Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-04-26 10:26:44

Co se děje s vašimi fotografiemi na internetu? Rozhovor s forenzní psycholožkou Evou Vášovou

Vkládáme na sociální sítě mnoho osobních fotografií. Je to normální, dělá to každý, ale pamatujeme dobu, kdy to nebylo přirozené. Už jsme si zvykli. Lajkujeme. Komentujeme. A nejspíš nás ani nenapadne, co se s takovými obrázky děje na pozadí. Internet je nepřeberná paleta příležitostí pro ty, kteří takových situací zneužívají pro peníze, vlastní obsesi a ublížení druhým. K danému tématu před krátkou dobou vyšla kniha Půjde to smazat, mami? v nakladatelství George Publishing. Její autorkou je Eva Vášová, forenzní psycholožka, jež poskytla tento velmi zajímavý rozhovor. Po jeho přečtení věřím, že mnoho lidí přehodnotí, jak by se dále mělo chovat v takto veřejném prostoru jako je internet přinejmenším v souvislosti se sdílením fotografií svých dětí. . Váš nový román pojednává o tom, jak mohou být fotografie na internetu zneužitelné. Podle titulu lze předpokládat, že primárně dětské. Je tomu tak? A co vás vedlo zaobírat se právě tímto tématem?  Ano, téma knihy míří přímo do tématu, o kterém se sice špatně poslouchá a mluví, ale o kterém nemůžeme mlčet. Jako psycholožka ve forenzní oblasti se věnuji mimo jiné i osobám se sexuálně motivovanou trestnou činností a vidím realitu, která je děsivá. Odborníci dnes mluví o „epidemii zločinu“. Množství materiálů zobrazující sexuální zneužívání dětí (zkratka CSAM) roste hrozně rychle.  Nebylo mým cílem napsat další román pro efekt. Chtěla jsem to dát nahlédnout i do hlavy těm, kteří ty materiály buď konzumují nebo vyrábějí a prodávají. Protože nejde o jeden profil takového člověka, těch typů uživatelů CSAM je více. Díky výzkumům, praxi i výpovědím uživatelů CSAM z darknetu máme dnes vhled do myšlení těchto lidí a víme, že existují mechanismy, jak to brzdit. Škoda, že to sdílením dětí usnadňujeme.  Navíc čelíme i používání AI, včetně nudifikačních aplikací. S pomocí AI dokážou tyto nástroje vytvořit z naprosto nevinné fotky dítěte na výletě realistický nahý snímek. V 65 procentech jsou to dokonce snímky kategorie A (ty nejhorší, nejzávažnější). A my k tomu dodáváme materiál přímo pod nos. Když projíždím Instagram, vidím profily matek a otců, kteří tam sázejí jednu fotku dítěte za druhou. Vidíme dětem doslova až do postýlek, do jejich nejintimnějšího bezpečí domova. Zaráží mě ta apatie. Argumenty typu „mě se to netýká“ nebo „vždyť si ho můžou vyfotit i na koupališti, tak co.“  Vidíme dětem doslova až do postýlek, do jejich nejintimnějšího bezpečí domova. Zaráží mě ta apatie. Argumenty typu „mě se to netýká“ nebo „vždyť si ho můžou vyfotit i na koupališti, tak co.“  Přitom tohle je obrovský trh. Svou knihou se snažím donutit lidi se nad tím zamyslet a vzkázat, že vaše dítě by nemělo být produkt. Druhým motivem je, že i když jste konzument tohoto obsahu, je možné s tím něco dělat zavčas. Existuje pomoc, i anonymní, kde vám pomůžou se od toho držet dál. Například linka SexHelp. Do knihy mi poskytli i ukázkový rozhovor, jak takový kontakt na lince může vypadat.  No a poslední důvod je vyvrátit další mýtus, a to, že konzumenti jsou pedofilové. Ne, většina z nich nemá pedofilní preferenci. To, že se někdo dívá na tyhle materiály, že je prodává, že je konzumuje, nemusí být vůbec spojeno s pedofilií. Ale třeba s touhou po moci, s tím, že už nestačí klasické legální porno, nebo pak třeba i motivace v podobě finančního zisku.  . Pracujete v knize i s tématem umělé inteligence? Jak se dají reálné fotografie zneužít, event. jakou mají na trhu cenu fotografie, které vznikly pouze díky umělé inteligenci? Je pro pachatele možné, aby svou obsesi spíš realizoval na AI obrázcích nebo má stále pro něho větší význam fotografie či videa z reálného života, pokud si je vědom, že někde za tím obrázkem je skutečný lidský příběh?  Téma umělé inteligence je na vzestupu, protože zbořila další bariéry. Největším strašákem jsou tzv. nudifikační aplikace. Vezme se zcela nevinná fotka dítěte a AI mu vygeneruje realistický nahý snímek. Tyto fotky pak neslouží jen k osobní potřebě, ale stávají se produktem k prodeji v uzavřených fórech. Tyto komunity mají svoji hierarchii, navzájem se mezi sebou „hecují,“, kdo bude mít zajímavější materiál. Občas v komentářích vidím argument „ale chatGPT to zablokuje“ a je to tak. Jenže na tohle se nepoužívají tyhle mainstreamové aplikace. Další problém je, že se pak takové snímky využívají k tzv. sextortion (vydírání), kdy se dítěti vyhrožuje zveřejněním těchto (byť falešných) snímků. Na trhu mají stále nejvyšší cenu unikátní, reálné a dosud nezveřejněné materiály. Jsou levné a dostupné, klidně i v ceně pár jednotek euro. A vznikají celé databáze, odkazy na ně se pak objevují v různých fórech a na blozích. A než je smažete, tak se objeví na dalších a dalších místech. Je to prostě velký nelegální business. Další důvod, proč se tohle vyrábí je nesexuální, že může v rukou útočníka sloužit k vydírání nebo totální sociální likvidaci jiné osoby.  Sami se můžete podívat na zprávy IWF (Internet Watch Foundation). Je to britská nezisková organizace s celosvětovou působností, jejímž hlavním cílem je vyhledávání a trvalé odstraňování materiálů zachycujících sexuální zneužívání dětí z digitálního prostoru. Vydávají každý rok reporty z jejich činnosti. Sami upozorňují, že situace dosáhla kritického bodu. V roce 2025 prověřila nadace IWF celkem 451 210 hlášení, z nichž u 311 610 případů potvrdila přítomnost nebo přímý odkaz na materiály sexuálního zneužívání dětí. Pro představu, v roce 2019 to bylo více než 130 000, v roce 2022 potvrzeno 255 571 URL.  A pak je tu rovina sexualizace běžného obsahu. To je část, kterou veřejnost často nechce slyšet. I úplně normální video dítěte při jídle, tanci, ze školy v určitém oblečení může být někým sledováno jinak, než rodič zamýšlel. Někde si lidé nesdílí přímo videa, ale tipy např.: Na profilu XY ve videu XY v čase 09:35 jde vidět pod sukni.  A pak je tu rovina sexualizace běžného obsahu. To je část, kterou veřejnost často nechce slyšet. I úplně normální video dítěte při jídle, tanci, ze školy v určitém oblečení může být někým sledováno jinak, než rodič zamýšlel.   Ještě bych zmínila jednu věc a to mýtus o „cizím, slizkém úchylovi s knírem,“ což je jedním z nejnebezpečnějších omylů. Uživatelé jsou často běžní lidi, tátové od rodin, oblíbení sousedé nebo kolegové, trenéři, učitelé u kterých byste takovou zálibu nikdy nečekali. Pro část těchto konzumentů platí, že se objeví touha kontaktovat dítě nebo jej reálně vyhledat. Pokud jde o často sdílené dítě, muže k němu mít pak osoba vytvořený tzv. parasociální vztah a emočně se k němu navazovat. A i to zvedá riziko touhy po kontaktu.  Zároveň ale víme, že polovina lidí, kteří CSAM konzumují jsou ze sebe sami znechucení, neumí si s tím poradit a mají myšlenky na sebevraždu. Takže to má dopad i na ně samotné.  Co vše se děje s našimi fotografiemi? Na co by si rodiče, děti, influenceři měli dávat pozor?  Tak ztráta kontroly přichází vteřinu po stisknutí spouště. V okamžiku, kdy fotku pořídíte a ona se automaticky nahraje na cloud, nebo ji nasdílíte, přestáváte být jejím pánem. Už to není „vaše“ fotka. Skutečné nebezpečí není v hackerech, ale v naší vlastní otevřenosti.  Třeba k těm influencerům. Tady narážíte na skvělý bod. Influenceři často vnímají své publikum jako „číslo“ nebo „komunitu“. Zkuste si ale vygooglit, jak vypadá dav 10 000 lidí. Nebo 200 000 lidí na stadionu. Teď si představte, že tenhle nekonečný dav cizinců pustíte k sobě domů. Dovolili byste jim, aby stáli u postýlky vaší dcery, dívali se, jak spinká, a prohlíželi si její hračky? Pravděpodobně ne. Přesto to skrze Instagram děláte každý den. Děti nemají možnost říct „ne“. Než cokoli nasdílíte, zavřete oči a představte si ten plný stadion cizích lidí u vás v obýváku. Pokud vám z té představy není dobře, tu fotku prostě nepublikujte.  Než cokoli nasdílíte, zavřete oči a představte si ten plný stadion cizích lidí u vás v obýváku. Pokud vám z té představy není dobře, tu fotku prostě nepublikujte. . Co říkáte na současný trend omezit dětem přístup na sociální sítě? Vidíte „naději“ ve zlepšení nebo se domníváte, že zákazy nikam nevedou a kdo chce, cestu si najde? Respektive jak by podle vás musela být nastavená pravidla, aby skutečně fungovala?  Je to spíš politická, než psychologická otázka. Ale jsem skeptická. Děti si k obsahu vždy najdou jinou, často mnohem méně kontrolovanou cestu. Navíc se mi jako občanu nelíbí politický rozměr těchto opatření. Pod záminkou ochrany dětí se v zahraničí často zavádí plošná kontrola identity všech uživatelů, což vede k nebezpečné ztrátě soukromí nás všech. Místo nefunkčních bariér a sledování dat bychom se měli soustředit na digitální vzdělávání a budování důvěry. Žádný zákon totiž nenahradí prevenci a fakt, že dítě musí vědět, proč je pro něj určité chování na síti riskantní.  Místo nefunkčních bariér a sledování dat bychom se měli soustředit na digitální vzdělávání a budování důvěry. . Stejně jako děti i dospělí ve vysoké míře propadají nástrahám internetu. Zajímavé je, že pokud hovořím s jednou nebo druhou skupinou, všichni se dušují, že jim se nic takového stát nemůže. Děti tvrdí: Okamžitě někoho takového bloknu. Poslední dobou se s nejvíce podezřelými účty setkávají spíš na Robloxu než na námi běžně chápané sociální síti. Dospělí tvrdí, nikdy bych nenaletěla na nějaké takové zprávy. A přesto se to děje. Čísla jsou vysoká. Jak si to vysvětlujete?  Stačí vyslovit nahlas věta „mně se to stát nemůže“ a už slyšíte, jak je to naivní a směšné. Je to ukázka našeho obranného mechanismu, vytěsňujeme riziko, abychom v tom digitálním chaosu vůbec dokázali fungovat bez neustálé úzkosti. Divím se. Máme tu varování od odborníků, od policie, od lidí, kteří to riziko vidí mnohem lépe a stejně jakoby to bylo jedno. U dětí je to asi pochopitelné, nedomyslí všechny možnosti. Věří, že tlačítko „blokovat“ je neprůstřelné. Jenže  na platformách jako Roblox (kde se dnes mimochodem děje víc nebezpečného kontaktu než na Facebooku) jsou schopní manipulanti. Nevíte, kdo je na druhé straně. Navíc běžně se děje, že někdo si vytvoří falešný profil, vystupuje jako sympatický 14 letý kluk, přitom fotky si postahuje z cizího profilu třeba někde ze zahraničí a namotají si oběť. Jasně, že nevypadají jako nějaká monstra, ale jako nejlepší kámoši. V ten moment se blokování nekoná, koná se budování důvěry.  U dospělých je to spíše otázka pýchy a podcenění útočníků a přeceňování vlastního zabezpečení.   Co na to říkám? No, jasně… nikomu se nikdy nic nemůže stát. Ani pachatele přece policie nikdy nechytí a za mřížemi se pak diví, jak se mu to mohlo stát. To je ta nejhezčí, ale nebezpečná pohádka, kterou si lidé stále vyprávějí. Nezbývá mi než říct: Upřímně doufejte, že máte pravdu.  . Mohla byste prosím ještě na závěr uvést, jak by se lidé, děti měli zachovat, pokud se již ocitli v podobné situaci, je na ně vyvíjen nátlak či mají podezření, že dochází k trestné činnosti? Hlavně nezapomínejme na lidskost a odpovědnost. Pokud víte o čemkoliv podezřelém, nenechávejte si to pro sebe. Ohlaste to na Policii ČR nebo anonymně přes internetové horké linky.  Pokud cítíte, že vás konzumace těchto materiálů pohlcuje a chcete přestat, nečekejte na katastrofu. Existuje odborná pomoc, kde vás nikdo nebude soudit. Podívejte se na web projektu Parafilik nebo zavolejte na linku SexHelp. Je to cesta ven a věřte mi, je to ta nejlepší cesta, kterou můžete zvolit.  Hlavně nezapomínejme na lidskost a odpovědnost. Pokud víte o čemkoliv podezřelém, nenechávejte si to pro sebe. Pokud jste se stali obětí (např. vydírání), pokud jste někomu poslali fotku a on vás teď tlačí ke zdi, pamatujte, není to vaše vina. Byli jste zmanipulovaní nebo k tomu dotlačení. Nebojte se ozvat a vyhledat pomoc, i když máte obrovský strach. Hlavně na to nebuďte sami.  Varování pro mladistvé: Možná vám to přijde jako nevinný „sexting“ se spolužákem, ale pokud si posíláte intimní fotky a je vám méně než 18 let, zákon to definuje jako výrobu a držení dětské pornografie. Je to trestná činnost s reálnými následky. Prosím, zastavte to, než se ocitnete v pruseru.  Pro všechny: Nezapomínejte, že u těchto závažných deliktů existuje ohlašovací povinnost. Přihlížením nebo mlčením o trestném činu, o kterém víte, si můžete sami zadělat na vážné právní problémy.  Děkuji za rozhovor Ilustrační obrázky: pixabay.com MB

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-13 18:00:01

Unesl náměstka Husákovy vlády a chtěl s ním prchnout do zahraničí. Nakonec skončil u těch nejhorších činů

Jozef Roháč je zločinec, který se svou osobností vymyká všem škatulkám, na které jsme zvyklí. Troufáme si říct, že je to snad jediný vrah, jehož básně a literární díla jsou ceněna osobnostmi, jako je slovenský spisovatel Martin Milan Šimečka. Život Roháče nezačal zrovna šťastně, své literární nadání si uvědomoval již v dětství, ale komunistický režim mu neumožnil studovat maturitní obor, pouze se vyučit. Práce opraváře zemědělských strojů rozhodně nebyla Roháčovým vysněným povoláním. Nejspíš zde začala jeho nenávist k režimu. Ta jej vedla k ojedinělému činu.  Nepochopitelná poslední slova: Ať žije komunistická strana, volal šéf StB, když ho soudruzi věšeli Číst více Pokusy o útěk  Roháč, kterému podsvětí přezdívalo Potkan, nebyl pro policii neznámou osobou. Měl za sebou bitky, krádež automobilu, také byl stíhán za pomluvu tehdejšího režimu či za nadávky policistům. Jeho skutečný „majstrštyk“ měl teprve přijít. Tehdy měl často říkávat: „Musím dřít jako kůň a stejně se nevyrovnám privilegované vrstvě.“ Jeho první pokus o překročení hranic byl tehdy v rámci zákona. Vyžádal si pas na cestu do Rakouska, ten mu, nejspíš k jeho překvapení, byl skutečně vydán, zbývalo dostat výjezdní povolení, na které stále čekal.   Roháč se však pochlubil v hospodě, že se z výletu do Rakouska rozhodně nehodlá vracet, a Státní bezpečnost měla uši všude. Pas mu byl zabaven a na nějaké vycestování mohl zapomenout. Tak zkrachoval jeho první pokus o útěk za hranice, své touhy po svobodném životě se však nikdy nevzdal. Svému snu byl ochoten nejspíš obětovat hodně, opustil rodinu a práci a začal vykrádat byty. Brzy potkal svého budoucího komplice Ernesta Rečku, ten měl problémy jednak vztahové, jednak také s policií a plán útěku mu přišel velmi vhod.   Číhání na papaláše  Pracovali s více plány, které postupně opouštěli, až zůstal jediný. Rozhodli se, že ukradnou auto s vládní SPZ, a aby se dostali přes hranice, došli k názoru, že bude lepší s autem unést i vládního činitele. Zaměřili se na konkrétního politika, Petera Colotku, kterého nějakou dobu sledovali. Zjistili, že má početnou ochranku, která jej prakticky neopouští. Svou pozornost tak namířili na jiného politika. Věděli, kde v centru Bratislavy parkují vládní černé Tatry, a rozhodli se počkat si, až do nějakého z nich nastoupí vládní činitel. Asi po půlhodině čekání se jim jejich přání splnilo. Přistoupili k vozu, vyhnali ven řidiče a vyjeli. Mezitím zjistili, kdo je jejich rukojmí – byl to náměstek Husákovy vlády MUDr. Imrich Hatiar. Auto bylo plné časopisů s lechtivou tematikou a Roháče nenapadlo nic jiného než je umístit do oken automobilu, aby nebylo vidět dovnitř. Petržalkou se prohánělo vládní auto s nahotinkami v oknech, které hledalo ulici Vídeňská cesta, jež vedla k hraniční závoře.  Jako z akčního filmu Když se skutečně dostali do hraničního prostoru, začalo dlouhé vyjednávání. Během něho Roháč pochopil, že jsou teprve ve zmíněném pásmu a rampa vedoucí na svobodu je ještě hodně vzdálená. Čekání bylo pro Roháče nesnesitelné, a tak najednou zařval z okýnka: „Pokud nás ihned nenecháte projet, tak pana náměstka střelím do nohy!“, načež se po chvilce skutečně ozval výstřel, mířil však do sedadla. Problém nastal v momentě, když se panu náměstkovi začalo dělat špatně, ukázalo se, že je kardiak a měl si vzít prášky. Roháč pohotově zakřičel z okýnka: „Hej! Budeme potřebovat náměstkovy léky, vodu, Marlbora a Sparty a hned!“ Kriminalista Ján Bazovský vzpomíná, jak museli poslat pro cigarety Marlboro do hotelu Kyjev, jelikož se jim je nikde jinde v Bratislavě nepodařilo sehnat, patrně neznali ty správné překupníky. Havlova amnestie mu dala svobodu, nakonec se stal prvním zločincem usvědčeným DNA Číst více Lidský faktor Věci jim do auta donesl český kriminalista Šnýdr. Nakonec jim otevřeli první bránu, zbývaly ještě dvě. Když jim Roháč pohrozil zabitím náměstka, otevřeli i druhou bránu, kolem nich se již však nepozorovaně rozmístili ostřelovači a v zákrytu čekalo obrněné auto Veřejné bezpečnosti. Napětí v autě i venku by se dalo krájet. Přerušil je až náměstek Hatiar, kterému donesené léky zjevně nepomohly a stresová situace se na něm začala velmi podepisovat. Svým únoscům řekl, že nyní je mu opravdu hodně špatně, a pokud zemře, bude to jen jejich vina. To bylo už i na Roháče moc. Nejspíš nechtěl nikomu ublížit, jen se za pomoci rukojmího dostat na svobodu. Přece jen jeho kariéra bezcitného vraha a nejspíš i změna hodnot začaly až v devadesátých letech. Nyní se rozhodl, že nebude riskovat život pana náměstka, a vzdal se spolu se svým komplicem policii.  Profesionální nájemný vrah Vysloužil si pobyt ve věznici Leopoldov, dohromady 15 let. Psal básně a spřádal plány do budoucna. Když nastala slavná leopoldovská vzpoura, byl to právě on, koho si vězni zvolili jako svého vyjednavače. Ve vězení se naučil, co ještě neznal, a pochopil, jak využít dovednosti, které už má. Například se na vojně naučil konstruovat bomby. Po propuštění se stal obávaným nájemným vrahem, kterého využívaly všechny skupiny, nejvíce pak tzv. Sýkorovci. Stál také za výbuchem Tutiho a jeho bratra. Když na mafiánské schůzce ponižovali ostatní bossy, měl to být Mikuláš Černák, který si ještě ten den objednal jejich vraždu právě u Roháče. Jeho specialitou bylo měnění identity, dá se tak vytušit, že převlékání do různých stylů oblečení a paruk jej i bavilo. Prý měl také zvyk, který však jednou nedodržel, a to se mu stalo osudným. Dvacet devět čepic Rád nosil čepice, proto také další jeho přezdívka byla Čapica. Prý si na každou vraždu koupil novou a nechal si ji. Při té poslední však odhodil kabát i kšiltovku. Další náhoda byla, když se v čepici našel vlas téměř plešatého Roháče a z něj bylo zjištěno jeho DNA. Když jej poté zatkli a provedli prohlídku v jeho vile, připomínající Okamurův zámek, našli zde 29 věšáků a na každém jednu čepici. Jestli každá z nich symbolizovala jednu Roháčovu oběť, ponecháme již na úsudku čtenáře. Roháč byl nakonec odsouzen na doživotí v Maďarsku, zde se v roce 2019 přiznal k šesté vraždě, v roce 2023 mu vyšla autobiografická kniha Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte. Ve vězení se věnuje zenovému buddhismu a nejspíš i poezii, za kterou byl v devadesátých letech oceněn mnoha slovenskými literáty.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal.

Čas načtení: 2022-01-22 21:28:45

Pro to Omikronem nejspíš neskončí?

Covid 19 je extrémně nepříjemný virus a v tuto chvíli jsem přesvědčen, že tu s námi zůstane a bude nás trápit dál. Proč? Nejsem lékař a následující vyjadřuje pouze můj vlastní laický názor. Dle evoluční teorie je Omikron verze, která správně zmutovala do méně zlobivé, avšak vysoce nakažlivé verze. Na rozdíl od jiných respiračních onemocnění … Pokračování textu Pro to Omikronem nejspíš neskončí? The post Pro to Omikronem nejspíš neskončí? first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2024-02-15 05:08:24

Chcete BMW M s manuálem? Tak kupujte teď, brzy nejspíš nebudou

Stále existuje řada těch, kteří na manuální řazení nedají dopustit. Ale v nabídce automobilek je jich stále méně, což má za následek to, že manuály jsou postupně vymírajícím druhem. Dnes už je lze pořídit jen do mála modelů, mezi kterými nechybějí BMW. Ale už i tato mnichovská značka upozorňuje na to, že kdo chce BMW … Chcete BMW M s manuálem? Tak kupujte teď, brzy nejspíš nebudou Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-20 07:05:15

Trochu dražší vysílačky neb Povedená soutěž Generálního ředitelství cel

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun.  V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním.  Jde o milióny  Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“. Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Půjdeme před soud?  V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena. Nezničitelný KonekTel Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila. Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“ Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-02-18 14:14:22

Policie zatrhla zemědělcům vjezd na dálnice. Ti tak tají nové trasy a nejspíš zablokují celou Prahu

V pondělí začne stávka zemědělců, kteří mají v plánu přijet do Prahy a zablokovat tak dopravu. První plány protestujících zahrnovaly přesun po dálnicích, na což rychle reagovala policie s tím, že takové stroje na dálnici nesmí a hlídky jim to ani neumožní. Zemědělci na to zareagovali tak, že mění trasy příjezdu do města, ale v tuto chvíli je tají, … Policie zatrhla zemědělcům vjezd na dálnice. Ti tak tají nové trasy a nejspíš zablokují celou Prahu Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-19 22:59:50

První klávesnicová divize aneb Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí

Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata. Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: „nezakládejte fórum!“ Jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku. Kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako zkušená panna Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky. Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek „nezakládejte fórum“. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch. Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali. Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokážou se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory. Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci. Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je „jenom“ sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin? Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu „podle toho, jak jsem se dneska vyspal“. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí. Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce. Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek „studijního materiálu“ v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by shlédla pro výukové účely… A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout. Algoritmy vzteku No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů. Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy. Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór, ční jako „dvě věže“ ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují. Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit. Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku. Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky. Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec: Pak se nemáme prát a žrát, že? Kavalerie zkázy Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy. * Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím. * Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek. * Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut. * A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení. Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl. Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory. Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci, naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 procent lidí. Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-19 11:14:01

Alan Hollinghurst: Sparsholtova aféra (ukázka z knihy)

Začátkem 40. let 20. století v Oxfordu, v závětří zuřící bleskové války, studenta Everta osudově uhrane jeho mladší spolužák, antický krasavec David Sparsholt: nejnovější kniha Alana Hollinghursta začíná jako klasický zástupce žánru akademického románu. Zdání ale klame – úvodní vzpomínkový text, líčící poněkud zvláštní vztah nesmělého Everta a nápadně sebevědomého Davida, je totiž klíčem postupně odhalujícím jednotlivé vrstvy osudu Davidova syna Johnnyho. Román nás od 2. světové války dovede až do velmi nedávné minulosti, obdobím britské energetické krize šedesátých let, dusnem londýnských gay klubů let sedmdesátých a osmdesátých i smutně malebnými salony neodvolatelně stárnoucích intelektuálů, jejichž domy postupně chátrají a přátelé umírají. S Johnnym prožijeme období pubertálního tápání, hledání profesního, milostného i sexuálního, poznáváme ho jako zodpovědného otce i jako vynikajícího portrétního malíře, který je z titulu svého povolání dychtivým a přesným pozorovatelem osudů odvíjejících se v jeho blízkosti. A po celou dobu si s sebou nese Kainovo znamení svého příjmení, návnadu přitahující neutuchající a ne vždy vítanou zvědavost – přídech jen zdánlivě pozapomenutého skandálu, který svého času otřásl celou Británií. Milovník umění, architektury a Londýna Alan Hollighurst vystavěl i tento román jako křehkou stavbu z impresionistických detailů, sarkastického humoru a precizně vystižených situací na pomezí krásy a trapnosti.   Ukázka z knihy:             Sexuální příhody mých přátel se mnou obvykle ani nehnuly, ale tentokrát na mně můj šok byl nejspíš poznat. A o to, aby mě šokoval, mu nepochybně také částečně šlo, chtěl mě šokovat jak tou skutečností, tak tou syrovou větičkou; myslím, že zaskočil i sám sebe. Ucítil jsem žár čehosi temně tajemného, dokonce hříšného, a abych zamaskoval své ztuhlé rysy, vrátil jsem se k oknu a shlédl dolů na nádvoří, jak to dělával můj tutor, když budoval nějaký složitý argument. Pochopil jsem, že budu muset Evertovo tvrzení patrně prověřit. Tohle „měl jsem ho“, to bylo něco, co Peter Coyle prohodil tak jednou týdně, ale co to přesně znamená, to člověk nevěděl a ptát se na to nechtěl. Teď jsem se také ptát nemohl. „A co Connie? Vždyť je to absurdní,“ řekl jsem jen.      „Connie odjela na pár dní domů, na strýčkův pohřeb. A kromě toho Drum má toho v sobě absurdního dost.“      „O tom nepochybuju –“      „Tím chci říct, že není srozumitelný v tom smyslu, v jakém jsi srozumitelný ty.“ Dneska z Everta mluvilo cosi úmorně záhadného, mísil se v něm vzdor s úzkostí. Ale nejspíš měl pravdu. Vybavila se mi Sparsholtova nečekaná včerejší návštěva, a jak se skoro zdráhavě ptal, kde je Evert. A teď jsem si s obezřetnou zvědavostí blížící se závisti mohl letmo představit ty dva spolu. Ne že bych Evertovi záviděl samotný ten akt, byť jsem si ho představoval. Zneklidňovalo mě, že ho vykonal. Jeho tělo poznalo cosi nevyjádřitelného a nezapomenutelného, a tato znalost mu v mých mladých očích dodávala nedefinovatelnou auru životní zkušenosti.      Jestli jsem ho k vyprávění celého toho příběhu přiměl, nebo jestli k tomu byl odhodlaný tak jako tak, to nevím. I on sám pořád ještě jako by nevěřil, že se to stalo, že na tomhle nejnepravděpodobnějším ze všech míst vyhnala láska do květu. Chtěl to ze sebe dostat, a já měl pocit, že to, co poslouchám, je to nejpůvodnější znění: pozdější úvahy o tom, jestli náhodou někdo neřekl nebo neudělal něco jinak, by nejspíš nebyly k ničemu dobré. Dodnes nemohu vyloučit, že možná v některých ohledech přeháněl, a působilo mi zvláštní potěšení, že jeho vítězství nad Drumem bylo vítězstvím nade mnou, na kterého tak dlouho a zbytečně žárlil. Přesto jsem ale cítil, že se mi dostává základní pravdy. A teď ten příběh předávám tak, jak jsem do něj směl nahlédnout.        Předešlého večera se v jídelně dvakrát střetli pohledem: napoprvé David okamžitě uhnul očima, ale než se napodruhé odvrátil a pokračoval v hovoru se svým sousedem, lehoučce zvedl obočí a potlačil úsměv, a Evert si byl jistý, že během následující minuty si ho David uvědomil a že se tu něco nejen kvituje, ale i slibuje. Samo sebou něco velice nepatrného – byla to křehká první kapitola přátelství, která se pořád ještě dala zmuchlat a zahodit, aniž by to pro Davida znamenalo nějakou citelnou ztrátu. Ale o tom, že od onoho večera v hospodě přátelé jsou, zjevně nebylo sporu. Když po jídle vstali k modlitbě a všichni skláněli hlavy, proběhl jen letmý pohled – ale když potom scházeli jako hejno světlušek ze schodů, připadalo Evertovi už nevyhnutelné, že ho za loket chytila čísi dlaň a paprsek světla vystřelil vzhůru k tváři těsně vedle té jeho. Působil takhle přímo ďábelsky a o půl minuty později se ještě stále ve tmě zářivě vpisoval na sítnici, i když ve skutečnosti skoro nebyl k rozeznání; ale co se děje, to pořád ještě nebylo vůbec jasné, a žádný z nich neřekl ani slovo, dokud nedošli na nádvoří, kde by se normálně rozešli opačným směrem. Tma zatemnění nedávala prostor pro zdvořilou nerozhodnost – Evert o něj mohl v okamžiku přijít. Věděl, že ten stisk i záblesk baterky nemusely být víc než dětinské šaškování; představoval si to nedorozumění, a jak se pak bude rudý hanbou vracet sám do vlastního pokoje; ale jeho bušící srdce ho přinutilo vyrazit vedle Davida, a pak o něj vlastně náhodou v té tmě zakopl – cítil, jak po něm jeho silná dlaň zase hmátla a podržela ho. „Jsi v pořádku, Everte?“ zeptal se David a spěšně se zasmál; a pak se velice nevzrušeným hlasem, v němž jako by se vynořily a zase zanikly všechny ty věci, které by byl udělal radši, zeptal: „Tak co máš dneska v plánu?“      „Ale… nic…“ odpověděl Evert a na okamžik zahlédl, jak se Roderick Ransom i Peregrine Pickle, o nichž měl tenhle týden napsat esej, řítí do temné propasti, na jejímž dně už v osamění ležely Drydenovy hry a Život Samuela Johnsona.      „Nechtěl by sis pak zajít na pivko?“ A teď si zase Evert představil nezřetelný dav všech těch mužů, se kterými by David mohl jít do hospody.      „No, ano, dobře – jestli chceš,“ řekl a samým vzrušením to zaznělo skoro váhavě. Byla to otázka, kterou chtěl položit, a nepoložil snad stokrát on sám, a připadalo mu, že v Davidově hlase cítí mírnou ležérní nervozitu, jako kdyby si to i on musel nazkoušet. Zachoval ale chladnou hlavu. „Connie půjde taky?“      „Ne… ne, ta odjela na pár dní domů. Umřel jí strýček.“      „Aha, to mě hrozně mrzí,“ řekl Evert – a samým štěstím mu jí ve velkoryse překypujícím návalu citů skoro přišlo líto. Samozřejmě to zároveň znamenalo, že David prostě potřebuje někoho, s kým by zabil čas, a tenhle divný druhák, který ho má zřejmě docela rád, se k tomuto účelu očividně hodil stejně jako kdokoliv jiný. Od Everta se s největší pravděpodobností očekávalo, že bude vyjadřovat lítost nad Conniinou nepřítomností a neustále opakovat, jak úžasné je to děvče. „V kolik by se ti to hodilo?“ zeptal se.      „Určitě máš spoustu práce,“ řekl David.      „Ne, nemám – vážně,“ ujistil ho Evert.      „Tak co kolem osmé?“ „     Dobře, to je skvělé.“ Cosi v něm se toho pětačtyřicetiminutového odkladu dychtivě chytilo, a Evert vyrazil do svého pokoje, přecházel sem tam, neustále se díval na hodinky a pokaždé měl pocit, že se buď zastavily, nebo jdou napřed.      Když sešel k Tomově bráně, David už tu stál a vypadal nedočkavě. „Chceš jít do Marlborough House?“ zeptal se. Evertovi připadalo, že svého pozvání možná lituje.      „Kam chceš,“ řekl přívětivě, i když srdce mu bušilo jako splašené. Chvilkami se v jeho chování projevovala uhlazená odtažitost, napjaté vytržení. Do Marlborough to pěšky trvalo deset minut přes Follyho most a pak směrem od centra, do čtvrti, kam moc studentů nezacházelo. Cítil, že David to místo vybral, protože s ním chce být sám; a teprve když vykročili po St. Aldate’s Street, uvědomil si, že David pravděpodobně spíš nechce, aby je spolu viděli jeho kamarádi veslaři. Ale možná byla pravda oboje. „Trocha pohybu nezaškodí,“ řekl.      „Jestli tomuhle říkáš pohyb…“ prohodil David – v té tmě se dalo jen těžko odhadnout, jak vážně to je míněno. Evert už vytušil, že David humor vnímá spíš přes situace než přes tón hlasu a že ironie ho spíš irituje, pokud mu dokonce úplně neuniká.      „Tebe se to samozřejmě netýká,“ prohlásil pevným hlasem a na pár kroků se dotkli rameny. Věděl, že je starší a mnohem kultivovanější, ale už předem se té postavě vedle sebe tolik kořil, až téměř zapomínal, že jsou sotva přátelé. Ten těžký nepoměr jejich vzájemných pocitů vnímal, ale v tom závratném opojení si s tím nelámal hlavu. Rozpačitou neochozenost jejich první společné cesty ve dvou vnímali určitě oba. Vysoko nad sebou na západě zaslechli vzdálený hukot letadel, David cosi zabručel a vzhlédl. Když vykročili z kopce, zapadající měsíc se schoval za vysoké zdi koleje, a když došli k řece, zmizel za mrakem. Evertovi David připadal stejně stísněný jako odhodlaný.      K hospodě se dalo dojít přímou cestou po silnici, ale v polovině mostu Evert ucítil, že se David dotkl jeho paže, a pak přešli na opačnou stranu – a o třicet vteřin později už ho následoval po úzké lávce, která vede mezerou v zábradlí dolů na říční břeh. Evert by po vlečné stezce sám večer nešel ani za nic, tma jako by tam byla ještě hustší než na ulici, ze které právě sešli, řeka se v první chvíli jevila jen jako překotný, nepravidelný chlemtavý zvuk, a jak šli dál, proměnila se v širokou, sotva viditelnou skutečnost stáčející se k severu – na protějším břehu se v tu chvíli proti šedým mračnům začaly rýsovat haly a komíny plynárny. Byla to další malá zkouška nervů, Evert se úzkostně zasmál a bleskl baterkou a David řekl: „Tohle radši nedělej“ – jako by se mohli prozradit.      V hospodě se po hmatu procpali do rozjařeného, zářícího lokálu: pár hlav se otočilo a i Evert zůstal na Davida nevěřícně civět. „Co si dáš?“ zeptal se tiše. Ale David působil zmateně, ne snad kvůli té chvilkové pozornosti hostů nebo kvůli Evertově utkvělému pohledu, nýbrž proto, že samotný podnik nepasoval k představě, kterou o něm měl, když se sem vydali.      „Musí tu být ještě jeden výčep, ne?“ řekl, a pak, když nakoukli za dveře do prázdného salonku: „Půjdeme sem.“ Pro Everta to bylo málem, jako kdyby spolu šli na hotel – zavřel za nimi dveře a zjistil, že se na Davida skoro nedokáže podívat. Rozepnuli si kabáty a pověsili je na věšák, Evert jim došel pro pintu polotmavého a světlého a přinesl je ke stolu, kam si David sedl, pod matné stropní světlo, do podivného syrového pachu mokrých závěsů a ohně přidušeného koksem. Teď viděl, že David se na cestu převlékl, že si vzal staré flanelky a doma pletený svetr, který byl nepochybně vyrobený pro toho mnohem menšího chlapce, kterým před dvěma lety byl. Nízký stůl měl odřenou měděnou desku, a když k němu přistrkoval sklenici, trochu to zarachotilo. Zvedl vlastní sklenici k bradě, podíval se Davidovi do očí a poprvé v životě řekl: „Tak na tvoje!“   Alan Hollinghurst (*1954) je anglický spisovatel, básník a překladatel, držitel řady literárních ocenění včetně Man Bookerovy ceny (2004) za román Linie krásy (č. 2012). Českého vydání se roku 2012 dočkal – stejně jako Linie krásy v překladu Michaly Markové – i jeho román Cizí dítě.   Přeložila Michala Marková, doslov Petr Fischer, nakladatelství Odeon, Praha, 2019, 1. vydání, 544 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-28 12:42:56

2020: vyhlídky na turbulentní rok

Rozhodl jsem se tentokrát pro delší článek, jehož tématem budou výhledy do příštího roku. Všechny velké západní země totiž řeší zásadní otázky budoucnosti. Máloco zůstane, jak bývalo. První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces. Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh. Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli. On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson. A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi. Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie. Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat. Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná. UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství. Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku. Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky. Francouzská ekonomika má zásadní problém Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize, doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem. Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta, ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou. Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě, ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů. Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová. Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu. Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie v PDF); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu. Německo směřuje doleva Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace ani vyhlídky do nejbližšího roku nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost. SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici, ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád. CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární, jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci. V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela. Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě. Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem. Trump má velkou šanci opět vyhrát volby Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období. Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb. Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let. Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci. Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-10 09:28:36

Arabská jara, po kterých nepřichází léto

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko. Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život zhruba 270 lidí. To je docela dost – podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou. Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená. V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“. Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i tam ovšem panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném. Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, respektive na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí. Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dříve než jinde. Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození zhruba v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala tři děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět. Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy – a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude. Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček – starý Egypt, druhý – stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny. A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po pár tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá dávná římská říše. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe – moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power. Z hlediska pozorovatele z roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se – a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle. V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě. No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost. Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta. Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádný trend se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami. Jediný technologicky skutečně vyspělý stát celé oblasti je Izrael, a ten se z pochopitelných důvodů se svými arabskými sousedy o důležité technologie dělit nebude. Možná tak o odsolování mořské vody, ale o nic, co by se časem dalo použít proti dárcům samotným. A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla. Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo, bereme-li to od Maroka až po íránské hranice, už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento takové masy na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných větších krizí budoucích. Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře kníratý strejda Erdogan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného. Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost. Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá. Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců či let přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí. Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26

Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým

Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus –  celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku.  I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení.   V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.

Čas načtení: 2019-07-13 08:09:34

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let. Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová. Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc. A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.) Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci. Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí. Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti. Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela. Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat. Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…) Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu: Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo. Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“. I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic. Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.