Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-05-13 13:56:51

Ministr zvažuje vznik rejstříku ke sdílení dat klubů o problémových fanoušcích

Pod Národní sportovní agenturou (NSA) by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po dnešním jednání s předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Jiřím Kauckým to řekl novinářům ministr pro sport Boris Šťastný (Motoristé). Prosadit legislativní změny v reakci na výtržnosti při víkendovém fotbalovém pražském derby by chtěl do konce roku poslaneckým návrhem.

Čas načtení: 2026-05-13 13:50:00

Šťastný zvažuje vznik rejstříku ke sdílení dat o problémových fanoušcích

Praha - Pod Národní sportovní agenturou (NSA) by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po dnešním jednání s předsedou Úřadu pro ochranu...

Čas načtení: 2026-05-13 13:50:00

Šťastný zvažuje vznik rejstříku ke sdílení dat o problémových fanoušcích

Praha - Pod Národní sportovní agenturou (NSA) by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po dnešním jednání s předsedou Úřadu pro ochranu...

Čas načtení: 2026-05-13 14:55:50

Šťastný chce rejstřík problémových fanoušků a rozpoznávání obličejů

Pod Národní sportovní agenturou (NSA) by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po středečním jednání s předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Jiřím Kauckým to novinářům ve Sněmovně řekl ministr pro sport Boris Šťastný (Motoristé). Prosadit legislativní změny v reakci na výtržnosti při víkendovém fotbalovém pražském derby mezi Slavií a Spartou by chtěl do konce roku poslaneckým návrhem. Jedním z opatření by mohlo být i zavedení systému rozpoznávání obličejů při vstupu na stadion.

Čas načtení: 2026-05-13 14:30:00

Šťastný zvažuje vznik rejstříku ke sdílení dat klubů o problémových fanoušcích

Pod Národní sportovní agenturou by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po jednání s předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů Jiřím K...

Čas načtení: 2026-05-13 18:32:00

Šťastný zvažuje vznik rejstříku o problémových fanoušcích. Kluby by mohly data anonymně sdílet

Pod Národní sportovní agenturou (NSA) by mohl vzniknout rejstřík, kde by mohly sportovní kluby anonymně sdílet data o problémových fanoušcích. Po jednání s předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Jiřím Kauckým to řekl ministr pro sport Boris Šťastný (Motoristé). Prosadit legislativní změny v reakci na výtržnosti při víkendovém fotbalovém pražském derby mezi Slavií a Spartou by chtěl do konce roku poslaneckým návrhem.

Čas načtení: 2021-05-13 20:19:04

Slepá ulička jménem Francie. Úvahy k dopisům francouzských vojáků

Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte. Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.) Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný. Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat? Zadrhne se integrační motor EU? Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních. Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd. Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal. Za slabé vlády se množí loupežníci Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají. Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise. Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet. Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom? Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila. Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily. To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí. Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka. A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem. Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není. Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo. Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit. Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo. Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste. Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let. Takhle nevypadá příznivý vývoj. Evropané vlezli do pasti Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair. Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti. Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích. Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů. Já bych se osobně radši nelíbil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-04-21 05:06:40

Ojetiny, u kterých narazíte nejspíš nejvíc: nový přehled ukázal deset problémových modelů

Nový přehled detailních kontrol ukázal, které ojetiny vycházejí nejrizikověji a které naopak patří k nejbezpečnějším volbám.

Čas načtení: 2026-05-14 15:04:00

Česká APS Holding získala důvěru evropské banky. Má posílit finanční stabilitu Evropy

Česká firma s českým vlastníkem slaví úspěch. Pražská skupina APS Holding, která se specializuje na správu problémových aktiv, spojila síly s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD) a společně spouštějí investiční program až za 250 milionů eur, tedy zhruba 6,2 miliardy korun. Iniciativa má bankám pomoci snížit objem problémových úvěrů, uvolnit kapitál pro nové investice a podpořit tak financování ekonomik napříč Evropou.

Čas načtení: 2026-05-14 15:04:00

Česká APS Holding získala důvěru evropské banky. Má posílit finanční stabilitu Evropy

Česká firma s českým vlastníkem slaví úspěch. Pražská skupina APS Holding, která se specializuje na správu problémových aktiv, spojila síly s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD) a společně spouštějí investiční program až za 250 milionů eur, tedy zhruba 6,2 miliardy korun. Iniciativa má bankám pomoci snížit objem problémových úvěrů, uvolnit kapitál pro nové investice a podpořit tak financování ekonomik napříč Evropou.

Čas načtení: 2016-02-10 18:58:00

Smlouva o dílo z pohledu stavební firmy

Článek představuje a popisuje nejzásadnější změny v úpravě smlouvy o dílo, které s sebou přináší rekodifikace soukromého práva. Zaměříme svou pozornost na instituty podstatné z pohledu zhotovitele, tedy nikoli platícícho klienta, investora, zákazníka, stavebníka. Nedílnou součástí práce je také navržení vhodných smluvních ustanovení.Smlouva o dílo je vedle smlouvy kupní jedním z nejčastěji užívaných smluvních typů v závazkových vztazích. Už starověcí Římané cítili potřebu právní úpravy smlouvy o dílo a římská locatio - conductio operis byla dvoustrannou smlouvou rovnou, jejímž předmětem byl výsledek užití cizí pracovní síly, ne užívání této síly přímo.Široká definice samotného díla uvedená v § 536 odst. 2 obchodního zákoníku předurčuje univerzální využití tohoto smluvního typu. V nemalé míře se se smlouvou o dílo střetáváme ve stavební praxi a i samotný zákon na to pamatuje ve výše zmíněném ustanovení, když stanovuje, že „dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části“. Blíže se však specifikům smlouvy o dílo nevěnuje. Cílem není podat zdlouhavý teoretický výklad, ale zaměřit pozornost na smluvní ujednání a jejich formulaci k prospěchu zhotovitele, identifikovat novinky a problémová místa nové úpravy a provést rozbor sporných problémů, a to zejména v režimu nového občanského zákoníku. Na celou problematiku je nahlíženo v režimu zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (dále jen „NOZ“) a změn, které s sebou přináší. Identifikaci problémových oblastí provedu na základě komparace nové úpravy s dosavadní zákonnou úpravou uvedenou v zákoně č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObZ“). Z důvodu speciality obchodního zákoníku a dualismu v oblasti současné úpravy závazků, budu na následujících stranách odkazovat i na zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále je „OZ“).Pokračování na GAMEE.cz

Čas načtení: 2011-03-07 00:00:00

Zdravé hubnutí běžnými potravinami

Zhubnout několik kilo nebo odstranit trochu tuku z problémových partií je cílem mnoha z nás, někteří by rádi zašli ještě dále a zbavili se třeba deseti, dvaceti kilo. Cesta k vysněné postavě nemusí vést přes hladovky či zázračné preparáty, stačí naučit se využívat běžné potraviny správným způsobem. ...

Čas načtení: 2020-06-30 12:19:25

Turečtí Šedí vlci ve vídeňských ulicích

Tak se nám u jižních sousedů odehrává zajímavý kvas. Na demonstraci Kurdů a příznivců Antify zareagovali turečtí nacionalisté z hnutí Šedých vlků a od té chvíle panuje ve vídeňské čtvrti Favoriten určité napětí. Ve vídeňské čtvrti Favoriten je podíl cizinců na obyvatelstvu vysoký a rychle se zvyšuje (2001: 16,5 procenta, 2016: 32,8 procenta). Nejvíce zde žije Srbů, druhou nejpočetnější komunitou jsou Turci. Na poměry Vídně a Rakouska obecně je tu nadprůměrná nezaměstnanost, v roce 2018 se přes 20 tisíc lidí hlásilo jako nezaměstnaných, tedy přes 10 procent dospělého obyvatelstva. To mimo jiné znamená, že není až tak těžké narychlo zorganizovat nějaký ten dav (viz dále, co k tomu říká rakouská policie). Čtvrť Favoriten se svého času dostala do médií, když jeden z politických spojenců Viktora Orbána, János Lázár, natočil v březnu 2018 (měsíc před maďarskými volbami) nepříliš lichotivé video z jejích ulic. Realita je malinko složitější než tento předvolební spot, ve Favoriten žije i hodně Balkánců, kteří se rakouskému životu přizpůsobili. Ale současný konflikt v ulicích naznačuje, že těch nezapadajících až problémových je dost na to, aby dostali jindy nenápadnou Vídeň i na stránky New York Times. Středobodem potyček je Ernst-Kirchweger-Haus, tzv. autonomní centrum, jeden z bratříčků pražské Kliniky, berlínské Rigaer Strasse nebo hamburské Červené Flory. Kdysi Komenského škola pro české a slovenské děti, později objekt Komunistické strany Rakouska, dnes tedy anarchistické headquarters. Šedí vlci (Bozkurtlar) je turecká nacionalistická organizace s metastázami po půlce Evropy a Asie. Doma v Turecku si dobře rozumějí se stranou jménem MHP, která momentálně s Erdoğanovou AKP tvoří politickou koalici. Charakter hnutí se dá pochytit z přísahy, kterou skládají její mladí členové, takzvaní idealisté: „Ve jménu Alláha, koránu, vlasti a vlajky přísaháme. Naši mučedníci a frontoví bojovníci, nechť jsou si jisti. My, idealistická turecká mládež, budeme bojovat proti komunismu, kapitalismu, fašismu a všem druhům imperialismu. Náš boj povedeme až do posledního muže, do posledního dechu, az do chvíle, než bude ustavena velkoturecká říše (Turan, pozn. MK). My, idealistická turecká mládež, necouvneme, nezakolísáme, dosáhneme svých cílů. Kéž Alláh ochrání a povznese Turky. Amen.“ (zdroj, PŘEKLAD Z NĚMČINY, původně nalezeno na STARÝCH STRÁNKÁCH NĚMECKÉ KONTRAROZVĚDKY v Bádensku-Württembersku) Koho překvapuje to zdánlivě křesťanské „amen“ na konci: používá se i v islámu. Šedí vlci mají v Rakousku celkem dvacet poboček, které dohromady tvoří celorakouskou federaci. V sousedním Německu jsou považováni za největší krajně pravicovou organizaci (BpB, která to uvádí, patří pod spolkové ministerstvo vnitra). Aktivní jsou i ve Švýcarsku, kde pomáhali shánět hlasy švýcarských Turků před prezidentskými volbami v Turecku a rovněž se roku 2015 pustili do pouličních bojů s Kurdy v hlavním městě Bernu. Pozdrav Šedých vlků, tzv. Wolfgruss, je v Rakousku zakázán, ale pohledem na videozáznam z jejich demonstrace lze usoudit, že si z toho jejich příznivci moc nedělají. A místopředseda vídeňské policie Franz Eigner poznamenal k jejich aktivitě zajímavou věc: jsou až moc dobře organizováni, dokážou svolat „tvrdé jádro“ několika set mladých mužů na určité místo během pár minut a zaútočit železnými tyčemi, pyrotechnikou a házením lahví. Pro policii je pak těžkým úkolem jim v tom zabránit a ochránit napadené. Demonstrace Kurdů a Antify… …a Šedí vlci v akci. Rakouská vláda násilnosti odsoudila a kancléř Kurz, jakož i ministr vnitra Nehammer (oba ÖVP) prohlásili, že turecké konflikty se nesmějí přelévat na rakouskou půdu. Upřímně: zajímalo by mě, jak si to představují. Mám sice vůči Kurzovým politickým schopnostem respekt, ale vnitroturecké konflikty byly do Rakouska importovány už v době, kdy jeho hlavním životním zájmem byl dudlík, a to zároveň s příslušnou kulturou a obyvatelstvem. Přenos konfliktu proběhl, teď je spíš otázka, jak udržet situaci pod kontrolou. Toto nebude jednoduché vyřešit, zejména v situaci, kdy západní civilizace natolik pochybuje sama o sobě, že po imigrantech chce vágní integraci – i tak leckdy neúspěšně – ale nesnaží se je asimilovat, což v dřívějších dobách fungovalo docela dobře, i když ne nutně vždycky (zkuste si jen spočítat, kolik Němců nosí polské příjmení, nebo kolik Britů příjmení francouzské). Dokud se Turek ve Vídni cítí jako Turek a mluví turecky, dotud jej pravděpodobně budou zajímat zprávy ze staré vlasti, které si dnes velmi snadno přečte na internetu nebo shlédne na nějaké turecké satelitní televizi. A totéž platí pro ostatní etnika. V téhle situaci, kdy se nám svět smrskl na globální vesnici, by ta asimilace byla naopak potřeba více než dřív. Teprve v momentě, kdy se potomci už ani nenaučí řeč svých předků, přestanou být součástí širší politické komunity a řešit, co se právě semlelo tisíc kilometrů daleko. Rovněž propagandistické kampaně ze staré vlasti (a Turecko se o působení mezi krajany docela snaží, například pomocí náboženských úřadů) by tak ztratily na účinnosti. Jenže to vyžaduje určité civilizační sebevědomí. Vlastně se úplně nedivím tomu, že pro některé mladé Turky můžou být Šedí vlci přitažliví. Dávají jim identitu, na kterou mohou být vnitřně hrdí. Kdežto být postmoderním Rakušanem znamená hledat na sobě hlavně hnidy, případně pátrat po tom, kdo koho zákeřně diskriminuje. A to pro člověka zvenčí zase tak přitažlivé není. Stojí za to si všimnout, že tomuhle problému jsme v ČR zatím ušli na základě čistého štěstí. Pokud mu máme ucházet i nadále, nemůžeme na to štěstí spoléhat věčně. Stejně jako Francie, Německo či Nizozemsko, i u nás jsme pociťovali nedostatek pracovní síly. To se projevilo přílivem lidí z ciziny. Na rozdíl od výše zmíněných jsme zatím měli vyslovenou kliku v tom, že z historických důvodů (železná opona) šlo v případě ČR zejména o Ukrajince, Vietnamce či obyvatele sousedních zemí (Slovensko, Polsko). Společně s lidmi vždycky přicházejí i jejich kultury, ke kterým patří i staré, leckdy dědičné konflikty (třeba zrovna ten kurdsko-turecký). Máme štěstí v tom, že v případě našich imigračních proudů se zatím žádné takové konflikty nezkřížily a nezpůsobily explozivní mix, ani mezi sebou, ani s původním obyvatelstvem. Ale žádná samozřejmost to není a znepokojuje mě, jak málo se k tomu současní politici vyjadřují. Jako by to jako samozřejmost brali. Momentálně sice máme koronavirovou recesi, takže poptávka po pracovní síle poklesla, ale konjunktura zase jednou přijde a s ní volání po vízech pro levnou pracovní sílu. Byl bych hodně potěšen, kdyby se zástupci jednotlivých stran v parlamentu sešli, dokázali aspoň na chvíli odložit téma „Babiš-antibabiš“ a vypracovali nějaké společné memorandum o tom, jak se v tomhle případě bude do budoucna postupovat. Aby nedošlo k drastické změně jen proto, že volby dopadly jinak, než se čekalo. Stačilo by to pojmout zcela jednoduše a pragmaticky, třeba seznamem: Vietnam ano, Pákistán ne. Thajsko ano, Alžírsko ne… I takové jednoduché schéma pro budoucnost by bylo daleko užitečnější než to, co máme teď, a problémy vídeňského (či stuttgartského) typu bychom si mohli ušetřit. Prevence je vždycky jednodušší než léčba. Ale nevím, jak je k tomu pošťouchnout.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 14:12:24

Kdo nese kůži na trh a kdo ne

Nassim Nicholas Taleb vydal roku 2018 knihu Skin in the Game (česky vyšla jako Nasadit vlastní kůži). Na můj vkus je jaksi moc “unadávaná”, jako by se Taleb s plynoucími roky stával čím dál žlučovitějším dědkem. Ale její základní myšlenku beru jako velmi důležitou – o to více, že na poslech sice zní samozřejmě, ale v praxi se jí řídí jen málokterá instituce. Je nebezpečné, když o nějakém tématu rozhodují jedinci, kteří v případě neúspěchu nic osobně neriskují, píše Taleb, který se jako bývalý burzián koncentruje hlavně na ekonomickou oblast, tj. situaci, kdy někdo rozhoduje o tom, co se udělá s penězi cizích lidí, a to jak ve státním, tak v soukromém sektoru. Ale ten princip se dá samozřejmě uplatnit i jinde, například na současné hnutí Black Lives Matter (BLM). Ve včerejším článku jsem se zmiňoval o tom, že video, ve kterém černoch Max Fr. z Oaklandu kritizuje nedostatečné soustředění BLM na to, co se děje uvnitř ghett samotných, vyvolalo na sociálních sítích podrážděné reakce a novinář Lee Fang se za ně nakonec omluvil. Povšimněte si, že z hlediska čisté logiky je to poněkud divné. Ti mrtví jsou právě tak stejně mrtví, ať už smrtící zbraň držel v ruce policista nebo soused-gangster, a jejich příbuzní pro ně nebudou truchlit o nic méně. Pokud ale jedněch je desetkrát více než druhých, a pokud vám tedy opravdu na životech černochů záleží, měli byste asi tomu většímu problému přikládat větší prioritu. Soustředit se na ten menší dává asi stejný smysl, jako když se plavci na člunu snaží zacpat jednu díru pod čarou ponoru a zároveň si zakazují byť jen promluvit o té druhé, mnohem větší díře, kterou do jejich plavidla teče ohromné množství vody. Jenže to začne dávat smysl, když si uvědomíte, že ti nejhlasitější zastánci radikálních reforem (typu „sebereme peníze policii“) vůbec na tom člunu nejsou. Křičí svoje rady, názory a rozhořčené požadavky z břehu, který se jim nikterak nehrozí potopit pod nohama. A ať bude konečným výsledkem cokoliv, je osobně to nepostihne. Ani jejich příbuzné, ani firmy a organizace, ve kterých pracují. Na celé věci můžou jenom vydělat, totiž pověst statečného bojovníka proti diskriminaci, což se třeba časem promítne v nějakém pracovním povýšení nebo v udělení prestižní ceny. A žádné problémy jim nehrozí, i kdyby se jimi prosazovaná řešení časem ukázala jako nefunkční, špatná či třeba úplně katastrofální. Akademičtí pracovníci, studenti, novináři, umělci, političtí aktivisté, majitelé firem, které školí korporátní zaměstnance z kulturní diverzity – to jsou všechno lidé, kteří v ghettech nežijí a nikdy nebudou muset řešit, že se jejich patnáctiletý syn chce dát do gangu a jak ho od toho odradit, nebo jestli náhodou po nějakých násilnostech neusoudí poslední zbylý obchodní řetězec, že provozovat supermarket v takové čtvrti je příliš nebezpečné a nezavře jediný krám, kde se dalo koupit jídlo a hygienické potřeby. Nebudou muset přežít ve čtvrti, kde násilný zločin dosahuje úrovně srovnatelné s Johannesburgem. Jediný, kdo aspoň trochu riskuje, jsou volení politici – ale ne ti, kteří kandidují za “jisté” okrsky, kde je opozice velmi slabá a kde je nepravděpodobné, že by mohli o křeslo přijít. Platí to i u nás – hlasitě se projevilo třeba Švandovo divadlo, v jehož případě dost pochybuji o tom, že by tamní personál měl představu, jaké hlavní problémy trápí byť jen obyvatele nepříliš vzdáleného Chanova, natož nějakého gangstery zamořeného předměstí v Baltimore či Detroitu. Pak začnete chápat, proč Lee Fang i Max Fr., kterého vyzpovídal, tak podráždili sociální bublinu klávesnicových válečníků na Twitteru. Oba v těch problémových čtvrtích skutečně vyrostli a vědí, že černobílá (pun intended) politická linie ražená progresivní levicí má k reálným poměrům daleko a že skutečnost je podstatně komplikovanější. Jenže to narušuje čistotu svatého boje, protože vraždy, přepadení či znásilnění mezi sousedy je daleko těžší věrohodně svést na systémový rasismus praktikovaný bohatými bělochy, kteří u toho ani nebyli. (To slovo věrohodně je v tomto případě důležité, s trochou snahy dokážete vždycky dát dohromady nějaké zdůvodnění. Jiná otázka je, kolik lidí vám to bude věřit. Vyslovená sofistika je dost průhledná.) No dobrá. V čem tedy ti výše zmínění „kůži na trhu“ mají? Jedna věc, která mě napadá, jsou výsledky voleb. V minulém článku jsem zmiňoval, že těm nejprůšvihovějším městům USA vesměs dlouhodobě vládnou demokrati. Zde na Forbesu je tabulka měst s největší násilnou kriminalitou na 100 tisíc obyvatel. Když se podíváme na Top 10, vypadá to takto: Jednou ze slabin americké politické scény je, že v tamním systému dvou velkých stran jsou velké oblasti (města, regiony, celé státy), kde fakticky dlouhodobě vládne strana jedna. Ve výše uvedené tabulce je jich devět z deseti. A to je samozřejmě provázeno různými patologiemi, kdy ruka ruku myje a zavedené autority si dělají, co chtějí. Domnívám se, že jedním z důvodů, proč politické hlavy hnutí BLM tak zuřivě reagují na zmínky o násilí v ghettech, je právě snaha odvést pozornost od těchto velmi špatných výsledků stávajících politických elit. Jestliže někde vládnete čtyřicet let a přitom se vaše město stále umisťuje v první kriminálnické lize, těžko pak v kritické diskusi obhájíte, že jste upřímným a schopným bojovníkem za kvalitnější život rasových menšin. V soukromé sféře by manažer, který dlouhodobě dosahuje takto mizerných výsledků, dávno letěl na dlažbu. Možná se zlatým padákem, ale letěl. V takové situaci je nejlepší tu diskusi utnout hned v zárodku, nepřipustit, aby vůbec vznikla, a místo toho obrátit pozornost veřejnosti jinam. Jinak by se mohlo stát, že třeba vaši voliči dojdou k nějakým nelichotivým závěrům a zvolí někoho jiného. Ne nutně republikána, v komunální sféře se občas najdou i úspěšní nezávislí kandidáti. Ti by možná pro zavedené zájmy představovali vůbec největší ohrožení. Tady si myslím, že ta „kůže ve hře“ – v podobě udržení kontroly nad volebními baštami a možného získání prezidentského úřadu – skutečně je a částečně vysvětluje to současné běsnění.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 14:37:15

Nic není zadarmo aneb Malá meditace o „decouplingu“

Omezit vazby s Čínou určitě jde, ale znamená to, že některé problémy musíme začít řešit sami, i když se nám třeba nechce. Slovo „decoupling“ má hodně významů, ale v kontextu vztahů s Čínou se začalo používat teprve nedávno. Vševědoucí Google nám řekne docela přesně kdy: v září 2018, tedy před rokem a půl. To je velká změna trendu, protože už zhruba čtyřicet let se provozuje pravý opak – outsourcing, přesun všeho možného do Číny a dalších zemí, kde byla pracovní síla levnější a různé zákony laxnější, případně vůbec neexistující. Najednou přišla epidemie a s ní zjištění, že a) životně důležité výrobní procesy, jako třeba produkce zdravotnického materiálu, probíhají na opačném konci světa, se všemi komplikacemi a nejistotami, které z toho plynou, b) kromě boje s virem probíhá i další boj o to, s jakým P.R. a dlouhodobou pověstí se z téhle krize jednotlivé státy a vlády vynoří. Tím se myšlenka na decoupling, jedno z hlavních témat Trumpovy administrativy, stala urgentnější. (Mimochodem, jde asi o jediné Trumpovo téma, se kterým vyslovuje souhlas i většina příznivců americké opozice.) Evropa stála ještě loni stranou, ale letos už se tou myšlenkou zabývá také, stejně jako Japonsko. Tohle je zajímavé téma, protože jeho ekvivalenty se dají najít i jinde. Například decoupling se Saúdskou Arábií a decoupling s Čínou mi dávají zhruba stejný smysl. Obecně musíte u vzájemného obchodu počítat s tím, že k dodanému zboží dostanete také „přídavek zadarmo“ v podobě politického vlivu opačné strany. V případě zemí, kde státní a soukromá sféra silně prorostly navzájem, je tenhle efekt silnější. U Saúdů to znamená export wahhábismu. U Číňanů pak zjistíte, že jejich politická tabu se začínají roztahovat mimo hranice Číny. (Americké aerolinky odstranily celosvětově Tchaj-wan ze seznamu zemí na svých stránkách, americká basketbalová liga NBA narazila na skutečnost, že jeden z manažerů houstonského klubu Rakety napsal prohongkongský tweet, Disney odstranil tibetského mnicha z filmu Doctor Strange.) Samozřejmě je ten efekt navíc přímo úměrný tomu, jak velká a silná daná protistrana je. Saúdi se v dnešním světě, kde se ropa těží na každém rohu, dají nahradit podstatně snáze než Čína. Tudíž musejí být při prosazování svého vlivu trochu opatrnější a zdrženlivější než dřív. Některým lidem je to jedno, hlavně, že vydělávají. Jiní s takovým vývojem mají problém a nechtějí podřídit vzájemnému obchodu úplně cokoliv. Osobně si myslím, že by se vzájemnému obchodu cokoliv podřizovat nemělo. Z pohledu dlouhodobých vztahů je nevýhodné vypěstovat si pověst – eh, řekněme to slušně, děvenky – která výměnou za příslušné hmotné výhody kývne na všechno, co po ní chtějí. Je lepší mít nějaké principy; lidi pak s vámi jednají s větším respektem. To má cenu samo o sobě, ale navíc si myslím, že větší respekt znamená v konečném důsledku lepší výsledky při vyjednávání. Úplně bez kompromisů se ale neobejde nic a v případě decouplingu s Čínou a spol. je otázka, jak by se dal zkřížit s ekologickými plány současné Evropské komise, zvanými Green Deal. Skoro každý úspěch v sobě skrývá zrnka zkázy, nebo aspoň velkých problémů. V průběhu posledních padesáti let přijal tenhle kontinent spoustu ekologických norem a zákonů, v jejichž důsledku se vyčistily zdejší řeky a vzduch. Až potud tedy jednoznačný úspěch. Ostrava roku 2020 je rozhodně čistější a příjemnější město k životu než roku 1990. Zrnko zkázy spočívá v tom, že tenhle úspěch v mnoha případech nespočíval v technické inovaci (dělat věci čistěji, bezpečněji, efektivněji), ale v prostém přesunu oněch problémových provozů do zemí, které jsou na tom ekonomicky hůř, tudíž si nemůžou moc vybírat a musejí dělat špinavou či nebezpečnou práci za nás – a „na nás“. Klasický případ je hutní prvovýroba. Můžete produkovat bio steaky a bio okurky, ale bio ocel nevyrobíte, k tomu je potřeba koks (a alternativní technologie zatím nejsou). To je špinavá, zaprášená, krajinu poškozující aktivita, takže skončila kde? V Číně, která v současné době vyrábí 51 procent světové oceli, více než všechny ostatní státy světa dohromady. Jenže vyspělá civilizace, ani ta evropská, se bez oceli neobejde, tudíž máme reálně na vybranou jenom ze čtyř možností: - smířit se s tím, že jsme si udělali strategickou závislost na Číně výměnou za to, že příslušné provozy smrdí někde u Guangdongu a ne v Porýní, - pokusit se ten průmysl vybudovat v jiných, patrně ještě chudších zemích, kde je ekonomika vepsí, ale kde je zároveň dost nerostných surovin (Kongo? Jižní Afrika?). Taky tam zároveň bývá hodně korupce, takže závislost na čínských soudruzích vyměníme za závislost na africké oligarchii. Ale kdo ví, třeba je africká oligarchie lépe „manažovatelná“ než strýček Si, - vrátit aspoň část toho průmyslu do Evropy a pro změnu se smířit s tím, že koksárny a spol. nejsou žádná zelená utopie a veškerá opatření, která se kolem nich dají udělat, zmírní škody na životním prostředí jenom částečně, - vzdát se té vědeckotechnologické vyspělosti a začít smršťovat ekonomiku (degrowth), což je myšlenka na radikální levici nesmírně populární, ale nevěřím, že sami její příznivci dokážou dohlédnout všech jejích následků. Každopádně pohledem na nepopularitu současných proti-korona opatření, které jsou velmi malé a omezené proti tomu, jak by vypadal opravdový utopický degrowth, lze usoudit, že myšlenka řízené demontáže ekonomiky ve jménu zelených cílů je dokonce i v Německu či Švédsku prostě neprosaditelná. V tomhle čtyřstranném dilematu jsem osobně příznivcem bodu číslo tři. Ne proto, že bych nenáviděl přírodu a toužil dýchat na procházce prach z ocelárny. Ale proto, že by nás to skutečně přimělo inovovat. Věřím, že i ta ocel nebo chemikálie jdou vyrábět lepšími a čistějšími způsoby, jenom jsme neměli moc velkou motivaci ty lepší způsoby hledat. Nejsilnějším atributem západní civilizace byly vždycky mozky a vynalézavost, ne peníze. Peněz, těch mají dost i v té Saúdské Arábii, ale myšlenkově jsou tam naprosto sterilní. Pak je tu ale ještě jedna věc, a to, že bod číslo tři je realizovatelný, a přitom aspoň nesmrdí pokrytectvím. Jako staromilský typ konzervativce nerad zůstávám něco někomu dlužen. To, co si exportem špinavých provozů do ciziny vytváříme, je určitá forma nepeněžního dluhu, o kterém ani nevíme, kdy a jak jej budeme náhle nuceni splatit. Když právě Čína před pár lety zastavila dovoz odpadků z ciziny ke zpracování a recyklaci, způsobilo to v Evropě i v Americe velké logistické otřesy. Taková překvápka si člověk může ušetřit jedině tak, že svoje problémy neoutsourcuje ven.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 06:45:42

„My máme pravdu, ale jich je víc“

Odpověď na komentář Jana Šterna, který vyšel v Lidových novinách. Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“. Vidím ve Vašem životopisu, že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí. Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí. Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení. (Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999, se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.) Strach projevit konzervativní názory Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není. Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci. Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi. Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší. Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž. Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct. Proč politici otevírají dveře migrantům?  Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc. Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát. Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde. No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B. Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika. No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží? Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě? Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty, to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí? To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo. No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl. Výroba „zrádců“  Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid. Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají. A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“, slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby. Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-21 06:52:15

Macron v Mylhúzách aneb O dobývání ztracených území republiky

Francouzský prezident musí řešit problém, který začal vznikat už v době, kdy se narodil. Mulhouse čili česky Mylhúzy je město velikosti Olomouce, které se nachází v jižním Alsasku, nedaleko horského pásma jménem Vogézy. V letech 1871–1918 leželo město i se svým okolím v císařském Německu a místní obyvatelstvo opravdu mluvilo převážně německy. Ještě za druhé světové války sloužili Alsasané ve Wehrmachtu, i když se některým moc nechtělo, a bohužel měli určitý podíl i na masakru v Oradour-sur-Glane, francouzských Lidicích. Dnes je to tedy součást Francie, i když si toto území Francie musela dobýt; bez vítězství v první světové válce by nejspíš všechno bylo jinak. Nedávná návštěva prezidenta Macrona ovšem přivedla pozornost k otázce, jestli to pořád ještě stoprocentně platí. Macron si vybral právě návštěvu Mylhúz k tomu, aby deklaroval změny v politice státu vůči zahraničním vlivům v muslimské komunitě. Mimo jiné má být osekán program, v jehož rámci přicházelo do Francie ročně tři sta imámů z Alžírska, Maroka, Tuniska a Turecka. Program funguje zhruba stejně dlouho, jako je Macron na světě – vznikl totiž roku 1977 (Macron sám se narodil 21. prosince téhož roku). Můžeme si vcelku snadno spočítat, kolik zhruba těch imámů za tu dobu bylo: přes deset tisíc. Samotné Mylhúzy jsou sídlem velké mešity Al-Núr. Popis projektu na Weltu prozrazuje, že záměrem stavitelů bylo zřídit v jejím rámci kompletní komunitní centrum: nachází se tu nejen modlitebna, ale i nákupní centrum, školky pro děti, fitness centrum, holičský salon, pětadvacetimetrový bazén se striktně oddělenými otevíracími hodinami pro ženy a muže, a dokonce i márnice. Samotná modlitebna zabírá jen 13 procent celé plochy stavby! Stavba začala roku 2009, ale její dokončení se protáhlo, protože roku 2012 zakázal francouzský stát další financování z ciziny (kolem 80 procent nákladů na její stavbu bylo i tak pokryto ropnými královstvími z Perského zálivu). Pravicový list Valeurs Actuelles nyní zveřejnil rozsáhlý článek shrnující kontroverze kolem stavby: už první velké shromáždění mělo za hosta prominentního antisemitu Sawfata Hidžázího, kterému sousední Velká Británie zakázala vstup na své území, a podporu projektu vyjádřil i světoznámý fanatik Júsuf Karadáví, který nesmí navštívit ani Francii. Kolem celého projektu se točí větší množství členů Muslimského bratrstva a také lidé vysloveně napojení na radikály. Někteří místní politici, a to i za dříve dominantní pravicovou stranu UMP, dostavbu mešity podporují (viz tentýž článek), ale stejně jde o politicky bolestivé místo. Jednak kvůli neprůhlednému financování z ciziny a vazbám na nebezpečné lidi, jednak kvůli tomu, že jeho univerzální nábožensko-společenský charakter až moc odráží ideály Muslimských bratří. Podle nich by správný věřící měl trávit svůj život pokud možno odděleně od nevěřících a nepřicházet s nimi do kontaktu častěji, než je nezbytně nutné. Ve Francii se takovému oddělení obyvatelstva říká communautarisme a je to přesně to, proti čemu současný prezident opakovaně vystupuje. Ale při svém vystoupení v Mylhúzách se přímo o mešitě Al-Núr nezmínil. Jenom o projektech financovaných z ciziny obecně. Communautarisme ve Francii je víceméně totéž co Parallelgesellschaften v Německu: tentýž problém pojmenovaný jiným slovem (ne, že by na tom jiné státy byly lépe – zpráva baronesy Casey před třemi lety popisovala rozmáhající se segregaci komunit ve Velké Británii). Zajímavý je v téhle souvislosti ovšem ještě jiný pojem, a to Quartier de reconquête républicaine, vládní program, jehož cílem je „znovuovládnutí“ problémových oblastí strukturami Francouzské republiky. Na jejich seznamu je i Bourtzwiller, dvacetitisícová čtvrť v Mylhúzách. Ztracená území republiky je jméno knihy Emmanuela Brennera, která popisuje dění v ghettech. Vyšla poprvé už skoro před dvaceti lety (2002) – aneb, ne že se o tom neví pěkně dlouho. Francouzská národní pravice si pojem osvojila, hlavně sympatizanti Rassemblement National (dříve Front National), ale třeba ještě takové New York Times s ním roku 2015 zacházely poněkud odtažitě (what Ms. Le Pen described as „lost territories“). Dnes tedy ztracenost některých teritorií akceptovala i středová vláda Emmanuela Macrona. Kdyby nebyly ztraceny, těžko by bylo zapotřebí zavádět oficiální program, jehož samotné jméno odkazuje na jejich „znovuovládnutí“ či „znovudobytí“ (reconquête, slovo se stejným kořenem jako dávná iberská reconquista), a jehož součástí je posilování policejní přítomnosti ve vyjmenovaných čtvrtích. Realita si vždycky najde nějakou cestu k akceptaci, i když v tomto případě to trvalo více než patnáct let. Jiná otázka je, zda se zrovna prezident Macron hodí k nějakému znovudobývání. Zrovna toto by byl tvrdý oříšek i pro skutečného vojáka Charlese de Gaulla. Toto je totiž válka odehrávající se převážně v rovině myšlenek a přesvědčování. Rád bych se mýlil, ale mám dojem, že zrovna v těchto disciplínách má druhá strana náskok. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-07 11:13:31

Švédská pravice začala jednat s "extremisty"

Švédská pravice si začíná zvykat na myšlenku spolupráce se stranou Švédských demokratů, která byla dlouho tabu. Švédští demokraté, Sverigedemokraterna (SD), jsou z celého místního politického spektra nejvíce skeptičtí vůči imigraci z třetího světa. V celostátním parlamentu, Riksdagu, sedí od roku 2010. Tehdy měli jen 5,7 procenta hlasů a dvacet poslanců ze 349 celkem. Od té doby jejich volební výsledky vzrostly. V posledních švédských volbách získala SD 17,5 procenta, což bylo více než minule, ale méně, než se čekalo. Švédská politika se tradičně dělí na dva bloky (levicový a pravicový), v případě SD se ovšem oba bloky shodly, že s nimi nechtějí mít nic společného. Tomu se obvykle říká sanitární kordon a ten byl naposledy potvrzen ještě v lednu tohoto roku, kdy dvě menší středopravé strany raději podpořily menšinovou levicovou vládu, jen aby SD nezískala na vlivu. Tím ovšem zároveň „podrazily“ svoje spojence na pravici, se kterými předtím po patnáct let vytvářely tzv. Alianci. (R.I.P.) Důvody k tomuto kordonu jsou všelijaké, hodně se hovoří o nečistých kořenech partaje, která ve svých počátcích skutečně přitahovala tvrdé rasisty; nicméně její současný předseda Jimmie Åkesson se poměrně dost snaží její obraz v tomto smyslu očistit, i za cenu vyhazování zjevně problémových jedinců. Osobně bych odhadoval, že jde i o to, že politické Švédsko se příliš sžilo s vlastním obrazem coby humanitární supervelmoci, a nechce si připustit, že mezi voliči došlo v imigračních záležitostech k trvalé změně nálad. Pomineme-li nepřímý vliv skrze rostoucí preference, měli Švédští demokraté na celostátní scéně dosud jen jeden okamžik úspěchu, a to roku 2014, kdy „sestřelili“ státní rozpočet tehdejší levicové vlády a nebylo daleko k předčasným volbám. Na regionální úrovni už tak izolovaní nejsou, v městečku Hörby na jihu Švédska získali loni prvního starostu a v několika dalších městech pomohli sesadit sociální demokraty a podporují pravicové městské rady z opozice. Vláda, kterou začátkem roku 2019 vytvořili sociální demokrati se Zelenými, od počátku spoléhala jen na velmi těsnou podporu v parlamentu. Sám předseda vlády Stefan Löfven je poslední dobou nepopulární, dokonce má v celostátním švédském průzkumu horší výsledky než Åkesson sám. Preference sociálních demokratů během posledního roku poklesly a preference SD naopak vystoupaly, i když to ještě není záruka volebního výsledku; SD měla velmi vysoké preference už za migrační krize v letech 2015–2016, ale nakonec nesklidila tolik hlasů, v kolik doufala. Každopádně v současnosti by levice vládu neposkládala ani přibližně a Zelení se pohybují na samostatné hranici volitelnosti. Což zákonitě v pravicových stranách vede k otázce, co dělat, aby se zase dostaly k moci. A je patrné, že bez pomoci Švédských demokratů by to v takových číselných poměrech nešlo. První stranou, která vyjádřila otevřenost k nějaké spolupráci se Švédskými demokraty, byla menší strana KD (křesťanští demokraté), jejíž předsedkyně Ebba Busch Thor v březnu 2019 řekla, že se chce bavit „se všemi stranami“. To bylo na švédské poměry něco jako revoluce a voličům to zjevně nevadilo; podpora KD dokonce nějakou dobu vystoupila nad deset procent. Ke skutečně zásadnímu posunu ale došlo před pár dny. Tradičně největší stranou na pravici bývali Umírnění čili Moderaterna, jejichž předseda Ulf Kristersson se ještě loni zaklínal, že se Švédskými demokraty nebude „vládnout, spolupracovat ani mluvit“ (zdroj). Nicméně doba nemluvení očividně skončila, protože tento týden se Åkesson a Kristersson poprvé osobně sešli, aby probrali možnou spolupráci na důležitých tématech v parlamentu. A šéf Umírněných Ulf Kristersson k tomu pak napsal toto: „Umírnění a Švédští demokraté jsou odlišné strany s odlišnými ideologiemi a na některé věci máme jiný názor. Navzájem se však k sobě chováme s respektem a v některých důležitých tématech přemýšlíme stejně. Co se těchto témat týče, chtěl bych samozřejmě, abychom spolupracovali i v parlamentu.“ (Zdroj) To je panečku posun od „nebudeme se s nimi bavit“, že? Najednou se k sobě chovají s respektem. A stačil k tomu jeden rok. Co se stalo? Určitě k tomu přispěla „zrada“ menších koaličních partnerů na pravici, kteří podpořili menšinovou levicovou vládu. Určitě k tomu přispěl i vývoj volebních preferencí a neoblíbenost současného premiéra. Ale svůj podíl měla možná i letošní vlna výbuchů, kterou dnes řeší i notoricky zdrženlivá BBC. Nemluvě o pár spektakulárních vraždách. Realita se zkrátka nakonec vždycky nějak prosadí, jenom někdy pomalu a jindy rychleji. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2019-07-13 08:09:34

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let. Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová. Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc. A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.) Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci. Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí. Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti. Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela. Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat. Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…) Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu: Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo. Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“. I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic. Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Čas načtení: 2024-02-27 18:10:47

Nejdražší lokomotivy v české historii skončí neslavně. ČD Cargo pro ně plánuje nákladní dopravu na Balkán

Ještě během letoška chtějí České dráhy definitivně rozhodnout o budoucnosti problémových lokomotiv řady 380. Podle informací HN se na ředitelství firmy rodí plán na jejich odklizení na Balkán v barvách nákladní divize ČD Cargo. A to jen zhruba po...

Čas načtení: 2024-03-09 08:11:00

V Brně startuje projekt pomoci ohroženým dětem. Zapojilo se do něj celkem pět škol, které budou vytipovávat děti z problémových rodin. (video)

V Brně startuje projekt pomoci ohroženým dětem. Zapojilo se do něj celkem pět škol, které budou vytipovávat děti z problémových rodin. Ty následně navštíví sociální pracovnice. Budou hledat možnosti, jak je podpořit a pomoct jim. Podle organizace...

Čas načtení: 2024-03-14 10:39:00

Ministerstvo životního prostředí zrušilo výjimku Královéhradeckého kraje na lov problémových vlků

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) zrušilo výjimku na lov problémových vlků, kterou vydal loni v létě Královéhradecký kraj. Píše o tom dnešní Právo. Podle ministerstva v rozhodnutí Královéhradeckého kraje chybí přesné definice činností, které jsou povolovány, a úředníci také nedostatečně odůvodnili převahu veřejného zájmu nad zájmy ochrany přírody. Kraj vydal rozhodnutí kvůli ztrátě plachosti několika jedinců v Podkrkonoší, opatření se týká 17 honiteb na Trutnovsku.

Čas načtení: 2024-03-15 01:04:00

Hradecký kraj rozšíří území, kde za daných podmínek půjde lovit problémové vlky

Královéhradecký kraj rozšířil území, kde bude možné za předem daných podmínek lovit problémové vlky. Umožní to opatření, které kraj tento měsíc vydal. Nařízení začne platit koncem března a nahradí povolení výjimek na lov problémových vlků podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Vyplynulo to ze včerejšího vyjádření mluvčího hejtmanství Dana Lechmanna. K vydání opatření podle něj vedla dohoda s ministerstvy životního prostředí a zemědělství.

Čas načtení: 2024-03-17 07:44:00

Královéhradecký kraj: Rozšíření území, kde bude možný odstřel vlků

Královéhradecký kraj vydal opatření obecné povahy nahrazující povolení výjimek na lov problémových vlků podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Dokument nabude účinnosti na konci března, 15 dnů od zveřejnění na úřední desce krajského úřadu. Odstřel problematických jedinců bude nadále až jako poslední možností.

Čas načtení: 2024-04-05 14:47:00

Kyjov chce více strážníků, zájem ale upadl. Zkušenější odcházejí k policii

Problém související s bezpečností ve městě odhalilo poslední jednání zastupitelů v Kyjově. Jde o nedostatek strážníků. Městem v poslední době hýbalo téma problémových lidí zejména v okolí autobusového nádraží.