Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-09-24 12:45:46

Nový azylový plán EU, aneb "Pes jitrničku sežral"

Myšlenka na redistribuci běženců po EU je, jak se zdá, takzvaně nemrtvá. Už když Němci v létě přebírali vedení EU, hovořilo se v médiích o tom, že jedním z cílů jejich předsednictví by měla být reforma azylové a migrační politiky unie. (Spiegel, ZDF, Handelsblatt). Připomeňme raději, že současnou šéfkou Evropské komise je dlouholetá spolupracovnice kancléřky Merkelové, Ursula von der Leyen. Stručný přehled základních bodů plánu najdete v českých médiích: Echo 24, iDnes, a to i s dosti důležitou informací, že součástí systému má být “v krizových situacích” takzvaná “povinná solidarita”. Hlavní zádrhele Než půjdeme dále – originál plánu (PDF) je ke stažení tady. Nuže, co mě v tomto návrhu zaujalo nejvíce? Systém povinné solidarity (fuj!) v krizových situacích se má realizovat dvěma prostředky. Buď tím, že si země rozdělí běžence rovnou, nebo tím, že se postarají o návrat nějakých odmítnutých žadatelů k nim domů. Tomu druhému se říká „return sponsorship“. Děsí mě skutečnost, že náš ministr vnitra Hamáček už ve středu řekl, že o systému repatriací je Česko ochotné diskutovat. Ony jsou totiž v té navrhované smlouvě hned dva špeky, o kterých on sám možná ani neví, protože bych tipoval, že to PDF ještě ani nečetl – a v našich novinách to nikde nebylo. Špek číslo jedna se nachází na stránce 75 dokumentu. Stát, který se přihlásí k „return sponsorship“ nějakého toho odmítnutého migranta, bude mít na repatriaci dotyčného osm měsíců, v případě krizové situace dokonce jen čtyři měsíce. Uplyne-li tato lhůta, musí si dotyčného ilegála převzít! (Schovává se to tam pod pěkným slovem transfer, přesun. Prostě si jej z té Morie či Lampedusy odvezeme k sobě.) Podle německých novin je přitom v současné době u většiny odmítnutých žadatelů problém v tom, že nemají papíry. Buď proto, že dělají obstrukce sami, nebo proto, že je dělá jejich domovský stát. Ve světle této skutečnosti se mi tedy „return sponsorship“ jeví jako mimořádně nelákavý instrument. Špek číslo 2 se nachází o deset stránek dále, na straně 85, kde se hovoří o použití detence. Odmítnutí migranti bez nároku na azyl smějí být při návratové proceduře omezeni na svobodě jen individuálně, detence přichází v úvahu jen jako poslední možné řešení (as a last resort), nikoliv standardně (would not be subject to detention as a rule), a to nanejvýš na 2×12 týdnů, prvních dvanáct týdnů při zjišťovacím řízení před rozhodnutím o azylu a druhých dvanáct týdnů před možnou deportací. To proto, aby nebyla porušena lidská práva dotyčné osoby. Jinými slovy, nejen, že si stát, třeba Česká republika, bude po několikaměsíční lhůtě povinen si odmítnutého žadatele o azyl, tj. ilegála, který nemá vůbec žádný právní důvod se nacházet v Evropě, převézt k sobě domů, ale ke všemu bude mít problém jej vůbec zavřít. Jaká je pravděpodobnost, že toho člověka pak ještě někdy někde najdete? Každý normální jedinec se v momentě, kdy se ocitne na svobodě, pokusí zmizet v nějakém ghettu. Toto je naprosto šílené navrhované opatření a Babišovi, Hamáčkovi a spol. můžu doporučit jediné – hoďte jim to na hlavu. Absence logiky Navrhovaný „return sponsorship“ je zoufale stupidní i z hlediska prosté vyjednávací dynamiky. Zkuste si to představit. Snažíte se vrátit nějaké lidi na základě readmisní dohody zpátky do rozvojového světa – a vaše protistrana, ať už je to Afghánistán nebo Pobřeží slonoviny, ví přesně, že máte stanovenou konkrétní lhůtu, ve které byste to chtěli stihnout. Vůbec toho tam nebudou zneužívat k nějakým dalším ústupkům, že ne? Jsou to jistě samí poctiví lidé, jeden Mohamed Dušín vedle druhého! Byrokracie rozvojových zemí Asie a Afriky je vůbec celosvětově známá svým vstřícným a rychlým postupem v mezinárodních záležitostech, bez jakéhokoliv sklonu k sebeobohacování, úplatkářství, úmyslnému zdržování atd. A pro jejich nejvyšší šéfy, tamní politickou elitu, platí samozřejmě totéž. Úplný klášter plný nezištných Buddhů. Proto ty země taky tak prosperují a nikoho by ani nenapadlo odtamtud utéct. Paradoxní je, že ten samý dokument, který toto navrhuje, o pár desítek stran dříve (45–46) pláče nad tím, že stávající readmisní dohody nejsou dostatečně využívány a že neochota třetích zemí přebírat své vlastní občany zpět je docela potíž: “Neochota či nedostatek kapacity třetích zemí při spolupráci na návratu vlastních občanů je dodatečnou výzvou. (Někdo se v rámci manažer-speaku naučil, že se neříká „problém“, ale „výzva“, pozn. MK.) Přijímání vlastních občanů zpět je podle mezinárodního práva povinnost, ale v praxi mnoho států při tomto úkolu dostatečně nespolupracuje. Ačkoliv značné úsilí Komise v tomto směru za uplynulá léta přineslo určité zlepšení, celkově zůstává spolupráce na readmisích výzvou.“ Toto působí dojmem, že různé kusy dokumentu nejenže psali různí lidé, ale že si to po nich nikdo ani nepřečetl. Nebo že třeba ano, ale je natolik vycvičen v absenci logiky, že mu to ani nepřijde divné. Stěžovat si na dlouhodobě pokulhávající funkčnost nějakého existujícího mechanismu a o kus dále navrhnout zavedení nových postupů, které na funkčnost toho mechanismu spoléhají, je naprosto fascinující duševní pochod. Buď ti navrhovatelé věří, že teď se něco změní a EK dojedná nové readmisní dohody, jejichž plnění nebude – na rozdíl od těch stávajících – takzvanou výzvou. Nebo, a to je klidně možné, nad tím nepřemýšleli vůbec. Přemýšlející lidi asi tenhle druh práce zas tolik neláká. Banality, nebo průšvih? Ještě pár dalších zajímavých momentů z navrhovaného dokumentu, které jsem našel. Strany 78 a 84 – právo na slučování rodin se má rozšířit i na sourozence žadatele. Ani se tam nemluví o nezletilých sourozencích, prostě jen siblings bez bližšího určení věku. Nemají takoví sourozenci náhodou taky manželky a děti? Jak široký pak ten strom akceptovatelných rodinných příslušníků bude? Připomínám, že v takovém Nigeru je aktuální průměrný počet dětí na ženu sedm, takže o takové sourozence nemusí být nouze. Navíc se nebavíme o novorozencích, ale o lidech, kteří se narodili dejme tomu v rozsahu let 1990–2005, kdy byla fertilita i v Asii a Africe měřená počtem dětí na ženu vesměs vyšší než dnes. Taktéž strana 84 – u těch, kdo nějakou formu mezinárodní ochrany dostanou, se má zkrátit doba k získání trvalého pobytu z pěti na tři roky. Prý to má být nástroj motivující k integraci do společnosti. Jak by řekl ostravský klasik: Proč, kurva, proč? Strana 85 – nárok na dávky a jiné plnění by dotyčný měl jen ve státě, kam bude přidělen. (Right to material reception conditions.) Jinými slovy, snaha zafixovat jedince přidělené do Rumunska opravdu v Rumunsku, a do Česka v Česku. To by bohužel opravdu mohlo fungovat. Všichni ti, kdo se utěšují, že by přidělení migranti stejně rychle utekli do Německa – pozor na věc! Strana 86 – evropské úřady spolupracující při posuzování azylových žádostí musejí při sdílení informací chránit osobní data migrantů a brát přitom v úvahu jejich zranitelnost. Toto je natolik nicneříkající, že může jít o naprostou banalitu nebo naprostý průšvih. Co se tím vůbec myslí? Jak se to bude vykládat? Nebude komunikace úřadů v praxi zatížena takovou tunou papírování, že ji to bude ochromovat? Máme s čím bojovat Tento článek už začíná být docela dlouhý, mezinárodní reakce si tedy necháme na příště. Výše zmíněný dokument má i pár pozitivních momentů, například to, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí by do budoucna nemělo odkladný účinek, aby se neprotahovalo návratové řízení. To by byl jistě krok vpřed. Readmisní procedury, které tvoří jeden z jeho pilířů, jsou ale pojaty naprosto slabomyslným dojmem. Autoři sami přiznávají, že až dosud to moc dobře nefungovalo, ale jaksi spoléhají, že tentokrát začne. Kdyby takhle postupoval elektrikář při práci na vedení, dávno by ho to usmažilo. Bohužel ve světě úředníků se může stát, že takový druh přístupu se převtělí v platný zákon. Čtenáři moji, máme zase s čím bojovat. Tuhle příšernost musíme sklátit zpátky do sarkofágu, ze kterého vylezla. Hned teď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2025-01-02 11:51:02

Jak najít práci, ve které se budete cítit užiteční?

Jak najít práci, ve které se budete cítit užiteční? redakce Čt, 01/02/2025 - 11:51 Práce a Kariéra Klíčová slova: tvůrčí práce nová práce nové zaměstnání sociální práce smysluplná práce vhodná rekvalifikace Tipy Nevíte, čím byste se živili, ale přitom vás podobné práce lákají? Pak rozneste po veřejných nástěnkách určených k inzerci dotaz, co by lidé uvítali za pomoc a své telefonní číslo, aby vám poslali SMS. Můžete rychle zjistit, že je ve vašem okolí mnoho seniorů, kteří se nemají na koho obrátit, když potřebují nakoupit, uklidit, dovézt k lékaři apod. Sice nejde o možnost, jak si vydělat miliony, ale uživit se tak dá a navíc jde o práce, které vás budou hřát na srdci. Jestliže vás láká zkusit si práci „kamioňáka“, floristky, pokladní či jakákoli jiná, úřad práce aktuálně nabízí lidem možnost absolvovat rekvalifikační kurz, který jim buď uhradí, nebo uhradí velkou část jeho ceny. Zkuste práci snů, třeba vás natolik chytne, že u ní zůstanete. Kdy jindy to zkusit, než v době, kdy vás stávající zaměstnání štve, nebo jste na „rodičáku“, který vám za pár měsíců končí? O lidech na ÚP ani nemluvě… Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Tvořte nebo poskytujte služby Drtivou většinu naplňují činnosti, do kterých vkládají kus sebe. Je ale důležité věnovat se při těchto pracích péči o své duševní zdraví a nevydávat ze sebe víc, než je nám příjemné. Stejně tak není možné „jet na úkor sebe“, tedy neumět odmítnout a nastavit si hranice, nebo pevnou pracovní dobu. Příkladem jsou pečovatelky a další sociálně zaměřené pozice. Terénní pracovníci a pracovnice mnohdy jedou za klientem i ve svém volnu, protože vědí, že nemá možnost pomoct si ani povolat na pomoc někoho jiného z rodiny. Třeba, když jsou příbuzní daleko. I při péči o malé děti se můžete cítit užitečně, nemusí jít přitom o nejmenší děti. Skvělé je vést kroužek, věnovat se tomu, co vás baví a čemu rozumíte, a toto učit děti. I tady ale nesmíte jít za hranice svého pohodlí. Dělejte lidi krásnými a spokojenými, budete spokojeni i vy Změnit můžete pracovní profesi i tím, že začnete působit jako kadeřník, pedikér, masér, hodinový manžel či hodinová manželka, která uvaří, vypere, uklidí, ale také třeba jiné ženě nabarví vlasy požadovanou barvou, kterou si klientka na své riziko připraví, nebo pomůže s výzdobou na narozeninovou párty… Pokud máte umělecké vlohy, můžete se živit i tím, že začnete vytvářet obrazy, budete psát pohádky, budete objíždět školky a školy s divadýlkem, ideálně, když budete mít někoho „k ruce“, můžete se živit zpěvem, hrát na hudební nástroj a bavit lidi na oslavách… Možností je mnoho. Dobré je dělat profesi, která je ve vašem kraji či okolí žádaná. Třeba tam, kde lidé chovají zvířata, můžete nabídnout sečení trávy, její sušení, obracení a sklizeň. I v zahradách můžete nabídnout péči o zeleň. Ve městech ocení rodiče hlídání dětí, ať už přes den nemocných „mrňat“, které nemohou být doma sami a babička je daleko, nebo večer, když si chtějí užít společnou večeři. Stačí najít si několik pravidelných klientů a minimálně o přivýdělek máte postaráno. Přidat komentář Foto pixabay.com text redakce Spousta z nás má zaměstnání, u něhož alespoň tu a tam uvažuje o tom, že z něj odejde a začne pracovat jinde. Nejen jinde, ale také jinak, úplně změní své zaměření. Kupříkladu ajťáci, kancelářské pracovnice, ale také ti, kteří pracují ve výrobních firmách „u pásu“ se cítí mnohdy bez výsledků. Byrokracie, papírování, rutina, při které stejně není vidět výsledky, den co den ta stejná práce. Jak to změnit, abyste měli konečně pocit, že to, co děláte, má smysl a naplňuje vás?

Čas načtení: 2025-10-14 20:07:50

Ptydepe se vrací na jeviště. V pražských Vršovicích hrají Havlovo Vyrozumění

Vršovické divadlo Mana uvádí Vyrozumění, jednu z prvních her Václava Havla. Jejím tématem je umělý jazyk ptydepe – místo toho, aby byl prostředkem porozumění, tak se ukazuje jako nástroj intrik a absurdní byrokracie. Nové nastudování hry připravilo pražské divadlo k šedesátému výročí její světové premiéry.

Čas načtení: 2025-06-17 17:13:47

„Putin nepočká, až si vyřídíme papíry.“ EU slibuje obrannému průmyslu méně byrokracie

Evropská komise dnes představila další sadu návrhů na omezení byrokracie nazvanou Omnibus, tentokrát chce zjednodušit život obranným firmám. Nově by se mohl zavést například zrychlený režim povolování obranných projektů. Co dalšího balíček obsahuje a co na něj říká průmysl? The post „Putin nepočká, až si vyřídíme papíry.“ EU slibuje obrannému průmyslu méně byrokracie appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-11-13 16:24:36

Méně byrokracie pro firmy. Europoslanci schválili úlevy v podávání zpráv o udržitelnosti

Europoslanci dnes odsouhlasili snížení byrokracie a zmírnění zátěže pro firmy v souvislosti s podáváním zpráv o udržitelnosti. The post Méně byrokracie pro firmy. Europoslanci schválili úlevy v podávání zpráv o udržitelnosti appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-06 20:00:00

Byrokracie brzdí růst menších podniků v Česku. Komplikuje žádosti o státní podporu i zavádění inovací

Malé a střední podniky hrají v české ekonomice klíčovou roli. Tvoří více než 60 procent všech ekonomických subjektů a přes 70 procent zaměstnanosti. Přesto se stále potýkají s vážnými překážkami, které zpomalují jejich růst. Výrazným problémem je pro ně byrokracie a složité regulatorní požadavky, jež komplikují podnikání především menším z nich. Na to, že by své podnikání ukončila, nepomyslela v minulém roce jen čtvrtina respondentů aktuálního průzkumu platformy Instant Research a Hospodářské komory ČR.

Čas načtení: 2024-10-22 09:58:49

Místo večerek startupy. Předsudky mizí, větší problém je byrokracie, říkají vietnamští podnikatelé

Druhá generace Vietnamců v Česku mění způsob vietnamského podnikání. Zaměřují se na nové obory a moderní přístupy, pořád ale čelí systémovým překážkám. Článek Místo večerek startupy. Předsudky mizí, větší problém je byrokracie, říkají vietnamští podnikatelé se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-25 10:00:00

České firmy a nekonečný boj s papírovou hydrou

Věru, český podnikatel je hrdina moderní doby. Neštítí se bojovat s draky, kteří se jmenují „Vyplňte formulář B-38 v trojím vyhotovení“ nebo „Doložte potvrzení o neexistenci černé díry na pozemku“. Jeho meč? Propiska s červeným inkoustem. Jeho štít? Desky s razítkem „Schváleno“. A přece, jak praví staré moudro: „Čím více hlav hydře usekneš, tím více formulářů ti vyroste.“ Byrokracie, nebo spíš byro-kracie? Stát je jako starostlivá tchyně: stále má rady, jak uklidit dvorek, i když nemá kurník.   České firmy trápí nejvíc byrokracie, regulace a nedostatek lidí - Novinky

Čas načtení: 2025-05-03 12:16:16

Většina lidské činnosti je zacyklená

Jaký smysl má lidská aktivita, která nijak neprospěje lidem například válka nebo zbytečná byrokracie. Lidská aktivita, která nijak neprospěje lidem jako válka nebo zbytečná byrokracie má z filozofického hlediska často negativní smysl, tedy smysl ve svých důsledcích, ukazuje na selhání hodnot, institucí nebo řízení. Z praktického hlediska ale může mít. Smysl pro mocenské elity válka… Číst dále »Většina lidské činnosti je zacyklená

Čas načtení: 2025-05-14 14:43:24

Zjednodušení zemědělské politiky farmářům ušetří peníze a uleví od byrokracie, očekává Komise

Kontroly zemědělců by se měly podle Evropské komise snížit na jednu za rok. Díky omezení zbytečné administrativní zátěže by se pak zemědělci mohli místo papírování soustředit na svou práci, uvedl na tiskové konferenci v Bruselu eurokomisař Valdis Dombrovskis. The post Zjednodušení zemědělské politiky farmářům ušetří peníze a uleví od byrokracie, očekává Komise appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-05-15 18:00:00

Polovina byrokracie nevzniká v Bruselu, ale doma, říká europoslankyně Vrecionová

Byrokracie, klimatická změna, rostoucí ceny vstupů, nezájem mladých. To jsou podle europoslankyně Veroniky Vrecionové (ODS/ECR) čtyři hlavní problémy, které trápí evropské zemědělce. Česká předsedkyně Výboru Evropského parlamentu pro zemědělství a rozvoj venkova věří, že pomoci může větší flexibilita. Přesto v podcastu EU Perspectives připouští, že za velkou část byrokracie si mohou národní státy samy.

Čas načtení: 2025-06-10 11:31:54

Obranný průmysl brzdí byrokracie, připouští Komise. Představí návrh na zjednodušení pravidel

Evropská komise představí příští týden návrh, který by měl vládám členských států Evropské unie poskytnout větší flexibilitu v oblasti zadávání veřejných zakázek v oblasti obrany a usnadnit přístup k evropským fondům. Dnes to uvedl eurokomisař pro obranu Andrius Kubilius. The post Obranný průmysl brzdí byrokracie, připouští Komise. Představí návrh na zjednodušení pravidel appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-10-13 15:00:10

Byrokracie bere malým firmám 41 miliard ročně. Podnikatelé varují před ztrátou dechu

Papírování připraví malé firmy v Česku o 67,6 milionu hodin práce ročně – v přepočtu o 41 miliard korun, které by jinak mohly skončit v investicích. Nová studie zároveň ukazuje, že i částečná digitalizace by ekonomice přidala přes 42 miliard. The post Byrokracie bere malým firmám 41 miliard ročně. Podnikatelé varují před ztrátou dechu appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-01-07 10:49:24

Proč je byrokracie tak pomalá?

Evoluce je jako kuchař a vše co je živé to jsou polotovary které evoluce proměňuje v chutný pokrm. Občas se nějaký polotovar nepovede a tak z něj neudělá evoluce chutný pokrm, polotvary nejsou jenom u jídla najdeme je i tam kde bychom je nečekali, třeba lidské zákony a normy jsou často takovým polotovarem co se… Číst dále »Proč je byrokracie tak pomalá?

Čas načtení: 2026-01-27 11:17:15

Vrecionová: Zemědělská politika potřebuje méně byrokracie a více flexibility

Evropská unie začala couvat od nejtvrdších regulací v zemědělství. Podle europoslankyně Veroniky Vrecionové (ODS) je první zjednodušující balíček jen začátek – skutečný test přijde s novou společnou zemědělskou politikou po roce 2028. The post Vrecionová: Zemědělská politika potřebuje méně byrokracie a více flexibility appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-02-09 15:43:34

Proč je byrokracie tak pomalá?

Evoluce je jako kuchař a vše co je živé to jsou polotovary které evoluce proměňuje v chutný pokrm. Občas se nějaký polotovar nepovede a tak z něj neudělá evoluce chutný pokrm, polotvary nejsou jenom u jídla najdeme je i tam kde bychom je nečekali, třeba lidské zákony a normy jsou často takovým polotovarem co se… Číst dále »Proč je byrokracie tak pomalá?

Čas načtení: 2026-02-10 16:25:00

Evropa v pasti byrokracie? Nadějí na restart je 28. režim i lehký protekcionismus

Evropské firmy ztrácejí dech. Dusí je nekonečné papírování, drahé energie a kritický nedostatek kapitálu. Řešením má být revoluční „28. režim“ pro podnikání a odvaha nebát se chránit vlastní trh. Česko v tom může hrát klíčovou roli. The post Evropa v pasti byrokracie? Nadějí na restart je 28. režim i lehký protekcionismus appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-04-14 16:30:12

Konference ÚSPĚŠNÉ ČESKO: Antibyrokratické balíčky ani evropské omnibusy nestačí. Podnikatelé žádají systémové řešení přebujelé regulace

Bez systémové brzdy zbytečných regulací a byrokracie, které dusí podnikání, se česká ekonomika neobejde. Účastníci konference Úspěšné Česko: Bez zbytečných regulací a byrokracie se shodli, že nové povinnosti musí stát průběžně vyhodnocovat a...

Čas načtení: 2024-02-15 18:10:59

Hlavní zprávy - rozhovory a komentáře: Odpolední publicistika: Inflace za leden je nízká. Dohoda farmářů s premiérem. Šíření černého kašle

Jaký význam má nízká lednová inflace pro průmyslové podniky? Dočkáme se snižování cen? Na čem se domluvili čeští farmáři s premiérem Fialou? Bude v zemědělství méně byrokracie a víc peněz? A proč se v Česku šíří černý kašel a jak účinné je proti němu očkování?

Čas načtení: 2024-02-06 15:31:00

Jurečkovo sloučení dávek? Expert: Nestačí změnit pravidla, lidem se musí pomoct

Sloučení čtyř sociálních dávek do jediné, zjednodušení byrokracie a motivace příjemců k větší aktivitě je podle Davida Šmejkala z Poradny při finanční tísni krokem správným směrem. Stát by ale podle něj měl lidem výrazně pomoci, aby se s novými pravidly dokázali sžít. „Bez pomoci s tím, aby se nutným nově zamýšleným změnám přizpůsobili, by mohlo dojít k mnoha sociálním problémům,“ varuje.

Čas načtení: 2024-02-13 07:28:12

Evropa likviduje sama sebe, řekla Balaštíková k situaci v zemědělství. Bendl žádá přísnou kontrolu dovozů

Napříč Evropou v posledních týdnech bouří zemědělci. S traktory blokují důležité dopravní tepny, aby upozornili na problémy svého odvětví. A i když ty se v jednotlivých zemích mírně liší, základní teze nespokojenosti zemědělců jsou společné: tlak na ceny, byrokracie nebo neschopnost konkurovat levným dovozům z třetích zemí. Podle místopředsedy sněmovního zemědělského výboru Petra Bendla (ODS) jsou problémem právě levné dovozy, členka výboru Margita Balaštíková (ANO) zase jako zásadní vidí neschopnost Evropy pomoct sama sobě.

Čas načtení: 2024-02-13 11:54:00

Snížit byrokracii či zastropovat dotace navrhuje Asociace soukromého zemědělství

Praha - Snížení byrokracie, zastropování dotací nebo zachování současné podoby takzvané redistributivní platby patří k deseti návrhům, které Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) předložila premiéru...