Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-15 07:00:01

Šestiprstá královna s křivými zuby: Exhumace těla Anny Boleyn přinesla nový pohled na její tělo

Anna Boleyn, manželka krále Jindřicha VIII., neměla vůbec šťastný osud. I když ji její manžel zřejmě zpočátku velmi miloval a přál si, aby to byla právě ona, která se stane matkou jeho syna, a tedy i následníka trůnu, později se jí celý život převrátil naruby. Jindřich VIII. zavrhl Annu Klevskou, byla prý odporná. Dnes by dělala modelku Číst více Takové zklamání – „jen“ dcera Místo vytouženého syna se narodila dcera a králova manželka se začala ztrácet v beznaději, a dokonce se schylovalo k jejímu konci. Aby měl panovník pádný důvod odsoudit svoji ženu k trestu smrti a nadobro se jí tak zbavit, „schoval“ svoje rozhodnutí za údajnou nevěru, a dokonce snad i přípravu spiknutí proti němu samotnému. Popravou sice skončil život zapuzené královny, ale mnozí měli i v dalších letech potřebu špinit její jméno. Třeba pomluvou, že měla na jedné ruce šest prstů, což se v historii vžilo natolik, že ji převzali i lékaři.  Šest královniných prstů Jak to tedy vlastně bylo se šesti prsty královny Anny Boleyn? Jak ukázaly poměrně nedávné průzkumy, kdy bylo podle serveru The Tudor Chest její tělo vyzvednuto z hrobky a důkladně proskenováno, žádnou podobnou deformací panovníkova manželka netrpěla. Vezmeme-li navíc v úvahu pravidla tehdejší společnosti, je v podstatě vyloučeno, aby se žena s takovou odlišností stala královou manželkou. Proč? Čarodějnice nebo chuďaska Buď by byla považována za čarodějnici, nebo by byla pravděpodobně alespoň vyloučena ze společnosti. Určitě by se s ní král nechtěl nikde chlubit. Navíc první informace o královnině šestém prstu se objevily až v roce 1585, tedy téměř padesát let po její smrti, a to v knize Nicholase Sandera, jak uvádí také web sellymanormuseum.com. Je jistě pochopitelné, že by se za života Anny Boleyn o takovém problému veřejně nehovořilo, ale jak už to bývá, nějaká uštěpačná poznámka by se v dobových kronikách jistě objevila.  Zubatá ošklivka Zmiňovaný Nicholas Sander měl na Annu Boleyn zjevně zkrátka spadeno a šlo o její reformační postoje. On sám byl proti takovým myšlenkám, a tak se snažil udělat všechno pro to, aby očernil rod Boleynů, ať to stojí, co to stojí, i kdyby měl lhát. Proto také do svého popisu královny vetkal dokonce i vyčnívající zub a nevzhlednou deformaci na krku. Jen těžko bychom mohli věřit, že by se král, který si mohl vybírat dívky z celé své říše, zamiloval právě do takové ženy.  Marie Boleynová byla nemravnější sestrou královny Anny a milenkou jejího manžela i francouzského krále Číst více Jak to bylo s potratem?  Ani to ale nebylo všechno. Ve snaze ospravedlnit později rozhodnutí Jindřicha VIII. ve chvíli, kdy poslal svoji manželku na smrt, se rozšířila zpráva, že plod, který nedlouho předtím potratila, neměl lidské tvary. Prý to byl důsledek incestu, když sám král tvrdil, že měla Anna poměr s vlastním bratrem. Ani o takové zvláštnosti ale dobové záznamy nehovoří. Autorem je – kdo jiný – opět Sander.  Někteří věřili, že je čarodějnice Královna patrně skutečně nebyla mezi poddanými jednoznačně oblíbená, protože se kromě všech již popsaných pomluv objevovala dokonce také obvinění z čarodějnictví. Pravdou je, že Anna Boleyn žila v době, kdy nebyl problém něčemu takovému uvěřit. Když nakonec i její manžel připustil, že se dopouštěla smilstva, nebylo k takovým myšlenkám daleko. Vždyť přece čarodějnice dokázaly okouzlit a svést kohokoliv, tak proč ne dokonce vlastního bratra?  Možná se chtěla většina malých dívek stát princeznou nebo královnou, ale jakmile se začteme do historických kronik, jistě by mnoho z nás svoje přání hodně rychle přehodnotilo. Být královnou totiž nebyl vůbec žádný med. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Byla Anna Boleynová Jindřichovi VIII. nevěrná? Dnes už by si ji nevzal.

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 15:50:22

Jak se dělá podvod

K obědu jsem měl žemlovku, výbornou. Dovoz z restaurace, kterou teď rozvoz jídel drží nad vodou. Zaměstnanci už druhý týden nechodí do práce, všichni jsou ohrožená skupina, a pro klid vlastní i rodiny jsou doma. Takže si po obědě můžu dát nohy na stůl a s pohledem z okna na pomalý příchod jara si užívám malou siestu. Z příjemného rozpoložení mne vyruší zvonění mobilu. No, tyto dny volá málo lidí, co když to je objednávka. Obětuji siestu, v očekávání nějakého obchodu. Jak mi totiž před lety řekl prodavač v OBI, když jsem kupoval jeden metr kabelu „lepší malý kšeft než velká práce“. Z mobilu slyším „Dobrý den, jmenuji se doktor Kalousek“. V tu chvíli zbystřím. Že bych se stal obětí nějakého žertu? Nebo, že by to byl skutečně on? TEN Kalousek? Výrazný slovanský přízvuk volajícího doktora ale spíš svědčí o chybě imitátora, nebo to je jiný Kalousek. Hlas v telefonu pokračuje „Mluvím s panem Pavlem Tomášem?“ Automaticky potvrzuji, že ano, a stejně automaticky se mi vybaví moje dávná myšlenka na žádost o dotaci na výzkum toho, proč si převážná většina lidí myslí, že Tomáš je příjmení. Mám z toho celoživotní deformaci, představuji se celým jménem, a hned preventivně hlásím, že Pavel je příjmení. Doktor mi s vážným hlasem oznamuje, že dlužím od roku 2018 za provedené reklamní práce 5 800 Kč. A když je zaplatím ještě dnes, nebude to vymáhat exekutor. No bomba, siesta je definitivně v háji. Zase jsem něco zasilážoval a tady je zasloužený trest! Ale požadavek na okamžité uhrazení probouzí obranářské reflexy. A kolik právníků se představuje „jmenuji se doktor…“? Energie ze žemlovky pohání můj mozek, a tak požaduji zaslání dotyčné faktury mailem s tím, že pokud je požadavek oprávněný, dluh samozřejmě uhradím. Pan Kalousek slibuje poslání dokladu, a neopomene připojit výhrůžku s exekutorem. Do mailu skutečně dorazí kýžená faktura. Mám docela fotografickou paměť, ale i tak mi faktura nic neříká. V účetním systému také nic, žádná korespondence v mailu. A jak kdysi řekl pan Paroubek „Dámy a pánové, řekněme si upřímně, kdo z vás si to pamatuje“, nebo to bylo jinak? Působení žemlovky asi už slábne. No nic, klasická lustrace dostupných údajů. Doktor Kalousek a jeho číslo nic. Eseróčko už je zajímavější, sídlí na pražské adrese společně s mnoha dalšími, a pan jednatel je vskutku přičinlivý, aniž bych to počítal, jeho firmy zabírají víc řádků, než dokáže zobrazit můj monitor. Předmět činnosti „věřitele“ je pronájem bytových a nebytových prostor, fakturovaná reklamní činnost. Pražská firma a účet na faktuře slovenský. To mě uklidnilo, nohy mám zpátky na stole a rozjímám co s tím. Vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne, nechám vše na pondělí. V pondělí mi skutečně opět volá pan doktor. Jestli prý už jsem zaplatil. Odpovídám že ne, a žádám o zaslání kopie objednávky, případně printscreen uveřejněné inzerce. Myslel jsem si, že už jsem obchodním světem docela zocelený, ale argument, že podklady obdržím až po zaplacení, jsem fakt nečekal. A zase ten exekutor. Placení odmítám do doby, než bude prokázaná oprávněnost pohledávky. Hovor se za podivuhodného šumění ztratí. Ne tak pan Kalousek. Asi za hodinu mi v mailu přistane páteční faktura doplněná o řádek s položkou „omeškani“ za slušných 2 000 Kč. Dmu se pýchou, že já, jehož vysvědčení v kolonce Český jazyk neslo několikrát číslici 4, ba dokonce ještě hrozivěji působící „dostatečný“, by takovou blbost nenapsal. A jako účetní amatér rozjímám, kde vznikl pojem „kreativní účetnictví“ a jestli náhodou autorem nebude doktor Kalousek. Jak lze do dva roky staré faktury napsat novou položku? Oproti mým zvyklostem vše poctivě zapíšu na kus papíru a společně s jednou fakturou na dvě různé částky zakládám. Doktor Kalousek se už neozval. Dnes před obědem mi ale ze slovenského čísla volala paní, a titulovala mě pane Tomášku. Tomášku, a ze Slovenska? Nevzpomínám si. A to se pořád ujišťuji, že po padesátce je vše lepší, zejména paměť! V rozrušení jsem přeslechl jméno, tak prosím o zopakování. Jmenuji se Ju … Dr. Nováková a volám vám ohledně neuhrazené faktury za reklamu. Reakce je i bez žemlovky okamžitá. Ptám se, jestli je Ju jméno. Paní trochu zaskočeně řekne opět, že se jmenuje Ju … Dr. Nováková, a jestli hned nezaplatím, bude dluh vymáhat Vymáhací komora. Jméno věřitele i doktora je jiné, model stejný. Žádám o zaslání dokladů s tím, že už je druhá v pořadí. Zatím nic, tak čekám. Nemusíte nutně jíst žemlovku, určitě to zvládnete i bez ní. Ale třeba vám ušetřím narušení odpolední siesty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16

Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu

Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy.   Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken.  Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity.  Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks.  Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit.  Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin.  Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu.  Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction}  Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.

Čas načtení: 2024-03-04 00:00:00

Manipulátoři mezi námi

Manipulujeme v komunikaci všichni? Nebo je to cynický přístup způsobený profesní deformací? Ať už manipulaci vnímáte jakkoliv, pokud se s ní setkáváte, doporučujeme vám zajímavý rozhovor s lektorkou manipulace Lenkou Kubáčovou.

Čas načtení: 2024-04-29 11:45:00

Tusk jako hájený druh? Evropské instituce nad problematickými kroky nové polské vlády dosud mhouřily oči

Snaha nové polské vlády Donalda Tuska o „depisizaci“ směřuje k další fázi – k nápravě deformací, jež do ústavního soudnictví vneslo osm let panování strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského.

Čas načtení: 2024-05-22 12:24:00

Revoluci v péči o textil přináší aplikace Můj štítek

Praha 22. května 2024 (PROTEXT) - Průzkumy ukazují, že štítky na oblečení v České republice odstřihává až 78 % spotřebitelů. Připravují se tak o cenné informace údržby svých oblíbených kousků. To se však mění s novou aplikací Můj štítek (My care label).„Tato aplikace je výsledkem mezinárodních průzkumů spotřebitelského chování provedených agenturou IPSOS pro GINETEX, mezinárodní asociaci, která vyvinula a vlastní práva k ochranné známce pro symboly ošetřování textilních výrobků. Aplikace je nyní k dispozici spotřebitelům od letošního roku také v Česku,“ informuje Ladislava Zaklová, ředitelka SOTEX GINETEX.Digitální štítek neškrábe a nekoušeKaždý textilní výrobek, který si koupíte v obchodě, musí být označen štítkem s doporučeními pro ošetřování. Většina spotřebitelů ho však odstřihne, protože je nepříjemný při nošení. Uchovávat odstřižené štítky je nepraktické. Digitální štítek, který je k dispozici pro každý chytrý mobilní telefon, tuto letitou svízel řeší. Po nákupu oblečení nebo textilu mohou uživatelé přidat výrobek do aplikace a vytvořit digitální štítek s veškerými důležitými informacemi. Kdo má staženou aplikaci, může si ověřit význam jednotlivých symbolů a rozšířit své povědomí o méně známé symboly, jako je bělení či sušení v bubnové sušičce.Aplikace poradí, jak se zbavit skvrnAplikace poradí, jak si udržet oblíbené kousky oděvu co nejdéle, a přitom jako nové. Uživatelé získají přesné postupy, jak se zbavit skvrn bez poškození oblečení. K dispozici je 33 různých typů skvrn na 19 materiálech.Aplikace je zdarma a v češtiněAplikace je dostupná zdarma pro obě platformy – iOS i Android. Při vyhledávání ke stažení je potřeba zadat anglický název My care label. Aplikace je celá v češtině a zdarmaVíce info: www.sotex.cz www.clevercare.info www.symbolyudrzby.czO GINETEX a SOTEX GINETEX CZGINETEX je mezinárodní organizace, která vyvinula a je vlastníkem práv k symbolům ošetřování pro textilní výrobky. V nedávné minulosti GINETEX ve spolupráci s členy vytvořil značku pro environmentálně šetrnou péči s názvem CLEVERCARE. SOTEX GINETEX CZ je členem GINETEXU a právě svým členstvím umožňuje českým firmám používat symboly ošetřování a také značku CLEVERCARE. Členům uděluje unikátní licenci pro používání symbolů údržby na etiketě oděvů. SOTEX je vlastníkem jediné značky kvality pro textil QZ – Zaručená kvalita, která je součástí vládního programu Česká kvalita. SOTEX radí českým firmám, jak správně označovat výrobky v souladu s platnou legislativou a také dodržovat informační čistotu symbolů ošetřování, aby nedocházelo k jejich deformaci a přerušení informačního řetězce. SOTEX má nyní téměř 900 členských firem. Zdroj: SOTEX GINETEXČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-06-07 09:18:00

Co nám říká nemoc nebo bolest těla?

Když se s námi něco děje, měli bychom své tělo vyslyšet, protže to, co říká, má příčinu úplně někde jinde. Uvádím několik případů, kdy tělo dává jasně najevo, co ho trápí. Kuří oka nejsou od malých bot, mívají je totiž i lidé s kvalitní obuví nebo chodící v sandálech či bosky. Jsou od problémů s močovými cestami.Rýmy jsou zaviněné stejným problémem, tedy močovými cestami, není to proto, že se nenosí šála.Záněty mandlí nevyléčíte tím, že je vytrhnete. Je třeba normalizovat funkci jater a slinivky břišní, tím se normalizuje kyselost či zásaditost sliznic a streptokok, či stafylokok nebude mít vhodné prostředí pro svou existenci a sám se z mandlí ztratí. Současně je třeba povzbudit funkci ledvin. Po antibiotikách sice méně odolný streptokok chcípne, ale ten odolnější přece jen v nějakém počtu přežije, a pokud jste současně neléčili prostředí, pak se znovu vykultivuje do plného počtu. Jenže už vzdoruje antibiotikům. Pokud mu pak ty mandle přece jen uštípnete, pak se prostě přestěhuje na kterékoliv jiné místo v těle.A máte další problém. Ale nikdy není na závadu omezit , nebo ještě lépe zastavit přísun sacharidů, kterými se ten streptokok nebo zlatý stafylokok a podobní prevíti vyživují. Nejspíš bude úřadovat bakterie. Zde si můžemne pomoci s Euniké Pink Grape a nakombinovat s Powerful Workerem. Křečové žíly nejsou "žilním" problémem. To jenom na žílách v určitých místech se demonstrují problémy jiných orgánů, nejčastěji jater, ledvin a močového měchýře. Křečových žil se nezbavíte odoperováním, a když, pak jen krátkodobě. Vrátí se. Je třeba léčit zmíněné orgány. A hlavně vysadit cukry.Malé mozkové příhody a "mrtvičky" nejsou chorobou mozku. Je to problém křehkých žil a mozek to jen "odnáší".Infarkty myokardu nejsou chorobou srdce, ale žil. Jenže chudák srdce. Praskání žil a tvorba modřin není z přebytku cholesterolu. Je to naopak z jeho nedostatku, a spravíte to mimo jiné právě konzumací vajec, pokud na ně máte chuť, nebo kůží z pečené drůbeže, i když to zní jako opak toho, co nám tvrdí bílá medicína.Lupénka a jiné dermatózy nejsou nemocí kůže. To se pouze na kůži projevuje přiotrávení člověka a špatná funkce čistících orgánů. Musí se léčit zvnitřku a mazání mastiček na kůži je jen doplněk, který pomáhá zacelovat ranky a zabraňuje škrábání.Krevní tlak vysoký nebo nízký není způsoben jen srdcem a žilami. Tlak je ovlivněn také játry (horní) a ledvinami (dolní). Srdce a žíly změnou tlaku ale trpí, jak jinak.Otoky kotníků nejsou od námahy nohou. Jsou od ledvin, močových cest, srdce a žil. Vliv srdce se více projevuje v létě, vliv ledvin převažuje v zimě, ale vždy je třeba léčit oba orgány, aby splaskly nohy.Lámavé a štěpivé nehty nejsou jen z nedostatku minerálů. Signalizují poruchu ledvin. Ledviny jsou zodpovědné i za stav vlasů. Bohužel oprava štěpících se nehtů trvá dlouho, také půl roku.Ulceróza, jinak vředová choroba, velmi často na dvanáctníku, není od nervů, jak se nám občas medicína snaží namluvit. Je od špatné funkce jater, a jejich partnera žlučníku, a to zejména na jaře. Zato podzimní vředy jsou od stejně špatné funkce slinivky. Je samozřejmě možná ještě varianta, že slinivka s játry jsou na tom už tak zle, že nerozeznají roční období a zlobí průběžně. Těch případů přibývá téměř kvadraticky. Léčba by měly být v podobě lehčích jídel, raději zeleninových, ale nejlepší je si dietu vyzkoušet ve smyslu "jím to, co mi dělá dobře." Čaje jsou jasné, budou to ty na játra a žlučník nebo na slinivku, popřípadě oboje, což je většinou lepší. Je vhodné je doplnit jitrocelem, který pomáhá hojit sliznici, případně řepíkem, nebo při dobré snášenlivosti i heřmánkem. Vředová choroba není způsobena ani bakterií Helicobacter pylori, jak se nám snaží namluvit někteří další lékaři. Tato bakterie je běžnou součástí naší žaludeční mikroflory, kde se vyskytuje v malém množství. Pokud dojde ke zhoršení funkcí jater či slinivky, nebo zvýšený přísun sacharidů, pak se zákonitě změní i kyselost či zásaditost (acidobazická reakce) na sliznicích a změní se složení mikroflory. Helicobacter se přemnoží, protože vznikne pro něj vhodné životní prostředí, které je  současně ale nevhodné pro sliznici dvanácterníku. Tudíž dojde k poškození sliznice téhož, a přemnožený Helicobacter je pouze doprovodným jevem, který ale ani zdaleka není prvotní příčinou.Bolestí v kyčlích se nezbavíte totální endoprotézou kyčelního kloubu. Zbavíte se jí léčením jater, žlučníku a žlučovodů a rozpuštěním žlučníkového bláta, písku a kaménků. Velmi důležitá záležitost je i stav močových cest a měchýře, zrovna ten se velmi podepisuje na stavu kyčlí, podobně jako žlučník. Léčení žlučníku neznamená jej uříznout! Pokud již k té endoprotéze došlo, nezlobte se na chirurga. Ten jen zachraňuje, co zpackal jeho kolega internista.  Proto základ všeho, co byste nejprve měli v případě problémů s tělem udělat je, vyčistit mu játra, plíce a ledviny, aby mohly začít samoléčebné procesy. Od toho je výborná kombinace Euniké Silver a Euniké Deparim.Tenisový loket není od námahy, ani pracovní, ani sportovní. Znamená to jen, že nejsou v pořádku střeva. Ale námaha to může ještě zhoršit, přirozeně. Loket vnitřní, to je blíže k tělu, je ovlivňován tenkým střevem a dvanácterníkem, a loket vnější, to je ten co se do něj vždycky praštíme, má nastarosti také střevo, ale tlusté. A aby to nebylo tak jednoduché, tedy vězte, že pokud vlastníte "tenisák" na pravém lokti, pak se do hry zapojily více játra a žlučník, případně žlučovody u těch, co již žlučník nemají. Levá strana je více ovlivněna slinivkou břišní, takže větší výskyt může být u cukrářů a poruch se stolicí, případně u hemeroidů.Parodontóza není od věku, jistě jste si všimli, že parodontózou trpí i mladí lidé, a že to tedy jen tím věkem nebude. Stejně tak i kazivost zubů a tvorba "hnisavých váčků", chobotů v dásních, je  způsobována kvalitou funkce vnitřních orgánů. Tyto funkce se u starších lidí postupně omezují a zpomalují, proto ta pověra o věku. Množství starších lidí však na parodontózu ani další zubní problémy netrpí, protože jejich vnitřní orgány dokáží fungovat a "vzdorovat věku", a naopak, i mladší orgány mohou být nemocné či jinak špatně funkční a jsou tu problémy u "mladších zubů". Takže řezáky se mohou kazit od ledvin a močového měchýře, za špičáky mohou játra se žlučníkem, předstoličky jsou ovlivněny slinivkou a žaludkem, stoličky ovládají plíce a tlusté střevo a zuby moudrosti mají ve správě srdce s tenkým střevem. Bolesti v kolenou mohou být od ledvin, močového měchýře, jater, žlučníku, slinivky nebo žaludku.Vždy je možno bezpečně rozeznat, od kterého konkrétního orgánu to je.Bolest přešla, když bylo koleno asi o dva měsíce starší.Artróza je obecné označení kloubních poruch, bolestí a deformací. Poruchy mohou být na kloubech malých i velkých kostí i páteře. Ale toto označení, ani současná léčba neurčuje příčinu, ani způsob odstranění. Problematická je i doba vznikání, která trvá léta, a doba léčby, která trvá ještě déle.Tedy spíše nám ukazuje, co bylo zanedbáno, ale při bolestech lze odpomoci působením na konkrétní orgány. Obecně vždy v tom lítají ledviny, ale podle jednotlivých kloubů se do hry zapojují další orgány.Při bolestech kloubů palce u ruky se jedná o plíce, ukazováček je tlusté střevo, prostředníček, prsteníček a malíček jsou žíly, srdce a tenké střevo. Zápěstní kloub na malíkové straně je tenkéstřevo,plíce, na palcové straně, blíže hřbetu ruky,tlusté střevo.Karpální tunely jsou kardiovaskulární záležitosti a stlačeným nervem.Bolest lokte je, když vynecháme úrazy, záležitost střev, stejně jako ramena. Bolest kotníku značí močové cesty a ledviny.Velký kloub pod palcem patří slinivce. A prsty u nohou od palce k malíčku ovlivňují slinivka,játra, žaludek, žlučník a močový měchýř.Bolest páteře může značit problém se skřípnutým nervem, špatnou plotýnkou ale i ledvinami.Kromě pročištění střeva a filtrů, je nutné se zaměřit na stravu. Tím začít. A když ji obohatíte o tříměsíční kúru Euniké for Woman nebo Euniké for Man a následně najedete na prevenci a budete se držet zdravého životního stylu s výváženým jídelníčkem, pak tělo se samo začne dávat do pořádku, zregenruje si problémy a vás bude tento nový styl života i bavit. Samozřejmě pohyb hraje vemi důležitou  roli.

Čas načtení: 2024-06-21 05:01:00

Jak vyprat kšiltovku, aby se nezničila a neztratila tvar? Máme pro vás osvědčené tipy

Kšiltovka je oblíbeným doplňkem, který se nosí při sportu, na procházkách nebo jen tak jako módní doplněk- Časem se zašpiní nejen potem, ale i prachem a jinými nečistotami. A proto je důležité vědět, jak ji správně prát. To totiž může být ošemetné, protože nesprávný postup může vést k deformaci nebo ztrátě barvy. V tomto článku se dozvíte, jak často kšiltovku prát, jaké jsou způsoby čištění, zda je vhodné ji dávat do pračky i to, jaké přípravky použít.

Čas načtení: 2024-08-05 18:20:03

Jak vyčistit peněženku a udržovat ji v dobrém stavu

Jak vyčistit peněženku a udržovat ji v dobrém stavu redakce Po, 08/05/2024 - 18:20 Móda Klíčová slova: impregnační spreje vosky peněženka kožená kožená peněženka Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Pravidelné čištění je klíčem k dlouhé životnosti Každodenní používání peněženky znamená, že se rychle ušpiní. Pravidelné čištění je proto nezbytné, aby peněženka zůstala čistá a v dobrém stavu. Peněženku byste měli vždy čistit podle toho, z jakého je materiálu, jinak situaci naopak můžete ještě zhoršit. Kožené peněženky – Před čištěním jemně odstraňte prach a nečistoty suchým hadříkem. Používejte kvalitní čisticí prostředky nebo speciální krémy, které nejen vyčistí, ale i vyživí kůži. Vyhněte se použití vody, která by mohla kůži poškodit. Textilní peněženky – Pokud je to možné, vyčistěte textilní peněženku měkkým kartáčkem nebo hadříkem navlhčeným slabým roztokem mýdla. Nepoužívejte příliš silné čisticí prostředky, abyste nezpůsobili poškození materiálu. Textilní peněženky můžete také občas ručně vyprat. Syntetické peněženky – Syntetické materiály jsou obvykle odolné vůči vodě a snadno se čistí. Otřete povrch vlhkým hadříkem nebo houbičkou s mýdlovou vodou a nechte dobře vyschnout. Chraňte peněženku před vlhkostí a skvrnami Aplikace impregnace je důležitá pro všechny typy peněženek, abyste je chránili před vlhkostí a skvrnami. Používejte impregnační spreje nebo vosky speciálně určené pro daný materiál. Aplikujte impregnaci pravidelně podle pokynů výrobce, abyste předešli jejímu poškození. Impregnace pomůže také zabránit vzniku nepěkných skvrn například z potu nebo krémů, které používáte na hydrataci rukou, a prodlouží životnost peněženky. Udržujte zapínací mechanismy v dobrém stavu Zipy a knoflíky často patří mezi první znaky opotřebení. Pravidelně je proto čistěte a promazávejte, aby se snadno otevíraly a zavíraly, a prodlužte tak jejich životnost. Pokud se zip začne zasekávat, může pomoci lehké namazání voskem nebo speciálním olejem. Také dbejte na to, aby nebyly zipy přetěžovány příliš velkým množstvím věcí uvnitř peněženky. Skladujte peněženku správně, když ji nepoužíváte Když peněženku nepoužíváte, uložte ji do ochranného obalu, aby byla chráněna před prachem a světlem. To platí zejména pro kůži, která může trpět vysycháním při dlouhodobém vystavení přímému slunečnímu záření. Ochranný obal by měl být vyroben z prodyšného materiálu, aby se zabránilo kondenzaci vlhkosti. Nikdy neskladujte peněženku v plastových sáčcích. Dávejte pozor na peněženku při každodenním používání Chraňte peněženku před ostrými předměty a chemikáliemi, které by mohly poškodit její povrch nebo materiál. Při nošení v kapse nebo tašce dbejte na to, aby peněženka nebyla vystavena příliš velkému tlaku nebo deformaci. Pokud nosíte peněženku v kapse, snažte se ji nosit bez jiných předmětů, které by ji mohly poškodit. Kontrolujte a opravujte peněženku pravidelně Pravidelně kontrolujte stav peněženky a v případě potřeby proveďte drobné opravy, jako je přišití nebo výměna zipu. Prevence je lepší než náprava, a tak se snažte předcházet větším problémům včasnou údržbou. Včasné opravy mohou zabránit zhoršení stavu peněženky a prodloužit její životnost. Důsledná péče zaručuje dlouhou životnost S pravidelnou péčí a preventivními opatřeními se můžete dlouhodobě těšit z krásné a funkční peněženky, a to zejména pokud jde o peněženku koženou. Nezapomeňte, že důsledná péče nejen zvyšuje životnost peněženky, ale také udržuje její vzhled a funkčnost, což vám umožní si ji užívat každý den. Přidat komentář Peněženka je jedním z našich nejpoužívanějších doplňků. Neustále ji vytahujeme z tašky, kapsy či kabelky, a proto se snadno znečistí. Bez ohledu na to, zda je vaše peněženka z pravé kůže, textilu nebo syntetického materiálu, následující kroky vám pomohou ji vyčistit. Pojďme se podívat, jak zajistit, aby vaše peněženka vypadala stále jako nová.

Čas načtení: 2024-08-27 07:45:47

Matka ji jako malou málem ubila k smrti, nyní jí dárci poslali miliony

Karolíně Polcarové nebyl ani rok, když ji vlastní matka málem ubila k smrti. Způsobila jí tak vážná zranění hlavy, že nyní desetiletá dívka je nemobilní, trpí psychomotorickou retardací, slepotou, deformací hrudníku a nefunkčností rukou i nohou. Vyžaduje stálou péči. Čtyřiadvacet hodin denně se o ni stará její otec Karel Václav Polcar, který před měsícem požádal na serveru Donio lidi o příspěvek na nákup vozítka. Žádal o necelých 230 tisíc korun, během několika dnů však dárci do sbírky poslali skoro tři miliony korun. Tématu se věnoval pořad Události, komentáře.

Čas načtení: 2024-09-10 20:05:49

Český vynález 369Sonic: Ultrazvukový nůž je extrémně ostrý a nakrájí dort i maso jako máslo

Na veletrhu IFA 2024 v Berlíně nás zaujala technologie z dílny české společnosti avive. Tento startup představil světu 369Sonic, první ultrazvukový nůž na světě, který je navržen tak, aby snadno a precizně krájel různé druhy potravin, od dortů až po jemné maso, aniž by docházelo k jejich deformaci. Nůž je výsledkem víceletého vývoje a získal si pozornost na crowdfundingové platformě Kickstarter, kde na svou masovou výrobu vybral přes 75 000 dolarů. Na první pohled 369Sonic připomíná kombinaci klasického nože a sonického kartáčku. Rukojeť je robustnější než u běžných nožů, což je nezbytné kvůli elektronice a baterii. Navíc to usnadňuje jeho

Čas načtení: 2024-10-27 20:54:00

Emílek (3) trpí vzácným syndromem. Deformuje mu lebku, má za sebou spoustu operací

Nadace Dobrý anděl dlouhodobě pomáhá rodinám, ve kterých jeden z členů onemocněl vážnou a mnohdy nevyléčitelnou chorobou. Jednou z nich je i rodina tříletého Emilka. Ten má vzácný Apertův syndrom, tedy genetické onemocnění, které se projevuje především deformací lebky. Emilek má kvůli tomu za sebou už několik náročných operací.

Čas načtení: 2024-11-09 14:37:58

Deformace penzí, hodnotí reformu Středula. Opatření jsou nevyhnutelná, říká Bezděk

Vládní koalice prosadila své záměry změn v systému penzí. Odbory reformu kritizují. Podle jejich předáka Josefa Středuly jde o skutečnou deformaci penzí. Naopak další účastníci debaty se v Událostech, komentářích shodli, že změna důchodového systému byla nezbytná a je to krok správným směrem.

Čas načtení:

Css vlastnost Object-fit

CSS vlastnost object-fit brání deformaci obrázku při zadaných jiných rozměrech.

Čas načtení: 2025-02-02 10:04:00

Blíží se bestie z východu. Meteorologové varují před roztržením polárního víru

Aktuální vývoj polárního víru nasvědčuje tomu, že do poloviny února dojde k jeho výrazné deformaci, a dokonce i roztržení. Britští meteorologové tak varují před úderem tzv. bestie z východu, jak se přezdívá silnému ochlazení v důsledku událostí v polární oblasti.

Čas načtení: 2025-03-06 11:11:59

Třicet let brutálně týrala syna, mrzačila ho až do zohavení. Dostala podmínku a ještě si stěžovala

Tělo plné jizev a deformací, duše zvrásněná děsivými zážitky. Tak vypadá dnes již dávno dospělý muž, kterého vlastní matka třicet let ohavně týrala, když si na něm vybíjela svůj vztek. Týrání skončilo až v jeho třiatřiceti letech, kdy se konečně vymanil z matčina vlivu. Justice za zničenou velkou část lidského života matku potrestala podmínkou.