Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-07 10:19:21

V resortu spravedlnosti je vše OK

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze. Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu. Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli. Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.

Čas načtení: 2025-06-02 12:45:00

Noční klid bez starostí: Jak zlepšit spánek při inkontinenci

Kvalitní spánek je nezbytný pro zdraví, regeneraci a psychickou pohodu. Pro osoby, které se potýkají s inkontinencí, však může být noční odpočinek narušený obavami, přerušovaným spánkem nebo nutností častých návštěv toalety. Naštěstí existuje řada praktických kroků, jak tyto situace zvládnout a zajistit si klidnou noc bez zbytečného stresu. Příprava před spaním rozhoduje Základem úspěšného nočního […] The post Noční klid bez starostí: Jak zlepšit spánek při inkontinenci appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2023-05-12 10:45:00

Jak najít vhodný pronájem bytu?

Možná, že i vy právě v tuto dobu uvažujete o stěhování. Nabídka nového bydlení je samozřejmě obrovská – v podstatě každý si v ní může přijít na své bez jakýchkoliv zbytečných limit a omezování. Pokud se zajímáte o pronájem bytu, můžete s přehledem vybírat i prostřednictvím internetu. V nepřeberné nabídce se však nemusí každý plně orientovat. Abyste se v ní neztratili a neudělali nějaké zbytečné chyby, které by mohly vést k pozdější nespokojenosti bydlení v nájmu, je důležité nic neuspěchat. Základem je srovnávání Jak tedy správně postupovat při výběru bytu k pronájmu. Díky vysokému množství nabídek je vhodné co nejvíce porovnávat. Jednoduše se zaměřte na ty parametry, které považujete za nejdůležitější. Pokud je nějaký byt nemá, můžete ho s klidnou hlavou vyřadit z potencionálního seznamu těch pronájmů, o něž máte zájem. Realitní společnosti a makléři Poradit se lze i s realitní společností, případně s realitním makléřem. I zde je však zapotřebí zvýšená opatrnost. Ne všechny realitní společnosti patří k těm seriózním. Nejlepší je, pokud si o realitce přečtete nějaké informace a hodnocení klientů, jež s ní spolupracovali při hledání vhodného bytu k pronájmu v minulosti. Obecně platí, že realitní společnosti a realitní servery nabízí vždy aktualizovanou a širokou nabídku. Velkou výhodou je také možnost filtrace, kdy lze nastavit například pouze zobrazení pro pronájem bytu v Praze, případně v jakémkoliv jiném městě, kde realitní společnost působí. Trvejte na prohlídce Pokud si již vyberete byt, který by svými vlastnostmi odpovídal vaším požadavkům, určitě vždy trvejte na prohlídce. Není nic horšího, než přistoupit k podpisu nájemní smlouvy bez toho, aniž byste si prostory nového bydlení prohlédli na vlastní oči. Určitě se také informujte, zda se k bytu vztahuje nějaké omezení – často se jedná například o požadavek pronajímatele k zákazu chování domácích zvířat. Cena za pronájem by rozhodně neměla hrát primární roli, i když je samozřejmě pro většinu z vás důležitá. Daleko podstatnější je, co je všechno v ceně zahrnuto – na to si dejte také zvýšený pozor! Ať již hledáte jakkoliv velký byt k pronájmu, je cesta výběru prostřednictvím internetu volbou, jež vám ušetří spoustu času i starostí. Jedná se o moderní nástroj dnešní doby, který má široký potenciál. To však neznamená, že byste souběžně nemohli hledat byt k pronájmu i prostřednictvím jiných kanálů, například v inzerci v novinách, nebo přes vaše blízké a přátele. Samotné rozhodnutí, kde budete bydlet, je nakonec pouze a jen na vás! Takže nic neuspěchejte a pečlivě promyslete, zda je ta či ona nabídka pro vás tím nejvhodnějším řešením, které povede k plné spokojenosti všech, kteří budou v novém bytě bydlet! Zdroj obrázků: Fincentrumreality.com <p>The post Jak najít vhodný pronájem bytu? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-03-15 14:27:27

Vězení místo vděčnosti

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem. Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku roku 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání vytyčeného České republice Evropskou unií. Vděčnosti se nedočkali. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení s nimi začalo v roce 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o tři roky později. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení. Nezodpovědní úředníci Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá. Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v roce 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018. Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v roce 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. Energetický regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k dispozici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli.   Když se na místo vrátili v rozhodující den 31. prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdeněk Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. Žalobce obvinil Zdeňka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. Je trestně odpovědný vrcholový manažer? Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obžalovaného Zdeňka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdeněk Zemek st. dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou. V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření, zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární elektrárnu bez licence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-23 10:00:00

Jak vysušit dům po povodni: Postup krok za krokem

Ti, kdo to nezažili, si to nedokážou představit. Vysušit dům po povodni je starost i na několik let. Jak postupovat co nejlépe, abyste měli co nejméně starostí? Základem je důsledná hygiena a nic neuchvátat.

Čas načtení: 2025-01-22 15:05:00

Hannig dostal na vrchol Bílou či Prokopa. Pracoval i se zahraničními hvězdami

V kolonce povolání napsáno: zpěvák, skladatel, producenta a politik. Proslavil se především jako objevitel nových talentů české hudební scény. Základem hledačství v úterý zesnulého Petra Hanniga bylo působení v Československém rozhlasu, kde se podílel na pořadu Rytmus, ve kterém měl na starosti výběr začínajících zpěváků a skupin. Mezi jeho objevy patří například Lucie Bílá, Vítězslav Vávra, Jakub Smolík, Petra Černocká a mnoho dalších. Jako skladatel a producent se Hannig podílel třeba na albech Josefa Laufera, Michala Prokopa, Jitky Zelenkové, Hany Hegerové nebo zahraničních hvězd, jakou byla třeba Dusty Springfieldová. Deník připomíná některá jména, kterým hudební producent pomohl v kariéře.

Čas načtení: 2025-01-22 15:05:00

Hannig dostal na vrchol Bílou či Prokopa. Pracoval i se zahraničními hvězdami

V kolonce povolání napsáno: zpěvák, skladatel, producenta a politik. Proslavil se především jako objevitel nových talentů české hudební scény. Základem hledačství v úterý zesnulého Petra Hanniga bylo působení v Československém rozhlasu, kde se podílel na pořadu Rytmus, ve kterém měl na starosti výběr začínajících zpěváků a skupin. Mezi jeho objevy patří například Lucie Bílá, Vítězslav Vávra, Jakub Smolík, Petra Černocká a mnoho dalších. Jako skladatel a producent se Hannig podílel třeba na albech Josefa Laufera, Michala Prokopa, Jitky Zelenkové, Hany Hegerové nebo zahraničních hvězd, jakou byla třeba Dusty Springfieldová. Deník připomíná některá jména, kterým hudební producent pomohl v kariéře.

Čas načtení: 2025-02-18 08:28:00

Výživové omyly

Cholesterol ve stravě má jen velmi malý vliv na množství cholesterolu v krvi a nemoci srdce a cév. Vysoký krevní cholesterol nejlépe sníží, když přestanete kouřit a budete se hýbat.Namísto hlídání jednotlivých živin se soustřeďte na celé jídlo.  Kalorie nejsou stejnéDoporučení počítat kalorie je zavádějící, dlouhodobě neudržitelné a hlavně zbytečné. Všechny kalorie nejsou stejné. Lidé, kteří jedí málo tuku, spalují méně kalorií a mají větší pravděpodobnost, že ztracenou hmotnost znovu naberou. Nová studie z Harvardu ukazuje, že osoby, které dodržují nízkosacharidovou dietu (20 % celkových kalorií), spálí denně o 209 až 278 kalorií více než osoby, které dodržují dietu s vysokým obsahem sacharidů (60 % celkových kalorií). Na druhu přijímaných kalorií tedy skutečně záleží. Pohyb sice prospívá, ale... Pohyb je naprosto skvělý, prospívá našemu tělu i náladě, ale pohybem nevybalancujeme nezdravé jezení. Inzulinovou rezistenci ani narušené střevní prostředí nevyběháme. Junk průmysl, tedy průmysl výrobců nezdravých potravin, rád tvrdí, že stačí jen pohyb a můžete jíst, co chcete. Toto tvrzení je lživé. Jestliže se budete hýbat pouze rekreačně, nic moc nespálíte. Jestliže se budete hýbat excesivně, spálíte sice energii, ale také budete hladoví a proto sníte ještě více jídla. Intenzivní cvičení nepomáhá vyrovnat škodlivé účinky nezdravého výživy na riziko úmrtí. Zdravé stravování a pravidelné cvičení samy o sobě nezabraňují pozdějším zdravotním problémům. Je třeba je provádět společně. Nejsme tlustí z tuků Obezita je porucha hromadění tuků. Ukládání tuků je ale řízeno hormonálně, zejména inzulinem. Uvolňování inzulinu je řízeno zejména sacharidy. Řešením obezity proto není nutit lidi omezovat tuky, více se hýbat a méně jíst, ale jíst lépe. Řešení dnes nejběžnější obezity je omezení příčiny, tedy sacharidů ve stravě. K dalším faktorům, které zásadně hormonálně sabotují bezva postavu, patří i stres a spánková deprivace. Nejvíce obezitogenní je kombinace nadbytku sacharidů s tuky (těžší jídla typu vepřo-knedlo, smažák-hranolky, pizza, uzeniny zapíjené pivem atd.). Inzulin je u těchto jídel vedle zpracování cukrů navíc i potřeba na ukládání přebytečných tuků ze stravy. Na vině epidemie obezity jsou moderní stravovací návyky, které se vyznačují nadměrnou konzumací potravin s vysokou glykemickou náloží: zejména zpracovaných, rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny způsobují hormonální reakce, které zásadně mění náš metabolismus, což vede k ukládání tuků, přibývání na váze a obezitě.Nová studie zjistila, že lidé, kteří omezili přidaný cukr, rafinované obiloviny a vysoce zpracované potraviny a zároveň se soustředili na konzumaci velkého množství zeleniny a celých potravin – aniž by si dělali starosti s počítáním kalorií nebo omezováním velikosti porcí – během jednoho roku výrazně zhubli.  Spánek pomáhá hubnutíU osob, které pravidelně spaly méně než 7 hodin denně, byla vyšší pravděpodobnost, že budou mít vyšší průměrný index tělesné hmotnosti a že se u nich vyvine obezita, než u osob, které spaly více. Studie ukázaly, že experimentální omezení spánku bylo spojeno se zvýšenou hladinou ghrelinu, retencí soli a zánětlivých markerů a také se sníženou hladinou leptinu a citlivostí k inzulinu.  Cukry naše tlo nepotřebuje, umí si je vyrobitOrganismus si umí cukr sám vytvořit v procesu glukoneogeneze a energii dovede většina buněk získat i z tuků. Mnohé buňky, například svaly (včetně srdečního), dokonce preferují jako zdroj energie tuky. Zdravé sacharidy (třeba v podobě zeleniny) jsou samozřejmě prospěšné. Co jednoznačně není prospěšné a nikdo nepotřebuje, jsou koncentrované zdroje sacharidů od sladkostí až po výrobky z bílé mouky. Celkové množství sacharidů ve stravě, na kterých se dá prospívat, je vysoce individuální od minima 20 gramů za den až třeba po 300 gramů za den za podmínky, že jsou z výživově hodnotných zdrojů, ne z dortíků. Tvrzení, že sacharidy jsou pro člověka nezbytným a hlavním zdrojem energie, se nezakládá na žádných vědeckých poznatcích. Až na výjimky, jako je například mateřské mléko, není cukr ve stravě nezbytný, protože tělo si jeho potřebné množství vytváří samo. Neexistuje žádný důkaz syndromu nedostatku sacharidů. Ačkoli „neexistuje nic takového jako esenciální sacharid“, většina lidí bude vypadat lépe, cítit se lépe a podávat lepší výkony při umírněné sacharidové stravě, která tvoří 20-30 % kalorického příjmu. Nízkosacharidová dieta může být také jednou z nejúčinnějších strategií léčby cukrovky, zejména pro osoby, které se mohou vyhnout užívání léků. Sacharidy zvyšují hladinu glukózy v krvi více než jiné potraviny.  Fruktóza není zdravé sladidloRoky se diabetikům doporučovalo sladit si fruktózou, která ke svému využití nepotřebuje hormon inzulin a navíc je hlavním cukrem ovoce, a proto se nějak automaticky předpokládalo, že je zdravější. Jenže fruktóza nepříznivě zasahuje do signalizace inzulinu a leptinu, které regulují příjem jídla, a sama se v našem těle velmi snadno přeměňuje a ukládá v podobě tuků. Nadbytek fruktózy ve stravě je dnes spojován se zvýšením rizika vzniku obezity, cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku, nealkoholického ztukovatění jater, nemocí srdce, dny, zánětlivých procesů, některých nádorů a zrychleného stárnutí. Slazení fruktózou se proto vůbec nikomu nedoporučuje a „dia potraviny“ s ní jsou naprostým nesmyslem. Obdobně nezdravé je i slazení agávovým sirupem, který je ještě větším zdrojem koncentrované fruktózy než vysoce fruktózový kukuřičný sirup (HFCS). Diety s nízkým obsahem tuku a cholesterolu nadělaly více škody než užitku Namísto másla jsme do sebe dlouhá léta cpali propagované transtukové margaríny. Namísto normálně tučných jogurtů jsme jedli nízkotučné verze zahušťované cukry a škroby. Namísto omelety jsme se k snídani krmili sladkostmi, jako jsou třeba cereálie. Namísto základních kvalitních potravin, jako jsou právě třeba vejce, máslo anebo slanina, jsme si dopřávali vysoce průmyslově upravované potraviny s trans tuky a hromadami cukrů. Obojí poškozuje nejen cévy, ale zvyšuje riziko většiny dnes běžných civilizačních nemocí. Čím méně takové dietní potraviny budeme konzumovat, tím lépe.Nasycené tuky a cholesterol nejsou základem nemocí srdce a cévŽe hladina cholesterolu v krvi nesouvisí s jeho obsahem ve stravě a není třeba jej hlídat, už uznávají i oficiální výživová doporučení. Konzumace másla, vajec i bůčku v rámci zdravé stravy bez nadbytku cukrů, průmyslově upravovaných olejů a trans tuků se zdá být bez potíží. Samotný celkový cholesterol je špatným prediktorem srdečních onemocnění a srdečního infarktu. Studie ukazují, že hladina celkového cholesterolu u lidí, kteří prodělali infarkt, je téměř stejná jako u lidí, kteří ho neprodělali, a že zhruba polovina infarktů se vyskytuje u lidí bez vysoké hladiny cholesterolu.Škodlivost soli není jednoznačně prokázaná Omezení solení je zcela na místě u jedinců s vysokým krevním tlakem a současně nadměrným příjmem soli. Strava s nízkým obsahem soli může ale i zvyšovat riziko nemocí srdce a cév a úmrtnosti na ně. Káva je zdravá a můžete až 5 šálků denně Zatímco dřívější studie naznačovaly, že káva může mít temné stránky, novější výzkumy naznačují, že může být ve skutečnosti zdraví prospěšná. Když novější studie tyto faktory upravily, zjistily možnou souvislost mezi kávou a sníženou úmrtností. Káva může poskytovat určitou ochranu před Parkinsonovou chorobou, cukrovkou 2. typu, onemocněním jater včetně rakoviny jater, infarktu a mrtvice. Prospěšná je až do pěti šálků denně.Pití není třeba striktně hlídatDostatečný příjem vody je důležitý, ale pocit žízně a s ním potřeba pít jsou u zdravých dětí a dospělých podobně automatické jako potřeba dýchat. Nikdo z nás nepřemýšlí, kdy se má nadechnout anebo kolikrát dýchat, podobně to funguje u potřeby pití. Doporučení, kolik by měli muži a ženy vypít, jsou extrémně zjednodušená, často nadhodnocená a hlavně zbytečná. Výjimkou, kdy je příjem tekutin potřeba hlídat, jsou například onemocnění ledvin a vyšší věk, kdy se přirozený pocit žízně může ztrácet. Pijte dostatečně často během dne, abyste měli čistou a světlou moč. Když máte žízeň, napijte se.Během velkého horka a cvičení a dalších zmíněných indikací se ujistěte, že pijete dostatečně, abyste nahradili ztracené nebo dodatečně potřebné tekutiny.

Čas načtení: 2020-06-18 18:08:00

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý? Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek. Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč. Peníze = starosti Nebavme se o superboháčích odtržených od reality. Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc. Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance... Starosti. Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst. Starosti. Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru... Starosti. Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu. Starosti. Řešení? Vydělávat výrazně víc 100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času. Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe. Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi. Starosti. Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

Čas načtení: 2024-01-11 16:29:00

Jak cestovat snadno, bez starostí a nepříjemných překvapení?

Těšíte se již na svou další dovolenou? Než si koupíte letenku, zabalíte zavazadla a vydáte se vstříc novým zážitkům, určitě se vám budou hodit následující tipy. S jejich pomocí bude každá vaše cesta snadná, bez komplikací i nepříjemných překvapení. Na všechny scénáře totiž budete připraveni a nic vás nezaskočí. Zkontrolujte platnost cestovních dokladů Než se pustíte do vybírání destinace a nákupu letenek, zkontrolujte platnost svých cestovních dokladů. Při vycestování do některých zemí je nutné, aby váš cestovní pas byl platný i několik měsíců po vašem návratu. Předtím, než zaplatíte za letenky, si tedy nastudujte informace o lokalitě, kterou se chystáte navštívit. Svůj pas mějte neustále u sebe Moderních technologie dělají cestování snazší a efektivnější. Proto můžete mít svůj cestovní pas neustále u sebe. Stačí, když si ho vyfotíte do svého chytrého mobilního telefonu. V případě, že se bojíte toho, že vám telefon někdo ukradne nebo ho ztratíte, můžete si fotografii svého cestovního pasu uložit také na vzdálené úložiště či si jeho kopii poslat e-mailem. Kontaktujte svoji banku Chystáte se v zahraničí využívat svou platební kartu? Abyste předešli případným komplikacím, před odletem informujte svou banku o tom, kam se chystáte vycestovat. Při placení na dovolené se tak nebudete muset obávat blokace karty. Včasné informování banky je mnohem jednodušší, než řešení zablokované karty ze zahraničí. Jak na výměnu peněz a proč s sebou vozit místní měnu? Přestože na většině míst se dá pohodlně zaplatit kartou, na tržištích, v zapadlých bistrech či třeba u pouličních prodejců musíte využít hotovost. Proto si před cestou do zahraničí určitě vyměňte nějaké peníze. Pokud se ale chystáte do destinace, kde se neplatí eurem ani dolary, dobře si rozmyslete, kolik peněz si ve směnárně necháte vyměnit. Peníze, které si přivezete zpátky domů budete muset opět směnit na české koruny. Při výměně mincí a bankovek se obloukem vyhněte pochybným... Čtěte více Příspěvek Jak cestovat snadno, bez starostí a nepříjemných překvapení? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-03-30 08:59:36

2020: Rok roušky

Přijde den, kdy se všechny karantény zruší, cestování obnoví, obchody otevřou a školy zaplní. Hlavně se ale vrátí lidé do práce a po práci k radostem. Střízlivé odhady mluví o dvou měsících. Už to by byl výpadek v historii nevídaný, do historie nesmazatelně zapsaný a s trvalými následky pro budoucnost. Vnímat důsledky této krize jen jako škodu, která nastala a která se dá jednoduše nahradit, by nebylo ani realistické, ani moc užitečné. Nastává změna a letošní rok bude mít v dějepisech své výjimečné a snadněji zapamatovatelné postavení, jako se to stalo třeba s letopočty 1929 nebo 2008. Možná budeme říkat, že to byl rok velké pandemie nebo velké ekonomické krize, a možná si hlavně vzpomeneme na ty všudypřítomné roušky, které nás spojily a staly se symbolem těchto dnů.  Každopádně – šíření infekce pomine a zůstanou prozaické ekonomické důsledky. Nebude to problém čistě ekonomický, ale – jako dnes téměř všechno – i politický a je třeba si uvědomit, že žádný z dnešních politiků nemá s pandemií, ani s krizí tohoto rozsahu praktickou zkušenost. Stejně zřejmé je i to, že se život nevrátí do vyjetých kolejí, byť v to mnozí budou věřit.  Podle současných celosvětových údajů připadá zhruba na 10 vyléčených lidí jeden, který chorobu COVID-19 nepřežije. Chmurná statistika, vedoucí k tomuto průměrnému číslu, se u nás může pozitivním směrem od světa lišit, a to dost významně. Naděje vyplývá z faktu, že jsme s karanténami začali dříve a opatření jsme zavedli razantnější. Naše zdravotnické kapacity jsou lepší a větší než průměr světa, na počet obyvatel dokonce vysoko nad průměrem v EU.  Významnou skutečností je, že nevíme, nemusíme vědět (a asi nikdy vědět nebudeme), kolik lidí se vlastně novým koronavirem nakazilo. Preventivně se držíme dál od sebe, čímž šíření zpomalujeme. Lidé, kteří mají příznaky této choroby, jsou testováni a dostávají potřebnou péči. Především pro ně musí být zdravotnický systém funkční, a to je zřejmá priorita těchto dnů, úzce spojená i se snahou zabránit úmrtím. Globální problém nemá globální řešení Zkrácení výjimečného stavu na nezbytné a bezpečné minimum je dalším prioritním cílem na celém světě. Naše veřejnost přijala v tomto smyslu nevyslovenou doktrínu, že se raději smíří s přísnějším režimem po kratší dobu než mít režim volnější, ale snášet jej o to déle. V tomto ohledu se vynořuje třicet let starý rozdíl mezi evropskými státy – postkomunistické země přijímají omezení občanských práv s větším porozuměním než země ostatní. Může se ovšem stát, že víc občanských svobod povede k vyšší smrtnosti a vyšším ekonomickým škodám. Tak ale dnes žádný politik neuvažuje a i kdyby – těžko na tom něco změní. Každá země si svou situaci řeší podle svých preferencí. Globalizace jako by na pár týdnů najela na mělčinu. Bruselská elita se v kritické situaci odmlčela, což bylo posléze označeno jako podcenění, ale faktem je, že žádná koordinace nenastala a společný zájem se nedostavil. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Itálie zůstala se svým problémem v rozhodujících dnech osamocena. Lyžaři zaplatili a z Itálie úprkem odjeli. S plicními ventilátory, s lůžky v nemocnicích či rouškami se nikdo na pomoc nehlásil. Každá země si hleděla především svého, aby se nakonec všechny potkaly v Číně, na jediném trhu, který je schopen zásobovat svět zdravotnickým materiálem.  Kdo to zaplatí Odhady ekonomických důsledků současné pandemie jsou spojeny s prognózami a spoustou rad, co by měly vlády a centrální banky udělat. Unisono zní – dodat peníze. Je to tak silný hlas, že k tomu nepochybně dojde a vlastně už i dochází. Slibují se miliardové výdaje z rozpočtů, zestátnění krachujících firem, odpouštění dluhů, nové půjčky, hotovostní injekce centrálních bank, snížení daní a poskytování záruk. Není vyloučeno, že se k distribuci hotovosti použijí mobily a internet, aby to šlo rychle a aby tomu všichni rychle uvěřili. Když se dříve mluvilo o razantním uvolňování měnové politiky jako o tzv. „helicopter money“, tedy o penězích, shazovaných z vrtulníků přímo na ulici, může se tato nadsázka v mobilních aplikacích stát skutečností.  Příliv peněz má dva hlavní adresáty: domácnosti a firmy. Lidé, kteří nemohou pracovat a nedostávají mzdy, tudíž nemohou nakupovat a budou se bát velkých výdajů i do budoucnosti, a firmy, které nemohou platit dodavatelům, a dodavatelé, kteří marně čekají na peníze, to všechno by v daném rozsahu byl skutečný kolaps, penězi nevyčíslitelný. Dokud to ještě vyčíslit lze, budou se tedy peníze po určitou dobu rozdávat, s vědomím všech nedostatků, které to přinese: tyto dárky nedostanou samozřejmě jen ti skutečně potřební. Dostanou je i lidé bohatí, kteří je nepotřebují, a dostanou je i firmy slabé, které byly na pokraji krachu už před pandemií a teď budou paradoxně zachráněny. S vědomím všech těchto úskalí to budou dobře vynaložené peníze, aby se ekonomiky nezhroutily a aby tedy bylo z čeho startovat.  Generovat či degenerovat Tíživá situace vede ke dvěma názorovým proudům, které se nutně střetnou. Ten jeden je velmi srozumitelný: takové situace musí řešit stát. Tisíce lidí jsou v problémech, které nezavinily a je třeba jim pomoci. Tak slyšíme odborové předáky, kteří chtějí mzdy, podnikatelské svazy a asociace, které vyčíslují miliardové škody, a politiky, kteří vyjadřují ochotu tyto věci řešit. Potichu sdílejí tuto vlnu natažených rukou i velké firmy, které spoléhají na pravidlo „too big to fail“, tedy že jsou tak velké, že si nikdo nedovolí nechat je zkrachovat. Druhý postoj, který provází tuto krizi, je zhmotněn v silné vlně spontaniety a velmi konstruktivní, typicky české nápaditosti. Nejsou roušky? Někdo se zlobí na vládu, další ale usedli k šicím strojům. Nesmí se sedět v hospodách? Vydávají jídlo u okýnek a rozvážejí do firem. Kolony u hranic? Lidé nosí řidičům pitnou vodu a občerstvení. Pomoc nabízejí skauti, studenti, sportovci, medici, dobrovolníci. Obchodníci posilují prodej přes internet, miliardáři shánějí roušky a léky v zahraničí, hoteliéři zahájili rekonstrukce a další firmy a živnostníci mají různé nápady jak přežít a něco dělat. Propuštění číšníci hledají práci jako kurýři, hlásí se řidiči, lidé do call center, umělci baví obecenstvo přes internet, prodejci nabízejí počítače k pronájmu, aby se dalo úřadovat z domova atd. Ne všechno se samozřejmě ujme, ale je to daleko cennější než sedět a čekat na dotace. Udělat něco potřebného, prospěšného. Peníze, které se teď rozdají, se většinou rychle rozplynou. Pak nastane rozhodující fáze, jejíž úspěch bude záviset na invenci lidí a firem, zaměstnanců a živnostníků. Tento skutečný motor ekonomiky se dotacemi negeneruje, může ale pod jejich tíhou degenerovat. Kéž by se tedy udržel v chodu! Stát v akci Krize nejsou nikdy spravedlivé a vždy na nich někdo prodělá a někdo vydělá. Některá odvětví jsou riziková při povodních, jiná při epidemiích. Mělo by se s tím počítat. Místo toho je tu osvědčená zkušenost s dotacemi, které teď mohou dostat zlatou pečeť, protože jejich velikost bude bezprecedentní a obrovská.  Ekonomické škody vzniknou v důsledku koronaviru, ale jejich podstatou bude určité množství nevyrobeného zboží, neposkytnutých služeb a neodvedené práce. Něco je nenávratně pryč: lidé nepojedou na dovolenou, kterou zrušili, nepůjdou do restaurace na oběd nebo na večeři dvacetkrát. Některé dámy se učesaly samy, určitý počet aut se nevyrobí a leckterá rodina si to s novým autem rozmyslí, protože si možná její živitelé budou muset hledat práci. Finanční kompenzace těchto ztrát, to jsou peníze za nic – nekryté, a tedy potenciálně inflační. Centrální banky mají nástroje, kterými mohou inflace krotit, ale toto krocení odnesou věřitelé a vydělají na něm dlužníci. Pokud se to podaří, Inflace se rozpustí do delšího období, věřitelé se tomu nevyhnou a dlužníkem se konec konců může stát každý.  Ekonomický růst je důležitý. Je prvořadou a přímo existenční starostí firem a živnostníků, a tak by to mělo zůstat. Není úkolem vlády a už vůbec ne centrální banky. Stát by neměl ekonomickému růstu překážet, měl by jej umožňovat a podporovat, vytvářet příznivé podmínky. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, což je pro růst vynikající předpoklad. Asi jako rozhodčí na hřišti, který dbá o dodržování pravidel, a tím zaručuje dobrý, férový fotbal. Nepečuje o to, aby bylo hodně gólů, nebo dokonce o to, aby mužstva vyhrávala. O to se musejí starat hráči sami. Stejně v ekonomice, kde jsou těmi hráči jednotlivé firmy a živnostníci. Je jen a jen na nich, aby hledali své šance a prosazovali se na trhu.  Finanční injekce jsou jako anestetika. Necítíme bolest, necítíme skutečnou váhu problémů, které tu však reálně existují a se kterými je nutno se vypořádat. Tak jako některá anestetika i dotace se mohou stát návykovými (což se v některých odvětvích už stalo). Působí jen po určitou dobu a pak musí pacient získat někde další dávku. Když si na tento kolotoč sedneme, těžko se z něj bude sesedat. Budeme mít ekonomický růst, vysokou zaměstnanost a další důvod, aby si firmy, zaměstnanci a živnostníci nedělali starosti o svou budoucnost. Kdyby něco, stát se postará. Ve stínu těchto radovánek ovšem naroste dluh do nezvladatelných rozměrů. Zvykneme si na pohodlí a řešení nezvládneme. Takže stručně shrnuto: dotační a kompenzační narkózu ano, ale po ní co nejrychleji normální pravidla tržní ekonomiky, ke kterým patří i utahování opasků, problémy, starosti, rizika a teprve potom úspěchy.  {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-09-24 11:20:11

Elena Ferrante: Temná dcera (ukázka z knihy)

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy.   Ukázka z knihy 6 Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného.      Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty.      Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti.      Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál.      Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením.      Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí.      Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace.      Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují.      Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid.     Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat.   7 Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo.      Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy.      „Mám narozeniny,“ řekla vážně.      Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť.      „Všechno nejlepší, kolik je vám let?“      „Dvaačtyřicet.“      Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko.      „Už máte pěkné břicho.“      Zatvářila se velice spokojeně.      „Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“      „Kdy máte termín?“      „Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“      „Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“      Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala.      „Vy máte nějaký děti?“      „Dvě holky.“      „Měla jste je hned?“      „Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“      „Tak to už jsou velký.“      „Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“      „Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“      „Je mi skoro čtyřicet osm.“      „To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“      „Leda.“      „Neda?“      „Leda.“      „Já se jmenuju Rosaria.“      Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho.      „Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně.      „Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“      „S dětmi jsou pořád starosti.“      Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho.      Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-11-08 09:00:44

Populární sci-fi sága Mass Effect se dočká vlastního seriálu. Na starosti ho má Amazon

Herní sérii Mass Effect pravděpodobně rozšíří seriálová adaptace Na starosti ji dostane Amazon, který na herní tematiku v poslední době hodně vsází Bližší detaily jsou prozatím zahaleny tajemstvím Po dlouhých letech špatných adaptací videoherních klasik to vypadá, že se konečně blýská na lepší časy. Povedených adaptací rok od roku přibývá, přičemž některé z nich se staly bez přehánění kasovní trháky, jako třeba Super Mario Bros. ve filmu. Svou trochou do mlýna nyní přispívá také gigant Amazon, který pro svou streamovací platformu Prime stále hledá zajímavé tituly, kvůli kterým by stálo za to si jej pravidelně předplácet. Z videoherní tematikou zabodoval například skvělým Falloutem (ČSFD: 84 procent) nebo adaptací série Yakuza (ČSFD: 68 procent). Přečtěte si celý článek Populární sci-fi sága Mass Effect se dočká vlastního seriálu. Na starosti ho má Amazon

Čas načtení: 2024-11-27 07:08:20

Jak vybrat ideální havarijní pojištění: Připravili jsme průvodce, který vám ušetří peníze i starosti

Havarijní pojištění je klíčovým nástrojem pro ochranu vašeho vozidla před škodami, ať už způsobenými nehodami, živly, nebo vandalismem. Správně zvolené pojištění vám může ušetřit mnoho starostí i peněz. Připravili jsme průvodce, který prozradí, co kryje havarijní pojištění, na co se vztahuje, ale i na co se nevztahuje. Zjistíte, jak vybrat havarijní pojištění (včetně krátkodobého, třeba […]

Čas načtení: 2015-11-30 05:00:00

Tipy na vánoční dárky – Přes internet a bez starostí

Nejlepší vánoční dárky nemusejí být jen ty s pevným obalem. I obálka se zajímavým obsahem může obdarované osobě udělat velikou radost. Advent už je za dveřmi, a tak přinášíme nějaké tipy na vánoční dárky bez front, starostí a s možností koupit je na poslední chvíli. Klasický software v elektronické ...

Čas načtení: 2013-10-15 15:05:00

Exkluzívna zmluva

Starosti spojené s vybavovaním potrebných formalít ohľadom predaja domu či pozemku sú v dnešnej dobe raritou. Máte podobné problémy? Ste v strese a neustále navštevovanie realitných kancelárií vám už prerastá cez hlavu? S tým je už koniec. Čo tak nechať hodiť všetky vaše starosti z pliec na plecia realitnej kancelárie? Nie je žiaden problém. Túto možnosť vám ponúknu hlavne veľké realitné kancelárie s dlhodobou a úspešnou pôsobnosťou na trhu. Prostredníctvom exkluzívnej zmluvy získate mnoho výhod. Pracovník realitnej kancelárie vybaví všetky potrebné aktivity za vás. Inzeruje vašu nehnuteľnosť do tlače, prípadne na internet a zabezpečí rýchli a úspešný predaj. Záujemcom predvedie danú nehnuteľnosť vďaka osobnej prehliadke, z výsledku ktorej budete pravidelne informovaní. Vyplní potrebné dokumenty a listiny určené na predaj vášho bytu či prenájmu nehnuteľnosti. Taktiež vám môžu byť poskytnuté rozličné bonusy spojené s vašim predajom. S exkluzívnou zmluvou ušetríte nemalé peniaze, ktoré by ste pri inzerovaní vo viacerých realitných kanceláriách určite utratili. Pritom máte istotu, že pracovníci sú silno zameraný na predaj vašej nehnuteľnosti, pretože len kvalitné realitné kancelárie sa orientujú na svojho zákazníka v plnom rozsahu.  

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2020-08-27 07:49:04

Tai-či vás zbaví stresu a ovládnete díky němu svou energii

Kdo má zaměstnání, rodinu, dům, zahradu a k tomu nějaké další povinnosti a zařizování, ten je večer většinou totálně bez energie a vyčerpáním padá do postele. Moderní život je v mnoha ohledech sice jednodušší, ale i pořádně náročný a plný stresu, starostí, úkolů a nutností. Není čas na odpočinek, není čas na zapomenutí starostí. Ale kdo chce, ten si na sebe čas vždycky najde. Pomoci k doplnění energie a zahnání stresu vám může například bojové umění tai-či.

Čas načtení: 2020-04-24 19:45:00

Riešenie pre boj s priestorom

Staviate? Rekonštruujete? Iste vám zo všetkých tých starostí krúti hlava. Zariadiť potrebné povolenia. Zohnať kvalitných robotníkov, ktorí svojej práci rozumejú. Navrhnúť vnútorné usporiadanie bytu či domu tak, aby vyhovoval potrebám vašej rodiny. Ešte viac starostí majú tí, ktorým vnútorná dispozíc ...

Čas načtení: 2009-08-12 21:00:00

Jak příjemně strávit dovolenou bez starostí - 1. díl

3. díl ze série článků „Pár sezónních tipů neuškodí“ Sezóna dovolených vrcholí. Kdo z nás by si nechtěl doopravdy odpočinout a načerpat sílu na další rok plný pracovních starostí? Pro náš pohodový odpočinek a relaxaci je důležité nepodcenit řádnou přípravu a to hned z několika úhlů pohledu. V minul ...

Čas načtení: 2016-03-20 00:00:00

Jdeme s dětmi do kavárny, cukrárny, pizzerie …

Navštivte s Vašimi dětmi některou z vybraných restaurací, kaváren, cukráren či pizzerií kdekoliv se Vám zlíbí. Hoďte stranou veškeré starosti a obavy o tom, zdali budou mít v restauraci volno, dětský koutek apod. Stačí pár minut, internet a ostatní už za vás zařídí někdo jiný. Starosti stranou Zná ...

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2024-02-16 16:14:49

Chcete bydlet rychle a bez starostí? Řešením jsou rodinné domy na klíč

Konečně jste našetřili peníze nebo získali hypotéku na výstavbu vysněného rodinného domu? Nechceme vám kazit nadšení, ale nervy, stres a komplikace vás teprve čekají – stavba domu je takřka vždy velmi složitou záležitostí, kterou si pravděpodobně nebudete chtít jen tak zopakovat. Nemusí to tak ale být vždycky – řešením je pořídit si rodinný dům na […] The post Chcete bydlet rychle a bez starostí? Řešením jsou rodinné domy na klíč appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2022-01-27 14:43:49

Martina Novotná: Psaní je pro mě především neskutečný relax

„Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti,“ přiznává autorka knižní detektivní série Moravské příběhy Jakuba a Viléma, která se odehrává v období vlády Václava II, Martina Novotná. Letos jí vychází historická detektivka Prokletí hradu Mydlovar, v níž se poprvé objeví vyšetřovatelská dvojice voják Martin a panoš Bohdan.   Pocházíte z Karlových Varů a vyrůstala jste s bratrem. Od mala jste si ráda vymýšlela různé příběhy, které jste si pak psala, ale skončily na dně šuplíku. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období dětských her? Díky bratrovi, který je o pět let starší než já, jsem měla kolem sebe vždy hodně kluků. I proto mi byly bližší spíše chlapecké zábavy. Hodně času jsme trávili venku, hráli různé hry, lezli po stromech atd. Když jsme bydleli v Krhanicích, často jsme chodili i k řece a snažili se chytat ryby do holých rukou. Musím se pochlubit, že se mi to občas i podařilo (úsměv).   Vystudovala jste pražské česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii. Proč jste si vybrala právě studium kriminalistiky? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás vždy lákaly různé záhady a jejich objasňování, a to byl jeden z důvodů… Myslím, že to byl do jisté míry důsledek dětství stráveného s knihami Karla Maye, kde bývá spravedlnost na prvním místě. Když jsem se pak rozhodovala, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, padla volba na prosazování spravedlnosti. Však ono je to také taková záhada, objevovat, na čí straně vlastně je…   K psaní jste se nakonec po letech vrátila. Jelikož se zajímáte o historii, zvolila jste historickou detektivku. Na svém kontě máte již čtyři příběhy odehrávající se v období vlády Václava II. ze série Moravské příběhy Jakuba a Viléma. Na myšlenku napsat vlastní příběh vás, jak jste někde přiznala, přivedla americká spisovatelka Ingrid J. Parker, s níž si několik let píšete. První knížka Vražda nepočestné panny vyšla v roce 2020, i když původně jste o vydání neuvažovala a příběh psala jen tak pro sebe. Jaký to byl pocit, když jste ji pak vydanou držela v ruce?   Musím přiznat, že velmi zvláštní. Pořád jsem ji převracela v ruce a říkala si, že se mi to asi jen zdá, že za chvilku zazvoní budík a já se vzbudím.     Stvořila jste dvojici šlechticů – českého Viléma z Frejštejna, později se jmenuje Vilém z Cornštejna a potulného loutnistu, z něhož se vyklube významný španělský šlechtic Jakub de la Vega. Dočetla jsem se, že připravujete další příběh této dvojice. Kdy se na něj můžeme těšit a co o něm můžete prozradit? Další případ Jakuba a Viléma je v plánu, nicméně nyní dostala přednost jiná vyšetřovatelská dvojice, a to voják Martin a panoš Bohdan. Jejich první příběh by měl v nejbližší době vyjít v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Prokletí hradu Mydlovar. Jak již jméno napovídá, bude se odehrávat na málo známém hradě Mydlovaru, který stával kousek od Nymburka a dochází na něm k podivným úmrtím, jejichž objasněním je pověřen právě Martin.    Knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny a Prokletí jménem Rozálie mají také audio verzi a načetl je herec Milan Šmíd. Jak jste s ní spokojená a jaká byla s Milanem Šmídem spolupráce?  Spolupráce byla tak příjemná, že v současné době dokončuje již čtvrtou knihu s názvem Démoni minulosti, která by měla být na trhu do konce zimy.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, relax, terapie? Nebo od každého něco? Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti. Moderní mluvou by se dalo říci, že je to určitá forma psychohygieny.   Při vysokoškolských studiích jste působila jako lektorka angličtiny a španělštiny na jazykových školách. Dnes učíte na ZŠ. Jak se vám kloubí práce učitelky a spisovatelky? Myslím, že tato povolání se výborně doplňují, celý život jsem pracovala s jazyky, to má vliv na vyjadřovací schopnosti či slovní zásobu. Což samozřejmě neznamená, že nikdy nemám pocit, že se nemůžu lidově řečeno vyžvejknout (úsměv). Práce učitele je přínosná i v tom, že se neustále setkávám s nejrůznějšími lidmi, kteří mi pak mohou být předlohou pro jednotlivé postavy či situace.   Vašimi oblíbenými autory, jak jsem zjistila, jsou Robert van Gulik, Ingrid J. Parker a Umberto Eco. A co současná literární tvorba? Je někdo, kdo vás oslovil, jehož knížky byste doporučila si přečíst? Ze současných autorů bych uvedla Vlastimila Vondrušku, především pak jeho sérii s Oldřichem z Chlumu. Knihy s královským prokurátorem patří k těm, které v mé knihovně nesmí chybět. Jsou to takové milé příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, člověk si při jejich čtení skvěle odpočine. Pokud mám náladu na něco ostřejšího, sáhnu po sérii Kapitána Steina a notáře Barbariče od výborného slovenského autora Juraje Červenáka.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce a hrnkem dobré kávy? Vzhledem k tomu, že se nám v listopadu narodil třetí syn, tak teď slovo relax ve svém slovníku příliš nemám (úsměv). Pokud se ale vyskytne chvilka volna, nejradši ji trávím tvůrčím způsobem. Mám ráda nejrůznější výtvarné techniky, nejbližší jsou mi korálky, ze kterých vyrábím jak šperky, tak nejrůznější dekorace.   Martina Novotná se narodila se 30. listopadu 1983 v Karlových Varech. V Praze vystudovala česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika (Mgr.). Rok působila na Katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Nyní je učitelkou na ZŠ. Napsala knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny, Prokletí jménem Rozálie, Démoni minulosti. Je vdaná a má tři syny.

Čas načtení: 2021-11-05 03:14:13

Helena Žáková: Napsat knihu stojí spoustu emocí, ale čtenář ji pak v první chvíli soudí podle obálky

Psaní ji baví od dětství. A jak říká: „Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.“ Také je jejím velkým koníčkem a na svém kontě má Helena Žáková celou řadu povídek, které vyšly v elektronických sbírkách a dvě knihy a na další, kterou zasadila do Řecka, právě pracuje. A jak sama autorka dodává: „Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení.“      Pocházíte z Plzně, kde jste vyrůstala. Jak na ten čas období dětských her vzpomínáte? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Myslím, že jsem v Plzni prožila opravdu hezké dětství. Ve škole jsem vždycky byla pilná žačka, což mi v podstatě vydrželo až do dospělosti. Ve volném čase jsem jako malá holčička chodila na různé kroužky – od tancování přes tenis až po kurzy bruslení. Pořád jsem měla spoustu aktivit a koníčků, byla jsem vedena k pohybu. Zároveň jsem ale měla ráda i chvilky o samotě – hrála jsem si s panenkami a své hry jsem nazývala „tajnými“. I takovým způsobem jsem vymýšlela příběhy, nořila se do své fantazie. A taky jsem psala, tvořila časopisy a knihy. To jsem dělala už ve školce.   Od doby, co jste se naučila číst a psát, jste stále něco psala a jak jste někde sama řekla, tvořila své dětské knížečky, které jste sešívala sešívačkou. Pak jste se dostala k počítači a psala dál a ve svých dvanácti letech jste napsala svoji první obsáhlejší práci. Co se s ní stalo? Máte ji ještě a o čem byla? Ano, pořád ji mám. Byl to příběh party náctiletých kamarádek, které vyrazí na čundr a prožívají různá dobrodružství. Období, kdy jsem na něm pracovala, si dobře pamatuji, odpočívala jsem tak od učení a školy. Čas, který jsem s touhle knihou strávila, jsem si hrozně užívala. Stejně to mám vlastně i teď. Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.   Co vás přivedlo ke studiu na elektrotechnické průmyslovce a pak ekonomie na vysoké škole? A bylo to správné rozhodnutí? Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, a nelituji ho. Na průmyslovce mě zaujal obor IT v ekonomice, připadalo mi to jako skvělá kombinace. Tahle škola mi byla obecně vždycky hrozně sympatická. Přestože se jednalo především o technickou školu, dala mi dobrý základ pro studium ekonomie, které bylo pak na vysoké opravdu náročné.   Od roku 2016 působíte jako copywriter, Máte vlastní blog a přispíváte do internetového časopisu Sidonie. Spolu s autorkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou tvoříte trio Povídkářky, které publikuje své povídky v elektronických sbírkách. Jak se vám spolupracuje, a neuvažujete o nějaké společné knížce?    Spolupráce s Janou a Martinou je skvělá, máme štěstí, že nás náhoda svedla dohromady. Nespolupracujeme pouze v rámci tohoto projektu, jsme také blízké kamarádky a prožily jsme toho spolu už hodně. Společné knížky jsme realizovaly právě prostřednictvím povídkových sbírek, přesně jak říkáte. Organizovaly jsme také kurzy kreativního psaní a pořádaly společná autorská čtení. Uvažujeme, že zase nějakou elektronickou sbírku vydáme, bude se zřejmě opět jednat o povídky.   V roce 2020 vám vyšla první knížka Kdo zastaví déšť a o rok později Saudale. Pracujete na novém příběhu? O čem ráda píšete? Román Kdo zastaví déšť se odehrává na Kypru, Saudade v Portugalsku, nyní pracuji na příběhu, který je zasazen do Řecka, přičemž hrdinka se během vyprávění dostane na více řeckých ostrovů. Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení. To mě baví asi nejvíc. Na cestách ráda hledám krásu i v maličkostech.   Čím je pro vás psaní a píší se vám lépe povídky nebo romány? A kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je bezpečným místem, kde se dá vždycky schovat, je zábavou, je terapií, je koníčkem, je velkou láskou, je svým způsobem i smyslem života, je vzpomínkami, je budoucností, je i fantazií a představivostí. Psaní je pro mě důležité a neumím si bez něj svůj život představit. Lépe se mi píší romány. Vždycky se mi snáze tvořily „delší“ věci. Člověk naváže se svými hrdiny hlubší spojení, doopravdy je pozná, ponoří se do příběhu, a to na dlouhou dobu. Pak je o to těžší tento příběh opouštět, pokaždé je mi téměř smutno, když se chýlí ke konci. Na to, kde nacházím inspiraci, jsem už vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce. Je to hlavně cestování, (nejen) krásná místa, historie různých zemí, zapomenuté události… Ráda zapojuji fantazii a vymýšlím příběhy svých hrdinů, které ovšem zasadím do nějaké zajímavé země či určitého pozoruhodného období.   Někde jste řekla: „Jsem šťastná, když mám po ruce hrnek s kávou a před sebou dobrý příběh.“ Jaká jste čtenářka? Co vás na knížce, kterou vezmete do rukou, zaujme jako první? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Tohle je vlastně motto projektu Povídkářky. Na čtení mám ráda klid a dostatek prostoru, abych si mohla knížku patřičně užít a porozumět jí hlouběji. Vždycky jsem toho nejvíc přečetla v létě, na dovolené, o prázdninách… Co mě na knížce zaujme jako první? To je dobrá otázka, že ano… První, co vidíte, je většinou obálka a název, což je vůči knize trošku nevděčné. Napsat ji někoho stálo spoustu emocí, trvalo to spoustu měsíců, někdy i let, a čtenář ji pak v první chvíli soudí právě podle obálky a názvu, přestože za tím vším se skrývá spousta úžasných vět a slov. Většinou si na knihách všímám, v jakém historickém období se odehrává či na jakém místě. Co se týče oblíbených autorů, mám ráda afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, který spojil historii Afghánistánu s neuvěřitelnými a dojemnými osobními příběhy. Takové knihy zbožňuji. To je třeba i případ jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec – Poslední kabriolet. Příběh se odehrává za druhé světové války, zprostředkovává smutnou válečnou historii, ale i postoje a pocity jednotlivců. Mám také slabost pro detektivky Raymonda Chandlera, které jsou opravdu mistrně napsané. Přestože se to na první pohled nezdá, napsat originální detektivku je podle mě hodně náročné a je to výsada nejlepších spisovatelů.   Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete a dalším vaším velkým koníčkem je tanec. Jak ráda trávíte chvíle volna a jak dobíjíte své baterky? Přesně, jak říkáte – kromě cestování, kterým se snažím naplnit svůj volný čas tak, jak to jenom jde, se ráda hýbu. Tanec pro mě byl vždy skvělým spojením sportu a umění, roky jsem byla ve street dancové taneční skupině a průběžně zkoušela i různé další taneční styly. V zimě si třeba i ráda zabruslím, v létě si jdu zahrát tenis. Někdy si přečtu dobrou knihu nebo pustím film. Ovšem psaní samo o sobě pro mě vždy bylo koníčkem, kterým jsem si zpříjemňovala především volný čas.   Helena Žáková se narodila v roce 1995 v Plzni. Vystudovala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak na Fakultě ekonomické management obchodní činnosti a podnikovou ekonomiku s titulem Ing. Má vlastní blog a je autorkou řady povídek, které publikuje se spisovatelkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou v rámci plzeňského tria Povídkářky v elektronické podobě. Napsala knihy Kdo zastaví déšť (2020) a Saudade (2021). 

Čas načtení: 2021-10-19 14:32:58

Stát jako hračka

Parlamentní volby jsou za námi. Byly referendem o postavení Andreje Babiše. Hnutí ANO sice zvítězilo se 72 mandáty, ale je to nevýhra: nemají šanci postavit vládu s důvěrou Sněmovny. Vítězí slepenec pěti nesourodých stran, jejichž předáci se v povolebním opojení radují jako děti, jež dostaly novou hračku: těší se, že si se státem pěkně pohrají. Opájí se vítězoslávou a dávají najevo, že jen na nich záleží, zda se vítěznému ANO dostane důstojného zastoupení ve vedení Sněmovny. Tradiční slušnost v zacházení vítězů s opozicí není zaručena. Jsou šílení strachem, že jim zloduši Miloš Zeman a Andrej Babiš nějakým úskokem seberou vytouženou hračku. Projevují proto neodolatelné pokušení zneužít prezidentovy nemoci a zbavit jej dočasně pravomoci. V té souvislosti zapomínají na základní pravidla slušnosti, kopou kolem sebe a urážejí kdekoho, ať již si to zaslouží či nikoli. Nezastavují ani před zpochybněním čestnosti předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka. Tklivá prosba prezidentovy manželky Ivany Zemanové o ohledy v nich gentlemanství neprobudila. V zápalu úsilí o pacifikaci prezidenta republiky jim vůbec nedělá starosti, že se na republiku valí mračna dosud nevídaných hospodářských potíží, jež je nejspíš převálcují. Nepočítají s možností, že jim nezvládnutelné pohromy budou padat na hlavu a voliči brzy začnou vzpomínat, jak bylo dobře pod vládou nenáviděného Babiše. Kdyby byli moudří, horkou kaši by mu přenechali. Naproti tomu impulzivnímu Babišovi chvíli trvalo, než pochopil, že v závětří opozice se mu bude dočasně žít lépe a radostněji než v křesle předsedy vlády státu, který se řítí do katastrofy. Ve všeobecném mumraji se nevěnuje přílišná pozornost katastrofálnímu propadu Pirátů a nepřiměřenosti jimi uplatňovaných nároků na podíl na moci. Předseda pidistrany se čtyřmi poslanci by za normálních okolností dostal ze zdvořilosti křeslo ministra bez portefeuille. Ivan Bartoš patrně ztratil soudnost, proto žádá hned dvě nebo dokonce tři ministerstva. Perlou jeho nápadů je záměr zřídit ministerstvo digitalizace. V letech 2003 až 2007 za vlády Stanislava Grose jsme měli ministerstvo informatiky s obdobnou náplní činnosti. Zásluhou Ivana Langera zaniklo a o jeho úkoly se podělila tradiční ministerstva. Nezdá se mi, že by jeho zrušením lidstvo doznalo újmu. Pirátský nápad zasluhuje pozornost zvlášť proto, že jde přímo proti potřebě zastavení bujení státního aparátu. Není jisté, že soustředění starosti o digitalizaci státní správy do rukou specializovaného ministerstva zrychlí pokrok v této oblasti, ale zvýšení počtu státních zaměstnanců a nákladů na státní správu jisté je. V ministerstvu vznikne jistý počet pracovních míst pro „ajťáky“, kteří jsou významnou složkou voličstva Pirátů. Piráti se tak v tichosti starají o svůj prospěch. Dá se říci, že si chystají pirátský lup. Nad volebním výsledkem Pirátů by se měl vážně zamyslet Vít Rakušan, který se často tváří, že STAN je vazalem Pirátů. Jeho voliči mu dali najevo, co si o spojenectví s Piráty myslí. Měl by se zamyslet, zda uzavřel rozumný sňatek. Zdá se mi, že typem osobnosti je mnohem blíže rvavému Andreji Babišovi než tvarohovému Petru Fialovi a mezi ANO a STAN nejsou nesmiřitelné programové rozpory. Jako ministr vnitra v Babišově vládě by se vyjímal mnohem lépe než Jan Hamáček. Jenže i kdyby překonal nechuť k předsedovi ANO, měl by smůlu, neboť zmoudřelý Babiš si řekl, že moudřejší ustoupí a odchází do opozice. Dodávám, že nejsem voličem ANO. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-07 10:19:21

V resortu spravedlnosti je vše OK

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze. Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu. Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli. Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.