Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-29 00:00:00

Dvě třetiny táborů Lužánek se obsadily za pouhý měsíc

Brno, 29. února 2024 - Obliba letních táborů se opět potvrdila. I přesto, že Středisko volného času Lužánky rozšířilo letní nabídku, obsazenost je podobná jako uplynulé roky. Z dvou set sedmdesáti pobytových a příměstských táborů pro více než šest tisíc dětí zbývají poslední místa na sedmdesáti z nich pro zhruba tisícovku účastníků. Nově mohou děti vyrazit na tábor i do Kuřimi třeba na koně, a to díky propojení Domu dětí a mládeže Kuřim se SVČ Lužánky. Celý článek...

Čas načtení: 2025-03-31 16:11:45

Jak být v sedmdesáti zdravý a fit? Vědci třicet let zkoumali, které potraviny s tím lidem pomáhaly

Vědci z Harvardu či Kodaně sledovali stravování lidí a jeho vliv na dlouhověkost. Porovnávali při tom různé jídelníčky a vybrali ten nejúspěšnější. Článek Jak být v sedmdesáti zdravý a fit? Vědci třicet let zkoumali, které potraviny s tím lidem pomáhaly se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-07-10 06:37:46

V sedmdesáti založila vlastní značku prádla. Pro své švadleny zavedla na Vysočině baťovský systém

Galya Sargsyan má velkou šicí dílnu se 60 švadlenami. Její podnikání přitom začalo před 29 lety dramaticky – útěkem z války a první nejistou zakázkou. Článek V sedmdesáti založila vlastní značku prádla. Pro své švadleny zavedla na Vysočině baťovský systém se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-05 20:15:00

Před sedmdesáti lety se poprvé promítala Cesta do pravěku

Cestu do pravěku, jeden z nejúspěšnějších filmů československé kinematografie, vidělo publikum poprvé před sedmdesáti lety. Šlo o první celovečerní hraný film režiséra Karla Zemana. A slogan měl: Fantastické putování čtyř chlapců za poznáváním dávné minulosti naší Země. Snímek vznikal dva roky a dostal se do distribuce ve více než sedmdesáti zemích světa. Obdiv k vizuální originalitě filmů Karla Zemana doteď přiznávají jeho zahraniční kolegové, třeba režiséři Tim Burton, Wes Anderson nebo Terry Gilliam. Jednou z na svou dobu nejpůsobivějších scén celého filmu byl souboj mezi dvěma dinosaury – stegosaurem a zřejmě ceratosaurem, který však více připomínal nejslavnějšího dinosaura všech dob, Tyrannosaura rexe.

Čas načtení: 2012-08-19 00:00:00

Ray-Ban 75th Anniversary / Kultovní brýle z edice Ambermatic

Značka Ray-Ban slaví výročí, o kterém sní snad každý label na trhu, což samozřejmě znamená i bujaré oslavy. Bavíme se již o sedmdesáti pěti letech, co tento kultovní label přišel s prvními brýlemi, což se nemohlo obejít bez exkluzivní kolekce slunečních brýlí. Designéři Ray-Ban měli těžkou volbu, ...

Čas načtení: 2013-11-12 00:00:00

Dámská kolekce pietro filipi podzim/zima 2013

Značka pietro filipi patří bezpochyby k chloubám české módní scény. Od svého vzniku v roce 1993 ušla značka dlouhou cestu a dnes si oblečení pietro filipi můžeme zakoupit ve více než sedmdesáti prodejnách v osmi zemích Evropy. Již podle názvu lze uhodnout, že se zde návrháři rádi inspirují Itálií a ...

Čas načtení: 2010-02-18 00:00:00

Realitní Kancelář RE/MAX: To jsou reality nejen v Česku

Síť realitních kanceláří RE/MAX byla založena roku v USA 1973 v americkém Denveru a dnes patří ke špičkám ve světě s realitami. Celosvětově nabízí společnost RE/MAX svoje služby v sedmdesáti dvou zemích s rozdílnými kulturními, obchodními i ekonomickými podmínkami. Na českém trhu působí realitní kan ...

Čas načtení: 2021-04-27 20:23:17

I ve vyšším věku zhubnete, vyberte si pohyb a nebojte se vzít si pomoc

Někdo i po padesátce oblékne velikost kalhot, kterou nosil na střední škole, jiné naopak trápí nadváha, která se s věkem stále zvyšuje. Čím vyšší je náš věk, tím těžší je pro nás zhubnout – chybí nám k tomu motivace, odhodlání a odrazují nás i předchozí marné pokusy o hubnutí. Přesto to není nemožné a zhubnout můžete v padesáti, šedesáti, sedmdesáti – zkrátka kdykoliv.

Čas načtení: 2024-02-06 05:50:48

Silný vítr bude během středy foukat většinou Česka. Hladiny řek klesly na první stupeň

V Česku bude během středy na většině území foukat silný vítr, v nárazech může dosahovat až sedmdesáti kilometrů v hodině, na horách až devadesáti, vyplývá z aktualizované výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V povodí Labe a Orlice dále trvá výstraha před povodněmi. Například na třetím stupni povodňové aktivity bylo v úterý ráno Labe ve Stanovicích a na přehradě Les Království. Později během dne však i v těchto místech kleslo na první stupeň.

Čas načtení: 2024-02-16 12:26:02

Vláda potvrdila zmrazení desítek nemovitostí ve vlastnictví Ruska

Vláda potvrdila zmrazení zhruba sedmdesáti nemovitostí, které v Česku vlastní Ruská federace. Vyplývá to z usnesení, na které v odpovědi pro ČT odkázal mluvčí ministerstva zahraničí Daniel Drake. Kabinet na konci ledna zamítl námitku podniku pro správu ruského majetku v zahraničí, který si stěžoval na zařazení na český sankční seznam. Ministři o případu jednali v utajovaném režimu, odůvodnění tak není známé. Vláda zmrazila ruský majetek loni v listopadu. Kreml vzkázal, že krok odmítá a zvažuje odpověď.

Čas načtení: 2021-10-20 11:52:32

Čína a Rusko: nové sblížení

Filosofický ústav Akademie věd České republiky vydává v ediční řadě Filosofie a sociální vědy pod vedením hlavního editora Marka Hrubce dlouhodobě velmi zajímavé publikace. Vybrat z již sedmdesáti knih je opravdu složité, protože mezi autory jsou skutečně světové i domácí špičky. A také poslední kniha – sedmdesátá v řadě – stojí za to vzít ji do ruky a prostudovat. Jmenuje se Čína a Rusko: nové sblížení a její autor, profesor Alexander Lukin, je známým ruským politologem a odborníkem na mezinárodní vztahy. Lukin v roce 1984 vystudoval prestižní Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO) a doktorát z politických věd obhájil v roce 1997 na Oxfordské univerzitě. V roce 2007 následoval ještě doktorát z dějin na Diplomatické akademii v Moskvě, v roce 2013 navíc absolvoval obor teologie na Ortodoxní univerzitě sv. Tichona. Ještě v sovětské éře pracoval na sovětském velvyslanectví v Čínské lidové republice. Jeho bibliografie je skutečně dlouhá, stejně jako působení jako řádný a hostující profesor v Rusku i v zahraničí. Velmi informativní je už předmluva, ve které profesor Lukin shrnuje pohledy zejména západních politologů na vztahy Ruska a Číny a s řadou z nich polemizuje. Autorova práce s originálními zdroji informací (zejména z ruské strany), ukazuje vývoj a stav rusko-čínských vztahů v řadě časových a věcných souvislostí a nevyhýbá se ani problematickým otázkám, jakými bylo například řešení vzájemných hraničních sporů a kodifikace mezistátní hranice. Což mimochodem označuje za velmi úspěšný kompromis, který ovšem vyvolal na obou stranách mnoho vášní. Z hlediska Západu je vztah těchto dvou velkých států předmětem mnoha spekulací, přičemž obvyklé bývá zdůrazňování odlišných zájmů. „Obrat Ruska k Asii je realitou,“ píše profesor Lukin, „která je motivována politickými i ekonomickými zájmy. Ačkoliv tento posun neprobíhá tak rychle, jak by si leckteří přáli, a občas narazí i na potíže, proces již definitivně započal a je se vší pravděpodobností nevratný. V minulosti mělo Rusko se Západem samozřejmě různé vztahy. A ačkoli dnešní extrémně vyhrocené a konfrontační vztahy může později vystřídat poklidnější období, návrat do někdejšího stavu by byl sotvakdy možný. Pouze malý okrajový segment ruské společnosti dosud sní o jednotě s Evropou, která sama vkročila do období těžké krize….  Základem ruských vztahů se Západem bude ‚mírová koexistence', jež předpokládá dosažení shody v některých bodech, ale uhájení rozdílů v ostatních oblastech. Tím se Rusko posune zas o něco blíže k nezápadnímu světu – především k asijským obrům, kteří se ubírají tímto směrem již drahnou dobu. V tom tkví pevný základ ruského obratu k Asii.“ Význam knihy profesora Lukina je samozřejmě v jeho hluboké znalosti rusko-čínských vztahů. Z hlediska českého čtenáře je tento ediční počin ale významný především tím, že mu umožňuje vytvořit si vlastní názor na tuto problematiku, i když – pochopitelně – ne se všemi názory profesora Lukina musí souhlasit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-26 16:43:21

Když se řekne Jiří Černý: ČT art uvede dokument o legendě české hudební publicistiky

Novinář Jiří Černý se stal jako první „nehudebník“ v historii členem Síně slávy hudebních Cen Anděl. Svou popularitu získával s první československou hudební hitparádou Dvanáct na houpačce i s články publikovanými v Mladém světě, Melodii nebo časopise Rock&Pop. Dokument Když se řekne Jiří Černý bude mít premiéru na obrazovkách ČT art ve středu 2. září od 20 hodin. „Dělal jsem sedm sportů závodně, žádný bůhví jak. Akorát v lukostřelbě jsem byl v dorostu druhý na mistrovství republiky. Větší štěstí ale pro mě bylo seznámení s mistrem světa, s Františkem Hadašem. A tím, jak se naši rozvedli, tak úlohu tatínka hrál Franta Hadaš, ten nejstarší z lukostřelecké dynastie,“ začíná své vyprávění Jiří Černý v autobiografickém filmu Zdeňka Gawlika. A právě díky lukostřelbě se dostal dnes čtyřiaosmdesátiletý Jiří Černý k novinařině. „Základní myšlenkou filmu je představit Jiřího Černého v širokém spektru jeho činností a zájmů. Tedy především jako hudebního publicistu, který ovšem začínal jako sportovní novinář a přes vážnou hudbu se dostal k popu a rocku,“ říká ke snímku režisér Zdeněk Gawlik a dodává: „O hudbě píše, ale má i svoje rozhlasové pořady a poslechové diskotéky, se kterými dlouhodobě objíždí republiku a které většina jeho kolegů, publicistů, považuje za jeho nejzáslužnější aktivitu. A zároveň se věnuje i práci editora. Kromě toho se angažuje občansky a samozřejmě má i svůj soukromý život.“ Když nastupoval Jiří Černý na střední školu, bylo 20. století přesně v polovině – dá se tedy říci, že jeho dospělý život poskytuje očima jedné výrazné osobnosti možnost subjektivního pohledu na české dějiny posledních sedmdesáti let. Za svoji bohatou kariéru se Jiří Černý angažoval také v politice. V listopadu 1989 se účastnil založení Občanského fóra a v prosinci 2011 v Lucerně uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi. Dokument neopomíjí ani náhled na Jiřího Černého prostřednictvím přátel a kolegů včetně Jaroslava Riedela, Jana Rejžka nebo Pavla Klusáka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-17 06:36:01

Stopař Ladislava Zibura získal Cenu Hanzelky a Zikmunda

Druhý ročník Ceny Hanzelky a Zikmunda o nejlepší rukopis roku opanoval Ladislav Zibura s knihou Prázdniny v Evropě (BizBooks 2019), která získala prvenství v hlavní kategorii Nejlepší cestopis roku. Zibura tak navázal na loňský úspěch, kdy Svaz knihovníků vyhlásil jeho titul Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (BizBooks) nejpůjčovanějším cestopisem v českých knihovnách. Tatáž publikace si zopakovala své prvenství mezi nejvyhledávanějšími cestopisy i letos. V kategorii cestopisná fotografie byla nejúspěšnější Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run. Výbor pro udělování Ceny H+Z také ocenil rozhlasový počin roku – dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi dramaturga Rádia Retro Tomáše Černého a režisérky Táni Smržové. „Ve srovnání s minulým ročníkem jsme měli možnost hodnotit více textů, jejichž autoři mají ambici říci více o zemi, v níž cestují, nikoliv jen projektovat svoje ego do místa, kde už před nimi byly desetitisíce lidí,“ zhodnotil letošní hlavní kategorii člen poroty Jan Rybář. Pětičlenná porota hlavní kategorie nominovala ze čtrnácti přihlášených publikací do užšího výběru pět titulů: Ladislav Zibura: Prázdniny v Evropě (BizBooks), Jiří Kalát: Všichni tady lžou (Šimon Ryšavý), Julie Urbišová: Doma v NOLA (Radioservis), Pavel Svoboda: Napříč Asií (vlastním nákladem) a Busny: TAM – Jedeme do Afriky (Jota). Nakonec všichni porotci hlasovali pro Prázdniny v Evropě. „Ziburova kniha je vyvážená jak po obsahové, tak po grafické stránce. Splňuje všechna kritéria kvalitního cestopisu. Je autentická, zábavná, čtenář se dozví mnohé o atmosféře země, kudy autor cestuje,“ shrnula názor poroty její členka Milena Holcová. „Porotu velmi zaujal také text Jiřího Kaláta Všichni tady lžou. Autor zajímavě zpracoval svoje zkušenosti z Izraele a Palestiny. Snaží se o objektivitu. Čtenář má možnost si udělat vlastní názor, což je velmi cenné. Bohužel při hodnocení knize uškodila mizerná grafika a nekvalitní fotografie,“ dodala Holcová Nejlepší cestopisnou fotografii roku 2019 vybírala porota z šestnácti set sedmdesáti dvou přihlášených snímků. Do finále jich postoupilo pět – od autorů Jany Břížďalové, Igora Mikuly, Jany Kašparové, Kristýny Kvapilové a Michala Norberta. Cenu si odnesla Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run, k němuž poznamenala: „Fotografie vznikla na cestě do Inuviku, kde jsme se s přáteli účastnili půlnočního běhu na 10 km. Cesta po nové ´dálnici´, zvířený prach a slunce nízko nad obzorem vytvořili krásnou atmosféru. V červnu již slunce za polárním kruhem nezapadá, což dává prostor pro dlouhé výlety a šílené nápady.“    Člen poroty Jan Rybář k vítězství Jany Kašparové prohlásil: “Letos se sešlo skutečně hodně skvělých fotek a finální výběr byl těžší než vloni. Snažili jsme se vybrat fotografii, která je opravdu cestovatelská – tedy kombinuje jak vizuální stránku, tak cestovatelské emoce i kouzlo okamžiku. A to fotografie Midnight Fun Run naplňuje.“ Dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi, jež se Výbor pro udělování Ceny H+Z rozhodl ocenit jako rozhlasový počin roku 2019, vzniklo z desítek hodin historických zvukových záznamů ke 100. narozeninám legendárního cestovatele. „Projekt umožnil také připomenout důležitou osobnost, bez které by dost možná nebyla sláva H+Z taková, jaká byla – režiséra a interpreta reportáží Karla Pecha,“ uvedl jeho autor Tomáš Černý. Cenu Hanzelky a Zikmunda vyhlašuje Výbor pro udělování Ceny H+Z, který tvoří spoluautoři knihy Století Miroslava Zikmunda: filmař, režisér Petr Horký (autor stejnojmenného filmového dokumentu nominovaného na Českého lva), dokumentarista Miroslav Náplava (mj. editor digestů knih H+Z) a rozhlasový moderátor Vladimír Kroc (autor CD Život se rovná přesnému součtu náhod a alternativního komentáře k novým vydáním původních filmů H+Z).

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-04 13:14:52

Vánoční program ČT art nabídne Queen, Raye Charlese či Jiřího Suchého

Kulturní program ČT art nachystal na Vánoce na čtyři desítky premiér. Mimo jiné odvysílá muzikály New York, New York od Martina Scorseseho a Miss Saigon – slavné dílo Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga v koncertním provedení. Už v pondělí 16. prosince nabídne ČT art koncert Pocta Alžbětě II. z londýnské Royal Albert Hall k narozeninám britské panovnice, na kterém vystoupily hvězdy jako Tom Jones, Kylie Minogue či Sting. „Stejně jako každý rok, i letos chce kulturní kanál divákům České televize vyslat jasný vzkaz, že televizní Vánoce nemusí být jen o pohádkách či skvělých filmech, ale taky o prvotřídní muzice,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. „Právě hudba je pilířem naší nabídky a troufám si říct, že si vybere každý.“ V úterý 17 prosince ČT art odvysílá záznam koncertu Joe Cockera Fire It Up z roku 2013, který byl jedním ze zpěvákových posledních. Raye Charlese, který zahrál v roce 1997 na jazzovém festivalu Montreux, připomene program ČT art ve středu 18. prosince. Mezi svátky se na obrazovky dostanou hity jako Moment Of Glory nebo Wind Of Change německých Scorpions s Berlínskou filharmonií. Den před Silvestrem zazní Voda živá od Anety Langerové. Zpěvačka se pro pětasedmdesátiminutový koncert spojila s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Poslední den roku pak mohou diváci Artu trávit ve společnosti rockových skupin Kabát na megakoncertu v pražském Edenu a Queen na jejich legendárním vystoupení v Budapešti v roce 1986. V programu jsou také premiéry dokumentárních snímků z letošní přehlídky Zlatá Praha, například portrét Martina Kubaly o pěvci s charismatickým barytonem Adamovi Plachetkovi nebo film Romana Vávry o světově uznávaném, českém dirigentovi Jiřím Bělohlávkovi: „Rána, kterou mu způsobil jeho odchod z filharmonie na začátku devadesátých let, kdy celým dosavadním životem a ambicí směřoval k vedení prvního orchestru v zemi a sám usoudil, že se s ním v té době musí rozejít, byla větší, než bych čekal. O to je obdivuhodnější právě jeho pozdější návrat a to, co s muzikanty dokázal. Prostě Jiří Bělohlávek odcházel ze života na vrcholu a jako vítěz. Komu se to podaří,“ říká režisér Vávra. Na Štědrý den nabídne ČT art divákům Vánoční koncert z Valdštejnského paláce. Na Boží hod rozezvučí Art Ostrava, která bude zpívat gospel. Záznam koncertu z Gongu představí výsledek šesti zkoušek seskupení sto sedmdesáti členů sboru, dvaceti vynikajících muzikantů a jednoho zkušeného sbormistra. Ve vysílání pak naváže Missa Salisburgensis, slavnostní radostná barokní Biberova mše v podání Václava Lukse a jeho orchestru Collegium 1704. Druhý svátek vánoční prostoupí Jiří Suchý a jeho Recitál 1964/2019. Připomínku šedesátého výročí založení Divadla Semafor a pětapadesátého výročí uvedení televizního pořadu Recitál 64 uvidí diváci v den, kdy uplyne padesát let od úmrtí Jiřího Šlitra. Po semaforských hitech bude sváteční obrazovka patřit jedné z nejslavnějších operet Franze Lehára Země úsměvů. Ve stejném duchu naváže ČT art i těsně po Novém roce, kdy odvysílá prosincový koncert popové legendy Mekyho Žbirky ke čtyřiceti letům na hudební scéně, anebo přímý přenos slavnostního galakoncertu ke znovuotevření Státní opery. {loadmodule mod_tags_similar,Související}