Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2025-04-10 18:15:00

Nahé a rozespalé: Březnové Akty X znají svého vítěze! Téma PROBOUZENÍ inspirovalo k jemnosti a zasnění

Březnové kolo soutěže Akty X se neslo v duchu tématu Probouzení – ať už šlo o návrat přírody k životu, pomalé protahování těla po zimním spánku, nebo tiché ranní momenty. Do redakce dorazila pestrá škála snímků, které téma uchopily různými způsoby – od minimalistických portrétů až po snově laděné kompozice plné světla a rozpačitého pohybu, které zachycují křehký moment mezi bdělostí a bezvědomím.

Čas načtení: 2025-05-08 16:24:13

Cestování po pietních místech: K těm nejlepším v ČR patří Schwarzenberská a Dietrichsteinská hrobka

Pietní místa jsou považována za tiché svědky minulosti. V České republice se nachází stovky takových lokalit, které nám připomínají, že smrt v jakékoli podobě k životu patří. The post Cestování po pietních místech: K těm nejlepším v ČR patří Schwarzenberská a Dietrichsteinská hrobka first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2026-01-24 00:00:00

Andělská poselství na sobotu: Otevřete srdce andělským znamením – vaše touhy mohou být vyslyšeny dříve, než čekáte

Dnešní sobota přináší do našich životů jemnou, ale výraznou přítomnost andělských energií, které nám chtějí připomenout, že nejsme na této cestě sami. Andělé k nám promlouvají skrze tiché momenty, neočekávaná setkání i zdánlivě náhodné události.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-22 07:00:00

Jak se projíst k dlouhému životu ve zdraví: Zdravá strava a opravdové jídlo podle Margit Slimákové

Ve světě, kde je jídlo často považováno za něco, co je třeba pečlivě regulovat, kontrolovat a počítat, přichází Margit Slimáková s jiným pohledem. „Hlavní problém s jídlem je, že mnozí ho vidí jako něco nepřátelského, nebezpečného,“ říká specialistka na zdraví žitovní styl v ve First Class podcastu. Podle Slimákové bychom si měli jídlo užívat a … Jak se projíst k dlouhému životu ve zdraví: Zdravá strava a opravdové jídlo podle Margit Slimákové Pokračovat ve čtení » The post Jak se projíst k dlouhému životu ve zdraví: Zdravá strava a opravdové jídlo podle Margit Slimákové first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-15 06:13:02

Poněkud očekávatelná proměna. O knize Iana McEwana Šváb

Britského prozaika Iana McEwana (*1948) není třeba českému čtenáři nijak zdlouhavě představovat, v češtině máme k dispozici celé jeho dílo. McEwan proslul jako autor temných makabrozit z různých oblastí lidského života – od rodičů zalitých v betonu ve sklepě rodinného domu v Betonové zahradě, přes rozřezané tělo špiona v tajném tunelu pod Berlínskou zdí v Nevinném až třeba po sofistikovanější hrůzu v podobě zkažených životů milenců v Pokání. V posledních letech se ovšem McEwan stále více vyjadřuje k současnosti a veřejnému životu. Po smrti Margaret Thatcherové napsal do Guardianu vynikající nekrolog s všeříkajícím názvem Nesnášeli jsme ji a líbilo se nám to, v němž Železné lady vyjádřil obdiv za to, jak dokázala donutit intelektuály jeho generace ke konzistentní nenávisti vůči své osobě. A při příležitosti Brexitu se odhodlal vyjádřit rovnou literárně – drobnou novelkou s poněkud záhadným názvem Šváb, kterou letos vydalo v překladu Ladislava Šenkyříka nakladatelství Odeon. Neobvyklý název automaticky evokuje cosi nechtěného, skrytého pod podlahou, nehodícího se do slušné společnosti, jež je však přesto její součástí. McEwan nadto hned první větou textu dává najevo svou literární inspiraci: protagonista Jim Sams se jednoho rána probudí z nepokojných snů a shledá, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu. Správně, jde o aluzi na slavnou Proměnu Franze Kafky, tentokrát však metamorfóza na začátku probíhá v opačném gardu. Hmyz se mění v člověka – a zrovna v ministerského předsedu Spojeného království.  Jim si dobře pamatuje, jak se do Downing Street číslo 10 dostal, jaká nebezpečenství po cestě prožil a jakých lákadel se vzdal (kupříkladu čerstvé a voňavé kupky koňského trusu). Za několik minut se naučí mluvit a používat svoje nové tělo (počáteční obtíže maskuje ranní kocovinou), poté vyrazí na zasedání kabinetu, kde už na něj čekají jeho ministři, všichni až na jednoho (ministr zahraničí, který brzy skončí špatně) taktéž proměnění švábi. Jim Sams se dá do díla a nic jej už nezastaví. Na rozdíl od skutečnosti se v McEwanově textu prosazuje vskutku absurdní myšlenka ekonomického reversalismu, v němž se tok financí zcela obrací. Do práce se tedy chodí peníze utrácet, v obchodech naopak bankovky za nákupy putují do kapes zákazníků. Držení jakékoli peněžní částky je trestné, teoreticky by tedy měli být lidé motivováni veškeré peníze obdržené v obchodech utratit v co možná nejlepší práci. Ekonomika vzkvétá, lidé si kupují drahé věci a hledají co nejlukrativnější zaměstnání, které by je zbavilo co nejvíce peněz. Hranice se uzavírají, všichni turisté tu musí všechno odevzdat. Británie je znovu velká. Jim Sams a jeho vládní švábí tým vítězí na všech frontách a mohou se vrátit do svých původních těl.  Že to nedává smysl? Nedává, ačkoliv na první pohled to může vypadat přitažlivě a logicky. A tady se společně s autorem dostáváme na poněkud tenký led. McEwan nijak nezastírá, že jde o politickou satiru, která se ani nesnaží zastřít vztah mezi literárními postavami a jejich skutečnými předlohami. V knize vystupuje mimo jiné americký prezident Archie Tupper, jehož agresivní tupost odkazuje na skutečného prezidenta, jehož příjmení taktéž začíná na T, ale také nešťastná předchůdkyně Borise Johnsona alias Jima Samse Theresa Mayová či architekt Brexitu, Johnsonův klíčový politický poradce Dominic Cummings. Satira má v britské literatuře pevné místo a sáhodlouhou tradici. Zřejmě nejslavnějším politickým pamfletem je Skromný návrh irského Jonathana Swifta, v němž autor zcela vážně navrhuje řešit populační krizi v Irsku pojídáním dětí. Také tato myšlenka zní absurdně, ovšem McEwan jejích kousavých výšin při vší úctě nedosahuje. Jeho postavy se pohybují jako na politickém divadle, jejich promluvy i činy jsou předvídatelné – aby ne, když McEwan v zásadě popisuje realitu britské politiky – a čtenář tak vlastně směřuje k očekávanému konci. Jim Sams a celý jeho kabinet absolvují ještě jednu metamorfózu a na cestě do Westminsterského paláce, kam se hodlají uchýlit do společnosti milionů svých druhů pobývajícím za táflováním ctihodného sídla britského parlamentu, utrpí poslední zanedbatelnou ztrátu – bývalého kancléře Lancasterského vévodství rozdrtí kola popelářského vozu.  Neslavný konec jednoho švába ilustruje povahu doposud posledního McEwanova počinu. Jde o hříčku, sice zábavnou a skvěle napsanou, ale pořád jen hříčku. Rozsahem nedlouhá novelka by zřejmě jinému autorovi ani nevyšla, McEwanovo jméno je nicméně zárukou kvality. Pokud bychom měli Švábovi přisoudit alespoň jednu kvalitu, pak tu řemeslnou – pořád je to nápaditě, bohatým jazykem napsaný text, u nějž se čtenář může docela dobře na dvě hodiny pobavit. Nic víc, ale ani nic míň.   Autor je amerikanista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 10:59:41

Nacisté vypálili desítky českých vesnic. Česká televize o tom uvede dokument Místa ticha

Nebyly to jen Lidice a Ležáky. Nacisté za války pálili, mrzačili a zabíjeli v desítkách dalších českých vesnic. Nemilosrdně, bez varování, mnohdy v úplně posledních válečných dnech roku 1945. Bolest otištěnou do celých pokolení zachytila režisérka Markéta Oddfish Nešlehová v dokumentu Místa Ticha, který v premiéře uvede ČT2 v úterý 2. června od 21 hodin. Tuzemský Leskovec, Prlov, Vařákovy Paseky nebo Český Malín na Ukrajině. A mnohé další. Jejich osudy byly podobné. Pamětníci dodnes líčí nepochopitelnou krutost, zabíjení a sžírající plameny. Záminkou běsnícím nacistům byla údajná spolupráce vesničanů s odbojáři a partyzány. „Spousta obcí měla podobně tragický osud. Byly vypáleny, zklikvidovány a zapsalo se to do života tamních lidí, do několika generací. Včetně dnešních mladých, vnoučat, pravnoučat. Řetězec nekončí. A jediná cesta je nenechávat si vzpomínky v sobě, mluvit o nich, a tak se s nimi vyrovnat a přijmout to,“ shrnuje kreativní producentka Lenka Poláková. Dokument se vrací k událostem, které Češi prožili před tři čtvrtě stoletím. Vyprávějí je ovšem ti, kdo žijí dnes – pamětníci, potomci. „Když je člověk ve špatnou dobu na špatném místě, tak se může přihodit, že život jde úplně do háje. A že to ovlivní generace,“ říká Darina Martinovská, jejíž tatínek přežil vypálení Českého Malína. Trauma si ale nesl celý zbytek života. A Josef Vychopeň, jedenadevadesátiletý svědek nacistické pomsty ve mlýně v Leskovci na Valašsku, popisuje: „To jde s vámi životem jako balvan. Když sedím tady, často vzpomínám. Ale už vyrovnaný s tím, jaké hrůzy se děly.“ „Bolest a trauma se vepsalo do životů lidí, kteří jím prošli. A jako těžké závaží si to nesou i další generace. Jako by se to vepsalo do jejich rodinné DNA. Tak silnou mají zkušenost. Když vzpomínají a když o tom mluví, dodneška pláčou,“ říká režisérka Markéta Oddfish Nešlehová, která je přesvědčená, že pokud se o válečné bolesti v rodině mlčí, může cesta ke klidnějšímu životu trvat řadu pokolení. I proto oslovila psychiatričku Andreu Wolnou, jež v dokumentu vysvětluje, proč kruté zážitky zdeformovaly životy těch, kteří přežili, i osudy dalších generací: „Válečný konflikt produkuje jen negativní emoce. Tam nic pozitivního, co by mohlo člověku ulevit, nenajdeme. Tahle společnost prošla válečným stavem, a pak přešla do zvláštního budování státu. Ti lidé neměli vůbec prostor pro zpracování, přijetí, smíření.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 15:20:39

Koronavirová pandemie v globálním životním prostředí

Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí. Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy. Mezní situace „Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní. V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech. Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody? Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat. Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit). Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod. Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě. Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí. Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou. Morální nátlak a individuální svoboda Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost. Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům. Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací. I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“. V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická. Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu. Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů. Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu. Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2019-11-01 14:30:10

Osmý den Petra Bílka: Kytky na cestu mezi hvězdy

Dušičkové věnce a květináče s chryzantémami vroubí naši cestu do hlubin podzimu. Choulíme se k obydlím, potápíme se do časů minulých, kdy s námi tady ještě byli ti dnešní nebožtíci. Jsou víc než jména na náhrobcích. Vrostli do nás a neopustí nás, dokud my neopustíme je. Slunce z posledních sil krmí naše naděje i běsy. Rozhrnujeme oponu, kterou všední dny zahalují jeviště vzpomínek, a podáváme ruku minulým výjevům, hledíme do tváří, o nichž jsme nikdy nepochybovali, a jsme náhle udiveni nepravděpodobností toho, co patřilo a patří k našemu životu. Světýlka svíček, ohýnky znamení, vzkazy hvězdám, jež nám svým mžikáním slibují pochopení a přízeň. Proto se brzy stmívá, aby s námi byly déle, učí nás vážit si světla. Opar vzlíná z moravských úvalů a auto bzučí po dálnici od severu k Brnu. Chvat vozidel jako by nepatřil doprostřed bukolické krajiny s mírnými kopečky, kam se víc hodily pochodující pluky císaře Napoleona. Mohlo to vypadat malebně, než jejich kosti splynuly s touto půdou, a nemají hřbitovy a nemají hroby. Austerlitz, Austerlitz, převaluje se to slovo na jazyku, vynořuje se s ním jedno pařížské nádraží a vane jím neutuchající proud slávy, než náhle a najednou – zrada aliterace: Auschwitz. Ano, také proto už není v Rousínově židovské ghetto. Míjíme tabuli s názvem města a smutek zalévá údolí. Potřebovali bychom vzdálený přístup, potřebujeme cosi opravit na ploše minulého času, stejně jako nám aplikace dává možnost přecházet z jednoho počítače na display druhého. Vzdálený přístup je sdílení. Snesli bychom je? Mír této krajiny viničně šumí a naklání se do Rakous. Tím směrem odtud odtekla i němčina a nebylo to bez křiku a nebylo to bez ran. Babička, než se definitivně rozhodla pro samostatnost šikovné švadleny, nastoupila na krátko do služby v brněnské rodině a první, co se musela naučit, byla věta: „Gnädige Frau ist nicht zu Hause.“ Pamatovala si to do smrti, stejně jako nezapomněla na skupiny mladíků v bílých podkolenkách vypínavě se procházející po vyškovském náměstí. Rousínovské ghetto je pryč, ostrůvek německých vesnic je pryč. Ale dějiny přece nekončí. Co přijde dál? Pestrá látka krajiny se vine jako šál, ale barevnému listí něco chybí. Zčista jasna je tu stará a neúprosná asociace. Štiplavý dým podzimních ohňů. Ano. Trpká chuť hořící bramborové natě. Tak vonělo a chutnalo přece dětství. S ním zmizely z polí i brambory. Ten pokrm chudých je prý teď u nás jen z dovozu. Vypadá to tak, že vše pracné, obtížné a namáhavé se snažíme hrnout z našich životů jako okopávání brambor. Chtěli bychom život lehčí a lehčí, až nebude vážit skoro nic. Ale za co bude pak stát? Jazyk je výsměšný. Říkáme předkové, ale musíme k nim couvat. Dušičky jsou dny zpětného chodu. Uháníme kupředu, a máme zařazenou zpátečku. Paradoxní doba krátících se dnů. Paradoxní doba, kdy lidí ve vesnicích ubývá, a domů a aut přibývá. Chryzantémy jsou paradoxní květiny, rozkvétají, když všechny ostatní kytky vadnou, a čistí vzduch. Proto je pěstují v kabinách kosmických lodí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků.    Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko.    Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.    Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností?  Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst.    Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.   Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla?  Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.   Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli.    Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce.    Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská.  {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2019-09-02 07:24:45

Literární vyhlídky (2. až 8. září)

Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle. POZVÁNKY 2. 9. Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj.   4. 9. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky.   Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera.   6. 9. V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad. Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera. Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě. Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019. Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16

Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu

Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy.   Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken.  Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity.  Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks.  Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit.  Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin.  Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu.  Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction}  Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.