Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2009-12-06 00:00:00

Životní a existenční minimum

S pojmy životní a existenční minimum se někteří setkávají téměř denně, jiní je v dobách krize chtějí rozklíčovat pro případy nejhorší. Všem pomáhá vyznat se v těchto pojmech zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Další informace můžeme hledat například ve zdrojích Ministerstva práce ...

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-31 19:01:10

Levná čínská auta dobývají trh: Existenční hrozba pro Teslu a další výrobce elektromobilů

Američtí výrobci automobilů mají šanci bojovat proti přílivu levných aut z Číny. Čínská vozidla vyšší kvality by však mohla představovat značný problém. Článek Levná čínská auta dobývají trh: Existenční hrozba pro Teslu a další výrobce elektromobilů z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-06-17 16:04:18

Od těchto akcií ruce pryč! Umělá inteligence je existenční hrozbou pro její monopol

Adobe čelí vážné hrozbě od generativní umělé inteligence, která může narušit její dlouholetý monopol na kreativní software. Dokáže Firefly uhasit doutnající požár? Článek Od těchto akcií ruce pryč! Umělá inteligence je existenční hrozbou pro její monopol z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-08-19 13:57:00

Současná strojová učení nepředstavují existenční hrozbu

TLDR: Velké jazykové modely se podle testů neumějí naučit diametrálně odlišné schopnosti, kterými by nás samy od sebe ohrozily. Neznamená The post Současná strojová učení nepředstavují existenční hrozbu appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-01-29 13:05:15

Věčný konflikt o uspokojení potřeb

Všechny potřeby jsou zde díky databázi a programu, tam kde nejsou databáze a programy tam nejsou ani potřeby, pokud má živý systém existenční potřeby tak ve skutečnosti má existenční potřeby program a databáze. Stát má potřebu mít mnoho existenčních prostředků na mnoho svých potřeb, ve skutečnosti zde žádný stát není ale mnoho existenčních prostředků potřebují… Číst dále »Věčný konflikt o uspokojení potřeb

Čas načtení: 2025-02-08 18:32:14

Existenční podmínky určují náš osud

Může něco existovat, pokud to nemá pro existenci podmínky? Ne, nemůže. Aby něco existovalo, musí mít podmínky umožňující jeho existenci. I kdybychom uvažovali něco zdánlivě „bezpodmínečného“, stále by to vyžadovalo alespoň konceptuální rámec, ve kterém by mohlo být vnímáno jako existující. Pokud něco nemá žádné podmínky existence, znamená to, že neexistuje. I nicota má podmínku absenci… Číst dále »Existenční podmínky určují náš osud

Čas načtení: 2025-06-26 17:36:42

EU čelí existenční hrozbě, shodli se lídři. Chtějí rychlejší přesuny vojáků napříč Unií

Vrcholní představitelé 27 členských zemí EU potvrdili své obavy ze zhoršující se bezpečnostní situace ve světě. Unie podle nich musí masivně investovat do obrany a zaměřit se na zlepšení vojenské mobility. The post EU čelí existenční hrozbě, shodli se lídři. Chtějí rychlejší přesuny vojáků napříč Unií appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-07-06 11:34:19

S&P 500 a Nasdaq lámou rekordy! Coca-Cola řeší existenční hrozbu | Burza s odstupem

Americké indexy letí na nová maxima, ale na trhu s nápoji zuří lítý boj o dominanci. Oracle mezitím podepsal historickou smlouvu, která poslala akcie na nová maxima. Článek S&P 500 a Nasdaq lámou rekordy! Coca-Cola řeší existenční hrozbu | Burza s odstupem z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-11-24 11:38:30

Další doba ledová? Island hlásí „existenční hrozbu“

Island prohlásil potenciální kolaps Atlantické meridionální cirkulace (AMOC) za hrozbu národní bezpečnosti a zdůraznil její roli při zmírňování evropských zim. (Foto: Flickr) Oslabení AMOC,... Článek Další doba ledová? Island hlásí „existenční hrozbu“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-12-13 09:42:51

Digitalizace je postoupení do vyšší úrovně existenční hry

Digitalizace mi připomíná mouchu která žila v malém pokoji a najednou se okno pokoje otevřelo a moucha vyletěla ven do světa který je nekonečný. Lidi získali díky digitalizaci výhody a tím ztratili jistoty, najednou si lidi začínají uvědomovat to že jejich šance na to být šťastní jsou jenom iluze protože se ocitli v nekonečné realitě… Číst dále »Digitalizace je postoupení do vyšší úrovně existenční hry

Čas načtení: 2026-01-20 08:00:53

Seberealizace začíná tím, že hledáme odpovědi na existenční otázky, bez hodnotných vědomostí není možné dosáhnout seberealizace

Seberealizace je procesem, během kterého se člověk snaží pochopit a rozvíjet svou vlastní identitu, potenciál a smysl života. Existenciální otázky hrají v tomto procesu důležitou roli, protože pomáhají člověku lépe porozumět sobě samému a svému místu ve světě. Existenciální otázky mohou zahrnovat. Kdo jsem? Hledání vlastní identity a sebepojetí. Proč jsem tady? Hledání smyslu života… Číst dále »Seberealizace začíná tím, že hledáme odpovědi na existenční otázky, bez hodnotných vědomostí není možné dosáhnout seberealizace

Čas načtení: 2026-02-11 14:00:15

Věčný konflikt o uspokojení potřeb

Všechny potřeby jsou zde díky databázi a programu, tam kde nejsou databáze a programy tam nejsou ani potřeby, pokud má živý systém existenční potřeby tak ve skutečnosti má existenční potřeby program a databáze. Stát má potřebu mít mnoho existenčních prostředků na mnoho svých potřeb, ve skutečnosti zde žádný stát není ale mnoho existenčních prostředků potřebují… Číst dále »Věčný konflikt o uspokojení potřeb

Čas načtení: 2026-02-13 16:00:14

Existenční podmínky určují náš osud

Může něco existovat, pokud to nemá pro existenci podmínky? Ne, nemůže. Aby něco existovalo, musí mít podmínky umožňující jeho existenci. I kdybychom uvažovali něco zdánlivě „bezpodmínečného“, stále by to vyžadovalo alespoň konceptuální rámec, ve kterém by mohlo být vnímáno jako existující. Pokud něco nemá žádné podmínky existence, znamená to, že neexistuje. I nicota má podmínku absenci… Číst dále »Existenční podmínky určují náš osud

Čas načtení: 2026-03-24 09:00:00

Krize na Blízkém východě: USA podle zpráv vyšlou další tisíce vojáků; Libanon čelí „existenční krizi“

Libanon čelí „existenční krizi“, zatímco Izrael se snaží ovládnout jih zeměMichel Helou, generální tajemník Národního bloku, středopravicové sekulární libanonské politické strany, řekl NBC News, že Libanon čelí „existenční krizi“ uprostřed obav z dlouhodobé okupace jižní části země izraelskými silami.Rozsah ničení v jižním Libanonu, v Bejrútu a v údolí Bekaa je naprosto katastrofální. A to také vyhnalo na silnice milion Libanonců.Poté, co izraelský ministr obrany oznámil, že IDF převezme kontrolu nad takzvanou „bezpečnostní zónou“ v jižním Libanonu, stejně jako nad zbývajícími mosty přes řeku Litani, které dosud nezničila (viz můj poslední příspěvek), Helou uvedl, že Libanon čelí „zoufalejší situaci“, než jakou zažil za desítky let od občanské války.Obvinil také Izrael z „psychologického terorismu“ v souvislosti s Katzovými srovnáními izraelského „modelu“ operací v jižním Libanonu s těmi, které byly provedeny v částech Gazy, které byly proměněny v trosky, zatímco – jak jsem včera informoval – izraelský krajně pravicový ministr financí Bezalel Smotrich otevřeně a výslovně vyzval Izrael k anexi jižního Libanonu.K stovkám tisíců Libanonců, kteří museli uprchnout z jihu, Helou dodal:Poprvé tam už není žádný život. Není tam žádná lidská přítomnost. Je to tedy mnohem nebezpečnější než okupace. Je to skutečně zničení celé oblasti. 

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2024-01-23 17:00:00

Pozná se lidovec podle prázdných řečí?

Ministr Hladík dobře ilustruje, proč má KDU-ČSL existenční problémy

Čas načtení: 2024-02-14 15:34:00

Aghanim, fintech společnost pro mobilní hry založená bývalým generálním a technickým ředitelem společnosti Xsolla, přichází změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her

Los Angeles (USA) 14. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost podpořili investoři Bessemer Venture Partners, QED Investors, Point 72 Ventures a A16Z GAMES SPEEDRUNK dnešnímu dni předběžně zahajuje činnost společnost Aghanim, integrovaná platforma pro obchodování, automatizaci liveops, zapojení komunity a platby v oblasti mobilních her, založená bývalým generálním a technickým ředitelem globální společnosti pro obchodování s videohrami Xsolla.Podpora herních studií díky inovativním nástrojůmSpolečnost Aghanim se sídlem v Los Angeles vytvořila platformu pro přímý přístup ke spotřebitelům, která umožňuje vývojářům mobilních her vytvářet online herní centra (huby), poskytovat personalizované nabídky a zároveň zapojovat hráčské komunity pomocí metaherních prvků, jako jsou novinky, žebříčky hráčů, herní úspěchy (achievementy), denní odměny a další. Vydavatelům her zároveň poskytne podporu ohledně agendy registrovaného obchodníka (Merchant of Record), takže se nemusí zabývat back-office finančními úkony spojenými s bojem proti podvodům, daněmi, dodržováním předpisů, směnami měn a dalšími aspekty přijímání plateb v nadnárodním měřítku.Hlavní tým společnosti Aghanim má za sebou rozsáhlé výsledky v oblasti řešení pro rozšiřování platforem prostřednictvím působení v různých videoherních společnostech, desítky let zkušeností v herním průmyslu a dohromady více než 20 let zkušeností z praxe na pomezí fintech a videoher. Společnost založili bývalý generální ředitel a technický ředitel společnosti Xsolla Konstantin Golubitsky, bývalý generální ředitel Xsolla Labs Constantin Andry a bývalý technický ředitel Xsolla Labs Albert Tugushev, kteří rozpoznali příležitost k zásadní transformaci mobilního hraní díky novému pojetí distribučních a monetizačních strategií, která uvolní miliardové hodnoty pro videoherní studia a zajistí, aby toto nově nabyté bohatství zůstalo v oběhu v širším videoherním ekosystému, podpořilo tvorbu nových her, poptávku po nových technologiích a v konečném důsledku učinilo svět lepším místem.Společnost Aghanim výrazně snížila bariéry pro rozšíření mobilních her na web – studiím všech velikostí pomáhá zajišťovat distribuci přímo ke spotřebitelům a tím i znásobit své čisté příjmy. Díky vyšším maržím pak mohou herní studia uplatňovat kompetitivnější strategie získávání uživatelů a rozšiřovat tak své hry.Základní soubor produktů společnosti Aghanim tvoří:Game Hub Builder : Code-free nástroj pro tvorbu webových stránek, který herním studiím umožňuje vytvořit poutavý webový prostor pro své mobilní hry. Originální herní hub, který dokonale odpovídá identitě značky, v něm mohou vývojáři vytvořit již za několik minut. Nástroj Game Hub Builder, založený na generativní umělé inteligenci, vygeneruje počáteční verzi centra a umožní studiím doladit barvy, vizuální stránku a celkové uživatelské prostředí.LiveOps Builder : Revoluční nástroj pro automatizaci vizuálního marketingu, který udrží zapojení a nadšení hráčské komunity. Pomocí nástroje LiveOps Builder mohou studia přesně cílit na různé segmenty hráčů napříč různými kanály. Kampaně na míru a individuální nabídky (aktivované událostmi, jako je například opuštění košíku, návštěva herního hubu nebo postup na vyšší úroveň) zajistí každému hráči skutečně jedinečnou zkušenost. Pro hladkou a plynulou komunikaci nabízí výběr nástrojů, jako jsou například vyskakovací okna, push notifikace ve hře a v prohlížeči nebo e-maily.Player Segmentation (Segmentace hráčů) : Sofistikovaný systém, který kategorizuje hráče na základě chování, preferencí a vzorců zapojení. Na základě pochopení hráčských segmentů pak mohou studia upravovat své strategie, optimalizovat monetizaci a zlepšovat celkové herní zážitky.SKU Management (Správa skladových jednotek) : Tento nástroj zjednodušuje herním studiím správu skladových jednotek (stock-keeping units, SKU) a zefektivňuje proces sledování zásob, prodeje a příjmů. Díky nástroji SKU Management Tool se mohou studia soustředit na tvorbu výjimečných her a finanční práci v pozadí přenechat společnosti Aghanim.Billing Engine (Účetní systém) : Pokladna pro mobilní zařízení, vybudovaná s maximálním soustředěním na optimalizaci distribučních nákladů, nabízí nejvýhodnější možnosti plateb, včetně kreditních karet, ACH, Apple Pay a dalších.Spoluzakladatel společnosti Aghanim Constantin Andry ve svém prohlášení uvedl: „V kontextu poklesu čistých příjmů plynoucího ze stále nepříznivějšího prostředí pro akvizici uživatelů a ve světle nejnovějších změn v oblasti regulace a reakce společnosti Apple na ně je zřejmé, že absence strategie přímého prodeje spotřebitelům by mohla znamenat existenční hrozbu pro vydavatele mobilních her, kteří v minulosti příliš spoléhali na distribuční kanály. Studia nyní strategicky zvažují provoz samostatného herního hubu oproti platebního systému na webu, který nepřináší téměř žádné výsledky."„Vzhledem k velké rozmanitosti hráčských profilů a specifikům distribučních kanálů se segmentace hráčů a liveops staly nezbytnými kompetencemi pro každé herní studio, které chce být v tomto prostoru konkurenceschopné. Často jsou však zajišťovány do značné míry manuálně pomocí tabulek. Společnost Aghanim, která se zaměřuje výlučně na služby v oblasti mobilních her, nyní zabudovala nástroje segmentace a liveops přímo do samotných základů platformy," říká spoluzakladatel společnosti Aghanim Albert Tugushev.Konverzační analýzu společnosti Aghanim zajišťuje generativní AI kopilot Newton, který aktivně vyhledává anomálie, trendy a růstové hacky a na základě těchto zjištění navrhuje zlepšení. „Brzy budete moci Newtonovi jednoduše zadat, aby zvýšil LTV (loan-to-value, poměr úvěru k hodnotě) a snížil náklady na distribuci, a on bude nepřetržitě – 24 hodin denně, 365 dní v roce – A/B testovat vaše e-maily, experimentovat s monetizačními nabídkami a vše prověřovat u různých segmentů pomocí všech dostupných nástrojů tak, aby pro vás zajistil nejlepší možný výsledek," vysvětluje další spoluzakladatel Konstantin Golubitsky.Společnost Aghanim je koncipována jako otevřená platforma a zve herní experty, marketingové agentury a poskytovatele herních nástrojů k registraci nebo k dokončení předběžné integrace, která zvýší jejich dosažitelnost pro partnery společnosti Aghanim prostřednictvím rozcestníků Connectors Marketplace a Experts Directory.Společnost také zřizuje poradní orgán s účastí klíčových partnerů, který bude platformu dále zdokonalovat a koordinovat priority.Společnost Aghanim získala strategické financování od syndikátu čtyř amerických firem rizikového kapitálu: od dřívějšího investora Shopify, společnosti Bessemer Venture Partners, newyorské Point 72 Ventures, přední fintech společnosti rizikového kapitálu QED Investors a od společnosti A16Z GAMES SPEEDRUN, známého lídra v oblasti investic do technologií v herním průmyslu.O společnosti AghanimSpolečnost Aghanim, založená v červnu 2023, se chystá změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her. Více informací naleznete na webových stránkách společnosti Aghanim.Kontakt pro média: press@aghanim.com Novinky o společnosti Aghanim sledujte na sociálních sítích LinkedIn, Twitter, Facebook a Instagram. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2340194/Aghanim_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2340195/Aghanim_2.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2340196/Logo_Logo.jpg PROTEXT  

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.