Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-11-06 00:00:00

Budoucnost letectví vzniká v Brně, Honeywell představil vodíkový pohon

Dekarbonizace se v budoucnosti dotkne i letectví a předpokládá se, že vodík v něm bude hrát zásadní roli. Samozřejmě se nebude spalovat, ale v palivovém článku vytvářet elektřinu, kterou budou poháněny elektromotory. Jeden takový škálovatelný systém vzniká v brněnských laboratořích společnosti Honeywell.

Čas načtení: 2026-05-12 17:59:00

Projekt OFELIA a dekarbonizace letectví

Dekarbonizace letectví patří mezi největší výzvy dnešní doby. Právě na ni reaguje projekt OFELIA. Jeho hlavním cílem je otestovat revoluční koncept motoru s otevřeným ventilátorem (OpenFan), který je v souladu se strategií Clean Aviation (SRIA). Cílovým stavem je snížení emisí až o 20 % u letadel krátkého a středního doletu - tedy tam, kde je prostor pro největší celkový dopad.

Čas načtení: 2024-07-23 09:30:00

Další teplárna skupiny Veolia skončila se spalováním uhlí. Ve Frýdku-Místku přešli na biomasu a plyn

Ve frýdeckomístecké teplárně, která patří společnosti Veolia Energie ČR, je spalování uhlí minulostí. Od června vyrábí teplo pro domácnosti a další odběratele z biomasy a zemního plynu. Tímto krokem se završil proces ekologizace teplárny zahájený v roce 2021.

Čas načtení: 2024-08-05 09:30:00

Jste na správné cestě k nulovým emisím, potvrdily skupině Veolia dvě ratingové agentury

Veolia se stala první světovou společností, která získala dvojí ověření svého klimatického závazku od dvou předních ratingových agentur. Po dřívějším hodnocení od Moody’s ocenila plány Veolie také agentura SBTi. Ta označila plány Veolie za nejambicióznější ve srovnání s dalšími společnostmi, které sleduje.

Čas načtení: 2019-09-25 16:38:29

Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu

Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-11-26 16:30:59

Podcast | Vizi: Rychlejší dekarbonizace by Česku přinesla 400 miliard

Odmítání dekarbonizace se ekonomicky nevyplatí, ČR by to izolovalo. Doufám v pragmatismus nové vlády, říká v nové epizodě podcastu Evropa zblízka Štěpán Vizi, expert z Centra pro dopravu a energetiku. The post Podcast | Vizi: Rychlejší dekarbonizace by Česku přinesla 400 miliard appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2024-02-19 16:20:00

Na ministerstvu životního prostředí vzniká nový odbor dekarbonizace ekonomiky

Na ministerstvu životního prostředí v dohledné době vznikne odbor strategie dekarbonizace ekonomiky, respektive oddělení dekarbonizace průmyslu, energetiky, budov a dopravy. Odbor bude spadat pod sekci ochrany klimatu řízenou Petrem Holubem. Holub to oznámil na sociálních sítích.

Čas načtení: 2024-02-22 01:02:00

MŽP: Investice do dekarbonizace do roku 2030 vyjdou v Česku na 3,5 bilionu korun

Investice do dekarbonizace, tedy snižování uhlíkové stopy tuzemského průmyslu, vyjdou do roku 2030 přibližně na 3,5 bilionu korun. Většinu peněz by měli zajistit soukromí investoři, stát proto musí pro ně rychle zajistit stabilní investiční prostředí. Na odborné debatě o vývoji energetiky v ČR to uvedl vrchní ředitel sekce ochrany klimatu ministerstva životního prostředí (MŽP) Petr Holub. Spolu s dalšími experty se shodl na tom, že dekarbonizace je nevratný proces, který nezastaví ani případné politické změny.

Čas načtení: 2024-02-22 15:34:00

MŽP: Investice do dekarbonizace do roku 2030 vyjdou v Česku na 3,5 bilionu Kč

Praha 21. února (ČTK) - Investice do dekarbonizace, tedy snižování uhlíkové stopy tuzemského průmyslu, vyjdou do roku 2030 přibližně na 3,5 bilionu korun. Většinu peněz by měli zajistit soukromí investoři, stát proto musí pro ně rychle zajistit stabilní investiční prostředí. Při dnešní odborné debatě o vývoji energetiky v ČR to uvedl vrchní ředitel sekce ochrany klimatu ministerstva životního prostředí (MŽP) Petr Holub. Spolu s dalšími experty se shodl na tom, že dekarbonizace je nevratný proces, který nezastaví ani případné politické změny.

Čas načtení: 2024-02-24 00:00:00

Prestižní mezinárodní konference Šetrné budovy 2024 se zaměří na dekarbonizaci

Dle Green Dealu má být Evropa do roku 2050 uhlíkově neutrálním kontinentem. Tématem dekarbonizace se bude zabývat 9. ročník mezinárodní konference Šetrné budovy 2024. Akce, kterou pořádá Česká rada pro šetrné budovy (CZGBC), je již tradičně považována za nejprestižnější v oboru šetrného stavebnictví v ČR a proběhne 5. března v pražském hotelu Stages.

Čas načtení: 2024-10-09 13:41:07

Dekarbonizace výroby či zelené technologie. Na konferenci Vyspělé Česko se propojí firmy, stát i vědci

První ročník akce, která řeší energetiku, financování inovací nebo biodiverzity, se uskuteční 7. listopadu v Praze. Článek Dekarbonizace výroby či zelené technologie. Na konferenci Vyspělé Česko se propojí firmy, stát i vědci se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-16 07:00:00

Václav Skoblík: EU chce do roku 2030 ukončit podporu fosilních paliv. Jsme na to připraveni?

Evropská komise svým rozhodnutím ukončit dotace na fosilní paliva do roku 2030 vysílá silný signál trhu i členským státům EU. Tento krok je součástí širší strategie dekarbonizace a přechodu na čisté zdroje energie, jeho realizace vyvolává hodně otázek. Jsme na tento přechod skutečně připraveni? A jaký dopad bude mít na energetický trh, průmysl i koncové spotřebitele? A je tento cíl vůbec reálný? Je dekarbonizace v kontextu aktuální geopolitické situace skutečně priorita Evropy?

Čas načtení: 2025-12-04 12:14:24

Dekarbonizace české ekonomiky 2025

Jak si Česko vede v dekarbonizaci ekonomiky? Jak se mění české zemědělství, jak se daří Česku renovovat budovy a jak se se snižování emisí vypořádává těžký průmysl? Máme v Česku zelené investiční prostředí a vhodné podmínky pro rozvoj obnovitelných zdrojů? The post Dekarbonizace české ekonomiky 2025 appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2024-02-14 13:47:09

Ocelářství v krizi. Jak se bude dekarbonizovat?

Spotřeba oceli v Česku je nejnižší za deset let. Jedna z hlavních firem, Liberty Ostrava, je navíc v krizi kvůli nesplácení dluhů. Před nároky věřitelů je chráněna do března. S ohledem na mírnění změn klimatu je nutná dekarbonizace odvětví, které se na celkových emisích skleníkových plynů podílí 7 %, zatímco na zaměstnanosti méně než 1 %. Jaká je budoucnost... ...

Čas načtení: 2023-11-10 16:23:00

České firmy vytvořily alianci, jejím cílem je zefektivnit dekarbonizaci průmyslu

Praha 9. listopadu (ČTK) - České firmy v energetice, financích, průmyslu, stavebnictví i dalších odvětvích vytvořily společnou platformu. Firmy budou společně prosazovat přechod na klimaticky neutrální technologie a sdílet své znalosti a zkušenosti. Hlavním cílem Aliance pro bezemisní budoucnost (ApBB) je urychlení a usnadnění dekarbonizace, aby české ekonomice a firmám nehrozila ztráta konkurenceschopnosti. Alianci dnes v Praze představili zástupci společností, které jsou jejími hlavními partnery. Patří mezi ně společnost ČEZ, Komerční banka, McKinsey, Moneta Money bank, Onsemi, Orlen Unipetrol, PWC a Wienerberger.

Čas načtení: 2022-01-25 14:59:24

Kdo se směje naposled aneb Friedrich Merz se stal novým předsedou CDU

V politice se ve skutečnosti nikdo „nesměje naposled”, ale někteří politici mají delší expirační dobu než jiní. Jenom je někdy těžké odhadnout, kteří to budou. Bývalá kancléřka Merkelová poslala za dvacet let svého působení v čele CDU na pomyslné smetiště dlouhou řadu potenciálních rivalů (viz starší článek na toto téma). Friedrich Merz byl tím jedním, u kterého se jí to nepodařilo. Dlouho to přitom vypadalo, že je „vyřízenou veličinou” stejně jako ostatní; ale když pozice Merkelové v posledních letech oslabila, začal se Merz vracet z politického záhrobí na scénu tak vytrvale, až se mu to nakonec na třetí pokus podařilo a je tedy novým předsedou strany. CDU je nyní na spolkové úrovni v opozici poté, co na podzim v čele s Arminem Laschetem utržila katastrofální výsledek u voleb. Samotnému Laschetovi tento debakl zničil kariéru. Letos v květnu jsou v „jeho” spolkové zemi (Severní Porýní-Vestfálsko) volby a současné preference nevypadají moc dobře, dokonce by se tam mohla dostat k moci rudo-rudo-zelená koalice jako v Berlíně. CDU tak nejspíš ztratí další důležitou državu. Právě pocit všeobecného ústupu z dříve jistých pozic patrně vedl k tomu, že Merz, zjevně proti-merkelovská figura, zvítězil ve volbách předsedy nad svými konkurenty, a to velmi výrazným rozdílem. Volba přitom vlastně proběhla na dvě etapy. CDU totiž sáhla v prosinci 2021 k dříve neslýchané novince a zorganizovala hlasování všech členů (Mitgliederbefragung). Merz získal hned v prvním kole 62,1 procenta hlasů, takže druhé kolo už se ani nekonalo. Vedení strany ovšem zase nepropadlo přímé demokracii natolik, aby výsledek celostranického hlasování byl závazný. Definitivním potvrzením Merzova předsednictví se tak stala až volba delegátů na sněmu strany 22. ledna. Při ní získal Merz nečekaně vysokých 94,6 procenta hlasů, tudíž mandát má silný. Merzovi asi pomohlo i to, že v předešlé volební kampani „nemydlil Laschetovi schody” a choval se loajálně, takže ani bývalí Laschetovi příznivci s ním neměli problém. Někdy se holt vyplatí nerezignovat na elementární mezilidskou úroveň, i když sociální sítě by nás rády přesvědčily o opaku. Současně s volbou předsedy se obsazovaly i další funkce ve vedení strany. Novým generálním tajemníkem je Mario Czaja z Berlína, známý tím, že se mu na podzim podařilo v Berlíně „vyzobnout” poslanecký mandát ze čtvrti Marzahn-Hellersdorf, který byl předtím třicet let v držení komunistů. (Czaja je Merzův spojenec.) Obměnila se i sestava místopředsedů strany, čtyři z pěti jsou noví lidé – Carsten Linnemann, Karin Prienová, Michael Kretschmer a Andreas Jung. Nejistá je zatím pozice šéfa poslanecké frakce Ralpha Brinkhause. U strany v opozici totiž nemá moc smysl, aby předsedou poslanecké frakce byl někdo jiný než sám předseda strany. Celkově se tedy zdá, že to strana s nějakým tím novým směrováním myslí vážně. “Starých struktur” zůstalo nahoře poměrně málo. Bývalá kancléřka Merkelová mimochodem odmítla pozvání na slavnostní večeři po proběhlé volbě, což se dá vykládat všelijak. No dobrá, v čele CDU je nová sestava včetně předsedy. Co se může dít? Nejsilnější stránkou multimilionáře Merze a jeho týmu je ekonomika čili jejich hlavní naděje spočívá v tom, že současná koalice začne dělat „boty”, po kterých bude německá ekonomika úpět. Vysoké ceny energií by mohly být jedním z takových faktorů; výrobní sektor si nemůže moc velké skoky v cenách energií dovolit. Klimatické programy nové vlády budou nepochybně dost drahé a během následujících let se tedy ukáže, jak velká je reálná chuť voličů provětrat si peněženku. (Data z Německa nemám, ale v USA, kde 59 procenta voličů považuje klimatické změny za důležité či velmi důležité téma, je zároveň průměrná ochota připlatit si za ochranu klimatu kolem 40 dolarů měsíčně. Tedy necelých 900 korun, za což by se žádná ambiciózní dekarbonizace nepořídila, určitě pak ne masivní přechod na elektroauta. Patrně tedy bude muset zase zapracovat tiskárna na peníze, stejně jako u covidových kompenzací…) Slabinou Merze je hlavně to, že po dvaceti letech merkelismu je německá pravice intelektuálně takříkajíc zralá na JIPku, ne-li ještě hůře, a starý thatcherovský model, ke kterému má Merz blízko, odumřel v Německu ještě daleko výrazněji než jinde. Zeitgeist je zkrátka v Německu zelenorudý a nejbližších pár let i zůstane; setrvačnost společnosti je v tomhle směru veliká. Navíc dostane-li se CDU v roce 2025 přece jen k moci, bude muset řešit superpalčivý problém německých důchodů, na kterém se v minulých letech dělaly spíš kosmetické zásahy a který se vzhledem k demografické charakteristice země prostě bezbolestně řešit nedá – a přitom voličské jádro CDU jsou právě důchodci. To bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. Svébytný problém je pro CDU i existence AfD, která asi jen tak nezanikne a bude ubírat potenciálním pravicovým koalicím procenta. Merz není ten typ, který by mohl voliče AfD masivně odlákat, zvláště pak ne v bývalé NDR, kde kmenoví voliči AfD nejsou na nějakého západního multimilionáře létajícího privátním jetem nikterak zvědaví. Jediný scénář, ve kterém si lze představit spolupráci AfD a CDU na vládní úrovni, je asi ten, že by se z AfD odštípla (či byla odštípnuta) skupinka těch nejproblémovějších jedinců a ti by si založili novou stranu, která by převzala roli hlavního fackovacího panáka. Pro dva fackovací panáky totiž na běžné mediální scéně nebývá místo. Podobným způsobem kdysi reorganizoval Švédské demokraty jejich současný předseda Jimmie Åkesson a nakonec to zafungovalo; Moderaterna (švédský ekvivalent CDU) už se od SD přestala distancovat. To je ovšem vývoj na několik let. No, Merzovi za sebe přeju, aby CDU opravdu pootočil někam jinam a začal ji vyvádět ze Sargasového moře beztvarého středu, kde nevane žádný vítr a kde hnijí sto let staré lodi duchů. Nebude to mít ale jednoduché. Současné Německo je duševně naladěno úplně jiným směrem. Klima, Klima über alles, über alles in der Welt!   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-27 19:51:55

Jak se baron Prášil vytáhl z bažiny za vlasy aneb Úvahy o dluzích a inflaci

Milí čtenáři, jestli mě něco trochu deptá na posledních dvou letech veřejné diskuse, tak je to skutečnost, jak moc energie a času věnují jednotliví lidé relativně povrchním tématům typu nošení roušek. Kolem nich kypí vztek a rozhořčení, projevující se všelijakými invektivami na adresu těch druhých, ať už je jimi kdokoliv: ovce, béééé, případně covidioti, Svědci Covidovi atd. Ano, já chápu, že mít tu věc na nose je nepříjemné a že se přitom leckdy projevuje blbé těžkoruké autoritářství státních ouřadů. Káva v pytlíku může posloužit jako odstrašující příklad pro budoucí generace atd. Jenže věnovat pozornost tématu X zároveň znamená zanedbávat témata Y, Z a tak dále, protože člověk má jen omezenou kapacitu řešit více věcí naráz. A myslím si, že tématu toho, co bude například se světovými měnami, docela vážně schází prostor. Přísun peněz zadarmo je návykový Hned ze začátku bych rád promluvil o baronu Prášilovi, jehož jsem si vybral jako maskota dnešního článku. Baron Prášil prý jednou i se svým koněm uvízl v bažině, ale nic se mu nestalo. Vytáhl totiž sám sebe i koně z bažiny ven – za vlastní vlasy. Ano, fyzikálně je to krávovina, což chápali i posluchači v 18. století. Metody barona Prášila mi připomíná program, který nyní provozuje Evropská centrální banka a který se jmenuje PEPP (Nouzový epidemický program nákupů). To je, přátelé, program nákupu různých evropských dluhopisů, mimo jiné těch, které vydávají těžce zadlužené státy jako Itálie a Řecko. V Bruselu totiž svého času realisticky seznali, že tyto těžce zadlužené státy by se bez takové berličky skrze covid neprokulhaly. Pokud vás někdy poslední dobou zaujala třeba informace, že za řecký desetiletý dluhopis získáte zhruba jedno procento úroku, tak to je dáno právě tím, že řecké dluhopisy je ochotna vyluxovat ECB v rámci programu PEPP. Normální soukromý investor by se jich za mizerné jedno procento hrubého zisku nedotkl ani třímetrovou tyčí, neboť jedno procento dost zřetelně neodpovídá skutečné míře rizika u státu, který prodělal závažnou dluhovou krizi před pouhými pár lety. Jen tak pro srovnání – americký desetiletý bond je za zhruba 1,6 procenta, a to přitom Američané provozují něco podobného: Fed kupuje značnou část nově vydaných dluhopisů, ale zdaleka ne všechny. Část se jich stále ještě uplatní i na běžném trhu. PEPP je dočasný program, teoreticky by měl skončit někdy v březnu 2022. Otázka je, jestli náhodou hned po něm nebude následovat něco, co se bude jmenovat jinak (třeba QEQQ, to je jedno), ale bude to fakticky poskytovat stejnou službu. On totiž tenhle přísun likvidity téměř zadarmo je pro její příjemce dost návykový. A těžko si představit, že by si v Bruselu nebo ve Frankfurtu mohli dovolit říci: „Tak, milí Řekové, Španělé, Italové, atd., počínaje prvním dubnem jste zase vystaveni soukromým investorům na milost a nemilost“. To by totiž nejspíš znamenalo zásadní skok v úrokových sazbách, ten by znamenal prudký nárůst nákladů na obsluhu dluhu, a to by třeba veřejné rozpočty nemusely unést. Ejhle, bankrot. Vlastně je velká neznámá i to, zda by ty zadlužené státy od tohoto přísunu peněz šlo odnaučit nějak pozvolna, zrovna teď, kdy kromě obecných strukturálních problémů musejí řešit i otázku, zda bude mít jejich obyvatelstvo v zimě dost peněz na topení a svícení. (Neuvažuji o tom sám: článek 1, článek 2, článek 3. Ale opravdu mi přijde, že se tomu věnuje málo pozornosti.) Příliš mnoho negativních vlivů Osobně si myslím, že nás čekají „zajímavé“ roky s ujetou inflací, protože se nám tu sešlo několik vlivů, které covid ještě umocnil a svázal dohromady. Které vlivy mám na mysli? Těžce zadlužené státy jako Itálie či Francie si nemohou dovolit platit žádný výrazně kladný úrok. To břemeno současného zadlužení je u nich natolik velké, že kdyby měly platit, dejme tomu, pět procent, zruinovalo by je to. To ale zároveň znamená, že se úroková sazba musí udržovat velmi nízko a že jejich dluhopisy musí někdo „luxovat“ v programech podobných PEPP, protože soukromí investoři budou váhat, než si něco takového v potřebném objemu koupí. Povšimněte si, že tento vliv je jedním z těch, kterých se jen tak nezbavíte. Akumulované dluhy některých států jsou tak velké, že i kdyby došlo k zázraku v podobě několikaletého robustního růstu (a na čem by měl být vlastně založen?), zmenšovaly by se vůči HDP jen pozvolna. Demografický vývoj je nepříznivý, a just zrovna na tom jihu kontinentu až kritický. Nejenom, že se tam těch dětí rodí málo, ale vzdělaní mladí Španělé, Italové a Řekové mají mimořádnou motivaci zvednout nejpozději po promoci kotvy a jít pracovat někam do ekonomicky živého prostředí, kde dostanou slušný plat. Tím pádem ale dotyčné státy mohou zapomenout na rozvoj nějakých oborů s vysokou přidanou hodnotou, které vzdělanou pracovní sílu potřebují, a jsou odkázány na (zranitelné) sektory jako turismus. Pingla v trattoria může dělat skoro každý, kdo udrží tác v ruce a je ochoten pravidelně přijít do práce. Programátora nikoliv. A ne, přísunem tisíců Afghánců a Súdánců se tenhle brain drain nahradit nedá; to by už v Řecku měli po problémech, však jsou přímo na hlavní migrační trase. Migranti z rozvojového světa vesměs nemají adekvátní kvalifikaci k tomu, aby mohli dělat nějakou moderní práci. Dokonce i papírově vzdělanější etnika jako Syřané narážejí v praxi na problém, že jejich lokální vysoké školy jsou ve světovém srovnání slabé a tudíž je ta kvalifikace mnohdy neuznatelná. Opravdovou hodnotu na trhu práce má jen diplom ze západní školy, ale jeho majitel zase nebude chtít uváznout někde v Řecku nebo v Andalusii za mizernou mzdu a půjde do toho Londýna. (Zde si můžete pohrát s žebříčkem univerzit podle jednoho ze tří nejrozšířenějších ratingů. Tak například chudší části arabského světa se zdaleka nejlépe daří pobočkám American University v Bejrútu a Káhiře. Ale jejich absolventi, to jsou přesně ti lidi, kteří do svého nového domova doletí letadlem a Řecko přitom uvidí jen z okénka Airbusu, dvanáct kilometrů pod sebou. V táboře Moria jich moc nenajdete.) Další problém, který se nedá nikterak snadno vyřešit; nové Řeky a Italy si nenatisknete. Jedině Španělsko a Portugalsko mají určitý prostor dovážet si kulturně kompatibilní pracovníky z ještě chaotičtějších bývalých kolonií (Latinská Amerika, Angola) a vybírat si je podle kvalifikace. Co se daní týče, o moc více se toho ze západního obyvatelstva už vymáčknout nedá. Aspoň ne z těch běžných zaměstnanců, které je nejsnazší oholit, protože nejsou dobře organizovaní a nemůžou si v parlamentech prolobbovat různé výjimky. Naše zdanění práce i běžných životních nákladů (doprava, energie) je dost vysoké a poměrně značná část obyvatel žije „z ruky do huby“, bez významnějších úspor pro případ krize. Některé životní náklady, třeba bydlení, ujely do extrémních hodnot, tedy nechcete-li bydlet v ghettu nebo těsně vedle něj. (Podívám-li se na rodnou Ostravu, stačí jedna ubytovna tohoto stylu, abyste si stěhování do okruhu 200 metrů od ní pořádně rozmysleli; vůbec mám pocit, že „faktor ghetta“ se v dnešní diskusi o cenách nemovitostí hrubě podceňuje, ale o tom jindy.) Nejpozději od nepokojů žlutých vest jsou si politici vědomi, že co se nových daní zatěžujících běžný život týče, musejí našlapovat velmi opatrně. Jednodušší je omezovat se na „vděčné cíle“ typu Googlu a Facebooku. Ty ale veřejný rozpočet nespasí. Jenže poptávka po službách placených státem neklesá, naopak roste. Infrastruktura potřebuje investice a opravy, a čím víc té infrastruktury máte, tím více byste vlastně ročně měli vydat za její údržbu, aby se nerozpadala. Stárnoucí populace potřebuje více sociálních služeb a lékařské péče. Znalostní ekonomika vyžaduje více peněz utracených za vzdělání. Neziskovky chtějí začleňovat, ideálně jen se skromnými průběžnými výsledky, aby ten úkol nakonec nedejbože úspěšně nedokončily a někdo je pak nezrušil pro nadbytečnost. Různé tradiční organizace zděděné z dřívějších forem ekonomiky (České dráhy, Česká pošta) se nechtějí vzdát své existence, výsad a finanční podpory. No a k tomu nastupují ideové úkoly typu dekarbonizace, které znamenají překopat energetický systém, jenž vznikal pozvolným procesem asi 120 let, za zhruba jednu generaci. Což nebude nijak levné. Připočtete systémové efekty světové ekonomiky „rozkopnuté“ covidem, která zatím ještě ani zdaleka nenašla nové ekvilibrium. Sečtěte, podtrhněte. Co vám vyjde? Takové břemeno můžou v rámci svých finančních možností utáhnout jen nejbohatší státy EU jako Dánsko, a to jenom samy za sebe. Rozhodně to nebudou moci zaplatit za ostatní členy. Inflace už nikoho nestraší Existuje celá myšlenková škola, které se říká moderní monetární teorie, a ta tvrdí, že stát může vytvořit libovolné množství peněz, aniž by zkrachoval. Upřímně, to se mi jeví jako příběh barona Prášila na druhou; nejen, že se vytáhl i s koněm z bažiny za vlasy, ale ještě pak tu bažinu vysušil kapesníkem a vesele odcválal dál. Nerad bych viděl, jak se tento pokus dělá v praxi, na skutečných lidech a jejich životech. Nicméně podívám-li se na všechno, co jsem právě vyjmenoval, vychází mi se slušnou pravděpodobností, že takový pokus přece jen uvidíme v praxi. Tohle všechno se opravdu z vybraných daní zajistit nedá. V evropském společenství takovému hromadnému zadlužování dlouho bránil konzervativní přístup Němců, kteří měli z vlastní historie odstrašující příklad. Jejich hyperinflace po první světové válce ožebračila střední třídu a posílila různé extrémní politické směry včetně nacismu. Jenže generace, která toto zažila, už je mrtvá, a stejně tak většinou i generace, která tyto historky poslouchala od svých rodičů. Síla inflačního strašáka se tím pádem oslabila. Místo toho mají mladší generace jinou hrůzu: planetu v plamenech. A proti takové hrozbě působí nějaké starosti o hodnotu peněz jako přízemní kverulace zapšklých (bílých?) konzervativních páprdů. Tím pádem jim nebude věnována pozornost. Ne, upřímně, netěším se na ten proces. Ani náhodou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-25 14:21:53

Milé Německo, nechej prosím fungovat své jaderné elektrárny

Milí čtenáři, dnes jsem se rozhodl přeložit vám otevřený dopis, který německé vládě adresovala skupina světových intelektuálů. Jeho originál vyšel 13. října v deníku Die Welt. Nejprve tedy samotný překlad, potom bude následovat pár komentářů k němu. Od této chvíle hovoří signatáři dopisu. Německu hrozí, že přes veškerou snahu nesplní své klimatické cíle pro rok 2030. Odchod od jaderné energetiky přitom emise oxidu uhličitého pouze zvýší. Tomu je nutno zabránit. V průběhu nedávné volební kampaně mluvily všechny politické strany o tom, že mladí Němci jsou zklamáni nedostatečnou angažovaností ve věci ochrany klimatu. Znepokojení mladých lidí je oprávněné. Koncept vládní zprávy z léta tohoto roku předpovídá, že vaše země, bude-li politika roku 2020 zachována, nedokáže splnit svůj klimatický cíl, totiž snížit emise do roku 2030 o 65 procent proti roku 1990. Odchylka bude činit 16 procent a dosaženo bude pouze 49 procent emisí. Je jen těžké si představit, že by opatření přijatá od té doby dokázala tento rozdíl úplně pokrýt. Německo nicméně nevyužívá všech možností, které má k dispozici. Kostlivcem ve skříni je skutečnost, že Německo navyšuje emise oxidu uhličitého ve své energetice tím, že odchází od jaderné energie. A to právě v době, kdy hlavní strategií k dosažení nulových čistých emisí je dekarbonizace výroby elektřiny. Na konci roku 2021 mají být tři ze zbývajících šesti jaderných reaktorů, Gundremmingen-C, Grohnde a Brokdorf, s konečnou platností odstaveny. O rok později budou uzavřeny poslední tři, Neckarwestheim-2, Emsland a Isar-2. Tato o dvě desítky let urychlená ztráta schopnosti vyrábět elektřinu bezuhlíkovým způsobem, která přitom v současné době představuje dvanáct procent německé výroby elektřiny, povede nevyhnutelně ke zvýšení ročních emisí oxidu uhličitého o zhruba 60 milionů tun. V takovém případě bude totiž nutno spalovat fosilní paliva coby náhradu. Tato skutečnost zvýší německé emise, při přepočtu na rok 1990, o pět procent. Vaše země si tento druh zbytečného zvratu v tuto chvíli nemůže dovolit. Po pandemii se opět výrazně zvedly německé emise CO2. Předběžný odhad pro rok 2021 říká, že se budete nacházet jen 37 procent pod úrovní roku 1990, čímž nedosáhnete svého cíle (čtyřicetiprocentní redukce) o tři procentní body. V současné době se navíc protahuje i výstavba obnovitelných zdrojů a výstavba severojižního propojovacího vedení, a zvýšené ceny zemního plynu vedou ke zvýhodnění spalování uhlí. Vašich klimatických cílů pro rok 2030 byste ještě mohli dosáhnout. Pořád byste ještě mohli změnit kurz a priority tak, abyste opustili uhlí dříve než jádro. Vše, co je k tomu potřeba, je nouzová úprava jaderného zákona, která by prodloužila termín pro další běh jaderných elektráren až na roky 2030-2036. Mají vaši politici dost odvahy k tomu, aby tuto konkrétní změnu, jež by se jednoznačně kladně podepsala na množství emisí, ve vašem jménu uskutečnili? Nacházíme se v kritickém bodě klimatické krize. Takové nouzové opatření – jednoduchý posun odchodu od jádra na pozdější dobu – by si právem získalo respekt mladé generace i generací dalších. (Následují podpisy 25 signatářů, mezi nimiž je v ČR asi nejznámější harvardský psycholog Steven Pinker.) Konec dopisu a začátek mého osobního komentáře. Milí signatáři, rád vás seznámím s jednou hrou, kterou tady v Evropě známe velmi dobře. Jako hlavní rekvizity v ní fungují stěna a hrách. Coby účastník hry hážete hrách na stěnu, dokud vás to nepřestane bavit. Vyhrajete, když … no, jednoduše: prostě nevyhrajete. Euro, nápor migrantů na hranicích, elektřina, to je jedno. Pořád stejný přístup. Německo nemá ten sklon k pragmatismu, typický už po staletí třeba pro Británii. Vztah německojazyčných Zelených k jaderné energii by se dal vyjádřit oním otřepaným slovem nenávist, které se bůhvíproč uplatňuje jen na mezilidské vztahy. Odcházející vláda kancléřky Merkelové, kterážto v tomto směru párkrát změnila názor, už si s tak ožehavým tématem nebude pálit prsty. A nová vláda, ve které Zelení budou, nic takového nepřipustí, leda snad po dlouhém a velkém blackoutu (možná bychom mu mohli říkat greenout, to by sedělo více). Za mimořádný úspěch bych považoval i to, pokud Německo přestane aktivně sabotovat podporu jaderné energetiky na úrovni celé EU; i to by bylo slavné vítězství. Německá společnost je svým způsobem obětí vlastního hospodářského úspěchu. Zelení mají disproporčně velkou voličskou základnu mezi mladšími ročníky v bohatších čtvrtích velkých měst (podrobný článek například o bavorských zemských volbách 2018), kde je obyvatelstvo zvyklé na to, že elektřina prostě je, jídlo prostě je, zvýšení cen o 30 procent ve jménu ochrany klimatu by bez reptání skouslo a málokdo z nich kdy navštívil fungující fabriku jinak než při exkurzi, jestli vůbec. Jejich školní a pracovní svět se vesměs sestává z tříd a kanceláří, kam může přece každý dojíždět tramvají a metrem, že? Vždyť městská hromadná doprava jim jezdí kousek od domu, a ještě navíc často. Samozřejmě je taková vrstva v nějaké míře potřeba, ale otázka je, jestli by měla mít na intelektuální dění v zemi rozhodující vliv. V Německu bohužel rozhodující vliv má, kdežto třeba ve Francii ne; tam jsou Zelení sice ještě ujetější než v SRN, ale francouzská pravice jim nevyklidila duchovní a politické pole. Kdežto merkelovská CDU ano. Ačkoliv se signatáři dopisu poctivě snažili zmáčknout všechna pomyslná tlačítka, která jinak na uvědomělou německou veřejnost fungují – zvýšené emise CO2, pocit vlastní nedostatečnosti a zodpovědnosti, apel na osud mladých – v tomto případě mají patrně smůlu. Rád bych se mýlil, ale řekl bych, že kopie jejich výzvy, kterou nejspíš poslali i na samotný kancléřský úřad, se už na serveru dávno nachází ve složce Koš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33

Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-28 12:42:56

2020: vyhlídky na turbulentní rok

Rozhodl jsem se tentokrát pro delší článek, jehož tématem budou výhledy do příštího roku. Všechny velké západní země totiž řeší zásadní otázky budoucnosti. Máloco zůstane, jak bývalo. První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces. Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh. Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli. On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson. A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi. Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie. Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat. Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná. UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství. Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku. Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky. Francouzská ekonomika má zásadní problém Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize, doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem. Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta, ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou. Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě, ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů. Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová. Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu. Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie v PDF); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu. Německo směřuje doleva Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace ani vyhlídky do nejbližšího roku nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost. SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici, ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád. CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární, jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci. V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela. Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě. Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem. Trump má velkou šanci opět vyhrát volby Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období. Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb. Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let. Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci. Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-15 17:26:26

Co bude s corbynismem?

Vyměnit lídra je jedna věc; změnit směřování celé strany druhá. Jeremy Corbyn je… těžko popsatelný chlapík. Se svými názory jako by spadl z Marsu (Marxu?), ale zároveň se nechová jako nějaký Gottwald nebo Mao; překvapivě mnoho konzervativců z Dolní sněmovny říká, že v čistě osobním kontaktu to je docela milý starý pán. Ale názory z Marxu, na to se nesmí zapomínat. O „přátelích“ v Hamásu a Hizballáhu ani nemluvě. (Dnes toho  prý lituje, čemuž si dovoluji nevěřit.) Faktor Corbyn nepochybně patřil k těm, které labouristům prohrály volby. Dost možná byl ještě důležitější než otázka Brexitu. Aspoň jeden výzkum veřejného mínění to tvrdí: A s těmi samými zkušenostmi se ozývají labourističtí dobrovolníci z terénu, někteří jen tak v komentářích pod články, jiní třeba v rozsáhlém blogovém textu. Což o to, Británie není Severní Korea a Corbyn své místo po takovém debaklu nejspíš vyklidí, i když na to zrovna nespěchá. Otázka je, jestli se labouristi dokáží zbavit corbynismu. To je totiž systémový problém, který se nedá řešit výměnou jedné osoby. Jeremy Corbyn se nestal předsedou jen tak náhodou. Je to práce značně početného hnutí (převážně) mládeže jménem Momentum, které ve vhodný okamžik ovládlo primárky a prosadilo si do čela strany svého člověka. Od té doby se aktivisti z hnutí Momentum věnují další oblíbené činnosti na levici, totiž čistce stranických orgánů a jiných pozic od blairovských centristů, kteří jsou podezřelí z nedostatečné horlivosti. Početní většinu ale ve straně jako celku Momentum nemá. Momentum je v celém západním světě asi nejblíž tomu, jak by vypadala politická strana založená twitterovými křiklouny a snobskou divizí antify z univerzit. Směs morálního narcisismu a černobílého vidění světa, která z nich vychází, je poněkud fanatická. Inkluze, antirasismus, kvóty, dekarbonizace, třicet devět genderů, Palestina a Pokud se ti to nelíbí, táhni k fašounům, debile! Jako by jim ani nešlo o to, vyhrát volby, ale vytvořit sektu Čistých, pro kterou jednoho dne přiletí zaslíbená kometa a odnese je ze zamořené Země někam, kde CO2 nepřibývá. Fiasko, které nyní labouristé utrpěli ve svých tradičních dělnických baštách, je poslední varovný semafor před možnou volební anihilací. Věřím, že spoustě těch lidí v bývalých hornických městech se trochu třásla ruka, než poprvé v životě udělali onen osudový křížek u jména Konzervativní strany; ale pokud to s nimi Boris Johnson bude aspoň trochu umět a zajistí stagnujícímu severu přiměřenou míru investic do veřejné infrastruktury, může se taky stát, že se labouristická voličská báze smrskne na muslimské čtvrti a progresivní londýnské kruhy. Což znamená tak padesát poslanců v 650členném parlamentu, možná ani to ne. To by byla historická „realignace“ politických vzorců, které předtím platily sto let. Asi podobně, jako když se americký Jih před padesáti lety přesunul od demokratů k republikánům. Ale poměry na severu Anglie jsou k tomu zralé. Nikdo nechce žít ve městech, kde se drolí chodníky a autobusový jízdní řád byl proškrtaný na minimum; přidejte k tomu ještě poučování od nějakých studentů z Londýna, že bílý muž je beztak jen trapný rasista a přežitek minulosti, a máte recept na dezerci celých regionů do jiných politických sfér. Dřív, před vynálezem internetu, aspoň ty naduté kecy nebylo tak zřetelně slyšet, ale dneska vám je sociální sítě strčí až pod nos. ¨ Má-li labouristická strana mít jakoukoliv šanci na budoucí volební úspěch, bude se muset zbavit nejen Corbyna, ale vyštípat i Momentum jako celek. To se ovšem rovná vnitrostranické občanské válce s protivníky, kteří nejsou zvyklí prohrávat a žijí v přesvědčení, že jsou mravní špičkou lidstva. Rozhodně se nevzdají snadno. Vědí, že kdyby si založili novou stranu, ztratí kredit zavedené značky a budou mít vyhlídky tak na pět poslanců. Může to tedy dopadnout jakkoliv. Za sebe říkám: ke sledování tohoto vývoje si dám kávičku. Ale bez kofeinu, prosím. Aby mi z toho moc nebušilo srdce. Asi nejsem sám, kdo tuhle volební porážku sleduje. Viditelné znepokojení vzbudila i u amerických demokratů, kteří právě vybírají v primárkách budoucího kandidáta na prezidenta, jenž se má postavit Trumpovi. (odkaz, odkaz, odkaz). Současná množina uchazečů se totiž v průměru nachází hodně nalevo, jako by je měli volit právě na Twitteru, a ne někde v Michiganu či obou Dakotách. Docela pěkně to bylo vidět při televizí přenášené debatě, kdy se všichni mohli přetrhnout, že zajistí zdravotní péči zdarma pro ilegální imigranty. Což o to, progresivní bublina tleská, ale jestli se takovou radikální politiku podaří prodat voličům i jinde než v New Yorku a na kalifornském pobřeží, toť otázka. Velká otázka. Jenže na výběr centristického kandidáta pro rok 2020 je už možná pozdě. Podobně jako v Británii, ani v Americe si aktivisté nenechají svoji ideologickou čistotu ohrozit nějakým špinavým kompromisem. Jak vidím, už si to pěkně zdůvodňují. {loadmodule mod_tags_similar,Související}