Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-07 10:30:48

Kniha Noční můry z temnot přináší hrůzyplné legendy pro děti i dospělé

Noční můry z temnot (česky 2019) je krátká kniha komentářů, pětadvaceti často pouze jednostránkových příběhů a čtyř říkadel. Její autor Alvin Schwartz (1927–1992) zaznamenával anglosaský folklór (říkadla, slovní hříčky, hrůzyplná vyprávění, legendy) a později sestavil ještě dva svazky pokračování. Děti jeho časů chroupaly praženou kukuřici, scházely se vždy u někoho doma a překonávaly se v tom, kdo koho víc vyleká. A vida, ty samé povídačky jsou nyní objektem zájmu folkloristů. Koneckonců i Alvinu Schwartzovi pomohly postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity či Edwarda Ivese z University of Maine – a čerpal taky ze sbírek a článků knihovníků těchto institucí. Okolo roku 1980 zaznamenával výraznější šíření jen dvou tzv. lekacích historek: Zlaté paže (která má německé kořeny) a Palce (který je z ní odvozen). Zlatou paží disponuje zesnulá dáma a vdovec tu ruku odcizí z jejího hrobu. Ona ji chce zpět a fakticky jde o méně známou pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice, která má ještě variantu Oběšencovy plíce (v níž se umrlec vrací pro bohužel už snědený odřezek svého dýchacího orgánu). Byl to Mark Twain, kdo právě Zlatou paži vyprávíval při veřejných vystoupeních a radil, jak se má přednést, abyste vylekali nějaké děvče. Stať Jak vyprávět anekdotu lze najít například na stránkách 268–74 knihy Pan Shaw a pan Twain (1975). Zloděj se v té verzi ptá nebožtíka, co se přihodilo s částmi jeho těla. Ten reaguje: „Vše seschlo. Zpráchnivělo.“ A teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí a skočí po vás: „Ty ji máš!“ Zrovna tak Schwartz zohlednil pověst, podle níž se „mrtví někdy vracejí“, což se traduje takřka ve všech kulturách. Důvodů k návratu mají dost. Přílišné mládí na konci přeťaté cesty, absence řádného pohřbu; fakt, že mrtvý něco nestihl dotáhnout, prahnutí po pomstě, vytrestání neřáda, touha utěšit, dát radu, touha po odpuštění. Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce, známá u nás hlavně z písně Mirka Hoffmanna Dívka s vlasem medovým (1976), jež je adaptaci Ballad Of Forty Dollars Toma T. Halla. A rovněž etnolog Petr Janeček zmiňuje onu báchorku v první z Černých sanitek (2006). Jiná skupina legend se týká vizí smrti. Zjevuje se vám třeba váš dvojník, ale ve stavu, jenž vás čeká po smrti, nebudete-li zpopelněni. A další z prototypů historky? „Dočkej rána v srdci chatrče uprostřed lesů!“ vyzve někdo hrdinu. U Schwartze nejdeme hned čtyři příběhy toho typu včetně Ducha s krvavými prsty a podle klasifikace folkloristů jde o typ příběhu „mladík bažící poznat, co je strach“. S dalším strašákem, indiánským monstrem wendigem pohrál si taky Algernon Blackwood a vězte, že vás bude tento duch kanadských ledů lákat neodolatelným hlasem, asi jako Sirény Odyssea. Svou oběť pak wendigo ohromnou silou a rychlostí vláčí a „místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Alvin Schwartz. „Vynese vás do výšin, upustí, sní. Je kanibal.“ Ale archetypy obsahují též povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně zapábí, jak sloužil u námořnictva a přišel tam zrovna k nejklasičtější z historek – o palci zaživa pohřbeného, který pořádá k večeři rodinka. Příšera si ovšem pro palec jde až k lůžku v podkroví a za chlapcem, který ji slyší pořád blíž. Historií nočních můr se však nechápe jen próza, týká se to i písní a v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone – Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce, co žije u hřbitova a málem se přerazí o červi prožranou mrtvolu. Právě pro tyto a podobné texty je typická lekací pointa ve formě zařvání, které je nutné správně načasovat. Nerutinní tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má překladatel Vratislav Kadlec. Například říkanka o kudle v zádech Chlápek z Brna je verzí dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je v originále kvůli rýmu, Brno v překladu taky: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna... Atd. Ještě jiná historka stmelí děti do jekotající skupiny – vyšla z pověry, podle níž nesmíš po soumraku šlápnout hrob. Janeček to zachycuje v druhé Černé sanitce (2007) a neuniká mu ani báje kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je totiž o vrahovi s hákem na konci ruky. Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou příhody, které se určitě někomu staly a neopouštějí hranici možného. Takřka nikdy se ale nedaří vysledovat jejich původ. Jenom báje o autě, které přes všechny snahy stále páchne po mrtvole, byla etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu 1938. Dost reálně působí také zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky anebo příběh Bílé saténové šaty, jehož variantu znali už staří Řekové. Héraklés přece umřel až poté, co si přes ramena přehodil plášť napuštěný jeho chotí jedovou krví kentaura Néssa; a Médeia věnovala otrávené šaty ženě, již si chtěl vzít Iáson. Tématem svazku však je i Holka na hlídání, jež inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006). Spíše humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku simulujeme, že se postupně blížíme oběti, ač jsme na číhané o patro výš. Podobným příběhem je Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má jakousi vadu řeči. W vyslovuje jako V. Nakonec se vynoří u stařenky, které opakovaně volal, a praví: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci u vás jen omýt a otřít okna. U Schwartze se vynoří i vyprávění o proměně otce a synů v aligátory – a také klasický příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho). Asi jej bude dávat k dobrému každý, kdo zhlédl horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906). Právě ona byla předlohou úvodní části filmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Kapitola Nebožtíkův mozek je taky vyprávění, ale víc je hrou, realizovatelnou až po zhasnutí. A Ray Bradbury jí děsivě zužitkoval v jedné své povídce uzavřené větou: „A potom někdo rozsvítil.“ Další historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu mezi Indiány Latinské Ameriky, kteří si vyprávěli o lebce. Prý pronásleduje kolemjdoucí a ustrne, když taky ustrnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se rozběhnou. Vlastně jde o metaforu na obavu z vlastního stínu. Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku, ale Schwartz ji zachycuje jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který umřel na zlomené srdce. Jeho duch však uhání pro dívku až na odvrácený konec hrabství. Cituji: Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník. Blíž než k Erbenovi má tento příběh k písni Ženich umrlec. A song Sliznýšů král (The Slithery-dee)? Je oproti předchozímu víc vtipem – a úpravou skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962). Vícero verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), i když vlastně nebyla jen dětská. Za první světové války ji zpívali vojáci, aby odlehčili situaci a zahnali strach. Její variace je známa z Bronxu v časech další světové války.   Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran

Čas načtení: 2024-09-03 10:00:00

Rasisto Petře Fialo, Česká republika má podle Ženevských dohod povinnost poskytovat ochranu uprchlíkům

Uprchlíci mají právo nebýt trestáni  za neregulérní vstup na území smluvního státu (článek 31 Ženevských dohod) Jak jsme informovali, Petr Fiala v pondělí zveřejnil rasistický tweet požadující akce proti "ilegální migraci", Žádná "ilegální migrace" neexistuje. Každý má právo podle Ženevských dohod překročit jakékoliv hranice a zažádat o ochranu před pronásledováním. Zde jsou podrobnější informace: Jaká je definice uprchlíka?Článek 1 Úmluvy z roku 1951 definuje uprchlíka jako osobu, „která se z důvodu odůvodněného strachu před pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi, jejíž je státním občanem, a nemůže nebo nechce z důvodu takového strachu využít ochrany této země; nebo která nemá státní příslušnost a nachází se mimo zemi svého dosavadního obvyklého pobytu a nemůže nebo nechce se do ní z důvodu takového strachu vrátit.“Regionální nástroje pro uprchlíky doplňují Úmluvu z roku 1951 a navazují na její definici tím, že uvádějí řadu „objektivních“ okolností, které nutí uprchlíky opustit zemi původu. Například definice uvedená v Úmluvě o uprchlících Organizace africké jednoty (OAJ) z roku 1969 zahrnuje „vnější agresi, okupaci, cizí nadvládu nebo události vážně narušující veřejný pořádek“ (čl. 1 odst. 2). Cartagenská deklarace z roku 1984 zahrnuje „všeobecné násilí, zahraniční agresi, vnitřní konflikty, masové porušování lidských práv nebo jiné okolnosti, které vážně narušily veřejný pořádek“ (odstavec III (3)).Proč uprchlíci potřebují ochranu?

Čas načtení: 2024-09-04 08:41:12

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat?

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat? redakce St, 09/04/2024 - 08:41 Práce a Kariéra Klíčová slova: nárok na odstupné od zaměstnavatele Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce osoby bez zdanitelných příjmů ukončili sami výpovědí výpověď avizo.cz inzertních serverech s nabídkou pracovních míst psychoterapie přes videohovor stres hedepy.cz finanční rozpočet Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nárok na odstupné nevzniká vždy Nárok na odstupné od zaměstnavatele je jakousi „finanční náplastí“ v náročné situaci. Pokud však skončil váš pracovní poměr na dobu určitou, nebo pokud vás zaměstnavatel propustil ve zkušební době, odstupné se vás netýká. A nemáte na něj nárok ani tehdy, pokud jste dostali výpověď pro porušení pracovní kázně. Naopak nárok na odstupné máte, pokud jste dostali výpověď z organizačních důvodů, a byl vám tak ukončen pracovní poměr dohodou pro nadbytečnost, z důvodu rušení pobočky nebo stěhování zaměstnavatele. Stejně tak vám nárok na odstupné náleží i tehdy, kdy už nemůžete svou pozici vykonávat z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Minimální výši odstupného určuje Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce. Podle něj přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně: jednonásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok, dvojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky, trojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Toto odstupné je vyplaceno v následujícím výplatním termínu po skončení pracovního poměru.     Úhrady zdravotního pojištění končí v den ukončení pracovního poměru Pokud nenastoupíte ihned na novou pozici, musíte počítat s tím, že za vás stávající zaměstnavatel již nebude po ukončení pracovního poměru platit zdravotní a sociální pojištění. Ze zákona jste však povinni hradit zdravotní pojištění – na výběr máte dvě možnosti: nejpozději do tří dnů po skončení pracovního poměru se přihlásíte jako žadatel o zaměstnání u Úřadu práce ČR, a zdravotní a sociální pojištění za vás bude hradit stát; na Úřad práce ČR se nepřihlásíte a budete si hradit zdravotní pojištění sami (v roce 2024 se pro osoby bez zdanitelných příjmů jedná o částku 2 552 Kč). Kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti Nárok na podporu v nezaměstnanosti náleží každému, kdo v uplynulých 2 letech odpracoval minimálně 12 měsíců a zároveň za něj zaměstnavatel odváděl důchodové pojištění (započítává se i péče o dítě mladší 4 let či osobu blízkou). Doba vyplácení i její výše závisí na výši příjmu a na věku uchazeče o zaměstnání. Uchazeči do věku 50 let mají nárok na podporu v nezaměstnanosti max. po dobu 5 měsíců, ve věku 50–55 let po 8 měsíců, pro uchazeče starší 55 let je maximální doba evidence na úřadu práce 11 měsíců. Výše podpory se počítá z průměrné měsíční mzdy dané osoby za předchozí kalendářní čtvrtletí, a je poskytována ve výši: 65 % během prvních dvou měsíců nezaměstnanosti; 50 % během 3. a 4. měsíce nezaměstnanosti; 45 % od 5. měsíce nezaměstnanosti po zbytek podpůrčí doby. Pozor! Pokud byste pracovní poměr ukončili sami výpovědí či dohodou, náleží vám po celou dobu podpora ve výši 45 % průměrné čisté měsíční mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti nemáte nárok, pokud jste během posledních 6 měsíců dostali výpověď z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní nebo jiné povinnosti zaměstnance. Dávky v nezaměstnanosti nesmí přesáhnout 0,58násobek průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předchozího roku (v roce 2024 tak můžete získat podporu max. 24 608 Kč měsíčně).       Jak podat žádost o podporu v nezaměstnanosti Registrace na Úřadu práce ČR musí proběhnout do tří pracovních dnů po ukončení pracovního poměru. Pro přihlášení na Úřadu práce ČR budete potřebovat občanský průkaz, vyplněnou žádost o zprostředkování zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti a doklady vystavené zaměstnavatelem (zápočtový list, potvrzení o výši průměrného výdělku, evidenční list důchodového pojištění), příp. doklad o výkonu jiné výdělečné činnosti, pokud máte doplňující příjem. Žádost můžete podat osobně na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR (není nutno v místě trvalého bydliště), nebo i poštou, datovou schránkou či e-mailem s elektronickým podpisem. Jak si najít práci? Nespoléhejte jen na pracovní úřad S hledáním nové práce byste měli začít co nejdříve. Nespoléhejte však pouze na nabídky od Úřadu práce ČR, ale hledejte i sami. Poptat se můžete známých, největší nabídku volných pracovních míst však najdete na internetu. Vyhledávat můžete na nejrůznějších inzertních serverech s nabídkou pracovních míst, jako je například avizo.cz, navštívit můžete i weby firem ve vašem okolí a prohlédnout si jejich nabídku volných pozic. Využít lze také sociální sítě, zejm. Facebook (různé skupiny s nabídkami práce) či LinkedIn. Praktický tip Nezapomeňte si sepsat či aktualizovat strukturovaný životopis se svými znalostmi a zkušenostmi. Inspiraci, jak napsat životopis, najdete na internetu. Splácení úvěru v případě ztráty zaměstnání Ztráta zaměstnání zasáhne i váš finanční rozpočet, a tak může být problematické splácet finanční závazky. Pokud máte sjednáno pojištění schopnosti splácet, může namísto vás uhradit až 12 splátek pojišťovna. Stejně tak můžete k pokrytí finančních závazků využít životní pojištění, pokud máte v rámci něj pojištěnu ztrátu zaměstnání. Možnosti řešení mohou nabídnout i společnosti, u kterých máte nebankovní půjčky – zásadní je kontaktovat je co nejdříve a domluvit se s nimi na možnostech řešení. Ztráta zaměstnání vám zároveň ztíží možnost získat novou půjčku a bude problémem i pro refinancování hypotéky, pokud vám zrovna končí fixace. Jediným řešením pak bývá refixace, která je ale často spojena s vyšším úrokem. Praktický tip Nikdy nenechávejte zajít neschopnost splácet půjčky až do krajních mezí a snažte se najít co nejschůdnější řešení přímo s poskytovatelem úvěru. Předejdete tak riziku exekuce. Ztráta zaměstnání a její dopad na psychiku Na závěr je třeba ještě zmínit, že je naprosto běžné, že se ztráta práce odrazí i na psychice. Je proto třeba uvědomit si, že se nejedná o ostudu či selhání, ale o problém, který se může stát každému. Pomoci může rodina či přátelé, v případě, že se u vás po výpovědi ale začne projevovat vyčerpanost, nadměrný stres, přepadají vás depresivní myšlenky, máte problémy se spánkem či pociťujete jiné projevy, jako jsou zažívací potíže, bolesti hlavy, zvýšení krevního tlaku atd., je vhodné obrátit se na odbornou pomoc. Využít můžete návštěvu terapeuta či psychologa. Velmi dostupným a praktickým řešením je také možnost psychoterapie přes videohovor, tedy online z vašeho domova, kterou vám zprostředkuje například web hedepy.cz. Důležité také je nevzdávat se po prvním neúspěchu – oslovte více firem a rozešlete více životopisů. A pokud se vám nedaří sehnat práci ve vašem oboru delší dobu, informujte se o možnosti rekvalifikace – tu vám může uhradit i Úřad práce ČR, a vám se tak zvýší šance na získání nové práce. Přidat komentář ZDROJE:   https://pruvodce.gov.cz/ztrata-zamestnani/evidence-uchazecu https://www.prace.cz/poradna/aktuality/detail/article/propousti-vas-kdy-mate-narok-na-odstupne/ https://www.mpsv.cz/-/evidence-uchazecu-o-zamestnani-a-podpora-v-nezamestnanosti https://www.mpsv.cz/-/zadost-o-zprostredkovani-zamestnani https://do5minut.cz/ztrata-zamestnani/ www.e-sbirka.cz/sb/2006/262/2024-01-01 Zdroje obrázky: pixabay.com Ztráta zaměstnání představuje zásadní zlom. Obzvláště, pokud je nečekaná a my nemáme žádnou náhradu. Pak se rychle odrazí jak na psychické, tak finanční stránce. A samozřejmě s sebou nese i spoustu nejistot. Co dělat, když přijdete o práci? Máte nárok na odstupné? Jak to funguje na pracovním úřadě a kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti? Jak si najít novou práci či jak zvládnout splácení úvěrů během období nezaměstnanosti? Pojďme se nejen na tyto otázky podívat podrobněji. Přijít o práci může kdokoliv z nás. Abychom toto období překlenuli, je třeba vědět, co je třeba zařídit a na co máme v nezaměstnanosti nárok.

Čas načtení: 2025-01-16 15:33:55

Dva miliony důvodů, proč zkusit repasovaný iPhone

Svět elektroniky zažívá tichou revoluci, kterou vedou platformy nabízející repasované iPhony. Jedna z předních společností v této oblasti nedávno oslavila překročení hranice dvou milionů zákazníků. Což je působivý milník, kterého dosáhli pouhých 20 měsíců poté, co oslavili první milion prodaných Read More Dva miliony důvodů, proč zkusit repasovaný iPhone The post Dva miliony důvodů, proč zkusit repasovaný iPhone first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-03-12 10:55:59

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma?

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma? redakce St, 03/12/2025 - 10:55 Záliby Klíčová slova: warmkeeper teplákovina potisk snovelatky.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Podpora udržitelnosti a boj proti fast fashion Jedním z hlavních důvodů, proč ženy začínají šít, je čím dál větší snaha o podporu udržitelnosti. V době, kdy je fast fashion na vzestupu, se stále více lidí snaží vyhnout masové výrobě levného a neekologického oblečení. Šitím doma můžete zvolit kvalitní materiály, které vydrží déle, a tím pádem šetřit přírodu. Zároveň se tak vyhnete neustálému nahánění módních trendů a místo toho vytvoříte oblečení, které bude odpovídat vašemu osobnímu stylu a hodnotám. 2. Jedinečné a originální kousky Kdo by nechtěl mít oblečení, které je opravdu unikátní? S šitím si můžete být jisti, že vaše kousky budou originální. Pokud se rozhodnete pro vlastní návrhy, můžete si přizpůsobit střihy, barvy i detaily přesně podle své představy. Ať už jde o pohodlné teplákoviny, elegantní blůzu nebo originální šaty, vaše výtvory budou mít styl, jaký jen tak nikdo nenajde v obchodě. Důležité je také najít kvalitního dodavatele látek – za nás můžeme směle doporučit snovelatky.cz. 3. Hezké oblečení pro děti Další výhodou, kterou šití nabízí, je možnost obléct své děti do krásného a pohodlného oblečení, které bude zároveň cenově dostupné. Mnoho maminek se k šití vrací právě z tohoto důvodu. Můžete si vytvořit oblečení podle aktuálních potřeb dětí, přičemž si budete jisti, že materiál je kvalitní a příjemný na pokožku. U šití pro děti máte navíc volnost ve výběru veselých vzorů a barev, které se dětem líbí. Takto vytvořené kousky budou nejen praktické, ale i plné osobního kouzla. 4. Co budete potřebovat, když chcete začít šít Pokud se rozhodnete začít šít doma, není to tak složité, jak by se mohlo zdát. Předně budete potřebovat kvalitní šicí stroj. Nemusí být hned profesionální, ale určitě by měl mít základní funkce, které vám umožní šít různé typy látek. Dále budete potřebovat nitě a látky – pro pohodlné domácí oblečení jsou ideální: teplákovina potisk, bavlněné látky, warmkeeper nebo úplety. Tyto materiály jsou nejen příjemné na nošení, ale také snadné na údržbu. Ať už máte v plánu šít něco na volný čas nebo elegantní kousek do práce, výběr materiálu je klíčový pro pohodlí a vzhled výsledného produktu. 5. Výhody šití pro vaši duši Šití není jen o vytváření oblečení. Pro mnoho žen je to také skvělý způsob relaxace a způsob, jak se uvolnit po náročném dni. Zatímco se soustředíte na detaily a postupy, odpočíváte od každodenního stresu a trávíte čas sami se sebou. A navíc – při každém dokončeném projektu budete mít radost z vlastní práce, což je skvělý pocit, který šití přináší. 6. Naučíte se něco nového Kromě toho, že se budete těšit z vlastnoručně ušitých kousků, můžete se také naučit nové dovednosti a zlepšit se v technice šití. Zjistíte, jak fungují různé typy stehů, jak správně zvolit střih nebo jak si poradit s různými typy látek. Každý projekt je novou příležitostí k učení a zlepšování, což může být velmi uspokojivé. Důvodů pro šití je mnoho Ať už se rozhodnete šít kvůli udržitelnosti, originalitě, nebo pro pohodlí a radost, šití oblečení doma je skvělý způsob, jak vyjádřit svou kreativitu, podpořit ekologický přístup a zároveň se těšit z vlastního úspěchu. Stačí začít s jednoduchými projekty a postupně se pustit do náročnějších výzev. Ať už se jedná o novou sukni, pohodlné tričko nebo originální kousky pro vaše děti, šití vás může nejen obohatit, ale i přinést radost do každodenního života. Máte-li zájem začít šít, nechte se inspirovat a ponořte se do tohoto fascinujícího světa, kde jsou vaše možnosti neomezené, snad jen vaší představivostí. Přidat komentář Zdroj náhledové foto a 3. foto: pixabay.com Zdroj 2. foto: snovelatky.cz V posledních letech se stále více žen rozhoduje vrátit k tradičnímu řemeslu – šití oblečení. Tento trend, který možná v některých domácnostech vyvolává vzpomínky na dětství, se dnes vrací s novým nádechem. Proč se tolik žen, které už dávno zapomněly na šicí stroj, rozhoduje opět roztočit jeho kola? Důvodů je hned několik, od touhy podpořit udržitelnost, přes originalitu, až po praktické výhody šití oblečení pro celou rodinu. Pokud se i vy chcete pustit do tohoto kreativního dobrodružství, čtěte dál, jak začít a proč to má smysl. Článek obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-09-25 16:00:40

Nové Huawei Watch GT 6 Pro: 6 důvodů, proč jsou ideální volbou pro aktivní životní styl

Mají pod kontrolou celou řadu zdravotních údajů i fyzickou aktivitu a jejich baterie vydrží fungovat celé dny bez nutnosti nabíjení. Hodinky jsou navíc připravené na provoz i v náročnějších podmínkách, a to díky jejich odolné konstrukci a špičkovému GPS systému, který vás nenechá ve štychu ani mimo signál. Řeč je o novince Huawei Watch GT 6 Pro, která potěší jak nadšené sportovce, tak ty, kteří hledají chytrého parťáka ke každodenním činnostem. Přečtěte si celý článek Nové Huawei Watch GT 6 Pro: 6 důvodů, proč jsou ideální volbou pro aktivní životní styl

Čas načtení: 2026-01-11 09:00:00

Izolované Česko je opravdový cvokhaus

Kreténská ultrapravicová tlupa v Česku se snaží šířit blud o tom, že oběť násilí ICE jednala proti zákonu, upozorňuje Bob Kartous. K tomu dodává Jan Čulík: Vlny absolutních ultrapravicových nesmyslů, šířících se česky na sociálních sítích, jsou zcela nezvladatelné. Jak poznamenává Albín Sybera, Česko je absolutní cvokhaus.Zdenek Hel zveřenil toto:  Julia Heller: „Jako bývalá policistka chci jednu věc jasně zdůraznit: agenti ICE NEJSOU policisté, zástupci šerifa ani státní policisté. Nejsou místní ani státními orgány činnými v trestním řízení. Nejsou federálními orgány pro vymáhání trestního práva. Mají NESMÍRNĚ omezený rozsah pravomocí a tento rozsah spočívá v zadržování a zatýkání – na základě pravděpodobného důvodu a/nebo PODEPSANÉHO ZATÝKACÍHO ROZKAZU – osob vyšetřovaných a podezřelých z nelegálního pobytu v USA.„Nemohou jen tak kohokoli zastavit kvůli dopravnímu přestupku nebo proto, že se jeho auto nachází na místě, kde ho nechtějí. Nemají ŽÁDNOU pravomoc zastavovat lidi z JAKÉHOKOLI jiného důvodu než imigračního vymáhání práva – a i to vyžaduje pravděpodobný důvod, například známé vozidlo osoby, kterou dlouhodobě sledují, nebo soudní příkaz. Ve velmi vzácných případech mají zákonnou pravomoc někoho zastavit, pokud dotyčný ohrožuje životy ostatních, ale v tomto případě se nic takového nedělo. Nemají výcvik ani pravomoc zastavovat kohokoli jiného. Nemohou zatýkat osoby s legálním pobytem. Nemohou zadržovat osoby s legálním pobytem bez pravděpodobného důvodu se domnívat, že pobývají v zemi nelegálně. Nemají NULOVOU pravomoc pokoušet se násilně vniknout do vozidla – zvlášť bez toho, aby se identifikovali, bez soudního příkazu, bez naléhavých okolností, jako je přímé ohrožení života – v situaci, kdy se někdo prostě snaží odjet po ulici bez jakéhokoli pravděpodobného důvodu souvisejícího s IMIGRAČNÍM VYMÁHÁNÍM PRÁVA.

Čas načtení: 2026-01-24 12:00:16

Huawei FreeClip 2: TOP5 důvodů, kvůli kterým má smysl nad nimi přemýšlet

FreeClip 2 mají menší tělo, nižší hmotnost, ale přesto lepší zvuk a delší výdrž než předchůdce Doporučená cena je bez koruny 5 tisíc, nyní ale můžete při nákupu 500 Kč ušetřit Zákazník může vybírat z celkem čtyřech barevných variant Tento týden se na našem trhu začala prodávat očekávaná druhá generace otevřených sluchátek Huawei FreeClip 2 (recenze). Letošní novinka přichází s menším tělem i kompaktnější krabičkou, delší výdrží a zvukem, který reálně boří mýty o tom, že otevřená konstrukce neumí basovat. Po měsíčním testování jsme pro vás vybrali pět klíčových vlastností, díky kterým se jedná o aktuálně nejlepší otevřená sluchátka na trhu. Přečtěte si celý článek Huawei FreeClip 2: TOP5 důvodů, kvůli kterým má smysl nad nimi přemýšlet

Čas načtení: 2024-01-26 17:04:08

5 důvodů, proč dnes přemýšlet o hypotéce

Vlastní bydlení je pro spoustu z nás lákavá představa. Málokdo si ale může dovolit celou částku za byt nebo dům zaplatit ze své kapsy. Většina se proto obrací na banku z žádostí o hypotéku. V loňském roce na to sice nebyla úplně nejvhodnější doba, ale to se konečně mění. Podívejte se na 5 důvodů, proč […] The post 5 důvodů, proč dnes přemýšlet o hypotéce appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-10-23 14:12:45

Jak soudili soudkyni, která se chlubila, že odklízí lidský odpad

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil 22. října zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné. Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v roce 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný. Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice.  Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status, než mají řadoví občané. Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců. Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce. Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti. Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený. Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti. Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež byly jejímu senátu prokázány v poslední době. Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného navrhovatele, které mohl pojednat jako nabídku svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu. Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto, že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu. Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě. Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění, a potrestal ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně. Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že soudkyně dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala soudkyně do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkám mezi nimi a soudkyní, pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili. Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

Čas načtení: 2019-10-01 06:15:24

Útok dronů přiložil další polínko k nebezpečné eskalaci na Blízkém a Středním východě

Útok na saúdská ropná zařízení, především na rafinérii v Abkajku vyvolal celosvětový šok. Není divu, Saúdská Arábie patří k hlavním světovým producentům, je to klíčová země ropného kartelu OPEC. Abkajk, jak napsal například specializovaný server Oilprice, patří k „ropnému světovému bohatství“. A disrupce vyvolaná útoky dronů byla ještě větší než invaze Iráku do Kuvajtu. Abkajk je doslova srdce saúdského ropného systému. Saúdská Arábie tak utrpěla největší úder na svou infrastrukturu ve své historii.  Jenže saúdské království je také země, která patří k největším zbrojařům na světě – ale vůči dronům očividně nebyla schopná reagovat. K útokům se přihlásili jemenští Húsiové, i když USA si byly ihned jisté, že za nimi stojí Írán, který pro ně plní roli „arcilotra.“  Abkajk je do určité míry analogií jiného „úzkého místa“ pro ropný byznys, Hormuzského průlivu. Uzavření Hormuzu je noční můra, protože pro dopravu ropy je to nejdůležitější místo na světě. Jenže v tomto případě by se i hodně odhodlaným skupinám těžko podařilo průliv „zavřít“, už jen vzhledem k masivní americké vojenské přítomnosti na Arabském poloostrovu. Abkajk je něco jiného, a útok drony tuto slabou stránku jasně odhalil.  Cena ropy šla nahoru, dramatičtější reakce následovala poté, co se objevily zprávy, že Saúdové nebudou schopni rychle zařízení dostat do provozu. Jenže jen pár dnů poté Saúdové uvedli, že obnovení dodávek bude rychlé – a cena ropy začala padat.  Možná bychom mohli celou tuto událost vnímat jen jako malou epizodu, která na chvilku vychýlila cenu ropy. Jenže tato „malá epizoda“ může mít dalekosáhlé konsekvence, nemluvě o tom, že nám také ledacos prozrazuje o rizicích na současném ropném trhu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Útok drony neukázal jen sílu asymetrické války, ale také důležitost aktérů velikosti Saúdské Arábie. Většina ropných analytiků si dokázala rychle spočítat, že výpadek ve výši 5,7 milionů za barel nedokáže vykompenzovat nikdo. Jistě, jsou tu ropné strategické zásoby, které by v případě delšího narušení byly jistě využity. Ale pokud by se i z nějakého jiného důvodu, třeba (nedejbože) z důvodu válečného konfliktu, snížila těžba země důležitosti Saúdské Arábie (nebo Ruska, nebo USA), nemáme nikoho, kdo je schopen dlouhodobě „zaskočit.“ Jediná země, která by mohla v takovém případě intenzivněji přispět k vyrovnání deficitu, je Írán toho času opět pod americkými sankcemi.  Ve středu 18. září, kdy Saúdové oznámili rychlé opravy ropných zařízení a s tím i navýšení dodávek ropy v řádů několika dnů, musel ovšem princ Abdulazíz také přiznat, že „neví, kdo stojí za útokem na firmu Saudi Aramco.“ Obvinění Íránu přišla okamžitě po útocích, i když Rusko i Čína nabádaly k rozvážnosti.  Útok drony na saúdská ropná zařízení tak může mít dlouhodobé dopady, které půjdu daleko za rámec toho, že cena ropy Brent povyskočí nad 70 dolarů za barel. Ekonomy samozřejmě zajímá, jak se tento incident, který pověsti a zabezpečení Saudi Aramco zrovna neprospívá, projeví na ceně Saudi Aramco, vzhledem k tomu, že (už dlouho) trvá plán korunního prince Salmána dostat část Saudi Aramco na burzu. Je patrné, že království počítá s velkými příjmy, které mají být údajně využity na modernizace ropné ekonomiky království. Korunní klenot království, ve všech ohledech výjimečná firma Saudi Aramco, si tak na svůj vstup na burzu zřejmě bude muset dále počkat.  Klíčové jsou následující otázky: zda bude nadále fungovat OPEC (resp. formát OPEC +), a jak budou reagovat USA a Saúdové na tyto útoky, resp. jakou formu případné reakce zvolí Írán.  Zatímco princ Abdulazíz, který je nově odpovědný za ropný průmysl, se jasně nevyjádřil, americký prezident už požadoval „podstatně tvrdší ekonomické sankce na Írán.“ Jeden z dopadů dronového incidentu se tak zdá být odložení možného zlepšení vztahů mezi USA a Íránem. Přitom odchod bezpečnostního poradce Boltona, jestřába nad jestřáby, šanci na zlepšení vztahů nabídlo.  Írán odmítá jakýkoliv podíl na útocích a ministr zahraničí Íránu, Zaríf, uvedl, že Trump se dopouští ekonomického terorismu. Sankce na Írán jsou již nyní dosti rozsáhlé a pro Írán velice bolestivé, takže jejich „podstatně tvrdší“ podoba se poměrně těžko hledá. USA se těžko povede, aby Čínu, se kterou vedou obchodní válku, „přesvědčily“, aby přestala s Íránem čile obchodovat.  Ze Saúdské Arábie zaznívá ovšem uspokojivé mručení nad tím, jak se USA postavily za království a jsou ochotny postavit se Íránskému režimu „bezprecedentním způsobem.“ Saúdové zdůrazňují, že Húsiové poslouchají Írán (válka v Jemenu je tím pádem vnímána jako válka „v zastoupení“, mezi Saúdy a Íránci) a že pravou odpovědnost za útoky je potřeba hledat u Íránských revolučních gard. Není zcela jasné, že útok tohoto typu je v silách a technických možnostech Húsiů. Pokud by za nimi skutečně stal Írán, pak lze jen konstatovat, že v něm dochází ke ztrátě pudu sebezáchovy.  Saúdská neschopnost ukončit válku v Jemenu, která způsobila neuvěřitelnou humanitární katastrofu (o které se ovšem na Západě mlčí), ukazuje nejen další z chybných rozhodnutí korunního prince bin Salmána, ale také to, jak moc by se Saúdům hodilo, aby došlo k „válce v zastoupení“ na druhou. Za saúdské zájmy, mezi něž patří vedení islámského světa, by se měly bít Spojené státy.  Navýšení napětí v této surovinově klíčové oblasti by bezesporu vedlo k růstu cen ropy. Současné ceny jsou nejen pro Saúdy příliš nízké a aranžmá OPEC + (i ve spolupráci s Ruskem) není schopné cenu zvýšit, ledaže by se dohodlo ještě větší snížení těžby než nyní. Rusko je sice schopno pragmaticky spolupracovat se Saúdskou Arábií na stabilizaci ropného trhu, zároveň ovšem patří mezi spojence Íránu. Přetrvání existence kartelu v rozšířeném formátu je rozhodně v jeho zájmu a není vyloučeno, že by se i z těchto důvodů mohlo pokusit o roli „zprostředkovatele.“ Rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem má hluboké kořeny – kulturní, resp. náboženské, ekonomické i geopolitické.  OPEC byl v minulosti schopen fungovat i v období konfliktů mezi členy. Jmenování člena královské rodiny prince Abdulazíze místo zkušeného Chalída al Falíha (který nebyl nakloněn částečné privatizaci Saudi Aramco) ovšem může představovat pro OPEC další kritický faktor.  USA se, jako již poněkolikáté, samy dostaly do pasti. Svou jasnou podporou Saúdské Arábie a odstoupením od Íránské jaderné dohody se vmanévrovaly do pozice „ochránců Saúdů“, takže nemohou hrát zprostředkovací roli (jako by mohlo hrát Rusko). Prezident Trump si, jak ukázal odchod Boltona, válku s Íránem nepřeje. Jeho opatrné kroky směrem k možnému jednání s Rúháním před tím, než došlo k útokům na saúdská ropná zařízení, to deklarují jasně. Válka s Íránem by byla katastrofou, což se Trumpovi nehodí, a už vůbec ne před volbami.  Nejen silácká Trumpova prohlášení, ale i jeho chybné kroky (jako právě odstoupení od jaderné dohody a politika „maximálního tlaku na Írán) se ukazují být vysoce kontraproduktivní a nebezpečná. Ještě stále je čas na diplomacii, i když dronový útok přiložil další polínko k nebezpečné eskalaci na Blízkém a Středním východě.  {/mprestriction}  Autorka je ekonomka.

Čas načtení: 2019-09-11 04:40:02

Všechnu moc imaginaci!

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo.    Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace? Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější. A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.   Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací... Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči. Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.   Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval. Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku? S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného. Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.   Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze...  Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak. Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!   U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost.  Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.   A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek? Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.   Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill... Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí. Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem. Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.   Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění?  Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních. Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.   A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii? Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace. Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život. {/mprestriction}  Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-03-11 15:00:14

Do Apple TV+ se zřejmě chystají reklamy!

Reklamy jsou něčím, co firmy coby zdroj příjmů a propagace z pochopitelných důvodů milují, u uživatelů se ale – opět z pochopitelných důvodů – zas tak velké popularitě netěší. Absence reklam je také jedním z důvodů, proč si lidé často platí nejrůznější streamovací a jiné služby,  TV+ nevyjímaje. Nejnovější personální změny v cupertinské společnosti ale vypadají jako předzvěst toho, že se možná i v  TV+ objeví reklamy. Společnost Apple najala reklamního manažera ze společnosti […]

Čas načtení: 2024-04-09 11:29:08

Přírodní oleje jako alternativa opalovacích krémů: Poskytnou nám bezpečnou ochranu před sluncem?

Preferujete čistou přírodní kosmetiku před konvenčními přípravky z drogerie? Potom jste minimálně před cestou na dovolenou jistě hledali také vhodný opalovací krém vyrobený bez zbytečné syntetiky, parabenů a jiných nežádoucích látek. A při tom pátrání  jste narazili na rostlinné oleje: olivový, kokosový, malinový, karotkový…, všechny slibují šetrnou ochranu před UVA paprsky. Mohou však fungovat jako plnohodnotná náhradou opalovacích přípravků? Chraňte si kůži před sluncem, ale chytře   Ochrana naší kůže před UV paprsky je důležitá. Že naše kožní buňky může slunce nevratně poškodit, je už všeobecně známo. Klasické opalovací přípravky (mléka, krémy a oleje), které koupíme v drogerii, jsou však převážně vyrobeny z ropných derivátů, obsahují různé chemické konzervanty, barviva a toxické látky, které na sebe prostě mazat nechceme. Navíc nám ucpávají póry a pokožka tak nemůže volně dýchat. Navíc je zde otevřena otázka, zda při používání takových opalovacích krémů paradoxně nepřispíváme tvorbě rakoviny kůže, místo abychom jejímu vzniku bránili – přece jen, veškeré chemikálie v krému obsažené (parabeny, ftaláty, oxybenzon, triclosan a další) pronikají okamžitě do hlubších vrstev kůže a do krevního oběhu.  Je tedy zcela pochopitelné, že pro sebe a pro své děti hledáme lepší, přírodnější alternativy opalovací kosmetiky. V poslední době se na internetu vyrojilo množství rozporuplných informací o tom, že místo klasických opalovacích krémů můžete bez obav použít přírodní oleje, které mají samy o sobě působit jako přirozený UV filtr. Narazíte dokonce na mnoho návodů na domácí výrobu vlastních opalovacích přípravků z běžně dostupných surovin. Mohou ale přírodní oleje skutečně plně nahradit konvenční opalovací krémy a poskytnout nám dostatečnou ochranu před UVA i UVB paprsky? Co když si v dobré víře, že svému tělu poskytujeme tu nejlepší přírodní péči, můžeme spíše ublížit? Protože vědecký výzkum týkající se účinnosti ochrany těchto olejů před slunečním zářením je pořád ještě na začátku a neexistují z něj věrohodné závěry. MRKVOVÝ OLEJ NA OPALOVÁNÍ 129 Kč MALINOVÝ OLEJ 459 Kč KOKOSOVÝ OLEJ 131Kč Jak je to vůbec s ochranným filtrem u přípravků na opalování?   Aby se zabránilo pronikání UV paprsků do kůže, používají se v opalovacích přípravcích ochranné filtry, které mají záření pohlcovat nebo odrážet. Tyto filtry mohou být chemické (syntetické) nebo minerální (fyzikální). Stupeň ochrany pak udává tzv. SPF (sun protection faktor) uvedený na obalu krému. Např. krém se SPF 15 blokuje asi 93 % UV záření, kdežto krém se SPF 50 téměř 98 % paprsků. Rozdíl v procentu ochrany je u jednotlivých hodnot SPF na první pohled nepatrný, přesto zejména u citlivých jedinců a malých dětí může i tento malý rozdíl hrát při pobytu na slunci důležitou roli. Přečtěte si také  Proč nám UVA a UVB záření škodí a jak se proti němu chránit. Rozdíl mezi syntetickým a minerálním filtrem   Základní rozdíl je ten, že látky obsažené v syntetickém filtru se vstřebávají do kůže a tam neutralizují sluneční paprsky. Minerální filtry naopak tvoří bariéru přímo na kůži, slunce tak filtrem vůbec nepronikne, ale paprsky se od bariéry odrazí. Syntetické filtry jsou obsaženy ve většině konvenčních opalovacích krémů a jejich problém je hlavně to, že obsahují některé chemické látky, které mohou být zdraví škodlivé a způsobovat alergie. Na které látky si dát pozor? Jedná se zejména o hormonální disruptor oxybenzon, benzofenon a další látky, jehož rozkladem se uvolňují volné radikály a může tak být pro náš organismus karcinogenní. Minerální filtry jsou pro naše zdraví potenciálně neškodné a to díky tomu, že se nevstřebávají do kůže. Díky tomu u nich nehrozí ani riziko alergických reakcí. Hlavní složkou minerálních filtrů bývá většinou oxid titaničitý a oxid zinečnatý. Nevýhodou opalovacích přípravků s minerálními filtry je fakt, že na kůži zanechávají bílý potah, film, který se ne každému může líbit. Hlavně pak každý pozná, že jste se právě namazali.:-). Naštěstí s neustálým vývojem technologií je už i tato otázka „bílého efektu“ u některých přípravků vyřešena. Pokud budete kupovat krém s vysokým ochranným SPF (nad 30) vhodný pro děti a citlivou pokožku, bude pravděpodobně obsahovat právě minerální filtry, které poskytují vysoký stupeň ochrany. Velký výběr přípravků na opalování od kvalitních kosmetických značek najdete například na webu Prozdravi.cz. A jak je to tedy s těmi přírodními oleji?   O užití přírodních olejů při opalování se na internetu vedou docela vášnivé diskuze. Například takový kokosový olej je doporučován jako všelék snad na všechno. Užívat vnitřně, natírat zvnějšku. Olivový olej zase zaručí krásné hnědé opálení. Musím přiznat, že i já jsem mánii kolem opalování se s rostlinnými oleji na chvíli podlehla. Jedno léto jsem se tak poctivě mazala olivovým olejem před opalováním a tím kokosovým zase po opalování. Opálení jsem si vytvořila opravdu pěkné a pokožka byla po použití olejů krásně hladká a vláčná. Ale co to UV záření? Byla kůže dostatečně chráněna, nebo jsem se vystavila takové dávce UV paprsků, že jsem si nevědomky zlikvidovala elasticitu pokožky a do budoucna tak zadělala na mraky nových vrásek, ne-li na něco horšího? Problém s užitím olejů na opalování je hlavně ten, že skutečně zatím neexistuje odborná studie, která by potvrdila, že zvláště některé propagované typy olejů mají tak vysoký SPF, jak se z prodejních důvodů uvádí. Jen těžko se hledají relevantní výstupy, které nám dají jasné informace. Je tedy dosud sporné, zda vás oleje skutečně ochrání před paprsky UVA i UVB. Oleje údajně totiž vůbec neochrání před UVA, jen před UVB, a ani to není 100% jisté. Nejpopulárnější oleje a jejich udávané SPF faktory Olej z malinových semen – udávaný SPF 28–50 – malinový olej vyniká vysokým obsahem vitaminu E, proto je skvělý pro regeneraci pokožky. Dle dostupných informací má chránit pleť před UVA i UVB paprsky. Olej z mrkvových semen – udávaný SPF 38–40 – mrkvový olej je oblíbený podobně jako malinový. Má antiseptické účinky. Olej z pšeničných klíčků – uváděný SPF 20 – obsahuje hodně vitaminů skupiny B, vitamin E a K. Chrání tak před volnými radikály. Mandlový olej – udávaný SPF 6 Olej z konopných semen – udávaný SPF 6 Sezamový olej – udávaný SPF 4 Kokosový olej – udávaný SPF je 2–8 – je univerzálně použitelný, vyživuje, hydratuje a zvláčňuje pokožku a příjemně voní. Dále se můžete setkat také s méně známými oleji, jako jsou nimbový, karanjový a olej tamanu. Některé oleje naopak není vhodné na sluníčku používat vůbec. Je to z důvodu možné fotosenzibilní reakce. Při opalování se tedy vyhněte třezalkovému oleji, opatrní buďte také u olejů z citrusových plodů jako jsou pomerančový nebo citronový esenciální olej, které jsou citlivé na světlo. Nespornou výhodou všech olejů je ze strany péče o pokožku fakt, že se rychle vstřebávají do kůže. Chrání tak pokožku před nadměrným odpařování vlhkosti a zabraňují tak jejímu vysušení. Spousta z nich má antioxidační účinky a pohlcují volné radikály, které se na pokožce při opalování tvoří. Z hlediska použitelnosti oleje jako UV filtru je ale naopak toto rychlé vstřebávání do kůže nežádoucí. Co říkají dostupné studie? Jak jsem už naznačila, věrohodných studií není mnoho a není snadné je nalézt. Přece jen je výzkum využití rostlinných látek v olejích pro ochranu před UV zářením stále na začátku. Přesto několik málo oficiálních výstupů již existuje. Na internetu spíše narazíte na různě nepodložené a stále dokola opakované informace uváděné v lifestylových článcích a blozích o tom, jak jsou rostlinné oleje na opalování skvělé. Faktem je že kokosový olej absorbuje až 20 % UV záření a sezamový zablokuje dokonce 30 % škodlivých paprsků. To zní na první pohled hodně dobře, že? Ale ve skutečnosti to není zas tak skvělé číslo. Tyhle totiž rozhodně nesmíme porovnávat s ochranným faktorem SPF. Proč? Ukážeme si to na příkladu: Např. klasický opalovací přípravek s oficiálním SPF 10 propustí jen jednu desetinu UV paprsků, takže na rozdíl od olejů zadrží až 90 % UV záření. Krém se SPF 15 zablokuje 93 % paprsků a SPF 30 až kolem 97 %. Pokud tedy olej blokuje cca 30 % paprsků, zdá se to sice na první pohled dost, ale v přepočtu to odpovídá výši SPF menšímu než 2 %. Takové číslo se snad ani nedá považovat za ochranný faktor. Jaké hodnoty SPF mají oleje ve skutečnosti? Existují dvě dostupné studie, ve kterých se uvádí skutečně naměřené hodnoty ochranného faktoru vybraných olejů. Jedna z nich (indická studie) uvádí, kolik UVB záření jsou schopny jednotlivé rostlinné oleje pohltit. UVA záření, zodpovědné za vznik rakoviny kůže, se zde nezohledňovalo. Testován byl kokosový olej, neemový olej, sezamový olej, ricínový olej, arašídový olej, olej z tresčích jater, hořčičný olej a kuřecí olej, získaný vařením kuřecích kostí při 140 °C. Vyšlo najevo, že kokosový olej, arašídový olej, olej z tresčích jater a hořčičných olej propustí téměř 100 % paprsků, tím pádem neposkytují žádnou ochranu. Ricinový olej propustil 75 % záření, neemový olej 65 %. Žádný z těchto olejů tedy nedosahuje vyššího SPF než 2 %. Kupodivu jen kuřecí olej absorboval celých 75 % záření, takže dosáhl na hodnotu SPF 4, ale i to je pořád málo. Navíc kdo z nás by chtěl při opalování vonět jako kuře, že? Ve druhé studii, rovněž indické, se zkoumal účinek olejů „in vitro“. Tedy ne na kůži člověka, ale jako experiment, kolik UVB záření mohou absorbovat různé těkavé a netěkavé oleje a jakému SPF hodnoty odpovídají. I tyto výsledky jsou docela střízlivé, ačkoli o něco příznivější, než ve ve studii první. Ani zde nebylo zohledněno UVA záření. Typ oleje Naměřený SPF Olivový olej 7,5 Kokosový olej 7 Ricinový olej 5,7 Mandlový olej 4,6 Hořčičný olej 2 Sezamový olej 1,7 Levandulový olej 5,6 Pomerančový olej 3,9 Eukalyptový olej 2,6   Autoři studie také upozorňují na to, že SPF opalovacích prostředků ovlivňují i další přísady, jako jsou různé emulgátory a aromata, která mohou SPF zvýšit nebo snížit. Důležité bylo také zjištění, že žádný z olejů neposkytnul ochranu proti UVA záření. Ačkoli to je dle posledních výzkumů snad ještě nebezpečnější než UVB. Proč jsou paprsky UVA tak nebezpečné? UVA záření totiž na rozdíl od UVB proniká totiž hluboko do kůže, vytváří zde volné radikály, oslabuje imunitní systém, může změnit DNA buněk kůže a nastartovat rakovinotvorný proces. Taktéž  urychluje stárnutí pokožky. Co populární mrkvový olej? Mrkvový olej je zmíněn v jedné studii uvedené v r. 2009 ve farmakologickém magazínu. Tento olej hlásá, že má vysoký ochranný faktor 38–40. Pokud si ale studii přečteme pozorně, zjistíte, že u mrkvového oleje se vůbec nezkoumalo, jak vysoké SPF má. Nezkoumal se totiž olej samotný, nýbrž se testoval jen jeden anonymní opalovací krém, který byl volně dostupný ke koupi v indických obchodech. A kromě karotenu (o oleji nemůže být řeč) obsahoval také další přísady. Malinový olej prošel, ale nebyl testován na lidech Jak je to s malinovým olejem, respektive oleje z malinových semínek, zjišťoval Kanadský zemědělský výzkumný ústav. Studie byla publikována v časopise Food Chemistry v r. 2000. Zkoumaly se vlastnosti oleje z malinových semen. Důvodem pro studii byl prostý fakt, že při výrobě malinové šťávy zůstávají semena jako zbytkový odpad. Studie měla za úkol zjistit, zda se dá tento „odpadní produkt“ nějak dále vhodně využít. Zjistilo se, že olej z malinových semen může absorbovat UVA i UVB záření v podobném rozsahu, jako to dokáže oxid titaničitý, který má SPF mezi 28 až 50 pro UVB a 6,75 až 7,5 pro UVA záření. (Oxid titaničitý je jednou z hlavních součástí opalovacích přípravků s minerálními filtry viz syntetické versus minerální filtry výše). Jaký je tedy výsledek? Dle slov autora studie by olej z malinových semen, pokud bude vysoce koncentrovaný, použit na ochranu před UVA i UVB zářením. Bohužel v době studie (před 19 lety) zatím tento olej nebyl testován na lidech. A aby mohl být malinový olej schválen jako kosmetická surovina pro ochranu před sluncem, musel by se nejprve důkladně otestovat na určitém vzorku lidí s různými typy pleti. Což se doposud nestalo. Z toho důvodu se SPF malinového oleje jako ochranného faktoru nikde neuvádí. Co z toho plyne pro nás, obyčejné smrtelníky? Pokud hledáte opalovací kosmetiku, která vás 100 % ochrání před UVA i UVB paprsky, vybírejte ze standardně schválených opalovacích krémů. Naštěstí už i mezi přípravky na opalování se nemusíme spoléhat jen na „chemické“ opalovací krémy, ale dá se vybrat takový, který obsahuje množství přírodních látek a nula parabenů. Určitě při ochraně před sluncem nevsázejte jen na olej. A pokud už nějaký, zkuste malinový, který je sice dražší, ale dle studií má solidní ochranný faktor na oba typy záření.  Na druhou stranu, správně a pravidelně aplikovaný olej před i po opalování vám může zajistit do bronzova opálenou a zdravě vypadající pokožku. Možná je tedy řešení opět někde uprostřed. Pro vysokou ochranu si vyberte opalovací mléko, krém či olej se zdravotně nezávadným minerálním filtrem s obsahem oxidu titaničitého a pro docílení pěkné barvičky při opálení si můžete čas od času dopřát kvalitní přírodní olej. A jaké zkušenosti máte s přírodními oleji při opalování vy? Dáváte jim přednost před klasickými opalováky nebo raději zůstáváte u ověřených produktů ověřené značky? VYBRAT OPALOVACÍ KOSMETIKU Zdroj článku zde.

Čas načtení: 2024-05-29 07:00:43

Huawei Watch Fit 3: 6 důvodů, proč jsou tyto chytré hodinky must-have

Huawei opět překonává očekávání s novými Watch Fit 3. Tyto chytré hodinky kombinují moderní design s pokročilými funkcemi, které uspokojí jak milovníky módy, tak fitness nadšence. Proč by měly být právě vaše? Podívejte se na 6 hlavních důvodů, proč jsou Huawei Watch Fit 3 tím nejlepším přírůstkem do vaší výbavy. Přečtěte si celý článek Huawei Watch Fit 3: 6 důvodů, proč jsou tyto chytré hodinky must-have