Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-03-12 16:02:10

Z koronavirového bojiště aneb Něco k aktuální situaci v Evropě

Minulý článek s překladem zprávy italského lékaře z Bergama vzbudil na českém internetu naprosto neskutečnou reakci. Když se virálně šíří článek o viru, je to docela pěkný paradox. Vzhledem k situaci nezbývá než na něj navázat. Je to po celé Evropě oprávněně téma číslo jedna. Začneme zase v Itálii, kde 12. března zavřeli v podstatě všechno kromě obchodů s potravinami a lékáren. V každé krizi má někdo smůlu, že do ní spadne dříve, a v tomto případě to Italové odskákali za nás. Máme za nimi určité zpoždění, takže je čas věnovat pozornost tomu, co se děje u nich. V diskusích, které se rozvinuly pod minulým článkem, jsem občas narážel na skepticismus ve stylu „vždyť si to ten doktor taky mohl vymyslet“. Kéž by… Ono těch zpráv z Lombardie je víc a všechny jsou konzistentní; z Milána a okolí se stal Wu-chan Evropy. Tady jsou třeba k poslechu zprávy z lékařské skupiny na WhatsAppu (s anglickými titulky), tady je rozhovor popisující skutečnost, že lékaři už si musejí vybírat, komu vůbec poskytnou pomoc a komu ne. Profesor Giacomo Grasselli z Milána poskytl videorozhovor britské veřejnoprávní stanici Channel 4 a říká v něm, že situace je horší než po výbuchu bomby, protože bomba vybuchne jednou, kdežto tohle se opakuje každý den. Podle výrazu tváře se dá soudit, že už pár dní pořádně nespal. (Jeden jeho kolega právě na Covid-19 zemřel, bylo mu 67 let.) Starosta města Bergama Giorgio Gori vzkazuje na Twitteru, že sledovat počet pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče je zavádějící. Nové pacienty už není kam dávat a jsou ponecháni bez léčby, zemřít. A bývalý ministerský předseda Itálie Matteo Renzi (PD) poslal prostřednictvím CNN vzkaz zbytku světa. Naléhá v něm, aby ostatní státy nepodceňovaly nebezpečí, neztrácely čas a nedělaly ty samé chyby, jaké udělala Itálie. V tom si myslím, že má pravdu. Vývoj v jiných evropských státech, aspoň co se počtu případů týče, nápadně připomíná Itálii, jen se zpožděním o několik dnů. Před pár dny jsem narazil na tento graf, který mapuje počet případů v Německu a v Itálii. Plynulo z něj, že Německo sleduje Itálii s odstupem osmi dnů. (Nutno ale upozornit, že v Německu je zatím podstatně méně úmrtí.) Další a aktuálnější graf ukazuje hned několik vybraných států Evropy a nárůst počtu případů v nich, a to včetně dnů zpoždění za Itálií. Podle těchto dat je odstup mezi Itálií a dalšími státy zhruba jeden až dva týdny. Zdá se, že těch států, které jedou po mastné skluzavce za Italy, je docela dost. Mimochodem, dobrým zdrojem aktuálních čísel pro Evropu je tento spreadsheet na Google Docs. Vypovídající hodnotu pro dnešní den to má vždycky až k večeru, když jsou tam zaneseny údaje ze všech států. Zatím to byla pěkná, čistá exponenciála. Dosavadní reakce ve zbytku Evropy jsou hodně různorodé. Německo jako by váhalo, zatím tam ani plošně nezavřeli školy, i když kancléřka sdělila poslancům CDU/CSU, že se může nakazit 60–70 % obyvatelstva. Desátého března se beze všeho konalo například velké fotbalové utkání Lipsko–Tottenham, na stadion přišlo čtyřicet tisíc diváků. (Lipsko vyhrálo 3:0.) Podobně i Francie, kde počet případů rychle roste, jako by si nechtěla situaci úplně připustit. Prezident Macron šel šestého března se svojí ženou veřejně do divadla; dost možná, že Matteo Renzi při své kritice narážel přesně na tuhle jeho akci. O víkendu se má konat v celé Francii první kolo komunálních voleb, také dobrá příležitost, jak se vzájemně infikovat. Někdy je situace až absurdní, například ve městě Landerneau proběhlo několikatisícové celoevropské shromáždění cosplayerů, kteří si hrají na šmouly, a které místní starosta odmítl zrušit. Uf, chápu, že v dnešní době je povznášející potkat někoho, kdo je modrý v ksichtě, aniž by to bylo tím, že se dusí, ale kdo ví, co budou účastníci téhle akce říkat za čtrnáct dní… Menší státy reagují různě. Dánsko, kde začal počet nakažených prudce růst, zareagovalo velmi podobně jako Česká republika a omezuje veřejný život. Belgie či Švýcarsko jsou ale daleko váhavější a například ve švédském hlavním městě Stockholmu přestali testovat ty pacienty, kteří nepatří do rizikové skupiny a nejsou hospitalizováni – což znamená, že jejich čísla budou proti realitě podsazená. (Už teď má Švédsko podstatně více případů než ČR, ačkoliv počtem obyvatel se víceméně rovnáme.) Vůbec je zajímavé, že rychlost a intenzita reakce států v téhle krizi neodpovídá tomu, jak jsou seřazeny na žebříčku podle bohatství a obecné vyspělosti. Relativně málo je postiženo třeba Mongolsko, které leží hned vedle Číny a které přijalo protiepidemická opatření hodně rychle. Naproti tomu od takových USA by člověk čekal větší manévry, zatím provedly jen deset tisíc testů ve více než třísetmilionové populaci, což je strašně málo. No dobře, šíří se nám to, šíří. Co dál? Říká se, že vojenské štáby se vždycky připravují na tu minulou válku, a dost možná je tomu tak i v případě koronavirové epidemie. Nejlepší výsledky totiž zatím mají kromě Jižní Koreje také Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, tři země, které byly výrazně zasaženy původním SARSem roku 2003. V jejich případě se „minulá válka“ ukázala být dost podobná té dnešní, tudíž tamní zdravotní systémy a úřady vědí lépe než ty naše, co se osvědčilo a co tedy dělat. Vyplatilo by se kopírovat od nich ty nejúčinnější postupy, i když naše obyvatelstvo zdaleka není tak disciplinované jako to jejich. Česká vláda je zatím docela proaktivní a mám z jejích opatření daleko lepší dojem než z těch německých, francouzských či španělských. Hybnou silou je v tomto případě skoro určitě profesor Roman Prymula, náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog. Jako mají některé státy smůlu, mají občas i kliku, že na správném křesle sedí člověk, který věci rozumí. V tomto případě jsme kliku podle všeho měli. Zastavme se ještě na chvíli u pojmu „zplošťování křivky“. Jde o to, že skoro cokoliv negativního, a to včetně epidemie, je snesitelnější, pokud není náraz příliš prudký a proces probíhá pozvolněji. Sejít po schodech je úplně něco jiného než vypadnout z okna, i když technicky vzato se vaše tělo v obou případech jen přemístilo o pár pater níž. Malý příklad z epidemie španělské chřipky roku 1918. Americká města Filadelfie a St. Louis vzala věc za zcela opačný konec a průběh byl naprosto jiný. Tehdy dvoumilionová Filadelfie doplatila na to, že její starosta odmítl zrušit slavnostní pochod. Nakazilo se na něm obrovské množství lidí a situace se zhoršila natolik, že v nejhorších chvílích zamořoval ulice puch z neodklizených, hnijících těl obětí a fungování města se nebezpečně přiblížilo naprostému kolapsu. Starosta St. Louis naopak vyhlásil restriktivní opatření včas, a to údajně i přes velký odpor místních podnikatelů. Epidemie ve městě proběhla podstatně méně dramatickým způsobem. Smrt si také vybrala svoji daň, ale ani zdaleka tak vysokou, jako ve Filadelfii. Čtenář Aleš Kofránek napsal k tomuhle tématu následující komentář, u kterého stojí za to se zastavit: „Chápu potřebu zploštění té křivky, na druhou stranu, pokud budeme mít křivku sice plochou, ale pokud to bude za cenu v podstatě zastavení ekonomiky na půl roku, tak je otázka, co nakonec vyjde hůř, protože z toho může vzniknout globální krize, nové konflikty atd. Proto by podle mě měla být nějaká hranice, kdy se už řekne, že donekonečna zpřísňovat se ta opatření nedají.“ Nuže, vidím to trochu jinak. Potřeba „zploštění křivky“ je sice důležitá, ale v těch výše zmíněných státech jako Singapur a Tchaj-wan se to podařilo i bez toho, aby obětovali svoji ekonomiku. Lidi jsou přeci jen docela vynalézaví a po počátečním chaosu a ztrátách začnou přicházet na způsoby, jak situaci zlepšovat. Hodně aktivit se teď zautomatizuje a přesune na internet. (Třeba se konečně dočkáme i pořádného a uživatelsky přátelského systému datových schránek pro všechny občany!) Vyrobí se dostatečný počet roušek a respirátorů, které přeci jen šíření infekce zpomalují – ne sice dokonale, ale každá trocha je dobrá. Dopravní podniky postupně přijdou na to, jak lépe a efektivněji čistit prostředky MHD. Budou schváleny první léky (nadějně vypadá remdesivir, látka, za jejímž vznikem stojí tým pod vedením českého vědce Tomáše Cihláře) atd., atd. Tahle současná situace skutečně trochu připomíná válku, ale to není nutně jenom špatně. Válka byla v moderní době vždycky významným urychlovačem vědeckotechnického pokroku a v téhle konkrétní válce je aspoň celé lidstvo na té samé straně (až na ojedinělé idioty, vždycky se najdou). Vůbec bych nepodceňoval naši kolektivní schopnost se i z takových složitých problémů nějak „vylízat“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-07 18:50:11

O radikalizaci vražedného atentátníka z řad policie v Paříži zřejmě kolegové věděli

Útočník z Paříže prý už dříve připoutával pozornost svých kolegů. Například měl pochválit vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Způsob, jakým se dozvídáme nové detaily o případu policejního IT administrátora, který zabil čtyři svoje kolegy v Paříži, připomíná krájení šunky. Nebo sojového salámu, podle toho, čemu dáváte přednost. Nemyslím si, že je to úmysl; ono to tak u vyšetřování bývá, že zpočátku nikdo nic pořádně neví. (Ale ta tvrzení o psychických potížích by si snad v redakcích mohli odpustit, začíná to působit poněkud divně.) Poslední plátky poznatků, které nám přináší Die Welt, ovšem naznačují, že „nikdo nic neví“ mohlo být systémovým selháním, protože se hromadí informace, podle kterých vlastně budoucího pachatele měli dávno identifikovat jako problémový případ. Přitom ministr vnitra Christophe Castaner ujišťoval novináře, že to přesně tak nebylo a že pachatel neprojevil sebemenší odchylku od normálního chování. Nuže, co tvrdí ve svém článku Die Welt: Po atentátu na redakci časopisu Charlie Hebdo řekl prý Harpon svému kolegovi „Dobře to udělali“. Na sociálních sítích sdílel video s kázáním a dopsal k němu: „To, na čem záleží, je zemřít pro islám.“ Podle vrchního vyšetřovatele Jeana-Françoise Ricarda udržoval kontakt s domnělými(?) salafisty. Analýza dat z jeho mobilního telefonu ukázala na tom, že byl ve styku s extremistickým imámem mešity v místě svého bydliště. Francouzský deník Le Parisien tvrdí, že na některé policisty měl být ze strany nadřízených vyvíjen nátlak, aby o svých podezřeních vůči Harponovi nemluvili. K té poslední položce. Našel jsem na Parisienu rozhovor s představitelem francouzských policejních odborů Jean-Paul Mégretem. K věci radikalizace říká, že policie má podezření na pár desítek zradikalizovaných lidí ve svých řadách, ale dokud nic neudělají, maximálně je přesune na méně důležitá místa. „Dokud se nestane zločin, radikalizace není důvodem pro odvolání (patrně bezpečnostní prověrky, pozn. MK), administrativa je zablokována. Také se bojí obvinění z rasismu a islamofobie,“ řekl. To zní o dost jinak než ministrovo tvrzení o „ráně z čistého nebe“ a upřímně mi to přijde pravděpodobnější. Málokdo je taková povaha, aby dokázal nosit koženou masku neutrality po 100 procent času, zatímco se chystá k hromadné vraždě. Nu, jsou ustaveny hned dvě vyšetřující komise, tak uvidíme, co zjistí. Kdyby se tyto informace potvrdily, byl by to solidní skandál. Hlavní problém spočívá v tom, že Harpon byl zaměstnán na velmi citlivém místě, a tudíž měl být pod důkladným dohledem, aspoň teoreticky; skutečně také obdržel nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Ve své práci měl Harpon podle Weltu přístup k více než tisícovce počítačů, včetně těch, které patřily vyšetřovatelům pracujícím v utajení. A také k databázím. „Měl v rukou soukromé adresy úplně všech policistů,“ řekl novinářům jeden z jeho kolegů, který nechtěl být jmenován. Kolik z těchto dat předal svým radikálním bratřím? To bude velmi těžké zjistit. Ale pro tento typ údajů by se nepochybně našli dobří zákazníci i mimo teroristické kruhy – třeba různé mafie a jiné zločinecké syndikáty. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Welt na závěr připomíná případ teroristického útoku v Magnanville (2016), kdy útočník vtrhl do domu manželů-policistů a zabil je oba před očima jejich tříletého dítěte. Patrně se přitom řídil příkazem šéfa Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího, který v rámci ramadánu nařídil zabíjet protivníky i s rodinami v jejich domovech. Těžko na tuto situaci nemyslet, jste-li nyní francouzským policistou a víte-li, že ochranu vaší adresy měl na starosti jistý pan Harpon. Kdyby šlo jen o prolomená hesla, ta si změníte raz-dva, ale přestěhovat pár desítek tisíc lidí do nových bytů a domů, to nejde. Budou s tím muset nějak žít. Ksakru, já opravdu nechci, aby se Krvavé levandule staly realitou. Ale s tímhle druhem nekompetentnosti na místech, kde jde o citlivá data celého státu, se to prostě nedá vyloučit. Ne každý infiltrátor na sebe nakonec upozorní tím, že vezme nůž a vydá se na cestu do slíbeného ráje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-03-20 06:45:10

Den učitelů: Tradice, dárky a jak potěšit paní učitelku

Den učitelů: Tradice, dárky a jak potěšit paní učitelku redakce Čt, 03/20/2025 - 06:45 Ostatní - Svátky a Oslavy Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kdy se slaví Den učitelů? Den učitelů v České republice slavíme 28. března, což je datum spojené s narozením Jana Amose Komenského – významného českého pedagoga a filozofa, který je považován za „otce moderní pedagogiky“. Komenský se ve své pedagogické činnosti zaměřoval na výchovu a vzdělání jako nástroj pro lepší a spravedlivější společnost. Tento den se tedy stal oslavou jeho odkazu a zároveň připomenutím významu vzdělání a jeho nositelů. Historie a vznik tradice Původní tradice oslav Dne učitelů má kořeny v první polovině 20. století. Den učitelů byl poprvé slavnostně připomínán v roce 1955, kdy byl vyhlášen Československým svazem učitelů. Tento den měl nejen vyjádřit úctu učitelům, ale také zdůraznit význam školství pro společnost. V roce 2004 byl Den učitelů v České republice oficiálně uznán jako den, kdy si společnost připomíná práci všech pedagogických pracovníků. Jakým způsobem učitelům projevit vděk? Pokud se rozhodnete tento den oslavit a udělat radost paní učitelce či panu učiteli, dárky nejsou povinností, ale mohou být příjemným gestem. Zde je několik tipů, jak vyjádřit vděk za jejich práci: Osobní dárek: Pokud znáte paní učitelku dobře, můžete jí vybrat něco osobního. Například pěkný zápisník, šperk nebo elegantní hrníček, který jí zpříjemní pracovní chvíle. Kreativní dárky od dětí: Děti mohou připravit vlastní malbu, básničku nebo vyrobit něco originálního. Takový dárek vždy potěší a ukáže, že se děti na tento den opravdu těší. Květiny a přání: Klasikou zůstávají květiny. Kytice, doplněná osobním přáním nebo vděčným dopisem, nikdy neudělá chybu. Někdy jde totiž o nejjednodušší gesto, které dokáže vyjádřit vděk a uznání za celoroční práci. Dárkový poukaz: Pokud nevíte, co přesně učitelce koupit, dárkový poukaz na knihy, kavárnu nebo do obchodu s kancelářskými potřebami může být skvělým kompromisem. Kreativní kolektivní dárek: Pokud máte více rodičů, můžete se domluvit a společně darovat něco hodnotnějšího, jako je například lístek na koncert, do divadla nebo wellness pobyt. Den učitelů je příležitostí, jak vyjádřit vděk všem, kteří se podílejí na vzdělávání našich dětí. Ať už zvolíte květiny, osobní dárek nebo kreativní překvapení, důležité je, aby tento den učitelům připomněl, jak významná a důležitá je jejich práce pro budoucnost celé společnosti. A pro rodiče, kteří se rozhodnou učitelům projevit vděk dárky, platí, že i malý dárek, osobní slovo nebo gesto dokáže udělat velkou radost. Přidat komentář foto pixabay.com V České republice je Den učitelů již dlouhá léta neodmyslitelnou součástí kalendáře. Tento den nám připomíná nejen význam školství, ale i všechny, kteří se podílejí na vzdělávání mladších generací. Jak k této tradici došlo a jakým způsobem můžeme učitelkám a učitelům udělat radost, pokud se rozhodneme pro dárek?

Čas načtení: 2026-05-13 09:15:47

Co znamená den žluté kytičky? Připomíná, že prevence je důležitá.

 Český den boje proti rakovině, který letos připadá na 13. 5., připomíná zásadní význam prevence a včasného odhalení onkologických onemocnění.

Čas načtení: 2011-12-22 15:00:00

Letenky do Košic – na Slovensko za pár korun

Naši slovenští sousedé se pyšní nejenom velice podobnou mluvou, ale také krajinou a téměř stejnou architekturou měst. Bratislava, hlavní město Slovenské republiky v mnoha ohledech úzce připomíná naší hlavní metropoli, Prahu, avšak za povšimnutí stojí i jiná, pro stát velice důležitá a prospěšná měst ...

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-03-26 07:12:16

Zvláštnosti doby infekční aneb O Praze bez turistů a o literatuře v potížích

S prudkým utlumením turistického ruchu se uprázdnilo ohromné množství bytů v širším centru Prahy a aktuálně se jich nabízí více než tisíc k pronájmu za velmi nízké ceny. Upozornil na to Janek Rubeš ve svém článku na Seznamu. Vypravil jsem se ze zvědavosti na SReality.cz a vyhledal si pronájmy v širším centru … a faktžejó, mapa je neuvěřitelná: 3+kk v Nerudovce za 20 tisíc, to spíš připomíná Černý Most. Ceny na periferii mimochodem nijak zvlášť neklesly, je to záležitost širšího centra. Ta číslíčka v červených kroužcích znamenají počet volných bytů v daném místě, abyste si náhodou nemysleli, že jedna šipka = jeden byt. Kdepááák! Tady si to můžete proklikat sami.) Víme tedy díky této nečekané krizi aspoň zhruba, jaký je rozsah fenoménu AirBnB v centru matičky stověžaté. To má svoje výhody; hlavně to, že jakákoliv další debata o této službě bude založena na konkrétních číslech, ne na nějakém teoretickém modelu, který by byl nejspíš nepřesný. Toto je vůbec zajímavé a podle mého názoru legitimní politické téma, i když teď – se zavřenými hranicemi a bez turistů – stojí samozřejmě stranou. Na spoustě míst světa řešily v posledních letech místní radnice a vlády otázku, kolik turistů už je příliš – v Amsterdamu, Barceloně, na Machu Picchu i na Bali. Chorvatský Dubrovník, ke své smůle zároveň mimořádně malebný a mimořádně prostorově stísněný, už zavedl nějaké horní limity. Praha je přirozenou součástí této množiny turistických atrakcí, však je krásná a světově známá. Počet turistů navštěvujících naše hlavní město se taky od roku 2000 skoro ztrojnásobil. Mezi mými čtenáři jsou také libertariáni, kteří zastávají názor, že svoboda pohybu je velmi důležitá a úřady do ní nemají co kecat. A totéž že platí o svobodě pronajímat si byt dle libosti. Řekl bych, že tento názor rezonuje s většinou lidí až do chvíle, než začnou být davy takhle vzniklé příliš početné. Pak začnou mít místní lidi námitky a svoboda druhých je přestane zajímat. Instinktivně totiž většina lidí vnímá nějaké území jako svoje, „právem kmene“, i když katastr nemovitostí třeba říká něco jiného. Jádro problému je přitom čistě matematického rázu. Během posledních desetiletí nemalá část dříve chudého světa zbohatla a zároveň výrazně zlevnilo cestování. Tak se stalo, že počet světově aktivních turistů neustále roste, za poslední generaci se zněkolikanásobil. Jenže těch skutečně proslulých a atraktivních míst jako je Praha, Barcelona, Bali, Santorini nebo Mount Everest zas tolik není a na rozdíl od té rostoucí množiny lidí, která by je chtěla aspoň jednou v životě navštívit, zůstávají stále stejně velké. Tím pádem přetlak v ohniscích tohoto pohybu zákonitě už léta rostl a proti konceptu nezadatelných svobod se vynořila jiná myšlenka, podstatně méně liberální, že každá komunita má právo si určit, kolik těch lidí zvenčí chce přivítat a za jakých podmínek. Což nutně znamená říct někomu „ne“ a pak už je jen otázka, podle jakých kritérií to omezovat a jakými prostředky. V Praze dnes máme paradoxní situaci, že tohle téma naťukl zcela nekonzervativní pirátský primátor Zdeněk Hřib, a navíc do něj šlápl vysloveně neelegantně, „obě nohy levé“. I v Barceloně se toho chytá progresivní levice. Ale ony ty úvahy jsou v podstatě konzervativního rázu, což člověk dobře vidí v jiných částech světa, kde třeba žádná progresivní levice ani není. (Například stížnosti indiánů či jiných domorodců, že jim návštěvníci lezou do posvátných území.) A nemají až tak daleko ke snaze omezovat imigraci trvalou, včetně té azylové, i když můžeme pochybovat, že by se zrovna k téhle myšlenkové příbuznosti páně Hřibův magistrát hlásil. No nic, jak řečeno, teď to nemusíme řešit. Ale ona se ta otázka zase vynoří, až se světová ekonomika otřepe a letiště znovu ožijí pohybem milionů. AirBnB je fenomén sám o sobě, vedl k těsnému prostorovému zkřížení ubytovacího průmyslu s běžnými rezidenčními byty, což bylo ve velkých městech už dávno papírově i fyzicky odděleno, právě proto, aby na sebe pocestní a měšťané nenaráželi příliš těsně. (Zájezdní krčmy byly středobodem konfliktů už někdy za Gilgameše.) Sám jsem AirBnB několikrát využil, hlavně z cenových důvodů, navíc je skutečně příjemné mít k dispozici kuchyňku apod., což hotely neposkytují. Ale naprosto chápu, co na něm místní obyvatele dráždí – v Budapešti, Barceloně i Praze. A nebudu jim moci vyčítat, pokud budou chtít, aby to fungovalo podle nějakých regulí respektujících starý princip oddělení soukromého bydlení od hotelových služeb. Úplně cokoliv může totiž lidem jednoho dne jaksi přerůst přes hlavu, i kdyby z toho zároveň byly peníze. Další nečekaný následek koronaviru. Do literárního světa dopadlo jako bomba prohlášení velkého knižního distributora Euromedia, že pozastavují platby a peníze budou přednostně vyplácet svým vlastním zaměstnancům. (Později to trochu zmírnili.) Mezi autory, ilustrátory, nakladateli, vydavateli, tiskaři a dalšími lidmi, kteří se starají o písemnou kulturu, zavládla naprostá panika. Ono už se na jejich živobytí dost projevilo zrušení květnového Světa knihy a zavření knihkupectví. Toto je další vážná komplikace. U turistického průmyslu by člověk kolaps aspoň čekal. U literárního je to novinka. Snad tahle věc bude aspoň k něčemu dobrá – autoři a vydavatelé by si mohli navyknout prodávat knihy přímo čtenářům. Velcí distributoři se už dříve k ostatním chovali s nonšalancí alkoholem posílených hrochů. Bylo to samozřejmě dáno jejich faktickým monopolem pro přístup do knihkupectví, který jim dával možnost jednat s menšími smrtelníky adekvátně spatra. Ale tahle rána by snad mohla zbytek literárního světa přesvědčit k tomu, aby vztahy s nimi poněkud zredukoval. Asi podobně, jako když teď bude zbytek světa uvažovat o tom, jaké druhy výroby vrátit z Číny raději zpátky domů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-27 09:19:06

Středověk versus koronavirus

Nejlepším spojencem infekce je stupidita. Dva krátké postřehy z asijského bojiště. Jižní Korea má poměrně dost nakažených, aktuální číslo zní 1595. Případy nejsou ovšem rovnoměrně rozloženy v populaci. Největší množství je jich koncentrováno ve městě Daegu, centru oné náboženské sekty, ze které se infekce rozšířila (Shincheonji Church of Jesus). U tisícovky členů, u kterých byly už testy provedeny a výsledky jsou hotové, je jich na virus pozitivních 82 procent. Tvoří tedy více než polovinu všech známých nakažených Jihokorejců. Naštěstí aspoň lídr sekty svolil k tomu, že předá úřadům utajované seznamy všech členů, kterých je podstatně více, než jsme se dříve dočetli – asi dvě stě tisíc. Vláda nyní bude prioritně testovat právě je. Írán hlásí dost divná čísla (celkový nepříliš vysoký počet nakažených, ale hodně úmrtí), která vzbuzují nejen u regionálních sousedů značné pochybnosti. Libanon, Kuvajt, Omán, Bahrajn, Irák, Pákistán, Afghánistán a Gruzie už dohromady zaznamenaly pár desítek případů importovaných právě z Íránu, což by napovídalo tomu, že rozšíření infekce v islámské republice je daleko větší, než její úřady přiznávají. Pracovníci univerzity v kanadském Torontu zpracovali statistický model na základě infekcí v sousedních státech (preprint zde, PDF), ze kterého jim vychází značně široký pravděpodobný rozsah 3770 až 53 470 nakažených Íránců, tedy mnohonásobně více než oficiálně přiznaných 139. Infekce v Íránu propukla ve svatém městě Kúm (Qom), což je jedno ze středisek masivní šíitské náboženské turistiky a bývalé sídlo ajatolláha Chomejního, dokud byl jen prostým vousáčem bez politické moci. Do íránských posvátných měst dorážejí ročně desítky milionů lidí a vláda je zatím odmítá zavřít. (Saúdská Arábie poněkud racionálněji přestala vydávat víza cizozemským poutníkům do Mekky.) Tudíž raději sousední státy zavírají hranice proti Íránu. Poutníci mimo jiné věří v léčivé působení svatých míst a součástí praktik je i hromadné líbání různých povrchů. Aspoň v tom už íránské úřady něco udělaly a na nejexponovanějších místech vztyčily mříže. Jinak má ale režim založený na islámu samozřejmě problém s tím, sdělovat lidem, že posvátné rituály mohou být nebezpečné. (Trochu mi to připomíná prvomájové průvody po explozi v Černobylu. Tehdy mi bylo necelých osm let a šeptanda se šířila, každý už tušil, že něco není v pořádku.) Ale nezoufejte, přátelé! Kúmský ajatolláh Tabrizian pro nás má řešení, se kterým se podělil na síti Telegram se stovkou tisíc svých fanoušků (jeho tipy pro zdraví můžete sledovat i pomocí placené aplikace na Androidu). Co tedy tento ctihodný učenec doporučuje široké veřejnosti? Pro boj s koronavirem je podle svatého muže důležitá cibule, jablka, řádné česání vlasů, a především pak potírat si řitní otvor fialkovým olejem. (Že jde o fialkový olej, upřesňují jiné zdroje.) Co bychom bez téhle moudrosti dělali. Teď se určitě vyprodá vata a fialkový olej. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-01 17:04:27

Školství mi připomíná náboženství

Programování je jednoduché pokud se jej začnete učit jako děti, základem je angličtina a neustálé trénování při kterém se optimalizují naše vědomosti, školství mi připomíná náboženství tím že děti učí teorie, které jsou v praxi k ničemu, řešením je globálně odebrat od narození děti rodičům a přemístit je do moderních systémů kde se děti naučí… Číst dále »Školství mi připomíná náboženství

Čas načtení: 2024-06-12 23:43:30

Škoda na 1000 mil československých připomíná výročí „dálnicového“ modelu Rapid OHV

Škoda Auto si účastí na letošním závodu 1000 mil československých připomíná výročí 85 let od začátku výroby modelu Rapid OHV s aerodynamickou karoserií. Vozy takzvaného „dálnicového typu“ patří k vysoce ceněným unikátům, neboť jich bylo dle firemních údajů vyrobeno pouze 110 kusů. Automobil ze sbírek Škoda Muzea a dalších zhruba 120 veteránů odstartuje ve čtvrtek […]

Čas načtení: 2024-10-24 09:00:35

Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

eJaponský herní firma testuje novou tajemnou hru Ta podle popisu připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu Podrobností je prozatím jen omezené množství Japonská společnost Nintendo je známá pro své originální tituly, které milují malí i velcí hráči po celém světě. Ať už jde o italského instalatéra Maria, známou sérii Legend of Zelda nebo legendární Metroid, jejich hry se pyšní originalitou, přístupností a snadno rozpoznatelným grafickým zpracováním. Ačkoli se Nintendo dlouhá léta spoléhá na své vlastní ověřené značky, neznamená to, že by tu a tam nezkusili něco nového. O to se podle všeho nyní pokouší, i když by se to gigant z Kjóta nejraději snažil udržet pod pokličkou. Přečtěte si celý článek Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

Čas načtení: 2025-01-06 11:26:51

Život bez stimulace připomíná život v kleci

Co je to život bez stimulace je to život v kleci a tou klecí je pokrytecká kultura postavená na náhražkách. Vaše slova vyjadřují hlubokou reflexi nad tím, jak může společnost, kultura a její hodnoty omezovat svobodný prožitek života. Váš názor, že život bez stimulace připomíná život v kleci, může odkazovat na pocit ztráty autenticity a… Číst dále »Život bez stimulace připomíná život v kleci

Čas načtení: 2025-01-08 13:15:52

Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Mobil nabitý za 5 sekund? Swippitt na CES 2025 ukazuje „měničku“ baterií, která připomíná toustovač. Zatím je k dispozici pouze pro iPhony.Přečtěte si celý článek: Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Čas načtení: 2025-01-22 16:22:05

Škoda Muzeum si připravilo novou výstavu. Připomíná modely Škoda Popular a Rapid

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení. Díky klíčovým modelům Škoda Popular a Rapid se v roce 1936 stala domácí jedničkou ve výrobě i exportu automobilů, kterou zůstává dodnes. Ve Škoda Muzeu si tyto klíčové modely připomíná zvláštní výstava, na níž jsou kromě rodinných verzí k vidění i sportovní deriváty. Nechybí připomínky odvážných […]

Čas načtení: 2025-03-04 10:26:09

Škoda 130 RS slaví 50. narozeniny. Výročí připomíná výstava v depozitáři prototypů a sportovních vozů ve Škoda Muzeu

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení a zároveň si připomíná půlstoletí od veřejné premiéry vozu Škoda 130 RS na mosteckém okruhu. Díky řadě mezinárodních úspěchů na rychlostních zkouškách rallye a závodních tratích si tento legendární soutěžní vůz vydobyl trvalé místo v historii motorsportu. Jeho odkaz žije dodnes a označení RS se objevuje […]

Čas načtení: 2025-07-11 13:30:56

Nová kapesní konzole připomíná Nintendo DS, ale poradí si i s náročnými PC hrami

AYANEO Flip 1S DS je přenosná herní konzole, který svou konstrukcí připomíná Nintendo DS O výkon se stará čipset Ryzen 7 8840U nebo Ryzen AI 9 HX 370, operačním systémem je Windows Zařízení si můžete předobjednat za 779 dolarů, dodání se očekává v srpnu K mání je také model s označením KB s jedním displejem a notebookovou klávesnicí Společnost AYANEO patří k předním výrobcům prémiových herních handheldů. Svědčí o tom i chystané kapesní zařízení s názvem Flip 1S, které slibuje unikátní spojení legendárního Nintenda DS s výkonným herním notebookem. Zařízení, které se vyznačuje skládací konstrukcí, bude k dispozici ve dvou různých provedeních – se dvěma obrazovkami po vzoru Nintenda DS či s vestavěnou klávesnicí jako u notebooku. Přečtěte si celý článek Nová kapesní konzole připomíná Nintendo DS, ale poradí si i s náročnými PC hrami

Čas načtení: 2025-08-08 09:25:25

To, co Izrael dělá v Gaze, připomíná genocidu, prohlásila místopředsedkyně Komise

To, co Izrael dělá v Pásmu Gazy, přinejmenším velmi připomíná genocidu, je přesvědčena místopředsedkyně Evropské komise Teresa Ribera. The post To, co Izrael dělá v Gaze, připomíná genocidu, prohlásila místopředsedkyně Komise appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-10-13 07:00:57

Android výrobci začínají kopírovat Apple. Do svých nadstaveb integrují Liquid Glass

Nový OriginOS 6 od Vivo až podezřele věrně připomíná iOS 26  Design sází na průhlednost, jemné animace a zaoblené prvky Apple tak znovu určil směr, kterým se konkurence vydává Když Apple letos představil iOS 26 s novým designem Liquid Glass, bylo jasné, že se jeho vizuální styl stane inspirací pro ostatní. Jen málokdo ale čekal, že se to stane tak rychle – jen pár měsíců po WWDC, kde nám Cook a spol. „tekuté sklo“ představili. Přečtěte si celý článek Android výrobci začínají kopírovat Apple. Do svých nadstaveb integrují Liquid Glass

Čas načtení: 2025-12-02 15:00:26

Technologie, které mění život. Apple dojemnou reklamou připomíná své funkce pro hendikepované

Apple připomíná, jak klíčové jsou moderní technologie pro osoby s fyzickým postižením V novém krátkém muzikálu ukazuje různé způsoby využití pro nevidomé, neslyšící či pohybově znevýhodněné Apple dnes u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením představil nový krátký film, který zdůrazňuje roli přístupnosti napříč svými produkty. Rok 2025 je pro firmu zároveň symbolický – připadá na něj 40. výročí, kdy Apple poprvé začal do svých zařízení integrovat funkce pro uživatele s hendikepem. Přečtěte si celý článek Technologie, které mění život. Apple dojemnou reklamou připomíná své funkce pro hendikepované

Čas načtení: 2026-02-23 09:14:00

Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze

Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze Modal Close Button Velvyslanec Merrick připomíná Den prezidentů u Wilsonova památníku v Praze V...

Čas načtení: 2026-02-28 16:00:51

Život bez stimulace připomíná život v kleci

Co je to život bez stimulace je to život v kleci a tou klecí je pokrytecká kultura postavená na náhražkách. Vaše slova vyjadřují hlubokou reflexi nad tím, jak může společnost, kultura a její hodnoty omezovat svobodný prožitek života. Váš názor, že život bez stimulace připomíná život v kleci, může odkazovat na pocit ztráty autenticity a… Číst dále »Život bez stimulace připomíná život v kleci

Čas načtení: 2026-04-05 08:00:26

Když Evropa v neděli zastavila auta: ropná krize z roku 1973 se znovu připomíná

Evropa už kvůli ropné krizi jednou zastavila auta v neděli. Proč se rok 1973 znovu připomíná právě českým řidičům?

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2022-06-28 18:37:31

Výstava o piaristech představuje řád, díky němuž získali vzdělání Purkyně či Masaryk

Zejména vzdělání a vědu šířil řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, obecně známý pod jednoslovným názvem piaristé. Působili v Kroměříži, Mikulově, ve Strážnici, Lipníku nad Bečvou, Staré Vodě, Příboře, Hustopečích, Kyjově, Moravské Třebové či ve slezské Bílé Vodě a v Bruntále – věnovali se zde především bezplatnému vzdělávání mládeže, konkrétně chlapců. Dědictví po tomto duchovním řádu mapuje od 29. června do 2. října na kroměřížském zámku výstava Piaristé na Moravě a ve Slezsku, kterou připravilo Muzeum umění Olomouc. „Kromě vzdělávání hráli zásadní roli ve vědě, k řádu totiž patřili významní historikové jako Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt nebo Jaroslav Schaller. Měli také řadu žáků, kterým se podařilo dostat mezi elitu společnosti – olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, vědec Jan Evangelista Purkyně nebo prezident Tomáš Garrigue Masaryk,“ vyjmenovává autor výstavy Miroslav Myšák. Řád vznikl v Římě v letech 1621–1622 zásluhou španělského kněze Josefa Kalasanského a jeho členové působili ve velké části Evropy, a dokonce i v zámoří. „Důležité je ale říct, že první kolej mimo Itálii vznikla v jihomoravském Mikulově již v roce 1631 a během 17. a 18. století došlo na Moravě a ve Slezsku k založení dalších deseti stálých kolejí a rezidencí,“ připomíná Myšák. Kroměřížská výstava návštěvníkům představuje jednotlivé lokality, kde piaristé působili. „Každé z těchto fundací věnujeme obrazový panel dokumentující současný stav. Piaristé se usazovali především v menších nekrálovských městech, neboť větší lokality již dříve zaujali jezuité. Přítomnost kleriků znamenala pro obyvatele daných míst možnost získat základní i střední vzdělání, neboť při každé koleji fungovala škola s bezplatnou výukou. Během desetiletí prošla piaristickými ústavy řada významných osobností,“ dodává autor výstavy. Součástí expozice jsou předměty s piaristy spjatými, jako jsou odborné publikace nebo vědecké přístroje. Dále je možné spatřit portréty fundátorů jednotlivých kolejí – biskupy olomoucké Františka z Dietrichsteina, Jakuba Arnošta z Lichtensteinu-Castelcorna nebo měšťana Josefa Georga Zechu. Podobu jednotlivých míst ukazují vybrané plány a fotografie, vybavení pak dokumentují kresby oltářů, pečetidla, relikviáře, postavníky nebo liturgické předměty a oděvy. „Z velkého množství vystavených exponátů lze zmínit alespoň renesanční deskový obraz Panny Marie a hodinový věžní stroj zapůjčené z Moravské Třebové,“ doplňuje kurátor. Připomíná také propojení piaristů s olomouckými biskupy a arcibiskupy. Kromě už zmíněného Theodora Kohna je s nimi spjat také František z Dietrichsteinu, který založil koleje v Mikulově a v Lipníku nad Bečvou. A dále se řád – zásluhou Karla z Lichtensteinu-Catelcorna – usadil ve Staré Vodě, v Příboře a Kroměříži. „Do dneška nám po piaristech zůstaly budovy, které v některých případech slouží stále jako školy – Mikulov, Kroměříž, Hustopeče, Kyjov. Zbylo po nich však i vybavení kostelů a další umělecká díla rozesetá v různých institucích,“ uzavírá Myšák. K výstavě vyšel dvousetstránkový katalog. Editor Miroslav Myšák jej rozdělil na dvě části – první se věnuje obecně piaristickému řádu, jeho vzniku a působení zejména v oblasti vzdělávání, vědy a historiografie; druhá část sleduje jednotlivé fundace na území Moravy a Slezska.

Čas načtení: 2021-11-26 11:30:18

Pomník a pomníčky umučeným

Už předcházející kniha Františka R. Krause Povídky ze srabové čtvrti, zmizelý svět židovské Prahy, vyvolala velký čtenářský zájem. Ediční projekt přinesl navzdory trvale nepříznivým finančním podmínkám, zejména v nakladatelské sféře, malému nakladateli Cattacan, kde kniha loni vyšla, rovněž nezanedbatelný úspěch. Následujícího roku 2021 vychází u stejného nakladatele další kniha téhož autora A přiveď zpět naše roztroušené…, název odkazuje k modlitbě, k proroctví Izaiáše, a jak ve své předmluvě píše Tomáš Kraus, který k vydání dílo svého otce připravil, není jen modlitba, je to především pomník umučeným, vlastně několik desítek pomníčků. A pokud v té modlitbě a výzvě slyšíme ozvěny raného sionismu, není to jistě náhoda. František R. Kraus (1903–1967) byl novinář židovského původu i účastník protinacistického odboje, obě jeho knihy vyšly s velkým časovým zpožděním, původně měly vyjít hned krátce po válce, ale k tomu z nejrůznějších důvodů, především politických, nedošlo. Možná si některý z českých čtenářů vybaví i jeho povídku Profesor Robert Guttmann, malíř z Prahy, která už vyšla v Židovské ročence 1965/1966 a v reedici ve sbírce časopiseckých šoa povídek z let 1945–1989 s názvem Tobě zahynouti nedám… (Akropolis, 2017). Geťák a berušky Zatímco první kniha Povídky ze srabové čtvrti jsou půvabné toulky zmizelou židovskou Prahou, připomenutí jejích obyvatel, míst, kudy vedly jejich cesty i osudy, následující dílo Přiveď zpět naše roztroušené… je dílo jiné, zachycuje v krátkých příbězích tragický osud Židů, jejich každodenní život v Auchwitzu. Pro úplnost připomínám, že jde o dobu, kdy i české fašistické gardy ve svých jezdeckých pumpkách, bílých košilích a černých vázankách pochodovaly pražskými i mimopražskými ulicemi a hlasitě vyřvávaly svůj nenávistný antisemitismus; neblaze vynikali zvláště mladí vlajkaři, Gajda a nedostudovaný medik Jan Rys-Rozsévač. Ale zpět k poslední vydané knize Františka R. Krause, která je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Praha, Terezín, Osvětim a Domů. Zároveň je doplněna slovníčkem, výrazy koncentráčnického žargonu, uvádím jen namátkou, berušky jsou německé pracovnice v ghettu, které třídily zavazadla nově příchozích, geťák znamenal člen táborové hlídky a ghettoinsás v této mluvě byl zase obyvatel ghetta. V závěrečné části knihy je také uveden výklad k plánu terezínského ghetta. Texty, psané věcně ve stylu krátkých reportáží hluboce zasahují, cituji ze čtvrté kapitoly, z povídky Zpověď z 99 hříchů: Děti jsem vždy miloval. (…) Dnes? Na ulici mne vždy již nechávají chladným. Nevšímám si jich. Viděl jsem jich příliš mnoho batolit se do plynu. (…) Osvětimské děti! Nikdy na vás nezapomenu. (…) V Praze bylo do roku 1938 patnáct tisíc židovských dětí. Vrátilo se jich 28. (…) A poté prosba, Všemohoucí: A přiveď zpět naše roztroušené! O kousek dál píše Kraus také o malíři Adolfu Liebscherovi, který měl v ulici V Kolkovně, kde tehdy autor bydlel, svůj ateliér a který byl první, kdo mu dal do duše začátky jeho ideálů. Bylo mi šest, a již jsem celý den seděl u starého, trošku pokřiveného pána… a… maloval jsem.  Hříchy začínají: umění, hudba, zpěv, divadlo, sport, příroda… a Bůh!  Ilustrace zesilují čtenářský prožitek První i druhou knihu doprovázejí působivé ilustrace Ivana Bukovského, absolventa prestižní střední výtvarné školy na Hollarově náměstí v Praze, později Akademie výtvarných umění. Černobílé celostránkové ilustrace tvoří svébytnou součást obou knih a silně zesilují čtenářský prožitek; ilustrace jsou jakousi vlastní legendou doprovázející zmíněná literární díla. Není pochyb o tom, že Kraus a Bukovský mají k sobě blízko. Bukovský objevil svého autora sice až po jeho smrti, ale to na věci nic nemění. Jejich umělecká souhra připomíná, jak kdysi Max Jacob vydal svoji první básnickou sbírkou Kalíšek na kostky a jeho přítel Pablo Picasso ji ilustroval. Max Jacob umírá v březnu roku 1944 v koncentráku Drançy u Paříže jako oběť antisemitského běsnění. František R. Kraus a rodiče Ivana Bukovského měli více štěstí, spřátelili se v terezínském ghettu. A zázrakem přežili i Auschwitz. A jak připomíná Tomáš Kraus, editor knihy svého otce: jejich přátelství pokračuje v osobách jejich synů.   František R. Kraus, A přiveď zpět naše roztroušené…, Cattacan, 2021

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}