Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-05 10:58:11

Manchester United chce pět nových posil

Manchester United neztrácí čas při formování kádru pro návrat do Ligy mistrů. Pod vedením trenéra Michaela Carricka se rýsuje jasná strategie nákupů. Red Devils jsou blízko podpisu záložníka Atalanty Edersona, který by se měl stát první velkou posilou nové éry na Old Trafford. Brazilec však pravděpodobně nebude posledním příchozím, Manchester United se chystá na rozsáhlou letní přestavbu v několika sektorech kádru.

Čas načtení: 2026-03-31 11:45:59

Manchester United soupeří s Arsenalem o nejlepší přestup léta

Manchester United již připravuje rozsáhlou přestavbu středu pole pro příští přestupové okno amdash; a Arsenal by na to mohl doplatit. Potvrzený odchod Casemira řadí hledání jeho nástupce se srovnatelnými zkušenostmi a přítomností na hřišti mezi absolutní priority Manchesteru United. Zaznělo již několik jmen, avšak jedna nově se rýsující příležitost by se mohla ukázat jako obzvláště lákavá.

Čas načtení: 2026-05-13 10:40:14

Manchester United chystá masivní přestavbu: Nejméně pět posil pro návrat do Ligy mistrů

Manchester United plánuje v letním přestupovém okně přivést nejméně pět nových hráčů, podle dostupných informací. Rudí ďáblové se brzy začnou připravovat na návrat do Ligy mistrů poté, co pod vedením dočasného trenéra Michaela Carricka obsadili top pět Premier League. Carrick je jasným favoritem na získání pozice na plný úvazek.

Čas načtení: 2026-05-14 12:31:56

Manchester United, PSG, Real Madrid… Evropská špička sleduje Jobeho Bellinghama

Manchester United zintenzivňuje plány na výraznou přestavbu zálohy v létě a Jobe Bellingham se vrátil na jejich seznam přestupových cílů. Záložník Borussia Dortmund se znovu stal vážnou variantou poté, co ve druhé části sezony v Německu přesvědčil svými výkony. United by měli letos v létě přivést nejméně dva střední záložníky, protože INEOS připravuje další fázi přestavby klubu před návratem do Ligy mistrů.

Čas načtení: 2024-09-12 14:23:00

Nemá ambice, opřel se Ronaldo do ten Haga. United radí: Musíte vše změnit

V listopadu to budou dva roky, co v rozhovoru s britským novinářem Piersem Morganem řekl, že ho klub zradil. Teď se Cristiano Ronaldo na adresu svého už bývalého zaměstnavatele vyjádřil znovu. „Manchester United potřebuje kompletní přestavbu a trenéra s ambicemi,“ má jasno legendární fotbalista.

Čas načtení: 2024-09-12 14:23:00

Nemá ambice, opřel se Ronaldo do ten Haga. United radí: Musíte vše změnit

V listopadu to budou dva roky, co v rozhovoru s britským novinářem Piersem Morganem řekl, že ho klub zradil. Teď se Cristiano Ronaldo na adresu svého už bývalého zaměstnavatele vyjádřil znovu. „Manchester United potřebuje kompletní přestavbu a trenéra s ambicemi,“ má jasno legendární fotbalista.

Čas načtení: 2026-04-16 00:07:23

Manchester United chystá přestavbu zálohy. Posilu loví ve Francii a mohla by je stát 30 milionů eur

Fotbalisté Manchesteru United zažívají hodně turbulentní období. V pondělí utrpěli na domácím stadionu Old Trafford nečekanou a velmi bolestivou porážku 1:2 od Leedsu United. Kromě nepříznivého výsledku budí obrovské rozpaky i narůstající nedisciplinovanost. Ve druhém poločase byl totiž po zatažení Dominica Calvert-Lewina za vlasy naprosto po právu vyloučen stoper Lisandro Martínez. Je to už počtvrté z posledních pěti zápasů, kdy rudí ďáblové dostali červenou kartu nebo dohrávali proti oslabenému soupeři. Zářným příkladem je nedávné vyloučení Harryho Maguira v Bournemouthu. United ovšem prohrávali o dvě branky ještě před Martínezovým zkratem, když se dvakrát trefil hostující Noah Okafor.

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2025-01-29 07:00:54

Vzpomínka na slavného filmového producenta

Přestavbu neobyčejné vily ovlivnila profese světoznámého filmaře, ale také jeho vztah k rodné Itálii a Kalifornii, kde dovršil svoji kariéru. Minimalisticky řešená rezidence svítí bílou fasádou ve svažitém terénu proslulé čtvrti Beverly Hills. Rezidenci v hollywoodském stylu s výhledem na zátoku Santa Monica a na centrum Los Angeles navrhla jako přestavbu původního přízemního objektu známá italská architektka […]

Čas načtení: 2025-03-13 13:01:30

Začala přestavba trati do zóny Solnice-Kvasiny, stát má 6,7 miliardy

Správa železnic (SŽ) ve čtvrtek zahájila přestavbu a modernizaci železniční tratě z Týniště nad Orlicí do zóny Solnice-Kvasiny na Rychnovsku, kde sídlí továrna automobilky Škoda Auto a další firmy. Celkové náklady na přestavbu trati SŽ odhaduje na 6,7 miliardy korun. Hotovo by mělo být za dva roky. Škoda Auto v zóně chystá další rozvoj.

Čas načtení: 2025-05-14 11:03:52

Kofola buduje v Dolních Vítkovicích nové sídlo. Přestavbu za 230 milionů navrhl Pleskot

Budovu Nových Koupelen vlastní Kofola několik let, do její rekonstrukce se ale pustila až nyní. Za návrhem stojí architekt Josef Pleskot. Článek Kofola buduje v Dolních Vítkovicích nové sídlo. Přestavbu za 230 milionů navrhl Pleskot se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-05 14:53:27

Siri čaká revolúcia: Apple pripravuje OBROVSKÚ prestavbu, bude to cítiť každý používateľ

Apple plánuje revolúciu pre Siri s novou AI architektúrou, zameranou na komplexné chápanie reči, personalizáciu a vyššiu efektivitu do roku 2026. The post Siri čaká revolúcia: Apple pripravuje OBROVSKÚ prestavbu, bude to cítiť každý používateľ appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-02-15 10:47:52

Nákladná rekonstrukce výběhu pro šimpanze v brněnské zoo se nepovedla. Budou v něm dželady

Místo šimpanzů budou v brněnské zoologické zahradě dželady, opice příbuzné paviánům. Rozhodli o tom brněnští radní, kteří schválili přestavbu expozice, do které se původně měli stěhovat šimpanzi, ale po dokončení se ukázalo, že je pro tato zvířata nevhodná. Původně přestavba pavilonu stála šedesát milionů korun, nyní se předpokládá, že celkové náklady dosáhnou téměř devadesáti milionů korun.

Čas načtení: 2024-02-13 13:13:00

Začala přestavba smíchovského nádraží v Praze za 5,1 miliardy korun

Praha - Začala přestavba smíchovského nádraží v Praze. Rekonstrukce za 5,1 miliardy korun bude zahrnovat opravu kolejí a nástupišť, přestavbu podchodů a jejich prodloužení či vybudování výtahů. Práce...

Čas načtení: 2013-12-16 07:30:00

Kúpeľne v žiarivých farbách

Kúpeľňa je miestom, ktoré by sa rozhodne nemalo zanedbávať, pretože okrem faktu, že slúži k hygiene, tu tiež odpočívame a načerpávame nové sily do ďalších namáhavých dní. A práve preto by mala pôsobiť útulným, relaxačným dojmom, ktorý vás nabije pozitívnou energiou. Ak plánujete prestavbu kúpeľne a ...

Čas načtení: 2022-05-17 12:19:30

Výstava Nový světový pořádek přináší nepříliš známý pohled na Reinharda Heydricha

Multimediální expozice Nový světový pořádek zahrnující až čtyřicet pět minut audiovizuálních projekcí, fotografie, objekty a instalace veřejnosti přibližuje záměry Heydrichem angažovaných odborníků – rasových poradců, kteří pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka a měli vytvořit koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Autoři výstavy přibližují veřejnosti skoro dokumentaristicky skutečnosti ohledně Heydrichova působení v Praze, kam pozval za účelem výzkumu rasové kvality a plánování nové kolonizace východu řadu pseudovědeckých specialistů vzděláním často na úrovni profesorských hodností. Výstava není zaměřena na události kolem samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora, ale na opomíjenou děsivou technokratickou vizi spojenou s novým uspořádáním evropského jihovýchodu. Expozice začíná audiovizuálním mementem vtahujícím návštěvníka do děje. Tři projekce zobrazují Heydrichovu účast při okupaci Československa, jeho protektorský nástup do Prahy a následně i tryznu za jeho úmrtí včetně odjezdu jeho těla v rakvi. Atmosféru dotváří symfonická hudba z Wagnerovy opery Soumrak bohů. Následující prostory jsou koncipovány jako pomyslný labyrint schémat fungování říšské vlády včetně jejího ideologického proplétání se s rasovými programy a formulacemi rasových specialistů, které pronikaly do zákonů třetí říše. Heydrichovy projevy ve stylu silové velmocenské politiky kombinované s nemilosrdným rasovým poselstvím ukazují, jaký obrovský vliv zastupující říšský protektor spolu se svými poradci měl. Nástupem k moci se Heydrich, do té doby hlava policejní moci, stal také vrcholným politikem. Samostatná sekce výstavy je věnována základům oboru eugeniky, původně sociálně-filozofického směru v dobrém smyslu zaměřeného na zlepšení genetického fondu člověka. Ten Němci ve třicátých letech minulého století postupně proměnil v ideologické postuláty nacistického režimu. Ukázky dobových učebnic představují, jak dokonale byly myšlenky eugeniky nacisty zneužity a jak v praxi fungovala rasová hygiena. Návštěvníci se zde seznámí i s antropometrickými měřeními, jež měla analyzovat rasovou kvalitu místní populace na území protektorátu i na východních okupovaných územích. Výsledky měření se pak staly součástí rasové statistiky, podle níž byla hodnocena „využitelnost“ konkrétní okupované oblasti. Jedním z leitmotivů expozice jsou životopisy rasových profesorů, kteří řídili pražské vědecké ústavy. Heydrich usiloval o jejich propojení do multidisciplinárních týmů, které plánovaly nové využití území připojených k centrální říši a kolonií Eurasie. Rasoví odborníci z akademického prostředí tak pokrývali obory medicíny, rasové biologie, historie, rasových práv, rasové statistiky, národohospodářství, antropologie, slovanských studií a v té době velmi populární rasové hygieny. Praha se tak zásluhou Reinharda Heydricha stala centrem pro koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. V plánech, s nimiž tito „Heydrichovi profesoři“ pracovali, se počítalo s likvidací třiceti až čtyřiceti milionů obyvatel Čech, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska až po Ural. Mezi těmito osobnostmi „nového světového pořádku“ nechybí ani Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, který osnoval velkolepé urbanistické plány pro celé nacistické Německo včetně okupovaných území. Jeho ambiciózním plánům na přestavbu Prahy je věnována samostatná projekce. „Skutečnými architekty lepšího světa podle nacistické ideologie nebyli masoví vrazi se zbraní v ruce, ale vzdělanci s vysokými akademickými tituly, profesoři působící v Praze na válečné Německé Karlově univerzitě. Útok na Reinharda Heydricha, jenž německá propaganda nazvala atentátem, nebyl jen likvidací významného velitele SS a policejních složek třetí říše. V pražském kontextu byl odstraněním hlavy systému, který měl světu dát novou vizi totálního vítězství vyšší rasy nad méněcennými – jednotlivci, národy, zeměmi,“ říká kurátor a autor scénáře výstavy Pavel Štingl z Památníku ticha. Expozice veřejnosti zcela nově představuje zastupujícího říšského protektora také coby workoholika. Odborný poradce výstavy historik Michal Šimůnek sestavil exkluzivně pro výstavní účely Heydrichův „diář“ detailně popisující jeho pražské angažmá, jejž kurátoři výstavy přetvořili do základní časové osy celé instalace. Důležitou roli v expozici hraje také samotný jazyk nacistické propagandy. Část výstavy věnovaná holokaustu je prezentována jako jedna z logistických fází nového uspořádání světa, která je vlastně „jen“ prologem k dalším plánovaným populačním reorganizacím. Časová osa Heydrichova diáře končí vyhlazením Lidic. To je v expozici představeno nejen jako pomsta za likvidaci jednoho z nacistických zločinců, ale především jako ukázka názorného přístupu k proměně rozsáhlých území jihovýchodu. „Když jsme výstavu připravovali, ani jsme netušili, jak dramaticky se podobenství největší světové války zaktualizují. Vladimir Vladimirovič Putin ve svých proslovech o nutnosti zavedení pořádku logistickou ,vojenskou operací‘ nezřídka hovoří o novém uspořádání evropského jihovýchodu. Opět se vrací zvrácené teorie a mediální přestřelky o národech různých kategorií, které mají či nemají právo na vlastní hranice a existenci,“ uzavírá Štingl. Místo konání výstavy v prostorách Univerzity Karlovy v Praze v Křížové chodbě Karolina organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy. Součástí výstavy Nový světový pořádek bude i doprovodný program Vysílání stanice Bubny v podobě tří moderovaných diskusí (19. a 26. května, 2. června) na téma starých a nových válek, války na Ukrajině a dosavadního světového řádu a dezinformační propagandy. K diskusi v prostorách pražského Nádraží Bubny, odkud odjelo z Prahy v židovských transportech na padesát tisíc občanů, se sejdou například novináři Jakub Szántó, historik Petr Koura, diplomaté Petr Kolář či Tomáš Pojar, ale také režisér a producent Václav Marhoul a další osobnosti veřejného a společenského života. Výstava je otevřena do 12. července denně od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma.

Čas načtení: 2021-07-07 14:13:42

Vzpomínkou na likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora bude koncert Ivy Bittové ve Veletržním paláci

Slavnostní pietní koncert Památníku ticha v podobě hudební meditace Ivy Bittové věnované vzpomínce na definitivní likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau (BIIb) se uskuteční v pondělí 12. července v 18 hodin ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Likvidace obyvatel objektu BIIb proběhla v roce 1944 ve dvou vlnách, 8. března a 10. až 12. července, o život přišlo celkem téměř 7500 vězňů. Vstup na pietní koncert je zdarma. Vzpomínka Památníku ticha na březnové události spojené s největší jednorázovou masovou vraždou v historii Československa byla letos opět limitována opatřeními proti pandemii, aktuální červencové výročí je tak nadějí pro návrat veřejných akcí na místa paměti spojená s pražskými transporty. Velká dvorana Veletržního paláce se rozezní hudebními tóny v podání houslí a hlasu zpěvačky, houslistky a herečky Ivy Bittové. „Setkání a proplétání s různými styly a tradicemi odlišných etnik je formou a reflexí mého dnešního hudebního i osobního vyjádření. Mé hudební myšlenky jsou založeny na vnímání a naslouchání vnitřního hlasu a komunikaci s přírodou. K tomu je zapotřebí ticho, odpočatá mysl a pozitivní atmosféra. To vše pak lze přenést do hudební volné formy. Přes posluchače chci vyslat vibrace, nové rezonance a myšlenky dále do vesmíru. Zosobnění přítomnosti na koncertě je důležitá hodnota společného prožitku,“ říká Iva Bittová. Likvidace tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi měla v první etapě téměř čtyři tisíce obětí. Byla to největší jednorázová genocida československých občanů v naší historii. Ve druhé vlně 10. až 12. července 1944 zahynulo 3500 zbylých vězňů a tábor BIIb byl zlikvidován. Šlo o konec falešné naděje, kterou dostaly židovské rodiny, jež sem byly deportované postupně od září 1943. Koncertem otvírá Památník ticha veřejný dialog k letošnímu podzimu, kdy připomene osmdesát let od zahájení židovských deportací a založení ghetta Terezín. Ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze na podzim Památník ticha chystá například výstavu fotografií klasika české fotografické školy Pavla Diase nazvanou Torzo, vzpomínky pro budoucnost, jež bude k vidění v bubenské nádražní hale a v Domě U Černé Matky Boží. Dne 27. května podepsal ministr kultury Lubomír Zaorálek zřizovací listinu nové státní příspěvkové organizace Památník ticha. Tak vznikla po dlouhých přípravách nová instituce, která má za poslání především přestavbu nádrží Bubny. Tato instituce postupně převezme aktivity dosud zajišťované obecně prospěšnou společností Památník šoa Praha včetně její sbírky a projektového vývoje. Ministr Zaorálek novou státní příspěvkovou organizaci oficiálně vyhlásí na úvod koncertu.  „Když jsme založili neziskovou společnost pro revitalizaci nádraží Bubny, tak jsme plánovali, že nádraží v jeho novém kulturním významu otevřeme pro veřejnost k 75. výročí prvního pražského transportu v roce 2016. Nyní jsme o pět let dále. Památník ticha má své meziroční aktivity vzpomínkové i vzdělávací, ale nad investicí do jeho přestavby probíhají stále nekonečné diskuse se státní správou. Nezbývá než věřit, že nová státní instituce bude v administrování státních financí pro již vyvinutý projektový záměr úspěšnější,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2019-07-13 22:25:29

Vary, den čtvrtý: Islandská zima, řecká beznaděj, finské sado maso a špatný horor rakouských režisérů

Letos je v Karlových Varech nebývale málo diváků. Na mnoho představení, na které nemáte lístek, se lze dostat na akreditaci na poslední chvíli. Výhodou je, že můžete zhlédnout mnohem více filmů než v minulých letech. Film Bílý, bílý den (režie Hlynur Pálmaso, Island / Dánsko / Švédsko) pokračuje v islandské tradici vyprávění příběhů o podivínech. V tomto případě jde o nerudného bývalého policistu, jehož smyslem života po tragické smrti ženy je přestavba domu a starost o vnučku. Sledujeme, jak neúspěšně chodí na terapii, která mu nepomáhá ve snaze zpracovat smrt manželky. Někde uvnitř se v něm hromadí vztek, který vybouchne poté, co mu dojde, že mu žena nebyla věrná. Tedy na ten výbuch čeká divák docela dlouho a mezitím se vlastně nic moc neděje. Vidíme onu deklarovanou starost o vnučku, přestavbu domu a ne úplně akční pátrání po skrytém milenci. Jako by režisér spoléhal na to, že poutavým se jeho film stane skrze fakt, že využívá onu tradiční značku islandských filmů, tedy svéráz postav, které v nich vystupují. Ovšem v případě tohoto filmu to úplně nefunguje. Dočkáme se klasických scének typu: hlavní hrdina zavře policisty, své kamarády, po rvačce do cel, a ráno se jim se snídání jde beze slov omluvit, ale mysl titulní postavy nám nijak moc nepřibližuje. Divák se pak vlastně nemá čeho chytit: ten film je studený jako zima na Islandu. A když pak sledujeme závěrečný výbuch zuřivého vzteku, nedokáže nás ničím vtáhnout. Islanďané by možná měli opustit svoje vyprávění o divných lidech všeho druhu, protože kdysi zlatá žíla je už úplně vytěžená (vidět to bylo i u jiného letošního islandského filmu: Žena na válečné stezce). Upřímně řečeno vlastně nevím, co se mi na filmu Zázrak sargasového moře (režie Syllas Tzoumerkas, Řecko / Německo / Nizozemsko / Švédsko, 2019) líbilo. Nicméně sledoval jsem ho dvě hodiny bez dechu a i když už po půl dni jeho kouzlo vyprchalo, někde ve mně jeho účinek zůstává. Film přitom ani zdaleka není dokonalý: úvod by klidně mohl být vynechán, stopáž by si také zasloužila prostříhat, nehledě na jistý happy end, který se k němu vůbec nehodí. Přesto je něčím přitažlivější než vypulírované festivalové filmy. Režisér Tzoumerkas bývá řazen k řecké nové vlně, ale tento film mohl klidně vzniknout jako nezávislý ve Spojených státech. Paralelně vypráví příběh dvou žen: bývalé elitní policistky, která byla odsunuta do bezvýznamného města, místní ženy Rity, sestry místního bosse. Dlouho vlastně jde o dvě vyprávění, která se potkávají jen náhodně, až se nakonec nevyhnutelně protnou v trochu drsnějším kriminálním finále. To, čeho si na filmu lze cenit asi nejvíce, je přiblížení atmosféry rozkládající se společnosti. Město, ve kterém se odehrává, je opravdovou dírou, v níž neexistuje naděje na budoucnost, policisté vás normálně zmydlí, když se potřebují něco dozvědět, jen místní lékař má pocit, že je někdo, když nestojí ve frontě na pracáku v Aténách. Postupně se přitom ukáže, že realita je ještě mnohem zkaženější a nikdo není bez viny. A nikoho není možné považovat za kladného hrdinu: cílem totiž není nastolit spravedlnost, ale prostě se dostat pryč. Film Psi nenosí kalhoty (režie Jukka-Pekka Valkeapää, Finsko / Lotyšsko, 2019) nás zavádí do světa BSDM. Autor je tedy upřímně rád, že ho takové věci nevzrušují, musel by se vzdát knihoven na úkor skladovacích prostor pro různé legrační pomůcky. Ovšem nejhorší je, že se touha hlavního hrdiny úplně nekoresponduje se smyslem těchto sexuálních praktik, ačkoliv se nás o tom tvůrci filmu snaží přesvědčit ze všech sil. Lékař a zřejmě dobrý chirurg Juha při neúspěšné záchraně své ženy v jezeře málem rovněž utone, ovšem přitom s ní zažil své poslední setkání, i když samozřejmě šlo o halucinace. Po deseti letech náhodou vstoupí do sado maso salónu, přítomná domina jej začne dusit rukojetí biče a on zažívá setkání se svou ženou znovu. Od té chvíle je posedlý vlastním škrcením, což mu zcela převrací život naruby. A navíc si s dominou vytváří určitý vztah... Problém je v nesourodosti obou hlavních hrdinů: u mužského představitele jsou nám motivace jasné, ovšem celý děj směřuje k přijetí sado maso praktik, i když jej ze všeho zajímá ono pouze škrcení, které mu "vrací" mrtvou, u hlavní hrdinky není zřejmé vůbec nic, natož proč by měla ke svému klientovi zaujmout jakýkoliv vztah. Takže se můžeme pokochat různými sadistickými praktikami a sledovat, jak příběh nesmyslně směřuje k nové romanci... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Horor Chata (režie Veronika Franz a Severin Fiala, USA / Velká Británie, 2019) je sice chvílemi působivý, ale musíte si při jeho sledování vypálit pár tisíc mozkových buněk, abyste nezačali příliš přemýšlet nad dějem. Oba tvůrci s tím měli problém už u svého debutu Dobrou, mámo, u kterého jste uhodli celou záhadu do deseti minut, a pak jste další hodinu a půl i přes úhybné manévry tvůrců sledovali, jak se hypotéza potvrzuje. Z čehož by mohl mít radost leda Sheldon Cooper.  Tentokrát se oba rakouští režiséři (a tahle kinematografie je ještě horší než německá) snažili pointu příběhu důkladně maskovat. A dělají to tím nejprůhlednějším možným způsobem: vrážejí do děje sny jednoho z aktérů, takže ukazují na to, že je možným původcem trablů. A když se nakonec ukáže pravda, cítíte spíše trapnost, protože s vámi tvůrci hráli dosti nepoctivou hru. Ostatně už samotný začátek filmu ukazuje, že tvůrci prostě bez ohledu na logiku postav potřebují, aby se jejich postavy stůj co stůj dostaly do situací, od nichž se odvíjí hrůzný děj. V tomto případě odveze otec dvě děti se svou novou přítelkyní do hor, aby si zde užili předvánoční čas. Obě děti přítelkyni nenávidí, protože si myslí, že se kvůli ní zabila jejich matka. Navíc má za sebou dosti temnou minulost: jako jediná přežila v mládí pobyt v sebevražedné sektě. Takže otec samozřejmě odjede z hor zpátky do města a svou přítelkyni naučí pro jistotu střílet... Přesně to prostě otcové dělají, když chtějí, aby jejich děti zažily horor.

Čas načtení: 2024-02-14 14:15:00

Přestavba nádraží na Smíchově se spustila, celkové náklady přesáhnou pět miliard korun

Železnice v metropoli prochází nebývalou proměnou. Naplno běží práce mezi Bubny a novou zastávkou u Výstaviště, začala rozsáhlá přestavba historického Masarykova nádraží. Správa železnic nyní také slavnostně zahájila celkovou přestavbu stanice Praha-Smíchov, které má do tří let získat zcela novou podobu a stane se součástí moderního přestupního terminálu.

Čas načtení: 2024-02-18 11:27:00

Správa železnic: Práce na Smíchově začínají, metropole získá další moderní nádraží

Železnice v metropoli prochází nebývalou proměnou. Naplno běží práce mezi Bubny a novou zastávkou u Výstaviště, začala rozsáhlá přestavba historického Masarykova nádraží. Tento týden navíc Správa železnic slavnostně zahájila celkovou přestavbu stanice Praha-Smíchov.

Čas načtení: 2024-02-20 16:26:00

Mynář čeká na verdikt u přestavby penzionu: Policie ukončila vyšetřování dotace 6 milionů

Policie ukončila vyšetřování v případu, ve kterém je bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář obviněný kvůli dotaci na přestavbu penzionu v Osvětimanech. Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy, podle kterého se Mynář už mohl seznámit s policejním spisem.

Čas načtení: 2024-02-20 16:03:00

Policie ukončila vyšetřování v případu dotace na přestavbu Mynářova penzionu

Praha - Policie ukončila vyšetřování v případu, ve kterém je bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář obviněný kvůli dotaci na přestavbu penzionu v Osvětimanech. Informoval o tom dnes server Seznam Zprávy,...

Čas načtení: 2024-02-29 14:20:20

V Praze zmizí další relikt socialismu. Některým návrh na přestavbu Prioru připomíná panelák

Nový, v pořadí třetí návrh na přestavbu zchátralého obchodního domu Prior, který na Sofijském náměstí v Praze 12 stojí od 80. let, představili architekti zastupitelům tento týden. Ti po téměř dvouhodinové debatě materiál schválili.

Čas načtení: 2024-03-04 15:53:08

Albánie otevřela leteckou základnu NATO. Má posílit ochranu Balkánu před Ruskem

NATO za přestavbu základny zaplatilo přes 50 milionů eur (1,27 miliardy korun), aby posílilo svoji přítomnost v tomto regionu.

Čas načtení: 2024-03-04 21:10:00

V Albánii otevřeli leteckou základnu NATO

Bývalá sovětská základna v Albánii našla nové využití. Od pondělí slouží jako letecká základna Severoatlantické aliance. NATO za přestavbu zaplatilo přes 50 milionů eur.

Čas načtení: 2024-03-05 14:49:38

Nové křídla Biskupského gymnázia nabídne nové učebny chemie, fyziky a IT

Brno, 5. března 2024 – Nové křídlo pro výuku odborných předmětů, učebny s moderním laboratorním vybavením, včetně elektronového mikroskopu a v neposlední řadě rozšíření školky při gymnáziu. To je stručné shrnutí změn, které po stavebních úpravách čekají Biskupské gymnázium v Brně. Přestavbu v úterý 5. března oficiálně zahájil biskup Pavel Konzbul společně s ředitelem školy Karlem Mikulou poklepáním základního kamene. Hotovo by mělo být v říjnu 2025. Celý článek...