Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-05 13:00:01

Nešťastná Rosemary Kennedy: Krutý prezidentský klan ji nechal zlikvidovat kvůli pověsti bratra Johna

Rodina Kennedyů si vždy zakládala na dobrém dojmu, který kolem sebe vytvářela. Nebylo to zbytečné, vždyť Joseph P. Kennedy a jeho manželka Rose pocházeli oba z politicky aktivních a vlivných rodin a totéž očekávali od svých potomků. Aby se jim mohl splnit sen a John Fitzgerald vyšplhal po politických schodech až na samý americký vrchol, nesměla mít rodina ani poskvrnku. O tom, zda je to v takto exponovaných kruzích vůbec možné, by se dalo dlouze diskutovat, proto se soustřeďme hlavně na snahu jakoukoliv šmouhu co nejlépe zamaskovat a skrýt před zraky veřejnosti.  Marilyn Monroe zavraždil její psychiatr. Byl herečkou posedlý, říká vyšetřovatelka Číst více Dcera, která nezapadala Právě takovou šmouhou byla Rosemary, mladší sestra prezidenta JFK a první z dcer rodičů Kennedyových. Ti se dočkali celkem devíti dětí, ale právě tato dívka jim přidělávala nejvíce vrásek na čele. Zatímco ostatní potomci se dobře učili a celkově odpovídali tehdejší představě o dětech z vysoce postavené rodiny, Rosemary měla od malička problémy. Začalo to už porodem, který neproběhl bez chyby. Je zřejmé, že se cosi pokazilo, a dítě brzy začalo vykazovat problémy ve vývoji. Ty byly podle všeho způsobené dočasným nedostatkem kyslíku v prvních chvílích života.  Nejdřív se s tím chtěla rodina vyrovnat I přesto, že bylo zřejmé, že se Rosemary nikdy svým starším bratrům nemůže ani zdaleka vyrovnat nebo se k jejich mentální úrovni alespoň přiblížit, účastnila se zpočátku s rodinou veškerých možných akcí. „V deníku, který si vedla jako teenager, popisovala lidi, které potkala, tance a koncerty, které navštěvovala, a návštěvu Rooseveltova Bílého domu,“ uvádí na webu prezidentská knihovna JFK. Jak ale dívka dospívala, začali se rodiče obávat toho nejhoršího – skandálu. „Byla to laskavá, vřele reagující a milující dívka. Byla tak ochotná snažit se udělat to nejlepší, tak si vážila pozornosti a komplimentů a tak doufala, že si je zaslouží,“ uvádí server National Park Service.  Rosemary dospěla – a to byl problém Rosemary se líbili muži a ona také rozhodně nebyla ošklivá. Nechtěné vztahy, nebo dokonce těhotenství by pověst rodiny těžce pošramotily. A tak se otec Kennedy v roce 1941, v Rosemaryiných 23 letech, rozhodl k velkému kroku. Svojí dceři nechal provést v té době velmi populární operaci, od které si mnozí lékaři slibovali doslova zázraky. Šlo o lobotomii, tedy o neurochirurgický zákrok, při němž lékař přetne nervová vlákna, která propojují mozkový lalok s dalšími jeho částmi. Co si od toho sliboval? Doufal, že jen těžko zvladatelná mladá žena „dostane rozum“. Nepodařilo se…  Smrti malého Kennedyho by dnes lékaři zabránili. Dokáží operovat i půlkilové předčasně narozené děti Číst více Z dospělosti do dvouletého mozku Jediné, čeho Joseph P. Kennedy dosáhl, bylo dokončení smutného díla, které bylo zahájeno už při porodu. Rosemary nejenže se nepovznesla blíže k úrovni svých ostatních sourozenců, ale intelektuálně spadla na úroveň přibližně dvouletého dítěte. To nebyl výsledek, jaký si ambiciózní rodina mohla přát, a tak se pro jistotu své dcery rodiče zbavili umístěním do ústavu.  Rodiče o ni nejevili zájem Když rodiče viděli, co se stalo, poslali Rosemary do Školy svaté Coletty ve Wisconsinu. Otec se za ní nedojel podívat ani jednou, matce trvalo dalších dvacet let, než našla cestu za svojí dcerou. Jejím sourozencům pro jistotu ani neřekli, kde by měli svoji sestru hledat, kdyby to náhodou někoho z nich napadlo.  Zatímco její bratři politicky rostli a i další sourozenci si vedli více než dobře, ona zůstávala v ústraní a bez zájmu svých blízkých. Až ke konci jejího života se k osudu jedné z členek rodiny začali příbuzní znovu vracet. I přes svoje postižení se Rosemary Kennedy v ústavu dožila 86 let.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nešťastná krásná nevěsta Jackie Kennedy: Brala si záletníka. Svatba byla úplně jiná, než chtěla

Čas načtení: 2024-03-06 13:00:01

Facka za oscarový film: Josef Somr urazil vlastního otce. Poslední roky života byly trápením

Ponížení, jakého se Tomáš Somr, otec známého herce, od svého syna v roce 1966 dočkal, nemohl dlouho přenést přes srdce. Právě v tom roce se totiž dostal do kin snímek Ostře sledované vlaky, který dokonale popsal „obyčejné hrdinství“ lidí, kteří se za druhé světové války odhodlali k vlastnímu protestu proti nacistické okupaci. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Žádná filmová přetvářka Problém byl v tom, že takoví hrdinové bývali ve svém životě obyčejní lidé se všemi svými člověčími radostmi i starostmi. Právě tak je v příběhu popsán jak hlavní hrdina mladý železničář Miloš Hrma v podání Václava Neckáře, tak i výpravčí Ladislav Hubička, jehož roli svěřil režisér a spoluautor scénáře Jiří Menzel herci Josefu Somrovi.  Urážka všech železničářů Čím mohla tak úspěšná role, která přispěla dokonce k zisku Oscara v přelomovém roce 1968, Tomáše Somra tak rozčílit? On sám byl totiž celoživotním železničářem, a tak se mu zdálo, že jeho syn svojí filmovou sukničkářskou postavou celý tenhle úctyhodný stav, a zvláště pak samotného svého otce, znevážil. A to se neodpouští – lépe řečeno odpuštění trvalo poměrně dlouho. A došlo dokonce i na políček. Nehleděl přitom na nadání a úspěchy svého syna, který byl nejen vynikajícím hercem, ale také nadaným hudebníkem, který nádherně zpíval, hrál na klavír i na cimbál, jak popisovala v pořadu Českého rozhlasu Lída Engelová. Pro něj to byl zkrátka syn, který si zasloužil důsledně vyčinit.  Otec film odsoudil, Američané ho ocenili Jak je vidět, rodiče vždy měřili úspěchy svých dětí trochu jiným metrem než ostatní. A tak zatímco doma byl z filmu jen problém, americká Akademie filmového umění a věd jej o dva roky později vyznamenala Oscarem jako nejlepší cizojazyčný film. Možná i to, spolu s poněkud netradičním pojetím hrdinů, vedlo k dalšímu problému. S filmem kromě Somrova otce začali mít velké problémy také komunisté, jejichž moc se kvůli tankům vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 znovu upevnila. A tak film putoval na dalších dvacet let do trezoru. Bez ohledu na Oscara…  Záletníka zahrál výborně Ve filmu ztvárnil Josef Somr nenapravitelného milovníka žen a scéna, kde razítkuje pozadí krásné Zdeničce Svaté (zahrála si ji Jitka Zelenohorská) se stala doslova kultovní. Jak to ale měl herec se ženami ve svém vlastním životě? I o tom vypráví pořad České televize. I když nebyl velký záletník, v jeho životě se jich objevilo víc. Zajímavé ale je, že k oltáři se prvně vydal až těsně před osmdesátkou.  Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest Číst více První žena mu utekla za Polívkou V době, kdy poznal svoji první stálou partnerku a velkou lásku Evelynu Steimarovou, už měl za sebou natáčení Ostře sledovaných vlaků a mnoha dalších filmů. Herečku si zamiloval i s její dcerou z předchozího vztahu a byla z toho láska, která neměla skončit. Jenomže osud si to představoval jinak, a tak se v roce 1978 při natáčení Balady pro banditu Evelyna zamilovala do Bolka Polívky. Nebyla to ale žádná letní láska „na place“, která by se časem vytratila. A tak došlo k rozchodu a Josef Somr zůstal sám. Své milované ženě její zradu dlouhá léta nemohl odpustit.  Na věk nehleděl… Zatímco Evelyna Steimarová byla o jedenáct let mladší než Josef Somr, jeho další partnerka Zuzana Šavrdová byla naopak o jedenáct let starší. I když spolu spokojeně žili až do hereččiny smrti v roce 2011, nikdy se nevzali. Do manželství pak ale herec nakonec přece jen vstoupil. Když řekl své „ano“ jediné manželce Aleně, kterou před veřejností a hlavně pozorností médií urputně chránil, bylo mu 78 let. Manželství do konce života Tohle manželství vydrželo deset let, až do jeho odchodu ze života. Většina doby, kterou prožil se svojí poslední láskou, už ale byla pro herce velkým trápením. Zdraví jej zrazovalo čím dál tím víc a o to více si vážil pomoci a opory své ženy. V době covidové pandemie se proto raději zcela uzavřel do soukromí, jak potvrdil také server CNN Prima News. Jeho tělo už ostatně vypovídalo službu a v roce 2022 herec vydechl naposledy. Bylo to v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší a příčinou měla být rakovina plic. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Životní tragédie bouřliváka Pavla Landovského: Se životem na vozíku se nikdy nesmířil.

Čas načtení: 2024-07-17 08:45:12

Má Vignerová strach z jeho další nevěry?

Scenárista Petr Kolečko (40) má pověst velkého záletníka. Aneta Vignerová (36) ho sice získala pro sebe, ale prý trne hrůzou, kdy jí zase uteče za jinou ženou. Všichni sledovali mi... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-12-15 13:23:00

Cenu Miloslava Švandrlíka získal Pavel Tomeš

První místo v již 11. ročníku Ceny Miloslava Švandrlíka si letos odnesl spisovatel a stand-up komik Pavel Tomeš za svou sbírku povídek 13! Třináct příběhů s přílohami. Obec spisovatelů ČR toto ocenění každoročně uděluje autorům humoristických knih. Spolupořadatelem je Praha 11, kde autor Černých baronů bydlel. „Příběhy v knize se pohybují v širokém spektru tónin a různě zbarveného humoru, od toho černého po ironii, od nostalgického pousmání k dadaistickému mrknutí. Jsou výborně vypointované, neotřelé a překvapivé, v podstatě záznamy malérů, do nichž se bezděky vřítíme, a ne vždy vyvázneme se zdravou kůží,“ uvedla za porotu spisovatelka Františka Vrbenská ke knize Pavla Tomeše, který má už na kontě Cenu čtenářů Magnesia Litera za svůj humorný román o smrti Až na ten konec dobrý. Na druhém místě skončila Iva Pekárková a její kniha Kam jede tohle nástupiště, třetí místo získala Martina Boučková za Past na sňatkového podvodníka. Porota letos udělila i tři čestná uznání, získali je Petr Čech za knihu A tak si tady žijeme, Jaromír Marek za Dobu chemlonovou a Rosana Zvelebilová za román Obojek. Soutěže se mohly účastnit humoristické knihy vydané v roce 2023. V předchozích ročnících obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka například Karel Šíp, Lukáš Pavlásek, Zdeněk Svěrák nebo Evžen Boček. VÍTĚZNÉ KNIHY . 13! Třináct příběhů s přílohami 13! (čti „třináct faktoriál“) je mozaika třinácti povídek, v nichž se postavy dostávají do neobvyklých situací, které ne vždy dopadnou úplně dobře. Ale ať už převládne smích nebo smutek, žádná tma není tak temná, aby ji neprozářil černý humor. Příběhy spolu sice nesouvisí, ale pro náročnějšího čtenáře je v nich roztroušeno pár narážek, které mají navodit pocit, že jo. Lze je číst v libovolném pořadí a nejspíš vás ohromí, kolik možností vám to dává. Kniha obsahuje i překvapivý bonus: přílohy, které příběhy dále rozvíjejí, což překonává nejčastější výhradu proti sbírkám povídek „sotva to začalo, tak to skončí“. . Kam jede tohle nástupiště Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách? Lámete si hlavu, jak vynadat člověku jiné barvy pleti a nedostat se do maléru? Na tyhle a spoustu dalších otázek odpovídá další kniha Ivy Pekárkové, inspirovaná dobrodružstvími jejího skoromanžela, dlouholetého zaměstnance londýnských drah. Svižně psané, vtipné a informativní příběhy přinášejí čtenáři panoptikum postaviček, přehršel historek a tu a tam i nějaké odhalení. . . Past na sňatkového podvodníka Jak přechytračit záletníka a nezamilovat se Říká si Leon, Tomi, Andreas, David, … Má mnoho jmen, ale ani jedno není pravé. S oblibou oslní ženu, většinou středního věku, na kterou rozehraje taktiku neodolatelného elegána. A penízky se hrnou. Avšak navzdory zkušenostem se mu poslední dobou nedaří. Když téměř zoufalý poznává Hanku, znovu v myšlenkách slyší šustění bankovek. Nicméně, zlomit sebevědomou ženu není zase tak snadný úkol. A jediné, na co se dá vždy spolehnout, jsou Murphyho zákony. Přijde si podvodníček na své, nebo dostane za vyučenou? . . A tak si tady žijeme Hold spisovateli O. Pavlovi kniha P. Čecha Tak si tady žijeme a první setkání převozníků na Berounce. . . Doba chemlonová Jak jsem přežil socialismus, svoji rodinu a Brno Dětství v socialistickém Československu bylo krásné — asi jako každé dětství. Jen nebýt té normalizace…  Staré Brno, přelom šedesátých a sedmdesátých let. Ve společnosti jsou stále znát poválečné šrámy, oficiálně se normalizují poměry a tuží se vítězství socialismu. Rodiny si při všeobecném nedostatku musejí nějak poradit, ať už jde o bydlení, spotřební zboží, nebo dovolenou v zahraničí. Jedním z mála způsobů, jak tohle každodenní pinožení zvládnout, je brát všechno s humorem. Nebo alespoň s dětskou zvědavostí a naivitou.  . . Obojek Uměle vyrobený člověk – pomocník číslo 68 – v roce 2017 bez odporu vykonává příkazy a přijímá svou roli spotřebního zboží. Ruský důstojník Eša, velitel baterie č. 6, se musí ve II. světové válce popasovat s těmi nejhoršími možnými svěřenci. A mladý Emouš? Ten se v roce 3023 snaží opuštěnou důlní šachtou plnou smrtících nástrah dostat do tajuplného cíle. Je vůbec možné, aby tyto tři muže něco spojovalo?

Čas načtení: 2025-06-28 15:15:00

15:15 Sedm žen Alfonse Karáska

aneb Když holky berou, já nevím kterou. Miloš Kopecký v hlavní roli věčného záletníka v oblíbené hudební komedii (1967). Dále hrají: J. Adamová, N. Urbánková, J. Dítětová, K. Slunéčková, C. Mayerová, H. Hegerová, M. Zahrynowská, P. Filipovská, O. Šimánek a další. Scénář G. Oplustil a Z. Podskalský. Kamera J. Kadaňka. Režie Z. Podskalský[online]

Čas načtení: 2025-07-05 17:00:00

17:00 Poslední leč Alfonse Karáska

Naposledy se setkáme s nestárnoucím vyznavačem ženských půvabů, který neztratil ani po letech ze svého šarmu ani špetku… Miloš Kopecký v roli věčného záletníka v závěrečném příběhu volného cyklu oblíbených hudebních komedií (1987). Dále hrají: J. Langmajer, J. Jirásková, M. Pleštilová, J. Paulová, L. Geprtová, P. Nárožný, B. Poloczek a další. Scénář G. Oplustil a Z. Podskalský. Kamera A. Daňhel. Režie Z. Podskalský[online]