Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-21 15:30:28

Dvojice Čechů šlape jeden z nejtěžších závodů na kolech. Chtějí vybrat 10 milionů na péči o umírající

Martin Souček s Tomášem Navrátilem mají v plánu během devíti dnů přejet na kole Ameriku ze západu na východ a vybrat při tom deset milionů korun. Článek Dvojice Čechů šlape jeden z nejtěžších závodů na kolech. Chtějí vybrat 10 milionů na péči o umírající se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-02-12 20:24:31

Jak překonat stydlivost? Umíte navazovat nové kontakty, nebo jste spíš plaší?

Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc. Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy. Jenže ono je to hlavně „v hlavě“. Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou. A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních  zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat. Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí. „Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27) Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si. Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt. „Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“. Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy? Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit. Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“? Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám… A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“. A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl? „A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy. Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42) Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější. Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď? Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela. Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak  zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z  nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu. MB

Čas načtení: 2013-11-26 12:00:00

Koktavosti zbavíte své dítě i tím, že ho nenecháte jíst moc čokolády

Koktavost je jedna z nejtěžších poruch komunikace. Prokázané ovšem je, že včasná terapie v dětství může tuto vadu řeči zmírnit nebo úplně odstranit. Některé dítě může mluvit plynule, a začne zadrhávat nebo koktat ze dne na den, jinému se potíže s řečí postupně zhoršují. Co vlastně koktavost způsobu ...

Čas načtení: 2024-02-17 11:12:06

Člověk umírá hůř, když nemá vyřešené vztahy, říká oceněná žena z hospice

Denně komunikovat se smrtelně nemocnými i jejich rodinami, řešit s nimi jejich problémy či přání a pomoci jim se zvládáním jejich života v těch dost možná nejtěžších časech. Takové je poslání Jany Kurkové, která již šest let pracuje jako sociální pracovnice v Domácím hospicu sv. Markéty ve Strakonicích.

Čas načtení: 2009-02-24 00:00:00

Jaké bylo Bludiště I. - stručně a jasně

V některých třídách si žáci dávají před Vánocemi dárky. Občas dají dárek i učitelé. A my jsme dostali k Vánocům dárek pořádný. Naše třídní profesorka, Jana Soukupová, nás totiž přihlásila do televizní soutěže „Bludiště“. A jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, ani my jsme se tohoto dárku moc nezděsili a v celku ochotně jsme se pustili do tréninku a příprav. Jeden z nejtěžších úkolů bylo sestavit čtyřčlenné družstvo, které by mohlo soutěžit a obstát. V této soutěži totiž nejenom musíte mít něco v hlavě, ale musíte i dokázat lézt po lanech a vydržet veškerý stres, který je se soutěží spojen. V naší třídě, kvartě B, se osvědčily hry „Česko“ a „Evropa“. Uspořádáním pár soutěžních kol ve třídě jsme si mohli snadno určit naše favority, jejichž znalosti by byly dostatečné. Pak už si každý jenom vybral čtyři kandidáty, kteří se mu zdáli být dobrými jak po stránce fyzické, tak i té mozkové. Proběhlo hlasování a bylo rozhodnuto, že „černý Petr“, toto nelehké poslání, zůstane v rukou Martina Hezoučkého, Judy Kalety, Karla Pučelíka a Jitky Fűrbacherové. Tento tým pak mohl směle nacvičovat obratnost v prostorách tělocvičny školy, kde si za pomoci pár učitelů zřídil vlastní lanové centrum a nacvičoval doslova „ostošest“. A aby si celá třída mohla být jistá, že je tým nezklame, vypravili se ještě tito čtyři spolu s paní učitelkou Soukupovou do skutečného lanového centra v Sušici. Dalším těžkým úkolem, do kterého se dlouho nikomu nechtělo, bylo vybrat název týmu. Hned po jarních prázdninách, přesněji v neděli 22. února, celá třída nasedla do autobusu a společně s panem učitelem Tomášem Rynešem a paní učitelkou Janou Soukupovou se vydali na cestu do Ostravy. Natáčelo se až v pondělí ráno, od osmi hodin se tým i s celou třídou rozkoukával ve studiu a nechal se popohánět různými uličkami – převléct, napudrovat, ať se nám nelesknete a rychle, jedem, natáčíme. Pak nám rychle vysvětlili co a jak, jak se tvářit, jak tleskat, kam si stoupat, kudy běhat a tak všelijak. I když Bludiště je malá věc, televize je tu cítit – občas nám dělalo potíže smát se pořád stejně radostně, když už jsme výhru nahrávali po třetí, nebo jsme začali cítit bolest v dolních končetinách, po tom, co jsme po šesté přibíhali. Velmi dobře jsme se také přesvědčili, že celá soutěž je vlastně o náhodě. Pan učitel Ryneš dokonce zopakoval tento výrok v každém díle. Poprvé se nám podařilo zvítězit díky tomu, že jsme rychleji přišli na hlavní tajenku a obrátili tak skóre – celou dobu předtím nás soupeř válcoval. Podruhé jsme vyhráli jen díky našim učitelům, kteří dokázali lépe házet frisbee. Díky nim jsme získali takový náskok, že jsme si mohli dovolit prohrát tajenku (a taky že jsme ji prohráli). Po třetí zase rozhodli učitelé, když dokázali postavit vyšší věž než jejich kolegové ze Stříteže. Jediný rozdíl byl v tom, že se nám podařilo i dřív uhádnout hádanku. Jediné s čím jsme měli v soutěži problém a upřímně řečeno byl to problém velký, byl balancovník. Pro ty, kdo soutěž ještě neviděli, je to finální úkol, ve kterém dostane družstvo do rukou velkou kruhovou desku a musí koule umístit podle barev do správných děr. Člověk by si řekl, že je to snadné. Možná že to i snadné je, každopádně nám se to podařilo až naposledy. Účastnit se televizní soutěže, ať už Bludiště, nebo jakékoliv jiné, je určitě velká a dobrá zkušenost. Poznáte kameramany, režiséra, podáte si ruku s lidmi, které znáte jenom z televize. Zažijete spoustu stresu, ať už jako soutěžící nebo i jen jako divák. A hlavně – až se za pár let znovu uvidíte, jak jste tam seděli a usmívali se do kamery, určitě vás to pobaví. A kdy nás vlastně můžete v televizi shlédnout? První díl poběží v pátek 27. března a další díl vždy po týdnu. Na jedničce – od 16:30.

Čas načtení: 2022-01-05 10:10:02

Novoroční projev premiéra Fialy

Vážení spoluobčané, děkuji vám za důvěru a za tuto možnost promluvit k vám poprvé v novém roce jako předseda vlády naší republiky. Budu k vám mluvit zcela otevřeně, protože věřím, že to je jediná cesta, jak můžeme začít řešit naprostou většinu problémů, které nás trápí. Politiky si určitě nevolíte proto, aby vám, jak se říká, lakovali věci na růžovo, ale proto, aby vaše problémy správně pochopili, pojmenovali a dokázali je vyřešit. Taková byla ostatně i naše nabídka v podzimní volební kampani, díky které jsme před dvěma týdny sestavili novou vládu České republiky. Je první den roku 2022 a já pro vás bohužel nemám mnoho dobrých zpráv. Tento rok bude pravděpodobně jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky. Budou nás trápit problémy, které přicházejí z venku, ale i problémy, které jsme si zavinili sami. Hlavně tím, že předchozí vláda jen málo dbala na naši budoucnost a doslova žila ze dne na den. Chovala se, jako by Česká republika nepotřebovala akutně řešit nové zdroje energií pro naše domácnosti a náš průmysl. Jako by neustálé zadlužování naší země nemohlo nikdy způsobit inflaci. Inflaci, která dnes bohužel začíná vážně ohrožovat naše úspory, v krátkém čase může ohrozit i pracovní místa, a hlavně zastavit tolik potřebný ekonomický růst. Ceny energií, inflace nebo-li zjednodušeně řečeno drahota a covid. To jsou tři vážná nebezpečí, kterým bude Česká republika čelit v tomto roce. S trochou nadsázky můžeme říct, že vlády mohou hodně věcí rychle pokazit, ale náprava trvá zpravidla mnohonásobně déle. Odsouvat problémy na další volební období, to je totiž vždycky jednodušší než kousnout do kyselého jablka a začít je řešit. Ale naší zemi nic jiného nezbývá, protože každý den se naše problémy budou už jenom zvětšovat. Sami víte, že jsme začali pracovat od prvního okamžiku po jmenování nové vlády. Naší práci jsem se věnovali i v průběhu Vánoc. Ale i když nám toto tempo vydrží celý tento rok, tak budu rád, pokud vy první pozitivní výsledky našeho snažení pocítíte už na jeho konci. Vyhrát nad inflací totiž bohužel nelze ze dne na den. Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho zaplacení si budeme muset opět půjčit. V těchto dnech se ho snažíme seškrtat aspoň na únosnou míru, abychom ukázali, že to s řešením inflace myslíme vážně. A já vám chci slíbit, že budeme hledat úspory zejména tam, kde to přímo nepocítí naši občané. Máme totiž zbytnělý a těžkopádný stát a tomu rozumná redukce jenom prospěje. Někteří ekonomové jsou skeptičtí a říkají, že inflaci se nepodaří zkrotit, dokud se nepodaří dostat pod kontrolu ceny energií. To je ale téma, které si vyžaduje i mezinárodní řešení. Na jedné straně je zde Rusko, které se snaží Evropu vydírat, a dokonce dává najevo, že je připraveno i na ozbrojený konflikt, a na druhé straně tu máme významné evropské státy, které se rozhodly investovat do nezávislosti na fosilních palivech, a to takřka za každou cenu. A obojí, obojí nám může přinést problémy, pokud náš hlas, hlas České republiky, nebude slyšet a pokud nebudeme dostatečně bojovat za naše ekonomické a bezpečnostní zájmy. Chtěl bych ale se vší vážností varovat. Varovat před různými politickými spasiteli a populisty, kteří budou chtít této situace zneužít a budou vám tvrdit, že řešení je jednoduché. Že stačí něco odmítnout nebo odněkud vystoupit. Není to pravda. Složité problémy přece nikdy nemají jednoduchá řešení. Naše vláda bude muset trpělivě a tvrdě pracovat. Hledat v Evropě spojence. Přesvědčovat partnery, ale také konečně pohnout s výstavbou jaderných bloků a taky podpořit investice do dalších rozumných obnovitelných zdrojů. To je cesta, jak z energetické krize ven. A její alternativou je zaostalost a chudoba. A to přece nikdo nechce. Významnou šanci, že se nám podaří uspět, nám dává i fakt, že naše země bude v tomto roce předsedat Evropské unii. Několik měsíců budeme více slyšet, více vidět a náš názor bude mít větší váhu. Je jen škoda, že tato velká mezinárodní příležitost nebyla našimi předchůdci dostatečně pochopena a nebylo uděláno dost pro to, abychom ji dobře využili. Naše nová vláda nyní vlastně na poslední chvíli dává dohromady zdroje, experty i program. A to proto, abychom předsednictví zvládli se ctí a abychom byli schopni prosadit v Evropě to, co naše republika, naše Česká republika v blízké budoucnosti životně potřebuje. Jak už jsem zmínil, bude to dlouhá a náročná cesta. Zdražování energií a krachy dodavatelů mohou mezitím, během následujících měsíců, dopadnout na tisíce rodin. Chtěl bych jim slíbit, že vláda udělá všechno pro to, aby nezůstali bez pomoci. Příprava podpůrných programů pro lidi, které ohrožuje energetická chudoba, to byl jeden z prvních úkolů, které jsem svým kolegům hned po jmenování naší vlády zadal. Závěrem mi dovolte říct několik slov k tématu, které nás všechny poslední dva roky zneklidňuje, vyvolává obavy, ale už nás i unavuje. Ano, tím je covid. Snažím se být v této věci realista. Dlouhodobě zastávám názor, že s covidem je třeba se naučit žít. To ale vyžaduje nasazení na obou stranách, jak na straně vlády, tak na straně občanů. Za vládu vám mohu slíbit, že se budeme snažit, aby všechna nezbytná opatření, nezbytná opatření, byla maximálně rozumná, přiměřená a předvídatelná. Ale něco může proti covidu udělat každý z nás, my všichni. Samozřejmě vedle očkování, které je proti covidu tou hlavní společnou ochranou. Máme za sebou Vánoce, svátky, kdy se setkáváme s rodinou a s přáteli. Chovejme se, prosím, i po celý letošní rok všichni k sobě navzájem jako se chováme k rodině a k přátelům. Jako se chováme k těm, na kterých nám záleží a vůči komu občas neváháme udělat i ústupek na úkor vlastního pohodlí. Nejsme totiž navzájem cizí lidé. Jsme všichni občané České republiky. Cítíme k sobě sounáležitost a máme k sobě navzájem i odpovědnost. Je určitě vždycky lepší hledat to, co nás spojuje, než žehrat na to, co nás rozděluje. Platí to v domácí i v mezinárodní politice, ale platí to i pro vztahy mezi sousedy, kolegy na pracovišti, v rodině. A já věřím, že máte stejnou zkušenost. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že všechny problémy, i ty veliké, o nichž jsem tady dnes hovořil, lze nakonec právě společným úsilím vyřešit. A pokud je dokážeme vyřešit správně a včas, bude to pro naši zemi, její ekonomiku a celou společnost znamenat velký posun kupředu. Česká republika má právo patřit mezi nejvyspělejší země světa a já vím, že tam patřit bude. Přeji vám, abyste rok 2022 prožili co nejlépe. Za sebe i za celou vládu vám mohu slíbit, že pro to uděláme vše, co bude v našich silách.

Čas načtení: 2021-12-20 15:30:37

Martina Heš Hudečková: Baví mne sdružovat spřízněné psavé duše

Napsala několik e-booků a v roce 2020 debutovala knížkou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi a v současné době pracuje na další. V online světě je Martina Heš Hudečková známá jako Šperkařka textů. Působí jako copywriterka a korektorka. Píše blog a je jednou z autorek tria Povidkarky.cz. Baví ji práce s textem a je velkou milovnicí knížek.   Co vás přivedlo k psaní? Psala jste i jako malá holka a jak jste prožívala období dětských her a prvních lásek? Co vás bavilo? Myslím, že jsem začínala deníčky. Měla jsem takové ty zamykací. Už od mala jsem milovala knihy, bavila mě Enid Blyton (Správná pětka apod.) a pokoušela jsem se psát podobné detektivní příběhy, jejichž hlavními hrdiny byly děti. Do nich se zatím lásky moc nepromítaly, to přišlo později, začala jsem psát zamilované povídky, a dokonce i fan fikce, i když jsem tehdy ještě netušila, že se tomu tak říká.   Proč jste si vybrala studium češtiny v komunikaci neslyšících? Nějak se to sešlo. V oktávě na gymplu jsem vybírala VŠ, aniž bych netušila, co chci v životě dělat. Psaní jsem měla ráda, ale brala jsem ho jen jako koníček. Chodila jsem v té době s kamarádkou na kurzy znakového jazyka a bavilo mě to, připadalo mi cool, že bych se třeba jednou dostala jako tlumočnice do televizního okýnka vpravo dole. To mě postupně přešlo, ale je pravda, že si na to občas vzpomenu, když v tom okýnku zahlédnu tlumočit známé tváře z našeho oboru.   Působíte jako copywriterka a korektorka. Jste vlastně takovou šperkařkou textu. Co vás na práci se slovy tak velice baví, že se s textem hrajete, dokud jej „nevyšperkujete“ k dokonalosti? Dáváte záludné otázky, ale díky za ně. Asi mě na tom baví to kouzlo, jak málo někdy stačí, aby se z dobrého textu stal skvělý text.   Napsala jste několik e-knih jako je například 7 vzkazů od múzy, speciální e-příručku o problematice mezer při psaní, jakousi „mezerologii“, nebo povídkovou sbírku Nezastavujem. Někde jste řekla, že ráda lidi hecujete ke psaní, a proto také pořádáte on-line kurzy. Jaké je o vaše kurzy zájem a co se v nich lidi naučí a kde je možné se na ně přihlásit? Info i přihlášky jsou na mém webu sperkarka-textu.cz. Letos jsem třeba pořádala výzvu Rande s tvůrčím blokem nebo Najdi si svůj spisovatelský rituál. Z kurzů teď nabízím třeba Povídkový nenávod, kde dovedu účastníky vpěti krocích k tvorbě a editaci povídky (nenávod proto, že nedávám instantní rady ani neučím tvůrčí psaní, jen motivuju, podporuju a kladu ty „správné“ otázky), ty se pak objeví ve společném e-sborníčku a uspořádáme si on-line autorské čtení. Baví to mě i účastníky. I po kurzech zůstáváme v kontaktu, potkáváme se ve skupině Spisovatelské cappuccino. Každý, kdo rád píše, je tam vítán. ¨ Přes deset let píšete blog, jste jednou z autorem Povidkarky.cz O čem ráda píšete a co vás inspiruje při psaní? Fakt už tak dlouho? No jo. Letí to. To, že jsem poznala Povídkářky, Janu a Helču, je jeden z největších milníků v mém spisovatelském životě. I proto mě baví sdružovat spřízněné psavé duše, protože sama vím, jak je ta podpora a možnost sdílení zásadní. Nebýt Povídkářek, možná bych vůbec nevydala vlastní knížku. A o čem ráda píšu? Ke mně ta témata odněkud přichází, našeptávají mi je moje múzy. Třeba u Tvůrčího restartu jsem roky měla vymyšlený název a věděla jsem, že se kniha bude odehrávat v lázních pro spisovatele v krizi, ale to je všechno. Příběh se mi pak postupně odkrýval až během psaní. Teď píšu druhou knihu s pracovním názvem Po hlavě do podivna a ta je zase o přátelství single třicítky a mámy dvou dětí. Taky je inspirovaná mým sólo výletem do Helsinek letos v září.   Čím vás tento sólo výlet tak inspiroval, že vás přivedl na myšlenku začít spřádat příběh? Začala jsem psát už předtím, dokonce se mi vyjevil i konec příběhu, což u mě není obvyklé, ale právě tímhle finským dobrodružstvím se všechno propojilo a zapadlo do sebe. A přiznávám, že cestovatelské pasáže v knize budou asi z velké části autobiografické.   Píšete pod jménem Martina Heš Hudečková. Dočetla jsem se, že Heš je vlastně vaše přezdívka ještě ze studií, když jste brigádničila a vám se velice zalíbila, a tak jste si ji přivlastnila. Jelikož jeden z překladů anglického „hash“ je „zmatenina“, a jak jsem se dočetla, přiznala jste, že právě to se k vám hodí… Platí to stále?     Myslím, že mě nejlíp vystihuje úryvek z písničky Mňágy a Žďorp: Miluji zmatek a toužím po klidu. Přezdívka Heš ke mně přirostla, stala se mým uměleckým jménem. Jestli to tak bude napořád, to nevím. Ale zmatená si připadám pořád a často. Mám se takovou ráda. A pomáhá mi to při psaní.   V roce 2020 jste debutovala novelou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi. Jak se vám knížka psala a připravujete další? Tak to jsem už trochu nakousla… Je pro mě pořád trochu sci-fi, jak se mi povedlo tuhle knížku stvořit. Začala jsem psát, když synovi byly čtyři měsíce a dcerce dva a půl roku. Rozhodla jsem se napsat každý den aspoň jednu větu, a to se mi povedlo dodržet. Někdy zůstalo fakt jenom u jedné věty, jindy jsem měla štěstí na totální flow a stránky přibývaly rychleji. Psala jsem většinou večer, když děti spaly. Neměla jsem promyšleno dopředu, co se bude dít. Nechala jsem se překvapovat. To byla zábava. Kolikrát jsem kulila nad klávesnicí oči, říkala si – cožeee, no tohleto snad ne probůh?… a psala a psala. Vlastně jsem byla v některých chvílích současně autorem i čtenářem. Teď píšu Po hlavě do podivna, ale jde to bolestně pomalu. A na rozdíl od Tvůrčího restartu vím, jak příběh skončí, to je pro mě nové a zvláštní.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že velice ráda čtěte a jste milovnicí knížek. Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Jo jo, to přiznávám velmi ráda. Jednou se mi povedlo dát dohromady seznam top deseti knih mého života, to byl jeden z nejtěžších úkolů ever. Ráda se vracím k rozhovorům se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Pak mě hodně nadchla kniha Do less / Dělej méně, zrovna nedávno vyšla v českém překladu, k ní se chci určitě vrátit znovu. Baví mě knihy, které nejsou jen na jedno přečtení (ale ani těm na jedno přečtení se nebráním, ráda je pak pošlu dál) a pokaždé v nich člověk najde něco nového. Vracím se ráda také ke knihám o kreativitě, třeba k Umělcově cestě (Julia Cameron), Velkému kouzlu (Elizabeth Gilbert) nebo Ukaž, co děláš (Austin Kleon). Propadla jsem taky finskému podivnu, už několikrát jsem třeba zhltla povídkovou knížku Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Poslední dobou mám chuť vrátit se k Růžím pro Algernon. A mohla bych pokračovat dlouho… Jedny z mých nejoblíbenějších českých autorek jsou taky Jana Poncarová a Helena Žáková (úsměv). Jejich knihy čtu většinou, ještě než vyjdou, na vytištěných „áčtyřkách“, a když je pak držím v ruce v knihkupectví, mívám euforické záchvaty radosti, jako bych je napsala já sama (smích).   Jste maminkou dvou malých dětí, takže volného času moc nemáte. Ale přece, když se objeví chvilka volna, jak ho ráda trávíte? U dobré knížky a cappuccina? Ano. Obecně ráda trávím čas sama se sebou. Když je u toho dobré cappuccino a dobrá kniha, tím líp.   Martina Heš Hudečková vystudovala FF UK v Praze (obor Čeština v komunikaci neslyšících). Působí jako copywriterka, korektorka a povídkářka tria Povidkarky.cz. V online světě je známá jako Šperkařka textů.  Píše blog, dělá on-line kurzy o psaní. Napsala e-knihy 7 vzkazů od múzy, Být či nebýt mámou, Povídková degustace a Nezastavujem. Vyšla ji kniha Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi (2020). Je mámou dvou dětí.

Čas načtení: 2021-11-16 09:29:43

Bohuslava Martinů připomene Česká televize hraným dokumentem s Petrem Stachem i cyklem České filharmonie

Bohuslav Martinů dnes patří vedle Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka nebo Bedřicha Smetany k nejznámějším českým skladatelům nejen u nás, ale také v zahraničí. Od 15. listopadu uvede ČT art každé pondělí ve 20.15 hodin Šest symfonií Bohuslava Martinů. Život hudebníka představí hodinový film Jakuba Sommera Můj život s Bohuslavem Martinů, hraný dokument s Petrem Stachem, Terezou Hofovou, Ondřejem Kavanem a Annou Fialovou vysílá 30. listopadu ve 21.45 hodin ČT2. „Natáčeli jsme v Bamberku, Praze, Poličce a pokaždé to byl báječný zážitek. Nejvíc jsem prožil opětovnou návštěvu Martinů rodiště. Škoda, že jsme se nevydrápali až na onu pověstnou rodnou věž, ale stačilo nahrávat ve třídě, do které malý Martinů chodil jako žáček, aby se naše příspěvky mohly nadechnout toho pravého autentického vzduchu,“ říká dirigent a průvodce pořadem Jakub Hrůša. A doplňuje. „Když diriguju Martinů symfonie, mohu se pokaždé soustřeďovat právě na tu jednu, kterou se zabývám. V tomto případě jsme měli za úkol představit všechny naráz – to byla jedna z nejtěžších věcí. Jsou každá sama sebou, ale zároveň jsou si velmi podobné – vpravdě jako děti jednoho rodiče.“ Kompletní provedení symfonií Bohuslava Martinů s publicistickými vstupy dirigenta Jakuba Hrůši a muzikologa Aleše Březiny připomene od poloviny listopadu šest nedělních večerů ČT art. Jednotlivé symfonie hraje Česká filharmonie, hned první a čtvrtou řídí dirigentskou taktovkou Jiří Bělohlávek, zbylé vede Jakub Hrůša. Poslední listopadový den uvede druhý program České televize film Jakuba Sommera: „Začínáme Bohušovým narozením na konci devatenáctého století v Poličce. Následně ho provázíme celým životem až do jeho skonu ve Švýcarsku na konci padesátých let. Souběžně s osobním příběhem Martinů vedle něj ve filmu kráčí i dějiny. Tyto dvě roviny spolu v našem snímku hodně rezonují,“ popisuje režisér. Můj život s Bohuslave Martinů kombinuje inscenované pasáže s dobovými filmovými archivy a vychází z biografie Martinů ženy Charlotte. Ta je v podání Terezy Hofové jedním ze dvou vypravěčů příběhu. Děj doplňuje svým pohledem skladatelův blízký přítel Miloš Šafránek, kterého ztvárnil Ondřej Kavan. Samotného Bohuslava si zahrál Petr Stach. Herečka Anna Fialová se převtělila do role múzy a do děje vstupuje v různých podobách. Televizní premiéru filmu uvidí diváci ČT2 osm dní před výročím narození Bohuslava Martinů.

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-21 19:58:50

Aleš Palán znovu radí Bohu, jak vylepšit svět

Spisovatel Aleš Palán si loni „odskočil“ od úspěšných knižních rozhovorů a vyrukoval s kapesní knížkou Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. S laskavým humorem v ní radí samotnému Stvořiteli, co by mohl zdokonalit. A nyní přišel s pokračováním Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp. Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímo čapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... „Je to ode mě hezké, že pokračuju. Když se už konečně našel někdo, komu je jasné, jak vylepšit svět, byla by škoda, aby si to nechával pro sebe,“ píše v úvodu svých dalších „zlepšováků“ Palán. „Mé nedávné rozhovory v knize Nevidím ani tmu jsou podle některých příliš vážné. Tahle kniha bude zase příliš veselá. V průměru je tedy vše úplně akorát.“   Ukázka z knihy Dobrá odpověď Ta anketa se jmenuje Dobrá kniha. Vychází každoročně už řadu let v Katolickém týdeníku; jde o obdobu Knihy roku známé z Lidových novin. Tam i tam hlasují oslovené osobnosti činné zejména v kultuře a vyzdvihují tři tituly vydané v uplynulém roce.      V Katolickém týdeníku vše organizuje můj kamarád Jan Paulas. Literátům, překladatelům, teologům a filozofům pokládá následující dotaz: „Které tři knihy vydané v minulém roce Vám udělaly největší radost?“ Tak nějak mimo soutěž se asi rozumí, že nikdo nebude hlasovat pro titul, který sám napsal, přeložil, editoval nebo který byl vydán v nakladatelství, kde pracuje. Nebudeme přece chválit vlastní peří, jsme skromní a skromnost nás zdobí.      Tak to fungovalo, dokud Honza jeden rok neoslovil mou další kamarádku Marii Svatošovou. Ano, to je ta lékařka, která v Česku založila hospice. Marie se s tím nepárala ani tentokrát, dala hlas jen jedné knize (to pravidla připouštějí) – a to své vlastní! Loni jednu knihu napsala, ta byla vydána a je to právě ona, která jí udělala největší radost.      V redakci ovšem vypuklo dilema, což berme jako eufemismus pro mírné zděšení. Mezi respondenty téhle ankety bývá dost autorů, ale všichni dosud poslušně hlasovali pro tituly napsané jinými autory. Kam by to došlo, kdyby lidi začali hlasovat sami pro sebe? Co ale s tím Mariiným hlasem? Ta její kniha je zajímavá, ano, hlasovalo pro ni i dost jiných, ale takhle to přece nejde. Nejlepší by bylo, kdyby to sama nějak změnila, ale jak jí to říct, aby se neurazila? Zapeklitá situace…      Kamarád Honza věděl, že se kamarádím i s Marií, tak se obrátil na mě, jestli bych to nezkusil nějak vyjednat. „Je to žinantní, ale vypadalo by to fakt blbě, kdyby paní doktorka hlasovala sama pro sebe. Mohl bys to s ní zkusit nějak opatrně probrat?“ hovořil ke mně pan redaktor. Já ale věděl, že opatrně našlapovat rozhodně nemusím. Marie je velmi přímý člověk, a je proto možné s ní hovořit zpříma. Věděl jsem, že to vezme v pohodě, rozhodně se neurazí.      Opravdu to tak bylo. „Aha! Tak ony tam nemají být vlastní knihy! Tak to beru zpět, pošlu ti mailem nějaké své zážitky z četby, doporučím ti několik skvělých knih. Ale když se mě redakce ptala, jaká kniha mi udělala největší radost, tak to prostě byla ta moje.“      Za pár hodin došel opravený tip a anketa Dobrá kniha byla zachráněna. A mně docvaklo, že spousta respondentů v mnoha předchozích ročnících soutěže zřejmě vůbec nepochopila zadání. Marie ho dost možná uslyšela jako první.      Pokud mi vyšla kniha, kterou jsem sám napsal, sám se s ní trápil a dal do ní kus Aleše, přece není možné, aby mi větší radost udělal ilustrovaný výbor Karafiátových Broučků?! Redakce se přece neptala na nejlepší knihu, ale na největší radost. A pokud to už někdo před Marií pochopil přesně a správně, odpověděl falešně: Přece nebudu hlasovat sám pro sebe, to by bylo trapné. Trochu radosti jsem měl přece i ze Starých pověstí beduínských, tak tam napíšu je.      Takhle se to pytlíkovalo léta, dokud Marie Svatošová neuslyšela přesně, na co se jí redakce ptá, a neodpověděla po pravdě. Ejhle člověk!      Ty, který rozumíš člověčí radosti, prosím tě právě o tohle. Slyšet jasně, co kdo říká, a nekontaminovat svou reakci konvencemi či obavami. Být schopen reagovat přímo a pravdivě, bez nejistot, že to může někomu připadat nevhodné. Jinak bychom přestali naslouchat a zapomněli, jaké je to, být sám sebou. Kvůli konvencím se přece člověk dobré odpovědi vzdát nesmí. Kvůli nikomu.   Žula nad zlato V životě jsem se naučil spoustu věcí, a drtivou většinu z nich jsem záhy zapomněl. Jsem tomu celkem rád. Škola, jak jsem ji zažil, byla na principu osvojování vědomostí a jejich následného zapomínání asi přímo založena – jinak si to neumím vysvětlit. Kantoři nás měli tedy správně zkoušet nejen z toho, co všechno víme, ale po úspěšném absolvování zkoušky taky proklepnout, jestli jsme to úspěšně zapomněli. „Jmenuj pět básnických sbírek Jarmily Glazarové. Víš, opravdu to víš? Tak to je s tebou nahnuté.“      Chápu, že u takových zkoušek by se dalo velmi snadno podvádět, člověk by ani nepotřeboval tahák, a tak by se neobešly, Vševědoucí, bez tvé laskavé přítomnosti za katedrou. Jen ty nám totiž vidíš až do ledvin. Možná ale nemáš pedagogické minimum, a tak to asi vázne na tomhle.      Zapomínání je totiž velmi ozdravný proces. Pokud si budeme celý život pamatovat nejen přesné datum bitvy u Thermopyl, ale třeba i to, jak se nám sousedovic kluci posmívali, když jsme dali omylem vlastní gól, nepůjde se nám životem právě snadno, poneseme toho s sebou zkrátka zbytečně moc.      Ideální by bylo, pokud by si člověk mohl vybrat, nač zapomenout a co si v kebuli podržet. Tady bys nám Ty, který si prý pamatuješ i to, co se teprve stane, mohl velmi prospět. Ne, že by ty Thermopyly současného člověka nějak ohrožovaly, pokud si je pamatuje, ale třeba tam zabírají místo pro něco aktuálnějšího. Ono je velmi snadné schovat se do historie. Říká se, že kdo ji nezná, je nucen prožít ji znovu, ale ten, kdo je v minulém lapen, je na tom velmi podobně, žije zkrátka včerejškem – a tím nemyslím zdaleka jen antiku, ale i ty soukromé bitvy v rodinách a vztazích, o kterých naštěstí alespoň ty učebnice mlčí.      Osobně si pamatuju spoustu věcí, které jsem nikdy v životě nepoužil. Třeba morseovku. Jednotlivé volací znaky umím, ale kdyby na mě někdo spustil tečky a čárky frekvencí strakapouda, nepochopil bych zhola nic. Morseovkově totiž čtu velmi pomalu. Naučil jsem se ji pomocí mnemotechnických pomůcek, tedy slov s příslušným počátečním písmenem a vhodně sestavenými krátkými a dlouhými slabikami. Znáte to taky: akát, blýskavice… Zrada přitom čeká hned u třetího písmena, u C. -.-. si zapamatujeme pomocí slova cílovníci. Budiž, viděl ale už někdo ze čtenářů cílovníka? Třeba jen dočista malého, úplného cílovníčka. A ví někdo, co je to herdek za profesi nebo koníčka? Je to snad někdo, kdo čeká v cíli? A proč to dělá? Je to opak startéra, který pouští závodníky na trať? Jsou to snad ti sympatičtí mladíci a mladice, kteří čekají na atletickém oválu na zpocené běžce s ručníky, lahví nějakého pitiva a pro vítěze navíc s kytkou? Nevím…      Čárka, tečka, čárka, tečka. Co s takovou vědomostí? Mohl bych si na procházkách vyťukávat morseovku na čelo, ale třeba by to někdo pochopil docela jinak. Nebo bych se mohl dát k námořníkům. Nejdřív bych se ale musel vyptat, jestli i tam užívání teček a čárek dávno nevyhynulo.      Další mou znalostí, která je mi úplně na nic, je rozpoznávání nerostů. Ty umím na jedničku i po letech, kdy jsme je probírali v biologii. Měli jsme v kabinetu krásné kousky těchto přírodnin (oproti zajícovi nemusely být ani vycpané) a já je rozeznal bez chybičky. Jak na to? Velmi snadno.      Žula je nahoře hezky hladká, ale na boku má dvě ostré hrany, trochu jako kamenné růžky. Rula je placatá a uprostřed má prohlubeň, že by do ní šla nalít trocha vody. Ortorulu bych poznal už z dálky: vypadá jako malá pyramida, jen rohy má zaoblené, celá je trochu zdrclá, Cheopsovi by se nelíbila, ale mně postačuje. Ano, takhle jsem se to naučil. Jednotlivé exponáty, ze kterých nás zkoušeli, jsem se nabifloval podle jejich tvarů.      Umím to dodnes skvěle, ale je mi to k ničemu. Zejména v posledních letech chodím do přírody poměrně často, ale nikdy jsem o žulu nezavadil, rulu nezahlédl a ortorula, která je tak nápadná, snad dokonce mezitím úplně vymizela. Je to škoda, umím rozpoznat spoustu nerostů, ale jsou zřejmě tak vzácné, že na ně nikdy nenarazím. Asi jako zlato, možná ještě víc. Všude se přitom válí spousta šutrů neznámých tvarů a velikostí, kdo ví, jestli o nich vědci vůbec vědí, možná to budou úplně nové druhy.      Naučil jsem se tím netrápit, ale přece jen: Buď mi, Stvořiteli přírodnin, tyhle zbytečnosti vymaž z paměti a nahraď je třeba slovíčky z němčiny, nebo to vezmi za druhý konec a žulu mi ukaž. Prostě zase nějakou stvoř! Planeta to určitě ještě unese. Mohl bys stvořit i ty cílovníky, pokud to tedy nejsou ti zachmuření chlapíci, kteří čekají s ručníkem v cíli toho největšího závodu zvaného život, ty mi prosím ještě neukazuj.      Mimochodem, Bože: Co je to ta blýskavice?   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět a kniha rozhovorů s šesti ženami o nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, Nevidím ani tmu.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-17 18:48:40

Osudy čtyř rodin bojující se zákeřnou nemocí. ČT uvede Život s Alzheimerem

Dokument Život s Alzheimerem zaznamenává osudy čtyř rodin, které se potýkají s Alzheimerovou chorobou a vypovídá o tom, jak se se zákeřnou nemocí vypořádat. Diváci ho mohou vidět v premiéře na obrazovkách ČT2 jako příspěvek k Mezinárodnímu dni Alzheimerovy choroby v úterý 22. září od 20.50 hodin. „Cílem filmu je ukázat život s člověkem postiženým Alzheimerovou nemocí se všemi problémy a těžkostmi, které s sebou nese. A že za určitých podmínek je možný a lidé se ho nemusí bát. A také, že vedle významu pro nemocné, tedy pocitu jistoty a bezpečí, který je pro ně obrovsky důležitý, může mít svůj jistý přínos i pro samotné pečující,“ uvádí ke snímku jeho režisér a scénárista Petr Slavík. „Mnozí Alzheimerovu chorobu totiž stále vnímají jako stigma. Ale lidé, se kterými jsme natáčeli, jsou přesvědčeni, že o problémech se má mluvit, a že jejich zkušenosti mohou pomoci dalším, kteří jsou ve stejné situaci jako oni anebo se do takové situace někdy v budoucnu dostanou,“ dodává Slavík. Natáčení filmu, jež se soustředí výhradně na všední život čtyř rodin, kteří se o blízké starají ve svém domácím prostředí, probíhalo od Velikonoc do Vánoc minulého roku. Diváci budou mít po skončení snímku možnost na webu www.ceskatelevize.cz/zivotsalzheimerem diskutovat nejen s tvůrci, ale i odborníky a rovněž podpořit Nadační fond Alzheimer, který financuje výzkum této nemoci. „Dokument nemá být snahou o pouhý popis diagnózy. Film se snaží hlavně podat zprávu o lidech, kteří o dané pacienty s diagnózou pečují. Co to pro ně znamená, jak zvládají psychické odcházení blízkých. Je to jeden z nejtěžších momentů, kdy vaše milovaná bytost je stále tady, ale její mozek už vlastně nikoliv,“ říká kreativní producentka Martina Šantavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 19:58:32

Festival Jeden svět přesouvá své filmy do online kina

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, jehož vedení se ve středu 10. března rozhodlo přerušit konání festivalu z důvodu zamezení šíření koronaviru, zpřístupňuje divákům své filmy online ve spolupráci s online kinem DAFilms.cz. Do úterý 17. března tak mohou diváci sledovat dostupné filmy z domova na webu dafilms.cz a jedensvet.cz. Jednotlivé filmy jsou dostupné k přehrání online za 59 Kč.  V reakci na mimořádné opatření přijaté Bezpečnostní radou státu se rozhodlo vedení festivalu Jeden svět přerušit právě probíhající festival a odložit jeho konání o několik měsíců. Festival byl nucen zrušit téměř dvě stovky projekcí, které se měly uskutečnit do soboty 14. března. „Mrzí nás, že se zbytek festivalu nemohl odehrát až do svého konce, nicméně jsme rádi, že nám tvůrci vyšli vstříc a nyní díky spolupráci s DAFilms můžeme divákům nabídnout zbývající filmy online. Pokusíme se divákům připravit co největší množství filmů, které budou pro tento typ distribuce dostupné,“ říká Ondřej Kamenický, ředitel festivalu Jeden svět. Jedním z filmů, který se 12. března měl dočkat světové premiéry, byl i snímek Psí láska režisérky Lindy Kallistové Jablonské. Ve svém dokumentu odhaluje život se psí smečkou Jany Henychové, která se vydává na jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v pusté krajině Švédska. Film bude uveden exkluzivně online na DAFilms.cz pouze v pátek 13. března, kdy ho diváci budou moci zhlédnout od 19:00 do 3:00. Mezi nabízené filmy patří například zahajovací snímek letošního festivalu Země medu o makedonské včelařce Atidže, nebo na Oscara nominovaný dokument Pro Samu. Ten slouží jako svědectví pro dceru a zaznamenává drsnou válečnou realitu syrského Aleppa. Vidět lze také filmy, které se na festivalu nestihly promítnout. Patři k nim dokument Nejšťastnější muž na zemi — finský snímek s ironickým názvem ukazuje, jak v zemi emancipovaných a sebevědomých žen současně žijí také přepracovaní a frustrovaní muži. Časosběrný dokument Ninosca popisuje čtyřicet let života nikaragujské ženy, jež se rozhodne vzepřít násilnickému manželovi i machistické kultuře. Snímek bude uveden v mezinárodní premiéře. Německý dokument Pokrok v Údolí nevědomých diváky zavede do zapadlého koutu Saska, kde se bývalí zaměstnanci v rámci integračního kurzu potkávají ve zkrachovalé továrně se syrskými uprchlíky, kteří v opuštěné budově ještě nedávno bydleli. A co kdyby existoval prostředek na boj s malárií, který si může každý jednoduše vypěstovat doma na zahrádce? To zkoumá dokument Horečka, který bude uveden v mezinárodní premiéře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-11-15 08:16:14

O jedné písni a listopadovém výročí

V létě jsem se byl podívat na letenské demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, jsem už takový čumil, napůl režimní. Bylo to tam milé, už třeba proto, že bylo teplo. Pamatuju si, jak nějaká holčička v modrých šatech tancovala do rytmu při písničce z Třech veteránů a po jejím konci se všem ukláněla, asi si myslela, že lidé tleskají jí… Zazněly tam taky nějaké projevy, dozvěděl jsem se třeba to, že Andrej Babiš je estébák a Voldemort a že má táhnout zpátky na Slovensko (tomu přizvukoval nějaký muž, který měl vedle mě vlaječku Evropské unie v ruce) a ještě spoustu dalších věcí jsem se dozvěděl; ty jsem už ale bohužel zapomněl, ale byly určitě důležité; jistě zaznělo i něco o populismu a jeho nebezpečnosti a tak. Jinými slovy, odcházel jsem z té lidové veselice s pocitem, že horší už to být nemůže. - - - Mýlil jsem se. Může. Před pár dny jsem si pustil píseň nazvanou Pýcha předchází pád, se kterou přišel Milion chvilek pro demokracii tentokrát. Zpívá se v ní o všem možném i nemožném (musím říct, že o řadě věcí, o kterých se v ní zpívá, jsem si myslel, že možné nejsou, ale byl jsem vyveden z omylu). Nechť si ji každý pustí sám. Při poslechu se sice asi budete trochu stydět (možná budete i trochu vyděšení), že něco takového posloucháte, ale je to píseň poučná, a to minimálně v trojím smyslu. Za prvé, i ti nejvytrvalejší z nás snad už konečně opustí myšlenku, že umělci mají ve chvílích nejtěžších jen proto, že jsou umělci, zastupovat blanické rytíře a k národu (nebo k čemu vlastně?) promlouvat jako jeho svědomí. Za druhé, uvědomíme si, že by lidé měli dělat jen to, na co stačí, ne méně (ne více!). Za třetí, píseň nás možná vyléčí z přepjatého aktivismu, protože jistě vyvolá dojem, že jestli něčemu tento aktivismus škodí, tak dobré věci. - - - Poslední poznámka. Píseň nám sugeruje myšlenku, že všechny problémy odstraní jedno velkolepé gesto (odchod dvou politiků). Něco takového je jistě možné, třeba v pohádkách, to funguje báječně. V životě je bohužel obvykle nutné velkolepá gesta opustit a věnovat se soustavnější činnosti. Možná, že nastal čas, abychom nastávající sváteční víkend zasvětili čtení nějaké docela obyčejné prózy a lyriku nechali s knihovně. A možná bychom ji v knihovně mohli nechat celý zbytek tohoto roku, a možná bychom ji v knihovně mohli nechat i celý rok příští. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35

Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?             Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.             Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.             Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.             Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.             Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.             Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.             Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.             Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.             Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.             Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.             Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.             Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.             Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.             Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.   Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.

Čas načtení: 2024-02-19 10:10:00

Antonie o boji s anorexií: „Byla jsem na dně. Manipulátorem je vaše mysl.“ Teď pomáhá druhým

Mentální anorexie je jednou z forem poruch příjmu potravy. Antonie Kosinová, které se podařilo toto onemocnění překonat, vypověděla Blesk Zprávám svůj příběh o tom, jak u ní anorexie propukla, o svých nejtěžších chvílích a spletité cestě za vyléčením. „Máte neustále pocity, že si něco nezasloužíte. Okrádá vás to o radost ze života. Jsou to až vtíravé myšlenky a zkreslené vidění sebe samotné,“ říká Antonie.  

Čas načtení: 2024-02-20 09:23:00

Mého přítele mi seslalo samo nebe, říká Anička Slováčková. Touží po svatbě

Zpěvačka Anička Slováčková prochází jedním z nejtěžších období života. Když zjistila, že se jí vrátila rakovina, okamžitě zahájila léčbu. Po jejím boku ale stojí její přítel, se kterým je už rok a půl. Zpěvačka přiznala, že je pro ni velkou oporou. Přála by si dokonce i svatbu, jejíž podobu má už promyšlenou.

Čas načtení: 2024-02-24 13:00:00

KOMENTÁŘ: Trump a Biden. Kandidáty na nejmocnějšího muže světa nikdo nechce

Listopadové prezidentské volby budou pro Američany jedny z nejtěžších. Obě hlavní strany stavějí kandidáty, které vlastně nikdo nechce. Proč nedokázaly vygenerovat někoho lepšího? píše ve svém komentáři pro MF DNES Ivo Plšek, politolog z Uppsalské univerzity.