Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-11 09:00:00

Turisté cestující do USA podle nového plánu Donalda Trumpa budou muset předložit svou aktivitu na sociálních sítích za posledních pět let

Plán se vztahuje na země, které v současné době nepotřebují vízum pro vstup do USA Turisté cestující do Spojených států by podle nových plánů Trumpovy administrativy museli předložiy amerikým úřadům svou aktivitu na sociálních sítích za posledních pět let.Nové povinné zveřejňování informací by se vztahovalo na 42 zemí, jejichž občané mohou v současné době vstupovat do USA bez víza, včetně dlouhodobých spojenců USA, jako jsou Velká Británie, Francie, Austrálie, Německo a Japonsko.V úterý zveřejněném oznámení americká celní a pohraniční služba (CBP) uvedla, že bude také vyžadovat telefonní čísla používaná návštěvníky ve stejném období a e-mailové adresy používané v posledním desetiletí, stejně jako biometrické údaje o obličeji, otiscích prstů, DNA a duhovce. Bude také požadovat jména, adresy, data narození a místa narození členů rodiny, včetně dětí.

Čas načtení: 2026-05-07 08:24:33

Austrálie objednala další hlídkové lodě Evolved Cape pro pohraniční stráž

Austrálie objednala pro potřeby Australské pohraniční stráže (ABF) u domácí loděnice Austal Ships Pty dvě další hlídkové lodě třídy Evolved Cape (ECCPB). Nová plavidla doplní původní čtveřici lodí stejné třídy, objednanou postupně v prosinci 2024 a následně v prosinci 2025. Hlavním cílem modernizace je definitivní nahrazení zbývajících dvou dosluhujících hlídkových lodí třídy Bay. Aktuální kontrakt v hodnotě 150,3 milionu australských dolarů (2,33 miliardy Kč) přímo navazuje na úspěšné dokončení dodávek a březnové předání desáté a zároveň poslední hlídkové lodě třídy Evolved Cape určené pro Královské australské námořnictvo (RAN).

Čas načtení: 2020-06-16 09:10:55

Na cenu Jiřího Ortena byla nominována hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela Svatá hlava a báseň v próze Mount Anne

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů vybrány tři literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát získá tradiční peněžitou prémii 50 tisíc Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý 10 tisíc Kč. Cena Jiřího Ortena, která se uděluje od roku 1987, je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let.   Medailonky nominovaných autorů a jejich děl Přemysl Krejčík: Malej NY (Host) Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“ ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY. Přemysl Krejčík (1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. „Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“ řekl Přemysl Krejčík.   Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad) Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“ ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. Hana Lehečková (1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí. Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvádí Hana Lehečková.   Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon) Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“ ANOTACE: „Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo.“ Báseň v knize doprovázejí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších. „Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesňuje Ladislav Slezák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 16:31:55

Alternativní realita u řeckých hranic

Během celé krize na řecko-tureckých hranicích, která trvala několik týdnů, Česká televize víceméně mlčela. Informace o situaci na vnější hranici EU přinášely jen sociální sítě. Překlady z řeckých serverů se však šířily ve velkém. Televize se nenamáhala projít ani zprávy světových agentur. Hlavní zpravodajský pořad České televize Události se 25. března se po dlouhém mlčení zmínil i o situaci na turecko-řeckých hranicích. Uprchlíci prý se vracejí do Turecka, v klidu a míru, na hranicích žádné incidenty nebo jen ojedinělé. Reportér Václav Černohorský oznámil, že k hranici ho nepustili, takže natáčel v Istanbulu na autobusovém terminálu, kde mluvil s uprchlíky, vrátivšími se od hranic. Nic nemají, Řekové jim po překročení hranic všechno vzali a vyhnali je. Mají mnohá zranění, včetně zlomenin – už zcela zhojených. Nemohu a nechci zlehčovat utrpení lidí. Jsou v zoufalé situaci, lapení mezi dvěma zeměmi, které je nechtějí. Ovšem v reportáži bylo mnoho žen a dětí, které jsem předtím na videích od hranic rozhodně neviděla. Marcela Augustová, moderátorka, přesvědčivě tvrdila, že se nepotvrdily zprávy o střetech mezi řeckými a tureckými pohraničníky, o ostré střelbě a mrtvých řeckých pohraničnících. O mrtvých pohraničnících ale nikdo nepsal, zatímco ostrá střelba z člunů na řece Evros na videích byla, stejně jako vozidla pohraniční turecké stráže, snažící se strhnout hraniční plot. Ostatně, střelba slzných a kouřových granátů není útok na sousední zemi? Bylo jasné, kdo se chce kam dostat. Řekové do Turecka nechtěli, ani před sebou nehnali tisíce migrantů k hranicím. Vysloveně komicky působila věta o „granátech, vypálených z obou stran“, která v reportáži popírala předchozí tvrzení o tom, že se nekonaly střety mezi tureckými a řeckými vojáky.  Na aktuálních videích, zejména #standwithgreece či #evros, jsou skutečně videa ukazující vyklízení některých příhraničních táborů, ale objevují se i videa, kde turecká policie opět povzbuzuje migranty k útokům na pohraniční zátarasy. Tady ženy a děti nejsou vůbec nebo velmi vzácně. K „falešným zprávám“ o střelbě a útocích na turecko-řecké hranici pak nejlépe promluvil ministr vnitra Turecka Süleyman Soylu: „Turecké síly v Evrosu útočily na řecké síly kulkami a kouřovými granáty celé hodiny. Řekové provokovali turecké síly a oni jednoduše reagovali, ale desetinásobně. Můžeme to kdykoli udělat znovu.“ To je na twitteru novináře Abdullaha Bozkurta, opozičního novináře severu nordicmonitor.com. Provládní anglicky psaný turecký deník Daily Sabah ovšem napsal, že útočili pouze Řekové: „Je to už téměř měsíc, co se přistěhovalci a uprchlíci přesunuli směrem k řecké hranici, aby vstoupili do Evropské unie, ale byli blokováni řeckými bezpečnostními silami, které proti těm, kteří se snaží překročit, použili slzný plyn, kulky a vodní děla.“ Stříleli tedy jen Řekové a jen Řekové použili slzný plyn. Turecký ministr mluvil také o tom, že na řeckou stranu údajně přešlo 150 tisíc migrantů a dalších 4 600 jich čeká u hranic. Řekové si skutečně stěžují, že v době, kdy oni nesmí ven pod hrozbou citelných pokut kvůli epidemii koronaviru, migranti volně chodí po ulicích. A dokládají to vlastními záběry z mobilů. Ale že by jich přešlo 150 tisíc, to nikdo jiný než Turci nepotvrdil. Přesná fakta a čísla zřejmě nikdo nezná. V noci na 27. března se opět objevily záběry a zprávy o tom, že migranti u přechodu Kastanies zapálili pohraniční plot.  Jak se bude dál vyvíjet situace na hranici, tedy neví nikdo. I když jsou zprávy o stahování migrantů do tureckého vnitrozemí, tvrdé jádro zřejmě na hranicích zůstává. Byla bych proto opatrná v hodnocení „falešných zpráv“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-09 15:52:00

Rys, vlci, závěje. Ukrajinec přes Karpaty prchal před narukováním, zachránili ho pohraničníci

Ukrajinští pohraniční zachránili 42letého muže, který se snažil dostat přes Karpaty do Rumunska a v horách šest dnů bloudil. S odvoláním na pohraniční stráž o tom dnes informoval portál RBK-Ukrajina. Ukrajina je kvůli ruské invazi ve válečném stavu a s některými výjimkami ji nesmějí opouštět muži od 18 do 60 let.

Čas načtení: 2024-05-20 18:00:01

Tajemná smrt trampů v Hřensku nebyla nikdy vyřešena. Stopy vedly k pohraniční stráži

Rodiče Lenky († 22), Petra († 26) a Pavla († 23) už přes rok neměli žádné zprávy o tom, co se s jejich potomky stalo. Ačkoliv Veřejná bezpečnost nalezla jejich těla, rodině to nikdo neoznámil. Právě zde začínají podivnosti, které provázejí celý tento případ.  Na cestě za dobrodružstvím  Petr Havel, Pavel Plšek a Lenka Vítová se vydali 26. června 1987 na čundr, konkrétním cílem mělo být Hřensko. Posledním člověkem, který je měl vidět, byl Josef Dvořák, hlídač Pravčické brány a pomocná ruka Pohraniční stráže. Skupina měla namířeno na Pravčickou bránu, údajně se dostala na kýžené místo, ale jinou cestou, takže Dvořákovi nezaplatila vstup. Ten zalarmoval pohraničníky. Tolik ověřená svědectví o posledním pohybu trampů. Domů se měli vrátit 4. července.  Na základě oznámení nálezu dvou lidských lebek v září téhož roku se vydali do hor horolezci, kteří měli za úkol lokalizovat oznámený nález. Když dorazili na Pravčickou bránu, našli dvě těla zakrytá větvemi, které ale nepocházely ze stromu, pod kterým ležela. Téhož dne bylo nalezeno tělo Lenky, která byla pohřbena v rokli. V okolí se našly boty a další věci patřící trampům.  Záhadné zmizení tří studentů v Albánii. Známe pravděpodobného pachatele Číst více Když kulový blesk vraždí nožem  Na místě činu chyběl jeden fotoaparát, druhý ležel nedotčený a bylo z něj možno vyvolat fotografie a zmapovat tak poslední jejich pohyb. Na snímcích však nebylo nic zvláštního – klasické snímky, které si uděláte při rodinném výletu. Podezřelé je, že rodiny pozůstalých dostaly pouze fotografie, negativ zůstal pravděpodobně na kriminálce.   Začalo vyšetřování a ztotožňování několika desítek trampů, které znali kriminalisté pouze podle přezdívek a chabého popisu jiných čundráků. Jejich výslechy ale vůbec nikam nevedly. Policisté pracovali hned s několika verzemi. Jedna z nich byla otrava houbami nebo konzervou, ta se nepotvrdila, také pracovali s verzí vraždy a následné sebevraždy, avšak i tato verze se ukázala jako lichá. Uzavření případu přineslo více otazníků než odpovědí. Kriminalisté totiž věc uzavřeli s tím, že se trestný čin nestal a za smrt trampů mohl pravděpodobně kulový blesk. Větší absurditu si nelze ani představit, blesk zavraždil tři trampy, jednoho svázal francouzskou vrcholovou smyčkou a podřízl mu Achillovu šlachu.   ÚDV vyšetřuje  Krátce po sametové revoluci se případu chopil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). V roce 1991 byl případ znovu otevřen, již se vyšetřoval jako vražda, ale skončil znovu uzavřením, protože se nepovedlo najít pachatele, tudíž ani zahájit trestní stíhání proti němu. Maminka Petra Havla však byla neoblomná a láska k synovi ji nutila pátrat dál na vlastní pěst. Povedlo se jí přimět ÚDV, aby se začal případem v roce 1992 znovu zabývat. Nové informace, které paní Havlová vyčetla z archivů, navedly vyšetřovatele na stopu, která směřovala k Pohraniční stráži.   Co se tenkrát stalo  Existuje několik verzí, co se tehdy mohlo přihodit. Jedna mluví o tom, že měl vraždit pohraniční strážník jménem Ladislav F. K této verzi došla paní Eva Havlová. Tento výše postavený pohraničník prý krátce po smrti trampů změnil trasy pohraničních hlídek, to však mohlo mít i jiný důvod. Paní Havlová také tvrdila, že poznala Ladislava F. na identikitu k případu zavražděné prostitutky, který se odehrál roku 1995 a nepodařilo se ho nikdy vyřešit. Mohl by mít tento již zesnulý muž něco společného i se zmizením stopařek Lenky Mužíkové a Ilony Vavříkové? Ty se v této oblasti prokazatelně vyskytovaly. Zajímavostí je, že posledním, kdo s nimi mluvil, byl znovu onen hlídač a prodavač vstupenek na Pravčickou bránu, Josef Dvořák. Je zde ještě jedna, hodně odvážná teorie, že trampové viděli něco, co neměli.   Tajemné zmizení Ivanky Koškové: Rodiče odmítají připustit, že už dceru neuvidí Číst více Přechody na Hřensku měl využívat agent Falkman (a jeho lidé), což byl špion nasazený v Německu. Podle spisů se v blízkosti činu pohybovalo auto s karlovarskou značkou, které využíval a později i vlastnil zmíněný Falkman, jehož skutečné jméno znělo Karel Platl. V oblasti Hřenska bylo po smrti trampů nahlášeno několik nálezů batohů, dokonce se našly části končetin, tehdejší policie se těmito hlášeními ze záhadných důvodů nezabývala. Násilná smrt tří mladých lidí se už asi nikdy nepodaří objasnit. Ať odpočívají v pokoji a vědí, že na ně ani po tak dlouhé době lidé nezapomněli.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu  

Čas načtení: 2024-10-24 10:00:00

Frontex: Jednejte pro záchranu životů na moři

 Kampaň vyzývá Agenturu EU pro pohraniční a pobřežní stráž, aby jednala #WithHumanity    Frontex, pohraniční agentura EU, běžně neinformuje nevládní záchranné lodě ve Středozemním moři, když spatří lodě v nouzi, ani pravidelně nevydává nouzová upozornění.    To přispívá ke zpožděním, kterým se lze vyhnout, a k tragickým ztroskotáním lodí, jakož i k nucenému vracení lidí do zemí, kde jim hrozí týrání.    Nová kampaň žádá agenturu Frontex, aby dodržovala své závazky vyplývající z práva EU a mezinárodního práva a naši společnou lidskost tím, že upřednostní záchranu životů na moři, a žádá příznivce kampaně, aby tlačili na úředníky, aby zlepšili politiku.(Brusel 24. října 2024) - Agentura Evropské unie pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex by měla využívat své kapacity leteckého dohledu k zajištění včasné záchrany plavidel v nouzi, uvedla dnes organizace Human Rights Watch, která zahájila novou kampaň #WithHumanity.

Čas načtení: 2025-01-30 05:21:00

Chaos na hranicích: Mexické kartely střílejí na agenty americké pohraniční stráže

V pondělí vypukl na americko-mexické hranici chaos, když členové kartelu zahájili palbu na příslušníky americké pohraniční stráže. (Foto: X) K tomuto incidentu došlo pouhý... Článek Chaos na hranicích: Mexické kartely střílejí na agenty americké pohraniční stráže se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-12-01 15:24:31

Ukrajinská pohraniční stráž dostala příkaz blokovat výjezd Jermaka

Kyjev, Ukrajina – V souvislosti s probíhajícím korupčním skandálem obdržela Ukrajinská státní pohraniční služba (DPSU) příkaz zakázat výjezd z země Andriju Jermakovi, bývalému vedoucímu... Článek Ukrajinská pohraniční stráž dostala příkaz blokovat výjezd Jermaka se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-01-27 09:00:00

Velitel pohraniční stráže po zastřelení Alexe Prettiho opouští Minneapolis

Gregory Bovino, agresivní propagátor Trumpovy deportační agendy, byl údajně také zbaven titulu „velitel v terénu“.Gregory Bovino, velitel pohraniční stráže, který se stal veřejnou tváří Trumpovy administrativy v rámci imigračního zásahu v Minneapolis, by měl město opustit v úterý, protože Trumpova administrativa provádí reorganizaci vedení svých imigračních operací a omezuje přítomnost federálních sil po druhé smrtelné střelbě ze strany policistů.Vysoký úředník Trumpovy administrativy řekl agentuře Reuters, že 55letý Bovino, který byl terčem kritiky demokratů a aktivistů za občanské svobody, opustí Minnesotu spolu s některými agenty, kteří byli nasazeni s ním.Jiná osoba obeznámená s touto záležitostí uvedla, že Bovino byl zbaven svého speciálně vytvořeného titulu „velitel v terénu“ pohraniční stráže a vrátí se ke své původní práci jako hlavní agent pohraniční stráže v kalifornském sektoru El Centro na hranicích USA a Mexika.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2021-11-13 20:06:13

Kdo tu zídku zaplatí? V Bruselu se schyluje ke konfliktu o použití evropských peněz

Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?) Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu. Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky. V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka. Zdi nefungují? Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem. Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího. Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.” S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz. (Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.) Komu se hodí cihly s evropským logem V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí. Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila. Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko. Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 16:43:10

Ukrajinská pohraniční stráž zasáhla a zlikvidovala nejnovější ruský systém elektronického boje Pole-21

Ukrajinským pohraničním vojákům se podařilo zasáhnout a zlikvidovat ruský systém elektronického boje, informuje server RBC-Ukrajina. The post Ukrajinská pohraniční stráž zasáhla a zlikvidovala nejnovější ruský systém elektronického boje Pole-21 first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-17 21:57:00

VIDEO: Migranti se dobývali z Běloruska do Polska. Na zteč vyrazili se žebříky

Polská pohraniční stráž během uplynulých 48 hodin čelila pokusům více než 200 cizinců dostat se z Běloruska do Polska, uvedl server Wirtualna Polska. V pondělí se snažilo překročit hranice 68 lidí a v úterý dalších 123. Pohraničníci také zadrželi čtyři Ukrajince, kteří převáželi osm migrantů, dodal portál s odvoláním na údaje od pohraniční stráže.

Čas načtení: 2024-04-17 22:10:06

VIDEO: Migranti se dobývali z Běloruska do Polska. Na zteč vyrazili se žebříky

Polská pohraniční stráž během uplynulých 48 hodin čelila pokusům více než 200 cizinců dostat se z Běloruska do Polska, uvedl server Wirtualna Polska. V pondělí se snažilo překročit hranice 68 lidí a v úterý dalších 123. Pohraničníci také zadrželi čtyři Ukrajince, kteří převáželi osm migrantů, dodal portál s odvoláním na údaje od pohraniční stráže.

Čas načtení: 2024-04-18 09:28:11

Útok Hizballáhu zranil 14 izraelských vojáků v pohraniční vesnici

Libanon/Izrael - Libanonská militantní skupina uvedla, že útok dronem a raketami byl reakcí na izraelské nálety, při nichž byli zabiti dva velitelé Hizballáhu. The post Útok Hizballáhu zranil 14 izraelských vojáků v pohraniční vesnici first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-12 18:43:07

Na severu Charkovské oblasti se nepřetržitě střílí. Ukrajina evakuovala na čtyři tisíce lidí

Severní pohraniční část ukrajinské Charkovské oblasti je prakticky pod nepřetržitou palbou, čelí ruské ofenzivě. Na platformě Telegram to napsal šéf oblastní správy Oleh Syněhubov, podle něhož v oblasti zemřeli dva civilisté. Úřady podle něj z této pohraniční oblasti evakuovaly přes čtyři tisíce lidí, ale na pět set jich tam zůstává.

Čas načtení: 2024-05-14 13:01:13

Pohraniční divize Trevír [1938-1939]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 14.05.2024 13:01:13 Název:Name:Pohraniční divize TrevírBorder Division TrierOriginální název:Original Name:Grenz-Division TrierDatum vzniku:Raised/Formed:26.08.1939Předchůdce:Predecessor:Pohraniční velitelství TrevírBorder Command TrierDatum zániku:Disbanded:19.09.1939Nástupce:Successor:72. pěší divize72nd Infantry DivisionNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Dislokace:Deployed:26.08.1939-19.09.1939 Trevír, ? / Velitel:Commander:26.08.1939-19.09.1939 Mattenklott, Franz (Generalmajor)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg Tessin: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.feldgrau.netwww.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-05-14 13:01:13

Pohraniční divize Trevír [1939-1939]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 14.05.2024 13:01:13 Název:Name:Pohraniční divize TrevírBorder Division TrierOriginální název:Original Name:Grenz-Division TrierDatum vzniku:Raised/Formed:26.08.1939Předchůdce:Predecessor:Pohraniční velitelství TrevírBorder Command TrierDatum zániku:Disbanded:19.09.1939Nástupce:Successor:72. pěší divize72nd Infantry DivisionNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Dislokace:Deployed:26.08.1939-19.09.1939 Trevír, ? / Velitel:Commander:26.08.1939-19.09.1939 Mattenklott, Franz (Generalmajor)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg Tessin: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.feldgrau.netwww.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-05-15 07:29:31

Hraničářský pěší pluk 124 [1938-1939]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 15.05.2024 07:29:31 Název:Name:Hraničářský pěší pluk 124124th Border Infantry RegimentOriginální název:Original Name:Grenz-Infanterie-Regiment 124Datum vzniku:Raised/Formed:10.11.1938Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:19.09.1939Nástupce:Successor:Pěší pluk 124124th Infantry RegimentNadřízené velitelství:Higher Command:10.11.1938-26.08.1939 Pohraniční velitelství Trevír26.08.1939-19.09.1939 Pohraniční divize Trevír10.11.1938-26.08.1939 Border Command Trier26.08.1939-19.09.1939 Border Division TrierDislokace:Deployed: 10.11.1938-26.08.1939 Trevír, ? / Velitel:Commander:10.11.1938-19.09.1939 Kamecke, Hans (Oberst)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Tessin, Georg: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen-SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-05-28 14:17:00

Poplach na polských hranicích. Cizinci zaútočili na vojáky

Polského vojáka pobodal migrant, který se pokusil do Polska nelegálně dostat z Běloruska. Mluvčí pohraniční stráže navíc oznámil, že jen o pár hodin dříve nelegální utečenci zranili dva další příslušníky pohraniční stráže.