EUR 24,350 
|| 
JPY 13,177 || 
USD 20,793 || V oblasti severní Itálie se vytvoří tlaková níže, která bude setrvávat na místě až do víkendu. Kvůli tomu bude hodně pršet, na horách sněžit, ale hrozí také nebezpečné bouřky. Velké kroupy nebo vodní smršť se můžou objevit zejména v oblasti Jaderského moře.
Čas načtení: 2024-06-02 10:19:00
Chorvatsko trápí extrémní počasí. Vydali výstrahu před silnými bouřkami
Bouřky, kroupy a lijáky. Meteorologická služba na Jadranu varuje před nebezpečnými extrémy tamního počasí. Meteoroložka Dagmar Honsová připomíná, že počasí v Chorvatsku už není co bývalo – azurové nebe nemusí být samozřejmostí.
\nČas načtení: 2024-07-30 13:34:00
Konec hezkého počasí na Jadranu. Přijdou silné bouře, déšť a vichřice
Hezké letní počasí v Chorvatsku se chýlí ke konci, alespoň prozatím. V průběhu týdne se u Jadranu ochladí a přijdou deště a bouřky. Zlom má nastat ve čtvrtek, do té doby platí varování před extrémním vedrem.
\nČas načtení: 2025-06-18 16:19:00
Silná bouře v Chorvatsku: 6000 úderů blesků a silný vítr. Varování trvá dál
Řádění bouřky a vichru na poloostrově Istrie a dalších částech Jadranu ze začátku týdne může mít pokračování. Chorvatská meteorologická služba upozornila na možné páteční silné poryvy větru a obávané bóry, jak se jednomu z tamějších typů větrů říká. Varovná předpověď platí pro celé pobřeží od Istrie po Dubrovník. V Kvarnerském zálivu může živel dosáhnout v nárazech rychlosti až 130 kilometrů za hodinu.
\nČas načtení: 2025-07-28 11:32:00
Chorvatsko zasáhly silné bouře. V Istrii byly silnice pod vodou, lidé bez proudu
Západ chorvatského poloostrova Istrie v pondělí ráno zasáhly silné bouře, při kterých vydatný déšť zatopil některé silnice, včetně komunikací v tamní metropoli Pula. Nepřízeň počasí doprovázely i lokální výpadky proudu. Chladno, déšť i možné lokální bouřky přetrvají na Jadranu i v úterý.
\nČas načtení: 2024-08-24 05:30:00
Koupání, lanýže i výlety k bráně Orientu. Chorvatsko a Bosna lákají ještě v září
Letní sezona na Jadranu se v posledních letech víc prodlužuje i na konec září a dál. Počasí je stále teplé, ale už není tolik turistů jako v hlavní sezoně. Podle meteorologů ještě v polovině září bývají průměrné denní teploty kolem 25 stupňů Celsia. Vždyť města Split, Trogir, Zadar, Šibenik se pyšní 2400 hodinami slunečného počasí ročně. Pravděpodobnost srážek se ale i na Jadranu s přibývajícími dny v kalendáři zvyšuje. Což nutně nemusí až tak vadit dovolenkářům toužícím objevovat Chorvatsko a okolí bez toho, aby se každý den povalovali na plážích. Deník přináší tipy na zářijovou dovolenou na Jadranu a nejpopulárnější aktivity v tomto období. Nádavkem pak tipy na stále oblíbenější výlety do sousední Bosny a Hercegoviny, za přírodou nebo historickými stopami Orientu.
Čas načtení: 2024-04-04 08:00:01
Další hrozný seriál, nezachrání ho ani Nováková. Čeští filmaři mají v Chorvatsku slevu?
Není to přitom tak dávno, co na televizi Prima běžel seriál Na vlnách Jadranu, který si u diváků získal velký úspěch, konkurenční Nova zase odvysílala Polici Hvar. Vše natáčené v Chorvatsku, kam míří každé léto více než 800 tisíc Čechů. Teď se představuje seriál Lež na pláži. Spoléhá produkce, že známé prostředí diváky k televizním obrazovkám přitáhne raz dva? Rázný verdikt Novákové ze známého seriálu k manželovi: Další dítě nebude a šmytec Číst více Ani slavné obsazení diváky nepřesvědčilo Nový seriál Lež na pláži bude mít celkem osm dílů a přináší příběh z chorvatského pobřeží, kde se pod cizím jménem ukryjí tři mladí ajťáci. Nikoho nepřekvapí, že název je tak trochu dvojsmysl – ačkoliv to mělo být zřejmě skrytým tajemstvím, které bude jako zázrakem odhaleno až na konci pořadu. Tvůrci obsadili především děti slavných – například Rozálii Anežku a Josefínu Veroniku Prachařovy nebo Sofii Fridu Höppnerovou, dceru herečky Ivany Jirešové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dále se předvede Radek Melša, Daniel Kadlec, Martin Trnavský, Radim Novák nebo Miroslav Etzler. Nechybí ani herečka Sandra Nováková, která má opět příležitost předvést své dokonalé tělo, režisérského postu se ujal – překvapivě – její manžel Vojtěch Moravec. Tohle spojení jim funguje opakovaně, společně už stáli například za projektem Na vlnách Jadranu či filmy Matky a Hádkovi. A jak už je zvykem, Moravec ze své ženy opět udělal doslova sexbombu. Moc dobře ví, že tahle kráska má rozhodně co nabídnout! Televize Prima slibuje, že to bude pohodový seriál plný vtipu. Zatím to vypadá, že to bude jen pěkná nuda, protože diváci první díl zepsuli od první minuty. „Opět placená dovolená pro pár vyvolených,“ rozčiluje se divák Petr. „Tohle je fakt průser,“ píše Tobiáš. „Děs běs,“ přidala Šárka. „Spousta peněz za pokus o líbivý seriál,“ píše Luboš. Skeptičtí jsou diváci také k hereckému obsazení. Na Česko-Slovenské filmové databázi si seriál vysloužil pouhých 22 %. „Obě dcery Lindy Rybové a Davida Prachaře jsou moc krásné, i když hereckým uměním mě zatím jinak moc neokouzlily,“ svěřila se divačka Kateřina se svými pocity. Borhyová v slzách, asi se nikdy nevdá. Zloduch nebyl jen Hrdlička, chlapi jí hodně ublížili Číst více Dcera Ivany Jirešové se domů moc nehlásila Za role v seriálu vděčí holky Prachařovy i Höppnerová jejich představení Vina vína, kde si jich všimla produkce. „Produkce nás viděla v představení Vina vína, ve kterém hrajeme s Rózou a Sofií. Dostaly jsme pozvánku na konkurz a za chvíli už byly na cestě do Chorvatska. Sbalila jsem si kufr a vydala se na dvouměsíční natáčení. Měla jsem i tu výhodu, že jsem se vracela do Prahy, takže jsem si dobalila ještě další kufr. Zažila jsem extrémní změnu režimu a taky mi chybělo to, že někam popojedete tramvají, metrem… Natáčení jsem trávila se sestrou, takže ta mě hlídala. Vždycky jsem měla pět zmeškaných hovorů od maminky a ségra to naštěstí zachraňovala a mámě volala,“ zavzpomínala Josefína Anežka. Josefína a Rozálie jsou dcery herečky Lindy Rybové a herce Davida Prachaře. Mají bratra Františka. Příbuzné jsou také s Jakubem Prachařem a Marianou Prachařovou, které má jejich tatínek se svou bývalou manželkou Danou Batulkovou. „Natáčení v Chorvatsku bylo k tomu všemu bonus. Člověk úplně zapomene na okolí a je úplně v jiném světě, takže jsem se domů moc nehlásila. Hanka tam hodně cvičí a s tím jsem neměla problém, vždy jsme se na všem domluvili. Dělám tam animátorku a klidně bych se vydala takhle trávit dovolenou. Děti miluju a bez váhání bych to zkusila. Jedno z nejhezčích natáčení bylo, když jsme jezdili na vodních skútrech a snímal nás dron. Jsem ráda, že jsem točila s Filipem, když jsem pak nad tím přemýšlela a rozhlédla se, asi bych si ho stejně vybrala. Přišlo mi, že k té mojí postavě nejvíc pasoval,“ dělí se o své pocity z natáčení Sofie Frida Höppnerová. Sofie Frida Höppnerová je dcera Ivany Jirešové a zesnulého novináře Ondřeje Höppnera. V minulosti byl veřejný prostor plný jejich dlouholetého a bolestivého sporu o svěření dcery do péče. Poznali se, když Jirešová pracovala jako redaktorka a on jako šéf bulváru. Další prohra Primy na plné čáře Herec Filip Červenka si Sofii také pochvaloval, a dokonce přiznal, že když z natáčení odjížděl, dojalo ho to. „Jediné, co tam asi bylo minusové, bylo občas počasí. Netočili jsme přímo přes léto, takže jsme asi třikrát měli problém s deštěm. Když tam pršelo, byla potopa. Jinak bez problémů. Hodně jsme si všichni sedli a jsem rád, že hraju se Sofií. Když jsme dělali s kluky barmany, říkali jsme si, že by bylo krásné odjet někam k moři, dělat tam drinky, vypadalo to hezky. Vytvořila se tam skvělá parta. Když jsme se vraceli domů trajektem, poslouchal jsem hudbu, koukal na moře a najednou jsem se rozbrečel. Nemohl jsem přestat, a to nikdy nebrečím. Nějak mě dostalo, že to skončilo,“ říká. Otázkou však je, zda kvůli seriálu teď nebudou plakat především diváci. Zatím se zdá, že Prima pokračuje v neúspěchu svých velkých nadějí – seriál Eliška a Damián skončil u diváků velmi podobně, stejně tak novinka s Tomášem Klusem s názvem Zalez do spacáku. Vzhledem k tomu je až s podivem, že se chystá konec seriálu ZOO. Důvodem mohou být i odcházející celebrity. Po úprku Lucie Polišenské se přidala ze zdravotních důvodů Pavla Tomicová a nedávno svůj odchod ohlásila také hlavní hvězda Eva Burešová. Co bude náhradou, se musíme nechat ještě překvapit. K potěšení nespokojených diváků má však další chorvatská pohádka Lež na pláži „pouhých“ osm dílů. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo bude soutěžit v letošním ročníku StarDance? Trénovat se začíná už v květnu.
Čas načtení: 2024-04-09 08:00:01
Chyby v seriálech Ulice a ZOO jsou obrovské. A Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím
Na začátku letošního roku se na obrazovkách s velkou pompou objevily seriály Policie Hvar a Na vlnách Jadranu. Kdybyste se koukali v úterý na jeden a ve čtvrtek na druhý, možná byste ani nepoznali, že jde o dva různé projekty. „Zůstala jsem jen u ukázek. Na tohle jsem vůbec neměla žaludek. Stačilo mi pár dialogů, abych si udělala obrázek. Nerozumím, že je za to někdo placený,“ uvažuje divačka Alena Horáčková. Další seriál z dalmatského pobřeží na sebe přesto nenechal dlouho čekat. Divná zápletka, herecké výkony jako po měsíční party. Lež na pláži nezachrání ani pohledná Sandra Nováková, jejíž manžel Vojtěch Moravec se ujal režie. Mimochodem, objevují se už řeči, že kdyby ji neustále netahal jako psíka na vodítku z projektu do projektu (Banáni, Na vlnách Jadranu, Pod hladinou…), herečka si ani neškrtne. Ať je to jakkoli, Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím. Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí Číst více Snese divák opravdu všechno? Bohužel i další tuzemské seriály se dostávají tak trochu na scestí. Jako by si tvůrci řekli, že divák snese všechno a snaha je tak zbytečná. Je pochopitelné, že například nekonečný seriál Ulice nebude každý den hitparádou ostrovtipu a dramatických scén. Na druhou stranu by to chtělo odstranit alespoň základní nedostatky. Třeba těhotenství Karly Marečkové (hraje ji Markéta Stehlíková), které oznámila začátkem roku, ale porodila až v listopadu, nějak nesedí. „Tak je prostě dobrá, no,“ glosuje to s úsměvem paní Horáčková. Všimla si dalšího nesmyslu. „Porodila totiž nadčlověka. Ten jejich Karlík si už od necelých dvou let hraje sám v pokojíčku. Ani nehlesne. To je pro každou matku paráda. Škoda, že takové děti existují jen v Ulici.“ Herec Vasil Fridrich (Luděk Volák) se zase do dění v seriálu zapojil hned dvakrát. Poprvé jako právník Libuše Nekonečné (Zuzana Vejvodová), dnes se na obrazovce „prohání“ coby exmanžel Blanky Volákové (Linda Rybová). A podobných podivností bychom našli ještě mnohem více. V ZOO už se na vše kašle? Ani seriál ZOO nezůstává bez poskvrnky. V poslední době jde podle některých diváků o zhoršující se herecké výkony. „Jako by je to nebavilo. Když zjistili, že se točí jen do podzimu a další série nebude, možná rezignovali. Navíc paní Tomicová je pryč, ta to táhla. A prý odchází i Eva Burešová. Tu sice moc nemusím, ale byla zajímavá, protože se o ní hodně píše,“ vypočítává Alena Horáčková. Seriál ZOO se hroutí, naděje na záchranu jsou pryč. Burešová do toho hodila vidle Číst více I v ZOO se však najdou chybičky, které tahají za oči svou nesmyslností. Třeba když si Dominika (Denisa Nesvačilová) vezme na ryby bundu, za kterou prý měla zaplatit desítky tisíc (jak se píše ve scénáři). Problém je, že jde o běžnou konfekci z obchodu za pár stovek. Nebo vzpomínáte si, že Markéta (Michaela Petřeková) prohrála sázku s Viky (Eva Burešová) o milion korun? Peníze ale nedostala nebo je celou dobu úspěšně tají, protože je stále chudá. „Milion asi nikdo neřeší. Pro někoho je to málo peněz, to je v pohodě. Tak by ho mohli poslat nám, nezlobili bychom se,“ dodala pro Čtidoma.cz Alena Horáčková. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bolest legendární herečky Termerové: Málem přišla o manžela, rakovinu nechtěla přijmout.
Čas načtení: 2024-05-15 09:43:00
Léto v Chorvatsku? Rychlejší cesta, ale dražší euro i hrozba regulace
Kolem 800 tisíc českých turistů může letos v létě, stejně jako loni, zamířit do Chorvatska. Minulá sezona na Jadranu byla ve znamení turbulentních změn, které ovlivní i letošní pobyt u moře. Speciál Chorvatský deník shrnuje ty nejdůležitější a přibližuje i na další novinky. Reportéři Deníku na příští měsíce pro čtenáře nachystali sérii reportáží a servisních článků, tipů a zajímavostí k létě na Jadranu, na webu doplněných o fotogalerie a videa.
Čas načtení: 2024-05-22 12:13:04
Chorvatsko je pro české turisty oblíbenou destinací, a to zejména díky svému čistému moři a krásným plážím. Občas se ale objeví obavy ohledně žraloků v Jadranu. Otázky o jejich přítomnosti a potenciálním nebezpečí se pravidelně vždy se startem sezony dovolených dostávají do popředí. "Pokud jde o to, zda je možné v průzračném Jadranu spatřit obavy budící ploutev, tak odpověď zní, že zcela určitě," uvedl pro ŽivotvČesku.cz známý potápěč a fotograf Richard Jaroněk, který má za sebou více než dva tisíce ponorů se žraloky na různých místech světa.
Čas načtení: 2024-06-15 19:54:00
Smažák za dvě stovky? V Chorvatsku se dá najíst za stejné peníze jako v Česku
Jak Chorvatsko zdražilo? Deník přináší orientační přehled cen na Jadranu. Od jídel v restauraci přes srovnávací nákup v supermarketu až po nabídku služeb. Zajímal se také o to, na kolik peněz vyjdou vybrané výlety a vstupy za zážitky na nejznámějších místech Jadranu.
Čas načtení: 2026-02-04 00:04:00
Z Prahy až ke břehům Jadranu či Baltu? To bude už brzy realita českých řidičů. Silničáři oznámili, že letos dokončí dálniční úseky D3 a D11 u státních hranic s Rakouskem a Polskem. Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) uvedlo, že tento rok propojí polskou státní hranici s Trutnovem na severu i rakouskou státní hranici s Dolním Dvořištěm na jihu Čech. Cesta z Prahy k Jadranu či k Baltskému moři se tak v budoucnu výrazně zkrátí a zrychlí. Dálnici D11 už chybí „pouze“ úsek mezi Trutnovem a Jaroměří za…
Čas načtení: 2026-02-24 17:05:00
Autobusem či vlakem do Chorvatska. Ceny jízdenek letos začínají na 900 korunách
Odstartoval prodej jízdenek k Jadranu se žlutými autobusy společnosti Regiojet. Dopravce tento rok vypraví dvě linky z Prahy přes Brno a Bratislavu celkem do 11 letovisek. O noční linky posílí své „zelené“ spoje do Chorvatska také Flixbus. K Jadranu po loňské premiéře znovu vyrazí přes Moravu vlaky Adriatic Express z Polska. Dopravce PKP Intercity představil zajímavou novinku.
Čas načtení:
Dubrovník, perla Jižní Dalmácie
Dubrovník je jedním z nejkrásnějších historických měst Chorvatska a také oblíbeným místem pro dovolenou. Město se nachází na pobřeží Jadranu a obklopují ho mohutné hradby s pevnostmi a 15ti věžemi, kt
Čas načtení: 2013-11-21 07:00:00
Exotické dovolenky sa stávajú čoraz obľúbenejším cieľom turistov z celého sveta a nie je sa čomu diviť, pretože Jadranu a typických stredomorských letovísk majú niektorí už dosť. Ak aj vás lákajú diaľky a radi by ste spoznali čaro rozmanitých ostrovov, ktoré sa pýšia svojimi prekrásnymi plážami, pri ...
Čas načtení: 2016-07-10 12:00:00
Stále jste se nerozhodli, kam se vypravíte na letní dovolenou? Pak byste se měli již konečně dostat ke konečnému výsledku nebo vám léto proklouzne mezi prsty a vy tak promeškáte šanci na odpočinek a poznání něčeho nového. Každý rok jste navštěvovali typické středomořské oblasti nebo okolí Jadranu? P ...
Čas načtení: 2013-09-17 12:00:00
Exotické dovolené se stávají čím dál oblíbenějším cílem turistů z celého světa a není se čemu divit, neboť Jadranu a typických Středomořských letovisek mají někteří už dost. Pakliže i vás lákají dálky a rádi byste poznali kouzlo rozmanitých ostrovů, které se pyšní svými překrásnými plážemi, průzračn ...
Čas načtení: 2021-12-12 19:06:36
Česká televize připravuje nové kriminální příběhy
Česká televize představí od začátku roku postupně šest premiérových seriálů a minisérií, mnoho nových dokumentů a pořadů pro děti. Divákům nabídne také svůj první webový seriál. Už na začátku ledna se představí tři programové novinky. Devadesátky Petra Bebjaka se inspirují vyšetřováním reálných klíčových případů první poloviny devadesátých let. Tedy doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a kdy se rozhodovalo o tom, jestli policie najde a ustojí svoji roli. Na pražské 1. oddělení nastupuje Kryštof Bartoš coby mladý vyšetřovatel Tomáš Kozák. Zkušený operativec Václav Plíšek ztvárněný Martinem Fingerem novému kolegovi nevěří. Pracovat ale musí společně. „Když jsem v roce 1990 nastupoval k policii, znal jsem policejní práci jen z dobových televizních seriálů. Učil jsem se za pochodu. Přesto se mi už v roce 1993 splnil velký životní sen a já začal vyšetřovat vraždy. Doba to byla ale překotná, nápor vražd a zločinu byl velký a policie na to nebyla dostatečně připravená. Tudíž jsem se i já, jako mladý začínající vyšetřovatel, který nic neuměl, dostal k případům, ke kterým bych se normálně nedostal. Díky tomu jsem se účastnil zásadních kauz,“ zpomíná Josef Mareš, jenž na scénáři spolupracoval s Matějem Podzimkem. Sérii doprovodí také dokumentární cyklus Polosvět, který na devadesátkové kriminální kauzy nahlíží zase z jiného úhlu. Komediální seriál Špunti na cestě přinese příběh podivných členů jedné normální rodiny a její poněkud nepovedené dovolené. Hrou osudu a několika nedorozuměními se tři generace ocitnou v upraveném obytném autobusu a projedou s ním půl republiky. V seriálu se objeví například Miroslav Donutil, Jiří Langmajer, Tatiana Dyková, David Novotný, Anna Polívková a další. „Tatínkové brousí školní lavice, aby dětem vylepšili prospěch, maminky balí k moři i mušle a děti se nemohou dočkat až budou na pláži. Vlny chorvatského Jadranu jsou téměř nadosah, tak co by se mohlo pokazit? No přeci úplně všechno! Jedna katastrofa stíhá druhou, a přesto rodina Veselých zažije prázdniny, na které nezapomene,“ popisuje seriál pro celou rodinu Josef Viewegh, v jehož tvůrčí skupině seriál vznikl. Dvanáctidílná krimi série režiséra Radima Špačka Stíny v mlze odehrávající se v Ostravě a okolí představí kriminalistku Magdu Malou v podání Petry Špalkové a jejího nového parťáka Martina Černého ztvárněného Jiřím Vyorálkem. Oba musí řešit nejen komplikované případy, ale také své složité osobní životy. „Umožníme divákovi blíže poznat, kdo jsou ti, jejichž prací je pátrat po vrazích. Co dělají, když nejsou v práci a jak se tahle, nejen časově, ale především psychicky náročná práce dá skloubit s běžným životem. Současně jsme se snažili jednotlivé kriminální případy zasazovat nejen do různých koutů Ostravska, ale i do rozdílných sociálních prostředí. Zajímaly nás pak nejen pachatelé, ale i oběti trestných činů,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Novinky hrané tvorby rozšíří postupně také minisérie Jiřího Svobody Vražedné stíny s Ondřejem Vetchým v roli poručíka Alana Kreinera, Podezření scenáristy Štěpána Hulíka s Klárou Melíškovou jako zdravotní sestrou Hanou Kučerovou. Minisérie byla již s úspěchem uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech či na festivalu Serial Killer. Dalším novým pořadem ČT bude Ultimátum s Jánem Koleníkem a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Televizní premiéry se dočká řada dokumentů: snímek Anny režisérky Heleny Třeštíkové, který měl premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Sólomámy Eriky Hníkové představující tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Nová šichta jako intimní a zároveň humorný časosběrný portrét horníka Tomáše Hisema, jenž je donucen hledat si novou práci. Rázovitý padesátník Tomáš, přesvědčený fanda Baníku, se rozhodne rekvalifikovat na profesi programátora. Režisér získal díky dokumentu Cenu české filmové kritiky za objev roku a snímek bodoval také na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na obrazovkách bude k vidění také film Karel režisérky Olgy Malířové Špátové, který nabízí vzhled do soukromí zpěváka Karla Gotta. ČT uvede i Technické památky českých zemí s Tomášem Hanákem mapující industriální a technologické památky České republiky. David Suchařípa v seriálu Klenoty s vůní benzínu se zaměří na známé i méně známé tuzemské automobilky. A Jaroslav Plesl navštíví se seriálem Skryté skvosty české historické památky: hrady a zámky, ale také hrobky, vily nebo doly. Česká televize bude i v další sezoně rozvíjet tvorbu ryze internetových pořadů. Uživatelům iVysílání nabídne premiéru seriálu TBH o hledání hranic v bolestném světě dospívání a manipulativních sociálních sítí. TBH je vítězem kategorie web seriál letošního ročníku festivalu Serial Killer. Na iVysílání se objeví i nový dokumentární formát Novinářky, který mapuje opomíjená sociální témata. Jeho hlavními protagonistkami jsou renomované novinářky Hana Čápová, Saša Uhlová a Jana Ustohalová, které se stanou zkušenými průvodkyněmi v problematickém terénu. V cyklu Protivný sprostý matky bude Tereza Dočkalová spolu se svými hosty mluvit upřímně, otevřeně a s nadhledem o rodičovství. Na záchodcích je pořad o sexu a sexualitě pro mladé lidi, kteří s touto sférou života teprve začínají. Provází jím dvě mladé ženy, Terezie a Zuzana, známé z podcastu Vyhonit ďábla, a probírají spolu různá témata týkající se intimity, tělesnosti a sebepřijetí.
Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34
Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek. Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek. Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali. Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě. Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí. Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali. Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl. Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl. Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili. A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní? Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví. 2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje. Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli. Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo. Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření. Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou. V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později. Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému. Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem. Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře. Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám. „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě. Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený. Vytáhnu si blok. Začínáme. 3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze. Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal. Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl: „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“ Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě. Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest. Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle? Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým. Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií. „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“ Zdvořile jsem se uklonil. „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala. Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj. Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho. A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl: „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“ Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel. 4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet. Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨ Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru. Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu. „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje. Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba. „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny. „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“ „Děláš všechno, co dělal otec?“ „Snažím se.“ ¨ Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí. Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit. „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek. „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“ Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“ „Jak jsi to zvládl?“ „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“ Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards). Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-10-23 17:52:17
Proč Marianne pláče a ani já nejsem optimistou
Na minulý článek o Francii mi došlo hodně reakcí, z toho pět z Francie samotné; zdá se, že zaťal do živého. K Francii samotné. Jediný aspoň teoretický způsob, jak současnou situací pohnout mírovými prostředky ve prospěch republiky a republikánských hodnot, by bylo sekularizovat mládež vyrůstající v banlieues. Nakonec člověk může změnit svůj názor na svět, není to barva kůže nebo očí, které jsou dány v okamžiku narození a se kterými nic neuděláte. A odpadlíků je už teď nejspíš více, než si myslíme. Oni mají velmi dobrý důvod se k tomu veřejně nehlásit, takže žijí tak trochu pod hladinou. Jenže: i když je jich skoro určitě více než v roce 2000, mnoho jich nebude. Mapování postojů veřejnosti, které v posledních letech uskutečňuje agentura IFOP, ukazuje velmi špatná čísla, hlavně v mladé generaci do 25 let věku. V poslední zprávě ze září 2020 se uvádí, že 74 procent mladých francouzských muslimů upřednostňuje islám před republikánskými principy, 26 procent jich odmítlo odsoudit vraždu redaktorů Charlie Hebdo a dalších 12 procent sice odsuzuje, ale připustilo, že sdílí některé motivace pachatelů, 41 procent francouzských muslimů bez ohledu na věk by se neúčastnilo minuty ticha za zavražděné redaktory a 25 procent z nich dokonce připustilo, že by takovou ceremonii byli ochotni narušit urážkami. Vesměs jsou to daleko horší čísla než celkové průměry pro francouzské obyvatelstvo jako takové. Myšlenka, že islám je nekompatibilní s hodnotami francouzské společnosti, je pak naprosto běžná. Myslí si to 29 procent všech muslimů, 47 procent mladých muslimů a celých 61 procent nemuslimů. Příkopy jsou tedy pořádně hluboké. Pojem paralelní společnosti sedí na situaci naprosto skvěle. Hloupí Francouzíčci První věc: těch 61 procent Francouzů-nemuslimů, kteří soudí, že islám je neslučitelný s hodnotami francouzské společnosti, je zajímavé číslo – zřetelná většina, a to v zemi, která má významnou muslimskou menšinu už zhruba půl století (od odchodu z Alžírska). Zastavuji se u toho proto, že u nás občas narazíte na takovou pohrdavě-nadřazenou kritiku vedenou po linii “hloupý Čecháček, který nebyl v životě dál než na Jadranu, má iracionální strach z neznámé kultury a nechá se zblbnout populisty”. Výsledky francouzského výzkumu ukazují, že tak jednoduché to zas nebude, i když by si to kazatelé multikulturní utopie přáli. Francouzi, kteří mají ve svém okolí islámské komunity po celý život, taky v oblasti civilizačního soužití žádným velkým optimismem nehýří. Asi jsou to hloupí Francouzíčci, kteří nebyli v životě dál než v Bataclanu, nebo co. (Ostatně – to je asi ten důvod, proč si ex-muslimky Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali ve svých dopisech stěžují na negativní postoj západních liberálů. Vzdělaného ex-muslima opravdu nejde obvinit z toho, že by nevěděl, o čem mluví, a trpěl pouhou iracionální fobií vůči neznámé kultuře. Bez této zástěrky je dalším přirozeným krokem čistá emocionální hostilita vůči někomu, kdo svými námitkami narušuje hezký svatý obrázek sestavený z nedotknutelných ideálů.) Druhá věc: jakákoliv snaha změnit poměry v mladé generaci bude mimořádně obtížná. Tu generaci kolem pětadvaceti už nikdo nezkonvertuje, to už jsou “hotoví lidé”, kteří se moc nemění. “Vyškubnout” z ní jednotlivce, to se možná podaří, ale za cenu nepohodlí a rizika pro ně samotné. Jestliže tři čtvrtiny vašich vrstevníků nadřazují náboženství nad republikánské hodnoty, jak asi budou reagovat na to, že tento postoj opustíte a zařadíte se do sekulární menšiny? V teokraticky naladěných skupinách nemívají sekulární minority zrovna klidný a bezpečný život. Takoví odpadlíci se asi zase budou skrývat, čímž bude jejich působení na ostatní omezené – žádný efekt sněhové koule se nedá čekat. S generací kolem dvanácti let věku by se něco dělat dalo, jenže situace je natolik zanedbaná, že takový úkol je intelektuálním ekvivalentem vylodění v Normandii. S tím rozdílem, že protivník na dobývaném teritoriu je tak desetkrát silnější a podporuje ho i velká část “civilního obyvatelstva”, což v Normandii nebylo. Toto je skoro beznadějný úkol, když každý učitel nasazený na té pomyslné frontě musí počítat s tím, že je v daný okamžik sám a že se mu může kdykoliv stát totéž co Samuelu Patymu, jehož oddělená hlava skončila na chodníku (a na Twitteru, aby každý věděl, co se mu stalo). V tomhle byl boj na normanských plážích jiný, tam se aspoň ti chlapi mohli podporovat navzájem a bránit se stejnými prostředky, jakými na ně bylo útočeno. Spíše si myslím, že přes veškerou rétoriku se Macronovi žádná školní ofenzíva nepodaří. Selhává to právě na zranitelnosti těch učitelů, kteří nemají jak se bránit a musejí být opatrní. (Abychom si rozuměli: já bych si moc přál, aby se ta školní ofenziva povedla, jenom tomu při pohledu na dnešní poměry moc nevěřím. Vůči jednotlivcům může být stát neskutečně mocný i za použití zcela legálních prostředků, vůči početným a uzavřeným komunitám zas tak mocný není.) Bojujeme minulé války Jedna z nepříjemných vlastností, kterými civilizace poškozují sebe sama, je jejich tendence bojovat minulé války, která vede k nepoznání nových vynořujících se hrozeb. Příklad? Kvůli tomu, co se odehrálo v letech 1933-1945, máme dodnes poměrně silnou imunitní reakci na nacismem smrdící ideologie. Kdyby se ne 74 procent, ale třeba “jen” 20 procent etnicky francouzské mládeže v průzkumech veřejného mínění hlásilo k názoru, že jejich bílá kůže jim propůjčuje nadřazenost nad ostatními spoluobčany, dávno by se zbytek společnosti probudil. Neziskovky by křičely, politici by požadovali změnu, v kinech a v televizích by běžely reklamní spoty bojující proti zlu. Na podobný vývoj v jiném kontextu ale nebyla evropská intelektuální vrstva schopna zareagovat. Ještě i teď se část jejích představitelů brání pomalu prosvítajícímu šerednému poznání, že hrůzy Islámského státu nebyly ojedinělým excesem a že se mohou odehrát i na evropské půdě. (Ba dokonce můžou potrefit je samotné osobně.) A snaží se najít všechna možná uklidňující vysvětlení, která by převedla problém do známého zarámování – rasismus, chudoba, diskriminace. I když reálná situace s těmito nepříliš originálními vysvětleními není konzistentní. Hm. Jeden z důvodů, proč vůbec platíme určitý typ vzdělanců, je ten, aby studovali svět, rozuměli mu lépe než průměrná populace a dokázali před nějakým nebezpečným trendem varovat dříve, než dojde k tvrdému nárazu. Ale nevypadá to, že by to moc fungovalo. První, kdo ve Francii spouštěl poplach, byli lidé mimo akademické prostředí, třeba běžní obyvatelé ze čtvrtí, které se rychle zvrhávaly v nebezpečné oblasti. Vzdělanců mezi těmi časnými varujícími bylo málo, dali by se spočítat na prstech a mnohdy působili mimo akademické prostředí (Zemmour, Houllebecq, Camus, Kepel). Proč? Toť těžká otázka. Možná v tom bude hrát roli určitá stádnost moderní akademie. On to zase takový ráj nezávislých osobností není a ti, kteří dělají vlny nějakým špatným směrem, budou narážet na všelijaké problémy, třeba se získáváním grantů. Dříve se elita definovala původem (šlechta, etnikum), dnes si hodně lidí myslí, že ji definují peníze; ale já si myslím, že hlavním definičním znakem západních elit jsou v roce 2020 ty správné názory. Jinak by tolik lidí neexhibovalo na Twitteru či Facebooku. To ovšem svobodě zkoumání a skeptického přemýšlení nikterak nepomáhá. A následky toho, že zavřete mozky do pomyslné klece politických tabu a odrazujete je od toho, přemýšlet mimo rozsah stanovený mřížemi, nejsou jen teoretické. Můžou mít třeba podobu hlavy učitele na pařížském chodníku. Pražské chodníky toho zatím zůstaly ušetřeny, zatím. Co uděláme pro to, aby to tak i zůstalo? Pro začátek můžeme nemlčet, když se někdo pokusí utnout diskusi, nastolit dogma a zavřít kritikům ústa. A to pod jakoukoliv záminkou. Ony se vždycky vybírají záminky, které znějí na první poslech dobře až vznešeně, tím se nenechte zmást. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-17 14:00:10
Zvláštní informace kolují českým showbyznysem. Říká se, že krásná herečka ze seriálu Na vlnách Jadranu Sara Sandeva (26) už netvoří pár se starším hercem Jakubem Prachařem (40). R... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-02-17 13:00:50
Na exotickou dovolenou vyrazila herečka Sandra Nováková (41) ze seriálu Na vlnách Jadranu. Spolu s manželem, režisérem Vojtěchem Moravcem (36), a synem Mikulášem (8) si na Zanzibar... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-02-18 19:00:00
Chorvati hledají sezonní síly. Čechy ale do letovisek láká víc moře než výdělek
Strávit celé léto u moře a ještě si vydělat peníze? Za prací jezdí Češi i k Jadranu. Chorvatsko je však podle pracovních agentur zajímavé spíš pro mladé lidi, kteří nabírání zkušeností spojí se zážitky v zahraničí.
Čas načtení: 2024-02-19 10:00:31
Drsná válka sokyň v lásce! Vyhraje manželka, nebo milenka?
Ačkoli má Kristýna Kociánová (38) ze seriálu Na vlnách Jadranu s Ondřejem Malým (58) ročního syna Jakuba, herec se stále nemá k rozvodu s herečkou Pavlou Tomicovou (61) ze ZOO! Pro... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-02-19 09:30:13
Showbyznysem kolují informace o románku Sandry Novákové (41) a Adama Ernesta (31). Je to tak? Už od začátku natáčení seriálu Na vlnách Jadranu se povídá, že se rád za krásnou hereč... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz