Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2024-04-02 11:48:45

Úder v blízkosti Avdijivky. Ukrajinský dron zasáhl moderní ruský bojový tank T-90M, ukazují videozáběry

Ukrajinský dron úspěšně zaměřil a zasáhl T-90M, nejnovější hlavní bojový tank, který vstoupil do ruské služby na frontě. Vojenský úder se uskutečnil poblíž východního města Avdijivka, o které byly v minulých měsících sváděny velmi těžké boje, informoval server Defence Blog. The post Úder v blízkosti Avdijivky. Ukrajinský dron zasáhl moderní ruský bojový tank T-90M, ukazují videozáběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-06 11:43:00

Nejméně oblíbená auta v USA v roce 2024: Vodík na ústupu a trable XM

Údaje za prvních devět letošních měsíců ukazují, že vodík to bude mít v osobních autech nesmírně těžké. Data ze Spojených států ukazují také neslavné prodeje narozeninového dárku k 50 letům BMW M.

Čas načtení: 2026-02-05 09:00:00

Izrael buldozery zničil část válečného hřbitova v Gaze, na kterém se nacházely hroby spojenců

Satelitní snímky a svědecké výpovědi dokládají zničení,  izraelská armáda tvrdí, že orý byla nucena přijmout "obranná opatření" Izraelské síly zničily buldozery část hřbitova v Gaze, na kterém se nacházely hroby desítek britských, australských a dalších spojeneckých vojáků zabitých v první a druhé světové válce, jak ukazují satelitní snímky a svědecké výpovědi.Satelitní snímky válečného hřbitova v Gaze v al-Tuffah, čtvrti města Gaza, ukazují rozsáhlé zemní práce v nejjižnější části hřbitova. Kolem hřbitova jsou vidět krátery po bombách a  v této oblasti se zdá, že ničení bylo systematické.Řady náhrobků byly odstraněny, ornice byla rozryta a uprostřed postižené oblasti je vidět značný zemní val. Jeho velikost naznačuje použití těžké techniky.

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2024-11-26 19:37:53

Co způsobuje neplodnost? Skrytý jed v kosmetice a potravinách vás možná připravil o rodinu!

Co způsobuje neplodnost? Skrytý jed v kosmetice a potravinách vás možná připravil o rodinu! redakce Út, 11/26/2024 - 19:37 Zdraví a Krása Klíčová slova: neplodnost neplodnost a chemikálie neplodnost u mužů neplodnost u žen Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Chemikálie a jejich vliv na plodnost Chemikálie, které ovlivňují plodnost, jsou běžnou součástí našich každodenních životů. Vyskytují se například v: potravinách, kosmetice, čisticích prostředcích, okolním prostředí apod. Jednou z nejvíce zkoumaných skupin látek jsou perfluorované a polyfluorované látky (PFAS), známé také jako „věčné chemikálie“. Tyto látky se používají při výrobě materiálů a produktů odolných vůči: vlhkosti (např. Gore-Tex – voděodolná a prodyšná membrána používaná v outdoorovém oblečení, obuvi a doplňcích, která chrání před vlhkostí, ale umožňuje odvod potu), mastnotě a skvrnám (např. teflonové pánve), znečištění (některé kosmetické produkty). Dlouhodobé působení PFAS Když se PFAS dostanou do těla prostřednictvím jídla nebo vody, zůstávají v organismu velmi dlouho. Tyto látky mohou podle odborníků: zvyšovat riziko rakoviny, způsobovat onemocnění jater, narušovat funkci imunitního systému, snižovat plodnost u mužů. Těžké kovy a jejich vliv na mužskou plodnost Mužskou neplodnost ovlivňují různé chemikálie. Ke snížení kvality spermií, jejich pohyblivosti a celkovému počtu může vést například expozice těžkým kovům, jako je olovo, kadmium nebo rtuť. Studie ukazují, že olovo způsobuje poruchy hormonální rovnováhy, což vede ke snížení produkce spermií. Kadmium, které se nachází v cigaretovém kouři a některých potravinách, zase ovlivňuje spermatogenezi a hormonální syntézu. Rtuť, používaná v některých průmyslových odvětvích, negativně ovlivňuje pohyblivost spermií a způsobuje jejich morfologické abnormality. Zajímavost: Podle aktuálních údajů se v České republice s neplodností potýká přibližně 20 % párů, což znamená, že tento problém postihuje každou pátou dvojici. Tento trend je v souladu s celosvětovým nárůstem výskytu neplodnosti, který se pohybuje mezi 8–12 % párů. V České republice se díky asistované reprodukci narodí přibližně 4 % dětí.  Tato data podtrhují rostoucí význam reprodukční medicíny v současné společnosti. Chcete vědět více o tom, jak jsme na tom s (ne)plodností v ČR? Přečtěte si zde o tom článek. Co způsobuje neplodnost u žen? Kromě genetických a zdravotních faktorů hrají chemikálie významnou roli v tom, co způsobuje neplodnost u žen. Expozice pesticidům, ftalátům a průmyslové chemikálie bisfenolu A (BPA) ovlivňuje hormonální rovnováhu, menstruační cyklus a kvalitu vajíček. Pesticidy, používané v zemědělství, narušují endokrinní systém a ovlivnit ovulaci. Ftaláty (chemické látky používané jako změkčovadla), které se nacházejí v plastových výrobcích, mají zase vliv na hladiny estrogenu a progesteronu. BPA používaný v některých plastových obalech může napodobovat estrogen a ovlivnit reprodukční zdraví. Neplodnost: Příčiny spojené s chemikáliemi Neplodnost může mít mnoho příčin, ale chemikálie hrají významnou roli. Expozice chemikáliím vede k hormonálním nerovnováhám, poškození reprodukčních orgánů a snížení kvality gamet (tj. pohlavní buňky, tedy spermie u mužů a vajíčka u žen). Například chemoterapie, používaná k léčbě rakoviny, může být gonadotoxická (poškozující reprodukční orgány) a způsobit neplodnost. Některé chemoterapeutické látky, jako jsou alkylační činidla, poškozují ovariální rezervu u žen a spermatogenezi u mužů.  Přestože je chemoterapie klíčová pro záchranu života, je důležité pacienty informovat o možnostech uchování plodnosti, například prostřednictvím kryoprezervace spermií či vajíček před zahájením léčby. Plánujete rodinu? Je načase změnit přístup Neplodnost není jen otázkou genetických predispozic nebo životního stylu – zásadní roli hrají chemikálie, se kterými přicházíme denně do styku. Mužská neplodnost i neplodnost u žen je často výsledkem dlouhodobého působení látek, o nichž mnohdy ani netušíme, že jsou škodlivé. Je nejvyšší čas zamyslet se nad tím, co způsobuje neplodnost v našich životech, a přehodnotit, jaké produkty a materiály používáme. Prevence začíná u informací – a právě ty nám pomůžou chránit naše zdraví a budoucnost. Dopřejte své rodině i sobě bezpečnější prostředí. Prvním krokem je vědomá volba. Přidat komentář Zdroj obrázku: Canva Je možné, že si za narůstající počet neplodných párů můžeme sami? Chemikálie, které nás obklopují, se totiž nenápadně podílejí na problémech, jako je mužská neplodnost a neplodnost u žen. Ať už jde o těžké kovy, pesticidy nebo látky v plastových obalech, vliv těchto látek na reprodukční zdraví je alarmující. Přečtěte si náš článek a zjistěte, co způsobuje neplodnost a jak se můžeme chránit před jejími příčinami.

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2020-04-09 17:41:13

Bojíme se více koronaviru, nebo toho, co způsobí lidé?

Na jakékoli shrnutí či závěry týkající se současné epidemie je příliš brzy. Takto mimořádná událost se nám zdá, při nulovém odstupu od ní, strašně veliká, ale to se lidem zdálo už mnohokrát. Proto jsme opatrní. Nebudeme se plést do medicínských úvah (jsou stejně tak nejasné, jako úvahy společenskovědní), ale s povděkem kvitujeme dvě věci. Že se konečně začínají „očišťovat“ statistiky (a důsledně odlišovat zemřelé na tento koronavirus od zemřelých v éře koronaviru) a že snad bude konečně testován reprezentativní vzorek populace, nejen zvlášť ohrožené skupiny obyvatel. Je právě toto základem názorového veletoče profesora Prymuly, který předvedl v posledních dnech? Kéž by, jinak hrozí, že budou lidé jeho chování interpretovat jako poslušné následování pokynu (či rozkazu) shůry. Už to dělají. V dnešní bezprecedentní situaci nejsme sami. Obdobné problémy má mnoho dalších zemí. A mají je i země, k nimž někteří z nás donedávna nekriticky vzhlíželi jako ke svým vzorům (a které si také před námi na vzory hrály). Nyní vidíme, jak situaci nezvládají, a jak se hroutí. I proto stále zdůrazňujeme, že si pomoci musíme především sami. Česká vláda není ani jediným, ani hlavním protagonistou dnešních řešení pandemie, naše země pouze více či méně zdařile následuje větší státy a jejich politiky. Snažili jsme se nekritizovat vládu. Respektovali jsme její demokratický mandát. Vyzývali jsme k velkorysosti a k nezabývání se malichernostmi. Viděli jsme, že se právě v nich neužitečně vyžívá nemalá část kritické veřejnosti, novinářů a opozice. Nepřidávali jsme se k unáhleným a povrchním odsudkům jednotlivých kroků vlády. Věděli jsme, že bychom tím zvyšovali hladinu šumu, v němž pak snadno projdou rozhodnutí měnící samotnou podstatu našeho státu. Víme, že není jednoduché nést odpovědnost v situaci s nejasnými riziky (kdy může být rozumné spíše přestřelit než nedostřelit). Podobně loajálně se chovala drtivá většina obyvatel naší země. Totéž jsme očekávali, jak se ukázalo marně, od opozičních politických stran. Právě tato pozice našeho institutu nám nyní dovoluje, abychom změnili tón ve chvíli, kdy se začíná mluvit nejen o dílčím uvolnění restriktivních opatření, ale i o zavádění nebezpečně vypadajících opatření dalších, tentokráte s dlouhodobými dopady na společnost a ekonomiku. Dnes je třeba od vlády chtít více než jen opatření z prvotního leknutí se. Přesvědčili jsme se, že se masivnímu a nekontrolovanému šíření nákazy prozatím podařilo zabránit. Cena, kterou za to platíme a hlavně platit budeme, však je a bude obrovská. Nemá smysl spekulovat o stovkách miliard či bilionů korun (obdivujeme ty, kteří tato konkrétní čísla sebevědomě uvádějí), má smysl mluvit o tom, co dělat v této, již ne počáteční fází střetu s touto pandemií. Vláda nám přidělila roli pasivních příjemců zprvu zřejmě nezbytných, posléze stále spornějších, málo funkčních, administrativně náročných či dokonce nepřijatelných opatření. Každý den slyšíme, komu a co vláda rozdá, ale ještě ani jednou jsme neslyšeli, že by se chystala k nezbytným rozpočtovým škrtům. Stále se mluví o nejrůznějších kompenzacích, náhradách, odškodněních, podporách, úlevách. Ale neříká se vůči komu nebo na úkor koho. Pro každou vládu je lákavé selektivně rozdávat, a kupovat si tím vděčnost různých zájmových skupin. Je snadné ulevit dlužníkům na úkor střadatelů, podpořit „potřebné“ na úkor poplatníků, vyhovět privilegovaným sektorům (a skupinám lidí) na úkor všech ostatních. To nelze akceptovat. Nesmíme dovolit, aby instituce státu přesouvaly peníze od mlčících poškozených do kapes hlasitých poškozených. Nedovolme, aby se největší obětí koronaviru stalo svobodné tržní prostředí a motivace lidí k práci. Čekali jsme – v byrokraticky nesmírně přetížené ekonomice – různá liberalizační opatření, ale ta nepřicházejí. A to ani v situaci, kdy už je každému jasné, že každý další den nouzového stavu, zákazu vycházení, nepřítomnosti lidí v práci, nemožnosti normálně fungovat působí obrovské společenské a národohospodářské ztráty. Nesouhlasíme s prodloužením nouzového stavu do května. Tato prodleva se může stát oním pověstným překročením Rubikonu. Za neuvěřitelné považujeme rozhodnutí krizového štábu a jeho sociálně-demokratického vedení – jako trucpodnik vládě – sestavit tým „ekonomických odborníků“, kteří mají připravit ekonomický program na dobu po odeznění krize. Nebudeme vyjmenovávat (a tím je povyšovat) jedince, kteří byli do tohoto týmu vybráni, ale v žádném případě to nejsou experti, kteří by měli mít jakýkoli mandát připravovat program ekonomického rozvoje země. Je to spíše tým velmi sporných ekonomických pseudoodborníků, kteří už dokázali radit vládám odprava doleva (a pak se dlouhá léta živit kritikou těchto svých vlastních rad). Nás ekonomy trápí takzvaný efekt západky. Jakmile se něco zavede, už se to nikdy nezruší. Víme, že bude velmi těžké prosadit zrušení v nouzovém stavu zavedených omezení a regulací, a zajistit návrat k normalitě před krizí. Tzv. chytrá karanténa, založená na sledování lidí přes mobilní a platební data, už s námi asi zůstane navždy. Aniž si to uvědomujeme, spolu s koronavirem jsme si z Číny dovezli i infekci takzvaného sociálního scoringu, která umožňuje digitálně kontrolovat chování občanů, a tudíž je fakticky podřídit moci státu. V případě Číny tyto metody odsuzujeme, ale právě teď je u nás akceptujeme? Aktuální krize nesmí být zneužita k tichému prosazování některých sociálně-inženýrských, jen obtížně vratných a svobodu člověka ohrožujících postupů. Dnešní dny nám ukazují obrovskou moc moderního státu. Prakticky ze dne na den je schopen paralyzovat ekonomický a společenský život nejen uvnitř jednoho státu, ale na celé planetě. Tyto otázky si stejně jako my kladou lidé na celém světě. Je naděje využít této pandemie pozitivním směrem? Nebo jsou lidé nepoučitelní? Křižovatka, na které stojíme, představuje nejvážnější hrozbu pro společnost a tržní ekonomiku od vrcholu studené války. Zkusme se obřímu společenskému regresu, ke kterému jsme právě nakročili, vyhnout. Ještě není vše ztraceno. Každým dnem je – i v oficiálních médiích – vidět, že si to více a více lidí uvědomuje a že se s tím nechce smiřovat.   Převzato z webu Institutu Václava Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 09:09:42

Zapomeňte na důchodce. Studie ukazují, že nejnebezpečnější jsou za volantem lidé Generace Z

V souvislosti s bezpečností na silnicích se velmi často hovoří o seniorech. Ti mnohdy jezdí až příliš pomalu, často zmatkují, nestíhají sledovat provoz a reagovat na něj. To jsou sice fakta, ale nejnovější studie tvrdí, že tou opravdu nebezpečnou skupinou za volantem je spíše Generace Z. Nejvíce přestupků a nehod Podle nedávné studie finanční skupiny … Zapomeňte na důchodce. Studie ukazují, že nejnebezpečnější jsou za volantem lidé Generace Z Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2025-09-29 10:30:29

Nadvakrát ohebný Samsung je na spadnutí. Uniklé animace ukazují, co všechno zvládne

Samsung zřejmě v příštích týdnech představí nadvakrát ohebný smartphone Na internetu se objevily animace, které ukazují, jak si s tímto form-faktorem poradí prostředí One UI Těšit se můžeme na dospělý multitasking, počítačové prostředí DeX a možná i 100× zoom Nadvakrát ohebný smartphone od Samsungu se blíží. Korejská firma jej údajně plánuje uvést na vybraných trzích ještě v letošním roce, premiéra by se měla odehrát v nejbližších týdnech. O tom, že toto zařízení není pouze chiméra, ukazují uniklé animace z prostředí One UI, které znázorňují, jak se bude uživatelské prostředí na dvakrát ohebném displeji chovat. Přečtěte si celý článek Nadvakrát ohebný Samsung je na spadnutí. Uniklé animace ukazují, co všechno zvládne

Čas načtení: 2025-11-14 08:44:46

Křivý úsměv bolí i duši. Studie ukazují dopad na sebevědomí

Ortodontická léčba bývala dlouho spojována především s estetikou. Stále více výzkumů však dokládá, že nerovný chrup má přímý vliv na psychiku, sebevědomí i společenské uplatnění. Podle mezinárodní studie zveřejněné v roce 2024 v odborném časopise BMC Oral Health bylo až Read More Křivý úsměv bolí i duši. Studie ukazují dopad na sebevědomí The post Křivý úsměv bolí i duši. Studie ukazují dopad na sebevědomí first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2026-04-01 14:05:25

První jarní kilometry mohou být nejrizikovější. Data ukazují, jak jezdí čeští motorkáři

První teplejší dny každoročně vytáhnou na silnice tisíce motorkářů. Právě začátek sezony ale bývá zrádný. Po zimě zůstává v zatáčkách štěrk, na vozovkách přibývá výtluků [...]

Čas načtení: 2018-11-02 10:00:04

Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře

Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho internetového týdeníku, pak jste dobře seznámeni se skutečností, že jsem oddaným fanouškem zombie. Zombie nákazu a s ním spojené nepříjemnosti pro lidské pokolení oddaně hltám ve všech možných směrech. Čtu zombie knihy, listuji zombie komiksy, sleduji zombie seriály a filmy a především hraji zombie hry, samozřejmě pokud jsou dobré. Jednu zábavnou […] Příspěvek Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Zombie City Defense – Ochráníš město před vlnami zombies? Akční 3D FPS hra Dead Effect je jako kdyby slavný Dead Trigger potkal ještě slavnější Dead Space Dead Trigger 2 – uvolněné screenshoty z chystané 3D zombie akční hry ukazují sílu Tegry 4 (Nová hra) Zombie ve hře Deadlings pomůžete skvělým postřehem i plánováním (Nová hra) Bardbarian je cenami ověnčený mix strategie a akční hry

Čas načtení: 2018-10-19 10:00:48

The Walking Dead: Our World – vyrazte na zombie ve skutečném světě

Pokud máte zájem o technologický svět, jistě vás v poslední době napadá, kam že se to poděla ta neustále protěžovaná virtuální realita. Jestliže si dobře vzpomínám, tak pět let nazpátek byla virtuální realita považována za úplnou revoluci, která měla nastat na poli videoher, ale i v dalších odvětvích jako je cestování nebo lékařství. Jenže sešel se rok […] Příspěvek The Walking Dead: Our World – vyrazte na zombie ve skutečném světě pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Akční 3D FPS hra Dead Effect je jako kdyby slavný Dead Trigger potkal ještě slavnější Dead Space Fear the Walking Dead: Dead Run – Běž, co nejdále dovedeš! (Recenze) Dead Trigger 2 – zombie apokalypsa na Androidu pokračuje Dead Trigger 2 – uvolněné screenshoty z chystané 3D zombie akční hry ukazují sílu Tegry 4 (Nová hra) Dead Ahead je netradiční „endless runner“ hra na Android z prostředí zombie apokalypsy

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-04-08 08:35:51

Zesnulí Wagnerovci Prigožin a Utkin se v Rusku dočkali pomníku, ukazují fotografie

V Krasnodarském kraji na jihu Ruska byl odhalen pomník zesnulým spoluzakladatelům žoldnéřské skupiny Wagner Jevgeniji Prigožinovi a Dmitriji Utkinovi, jak ukazují fotografie serveru The Moscow Times. The post Zesnulí Wagnerovci Prigožin a Utkin se v Rusku dočkali pomníku, ukazují fotografie first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-12 11:35:30

Český turista zemřel po pádu do moře na Tenerife. Záběry ukazují snahu o jeho záchranu

Kanárské ostrovy - Předpokládá se, že 53letý muž se ve středu odpoledne v Puerto de la Cruz snažil vyfotografovat obrovské vlny během bouře. Záběry zveřejněné záchrannou službou ukazují, jak se ho letecká záchranná služba pokouší zachránit, když se na pobřeží valí voda. The post Český turista zemřel po pádu do moře na Tenerife. Záběry ukazují snahu o jeho záchranu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-18 11:11:40

Dvě ze tří ojetých aut z Německa jsou bouraná, ukazují statistiky

Každé páté ojeté auto, které se v České republice prodává, bylo dovezené z Německa. Ačkoli mají auta z této země velkou důvěru českých zákazníků, 65 % z těch, u nichž si lidé prověřují historii přes Cebia, je minimálně po jedné škodní události či havárii. Každé čtvrté z nich zažilo dokonce totální škodu. Průměrná výše poškození […]

Čas načtení: 2024-06-02 09:39:39

Ukrajinský dron zasáhl vodní skútr se 2 ruskými vojáky, kteří se pokoušeli překročit řeku Dněpr, ukazují záběryy

Záběry zveřejněné ukrajinským ministerstvem obrany ukazují, že ruští vojáci překonali řeku Dněpr na vodním skútru, který sledoval dron, píše deník Bussiness Insider. The post Ukrajinský dron zasáhl vodní skútr se 2 ruskými vojáky, kteří se pokoušeli překročit řeku Dněpr, ukazují záběryy first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-10 08:50:33

Ukrajinské cvičné letouny efektivně sestřelují ruské bezpilotní drony, ukazují záběry

Nedávno zveřejněné záběry z ruského průzkumného dronu Zala ukazují, jak se ukrajinský Jak-52 účastní záchytné mise na hranici Oděské a Mykolajivské oblasti, píše server Defence Blog. Letoun Jak-52, který byl původně navržen jako sportovní a cvičný letoun, postrádá konvenční výzbroj a zaměřovací systémy. The post Ukrajinské cvičné letouny efektivně sestřelují ruské bezpilotní drony, ukazují záběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-11 09:26:20

Satelitní snímky ukazují zničenou ruskou techniku na okupovaném Krymu

Satelitní snímky ukazují následky ukrajinského úderu na ruské vojenské cíle ve městě Džankoj na okupovaném Krymu, informoval 10. června investigativní projekt Schemes Rádia Svobodná Evropa s odkazem na snímky ze satelitu společnosti Planet Labs. The post Satelitní snímky ukazují zničenou ruskou techniku na okupovaném Krymu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-02 07:08:21

Nové Volkswageny Transporter a Caravelle se ukazují. Objednávky odstartují na podzim

Volkswagen Užitkové vozy prezentuje první fotografie zcela nově vyvinutého modelu Transporter. V porovnání s předchůdcem došlo k vylepšení každého technického detailu i každé funkce. Nová generace nabízí více prostoru, vyšší užitečnou hmotnost, větší přípustnou hmotnost přívěsu a hospodárnější provoz. Volkswagen Užitkové vozy současně přenesl do nové epochy také nezaměnitelný design modelu Transporter. Sedmá generace modelové […]

Čas načtení: 2024-09-20 06:34:43

Jak Allegro ozdravuje Mall Group? Grafy ukazují, že skupina e-shopů nikdy nekrvácela tolik

Doma v Polsku šlape byznys Allegra na plné obrátky. Výsledky za druhý kvartál ale ukazují, že o jeho mezinárodních aktivitách lze říct opak. Článek Jak Allegro ozdravuje Mall Group? Grafy ukazují, že skupina e-shopů nikdy nekrvácela tolik se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-18 05:06:09

Data pojišťovny ukazují, že stále více řidičů se vrací zpět k autům se spalovacími motory

Jedna z největších a nejstarších německých pojišťoven HUK-Coburg se podívala na zoubek datům týkajících se autopojištění. Z nich vyplývá, že němečtí řidiči svět elektromobility pomalu opouštějí a vrací se zpět k autům se spalovacími motory. Jak informoval magazín Frankfurter Allgemeine Zeitung, data pojišťovny jasně ukazují, že ve třetím čtvrtletí letošního roku si elektromobil pojistilo jen […]

Čas načtení: 2025-10-17 11:12:21

Testy ukazují, že celoroční pneumatiky už skoro dohnaly ty zimní. Vyplatí se tedy ještě přezouvat?

Nejnovější testy ukazují, že moderní celoroční pneumatiky už zvládají sníh i mokro téměř jako zimní. Vyplatí se ještě přezouvat?

Čas načtení: 2025-11-13 09:00:00

Pod vedením Ben-Gvira bylo 96 % případů podněcování k násilí, které izraelská policie vyšetřovala, namířeno proti Arabům

Foto: Izraelský extremistický ministr vnitra Itamar Ben-Gvir Izraelské policejní údaje ukazují nárůst případů v posledních třech letech, zejména během války, týkajících se údajného porušování svobody projevu a „podněcování k terorismu“. Tento krok je v souladu s úsilím ministra o převedení pravomoci zahajovat vyšetřování podněcování z úřadu státního zástupce na policiiTéměř všechna trestní vyšetřování zahájená izraelskou policií za podněcování od doby, kdy se Itamar Ben-Gvir stal ministrem národní bezpečnosti, se týkala arabských občanů, jak ukazují policejní údaje.Policie poskytla tyto údaje v reakci na žádost o informace podanou Asociací pro občanská práva v Izraeli, z nichž vyplývá, že během Ben-Gvirova funkčního období, které začalo na konci prosince 2022, bylo zahájeno 710 případů podezření z podněcování podle protiteroristického zákona.Policejní údaje ukazují nárůst případů v posledních třech letech, zejména během války, týkajících se údajného porušování svobody projevu a „podněcování k terorismu“. Tento krok je v souladu s úsilím ministra o převedení pravomoci zahajovat vyšetřování podněcování z úřadu státního zástupce na policii.

Čas načtení: 2025-11-27 09:10:23

Adventní parkoviště jako minové pole. Data ukazují, kdy řidiči nejvíc bourají

Advent mění parkoviště u obchodních center v rizikovou zónu. Data ukazují, kdy a kde řidiči nejčastěji bourají a jak se průšvihu vyhnout.

Čas načtení: 2026-03-03 07:08:50

Tesla v Evropě padá už 13 měsíců v řadě. I lednová čísla ukazují víc než jen slabý měsíc

Lednová data ACEA ukazují pokles Tesly o 17 % a další úbytek podílu. Konkurence přitvrzuje a nabídka Tesly stárne.