Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39

Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum

Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici.   Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa.   Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti.    Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021.    Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli.    Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér.    Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy.    V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli.  Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa.    Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující.   Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů.  Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení.    Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá.  Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech.   Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze.    Jak budete oslovovat nové publikum?  Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí.   Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme.   Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení!   Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2024-03-31 00:39:00

NeVinné Lány představí nejen vína ze sudů. MojeLahve nebudou chybět.

Letošní osmý ročník festivalu NeVinné Lány vypukne už za necelý měsíc. 27. dubna se v Muzeu TGM vínomilcům vinaři pochlubí spoustou skvělých vín a opět nebude chybět ani stanoviště našeho portálu. V článku se dozvíte podrobnosti o festivalu a hlavně informace o vínech, které vám přivezeme.

Čas načtení: 2024-08-05 14:18:34

Cestovní pojištění může ušetřit statisíce, v krajním případě i milióny

Uzavření cestovního pojištění je otázkou několika málo minut. Ty mohou rozhodnout o tom, zda si v případě problému z dovolené přivezeme jako nechtěný suvenýr i úhradu nákladů za léčebné výlohy a jiné pojistné události. Pro mnohé je sjednání pojištění již samozřejmostí, někteří však tuto zásadní součást dovolené podceňují a pojistí se nedostatečně nebo dokonce vůbec. Léčebné výlohy … The post Cestovní pojištění může ušetřit statisíce, v krajním případě i milióny appeared first on Broker Consulting, a. s..

Čas načtení: 2024-08-05 14:19:00

Cestovní pojištění může ušetřit statisíce, v krajním případě i milióny

Uzavření cestovního pojištění je otázkou několika málo minut. Ty mohou rozhodnout o tom, zda si v případě problému z dovolené přivezeme jako nechtěný suvenýr i úhradu nákladů za léčebné výlohy a jiné pojistné události

Čas načtení: 2024-08-30 11:00:00

BURGER STREET FESTIVAL

30.8. - 1.9. 2024 - Pavlínin dvůr V sezóně 2024 přivezeme burger festival i do Šumperka. Ochutnej ty nejlepší burgery široko daleko. Největší putovní street food festival letos poprvé zamíří i do Šumperka. Potvrď…

Čas načtení: 2024-11-07 12:30:25

Český rozhlas Jazz Fest přiveze Aarona Parkse

Také letos Český rozhlas Jazz pořádá svůj vlastní festival. Akce proběhne 29. listopadu opět v pražském klubu Jazz Dock a jeho hlavní hvězdou bude tentokrát americký pianista Aaron Parks. Představí zcela nové album projektu Little Big.  Jazzové rádio pořádá svůj festival už po jedenácté, v partnerství s Jazz Dockem, klubem na smíchovské náplavce. „Podobně jako ve vysílání, i v programu festivalu akcentujeme pestrost a do Jazz Docku tentokrát přivezeme velmi různorodé podoby jazzu,“ říká Petr Vidomus, dramaturg Českého rozhlasu Jazz. „Největší radost mám určitě […] Zobrazit celý článek Český rozhlas Jazz Fest přiveze Aarona Parkse

Čas načtení: 2025-02-19 11:02:00

Letecké a závodní VR simulátory v kanceláři motivují zaměstnance v zimním období

Praha 19. února 2025 (PROTEXT) - Zimní měsíce bývají často pochmurné a demotivující. Pracovní morálka se snižuje a zaměstnanci pociťují únavu či nedostatek energie. Jak v tomto období povzbudit týmového ducha a zlepšit náladu ve firmě? Řešením mohou být zábavné a motivační aktivity přímo na pracovišti. Firmy, které investují do zážitků pro své zaměstnance, ukazují, že jim na jejich pohodě skutečně záleží. Dnešní generace pracovníků očekává více než jen tradiční benefity. Zahrnutím interaktivních prvků, jako jsou simulátory s virtuální realitou se stává pracovní prostředí pro zaměstnance atraktivnější. Tento moderní přístup nejen zlepšuje pracovní morálku, ale také přispívá k dlouhodobé stabilitě týmu. Úspěšné společnosti vědí, že spokojenost zaměstnanců je klíčová pro dlouhodobý úspěch. Když se lidé cítí oceňování a zapojeni, jsou nejen produktivnější, ale také loajálnější. Naopak demotivovaní zaměstnanci často podávají pouze minimální výkon a hledají jiné pracovní příležitosti. Investice do spokojenosti týmu tak vede k vyšší efektivitě, lepším vztahům na pracovišti a nižší fluktuaci. “Přinášíme imerzivní zážitky přímo na pracoviště našich klientů. Závodní simulátor pro nejlepší adrenalinový zážitek a letecký simulátor příjemný poučný zážitek. Tyto aktivity nejenže rozbíjejí stereotyp běžného pracovního dne, ale také pomáhají posilovat vztahy mezi zaměstnanci a zvyšují jejich motivaci. Oproti běžným teambuildingovým aktivitám vzbudí interaktivní VR trenažéry mnohem větší nadšení a zapojení. Díky pokročilé virtuální realitě si zaměstnanci mohou vyzkoušet například vzlétnout s virtuálním letadlem Boeing nad známým městem nebo se stát závodníkem formule na kterémkoliv světovém závodním okruhu. Realistické simulace přinášejí do pracovního dne nejen adrenalin, ale i uvolnění a radost.” Vysvětluje obchodní ředitelka RoarFun. RoarFun působí na trhu již přes 10 let a spolupracuje se společnostmi jako KB, Česká Spořitelna, Dr.Max, Oracle nebo ExxonMobil. “Dokážeme se přizpůsobit potřebám firem a nikdy nenecháváme lidi hrát příliš dlouho. Například pro interní akci známé americké společnosti v hlavní kanceláři v Praze byly naše simulátory představeny v rámci interní komunikace dva týdny před akcí. Registrace slotů jsme otevřeli pár dnů před akcí. Podle slov zákazníka byly všechny sloty na dva závodní simulátory pryč během 25 minut. Každý zaměstnanec si rezervoval 10minutový slot. Z naší praxe to vychází na 5-7 minut hraní a pár minut na školení a výměnu hráče. Navíc jsme stíhali zapisovat nejlepší časy a dezinfikovat VR brýle po každém použití. Snažíme se zajistit nejlepší možný zážitek v krátkém čase. Další možnost je například provést hlasování mezi zaměstnanci na zvolení trati a typu simulátoru ještě před akcí, aby se všichni těšili na virtuální zážitek již několik týdnů předem.” Hlavním benefitem RoarFun™ leteckých a závodních simulátorů je jejich mobilita. “Naše simulátory jsou kompaktní a lze je instalovat v prostoru již od 1.5 x 1.5 m, projdou přes obyčejné dveře. Zábavu můžeme nainstalovat mimo pracovní hodiny, aby instalace nenarušila běžný chod firmy. Celý zážitek dodáváme na klíč – simulátory přivezeme, nainstalujeme a naše obsluha se postará o plynulý průběh zážitku, stačí zajistit jednu obyčejnou zásuvku. Je to skvělý způsob, jak přinést do firmy nevšední zážitek bez nutnosti opustit kancelář“ dodává RoarFun. Jednou z nejúčinnějších forem firemní motivace je přátelská soutěž. „Máme skvělé zkušenosti s pořádáním soutěží mezi jednotlivci nebo týmy. Můžeme připravit soutěž o nejlepší závodní čas nebo soutěž o nejmenší spotřebu paliva u leteckého simulátoru. Přátelská rivalita podporuje týmového ducha, zlepšuje komunikaci mezi kolegy a zároveň posiluje motivaci k lepším výkonům. Moderní interaktivní zážitek zajištěný přímo na pracovišti dokáže přinést vlnu pozitivní energie. Zábava spojená se soutěžením má pozitivní dopad na efektivitu celého týmu, což se následně promítá i do pracovních výsledků.,“ vysvětluje RoarFun. Motivace zaměstnanců skrze zážitky na pracovišti je skvělý způsob, jak překvapit zaměstnance něčím novým přímo v práci. VR letecké nebo závodní simulátory lze využít při různých příležitostech, jako jsou oslavy firemních úspěchů, při kterých lze odměnit tým za dosažené cíle a poděkovat mu za jeho úsilí. Jsou také skvělým nástrojem pro zvýšení pracovní morálky během náročných období a mohou sloužit jako způsob, jak zaměstnancům vyjádřit uznání za dobře odvedenou práci a jejich nasazení. Vice informací o zábavě na firemní akce najdete na https://roarfun.cz/teambuilding-a-firemni-akce/ Kontakt: Lucie Teturová, obchodní ředitelka RoarFun Zdroj: RoarFun ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2025-03-04 14:44:00

Vyměňte nám olympijské medaile! Originály z Paříže jsou tak trochu šunt

Dámy a pánové, my vám ty medaile přivezeme. Ano, ty olympijské. Náhradní. Chápeme, že ty původní se poněkud nepovedly. Lépe řečeno, ztrácejí lesk a blednou. Také se olupují. Prostě, chybička se vloudila.

Čas načtení: 2026-01-20 19:54:05

Dvakrát jsem utekl pilotovi z vrtulníku, Dakar je pro tvrdé kluky, řekl bojovník Drdaj

Byl jedním z velkých českých hrdinů letošního Dakaru. Motocyklista Dušan Drdaj totiž na slavné rallye statečně čelil nástrahám, které se mu postavily do cesty. Dvakrát byl blízko k tomu, aby odstoupil. Jak on sám říká, tak „dvakrát utekl pilotovi z vrtulníku“ a nakonec dojel do cíle na celkovém 40. místě. A tak mohl při nedělním příletu velké skupině svých oddaných fanoušků říct: „Slíbil jsme, že vám ty medaile přivezeme, tak jsme je přivezli.“

Čas načtení: 2026-06-09 17:00:00

Na dovolenou s tchánovci už nikdy. Místo odpočinku na pláži jsem otročila u sporáku

Chorvatsko, bungalov u moře, celá rodina pohromadě. Znělo to jako pohádka. Jenže zatímco všichni odpočívali na pláži, já jsem stála u plotýnky a vařila třikrát denně. Tchán trval na tom, že si všechno přivezeme z Česka, aby se ušetřilo. Ušetřilo. Jen ne moje nervy.