EUR 24,335 
|| 
JPY 13,200 || 
USD 20,930 || Mimořádný dokumentární film Heleny Třeštíkové zachycuje padesát let života jedné z nejvýraznějších osobností české hudební scény – Báry Basikové. Sleduje její pestrou kariéru, která začala na rockových scénách, pokračovala v muzikálových rolích a vrcholila populárními hity. Autentický filmový deník ale odhaluje i důležité momenty z jejího soukromého života, včetně dosud nezveřejněných záběrů.
Čas načtení: 2021-12-12 19:06:36
Česká televize připravuje nové kriminální příběhy
Česká televize představí od začátku roku postupně šest premiérových seriálů a minisérií, mnoho nových dokumentů a pořadů pro děti. Divákům nabídne také svůj první webový seriál. Už na začátku ledna se představí tři programové novinky. Devadesátky Petra Bebjaka se inspirují vyšetřováním reálných klíčových případů první poloviny devadesátých let. Tedy doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a kdy se rozhodovalo o tom, jestli policie najde a ustojí svoji roli. Na pražské 1. oddělení nastupuje Kryštof Bartoš coby mladý vyšetřovatel Tomáš Kozák. Zkušený operativec Václav Plíšek ztvárněný Martinem Fingerem novému kolegovi nevěří. Pracovat ale musí společně. „Když jsem v roce 1990 nastupoval k policii, znal jsem policejní práci jen z dobových televizních seriálů. Učil jsem se za pochodu. Přesto se mi už v roce 1993 splnil velký životní sen a já začal vyšetřovat vraždy. Doba to byla ale překotná, nápor vražd a zločinu byl velký a policie na to nebyla dostatečně připravená. Tudíž jsem se i já, jako mladý začínající vyšetřovatel, který nic neuměl, dostal k případům, ke kterým bych se normálně nedostal. Díky tomu jsem se účastnil zásadních kauz,“ zpomíná Josef Mareš, jenž na scénáři spolupracoval s Matějem Podzimkem. Sérii doprovodí také dokumentární cyklus Polosvět, který na devadesátkové kriminální kauzy nahlíží zase z jiného úhlu. Komediální seriál Špunti na cestě přinese příběh podivných členů jedné normální rodiny a její poněkud nepovedené dovolené. Hrou osudu a několika nedorozuměními se tři generace ocitnou v upraveném obytném autobusu a projedou s ním půl republiky. V seriálu se objeví například Miroslav Donutil, Jiří Langmajer, Tatiana Dyková, David Novotný, Anna Polívková a další. „Tatínkové brousí školní lavice, aby dětem vylepšili prospěch, maminky balí k moři i mušle a děti se nemohou dočkat až budou na pláži. Vlny chorvatského Jadranu jsou téměř nadosah, tak co by se mohlo pokazit? No přeci úplně všechno! Jedna katastrofa stíhá druhou, a přesto rodina Veselých zažije prázdniny, na které nezapomene,“ popisuje seriál pro celou rodinu Josef Viewegh, v jehož tvůrčí skupině seriál vznikl. Dvanáctidílná krimi série režiséra Radima Špačka Stíny v mlze odehrávající se v Ostravě a okolí představí kriminalistku Magdu Malou v podání Petry Špalkové a jejího nového parťáka Martina Černého ztvárněného Jiřím Vyorálkem. Oba musí řešit nejen komplikované případy, ale také své složité osobní životy. „Umožníme divákovi blíže poznat, kdo jsou ti, jejichž prací je pátrat po vrazích. Co dělají, když nejsou v práci a jak se tahle, nejen časově, ale především psychicky náročná práce dá skloubit s běžným životem. Současně jsme se snažili jednotlivé kriminální případy zasazovat nejen do různých koutů Ostravska, ale i do rozdílných sociálních prostředí. Zajímaly nás pak nejen pachatelé, ale i oběti trestných činů,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Novinky hrané tvorby rozšíří postupně také minisérie Jiřího Svobody Vražedné stíny s Ondřejem Vetchým v roli poručíka Alana Kreinera, Podezření scenáristy Štěpána Hulíka s Klárou Melíškovou jako zdravotní sestrou Hanou Kučerovou. Minisérie byla již s úspěchem uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech či na festivalu Serial Killer. Dalším novým pořadem ČT bude Ultimátum s Jánem Koleníkem a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Televizní premiéry se dočká řada dokumentů: snímek Anny režisérky Heleny Třeštíkové, který měl premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Sólomámy Eriky Hníkové představující tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Nová šichta jako intimní a zároveň humorný časosběrný portrét horníka Tomáše Hisema, jenž je donucen hledat si novou práci. Rázovitý padesátník Tomáš, přesvědčený fanda Baníku, se rozhodne rekvalifikovat na profesi programátora. Režisér získal díky dokumentu Cenu české filmové kritiky za objev roku a snímek bodoval také na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na obrazovkách bude k vidění také film Karel režisérky Olgy Malířové Špátové, který nabízí vzhled do soukromí zpěváka Karla Gotta. ČT uvede i Technické památky českých zemí s Tomášem Hanákem mapující industriální a technologické památky České republiky. David Suchařípa v seriálu Klenoty s vůní benzínu se zaměří na známé i méně známé tuzemské automobilky. A Jaroslav Plesl navštíví se seriálem Skryté skvosty české historické památky: hrady a zámky, ale také hrobky, vily nebo doly. Česká televize bude i v další sezoně rozvíjet tvorbu ryze internetových pořadů. Uživatelům iVysílání nabídne premiéru seriálu TBH o hledání hranic v bolestném světě dospívání a manipulativních sociálních sítí. TBH je vítězem kategorie web seriál letošního ročníku festivalu Serial Killer. Na iVysílání se objeví i nový dokumentární formát Novinářky, který mapuje opomíjená sociální témata. Jeho hlavními protagonistkami jsou renomované novinářky Hana Čápová, Saša Uhlová a Jana Ustohalová, které se stanou zkušenými průvodkyněmi v problematickém terénu. V cyklu Protivný sprostý matky bude Tereza Dočkalová spolu se svými hosty mluvit upřímně, otevřeně a s nadhledem o rodičovství. Na záchodcích je pořad o sexu a sexualitě pro mladé lidi, kteří s touto sférou života teprve začínají. Provází jím dvě mladé ženy, Terezie a Zuzana, známé z podcastu Vyhonit ďábla, a probírají spolu různá témata týkající se intimity, tělesnosti a sebepřijetí.
\nČas načtení: 2026-05-09 10:37:00
Nečekaně intimní záběry Báry Basikové: Koho pustila do své duše a proč?
Mimořádný časosběrný dokumentární film Heleny Třeštíkové (76) zachycuje padesát let života jedné z nejvýraznějších osobností české hudební scény – Báry Basikové (63). Sledujeme neuvěřitelně pestrou kariéru, která začala na rockových scénách, pokračovala v populárních muzikálových rolích a vrcholila hity na předních příčkách hitparád.
\nČas načtení: 2022-04-24 11:03:08
Recidivista z dokumentu Třeštíkové míří znovu do kin v novém filmu René – Vězeň svobody
Hrdina zřejmě nejúspěšnějšího časosběrného dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové se vrací na filmová plátna. V roce 2000 bodovala dokumentaristka s filmem René u Evropské filmové akademie, když získala Cenu za nejlepší dokument, a svého hrdinu sledovala se štábem dál. Dalších třináct let osudu kdysi nejznámějšího recidivisty uvidí diváci v kinech v novém filmu s názvem René – Vězeň svobody. Světovou premiéru už měl loni na největším festivalu dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu, první tuzemští diváci ho mohli vidět v předpremiéře na právě skončeném festivalu Jeden svět, kde získal Třeštíkové nový snímek Zvláštní cenu poroty. Do běžné kinodistribuce v České republice vstoupí film 7. dubna. Dokumentaristka začala Reného natáčet v průběhu roku 1989, než ho představila ve svém prvním filmu, točila ho dvacet let, dohromady tak neuvěřitelných třicet tři let. Nový film funguje samostatně bez předchozí znalosti filmu původního, René se nyní ocitá na prahu padesátky a bilancuje. Zatímco v původním filmu to vypadalo, že nenapravitelný recidivista René souzený především za krádeže se ve vězení cítí jako doma, s padesátkou na krku jakoby dospívá a bilancuje. A především zjišťuje, že i jeho život je příliš krátký na to, aby ho celý strávil za mřížemi. Za každou cenu se tak snaží vyhnout vězení. A pouští se do vztahů, které mají šanci vydržet i déle než pár týdnů. Jeho sžíravý postoj vůči systému mu však zůstává. René – Vězeň svobody tak ukazuje další dobrodružství jednoho z nejznámějších českých vězňů, v současnosti na svobodě. „René je stále mimořádně zajímavá postava. Charismatický rebel, který je autentický a umí skvěle reflektovat svět okolo sebe i sebe samého, a tak přináší vhled do myšlení člověka pohybujícího se na hraně zákona. Oproti minulosti se snaží žít poctivě, dává šanci dlouhodobějším vztahům a uvažuje o smyslu lidské existence,“ říká Helena Třeštíková. Producenty filmu René – Vězeň svobody jsou Kateřina Černá a Pavel Strnad ze společnosti Negativ a Alena Müllerová z České televize, kteří s Helenou spolupracovali na mnoho filmech, jak jsou Marcela, Mallory nebo Katka. Kameramanem David Cysař, střihačem Jakub Hejna, hudbu složil Tadeáš Věrčák. Distributorem v České republice je Aerofilms.
Čas načtení: 2021-11-12 13:18:39
Také letos budou v kinech po celé České republice Vary – TADY VARY 21
Po úspěchu prvního ročníku přehlídky TADY VARY, která v roce 2020 kvůli covidové situaci zcela nahradila tradiční karlovarský festival, se organizátoři MFF Karlovy Vary rozhodli v nově započaté tradici pokračovat. Ve třech dnech od 30. listopadu do 2. prosince nabídnou TADY VARY v 36 kinech od Brandýsa nad Labem až po Zábřeh šest filmů vybraných programovým oddělením MFF KV. Stejně jako v minulém roce bude každý film v zapojených kinech uveden pouze jednou, a to vždy od 17 a 20 hodin. Po vybraných projekcích budou následovat rozhovory s tvůrci, živě přenášené do všech participujících kin. „V loňském roce nám téměř 100 kinařů po celé republice umožnilo uspořádat ,náhradní ročník’ karlovarského festivalu. Co pro nás začalo nešťastně, skončilo nad očekávání skvěle. Díky akci TADY VARY jsme dostali možnost podívat se osobně do mnoha kin, setkat se s lidmi, kteří za nimi stojí, i diváky a zažít dobrodružství, na které dodnes vzpomínáme. Hned po jejím skončení jsme věděli, že nezůstane jen u téhle jedné mimořádné akce. Že chceme s kiny zůstat v kontaktu a divákům jejich prostřednictvím dál přibližovat festivalové filmy a atmosféru. A tak se letos vracíme s TADY VARY 21. A já mám ze zájmu kinařů upřímnou radost a těším se, že si letos TADY VARY opět užijeme,” komentuje prezident MFF KV Jiří Bartoška. Tři výrazné filmy z festivalu v Cannes Program nabídne jak ochutnávku z programu letošního MFF KV, tak dvě mimořádná uvedení. Tradiční karlovarskou sekci Horizonty budou reprezentovat tři snímky, které byly poprvé uvedeny v hlavní soutěži letošního festivalu v Cannes. Velkou cenu poroty si z ní odvezl finský film Kupé č. 6 režiséra Juha Kuosmanena, jež je dlouholetým přítelem karlovarského festivalu a jehož předešlý snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho byl do českých kin uveden pod labelem KVIFF Distribution. Po projekci filmu Kupé č. 6 se v pražském Světozoru s režisérem Kuosmanenem spojí umělecký ředitel MFF KV Karel Och a jejich rozhovor bude živě přenášen do všech zúčastněných kin. Dalším filmem oceněným v Cannes bude Nejhorší člověk na světě režiséra Joachima Triera, který v Cannes získal cenu pro představitelku hlavní role Renate Reinsve a jež si v Karlových Varech získal zejména srdce diváků. Třetici canneských snímků uzavře historické erotické drama Paula Verhoevena Benedetta, jež krátce po přehlídce TADY VARY vstoupí také do české distribuce. Snímek z hlavní soutěže MFF KV Hlavní soutěž karlovarského festivalu bude na přehlídce TADY VARY reprezentovat britský film Bod varu. Dynamické drama jednoho večera v luxusní restauraci točené na jeden záběr režíroval Philip Barantini, který film ve Varech také s početnou delegací uvedl. Z MFF KV si Bod varu odvezl zvláštní uznání pro herečku Vinette Robinson a významně bodoval také v diváckém hlasování. Mimo TADY VARY nebude Bod varu na plátnech českých kin pravděpodobně vůbec k vidění. Premiéra novinky Heleny Třeštíkové V rámci dvou mimořádných uvedení se mohou diváci těšit na českou premiéru nového filmu Heleny Třeštíkové René – Vězeň svobody, kterým režisérka navazuje na svůj syrově autentický portrét René z roku 2008 a který bude ve světové premiéře uveden krátce před TADY VARY na mezinárodním festivalu IDFA. Návštěvníci všech zapojených kin dostanou také možnost účastnit se debaty s Helenou Třeštíkovou, která bude následovat bezprostředně po projekci. Debata z pražského Světozoru bude totiž živě přenášena do zapojených kin a všichni diváci dostanou možnost posílat své dotazy přes speciální aplikaci. Pocta Jeanu Paulu Belmondovi Jako poctu letos zesnulé herecké legendě Jeanu Paulu Belmondovi pak TADY VARY promítnou kultovního Muže z Acapulca a nabídnou příležitost sledovat spolu s dalšími diváky osudové setkání krásné Arianny s neohroženým Bobem Saint-Clairem na plátně kina. Jako bonus bude navíc Muž z Acapulca uveden s původním českým dabingem. Více se dozvíte na www.kviff.com.
Čas načtení: 2019-11-19 15:00:07
Časosběrné dokumenty o manželstvích současné generace podle Hany Třeštíkové odvysílá Česká televize
Jaká je podoba partnerského soužití v 21. století, proč se v dnešní době lidé berou a co je v prvních letech manželství čeká? Do soukromí vybraných manželských párů nahlédne nová série dokumentů Manželské etudy: Nová generace. Tentokrát v režii dcery Heleny Třeštíkové, Hany. První díl uvede program ČT2 ve středu 27. listopadu od 20 hodin. Autentický pohled na sny a překážky, se nimiž se potýká současná mladá generace, je zachycen známou časosběrnou metodou, kterou proslavila režisérka Helena Třeštíková. „Časosběrná metoda, kterou jsem převzala z původní série, poodkryje při dnešním zrychleném stylu života mnohem víc, než by se mohlo zdát. Zdánlivě banální situace a zachycení všednodenního života se ve střižně proměňují v cennou výpověď doby o jedné generaci,“ vysvětluje režisérka Hana Třeštíková. Rozhovor s režisérkou si můžete přečít ZDE. Zásadní rozdíly mezi začátkem původních etud a dneškem potvrzuje i dokumentaristka Helena Třeštíková: „V osmdesátých letech se mladí brali kvůli ekonomickému tlaku, byla to šance na byt. Dnes to zkoušejí nanečisto, jsou váhavější a volí soužití na hromádce. A potkávají se nyní s dost odlišnými, avšak často fatálními problémy.“ Úvodní epizodu s názvem Mirka a Kuba vystihuje popis „láska z technopárty aneb sedm let mladého páru“. Režisérka zachytila příběh vztahu od svatby, narození syna a stěhování za město až po krize a konflikty, které lze překonat jen stěží. Druhou epizodou je Irena a Petr, „klasický pražský pár“. Oba pocházejí z centra a chodí spolu již devět let. Jako důvod ke svatbě shodně uvádí, že chtějí vztah posunout, a také udělat velký mejdan pro sebe a své přátele. Svatbu berou jako zábavu. Třetí pár – Alena a Bernard – patří mezi ty nejklasičtější. Zkusili si spolu několik let chodit a pak i bydlet, mají se rádi, oba pracují, a tak nic nebránilo, aby se vzali. Během natáčení se jim narodily dvě děti. Režisérka také sledovala i učitelku Petru a zaměstnance Památkového úřadu Viktora. Pocházejí z Brna, brali se na Staroměstské radnici a společně bydlí na Vysočině. Oba touží po druhém dítěti a přiznávají, že pro bezproblémové početí se asi poznali příliš pozdě. Posledním párem je majitel firmy Lukáš a marketingová manažerka Zuzana. V době, kdy s nimi štáb začal točit, se jednalo o pár, který představoval generaci zlaté a úspěšné „mládeže". Život jim ale přinesl různá překvapení a úskalí… Původní Manželské etudy natáčela Helena Třeštíková od roku 1980. Tehdy si náhodně vybrala několik manželských párů, které sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Cyklus byl poprvé odvysílán v televizi v roce 1987. Z této série, stejně jako z časosběrné metody se stalo celoživotní zaměření Heleny Třeštíkové, a tak na přelomu století vznikly ještě Manželské etudy po 20 letech a nejnověji také Manželské etudy po 35 letech, mapující původní manželské páry. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-23 10:42:54
Narkomanka Katka v nejnovějším rozhovoru: Lidi do mě kopou, chci napsat knihu, říká
Katka Bradáčová patří k nejznámějším narkomanům v České republice. Nejvíce ji proslavil dokument filmařky Heleny Třeštíkové, který mapuje čtrnáct let její závislosti na drogách. I když je s přestávkami na opiátech závislá neuvěřitelných třicet let, stále to Katce lidově řečeno pálí. V rozhovoru starém jen pár dnů, který je ke zhlédnutí na YouTube.com, Katka otevřeně promluvila o Třeštíkové i o tom, že by místo dalšího dokumentu raději napsala knihu. Také uvedla, že v boji se závislostí na heroinu jí aktuálně pomáhá lék subutex. Nejslavnější narkomanka koncem loňského roku redaktorovi ŽivotvČesku.cz řekla, že by si přála lepší zdraví.
Čas načtení: 2022-01-19 16:31:09
Pražská FAMU spustil, jako první filmová škola v Evropě vlastní VOD platformu nazvanou FAMU Films, kde zpřístupnila veřejnosti filmy svých absolventů a studentů od počátku vzniku po současnost. Stalo se tak u příležitosti 75. výročí od založení školy. V nejvyšší kvalitě a na jednom místě na www.famufilms.cz je možné zhlédnout studentské či absolventské snímky tvůrců, jako jsou Věra Chytilová, Jan Němec, Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Helena Třeštíková nebo Jan Prušinovský. FAMU Films nabízí i nejaktuálnější filmy, mezi nimi studentským Oscarem oceněnou Dceru nebo krátké snímky Rudé boty (uvedeno na festivalu v Cannes) či Příběh hrůzostrašné Eliz, oba právě nominované na Ceny filmové kritiky a na Českého lva. „Studentské filmy z FAMU, v zahraničí často oceňované, se k divákům mnohdy dostávají obtížně. FAMU Films nabízí možnost prezentace filmařů a jejich tvorby směrem k veřejnosti, pedagogům či uchazečům o studium. Postupně budeme přidávat snímky veškerých studentů a profilovat se jako další distribuční kanál,“ říká Alexandra Hroncová, vedoucí distribučního oddělení FAMU a autorka koncepce filmového portálu. FAMU Films představuje nejen studentské filmy napříč žánrovým spektrem od hraných filmů přes dokumenty a animaci po experimentální filmy, ale nabízí i videa shrnující principy studia, v nichž vystupují například Petr Jarchovský, pedagog katedry scenáristiky a dramaturgie, nebo vedoucí katedry režie Bohdan Sláma. V současné době portál nabízí více než 200 filmů, mezi nimi například snímky členů divadla Sklep, jako jsou Tomáš Vorel, Ondřej Trojan nebo Milan Šteindler, přes rané snímky Věry Chytilové či Drahomíry Vihanové, ale i Karla Vachka, Karla Kachyni, Filipa Renče, Juraje Jakubiska, Jiřího Menzela, Dušana Kleina či Vojtěcha Jasného. Nechybí ani snímky zahraničních absolventů, škála filmů sahá až k současné generaci tvůrců, jejímiž zástupci zde jsou například Olmo Omerzu, Jakub Jirásek, Terézia Halamová, Kateř Tureček, David Semler, Nora Štrbová, Kateřina Karhánková, Eliška Cílková či Adam Martinec. Některé z filmů, jako například studentské snímky Heleny Třeštíkové, budou k vidění historicky zcela poprvé. K vidění zde budou i snímky Ještě nespíš? Davida Paynea a Postup práce Luna Sevnika aktuálně nominované v rámci Českého lva na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. Už v tomto roce FAMU Films nabídne tematické filmové kolekce, a to například k výročím jednotlivých osobností či kurátorské výběry od tuzemských osobností z filmového průmyslu. Nyní je portál přístupný jen divákům v České republice s českým obsahem a s možností zapnutí anglických titulků, v budoucnu bude spuštěna anglická verze. „Portál FAMU Films je součástí strategie otevřenosti školy vůči kulturní obci i celé společnosti, díky němuž můžeme ukázat veřejnosti tvorbu našich talentovaných studujících a jim zároveň umožnit širší a odlišnou reflexi jejich děl,“ poznamenává děkanka FAMU Andrea Slováková. FAMU je jednou z významných institucí v rámci české audiovize, co do počtu jsou její filmy nejvíce zastoupené a oceňované i na mezinárodních festivalech, statisticky je tak nejúspěšnějším filmovým producentem v České republice. Od počátku je FAMU otevřená i studentům ze zahraničí, vystudovali ji například světově proslulí režiséři Agniezska Hollandová nebo Emir Kusturica. Tři čeští absolventi Miloš Forman, Jiří Menzel a Jan Svěrák získali Oscara.
Čas načtení: 2021-12-12 19:06:36
Česká televize připravuje nové kriminální příběhy
Česká televize představí od začátku roku postupně šest premiérových seriálů a minisérií, mnoho nových dokumentů a pořadů pro děti. Divákům nabídne také svůj první webový seriál. Už na začátku ledna se představí tři programové novinky. Devadesátky Petra Bebjaka se inspirují vyšetřováním reálných klíčových případů první poloviny devadesátých let. Tedy doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a kdy se rozhodovalo o tom, jestli policie najde a ustojí svoji roli. Na pražské 1. oddělení nastupuje Kryštof Bartoš coby mladý vyšetřovatel Tomáš Kozák. Zkušený operativec Václav Plíšek ztvárněný Martinem Fingerem novému kolegovi nevěří. Pracovat ale musí společně. „Když jsem v roce 1990 nastupoval k policii, znal jsem policejní práci jen z dobových televizních seriálů. Učil jsem se za pochodu. Přesto se mi už v roce 1993 splnil velký životní sen a já začal vyšetřovat vraždy. Doba to byla ale překotná, nápor vražd a zločinu byl velký a policie na to nebyla dostatečně připravená. Tudíž jsem se i já, jako mladý začínající vyšetřovatel, který nic neuměl, dostal k případům, ke kterým bych se normálně nedostal. Díky tomu jsem se účastnil zásadních kauz,“ zpomíná Josef Mareš, jenž na scénáři spolupracoval s Matějem Podzimkem. Sérii doprovodí také dokumentární cyklus Polosvět, který na devadesátkové kriminální kauzy nahlíží zase z jiného úhlu. Komediální seriál Špunti na cestě přinese příběh podivných členů jedné normální rodiny a její poněkud nepovedené dovolené. Hrou osudu a několika nedorozuměními se tři generace ocitnou v upraveném obytném autobusu a projedou s ním půl republiky. V seriálu se objeví například Miroslav Donutil, Jiří Langmajer, Tatiana Dyková, David Novotný, Anna Polívková a další. „Tatínkové brousí školní lavice, aby dětem vylepšili prospěch, maminky balí k moři i mušle a děti se nemohou dočkat až budou na pláži. Vlny chorvatského Jadranu jsou téměř nadosah, tak co by se mohlo pokazit? No přeci úplně všechno! Jedna katastrofa stíhá druhou, a přesto rodina Veselých zažije prázdniny, na které nezapomene,“ popisuje seriál pro celou rodinu Josef Viewegh, v jehož tvůrčí skupině seriál vznikl. Dvanáctidílná krimi série režiséra Radima Špačka Stíny v mlze odehrávající se v Ostravě a okolí představí kriminalistku Magdu Malou v podání Petry Špalkové a jejího nového parťáka Martina Černého ztvárněného Jiřím Vyorálkem. Oba musí řešit nejen komplikované případy, ale také své složité osobní životy. „Umožníme divákovi blíže poznat, kdo jsou ti, jejichž prací je pátrat po vrazích. Co dělají, když nejsou v práci a jak se tahle, nejen časově, ale především psychicky náročná práce dá skloubit s běžným životem. Současně jsme se snažili jednotlivé kriminální případy zasazovat nejen do různých koutů Ostravska, ale i do rozdílných sociálních prostředí. Zajímaly nás pak nejen pachatelé, ale i oběti trestných činů,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Novinky hrané tvorby rozšíří postupně také minisérie Jiřího Svobody Vražedné stíny s Ondřejem Vetchým v roli poručíka Alana Kreinera, Podezření scenáristy Štěpána Hulíka s Klárou Melíškovou jako zdravotní sestrou Hanou Kučerovou. Minisérie byla již s úspěchem uvedena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech či na festivalu Serial Killer. Dalším novým pořadem ČT bude Ultimátum s Jánem Koleníkem a Ester Geislerovou v hlavních rolích. Televizní premiéry se dočká řada dokumentů: snímek Anny režisérky Heleny Třeštíkové, který měl premiéru na mezinárodním festivalu v Amsterdamu. Sólomámy Eriky Hníkové představující tři samoživitelky, které se nacházejí v různých obdobích sólomateřství. Nová šichta jako intimní a zároveň humorný časosběrný portrét horníka Tomáše Hisema, jenž je donucen hledat si novou práci. Rázovitý padesátník Tomáš, přesvědčený fanda Baníku, se rozhodne rekvalifikovat na profesi programátora. Režisér získal díky dokumentu Cenu české filmové kritiky za objev roku a snímek bodoval také na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na obrazovkách bude k vidění také film Karel režisérky Olgy Malířové Špátové, který nabízí vzhled do soukromí zpěváka Karla Gotta. ČT uvede i Technické památky českých zemí s Tomášem Hanákem mapující industriální a technologické památky České republiky. David Suchařípa v seriálu Klenoty s vůní benzínu se zaměří na známé i méně známé tuzemské automobilky. A Jaroslav Plesl navštíví se seriálem Skryté skvosty české historické památky: hrady a zámky, ale také hrobky, vily nebo doly. Česká televize bude i v další sezoně rozvíjet tvorbu ryze internetových pořadů. Uživatelům iVysílání nabídne premiéru seriálu TBH o hledání hranic v bolestném světě dospívání a manipulativních sociálních sítí. TBH je vítězem kategorie web seriál letošního ročníku festivalu Serial Killer. Na iVysílání se objeví i nový dokumentární formát Novinářky, který mapuje opomíjená sociální témata. Jeho hlavními protagonistkami jsou renomované novinářky Hana Čápová, Saša Uhlová a Jana Ustohalová, které se stanou zkušenými průvodkyněmi v problematickém terénu. V cyklu Protivný sprostý matky bude Tereza Dočkalová spolu se svými hosty mluvit upřímně, otevřeně a s nadhledem o rodičovství. Na záchodcích je pořad o sexu a sexualitě pro mladé lidi, kteří s touto sférou života teprve začínají. Provází jím dvě mladé ženy, Terezie a Zuzana, známé z podcastu Vyhonit ďábla, a probírají spolu různá témata týkající se intimity, tělesnosti a sebepřijetí.
Čas načtení: 2021-11-07 12:47:00
René z dokumentu Heleny Třeštíkové je zpět
René, hrdina patrně nejúspěšnějšího časosběrného dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové, se vrací na filmová plátna. Pokračování s názvem René – Vězeň svobody bylo vybráno na největší světový festival dokumentárních filmů (IDFA), který začne 17. listopadu v Amsterdamu. Do českých kin vstoupí právě dokončený film na jaře příštího roku. Původní dokument René z roku 2008 získal například prestižní cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší evropský dokument. Třeštíková potkala Reného ve vězení pro mladistvé v jeho osmnácti letech, letos mu bylo padesát, dohromady ho tak s kamerou sledovala neuvěřitelných třicet dva let. Zatímco v původním filmu to vypadalo, že nenapravitelný recidivista René souzený především za krádeže se ve vězení cítí jako doma, s blížící se padesátkou jakoby dospívá a bilancuje. A především zjišťuje, že i jeho život je příliš krátký na to, aby ho celý strávil za mřížemi. René – Vězeň svobody ukazuje další dobrodružství jednoho z nejznámějších českých vězňů, v současnosti na svobodě, od premiéry prvního filmu až doposud. „René je stále mimořádně zajímavá postava. Charismatický rebel, který je autentický a umí skvěle reflektovat svět okolo sebe i sebe samého, a tak přináší vhled do myšlení člověka pohybujícího se na hraně zákona. Oproti minulosti se snaží žít poctivě, dává šanci dlouhodobějším vztahům a uvažuje o smyslu lidské existence,“ říká Helena Třeštíková, která pro volné pokračování natáčela svého hrdinu třináct let.
Čas načtení: 2021-02-06 19:07:12
Hana Švejnohová: Nabídku na hezkou roli v divadle s dobrou partou bych neodmítla
Píše fejetony, překládá z němčiny, je spoluautorkou Kuchařky Frekvence 1 a kalendářů s recepty Dámského klubu, autorkou několika pořadů, jako je rozhlasový Nezatloukat aneb My dva a čas, kde vyzpovídala celou řadu osobností a v roce 2020 debutovala Hana Švejnohová jako spisovatelka knihou Mrcha jemně uzená. A psaní, jak přiznává, je stále jejím nejmilejším koníčkem. Vaše maminka hrála ochotnicky divadlo a vy jste již v dětství psala povídky a básničky. Čím jste chtěla být a jak jste prožívala období svého dětství? Zpětně si uvědomuji, že už od útlého dětství – které bylo mimochodem moc krásné – jsem toužila po pochvale… Nejdřív od tatínka, za cokoli, co jsem udělala dobře, a potom od návštěv, pro které jsem ve čtyřech letech tančila charleston. Takže kus exhibicionismu po mamince tam určitě byl. První básničky jsem začala psát ve třetí třídě, ale v té době jsem ještě žádnou vysněnou představu o svém budoucím povolání neměla. Na brněnskou konzervatoř jste šla, jak jste někde řekla, na poslední chvíli. Přijali vás a po studiu jste divadlo hrála v Jihlavě, Zlíně, ve Večerním Brně. Pak jste se s divadlem rozloučila. Bylo to těžké rozhodnutí a přijala byste dnes roli v divadle? Hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři v Brně byl pro mě jedinou možnou volbou především z důvodů, které uvádí většina herců: nebyla tam matematika, fyzika, chemie… V divadle jsem si zahrála krásné role, natočila pár béčkových filmů a televizních pořadů, ale táhlo mě to trochu jiným směrem. Neuměla jsem ho tenkrát přesně definovat, ale cítila jsem potřebu vyjadřovat se víc sama za sebe, ne za postavy, které jsem hrála. Možná i proto mě tenkrát rozloučení s divadelními prkny zas tolik nebolelo. Dnes bych samozřejmě nabídku na hezkou roli v divadle s dobrou partou rozhodně neodmítla. Přišlo moderování. Sedm let v Dámském klubu na Frekvenci 1 a pak šest let váš autorský pořad v ČRo Dvojka Nezatloukat aneb My dva a čas. Za tu dobu se vám podařilo vyzpovídat několik stovek osobností. Na koho ráda vzpomínáte a koho byste ještě ráda vyzpovídala? Konkurz na televizní hlasatelku a následně Dámský klub Frekvence 1 mě v roce 1993 posunul přesně tam, kde jsem se profesně našla. Herecká zkušenost, příprava na živé vysílání a kontakt se zajímavými lidmi podle vlastního výběru bylo pro mě dokonalým propojením všeho, co mě bavilo. Je těžké vyzdvihnout jen některé z hostů, které jsem si pozvala do studia. Devadesátá léta byla plná nadšení a radosti z nových poměrů, takže vedle Karla Gotta, Lucie Bílé a Zlaty Adamovské byl mým hostem třeba tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba, vzácní pánové Zikmund a Hanzelka, anebo hlas Večerníčku Michal Citavý. A slavná krasobruslařka Ája Vrzáňová ke mně přišla dokonce třikrát. Dnes jsou rozhovory s tak zvanými „VIP“ osobnostmi hybnou silou všech médií, dokonce děláte rozhovor i s mojí maličkostí…(smích) A já bych se přitom tak ráda osobně seznámila například se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, kterou jste zcela oprávněně zpovídala dlouho přede mnou… Kde nacházíte inspiraci pro fejetony, kterých jste napsala hezkou řádku? V každodenním obyčejném životě a ve vzpomínkách. Od jisté doby se touto formou snažím zachytit postřehy nebo myšlenky na určité téma a dovést je pokud možno k nějaké vtipné či naopak nostalgické pointě. Krátký slovesný útvar mi vyhovuje. Napsala jste hudební pořad Všechny barvy lásky, s nímž spolu s kolegyní Lenkou Filipovou-Kudelovou objíždíte domovy seniorů, a se zpěvačkou a kytaristkou Janou Rychterovou vystupujete s pořadem Argentinský trakař, jehož jste autorkou. Jaká je spolupráce s oběma dámami? Naprosto skvělá! Lenka je moje přítelkyně už od dob studií, je to výborná herečka i šansoniérka, a s Janičkou se báječně doplňujeme, její texty písniček a moje fejetony se k sobě perfektně hodí. Bohužel, našemu cestování za seniory a lázeňskými hosty utnul tipec kazisvět koronavirus… Jako ostatně všem v našem oboru. Psaní vás vlastně provází celý profesní život a v poslední době je také, jak jste někde řekla, vaším nejmilejším koníčkem. Loni na podzim vám vyšla knižní prvotina Mrcha jemně uzená. Co vás přivedlo k napsání této knihy? A uvažujete o další? Někdo se musí ze svých pocitů vyspat, já se z nich musím vypsat. Když přiznám, že psaní je pro mě autoterapie, není to nic originálního. Psala jsem v různých obdobích jen tak „do šuplíku“ bez jakékoli ambice na vydání knihy. Když si potom pár stránek mého textu přečetla ředitelka nakladatelství Motto Romana Přidalová, přiměla mě k obsáhlejšímu formátu. A tak jsem sepsala životní příběh Heleny, který se podle dosavadních ohlasů čtenářek zejména zralejšího věku podobá i jejich osudům, což mě těší. Úvaha o další knize je zatím vzdálená. Myslím, že těch, kdo mají potřebu psát, je v našem malém literárním rybníčku víc než dost. Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo žánr? Nevím, kolik knih týdně bych musela přečíst, abych se mohla považovat za vášnivou čtenářku, nicméně čtu moc ráda. Prim hraje téma mezilidských a rodinných vztahů – takže rovněž nic originálního… Mými oblíbenými jsou především české autorky. Kromě již zmíněné Aleny Mornštajnové třeba Milena Holcová, Petra Soukupová, Barbora Šťastná a dřívější tvorba Radky Třeštíkové nebo Martiny Formanové. Líbí se mi taky humor Patrika Hartla, jehož smích jsem si vychutnala i ve svém pořadu Nezatloukat na Dvojce ČRo. Daří se vám naplňovat vaše krédo „spojovat příjemné s užitečným“? Ne vždycky, ale plánuji v tomto duchu téměř všechno, do čeho se pouštím. Když to vyjde, mám z toho až dětinskou radost. A co čas na odpočinek? Co vám říká slovo relax? Nebudu předstírat, že neumím odpočívat. Umím! Ve svém věku si to už můžu dovolit a dělám to ráda. Relax je pro mě třeba právě dobrá kniha, kvalitní film nebo dramatický seriál v televizi. A teď v době koronaviru dlouhé procházky přírodou. Nejraději za ruku se svým vnoučkem a s jeho nikdy nekončící smrští otázek. To je pro mě ideální spojení příjemného s užitečným. Hana Švejnohová se narodila se v Brně 25. prosince 1955 jako Hana Zaoralová. Vystudovala brněnskou konzervatoř, prošla divadelními scénami v Jihlavě, ve Zlíně, Brně. V Praze krátce spolupracovala s Hravým divadlem Jiřího Císlera. Do povědomí veřejnosti se zapsala především jako televizní a rozhlasová moderátorka. Přispívala do různých magazínů, nyní píše fejetony a rozhovory pro internetový portál i60. Je autorkou několika „cestovních“ pořadů a v roce 2020 se uvedla svojí knižní prvotinou Mrcha jemně uzená. Je vdaná, má jednoho syna a je babičkou šestiletého vnuka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07
Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014. FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě. MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku. FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii. Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.
Čas načtení: 2019-10-25 18:22:39
Česká televize uvede dokument Heleny Třeštíkové o Miloši Formanovi
Snímek Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové vypráví režisérův příběh pomocí koláže z archivních materiálů a autobiografického vzpomínání, které namluvil Formanův syn Petr. Dokument uvede v premiéře ČT1 v sobotu 26. října ve 21.55 hodin. Forman je zachycen jako tvůrce, jako člověk, filmař ověnčený Oscary a zároveň charismatická osobnost, která se nebojí pochybovat sama o sobě. Zkušenost s totalitním režimem mu dala do vínku téma konfliktu jedince s institucí, které úspěšně rozvíjel i ve svých amerických dramatech. Zároveň sám neúnavně hledal místo, kde by pocítil svobodu. „Když jsme s kolegyněmi z České televize a z ARTE hledaly po Václavu Havlovi a Tomáši Baťovi dalšího českého rodáka, který by zaujal české, německé i francouzské diváky, říkaly jsme si, proč vlastně ještě nemáme společný snímek o Miloši Formanovi. Oslovily jsme ho a on měl jedinou podmínku, že film bude režírovat Helena Třeštíková. To jsme rády splnily a začaly chystat natáčení. Bohužel v jeho průběhu Miloš Forman zemřel. Film jsme dokončily za podpory jeho nejbližších a věříme, že by se mu líbil,“ říká kreativní producentka České televize Alena Müllerová. Snímek mapuje Formanovu životní cestu, na níž se prolíná přízeň s ranami osudu, osobní pátrání i tápání. „Miloš Forman je klíčovou postavou mého života. Odmalička jsem milovala filmy, žili jsme v centru Prahy a v okolí jsme měli deset kinosálů. Chodila jsem na všechny ty pohádky a socialistické snímky pro děti a mládež. Když mi bylo třináct, stal se zázrak. Viděla jsem Konkurs. Změnilo mi to svět. Najednou byl život na plátně stejný, jako život, jak jsem ho znala. Zmizel pocit, že filmy vyprávějí o jiném, lepším světě. Došlo mi, že film nemusí vytvářet iluzi, ale může vyjádřit pravdu o životě! To pro mě bylo klíčové poznání. Nebýt Miloše Formana, nikdy bych se nestala režisérkou,“ říká Helena Třeštíková. Dokumentární snímek měl světovou premiéru festivalu v Cannes, českou letos ve Varech. Film vzniklý v česko-francouzské koprodukci se již objevil nebo v nejbližší době objeví na padesáti festivalech, nejnověji bude ke zhlédnutí v Denveru a na přehlídce IDFA v Amsterodamu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06
Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu
Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary
Čas načtení: 2024-04-11 11:04:02
Nejznámější česká narkomanka Katka Bradáčová se pohybuje v patologickém prostředí drogově závislých už téměř třicet let. Hlavní hrdinka časosběrného dokumentu režisérky Heleny Třeštíkové se chtěla začlenit do společnosti a začít žít normální život už mnohokrát. Takřka v každém rozhovoru vždy zmiňuje, že by ráda svůj život změnila. Jenže zajeté koleje její existence nedokázalo změnit ani narození dcery Terezy. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila sociologa Vojtěcha Bednáře s dotazem, zda je vůbec možné se po tak dlouhé době strávené na periferii společnosti začlenit do běžného života. "Je to strašně obtížné a těžko toho dosáhne ten člověk sám," odpověděl odborník s tím, že lidé na okraji společnosti si často uvědomují, že není dobré, jak žijí, zároveň si ale neumí představit jiný způsob života.
Čas načtení: 2024-04-26 20:16:02
Život asi nejznámější narkomanky Katky Bradáčové je dlouhé roky jako horská dráha, která jezdí opravdu divoce. Hlavní postava dokumentu filmařky Heleny Třeštíkové opět zažívá období, ve kterém je aktivní. Dokazují to nejnovější snímky, které redakci ŽivotvČesku.cz poskytla čtenářka Kristina. "Jde o fotku z dneška (pátek)," přiblížila s tím, že ženu žijící na okraji společnosti vídá poměrně často v blízkosti stanice pražského metra Skalka. Pro ŽivotvČesku.cz Katka několikrát poskytla rozhovor, z něhož bylo zřejmé, že touží svůj život v mnoha ohledech změnit.
Čas načtení: 2024-06-23 14:15:00
14:15 Na návštěvě u Heleny Třeštíkové
Ohlédnutí za ranou tvorbou dnes světoznámé tvůrkyně dokumentárních filmů s jedinečnou metodou zachycování lidských životů na pozadí doby. Pořad uvádíme u příležitosti včerejších 75. narozenin režisérky Heleny Třeštíkové (1995). Režie J. Hádková[online]
Čas načtení: 2024-07-04 11:21:00
Nejpodivnější model z Varů: Smetana přijela šokovat! Kde vzala inspiraci?
Emma Smetana si vyrazila na focení ve velmi neobvyklém oblečku, kterým šokovala návštěvníky kolonády. Cestou jej ale cudně zakryla velkou bílou látkou. Připomenula tak nechvalně proslulý outfit Radky Třeštíkové. Jedná se snad o karlovarskou válku ubrusů?!
Čas načtení: 2024-08-09 05:57:00
Takhle sexy v bikinách snad ještě nezapózovala. Radka Třeštíková poslala od moře hodně žhavý pozdrav
Co se týče Radky Třeštíkové, její jméno se tento týden skloňovalo snad ve všech pádech. Lidé si začali potvrzovat dlouhodobé šuškandy o tom, že by měla chodit s autorem vtipných koláží Tomáš Břínkem alias TMBK. Oba dva ale tyto drby popřeli.
Čas načtení: 2024-08-24 14:29:14
Život Katky Bradáčové, někdejší hlavní postavy dokumentu Heleny Třeštíkové, pokračuje jako divoká jízda na horské dráze - plná nečekaných zvratů. Během několika posledních měsíců, podle snímku, který je o čtyři měsíce starší než aktuální, Katka vykazuje známky pozitivní změny. Redakci ŽivotvČesku.cz poskytla opakovaně rozhovory, ve kterých otevřeně hovořila o svém přání konečně změnit svůj život.
Čas načtení: 2024-09-10 21:10:00
Pohnutý příběh Lídy Baarové, herecké hvězdy, pro niž se stala krása darem i prokletím. Dokumentární snímek Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny uvádíme jako připomínku 110. výročí jejího narození[online]
Čas načtení: 2024-10-14 16:03:14
Titěrné černé kalhotky a žádná podprsenka! Radka Třeštíková provokuje sexy snímkem
Fanoušci Radky Třeštíkové už nedočkavě vyhlížejí pokračování knihy Bábovky, kterou si zamilovali i kvůli pořádně peprným řádkům, a zdá se, že se čtenáři konečně dočkali.
Čas načtení: 2024-10-20 07:55:00
Ve StarDance končí Ruml. Chili Ta zápasila s šálem, došlo i na fitness valčík
StarDance má za sebou druhý večer a nuda to nebyla. Nikoli ale díky upovídaným moderátorům ani prvnímu vypadlému páru - Ondřeji Rumlovi a Andree Třeštíkové. O taneční drama se zasloužili Chili Ta s Jakubem Mazůchem, kteří se zapletli do zákeřně dlouhého šálu, jenž nebyl k utržení. Odtančili číslo statečně až do konce, byly to ale nervy. „Říkal jsem si: Jak tohle dopadne? A začal jsem se těšit,“ komentoval malér s kostýmem porotce Richard Genzer, jenž nazval osudný cár látky „posypem“.