Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-27 18:15:00

Přeživší i státníci si připomínají 80. výročí osvobození Osvětimi

Pět desítek přeživších vězňů, političtí vůdci řady evropských zemí a stovky dalších lidí si v pondělí na jihu Polska připomínají 80. výročí osvobození nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Přímo u brány někdejšího tábora v Osvětimi - Březince zazněly vzpomínky na hrůzné osudy lidí, jejichž životy ukončila za druhé světové války nacistická vyhlazovací mašinerie. Účastníci ceremoniálu se shodli, že jde o jedno z posledních výročí, kdy mohou o tragédii holokaustu promluvit přeživší Osvětimi.

Čas načtení: 2024-10-22 06:20:00

Vraždili a pak si užívali. Takhle odpočívali dozorci z koncentračního tábora v Osvětimi

Nechvalně proslulý koncentrační tábor Osvětim, ve kterém zahynuly za druhé světové války i tisíce obyvatel někdejšího Československa, byl součástí nacistických německých koncentračních a vyhlazovacích táborů na jihozápadě Polska. Nacistická mašinerie zde zavraždila 1,3 milionu lidí. Němci si přitom zhruba 30 kilometrů jižně od Osvětimi zřídili také rekreační středisko Solahütte, kam jezdili vrahové a zločinci z tábora za odměnu na rekreaci. Byl mezi nimi i lékař Josef Mengele, který na vězních prováděl sadistické experimenty. Fotografie ze Solahütte jsou přitom v přímém kontrastu s tím, co se dělo v Osvětimi.

Čas načtení: 2024-04-06 16:00:01

Architekt holokaustu Eichmann se před spravedlností ukrýval 15 let. Objevil jej slepý muž

Na noční rozpálené ulici argentinského Buenos Aires zastavil autobus. Vystoupil drobný brýlatý chlapík s aktovkou, lehce se rozhlédl, jako kdyby někoho čekal. Vydal se do Garibaldiho ulice a po pár krocích jej překvapila skupina několika lidí a násilím vtáhla do auta. Tu květnovou noc roku 1960 se Adolf Eichmann naposledy nadechl na svobodě.   Těžký osud herce Čeňka Šlégla: Burianův kolega byl neprávem odsouzen za kolaboraci Číst více Génius průměrnosti  Adolf Eichmann se vyznačoval tím, že byl obyčejným Němcem, jedním z milionu, které uchvátil nacismus. Za celý svůj život neprojevil žádné velké nadání, přesto zasáhl do lidských dějin nesmazatelně jako přírodní katastrofy. Svůj život začal v Solingenu, ale studoval v rakouském Linci, shodou okolností na stejné škole jako jeho velký vzor Adolf Hitler. Jeho rodiče byli křesťané, svou víru brali velmi vážně a malý Adolf zakusil často přísnost z otcovy strany. Vyzkoušel mnoho profesí, než se stal úředníkem v nacistické mašinérii. Nejlukrativnější práce, kterou vykonával, byl obchodní zástupce americké firmy Vacuum Oil Company. Jeho ctižádostivost ho hnala kupředu a svou budoucnost viděl v nově se formující SS.  Nadějný esesák s manželkou z Čech  Zajímavostí je, že u Eichmannových doma se politika nikdy neprobírala, nikdo z blízkých nebyl rasista. Eichmannův otec měl však přátele, z nichž se stali vysoce postavení nacisté. Jedním z nich byl Ernst Kaltenbrunner, který nabízel jeho synovi kariéru v NSDAP. Adolf Eichmann opustil své zaměstnání a stal se kariérním nacistou. Když byla nacistická strana v Rakousku zakázaná, odešel do Německa, kde v roce 1933 vstoupil do SS. Tady si všimli jeho řečnického nadání, prošel výcvikem a stal se vzorovým nacistou. Mezi jeho prvními úkoly bylo střežení sídla SS, o rok později vstoupil do zpravodajské služby SD. Také se stala v jeho životě jiná významná událost, oženil se. Jeho žena pocházela z vesnice u Českých Budějovic, jmenovala se Veronika Lieblová a byla horlivou nacistkou. Podobně jako žena Reinharda Heydricha i ona svého manžela podporovala a podněcovala v něm touhu stoupat po kariérním žebříčku.   Působil v SD přímo v Berlíně a dostal nový úkol – boj s nepřáteli, konkrétně s Židy. Když v roce 1938 připojila třetí říše ke svému území Rakousko (anšlus) vytvořil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která dávala možnost vycestovat Židům s tím, že v Rakousku nechají všechen svůj majetek. Zde se poprvé osvědčil jeho zrůdný logistický talent.   Plánovač masové smrti  Z Eichmanna se stal referent pro Židy v celé třetí říši, vedení SS jej vybralo, aby svůj „vídeňský model“ použil při mnohem větší a děsivější akci. Na přísně utajené konferenci ve Wannsee v lednu 1942 byl zpečetěn osud několika milionů Židů. Byl to právě Eichmann, kdo si stěžoval, že tehdy už probíhající vraždění Židů probíhá neorganizovaně a surově. On sám se takového masového střílení zúčastnil. Na základě jeho připomínek byl vymyšlen plán holokaustu – totálního vyhlazení židovských obyvatel. Stal se organizátorem sítě pracovních a vyhlazovacích táborů. Vyhledal místa k jejich zřízení, aby vyhovovala jeho logistickému plánu. Za své zrůdné životní dílo považoval právě jízdní řády vlaků převážející vězně. Vedl si přesnou statistiku a velice jej rozzuřilo, když zjistil, že jistí rumunští Židé byli postříleni, místo aby je vlak dovezl do Osvětimi. Důvodem bylo, že si nemohl být jist, zda některý před popravou neutekl a nemohl mu tak narušit jeho dosud stoprocentní statistiku.   Potomci nacistických katů: Heider Heydrich se za činy otce neomlouvá. Vybral si svoji cestu Číst více Konec vraha od psacího stroje  Eichmann pocítil blížící se konec nacistického impéria a rozhodl se prchnout, v útěku mu pomohla organizace Stille Hilfe (Tichá pomoc), která fungovala i dlouho po válce a starala se o bývalé nacisty a esesmany. Nový život začal se svou rodinou v Argentině. Při své cestě sem si dvakrát změnil jméno. Izraelským úřadům dlouho unikal. Na jeho stopu je přivedl přeživší holokaustu, slepý právník Fritz Bauer. Eichmanna se podařilo unést a pod hypnotiky převézt do Izraele, kde měl být postaven před soud. Při výslechu však sveřepě tvrdil, jako mnozí jiní nacisté u norimberského procesu, že pouze poslouchal rozkazy a není v žádném případě antisemita. Nakonec se povedlo dokázat, že i přes rozkaz svého nadřízeného Himmlera, aby s vyhlazováním přestal, odkláněl na konci války všechny transporty do vyhlazovacích táborů. Za své zločiny byl oběšen v červnu 1962 v izraelském městě Ramla.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život.

Čas načtení: 2025-01-27 17:44:00

Přeživších už je jen hrstka. Státníci si připomínají 80. výročí osvobození Osvětimi

U brány někdejšího tábora v Osvětimi - Březince zazněly vzpomínky na hrůzné osudy lidí, jejichž životy ukončila nacistická vyhlazovací mašinerie.

Čas načtení: 2024-09-24 16:12:22

Tajná nacistická antigravitační superzbraň zachycena na videu

Die Glocke (Zvon) byla údajná nacistická Wunderwaffe – superzbraň, která jim měla zajistit světovou nadvládu. (Foto: Youtube) Poprvé tuto zbraň popsal polský novinář a... Článek Tajná nacistická antigravitační superzbraň zachycena na videu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-09-02 23:18:59

„Nacistická kriminálnice“ von der Leyenová byla v Bulharsku vypískána protestujícími

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová byla v neděli během návštěvy zbrojovky v Bulharsku vypískána a její auto bylo zablokováno. Členové pravicových stran Obroda a Vznešenost mávali bulharskou vlajkou a skandovali „nacistická kriminálnice“, když se shromáždili před největším státním… The post „Nacistická kriminálnice“ von der Leyenová byla v Bulharsku vypískána protestujícími first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2020-12-16 12:52:04

Absurdní humor do těžkých časů pandemie přináší kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy

„Slečno, možná mám špatný vkus, ale vy se mi hrozně líbíte…“ Jak vymyslet něco směšného, když člověku stojí za zády podezíravá a nebezpečná nacistická cenzura? Na tuto otázku odpovídá kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy, sbírka autorových absurdně humorných ilustrací ze světa šosáků, kovbojů a bájných bytostí pro časopisy vydavatelství Melantrich. Letos na Štědrý den by se scenárista, režisér, kreslíř a publicista Jiří Brdečka dožil 103. narozenin, knížka je tak „narozeninově-vánočním“ dárkem pro všechny obdivovatele výrazné osobností českého filmu, mj. autora či spolutvůrce scénářů ke snímkům Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Císařův pekař a Pekařův císař. Kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy přináší celkem sto šedesát stran vtipů, které Jiří Brdečka osobně kreslil. Texty k nim vymýšlel buď sám či společně s kolektivem autorů, mezi nimiž byli i dnes již zapomenutí redaktoři z Melantrichu. „Scházeli se v kavárnách či v Lucerna baru a při sklence probírali bezpečné možnosti. Vymýšleli vtipy, kterým se nadalo nic vytknout. U téhle spolupráce bych chtěla být, musela to být ohromná legrace,“ říká spoluautorka knihy a dcera Jiřího Brdečky Tereza Brdečková. V knize tak najdeme poetické a zároveň absurdní žerty o nevěře, kovbojích, antických postavách, plnovousech, lidožroutech, mořských pannách či opilcích. „Je to humor ze zoufalství. Ten, jak se ukázalo, je nějak věčný, a Češi v něm ve dvacátém století byli mistři. Ty vtipy jsou tak šílené, až jsou k smíchu,“ dodává Brdečková. Jiří Brdečka stojí za mnoha hity české kinematografie. Narodil se 24. prosince v roce 1917 do učitelské rodiny v Hranicích na Moravě, po maturitě na gymnáziu studoval nejprve kreslení a zeměpis a následně dějiny umění. Když mu bylo něco přes dvacet let, po zavření vysokých škol v období okupace a krátce i po válce se věnoval zmíněné novinové karikaturní kresbě a humoristickým článkům a psal drobné povídky pro nedělní týdeníky nakladatelství Melantrich. Právě v dobách Brdečkovy spolupráce s tímto renomovaným pražským vydavatelstvím vznikla i první seriálová verze Limonádového Joa, do které autor vložil svou lásku k westernům a romantice Divokého západu a který se stal předlohou pro kultovní film Limonádový Joe aneb Koňská opera režiséra Oldřicha Lipského z roku 1964. Nacistická cenzura pečlivě kontrolovala, jestli vtipy z dílny Brdečky a jeho kolegů neobsahují nějaký jinotaj, a čtenáři zase viděli skryté významy tam, kde nebyly. „Takže stačil třeba tlustý pán s doutníkem, který se trochu podobal Churchillovi a redaktor či kreslíř mohli skončit ve vězení. Samozřejmě se nesmělo vtipkovat ani o válečném nedostatku a vlastně o ničem, co lidé prožívali,“ popisuje Brdečková. Ta proto pro spolupráci na sbírce vtipů přizvala historika Petra Kouru, který knihu zasadil do historického kontextu a doplnil ji úvodní studií o situaci v médiích za druhé světové války. Součástí publikace je i text o nebezpečí číhajícím na autora vtipů, který sepsal po válce sám Jiří Brdečka, o grafickou úpravu se postaral Pavel Růt. Knihu vydalo nakladatelství Limonádový Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-24 07:53:22

Nacistická posedlost nadpřirozenem zahrnovala germánskou mytologii i hledání cenných artefaktů

Pokud jste někdy hráli nějakou počítačovou hru s druhoválečnou tematikou, sledovali jste film nebo jste viděli nějaký dokument o nacistickém Německu, nejspíš jste si asi stačili všimnout toho, že v mnoha případech jsou hlavní protagonisté i reálné historické postavy doslova posedlé nadpřirozenem a germánskou mytologií. Proto vás možná překvapí, že autoři často vycházeli z reálných podkladů. The post Nacistická posedlost nadpřirozenem zahrnovala germánskou mytologii i hledání cenných artefaktů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-24 20:04:00

Žáci pražského gymnázia hajlovali a vykřikovali nacistická hesla: Škola je potrestala

Česká školní inspekce se zabývala případem na pražském Gymnáziu Chodovická, jehož žáci skandovali nacistická hesla, hajlovali a měli rasistické poznámky ke svým spolužákům. Škola projednala udělení výchovných opatření osmi žákům, u kterých se prokázalo, že se skutků dopustili, sdělil náměstek ústředního školního inspektora Karel Kovář. Škola podle něj postupovala správně a inspekce je s ní kvůli případu dál v kontaktu. Na incident upozornila v pátek CNN Prima News.

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 14:07:15

Vede Merkelová CDU do časů Německé demokratické republiky?

Někdy se dlouho, předlouho nic neděje, i když z různých narážek a indicií soudíte, že pod příkrovem ledu jsou skryty značné síly, které chtějí ven. Pak jednoho dne povolí ten povrch na jednom nenápadném místě. A během chvilky je z nudné, zamrzlé plochy divoká řeka plná ostrých a zubatých ker, které se s mohutným řevem lámou na menší kousky a při své cestě k moři strhávají pilíře mostů. Takhle nějak na mne působí důsledky durynské krize uvnitř CDU. Místopředseda durynského zemského sdružení CDU a poslanec zemského sněmu, Michael Heym, napadl 12. února kancléřku Merkelovou způsobem, který jsem ještě z téhle krotké politické strany neslyšel. Řekl, že její jednání v krizi, hlavně pak její slova o „neodpustitelnosti“ a o tom, že výsledky volby musejí být „vzaty zpět“, mu připomněly nejhlubší časy NDR. Zároveň potvrdil, že volba Kemmericha byla jednohlasným rozhodnutím poslaneckého klubu, že o možné podpoře ze strany AfD se mluvilo a že s touto možností byli poslanci za CDU srozuměni. „Nebylo na tom nic špatného,“ řekl Heym. „Byla to demokratická, legitimní volba.“ Kritizoval mediální a společenskou štvanici (Hetzjagd, to samé slovo, které se používalo ve spojitosti s nepokoji v Saské Kamenici), která se následně rozpoutala. Pokud s takovými výsledky společnost nedokáže žít, měla by podle jeho názoru AfD raději zakázat. No, to jsem zvědav, co se teď kolem Heyma bude dít a zda náhodou nevystřídá Kemmericha v čele pelotonu momentálně nejvíce nenáviděných pravicových politiků. A rovněž na to, zda proti němu centrála nějak zasáhne. Přirovnat jednání Merkelové k poměrům za bývalé NDR, to je přeci jen od zemského poslance CDU vážná rebelie. Další téma, kolem kterého nyní v CDU bijí blesky, je Werteunion (WU), stranická frakce, která prosazuje návrat ke konzervativnímu pojetí politiky. WU je nepočetná, má jen asi jedno procento všech členů CDU, ale v médiích je dost hlasitá a řadí se k ní například Hans-Georg Maaßen, bývalý šéf vnitřní kontrarozvědky. Už nějakou dobu bylo patrné, že WU svojí existencí a požadavky dráždí politiky středového proudu, ale tentokrát je roztržka otevřená. Christian Bäumler, místopředseda sdružení zaměstnavatelů v CDU, označil Werteunion za „pomocný sbor AfD“ a dodal, že „kdo nesdílí hodnoty CDU, nemá v ní co dělat.“ V médiích se objevila zpráva, že šéf WU Alexander Mitsch poslal roku 2016 na konto AfD peníze, jednou 20 a podruhé 100 eur, a že dokonce zvažoval stranický přestup. Mitsch k tomu řekl, že od přestupu jej odradila osobní setkání s některými členy AfD. To je nejspíš asi taky neodpustitelné, protože předseda mládežnické Junge Union Tillmann se od něj distancoval a řekl, že (Mitsch) se má zeptat sám sebe, zda je jeho místo opravdu ještě v CDU. A 13. února se od Werteunion distancoval také Ralph Brinkhaus, šéf spolkového poslaneckého klubu, který řekl, že kdo se jasně nevyhradí vůči pravičákům (Abgrenzung nach rechts), není v CDU „správně“. Europoslanec za CDU Elmar Brok zase popsal WU jako „rakovinu“: „To je jako rakovina. S něčím takovým musí člověk hned od počátku s veškerou bezohledností bojovat, aby se takováhle rakovina nemohla vplížit do strany.“ (Upřímně mě to použití slov „bezohledně bojovat“, „rakovina“ a „vplížit“ v politické řeči dost znervózňuje, protože i jako Neněmci je mi známo, že tímhle typem slovní zásoby oplývala zrovna nacistická propaganda. Právě ono rücksichtslos bylo v oněch časech považováno za kladné slovo vyjadřující energii a odhodlání, tedy stejně jako v tomto citátu. A přirovnání oponentů k plížícím se parazitům či nemocem taky sedí. Tak tenhle pán reprezentuje středovou stranu v Evropském parlamentu. A patří k jejím veteránům, není to žádná bezvýznamná osoba z páté řady odzadu.) Tím není výčet čerstvých útoků vůči Werteunion u konce, opřela se do nich i odcházející předsedkyně Annegret Kramp-Karrenbauer těmito slovy: „Otázka, kterou si jeden každý, kdo by se rád angažoval u Werteunion, musí položit, je, zda přitom ještě může zůstat členem CDU.“ A její nástupce v roli sárského premiéra, Tobias Hans, řekl: „Vnímám Werteunion jako urážku každého člena CDU. Z takových výroků si troufám usoudit, že je chtějí hromadně vyloučit nebo přimět k odchodu jinými prostředky. Tohle sektářství považuji osobně za vážný problém. Merkelová čerstvě prohlásila, že cílem AfD je zničit demokracii (Demokratie kaputtmachen). Ale tenhle druh útoků proti vnitřnímu disentu, navíc u vládní strany, mi přijde jako daleko vážnější ohrožení demokracie než cokoliv, co zatím reálně udělala nebo třeba jen i slibovala udělat opoziční AfD. A to i přesto, že někteří její členové mají za sebou všelijaké výroky, ano, vím o nich. Vznik znepřátelených sekt a jejich vylučování ze strany je vůbec na pravici, ba i ve „středu“ (ať to znamená cokoliv), dost vzácný jev. To bylo typické spíše u komunistů, u kterých také existovaly pojmy jako pravicová úchylka nebo pravicové živly, od kterých se u nás KSČ po roce 1968 „očišťovala“. O „titoismu“, ze kterého se po roztržce Stalina s Jugoslávií stal hrdelní zločin, ani nemluvě. Jakákoliv strana, která si chce zachovat status strany velké, musí počítat s tím, že uvnitř ní bude existovat značné rozkročení názorů, a ještě větší mezi jejími voliči. Je nepřirozené, aby si ve straně, která si klade ambice získat ve volbách třeba 30 procent hlasů (a to by byl donedávna pro CDU špatný výsledek, tedy před dnešní pozdně merkelovskou érou), všichni mysleli totéž nebo skoro totéž. Tedy že by se ze spektra názorů stala „názorová chodba“ tak úzká, že se jejích protilehlých zdí můžete dotknout zároveň. (Mimochodem, pojem „názorová chodba“ vznikl ve Švédsku – kde jinde… Tam nebo v Německu, třetí takhle sešněrovaný demokratický stát mě nenapadá.) Ale přesně k tomuhle se asi v případě CDU schyluje. Inu, „schlimmer geht immer“, že? Vítejte v názorové chodbě, přátelé. Je v ní prý i dostatek prostoru k tancování. Třeba tomu mezi vejci. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2019-07-19 10:28:12

Od Berlínské zdi k Berlínskému příkopu

Bývalý Reichstag, dnes tedy Bundestag, leží v samotném centru Berlína. Ve jménu zvýšení bezpečnosti před ním nyní má být vykopán 10 metrů široký a 2,5 metru hluboký příkop. Návštěvníci by do budovy chodili tunelem z nového turistického centra. „Nový bezpečnostní koncept – více bezpečnosti pro poslance i pro tři miliony návštěvníků budovy ročně, navíc přinese estetický pokrok,“ praví Berliner Morgenpost. Pěkně optimisticky a pozitivně. Jenom bude holt uprostřed Berlína jáma na mamuty. Tou samou dobou vyšla zpráva o policejní razii v Kolíně nad Rýnem a v Düren, cílem byli islámští radikálové včetně jednoho konvertity, který se předtím nechal slyšet, že je připraven vstoupit do „nejvyššího ráje“, což v náboženství míru zní jako závažná hrozba. Určitou souvislost obou zpráv bych viděl, však to nebyla první taková razie. Ale máme-li být féroví, nejde jen o salafisty a jejich přátele. Posílily i domácí extrémní skupiny. Od Antify nelze čekat, že by útočila zrovna na Bundestag, když tam má tolik kamarádů; od pravých Hitlerových pohrobků by se to ovšem čekat dalo, vzhledem k tomu, jak silně pohrdal jejich vůdce „parlamentní žvanírnou“. Hrozba politicky motivovaného násilí zkrátka vede k opevňování symbolu německé demokracie. Pro mne osobně jsou tyhle velké stavby v Berlíně určitým symbolem předělu. Komunistický blok ve střední a východní Evropě měl namále už celá 80. léta, ale zřetelným a viditelným symbolem jeho konce se stal až pád berlínské zdi. Betonování berlínského příkopu je pro mne naopak viditelným symbolem konce éry naivního liberalismu; závěrečné vysvědčení pro „Wir schaffen das“ z konce léta 2015. Oficiálně to heslo pochopitelně nikdo zpět nevezme, ale doplní jej: stále to ještě zvládáme, ale za příkopem se to zvládá o něco lépe. Dosud jsou tam zátarasy, ale přenosné zátarasy jako by byly slibem budoucího dne, kdy je bude možno odstranit. Příkop je podstatně permanentnějšího charakteru. Příkop před budovou, na jejímž průčelí stojí velký nápis Dem deutschen Volke, čili „Německému lidu“, v jistém smyslu odráží i obtížný vztah německých politických elit k samotnému pojmu „Volk“, čili „lid“. Nacistická říše tenhle termín zneužívala. Nyní je tedy naopak v módě tvrdit, že nic jako „lid“ v identitárním smyslu vlastně neexistuje, že je to jen totalitní pojem a nebezpečný konstrukt – to je například podstatou dlouhé eseje Roberta Habecka, potenciálně prvního kancléře za Zelené, podle níž jediná správná definice „lidu“ jsou všichni občané SRN. (To by mě zajímalo, jestli to ti právě pozatýkaní radikálové viděli stejně.) {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na závěr malá osobní vzpomínka. Na německých portálech moc jako čtenář nekomentuji, ale občas přeci. Na vrcholu Willkommenskultur před čtyřmi lety jsem na Die Welt pod jeden článek napsal poznámku, že „Selhání vnější bezpečnosti se nutně projeví na bezpečnosti vnitřní.“ Nic víc tam nebylo, ani slovíčko. Komentář byl během pěti minut pryč a jednoslovné zdůvodnění moderátora znělo „Hetze“ („štvaní“). A to byl přitom Welt, na německé poměry pravicový plátek. Poučení z krizového vývoje? a) v atmosféře morální hysterie se pojmy jako „štvaní“ a „nenávist“ stávají ještě pružnějšími než guma ve značkových čínských trenclích, proto by v žádném případě neměly přecházet do zákoníků; b) sice jsem měl nejspíš pravdu, ale k čemu mi to je; ani ten komentář tam zpátky nikdo nevrátí.

Čas načtení: 2024-02-23 18:10:00

Zrůdy v sukni: Osvětimská bestie milovala mučení vězňů a hudbu. Obojí spojila příšerně dohromady

Půl milionu nevinných žen a dětí má na svědomí nacistická dozorkyně Maria Mandel. Tato neuvěřitelně krutá žena začínala podobně jako celá řada jejích kolegyň - nevzdělaná, chudá a bez perspektivní budoucnosti. A stejně jako ostatní se shlédla v kariéře u nacistů. Vynikala v mučení vězňů a krutosti, kterých se vůči nim dopouštěla, ji evidentně uspokojovaly. Podobně jako vážná hudba, kterou doprovázela práci i mučení svých vězenkyň.

Čas načtení: 2024-02-25 12:24:29

U Lyonu se navzdory zákazu úřadů konal festival neonacistů

Nedaleko Lyonu na východě Francie se v sobotu večer navzdory zákazu úřadů konal festival blackmetalové hudby nazvaný Call of Terror, který je spojován s neonacistickou ideologií. Informuje o tom francouzský regionální list Lyon Capitale, podle něhož se v obci Vézéronce-Curtin sešlo zhruba 150 lidí, a to 24. února, což je datum, kdy byla v roce 1920 založena nacistická Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP).

Čas načtení: 2024-03-13 07:00:01

Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku

Ve chvíli, kdy Evropou zněly první výstřely druhé světové války, nebylo Hermine Braunsteiner ještě ani dvacet let. Pohledná dívka v té době toužila být zdravotní sestrou a pomáhat ostatním. Pak ale přišel velký zlom a z dospívající ženy, která se chtěla vydat na cestu služby lidem, se stala zrůda, pravý opak své původní představy. Co ji k tomu dovedlo?  Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Z chudoby do ještě větší bídy Původem Rakušanka se Hermine Braunsteiner jako dítě z chudých poměrů dostala do služby v anglické rodině. Na svá vysněná studia a pozdější kariéru zdravotní sestry neměla zatím dost peněz, a tak se musela snažit vydělávat si alespoň pomocí v domácnosti. Jejím zaměstnavatelem byl Američan žijící v Anglii. Jakmile se ale přiblížila válka, vrátila se na kontinent, avšak nikoliv do rodné Vídně, ale do Berlína, kde přijala špatně placenou práci v továrně na letadla. Peníze sotva stačily na nájem, a tak ji na popud majitele pronajatého bytu napadla „lepší“ varianta obživy. Přihlásila se na výcvik jako dozorkyně v koncentračním táboře. Z chápající dívky bezcitnou bestií Hned v prvních dnech se Braunsteiner dostala do jedněch z nejkrutějších rukou, jaké se v těchto děsivých podmínkách daly najít. K výuce ji dostala Marie Mandel, proslulá později svojí neutuchající touhou po násilí na vězněných ženách i dětech. Pod jejím vedením se i z nově příchozí dozorkyně stala nenávistná a bezcitná postava, které nebylo žádné neštěstí dost velké na to, aby si z něj dělala velkou hlavu. Spolu s Marií Mandel působila až do roku 1942 v Ravensbrücku, ale pak se ukázalo, že dvě tak výrazné a sadistické ženy vedle sebe delší dobu být nemohou. Byla proto podle webu Německého muzea historie převelena do Majdanku.  Povýšila a přitvrdila v krutosti Teprve v jejím novém působišti, kde povýšila na zástupkyni hlavní dozorkyně, se naplno rozvinula její krutost. Podle svědků, kterým se podařilo válečné hrůzy přežít, nebylo její chování k sebemenšímu pochopení. Vězeňkyně se třásly před jejím hněvem, častokrát se stalo, že záchvaty vzteku, které mladou, ale v podmínkách koncentračního tábora bohužel velmi mocnou ženu postihovaly, nepřežily náhodné ženy, které se jí dostaly pod ruku, lépe řečeno pod botu. Právě tímto násilím, kdy na milost a nemilost vydaným nešťastnicím s oblibou šlapala na tělo i hlavu okovanou botou, byla proslulá. Také si tím vysloužila přezdívku „dupající kobyla“, jak se dočteme i na webu, popisujícím oficiálně hrůzy Majdanku.  Nacistická dozorkyně kopala do těhotných, ale toužila po ženské lásce. Vězeňkyni nabízela společný život Číst více Neobměkčil ji ani dětský pláč Hermine Braunsteiner se ale při ukájení svých sadistických choutek neomezovala jen na dospělé vězeňkyně, o štěstí mohly mluvit také děti, které přežily její řádění. Bez sebemenších výčitek děti třídila do transportů, ty menší doslova házela na nákladní automobily, jež je odvážely do míst, kde jejich nešťastné dny na světě končily. Jak se dívka, která toužila stát se zdravotní sestrou, mohla proměnit v takovou zrůdu?  Sluncem zalitá Kanada Válka skončila a vypadalo to, že Hermine Braunsteiner unikne osudu mnoha dalších válečných zločinců. Za své zločiny si odseděla tři roky, později se provdala do Spojených států amerických, odkud se jako zcela neznámá žena se svým mužem přesunula do Kanady. Nikoho by ani nenapadlo, že ta milá, sympatická a ochotná žena v minulosti působila lidem tolik utrpení. V roce 1973 ale přišlo velké překvapení, které Hermine Braunsteiner, tehdy již Ryan, určitě nečekala. Soud po desítkách letech a doživotí Na základě svědectví několika přeživších ji vyhledal lovec válečných zločinců Simon Wiesenthal a roztočil se kolotoč, na který nebyla připravena. Zbavení amerického občanství, vydání německým úřadům, soud a nakonec přece jen doživotní trest. Za co? Nešlo o nic menšího než o vraždu osmdesáti lidí, navádění k vraždě v dalších sto dvou prokázaných případech a také spolupráci na vraždě v tisících případech. Spravedlnost se o rozsudek postarala až v roce 1981 a její trest nakonec trval patnáct let, než byla ze zdravotních důvodů propuštěna. Zemřela o tři roky později, v roce 1999 rok před osmdesátkou. Její oběti se ale mnohdy nedožily ani dospělosti.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii.

Čas načtení: 2024-03-13 14:00:00

Přímá řeč: Současné dění v Evropě je v mnohém podobné událostem před druhou světovou válkou, říká analytik

Před 85 lety, 15. března 1939 začala nacistická okupace Československa. Zvláště v posledních dvou letech slýcháme, že současná situace v Evropě je velice podobná té před druhou světovou válkou. Pořad Přímá řeč připomíná nejen výročí německého vpádu, ale klade i otázky na analogie k dnešku.

Čas načtení: 2024-03-15 09:07:41

Fotky kapitulace: Německá okupace Čech, Moravy a Slezska začala před 85 lety

16. března 1939 nad Pražským hradem zavlála nacistická vlajka. V ten den vydal Adolf Hitler výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava, čímž se ze svobodné, byť už značně ořezané republiky stala součást třetí říše.

Čas načtení: 2024-03-15 10:35:00

85 let od německé okupace. Velmi aktuální výročí, vystoupil Václav Klaus. Mluvil i o „gaučových generálech“

Bývalý prezident Václav Klaus vystoupil na vzpomínkové akci k smutnému 85. výročí 15. března 1939, kdy začala nacistická okupace státu. Podle jeho slov je toto výročí velmi aktuální, protože chování světových hráčů dnes je velmi shodné jako tehdy. Hovořil o radikálních politicích, kteří mají pocit, že jim narůstají andělská křídla, když démonizují svého nepřítele. „Hrát si na vzdálenost tisíců kilometrů na hrdiny je strašně snadné,“ uvedl Klaus s tím, že ve vládě sedí „gaučoví generálové“ a jsme ohrožováni především vlastní sebedestrukcí.

Čas načtení: 2024-03-15 23:50:00

23:50 Historie SS

Waffen SS nacistická propaganda vykreslila jako vojenskou elitu, která měla přilákat nejlepší německé vojáky. Skutečnost, že později byl povolen vstup cizincům nebo k tomu byli dokonce donuceni, tento obraz nijak nepodkopalo. Waffen SS pohrdaly smrtí a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Německý dokumentární cyklus[online]

Čas načtení: 2024-03-23 06:00:01

Příběh českých okultistů za protektorátu. Jeden se dal do služeb nacistů, druhý proti nim bojoval

Před okupací působilo v Československu hned několik okultních skupin. Většina z nich byla uzavřená a neměly ani oficiální jméno. Zabývaly se vyvoláváním duchů, sestavováním horoskopů a telepatií. Toto je jen náčrt jejich aktivit, kvůli svému elitnímu charakteru je nebylo možno do detailu prozkoumat. Slovo magie se tehdy nepoužívalo, své pokusy a myšlenky nazývaly pojmem hermetismus.   Hitlera stvořili okultisté. Šéf tajné společnosti mu přikázal nosit u sebe mandragoru Číst více Příběh bílého čaroděje Život Jana Kefera nezačal šťastně, jeho tatínek spáchal sebevraždu, údajně kvůli podvodu, který na něj udělali jeho obchodní společníci. Byl vychováván matkou a již v dětství vykazoval jisté paranormální nadání, také se traduje historka, že v raném věku často přicházel o zrak, což měla být předzvěst budoucí jasnozřivosti. Své nadání využil při studiu na arcibiskupském gymnáziu, také měl cit pro hudbu, hře na klavír se naučil již v pěti letech, coby student složil operu s názvem Paleček. Ovládal asi patnáct jazyků. Duchovní nauky mu nebyly nikdy cizí, jeho třídním učitelem byl mystik Jaroslav Ovečka a ten jej nasměroval k ezoterickým vědám.   V rámci magických věd se zabýval hlavně theurgií a mumiální léčbou. Theurgie byla více méně zapomenutou okultní disciplínou, která má kořeny ve starověkém Řecku, a byl to právě Kefer, který ji obnovil. Jde o spojení s vyššími bytostmi z duchovního světa nebo jejich vyvolání či vytvoření. V případě mumiální léčby se mág snaží nemoc z těla pacienta přemístit do jiného organismu, například myši. Jeho touhou bylo prosadit magii, tedy hermetismus, jako skutečnou vědeckou disciplínu, dokonce se mu mělo podařit vyléčit tímto způsobem rakovinu. Kefer byl mezi českými okultisty velmi uznávaný, až na Arvéda Smíchovského, se kterým měl časté spory.  Malostranský Faust  Jiří Arvéd Smíchovský měl s Janem Keferem společný osud. Narodil se do velmi významné rodiny, která patřila do rytířského řádu, měli dokonce kontakt i na papeže, jeho otec byl také znám v uměleckých kruzích. Po vystudování gymnázia pokračoval na právnickou fakultu, zde se projevilo jeho jazykové nadání. Uměl kolem sedm jazyků, mezi nimi i starořecky a hebrejsky. Stal se členem společnosti Universalia, kde se potkal s Keferem. Rozdíl mezi nimi byl hned zřetelný, Smíchovský považoval magii za vysoce elitní věc a byl proti její popularizaci.   Smíchovského učarovala temnota, začal se zajímat o nacismus a stal se členem české Národní obce fašistické. Jednou ve sklepě svého domu dokonce vyvolával ďábla, přátelé přítomni seanci měli s hrůzou utéct pryč. Po zabrání Sudet se Smíchovský přihlásil k německé národnosti, poté již otevřeně propagoval nacismus. Po vyhlášení protektorátu se dal do služeb nacistické rozvědky SD. Účastnil se útoku na vinohradskou synagogu a na jiné židovské modlitebny, jeho cílem bylo ukořistit staré hebrejské knihy. Stal se z něj skutečný novodobý Faust.  Co byla Universalia? Její původní název zněl Volné sdružení pracovníků okultních. Pražská polečnost se zabývala hermetismem a filozofií, po zatčení Kefera v roce 1941 byla společnost oficiálně zrušena, obnovena byla v roce 1990. Mezi členy byla řada významných českých spisovatelů, jako například Ladislav Klíma. Patřily do ní také dvě významné osobnosti českých okultních dějin, byli jimi Jiří Arvéd Smíchovský a Jan Kefer. Spojovalo je, že se narodili do dobrých rodin, také měli velké nadání pro studium, oba uměli mnoho jazyků. Rozdíl mezi nimi tkvěl v jejich pohledu na svět. Byli jako jin a jang. Zatímco Kefer se snažil použít své schopnosti a znalosti pro dobro světa, Smíchovský se dostal do vod černé magie a temného mysticismu. Za první republiky byly tyto rozdíly v rámci akademické diskuse akceptovatelné. Nacistická okupace způsobila vyhrocení a vyhranění názorů.   Střet dvou světů  Postavy Smíchovského a Kefera jsou jako černá a bílá, jako by je někdo vystřihl z románu, a také jejich konec měl nádech tajemství. Zatímco Jan Kefer se snažil pomáhat odbojářům a k tomu se věnoval léčitelství, Smíchovský udával své kolegy gestapu. Kefer a další okultisté také provedli jednou v noci rituál, který měl zničit Hitlera.   Tvrdí muži z gestapa si jednoho dne došli i pro Jana Kefera. Neměli v úmyslu jej mlátit, naopak úkol byl přesvědčit jej ke spolupráci. Traduje se, že mág použil při výslechu jakousi tajnou techniku a opustil své tělo, jiným slovem zemřel. Podle svědků vynesli gestapáci z místnosti mrtvého Kefera, který na sobě neměl žádné známky bití. Skupina, která měla Kefera na starosti, byla za trest poslána na sovětskou frontu. Král magie Harry Houdini byl postrachem spiritualistů a nešetřil ani své přátele. Prováděl jim dost šílené kousky Číst více V rodině Kefera dodnes věří, že ten, kdo jej udal gestapu, byl právě Smíchovský. Měl být dokonce poslán k němu na celu, kde jej přemlouval, ať svolí a spolupracuje s nacisty. Sám Smíchovský měl z nacistů strach, byl totiž homosexuál a to gestapo dobře vědělo. Po válce byl souzen za kolaboraci, k okultismu se hlásil i za mřížemi. Vykonal tam sám na sobě obřízku. Smíchovský zemřel patrně po úderu do hlavy, který dostal od bachaře, dusil se pak několik hodin a jeho obličej byl poté úplně černý. V roce 2022 byl natočen film Arvéd, který se volně inspiruje jeho životem, snímek dobře zachycuje Smíchovského touhu po vědění, která ovšem nebyla ušlechtilá, ale měla zvrácené a sobecké důvody.  Zdroj: autorský článek (autor své informace čerpal v přednášek Sranislava Motla a knih Nacismus versus okultismus v protektorátu a Arvéd) KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna

Čas načtení: 2024-04-05 09:56:00

Už je tady zas! Malé divadlo v Liberci dnes večer oživí Hitlera

Ulízaná patka, malý černý knírek, nacistická uniforma. V dokonalou repliku Adolfa Hitlera se v libereckém Malém divadle proměnil herec Zdeněk Kupka. Dnes večer se tu poprvé představí ve hře Už je tady zas!

Čas načtení: 2024-04-06 16:00:01

Architekt holokaustu Eichmann se před spravedlností ukrýval 15 let. Objevil jej slepý muž

Na noční rozpálené ulici argentinského Buenos Aires zastavil autobus. Vystoupil drobný brýlatý chlapík s aktovkou, lehce se rozhlédl, jako kdyby někoho čekal. Vydal se do Garibaldiho ulice a po pár krocích jej překvapila skupina několika lidí a násilím vtáhla do auta. Tu květnovou noc roku 1960 se Adolf Eichmann naposledy nadechl na svobodě.   Těžký osud herce Čeňka Šlégla: Burianův kolega byl neprávem odsouzen za kolaboraci Číst více Génius průměrnosti  Adolf Eichmann se vyznačoval tím, že byl obyčejným Němcem, jedním z milionu, které uchvátil nacismus. Za celý svůj život neprojevil žádné velké nadání, přesto zasáhl do lidských dějin nesmazatelně jako přírodní katastrofy. Svůj život začal v Solingenu, ale studoval v rakouském Linci, shodou okolností na stejné škole jako jeho velký vzor Adolf Hitler. Jeho rodiče byli křesťané, svou víru brali velmi vážně a malý Adolf zakusil často přísnost z otcovy strany. Vyzkoušel mnoho profesí, než se stal úředníkem v nacistické mašinérii. Nejlukrativnější práce, kterou vykonával, byl obchodní zástupce americké firmy Vacuum Oil Company. Jeho ctižádostivost ho hnala kupředu a svou budoucnost viděl v nově se formující SS.  Nadějný esesák s manželkou z Čech  Zajímavostí je, že u Eichmannových doma se politika nikdy neprobírala, nikdo z blízkých nebyl rasista. Eichmannův otec měl však přátele, z nichž se stali vysoce postavení nacisté. Jedním z nich byl Ernst Kaltenbrunner, který nabízel jeho synovi kariéru v NSDAP. Adolf Eichmann opustil své zaměstnání a stal se kariérním nacistou. Když byla nacistická strana v Rakousku zakázaná, odešel do Německa, kde v roce 1933 vstoupil do SS. Tady si všimli jeho řečnického nadání, prošel výcvikem a stal se vzorovým nacistou. Mezi jeho prvními úkoly bylo střežení sídla SS, o rok později vstoupil do zpravodajské služby SD. Také se stala v jeho životě jiná významná událost, oženil se. Jeho žena pocházela z vesnice u Českých Budějovic, jmenovala se Veronika Lieblová a byla horlivou nacistkou. Podobně jako žena Reinharda Heydricha i ona svého manžela podporovala a podněcovala v něm touhu stoupat po kariérním žebříčku.   Působil v SD přímo v Berlíně a dostal nový úkol – boj s nepřáteli, konkrétně s Židy. Když v roce 1938 připojila třetí říše ke svému území Rakousko (anšlus) vytvořil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která dávala možnost vycestovat Židům s tím, že v Rakousku nechají všechen svůj majetek. Zde se poprvé osvědčil jeho zrůdný logistický talent.   Plánovač masové smrti  Z Eichmanna se stal referent pro Židy v celé třetí říši, vedení SS jej vybralo, aby svůj „vídeňský model“ použil při mnohem větší a děsivější akci. Na přísně utajené konferenci ve Wannsee v lednu 1942 byl zpečetěn osud několika milionů Židů. Byl to právě Eichmann, kdo si stěžoval, že tehdy už probíhající vraždění Židů probíhá neorganizovaně a surově. On sám se takového masového střílení zúčastnil. Na základě jeho připomínek byl vymyšlen plán holokaustu – totálního vyhlazení židovských obyvatel. Stal se organizátorem sítě pracovních a vyhlazovacích táborů. Vyhledal místa k jejich zřízení, aby vyhovovala jeho logistickému plánu. Za své zrůdné životní dílo považoval právě jízdní řády vlaků převážející vězně. Vedl si přesnou statistiku a velice jej rozzuřilo, když zjistil, že jistí rumunští Židé byli postříleni, místo aby je vlak dovezl do Osvětimi. Důvodem bylo, že si nemohl být jist, zda některý před popravou neutekl a nemohl mu tak narušit jeho dosud stoprocentní statistiku.   Potomci nacistických katů: Heider Heydrich se za činy otce neomlouvá. Vybral si svoji cestu Číst více Konec vraha od psacího stroje  Eichmann pocítil blížící se konec nacistického impéria a rozhodl se prchnout, v útěku mu pomohla organizace Stille Hilfe (Tichá pomoc), která fungovala i dlouho po válce a starala se o bývalé nacisty a esesmany. Nový život začal se svou rodinou v Argentině. Při své cestě sem si dvakrát změnil jméno. Izraelským úřadům dlouho unikal. Na jeho stopu je přivedl přeživší holokaustu, slepý právník Fritz Bauer. Eichmanna se podařilo unést a pod hypnotiky převézt do Izraele, kde měl být postaven před soud. Při výslechu však sveřepě tvrdil, jako mnozí jiní nacisté u norimberského procesu, že pouze poslouchal rozkazy a není v žádném případě antisemita. Nakonec se povedlo dokázat, že i přes rozkaz svého nadřízeného Himmlera, aby s vyhlazováním přestal, odkláněl na konci války všechny transporty do vyhlazovacích táborů. Za své zločiny byl oběšen v červnu 1962 v izraelském městě Ramla.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život.