letos konat již posedmé, 23. dubna 2020. Odborná porota bude hlasovat o vítězích v následujících kategoriích: Nejlepší design, Nejlepší zvukový design, Nejlepší audiokniha pro děti a mládež, Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba, Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba, Nejlepší audiokniha – dramatizace, Nejlepší audiokniha – mimo kategorie, Nejlepší interpret, Nejlepší interpretka a Audiokniha roku – absolutní vítěz. Asociace vydavatelů audioknih letos rovněž znovu udělí Cenu za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova (předchozími laureáty jsou Martin Stránský, Jan Jiráň, Hana Maciuchová, Zdeněk Svěrák a Josef Somr). A stejně jako v minulých letech může ze všech přihlášených audioknih vybírat i veřejnost. Vítězné audioknihy budou oceněny v kategorii Cena posluchačů. Hlasovat je možné do 15. dubna ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 20:45:58

Do Síně slávy českého komiksu vstoupil Ivo Pechar, autor legendárních seriálů v časopise Ohníček

Cenu České akademie komiksu za loňský rok získali Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II. o hrdinech atentátu na Heydricha, nejlepším stripem se staly Opráski sčeskí historje. Do síně slávy byl uveden Ivo Pechar, autor komiksů Pavouk Nephila či Profesor Dugan. To je výsledek třináctého ročníku komiksových cen Muriel.   Síň slávy českého komiksu Ivo Pechar Zdůvodnění poroty: Spisovatel a dlouholetý časopisecký redaktor Ivo Pechar publikoval jako scenárista první komiksové seriály na začátku 70. let v časopise Ohníček a řada z nich se stala legendárními – za všechny lze uvést titul Pavouk Nephila. Ve svých scénářích často atraktivní formou zpracovával a dospívajícím čtenářům zprostředkovával podstatná témata – jako je ochrana zvířat či integrace cizinců a rasismus v komiksech ze začátku 90. let Goro, ochránce makaků či Člověk zvaný Son. Rozvoji domácího komiksu se věnoval i jako nakladatel – jeho nakladatelství vydávalo průlomovou edici Sólo, která v době ekonomické transformace usilovala o ustavení nového publikačního formátu pro český komiks.   Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Jiří Šimáček a Ján Lastomírsky za Článek II.  Zdůvodnění poroty: V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů.   Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Jiří Šimáček za Článek II.  Zdůvodnění poroty: Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Tomáš Motal za Traum  Zdůvodnění poroty: Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Zdůvodnění poroty: Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) jaz za Opráski sčeskí historje   Zdůvodnění poroty: Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme!   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Zdůvodnění poroty: Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil.   Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.)  Barbora Satranská za Spořilov Zdůvodnění poroty: Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah.   Přínos českému komiksu Galerie Klatovy / Klenová za Faust, 3. česko-německé komiksové sympozium  Již potřetí uspořádala Galerie Klatovy / Klenová česko-německé komiksové sympozium, tentokrát na téma Faust. Akce, která dává příležitost nadějným a zajímavým komiksovým tvůrcům, v sobě spojuje tvůrčí přeshraniční setkání, prostor pro tvorbu vlastního komiksu v rámci komponovaného celku, výstavu výsledných komiksů a na ně navázaných obrazů, a nakonec i trvalý výstup v podobě katalogové publikace.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}