Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-28 10:01:51

Apple zachráněn před krachem? A co Microsoft, Amazon nebo Visa?

Jak se v prvním čtvrtletí dařilo velikánům, jako je Apple, Amazon, Microsoft, Coca-Cola nebo Visa? Jak jsme na tom s inflací? A co nezaměstnanost? To vše se dozvíme tento týden! Článek Apple zachráněn před krachem? A co Microsoft, Amazon nebo Visa? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-06-26 18:24:19

Izrael: Rozmazlený spratek zachráněn mocným bratrem

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Podivný Pán Dnes ráno (24. 6.) jsme se od amerického prezidenta Donalda Trumpa dozvěděli, že válka mezi Izraelem a Íránem je zažehnána. Sláva! Další sionistická divadelní fraška skončila. Ovšem do doby, než si Izraelci vydupají zase jinou. Jak se můžeme dočíst ve 13 let staré zprávě na serveru Lidových novin („Izrael chtěl útočit […] The post Izrael: Rozmazlený spratek zachráněn mocným bratrem appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2026-01-26 17:00:43

Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet z organizace a nalezne smysl života

Pravím vám: Kdo nevchází do organizace dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je sluha sluhů. Sluha mu otvírá a sluhové slyší jeho hlas. Volá své sluhy jménem a vyvádí je ze staré organizace. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a sluhové jdou za ním, protože znají jeho… Číst dále »Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet z organizace a nalezne smysl života

Čas načtení: 2026-01-26 17:00:43

Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet z organizace a nalezne smysl života

Pravím vám: Kdo nevchází do organizace dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je sluha sluhů. Sluha mu otvírá a sluhové slyší jeho hlas. Volá své sluhy jménem a vyvádí je ze staré organizace. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a sluhové jdou za ním, protože znají jeho… Číst dále »Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet z organizace a nalezne smysl života

Čas načtení: 2026-04-03 10:00:00

Írán sestřelil druhé americké letadlo

Jeden člen posádky byl zachráněn z amerického stíhacího letounu sestřeleného Íránem, zatímco íránská armáda informuje, že sestřelila druhé americké letadloCelkově Írán během jediného dne způsobil havárii dvou vojenských letadel – F-15 a A-10 – a zasáhl dva vrtulníky Blackhawk.To vše se stalo méně než 48 hodin poté, co se Donald Trump ve svém projevu k národu v hlavním vysílacím čase chlubil, že Írán je „zcela zdecimován“.Americké síly pátrají po druhém členovi posádky poté, co v pátek íránské ozbrojené síly sestřelily americký letoun; další americké letadlo údajně havarovalo   a jeho pilot byl zachráněnJeden člen posádky sestřeleného stíhacího letounu F-15 v jižním Íránu byl zachráněn, informovala agentura AP.  Člena posádky zachránily americké síly. Není známo, kolik členů posádky bylo na palubě.V krátkém rozhovoru pro The Independent Donald Trump odmítl sdělit, co Spojené státy udělají, pokud bude zraněn pohřešovaný člen posádky F-15, který byl nucen katapultovat se poté, co byl sestřelen nad Íránem. Na otázku, co by udělal, kdyby byl pilot zajat nebo zraněn Íránci, Trump odpověděl: No, k tomu se nemohu vyjádřit, protože — doufáme, že se to nestane. Zřejmě krátce nato hovor ukončil.

Čas načtení: 2019-12-15 11:14:48

Co pro vás znamená váš pes? Psím hrdinou může být každý.

U některých knih bezmyšlenkovitě vynecháváme úvody a vrháme se do děje. Ale tuhle jsem poctivě přečetla od začátku do konce. Úvod sympatické autorky a novinářky Laury Greavesové jako by otevřel smysl poselství celé knihy. Když totiž vidíte ve zprávách oslavovaného hrdinného psa a pak se podíváte na toho svého gaučáka, možná slepě na první pohled zatoužíte, zdali by i on nemohl být tak trochu víc „hrdinou“. Jenže on už je a vy to možná jen právě teď nevidíte. Jsou totiž cesty a způsoby, jak vás dělá šťastnější, nese za vás některá břímě a úžasně vám vyplňuje život. Část mého života vyplnil německý ovčák. Nebyl čistokrevný, ale křížený mohutnější rasou, a tak na první pohled pro neznalé působil jako těžkopádné nebezpečné zvíře. Byl to ale báječný, zlatý, inteligentní pes a výborný společník. Fascinovala mě na něm ta jeho bystrost! Jak se snadno učil a všemu porozuměl. A jak intuitivně jednal v situacích, které jsem jako člověk včas nezaregistrovala. Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka s dětmi. Mladší dcerce byl asi rok a půl, v tom horku měla na sobě jen bodýčko s plínkou a bosýma nožkama nemotorně cupitala po trávníku. Až zašla směrem k malému chodníčku před dveře garáže. Všichni jsme byli poblíž. Nenechali bychom toho prcka bez dozoru. Ale náš pes byl bystřejší! Holčičce se ty její malé nožky zamotaly a ona dopadala na zadeček. Pořád byl vyplněný plínkou, dopad by nebyl bolestivý, nicméně pes jednal intuitivně. Asi zlomek vteřiny před tím si lehl těsně pod ni, takže dopadla jak do měkkých peřin. A smála se. Dodnes nechápu, jak to vycítil a stihl. Zvedla se, pokračovala v chůzi, stejně jako pes, jako by se nic nedělo. To je můj příběh. Psí hrdinové Laury Greaves jsou plné mnoha dojemných opravdových příběhů, které se udály v různých částech světa a nejednou byly také medializované. Pes nejen jako společník, ale i ten, který se dokázal pro lidský život obětovat. Laura vypráví o jednom z nich, který vycítil blížící se epileptický záchvat své paničky, nebo o dalším, který svými zuby popadl malé dítě za plínku a odstrčil jej z cesty jen proto, že zavčasu zaregistroval blížícího se smrtelně jedovatého hada. Dítě zachránil bez úhony, had se však zakousl svými jedovatými zuby do psa. Měl na mále, ale nakonec byl zachráněn. Anebo jeden z opravdu silných příběhů fenky Kabang, který řada z nás před časem sledovala v médiích. Pouliční fena z Flipín, v zemi, kde kvůli chudobě často psí maso končí na lidském talíři, se díky záchraně dvou děvčátek na úkor vlastního zmrzačení, stala hrdinkou a inspirací pro řadu lidí na celém světě. Díky pomoci ze zahraničí Kabang absolvovala operace ve Spojených státech, aby dále mohla důstojně žít a vrátit se domů. Už předtím jsem viděla její fotografie a četla příběhy, ale toto emotivní video až teprve nyní (pozor, je zde zfilmovaná rekonstrukce, jak došlo k onomu ošklivému zranění psího čenichu!) V knížce si také přečtete o muži, který byl přiveden v nemocnici do umělého spánku a probudil ho z něho až štěkot jeho milovaného psa. „Ten, kdo právě seděl u Andyho postele – a vždycky tam někdo seděl – , přiložil svůj telefon k Andyho obličeji v naději, že jeho utlumený mozek zaregistruje Teddyho na druhé konci. Tyto „hovory“ sloužily spíš Teddymu než Andymu. Pejsek se na svého páníčka zlobil a Andyho rodina mu tímto způsobem chtěla ukázat, že Andy je tu stále pro něj, i když možná nevnímá. Nikdo netušil, zda Andy nějaké zvuky vůbec slyší, natož zda si uvědomuje, že oním štěkáním a ňafáním mu jeho pes sděluje: Mám tě rád! Vrať se ke mně domů! Ale Andy to slyšel. Po čtyřech dnech v umělém spánku, během jednoho z hovorů s Teddym, se Andy začal probouzet. O tři dny dříve, než plánovali lékaři. Během odstraňování hadiček a infuzí Andy udivil lékařský tým ještě víc, protože se dožadoval, aby mohl vidět svého psa.“ (160-161) Na jednu knížku by všechny krásné příběhy nestačily, ale Laura Greavesová jich nabízí v této publikaci alespoň šestnáct. Všechny jsou určeny k poctě našim němým přátelům. Udělali a dělají toho pro nás hodně. Někdy to bereme jako samozřejmost. Ale proč ne. Ano, buďme k nim také samozřejmě laskavými a dobrými páníčky tak, aby náš společný vztah a život byl maximálně harmonický. Pes žije kratší život než člověk, ale vždycky po sobě zanechá nesmazatelnou stopu. A jeho odchod u srdce vždy bolí, jako by odcházel rovnocenný člen lidské rodiny. Pamatuji si, jak mi jedna kamarádka vyprávěla o tom, že doma měli fenu; také rasy německého ovčáka. Byla nepřátelská vůči ostatním, žárlivá na svého páníčka. Vzhlížela k němu téměř jako k bohovi. Když byl její poslední den, ležela vyčerpaně, ale čekala, vytrvale čekala, až se páníček vrátí domů. Tehdy si prý k ní sedl, vzal ji k sobě do klína a hladil. A ona, jak ucítila, že je konečně se svým milovaným člověkem, podívala se mu do očí a naposledy vydechla. Nechtěla odejít, dokud se s ním nerozloučí. Pokud to máte jako já: psi pro vás hodně znamenají, věřím, že vás tato kniha stejným způsobem zaujme a díky ní si vybavíte spoustu hrdinských příběhů vašich čtyřnohých přátel. Bez nich by byl život podstatně chudší. O autorce: Laura Greavesová je úspěšná novinářka, držitelka mnohých žurnalistických ocenění, která se s hrdostí označuje za “bláznivou pejskařku”. Více než dvacet let přispívala do různých australských i světových novin a časopisů a pracovala jako editorka časopisu Dog’s Life (Psí život). V současné době působí jako spisovatelka na volné noze a pravidelně přispívá do tištěných i internetových médií věnovaných domácím mazlíčkům, zejména pak psům. Je autorkou sbírek příběhů s názvy Incredbile Dob Journeys (Neuvěřitelné psí příhody) a Dogs with Jobs (Psi s posláním) a tří romantických humoristických titulů Be My Baby (Buď mou), The Ex-Factor (X-factor) a Two Weeks Til’ Christmas (Dva týdny před Vánoci), v nichž hrají velmi důležitou roli kurážní psí hrdinové. Laura Greaves, Psí hrdinové. Skutečné příběhy psů, kteří zachránili život svým páníčkům. Grada Publishing, 2019. MB

Čas načtení: 2021-07-08 13:49:20

Zákon pro člověka učiněn jest…

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali? Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu. Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid. Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis: „Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“ „Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“ Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní: „I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli. Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid. Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil). Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo. Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli. Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-19 13:03:41

Ukrajinský konflikt s Čínou

Továrna Motor Sič na západní Ukrajině má za sebou více než sto let existence. A docela zajímavé. Vypracovala se v dobách Sovětského svazu mimo jiné na výrobce motorů pro letadla a vrtulníky. Produkovala také plynové turbíny. Samozřejmě vše také opravovala. Když byla v roce 1990 privatizována (hlavním akcionářem se tehdy stal její generální ředitel Vjačeslav Boguslajev), zdálo se, že má před sebou bezproblémovou budoucnost, I když se Sovětský svaz rozpadl, trh takzvaného Společenství nezávislých států fungoval a výrobky Motoru Sič se dobře prodávaly. Do Ruska, ale také do Číny a Indie. Zlom přišel po Majdanu v roce 2014. Už v březnu téhož roku byl zakázán vývoz jejích výrobků do Ruska, kam směřovalo zhruba 80 procent celkové produkce. Za této situace nabídli pomocnou ruku podnikatelé z Číny. Nejprve se jednalo o nákup leteckých motorů, pak přišel na řadu úvěr ve výši 100 milionů dolarů, který poskytla Beijing Skyrizon Aviation Industry. Netrvalo dlouho a čínští majitelé drželi akcie ve výši 56 procent firmy. Zdálo se, že Motor Sič je zachráněn, protože poptávka po jeho výrobcích z Číny byla enormní. Vše se zadrhlo v okamžiku, když si ve Spojených státech uvědomili, že výrobní technologie a zkušenosti Ukrajinců se nevyužívali jen pro civilní oblast, ale také k vojenským účelům. A tak začali tlačit na ukrajinskou vládu, aby s tím něco udělala. Nastala přetahovaná. Číňané akcie řádně nabyli a byli sice ochotni k určitým ústupkům, druhá strana ale nikoliv. A tak vše vyvrcholilo nejprve ukrajinskými sankcemi proti čínským akcionářům. Nemohli vykonávat svoje akcionářská práva, a dokonce jim zakázali příjezd na Ukrajinu. Všechno završilo rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a Ukrajiny 11. března letošního roku, podle kterého se Motor Sič má vrátit do rukou státu. Má být tedy prakticky znárodněn. Konflikt začal dostávat nepříjemný mezinárodní charakter. Čína se pochopitelně začala odvolávat na smlouvu o ochraně investic. Zatím jí to nebylo nic platné, a tak přišla s požadavkem náhrady utrpěných ztrát ve výši minimálně 3,6 miliardy dolarů. Představa, že by takovou sumu mohla Ukrajina zaplatit, je samozřejmě z říše snů. A tak v Kyjevě dostali nápad požádat o tyto peníze Spojené státy. Jak tato žádost dopadne, asi není potřeba příliš spekulovat. Nepochybně dojde k soudním sporům, ale ty se táhnou dlouho a peníze bývají málokdy výsledkem. Čína má ovšem i jiné možnosti. Export ukrajinských firem do Číny představuje zboží za zhruba sedm miliard dolarů ročně. Určitě nebude problém tyto exporty přibrzdit, možná dokonce i úplně zastavit. Stejně tak může Čína omezit vývoz zboží na Ukrajinu, které bývá výrazně levnější než srovnatelná evropská nebo japonská produkce. Spor nemá dobré řešení. Ukrajina je vleku amerických požadavků a Čína nemůže ustoupit. Účet ovšem zaplatí nakonec Motor Sič. Nebude ostatně prvním ukrajinským podnikem, který po roce 2014 přišel o místo na trhu. Ze stejného segmentu je i bývalý významný výrobce letadel Antonov, který dnes prakticky přestal vyrábět. Poněkud naivní je představa, že to zbrzdí vývojové a výrobní tempo čínského leteckého průmyslu. Možná na rok… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-18 18:34:39

Zaplať svou libru masa aneb Co všechno musíme řešit kromě svobody slova ve vztahu k Facebooku a spol.

Petice Stop cenzuře se pěkně rozběhla a už máme od veřejnosti tolik zpětné vazby, že se jí musíme pozvolna prokousávat. Přicházejí zajímavé a promyšlené reakce, které nahlížejí problém z jiných úhlů. Takových, kterým jsem třeba já osobně zprvu nevěnoval moc pozornosti. Osobně mi jde hodně o svobodu slova, protože je to jedna ze svobod, které si ve svém životě cením zdaleka nejvíce. Ale ono to chování velkých platforem zdaleka nezasahuje jen do svobody slova. Jak mi k tomu řekl jeden právník: „Málokdy se stává, že by něčí podivná činnost narušovala jen jeden právní princip. Většinou je těch principů pošlapáno hned několik naráz.“ Dnes bych se tedy chtěl věnovat těm jiným principům, které vidím jako narušené – ochraně spotřebitele a tomu, co všechno je možné dělat ve smlouvách. Jedna strana je mamut, druhá myš Zcela základní námitka, kterou potkávám neustále znova, zní: „Jejich prostor – jejich pravidla. Pokud se ti to nelíbí, vypadni jinam.“ Velkou slabinou téhle námitky je, že v sobě obsahuje – ne přímo explicitně vyslovenou, ale zřetelně jasnou – myšlenku, že přítomnost na sociální síti je jakýsi jednosměrný až parazitární vztah, kdy uživatel prostě přijde, nic nezaplatí a využívá veškerou infrastrukturu, jak se mu zachce. A chudák Facebook či Twitter mu slouží. To by bylo kruté, kdybychom takové altruisty ještě svázali nějakými omezeními, co si smějí dělat u sebe doma? Nebylo. Nejsou to altruisti a to, že registrace k příslušné službě je zdarma, poněkud zakrývá skutečnost, že jejím užíváním vzniká smluvní vztah. Ten uživatel poskytuje síti práva ke svému vlastnímu obsahu (fotky, texty) a dává svolení k tomu, aby firma používala jeho osobní data k cílené reklamě. Na tom druhém firma vydělává a na tom prvním zase rekrutuje další uživatele. Ani jedno není zrovna banalita – naopak, jak vidíme v praxi, dá se na tom postavit velice úspěšný obchodní model. Běžný uživatel není něco jako “trpěná veš v kožichu”, ale nedílná součást systému, bez které by celý model nefungoval. No, a v současné době je problém s tímto smluvním vztahem zhruba tento: Jedna strana je mamut a druhá je myš, čehož ten mamut využívá k tomu, aby si napsal smluvní podmínky ve stylu „já můžu všechno, můžu to dokonce kdykoliv jednostranně změnit, a ty nic“. Tenhle druh velmi nevýhodného vztahu přitom civilizované země v jiných oblastech lidského života neumožňují. A není to vůbec nový problém. Nová je jen jeho digitální podoba. Úplná smluvní volnost neexistuje Úvodní obrázek tohoto článku je fotografie z 19. století, na které je zachycena scéna z Kupce benátského. To je hra, kterou William Shakespeare napsal už koncem století šestnáctého, tedy v raném novověku. Součástí její zápletky je dluh, který má hlavní hrdina Antonio u lichváře Shylocka, a který je zaručen librou jeho vlastního živého masa. Nakonec Antonio o svoji libru masa nepřijde, čímž je jeho život zachráněn (v oné době by takový zákrok skoro jistě znamenal gangrénu a smrt), i když jej z toho vysekají takříkajíc na technikálii. Ale je zjevné, že téma toho, co si může jedna strana smlouvy dovolit požadovat vůči té druhé, zajímalo lidi už v renesanci. Krutý Shylockův požadavek rozhodně ostatní neberou jako „normálku“ ve stylu „jeho peníze, jeho pravidla“, naopak se na scéně řeší velmi dlouho. Podíváme-li se do jiných oblastí práva, obsah dojednaných smluv je skoro vždycky nějak omezen zákonem, aby se tam nemohly dostávat úplné šílenosti. * Majitel bytu nemůže po nájemnících požadovat, aby nájemné platili sexem. Míněno „nutit“ soudně – dva lidé se určitě můžou neformálně dohodnout, že si budou platit sexem, ale pokud by to napsali do smlouvy a jeden pak druhého žaloval, že to neplní, u soudu s tím neuspěje. Rozhodně nepřijde exekutor za účelem zajištění řádně nasmlouvané soulože. * Zaměstnavatel nemůže do pracovní smlouvy zakotvit, že pozdní příchod se trestá (v případě BDSM salónů odměňuje) bičováním. * Bytové družstvo vám nemůže za to, že jste ve svém týdnu nevytřeli schody, vyklopit na balkón obsah fekální cisterny. * Telefonní společnost nemůže podmiňovat další poskytování služeb tím, že do telefonu budete mluvit o panu prezidentovi uctivým tónem. (To by bylo odpojených čísel! V Americe i u nás.) * Věřitel vám nemůže předepsat úplně libovolnou výši úroků. * Nemůžete sebe sama prodat do otroctví. * Z vlaku vás nemůžou vyhodit proto, že máte fialové tričko – a to ani tehdy, když splňujete smluvní podmínky pro přepravu zdarma (například malé dítě). * Banka vám nemůže jen tak napsat, že jste se jí znelíbili, tak že vám zavírá účet a peníze si při té příležitosti už nechá. Atd. atd. Dalších příkladů si asi vymyslí každý dost. Je jasné, že ta hrana, kde končí volnost smluvního vztahu a začíná zákon, je bytostně politické téma. Levice obecně chce regulovat víc, liberální pravice míň, konzervativní pravice jak kdy, ale nevybavuji si v posledních staletích žádnou funkční zemi, kde by panovala úplná smluvní volnost. Libovůle druhé strany Nevím, jak se k této věci přesně staví anarchokapitalisté, ale mimo ně panuje napříč politickým spektrem shoda, že nějaká míra omezení smluvní svobody zákonem je potřeba a řeší se jenom otázka, jak daleko ta hranice zákona bude sahat. A je to opravdu staré téma, například dluhy a úroky řešili politici už v antickém Řecku. Obecně je tendence ponechávat smluvní volnost ve vztazích, kde ani jedné straně nehrozí závažná škoda. Půjčím-li si od Franty nebo Zuzky zapalovač výměnou za pusu na líčko, nejspíš to ani jednomu z nás nezničí život. (Teď začínají někteří čtenáři určitě konstruovat možné výjimky.) Není tedy důvod takovou transakci právně řešit – a právo ji také moc neřeší. Něco jiného ale je, když někomu, jako je Bratříček, smažou profil s deseti tisíci odběrateli. To už přece je velká škoda, která by se dala i přepočítat na peníze. Tam najednou „zahučelo do černé díry“ velké penzum jeho práce a námahy, které on tam v dobré víře několik let “investoval”. Místo toho mohl dělat něco jiného, zpětně vzato užitečnějšího. A kdyby tam měl místo těžce vystavěného profilu uložené peníze z té jiné činnosti, rozhodně by mu je jen tak ze dne na den sebrat nemohli. Ani ten velký Facebook by si to nedovolil. Ale tohle si dovolit může? Nezaspalo tady náhodou právo současný technický vývoj? Pokud smazáním účtu na Facebooku způsobíte nějakému živnostníkovi škodu ve statisících a možná zlikvidujete jeho firmu, měla by taková akce podléhat – jako de facto podléhá teď – naprosté libovůli druhé smluvní strany? (A to jsme se ani nepustili do politických manipulací, ovlivňování voleb atd.) Nepřátelský lichvář Shylock ze Shakespearovy hry byl vlastně proti firmám provozujícím sociální sítě úplný žabař. Nevepsal si do smlouvy o Antoniově dluhu ani „při porušení některé z těchto vágních zásad si od dlužníka vyberu libru něčeho“, ani ji po jejím podepsání už nemohl jednostranně změnit. Bilionové firmy, přes které dnes teče nezanedbatelné procento veškeré mezilidské komunikace a významné procento celého reklamního trhu, tak činit mohou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-05-21 11:15:42

Provokace: Divadelní projekt Prezidementi

Divadelní soubor Spitfire Company chystá přímý satirický útok využívající zbraně absurdního divadla v premiéře představení Prezidementi. Multižánrová provokace se věnuje tématu odsunu asijského jelena zpět do jeho domoviny, aby byl zachráněn jelen domácí, který je vůči svému asijskému sokovi méně sexuálně výkonný. Nonverbální inscenaci doprovází dabing a komentář Saši Rašilova a Lucie Trmíkové. Původně plánované dubnové premiéry v trutnovském divadle Uffo a pražském divadle Jatka78 byly kvůli karanténě zrušeny. První veřejné uvedení se uskuteční 5. a 6. června na Jatkách78, reprízy jsou plánovány na podzim 8. a 9. října na stejném scéně. Spitfire Company odkazuje divadelně společenskou fraškou pojednávající o nesmyslné tuposti naší politické scény na svůj projekt Antiwords, adaptaci Havlovy Audience, která se zapsala do mysli diváků po celém světě svým takřka nonverbálním provedením. Fragmenty textu Havlovy Audience se absurdně opakovaly a jako nahrávky doprovázely akci dvou hereček, které měly na sobě velké hlavové masky z dílny sochařky Pauliny Skavové. Podobný princip byl zvolen i v případě Prezidementů. Akce na jevišti je výhradně nonverbální a je doplněna o textový dabing a komentáře Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. Osou příběhu je televizní reportáž pojednávající o odsunu asijských jelenů zpátky do jejich domoviny. Dojde k odsunu asijských jelenů, nebo nedojde? Podepíše prezidement závěrečnou deklaraci potvrzující tento odsun? K této problematice se v rychlém sledu vyjádří postavy: kancléř Ing. Vít Zmrdoslav Kolouch, PhD, první vedoucí odboru pro Veřejné mínění a odboje proti propagandě Radoslav Všeználek, zvěrozvěst Antonín Dukla, politici Jarek Daněk Jelenkura ml., Nacipindula Lamentos, Narcismír Prospěchář Kravounek, Miroslav Pakoň Kunďák, odborníci Slavomír Bajkoš, Gaia Pusinková, Tonda Zírač a Ráďa Nimrodač, umělkyně Mirina Abramovič Čechová, divadelní kritici Jan Y Šmejda, Vladimír Pichulka, Vladimír Zhulec, zpěváci vystupující na akci Milion kopýtek pro domovinu a v neposlední řadě samotný prezidement. „Jak je vidno z výčtu postav, rozhodl jsem se vysmát vlastní tvorbě, sobě i světu, který mě obklopuje,“ říká režisér i autor textu Petr Boháč a dodává: „Když jsem psal text, nevěděl jsem, že se za chvíli ocitnu v karanténě a že věci, které dávaly smysl, začnou být absurdní, a ty které byly absurdní již dříve, začnou být bizarní. Pevně věřím, že smích osvobozuje.“ Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-02-24 00:00:00

Schwab, Victoria - Stretnutie tieňov

Svět je, zdá se, zachráněn, dobrodruh Kell, jeho poloviční bratr Rhy a zlodějka Delilah Bardová si lízají rány po drtivém střetu se zlem. V tomto ještě temnějším pokračování Temnější tváře magie se dostáváme ještě hlouběji do autorčina čtyřbarevného světa a poznáváme jeho svérázné obyvatele. Londýny se chystají na mezinárodní kouzelnické hry, hlavně ten červený, ale o slovo se nejspíš opět hlásí i Londýn černý: z každé skončené noci se rodí nové stíny a začínají tropit neplechu. Že by to byli dávní zemřelí, kteří by si také chtěli zasoutěžit o cenu pro největšího mága? To by musely dodržovat pravidla fair-play! Ale jejich zájmy se zdají být jiné a kouzlo, které, je řídí, je mnohanásobně zlovolnější, hrozí totiž zničit každý z barevných Londýnů, ve kterém to ještě trochu žije. Jiné ocenění : 2016 – Goodreads Choice Awards – Best Fantasy – 2. místo Datum vydání: 23.02.2024

Čas načtení: 2024-03-16 12:00:00

Týraný pejsek bojuje o svůj život: Blade je slabý, denně dostává kapačky

Prožil si hrůzné dny. Nyní je opečováván a je jako v bavlnce. Stafordšír Blade (asi 3), který byl v úterý zachráněn z bytu na sídlišti Štěpnice v Uherském Hradišti před jistou smrtí, byl podvyživen tak, že je kost a kůže.

Čas načtení: 2024-03-27 18:00:01

Všude proniknou, vše zničí. Nejobávanější americký gang má jméno po mravencích

„Máme tady gang MS-13. Jsou stejní nebo horší než Al-Káida. Neradi po lidech střílejí. Rádi lidi podřezávají. Dělají věci, které nedokážete pochopit. Jsou to opravdová zvířata.“ Tato slova pronesl Donald Trump na shromáždění v Iowě v květnu 2017. Dal tak najevo, že jedním z hlavních cílů jeho úřadu bude boj proti nechvalně proslulému gangu Mara Salvatrucha neboli MS-13. A přidal jeden ze svých nesplnitelných slibů, že tento gang „z našich ulic velmi brzy zmizí, věřte mi“. Podle vyjádření R. Hura, pracovníka ministerstva spravedlnosti, je heslem gangu „Zabíjet, znásilňovat, ovládat“. „Toto motto se snaží naplnit skutečně šokujícími násilnými činy, které mají vyvolat strach: krutými útoky mačetami, střelbou ve stylu poprav, skupinovým znásilňováním a obchodováním s lidmi.“ Podle FBI je většina trestných činů páchána na členech konkurenčních gangů, ale často jsou zraněni i nevinní lidé. Kdo jsou gangsteři z MS-13 – Gang vznikl v Los Angeles v 80. letech. Vytvořili ho přistěhovalci, kteří uprchli ze Salvadoru před násilím a občanskými nepokoji. – Gang se později rozrostl do středoamerických států, Mexika, Kanady a jinam. Někde ovládají i celá města. Aktivní jsou zejména na předměstích. Působí rovněž na většině území USA. Můj španělský kamarád mi před pár lety sdělil, že MS operují i u nich ve Španělsku. – Počet členů gangu se odhaduje na 30 až 50 tisíc, z toho 10 000 působí ve Spojených státech. Rekrutují se ze studentů středních a vysokých škol, převážně z přistěhovaleckých komunit. V případě odchodu jim údajně gang hrozí násilnou odplatou. – Jejich činnost zahrnuje vydíraní, prostituci včetně dětské, loupeže, obchodování s drogami, vraždy. – Vůdci gangu schvalují zabíjení „chavalas“ neboli členů konkurenčních gangů. – K jejich subkultuře patří tetování, zásada nemilosrdné pomsty a satanistické praktiky. Název Mara Salvatrucha ve španělštině označuje druh bojovných mravenců, kteří zničí vše, co jim stojí v cestě. Největší motorkářský gang Pekelní andělé: postrach Američanů má českou stopu Číst více Vsadili na Satana Kromě nejhorších kriminálních činů je gang spojen ještě s jednou temnou záležitostí: satanismem. T. W. Ward ve své etnografii gangu tvrdí, že satanistické vlivy jsou staré jako gang sám. V 80. letech, kdy byl gang založen, byl jen o málo víc než klubem pro dospívající Salvadorce, kteří se zde mohli zfetovat a poslouchat metalovou hudbu. V jedné věci se ale odlišoval: „Několik členů byli zarytí satanisté, kteří uctívali ďábla a zacházeli tak daleko, že praktikovali hrůzné zvířecí oběti,“ píše Ward. Přestože se většina těchto „zhulenců“ ničeho podobného nedopouštěla, vsadili na to, že pověsti o uctívání ďábla jim dodají auru tajemna a hrůzy. Jeden z členů gangu Mara Salvatrucha vyprávěl Wardovi o svém zasvěcení do gangu. „Šli jsme na hřbitov a přísahali jsme tak, že jsme si navzájem vypili krev,“ řekl. „Vzali jsme si nůž, pořezali si ruce a pak jsme krev vypustili do poháru, abychom ji vypili. Vykouřili jsme hodně trávy a pak jsme rozřezali kočku.“ Hrůzné pověsti nelhaly Před sedmi lety bylo více než tucet členů gangu obviněno nejméně z osmi vražd na území USA. Americká policie prohlásila, že gang, označovaný za „nejobávanější na světě“, údajně obětuje nezletilé dívky při satanistických rituálech. Washington post potvrdil, že pověsti o tom, že gang uctívá ďábla a praktikuje rituální oběti, jsou pravdivé: „Je to poprvé, co byly v USA předloženy důkazy o údajné účasti jeho členů na satanistických vraždách.“ Naše paní Svatá Smrt Podle starší zprávy z Mexika se členové gangu stali přívrženci místního kultu Santa Muerte (Naše paní Svatá Smrt). Jedná se o personifikaci smrti a světici v lidovém katolicismu. Vyšetřovatelé nalezli v domech údajných nájemných vrahů spojených s gangem Mara Salvatrucha oltář zasvěcený Santa Muerte se jmény těch, kteří se měli stát jejími dalšími oběťmi. Detektivovi z protigangové jednotky jeden člen gangu vysvětlil, že když jdou někoho zabít, žádají o nadpřirozenou ochranu. „Nevím, jestli to sloužilo jako ochrana, nebo jestli jim to fungovalo, ale podle toho, co říkal, byl tento člen gangu už dvakrát zachráněn,“ řekl vyšetřovatel. Předseda evangelické aliance César Vásquez k tomu poznamenal: „Je to něco negativního, protože se vzývá Satan. Výsledkem je prokletí země a rodiny. Plánují páchat zlo a vzývají temnotu, aby se pomstila případným nepřátelům.“ Nejnebezpečnější sekta: Kromě násilí a zastrašování používá i další hrůzné metody Číst více Jsem satanista – smím všechno R. Bunker a J. Sullivan ve své studii dospěli k závěru, že gangy a kartely přijaly narkokulturu a rituální praktiky jako součást své sociální a skupinové identity. Někdy rituální praktiky používají k ospravedlnění násilí nebo je využívají během násilných útoků. Toto symbolické násilí jim slouží k tomu, že ospravedlňuje sociální banditismus a formuje skupinovou identitu. Jinými slovy, s pomocí temných sil a s mocným gangem za zády „si můžu dovolit všechno a nikdo si na mě netroufne“. Zdroj: autorský text KAM DÁL: Zásah proti sektě se změnil v krveprolití. FBI udělala fatální chybu

Čas načtení: 2024-05-09 12:03:27

Francisco, Michael C.

Autor: Jirka Cooper Datum: 09.05.2024 12:03:27 Příjmení:Surname:FranciscoFranciscoJméno:Given Name:Michael CabellMichael CabellJméno v originále:Original Name:Michael Cabell "Cisco" FranciscoFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovníkColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:29.07.1945 San Antonio / 29.07.1945 San Antonio / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:11.11.2011 Pensacola / 11.11.2011 Pensacola / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- místovelitel 66. křídla elektronického boje- vice Commander of the 66th Electronic Combat WingJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- 28.04.1972 se musel katapultovat, ale byl zachráněn- on April 28, 1972 was forced to eject and but was rescued Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orghttps://valor.militarytimes.com/hero/3455www.findagrave.com

Čas načtení: 2024-05-19 11:54:08

Dent, Elliott E. Jr.

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.05.2024 11:54:08 Příjmení:Surname:DentDentJméno:Given Name:Elliott EstillElliott EstillJméno v originále:Original Name:Elliott Estill Dent Jr.Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:majorMajorAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:12.08.1921 Oakley, Okres St. Mary's, Maryland / 12.08.1921 Oakley, St. Mary's County, Maryland / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:28.08.1993 Mountain Brook, Okres Jefferson, Alabama / 28.08.1993 Mountain Brook, Jefferson County, Alabama / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)--Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války s 6 sestřely- 01.11.1944 byl sestřelen japonským torpédoborcem, nakonec byl zachráněn a ve své jednotce se vrátil o 2 týdny později- american army fighter ace of WW2 with 6 claims- on 01.11.1944 was shot down by japanese destroyed, and was rescued and returned to his unit on November 14Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orghttps://valor.militarytimes.com/hero/22874www.findagrave.com

Čas načtení: 2024-06-09 16:34:32

Zachráněná Noa se shledala se smrtelně nemocnou matkou, Almogovi zemřel otec den před jeho vysvobozením

Noa Argamaniová krátce po svém osvobození ze spárů Hamásu navštívila v nemocnici v Tel Avivu svou smrtelně nemocnou matku Lioru. Ta má nádor mozku. Další ze zachráněných, Almog Meir Jan, si naopak musel vyslechnout tragickou zprávu. Když šli informovat jeho otce, že byl mladík zachráněn, nalezli ho mrtvého.

Čas načtení: 2024-06-17 18:12:33

Ve Středomoří ztroskotaly dvě lodě, zemřelo nejméně 11 migrantů

Deset těl bylo nalezeno po havárii prvního plavidla, jeden člověk zemřel krátce poté, co byl zachráněn z druhého. Po desítkách dalších lidí se pátralo.

Čas načtení: 2024-06-23 16:15:00

Lukas se při túře ztratil na 10 dní: Pil vodu z bot a jedl lesní plody

Muž z Kalifornie byl po deseti dnech zachráněn. Američan se prý před prací vydal na tříhodinovou procházku, jenže se brzy ztratil. S sebou měl pouze nůž a baterku. Přežíval na lesních plodech a vodu pil z bot. 

Čas načtení: 2024-07-02 11:34:00

První letní ABC: 50 let metra v Praze, divocí koně, podruhé V hlavě!

První letní ábíčko přináší pestrý mix dech beroucích novinek z přírody, vědy, techniky i popkultury. Co vám nesmí uniknout? Pražské metro slaví, divocí koně z Austrálie, Pixar se vrací, tajemství pyramid odhaleno, Hubble zachráněn... plus nový komiks s Pérákem, vystřihovánky a ještě více. Podívejte se do nového ABC