Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-05-07 19:54:33

Anglický národní park Peak District

Národní park Peak District je nejstarším národním parkem ve Velké Británii. Nečekejte žádné vysoké hory (nejvyšší vrchol leží v nadmořské výšce 636 m.n.m.), přesto tahle rozmanitá krajina s nádhernými traily stojí za návštěvu. Park je navíc jednoduše dostupný vlakem z Manchesteru. Tenhle způsob dopravy jsme využili i my. Z Manchesteru jsme se tak vlakem přesunuli … Pokračování textu Anglický národní park Peak District → Příspěvek Anglický národní park Peak District pochází z Život na cestách Podobné články: Victoria Peak, Hong Kong Národní park Erawan, provincie Kanchanaburi, Thajsko Národní park Zion, Utah, USA

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-07 11:05:00

"Mucha mluví vaší řečí": První AI muzejní průvodce v Evropě přináší revoluci do muzejních prohlídek

Praha 7. května 2025 (PROTEXT) - Muchovo muzeum v Panské ulici se jako první v Evropě může pochlubit pokročilým muzejním průvodcem na bázi umělé inteligence, který obohacuje zážitek z prohlídky. Nový nástroj řízený umělou inteligencí návštěvníkům umožňuje položit libovolnou otázku týkající se Alfonse Muchy a jeho života nebo jakéhokoli vystaveného uměleckého díla, a to na vlastním telefonu a ve vlastním jazyce. AI průvodce na bázi umělé inteligence vyvinula společnost MUSEUS, startup, který vznikl ze spolupráce napříč třemi kontinenty, zaměřující se na umělou inteligenci pro potřeby muzeí a galerií."Úžasné pro nás je, že naši návštěvníci hovořící japonsky, čínsky, korejsky, francouzsky, česky či anglicky dostanou co nejpřesnější informace o uměleckých dílech ve svém jazyce. To nejen zvyšuje interaktivitu prohlídky našeho muzea, ale i samotná návštěva je mnohem atraktivnější pro všechny turisty, kteří nemluví česky nebo anglicky," řekl Sebastian Pawlowski, který Muchovo muzeum v Panské ulici v roce 1998 založil.Muzeum plánuje v příštích měsících rozšířit využití průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence ze současných šesti jazyků na patnáct. Dalšími dostupnými jazyky budou polština, španělština, italština, němčina, portugalština (brazilská), hindština, ukrajinština a arabština."Muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence změní to, jak návštěvníci muzeí a galerií vnímají výstavu. Poskytované odpovědi a informace vycházejí z obsahu, který byl odborně posouzen a je spolehlivý. S průvodcem MUSEUS tak může každý návštěvník prozkoumat výstavu do hloubky, která mu vyhovuje, a dle času, který chce v muzeu strávit," uvedla spoluzakladatelka společnosti MUSEUS Katharine Butler.Jak nový nástroj funguje? Návštěvníci pomocí vlastního telefonu načtou QR kód a zvolí jazyk. Poté si mohou vybrat ze čtyř připravených otázek nebo položit vlastní otázku týkající se Alfonse Muchy či výstavy, a to do takových podrobností v odpovědi, jaké si návštěvník přeje.Z dat muzea z uplynulých několika týdnů vyplývá, že nejpoužívanějším jazykem je angličtina, po ní následuje čeština, francouzština, japonština, korejština a čínština. Muzejní průvodce na bázi umělé inteligence zatím využívá téměř 90 % návštěvníků. Návštěvníci mohou rovněž umělecká díla "lajkovat", čímž muzeu pomáhají vytvářet seznam nejoblíbenějších uměleckých děl.Muchovo muzeum je od roku 1998 členem Asociace muzeí a galerií ČR a v roce 2025 vstoupilo do České asociace umělé inteligence. "V roce 1998 jsem byl průkopníkem při otevření Muchova muzea v Panské ulici, tehdy vůbec prvního soukromého muzea svého druhu. Dnes jsme průkopníky při zavádění umělé inteligence k umocnění zážitku z prohlídky muzea. Kolegům z jiných muzeí rádi ukážeme, jak tento nástroj pomáhá nejen návštěvníkům, ale také muzeu v tom, aby svým návštěvníkům lépe rozumělo, a jak může potenciálně zvýšit návštěvnost muzeí obecně. Česká muzea vždy hleděla do budoucnosti a toto by mohl být další způsob, jak do České republiky přilákat více lidí a oslovit i mladší cílové skupiny," dodal Sebastian Pawlowski. O Muchově muzeu v Panské ulici v PrazeMuchovo muzeum – první muzeum na světě věnované výhradně životu a dílu světoznámého představitele secese Alfonse Muchy (1860–1939) – založil švýcarský podnikatel Sebastian Pawlowski. Je provozováno společností Muchovo muzeum s.r.o. a veřejnosti bylo otevřeno 13. února 1998 v Kaunickém paláci v Praze. Od září 2024 je v tomto muzeu vystavena většina klíčových děl ze slavné Muchovy sbírky Ivana Lendla, jejímž kurátorem je Jack Rennert. Sbírku Ivana Lendla v současné době vlastní společnost Portu Gallery Investments, člen skupiny WOOD & CO. Ivan Lendl byl známý tím, že sbíral pouze umělecká díla nejvyšší kvality.Muchovo muzeum v Panské ulici je jediným místem v Praze, které vystavuje výhradně originály.V muzeu lze obdivovat všechna vrcholná díla pařížského období Alfonse Muchy a velké množství jeho nejpopulárnějších komerčních zakázek pro firmy jako Moët & Chandon, Job, Lefèvre-Utile, Nestlé a mnoho dalších. Muzeum za uplynulých 27 let navštívilo více než 2,6 milionu návštěvníků. Nemělo by být zaměňováno s podobným muzeem, které zkopírovalo jeho název i koncepci a které bylo nedávno otevřeno nedaleko.Společnost Muchovo muzeum s.r.o. je členem Asociace muzeí a galerií ČR a České asociace umělé inteligence. O muzejním průvodci MUSEUS na bázi umělé inteligenceMuseus je průvodce pracující na bázi umělé inteligence přístupný návštěvníkům muzea na mobilním telefonu, trénovaný na datech z uzavřené domény a řízený AI.Jedná se o personalizovaný průvodce pro výstavy, kulturní památky, galerie a muzea. Průvodce Museus je snadno přístupný a intuitivní. Poskytuje velmi přesné a fundované odpovědi na jakoukoli otázku, kterou návštěvník položí, ať už se týká konkrétního předmětu, nebo obecněji daného tématu.Přístup k jednotlivým uměleckým dílům lze získat prostřednictvím přizpůsobeného QR kódu, ID nebo samotného objektu, přičemž návštěvník může položit jakoukoli otázku. Odpovědi vycházejí ze specializovaných výzkumných dat a jsou vytvářeny pomocí technologie RAG (retrieval augmented generation).Autory tohoto pokročilého a mimořádně přesného nástroje na bázi AI jsou počítačoví vědci, kteří patří ke špičce v oboru. Jejich spolupráce propojila 3 kontinenty, Evropu, Asii a Ameriku.Prof. Mi Zhang je docentem na Státní univerzitě Ohio a seniorním členem Národní akademie vynálezců (NAI) a Institutu elektrotechnických a elektronických inženýrů (IEEE). Je předním světovým odborníkem v oblasti mobilní výpočetní techniky, umělé inteligence / strojového učení, distribuovaných systémů, počítačových sítí a výpočetní techniky zaměřené na člověka, přičemž více než 20 let působí ve vedení výzkumu a vývoje na akademické půdě i v průmyslu.Dr. Tuo Zhang získal titul Ph.D. na Univerzitě Jižní Kalifornie a titul B.S. na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Specializuje se na tzv. edge computing, umělou inteligenci / strojové učení a systémy a aplikace velkých jazykových modelů (LLM). Výsledky jeho výzkumu byly prezentovány na nejvyšší úrovni, např. v publikacích či na akcích ACL, NeurIPS, CVPR, ICLR či AAAI.Katharine Butler je podnikatelka a historička umění. Od roku 1992 založila a vedla různé společnosti v České republice, např. Piccollo s.r.o. a Sparkys s.r.o. Vystudovala dějiny umění na Edinburské univerzitě ve Velké Británii (titul MA) a je autorkou knihy Leaping the Dragon Gate: The Sir Michael Butler Collection of Seventeenth-Century Chinese Porcelain. Publikovala články v mnoha časopisech o asijském umění a rovněž hojně přednášela. Jejím dílem společně s prof. Mi Zhangem a dr. Tuo Zhangem je muzejní průvodce MUSEUS na bázi umělé inteligence.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2018-02-07 00:52:51

30 nejlépe a nejhůře placených profesí ve Velké Británii

Autor článku: Jana Zajímá vás, jaké jsou nejlépe a nejhůře placené profese ve Velké Británii? Britský národní statistický úřad, anglicky Office for National Statistics nebo zkráceně ONS, z jehož webových stránek jsou následující údaje čerpány, se zabývá shromažďováním statistických údajů o ekonomice, obyvatelstvu a společnosti Velké Británie od místní až po národní úroveň. Úřad podléhá britskému parlamentu a statistické [...] Příspěvek 30 nejlépe a nejhůře placených profesí ve Velké Británii pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-05-23 15:00:43

Veletržní palác v Praze představuje dílo Viktora Pivovarova

Do 21. listopadu Národní galerie Praha v prvním patře Veletržního paláce hostit velkou retrospektivní výstavu díla malíře a ilustrátora Viktora Pivovarova. Expozice Moskevská gotika postihne jeho uměleckou dráhu v plné šíři, od děl vytvořených v rámci neoficiální umělecké scény v Moskvě 70. let až po současnou tvorbu v Praze; některá novější díla pak budou vystavena vůbec poprvé. Jednotlivé části výstavy čítající přes dvě stovky maleb a kreseb zkoumají klíčové série Pivovarovovy tvorby. Většinu z nich přitom prostupují umělcova zásadní témata – samota, erotika, vazba na literaturu (a zejména poezii) a především mnohdy až paradoxní propojení každodenní všednosti s velkými filozofickými myšlenkami. Kořeny osobitého stylu Viktora Pivovarova (*1937) najdeme v ilustraci knih pro děti i dospělé, jíž se od mládí věnoval. S rozvojem neoficiálního uměleckého hnutí v jeho rodné Moskvě v 70. letech přidal Pivovarov ke svému magickému ilustrativnímu stylu inspiraci jednolitými barevnými plochami a informativními texty, které byly součástí každodenního života v Sovětském svazu. Tehdy umělec začal vytvářet takzvaná alba, série maleb či kreseb, které pomocí obrazů a textů vypráví navazující příběh. Původně je předváděl na jedinečných bytových představeních pro ostatní členy moskevských neoficiálních uměleckých skupin.  Součástí výstavy bude například album Zbloudilý Dante, v němž se autor vypořádává s pocity vyhoštění a odloučení. Podobnou náladu vyjadřovala také jeho díla vytvořená po roce 1982, kdy dle vlastních slov „přiletěl na křídlech Amora do Prahy“, aby se zde trvale usadil se svou druhou manželkou, historičkou umění Milenou Slavickou. I přes vřelé přijetí ze strany českých umělců a novou možnost veřejně vystavovat pocítil Pivovarov nostalgii po svém minulém životě, již ztělesňovaly vzpomínky na dětství. Vyjádřil ji například v cyklu Deník výrostka či v podobizně svého souseda z mládí Grigorije Sergejeviče Tutuzova. Hravé, mnohdy naivní motivy dětství jsou tématem celé výstavy. Najdete v ní například obří repliku krabičky od sirek, do níž návštěvník může vstoupit a objevit tak skrytý svět tvořený malbou doplněnou o audioprvky, či průsvitné závěsy symbolizující průhled oknem. Ten odkazuje také k dalšímu z Pivovarovových motivů, pozorování a voyeurismu. „Voyeurismus se vždy považoval za projev špatného vkusu či dokonce za hřích, asi jako masturbace. Masturbace ale byla již více méně rehabilitována, voyeurismus zůstal mimo zákon. Nicméně tento hřích bude existovat vždy. Nebo alespoň tak dlouho, dokud budou existovat umělci. Vždyť podstatou umění je tajné pozorování,“ tvrdí autor. „Pivovarova díla je nejlepší vidět v kontextu ostatních maleb a kreseb z konkrétních sérií i v rámci celé jeho tvorby, protože spolu navzájem interagují a vtahují diváka do umělcova vnitřního světa,“ vysvětluje kurátorka výstavy Julia Tatiana Bailey. Název Moskevská gotika, který výstavě vybrala, odkazuje ke stejnojmennému dílu, které je součástí cyklu snažícího se „vyjádřit nevyjádřitelné“ a skrze geometrické obrazce zachytit lidskou duši. „Myslím si, že duši lze zobrazit, ale pouze ‚dětsky‘. Musíme se domluvit, že tento knoflík je Bůh, tohle kolečko je duše, tahle vlnovka pohyb a tenhle čtvereček člověk,“ říká k tomu sám Pivovarov. Duši podle něj nemají jen lidé, v expozici proto najdeme i zobrazení duší šneků či medúz. K výstavě vychází rozsáhlý česko–anglický katalog, který kromě úvodu kurátorky výstavy Julie Tatiany Bailey obsahuje eseje externí kurátorky a umělcovy dcery Máši Černé Pivovarové a Michala Novotného, ředitele Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, a také 130 reprodukcí Pivovarovových děl s osobním komentářem umělce. Součástí výstavy je interaktivní studio určené dětem i dospělým, které prostřednictvím tvůrčí hry umožňuje hledat souvislosti v umělcově díle. Akci bude doprovázet vzdělávací a veřejný program. Kromě online přednášek s odborníky (včetně Máši Černé Pivovarové, která se zaměří na cyklus Ztracené klíče, a Mileny Slavické, jež uvede posluchače do kontextu ruského neoficiálního umění) budou jeho součástí například kreativní dílny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Goldflam, Kroutvor, Kalinová, Koudelka, Křesťan, Zoubková, Patřičný

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.   Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec   Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik   Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha   Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.  Petr Koudelka, spisovatel   Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.  Rudolf Křesťan, fejetonista   V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka   Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-01-10 08:43:00

Národní divadlo Brno přijme ekonoma opery

Národní divadlo Brno hledá nového kolegu / novou kolegyni na pozici ekonom opery. Datum nástupu:       nejlépe od 1. 3. 2026 (zaškolení během února 2026) Pracovní úvazek:     1,00 Platové zařazení dle NV č. 341/2017 Sb. v platném znění. Náplň práce sestavování a sledování rozpočtu opery odborná činnost v oblasti účetnictví a financování příprava smluv pro externí spolupracovníky opery spolupráce na dotačních projektech realizace nákupů a výběrových řízení dohled nad správným vedením účetnictví v celém rozsahu: fakturace, DPH, uzávěrky, pravidelné měsíční hospodaření, přehled pohledávek, přehled závazků, roční účetní uzávěrka apod. činnost spojená s financováním zájezdů opery vyúčtování pracovních cest Požadujeme vysokoškolské/středoškolské vzdělání ekonomického zaměření praxe v oboru – ideálně v kulturním provozu anglický jazyk (komunikativní úroveň slovem i písmem) odolnost vůči stresu samostatnost při rozhodování a plánování, preciznost a zodpovědnost Nabízíme práci v prestižní kulturní instituci služební mobilní telefon a notebook 5 týdnů dovolené příspěvek na stravování a další firemní benefity Případné zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu a profesního životopisu do 16. ledna 2026 na e-mail  vyberko@ndbrno.cz Výběrové řízení proběhne na přelomu ledna a února 2026 a budou do něj pozváni vybraní uchazeči z 1. (neveřejného) kola. Informace o zpracování poskytnutých osobních údajů:  Správcem Vašich osobních údajů bude Národní divadlo Brno, p.o., Dvořákova 11, 657 70 Brno;  IČO 00094820. Vámi poskytnuté osobní údaje budou zpracovávány pro účely výběrového řízení, výběru osob ucházejících se o zaměstnání, na základě zákonného požadavku souvisejícího s výběrovým řízením a z důvodu oprávněného zájmu správce. Jedná se zejména o jméno, příjmení, titul, datum narození, státní příslušnost, kontaktní adresu, telefon, email, adresu trvalého pobytu, údaje o vzdělání, předchozí pracovní zkušenosti, znalosti a dovednosti související s výkonem práce. Vaše nezbytné osobní údaje nebudou předávány třetím subjektům. Osobní údaje budou zpracovávány zaměstnanci personálního oddělení NdB a členy příslušné výběrové komise. Osobní údaje budou v listinné podobě uloženy na personálním oddělení. Vaše osobní údaje budou zpracovávány pouze po dobu trvání výběrového řízení. Po ukončení výběrového řízení budou Vaše osobní údaje zlikvidovány nebo na základě Vašeho souhlasu ponechány po dobu 1 roku pro Vaše oslovení v budoucnu, pokud se objeví další vhodná pracovní pozice v NdB.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-17 09:04:55

Ze’ev Rosenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina (ukázka z knihy)

Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny. Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.   Ukázka z knihy:   HISTORICKÝ ÚVOD Tahle cesta je úžasná. Jsem nadšen Japonskem a Japonci a jsem si jist, že budete i Vy. Navíc taková námořní cesta je vynikající zkušenost pro každého hloubavého člověka – podobně jako klášter. K tomu si přimyslete mazlivé teplo u rovníku. Z nebe líně skapává teplá voda a šíří klid a pochrupávání, o čemž svědčí tento dopisek.   Albert Einstein Nielsi Bohrovi, poblíž Singapuru, 10. ledna 1923   Edice Předkládaná edice představuje úplný cestovní deník Alberta Einsteina z jeho půlroční cesty na Dálný východ, do Palestiny a Španělska od října 1922 do března 1923. Faksimile každé jednotlivé stránky z originálního deníku byla doplněna překladem do angličtiny (z něj vychází přítomný český překlad – pozn. red.). Odborný poznámkový aparát umožňuje identifikaci osob, organizací a míst zmíněných v deníkových záznamech, objasňuje záhadné odkazy, nabízí doplňující údaje k událostem, o nichž se v deníku mluví, a poskytuje podrobnosti o autorově itineráři, které v deníku neuvedl. Třebaže deník je poutavým historickým pramenem, v němž si Einstein zaznamenal bezprostřední dojmy, může být ze své podstaty pouze dílkem mozaiky umožňujícím rekonstrukci jeho cesty. Za účelem získání komplexnějšího obrazu podnikl editor rešerše v dobovém místním tisku píšícím o Einsteinově návštěvě a další informace vytěžil z fyzikových osobních spisů, ze soudobých diplomatických zpráv, článků a pozdějších vzpomínek a reminiscencí účastníků. Edice zahrnuje rovněž Einsteinem autorizované doplňující dokumenty, které nabízejí širší souvislosti jeho cestovního deníku: dopisy a pohlednice posílané z cesty, projevy, které Einstein pronesl během zastávek, a články, jež napsal o svých dojmech z navštívených zemí, a to jak během cesty, tak i po jejím skončení.             Deník byl poprvé v úplnosti publikován ve 13. svazku Sebraných spisů Alberta Einsteina (The Collected Papers of Albert Einstein, CPAE) v roce 2012. Pro účely této edice byl anglický překlad obsažený ve 13. svazku CPAE podstatně zrevidován.             Překlady vybraných částí cestovního deníku vyšly již dříve: Část deníku vztahující se k Einsteinově pobytu v Japonsku se objevila v japonštině v roce 2001. Záznamy z pobytu v Palestině byly v roce 1999 publikovány v hebrejštině a zápisky ze španělské části cesty vyšly v anglickém překladu v roce 1988. Stručný výtah z deníku byl publikován také v roce 1975.   Cestovní deník Tento deník je jedním ze šesti cestovních zápisníků, které si Einstein vedl. Z jeho první zámořské cesty do Spojených států, na jaře 1921, se žádný deník nedochoval. Ve skutečnosti nevíme, zda si na této cestě vůbec záznamy pořizoval. Další Einsteinovy deníky se dochovaly z cesty do Jižní Ameriky od března do května 1925 a z jeho tří dalších cest do Spojených států. Pobýval tehdy v průběhu tří za sebou následujících zimních semestrů, 1930–1931, 1931–1932 a 1932–1933, na Technologickém institutu v kalifornské Pasadeně. Jedná se o celkem pět zámořských cest, nicméně zápisníků je šest, neboť z poslední cesty se dochovaly dva.             Cestovní deník, jejž nyní držíte v ruce, byl zapisován do sešitu se 182 linkovanými stranami. Deníkové záznamy se objevují na 81 linkovaných stranách, za nimiž následuje 82 linkovaných nepopsaných stran a 19 linkovaných a jedna nelinkovaná strana výpočtů. Tyto výpočty si Einstein zapisoval z druhé strany tohoto dokumentu (tj. ze zadní strany cestovního deníku) a obráceně vůči deníkovým záznamům. Výpočty do edice zahrnuty nebyly.             Deník nám nabízí vůbec první poutavý vhled do Einsteinovy cestovní zkušenosti. Psal denně, přičemž občas doplňoval text rozličnými obrázky zajímavých pozorování – např. sopek, lodí či ryb. Poznamenával si jak okamžité dojmy ze svých cestovních zkušeností, tak i delší reflexe z četby, postřehy o lidech, s nimiž se setkal, a o místech, jež navštívil. Uvažoval v deníku také o vědě, filozofii, umění a příležitostně i o současných světových událostech. Záznamy jsou mnohdy velmi detailní, ale psané svérázným a (snad kvůli nedostatku času) telegrafickým způsobem. Jeho charakteristiky jednotlivců, které na cestě potkal, jsou často velmi výstižné; dokázal postihnout jejich osobnost a zvláštnosti pouhými několika – často humornými či neuctivými – slovy. O tom, proč si Einstein začal konkrétně na tomto výletu vést deník, můžeme jen spekulovat. Nejpravděpodobněji to měl být záznam jak pro něj, tak také četba pro jeho dvě nevlastní dcery, Ilse aMargot, které zůstaly doma v Berlíně. Můžeme si být jisti, že deníky nebyly určeny pro budoucí generace či k publikování.             Historie tohoto deníku je fascinující. Poté co se nacisté v lednu 1933 chopili moci a Einstein se rozhodl zůstat v zahraničí, odnesl jeho zeť – německo-židovský literární kritik a editor Rudolf Kayser – Einsteinovy osobní dokumenty (včetně tohoto cestovního deníku) z jeho berlínského bytu na francouzské velvyslanectví a zařídil jejich převoz do Francie v diplomatickém zavazadle. Odtud byly poslány lodí do Princetonu vNew Jersey, kde se Einstein usadil.             V poslední vůli a závěti z roku 1950 jmenoval Einstein svého věrného přítele Otto Nathana a svou dlouholetou sekretářku Helen Dukasovou správci pozůstalosti a Nathana jako jejího jediného vykonavatele. Po Einsteinově smrti v dubnu 1955 se Dukasová stala první archivářkou jeho osobních listin.             V únoru 1971 byla podepsána dohoda mezi Estate of Albert Einstein (Pozůstalostí A. Einsteina) a nakladatelstvím Princeton University Press za účelem vydání obsáhlé edice Einsteinových spisů a korespondence. Světlo světa tak spatřil projekt The Collected Papers of Albert Einstein, jehož hlavním editorem byl v roce 1976 jmenován profesor fyziky John Stachel. Za rok se ukázalo, že Otto Nathan se Stachelem jako editorem není spokojen. Nathan nejprve navrhl, aby byl Stachel propuštěn, poté však přišel s nápadem jmenovat trojici editorů včetně Stachela. Když nakladatelství Princeton University Press nadále podporovalo Stachela coby jediného editora a Nathanovy požadavky zamítlo, sáhla Estate of Albert Einstein k právním krokům. Jelikož se strany nedokázaly dohodnout, dostala se záležitost nakonec na jaře 1980 před arbitrážní soud v New Yorku, který rozhodl ve prospěch nakladatelství. Právní služby a arbitrážní řízení přišly Estate of Albert Einstein velmi draho. Proto se její správci rozhodli, že některé Einsteinovy osobní dokumenty prodají. Na počátku osmdesátých let požádal Otto Nathan newyorského vydavatele a bibliofila Jamese H. Heinemana z Heinemanovy nadace, zda by nechtěl zakoupit materiál z Einsteinova archivu. Heinemanova nadace již dříve (1976) koupila Einsteinův vědecký rukopis o třiceti pěti stranách. V „evidenční poznámce“ Nathan napsal, „že prostředky budou využity k úhradě právních výdajů v souvislosti se soudním procesem proti Princeton University Press a na zaplacení arbitráže“. V říjnu 1980 koupila Heinemanova nadace od Estate of Albert Einstein tři důležitá Einsteinova pojednání a věnovala je Pierpont Morgan Library (nyní The Morgan Library & Museum) v New Yorku. V červenci 1981 požádala Estate of Albert Einstein dva prodejce autografů o ocenění několika Einsteinových rukopisů včetně tohoto cestovního deníku. Jeden ocenil jeho tržní hodnotu na 95 000 dolarů, zatímco druhý na pouhých 6 500 dolarů. Měsíc poté Heinemanova nadace deník od Estate of Albert Einstein za neznámou cenu zakoupila a okamžitě jej uložila ve sbírce „Dannie and Hettie Heineman Collection“ v Pierpont Morgan Library, kde se nachází dosud. Přeložil Aleš Valenta, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi.   Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli.            Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka.             Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam.            Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky.             Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise.            Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina.             Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování.             Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“.            Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“.            V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá.             I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

Čas načtení: 2024-11-13 00:08:15

Jak se zlepšit v cizích jazycích? Zvolte si jazykový kurz, který vás bude bavit

Jak se zlepšit v cizích jazycích? Zvolte si jazykový kurz, který vás bude bavit redakce St, 11/13/2024 - 00:08 Vzdělání a Osobní rozvoj Klíčová slova: Lexia Lexia anglicky kurzy Lexia Lexia jazykové kurzy Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kurz jazyka Lexia se vám přizpůsobí Máte-li rádi inovace a zároveň zábavnou formu vzdělávání, pak se vám bude platforma učení jazyků Lexia jistě líbit. Při vzdělávání je používán sofistikovaný a praxí vyzkoušený učební algoritmus, s jehož přispěním jsou materiály vždy přizpůsobeny vaší konkrétní úrovni znalostí. Ty následně rozšiřuje díky efektivnímu vyučování. Využít můžete kurz Lexia anglicky, německy, slovensky, španělsky, francouzsky i v mnoha jiných světových jazycích. Abyste byli motivováni a vzdělávání vás bavilo, platforma podává jazykové kurzy zábavným způsobem a činí z nich příjemný zážitek. Online kurz lexia jsou speciálně určené pro zájemce z České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Polska, Chorvatska, Litvy a Lotyšska. Díky kombinaci inovativní výukové metody a flexibilního rozvrhu se může každý učit rychlostí, která mu vyhovuje. Lexia anglicky naučí i vás Ať už se chcete jazykově zdokonalit z jakéhokoli důvodu, lexia anglicky naučí studenty v každém věku. Při výuce dochází k odvážnému využití technologie a vědy k stimulaci mysli a vybuzení jí k akci. Vaše mysl bude nucena používat získané znalosti různými způsoby ve specifických okamžicích, takže se mozek bude učit mnohem lépe. Kurz jazyka anglicky Lexia vás jednoduše „chytne“. Neváhejte a pusťte se do efektivního sebevzdělávání. Kurz španělského jazyka Lexia, anglického jazyka, německého jazyka či jiného, je vám nadosah. Čekají na vás desítky lekcí v různých úrovních, praktické fráze, mnohá cvičení, jež vás budou bavit. Více na lexia-edu.com/cz.   Přidat komentář foto: Pixabay.com Patříte k lidem, kteří už několikrát začínali s výukou angličtiny, němčiny, španělštiny či jiného cizího jazyka, ale přesto danou řečí stále nemluvíte? Anebo chcete poznat dálnou zemi, která se vám líbí, chcete si v ní najít zaměstnání, ale překážkou je vám neznalost tamního jazyka? Abyste byli při učení úspěšní, je důležité vsadit na kvalitní a důmyslně řešený kurz, který odpovídá vašim znalostem. To vše vám nabízí jazykový kurz Lexia v jeho různých podobách.

Čas načtení: 2026-05-07 19:54:33

Anglický národní park Peak District

Národní park Peak District je nejstarším národním parkem ve Velké Británii. Nečekejte žádné vysoké hory (nejvyšší vrchol leží v nadmořské výšce 636 m.n.m.), přesto tahle rozmanitá krajina s nádhernými traily stojí za návštěvu. Park je navíc jednoduše dostupný vlakem z Manchesteru. Tenhle způsob dopravy jsme využili i my. Z Manchesteru jsme se tak vlakem přesunuli … Pokračování textu Anglický národní park Peak District → Příspěvek Anglický národní park Peak District pochází z Život na cestách Podobné články: Victoria Peak, Hong Kong Národní park Erawan, provincie Kanchanaburi, Thajsko Národní park Zion, Utah, USA

Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24

Ona jako on?

Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra.  Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-18 13:52:33

Lionel Messi odhalil pravý důvod, proč odmítá mluvit anglicky

Lionel Messi, osmkrát oceněný Ballon d´Or, je možná nejznámější osobností v anglicky mluvícím světě, která veřejně téměř nemluvila anglicky. Až dosud. V nedávném rozhovoru Messi otevřeně promluvil o tom, proč angličtinu na veřejnosti nepoužívá.

Čas načtení: 2025-01-16 06:32:36

Jako dělník neuměl slovo anglicky. Teď je s 188 000 sledujícími na YouTube nejúspěšnějším online učitelem

Nebojí se o sobě říkat, že kdysi býval „jazykový trouba“. Když jsem se anglicky naučil já, zvládnete to i vy, tvrdí Bronislav Sobotka alias Broňa. Článek Jako dělník neuměl slovo anglicky. Teď je s 188 000 sledujícími na YouTube nejúspěšnějším online učitelem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-12 07:00:01

Ona krásná a vzdělaná Češka, on pohledný a statečný anglický král. Děti ale neměli, Richard II. míval nápadně vřelé vztahy s muži

Annin otec Karel IV. sledoval jejím sňatkem s anglickým panovníkem vysokou politiku. Čechy tenkrát jenom vzkvétaly a v té době byla Praha honosnější a rozsáhlejší než tehdejší Londýn. Kromě toho Anna jako „první naučila anglické dámy jemným mravům, které jsou nyní v Anglii běžné“, jak vypráví český šlechtic Zdeněk Brtnický z Valdštejna ve svém cestopise.  Nikdy neměli děti Anna a Richard byli vrstevníci a podle všeho spolu navázali silný citový vztah. Bohužel se jim ani po dvanácti letech manželství nepodařilo mít děti. Existovalo mnoho domněnek, proč tomu tak bylo. Traduje se, že Richard jako ctitel kultu sv. Eduarda Vyznavače složil slib čistoty a v důsledku toho se zřekl sexu. Někdy se mělo za to, že je homosexuál, protože míval nápadně vřelé vztahy s muži, které si oblíbil. S největší pravděpodobností to nebylo tak ani tak. Zkrátka na vině byla neplodnost jednoho z manželů. Vilém Oranžský a jeho Marie. Ona krasavice a on šereda. On miloval muže a ona ženy Číst více Mimo jiné Richard byl na Anně silně citově závislý. Když umřela na mor ve věku osmadvaceti let, u anglického krále se začala rozvíjet duševní choroba. Následkem jeho běsnění bylo například zbourání zámku Sheen, kde královna zesnula. Kromě toho v den královnina pohřbu ve Westminsterském opatství napadl vévodu z Arundelu za pozdní příchod. Hrubost, nedostatek kontroly a vztek obou vznešených pánů ohrozily klidný průběh královnina pohřbu. Kronikář Thomas Walsingham vypráví, že „její pohřeb byl slavný, protože stál víc než všechny ostatní náš čas,“ jak je uvedeno na jstor.org. Dobrá, ale trpěná královna  Princezna Anna byla pouze o rok starší než Richard. Byli jako bratr a sestra. Ona byla krásná a na tu dobu mimořádně vzdělaná. Četla a psala česky, německy, latinsky a později pochopitelně i anglicky. Její manžel v inteligenci za svou chotí nebyl pozadu. Byl též pohledný a navíc statečný, což dokázal třeba při potlačení selského povstání ve své zemi.  Měla řadu milenců, císaře Napoleona odhodila jako kus hadru: Vášnivá Marie Luisa Číst více Nová anglická královna si ovšem do manželství nepřinesla věno. Zato Anglie poskytla českému panovníkovi nemalou půjčku. „Anglický král zaplatil příliš velkou sumu za tak malou porci masa,“ uvádí kniha Dámské příběhy českého středověku od Felixe Krumlowského. I přes tento fakt si nová královna získala poddané tím, že pár dní po své svatbě udělila několik milostí selským povstalcům. Začalo se jí říkat „dobrá královna Anna Česká“. Česká družina dělala ostudu Anna si na anglický dvůr přivedla i svoji družinu. Zejména její nádherné dvorní dámy způsobily několik aférek a nedorozumění. Přinesly sem sice „jemné mravy“, ale zároveň působily rozkladně na anglickou šlechtu. Některé se zde dobře vdaly a jiné vyvolaly doslova poprask. Třeba aristokrat Robert de Vere zapudil svoji ženu kvůli půvabné Anežce Lancecron. Byl z toho hrozný skandál a rodina zavržené manželky se cítila dotčená. Walshingham popsal českou družinu nechvalně jako „nestydaté a nechtěné hosty, kteří žijí z plodů Anglie a zapomněli na svou vlastní zemi“. Většina Čechů, kteří Annu doprovázeli, se nakonec se svěšenou hlavou vrátila domů.  Člověk může jen hádat, jak by vypadala anglická historie, kdyby Anna a Richard měli děti. Možná by se království vyhnulo válkám růží nebo by se vydalo jinou cestou. Je možné, že již v 15. století mohla být místo království republika. Jasné ovšem je, že jejich manželství pomohlo posílit vztahy mezi Anglií a českým královstvím. A jejich příběh je připomínkou toho, jak nepředvídatelný může být život a že láska je jednou z nejmocnějších sil na světě. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Srbský princ Jiří. Podivín se sklony k násilí, který zabil svého sluhu.

Čas načtení: 2025-05-19 14:25:00

ELO 1 - první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku v podání trávníkáře Tomáše Šeny

Praha 19. května 2025 (PROTEXT) - Anglický trávník sám o sobě nevyroste. A dalo by se říct, že docílit kvalitního zeleného porostu, je skutečná věda. Osévání, hnojení, zalévání, aerifikace, sekání…a jakou sekačku použít? Pokud zrovna nepatříte mezi vášnivé zahrádkáře, může to znít jako nedosažitelný sen. Vypěstovat katalogový anglický trávník totiž není žádná hračka. Příběhů a tipů, jak na dokonalý trávník, známe stovky – ale Tomáš Šena jim dává zcela nový rozměr. Kromě faktu, že stojí za vývojem již několika vřetenových sekaček, nejnověji modelem ELO 1, první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku, přináší hluboký pohled na technické i ekologické aspekty oblasti, která sice může působit nezáživně, ale ve skutečnosti se za ní skrývá svět dokonale upravených trávníků. Ať už jde o soukromé zahrady, veřejná prostranství nebo sportovní hřiště, kde si mladí sportovci plní své fotbalové sny. A jeden takový sen má i Tomáš – dodávat sekačky, které také sám vyvíjí, a odborné poradenství pro trávník, na stadion Manchester United nebo třeba Real Madrid.Na otázku, jestli se s láskou k trávníku a přírodě narodil, protože při jeho povídání člověk takový pocit lehce nabere, se Tomáš směje. „Určitě to nebylo tak, že bych si místo hraní na písku vzal lopatku a šel studovat drny trávníku. Ale pravdou je, že to všechno pomyslně začalo fotbalem na zahradě a vřetenovou sekačkou, se kterou jsme ani neuměli zacházet. Potřebovali jsme si s kamarády posekat trávník na fotbal, ale byla to spíš frustrace než sekání. Přesto mě to ale nějak přitáhlo a sekačky a tráva se pak staly nedílnou součástí mého života,“ říká Tomáš Šena a zároveň přiznává, že jeho první trávník tehdy rozhodně nebyl ideální – vysoká tráva, žádná znalost půdy, žádné nástroje. Jen nadšení. To mu ale vydrželo až dodnes.Z garáže k první vlastní sekačcePřestože v devadesátkách studoval eko-gymnázium a zároveň pomáhal otci s autodopravou, osud měl pro Tomáše jiný plán. Klíčový zlom přišel na vysoké škole, kdy se při psaní diplomové práce o údržbě golfových hřišť dostal na Karlštejn. Tam se setkal s greenkeeperem Martinem Šindlerem a díky jedné nenápadné větě se zrodila vize: „Golfisti chtějí mít doma trávník jako na greenu, ale neví, jak na to.“Z této mezery na trhu vznikl podnikatelský plán. Po zkušenosti z Austrálie a krátkém pracovním pobytu v Mountfieldu si Tomáš zaregistroval doménu na prodej vřetenových sekaček a pustil se do práce. Zpočátku ovšem bez produktů, jen s vizí. „Měl jsem web, reklamu, vše vymyšlené, ale neměl jsem sekačky. Přesto se to všechno nějakým zázrakem povedlo.“ Nakonec získal exkluzivní zastoupení britské značky ATCO a během dvou let se stal jejich nejlepším prodejcem mimo Británii. Když však značka v roce 2010 skončila, postavil se před nelehkou výzvu: „Buď je koupím, nebo si vytvořím vlastní sekačky.“Zrození značky Swardman a pád z vrcholuSe svým tehdejším byznys partnerem založili v roce 2013 firmu Swardman. Po letech vývoje, zklamání z outsourcingu a hledání správného konstrukčního týmu se v roce 2015 zrodila první sekačka vlastní konstrukce. Firma rychle expandovala a exportovala do 25 zemí světa. Jenže v roce 2019 přišel šok – firma byla prodána bez jeho vědomí.„Bylo to těžké. Firmu i sekačku jsem vypiplal od nuly a najednou jsem byl venku. Ale zákazníci šli za mnou. To mi dodalo sílu znovu začít,“ říká Tomáš Šena. A tak se zrodila další nová cesta, tentokrát však už bez velkých investorů. Cesta Tomáše trávníkáře, experta na půdu, hnojiva, ale i experta na vývoj vlastních sekaček. Cesta pro jeho další vřetenovou sekačku ELO.ELO: Česká sekačka nové generaceModel ELO 1, první akumulátorová vřetenová sekačka kompletně vyvinutá v Česku, se dnes prodává nejen u nás, ale i v Německu. „Je to naše Tesla mezi sekačkami – lehká, tichá, bezúdržbová a vhodná i pro ženy nebo seniory,“ vysvětluje Šena.Na léto chystá uvedení modelu ELO 2, ještě výkonnější varianty, a v plánu je i speciální model pro fotbalová hřiště. „Fotbal je moje srdeční záležitost. A pokud vše půjde podle plánu, přidáme i robotickou vřetenovku – to je sen, který nosím v hlavě třináct let. A tím dalším snem je pak vidět mojí ELO třeba na hřišti Manchester United.“Nudné slovo trávníkář?Ačkoli to možná nezní jako příliš zajímavá a důležitá práce, být trávníkář, opak je pravdou. Je to jako se vším, když to neumíte, nemůžete čekat výsledky. „Když nerozumíte půdě, osivům, péči o trávník, kdy provzdušňovat a spoustě dalších úkonů v každém jednotlivém ročním obdobím, nemůžete čekat krásný anglický trávník,“ vysvětluje Tomáš a dodává: „Trávníkář možná nezní důležitě jako CEO firmy, ale mám ten název moc rád. Protože rozumět dobře tomu, jak vykouzlit třeba i na ne úplně úrodné půdě kvalitní trávník, mi přijde dostatečně dobré a odborné stejně jako umět poradit, jak získat krásný travnatý koberec v parku pro děti.“Půda je základ. A ne každá je vhodnáBez kvalitní půdy nelze mít kvalitní trávník, byť samozřejmě i na ne úplně stoprocentně kvalitní půdě lze dnes dělat velké zázraky, když na to máte znalosti. „Nejlepší půda je písčitá. Je propustná, zadržuje vodu, podporuje růst kořenů. Fotbalové trávníky mají normu 70 % písku, na golfových greenech to je až 90 %,“ říká Tomáš.Naopak jílovité půdy jsou problémové – zadržují vodu, špatně se provzdušňují a rychleji degradují. „Můžete mít sebedražší sekačku, ale pokud máte špatnou půdu, nikdy nebudete mít hezký trávník,“ varuje. Správné pH, drenáž a výběr vhodného osiva jsou klíčem ke zdravé, funkční ploše.Proč nestačí nechat trávu růst?V posledních letech se objevují hlasy, které volají po nezasahování do přírody a podporují růst dlouhé trávy ve jménu biodiverzity. Tomáš Šena ale vidí toto téma komplexněji: „Existují čtyři typy trávníků – a každý má své místo. Stejně tak louky mají smysl. Ale když máte děti, chcete grilovat, odpočívat – dlouhá tráva prostě není ideální. Také v parcích je potřeba udržovat jak část pro lidi k posezení, tak část pro hmyz. Ale žádný extrém není dobrý, ostatně jako v čemkoli jiném v našich životech.“Dlouhá tráva navíc zvyšuje výskyt klíšťat, plevelů a plísní. „Nízko sekaný trávník není ekologický hřích. Naopak – může fungovat vedle louky, doplňovat ji. Jde o kontext, ne o dogma,“ dodává.Hnojiva: skrytý svět regulací a manipulacíDalším tématem vedle trávníků a sekaček, které Tomáš Šena často otevírá, jsou hnojiva. A to nejen z hlediska poradenství, ale také co se týče situace na trhu s hnojivy. Protože podle něj mají malé firmy jen minimální šanci vyvinout vlastí nové produkty: „Velké chemičky si registrují účinné látky, ale často je samy nevyužívají. V podstatě tím pak jen blokují trh pro malé výrobce a růst konkurenceschopnosti.“Zároveň upozorňuje na nejasné značení hnojiv: „Stačí jedno procento organické složky a už se hnojivo může jmenovat organominerální. Přitom podle mě by bylo fér mít minimálně 50 % organiky, jinak je to matení zákazníka. Proto radím všem svým zákazníkům, aby si důkladně četli etikety a sám doporučuji taková hnojiva, aby byla skutečně v maximální možné míře organická. Samozřejmě vždy s ohledem na půdu.“Jeho vizí je nejen prodávat vlastní hnojiva, ale také pomoci zlepšit legislativu: „Dnes lidé často chtějí jen rychlý efekt, sáhnou po minerálním hnojivu, ale to půdu ničí. Organominerální hnojiva jsou kompromisem – pomalu uvolňují živiny, a přitom živí půdní život.“Trávník jako zrcadlo péčeKdyž se Tomáše Šeny zeptáte, jaký je nejlepší tip pro domácí trávníkáře, odpoví bez váhání: „Začněte u půdy. Pokud je jílovitá, zvažte výměnu horní vrstvy. Používejte písčitý substrát, který zvládne i přívalové deště. A nespěchejte. Trávník je živý systém – když mu rozumíte, odmění se vám.“ Tomáš ŠenaDokud je trávník zdravý a hezký, jsou všichni spokojení. Když se ale začne kvalita trávníku zhoršovat, jdou všichni pro radu k nejbližšímu zahradníkovi. Když rady zahradníků nepomohou, je jeden odborník na trávníky, na kterého se ve finále obrátí každý. A tím je trávníkář Tomáš Šena.Tomáš Šena a jeho tým jsou specialisté primárně na domácí anglické trávníky, ale odborně poradí i fotbalovým klubům, obecním či zámeckým trávníkům. V dané oblasti má Tomáš zkušenosti více než dvacet let.Tomáš Šena, rodák z pražských Lysolajích, vystudoval Eko Gymnázium zaměřené na udržitelný způsob života, následně se na České zemědělské univerzitě při studiu oboru Obchod a podnikání s technikou zaměřil na stroje pro údržbu golfových hřišť. Právě tehdy se v jeho hlavě zrodil nápad, spojit svůj koníček, sekání trávy, s podnikáním. Jeho cílem nebylo sekat "nějaké" trávníky, ale starat se o ty nejlepší anglické až golfové trávníky úspěšným lidem u nich na zahradě. To se psal rok 2002, kdy dokončil univerzitu.Přečtěte si celý příběh: ZDETomáš se však věnuje nejen trávníkům, stojí také za vývojem vřetenové sekačky Swardman (značku opustil v roce 2019) a posléze od roku 2020 ELO. Unikátní hliníkové aku sekačky ELO vzbudily pozornost nejen v Česku, ale i v zahraničí. Schopnost hledat mezery na trhu je důsledek jeho vnímavosti k okolí a umění si věci spojovat dohromady s možná až vizionářským pohledem na vývoj trhu.Více v Centru vřetenových sekaček: ZDEwww.milujusvujtravnik.cz / www.sena.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-07-09 07:00:01

Cromwell, vyvrhel a krvavý vrah, versus král Karel I., hrdý nekňuba, který chtěl příliš mnoho a nakonec neměl nic

V 17. století krátce po třicetileté válce vypukla v Anglii občanská válka. K tragédii nemuselo dojít, kdyby se král Karel I. vyvaroval osudných chyb. Když anglický panovník rozpustil parlament, přišel na scénu Cromwell. „Náboženství nebylo tím hlavním, zač jsem vytáhl do boje. Bůh ze mě nakonec udělal hlavní cíl,“ vyjádřil se. Na stará kolena diktátorem Oliver Cromwell, anglický zeman, byl členem parlamentu a měl čilý zájem o politické dění. Díky tomu se seznámil s řadou mocných a vlivných osobností. Anglický král v průběhu své vlády několikrát chybil. Jednak se oženil s katoličkou Henriettou Marií Bourbonskou, jednak usiloval o absolutní monarchii a aktuální sociální a politické poměry neuměl řešit. Poslední kapkou bylo, že rozpustil parlament, a tím začala občanská válka.  Poprava mrtvého muže: tělo Olivera Cromwella vykopali z hrobu, aby mu mohli dva roky po smrti setnout hlavu. Proč? Číst více Po řadě revolučních událostí, kdy se Cromwell ukázal jako zdatný voják, se vrátil do Londýna. Tehdy parlament zastihl v nečinnosti a v rozkladu. Rozhodl se tento Augiášův chlév rozehnat. Na tehdejší dobu jej brali jako starce, ačkoliv mu nebylo ani padesát let. A jelikož prokázal vůdčí schopnosti a statečnost, nabídli mu doživotní úřad lorda protektora. Znamenalo to decentní jmenování diktátorem. Občanská válka skončila a začala Cromwellova vláda. Podařilo se mu sice stabilizovat rozháraný stav v zemi bez krále, obnovil svobodu vyznání, reformoval armádu a podpořil návrat Židů na Britské ostrovy, ale ne nadlouho. Vraždění katolíků a poprava  Novověká revoluce v Anglii měla dvě fáze. Vše začalo Cromwellovou zradou krále, kdy si přivlastnil daně z Cambridge a okolí. Za nečestně osvojené peníze naverboval žoldáky, se kterými harcoval pod vedením hraběte z Manchesteru. Když pak Cromwell povýšil na vrchního velitele jezdectva parlamentní armády, zvítězil nad královými vojsky v roce 1645 u Naseby. Král Karel I. nebyl schopný se s povstalci dohodnout na smíru, a proto následovala druhá fáze revoluce. Cromwell opět zvítězil na plné čáře a král byl zatčen, obviněn z velezrady a popraven. Tím ale inspirátor všeho zla Cromwell neskončil. Vrátil se do Irska, kde dovršil dílo zkázy. Vyvraždil poslední zbylé královy katolické příznivce, a někteří z nich dokonce byli prodáni do otroctví.  Vilém Oranžský a jeho Marie. Ona krasavice a on šereda. On miloval muže a ona ženy Číst více Návrat králů Vůdčí osobnost občanské války neměla v následujících staletích zrovna dobré renomé. Cromwella považovali za vyvrhele, zločince a krvavého kata. Po jeho smrti po něm nastoupil jeho syn Richard, který nebyl tak schopný a způsobilý vládnout, a ani ne po půl roce jej sesadili a došlo k restauraci Stuartovců. Na trůn se posadil Karel II. a potupně popraveného Karla I. kanonizovali jako mučedníka. Cromwellovu mrtvolu vyhrabali z londýnského hrobu a mrtvé tělo zneuctili oběšením. Na krvavém jevišti anglické občanské války se střetly dvě gigantické postavy – jedna ztělesňující neúprosnou sílu změny, druhá představující zatvrzelou tradici. Jejich duel, plný krve a zrady, nebyl jen bojem o trůn, ale také bojem o duši národa, jehož jizvy jsou patrné dodnes a připomínají nám, že dějiny jsou psány krví a odvahou i zbabělostí a krutostí. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bílá paní Perchta. Příběh první české spisovatelky, která podle legendy byla obětí domácího násilí.

Čas načtení: 2024-02-06 17:00:00

Podhoubí: Zachytávat příběhy evoluce do láhví. Lihovar Landcraft je laboratoř pro výzkum krajiny

Pelyněk pravý se řekne německy der Wermut, anglicky wormwood, čili odčervovací bylina. Gin se zase odvozuje od jalovce, anglicky juniper, francouzsky genévrier. Likéry a alkoholové maceráty jsou od pradávna spojené s léčivými účinky bylin a po téhle cestě jde i podivuhodný lihovar Landcraft. Ondra Kopička a Petr Alexander v něm zkapalňují přírodu a s lehkostí k tomu využívají i odpadní materiál, který by jinak putoval v nejlepším případě na kompost.

Čas načtení: 2022-01-24 00:00:00

Anglický a francouzský styl bydlení

A seriál o stylech bydlení začíná! Styl vašeho bydlení o vás vypovídá, co máte rádi a co upřednostňujete. Líbí se vám anglický nebo francouzský styl? Bydlení v anglickém stylu Anglie, alias Velká Británie není jediná země, kde se anglický styl bydlení původně nosil. Bylo mnoho dalších zemí s výraz ...

Čas načtení: 2015-07-17 05:00:00

Duolingo - anglicky kdykoliv, kdekoliv a zdarma

Umět anglicky je v dnešní době nepochybně velmi důležité. Málo kdo už ale má čas na to, aby pravidelně docházel do běžných skupinových kurzů nebo na individuální hodiny. Naštěstí ale existuje možnost, jak se základy angličtiny naučit, i bez toho, a navíc zcela zdarma. Co k tomu potřebujete? Chytrý m ...

Čas načtení: 2014-08-19 22:32:00

Chvála malých změn

Chcete ve svém životě něco změnit?  Změna je život a většina z nás by dokázala vyjmenovat řadu věcí, které bychom ve svém životě rádi změnili. Něco se dá změnit jen těžko nebo vůbec, třeba počasí nebo druhý člověk.jiné změny se dají zvládnout snáz. Zdálo by se, že nejednodušší je změnit sebe sama, protože svoje chování máme pod svou vlastní kontrolou. Jenže ono to tak jednoduché není. Změnit sám sebe – méně sladit, naučit se anglicky, omezit cigarety nebo meditovat, to všechno je skvělé, ale tělo i mozek se jakýmkoliv změnám docela účinně brání. Jak na to? Zkusit malé změny. Cvičit půl hodiny každý den, to zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to obrovský úkol. Pokud tělesná cvičení nejsou vaším hobby, tak nejspíš selžete. Je to totiž dost významný zásah do vašeho denního režimu a vyžaduje to obrovské množství pevné vůle. A té se nám většinou nedostává. Proto bychom na ni neměli tak spoléhat. Malé změny se dělají snáz než ty velké. Učit se anglicky půl hodiny, to je docela dost. Nejspíš začnu, možná dokonce svůj „plán" přeplním, ale po pár dnech budu mít problém se k učení přinutit. Co když si stanovím jen pět minut. Nebo dokonce dvě minuty. Každý den, ideálně ve stejnou dobu, aby se snáz vytvořil návyk. Teprve když je ten návyk dostatečně pevný, můžeme přidávat další minuty. Bude to trvat déle, ale vytvořený zvyk bude pracovat pro nás: bude to daleko jednodušší a méně náročné na tu nedostatkovou pevnou vůli. Tvořte takové zvyky, které se opakují každý den. Zafixují se snáz než když něco děláte jen dvakrát nebo třikrát týdně. Snažte se splnit svůj „denní úkol" co nejdříve. Například když si dáte předsevzetí, že budete pít každý den sklenici čisté vody, vypijte ji už ráno, po celý zbytek dne budete vědět, že pro tento den už jste si to splnili. Což je daleko lepší pocit, než když pořád myslíte na to, že vám ještě zbývá vypít tu nepříliš chutnou sklenici vody. Ráno jsme také čerstvější a máme více energie – dokonce i když se tak zrovna moc necítíme – takže splnění nějakého malého předsevzetí je jednodušší.   Jaké malé změny můžete udělat, aby se váš život změnil k lepšímu? Pít více vody. Začnete jednou sklenicí a za pár měsíců zjistíte, že vám čistá voda začala chutnat. Cvičit. Pár minut nebo půlhodina denně z vás neudělají svalovce ani maratónce, ale přispějí k dobrému zdravotnímu stavu a to je mnohem důležitější než rekordy. Jíst víc ovoce a zeleniny. To bychom měli asi všichni, ale většinou na to zapomínáme. Začněte s jednou mrkví nebo jablkem, po měsíci přidejte další a za půl roku máte jídelníček k nepoznání. Učit se cizí jazyk. Nemusíme mu vždycky věnovat půl hodiny nebo hodinu v kuse. Můžeme si ráno při čištění zubů zopakovat slovíčka, cestou do práce poslouchat texty ve sluchátkách, po příchodu z práce si deset minut číst a večer v reklamních přestávkách se zabývat mluvnicí z učebnice. To všechno jsou malé a krátké zvyky, které se dají postupně zavést a učení se pak stane daleko snadnějším úkolem. Věnovat se své rodině. Spousta lidí má pocit, že by si ti nejbližší zasloužili víc pozornosti, ale jak na to? Najít si krátké chvilky, kdy se věnujete např. svému partnerovi. Pár minut po příchodu z práce nebo při večeři, kdy svou pozornost soustředěně věnujete tomu druhému člověku, se nezdá moc, ale když se to stane každodenním zvykem, tak to dokáže vztah hodně upevnit. Je to mnohem levnější než velká gesta, jako je večeře v luxusní restauraci, romantický výlet do Paříže nebo kytice růží. Změnit sám sebe je těžké, ale je to možné. A je to rozhodně lehčí, než snažit se změnit druhého člověka.     

Čas načtení: 2020-04-07 11:31:41

Chleba ve Velké Británii (a jednoduchý recept na výborný anglický chléb)

Autor článku: Jana Chleba je velice často diskutované téma mezi českými krajany žijícími v zahraničí, konkrétně ve Velké Británii. Pamatuju si, že když jsem přijela poprvé do Anglie (v minulém století :D) a šla jsem si do obchodu nakoupit, překvapilo mě množství různých chlebů v regálech – toustové, nakrájené a zabalené v plastu. Samozřejmě jsem je vyzkoušela, ale [...] Příspěvek Chleba ve Velké Británii (a jednoduchý recept na výborný anglický chléb) pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2019-05-16 00:41:30

VIDEO: Anglický slovníček SEXU

Autor článku: Jana Anglická slovíčka na téma sex se ve škole neučí a učit se je podle česko-anglického slovníku může vést k řadě nedorozumění. Nejjednodušším způsobem, jak se naučit anglická slovíčka o sexu, by bylo najít si anglickou přítelkyni nebo anglického přítele, ale to se každému nepoštěstí. Naštěstí je zde naše video, ve kterém se toho na téma [...] Příspěvek VIDEO: Anglický slovníček SEXU pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-11-08 09:48:17

Miloš Urban: Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost

Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“   Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být? Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem.   Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství? Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně.   V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství. Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to.   Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy? Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost.   Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě? Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní.   Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce? Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám.   Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax? Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování.   Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora? Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová.   Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování… Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní…   Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.

Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39

Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům

Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. *  Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. *  Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. *  Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. *  Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-28 11:41:33

Jarda Cervenka: Český spisovatel, který píše anglicky

Nakladatelství Akropolis vydalo knihu prozaika, celosvětově uznávaného lékaře a vědce, českého původu Jardy Cervenky, jak si přeje být – po americku – uváděn, který od roku 1965 působil na univerzitě v Minnesotě. Kniha Váhavý svědek je mozaikou jednotlivých etap jeho života, který se odvíjel jak v Československu, kde se roce 1933 narodil, tak ve Spojených státech, ale i v Africe a na dalších expedicích, kde působil jako lékař. Kromě jiného je Jaroslav Červenka také jedním ze zakladatelů Americké akademie genetiky. V roce 1988 a opět tři roky nato získal Zlatou medaili Gregora Mendela za vynikající výsledky v genetice. Nechci zde však hovořit o Červenkovi lékaři, ale o Červenkovi prozaikovi. A tak musím hned dodat, že za svoji literární tvorbu obdržel v roce 2000 prestižní Cena Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, získal i další četná literární ocenění, za všechny jmenuji alespoň Cenu European Circle Franz Kafka; je také členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů. Autor je českým čtenářům už dobře známý, namátkou jmenuji jeho knihu Přepadení (Naše vojsko, 2008), Čtyři trny z Kilimandžára (Doplněk, 2013), Plavba, která vejde do dějin (Akropolis, 2015) a Blízká setkání (Akropolis, 2017). Jaroslav Červenka se považuje za amerického autora, píše anglicky. Když jsem s ním před dvěma lety vedla rozhovor, položila jsem mu otázku, proč nepíše česky, tehdy mi odpověděl: To je jednoduché. Američan píše anglicky, Čech píše česky. Jeho nová vzpomínková kniha Váhavý svědek není autobiografie, jde spíše o dílo s autobiografickými prvky, napsané úsporně, osobně. Autor píše o lidech, které měl rád, zajímá ho drobná blízká societa, jak a kdy se jeho životní cesta prolnula s cestou jeho blízkých. Váhavý svědek je o času, ve kterém autor žil a také o světě, který poznal, jak naznačuje i název knihy. Lze říci, že těžiště knihy spočívá ve svědectvích o minulém i blízkém, o dětství, které prožil v pražských Dejvicích a Podbabě, německé okupaci, která ho zastihla, když začal chodit do školy, z Verdunské ulice, kde původně bydlel, to měl do staré školy u sv. Gotharda jen pár kroků, ten kostelík stojí u Královské obory, známé jako Stromovka. Později autor vystudoval Lékařskou fakultu a působil v oboru genetiky a vrozených vad u profesora Františka Buriana. Cenným přínosem díla je právě ta část, kdy připomíná známá jména, dnes již pozapomenutá, například vědce a psychiatra Vojtěcha Volavku, který v tehdejším Československu působil v psychiatrickém ústavu v Horních Beřkovicích a 24. srpna 1968 emigroval do Spojených států. Na jiném místě připomíná ještě dalšího významného znalce lidských duší, profesora Vondráčka, přirovnává ho k Donu Quijotovi, renesančnímu člověku, učenci, který znal psychiatrii, farmakologii i klasickou hudbu a několik jazyků. A s humorem popisuje své setkání s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou v jejich vilce v pražské Troji: Emil Zátopek nás královsky bavil, fascinovaně jsme naslouchali člověku, který sice, pravda, mluvil sám o sobě, ale jenom o svých chybách, žertících a veselých zážitcích. Svoji emigraci, svůj příjezd do Minnesoty v roce 1965 popsal Červenka v kapitole s názvem Druhá polovina života. (…) Téměř okamžitě nám začalo být jasné, že cizokrajné zvyklosti, které nás dříve obveselovaly, zvyklosti lidí, které jsme prostě považovali za podivné a legrační – to všechno, uvědomili jsme si, teď je – bude – náš způsob života. (…) Přitom problém identifikace, v emigraci tak naléhavý, vyřešil po svém, na jednom místě jen suše konstatuje: Málokdy jsem měl touhu se identifikovat jako „pracovník“ nebo „profesionál“, většinou jsem byl prostě Američan a já. Cítil jsem, že to stačí. Nevím, ale tuším, že to nebylo zase tak snadné, když Červenka přece jen píše: Někdy jsem zavřel na okamžik oči a představil si svou černošedou Verdunskou ulici v dešti (…). Nějaký čas mi trvalo, než jsem se toho naprosto nesmyslného návyku zbavil. A já už jen pro úplnost dodávám, že ulicí Verdunskou, za minulého režimu Thälmannovou, se dá sejít přímo až do Stromovky a pak se oklikou přes dejvické Vítězné náměstí zase vrátit. A z vlastní zkušenosti vím, že bubenečské parky, kde jsme si jako děti hrávaly, utkví v paměti navždy.   Jaroslav Červenka dobře ví, že život nenabízí nic dvakrát, a tak nevynechal žádnou příležitost a procestoval skoro celý svět. Na Niigatské univerzitě ve městě Niigata na břehu Japonského moře, severně od Tokia, založil cytogenetickou laboratoř, vyučoval tam lékařskou genetiku. Podobně poznal i Malajsii, kde přednášel na univerzitě v Kuala Lumpuru. Na jednom z Cookových ostrovů se setkal s Čechem, který tvrdil, lživě, že je lékař. Tento český emigrant léčil pacienty s nevyléčitelnou rakovinou pomocí tajné imunoterapie, jejíž princip odmítal prozradit… O všem, co prožil, včetně podivných zkušeností na svých expedicích, píše čtivě a úsporně. Červenka je autorem téměř padesáti povídek, a jak sám v knize říká, žádná z nich není čirá fikce, všechny jsou založeny na skutečných postavách, které se potácejí po skutečných místech.  Autor v knize Váhavý svědek uvedl i některé povídky, již dříve publikované, například Na vlnách paměti, Dámy bruselských nocí nebo povídku Ztráta nepřítele, ve které se vrátil do svého dětství, do pražské Verdunské ulice, kde prožil druhou světovou válku, je to vzpomínka na malého německého kluka Hanse, který mu sice neudělal nikdy nic dobrého, ale když přišlo osvobození a ta německá rodina šla do odsunu, autorovi se navždy vryl do paměti jen malý zoufalý kluk, kterému jakýsi opilec nadává a kope do kufru… Kromě toho vložil autor do textu i své úvahy a poznatky lékařské, například v kapitolce nazvané Africký neúspěch se zabývá zejména vývojem mozku, „inteligencí“, měřením a hodnocením, píše o tom, jak oslabující vliv má na vývoj dítěte zanedbávání tropických nemocí, parazitické infekce postihují nejen duševní vývoj, ale mohou způsobit také neurologické a psychické úchylky. Čtenáře možná překvapí nevšednost autorova vidění, píše – řekněme současnou terminologií – nekorektně. A další skutečnosti, o kterých se v této kapitole dočteme, nahánějí děs. Červenka píše, a není důvod o jeho slovech pochybovat, že v Dar es Salaamu, kde sídlí dosti vzdělané obyvatelstvo, je upáleno zaživa sto sedmnáct čarodějnic a albínské děti a dospělí albíni jsou hlavními oběťmi šamanů džu-džu. A odhady v Tanzanii se pohybují mezi padesáti až sto albíny zabitými ročně… V knize Váhavý svědek píše Červenka o životě svém i jiných, píše o nich jemně a nevtíravě, píše i o zkušenostech smutných i tragických, nezřídka s humorným pohledem. Knihu doprovázejí zajímavé fotografie, ponejvíce z rodinného alba. Avšak škoda, že v ní není uveden ani obsah, ani jmenný rejstřík. Obojí by dílu prospělo, přinejmenším pro snazší orientaci. Jaroslav Červenka umí psát příběhy, nepodstrkuje čtenáři moudré úvahy o životě, a právě proto jsou jeho knihy zajímavé a dobře se čtou. A možná je to i tím, že se drží starého hebrejského přísloví, že není knihy, která v sobě nemá něco zlého, a není takové, která v sobě nemá něco dobrého. A na závěr už jen dodávám, že to tak skutečně je, k životu patří bizarnost, zármutek i všednost. I o tom je i Červenkova zatím poslední kniha.   Jarda Cervenka, Váhavý svědek, v překladu Roberta Křesťana vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2019, počet stran 208. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-13 16:51:37

Výstava Grand Prix v Ostravě ukazuje silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967

Unikátní sbírka 30 motocyklů je těžištěm nové zážitkové výstavy v ostravských Dolních Vítkovicích ve Velkém světě techniky. Kromě samotných strojů čeká návštěvníky další interaktivní program. Expozice Grand Prix vznikla díky spolupráci Dolních Vítkovic s Moravskoslezským krajem. „Rozhodně nečekejte výstavu krásně seřazených veteránů za bariérou ze zdobného lanka. Lidé se mohou těšit, že si svět motorek osahají a zažijí. Zkusí si proudění vzduchu při 120kilometrové rychlosti, budou moci roztlačit motorku o váze 150 kilogramů nebo vykuchají motor a pak ho složí zase zpátky. Anebo se o to aspoň pokusí. Celá koncepce výstavy vychází z nejmodernějších expozičních trendů, které kladou důraz na interaktivitu a tím i na zábavu spojenou se vzděláváním,“ říká hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák. Motocykly věnoval kraji jejich původní majitel akademický sochař Miroslav Rybička, který na historických motocyklech závodil. Kromě historických strojů jsou součástí výstavy také tři současné moderní motocykly BMW. „Nechceme vyvolávat diskusi, které stroje jsou hezčí nebo hodnotnější. Těšíme se, že budeme moci demonstrovat technický pokrok a srovnat technickou a řemeslnou úroveň strojů před šedesáti až sto lety se současností. Vybrané historické motorky si návštěvníci doslova osahají a dokonce si je budou moci vyzkoušet. V tom je výstava Grand Prix výjimečná,“ uvádí náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro cestovní ruch Jan Krkoška. „K nejzajímavějším motocyklům v naší expozici patří anglický veterán Douglas vyrobený před 100 léty, jediné dochované kusy na světě belgická La Mondiale a anglický Humber nebo unikátní první motocykl firmy JAWA nazývaný RUMPÁL. Vystavujeme historické silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967,“ vyjmenovává ředitel Světa techniky Jakub Švrček. Součástí expozice je také motocykl Jawa 250 special z roku 1939. Motocykl byl za konzultace Národního technického muzea odborně zrestaurován v restaurátorské dílně, která vznikla před dvěma lety za podpory Moravskoslezského kraje při VŠB-TUO. Tento historický kousek na VŠB kompletně rozebrali a repasovali, takže je teď plně funkční a pojízdný. Výstava je koncipována tak, aby zaujala celou rodinu, tedy nejen děti, ale i ženy. Na výstavě je může zaujmout stylový foto point se stupni vítězů, historické i současné motorkářské outfity nebo model motocyklu budoucnosti s konstrukční kanceláří, kde je možné si namalovat vlastní návrh motocyklu v UV efektu. Vyzkoušet si přímo mohou také u žen oblíbený skútr Liberty. Výstava Grand Prix ve Velkém světě techniky je otevřena vždy od 10 hodin a potrvá nejméně do března 2021. Po ukončení výstavy se expozice přesune do Kopřivnice, kde bude k vidění v nových prostorách Muzea Novojičínska. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09

Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal

Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo.  Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době.  V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“.  Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné.  Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“.  Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace.  Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction}