Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-21 13:43:54

Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání

Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání redakce Út, 05/21/2024 - 13:43 Stavba a Rekonstrukce Klíčová slova: lokální rekuperace primavent.cz čerstvý vzduch větrání Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Čerstvý vzduch Pravidelné větrání byste neměli podceňovat, čerstvý vzduch je důležitý pro celkový komfort v interiéru. Nicméně často v zimě se nám větrat nechce, abychom domů nepouštěli studený vzduch. Důvody pro instalaci lokální rekuperace mohou být různé, nicméně výsledkem je vždy čistý a čerstvý vzduch. Kvalita ovzduší je tak lepší, díky čemuž se snižuje riziko respiračních onemocnění, alergií či astmatu. V podstatě bez práce můžete mít doma stále stabilní teplotu a vlhkost. Prostředí domácnosti je tak zdravější a příjemnější. Úsporný provoz Ačkoli provoz rekuperace není zdarma, nezasáhne váš rozpočet nějak zásadně. Provozní náklady jsou nízké. Investice se vám přitom brzy vrátí. Odvětrávání přijde vhod v létě i v zimě. Zařízení dokáže z interiéru odvádět teplo a využít ho pro předehřátí čerstvého vzduchu, který proudí zvenku. Ve výsledku díky tomu lze i snížit spotřebu energie na vytápění. Snadná instalace Jednou z velkých výhod je, že lokální rekuperace nevyžaduje složitou instalaci. Celý proces je poměrně jednoduchý a nevyžaduje vysoké náklady. Nemusíte provádět rozsáhlou rekonstrukci, abyste mohli zajistit optimální větrání. Díky tomu se zařízení hodí pro novostavby i starší objekty. V tom spočívá důležitý rozdíl oproti centrální rekuperaci vzduchu. Flexibilní řešení K dispozici jsou rozmanité modely, snadno tak vyberete to pravé přesně dle svých potřeb. Obecně se však doporučuje zvolit jednu jednotku pro pokoj o velikosti do 25 m2. Do větších místností je lepší instalovat jednotky dvě. Záleží na vás, pro jaké řešení se rozhodnete. Oblíbeným řešením je umístit jednotku do ložnice, kde zajistí příjemné ovzduší pro zdravý spánek. Další jednu či dvě pak můžete umístit do obývacího pokoje, jelikož jde o místnost, ve které trávíme značnou část dne. Případně se hodí i do dětského pokoje. Nicméně využití má nejen u rodinných domů a bytů, ale i kanceláří a různých komerčních prostor. Praktické tipy Údržba rekuperace vzduchu není složitá, nicméně nabízí se pár praktických tipů, které byste měli znát. Nezapomínejte pravidelně čistit filtry. Jednou za čas je dobré obrátit se na profesionály, kteří zajistí špičkové vyčištění. I když máte vzduchotechniku, je dobré občas i klasicky vyvětrat otevřením oken. A to zejména po vaření či úklidu – vzduch se tak rychleji vyčistí. Krátké a intenzivní větrání přitom neovlivní teplotu v místnosti. V zimě můžete využívat nižší výkon, jelikož není nutná taková intenzita rekuperace. Díky tomu zabráníte zbytečnému úniku tepla. V létě se pak vyplatí zapínat větrání hlavně v noci, kdy je vzduch chladnější. Udržíte tak v interiéru příjemnou teplotu. Moderní technologie Kromě toho, že máte na výběr z různých modelů s odlišným designem a výkonem, můžete se rozhodovat také dle dostupných funkcí. Obecně se jedná o moderní zařízení se snadným ovládáním. Využít lze ovládací panel, ale i ovladač na dálkové ovládání či dokonce chytrý telefon. Hodí se také různé senzory. Ty monitorují kvalitu vzduchu, hladinu CO2 a další parametry – díky tomu může rekuperace fungovat zcela automaticky. Spolehlivou vzduchotechniku, která jde s dobou, naleznete na: https://primavent.cz/. Vzhledem k tomu, že se nabízí různé parametry, dle kterých se můžete rozhodovat, dopřejte si dostatek času na výběr. Díky tomu vyberete optimální model, který zajistí komfortní a zdravou domácnost. Přidat komentář Zdroj foto 1: VisualProduction / Adobestock.com Zdroj foto 2: New Africa / Adobestock.com Lokální rekuperace představuje praktické vybavení domácnosti. Díky ní budete mít doma stále čerstvý vzduch, aniž byste museli otevírat okna. Tato chytrá technologie nabízí řadu výhod a můžete s ní získat i více než příjemné klima.

Čas načtení: 2025-07-04 13:30:52

Chystáte se do Egypta? Pozor lokální SIM karty, varuje český operátor

Plánujete cestu do Egypta? Dejte si pak pozor na lokální SIM karty Každý telefon s jejich SIM totiž musí být registrován patřičnému úřadu Pokud tak neučiníte, nezaplatíte 38,5% clo, SIM vám do 90 dnů „odstřihnou“ Egypt patří stabilně k nejoblíbenějším dovolenkovým destinacím českých turistů. Relativně levná země na severu Afriky, klidné moře a mimo hlavní sezonu i velmi příjemné podnebí pro letní dovolenou. Nicméně návštěvníci musí často řešit alternativní SIM kartu, protože Egypt nepatří do evropského roamingového prostoru. Jednou z možností je nákup lokální SIM karty od tamních poskytovatelů, ale před touto možností nově varuje český operátor O2. Přečtěte si celý článek Chystáte se do Egypta? Pozor lokální SIM karty, varuje český operátor

Čas načtení: 2020-05-01 17:35:04

2020 – Bod obratu?!

Vynikajúci tematický špeciál Centra globálních studií, interdisciplinárneho pracoviska Filozofického ústavu Akadémie vied ČR, obsahuje desať článkov o koronavírusovej pandémii zameraných na globálnu komparáciu, pokrývajúcich všetky makroregióny dnešného sveta. Na prvý pohľad, prečo „filozofi“ a nie lekári resp. virológovia? (podotýkam, že autori okrem filozofickej majú širšiu orientáciu v humanitných vedách). Zámerom bolo popísať, „ako pandémia komplikuje život spoločnosti a politiky“, teda aspekty sociologické, ekonomické, politologické, filozoficko-etické a sociálno-psychologické. Nijako nechcem znevažovať vážnosť odborníkov na vírus, čím dlhšie však mimoriadne obmedzenia trvajú, tým viac nadobúdajú na naliehavosti práve uvedené aspekty, teda spoločenské dopady prijatých opatrení. Dostatok argumentov v prospech tejto tézy nájdeme v uvedenom špeciáli CGS Globální pandemie, lokální přístupy. Na Slovensku máme hysterické (v zmysle nezvládnutých emócií) tlačové konferencie na dennom poriadku. Nechce sa mi veriť, že by psychológovia alebo sociológovia nevedeli, aké dlhodobé riziko predstavuje provokovanie generačného konfliktu prostredníctvom zmätočných úsudkov a rozhodnutí. Nemal by v médiách zaznieť terapeutický hlas predmetných odborníkov? Snáď sa oslabí presadzovanie extrémneho individualizmu, ako bude narastať uvedomenie, že každý jednotlivec je závislý od druhých a spoločenstvo nereprezentuje len fikciu. Keď som ešte prednášal futurológiu, upozorňoval som na riziko pandémií popri iných možných globálnych katastrofách. Upozornil som, že nemusia mať nevyhnutne prírodný pôvod, že by sa mohli šíriť únikom z laboratórií alebo v horšom prípade ide o biologické zbrane. Podľa niektorých odborníkov sú víry SARS a Sars-cov2 geneticky modifikovanými organizmami, prinajmenšom sa to nedá vylúčiť. Už dlhší čas sa uvažuje o riziku geneticky modifikovaných plodín a potravín z dlhodobého hľadiska; keď sa pripravovala dohoda TTIP, išlo o kontroverzný bod vo vzťahu k praxi v USA. Génové inžinierstvo aktuálne poskytuje „nožnice“ (kit) CRISPR, nástroj, ktorým sa dá presne jeden konkrétny gén vystrihnúť a nahradiť iným. Domáce laboratórium si môže kúpiť hocikto za dvetisíc dolárov na stránke The Odin. Génové inžinierstvo je v súčasnosti väčším rizikom ako svojho času atómová bomba. Historik Y. Harari vo svojich knihách varuje pred možnosťou, aby sa nesmrteľnosť stala tovarom. V kontexte aktuálnej krízy si pripomíname finančnú krízu 2008. Je všeobecne známe, že masívnym dotovaním súkromných bánk z verejných zdrojov si vlády iba kupovali čas, systémové príčiny krízy zostali nedotknuté. Ďalšia ekonomická kríza by preto nastala okolo roku 2020 aj bez výbuchu pandémie, ktorý bol v tomto prípade akcelerátorom. Marek Hrubec vo svojom príspevku vystihol, že sa pred našimi očami odohráva „test lokálnych prístupov a globálnej koordinácie“. Popredný ekonóm Milan Zelený v predstihu akcentoval deglobalizáciu a relokalizáciu. Jeho názory napriek nespornej akademickej autorite (Fordham University New York) zostávali často nevypočuté. Okrem súčasnej situácie, ktorá nahráva jeho hypotézam, uvediem jeden zásadný argument. Ide o technologický bod obratu alebo štvrtú priemyselnú revolúciu. Napríklad 3D tlačiarne v zásade môžu vyrobiť hocičo, nielen rúšky, pokiaľ máme zodpovedajúci software. A vyrábajú celý produkt naraz, nie jednotlivé súčiastky, a to namieste, netreba subdodávateľov z druhého konca planéty. Takže deglobalizácia nie je iba dočasným trendom, bude organickou súčasťou globalizácie (znalosti sú globálne) a bude sa prehlbovať. Tým je daná šanca zbaviť sa financializované dominance globálnych korporácií. Pokiaľ ide o zamestnanosť, bude mať nová priemyselná revolúcia rovnako katastrofálne dôsledky ako tá prvá. Rozdiel spočíva v tom, že disponujeme spoločenskovedným poznaním a môžeme sa poučiť z histórie. Správne predpokladal, že presun pracovnej sily ako v devätnástom storočí z poľnohospodárstva do priemyslu, resp. v druhej polovici dvadsiateho storočia z priemyslu do služieb, nie je možný, pretože jednoducho niet kam pracovníkov presunúť. Takže pracovná povinnosť prestane byť ekonomickou nevyhnutnosťou. O nepodmienenom základnom príjme sa začalo seriózne diskutovať a dokonca zaznel hlas pápeža Františka. Systémovú príčinu krízy predstavuje neobmedzený ekonomický rast. Tlačiarne chrlia ničím nekryté bankovky, ktoré musia byť v obehu, hoci nesúvisia s reálnou ekonomikou. Výrobcovia musia vyrábať a spotrebitelia musia konzumovať a to bez ohľadu na reálne potreby, napokon kvázipotreby sú manipulatívne prostredníctvom reklamy. Keď sa tento šialený mechanizmus zastaví, nasleduje krach. Politici, závislí od verejnej mienky, musia tento mechanizmus podporovať, pretože ich úspech závisí od tempa rastu resp. veličiny HDP na obyvateľa. Projekt neoliberálnej globalizácie spätý s totálnou unifikáciou ľudstva má práve zabezpečiť neobmedzený rast, hoci tento objektívne narazil na ekologické limity planéty. Keď nebude dosť pre všetkých, nastáva boj o čierneho Petra, ktorý môže ľahko skončiť vojnou. Ide o to, na koho úkor prebehne nová priemyselná revolúcia, pričom efektívnym riešením je likvidácia prebytočnej populácie až na hranicu jednej miliardy. Existuje alternatíva? Niektorí autori rozpracovali koncepciu nonrastu (degrowth), inšpirovaní N. G. Roegenom. Zámerom nie je zastavenia rastu, ale dosiahnutie homeostázy. Teda optimalizácie ekonomiky prostredníctvom fungujúcej negatívnej spätnej väzby, ktorá bráni rastu entropie, na spoločnosť dlhodobej udržateľnosti nonrastu. Českí kolegovia vo svojom tematickom špeciály predkladajú dostatok impulzov na zamyslenie. V našich slovenských pomeroch ide o riziká ekonomické a politické. Presvedčil som sa, že poukazovať na riziká monokultúry automobilového priemyslu je hlasom volajúcim na púšti. Dnes vidíme, že stavať na jednu kartu je neprezieravé a riskantné bez ohľadu na to, či sa bude výroba obmedzovať s ľudskou pracovnou silou alebo nastúpi robotizácia. V čase slovenského predsedníctva v Rade EU (2016) Futurologická spoločnosť Slovenska predložila návrh vodnej stratégie, ktorá by mohla byť alternatívnym rozvojovým impulzom z domácich zdrojov. Kríza v podobe pandémie teda urýchlila situáciu civilizačného bodu obratu, v ktorom sa tak či onak nachádzame, len to prevažná väčšina ľudí nielen v našej krajine jednoducho nie je schopná alebo nechce vidieť.   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem ze slovenské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 07:11:44

Jak společnost rozděluje nedostatkové statky v době pandemie

Současná epidemie koronaviru zvýraznila důležitou otázku: jak přidělovat zdravotní péči a zdravotnický materiál. Jaká jsou tedy kritéria rozdělování? Tento problém je součástí širší problematiky, před kterou stojí společnost: jakými mechanismy rozdělovat mezi svými občany nedostatkové zdroje a na jakých principech by mělo toto rozdělování stát. Ekonomie se zabývá alokací nedostatkových zdrojů nekoordinovaným způsobem (trhem), zatímco politologie se zaměřuje na rozdělování státem, která probíhá skrze daňový systém záměrně a koordinovaně. Přesto ve společnosti existuje oblast institucí, která zůstala do velké míry mimo pozornost obou zmíněných věd a v níž alokaci důležitých statků provádí relativně autonomní, tzv. lokální instituce. Ty mohou být omezeny směrnicemi z centra (státu), přesto mají autonomii stanovit si vlastní preferovaný systém rozdělování. Příklady typů statků, které tyto instituce rozdělují a otázky ohledně principů rozdělování, které si tyto instituce v době pandemie a v jiných situacích kladou, jsou následující: Kdo a na základě jakých principů dostane nejdříve roušky a respirátory? Kdo a na základě jakých principů dostane ledvinu k transplantaci? Kdo a na základě jakých principů bude přijat na výběrovou školu? Kdo a na základě jakých principů bude propuštěn? Komu a na základě jakých principů bude přiznána adopce dětí? Je třeba se zorientovat ve velmi spletité síti rozličných principů rozdělování těchto statků. Životní šance občanů v moderních společnostech nezávisí pouze na rozhodnutích trhů nebo státu (vlády), ale také na alokacích, které provádí relativně autonomní instituce (od přijímání do mateřské školky až do domova důchodců). Život občana se tak dá popsat jako „setkávání se“ s institucemi, které mají moc mu přidělit či odmítnout statky, o které žádá. Některá rozhodnutí jsou pro občana bezvýznamná (zda dostane od univerzity přidělené parkovací místo), některá jsou však zásadní (zda obdrží nedostatkové zdravotní statky či povolání do armády v době války). Při slově „životní šance“ by měl sociální a politický vědec zbystřit pozornost. Sociální a politické vědy v rámci výzkumu sociální stratifikace zkoumají s odkazem na Maxe Webera životní šance jedinců v závislosti na jejich postavení na trhu. Je třeba si ale být vědom důležitého faktu, že životní šance lidí v moderní společnosti nejsou dané jen jejich postavením na trhu, ale jsou v nemalé míře ovlivněny i rozhodováním lokálních institucí. Domnívám se, že tento aspekt by neměl být ve výzkumech opomíjen. Principy lokálního rozdělování V rámci principů lokálního rozdělování můžeme rozlišit šest kategorií, které instituce používají (spravedlivě i nespravedlivě) při rozdělování nedostatkových statků. A/ První kategorii tvoří čtyři rovnostářské principy. 1/ Absolutní rovnost. Někteří filozofové ji vidí jako výchozí bod pro rozdělování: pokud není důvod proti, statky by se měly dělit rovným dílem. I když neexistuje shoda ohledně toho, zda rovnost je spravedlivá, je často opěrným bodem pro řešení konfliktů. Tyto rovnostářské principy však mohou být podpořeny i utilitárně. Když je celkový užitek maximalizován rovným rozdělením statku. Rovné rozdělování nedělitelného statku může být dosažena také tím, že se nedá nikomu. 2/ Lepší řešení je však rozdělovat zdroje na základě loterie, která dá každému občanu stejnou šanci statek získat. V dnešních společnostech se loterie používá například při výběru občanů do poroty a při povolávání do armády. Je však zajímavé, že dnes se obecně tento princip používá velmi málo a v souvislosti s alokací nedostatkových zdravotních statků se zavedení tohoto principu, pokud je mi známo, nediskutovalo. Přitom je v něm obsažena silná morální hodnota – rovnost všech lidí – jelikož rozděluje statky nestranně (nezaujatě). 3/ Rotace je princip, kdy každý dostane přidělený statek či závazek na určitou dobu podle předem daného řádu. Uplatňuje se při svěřování dětí do péče rozvedených rodičů nebo v podnicích při přidělování žádaných termínů dovolených. 4/ Rovné odchýlení od určité hranice. Mnoho otázek lokálního rozdělování se týká potřeby omezit celkovou produkci nějakého statku, např. mléka a s tím související mléčné kvóty, emise plynů apod. B/ Druhou kategorii tvoří principy časové 1/ Čekání ve frontě se používá při přidělování širokého množství statků (od spotřebního zboží, přes zdravotní péči až po přijímání na vysoké školy). Oproti pořadníku je ztrátou času, protože tam stačí jen poslat nebo ohlásit svůj požadavek. Přes tuto svoji zjevnou neefektivnost je přesto vysoce ceněno co do principu férovosti. Obětování času čekáním ve frontě je nahlíženo jako zásluha a ochota čekat jako míra potřebnosti daného statku. Tento princip, v souvislosti s dnešní koronavirovou krizí, však nevypadá však příliš atraktivně, protože se používá jen v těch případech, kdy neexistuje zásadní (životní) rozdíl mezi vyšší a nižší potřebností příjemců daného statku 2/ Pořadník se používá jako princip rozdělování např. operací nebo místa v mateřské školce. Přijetí k vyšetření u lékařů-specialistů je často řešeno zapsáním se do pořadníku, zatímco přístup k vyšetření u praktických lékařů se řeší čekáním ve frontě. Stejně jako při čekání ve frontě, doba čekání je znamením zdravotní potřebnosti (nemoc se časem zhoršuje). Pořadník nevyžaduje nákladné a kontraverzní rozhodování. 3/ Seniorita je kritérium při rozdělování statků a závazků, které se vztahující k práci: povýšení (nejstarších) a propuštění (nejmladších). C/ Třetí kategorii tvoří principy definované statusem: věk, pohlaví, rasa, občanství, místo residence, povolání. Věk se často bere jako pozitivní i negativní kritérium. Staří si zaslouží vyšší prioritu při rozdělování životně důležitých zdravotních statků kvůli tomu, co dali společnosti. Argument zní: úsilí předchozí generace nám umožnilo těšit se z mnohem většího životního standartu, než měla sama tato generace. Na druhé straně je zde však i protiargument: staří lidé by měli mít nižší prioritu, protože více života zachráníme tím, když přidělíme nedostatkový zdravotní statek mladým. V současné situaci se při rozdělování zdravotní péče (statků) bere věk jako negativní kritérium – za podmínky, že příjemci mají stejnou potřebu dané péče (k tomuto kritériu se dostaneme později). Gender – ženy nebyly dříve povolávány do armády, při evakuacích v případě katastrof měly přednost a také se jim i přednostně přidělovaly děti při rozvodu apod. Naopak zase nesměly volit, děti dostával přednostně do opatrování otec a byly vyloučeny z některých druhů povolání apod. Sexuální orientace – praktikuje se jako vyloučení v rozmanitých kontextech (například v některých zemích nemohou být homosexuálové přijati do armády) apod. Etnický status – různým minoritním skupinám bylo často upíráno právo volit, vstoupit do armády, zapsat se na školu či ucházet se o určité povolání apod.  Občanství, rodinný status, místo bydliště a povolání dokumentuje například to, že v 80. letech mělo mnoho transplantačních center v USA limity na počet transplantací ledvin, které bylo možné provést cizincům. D/ Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější kategorii principů rozdělování, ale schází nám obecné jméno pro tuto kategorii. Patří sem potřeba, efektivnost a dřívější přispění. a/ Potřeba je dána nízkou úrovní, definovanou nějakým kritériem. Říká nám například, že bydlení by se mělo přidělit těm, kteří žijí v nejhorších podmínkách, lékařská péče je přednostně směřována k těm, kteří jsou na tom zdravotně nejhůře. Tento princip je dnes v souvislosti epidemií koronaviru výrazně prosazován jako první kritérium při rozhodování o distribucí lékařské péče. b/ Efektivnost nám říká, že statek by se měl alokovat těm, kterým nejvíce zvýší užitek, definovaný nějakým kritériem. Někdy jde stejným směrem jako předchozí (tj. potřeba) - nejvíce se blaho zvýší u nejhůře postižených. Někdy však jde i proti – potřební jsou na tom tak špatně, že nezískají ze statků nejvíce užitku. Měly by být ledviny transplantovány nejtěžším případům anebo těm, kteří s největší pravděpodobností přežijí? Právě toto druhé kritérium se v dnešní krizi aplikuje. Obecně se uvádí, že většinou jsou jednotlivé principy upřednostňovány různými kategoriemi aktérů. Aktéři prvního řádu (v tomto případě nemocniční úředníci) se starají především o efektivní využití zdrojů, zatímco aktéři druhého řádu (v tomto případě lékaři) dávají přednost nejakutnějším pacientům. Domnívám se, že v současné situaci však obě kategorie aktérů postupují stejně – jde jim o efektivitu alokace, kterou je pravděpodobnost přežití pacienta. c/ Někdy jsou statky alokována podle toho, zda aktér nějakým způsobem dříve přispěl k tvorbě společensky ceněných cílů. Například po druhé světové válce byli demobilizováni přednostně ti vojáci, kteří na tom byli v bodovém ohodnocení za válečné zásluhy nejlépe. E/ Další kategorií jsou principy založené na moci – a to buď peněz (kupce) nebo vlivu. Zde je třeba si však uvědomit, že pokud bohatí získají statek úplatkem, není to klasifikováno jako tento princip rozdělení, protože v tomto případě došlo k porušení oficiálních principů, které byly zavedeny institucí k alokaci daného statku.  Na závěr je třeba konstatovat, že zkoumání principů lokální spravedlnosti se vzpírá generalizaci – ty jsou do velké míře vytvářeny na základě výjimek, kompromisů a jedinečných rysů, kterým se dá porozumět jen odkazem na specifický historický kontext jejich vzniku. Bude proto zajímavé sledovat, které principy rozdělování prvků zdravotních péče se objevují a budou objevovat, a to nejen u nás, ale v různých zemích a kulturách, v kontextu současné koronavirové pandemie.    Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-04-22 08:55:00

Budoucnost AI v ČR: lokální servery, vyšší bezpečnost, lepší výkon

Praha 18. dubna 2025 (PROTEXT) - Od automatizace v e-commerce přes zrychlené programování až po analýzu právních dokumentů – umělá inteligence (AI) dnes mění český byznys. Ale kde se tyto výpočty reálně odehrávají? Na jaké infrastruktuře běží, kdo ji poskytuje a jaké jsou rozdíly mezi globálním a lokálním řešením?České firmy implementují AI do svých procesů různými způsoby – některé využívají nástroje od globálních poskytovatelů, jiné se stále častěji obracejí na domácí technologické firmy. Rostoucí roli hrají lokální infrastruktury, které umožňují provoz umělé inteligence přímo v Česku, s důrazem na bezpečnost, výkon a soulad s evropskými regulacemi. Mezi přední poskytovatele těchto služeb patří společnost vshosting, která nabízí vyhrazené GPU servery optimalizované pro AI výpočty.Místní infrastruktura versus globální gigantiAI aplikace lze provozovat v infrastruktuře velkých globálních poskytovatelů jako Amazon Web Services (AWS), Microsoft Azure nebo Google Cloud, kteří nabízejí širokou škálu nástrojů pro vývoj a provoz AI modelů. Tato řešení však mohou mít pro české firmy i určité limity – například vyšší latenci, náročnější správu dat z pohledu regulací, nebo méně prostoru pro přímou zákaznickou podporu. Často přinášejí i vyšší a hůře předvídatelné náklady.Alternativou jsou lokální poskytovatelé infrastruktury, kteří umožňují provoz AI aplikací v rámci českého prostředí. Mezi hlavní výhody patří lepší kontrola nad daty s ohledem na evropskou legislativu (např. GDPR či NIS2), možnost komunikace v češtině a větší flexibilita v nastavení služeb. Pro menší a střední firmy může být navíc výhodné, že tyto služby lze využívat bez dlouhodobých smluvních závazků a s individuálním přístupem k technickému řešení.Pro firmy je zásadní chránit jejich data a ukládat je v ČeskuLokální infrastruktura může být rovněž nákladově efektivnější než globální cloudové služby, zejména pro firmy, které potřebují stálý a předvídatelný výkon. Třeba u vshostingu je zpravidla předem jasná cena – bez skrytých poplatků a s neomezeným počtem promptů v ceně u GPU, což přináší výraznou úsporu zejména při intenzivním využívání generativní AI. A Marián Holý, komerční ředitel vshosting, dodává důležitý fakt oproti globálním poskytovatelům: „Naše služby nabízejí především flexibilitu a bezpečnost. Firmy mají data plně pod kontrolou a v Česku, takže splňují GDPR, a nemusí řešit riziko, že jejich citlivé informace skončí v rukou někoho jiného.“Z tohoto důvodu roste v Česku zájem o lokální poskytovatele AI infrastruktury, kteří navíc dokážou nabídnout vysokou úroveň bezpečnosti, lepší dostupnost dat a výhodnější cenové podmínky. Firma vshosting poskytuje službu GPU-as-a-service s nejnovějšími GPU procesory NVIDIA L40S, H100 a H200, tedy vyhrazený výpočetní výkon pro AI aplikace, a provozuje vlastní moderní datové centrum v Česku. Tato řešení umožňuje firmám provozovat AI přímo v ČR, bez nutnosti přenášet citlivá data do zahraničí.Koupit, pronajmout nebo kombinovat?Firmy, které chtějí AI provozovat lokálně, dnes mají několik možností:Vlastní GPU hardware – určen velkým společnostem, jako např. automobilkám, které si budují vlastní AI clustery pro analýzu dat a vývoj nových AI řešení.Pronájem infrastruktury od lokálního poskytovatele – vhodné pro firmy, které potřebují vysoký výkon, ale nechtějí investovat do vlastních GPU serverů. Tuto možnost využívá hlavně e-commerce, nebo IT firmy. Jedná se o cenově nejpříznivější řešení.Hybridní model – kombinace vlastních serverů a cloudu, nebo lokálních a globálních poskytovatelů. Přičemž jejich citlivá data zůstávají v ČR u lokálního poskytovatele, nebo na jejich vlastním serveru, zatímco ostatní běží v globálním cloudu. Tento model využívají například banky a pojišťovny, které pracují s citlivými daty a musí splňovat přísné regulatorní požadavky.K čemu se v Česku využívá AIAI se dnes neomezuje jen na technologické giganty. V Česku ji využívají různé segmenty, jako například e-commerce (pro automatizované generování produktových popisů, provoz chatbotů, podpory atd.), IT firmy (pro urychlené programování a testování kódu), či právní sektor (pro analýzu smluv a generování právních dokumentů).„Pro e-commerce vidíme obrovský potenciál v automatizaci a personalizaci zákaznické zkušenosti. AI umožňuje e-shopům generovat relevantní obsah, personalizovat nabídky a zlepšit zákaznickou podporu. E-shopy to ale zdaleka nekončí, každá firma, která funguje on-line, AI řeší a zapojuje ji do svých procesů,“ dodává Marián Holý.Tuzemský AI ekosystém nabízí nové možnostiRostoucí český AI ekosystém tedy stojí nejen na vývoji softwarových aplikací, ale především na fyzické infrastruktuře, která je pro provoz AI nezbytná. Klíčem k úspěchu je její správná volba, stejně jako partnera, který ji provozuje, rozumí potřebám lokálního trhu a odpovídá specifickým požadavkům daného podniku a zajišťuje dlouhodobou udržitelnost a bezpečnost dat.České firmy se snaží zvyšovat svou konkurenceschopnost prostřednictvím digitalizace a automatizace, kde AI hraje obrovskou roli. „Budoucnost AI se jeví jako průřezová technologie, podobně důležitá, jako byla průmyslová revoluce. Naším cílem je poskytnout firmám kvalitní a dostupnou infrastrukturu pro jejich AI projekty,“ zakončuje Marián Holý. O společnosti vshosting: vshosting je přední poskytovatel cloudových a serverových řešení, specializující se pokročilé technologie Kubernetes, AWS, nebo GPU infrastrukturu pro AI aplikace. Společnost se zaměřuje na poskytování škálovatelných, bezpečných a environmentálně odpovědných IT řešení s vysokou dostupností pro firmy všech velikostí.   

Čas načtení: 2020-04-24 09:30:56

Metafora války

Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení. „Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním. Jak to skončí? Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí. Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky. Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami. Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy. Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců. Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti. Hrdinové a ziskuchtivci Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život. Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu. Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních. Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah. Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním. Obecný zájem především Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim. Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví. Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu. Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům. Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti.   Z italštiny přeložil Antonín Kosík.   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-17 05:12:09

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla redakce St, 04/17/2024 - 05:12 Zábava Klíčová slova: platby NeteraPay platby v casinu rychlé občerstvení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kasina se v poslední době transformují z prostých center hazardních her na multifunkční rezorty, kde vysoká gastronomie hraje stejně důležitou roli jako ruleta nebo poker. Překračují hranice obvyklého vnímání hazardních her a stávají se epicentry, kde se mísí umění, zábava a nejnovější trendy gastronomie. Jedinečné jídlo zde láká návštěvníky stejně silně jako nadšení z her, čímž vytváří nezapomenutelné zážitky. S růstem zájmu o gurmánské požitky se kasina adaptují na trendy gastronomie, nabízejí rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do luxusních pokojů. Stolování v kasinu se tak proměňuje v umělecká díla, která odrážejí širokou škálu kulinářských tradic a inovací, posouvají hranice možného a lákají gurmány a milovníky jídla z celého světa. Stejně jako se kasina snaží zpříjemnit zákazníkovi zkušenost příjemným gastronomickým zážitkem ochutnávkou luxusních mezinárodních pokrmů, inovují zákaznickou zkušenost i v digitálním světě - konkrétně co se týče platebních metod. Jednoduchost a bezpečnost plateb je totiž jedním z nejčastějších kritérií spokojeného zákazníka. K vidění je například uvedení nové metody platby NeteraPay do online casina, která slibuje rychlejší, bezpečněji a snadnější platby. Na těchto inovacích, ať už gastronomických či platebních je znatelné, že se majitele kasin snaží hazardní hru zpříjemnit nejen ve světě fyzickém, ale i tom digitálním. Kulinářská alchymie v kasinu V kasinových restauracích se běžné suroviny proměňují v nevšední gastronomické zážitky, což je důkazem, že kulinářská kreativita a inovace neznají hranic. Šéfkuchaři v těchto prostředích využívají nejmodernější techniky a přístupy, jako je nízkoteplotní vaření, fermentace nebo serifikace, aby z běžných ingrediencí vytvořili neobyčejné pokrmy. Díky této alchymii se například obyčejná zelenina mění v díla, která jsou vizuálně ohromující a chuťově nepřekonatelná. Speciální jídla nabízejí unikátní kombinace chutí, které návštěvníkům nabízejí zážitky, jež překračují jejich očekávání od tradiční kasinové kuchyně. Rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do privátních suite je další službou, která zvyšuje komfort hostů a umožňuje jim plně se ponořit do hry bez nutnosti přerušovat své zážitky hledáním pokrmů. Kasina také často experimentují s pokrmy ze zeleniny, aby uspokojila rostoucí poptávku po zdravějších a vegetariánských volbách, a přitom zachovala gastronomickou vynikající kvalitu a originalitu. Tento přístup nejenže podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na lokální a sezónní suroviny, ale také nabízí hostům možnost objevovat nové chutě a textury. Kasinové restaurace se tak stávají laboratořemi chutí, kde se neustále testují a představují nové koncepty, jež odrážejí nejnovější trendy v gastronomii a přinášejí revoluci v zážitku z jídla. Must - try kasinové delikatesy Kuchyně kasina definují nezapomenutelné pokrmy, které sahají od luxusních steaků po propracované dezerty. Tato gastronomická díla představují spojení tradičních chutí s moderními technikami, vytvářející tak jedinečné zážitky, jež lákají gurmány z celého světa. Mezi nejoblíbenější jídla, která se stala ikonami kasinové kuchyně, patří: Pečená kachna: Perfektně propečená kachní prsa s křupavou kůží, podávaná s bohatou omáčkou a sezónními přílohami. Pečená kachna je symbolem luxusu a umění přípravy jídla, přičemž každé kasino se snaží přidat do receptury něco unikátního. Steaky s tatarskou omáčkou: Výběrové kousky masa, grilované k dokonalosti a servírované s domácí tatarskou omáčkou, představují vrcholný projev kulinářského umění. Tyto steaky jsou často označovány jako nejoblíbenější jídlo mezi návštěvníky kasin. Speciální dezerty: Od jemných čokoládových fondánů po inovativní dezerty s použitím molekulární gastronomie, kasinové dezerty jsou vrcholným zážitkem každého jídelníčku. Tyto dezerty jsou nejen vizuálně ohromující, ale také chuťově nezapomenutelné. Pokrmy ze zeleniny: Inovativní a kreativní zpracování zeleniny, které osloví i ty nejnáročnější gurmány. Mořské plody: Čerstvé a kvalitní mořské plody, připravované na mnoho způsobů, od jednoduchých grilovaných krevet po sofistikované mořské plody s exotickými omáčkami. Lokální speciality: Každé kasino hrdě prezentuje jídla, která odrážejí lokální kulinářské tradice a ingredience, přinášející gastronomické zážitky, které jsou jedinečné pro danou lokalitu. Tato rozmanitost a kvalita jídel přispívají k tomu, že kasina jsou dnes považována nejen za centra hazardu, ale i za vyhledávané destinace pro milovníky vynikajícího jídla. Šéfkuchaři stojící za kasinovou magií Za každým luxusním jídlem v kasinových restauracích stojí příběh talentovaného kuchaře, jehož dovednosti, vášeň a kreativita jsou základem jedinečných chutí a prezentace pokrmů. Tito šéfkuchaři, často vycvičeni ve světově proslulých kulinářských institucích, přinášejí do kasinových kuchyní nejen svou technickou dokonalost, ale i lásku k experimentování, což je zřetelné v každém talíři servírovaném hostům. Mnozí z těchto kuchařů jsou mistři molekulární kuchyně, umění, které kombinuje vědecké poznatky s gastronomií k vytváření pokrmů, jež oslovují všechny smysly. Příkladem může být pokrm, kde se prchavý kouř uvolňuje při otevření poklopu, nebo gelové kaviárové kuličky, které explozivně uvolňují chuť v ústech. Tyto pokrmy nejen ohromí svým vzhledem a chutí, ale také vyvolají konverzaci a zanechají trvalý dojem. Pokrmy ze zeleniny zaujímají v menu kasinových restaurací stále významnější místo, což odráží rostoucí trend zdravějšího stravování a zájem o vegetariánské a veganské možnosti. Kuchaři se zde často uchylují k inovativním metodám, jako je fermentace nebo sous-vide, aby maximálně využili přírodní chutě a textury zeleniny. Taková jídla často překvapí svou hloubkou a komplexností chutí, a dokáží přesvědčit i ty, kteří zeleninu obvykle nevyhledávají. Významnou roli hraje také osobní příběh kuchařů, jejich cestování, zkušenosti a kulturní odkaz, který s sebou přinášejí do kuchyně. Tyto zkušenosti se odrážejí v jejich jídlech, čímž se každý pokrm stává vyprávěním, mostem mezi kulturami a způsobem, jak sdílet světový pohled skrze gastronomii. Luxusní jídlo v kasinových restauracích tak není jen o samotné chuti nebo estetice, ale o celkovém zážitku, který je hluboce ovlivněn vášní, kreativitou a osobním příběhem kuchařů stojících za každým talířem. Gastronomická rozmanitost kasina Kasina po celém světě představují širokou paletu kulinářských stylů a nabídek, které uspokojí jak neformální chutě, tak i ty nejvybíravější gurmány. Nabídka sahá od rychlého občerstvení po vybrané gurmánské zážitky, což odráží diverzitu přání a očekávání jejich návštěvníků. Neformální občerstvení často zahrnuje rychlé a chutné možnosti, jako jsou sendviče, saláty nebo burgery. Mezi tyto jednoduché, ale kvalitní možnosti patří i vídeňský salát, klasika evropské kuchyně, který kombinuje čerstvou zeleninu s tradičními dresinky, a představuje rychlou, ale vyváženou možnost pro ty, kdo si chtějí jen odpočinout od vzrušení z her. Luxusní hlavní jídla v kasinových restauracích sahají od výběrových steaků, přes sofistikované mořské plody až po inovativní pokrmy z molekulární kuchyně. Tyto pokrmy jsou pečlivě připravovány s ohledem na detail, přičemž jsou využívány nejkvalitnější suroviny z celého světa. Šéfkuchaři zde vkládají svou vášeň a um do každého talíře, aby zajistili, že každé jídlo je nejen chutné, ale i vizuálně ohromující. Luxusní oběd v kasinu je často vyhledávaným zážitkem, který přináší jedinečnou příležitost ochutnat mnohostrannost a bohatost kuchyně v jediném sezení. Tato obědová nabídka může zahrnovat několik chodů, od lehkých předkrmů až po bohaté dezerty, poskytující tak úplný gurmánský zážitek. Různorodost nabídky v kasinu tak odráží složitost a bohatost světové gastronomie, poskytující návštěvníkům nejen vzrušení z her, ale i kulturní a kulinářské cesty, které jsou stejně pestré a vzrušující. Každá restaurace v rámci kasina se snaží vytvořit jedinečnou atmosféru a nabídku, aby zajistila, že stravovací zážitek bude pro hosty stejně nezapomenutelný jako jejich hra. Víno a jídlo: průvodce kasinem Spárování vína s jídlem v kasinových restauracích je umění, které zvyšuje kulinářský zážitek na zcela novou úroveň. Sommeliéři a kuchaři spolupracují, aby vytvořili harmonii chutí, která podtrhuje a zároveň obohacuje každý pokrm. Tato synergie je klíčová pro dokonalý gurmánský zážitek, přičemž každé víno je pečlivě vybráno tak, aby doplňovalo specifické chutě a textury pokrmů, od lehkých předkrmů až po bohatá hlavní jídla. Například krevety na grilu jsou klasikou, která se často objevuje na menu v kasinových restauracích. Pro tento pokrm sommeliéři obvykle doporučují lehká a svěží bílá vína s vyváženou kyselostí, která dokážou zdůraznit delikátní chuť mořských plodů bez toho, aby je přehlušila. Vína jako Sauvignon Blanc nebo mladé Chardonnay jsou ideální volbou pro jejich schopnost komplementovat jemné kořeněné a bylinkové nuance krevet. Světová gastronomie pak v kasinových restauracích nabízí rozmanitost, která vyžaduje hluboké znalosti a zkušenosti při výběru vína. Sommeliéři čerpají z širokého spektra vín z celého světa, aby našli perfektní pár pro každý kulinářský styl. Ať už jde o robustní červené víno k argentinskému steaku nebo o jemné rosé k thajskému salátu, klíčem je pochopení, jak složité chutě jídla a vína spolu mohou souznít a tvořit harmonický celkový zážitek. Expertní sommeliéři často také pořádají degustační večery nebo speciální vzdělávací akce, které hostům umožňují prozkoumat různé možnosti spárování a naučit se, jak vybrat ideální víno k jakémukoli jídlu. Díky tomuto přístupu se stravování v kasinu stává nejen příležitostí k jídlu, ale také k vzdělávání a objevování nových gastronomických zážitků. Přidat komentář FOTO i TEXT součást dodaného PR článku. V tomto článku jsme se zaměřili na kulinářský zážitek, který kasina přinášejí - od nejčastěji podávaných pokrmů, přes osobitost šéfkuchařů, po důležitost výběru správného vína.

Čas načtení: 2024-08-03 16:00:41

4 důvody, proč používat lokální AI (a už nikdy ChatGPT)

Používání AI modelů online má své zásadní nevýhody K dispozici je ovšem alternativa – AI můžete mít přímo na svém počítači Lokální AI je ideální třeba pro ty, kteří chtějí kontrolu nad svými daty Valná většina lidí dnes používá AI přes internet pomocí některého poskytovatele. Nejpopulárnějším z nich je dnes asi OpenAI, které stojí ChatGPT. […] Celý článek si můžete přečíst na 4 důvody, proč používat lokální AI (a už nikdy ChatGPT)

Čas načtení: 2025-12-30 09:28:00

Komplexní případ: Žena po operaci štítné žlázy s komplikacemi - alternativní cesta k uzdravení

V moderní medicíně se často setkáváme s případy, kdy se zdánlivě jednoduchý úraz může rozvinout v komplexní zdravotní problém s vážnými systémovými komplikacemi. Tento článek představuje reálný případ pacientky, která po pádu z kola zažila dramatické zhoršení zdravotního stavu.  Co dělá tento případ výjimečným? Extrémně vysoké hodnoty zánětlivých markerů (leukocyty 114 při normě 4-10) ukazují na masivní systémovou reakci organismu, která daleko přesahuje běžný úraz kolene. Jde o případ, kdy se lokální trauma stalo spouštěčem celkového zánětlivého procesu. V tomto článku naleznete: Detailní analýzu laboratorních nálezů a jejich interpretaci Alternativní pohled na příčiny zdravotních komplikací Komplexní návrh přírodní léčby ve třech fázích Dietní a režimová doporučení pro rychlejší uzdravení Prognózu a očekávané výsledky alternativního přístupu Tento případ demonstruje důležitost holistického přístupu k léčbě, který neřeší pouze symptomy, ale zaměřuje se na podporu přirozených obranných mechanismů organismu. Anamnéza a současný stav pacientky Základní údaje: Žena po operaci štítné žlázy (hypothyreóza na substituci) Varixní operace dolních končetin Operace sectio Caesarea Užívá Euthyrox 60μg denně Abusus: kouření, alkohol příležitostně Aktuální zdravotní problémy Pacientka přichází s bolestmi P-kolene a febrilními stavy. Dne 3.5.2015 spadla z kola na P-kolenní kloub, následně se objevily: RTG negativní (bez zlomeniny) Edém a zánětlivé změny v oblasti kolene Febrilie až 39°C Celková únava a malátnost Laboratorní nálezy - klíčové hodnoty Parametr Naměřená hodnota Referenční rozmezí Hodnocení Leukocyty 114,00 4,0-10,0 Extrémně vysoké CRP 32,20 <5,0 Vysoký Hemoglobin 89,50 120-160 Nízký (anémie) Hematokrit 31,80 37-47 Nízký Trombocyty 35,40 150-400 Kriticky nízké Lékařská diagnóza S8210 - Fraktura proximální tibie s depresí AO B3 W0200 - Pád na brus i kolečkové brusle nebo skútr domov, sport E039 - Hypothyreóza na substituci I839 - Varixy dolních končetin bez vředu nebo zánětu Z988 - Stav po operaci (sectio Caesarea) Alternativní pohled na problém Z alternativního hlediska vidím v tomto případě systémové selhání imunity způsobené několika faktory: 1. Příčiny současného stavu Chronické zatížení organismu po operaci štítné žlázy Hormonální dysbalance (hypothyreóza) Oslabená imunita projevující se extrémně vysokými leukocyty Zánětlivý proces v celém těle (vysoké CRP) Anémie - nedostatek železa a vitamínů skupiny B 2. Systémové problémy Extrémně vysoké leukocyty (114 při normě 4-10) ukazují na masivní zánětlivou reakci organismu. To není jen lokální problém kolene, ale systémový zánět. Alternativní řešení Fáze 1: Okamžitá intervence (první týden) Pink Grape - 3x denně po 2 tobolkách Přírodní antibiotikum s širokým spektrem účinku Bojuje proti bakteriálním i virovým infekcím Podporuje přirozenou imunitu Powerful Worker- 2x denně po 2 tobolkách Silný antioxidant a protizánětlivé působení Podporuje regeneraci tkání Pomáhá snižovat zánětlivé markery Fáze 2: Systémová regenerace (2.-4. týden) QE Harmony - podle doporučeného dávkování Komplexní podpora hormonální rovnováhy Regenerace po operačních zásazích Podpora štítné žlázy Deparim - 1x denně Detoxikace organismu Podpora jater při zpracování toxinů Zlepšení metabolismu Fáze 3: Dlouhodobá regenerace (1.-3. měsíc) Tropokolagen Invita Active - denně Regenerace kloubních tkání Podpora hojení po úrazu Zlepšení kvality kůže a vlasů Dietní doporučení Vyloučit: Rafinované cukry - podporují zánětGluten - zatěžuje imunitní systémAlkohol a kouření - oslabuje imunituRežimová opatření Klid na lůžku první týden Zvýšený pitný režim - 2,5-3 litry denně Pravidelný spánek - 8-9 hodin denně Postupné zatěžování kolene dle bolesti Dýchací cvičení pro podporu imunity Kontrolní vyšetření Po 2 týdnech alternativní léčby doporučuji kontrolu: Krevní obraz - sledování poklesu leukocytů CRP - kontrola zánětlivých markerů Hemoglobin - zlepšení anémie RTG kolene - stav kostních struktur Prognóza Při dodržení alternativního protokolu očekávám: Snížení leukocytů na normální hodnoty do 14 dnů Pokles CRP pod 10 do 3 týdnů Zlepšení anémie do 1 měsíce Úplné zhojení kolene do 6-8 týdnů Závěr Tento případ ukazuje, jak může lokální úraz spustit systémový zánětlivý proces u oslabené imunity. Klasická medicína by pravděpodobně nasadila antibiotika a protizánětlivé léky, což by mohlo dále oslabit už tak narušenou imunitu. Alternativní přístup se zaměřuje na podporu přirozených obranných mechanismů organismu a řešení příčin, nikoliv pouze symptomů. Kombinace přírodních preparátů, dietních úprav a režimových opatření může vést k rychlejšímu a trvalejšímu uzdravení bez nežádoucích účinků chemických léků. Důležité upozornění: Vzhledem k závažnosti stavu (extrémně vysoké leukocyty) doporučuji pravidelnou kontrolu u lékaře.

Čas načtení: 2026-02-22 09:02:30

Napadlo vás někdy oběhnout Lipno? Parta z jižních Čech pořádá závod, který nabídne i lokální gastronomii

Lipno Trail Run proběhne 19. září a nabídne 108 kilometrů kolem Lipna. Trailový festival propojí běh, historii Šumavy i lokální gastronomii. Článek Napadlo vás někdy oběhnout Lipno? Parta z jižních Čech pořádá závod, který nabídne i lokální gastronomii se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-03-09 11:02:00

IT a podnikové služby mají už 200 tisíc zaměstnanců. Využití AI v oboru roste

Praha 9. března 2026 (PROTEXT) - Sektor IT a podnikových služeb v České republice aktuálně zaměstnává přibližně 200.000 lidí a v roce 2026 by měl podle nejnovějšího průzkumu asociace ABSL vzrůst o dalších 14.000 pracovníků. Plánovaný pětiprocentní nárůst je ve srovnání s růstem v předchozích dvou dekádách sice zpomalením, produktivita center však přesto stoupá. A to zejména díky spolupráci lidí s umělou inteligencí. Tu aktivně využívá již 80 % center, což je zhruba čtyřikrát více, než kolik dle ČSÚ činí průměr v ČR.Stabilní růst a silný ekonomický přínosIT a podnikové služby dnes představují jeden z nejvýznamnějších segmentů české ekonomiky. Dvě stě tisíc pracovních míst generuje roční mzdové náklady ve výši přibližně 210 miliard korun. Zaměstnanci sektoru zároveň každoročně utratí v české ekonomice zhruba 90 miliard korun a na dani z příjmu fyzických osob odvedou přibližně 24 miliard. Aktivita center navíc nepřímo podporuje dalších přibližně 140.000 pracovních míst v navazujících odvětvích.„Tato čísla naznačují, že se sektor IT a podnikových služeb stal skutečně důležitým pilířem české ekonomiky. Vedle toho, že vytváří vysoce kvalifikovaná pracovní místa, přináší i výrazný multiplikační efekt do dalších oborů a veřejných rozpočtů,“ říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL, která sdružuje firmy podnikající v tomto oboru.Od růstu počtu zaměstnanců k růstu hodnotyUvnitř samotného sektoru pak aktuálně probíhají výrazné změny. Po období rychlé expanze a růstu počtu zaměstnanců přichází fáze stabilnějšího, ale kvalitativně náročnějšího růstu. Plných 80 % center uvádí, že se zaměřuje na zvyšování produktivity při zachování stávajícího počtu zaměstnanců. Stejný podíl center přitom sází na technologie, zejména pak umělou inteligenci, která se stala nejrozšířenější technologií napříč oborem.„Posouváme se od jednoduchého navyšování počtu zaměstnanců k otázce, kolik hodnoty dokážou lidé a technologie vytvořit společně. Umělá inteligence není náhradou lidí, ale nástrojem, který jim umožňuje soustředit se na komplexnější, kreativnější a strategičtější činnosti,“ doplňuje Jonathan Appleton.Centra dnes stále častěji implementují pokročilé nástroje s integrovanou generativní AI, které dokážou pracovat s kontextem, analyzovat strukturovaná i nestrukturovaná data a samostatně řídit vybrané procesy. Typickým příkladem je řešení Bionic Agent společnosti Siemens, které za svůj mimořádný přínos získalo ocenění ABSL Diamonds. Tato platforma využívající generativní AI a velké jazykové modely funguje jako virtuální rozšíření týmu zákaznické podpory. Využívá ji 32 týmů a zpracovala již více než 1,4 milionu zákaznických požadavků, čímž ušetřila přes 70.000 hodin lidské práce. Místo jednoduché robotické automatizace tak do praxe vstupují inteligentní digitální asistenti, kteří dokážou samostatně vyhodnotit požadavek, zahájit proces a připravit odpověď.Globální sektor, lokální pravidla. Změna zajistí udržitelnou konkurenceschopnost ČRPodnikové služby jsou ze své podstaty globální odvětví. Více než 40 % zaměstnanců tvoří cizinci, centra obsluhují mezinárodní klienty a fungují v angličtině i dalších jazycích. Procesy jsou sdíleny napříč kontinenty a týmy běžně spolupracují virtuálně.Česká republika zároveň zůstává v hledáčků dalších investorů z tohoto segmentu, každoročně se o založení nového či rozšíření stávajícího centra podnikových služeb v ČR uvažuje několika desítek významných mezinárodních společností. Trend potvrzují i data CzechInvest, podle nichž se v posledních patnácti až dvaceti letech struktura přímých zahraničních investic do Česka posunula od převážně výrobních projektů směrem k aktivitám s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou pokročilé technologie, výzkum a vývoj či podnikové služby.Mezinárodní aspekt oboru však naráží na limity lokální legislativy. Omezení dlouhodobější práce ze zahraničí z důvodu daňových pravidel, složité a zdlouhavé procesy získávání víz a pracovních povolení pro občany třetích zemí či rostoucí administrativní zátěž představují faktory, které mohou v budoucnu snižovat atraktivitu České republiky jak pro investory, tak i pro uchazeče ze zahraničí.„Pokud je talent globální, ale pravidla zůstávají čistě lokální, vzniká napětí, které může vést k odlivu lidí i investic. Česká republika má výbornou reputaci i kvalitní pracovní sílu, ale aby si tuto pozici udržela, musí regulatorní prostředí držet krok s realitou digitální ekonomiky,“ upozorňuje Jonathan Appleton. Zdroj: ABSL

Čas načtení: 2011-10-19 00:00:00

WAMP server - II.díl: Vytvoření interního webu CMS Drupal

V první části jsme si pověděli, co to ten WAMP je, a jak ho nainstalovat a nastavit do provozu. Nyní nás čeká ta část, jak si vytvořit vlastní lokální web za pomoci tohoto balíčku. Lokální web poběží na CMS Drupal a jeho základem bude PHP a databáze MySQL. Pojďme tedy na to. Pro začátek Instalaci ...

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-26 11:12:21

Pandemie, civilizační krize a vyčerpání tradiční filozofie

Globální pandemie, které čelíme a která odráží civilizační krizi, nám umožnila v klidu pozorovat únavu a vyčerpání tradiční filozofie. Hegemonistická evropská filozofie a její veřejní představitelé (Žižek, Chul Han, Agamben, Preciado atd.) se točí v antropocentrických, logocentrických kruzích, aniž by něco zajímavého přinesla k vícerozměrné (ekologické, ekonomické, politické, morální) katastrofální situaci, která je den ode dne vážnější. Filozofie znavená, do sebe zahleděná, shnilá. Je nějaká naděje v takové filozofii, která by byla praktikována na jiném místě světa? Zdálo by se, že tomu tak není. Více než půl století nekritické reprodukce evropské tradice, dekády elitářství a epistemického rasismu, které nás posuzují a ověřují před tváří hegemonistické filozofie (evropské a severoamerické), desetiletí pokusů o „vybílení“ ukazují dnes své výsledky. Až na některé výjimky nefilozofujeme, ale autorizujeme se před Globálním severem, před akademickou mocí a jejími strukturami ustrnulými v dějinách filozofie a filozofické literatury. Ale nemyslíme. O neautenticitě naší filozofie toho bylo již mnoho napsáno, nezapomeňme na slavnou debatu mezi Augusto Salazarem Bondym, Leopoldem Zeaem a Enrique Dusselem. Dnes, na obzoru lidského sebezániku, v kritickém dekoloniálním a interkulturním klíči, se vracíme ke stejným otázkám. Snad jedním z mnoha dramat filozofie praktikované na územích, která trpěla důsledky evropské koloniální expanze, je zapomenutí dvou počátků: klasického helénského a vlastní. Z helénského původu zapomínáme na otázku po moudrosti (philos-sophos) jako integrální „pravdy“ bytí (metafyzika, logika a etika) a zapomínáme i na svůj vlastní původ, na vědomí toho, že jsme kolonizovaným územím, a tedy na zděděnou domorodou moudrost předků, která existovala – a existuje – v Naší Americe / Abya Yala. Filozofie vyplývající z tohoto dvojího zapomnění se obecně stala věcí neautentických kulturních specialistů eurocentrismu – to není antievropanismus – odpojených od jejich vlastního území (spojení země, duchovnosti a kultury), od jejich vlastního dědictví, od jejich vlastní moudrosti a spirituality. Je závažné, že až na některé výjimky se ani Evropané nezajímají o toto simulacrum filozofie psané „nižším jazykem, nevhodným pro filozofování“ (španělsky nebo portugalsky), a ani obyvatele těchto zemí se nezajímají o takovou eurocentrickou pózu, protože jim říká málo nebo vůbec nic o jejich realitě, jejich nepohodlí, jejich problémech. Faktem je, že filozofická výuka je ukončena, zbývající kurzy jsou bez studentů, zejména v soukromých institucích. Její zastánci nám řeknou, že filozofie nemá odpovědi, pouze otázky, ale toto rétorické řešení již není uspokojivé, protože dnes čelíme společně výzvám, které jdou nad rámec klasických otázek. Čelíme vyčerpání tradičních odpovědí a selhání stejných a opakovaných otázek. Až na několik výjimek se filozofie stala profesionální činností založenou na zasvěcení celého života autorizaci před akademickou mocí jednoho nebo dvou evropských (nebo severoamerických) autorů a jejich komentátorů. „Vampýrismus a zvracení“ nazývá takovou praxi kolumbijský filozof Damián Pachón Soto. Onanistická aktivita, která je pěstována mezi gentrifikovanými společenstvími vzájemné chvály, která se sama publikují a pravidelně slaví své zvláštnosti na nějaké národní nebo raději mezinárodní akci. Šedá, napodobitelná, postradatelná filozofie. Tento typ specializované filozofie, založený na různých formách intelektuálního kolonialismu (Fals Borda) a epistemického kolonialismu (Quijano), uzavřen dialogu o znalostech a praktikách s vyloučeným trojkontinentem (Afrika, Asie, Amerika / Abya Yala), s epistemologiemi jihu (De Sousa Santos), přestal reflektovat národy a komunity. Co nám tedy zbývá? Musíme říct sbohem ... ale říct sbohem této naturalizované, hegemonní formě filozofie a filozofování. Co tedy říct starým učitelům? Možná nic. Splnili svůj úkol uprostřed dominantního paradigmatu – nebo epistému – většinou se směsí nevědomosti a poctivosti. Nemůžeme nyní od nich očekávat „filozofickou revoluci“, kterou neprovedli a kterou jsme neprovedli po desetiletí. Ale mladé, vzdělávající se lidi musíme varovat: filozofie musí a může být něčím jiným, pokud se nám sebezničení nepostaví do cesty, vše je jako vždy k přehodnocení, vše k znovu objevení, tady odtud, s nohama na zemi, bez pocitu hanby za to, kdo jsme, abychom společně šli s národy v odporu a znovu uchopili náš domorodý a africký rodový potenciál. Vždy v napětí s evropským dědictvím.   Autor je matematik a filozof ze Santiago de Cali, Kolumbie. Text podobně jako série prvních 10 článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy poukazuje na to, že je nutné neopomíjet další makroregiony světa v Latinské Americe, Africe a Asii. Antonín Kosík článek přeložil ze španělského jazyka a zprostředkoval jeho české vydání. Článek byl původně publikován v časopisu Periferikas.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-23 16:53:12

Přístup Nigérie k lokálně vyráběným lékům na COVID-19

Do února 2020 byl COVID-19 pro mnoho Nigerijců stále vzdálenou realitou. Pro mnoho lidí byl v té době názor, že koronavirová pandemie nemůže přežít v horku v zemích kolem rovníku, jediným důvodem, proč v Nigérii nebyl hlášen žádný případ. Možná s důvěrou v tuto názor a s domněnkou, že nemoc nemá s Nigérií nic společného, prohlásil ministr informací a komunikace, Alhaji Lai Mohammed, že je Nigérie na virus dobře připravena. Když se COVID-19 do Nigérie dostal, bylo zřejmé, že Alhaji Lai Mohammed o úrovni připravenosti přeháněl. Virus důkladně odhalil úroveň úpadku v nigerijském zdravotnictví do té míry, že se ukázalo, že ve většině veřejných zařízení, zanedbaných úředníky, kteří sami raději za léčbou cestují jinam, chyběla základní zdravotní vybavenost. Nastal čas hledat léčbu nemoci, která pustošila i země, které mají silný zdravotní systém. V tu dobu nigerijský ministr vědy a technologie, dr. Ogbonnaya Onu, nabídl 36 milionů nigerijských nair (92 tisíc USD, 2,285 milionu Kč) jakémukoli nigerijskému vědci, který najde lék proti COVID-19. Toto prohlášení je problematické, neboť vystihuje nezájem nigerijské vlády poskytovat obvyklé prostředky na výzkum. Pravdou je, že ohlášené finance jsou předvýzkumné, nejde tedy o ocenění po výzkumu. Výzkum, zejména lékařský, je nákladný náročný proces, který daleko přesahuje kapacitu placených výzkumných pracovníků. Uvedená informace se opírá o prohlášení vědců farmaceutické fakulty na Univerzitě Nnamdi Azikiwe v Awce, v hlavním městě státu Anambry, který leží na východě Nigérie, o jejich pokroku ve výzkumu léku, k jehož zkoumání by potřebovali další finance, jež by doplnily ty, které si již sami zajistili. Ben Ayade, guvernér státu Cross River, v deltě Nigeru bohaté na ropu, vyzval federální vládu, aby poskytla peníze na lékařský výzkum, aby stát mohl s touto chorobou bojovat. Ayade však opomenul fakt, že Nigérie je federací, a že stát, který má na starosti, má stejnou odpovědnost za financování výzkumu jako federální vláda. Dosud není známo, že by reagoval na žádosti výzkumníků o finance. Nigerijští tradiční léčitelé prohlásili, že mají lék. Dosud mi jsou známy čtyři takové případy. Podívejme se, jak na tato prohlášení reagovaly nigerijských úřady. Nigerijské Centrum pro kontrolu nemocí a Národní agentura pro kontrolu potravin a léčiv uvedly, že tyto případy posoudí a léčiva podrobí klinickému testování. Prezidentská pracovní skupina proti COVID-19, jejímž členem je generální ředitel Centra pro kontrolu nemocí, podivuhodně oznámila, že nigerijští pacienti nakažení COVID-19 budou vystaveni všem klinickým testům léčiv a vakcín proti COVID-19. Prezidentská pracovní skupina však mlčela o etických otázkách souvisejících s lidskými subjekty v klinických studiích s léčivy. Otázky o informovaném souhlasu, náboru subjektů, platbách atd., které jsou nedílnou součástí správné klinické praxe, nebyly zodpovězeny, alespoň ne veřejně. Přestože prezident Muhammadu Buhari ještě nevyhlásil částečné zrušení karantény v nigérijském hlavním městě Abuja, dolní komora Národního shromáždění připomněla svým členům, aby jednali o otázce naléhavé národní důležitosti. Shromáždění hodlalo schválit zákon, který stanoví, že každý Nigerijec musí být očkován proti COVID-19. Návrh zákona, který v den představení prošel prvním a druhým čtením, by v případě úplného schválení zabránil občanům bez očkovacího průkazu účastnit se všech veřejných shromáždění. Skutečností také zůstává, že shromáždění uzákoňovalo vakcínu, která se teprve má vyvinout. Proč nigerijské úřady tak nedočkavě přijímají léky vyrobené v zahraničí na úkor místních iniciativ? Proč neposkytují podporu místně vyvíjeným lékům? Mnoho Nigerijců se domnívá, že je to proto, že existuje značná motivace zkorumpovaných úředníků, kteří mohou těžit z dovozních licencí, práv jednotlivých firem apod. Opoziční politici tvrdí, že předsedovi sněmovny Femi Ghajabiamilovi nabídl Bill Gates, zakladatel Microsoftu, úplatek deset milionů USD (jak Gbajabiamila, tak Gates toto tvrzení však odmítli), aby zajistili schválení vakcinačního zákona, přestože svět stále na vznik vakcíny čeká. Je toho ovšem nevyjasněného více. Nigérijské elity mají hlubokou náklonnost k zahraničním produktům. Platí to pro náboženství, vzdělávání, oděvní výrobky, medicínu, jídlo, antikoncepci, technologie apod. Je to zvyk, který pramení z koloniální minulosti země. Kolonialismus prospíval kvůli neustálému znevažování afrických produktů ve prospěch evropských. Samozřejmě bychom přitom neměli přehlédnout skutečnost, že většina kolonií byla zřízena jako obchodní centra pro evropské firmy. V některých případech byla záštita nad evropským zbožím zajištěna jak zákonem, tak násilím. V nižších vrstvách panuje tichý nesouhlas, který podporuje místní alternativy místo zahraničních výrobků. Bohužel je to spíše jen protest poháněný chudobou než politický přístup. Například ve vnitrozemí a mezi chudými jsou podporování léčitelé. Každý nigerijský občan zná skutečně alespoň jednoho tradičního lékaře, který léčí určité nemoci lépe než nejlepší západní lékařství. Proslavili se proto, že byli úspěšní v léčení případů, které ortodoxní lékaři považovali za beznadějné. Jsou známy tisíce případů, kdy tradiční léčitelé vyléčili komplikovaně zlomené nohy poté, co ortopedické nemocnice chtěli realizovat amputaci. Tradiční africký léčitel je správcem postupů, které po tisíce let působily proti nemocem. Západní medicína má sice řadu výhod, ovšem správným přístupem by bylo integrovat obě medicíny do sjednoceného systému proti nemocem a využít to nejlepší z obou světů. To se již děje v Číně a Indii. V Nigérii však tyto dva systémy stojí proti sobě. Odpor proti tomu se nyní objevuje v okamžiku, kdy nigerijští úředníci, vyškolení na Západě, projevují své opovržení nad tradičními léčivy a zároveň chtějí hbitě schválit zahraniční léky, včetně těch, jež dosud nebyly ani vyvinuty. Domácí africkou medicínu definují její údajnou nevyzrálostí, přičemž je vykonávána personálem nevyškoleným na Západě. Tento přístup narušuje skutečnost, že téměř všechny tradiční africké léky jsou bylinnou směsi získanou z přírodních zdrojů a nemají vedlejší nežádoucí účinky. Mezi nigerijskými lékaři a lékárníky se nyní objevuje nový přístup. Předepisují svým pacientům zahraniční bylinné směsi. Nejpopulárnější z nich, většinou potravinové doplňky, pocházejí z Británie a USA. Elity považují užívání těchto potravinových doplňků prodávaných za přemrštěné ceny za třídní charakteristiku a nedílnou součást jejich životního způsobu. Avšak v období závažných zdravotních krizí se i elity podrobují léčebným zkušenostem tradičních léčitelů. A nikdo nemusí jít příliš daleko, aby nějakého našel. Může dostat například vývar z bylin, který slouží k léčení přetrvávající malárie. Nebo směs bylin, která léčí některé chronické sexuálně přenosné nemoci. Tradiční léčitelství zatím není při léčbě COVID-19 oficiálně uznáváno. Existují ale neoficiální informace o úspěšné léčbě. Nigerijské zpravodajství je plné informací o pacientech, kteří utekli z izolačních center COVID-19. Nikdo se neptá, proč odešli a kam zamířili. Většina z nich skončila v rukou tradičních léčitelů. A tam řada z nich opět nalezla své zdraví. Lze se ptát, proč stále přehlížíme tradiční medicínu, je-li tak účinná. Nezískali bychom více, kdyby byla oficiálně schválena? Není patrné, že by to mohlo být hlavním africkým příspěvkem k celosvětovému hledání léků na četné nemoci, kterými lidé trpí? Schválená tradiční africká medicína by přispěla k ekonomice kontinentu, podpořila by místní zdravotnictví, vedla by k profesionalizaci, přilákala by finanční prostředky na výzkum a především přispěla k celosvětovému zdraví lidstva. Kdy bude něco takového možné? Patrně nikoli v nejbližší budoucnosti. Nebude to do doby, dokud budou lékaři vyškolení na Západě mít kontrolu nad oficiálním trhem s léčivy v Nigérii a dalších afrických zemích. Dosud určují hranici, která určuje, co je lékem a co není. Na neoficiálních trzích s léčivy však převládá tradiční medicína.   Autor působí na National Open University of Nigeria, Abuja. Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy pohledem z nigerijské zkušenosti a perspektivy. Článek přeložila z anglického jazyka Marie Hlavičková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-05-15 13:27:13

Koľko stojí ľudský život?

Ľudstvo sa ocitlo v úplne novej situácii. Dotýka sa každého, hoci nie každý ju rovnako prežíva, čo je prirodzené. Pre jedných je to „morová rana“ a „trest boží“ či dokonca nová predzvesť apokalypsy, pre druhých globálny test našej životachopnosti, pre ďalších čosi jako „dar zhora“, pretože ponúka príležitosť na zmenu, reštart, transformáciu spôsobu života, ekonomiky, politiky atď. Pre racionalistov je to výzva na „zdisciplinovanie sa“, pre realistov výzva na „utiahnutie opaskov“, pre moralistov výzva na „zastavenie sa a stíšenie“. Pre „kamenných“ obchodníkov a podnikateľov hrozba bankrotu, pre internetových podnikateľov naopak šanca na rozvoj a nové zisky. Pre vlády všetkých štátov nevyhnutnosť konať a pre politikov všetkých spektier možnosť „zabodovať“. Pre väčšinu obyčajných ľudí po prvotnom šoku je to vykoľajenie z bežného, normálneho života, ktorému sa každý prispôsobuje podľa svojich možností a schopností. Internetové rady a návody, ako to zvládnuť, nechýbajú. Samozrejme, objavili sa prognózy každého druhu, od proroctiev, že ľudstvo už nikdy nebude, akým bolo, po scenáre, ktoré viac než krízu pandémie riešia krízu ekonomiky.  Korona-kríza priniesla teda podnety pre najrôznejšie reakcie a postoje. V tlači, domácej i svetovej, sa objavili úvahy na tému „Koľko stojí ľudský život?“, ktoré hľadajú akúsi rovnováhu medzi stratami na ľudských životov a ostatnými stratami (ekonomickými, spoločenskými, psychologickými atď.). Dospievajú k tvrdeniam, že existujú situácie, keď je vyčíslenie hodnoty ľudského života v peniazoch jednoducho nevyhnutné. Príklady podobného prístupu z histórie nechýbajú: niekdajší trh s otrokmi, kde sa legálne kupčilo s ľudskými životmi alebo na praktiky zdravotných poisťovní, ktoré legálne kalkulujú poistné za liečenie aj úmrtie či na psychologické prieskumy, ktorých výsledkom je tzv. hodnota štatistického života. A čo súčasný trh so športovcami, na ktorom sa obchodujú za takú či onakú cenu? Záverom takýchto úvah potom je, že finančná kalkulácia toho, koľko stoja opatrenia na riešenie korony, je nielen nevyhnutná, ale aj spravodlivá, pretože inak by hrozili ešte väčšie straty. Aké? Samozrejme, tiež na životoch, i keď nie kvôli korone. Táto racionálna úvaha má, žiaľ, niekoľko zásadných problémov. Prvým je logický problém. Spočíva v protirečení medzi názvom a obsahom úvahy. Obsahom tu totiž nie je otázka, koľko stojí ľudský život, ale to, koľko stojí jeho záchrana. Alebo inak: koľko financií niekto (štát, poisťovňa) má — a je ochotný dať — na záchranu ľudského života či na kompenzáciu zaň. A to je úplne iná otázka. Niekto vie zachrániť ľudský život aj zadarmo (a nič za to nežiada), niekto ho nezachráni ani za ťažké milióny. Takže koľko potom stojí ľudský život? Samozrejme, každý stojí inak, ale od čoho to závisí? A kto to „objektívne“ zmeria? Táto otázka je absurdná. Nedávno verejnosť vzrušil prípad chlapčeka, ktorý potrebuje najdrahší liek sveta. Predstavme si, že by jeho cena prekročila stanovenú hranicu. Rozhodnutie nepreplatiť ho je totožné s rozsudkom smrti. Je možné označiť spoločnosť, ktorá to pripustí, za humánnu? Druhým je filozofický problém. Takáto úvaha je prejavom súčasného myslenia, ktoré ovládlo svet a ktorého povahu vyjadruje slovo „dataizmus“. Všetko vidíme ako dáta a hodnotíme — pardón, meriame — cez dáta. Aj človeka a jeho život redukujeme na súbory dát, ktorými manipulujeme na rôzne účely. Pre takéto myslenie platí len to, čo je vyjadrené v slovníku dát, čísel, tabuliek, štatistík. Nečudo, že takéto myslenie sa nadchýna tým, k čomu aj chce smerovať: k nahradeniu človeka počítačom, robotom, „umelým inteligentom“. Lenže myslenie v dátach a číslach, počtoch a štatistikách nemôže nahradiť myslenie v ďalších kvalitatívnych pojmoch, ako sú pravda, dobro, krása, láska, viera, nádej, sloboda, rovnosť, bratstvo, štát, demokracia, individualita, komunita, kreativita, morálka, vedomie, myslenie, konanie, emócie, inteligencia atď. Filozofia nie je matematika a už vôbec nie štatistika. Zamieňať si ich je takisto absurdné. Ak je ľudský život vyjadriteľný peniazmi, platí preň aj teória hodnoty, inflácia, deflácia či ďalšie ekonomické kategórie? Kto bude mať právo ich počítať? A čo s ľuďmi, ktorí sa budú svojimi kvalitami výrazne vymykať štatistickému priemeru? To otvára tretí, etický problém. Myslieť o hodnote ľudského života ako o „hodnote za peniaze“ je skutočne prejavom post-osvietenského cynického rozumu, aj keď si to nemusíme uvedomovať či pripúšťať. Peniaze sú síce úžasný ľudský vynález, ktorému vďačíme za mnohé. Peniaze sú univerzálny nástroj na dosahovanie našich cieľov, ale robiť z nich meradlo všetkého — dokonca meradlo života — znamená robiť z nich najvyššiu hodnotu ako mieru všetkých ostatných hodnôt. Hodnota ľudského života — každého bez rozdielu, v tom by sme si mali byť rovní — je finančne nevýčisliteľná, nekvantifikovateľná. Jednoducho, hodnota ľudského života ako zmyslu ľudského bytia, a hodnota peňazí ako ľudského vynálezu a prostriedku na dosahovanie ľudských cieľov, sú nesúmerateľné. Absurdita č. 3. V opačnom prípade sme ochotní pripustiť, že objednávateľ vraždy Jána Kuciaka bol nečakane v zisku, lebo dostal „dve mŕtvoly za cenu jednej“. Myslieť o hodnote ľudského života cez peniaze je logicky, filozoficky a eticky nehumánne. V každej situácii.   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy pohledem ze slovenské zkušenosti a perspektivy.

Čas načtení: 2020-04-27 11:02:37

„To už tady místo nás můžou být cvičené opice“

Vir Koruna vstoupil na scénu doprovázen směsicí vzájemně si odporujících zpráv a oznámení a návodů a předpovědí. Boj imunologů a virologů s epidemiology, který nápadně připomíná, především metodou, boj ekonomů zastávajících různé přístupy (v první řadě jde o peníze), nebere konce, bera si za rukojmí veškeré obyvatelstvo. Každý je untorem (infektorem) skutečným anebo možným a pod záminkou ochrany života je třeba se vlastního života dočasně vzdát. Vzniká bezpečnostní klika (safetocracy) na úkor dosud svět řídící kliky ekonomické (economocracy) vydávající se za demokracii. Výjimečná opatření nemají v dějinách obdoby a ani ve světových válkách nebyla podobně tvrdá. Falešná data Má onen celosvětový výjimečný stav své opodstatnění, i když víme, že se vir při vhodných podmínkách může přenášet na vzdálenost podstatně větší, než zaručuje karanténa a sociální distancing[1], že existuje odborně uznávaná domácí medikace, která minimalizuje případy vyžadující hospitalizaci[2]? Že úmrtnost při nedávných epidemiích chřipky v Itálii, která byla podstatně větší než úmrtnost na vir Koruna, proběhla v bez větší mediální a vládní odezvy? To všechno jsou otázky, na které nám sice nepřísluší odpovídat, ani na ně nečekáme jednoznačnou odpověď, ale přesto svým způsobem vypovídají o “stavu světa”. A dodejme, že někdy překvapivě. Statisticko-pravděpodobnostní modely ze své podstaty nemohou odrážet skutečnost (nanejvýš mohou potvrdit nebo zpochybnit nějaké trendy), natož předvídat budoucnost (jinak by každý mohl vyhrát ve sportce) či hovořit o přítomnosti[3]; závisí totiž na okamžiku pořízení dat. V případě Korona viru ale navíc užívají jako své vstupy data – ne-li přímo zfalšovaná – tedy falešná, metodologie sběru dat je diametrálně odlišná nejen v každém státu, ale pravděpodobně i na každém pracovišti. Mezi daty zfalšovanými a falešnými je rozdíl: ta první mohou alespoň cosi vypovědět o svém falsifikátoru, ta druhá nevypovídají vůbec nic. Vskutku, italský Istituto Superiore di Sanità (Nejvyšší zdravotní úřad) ke dni 20. března registruje pouze 12 osob zemřelých na vir Koruna, masmédia jich k tomuto datu evidují desetitisíce. K podobně nízkému číslu dochází i Ilaria Capua[4] (ředitelka One Health Center of Excellence for Research and Training, University of Florida). Jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii označil dříve jmenovanou hospodářskou vědu za nestoudnou. Vilém Flusser ve své knize Postdějiny[5] hovoří o medicíně jako o vědě, která může být skandálem naší doby: “Zůstává nerozhodnuto, zda je nemocný objektem (pacient) nebo subjektem (agent). Lékař stojí proti nemocnému v neudržitelné pozici.” “Jedná se o teoretický problém poznání. Například v takzvaném třetím světě silně poklesla kojenecká úmrtnost, v takzvaném prvním světě se stal potrat bezplatným právem všech žen. Ve třetím světe rodiče nebudou již moci své příliš početné děti uživit, v prvním příliš málo početné děti brzy nebudou již moci uživit své rodiče.” Ekonomika a medicína jsou úzce propojené. Zastavit ekonomiku karanténou nebo ji zastavit epidemií není správně položená otázka. Společenské odstup, certifikace Společenský odstup je jedním z nejstarších a nejúčinnějších opatření vůči šíření infekčních nemocí, aktuálně k němu však vedou spíše ekonomické a politické důvody (úsporná opatření ve zdravotnictví, rušení a privatizace nemocnic a z toho plynoucí nízké kapacity nemocnic, zvýšení zisku velkých řetězců potravin, které se nespokojují jen ziskem ze zvýšené prodejnosti, ale navyšují ceny, často absurdně, atd.), jiné ekonomické a politické důvody naopak tlačí na uvolnění sociálního odstupu, také certifikace bezinfekčnosti byla (a je) v některých případech vyžadována dlouhodobě či trvale. Nenabývají však sociální odstup i certifikace bezinfekčnosti v plně informovaném světě v době viru Koruna jiných kvalit? Masové šití roušek se nám představuje ve dvojím světle: jednou jako dobročinná akce vytvářející virtuální dav šiček a šičů roušek, který chce ochránit blízké od nákazy, tedy bohulibá a společnost sjednocující, a jednou jako společnost rozbíjející – udávání nenosičů roušek. Ve skutečnosti je první jen předpoklad druhého. Koho bychom mohli udávat, kdyby nebyly, pokud možno zdarma dostupné, roušky?  Statistika již v samých počátcích viru Koruna odhalila, že nejvíce ohrožení jsou staří lidé (i když se dnes možná ukazuje, že více ohroženi jsou možná mladí a obézní). Z čeho tak usuzovala, když nebyla žádná relevantní data k dispozici, bůh suď. A zřejmě jen zaměstnaností vlády nedošlo k tomu, že by byli starší lidé, pro jejich vlastní bezpečnost, označeni nějakou dobře viditelnou páskou s nápisem “60+” na rukávě. Sociální odstup je jistý druh vyhnanství[6]. A v době plně informované společnosti jde o vyhnanství do světa technologických komunikací, kde je každé individuum snadno kontrolovatelné a falsifikovatelné. Fyzický dav, který je určován stejnou dobou a stejnou lokací, je určován fyzickým kontaktem a byť je lehce manipulovatelný, může se snadno vymknout kontrole. Dav televizní je vymezen stejnou dobou a stejným zařízením, je snadno manipulovatelný především proto, že se převrací role skutečnosti a jejího obrazu. Internetový dav technologických komunikací vzniká mimo čas a prostor a netrpělivě čeká na to, aby byl manipulován. Ztráta paměti Člověk plně informované společnosti přestal důvěřovat vlastní paměti. To, co považuje za vlastní paměť, nahrává na vzdálené servery, paměťové karty, na sociální sítě ve falešné naději, že může oddělit vlastní, uloženou paměť od paměti sdílené, že může získat vlastní paměť zpět podobně, jako může navrátit na počítač ztracená data ze zálohy. Ruku v ruce se ztrátou paměti jde ztráta zkušenosti: pokud se spálí o plotnu, nezíská zkušenost, ale podá žalobu na výrobce formy. Fotografie také není zkušenost, poznává své sousedy ve funkci Facebooku či Instagramu. Cinkání klíči, provolávání hanby na Letné, odkliknutí “like” na Facebooku, školení Člověkem v tísni nebo čtení Parlamentních listů a sledování televize Barrandov také ne. A rodiče, kteří by mohli sdělit rodinnou zkušenost, jak vyrobit vodní mlýn na potoce, hlídá armáda v chudobinci. Nedosti na tom. V souvislosti s virem Koruna se často mluví o válce[7]. A válka, jak poukazuje Walter Benjamin[8], ruší zkušenost. Poslední zbytky zkušenosti přijdou za své. Člověk bez paměti a zkušenosti se přeměňuje na jakýsi počítačový terminál – “chytrou” čtečku s mrkáním a fousama. Agamben se mýlí ve svém textu Objasnění[9], člověk v karanténě nestává se zvířetem, které bojuje již jen o svůj “holý život”. Stává se “chytrou” čtečku s předpírkou.[10]   [1] https://www.agi.it/cronaca/news/2020-04-24/inquinamento-particolato-coronavirus-sima-8427205/ [2] Postup lékařů v Marseille (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/32205204) a v Bergamu (Pavii a jinde v Italii) umožňuje většinu - i problematických - pacientů včas a bez hysterie vyléčit v domácím ošetřování a minimalizuje tak počet nemocných ve třetí fázi nemoci, která vyžaduje nemocniční péči. [3] viz kupříkladu Giorgio Agamben, Che cos’è reale? (Co je skutečné?). Neri Pozza 2016 [4] Ilaria Capua: «Le stime sul coronavirus? Tutte sbagliate. Ecco che cosa ci aspetta» (Odhady o viru Koruna? Jsou všechny chybné), https://www.corriere.it/economia/lavoro/20_aprile_11/stime-virus-tutte-sbagliate-certezze-dubbi-pandemia-71ee6750-7c2f-11ea-8e38-cc2efdc210dd.shtml [5] Vilém Flusser, Postdějiny, 2019 [6] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-distanziamento-sociale [7] Alessandro Ferrara, Metafora della guerra, překlad do češtiny: https://www.literarky.cz/civilizace/1129-metafora-valky [8] Walter Benjamin - Zkušenost a chudoba [9] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-chiarimenti [10] Ringrazio a Maurizio Monina di Salerno per un buon consiglio   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. Titulek je zvolání policisty na hranicích ke kolegům (viz popisek k úvodní fotografii). {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-22 16:08:09

Janusovská tvář Etiopie v historickém údobí „Covid-19“

Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný. Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách. I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem. Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků. Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu. Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů. Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie. Vnitrozemní perla východoafrického rohu Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti. Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit. Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí. Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě. Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě. Virus nezná ani hranice, ani slitování To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení? Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování. Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými. Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.   Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}