Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 10:16:29

Irák a Írán: sektářská siamská dvojčata politického islámu

Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy. V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury. Hluboká profesionalita v korupčních praktikách Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl. Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky. Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj. Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu. Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády. Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně! Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda. Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu. Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany  Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta: 1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku. Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám. Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí. Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě. Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“. Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku. Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila. Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu. Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí. Státní smutek přivolává hněv společnosti 2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu. 3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti. Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny. Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život. Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace. Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.

Čas načtení: 2024-06-26 23:16:44

Zkorumpovaný Americký zpravodajský režim nyní předává rozsáhlé zpravodajské informace Izraeli

Podle nové zprávy USA v poslední době sdílejí s Izraelem stále větší množství zpravodajských informací, i když se Bidenova administrativa snaží navenek distancovat od nepopulární války v Gaze, která si vyžádala desítky tisíc mrtvých. Podle podrobné zprávy deníku Washington Post… The post Zkorumpovaný Americký zpravodajský režim nyní předává rozsáhlé zpravodajské informace Izraeli first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-04-25 20:58:22

Lidé byli oklamáni. Věda, média, celý systém je zkorumpovaný, uvedla bývalá odbornice WHO

Dr. Astrid Stuckelbergerová, PhD., řekla norskému časopisu Hemali.no: „Nejsem prorok, jen vědecky vysvětluji lži, korupci, propagandu… A škody, které vakcíny způsobují.“ (Foto: Astrid Stuckelberger)... Článek Lidé byli oklamáni. Věda, média, celý systém je zkorumpovaný, uvedla bývalá odbornice WHO se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2024-04-01 18:00:01

Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek

Drsné devadesátky byly už deset let ty tam a české podsvětí již nepoužívalo brutální metody nátlaku, nájemné vraždy sice zůstaly, bylo jich však minimum. Případ z Brna byl proto výjimečný, vykazoval všechny „symptomy“ nájemné vraždy, také střelbu ze samopalu policisté už dlouho neřešili.  Kolínský gang dopadl až ostravský kriminalista Valerián. Hlavní kat bandy chce ven z vězení Číst více Policista, který sešel na scestí  Detektivové dojeli na místo činu. Čekalo je zde nabourané, prostřílené auto s mrtvým řidičem. Měl průstřel břicha, který se mu stal osudným, bylo na něj vystřeleno dohromady 11 ran. Další udivení detektivům naskytla totožnost zastřeleného muže. Byl to jejich kolega z odboru hospodářské kriminality, který však od policie odešel a věnoval se dále podnikání.   Nejtěžší pro kriminalisty bylo oznámit celou věc rodině, manželka se zavražděným policistou mluvila přes telefon ještě před 10 minutami. Právě od ní dostali vyšetřovatelé první indicii, kdo mohl stát za předem připravenou střelbou. Její manžel a bývalý kriminalista Tofl jí jednou před odchodem z domu řekl, že pokud se mu něco stane, může za to Petr Bezděkovský.   Za vším hledej peníze  Při vyšetřování vraždy se dělá důkladné šetření kolem všech možných zainteresovaných osob. Policisté mohli vyloučit rodinné členy, daleko více je začala zajímat podnikatelská činnost zavražděného Tofla. Právě tady se jeho jméno propojilo se jménem Bezděkovský. Celý proces objasňování trval dlouhé dva roky, kriminalisté se totiž dostali na stopu skupině, která pomocí policejních kontaktů vydírala podnikatele.   Fungovala na principu falešných trestných stíhání, která na podnikatele zkorumpovaný policista ušil. Za úplatu poté nabízel, že stíhání ukončí a vše vyřeší. Krom toho měl skoro každý v této skupině ještě nějaký další vlastní ilegální kšeft.   Brněnský gangster jak z filmu  Výraznou figurou této skupiny byl právě Petr Bezděkovský, který podnikal v mnoha odvětvích. Například skrytě ovládal masokombinát Filex v Uherském Hradišti. Celý komplex jednoho dne záhadně lehl popelem. Policisté se už tehdy domnívali, že jde o pojistný podvod a prsty v něm má právě Bezděkovský.  Měl pověst surového a nekompromisního člověka. Jiný podnikatel, který si přes realitku koupil jeho dům, se stal terčem vydírání, protože nechtěl s Bezděkovským rozjet byznys. Bezděkovský si myslel, že když si dotyčný koupil přes zprostředkovatele jeho nemovitost, jsou teď obchodní partneři, tohle byl styl jeho uvažování. Když podnikatel odmítal setkání s Bezděkovským, vystřelil mu na dům ze samopalu. Jedna kulka málem vletěla do dětského pokoje.  Poslední kapka  Předchozí řádky asi stačí čtenáři k pochopení, o jakého člověka se jednalo. Přes brutální praktiky měl obchodní talent a jednou uzavřel smlouvu s firmou Ebusy, kterou už měla v hledáčku policie. Vychytralí majitelé se obrátili na Bezděkovského, ten měl mít z celé pohledávky několik milionů. Zde měl právě nastat konflikt s Toflem, který si dělal nárok na část z těchto peněz. Rozepře mezi nimi přerostla poté v otevřenou nenávist, kdy měl Tofl dostávat esemeskami výhrůžky smrtí.   Ukradl půl miliardy a slehla se po něm zem. Poslední stopy Procházky vedou do jižní Ameriky Číst více Rozkrytí nájemné vraždy  Podnikatele Bezděkovského už měli policisté ve vazbě kvůli obvinění z podpálení masokombinátu. Na inkriminovanou dobu vraždy měl však přesvědčivé alibi, byl na oslavě a byl zachycen na několika kamerách. To vedlo vyšetřovatele k myšlence, že tím, kdo střílel v Brně, nebude Tofl. Dostali se k osobám Radka Sobotky a Tomáše Trkana, se kterým Bezděkovský seděl dříve ve vězení. Po chvíli zapírání přiznali střelbu, tvrdili však, že chtěli Tofla jen postrašit. To ovšem vyloučila rekonstrukce, mezitím byl vyslechnut i Bezděkovský.   Kriminalistka Leony Vejnárová se pro podcast Kriminálka svěřila, že čekala drsného sebevědomého gangstera. Před ní však na židli „usedla hromádka neštěstí a bázlivý člověk, který nebyl schopen dát dohromady jedinou větu. Všechno, co řekl, bylo ne, že nebude vypovídat.“ Nejspíš si plně uvědomoval bezvýchodnost celé situace. Později na cele spáchal sebevraždu a nemohl být tedy souzen.   Policisté odkryli rozsáhlý gang, který však nebyl tak pevně strukturovaný, neměl třeba jediného bosse, nazývat jej tedy „Toflův“ je lehce zavádějící. Jeho chapadla však sahala všude, tedy nejen přes zkorumpované policisty, ve skupině se našel i člověk z GIBS. Trkan a Sobotka dostali za nájemnou vraždu 19 let. Doufejme, že takto definitivně skončilo pokračování devadesátých let v současnosti. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit

Čas načtení: 2024-05-10 13:12:00

Soud plný pikantností. Právníci vyslýchali pornoherečku, Trump běsnil

Soudní bitva mezi bývalým prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem a bývalou pornoherečkou Stormy Danielsovou pokračuje. Trumpovi právníci se snažili během křížového výslechu vykreslit Danielsovou jako nedůvěryhodnou ženu, která se snaží obohatit, a požádali o zrušení procesu. To ale soudce zamítl. Podle Trumpa je zkorumpovaný.

Čas načtení: 2024-09-13 19:40:35

Netflix před víkendem přidává zajímavě vypadající thriller

Jednička mezi videostreamovacími službami přidává další možný filmový hit. V Sektoru 36 zmizí několik dětí. Podezření padne na sériového vraha a veřejnost tlačí na vyřešení případu. Ten ale dostane na stůl zkorumpovaný policajt. Trailer naleznete pod odstavcem.

Čas načtení: 2024-09-23 13:20:54

V OSN byl jednotně schválen „Pakt pro budoucnost,“ dokument, který zavádí globální diktaturu

Zde máte další důkaz, že ŽÁDNÝ MULTIPOLÁRNÍ SVĚT NEEXISTUJE. Pokud tomu nadále věříte, pak vám mohu říct jediné: spěte dál. Pakt byl totiž schválen bez připomínek a se souhlasem prakticky celého světa. Pakt, který generální tajemník OSN uvítal jako „vizi pro budoucnost,“ zahrnuje iniciativy jako Global Digital Compact a Deklarace o budoucích generacích. Pro mnohé to však vypadá spíše jako manifest totalitní vlády než jako společné úsilí o zlepšení mezinárodní spolupráce. Kritici oprávněně bijí na poplach kvůli jeho hluboce znepokojivým důsledkům. Jeden uživatel napsal: „Tento mezinárodní řád je nenapravitelně zkorumpovaný a má zhoubné aspirace. To, co nabízejí, je globální technokratický totalitarismus. Tomu se musíme postavit vším, co v sobě máme!! Sic semper tyrannis!!“ ...

Čas načtení: 2024-10-16 07:00:01

Kaczyński a jeho Polsko: nemá rodinu, nečte, nezná jazyky. A chce stát bez interrupcí, ale s mocí nad soudem a tiskem

Jarosław Kaczyński, lídr strany Právo a spravedlnost (PiS), je zvláštní postava. Nikdy neměl rodinu, nežije v partnerském vztahu, nikdy nechodil do normální práce. Nezná jazyky, nečte, necestuje. Nemá jinou vášeň než politiku. Za osm let své vlády nezastával, až na krátkou výjimku, žádnou ústavní funkci. Všechna rozhodnutí ohledně chodu státu dělal ze své kanceláře v sídle PiS. Jeho systém vládnutí připomínal plíživý nástup diktatury. Dosadil na klíčová místa své lidi, snažil se vytvořit z loajálních lidí nové elity, opozici prezentoval jako nepřátele. Autor těchto rozhovorů Petr Janyška považuje za naivní názor, že Kaczyńského strana Právo a spravedlnost, která byla u moci v letech 2015–2023, je docela slušná strana, která se drží konzervativních zásad a národní hrdosti. Podobný názor zastávají i polské elity, z nichž naprostá většina se k hnutí staví ostře kriticky. Polské osobnosti nesnášejí Jarosława Kaczyńského Podle Lecha Wałęsy usiloval Kaczyński o diktaturu. Wałęsa charakterizuje vůdce PiS jako teoretika, který uvažuje nějak takto: něco mi vadí na soudech, tak je zlikviduji. Vadí mi tisk, tak pryč s ním. Likviduje je ve jménu dobra Polska. S bratrem Lechem si svého času rozdělili role na hodného a zlého policajta, Jarosław dělal toho zlého. Podle Wałęsy je Kaczyński s velkou pravděpodobností odpovědný i za leteckou katastrofu ve Smolensku, kdy při pádu letadla zahynulo 96 významných osob včetně jeho dvojčete. Akce byla nepřipravená, špatně organizovaná a Jarosław tehdy zřejmě volal Lechovi, že musí přistát a basta, i když to bylo značně nebezpečné. Proti způsobu vlády PiS se stavěla i většina tvůrčích umělců. Známá režisérka Agnieszka Holland tvrdí, že se po letech zase stala nepřítelem lidu. Naráží tím na svůj film Zielona granica z roku 2023, který byl inspirován migrační krizí na hranicích mezi Běloruskem a Evropskou unií a pojednává o skupině uprchlíků, kteří plánují přejít do Polska. Film čelil kritice ze strany polského pravicového křídla a PiS. Podle Holland začala PiS s čistkami v kulturních institucích hned poté, co přišla k moci. Neloajální lidé ztratili práci a jejich instituce většinou převzaly nekompetentní osoby, které v nich působily jen škody. Holland tvrdí, že 95 % lidí z kultury nesnáší PiS, polovina však má strach ozvat se kriticky nahlas, bojí se ztráty práce. PiS podle ní nepřinesla nic, jedině na začátku dala rodinám 500 zlotých na každé dítě. A potom ještě třináctou penzi, kterou si zavázala starší elektorát. Ale polské zdravotnictví je jedno z nejhorších v Evropě. K tomu je třeba přičíst demoralizaci, korupci, nekompetenci, destrukci zahraniční politiky a oslabení pozice Polska ve světě. Agnieszka Holland tvrdí, že Jarosław Kaczyński je psychicky postižený člověk, klinický narcista. Ve všem, co dělá, je resentiment člověka, který je osamělý, nenávidí svět, nenávidí vše, co je mimo jeho kontrolu, a zároveň ztratil, co mu bylo nejdražší, svého bratra dvojče, a navíc ještě pravděpodobně vlastním přičiněním.  Podobně o Kaczyńském hovoří i šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik: „Na světě má rád všechny kromě mužů a žen.“ Přiznává mu však alespoň jednu dobrou vlastnost: „Není osobně zkorumpovaný. Majetek ho nezajímá.“ Podle levicové aktivistky Agnieszky Wiśniewské nebyly v zemi nikdy tak silné nepotismus a korupce jako za vlády PiS. Historik Dariusz Stola připomíná, že Kaczyński na začátku říkal, že pojme do sebe veškerou pravici. Vytýká mu, že vypustil z láhve džina krajní pravice, jejíž politickou artikulací je Konfederace. Špičky PiS rovněž negují minulost Solidarity, Lech Wałęsa mizí dokonce i z učebnic. Kaczyński ničí zásluhy na událostech roku 1989, protože to bylo dílo jeho politických protivníků. Mezi některými lidmi někde hluboko stále přetrvává antižidovská předpojatost. Církev ztrácí sympatie i vliv Církev je ekonomicky i politicky nejmocnější instituce v Polsku. Její vliv se po roce 1990 snažily využít všechny politické strany, nejen PiS, která to dělá mnohem intenzívněji. Při každé veřejné události musel být vždy přítomen kněz nebo biskup, sloužila se mše. Církev si vymohla zákaz interrupcí už krátce po začátku nového Polska. Polský stát se katolické církvi podbízí, kde může. Dokonce i Donald Tusk si teprve v roce 2005 před svou prezidentskou kampaní vzpomněl, že si udělá církevní svatbu. Vliv církve ovšem slábne. Vytýká se jí především odpovědnost za korupci a pedofilii. Více než deset polských biskupů bylo potrestáno za krytí pedofilie. Basia Andrzjewská, studentka sociologie na Varšavské univerzitě, vzpomíná, že když se začaly objevovat zprávy o tom, co se dělo v Polsku v souvislosti s pedofilií, fotka Jana Pavla II., dříve s úctou vystavovaná, u nich i u babičky zmizela. V Polsku je dnes asi deset procent voličů, kteří požadují radikální odluku církve od státu. Mladí lidé se od církve odvracejí. Vadí jim propojení církve a politiky. Do kostela jich chodí stále méně. Církev a PiS ztratily mladé ženy kvůli protiinterrupčním zákonům, přičemž konzervativci dokonce tlačí i k tomu, aby se zakázaly rozvody. Marta Lempart, jedna z nejvýraznějších tváří polských protestů za práva žen a legalizaci interrupcí, tvrdí: „Jsme zemí, která se nejrychleji sekularizuje v celé Evropě.“ Ubývá i adeptů kněžství. Teolog Alfred Wierzbicki vzpomíná, že v diecézi Lublinu mívali v semináři dvě stě seminaristů, dnes jich mají třicet. Mění se i venkov. Tradiční venkov se vylidňuje a začínají se tam stěhovat vzdělaní lidé z města, kteří se se starým venkovem nesžívají. Polská společnost je v podstatě rozdělená na klerikálně nacionalistický tábor a liberální centrolevici. Nadto v Polsku stále existuje tradiční rozdělení na východní a západní část, které kopíruje oblasti někdejšího rozdělení Polska po jeho obsazení. Podle oblíbenosti nápojů, které se v daných oblastech pijí, se někdy hovoří o „Polsku čaje“, tj. o konzervativní východní části, a „Polsku kávy“, liberální západní polovině Polska. O tom, že Polsko je trochu Západ a trochu Východ, hovoří i starý vtip, že když Francouz jel do Moskvy a Rus do Paříže a v polovině cesty se setkali ve Varšavě, oba měli pocit, že dojeli do cíle. I mládež je rozdělená na dva tábory. Vedle liberální je tu i výrazná část konzervativní mládeže, dokonce krajně pravicových hnutí. Centristů je jen malá skupina. Extrémní národovectví je nová hrozba, máme se bát? Krajní pravice zvedá hlavu Číst více Nejpřísnější interrupční zákony v Evropě Interrupce je v Polsku legální pouze v případech, kdy je těhotenství důsledkem trestného činu nebo je-li ohrožen život či zdraví ženy. Na rozdíl od jiných zemí, kde je interrupce zakázaná, nehrozí ženám v Polsku za nezákonné ukončení těhotenství trest. Trestním postihům včetně odnětí svobody však podléhá zdravotnický personál, který interrupci nařídil a provedl. Trestným činem je i přesvědčování ženy k nezákonnému ukončení těhotenství. Před pár lety Kaczyński prosadil, že i když žena nese poškozený plod, musí ho donosit. Podle Agnieszky Holland bylo první reakcí, která se po přijetí tohoto zákona objevila, to, že ženy nechtějí rodit děti. Polsko má jednu z nejnižších porodností. V říjnu 2016 se konala dosud nevídaná protestní akce. Ve sto padesáti převážně malých městech protestovaly ženy proti drastickému zostření zákona o interrupcích. Církev to nemohla zkousnout a kněží se z kazatelen nebo v hodinách náboženství pustili do protestujících žen. Reakce žen na sebe nenechala dlouho čekat a již za tři týdny zorganizovaly jasný protest proti církvi a vládnoucí PiS. Protest byl veden jen proti zostření stávajícího stavu, nešel dál za legalizaci interrupcí. Dospívající holky stály před kostelem a křičely na kněze: „Jděte do pr..le!“ Média měla problém, jak o těch protestech informovat a vyvarovat se vulgarismů. Ženy byly tak naštvané, že svůj požadavek sekulárního státu zformulovaly vulgárně – „chceme stát bez černopr..lníků“. V březnu letošního roku zamítl polský Sejm návrh na další zpřísnění pravidel pro potraty. Tentokrát hlasoval o tom, jestli má být trestné také poskytování informací o možnostech umělého přerušení těhotenství. Návrh byl namířen mimo jiné proti organizacím, které pomáhají ženám podstoupit interrupci v zahraničí. Podle oficiálních statistik se v Polsku, které má kolem 37 milionů obyvatel, z nichž kolem 10 milionů jsou ženy v reprodukčním věku, provádělo legálně ročně kolem 100 interrupcí. Ilegálně se podle různých zdrojů v zemi i v zahraničí podrobí ročně interrupcím 80 až 200 tisíc těhotných Polek. To je i proporcionálně více než u nás. Z dat ČSÚ vyplývá, že v roce 2022 klesl počet potratů v ČR na pouhých 27 a půl tisíce. Současné Polsko se středověkými zákony. Potrat jenom v případě incestu a znásilnění Číst více Jde jen o moc Existuje známý výrok Jarosława Kaczyńského někdy z devadesátých let, že politika, která se odvolávala na církev a požadovala tvrdou legislativu, jako třeba zákaz interrupcí, je přímou cestou k odkřesťanštění Polska. Dnes svůj postoj radikálně změnil a na svůj někdejší moudrý výrok zapomněl. Anebo možná nezapomněl, pouze nedokázal, podobně jako tolik vládců v minulosti, odolat pokušení zneužívat náboženství k politickým cílům. Pokušení moci, které přináší spojení trůnu a oltáře. Další zdroje: Marek Migalski: W Polsce, czyli między Wschodem a Zachodem. Rzeczpospolita.  Martyna Barbara Radłowska-Obrusník. Přednáška na FF Ostrava KAM DÁL: Pochod ďábelských Krampusů vzbudil nelibost, protestuje i církev 

Čas načtení: 2024-11-21 15:42:21

Americký senátor chce tvrdou reakci kvůli zatykači na Netanjahua

Americký senátor Lindsey Graham ve čtvrtek kritizoval zatykače Mezinárodního trestního soudu na izraelské představitele. (Foto: Flickr) Graham označil soud za „zkorumpovaný“ a uvedl, že... Článek Americký senátor chce tvrdou reakci kvůli zatykači na Netanjahua se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-06 09:00:01

Peklo zamrzlo. Omluvy Tomia Okamury směrem k České televizi

V Poslanecké sněmovně to ten den nevypadalo na žádné výjimečné události, o to víc ale novináře, kteří tam byli přítomní, překvapilo, co následovalo po nástupu celého vedení SPD. Jeho šéf Tomio Okamura se totiž chystal nasypat si popel na hlavu. „V červenci roku 2022 jsem uvedl, že Marek Wollner kryl kauzu organizovaného zločinu, korupce a mafie hnutí STAN s ohledem na veřejné svědectví Markéty Dobiášové,“ začal obšírně Okamura ve Sněmovně podle ČTK. Okamura: pár procent ke komunistce, pár procent k Turkovi a je mimo parlament. Čekají ho těžké časy Číst více Okamura prý slepě věřil ČT Následoval ale nejvtipnější moment. Okamura se totiž hájí tím, že Dobiášové věřil, protože „se jednalo o renomovanou novinářku z prostředí Reportérů ČT“. Je zvláštní, že by člověk, který nenechá na ČT kvůli její údajné zaujatosti nit suchou, najednou věřil reportérce, protože je renomovanou novinářkou téhle podle něj „prohnilé instituce“. Wollner nebyl zkorumpovaný Nakonec se ale ukázalo, že to, že Wollner nenechal reportáž odvysílat, nezpůsobila žádná korupce, ale novinářské chyby, kterých se Dobiášová při tvorbě dopustila. „Jednalo se pouze o jeho profesionální přístup v souvislosti s reportáží Markéty Dobiášové pro Českou televizi, která se v rámci dokazování u soudu ukázala být jako nedokončená a nedostatečně podložená,“ těžce předčítal připravená slova Okamura.  Poté prohlásil, že svoje výroky bere zpět, maže je ze svého facebookového profilu a omlouvá se. Marek Wollner se tak může hrdě zařadit mezi skutečně malé množství lidí, kteří se od Okamury dočkali omluvy. To, že byla prakticky nařízená v rámci soudního smíru, tady nehraje až takovou roli. Dá si Okamura pozor?  Znamená to tedy, že si Tomio Okamura dá v budoucnu lidově řečeno pozor na jazyk? Je to nepravděpodobné, na politické scéně se teď rve o každého voliče, protože s protestními stranami, s nimiž se v posledních letech roztrhl pytel, musí bojovat o každého voliče. To potvrzují i slova politologa Jana Charváta, se kterým jsme se o Okamurově složité situaci bavili. „Když neustále vyhrožujete migrací a podobnými tématy, časem vám nezbyde nic jiného než přitvrzovat a přitvrzovat. Když budete neustále říkat to samé, co jste říkal před dvěma nebo pěti lety, ti lidé to přestanou brát,“ říká Charvát. A při vyhrocené kampani se pak snadno může stát, že člověk pořádně přestřelí. Okamura, Ukrajinci, ryby, důchodci a novodobý Hitler Číst více Wollner u soudu Poměry v pořadu Reportéři ČT se řešily začátkem listopadu u kolínského okresního soudu. Wollner tam zažaloval reportérku Dobiášovou, která předtím mluvila o sexuálním obtěžování a urážkách na jedné z přednášek, na kterou byla pozvaná. „Během svého povídání se rozpovídala i o sexuálním obtěžování a urážkách, kterým musela čelit v redakci České televize, konkrétní jméno ale neuvedla. Hovořila o něm jako o šéfovi. Jméno padlo, až když jsme spolu hovořily soukromě, telefonicky,“ řekla podle webu PrahaIN u soudu další bývalá Wollnerova podřízená, exreportérka Markéta Kutilová. KAM DÁL: Podívejte se, jak bydlí Donald Trump. Z ruiny na Floridě udělal druhý Bílý dům

Čas načtení: 2024-12-11 10:11:00

Ivo Strejček: Kam se řítí demokracie?

„Rumunský stát dnes pošlapal demokracii,“ prohlásil emotivně a rozhodně vítěz prvního kola prezidentských voleb v Rumunsku Călin Georgescu v reakci na neuvěřitelně zpupné rozhodnutí rumunského ústavního soudu, kterým pár desítek hodin před druhým kolem prezidentské volby svévolně tyto volby zrušil. „Psali jsme dějiny. Je čas ukázat, že jsme statečný národ. Na naši demokracii se útočí… V tento den uzavřel zkorumpovaný systém smlouvu s ďáblem. Já mám jen jednu smlouvu – s rumunským lidem a Bohem“. Proč taková reakce? Protože hrozilo vítězství „někoho“, kdo vyhrát – přestože si to voliči asi většinově přáli – nesměl!

Čas načtení: 2025-01-13 23:51:00

Nastupující viceprezident USA: Násilní pachatelé útoku na Kapitol by milost dostat neměli

Násilní pachatelé útoku na Kapitol z 6. ledna 2021 by milost dostat neměli, řekl v neděli nastupující viceprezident USA JD Vance. Jeho názor se tak liší od názoru znovuzvoleného prezidenta Donalda Trumpa, který uvedl že zváží i jejich omilostnění, protože jim „velmi zkorumpovaný systém“ nedal „jinou možnost“ než násilí. Na Kapitol před čtyřmi lety zaútočili Trumpovi příznivci, kteří se snažili zabránit oficiálnímu stvrzení jeho volební prohry.

Čas načtení: 2025-03-02 05:00:00

T. H. Byrnes: Slavný detektiv z Dobrodružství kriminalistiky změnil policii USA

Odstupte. Jste zkorumpovaný, řekl v roce 1895 nový předseda newyorské policejní komise a budoucí americký prezident Theodore Roosevelt legendárnímu policejnímu inspektoru Thomasi F. Byrnesovi, horkokrevnému Irovi, jenž i přes svou kontroverznost navždy změnil americkou policii a zavedl řadu novinek používaných po desítky let. Třeba „galerii darebáků“ nebo „parádu“, známou z detektivek Eda McBaina. Ve svém policejním oddělení Byrnes zaměstnával i přistěhovalce z Čech.

Čas načtení: 2025-07-14 00:00:00

Jiří Weigl: Czech Republic nikoliv First

Bruselské i domácí evropské vody v uplynulém týdnu rozčeřilo hlasování o vyslovení nedůvěry Evropské komisi a její předsedkyni Ursule von der Leyen. Tématu se věnoval ve své glose Ivo Strejček a konstatoval, že projednávání tohoto bodu jasně odhalilo veškerou mocenskou aroganci předsedkyně Komise i nedemokratické poměry, které v Evropském parlamentu a bruselských institucích obecně panují. Proto mělo hlasování smysl, i když podle očekávání Leyenová uhájila svou pozici. Celá Evropa mohla vidět a slyšet, že zkorumpovaný zelený mocenský kartel, který EU prokazatelně vede k hospodářskému úpadku a společenskému rozvratu, se za žádnou cenu moci nechce vzdát, není schopen jakékoli reflexe a na nikoho nebere ohled.

Čas načtení: 2025-07-27 20:05:00

Všechno na dluh. Nenažraný Brusel. Okamura nenechal nit suchou

„Zkorumpovaný ukrajinský režim se příkladně chystal na nový přítok peněz z kapes našich občanů, aby je mohli opět rozkrást.“ Tak vnímá Tomio Okamura nejnovější dění na Ukrajině, které už začalo vadit i některým místním politikům. Fialova vláda ale podle něj stále hájí zájmy tohoto státu, ne českých občanů. Pustil se také do plánů Bruselu.

Čas načtení: 2025-08-14 22:00:19

Na Netflix dorazilo nové seriálové drama z vězeňského prostředí

Na Netflix dorazil nový seriál V bahně. Pět vězenkyň se po smrtelně nebezpečné jízdě sblíží. Nebezpečný a zkorumpovaný svět za mřížemi, kde se nemilosrdně bojuje o teritorium, je ale mlže zničit. Seriál má osm epizod.