Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-03 09:00:00

„V Nigérii nedochází k genocidě křesťanů,“ prohlásila nigerijská vláda po Trumpových výhrůžkách

„Zabití jakéhokoli Nigerijce je pro zemi ztrátou“ a „není schváleno vládou“, řekl mluvčí nigerijské vlády Nigérie uvedla, že uvítá pomoc Spojených států v boji proti ozbrojeným skupinám, pokud bude respektována její územní celistvost, poté co americký prezident Donald Trump pohrozil vojenskou akcí v této západoafrické zemi kvůli údajnému pronásledování křesťanů.V sobotním příspěvku na sociálních médiích Trump uvedl, že požádal americké ministerstvo obrany, aby se připravilo na možnou „rychlou“ vojenskou akci v Nigérii, pokud tato nejlidnatější africká země nezakročí proti „vraždění křesťanů“.„Nejsme hrdí na bezpečnostní situaci, kterou procházíme, ale pokud jde o tvrzení, že jsou terčem pouze křesťané, tak to není pravda. V Nigérii nedochází k genocidě křesťanů,“ řekl v neděli mluvčí nigerijského ministerstva zahraničních věcí Kimiebi Imomotimi Ebienfa.„Neustále jasně zdůrazňujeme, že uznáváme skutečnost, že v Nigérii dochází k vraždám, ale tyto vraždy se netýkají pouze křesťanů,“ dodal.

Čas načtení: 2025-11-03 15:29:36

Trump se chytil zvěstí o „genocidě křesťanů“ v Nigérii. Data mluví jinak

Nigerijská vláda odmítla, že by se podílela na pronásledování křesťanů. Prezident USA Donald Trump v pátek umístil tuto africkou zemi bohatou na ropu na černou listinu a pohrozil jí vojenským zásahem. Tvrzení o nigerijské „genocidě křesťanů“ šíří v USA někteří pravicoví politici, známé osobnosti i křesťanské organizace. Z dostupných dat ale vyplývá, že terčem útoků jsou i další skupiny v čele s muslimy. O genocidě nelze hovořit ani podle expertů.

Čas načtení: 2024-03-23 18:00:01

Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka

„Při posledním pronásledování svaté římské církve bude vládnout římský Petr, který bude uprostřed mnoha soužení pást své stádo, načež bude město sedmi pahorků zničeno a strašlivý Soudce bude soudit lidi. Konec.“ Takto zní poslední předpověď sv. Malachiáše. 400 let mlčení, nebo intriky jezuitů? Irský biskup Malachiáš (1094–1148) byl údajně obdařen božími dary levitace, uzdravování, jasnozřivosti a proroctví. Během svého pobytu v Římě zažil svou nejslavnější vizi. V Katolické encyklopedii se dočteme, že podle abbého Cucherata spatřil sv. Malachiáš v podivném vidění dlouhou řadu pontifiků, kteří budou vládnout církvi od jeho dnů až do konce světa. Ke každé z těchto postav, jichž bylo 112, napsal stručné zakódované poselství. Zvrhlý papež Sergius III. přihlížel hodně nechutné podívané. Do čela církve se provraždil Číst více Poté vizionář předal svůj rukopis papeži Inocenci II., aby ho uprostřed mnoha soužení utěšil. Dokument údajně zůstal zapomenut v římském archivu až do jeho objevení v roce 1590. Toto mlčení trvající 400 let je silným, byť ne zcela přesvědčivým argumentem proti pravosti rukopisu. Dnes převládá názor, že se jedná o promyšlený padělek, který pravděpodobně vytvořila škola jezuitů v roce 1600. Jak se vykládá věštba Výklad předpovědí se provádí tak, že se hledá nějaká podobnost mezi heslem a papežovým rodovým erbem, místem narození či nějakou významnou událostí během jeho pontifikátu. Může nám to připadat zábavné, nicméně mnohé popisy působí opravdu přiléhavě. Namátkou některé z hesel. Záměrně vybírám nedávné papeže, aby bylo zřejmé, že předpovědi nemohli zfalšovat jezuité:  Pavel VI. (1963–1978) obdržel přívlastek Flos florum – Květ květů. Na jeho erbu jsou tři lilie. Jan Pavel II. má heslo De labore Solis, což znamená „Ze zatmění slunce“ nebo „Z námahy slunce“. Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 během zatmění slunce. Pocházel zpoza bývalé železné opony, tedy z východu, odkud vychází slunce. K jeho pohřbu došlo 8. dubna 2005, kdy bylo v Americe viditelné zatmění Slunce. Předposlední papež, Benedikt XVI. (2005–2013), měl heslo Gloria olivæ – „Sláva olivy“. Jedna z větví benediktinského řádu se nazývá olivetáni. Svatý Benedikt prý prorokoval, že před koncem světa se člen jeho řádu stane papežem a vítězně povede církev v jejím boji proti zlu. Svatý otec si zvolil jméno Benedikt také na počest svého předchůdce Benedikta XV., protože chtěl být v církvi mírotvorcem, tedy obrazně řečeno nést olivovou ratolest. Osud neošidíš Malachiášovy předpovědi byly brány velmi vážně. Poprvé jsem se o nich dočetl ve starém časopise po babičce, který vycházel za Rakouska a jmenoval se Rajské zahrádky. Psali v něm, že se stále při konkláve (volbě papeže) udržuje zvyk uvádět k nově zvolené hlavě církve i odpovídající Malachiášovo proroctví. Už tehdy byli nervózní z toho, že do konce světa zbývá již jen pár papežů. Podle jiné, tentokrát neověřené zprávy si najal v roce 1958 před konkláve newyorský kardinál Spellman loď, naložil ji ovcemi a plavil se po řece Tibeře, aby ukázal, že je Pastor et Nautor – „pastýř a námořník“ – což je heslo, které proroctví připisovalo příštímu papeži. Jím se stal nakonec Jan XXIII., který před svým zvolením působil jako patriarcha Benátek – námořního města a domova gondol. Proroctví občas vyjdou Malachiášovo proroctví můžeme brát jako pouhou kuriozitu, která si nezaslouží více pozornosti než mnoho jiných věštců, jimž dominuje Nostradamus. Avšak na rozdíl od vágních veršů francouzského astrologa, z nichž se dá často vyvěštit všechno možné stejně dobře jako z pivního tácku nebo skvrn na koberci, u Malachiáše alespoň víme, k jakým konkrétním osobám se jeho přívlastky vztahují. A taky kdo je poslední v řadě. Navíc jsem objevil paralelu mezi Malachiášem a moderní spiritistickou věštkyní jménem Sylvia Browne, která předpověděla, že papežství ve své současné podobě brzy zanikne. I tuto autorku můžeme brát vážněji, protože v její knize z roku 2008 nalezneme i následující předpověď o covidu: „Přibližně v roce 2020 se po celém světě rozšíří závažné onemocnění způsobené zápalem plic, které napadá plíce a průdušky a odolává všem známým způsobům léčby. Téměř více než samotná nemoc bude zarážející skutečnost, že náhle zmizí stejně rychle, jako se objevila, po deseti letech znovu zaútočí a poté zcela zmizí.“ Nutno ale přiznat, že v mnoha jiných věštbách se Sylvia Browne netrefila. Věštci totiž nevidí skutečnou budoucnost, dokážou ale svým vnitřním zrakem vnímat přítomné trendy. Pokud jsou dostatečné silné, mohou se v budoucnosti zhmotnit, byť v trochu odlišné variantě. V následující předpovědi, která se vztahuje k zániku papežství, se Sylvia Browne sice zmýlila, ale může to být zásah těsně vedle. Prorocká slova se mohou naplnit jen o jednoho pontifika později – za papeže Františka: „Benedikt XVI. bude posledním zvoleným papežem. Jeho vládu vystřídá nová katolická praxe výběru kolegia kardinálů, v podstatě triumvirátu papežů, kteří se budou společně dělit o papežské povinnosti.“ Napětí uvnitř církve Zkusme tedy trochu vážněji spekulovat. Ubereme-li Malachiášově poslední věštbě barvitosti a omezíme-li ji na skutečnost, že by se současnou hlavou církve došlo k zániku papežství jako instituce, pak taková představa vůbec nepůsobí nereálně. Každý nábožensky věřící člověk stojí před nezáviděníhodnou volbou, má-li zaujmout konzervativní, nebo liberální postoj, tedy zvolit si, jestli se bude cítit, jako by se zaseknul někde ve středověku, nebo že zrazuje svou náboženskou tradici. I v katolické církvi existuje mezi oběma směry živé napětí. Papež František si získal sympatie mnoha levicově a liberálně smýšlejících křesťanů, na druhé straně však činí kroky, které konzervativněji založené katolíky vyloženě provokují. Například když koncem loňského roku Vatikán oznámil, že umožní katolickým duchovním, aby žehnali nesezdaným a homosexuálním párům. Papež je cool. František oslovuje i ty, kteří v boha nevěří, protože se umí vzepřít tradici Číst více Zanikne papežství? Vezmeme-li v úvahu nesmiřitelnost obou táborů, snadno si představíme, že se další vývoj může mílovými kroky ubírat ke schizmatu. Aby se mu vyhnuli, dospějí představitelé obou směrů k dohodě, že v rámci zachování jednoty svou viditelnou hlavu obětují a instituci papežství, která je pro liberály nepotřebná a pro konzervativce se v podobě papeže Františka stala kamenem úrazu, zruší nebo transformují v nový způsob vedení. Napomoci by tomu mohl i nějaký papežský skandál většího rozsahu. Církev by pak fungovala dál, pouze by nadále byla řízena moderněji a demokratičtěji. Trochu nadsázky a ironie na závěr Anebo vše dopadne úplně jinak. Po dvou Antikristech, kteří podle Nostradamových předpovědí již přišli v podobě Napoleona a Hitlera, se má přece objevit ještě třetí a ten určitě všechny hříšné lidi vyhladí. Také nesmíme zapomínat na „žluté nebezpečí“, o němž hovoří Sibyla. Že by Čína? A baba Vanga prorokovala slávu velikému Vladimirovi. Takže Putin! A aby těch jobovek nebylo málo, už i rozumní lidé u nás začínají věštit, že příští volby vyhraje Andrej Babiš. Takže to vypadá, že měl nakonec pravdu sv. Malachiáš, když tvrdil, že přijdou rozličné hrůzy a po nich nastane konec světa. Alespoň pak již nebudeme muset přemýšlet o tom, co nás ještě čeká. KAM DÁL: Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic

Čas načtení: 2025-04-12 00:00:00

SÝRIE: Taktiky k vynucení konverze k islámu

Pronásledování křesťanů, leden 2025

Čas načtení: 2025-04-12 00:00:00

SÝRIE: Taktiky k vynucení konverze k islámu

Pronásledování křesťanů, leden 2025

Čas načtení: 2025-11-20 10:50:04

Nigérie pod tlakem: Jaké slabiny odhaluje Trumpova hrozba?

Americký prezident nedávno naznačil možnost vojenského zásahu v Nigérii kvůli údajnému pronásledování tamních křesťanů. Situace v zemi je však mnohem složitější. Nigérie zůstává nedokončeným státem s křehkými institucemi.

Čas načtení: 2025-11-21 10:51:45

Ozbrojenci v Nigérii unesli desítky dětí z katolické školy

Ozbrojenci v Nigérii unesli 52 studentů z katolické školy v obci Papiri ve státě Niger na severozápadě země, informovala podle agentury Reuters v pátek místní televizní stanice Arise News. Americký prezident Donald Trump již dříve tento měsíc pohrozil zemi vojenským zásahem USA, pokud nedokáže pronásledování křesťanů zabránit.

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-29 10:55:00

Ministerstvo spravedlnosti pod palbou kritiky: V novele trestního zákoníku odmítlo řešit zpřísnění stalkingu

Opakované a stupňované obtěžování, pronásledování oběti, bombardování telefonáty, zprávami, e-maily nebo nechtěnými dary. To jsou jedny z prvotních znaků stalkingu, též známého jako trestný čin nebezpečného pronásledování. Ten byl do trestního zákoníku přidán počátkem roku 2010 mimo jiné v závislosti na brutální vraždě dvaatřicetileté Michaely M., kterou dlouhé měsíce pronásledoval a terorizoval její bývalý kolega Petr Hanuš a nakonec ji ubil uříznutou větví. Chystaná novela  trestního zákoníku ovšem se změnami v oblasti stalkingu nepočítá. 

Čas načtení: 2024-11-01 20:19:40

Pašerák chycen s dítětem v kufru během nebezpečného pronásledování poblíž hranic

Podle úřadů byl tento týden v Texasu při nebezpečném pronásledování dopaden podezřelý z pašování lidí, který měl v autě dvě děti, z toho jedno... Článek Pašerák chycen s dítětem v kufru během nebezpečného pronásledování poblíž hranic se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-11 12:03:32

Mladá řidička na Brněnsku zběsile ujížděla. Policisté ukázali video z PIT manévru

Běžná policejní kontrola se ve středu před půlnocí zvrhla ve zběsilé pronásledování bílé Octavie v okolí Brna. Vůz totiž při spatření rozsvícených majáků zrychlil a přes okrajové části Brna a blízké okolí se řítil rychlostí až 160 km/h. Do pronásledování se nakonec zapojila i hlídka cizinecké policie a tzv. PIT manévrem pronásledování ukončila. Za volantem octavie seděla sedmadvacetiletá žena.

Čas načtení: 2025-08-11 14:39:43

Čínská plavidla se srazila při pronásledování filipínské lodi

Dvě čínská plavidla se srazila při pronásledování filipínského hlídkového člunu poblíž Scarborough Shoal v Jihočínském moři. (Foto: X) K incidentu došlo, když filipínská pobřežní... Článek Čínská plavidla se srazila při pronásledování filipínské lodi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-14 11:31:00

Téměř 25 % zájemců o seznámení online čelí digitálnímu stalkingu

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Podle studie, při které bylo v 21 zemích světa dotazováno vždy 1000 lidí, se zájemci o online „randění“ snaží být při hledání lásky obezřetní. Téměř čtvrtina respondentů (23 %) uvedla, že se setkala s nějakou formou online stalkingu ze strany svojí nové známosti, přičemž lidé bývají překvapivě často vystaveni nárůstu pronásledování a zneužívání v období svátku zamilovaných, Dne svatého Valentýna, což souvisí s riziky, která vyplývají z možností sledování polohy, nedostatečné ochrany osobních údajů a obecněji nadměrné sdílení.Zneužívání má různou podobu. Více než třetina (39 %) respondentů se setkala s nějakou formu násilí nebo nevhodného chování ze strany současného nebo dřívějšího partnera: 16 % respondentů bylo obesláno nevyžádanými e-maily nebo zprávami, a co je možná nejzávažnější, 13 % respondentů bylo bez svého souhlasu natáčeno nebo fotografováno. Dalších 10 % sdělilo, že někdo sledoval jejich polohu, 10 %, že se jim někdo naboural do účtů na sociálních sítích nebo do e-mailů, a varovné je, že 7 % z nich našlo ve svých zařízeních stalkerware, nainstalovaný bez jejich vědomí.S nějakou formou násilí nebo zneužívání se setkalo více dotazovaných žen než mužů (42 % oproti 36 %). Tyto nepříjemné zkušenosti přitom zažilo kupodivu více lidí, kteří mají nyní nějakého nového partnera, než osoby v dlouhodobém vztahu (48 % oproti 37 %). Obavy z pronásledování na internetu vyjádřilo 34 % respondentů, přičemž ženy se této možnosti obávají o něco více než muži (36 % oproti 31 %).Situace se liší i podle regionu. Více osob, které se setkaly s nějakou formou online stalkingu, žije v oblastech Jižní a Střední Ameriky a Asie, například 42 % respondentů v Indii, 38 % v Mexiku a 36 % v Argentině.„Internet věcí neboli propojený svět je skvělý a nabízí nespočet možností. S možnostmi však přicházejí i hrozby a jednou z nich je snadný přístup ke sledovatelným datům, který nás činí zranitelnými vůči zneužití,“ říká David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník společnosti Kaspersky. „Vinu za toto nevhodné chování sice nikdy nenesou oběti stalkingu, bohužel na nich však stále leží břemeno, aby podnikly kroky k minimalizaci rizik. Myslím, že je dobré, když se lidé snaží o ověření identity svého protějšku na internetu, ale vyzval bych je také, aby provedli rychlou kontrolu smysluplnosti rozsahu sdílení svých informací, hesel a dalších údajů, a zamysleli se nad tím, jak by tyto informace mohly být v nepoctivých rukou zneužity.“„Orientace v online seznamkách a virtuálním prostoru může být náročná a pro sociální média a seznamovací aplikace je zásadní, aby zavedly ověřovací procesy, které pomohou potvrdit, že profily uživatelů odpovídají jejich skutečným fotografiím. Pokud je mi známo, používá tuto úroveň ověření v současné době pouze aplikace Bumble. Kromě toho by měly být snadno dostupné online bezpečnostní příručky a zdroje v několika jazycích, aby uživatelé měli k dispozici potřebnou podporu, aniž by se museli registrovat do aplikace,“ uvádí Emma Pickeringová, vedoucí týmu Technology-Facilitated Abuse and Economic Empowerment v organizaci Refuge a dodává: „Britský zákon o bezpečnosti na internetu představuje precedens, protože reguluje platformy s cílem chránit uživatele. Vzhledem k rozšíření stalkingu a zneužívání prostřednictvím technologií doporučujeme lidem, aby si zabezpečili svoje aktivity na internetu, včetně hesel a účtů. Ti, kdo řeší podobné problémy, by se měli obrátit na místní úřady nebo podpůrné služby.“Společnost Kaspersky připravila několik tipů, jak zůstat při online seznamování v bezpečí. Více informací najdete v našem průvodci bezpečným seznamováním nebo navštivte stránku https://stopstalkerware.org/resources/, kde najdete další způsoby, jak se chránit před stalkerwarem.Používejte složitá a jedinečná hesla a nikomu je nesdělujte.Pokud se vám zdá, že je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, důkladně si to ověřte!Udělejte si čas na kontrolu svého digitální soukromí.Dobře si rozmyslete, co budete sdíletVytvořte si „bezpečný plán“ pro přechod z digitálního do reálného vztahu.Zvažte použití komplexního řešení kybernetické bezpečnosti nebo VPN, abyste se ochránili.Společnost Kaspersky spolupracuje s odborníky a organizacemi v oblasti domácího násilí, od služeb na podporu obětí a programů pro pachatele až po výzkumné a vládní agentury, s cílem sdílet znalosti a podporovat odborníky i oběti. Kaspersky je jedním ze zakladatelů mezinárodní skupiny Coalition Against Stalkerware, která se zabývá bojem proti stalkerwaru a domácímu násilí. Od roku 2021 je partnerem konsorcia projektu EU DeStalk, který je spolufinancován z programu Evropské unie pro práva, rovnost a občanství. Společnost Kaspersky také spustila a spravuje TinyCheck, bezplatný, bezpečný a snadno použitelný nástroj pro kontrolu zařízení na přítomnost stalkerwaru a monitorovacích aplikací. ČTK ke zprávě vydává přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 10:38:40

„Kafkiáda“ v solárním byznysu

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka. Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu 2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení uváděná do provozu od 1. ledna 2011 z dosud platných 12 250 Kč/MWhod. na 5 500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si na financování výstavby fotovoltaických elektráren vzali úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12 250 Kč/MWhod., nevynášely by jim po snížení ceny elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem. Zločinné záměry „solárních baronů“? Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31. prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26 procent. Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu, či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo pro něj výroba nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely představovala v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky. V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, zaplavila úřad spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v roce 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že se z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, mohou předstižné administrativní úkony jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu. Úřady nechaly padat na hlavy investorů také individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení licencí zjistil, že k žádostem byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl. A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní. Nic než chaos Panika vyvolaná cenovým opatřením z listopadu 2010 zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popřípadě jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor. S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že se v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba nestačily orientovat ve vývoji legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než pět procent, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do 31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, které spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54 procent. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5 500 Kč/MWhod. od 1. ledna 2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna. Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak. Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost, že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZ vydal potichu v říjnu 2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z roku 2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z roku 2010. Četné elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010, dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu. Pronásledování podnikatelů na základě zastaralých předpisů Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje. Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence, a to pouze na základě oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v roce 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům. Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-13 09:00:00

Hlad je v Gaze využíván jako "válečná zbraň", konstatuje šéf zahraničních věcí EU

- Palestinský občan Izraele získal - bezprecedentně - azyl ve Spojeném království poté, co svědčil, že by mu v jeho vlasti hrozilo pronásledování na základě jeho rasy, muslimské víry a názoru, že v Izraeli "vládne režim apartheidu". Je pozoruhodné, že mu Británie udělila azyl, aby ho ochránila před Izraelem, normálně považovaném za zemi spřátelenou se Západem"Hasan", jehož pravá totožnost není z důvodu jeho vlastní ochrany zveřejněna, se ve Spojeném království účastnil propalestinských protestů a jeho právníci rovněž argumentovali tím, že by se kvůli svému aktivismu vystavil po návratu zvýšenému riziku nepřátelské pozornosti od izraelského státu.Jeho právníci v úterý uvedli, že podle nich je rozhodnutí britského ministerstva vnitra v případě Palestince, který má izraelský pas, bezprecedentní.Čtyřiadvacetiletý Palestinec strávil většinu svého života ve Spojeném království. Požádal o azyl, aby se vyhnul deportaci do Izraele, a ve středu se mělo konat slyšení před soudem prvního stupně. Ministerstvo vnitra však v pondělí nečekaně ustoupilo a Hasanovi azyl udělilo, čímž se vyhnulo slyšení, při němž jeho právní tým hodlal argumentovat tím, že palestinští občané Izraele nejsou v bezpečí, a to zejména ti, kteří jsou ochotni promluvit.Podle Hasanova přesvědčení, jak uvedli jeho právníci, vládne v Izraeli "režim apartheidu, který se dopouští systematické a všudypřítomné diskriminace, pronásledování a násilí, jež se dotýká všech aspektů palestinského života".

Čas načtení: 2024-03-19 17:24:00

Před zákonem neujel: Motorkář naboural do policejního vozu. Skončil v poutech

Po několikakilometrovém pronásledování skončila policejní honička. Motorkář (30) ujížděl policistům tak dlouho, až nakonec nezvládl udržet motorku na silnici a vyboural se. Proč jej policisté naháněli? Krom nezodpovědné jízdy neměl za řídítky vůbec co dělat.

Čas načtení: 2024-05-06 14:27:00

Pronásledování pašeráka ve vysoké rychlosti skončilo nehodou

USA – Údajný pašerák lidí, který řídil ukradený pickup, způsobil nehodu několika vozidel a poté se pokusil utéct, tvrdí texaské úřady. (Foto: X) Šokující... Článek Pronásledování pašeráka ve vysoké rychlosti skončilo nehodou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-28 17:05:00

Policisté trénovali přeshraniční pronásledování. Taktické cvičení (video)

Zastavovací pásy v akci: Policisté trénovali přeshraniční pronásledování. ?? Taktické cvičení, zaměřené na pronásledování ujíždějících pachatelů přes státní hranice, absolvovali v uplynulých dnech na Jesenicku čeští a polští policisté. Pachatelé...

Čas načtení: 2024-07-23 10:30:00

Opravdový „Učitel roku“...! Pedagog napsal žačce (11) 60 milostných dopisů!

Bývalý Učitel roku ze základní školy Starr v Jižní Karolíně Dylan Robert Dukes čelí obvinění z pronásledování jedenáctileté studentky. Podle policie jí psal milostné dopisy, dával jí dárky, a dokonce ji začal pronásledovat v kostele.

Čas načtení: 2024-08-12 10:00:00

Chcete pomoci uprchlíkům, ale nevíte jak? Našla jsem překvapivě jednoduchou odpověď

 Pokud žijete ve Spojeném království a máte volný pokoj, možná byste mohli přijmout uprchlíka. Jak jsem zjistila, je to snadné a prospěšné, píše autorka Nell Frizzell. (V Česku by to taky šlo, že?)Kéž by uprchlíci neexistovali. Samozřejmě, že chci. Také bych si přála, aby neexistovaly války, pronásledování, násilí a diskriminace.Ale lidé už po staletí -   tisíciletí - utíkají ze zemí, kde se narodili, právě kvůli válce, pronásledování, násilí a diskriminaci. Je to stejně přirozená součást lidského příběhu jako porod, jídlo a ztráta zubů.

Čas načtení: 2024-10-03 10:00:00

Channel 4 News: Izrael zabil v Gaze dalších šedesát lidí

Moderátor z Bejrútu, Channel 4 News, středa 2. března 2024, 19 hodin:  První izraelští vojáci zahynuli při invazi do Libanonu, zatímco Netanjahu zvažoval, jak silně udeřit po íránském raketovém útoku. Bombardování Bejrútu se přesouvá na vyšší rychlostní stupeň, Libanon utrpěl další ztráty na životech a zkázu při izraelském pronásledování Hizballáhu. Dobrý večer z Bejrútu. Téměř milion lidí zde dostal příkaz opustit své domovy, izraelské nálety pokračují v pronásledování vůdců Hizballáhu. Izraelská invaze do jižního Libanonu však již narazila na silný odpor, osm izraelských vojáků bylo zabito, když bojovníci Hizballáhu použili svou síť tunelů a raketometů k odvetnému úderu. A zatímco válka zde sílí, celý region, celý Blízký východ se ptá, jak daleko Izrael zajde, až vrátí úder Íránu a případně všem jeho spojencům v Sýrii, Jemenu a Iráku. Přestože rakety nezabily žádného Izraelce, došlo k rozsáhlým škodám na vojenských objektech a v Izraeli je dnes večer silná poptávka po rozhodné akci. Nakolik bude tato akce uměřená? Zdaleka nejvíce se dnes zabíjelo v místě, které je jádrem celého konfliktu. Téměř rok po 7. říjnu zahynulo při izraelských úderech na Gazu kolem 60 lidí, konec se neblíží.„Jsou mrtví. Kéž se nad nimi Bůh smiluje. Nawal a Madi jsou mrtvé.“Izraelské síly bojovaly v přímých střetech s bojovníky Hizballáhu uvnitř Libanonu a podnikaly další letecké údery od jižního Bejrútu až po Gazu a syrské hlavní město Damašek. Celý region se připravuje na další eskalaci. V naší první dnešní reportáži se živě spojíme s naším zahraničním zpravodajem Secunderem Kermanim, který je v Tyru na jihu Libanonu.

Čas načtení: 2026-01-03 15:26:33

Nová kniha Kladivo na lháře

V minulosti vyšla kniha Kladivo na čarodějnice asi rok 1486. Obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic, který obsahuje soudobé lidové představy, tradované nebo dokumentované případy a návody k pronásledování čarodějnic. Doba se změnila a místo pronásledování čarodějnic, se budou pronásledovat lháři. Místo zastaralého upalování na hranici se budou lháři trestat vymazáním lží v… Číst dále »Nová kniha Kladivo na lháře

Čas načtení: 2026-02-07 08:00:01

Galileo Galilei se opovážil říct, jak to je se Zemí a Sluncem. Měl raději utéct, ale nemohl

Galileo Galilei se přidal k hrstce těch, kdo prohlašovali, že Země není středem vesmíru. Dostali se tak do sporu s církví, což jim přineslo pronásledování nebo v horším případě smrt. Galileo si dovolil tvrdit, že některé biblické pasáže jsou „nepravdivé, pokud se řídíme doslovným významem slov“. Ačkoliv zlomený, svůj boj nevzdal Galileiovy objevy a vynálezy: pákový mechanismus, hydrostatická váha, kladkostroj, nakloněná rovina, rychlost padajících těles, dalekohled, zákony zrychlení, teploměr nebo hodinové kyvadlo. Objevil tři Jupiterovy měsíce a fáze Venuše. Tento myslitel kromě milionkrát opakované věty „A přece se točí“ přispěl k rozvoji vědy a společnosti ideou astronomického nekonečna. Inspiraci hledal u svých slavných předchůdců, jako byli Mikuláš Koperník a Klaudios Ptolemaios z Alexandrie, kteří se přeli, zdali je centrem vesmíru Země, nebo Slunce. „Co se nám jeví jako pohyb Slunce, to není dáno jeho pohybem, nýbrž pohybem Země (…), s níž se pohybujeme kolem Slunce,“ trval si na svém již Koperník.  Galileo Galilei šel ve šlépějích těchto dvou myslitelů. Působil jako pedagog matematiky v Pise, Padově a Florencii. Díky svému bádání a výsledkům jej začali uctívat ve vyšších kruzích jako významného astronoma a fyzika. Učinil řadu objevů a vynálezů, jež mu zajistily světový věhlas. Brzy se ovšem rozevřely první trhliny v podobě nelibosti církve, která nesouhlasila s Galileiovými astronomickými závěry. Představitelé církve jej násilně dotlačili k příjezdu do Říma, kde jej vyslýcháním a mučením donutili vzdát se svého přesvědčení. „Tímto svatým úřadem mi právoplatně byl uložen předpis, že se musím cele vzdát mylného názoru, že je Slunce středem světa a že se nepohybuje a že Země není středem světa a pohybuje se,“ musel přísahat Galileo. Tento moudrý muž se však nevzdal a posmrtně mu vyšla knížečka Revolutionum liber primus.  Rebel Galileo Galilei provokoval, ale pak zradil Koperníka: „A přece se točí“ by ho stálo život Číst více Čaroděj, kterého vyslýchali a mučili Není se čemu divit, že jej inkvizitoři zlomili, tehdejší výslechy a mučení byly opravdu kruté. Považovali jej za čaroděje spolčeného s ďáblem, který podrývá křesťanskou víru a zpochybňuje Písmo svaté. Pouhý několikaměsíční žalář o vodě a o chlebu uprostřed špíny, krys a hmyzu nepomohl, a tak přišlo na řadu nelidské mučení. Použili na něj španělské boty a rozžhavené kleště, natahovali jej na skřipec a mučili vodou. Není se čemu divit, že utýraný Galileo přiznal i to, co neudělal, a slíbil, co by nikdy neslíbil. Zlí lidé tu byli vždy a bohužel se musíme smířit s tím, že budou nadále. Typ ďábelského skřeta má v každé epoše lidstva různou podobu. Ve středověku to byli inkvizitoři a ve 20. století jsme měli nacisty a stalinisty. Jaké zloduchy máme nyní ve 21. století, to se dozvíme od historiků až tak za sto let! Charakteristickým rysem bývá pokrytectví, špiclování, donášení, pomluvy a nepřátelství.  Císař Rudolf II. byl velký podivín. Ďáblem posedlý chlapík s psychickými problémy, jehož rodiče byli blízcí příbuzní Číst více Nejlepší obrana je útěk, a ne útok Smutné je, že z područí a pronásledování těchto zlosynů Galileo nemohl utéct jako jiní slavní myslitelé, mezi něž patří třeba osvícenský filozof a básník Voltaire, který vždy utekl včas a dobře udělal. Nejenže si jej vážili panovníci té doby, ale přišel si na pěkné jmění. Po lživém přiznání a slibu církvi, že se zřekne svého učení, Galileo, ačkoliv by sebevíc chtěl, nemohl utéct. Sice již nebyl v černém žaláři za mřížemi, ocitl se ale ve vězení jiného typu. Po návratu do svého domu jej špiclové hlídali na každém kroku 24 hodin denně. Neměl svobodu ani volnost a začal chátrat tělesně i duševně, ztratil zrak a sluch a v bídě a pronásledován skonal.  Galileiův spor s církví nebyl jen bojem vědy proti náboženství, ale střetem nového věku se starým. Dnes už se nikdo nepře o to, zda se Země točí, či nikoliv. Galileiovo vítězství je absolutní, protože čas vždy nakonec potvrdí to, co je podložené fakty. Je to povzbuzení pro všechny, kdo dnes bojují za nepopulární pravdy – historie si pamatuje ty, kteří měli odvahu vidět dál. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vidiny zbožné Maxmiliány Zásmucké. Mistryně v odhalování záhad a adeptka na blahořečení.

Čas načtení: 2026-02-17 12:20:00

Kriminalisté obvinili čtyři bývalé důstojníky StB, pronásledovali herce Töpfera

Kriminalisté obvinili čtyři bývalé důstojníky Státní bezpečnosti (StB) kvůli pronásledování herce Tomáše Töpfera v 70. a 80. letech. Viní je ze zneužití pravomoci úřední osoby. ČTK to sdělil mluvčí policejního prezidia Jakub Vinčálek a vyšetřovatel případu Ludvík Fiala. Případ je podle něho výjimečný rozsahem a délkou pronásledování. Podílelo se na něm asi 20 příslušníků StB, která podle policie Töpfera pronásledovala kvůli kritickým postojům vůči komunistickému režimu a jeho židovské víře.

Čas načtení: 2026-02-17 12:20:00

Kriminalisté obvinili čtyři bývalé důstojníky StB, pronásledovali herce Töpfera

Kriminalisté obvinili čtyři bývalé důstojníky Státní bezpečnosti (StB) kvůli pronásledování herce Tomáše Töpfera v 70. a 80. letech. Viní je ze zneužití pravomoci úřední osoby. ČTK to sdělil mluvčí policejního prezidia Jakub Vinčálek a vyšetřovatel případu Ludvík Fiala. Případ je podle něho výjimečný rozsahem a délkou pronásledování. Podílelo se na něm asi 20 příslušníků StB, která podle policie Töpfera pronásledovala kvůli kritickým postojům vůči komunistickému režimu a jeho židovské víře.