Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-01-30 09:16:14

Jak začít s kryptoměnami? Krypto pro začátečníky krok za krokem

Používání kryptoměn není žádná věda. Pokud ale s kryptoměnami začínáte a nechcete udělat žádnou zbytečnou chybu, měli byste začít teoretickou přípravou. A právě k tomu slouží tento článek. V něm zjistíte, jak začít s kryptoměnami a na co si dávat pozor. Jak začít s kryptoměnami – rychlý přehled NEPŘEHLÉDNĚTE Nechcete číst celý článek? Nevadí. Pojďme […] The post Jak začít s kryptoměnami? Krypto pro začátečníky krok za krokem first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2021-11-10 07:00:36

Jak začít praktikovat karma jógu

Se slovem karma se potkáváme v současné době velmi často a nemusí se nutně jednat o jógové prostředí. Tento zákon příčiny a následku je dnes už poměrně známý. V tomto článku se dozvíte, jaký je jeho hluboký význam, ale hlavně to, jak zákon karmy funguje. Řeč bude také o tom, jak se naučit s karmou ... Přečíst celý článek The post Jak začít praktikovat karma jógu appeared first on Spojuje nás jóga.

Čas načtení: 2024-02-26 17:17:44

Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos

Jestli Praze opravdu něco chybí, pak je to hotový Pražský okruh. Je to k nevíře, ale postupně se staví už od 80. let minulého století, a přesto stále chybí polovina. Poslední úseky byly otevřeny už před dlouhými 13 lety a teprve letos by měla začít stavba další části okruhu. Jde o 12,5 kilometru dlouhý úsek … Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2025-01-30 12:09:00

Průměrný plat 55k–130k? Začněte s CompTIA Security+ ještě dnes

Praha 30. ledna 2025 (PROTEXT) - Nikdy není pozdě začít pracovat jako analytik kybernetické bezpečnosti.V ČR tato pozice nabízí průměrný výdělek 55 000 – 130 000 Kč měsíčně a návod, jak začít, najdete zde. Lidé přecházejí do IT kvůli lepšímu platu, flexibilní pracovní době či dynamice oboru.I s vysokoškolským titulem může být obtížné uspět bez profesní certifikace, proto se cesta do kyberbezpečnosti často opírá o mezinárodně uznávané certifikace, jako je CompTIA Security+.Ta dokládá, že máte praktické znalosti pro ochranu digitálního prostředí (hardware, software, sítě, mobilní zařízení).V bootcampu TAYLLORCOX vás připravíme na roli analytika kybernetické bezpečnosti a umožníme vám získat tuto prestižní, vendor-neutral certifikaci, která otevře dveře k novým pracovním příležitostem.Celou zprávu naleznete zde: https://tx.cz/blog/nikdy-neni-pozde-zacit-pracovat-jako-analytik-kyberneticke-bezpecnosti     

Čas načtení: 2025-03-12 10:55:59

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma?

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma? redakce St, 03/12/2025 - 10:55 Záliby Klíčová slova: warmkeeper teplákovina potisk snovelatky.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Podpora udržitelnosti a boj proti fast fashion Jedním z hlavních důvodů, proč ženy začínají šít, je čím dál větší snaha o podporu udržitelnosti. V době, kdy je fast fashion na vzestupu, se stále více lidí snaží vyhnout masové výrobě levného a neekologického oblečení. Šitím doma můžete zvolit kvalitní materiály, které vydrží déle, a tím pádem šetřit přírodu. Zároveň se tak vyhnete neustálému nahánění módních trendů a místo toho vytvoříte oblečení, které bude odpovídat vašemu osobnímu stylu a hodnotám. 2. Jedinečné a originální kousky Kdo by nechtěl mít oblečení, které je opravdu unikátní? S šitím si můžete být jisti, že vaše kousky budou originální. Pokud se rozhodnete pro vlastní návrhy, můžete si přizpůsobit střihy, barvy i detaily přesně podle své představy. Ať už jde o pohodlné teplákoviny, elegantní blůzu nebo originální šaty, vaše výtvory budou mít styl, jaký jen tak nikdo nenajde v obchodě. Důležité je také najít kvalitního dodavatele látek – za nás můžeme směle doporučit snovelatky.cz. 3. Hezké oblečení pro děti Další výhodou, kterou šití nabízí, je možnost obléct své děti do krásného a pohodlného oblečení, které bude zároveň cenově dostupné. Mnoho maminek se k šití vrací právě z tohoto důvodu. Můžete si vytvořit oblečení podle aktuálních potřeb dětí, přičemž si budete jisti, že materiál je kvalitní a příjemný na pokožku. U šití pro děti máte navíc volnost ve výběru veselých vzorů a barev, které se dětem líbí. Takto vytvořené kousky budou nejen praktické, ale i plné osobního kouzla. 4. Co budete potřebovat, když chcete začít šít Pokud se rozhodnete začít šít doma, není to tak složité, jak by se mohlo zdát. Předně budete potřebovat kvalitní šicí stroj. Nemusí být hned profesionální, ale určitě by měl mít základní funkce, které vám umožní šít různé typy látek. Dále budete potřebovat nitě a látky – pro pohodlné domácí oblečení jsou ideální: teplákovina potisk, bavlněné látky, warmkeeper nebo úplety. Tyto materiály jsou nejen příjemné na nošení, ale také snadné na údržbu. Ať už máte v plánu šít něco na volný čas nebo elegantní kousek do práce, výběr materiálu je klíčový pro pohodlí a vzhled výsledného produktu. 5. Výhody šití pro vaši duši Šití není jen o vytváření oblečení. Pro mnoho žen je to také skvělý způsob relaxace a způsob, jak se uvolnit po náročném dni. Zatímco se soustředíte na detaily a postupy, odpočíváte od každodenního stresu a trávíte čas sami se sebou. A navíc – při každém dokončeném projektu budete mít radost z vlastní práce, což je skvělý pocit, který šití přináší. 6. Naučíte se něco nového Kromě toho, že se budete těšit z vlastnoručně ušitých kousků, můžete se také naučit nové dovednosti a zlepšit se v technice šití. Zjistíte, jak fungují různé typy stehů, jak správně zvolit střih nebo jak si poradit s různými typy látek. Každý projekt je novou příležitostí k učení a zlepšování, což může být velmi uspokojivé. Důvodů pro šití je mnoho Ať už se rozhodnete šít kvůli udržitelnosti, originalitě, nebo pro pohodlí a radost, šití oblečení doma je skvělý způsob, jak vyjádřit svou kreativitu, podpořit ekologický přístup a zároveň se těšit z vlastního úspěchu. Stačí začít s jednoduchými projekty a postupně se pustit do náročnějších výzev. Ať už se jedná o novou sukni, pohodlné tričko nebo originální kousky pro vaše děti, šití vás může nejen obohatit, ale i přinést radost do každodenního života. Máte-li zájem začít šít, nechte se inspirovat a ponořte se do tohoto fascinujícího světa, kde jsou vaše možnosti neomezené, snad jen vaší představivostí. Přidat komentář Zdroj náhledové foto a 3. foto: pixabay.com Zdroj 2. foto: snovelatky.cz V posledních letech se stále více žen rozhoduje vrátit k tradičnímu řemeslu – šití oblečení. Tento trend, který možná v některých domácnostech vyvolává vzpomínky na dětství, se dnes vrací s novým nádechem. Proč se tolik žen, které už dávno zapomněly na šicí stroj, rozhoduje opět roztočit jeho kola? Důvodů je hned několik, od touhy podpořit udržitelnost, přes originalitu, až po praktické výhody šití oblečení pro celou rodinu. Pokud se i vy chcete pustit do tohoto kreativního dobrodružství, čtěte dál, jak začít a proč to má smysl. Článek obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-04-24 14:56:00

Jak si udržet letní formu i bez posilovny: domácí trénink jako nová norma

Praha 24. dubna 2025 (PROTEXT) - Léto se nezadržitelně blíží, s ním i plavková sezóna a odvěká touha „dostat se do formy“. Zatímco před pár lety byla hlavním krokem na cestě za vysněnou postavou permanentka do nejbližší posilovny, dnes už máme v rukou daleko víc možností. Online tréninky, domácí programy a eFitness se staly přirozenou součástí moderního životního stylu. Nabízejí svobodu, a to cvičit kdykoli, odkudkoli, bez dojíždění, front na stroje nebo přeplněných šaten.Změnil se přístup i programování tréninku a spolu s ním i výsledky. Cvičení už dávno není jen o postavě do plavek, ale o celkovém pocitu, a to fyzickém i mentálním.Posilovna doma, pohodlí kdekolivPro většinu lidí, kteří balancují mezi prací, rodinou a volným časem, není reálné trávit hodiny v tělocvičně. Domácí trénink je dnes dostupnější než kdykoli dřív. Stačí vlastní tělo, trochu disciplíny a dobrý plán. Není náhoda, že online tréninkové programy zažívají boom. Uživatelé hledají řešení, které se přizpůsobí jejich životu, ne naopak.A přesně to nabízí Transformers 42, první online program v ČR, který můžete cvičit úplně kdekoliv. Nepotřebujete vybavení, nemusíte mít žádné předchozí zkušenosti a nemusíte ani plánovat volno v kalendáři. Cvičíte doma, na balkoně, v hotelu na dovolené prostě kdykoli vám to vyhovuje. Jediné, co potřebujete, je rozhodnutí začít.Cvičit hlavou, ale začít tělemMotivační citáty často říkají, že „všechno začíná v hlavě“, ale skutečný posun přichází až s prvním pohybem. Nejde jen o mentální rozhodnutí, ale o tělo v akci. Právě tehdy začínáme měnit své návyky a vnímání sebe sama.Filozofie Transformers 42, který v roce 2015 založil trenér a performer Jakub Bína, staví právě na tomto principu. Cílem programu je naučit tělo, aby chtělo, a mysl, aby věřila. Kombinuje silový trénink, mobilitu, jógu, meditaci i vědomý odpočinek. Výsledkem není jen fyzická proměna, ale celkový restart těla i hlavy.10 let pohybu bez výmluv„Transformers 42 vznikl v době, kdy domácí cvičení bylo pro většinu lidí spíš nouzovým řešením. Dnes je to plnohodnotná a často i efektivnější varianta. Za deset let jsme pomohli tisícům lidí najít rytmus, který jim dává smysl a hlavně funguje,“ říká zakladatel programu Jakub Bína.Kromě klasického 42denního systému program dnes nabízí i speciální projekt mojelepsija.cz. Jde o výběr toho nejlepšího z posledních deseti let TR42, a to klienty nejoblíbenější recepty, nejzajímavější video tréninky z různých koutů světa a další inspirativní materiály, které posouvají nejen tělo, ale i myšlení.Online, ale reálný jako životTransformers 42 je plně online bez nutnosti vybavení, bez bariér a přístupný komukoli, a však jeho výsledky jsou naprosto reálné. Komunita tzv. Transformers rodina neustále roste, a s ní i motivace, sdílení a vzájemná podpora. Každý den tak ukazuje, že změna je možná a že není potřeba nic víc než chuť začít.Pokud máte chuť posunout svůj trénink ještě o úroveň výš, je tu pro vás možnost osobních tréninků v Transformárně – soukromém gymu, který Jakub Bína vybudoval společně s Transformers 42. Gym nabízí nejen absolutní soukromí a klid pro maximální soustředění, ale i prostředí, kde se nikdy nemusíte potýkat s nedostatkem místa nebo čekáním na stroje. Cílem bylo vytvořit prostor, ve kterém si tělo i mysl opravdu oddechnou a zároveň se dostanou na svůj plný výkon. K tomu přispívají i možnosti regenerace po tréninku, jako je infra sauna nebo ledová káď. Ideální volba pro každého, kdo hledá osobní přístup, klidné prostředí a hlubší zážitek z tréninku.Nová kapitola fitnessDomácí trénink už dávno není jen „plán B“. Je to chytrý, efektivní, a především udržitelný způsob, jak se hýbat, cítit dobře a dlouhodobě o sebe pečovat. A čím dál víc lidí si uvědomuje, že ke změně nepotřebují hromadu vybavení ani luxusní členství. Úplně postačí plán, motivace a chuť udělat něco pro sebe.Navíc online cvičení už dávno není jen pro mladé. Mezi účastníky Transformers 42 najdete i aktivní padesátníky nebo seniory, kteří hledají zdravý a bezpečný pohyb. Tréninky respektují individuální tempo, zdravotní možnosti a skutečný život.Léto jako příležitostLéto je ideální čas začít. Slunce láká ven, pohyb se stává přirozenou součástí dne. Stačí krátké cvičení doma, na zahradě nebo v parku a první krok je hotový. Není třeba čekat na „až budu mít víc času“. Čas začít je právě teď! Ne kvůli plavkám, ale kvůli sobě.Více na https://transformers42.cz/ Zdroj: Transformers 42 ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2025-08-19 21:04:04

Jak začít hrát v online kasinu Forbet bez stresu

Jak začít hrát v online kasinu Forbet bez stresu redakce Út, 08/19/2025 - 21:04 Zábava Klíčová slova: Forbet online kasino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co dělat, než kliknete na registraci Ano, vypadá to jednoduše. Vyplnit pár políček, zvolit heslo, odkliknout, že nejste robot (ani přestrojený krab z vesmíru), a voilà – jste hráčem. Ale pozor! Všechno má svůj čas a pořadí. A není nic horšího než se zaregistrovat do online kasina a po dvou minutách zjistit, že nevíte, jak se vkládají peníze, natož jak se točí válce. Zkuste si před registrací položit pár základních otázek: Vím, co chci hrát, nebo mě čeká desetiminutové hypnotizování každé ikony? Mám připravenou platební metodu? (Slibujeme, že neberou poukázky na rohlíky.) Vím, co je to ověření identity a proč mě bez něj kasino nepustí k výběru výher? Zní to jako malá maturita, ale nebojte, většinu z toho zvládnete levou zadní – ideálně se šálkem kafe nebo sklenkou něčeho ostřejšího v ruce.   Registrace není sci-fi Registrace na Forbet kasinu je jednoduchá jako recept na instantní polévku. Vážně. Zadejte e-mail. Vymyslete silné heslo (ne „forbet123“, prosím vás). Potvrďte svou identitu. Hotovo. Během několika minut jste v systému a svět online casin je váš. A pokud se přece jen někde zakuckáte, zákaznická podpora je připravená vás zachránit – a to i bez potřeby posílat SOS zprávy holubem.   Bonusy, které vám zvednou obočí (v tom dobrém smyslu) Jakmile se přihlásíte, nečeká vás jen suché „vítejte“, ale rovnou kopa uvítacích dárků. Bonusy, freespiny a všelijaké odměny na vás doslova vyskakují ze všech koutů. Forbet se nebojí štědře motivovat nové hráče – a proč by taky měl? Těšit se můžete například na: Uvítací bonusy při prvním vkladu. Freespiny do oblíbených výherních automatů. Pravidelné promo akce, které zpestří běžné dny. Turnaje a soutěže, kde nejde jen o peníze, ale taky o čest! Ale teď pozor. Bonus je fajn, ale vždy čtěte pravidla. Není nic horšího než získat 200 freespinů a až poté zjistit, že je nutné protočit výhru 30x do pátku o půlnoci, a to vše za peníze, které jste původně chtěli použít na oběd. Nenechte se překvapit – bonusy čtěte jako smlouvu o hypotéce (akorát rychleji a s větší radostí).   Hrát nebo nehrát? To je oč tu běží Po registraci a ulovení bonusu přichází ta nejzábavnější část: výběr her. A že jich není málo! Forbet nabízí rozmanitou nabídku, která zahrnuje: Výherní automaty – moderní, barevné, někdy až přehnaně animované. Hrací automaty – klasické automaty, které připomínají starou dobrou hospodskou zábavu. Stolní hry – ruleta, blackjack, poker… zkrátka všechno, co jste viděli v bondovkách. Živé kasino – interaktivní zážitek s živými krupiéry, díky kterému si budete připadat jako v Monte Carlu (akorát bez obleku). Demo režimy – ideální pro začátečníky, protože si můžete vyzkoušet automaty zdarma, než se pustíte do hry o peníze. Není nutné skočit rovnou po nejvíc blikajícím automatu s obrázky vikingů a zombíků. Doporučujeme si udělat menší průzkum – zjistěte, co vás baví, co vám sedí a kde se cítíte dobře. Není to závod. A rozhodně to není test inteligence.   Stres? Ten si dejte na sendvič Je to paradox – hrajete si, ale přitom jste ve stresu. Jak to? Známe to všichni. Nové prostředí, nové hry, neznámé pojmy jako „sázkové požadavky“, „volatilita“ nebo „RTP“... a najednou přemýšlíte, jestli nejste v online kasinu omylem. Náš tip? Netlačte na sebe. Ne každý se stane expertem za den. Věci, které pomáhají: Udělejte si čas. Nesnažte se vše pochopit za pět minut mezi večeří a mytím nádobí. Zkuste si zapisovat, co vám funguje – a co naopak ne. Mluvte s ostatními hráči (fóra, sociální sítě). Někdy stačí jedna rada a ušetříte si tři dny frustrace. Hrajte pro zábavu. Pokud vás to nebaví, dejte si pauzu. Svět se nezboří. A teď si dejte nohy nahoru, ideálně v papučích. Nikdo nečeká, že z vás bude herní guru přes noc. Všechno má svůj čas – a i neúspěchy patří ke hře. A hlavně – když už se rozhodnete hrát, dělejte to s úsměvem. Online casino není nástroj k sebezkáze. Je to způsob, jak se pobavit. Trošku risku, trošku štěstí, hodně zvědavosti – a žádné panikaření.   Mýty, které se drží, jak klíště A protože i v 21. století koluje o online kasinech víc blbostí než receptů na zázračné diety, pojďme si některé mýty vyvrátit: „Kasino vás chce jen okrást.“ – Ne, pokud znáte pravidla a víte, kdy přestat. „Automaty jsou naprogramované, abyste prohráli.“ – Jsou náhodné, certifikované a fungují na RNG. Jinými slovy: ne, nejsou proti vám. „Čím víc sázím, tím víc vyhraju.“ – Tím víc můžete i prohrát. Hrajte chytře, ne zběsile. „Když prohraju, musím hned vsadit víc, abych to dohnal.“ – Tohle je přesná cesta do pekla. Zpomalení je klíčem. Zkrátka – věřte hlavně zdravému rozumu. Ne reklamám, ne pověrám, ne kamarádovi z hospody, který „zná systém“.   Proč právě Forbet? Dobrá otázka. Možná vás napadne: „A proč bych měl hrát zrovna tady?“ No, kromě přehledného rozhraní, pěkné nabídky her a slušné reputace má Forbet i jedno eso v rukávu – přístupnost. Platforma je přizpůsobená i úplným začátečníkům, podporuje zodpovědnou hru a nezahlcuje vás milionem funkcí, kterým nikdo nerozumí. Není to o tom, že by Forbet byl jediný správný výběr – ale rozhodně je to výběr, který dává smysl. Zvlášť pokud chcete začít v klidu a bez zbytečného chaosu.   Závěrečné slovo a pohlazení na duši Začít s online kasinem není jako se naučit francouzsky za víkend. Ale taky to není atomová fyzika. Je to spíš jako naučit se jezdit na koloběžce – nejdřív pár pádů, ale pak se začnete bavit. A možná i trochu vyhrávat. Hlavní věc? Bavte se. Pokud vás hraní začíná stresovat víc než návštěva zubaře, je čas si dát pauzu. A pokud zjistíte, že se po práci těšíte, až si na pár minut zahrajete svůj oblíbený automat nebo zkusíte štěstí v ruletě? Tak jste na správném místě. Ať už se rozhodnete hrát za peníze, nebo si jen vyzkoušet automaty zdarma, nezapomeňte: zábava je základ. Výhra je třešnička. A Forbet? To je dort, na kterém si tu třešničku klidně zasloužíte. Přidat komentář Než se vrhnete do světa plného výherních automatů, freespinů a roztodivných bonusových nabídek, možná máte v hlavě otázku: „Kde vůbec začít?“ A pokud náhodou zvažujete Forbet – online casino s italským původem, které se pomalu zabydluje i na české scéně, tak máte minimálně první krok správně. Už jen vybrat si Forbet místo náhodné pochybné stránky je jako koupit si kávovar a neskončit s vařící vodou v obličeji. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2021-11-10 07:00:36

Jak začít praktikovat karma jógu

Se slovem karma se potkáváme v současné době velmi často a nemusí se nutně jednat o jógové prostředí. Tento zákon příčiny a následku je dnes už poměrně známý. V tomto článku se dozvíte, jaký je jeho hluboký význam, ale hlavně to, jak zákon karmy funguje. Řeč bude také o tom, jak se naučit s karmou ... Přečíst celý článek The post Jak začít praktikovat karma jógu appeared first on Spojuje nás jóga.

Čas načtení: 2025-12-02 14:30:18

Jak začít psát, když se vám nechce

Pokud chcete začít psát, ale často se vám nechce nebo tápete, tenhle článek vám ukáže jednoduché kroky, které fungují i bez talentu. Jak se rozpsat, jak tvořit jasné nadpisy, rychlou osnovu, jak psát podle dotazů zákazníků a jak chytře zapojit AI? Článek je určený pro podnikatele, tvůrce, blogery i rodiče na rodičovské, kteří potřebují psát s minimem času a maximální efektivitou. Znáte to? Sedíte před počítačem. Bylinkový čaj voní, máte konečně chvilku. „Dnes to napíšu,“ slibujete si. Jenže místo plynulých vět přichází prázdno, nejistota a ta známá nechuť. Nejste v tom sami. A tady je dobrá zpráva. Rozhodnutí začít je důležitější než talent. Proč psaní nemusí být dar od přírody Někdo píše jako o závod. Sype nápady, vtipné hlášky a příběhy, které vás přikují k obrazovce. Ale co když nejste „ten typ“? Co když jste spíš jako já kdysi dávno? Nervózní nad každým slovem, vyčerpaní po jednom jediném článku? Můžete se to naučit. Já jsem to dokázala. A vy taky. Pět věcí, které fungují i bez talentu Nebojte se a sedněte k tomu Nejjednodušší rada, kterou můžu předat: sedněte a pište. Do telefonu na procházce, na papír před spaním, do Wordu. Začněte o dětech, o oboru, ve kterém podnikáte, o péči o sebe. Mini-hack: Dejte si 10 minut volného psaní bez mazání. Obejít vnitřního kritika je polovina vítězství. Řekněte to nadpisem (a hlavně jasně) Čtenáři nehledají jen informace. Chtějí se bavit, cítit pochopení a rychle poznat, že píšete právě pro ně. Naplánujte si obsah (než začnete) Krátká osnova ušetří hodiny tápání: Mini-osnova na 3 minuty: Odpovězte zákazníkům přímo v článku Nejrychlejší způsob, jak mít téma, které rezonuje? Pište a odpovídejte na reálné otázky vašich zákazníků. Sbírejte dotazy z e-mailů, chatů, komentářů. Z dotazů udělejte kostru článku: Používejte AI chytře (jako sparingpartnera, ne autora) AI nástroje (např.: ChatGPT, Claude, Gemini) skvěle... Čtěte více Příspěvek Jak začít psát, když se vám nechce pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-11 08:15:00

Pár zásadních dotazů...

Ahoj Mourrisone, mám několik dotazů v jednom (snad ti to nebude vadit): 1. Jak mám přemluvit rodiče? Poslední měsíc jsem se snažil přemluvit rodiče, aby mi koupili hodinky, které se mi líbí (mám na ně našetřeno), tátovi se líbí taky a klidně by mi je koupil, navíc jsem totiž celou dobu dělal domácí práce a pomáhal doma i se dobře učil ve škole. Jenže máma je u nás doma bůh a nikdy nic nesvolí, a proto je mít nemůžu. Nevím, co si mám počít. Budu rád za tvoji odpověď. 2. Nevím, jestli se mám začít holit. Je mi 13 let a jsem kluk, nevím ale, jestli se mám začít holit (znám potřebné věci jako pěna a krém na citlivou pokožku po holení, ale nevím, jestli začít). Jsou benefity a mínusy? Nevím si rady. Budu rád za upřímnou odpověď a taky jestli je dobrý čas začít. Budu moc rád za tvoje odpovědi. S pozdravem, Anonym

Čas načtení: 2026-05-04 08:33:52

Jak začít měřit a jak se počítá uhlíková stopa pro firmy?

Jak začít měřit a jak se počítá uhlíková stopa pro firmy? redakce Po, 05/04/2026 - 08:33 Podnikání Klíčová slova: esgrovia uhlíková stopa pro firmy jak měřit uhlíkovou stopu ESG Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co je uhlíková stopa podniku a z čeho se skládá? Uhlíková stopa podniku představuje celkové množství emisí skleníkových plynů, které vznikají v důsledku jeho činnosti. Jednoduše řečeno ukazuje, jaký dopad má fungování firmy na klimatickou změnu. Nejde přitom jen o přímé emise z provozu, ale i o širší souvislosti – například spotřebu energie, materiálů nebo dopady dodavatelského řetězce. Uhlíková stopa se dělí do tří základních kategorií: Scope 1: přímé emise – jedná se o emise, které firma vytváří přímo svou činností (např. spalování paliv, firemní vozidla, výrobní procesy). Scope 2: nepřímé emise z energie – zahrnuje emise spojené s nakupovanou energií (elektřina, teplo, chlazení). Scope 3: ostatní nepřímé emise – jde o všechny další emise, které vznikají v rámci hodnotového řetězce (např. nákup materiálu, doprava, odpad nebo outsourcing). Celková uhlíková stopa je pak součtem emisí ze všech těchto tří oblastí. Proč musí firmy uhlíkovou stopu měřit? Na základě nové evropské směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) o nefinančním reportování, platné od roku 2024, musí řada firem uhlíkovou stopu pravidelně vykazovat. Avšak pokud se vás tato povinnost zatím přímo netýká, neznamená to, že ji můžete ignorovat. Požadavek na výpočet uhlíkové stopy se stále častěji objevuje také: u obchodních partnerů a odběratelů (zejména větších firem), u zahraničních zákazníků, při žádosti o úvěry (např. ze strany bank). Měření uhlíkové stopy se tak postupně stává standardem napříč trhem. Kdo musí uhlíkovou stopu vykazovat? Povinnost reportovat nefinanční informace se postupně rozšiřuje: Od roku 2024 mají povinnost reportů kótované velké společnosti s více než 500 zaměstnanci podniky veřejného zájmu (banky, pojišťovny, finanční instituce) Od roku 2025  všechny velké podniky, které splňují alespoň dvě z těchto kritérií: více než 250 zaměstnanců obrat nad 40 milionů eur aktiva nad 20 milionů eur Další roky  povinnost se postupně rozšiřuje i na další subjekty, včetně některých mimoevropských společností působících v EU. Kótované menší a střední podniky mohou v některých případech využít odklad reportování stejně jako velké podniky povinné vykazovat nefinanční informace od roku 2025. Podle průzkumu Carbon Tracker 2025 navíc české firmy v této oblasti výrazně pokročily – více než 70 % největších společností už svou uhlíkovou stopu měří a zveřejňuje. Jak měřit a počítat uhlíkovou stopu? Uhlíkovou stopu lze teoreticky spočítat i pomocí tabulek v Excelu. V praxi je však tento přístup časově náročný, nepřehledný a náchylný k chybám – zejména u složitějších firem nebo při zapojení Scope 3. Proto většina podniků využívá specializované nástroje a kalkulačky uhlíkové stopy, které celý proces výrazně zjednodušují. Ty umožňují: systematicky sbírat a strukturovat data, automaticky přepočítávat emise podle aktuálních emisních faktorů, generovat přehledné výstupy a reporty. Jedním z dostupných řešení na trhu je například nástroj od společnosti esgrovia, který umožňuje nejen samotný výpočet uhlíkové stopy podniku nebo produktu, ale i další práci s daty. Co vám může specializovaný nástroj přinést? Moderní ESG nástroje dnes běžně nabízejí: automatizovaný výpočet uhlíkové stopy, identifikaci největších zdrojů emisí, doporučení ke snížení dopadu, podporu pro ESG reporting a splnění legislativních požadavků, možnost přizpůsobení vlastním datům a procesům. Některá řešení navíc umožňují i metodickou podporu nebo ověření správnosti výpočtu, což může být důležité například při komunikaci s bankami, investory nebo obchodními partnery. Poradenství v oblasti ESG ESG (environmental, social, governance) reporting nezahrnuje pouze měření uhlíkové stopy, ale představuje širší přístup k odpovědnému a udržitelnému podnikání. Sleduje se v něm: dopad činnosti firmy na životní prostředí, její vztah ke společnosti a komunitě, způsob řízení a transparentnost fungování. Udržitelnost by měla být ideálně součástí dlouhodobé strategie firmy, nikoliv jen reakcí na legislativní povinnosti. Firmy, které tento přístup zavedou včas, získávají výhodu nejen z pohledu compliance, ale i důvěryhodnosti a konkurenceschopnosti. Právě v této fázi dává smysl zapojit odborné partnery, jako je například esgrovia, kteří firmám pomáhají propojit udržitelnost s reálným fungováním byznysu. „Udržitelnost dnes není jen otázkou splnění regulací, ale především správného nastavení celé firemní strategie. Snažíme se proto pomáhat zejména malým a středním firmám implementovat principy udržitelnosti tak, aby nenarušily jejich efektivitu ani ziskovost. Klíčové je propojit ESG s finančním řízením a změnovým managementem, protože jedině tak může být udržitelnost dlouhodobě funkční a přínosná,“ říká spoluzakladatel esgrovia Marek Sedláček. Měření emisí dává firmám konkrétní data, díky kterým mohou lépe řídit svůj provoz a dělat informovaná rozhodnutí. Nejde tedy jen o splnění povinností, ale o praktický nástroj pro zvyšování efektivity a hledání úspor. Systematický přístup k ESG tak může firmám přinést nejen větší důvěru ze strany partnerů a zákazníků, ale i dlouhodobou stabilitu a konkurenceschopnost. Začít přitom nemusí být složité – důležité je udělat první krok a postupně na něm stavět.   Zdroje:   carborea.com, esgrovia.com, cfotrends.cz Přidat komentář Zdroj úvodního obrázku: New Africa / stock.adobe.com Zdroj foto v textu: esgrovia.com Měření uhlíkové stopy se stává klíčovou součástí fungování firem v celé Evropské unii. Nové legislativní požadavky i rostoucí tlak trhu nutí podniky lépe chápat svůj dopad na životní prostředí a aktivně ho řídit. Možná už vás banka, zákazník nebo obchodní partner požádali o její výpočet. Jak zjistit, zda se povinnost týká i vaší firmy, co všechno uhlíková stopa zahrnuje a jak ji efektivně měřit a vyhodnocovat, se dozvíte v tomto článku. Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2023-05-24 10:35:58

5 tipů jak začít běhat dlouhé trasy: Rady pro pokročilé běžce

Zdroj: shopkilpi.cz Jakmile vysvitne sluníčko a tráva se začne zelenat, vidíme v každém parku jednoho běžce za druhým. Na to konto si spousta lidí pomyslí, že by také mohlo začít běhat. A tak začne. Nicméně pouze pár z nich u toho vydrží. A právě pro tyto lidi je určený náš článek. Protože my víme, že […] The post 5 tipů jak začít běhat dlouhé trasy: Rady pro pokročilé běžce first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2012-05-17 00:00:00

Začínáme s přikrmováním miminek

Máte doma miminko, které kojíte, ale už by potřebovalo ochutnat i něco jiného než vaše mléko? Poradíme vám, jak ho začít přikrmovat a čím. S příkrmy můžeme začít od 6. měsíce věku, ale nikde není stanoveno, že přesně od 6. měsíce musíte začít dokrmovat. Ale ať začnete kdykoli, je vhodné držet dítě p ...

Čas načtení: 2011-12-21 00:00:00

První příkrmy/zavádění příkrmů do tekuté stravy – I. díl

Tekutá strava je odborníky doporučována do 6. měsíce věku dítěte, první příkrmy se mohou začít zavádět již od 4. ukončeného měsíce věku dítěte. První příkrmy Pokud je dítě plně kojeno, nemá smysl začít zavádět příkrmy s ukončeným 4. měsícem jeho věku. Plně kojené děti mohou začít s prvními příkrmy ...

Čas načtení: 2024-02-08 17:00:00

6 nejlepších sportů pro začátečníky

Začít pravidelně sportovat je jistě chvályhodné rozhodnutí. Pokud ale vaše tělo zatím není zvyklé na náročnější pohybovou nebo vám zdravotní důvody nedovolují vrhnout se rovnou po hlavě do posilování či vytrvalostního běhu, je rozhodně lepší začít pozvolna. Přečtěte si, které druhy sportů jsou ideální i pro úplného začátečníka, pomohou vám zlepšit kondici a zároveň nezhuntovat tělo hned po první lekci. 1) Chůze Chcete si vybudovat sportovní návyk a začít se pravidelně hýbat? Zkuste to pro začátek z chůzí. Jedná se tělu přirozený pohyb, který bohužel většině z nás ale při současném způsobu života kriticky chybí. To, že se denně doporučuje ujít alespoň 10 000 kroků, jste již jistě slyšeli z mnoha stran ve svém okolí. Nemusíte si ale nutně pořizovat chytré hodinky nebo krokoměr k tomu, abyste si změřili, zda máte nachozeno, či ne. Ačkoli tihle pomocníci rozhodně mohou fungovat jako skvělý motivátor. Možná ale bohatě stačí, když si pravidelně několikrát v týdnu vyčleníte minimálně 30 minut, které strávíte chůzí ve vlastním tempu a v terénu, který vám bude vyhovovat. Protáhnete tělo, okysličíte hlavu, rozproudíte lymfu a celkově posílíte kardiovaskulární systém. Nordic walking – dejte si do těla s trekovými holemi v ruce Chůze vám vyhovuje, ale ta obyčejná už moc nudí? Vezměte do každé ruky hůlku a přejděte z klasické na tu severskou, tedy „nordic walkig“. Severská chůze s hůlkami je velmi efektivní, posiluje svalstvo celého těla a na rozdíl od klasické chůze zapojujete i horní část těla (oblast rukou, ramen, mezilopatkové svaly). Díky tomu, že hůlky tlumí otřesy a převezmou tak část zátěže, šetříte si klouby. Nordic walking je sport obzvlášť vhodný právě pro začátečníky a seniory. Technika chůze se dá vcelku rychle naučit. Je dobré dát si prvních pár lekcí pod dohledem odborníka a pak už můžete bez obav vyrážet sami. Pokud pojmete chůzi jako sport, stačí se jen vybavit dobrými, padnoucími sportovními botami a pohodlným oblečením.  U severské chůze jsou pak jedinou investicí navíc trekingové hůlky. Jinak nepotřebujete nic dalšího. Jedná se tedy o účinný a levný druh sportu, který lze provozovat téměř za jakéhokoli počasí a navíc má tu výhodu, že jste venku, v přírodě, na čerstvém vzduchu. A když přece jen bude venku skutečně takové nevlídno a zima, že by ani psa nevyhnal, můžete si dát svou lekci někde ve fitku na běžeckém páse. A co spálené kalorie? Samozřejmě že nějaké budou. Nejen že si chůzí vyčistíte hlavu, ale: Při svižné hodinové chůzi  (nad 5 km/h) můžete spálit víc než 300 kalorií, při pomalejším tempu (pod 3 km/h)  přes 200 kalorií.   2) Jízda na kole Zaberte pořádně do pedálů a uvidíte, jak rychle nastartujete ztracenou kondici. Na rozdíl od chůze potřebujete k jízdě na kole hlavně umět jezdit na kole a pak také nějakým tím kvalitním bicyklem, stavěným na vaši výšku a váhu, disponovat. Jízda na kole je velmi oblíbeným a také perfektním vytrvalostním sportem pro všechny začínající sportovce. Velkou výhodou je, že nezatěžuje klouby, zato výborně rozproudí krev, posiluje srdce a kardiovaskulární systém a vůbec celkovou tělesnou kondici. Je vhodná i pro ty, kteří trpí nadváhou a chůzí či během by si tedy víc ublížili, než pomohli. Je jen na vás, zda si oblíbíte kolo silniční, trekingové nebo horské kolo. Jen to zkuste s tím obyčejným, bez elektrického pohonu. Elektrokola jsou sice skvělým vynálezem posledních let, ale na takovém kole vás to může svádět k tomu, že se jen povezete a moc toho vlastní silou nenašlapete. Určitou nevýhodou může být možnost provozovat cyklistiku venku jen jara do podzimu. V zimě a plískanicích však klidně můžete využít nějaký trenažer v suchu a teple fitness centra. A kolik spálíte jízdou na kole kalorií? Záleží, jak rychle a v jak náročném terénu pojedete. U pomalé jízdy na kole pod 16 km/h s minimální zátěží to bude něco kolem 300 kalorií za hodinu jízdy. Koloběžka pro zpevněný zadek A pokud vás tak úplně nebaví kolo, můžete vyzkoušet jako alternativa jízdu na koloběžce. Jízda na koloběžce vám dám v mnoha ohledech zabrat víc než samotné kolo. Podle toho, jaký typ koloběžky si pořídíte (velikost rámu, kol, do jakého terénu se vydáte apod.), se při jízdě více či méně „nadřete“. V každém případě ale na koloběžce kromě vytrvalosti bezvadně posílíte nohy a svalstvo hýždí. Jen je potřeba odrazovou nohu pravidelně střídat, abyste obě nohy posilovali rovnoměrně.   3) Plavání a paddling – fit díky vodě Plavání se zdá být tím nejlepším sportem pro začátečníky zejména v případě, že ze zdravotních důvodů nechcete nebo nesmíte příliš zatěžovat své klouby. Voda nadlehčuje a zároveň klade odpor. Při plavání tedy automaticky procvičíte různé svalové partie a současně uvolníte klouby. Plavání navíc může být zábavné, zejména pokud ho v létě spojíte s plaváním na venkovním koupališti nebo přehradě, opalováním či jinými prázdninovými aktivitami. Napadá mě třeba v posledních letech velmi oblíbený paddleboard (neboli SUP – tj. jízda ve stoji na prkně podobném surfu, kdy se odrážíte pádlem a perfektně posíláte svaly centra těla). Pozor na správnou techniku i dýchání Aby ale plavání skutečně pomáhalo a neubližovalo, vždy je potřeba plavat správně, dodržovat dobrou techniku. Jak techniku plavání, tak dýchání. Žádná prsa ala „paní radová“ s hlavou nad vodou, což by jen víc zatížilo vaši krční páteř. Pokud se vám nedaří  prsa či kraul plavat tak, abyste vydechovali do vody s hlavou ponořenou, zkuste to pro začátek s plaváním na znak, u kterého jste položeni na hladině, takže se teoreticky nedá nic pokazit. Jen snad pokud byste chtěli trénovat v přeplněném bazénu, může to být problém, protože nevidíte za sebe. Plavání pod vodou se dá určitě naučit, třeba tak, že nejprve začnete s pomalým splýváním. Pokud si nejste jisti, zda plavete správně, určitě není na škodu zaplatit si pár lekcí s trenérem, který vás vše naučí. Kolik při plavání spálíte kalorií? Při intenzivním hodinovém plavání to může být klidně víc než 700 kalorií? To už jde, u toho by se dalo i zhubnout nějaké to kilo, co říkáte?   4) Jogging – rozběhněte se pozvolna z chůze Jogging je nekomplikovaný druh sportu vhodný i pro začátečníky, kteří chtějí kontinuálně pracovat na zlepšení své kondice. S běháním je to podobné jako s chůzí. Ven můžete vyběhnout takřka kdykoli a kdekoli. Jediné, co k tomu bezpodmínečně potřebujete, jsou skutečně kvalitní běžecké boty. Na zbytku oblečení až tak nezáleží, stačí, když bude sportovní a pohodlné, ale na botách rozhodně nešetřete. Jogging je vlastně takové pomalé, pozvolné běhání. Skvěle s ním posílíte celý kardiovaskulární systém a při pravidelném tréninku se díky tomuto vytrvalostnímu sportu můžete postupně klidně připravit i na půlmaraton. A samozřejmě v kombinaci se správným stravováním i zhubnete. Začněte pomalu v tempu, které vám vyhovuje Jako začátečník se do běhání opřete pomalu a pozvolna. Začnete joggingem na kratší vzdálenost a střídejte jednu minuta běhu a dvě minuty chůze. Postupně poměr měňte ve prospěch běhu, úseky zdolané chůzí zkracujte, zato úseky uběhnuté prodlužujte. Začátky rozhodně nepřepalte. V začátcích vám bohatě bude stačit 30 minut joggingu v pomalejším tempu, aby si tělo postupně zvyklo na zátěž. Najdete si to správné tempo. Rychlost, při které budete stěží lapat po dechu, nebude ta pravá. Doporučuje se takové tempo, při kterém zvládnete říct plynule pár vět za sebou bez přerušování. Pokud byste nestíhali běhat a mluvit, raději ze začátku trénujte rychlou chůzi.   5) Jóga – uvolnění těla i mysli Při józe, která se praktikuje v západním světě, stojí v popředí zájmu zejména fyzická stránka těla, tělesná cvičení zvané ásany. Jedná se o efektivní trénink celého těla, díky kterému posílíte svaly, šlachy i klouby celého těla a zároveň se naučíte uvolnit svou mysl. Cvičení jógy zkrátka podporuje duševní pohodu, vede k většímu vnitřnímu klidu a tím pádem zlepšuje kvalitu života. Existuje mnoho druhů jógy, které se liší formou i intenzitou prováděných cviků. V našich končinách patří k oblíbeným a praktikovaným stylů tzv. hatha jóga, která výborně kombinuje posilovací a protahovací cviky s hlubokým dýcháním. Její stěžejní pozice, jako pozice stromu, kobra, střecha nebo pozice bojovníků, se po pár opakování snadno naučíte. Pro začátečníka je vždy lepší absolvovat pár lekcí s profesionálním cvičitelem jógy, které také dohlédne na to, abyste jednotlivé pozice praktikovali správně a vyvarovali se tak špatnému držení těla. Jóga je vhodná pro každého, kdo upřednostňuje pomalé, zato intenzivní cvičení, které má komplexní příznivý vliv na tělesnou i duševní kondici.   6) Pilates – pro sílu těla i ducha Koho nelákají aerobní aktivity jako chůze, jogging ani cyklistika, a jóga se mu naopak bude zdát „málo účinná“, může vyzkoušet pilates. Některé jeho cviky nezapírají, že se inspirovaly právě jógou. Boom ve cvičení pilates u nás byl sice už asi před 15 až 20 lety, poté jej upozadily nové, modernější formy. Přesto tento typ cvičení patří mezi jednoznačně účinné formy sportu, které zvládne i začátečník, aniž by si ublížil. Jednotlivá cvičení jsou pomalá, zaměřená na sílu a výdrž. Při pilates procvičíte a protáhnete svaly celého těla, zlepšíte si držení těla a zbavíte se tukových polštářů. Hodně cviků je zaměřeno na posílení středu těla (tzv. core cviky), takže garantujeme, že se při cvičení pilates se sice zapotíte, ale při pravidelném tréninku si vybudujete postavičku jako lusk.   Tabulka spálených kalorií u jednotlivých sportů Poznámka: Informace o spotřebě kalorií jsme čerpali z dostupných informací americké Mayo Clinik. Odborníci z tohoto institutu sestavili srovnávací tabulku efektivity nejoblíbenějších sportů, ve které najdeme i našich 6 sportovních aktivit pro začátečníky. Průměr je počítán pro ženu o průměrné váze 72,5 kg a muže s průměrnou váhou 91 kg za hodinu sportu v rekreačním módu. Tady pak máte celou jejich tabulku i s ostatními druhy nejoblíbenějších sportů: Aktivita Výdej kalorií za hodinu / žena Výdej kalorií za hodinu / muž 1. Běh rychlostí 13 km/h 861 1074 1. Skákání přes švihadlo 861 1074 3. Fotbal 752 937 3. Taekwondo 752 937 5. Intenzivní plavání 715 892 6. Běhání po schodech 657 819 7. Běh rychlostí 8 km/h 606 755 8. Tenis, dvouhra 584 728 8. Horolezectví, lezení na stěně 584 728 8. Ragby 584 728 8. Basketbal 584 728 12. Bruslení 548 683 13. Intenzivní aerobik 533 664 14. Squash 511 637 14. Lední bruslení 511 637 16. Horská turistika 511 637 17. Pomalá jízda na běžkách (4 km/h) 496 619 18. Vodní lyžování 438 546 18. Veslování na trenažéru (střední intenzita) 438 546 18. Turistika ve středně náročném terénu 438 546 21. Plavání (střední intenzita) 423 528 22. Vodní aerobik 402 501 23. Baseball/softball 365 455 23. Kajak 365 455 23. Odporový trénink/posilování 365 455 23. Běh na trenažéru 365 455 23. Aerobik nízké intenzity 365 455 28. Rychlejší chůze (5,5 km/h) 314 391 28. Sjezdové lyžování/snowboarding 314 391 28. Golf (s nošením bagů) 314 391 31. Powerjóga 292 364 31. Volejbal 292 364 31. Pomalá jízda na kole s minimální zátěží (pod 16 km/h) 292 364 34. Kanoe 256 319 35. Tai-či 219 273 35. Společenský tanec 219 273 35. Bowling 219 273 38. Pomalá chůze (pod 3,2 km/h) 204 255 39. Hatha jóga 183 228 Použité zdroje: https://www.vigo.de/rubriken/bewegung-und-sport/fitness-und-motivation/lesen/sportarten-fuer-anfaenger.html

Čas načtení: 2017-03-01 07:54:48

Jak začít se strategickou cenotvorbou? Stáhněte si e-book a čerpejte zdarma naše know-how

Podle průzkumů se 1% zdokonalení ceny projeví jako 11,1% růst v provozním profitu. To znamená že implementace strategické cenotvorby pomůže zvýšit zisk. Co to strategická cenotvorba je a jak s ní začít se dozvíte v našem novém e-booku. Strategická cenotvorba – opomíjená součást marketingového mixu, která však v sobě skrývá obrovský potenciál pro zvýšení profitability e-shopů. […] Příspěvek Jak začít se strategickou cenotvorbou? Stáhněte si e-book a čerpejte zdarma naše know-how pochází z Pricing blog

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-03 12:47:22

Jazykovědma: Kdo byl ve starém Řecku idiot?

Jak vznikly hašlerky? Proč se říká desetikoruně pětka? Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Kdo byl ve starém Řecku idiot? Co znamená, když je něco tuplované? Co je to fortel? Proč se dolaru říká babka? Co že jsou to techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož srpnové posty přebíráme.   Cokoliv chcete (3. 8.) Cokoliv, kdykoliv, ačkoliv…, anebo cokoli, kdykoli, ačkoli…? Jakkoli(v) chcete! Varianty zakončené na -koli a -koliv jsou obě spisovné a rovnocenné. Písmeno -v na konci tohoto typu slov je pozůstatek někdejší částice -věk (např. nikolivěk), která se dnes již nepoužívá.   Člověk spořící si na spořicí účet (4. 8.) Jak na přídavná jména končící na -icí (spořicí) vs. -ící (spořící)? * Jde-li jen o nástroj, který je krátký na to, aby akci prováděl sám, je krátce -icí: spořicí účet, kojicí podprsenka. * Jde-li o osobu, je dlouze -ící: osoba spořící si na důchod, kojící žena.   Hašler populárnější než Caruso (5. 8.) Víte, jak vznikly hašlerky? Původní receptura pochází z Německa, kde se tyto bonbony proti kašli a chrapotu prodávaly jako Caruso Hustenbonbons podle pěvce Enrica Carusa. Naše hašlerky se jmenují podle českého umělce Karla Hašlera, jenž byl u nás populárnější než Caruso.   Půjč mi pětku (6. 8.) Proč se říká desetikoruně (ne)logicky pětka? Může za to rakousko-uherská peněžní reforma z roku 1892. V rámci ní se místo zlatek začalo platit korunami, a to v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Desetikoruna tudíž měla hodnotu pěti zlatek.   Všechno bylo sakumprásk v balíku (7. 8) Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Všechno! Všechny tyto výrazy jsou odvozeny z německého pořekadla „mit Sack und Pack“, které doslova znamená „s pytlem a balíkem“. Přeneseně se pak používá ve smyslu „se vším všudy“ či „dohromady“.   Co si počnout s infinitivem (10. 8) Jak na čárky se slovesem v infinitivu? * Zastupuje-li infinitiv celou vedlejší větu, musí se oddělit čárkou. Nevím, jak začít. * Zastupuje-li infinitiv jen jeden větný člen, čárka se nepíše. Začít je těžké. * Infinitiv s mít/být je bez čárky. Nemám jak začít.   Idiotští nevoliči (11. 8) Kdo nevolí, ten je idiot. Doslova! V antickém Řecku se totiž výraz idiōtēs používal pro soukromou osobu, tedy takovou, která se neúčastní veřejného života. Ve významu slabomyslný člověk a jako urážka se slovo idiot začalo používat až následně, a to nejprve v angličtině.   Ostrakizace začala v Aténách (12. 8.) Podívejme se na dějiny jednoho aktuálního sociologického termínu: ostrakizace. Ostrakizace značí vyloučení ze společnosti. Koncept pochází ze starověkých Athén, kde bylo možné nežádoucí občany vypudit do exilu hlasováním pomocí hliněných střepů (řecky ostraka).   Jsi normální? Obuj si boty! (13. 8) Váháte mezi si a jsi? Nejjednodušší pomůcka: místo si/jsi dosaďte sobě (zájmeno) nebo nespisovné seš (sloveso být, časujeme s „j“ na začátku: já jsem, ty jsi, on je…). * Kde je seš, tam je jsi (Jsi normální? = seš). * Kde je sobě, tam je si (Obuj si boty! = sobě).   Tuplovaný debl (14. 8.) Co znamená, když je něco tuplované? Že je to přesně dvojité! Proč právě dvojité? Protože tuplovaný, tuplem či tuplák se odvozují z německého doppelt (dvojitý), a to přes francouzské doble, z latinského duplus. Stejného původu je i debl (čtyřhra v tenise).   Kečup bez rajčat (17. 8) Kečup podle původní receptury? S rajčaty neměl nic společného! Původ kečupu se vykládá dvěma způsoby: * Z čínského dialektového kētsiap, což je rybí omáčka. * Z indonéského ketjap, sójová omáčka. Kečup jako rajčatová omáčka vznikl počátkem 19. století v USA.   Kdy dát čárku před „ani“ (18. 8.) Základní pravidlo pro čárku s „ani“: * Je-li ve větě jedno „ani“, čárku nepotřebuje. Nemám štěstí v lásce ani ve hře. * Jsou-li ve větě dvě „ani“ jako dvojitý spojovací výraz „ani – ani“, druhé „ani“ se musí oddělit čárkou. Nemám štěstí ani v lásce, ani ve hře.   „I“ versus „ani“ (19. 8.) Kdy použít spojku i vs. ani? Je v tom rozdíl! * V kladných větách (tj. sloveso zde není v záporu) použijeme i: To platí i pro tebe. * V záporných větách (tj. se slovesem v záporu, typicky začínajícím na ne-) použijeme ani: Ani ty nejsi výjimka. (I ty nejsi výjimka.)   Úskočný fortel (20. 8.) Co je to fortel? Záleží, kdy se ptáte! Dříve se fortel používal i ve smyslu lest či úskok, dnes už je živý pouze význam zručnost či obratnost. Fortel je obecný (tj. nespisovný) výraz pocházející z německého Vorteil (výhoda), kombinace vor (před) a Teil (část).   Koupit něco za babku (21. 8.) Proč se dolaru říká babka? Anglicky je dolar neformálně buck. To vychází z buckskin (jelenice), protože kůží vysoké zvěře se dříve platilo. Česky buck překládáme jako babka, snad proto, že se tak nazývala drobná uherská mince (odtud rčení koupit za babku).   Techtle mechtle ve starém Římě (24. 8.) Co že jsou to techtle mechtle? Obecně pletichy, specificky pletky, a to s ohledem na etymologii zejména pletky milostné. Toto spojení se k nám dostalo přes německé Techtelmechtel a původně pochází z latinského tēcum (s tebou) a mēcum (se mnou).   Vzal ji na večeři a pak k sobě domů (25. 8.) Čárka před „a pak“, „a potom“ & „a také“? Standardně se nepíše. Typicky jde totiž jen o výčet událostí v čase, tzn. spojení slučovací. A v tom, jak víte, čárka před „a“ není. „Vzal ji na večeři a pak k sobě domů“ je totéž co „Vzal ji na večeři a k sobě domů“, bez čárky.   Pozdvižení s rumem (26. 8) Odkud je rum? Z Barbadosu! Rum je příbuzný jednak s anglickým rumbullion (alkohol ze zkvašené cukrové třtiny), jednak s rumbustion (pozdvižení čili rumraj). Český rumraj nesouvisí s pitím, ale s rumištěm (skládkou), a to z německého Rummel (mela; haraburdí).   Vražedné pikle (27. 8.) Proč se spřádání intrik říká kout pikle? Zřejmě podle malé bodné zbraně zvané pikel, která se dala snadno ukrýt, takže se hodila pro úkladnou vraždu. Kout pikle by tedy doslova označovalo výrobu zbraně pro zákeřný útok, přeneseně pak i plánování jiných zákeřností.   Bombon si nikdy nedáte (28. 8.) Bonbon, nebo bombon? Pomůcka: Bon je francouzsky dobrý. Bonbon je dobrý, takže píšeme n. Bon ve významu dobrý najdeme také např. ve slovech bonmot (doslova dobré slovo), bonita (dobrá jakost) či bonton (dobré vychování). Bonbon není bomba, takže žádný bombon!   A to jste s čárkou přehnali (31. 8.) Čárka před „a to“: * Čárka se píše, když je za „a to“ nevětné upřesnění (tj. nemá sloveso v určitém tvaru). Pojď domů, a to hned! * Čárka se nepíše, když je za „a to“ celá věta (má sloveso v určitém tvaru, tj. jiném než infinitiv). Neposlechl mě a to přehnal.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-05 07:51:33

4 dobré důvody, proč začít šetřit

Šetřit peníze pro strýčka příhodu by chtěl jistě každý, ovšem jen málokdo dokáže svým plánům skutečně dostát. Bohužel nikdy nevíte, kdy se vám peníze odložené stranou budou hodit a mít po ruce alespoň malou finanční rezervu se proto vždycky hodí. Možná vám chybí potřebná motivace, která by vás přiměla začít šetřit – a proto jsme […] The post 4 dobré důvody, proč začít šetřit appeared first on Bydlimmoderne.cz.