EUR 24,170 
|| 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Lenčin tatínek se v posledních letech potýkal s vážnými zdravotními problémy. Když jeho zdravotní stav už nešlo zvrátit, rodina se rozhodla pro domácí paliativní péči. Ta jim umožnila strávit společné chvíle v pohodlí domova. Zkušenost jim přinesla i hluboké zážitky, včetně vděku a empatie od muže, jenž býval většinu života dominantní a velmi temperamentní.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-07-21 18:00:01
Petr Nárožný málem vydědil syna. Jeho otec opustil rodinu, šli po něm Stalinovi vrazi
Nový sovětský režim pak do života Petra Nárožného zasáhl ještě jednou. Jeho rodiče mu zařídili krásné dětství, to ale paradoxně skončilo na konci druhé světové války. Petr Nárožný starší byl v očích Sovětů nepřítel, emigrant, který opustil vlast. „Stalinův režim táhl Evropou, získával jedno město za druhým. A využil toho k únosům nepohodlných lidí, které posílal do gulagů, nebo je rovnou střílel. Stalinovi vrazi řádili opravdu ve velkém,“ vysvětlil Čtidoma.cz historik Dalibor Moravec. Tento osud (nebo ještě horší) by zřejmě čekal i tatínka českého herce. Když se mu nepodařilo přemluvit manželku, aby s ním z Československa odešla, od rodiny odešel. Udělal dobře. „Jeho ruské přátele záhy po devátém květnu navštívili rudoarmějci s puškami. Zaklepali, vytáhli je ven a jejich rodiny je vícekrát nespatřily,“ vyprávěl český herec, kterého můžeme o prázdninách vidět v reprízovaném seriálu Hospoda, v rozhovoru pro magazín Týden. Tatínka už nikdy neviděl. Jana Paulová je s manželem od 19 let, překvapila svým vztahem s tenistkou Krejčíkovou Číst více Chtěl se stát lékařem Herectví pro Nárožného nebyla první volba, chtěl být totiž lékařem. Ale kvůli špatnému kádrovému profilu mu studium medicíny umožněno nebylo. „Stal se stavebním inženýrem a díky své práci se potkal s Pavlem Bobkem. Díky němu se dostal do Semaforu. Což mu mimochodem nemohli dlouho odpustit členové skupiny Rangers, pro které tehdy Nárožný uváděl jejich vystoupení,“ tvrdil pro náš web Pavel Rousek. V Semaforu se ale našel, s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou vytvořili trojici, která hodně dlouho vyprodávala sály. Svůj sen o profesi lékaře si však nakonec přece jen splnil, i když jen na televizní obrazovce. „Je to pravda. Zahrál si doktora Mrázka v seriálu Hvězdy nad hlavou, který vysílala televize Prima. Mimochodem, setkal se tam s Terezou Kostkovou, které pak hrál tatínka v Pojišťovně štěstí.“ Spolupráce s pohlednou herečkou mu šla skvěle, ovšem samozřejmě pouze v rámci pracovních vztahů. Syna málem vydědil Jeho soukromý život totiž probíhá bez skandálů. Tedy až na jeden, který se ovšem netýkal milenky, ale jeho syna. „Dlouho nemohl překousnout, že jeho syn Petr je gay. Dokonce se říkalo, že hrozí tím, že ho vydědí apod. Opravdu to nebylo hezké. A není žádným tajemstvím, že Petr mladší reakcí svého tatínka dost trpěl. Naštěstí si ale nakonec všechno vyříkali a dnes se normálně stýkají. I jeho partner je nedílnou součástí rodiny.“ Babiš chce definitivně zničit okamurovce. Se sociální demokracií se mu to povedlo Číst více Toto však byla jediná kaňka, kterou Nárožný „předvedl“. Pokud by ho snad chtěl někdo spojovat s jinou ženou, než je jeho manželka, ostrouhal by. „Může to být i tím, že si svou partnerku bral v době, kdy mu bylo už čtyřiatřicet. Dá se říct, že byl vybouřený a věděl, co od života chce. Je to úžasný pár, skandály se jim vyhýbají. Samozřejmě proto, že jim nejdou naproti,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Pravdou je, že v poslední době o Petru Nárožném není až tolik slyšet. Jako by se ze scény pomalu vytrácel. Může to být i tím, že se stal dědečkem, jeho dcera Kateřina před časem porodila dvojčátka. Život důchodce si tak zřejmě moc užívá. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Proměna Leoše Mareše: Z lovce zadaných i svobodných žen se stal pan dokonalý.
Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51
Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé
Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky. Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu. Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní. V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci… V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova. Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké? Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil. Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme. Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera. Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí. Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe. Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát. Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35
Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly
Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů. Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo. Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát. Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie. Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní. Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo. Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor. Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta. Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-07 07:56:40
Zemřel Jiří Menzel, proslavili jej adaptace literárních děl Vančury a Hrabala
Ve věku 82 let zemřel filmový režisér Jiří Menzel. Natočil mnoho filmů, přičemž nejslavnější z nich jsou spojeny s literárními předlohami. Vedle Vladimíra Vančury (Rozmarné léto, Konec starých časů) sahal především do díla Bohumila Hraba, se kterým je spojeno šest jeho snímků: Ostře sledované vlaky (jeden ze tří českých oscarových filmů), Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále a krátkometrážní Smrt pana Baltazara. A v jednom filmu (Něžný barbar od Petra Kolihy) dokonce Hrabala hrál. Jiří Menzel studoval filmovou režii na pražské FAMU v letech 1958-1962, v době, která zrodila celou generaci tvůrců označovaných za „novou českou vlnu“. Absolvoval filmem Umřel nám pan Foerster. První samostatnou profesionální prací byla povídka Smrt pana Baltazara do filmu Perličky na dně. Jako filmový herec se objevil v některých ze svých filmů (Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Báječní muži s klikou) a dále ve filmech dalších českých, maďarských, polských, rakouských, německých a francouzských režisérů. Za herecký výkon ve filmu režisérky Evy Chytilové Hra o jablko získal v roce 1977 Zlatou plaketu na MFF ve Virgin Islands. Jednu z hlavních rolí zahrál ve filmu Costy Gavrase Malá apokalypsa. Oblíbené jsou jeho filmy podle scénářů Zdeňka Svěráka Vesnička má středisková a Na samotě u lesa (ve druhém případě byl spoluscenáristou Ladislav Smoljak). V roce 1965 začal Jiří Menzel také režírovat v divadle. První úspěšnou hrou byla Mandragora v Činoherním klubu, kde také inscenoval hry Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba. Režíroval také ve Vinohradském divadle či Divadle bez zábradlí a hojně i v zahraničí (Švýcarsko, Německo, Francie, Finsko, Norsko, Švédsko, Bulharsko, Chorvatsko, Maďarska a Itálie). Vyl také členem Divadla Járy Cimrmana. Jak se dostal k tomu, že se stal Hrabalovým kmenovým režisérem, popsal Menzel před šestnácti lety pro Týdeník Rozhlas: „Na začátku jsem měl štěstí: mí starší kolegové, Jaromil Jireš, Honza Němec, Věra Chytilová a Evald Schorm se rozhodli, že budou natáčet film podle Hrabalových povídek. Jednomu z nich, už ani nevím komu, jsem se zmínil, že bych to chtěl dělat s nimi, protože jsem Hrabala miloval. A oni to oznámili ve skupině Šmída – Fikar, která film připravovala, a přimluvili se za mě. A tak, aniž bych musel absolvovat povinná léta asistování, mohl jsem dělat jednu z povídek do celovečerního filmu Perličky na dně. Podobně se to tehdy povedlo i Ivanu Passerovi, naši spolužáci, mladí, ale v té době už i úspěšní režiséři, nás vzali do party. Moje povídka dopadla dobře, potom mi ve skupině nabídli dalšího Hrabala, Ostře sledované vlaky, a pak už to jelo.“ Hrabal mu byl snad až životně předurčen, jak vzpomínal, znal už ho jeho otec. „Tatínek byl pro nás děti odjakživa autorita. Znali jsme ho doma jako váženého pána, živitele rodiny. Autoritu, která zasáhla, když maminka už na nás děti nestačila. Když jsem ale po letech k nám domů přivedl strejdu Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná, a jal se vykládat, kde v které hospodě tatínka viděl. Načež z něj začaly padat historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v těch hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak vždy všude všechny umí královsky bavit. Maminka to neposlouchala ráda, ale toho si strejda Hrabal nevšímal a dál vykládal o tom, jak můj ctihodný tatínek v různých hospodách vždy kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí,“ řekl v roce 2007 časopisu Marianne. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-13 15:18:23
V roce 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor spisovatelky Lenky Procházkové s dcerou Jaroslava Seiferta Janou a jejím manželem Daliborem Plichtou. Jeho podstatnou část zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin. Plichta: Jaký byl? Nekonfliktní. Nebyl to žádný dravec. V pojetí poezie byl svébytný, samorostlý básník. To nebyla žádná škola, žádný naučený způsob. Seifertová: Tatínek vlastně ani nedokončil gymnázium. To ho mrzelo celý život, že neměl maturitu. Na obecné škole byl totiž velice dobrým žákem, měl pořád samé jedničky. To jsem zjistila v archívu té školy, kam chodil, na Žižkově. Ještě v nižším gymnáziu se dobře učil, ale pak najednou začal zápasit s matematikou, ztratil dech. Matematika na tehdejším gymnáziu byla dost náročná a otec se koukal z té matiky sem tam ulejt a dvakrát propadl. Pak přestoupil na jiné gymnázium, a to taky nedodělal. Zase to způsobila matematika. Podle mne by se to bývalo dalo vyřešit, kdyby mu rodiče mohli zaplatit nějakého preceptora, který by mu s matematikou trošku pomohl, ale to se nestalo. V septimě tedy odešel. A vlastně uzavřel se svým osudem jakousi sázku. Rozhodl se, že bude básníkem. Ale představte si, kdyby mu to nevyšlo! To by byla katastrofa, ne? Všechno vsadil na poezii. A to bylo nejisté. To je vždycky nejisté... Seifertová: No ale vyšlo mu to. V devatenácti už publikoval první verše. Ve dvaceti mu vydali první sbírku, kterou mu pochválil sám F. X. Šalda. Když přinesl svým rodičům první knížku, tak jeho otec užasl: „Kde se to v tom klukovi vzalo?“ Rodiče o něm neměli velké mínění. Jací byli? Já je znám jenom z veršů, především maminku. Seifertová: Jeho maminka byla prostá žena, velice zbožná. Tatínek ovšem byl bezvěrec. Byl sociální demokrat, člověk bystrý, inteligentní. Měl ale mírnou povahu, takže v praktickém životě nebyl příliš úspěšný. Zpočátku se snažil podnikat, ale zkrachoval. A pak pracoval jako dělník v ortopedické fabrice. Žili chudě ve dvou stísněných místnostech žižkovského činžáku. Nájem byl ale vysoký, tak si maminka přivydělávala šitím pánských košil. Je pochopitelné, že nemohli klukovi platit nějakého preceptora, aby tu matematiku zvládl. A tak tatínek všechno vsadil na poezii. Říká se, že byl typem básníka, kterému talent kape z prstů. Že psal lehce. Seifertová: Máte pravdu. Hlavně v mládí psal velice lehce. Ale byl taky velmi pečlivý. Verše mnohokrát opravoval, piloval. Pevnou formu ovládal dokonale. Tak dokonale, až se mu to zprotivilo. Tu snadnost si zřejmě vypěstoval v novinách Právo lidu, kde byl kulturním redaktorem a musel mít… Ty pondělky… Seifertová: Pondělní sloky – Zpíváno do rotačky. Tehdy získal improvizační lehkost jako komentátor denních událostí ve verších. To ale znamená, že se dokázal kdykoliv soustředit… Seifertová: Otec se uměl ohromně soustředit. Ráno – on vstával časně a chystal nám snídani, mně a bratrovi – už měl v kuchyni na stolku papírek a na něj si dělal poznámky a potom si to tady v pracovně přepisoval. Verše si šeptal a ověřoval si jejich rytmus. A znova a znova se k tomu vracel. Čili ta lehkost se u něj doplňovala s odpovědností k talentu. Když si vezmete třeba Vrchlického, tam je to trochu jinak. Seifertová: Tatínek udělal výbor z Vrchlického. Ten napsal 82 sbírek vedle spousty překladů a dramat. A otec z toho udělal dvousvazkový výbor, lyriku a epiku. A z toho pak ještě osobní výbor, jmenoval se Píšťala Panova. Seděl ráno v kuchyni a zaškrtával si ve vydaných svazcích to, co by dal do toho souboru, a vždycky se chytal za hlavu a říkal: „Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky.“ To ho strašně mrzelo. Přepsat to po něm nemohl... Seifertová: Ovšem, že ne. Ale trpěl. Vyloženě ho to mrzelo. Vrchlický toho napsal tolik, protože musel vydělávat, ale kolikrát na úkor kvality. Šalda, když mu dali otázku, kdo je největší český básník, řekl: „Vrchlický. Je to sloup. Ale sloup puklý.“ Ale já Vrchlického litovala, protože byl štvanec. Vyložený štvanec. Jednou jste říkala, že pro vašeho tatínka byl velmi důležitý první verš. Ten, co otevírá celou báseň. V próze je to totiž podobné. První odstavec dá nejvíc práce. Seifertová: Ano. Dokonce to napsal v jedné básni, počkejte, já si to vybavím. „Na ústech světců loudil jsem slovo, jímž píseň počít měla, by tančíc lehce v rytmu svém podmanivě se rozezněla a vina se jako sukně lem, ovíjela se kolem těla...“ Když nám v říjnu 1984 zavolal František Janouch ze Stockholmu, že Nobelovu cenu dostal Seifert, měla jsem pocit, že svět se rázem zlepšil. A cestou do práce jsem vyhlížela nějaké oslavné transparenty. Ale marně, režim z toho byl spíš mrzutý. Pro české lidi to ale bylo obrovské povzbuzení, že svět ocenil našeho básníka. Protože malá země může být velká jen svou kulturou, uměním. Váš otec napsal v Hořící lodi: „Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“ Připadá mi, že právě hledači posunují svět dopředu. I kdyby hledali jen „doma“ a ve svých pocitech a ve vzpomínkách. Seifertová: Otec měl dobrou paměť, selektivní paměť, pamatoval si, co potřeboval. A všechno uplatnil. Nasával to a zařazoval. Jeho život nebyl zase tak dobrodružný. Hezky to o něm řekl Květoslav Chvatík: „Neobjevoval nové světy, ale popsal dokonale ten svůj.“ Svůj svět, všechno, co prožil. Žižkov, protektorát… Kdo psal jeho projev u příležitosti přebírání Nobelovy ceny? Znalci říkají, že řeč měla jiný styl než Seifertův. Plichta: Přiznám se, že jsem onen projev napsal já. Seifertová: Otec už byl tehdy velmi nemocný a pověřil mého manžela, aby mu to napsal. Ale nemyslete si, text důkladně zkontroloval. Myslíte si, že byl spokojený sám se sebou? Nejen co se týče tvorby, ale i vztahů, rodiny? Asi byl, protože v jeho tvorbě je pevnost. A návraty. Seifertová: Že by byl ideální manžel, to se říct nedá. To by byla kapitola sama o sobě. Ale jako otec byl ohromný! Byl to rodinný člověk a měl velký praktický smysl. My jsme třeba za války netrpěli nedostatkem. Snažil se sehnat všechno možné od keťasů. Dokonce jednou nějakým svým známým na venkově dal Muzikův obraz, takové zátiší. Moc o něj stáli a on zase chtěl, abychom měli na Vánoce mouku a husu, tak obětoval Muzikův obraz. Byl rodinný typ, ačkoliv se občas všelijak zatoulal. Ono je to i v poezii, ten motiv domova: „V světě nikde žízeň neuhasíš, jenom doma, tam ti jedině voda v studni chutná po víně, silnějším než opium a hašiš…“ Spokojenost s tvorbou? Měl radost, když se mu báseň podařila. Jednou zavolal matku a mne ke snídani a přečetl nám Věnec sonetů. To je taková složitá pevná forma… a to jsem na něm viděla, že je spokojený a ví, že tam není chyba. V polovině osmdesátých let jsem dělala rozhovor s Dominikem Tatarkou a mluvili jsme o psaní i umění obecně a on mi řekl: „Umelecká tvorba má skutočný zmysel.“ Je to ještě dnes pravda? Když odezva je téměř neznatelná? Přece i v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé sice nemohli číst posledního Vaculíka, když nebyli napojeni na síť samizdatu, ale znali Seiferta. A znali Hrabala. A stáli na knihy fronty. Seifertová: Lidé na čtení dnes nemají čas. Svět se pronikavě změnil. A krom toho dřív ta literatura suplovala… Plichta: Politickou diskusi. Seifertová: Ano. Literatura tehdy hrála politickou roli. A to dneska není. Plichta: V umělecké tvorbě musí být určité angažmá. Nemůže být umění pro kšeft. Ale dneska v umění, ať výtvarném nebo literárním, hraje tu nejdůležitější úlohu prodejnost. Dřív tady byli takoví šílenci, třeba Kafka, kterým strašilo v hlavě. Něco. A oni za tím šli bez ohledu na to, zda se na tom dá něco trhnout. Seifertová: Když uvažujeme o klimatu doby, tak podle mě a já jsem stará ženská, je to celkový úpadek. Školstvím počínaje. Vezměte si třeba výuku dějepisu… Krize paměti. Ztrácí se minulost, kterou jsme celou dobu drželi, i za totality na ni samizdat navazoval, ale dnes je to přetržené. Už tím, že se rozbila republika. To pro mě bylo nepředstavitelné a do poslední chvíle jsem něco proti tomu dělala. Nejen psala, ale jezdila jsem i na Slovensko… Slováci většinou nesouhlasili, nechtěli se trhnout. Seifertová: To udělali a rozhodli politikové. Nejen ti naši. Prostě z malého ještě menší… A Slovensko je teď katolickou zemí, to může mít i tyto souvislosti. Tam je konkordát, který odporuje demokratické ústavě. Žila jsem tam čtyři roky a můj syn ve škole chodil na náboženství, které je povinně volitelné už od obecné školy. Takže děti jsou takhle masírované. On byl na gymnáziu a denně se hádal s katechetou. Říkal mi, že nemůže poslouchat ta dogmata. Ostatním to bylo jedno. A teď to hrozí i u nás, protože zákon o vyrovnání státu s církvemi vlastně nahradí konkordát. Budou mít peníze a začnou ovlivňovat školství. Začalo to rozpadem Masarykovy republiky a teď nám berou i dějiny. To nemůže být náhodné… Plichta: Je to výsledek určitého, řekl bych, programu. Není v tom žádná spontaneita. Je to umělé… Seifertová: Oni se tváří jako ekumenici, ale znáte výroky papeže… Ještě před revolucí tady měla katolická církev sympatie, protože představovala kompaktní organizaci, která byla výrazně protirežimní. Tenkrát měli určitou šanci, ale tu totálně prohráli. Ztratili kredit. Domohou se majetku, kterým nikdy nesměli disponovat, a teď ho můžou zašantročit, prodat. Získají majetek, ale ztratí věřící. Je floskule, že jsme nejateističtější národ a že je to vinou těch čtyřiceti let komunismu. Což není pravda. To je zadřené už od Bílé hory a té násilné rekatolizace. Co je to platné, že byl za Josefa II. vyhlášen toleranční patent, když se tak málo lidí poté přihlásilo k evangelické církvi. Oni měli už pořád strach. Strach se dědí. Já jsem kdysi četla podrobnou biografii Palackého. Ten, když přišel do Prahy, měl jako evangelík veliké potíže. A kdy to bylo? Už dávno po tolerančním patentu. Pořád tady měl to stigma evangelíka. Ve verších vašeho tatínka mě úplně zdrtila báseň Nebeské závory. Zdrtila a dojala současně. Seifertová: Tatínek a náboženství je zajímavá kapitola. Jak už jsem říkala, měl velice zbožnou maminku, která pocházela z Kralup a byla takzvaná prostá katolička. A v neděli brala syna do žižkovského kostela sv. Prokopa. Tam okouzlené dítě vnímalo rozsvícená světla, tu parádu, církevní obřady. Na druhé straně ale jeho otec byl nevěrec, sociální demokrat, a ten zase na něj působil v opačném směru. Ale to okouzlení církevní parádou bylo pro otce důležité, pro mnoho metafor v jeho poezii. Nebyl velký věřící, v pozdějším věku vůbec ne, měl jen zpočátku takovou dětskou víru. Jako kluka vyrostlého v chudém prostředí ho ta nádhera kostela silně zasáhla. A i ta hudba a zpívání. A už nad první sbírkou mu S. K. Neumann vyčítal, že tam má plno náboženské obraznosti. Takže otec byl mezi dvěma vlivy a měl ke katolicismu složitý a spíš poetický vztah… Jednou tady u něho seděl popularizátor vědy Jiří Grygar, který je věřící. A ten mu vykládal srozumitelným způsobem vznik vesmíru a otec říkal: „No a pane doktore, a kde tedy je ten pánbůh?“ A Grygar pokrčil rameny a řekl: „Nevím.“ A vy jste pokřtěná, paní Jano? Seifertová: Já jsem pokřtěná, ale z církve jsem vystoupila, když tady byly ty tahanice kolem katedrály. To jsem se tak dopálila, že jsem napsala dopis a vystoupila jsem oficiálně z církve. Představte si, že Zdeněk Mahler, který se tehdy angažoval, aby katedrála zůstala státu, si musel změnit telefonní číslo pro výhružné a sprosté telefonáty. Tomu říkám pravá katolická nenávist. Kam se církev dostala od původního Ježíšova učení Miluj bližního svého, kam? Rozdej svůj majetek a následuj mě. Tvrdím, že v momentě, kdy se za Konstantina křesťanství stalo státním náboženstvím čili státní ideologií, nastal úpadek. Úpadek křesťanství. Sotva se vynořilo z katakomb… Seifertová: … nastal úpadek křesťanství. Dějiny katolické církve jsou také dějinami velkých zločinů. Ty jsi přece překládal albigenské, Dalibore. (Řeč je o knize Jeana Pierra Cartiera Válka proti Albigenským, kterou Dalibor Plichta přeložil pod cizím jménem v 70. letech pro Odeon – pozn. red.) Jak se chovali křižáci, povraždili desetitisíce lidí, zničili celou kulturu… Plichta: Náboženství se stalo nástrojem určité politiky. Já jsem tomuto jejich triku nikdy nepodlehl. Je to nástroj, je to využívané. Když začínalo Pražské jaro, obrodný proces, ptala jsem se svého táty, co se stane, když to nevyhrajeme, co může nastat? A on říkal: „No, v chaosu můžou nastat různé zvraty, například se může k moci prodrat i třeba církev.“ Já jsem vůbec nechápala, jak ho to napadlo. Seifertová: A už tenkrát. To byl tedy jasnozřivý. On měl takové neuvěřitelné pablesky. Třeba v roce 1969, když vystoupil ze strany, napsal do nějakého fejetonu, který už oficiálně nevyšel: „Socialismus zůstane pouhou epizodou v životě našeho národa.“ Tehdy jsem netušila, jak to myslí. Ale teď vím, že toho litoval. Seifertová: Že se to nepovedlo. Že to je ztracené. Že invaze převálcovala možnost skutečného socialismu, ne toho paskvilu… Seifertová: …který žádným socialismem nebyl… …ale to, k čemu jsme směřovali v roce 1968. Západní Evropa koukala, co se tady děje, a Amerika se lekla a Rusové přijeli. Takže jeho věta, že to bude jenom epizoda a že se k tomu nevrátíme, mi dnes zní jinak. A připadá mi strašné, že jsme tu křižovatku nemohli zdolat. Dneska všichni říkají: Češi – ovce, ale vždyť tady vznikaly důležité myšlenky. To není jenom polohou země, že se tady rodili lidé, ať už to byl Hus, nebo Komenský, Havlíček, Masaryk… Jeden kámen vedle druhého, po kterých se dá přejít. Seifertová: Masaryk říkal: „Úspěšná politika je pouze politika sociální.“ Věděl, že lidi si rovni nejsou po žádné stránce. Něco jiného je rovnost před zákonem, ale říkal: „Povinností státu je zaručovat největší možnou míru sociální spravedlnosti.“ Neoliberálové pořád mluví o svobodě, ale svoboda bez sociální stránky? Nebo demokracie, která není sociální, co je to za demokracii? Jaká svoboda, když ji chudý nepřežije? Seifertová: Neoliberalismus je zhouba. Ale on je to problém celé Evropy. Jsou teorie, že to, co se teď děje v Evropě, je konec evropské civilizace. Což je pravděpodobné. Budou nás válcovat Číňani. To jsme se dostali ale už někam jinam. Tady je o tom… já to přečtu. Váš tatínek byl taky jasnozřivý: „Řekněte, co s básníky, / kteří chtějí být při tom, / až pod údery civilizace / začnou se rozsypávat nýty světa / a na bílých pláštích vědců / budou praskat švy?“ Seifertová: Říká se, že lidi jsou naštvaní. To není správné slovo. Jsou zoufalí a bezradní, jsou pohlceni starostmi o existenci, aby se udrželi v práci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-09-21 07:00:01
Režisérku Poledňákovou okradli komunisté. Její syn sháněl tatínky po telefonu
Pevná jako skála, na sebe velmi tvrdá. Ale zároveň milá k hercům, z nichž vždycky dostala to, co potřebovala. Marie Poledňáková měla vzácné pochopení pro lidská trápení a věděla, že nejlepším lékem je humor a dobrá nálada. „Bylo to tím, že za sebou měla těžký život. Ne nadarmo se říká, že právě pouze takoví lidé mohou psát výborné komedie,“ uvažoval Pavel Rousek. Už ve třinácti letech měla vážnou dopravní nehodu, o pár let později onemocněla zánětem srdečního svalu. Zejména psychický teror pak přišel po roce 1948. Komunisté Poledňákové neodpustili, že její tatínek byl výborný vysokoškolský profesor a valná část její rodiny po převratu emigrovala do zahraničí. „Stala se takzvaně politicky nevhodnou osobou. Mohla dokončit gymnázium, ale tím to skončilo. Na vysokou školu už nesměla, obrečela to. Místo toho nastoupila do továrny na výrobu nádobí.“ V té době ji komunisté okradli poprvé – o život, který si vysnila. A nebylo to naposledy, co jí vzali něco cenného. Skvělý Vladimír Menšík honoráře prochlastal. Pozvracel se přímo na jevišti Číst více Inspiraci k hitu našla u svého syna Poledňáková ale nikdy nepřestala toužit po televizi. Jaroslav Dietl zařídil, že mohla začít pracovat v Československé televizi jako asistentka režie. Příležitost chytla za pačesy a začala také dálkově studovat FAMU. „Chtěla psát scénáře, pořád ještě nemyslela na to, že bude režisérkou. Šla si za svým snem a věděla, že bez diplomu to možné nebude.“ Byly to složité časy, ještě umocněné tím, že v soukromém životě se jí nedařilo. Manželství s publicistou Ivanem Poledňákem se rozpadlo a ona zůstala sama s tehdy osmiletým synem Petrem. „Dopoledne přednášky, odpoledne práce v televizi coby pomocná režisérka. Večer domů, postarat se o syna a pak studovat a dělat další věci. Spala tři hodiny denně, na studentský život mohla samozřejmě zapomenout. Nikdy toho ale nelitovala,“ usmíval se Rousek. První perfektní scénář na sebe nenechal dlouho čekat. Kdo by dnes neznal snímek Jak vytrhnout velrybě stoličku? Málokdo však ví, že Poledňáková se inspirovala i svým vlastním životem. Její Petr ji totiž stále bombardoval dotazy, kdy mu najde nového tatínka. „Já mu vysvětlovala, že všichni, co za něco stojí, jsou ženatí a mají vlastní děti a já nechci, aby od nich odcházeli, ale on vzal natruc můj zápisník s telefonními čísly a začal obvolávat jednoho po druhém. On by bral kohokoli…,“ vzpomínala Poledňáková. Holý byl dobrá volba Režii budoucího filmového hitu Poledňáková nikomu nesvěřila. Bála se, že mužský pohled na věc by všechno pokazil, že by muži nepochopili problémy mladé ženy. A i díky tomu, že hlavní dětskou roli obsadil Tomáš Holý, se z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku stal úspěch jako hrom. Následovalo pokračování s názvem Jak dostat tatínka do polepšovny a tento film ocenili i na festivalu v Monte Carlu. „Porota konstatovala, že Holý je nejlepším dětským hercem od dob Shirley Temple. Poledňákové uspořádali slavnostní banket. Film získal hlavní cenu plus cenu pro režiséry do 30 let. Přesto, že režisérce bylo skoro čtyřicet,“ prozradil Rousek. Kačenku z filmu S tebou mě baví svět si vzala sekta. I další děti mají pohnuté osudy Číst více Doma to ale málokdo ocenil. A co víc, pozlacená soška zmizela ve spárech tehdejšího ředitele Československé televize. Komunisté tak Poledňákovou okradli podruhé – nejen o zaslouženou cenu, ale i o slávu. Mimochodem, když zmíněný ředitel z funkce odstoupil, soška se ztratila definitivně. Tamhle jsou dveře! V tomto kontextu tak vlastně ani nikoho nepřekvapí, že když úspěšná autorka přišla do televize se scénářem k budoucí komedii století S tebou mě baví svět, ukázali jí dveře. „Řekli jí, že na to nejsou peníze. Ona se ale nenechala odradit a šla na Barrandov. Věděla, že tamní ředitel nesnáší toho z televize. Dobře udělala, točit se začalo a vznikla pecka, kterou dodnes obdivujeme,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Po roce 1989 pak Poledňáková spolupracovala na mnoha dalších úspěšných projektech. To už je ale zase trochu jiný příběh. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Langmajer přiznal závislost. Takhle to teď má, to je zkáza všech chlapů.
Čas načtení: 2024-12-26 15:30:00
Kvíz: Vytrhněte velrybě stoličku a dostaňte tatínka do polepšovny s naším kvízem
Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny jsou dva volně navazující filmy z pera Marie Poledňákové. Ústředním motivem je hledání tatínka a poté navázání vztahu s ním.
Čas načtení: 2025-10-09 07:56:00
Praha 9. října 2025 (PROTEXT) - Na rodičovství se nelze připravit – na tom se shodují muži i ženy. Všichni si z vlastního dětství neseme určité představy o rolích maminky a tatínka, ty se však v páru mohou hodně lišit a také často neodpovídají skutečné náročnosti péče o miminko. 77 % matek a 83 % otců si podle průzkumu společnosti Philips myslí, že je péče o malé děti dnes rozdělena spravedlivěji, než tomu bylo v generaci našich rodičů, avšak stále je co zlepšovat. „Klíčem ke spokojené rodině je komunikace,“ říká terapeutka z neziskové organizace Úsměv mámy Hana Hetlinger.Maminky mají pro sebe v průměru jen necelých 90 minut denně a často nespí bez přerušení déle než 4 hodiny. Několik měsíců v kuse. Upřímně to shrnuje influencerka, podnikatelka, maminka dcery Isabelly a partnerka moderátora Evropy 2, Míša Říbalová: „Můj den je jako maraton – Bellinka, domácnost, práce… A někdy se ani nenadechnu. Čas pro sebe mám málokdy, a když už, nejčastěji si pustím hudbu, projdu se se psem nebo si dám v klidu kafe (a to je luxus!). Teď to není období dlouhých pauz, ale snažím se to brát pozitivně. Petr i rodina mi odpočinek dopřejí, jen je těžké si o něj říct.“Je třeba si uvědomit, že péče 24/7 o osobu blízkou je nesmírně psychicky náročná, a je potřeba plánovat i čas pro sebe, na svou vlastní regeneraci. Když maminka předá část péče tatínkovi, může si odpočinout, načerpat síly, udržovat své sociální vazby, které se mohly odchodem na mateřskou dovolenou narušit, zažije něco nového, o čem si pak mohou s partnerem povídat a může to být i vzpruha jejich vztahu. Tatínkové pak mají možnost navázat jedinečný vztah se svým dítětem, užít si ho a dělat věci, které budou prožívat jen spolu.Říkat si pomoc je normální79 % maminek v průzkumu Philips Avent přiznalo, že by své dceři přály spravedlivější rozdělení péče o děti, než mají ony. Řada z nich (67 %) si také stěžuje, že je otec málo iniciativní, nezapojuje se do péče sám a ony si o pomoc musí pokaždé říkat. Když už se muži starají, tak prý ženu do péče stejně neustále zapojují. Podle 56 % maminek jejich protějšek navíc nikdy neudělá nic pořádně a všechno po něm musí opravovat.„Pro maminky je někdy těžké tatínky do péče zapojit, protože mnohdy mají velmi perfekcionistickou představu, jak by se měli tatínkové o dítě starat. Ale řekněme si to otevřeně, tatínkové mohou dětem předávat určitou lehkost a nadhled, která vybalancuje maminčinu touhu po dokonalosti. Pro dítě je pro jeho budoucí život určitě dobré vidět víc způsobů péče, ze kterých si pak volí ten svůj,“ říká terapeutka z neziskové organizace Úsměv mámy Hana Hetlinger.Chybí pochvala i pochopeníTatínkové v dotazníku odpovídali, že by rádi byli více v centru rodinného dění, ale jednak na nich zůstává povinnost chodit do práce, a hlavně často neví, kde a jak začít. Nebo mají pocit, že partnerce dokonce doma překáží. Více než polovina otců si připadá dotčeně kvůli tomu, že partnerka je kritizuje za věci, jež se jim jeví jako nepodstatné detaily, a naopak jim chybí pochvala, když projeví snahu.„Pokud je maminka s miminkem doma, najde si svou rutinu a svůj způsob, který jí a miminku vyhovuje. Tatínek dělá věci jinak. Ne špatně. Jinak. A to může být pro maminku těžké. Oba se rodičovství učí, a protože maminka s dítětem tráví více času, má trochu náskok. Je ale třeba nezapomínat na věci, které zaslouží ocenění a vědomě si jich všímat. I tatínka bude motivovat k většímu zapojení, když bude oceňován, než když po každém pokusu převzít část péče o domácnost nebo dítě na sebe uslyší kritiku. Mohl by pak nabýt dojmu, že jeho snaha nesplňuje partnerčino očekávání, a raději už nebude dělat nic, než aby znovu selhal,“ vysvětluje terapeutka. Hlavně klid…Ke stinným stránkám rodičovství patří i prosté fyzické vyčerpání, nedostatek spánku a také neustálý hluk, ať už se jedná o dětský pláč, žvatlání nebo pohádky. Není proto divu, že novopečení rodiče mají sklony na sebe navzájem zvyšovat hlas. „Na fyzické a psychické vyčerpání spojené s rodičovstvím se nedá připravit. Co je ale možné dopředu domluvit, je prostor, kdy si oba rodiče můžou odpočinout. Nejdůležitější tedy je o potížích mluvit, sdílet spolu nejen radosti, ale i starosti a strasti rodičovství a podpořit se navzájem tak, aby bylo možné tento dočasný stav zvládnout bez narušení partnerského vztahu. Každému někdy ujedou nervy a zvýší hlas, je ale důležité, aby se to nestalo pravidlem. Pokud si rodiče dají vzájemně prostor se vyspat, v klidu najíst, jít se ven projít, zacvičit si, vypadnout z každodenní rutiny, mnohem lépe zvládnou náročný čas s dítětem. A co dělat v okamžiku, kdy už cítím takové napětí, že každou chvílí začnu křičet? Pojmenovat nahlas to, co se děje – ‚už nemůžu, potřebuju chvíli klid‘, ‚mám strašný hlad a potřebuju se teď najíst‘, ‚jsem strašně rozčilený/á‘ – je to ventil, který pomůže upustit trochu páry. Pomáhá odejít do jiné místnosti, zabouchat si do polštáře, zakřičet do něj, vytřepat ruce, zadupat… zkrátka vybít tu frustraci jinak než křikem na partnera, který je mnohdy úplně stejně unavený a vyčerpaný jako vy. A hlavně spolu mluvit, to je základ,“ popisuje Hana Hetlinger.Děti nás sblížilyUpřímná a otevřená komunikace, která respektuje rozdíly mezi oběma partnery, jejich pocity a potřeby, je skutečným lékem na vztah. Díky ní si nakonec pár odnese na dětství svého potomka šťastné vzpomínky. Rodičovství totiž většinu partnerů po překonání prvotních překážek sbližuje. „Snažíme se spolu mluvit, i když to není vždycky jednoduché. Já mám tendenci všechno držet v sobě, dokud nepřijde výbuch, a to není úplně ideální. Učíme se říkat si i maličkosti – třeba ‚dneska jsem unavená, můžeš to vzít ty?‘“ popisuje Míša Říbalová.88 % rodičů v dotazníku Philips Avent uvedlo, že společné zážitky s dítětem jim přináší radost a stmelují je. 77 % vnímá svého partnera ještě lépe než dříve, když vidí, jak se stará o dítě, a 3 ze 4 vztahů dala rodina nový smysl.V dnešní době jsou úžasným pomocníkem maminek také moderní technologie. Vynálezy jako chytré chůvičky, odsávačky mateřského mléka nebo parní hrnce přináší úlevu a klid rodinám po celém světě. Produkty, které dokážou malým i velkým změnit život k lepšímu a pomáhají partnerům si první roky s miminkem užít naplno, najdete na stránkách www.philips.cz/avent. Více o průzkumu si přečtěte na webu www.pecujme-spolu.cz. Produktové tipy:Philips Avent Premium Connected – sledujte pro svůj klid i to, co oči nevidí Mějte přehled o stavu spánku a dechové frekvenci miminka díky chytré chůvičce Philips Avent Premium Connected využívající technologii SenseIQ. Technologie sledování miminka bez nutnosti dalšího příslušenství analyzuje miliony pixelů za sekundu, aby zachytila i ty nejmenší pohyby. Data jsou převáděna na informace o spánku a dýchání dostupné v aplikaci BabyMonitor+. Pokud se miminko náhodou vzbudí s pláčem, chůvička pomůže rozpoznat příčinu, abyste mohli situaci hned vyřešit. Více klidu pro vás, více pohodlí pro vaše děťátko. DMOC: 9 999 KčPhilips Avent Hands-free Nová dvojitá elektrická odsávačka mateřského mléka Philips Avent Hands-free napodobuje přirozený rytmus sání miminka a díky jejímu výkonu, jemnosti a lehkosti budete mít volné ruce a více času pro sebe. Nástavce na bradavky s jemnou silikonovou vložkou padnou 99 % žen, takže se nemusíte bát, že by vám odsávání mléka bylo nepříjemné. Ultralehká sběrná nádobka se navíc pohodlně vejde do podprsenky a skoro ani nepoznáte, že tam je. S až 85 sacími cykly za minutu je Philips Avent 2× rychlejší než většina jiných odsávaček a dokonale se přizpůsobí potřebám miminka. DMOC: 6 799 Kč Více informací najdete na webu philips.cz/avent.
Čas načtení: 2026-04-15 00:00:00
V tomto příběhu se poprvé setkáváme s Muminkem a jeho maminkou, kteří hledají nejen ztraceného tatínka, ale i místo pro svůj dům. Během dlouhého putování zažívají různá dobrodružství, ledaskoho potkají a nakonec dorazí do krásného údolí.. Skřítci mumini slaví 80 let! U této příležitosti vydáváme speciální vydání knížky Velká povodeň, která přinesla vůbec první příběh o muminkovi a jeho mamince, kteří hledají tatínka a místo pro stavbu domu… Právě během něj zažijí mnohá dobrodružství, seznámí se s celou řadou roztodivných tvorů a narazí na překrásné údolí! A dál už se jedná o historii. Vychutnejte si knížku, kde se muminek na obrázcích sám sobě ještě příliš nepodobá, ale magie vyprávění Tove Janssonové už je přímo hmatatelná. Výroční vydání obsahuje pohlednici a předmluvu, kterou napsal Frank Cottrell-Boyce. Datum vydání: 14.04.2026
Čas načtení: 2024-02-17 11:00:00
Útěcha po smrti otce: Fernstädtová má senzační stříbro v závodě dvojic
Po těžké osobní ztrátě zažila skeletonistka Anna Fernstädtová radost aspoň na sportovním poli. Přesně dva týdny po smrti svého tatínka skončila v závodě Světového poháru v Altenbergu se svým bratrancem Timonem Drahoňovským na senzačním druhém místě. „Bylo to velké překvapení, asi nikdo to nečekal,“ usmívala se.
Čas načtení: 2011-10-04 13:00:00
Kecky Converse All Star Hi / Obuj si kůži
Model All Star od značky Converse můžeme již nyní označit za nesmrtelný, ovšem návrháři Converse pracují každou chvíli na nové a nové barevné kombinaci tak, aby se dostali do každého botníku po celém světě. Když vezmeme nesmrtelnost tatínka sneakers a k tomu připojíme koženou variantu, jistě všich ...
Čas načtení: 2011-09-06 00:00:00
CLOT x Converse / Praotec Chuck Taylor All Star
Label CLOT se jen tak nespolčí s každou značkou, což dělá z každé kolaborace, ve které je tento fenomenální label účastníkem, exkluzivní záležitost. Tentokrát si návrháři CLOT vzali na paškál tatínka sneakers Converse Chuck Taylor All Star Low, jež poctili luxusními materiály a decentními barvami. ...
Čas načtení: 2013-04-21 12:59:00
„Měla jste tu být v osm hodin ráno!" mrazivě praví šéf, často se v docházce opožďující sekretářce. „Vážně?" říká dychtivě sličná, leč ospalá dívčina, „a co se tu tak strašně důležitého dělo?" Píše muž z vězení manželce: „Drahá lásko. Díky za pilník, který jsi mi zapekla do bábovky. Velice jsi mě potěšila. Mám teď nejhezčí nehty z basy. Vězeňský kaplan promlouvá k recidivistovi, který už potřetí vyloupil pokladnu: „Můj synu, až se dostaneš na svobodu, rád ti budu pomáhat." „Moc děkuji za nabídku, důstojnosti," povídá vězeň. „Ale na to musí být odborník." "Pane profesore, může přijít student ke zkoušce podnapilý?" "No, v podstatě může." "Hej kluci, přineste ho!" "To je strašné," povzdechl si učitel, "třicet oslů ve třídě a jeden, aby je hlídal!" Učitel: "Namísto Sázava s vlévá do Vltavy můžeme obrazně říci, že Vltava pije Sázavu. Může mi někdo z vás, žáci, uvést podobný příklad?" Žák: "Prosím, ano. Místo tatínek pije Plzeň můžeme říci Plzeň se vlévá do tatínka." Chlápek ve vlaku se ptá průvodčího, kdy ten vlak staví v Libni. „Pane, tohle je expres, ten v Libni nestaví." „Vy si děláte legraci, ne? Já nutně rnusím vystoupit v Libni!" „Je mi líto, pane, ale tenhle vlak tam nestaví." „Musí přece být nějaká možnost!" „No, jedna by byla. Můžu říct trojvedoucímu, aby zpomalil, a já vás podržím nad nástupištěm a dostanu dolů." „To zní šíleně. Bude to fungovat?" „No, stojí to za pokus." Vlak tedy vjíždí do nádraží, průvodčí drží chlapa za sako ve vzduchu. Chlápek ve vzduchu utíká. Průvodčí jej pomalu spouští níž, až se chlapovy nohy dotknou nástupiště. Kmitají se neuvěřitelnou rychlostí. Průvodčí jej pouští, chlap pomalu ztrácí na rychlosti. Už to není sprint, ale normální svižný běh. Když chlapa míjí konec vlaku, z posledních dveří se někdo vykloní, popadne jej za límec, vtáhne do vlaku a povídá: „Chlape, máte štěstí, že jsem tu zrovna stál. Tenhle vlak tady totiž vůbec nestaví!"
Čas načtení: 2019-11-08 18:08:09
O rozmnožování živočichů víme téměř vše. Ale jak to mají rostliny?
Ve skleníku Fata Morgana jim díky originální výstavě vstoupíte až „do ložnice“. Trojská botanická zahrada ve skleníku Fata Morgana slavnostně zahájila neobvyklou výstavu nazvanou Intimní život rostlin. Návštěvníkům prozradí fígle, jež rostliny používají ke svému rozmnožování. Jejich květy, tolik obdivované pro svou krásu a nevinnost, překvapí vynalézavostí v šálení opylovačů a v tricích, kterými si zajišťují kvalitní potomstvo. Projděte se tropickou džunglí, vžijte se do role opylovače a poznejte fascinující stránku života rostlin. Nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Originální vzdělávací a interaktivní výstavu ve skleníku Fata Morgana máte možnost si prohlédnout od 7. listopadu do 5. prosince denně kromě pondělí od 9.00 do 16.00 hodin. V sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin se můžete těšit na tematickou přednášku autora odborné části výstavy doc. RNDr. Lubomíra Hroudy, CSc. Otevírací doba od listopadu do února: Skleník Fata Morgana: od 9.00 do 16.00 (út–ne, svátek) Venkovní expozice: od 9.00 do 16.00 Vinotéka sv. Klára: od 13.00 do 17.00 (po–pá) od 11.00 do 17.00 (so, ne, svátek) Letos slaví trojská botanická zahrada 50 let od svého založení. Po celý rok nadělovala svým návštěvníkům dárky v podobě oblíbených výstav a přibližovala jim v rámci pořádaných akcí krásu rostlinného těla. Na závěr sezony si připravila novinku. „V období, kdy se venkovní příroda pomalu ukládá ke spánku, bych návštěvníky rád pozval k prohlídce expozic skleníku Fata Morgana, které jsou celoročně plné zeleně a bujné vegetace. Až do 5. prosince prohlídku zpestří novinka mezi našimi projekty – výstava, která zábavnou formou představí rozmnožování rostlin s důrazem na naše domácí druhy a jejich fígle,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy. Vyzkoušejte si roli opylovače Součástí expozice jsou také interaktivní prvky, díky nimž si budou návštěvníci moci vyzkoušet, jak těžkou roli mají opylovači. „Zájemci se mohou doslova převtělit do role včely, motýla, nebo dokonce kaloně. Poznají, jaká vůně láká noční opylovače, jak těžký náklad by nosili, pokud by byli včelou, nebo jak dlouhý sosák by měli, kdyby se změnili ve čmeláka. K výstavě jsme připravili také zábavný kvíz. Malí i velcí si tak mohou otestovat své znalosti a zjistit, jak dobří by v roli opylovače byli,“ uvedl Miroslav Malý, metodik pro vzdělávání Botanické zahrady hl. m. Prahy. Výstava Intimní život přiblíží fascinující a obecně málo známý svět rostlin. Na ilustrovaných panelech návštěvníci najdou mnohé informace o tom, jak rostliny své opylovače lákají, co jim umožňuje tvořit kvalitní potomstvo i jaké „pohlavní choroby“ se u nich vyskytují. Jednotlivé „triky“ jsou prezentovány na druzích běžně se vyskytujících na našich loukách. „Rozkvetlá louka je jako velký prostřený švédský stůl. Zastavíme-li se a začneme-li pozorovat ruch a bzukot, po chvíli rozeznáme různá pravidla, jimiž se pohyb opylovačů řídí. Některé rostliny jsou mazané natolik, že opylovače ve svých květech dokonce na čas uvězní, jiné, například horské druhy, jim nabídnou teplo a úkryt, další svůj květ ani nerozvinou a opylí se samy,“ říká autor odborné části výstavy doc. Lubomír Hrouda. Zájemci o širší souvislosti v rámci daného tématu si mohou přijít poslechnout přednášku Lubomíra Hroudy, která se koná v sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin v zázemí administrativní budovy pod skleníkem Fata Morgana. Při vstupu je nutné předložit platnou vstupenku ze skleníku. Kalendář akcí Botanické zahrady hl. m. PrahyListopad – prosinec 2019 Fotografická výstava Dlouhodobá výstava nedaleko dětského hřiště v severní části venkovních expozic Na výstavě Zahrada vašima očima můžete vidět 12 oceněných fotografií, které byly pořízeny v Botanické zahradě hl. m. Prahy v rámci fotosoutěže pořádané ve spolupráci s firmou ZEISS. Porota vybírala z více než 600 došlých snímků. Stejnojmenný kalendář na rok 2020 je v prodeji ve stáncích se suvenýry v areálu botanické zahrady. Intimní život rostlin 7. 11. – 5. 12., 9–16 h Fata Morgana Víte, jak to dělá kosatec? Co je sklápěčka značky Salvia? Nebo dokonce jak vyrobit semeno bez tatínka? Že ne? Přijďte se ponořit do tajů intimního života rostlin a zábavnou formou se dozvíte mnohé o jejich rozmnožování. Svatomartinský přípitek 11. 11., od 11 h Vinice sv. Kláry Přijďte i letos ochutnat mladá vína českých vinařů a poodhalit tak tajemství kvality nového ročníku. Již tradičně vás zveme 11. 11. v 11 hodin ke slavnostnímu otevírání Svatomartinského vína na vinici sv. Kláry. Zahrada je krásná i v zimním období, návštěvníci mohou obdivovat jedinečné výhledy na panorama Prahy a procházku završit návštěvou vinotéky sv. Klára. Ta je otevřena od pondělí do pátku od 13.00 do 17.00 hodin a o víkendech a ve svátek od 11.00 do 17.00 hodin. Vybírat lze ze široké nabídky vín či z kolekce matolinových pálenek, chutnat budou dvojnásob v příjemném prostředí u hořícího krbu. V otevírací době zahrady je k dispozici rostlinné bistro Botanická na talíři, kde je možno si pochutnat na sezonní nabídce ovocných smoothies, na lahodných raw dezertech, vegetariánském občerstvení a výborné kávě. Každého jistě potěší výhled na Ornamentální zahradu. Od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 není vstup do venkovních expozic botanické zahrady zpoplatněný. Užijte si podzimní a zimní čas v náručí přírody! Otevírací doba zahrady v období vánočních svátků Venkovní expozice, Denně 9-16 Skleník Fata Morgana 24.12.2019 9-14 25.12. – 29.12.2019 9-16 30.12.2019 zavřeno 31.12.2019 9-16 1.1.2020 9-16 Vinotéka sv. Klára 24.12.2019 11-15 25.12. – 26.12.2019 11-17 27.12. – 30.12.2019 13-17 31.12.2019 zavřeno 1.1.2020 zavřeno Kořeny osobností Dlouhodobý celoroční projekt v areálu Botanické zahrady hl. m. Prahy Více než devět desítek osobností poctilo v uplynulých deseti letech Botanickou zahradu hl. m. Prahy svou návštěvou, aby podpořily projekt Kořeny osobností, v jehož rámci dochází ke spojení vzácného přírodního bohatství s těmi největšími postavami současného světa. Projekt má připomínat budoucím generacím nejen jedinečné dědictví přírody, ale také to nejlepší, co dokázal člověk, ať již v oblasti kulturní, sportovní, či vědecké. Slavné osobnosti, které se na projektu Kořeny osobností podílejí, patří k těm, ke komu s úctou a obdivem vzhlížíme, stejně jako s respektem vnímáme krásu přírodního dědictví pražské botanické zahrady. Pro děti je hrdinou Hurvínek či postava Krtečka, pro sportovní fandy Josef Masopust nebo Pavel Nedvěd, pro jiné spisovatel Ivan Klíma, režisér Miloš Forman či architektka Eva Jiřičná a řada dalších. Všechna tato velká jména budete mít možnost potkat na Stezce osobností a díky nim s celou svou rodinou formou jedinečného zážitku poznat a obdivovat poklady rostlinné říše. Prostřednictvím projektu Kořeny osobností si totiž svou cestu k vzácným rostlinám a stromům najdou děti i jejich rodiče. K dnešnímu dni se do projektu zapojilo již 99 známých osobností. V letošním roce si svůj strom vysadil Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, Ester Ledecká, snowboardistka a alpská lyžařka, a český lezec Adam Ondra. 14. srpna se k nim připojil také legendární Čtyřlístek a jejich autor Jaroslav Němeček a herečka Alena Vránová. Podzimního sázení se ujali naši váleční veteráni, plk. Pavel Budinský, brig. gen. Václav Kuchynka a letec RAF Tomáš Lom.
Čas načtení: 2013-06-20 00:00:00
Originální dárek – zážitek, na který se nezapomíná
Hledáte originální a nezapomenutelný dárek pro vašeho kolegu do práce, kamaráda, tatínka, dědečka či bratra? Chcete, aby na dárek věnovaný vámi nikdy nezapomněl? Vyzkoušejte dárek – zážitek. Dárky pro muže Už nevíte, co byste pořád manželovi kupovala? Blíží se narozeniny, výročí nebo jiná událost ...
Čas načtení: 2022-09-28 09:00:00
Co dělat, když se vašemu mrňouskovi nelíbí ve školce?
V září spousta malých dětiček začala chodit poprvé do školky. Pomalu se většina dětí vzdává pláče v šatně a začíná si zvykat na kolektiv, a že kromě maminky a tatínka mají v životě nové autority – paní učitelky. Každé dítě je jiné, a zatímco jedni se těší do školky na nové kamarády a hračky, jiné ...
Čas načtení: 2014-10-27 21:30:00
Úžasné hračky Bruder pro vaše děti
Vánoce jsou za dveřmi a s nimi i spojené nákupy vánočních dárků. Víte, čím potěšíte vašeho chlapečka a tatínka zároveň? Značkové hračky Bruder jsou to pravé. Radost z originálních dárků budou mít nejen kluci, ale i holčičky. Firma Bruder Německá firma Bruder je snad už všem známá. Její sídlo se na ...
Čas načtení: 2012-02-04 00:00:00
Otec – proč potřebuje batole tátu?
Víte, v jakém období je pro miminko otec důležitou osobou jako maminka? Říká se, že když se batole naučí chodit a mluvit, bere svého tatínka stejně jako svoji maminku. První tři roky Na vývoj miminka má vliv celá řada faktorů. Nejen zázemí, ve kterém se pohybuje, ale také péče jednoho či druhého r ...
Čas načtení: 2012-01-16 13:00:00
Určitě jste někdy přemýšlela o tom, jak se jednou budou jmenovat vaše děti. Co když to bude holčička? Upřednostňujete raději typicky česká jména nebo vás lákají spíše ta ze zahraničí? A jak je to s chlapeckým jménem? Poslechnete tatínka a pojmenujete vašeho syna po něm nebo pustíte uzdu své fantazii ...
Čas načtení: 2024-02-16 13:30:01
Umetá Klus dětem cestičku ke slávě? Novým seriálem jim moc nepomohl
Mnozí se čertili už u prvního dílu, kdy seriál začínal jako přeslazená argentinská telenovela – pár týdnů zamilovaný Tomáš Klus u vody pokleká a zpívající žádá svou partnerku o ruku. Ta si ho chce ale nejdřív vyzkoušet, a tak ho doveze na brigádu do rodinného kempu. To se nelíbí jeho třem bývalým manželkám, kterým slíbil, že si na léto vezme k sobě děti. O jeho rodinných peripetiích ale nová snoubenka nic neví. A komedie může začít! Nebo tragédie? Krásná Eva Burešová v slzách. Konec ZOO a zdá se, že se jí život rozpadá. Může za to Forejt? Číst více Herec jedné role, nebo velká hvězda? Jistě to v sobě nese určitý nádech léta a prázdninové pohody, jinak to ale ničím zvlášť nevybočuje. Zatím se zdá, že požitek herců z pohodového natáčení je mnohem intenzivnější než ten, který získávají diváci u televizních obrazovek. Podle komentářů v internetových diskuzích to nemá hlavu ani patu, je to od začátku katastrofa a žvýkající Erika Stárková irituje každého, kdo by snad chtěl vědět, jaký Tomáš Klus podal výkon. Častý je také názor, že je Tomáš Klus hercem jedné role. V seriálu ZOO, kde rovněž hraje se svou dcerou Josefínou, je bývalým olympijským sportovcem, který momentálně fotí. A také zpívá tak fantasticky, že ho všichni rádi zvou do televizních pořadů a rádií. To přitom není daleko od jeho skutečného příběhu, protože do Prahy se původně vydal budovat kariéru jako moderní pětibojař. Tehdy v roce 2002 získal zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy. Zákulisí seriálu ZOO: Vrací se Robert Urban v roli soudce Petra. Klus by mohl jít z kola ven Číst více Sourozenci Klusovi míří do nového seriálu Když mamince oznámil, že chce být zpěvákem, možná mu to ze začátku trochu nevěřila. Nebo snad tušila, že bude mít doma Zlatého slavíka? I do hudby se vrhl po hlavě a uspěl na plné čáře. K fotografii zřejmě netíhne, ale jinak se příběh Filipa Jandy zase tolik neliší od toho, co Tomáš Klus prožívá ve svém životě. Až na to, že tady jeho dcera Josefína hraje jeho neteř Josefínu. To je nám ale změna. Talentovaná malá holčička si zahrála pochopitelně i v seriálu Zalez do spacáku, kde už ztvárnila dceru svého skutečného tatínka, své dva sourozence Jenovéfu a Alfréda pak přibrala do chystaného dobového seriálu Dcera národa, který chystá Česká televize. Rodiče jsou na ně právem hrdí, ale podle diváků už je toho Kluse všude tak trochu moc. Zůstane Leichtová Ivuškou z Comebacku už navždy? „S tátou se hraje dobře, nekazí to, jen někdy. Mě to herectví baví, protože točíme v noci a nemusím spát. O herectví jsem nesnila, ale pak jsem si řekla, že tak jo,“ prozradila Josefínka v show 7 pádů Honzy Dědka. Ačkoliv neúspěch seriálu Zalez do spacáku nijak nesouvisí s výkonem dua Klusových, už teď je jasné, že navzdory dobrým předpokladům u diváků aplaus nesklidí. Taková příjemná oddechovka, která vlastně nemá světu moc co předat. Je to přitom velká škoda, protože se jedná o projekt, kde se po dlouhé době ukázala například herečka Barbora Seidlová, známá jako princezna Zubejda. Ta si, stejně jako Kristýna Leichtová, zahrála Klusovu bývalou manželku. Zatímco ale Seidlové elegantní šaty padnou jako ulité, u Kristýny mají diváci trochu obavy, že ať si na sebe vezme cokoliv, už vždy bude zkrátka tou milou a roztržitou Ivuškou z Comebacku, nad kterou Lexa přemýšlel v intimních chvílích… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zalez do spacáku, říká Tomáš Klus. V létě naháněl v kempu ženské a tohle je výsledek.