Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-07 08:09:06

Vášáryová: Voliči Fica, Babiše a Kaczyńského jsou frustrovaní a rozumově nedovyvinutí

Bývalá slovenská herečka a politička Magda Vášáryová tvrdí, že lidé volící „populisty“ jako Robert Fico, Andrej Babiš nebo Jaroslav Kaczyński jsou „nešťastní a frustrovaní lidé“. Ve všech těchto státech je to podle ní kolem 35 % voličů, kteří jsou z nějakého důvodu nešťastní. „Nevím, proč, jsou to většinou lidé ve věku nad 60 let, kognitivně nedovyvinutí,“ říká Vášáryová, podle níž už ale Fico další volby nevyhraje a „vše se otočí k lepšímu“. „Jde jen o to, co vše zničí, protože oni jen ničí a odvolávají,“ říká Vášáryová s tím, že v dalších volbách už Fico neuspěje, pokud budou svobodné volby. „Doufejme, že ty příští volby budou svobodné. ______Poslední volby na Slovensku nebyly svobodné? A že se proti tomu EU neohradila a nepodala protest?  Spíše paní hérečeka plácá nesmysly. Jakmile to u liberálů není podle jejich gusta, je to podvod. Jedině ONI jsou nositeli demokracie, svobody a pravdy. Kdo je nevolí je dezolát, agent Kremlu, svině a „nešťastní a frustrovaní lidé“. ...

Čas načtení: 2008-11-28 00:00:00

Výletník

Takhle to dopadá, když rodinu popadne tvořivá chvilka a začne se vymýšlet. To se toho pak jedinec s psavými sklony chytne a výsledek je všelijaký. Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce. Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky. Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši. Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky. „Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah. Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla. „Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat. Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá. „Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená. „Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“ Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“ „To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“ Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea. „Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli. „Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně. „Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“ „Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou. Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo. Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti. U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně. Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku. „Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“ Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá. „Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho. „Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“ Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli. Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“ Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy. „Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem. Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho. Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“ „Nevím,“ přiznal jsem se. „Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“ Snažil jsem se: „Povahou?“ „Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“ Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“ „Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“ „Ne, netuším.“ „Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“ „Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se. „A proč ne?“ otázal se. „Nu, třeba proto, že to není příjemné?“ „Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“ Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám. „Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“ „Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se. „Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“ „To máte pravdu.“ Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“ „Už tu budu jen chvilku.“ „Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním. „Vy taky, vy taky.“ Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra. I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

Čas načtení: 2024-09-06 17:17:00

Vášáryová: Voliči Fica, Babiše a Kaczyńského jsou frustrovaní a rozumově nedovyvinutí

Bývalá slovenská herečka a politička Magda Vášáryová tvrdí, že lidé volící „populisty“ jako Robert Fico, Andrej Babiš nebo Jaroslav Kaczyński jsou „nešťastní a frustrovaní lidé“. Ve všech těchto státech je to podle ní kolem 35 % voličů, kteří jsou z nějakého důvodu nešťastní. „Nevím, proč, jsou to většinou lidé ve věku nad 60 let, kognitivně nedovyvinutí,“ říká Vášáryová, podle níž už ale Fico další volby nevyhraje a „vše se otočí k lepšímu“.

Čas načtení: 2019-09-29 20:42:48

Nedaří se vám hubnout? Na vině mohou být i hormony

Někdo se všemožně snaží zhubnout, drží neustále nějaké diety, jí zdravě a vyváženě, snaží se držet zkrátka, ale váha se ne a ne pohnout dolů. Takoví lidé jsou ze sebe brzy nešťastní a netrvá dlouho a svou snahu vzdají a začnou přibírat zase víc než dřív. Přitom za neúspěchem nemusely stát jejich vlastní chyby, ale možná za to zkrátka mohly jen „splašené“ hormony.

Čas načtení: 2024-02-13 08:43:52

Toto je nejsmutnější znamení zvěrokruhu: Jste svým vlastním nejhorším nepřítelem na cestě ke štěstí

Lidé určité konstelace se potýkají s věčným dilematem a nemohou si vybrat správnou cestu. O lidech narozených v této konstelaci je známo, že jsou nerozhodní, mají temné myšlenky a jsou stále nešťastní nebo v depresi. Mluvíme o Váhách. Váhy jsou v neustálém strachu. Vždy přemýšlejí o důsledcích a předpovídají budoucnost, která je v jejich myslích […]

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-03 12:05:54

Opožděné recenze (I): Stromy a kamení Dušana Paly

Kniha Stromy a kamení si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Svazek vyšel v rámci edice Skrytá moderna, na jejímž fungování se podílí Centrum výzkumu české umělecké avantgardy a která má za úkol poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy, na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy. Coby plod dotyčného vědeckého projektu je přítomná kniha vypravena nadmíru pečlivě a vybavena dvěma nadstandardními složkami – předmluvou Vladimíra Papouška a oddílem nazvaným Přílohy. O Papouškově textu Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) bychom však měli již s ohledem na jeho délku a široký záběr hovořit jako o studii – jejím předmětem je jednak exkurs do zvláštního „mezičasí“ v české kultuře (1945–1948), kdy se cesty „vnímavých jedinců“ (zejména literátů a umělců vůbec) poznamenaných druhou světovou válkou rozešly mnoha různými směry, jednak titulem slíbené přehlédnutí života a díla Dušana Paly (1924–1945). Nadějný spisovatel, který na podzim roku 1945 – ve svých jedenadvaceti letech – dobrovolně ukončil svůj život, neupadl do zapomnění především zásluhou Václava Černého, který mladého autora ocenil ve svých Sešitech o existencialismu. Povídkový soubor Stromy a kamení vyšel poprvé v roce 1947 (druhého vydání se dočkal až v přítomném svazku), kdy jej doslovem – připomínajícím však spíše nekrolog – doprovodil Josef Knap. Svazek obsahující pětici próz nestejné délky se tak stal vedle básnické sbírky Krev a popel (vydána rovněž posmrtně, roku 1946) jedním z mála vydaných děl Dušana Paly, který jakoby svými četnými aktivitami (četbou, studiem na pražské FF, psaním atd.) usiloval v těch několika poválečných měsících před svou smrtí dohnat promarněná válečná léta. Jistou odpověď na nabízející se otázku, proč tuto euforii vystřídalo rozhodnutí vzít si vlastní život, nabízejí texty v závěrečných Přílohách. Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (z pera Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž nalezneme dva Palovy texty, které vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocituji pasáž osvětlující příčiny jeho dobrovolného odchodu: „Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění...) jako nejnicotnější z nicotného, jako... pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem. Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka.“ Pojítkem celé pětice Palových povídek jsou bezpochyby mezilidské vztahy, či lépe řečeno složitý vnitřní život hlavních hrdinů a jeho vliv na vztahy protagonistů k nejbližším lidem. Všechny ústřední postavy se bez ohledu na svůj věk či pohlaví řadí k typu, k němuž patřil i sám autor – tedy k mimořádně senzitivním jedincům. V úvodní Lásce se středoškolačka Eva ocitá před nelehkým dilematem ohledně svého vztahu k mladému, milému, avšak nevzhlednému doktoru Plevovi – jak rozeznat, co je pouhá vděčnost za záchranu bratra a co skutečná láska, jak odlišit vlastní touhy od zbabělého ohlížení se na mínění svého okolí? Hlavním hrdinou povídky Žony je mladík Karel, pocházející z chudých poměrů, a přece – nebo snad právě proto – toužící vynahradit si životní bídu a rozbroje se svým okolím nevšedními zážitky, třeba jen porcí výtečných zákusků. Jenže kde na taková potěšení vzít a nekrást? A pokud krást, jak utišit neodbytný hlas svědomí? V próze nazvané Šedá noc se stáváme svědky klasického mezigeneračního střetu – mladý Jirka se ocitá v továrně spolu se svým otcem a jeho dřívější obdiv k němu se vlivem otcova despotického dohledu, z něhož není úniku v práci ani doma, postupně mění v pohrdání, ba dokonce nenávist. Protagonisty povídky Jaro je dvojice dětí, Ferdík a Hela, kteří k sobě náhodou naleznou cestu, avšak klíčící čistý cit mezi nimi zadusí chlapcův zbabělý čin. Závěrečný Klavír pak vypráví příběh profesora Bernarda, ředitele malé klavírní školy, jehož uražená ješitnost a nedostatek soudnosti vyústí ve veřejné hudební vystoupení, kde případný neúspěch může mít vážné následky pro celou jeho rodinu. Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Autor je schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Na každý pád lze knihu Stromy a kamení doporučit v podstatě všem čtenářům – někteří se spokojí s poutavými povídkami, jiní budou rádi též za seznámení s novým jménem české poválečné literatury a další třeba ocení i obsah Papouškovy erudované úvodní studie.   Dušan Pala: Stromy a kamení. Nakladatelství Akropolis, Praha, 2013, 1. vydání, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 09:50:27

Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii (Korespondence 1975–1990 a další texty)

Kniha poskytuje pohled na život dvou mimořádných osobností české a slovenské biologie, filozofie a veřejného života. Zdeněk Neubauer (1942–2016) a Ladislav Kováč (*1932) začali svou akademickou kariéru jako vynikající biologové, aby pak během československé normalizace byli nuceni přežívat v nezáviděníhodných polooficiálních strukturách, zbaveni možnosti pracovat a učit. Nevzdali se, působili dál, a v roce 1990 se do akademického i veřejného života s plným nasazením vrátili. Větší část tohoto svazku, připraveného k vydání Lucií Novákovou a Antonem Markošem, tvoří dochovaná korespondence z let 1975–1990, která plasticky ilustruje duchovní zápasy a polemiky obou protagonistů. Dopisy jsou doplněny výborem článků z let po roce 1990. Pro lepší pochopení dobových souvislostí editoři proložili text vzpomínkami, samizdatovými články, životopisy a literárními odkazy.   Ukázka z knihy: INTERMEZZO 4 Směšné jánošíkovské výskoky Markoš Šedesáté výročí Republiky 1978, sobota, a my, mladí asistenti katedry, jsme se snad všichni nacházeli na sjezdu Čs. biochemické společnosti v zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Dopoledne bylo volné (anebo jsme na program nešli, už nevím), a tak jsme se v mrazivém počasí vybrali nahoru na Labskou boudu. Přišla řeč i na to, že odpoledne bude valná hromada Společnosti, s volbou nového výboru; kandidátku jsme dostali. Shodli jsme se, že na kandidátce by měl figurovat i L. Kováč, kterého jsme dobře znali (a také jeho osud), a také byla ještě v čerstvé paměti ona aféra s nobelovkami (viz „Intermezzo I“).             I shodli jsme se, že by bylo dobré ho na kandidátku navrhnout – a nakonec to vyšlo tak, že návrh mám přednést já a slovensky: žiju v Praze, přítomní Slováci mě tudíž neznají, bude to zajímavé.             Sezení se odehrávalo v divadelním sále, na jevišti nasvícený výbor, obecenstvo v přítmí. Předseda (tuším to byl prof. Križko z Bratislavy) zasedání uvedl a pak zahájil volbu: má někdo návrhy ke zveřejněné kandidátce? Tak jsem přednesl svůj (náš) návrh a ozval se potlesk (asi proto, že v hledišti byla tma). Soudruh předseda se zakabonil a nakonec z něho vypadlo, že to není tak jednoduché doplnit na kandidátku nějaké jméno: to, co držíme v ruce, je seznam předem schválený na ÚV KSČ a s doplněným seznamem by tam museli napochodovat ještě jednou. Ozval se smích a tím to skončilo. Nedělali jsme si velké iluze, ale skutečnost, že i vedení nicotné společnosti musí schvalovat vrcholný stranický orgán, nás přece jen překvapilo. Bylo to zajímavé.             Po návratu jsem byl na koberečku u své šéfky, ale jak jsem pochopil, té předtím umyli hlavu seshora. Nic strašného, spíše výtka na téma: Teď, když Laco – samozřejmě také zásluhou úsilí a přímluv svých pražských přátel – mohl opustit vyhnanství a může se vrátit ke své práci, je třeba ho nechat pracovat a zbytečně na něho neupozorňovat. To mě přece mělo napadnout a nedělat kolem Kováče cirkus. Kováčovi pražští přátelé to neviděli rádi. Tím aféra skončila.             Napsal jsem mu tedy dopis, ve kterém jsem se omluvil za nepřístojnost a vyslovil naději, že nebude mít kvůli tomu nepříjemnosti. V odpověď jsem dostal dopis, který níže přetiskuji. Dnešníma očima vypadá možná poněkud mravokárně, ale pro mne to bylo něco úžasného – nic podobného jsem předtím nedostal – a tak jsem si ho odložil. Doklad doby.   L . KOVÁČ A. MARKOŠOVI, 18. 11. 1978 Milý Tonko, ďakujem Vám za Váš list. Podľa toho, ako mi o príhode na Biochem. zjazde hovorili moji bývalí spolupracovníci, ide len o nepatrnú epizódu; nemusíte preto mať obavy, že by mohla mať i najmenšie nepriaznivé dôsledky pre mňa, a verím, že ani pre Vás. Skôr Vám ďakujem za prejavené uznanie a dôveru.             Obávať sa netreba agresivity a nenávisti ľudí ako Zelinka, ľudí bez akéhokoľvek profesionálneho kreditu, úbohých vo svojom sadizme práve tak ako vo svojej nenávisti. Aj vtedy, keď nám takíto ľudia ubližujú, akokoľvek ťažko niekedy, sú mimo nás, sú skôr čosi ako živelná pohroma; ak ich vôbec berieme ako ľudí, zasluhujú si skôr iba náš súcit a ľútosť – sú to ľudia nespokojní a nešťastní. Alebo, povedané biblickými slovami, nevedia, čo činia; aspoň väčšina z nich. Obávať sa treba skôr ľudí, ktorých z profesionálneho hradiska oprávnene môžeme považovať za svojich kolegov, z ktorých mnohí sú našimi priateľmi, ktorí dokonca myslia rovnako ako my, ibaže sú nekonečne konformní, nekonečne zbabelí, nekonečne – nedá sa nič robiť, treba to tak povedať – nemravní. Dobrí na všetky strany, vlažní k dobru rovnako ako ku zlu, ochotní vykonávači príkazov zhora, vždy bez úhony prechádzali všetkými režimami, starší z nich protektorátom, stalinským obdobím, dubčekiádou… a ešte so zdarom prežijú niekoľko peripetií tohoto uponáhľaného záveru storočia. Najtrápnejšie je, keď tí z nich, čo majú dostatočné všeobecné vzdelanie, argumentujú – i úprimne sami pred sebou – implicitne ba niekedy i explicitne odvolávaním sa na Galilea: to oni v záujme vedy či dokonca v záujme vedeckej pravdy sa do roztrhania tela predávaj a kurvia! V skutočnosti im, žiaľ, zbabelým dušičkám, nejde o nijaké transcendentujúce ciele, ale iba o ich bidielko.             Pravda je taká, že keď sa sociálna štruktúra opotrebuje a ideovo vyprázdni – čo je dnes náš prípad – získavajú takíto ľudia navrch. Akokoľvek by nadávali na pokrytectvo, korupciu, hypertrofiu lží, duchovný úpadok, oni predovšetkým sú zaň zodpovední. A preto by raz predovšetkým oni mali byť volaní na zodpovednosť. A najmä oni by mali byť zaslúžene potrestaní.             Lenže v tom je celá zložitosť veci: Často sú to naši dobrí priatelia a máme ich radi; alebo sú to ľudia inteligentní a nemôžeme si nevážiť ich inteligenciu; alebo sú nám ľudsky zrozumiteľní a padne nám ich často ľúto. Väčšinou nie sme schopní im čokoľvek vytknúť – veď kto bude nahluchlému vytýkať, že je nahluchlý? Bez snahy ublížiť, z úprimnej a často premyslenej obavy, aby sme sa ich nedotkli, predsa len občas dáme im najavo svoju mravnú superioritu. To vlastne ste nechtiac urobili aj Vy svojim gestom na Zjazde. A to je to najhoršie, čo sa im môže stať; vtedy kdesi hlboko v nich zapiští ubíjaná a potláčaná ľudskosť; zamrví sa svedomie; zacítia nachvíľu svoju úbohosť. A zapnú sa okamžite kompenzačné mechanizmy: Keby nebolo Vás, nič z tohoto by nezacítili; kto je teda vinný, sú nie oni, ale Vy. V tom, priznám sa, mám jediné obavy z následkov onej zjazdovej epizódy pre Vás.             Stále považujem túto zjazdovú epizódu len za modelový prípad čohosi všeobecnejšieho, čo by som rád v tomto liste analyzoval. Viem si predstaviť, ako Vám všetci hovorili: bolo to nerozumné, naivné, nikomu to neprospelo, poškodilo to ‚veci‘, vede, Slovensku, Kováčovi, Markošovi atď. Nemyslím si, že možno jednoducho povedať: Naopak, bolo to rozumné. Ale práve tak nemožno povedať, že to bolo nerozumné. Je nerozumné ísť hlavou proti múru; bolo by dnes nerozumné postaviť sa na Václavské námestie, poliať sa benzínom, zapáliť sa a nechať nejaké protestné vyhlásenie napr. proti korupcii na vysokých školách. Múdrosť z poviedky o cisárových nových šatách nie je celkom jednoduchá: mnoho podmienok sa musí zísť, aby nevinný detský hlások konštatujúci, že cisár nemá šaty, zvrátil dejiny. Rozumnosť konania znamená v podstate optimalizáciu konania, zváženie ziskov i strát, zváženie rizika, zváženie pravdepodobnosti výhry a prehry. Možno, že v každej takejto ‚rozumnosti‘ je už aj kúsoček nemravnosti. Lenže kto je mravný v nemravnej dobe? Ten, kto si zachová čisté ruky iba preto, lebo s nimi nikdy nič neurobil? Ten, kto efektným, no zbytočným gestom zavrel si navždy možnosť k akémukoľvek uváženému pozitívnemu konaniu? A či naopak ten, kto v úprimnom presvedčení, že slúži veľkému mravnému cieľu používa akékoľvek prostriedky? Každý z nás sám musí byť pre seba sudcom; a predovšetkým sami pred sebou zodpovedáme sa za mieru svojej mravnosti či nemravnosti. Z biologického hľadiska každý z nás optimalizuje svoje správanie tak, aby maximalizoval svoje prežitie; všetci sme teda vlastne iba sebci; lenže pre niekoho sa jeho Ja začína a končí ním samým, kým pre niekoho iného súčasťou jeho Ja je i kulturne dedičstvo minulosti, i veľké ideály ľudstva, i potreba pravdy, a úsilie o vlastné prežitie je takto súčasťou úsilia o čosi, čo našu individuálnu fyzickú i psychickú existenciu ďaleko prekračuje. Ideály mravnosti, v ich čiernobielej jednoznačnosti ‚áno, áno – nie, nie‘ nám slúžia iba ako pomôcky v hľadaní optimálnej stratégie, ktorej zmyslom je aj ich vlastné uchovanie, utvrdenie a rozvinutie.             (Sú, pravda, okamihy, keď každá optimalizácia končí. Keď jediný spôsob, ako človek môže ostať sám sebou – v tom transcendentujúcom zmysle, v ktorom Ja obsahuje v sebe ľudstvo a možno vesmír – je ten, že stojí bezohľadne a nekompromisne vo svojej pravde, a to i za cenu vlastného zničenia. Lenže to sú výnimočné okamihy v živote jedincov i v živote spoločenstiev; príležitosti k hrdinstvám. Všedné dni, všedné mesiace, všedné roky, ktoré teraz žijeme, nie sú výzvy ani príležitosti na hrdinstvá; prichodí nám žiť v nich uvážený, triezvy, nevzrušujúci život bez výbuchov vášní, bilancujúci medzi cynizmom a beznádejou na jednej strane a naivným romantizmom na druhej.)             Vy, Vaša generácia to máte omnoho ťažšie, než sme mali my. Voľby, pred ktoré ste stavaní, sú zložitejšie a vyhliadky neistejšie. Vieme dnes už oveľa viac o dynamike zložitých systémov a to, čo vieme, nám nezjednodušuje konanie: Vieme dnes, akú dôležitú rolu hrajú nestability v tejto dynamike, no vieme i to, že o trajektórii, ktorú bude systém za nestabilitou sledovať, rozhodujú fluktuácie, náhoda. História sa nám iba ex post javí ako čosi racionálne: koľkí z tých, ktorým ‚budúcnosť dala za pravdu‘, vďačili za to v skutočnosti iba typu fluktuácie, ktorá sa realizovala?! Toto je iný aspekt ‚rozumnosti‘ nášho konania: ak ho budúcnosť ocení, bude správne, ak ho zatratí, bude nesprávne. Viac než kedykoľvek v minulosti, zásluhou Thoma, Prigogina či Eigena rozpoznávame veľkosť svojej slobody i veľkosť svojej zodpovednosti.             Píšem Vám toto všetko, Tonko, preto, lebo viem, v akej zložitej situácii se na fakulte nachádzate a ako často sa musíte rozhodovať a voliť. Načúvajte predovšetkým svojmu vlastnému hlasu, snažte sa ostať čistým najmä sám pred sebou; usilujte sa o to, aby ste sa stali silnou osobnosťou, čo v podstate znamená človekom so stabilnými hodnotami. Naša spoločnosť, bohužiaľ, nemá hodnoty; hľadajte ich preto inde; pre nás, ktorí sa profesionálne zaoberáme vedou, je to ľahšie než pre iných, pretože veda, usilujúc o pravdu, uľahčuje výstavbu systému hodnôt. Tak sa mi zdá, že to hlavné, čo musíme robiť v zložitej spoločenskej situácii, v akej sme nútení žiť, je robiť poriadne svoju robotu: usilovať sa o profesionálnu perfektnosť vo výskumnej práci a vo Vašom prípade aj dobre učiť, to znamená v podstate robiť dve veci: byť vzorom mladým ľudom a nútiť ich k vlastnému mysleniu.             To sa mi javí ako jediná možnosť obrany pre prípad, že by tí, kterých ste sa na zjazde dotkli, mali Vám to mať za zlé a chceli Vám prípadne v budúcnosti škodiť. Ináč na celú vec čo najrýchlejšie zabudnite, aby ste mali pokoj a sústredenú myseľ na tie veci, ktoré sú teraz před Vami: úspešnú prácu s trypanozómami, čo najplodnejší pobyt na zahraničnom pracovisku, kvalitnú pedagogickú činnosť. To všetko sú tiež dôležité stupne na to, aby ste raz mohli Vy vo výbore biochemickej spoločnosti – či v inom orgáne našej vedy – ovplyvňovať duchovný život v našej krajine.             Je nesporné, že Zelinkovcov (i iných) musia v týchto funkciách vystriedať ľudia profesionálne zdatní a osobne statoční; a jednoduchá matematika ukazuje, že to budú musieť byť ľudia z Vašej generácie. V tomto i inom môžete, samozrejme, naplno počítať s mojou podporou.             Srdečne Vás i Vašu manželku zdraví             Laco   Ladislav Kováč (*1932) je emeritný profesor Univerzity Komenského v Bratislave. Rodák zo Závažnej Poruby vychodil ľudovú školu v rodisku a gymnázium v Liptovskom Mikuláši (1942–1950). V Prahe absolvoval Karlovu univerzitu (1950–1954) a doktorandské štúdium (ašpirantúru) na Karlovej univerzite a v Československej akadémii vied (1954–1957). Od roku 1957 bol učiteľom na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde bol od roku 1964 vedúcim katedry biochémie. V normalizačných čistkách (1970) bol z univerzity prepustený a potom bol zamestnaný ako chemik v Psychiatrickej liečebni v Pezinku (1970–1976) a výskumník v Ústave fyziológie hospodárskych zvierat SAV v Ivanke pri Dunaji (1976–1989). Bol ministrom školstva SR (1989–1990) a veľvyslancom Českej a Slovenskej federálnej republiky v UNESCO (1990–1991). Pôsobil ako hosťujúci profesor na inštitúciách vo Francúzsku (1964, 1967, 1984, 1987), Nemecku (1968), Spojených štátoch amerických (1969–1970), Švédsku (1985), Argentíne (1988) a Rakúsku (1997–1998). Je zakladajúcim členom Slovenskej akademickej spoločnosti a čestným členom Učenej spoločnosti Českej republiky.   Zdeněk Neubauer se narodil 30. 5. 1942 v Brně, zemřel 5. 7. 2016 v Praze. V letech 1960–1965 studoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, promoval v oboru mikrobiologie a virologie. V letech 1965–1970 studium na Filosofické fakultě UK (epistemologie a logika); současně v letech 1966–1970 absolvoval postgraduální studium v Mezinárodním ústavu pro genetiku a biofyziku v Neapoli; výzkum regulace životního cyklu bakteriofágů. V letech 1970–1983 působil jako vědecký asistent na katedře mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK Praha (řízené dědičné přestavby genomu; morfologie a morfogeneze bakteriálních kolonií). V letech 1982–1989 byl programátorem u firmy META, kromě toho jako soukromý badatel přednášel a psal články pro "paralelní kulturu" z v oblasti epistemologie, teoretické biologie a dalších směrech poznání. V letech 1990–1996 založil a posléze vedl katedru filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; současně (do roku 2000) byl členem Centra pro teoretická studia UK a AV.   Nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 514 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 19:00:00

Dopolední host: Dětem musí být ve škole dobře, to není třešnička na dortu, ale korpus, myslí si koordinátorka

V Česku chodí děti do školy nejméně rády ze všech zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Podle jejích údajů prokazatelně roste také počet dětských úzkostí a poruch chování. Průzkumy ukazují, že žáci, kteří jsou ve škole nešťastní, se hůř učí. Nesoustředí se a zvlášť jim nejdou matematika a přírodověda. Kromě konfliktních vztahů ve třídě děti trápí strach z testů a zkoušení, předpojatost některých učitelů nebo jejich vyhoření.

Čas načtení: 2024-02-25 18:15:00

Všichni tě nenávidí! Zimní prázdniny jsou další tragikomedií o zraněných lidech od autora Bokovky

Vánoce a Silvestra roku 1970 musejí na internátní škole kdesi na severovýchodě USA strávit tři nesourodé postavy ze tří různých generací. Společného mají kromě nedobrovolného „vězení“ vlastně jen to, že jsou hluboce nešťastní, každý z jiných důvodů. Film Zimní prázdniny režiséra Alexandera Paynea má pět nominací na Oscary.

Čas načtení: 2024-02-29 11:00:01

Děti, které vyhrávaly slavné války v čele armád. A co jste dělali v pubertě vy?

Z bezpočtu vojenských géniů bylo mnoho z nich sotva dospělých, když dokázali své velké činy. Od uhrovitého krále-válečníka starověkého světa po odvážného mladého generála v americké občanské válce. Zde je pět puberťáků, kteří se stali největšími válečníky historie. Alexandr Veliký Byl jedním z nejslavnějších vojenských velitelů všech dob. Alexandr se narodil v Pelle v dnešním Řecku v roce 356 př. n. l. a od třinácti let ho vyučoval slavný filozof Aristoteles. Mladý princ se poprvé dostal do čela armády v šestnácti letech, když vedl vojsko potlačit povstání thráckého kmene Maedi. Ve věku 17 let byl Makedoňan coby nezletilý jmenován velitelem malé armády, která měla za úkol potlačit další thrácká povstání. V osmnácti už velel spolu se svým otcem armádě a podařilo se jim podrobit si sousední balkánské státy pod makedonskou nadvládu. Alexandrovi bylo 20 let, když se stal králem poté, co byl jeho otec v roce 336 př. n. l. zavražděn. Neztrácel čas a výrazně rozšířil území svého otce. Přehnal se známým světem a dobyl vše, co mu stálo v cestě. Proč Alexandr Veliký nezničil Řím? Chybělo málo a dějiny mohly vypadat úplně jinak Číst více Pojmenoval po sobě více než 70 měst, a když mu bylo 30 let, jeho říše sahala od severního Řecka až po západní okraj Indie. Alexandr zemřel ve věku 32 let, pravděpodobně na tyfus, ačkoli historici si dodnes nejsou jisti. Jindřich II. Anglická občanská válka zuřila od roku 1135 až do smrti krále Štěpána v roce 1154. Jeho nástupcem se stal Jindřich z Anjou, který byl v prosinci 1154 korunován anglickým králem Jindřichem II. poté, co strávil velkou část svého dospívání na bojištích. Dětství přitom prožil ve šlechtických rodinách v Anglii a Normandii, kde se mu dostalo odborného vzdělání v akademické sféře, státnictví a válce. Roku 1147 se ve čtrnácti letech účastnil svého prvního výpadu, kdy vedl skupinu žoldáků v Anglii, aby bojovali za jeho matku Matildu, která byla hlavní soupeřkou krále Štěpána. Nakonec byl Jindřich nucen vrátit se do Normandie poté, co mu došly peníze, takže nebyl schopen zaplatit svým mužům. V roce 1149 se Jindřich vrátil do Anglie a spojil své síly s Davidem I. Skotským. Toto druhé Jindřichovo vojenské úsilí se nakonec setkalo s neúspěchem a on opět uprchl. Ovšem nelenil, přeskupil se, vybudoval silnou armádu a posílil svoji moc, aby se v roce 1153 opět vrátil do Anglie a řekl si o královskou korunu. To se vyplatilo a Jindřich, v té době ještě sotva náctiletý, uspěl, když ho král Štěpán jmenoval svým dědicem. Štěpán zemřel v říjnu 1154 a ohnivý rusovlasý mladík Jindřich se stal nesporným králem. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Štěpán z Cloyes V srdci francouzského venkova, asi 80 mil jihozápadně od Paříže, leží městečko Cloyes. Zde v roce 1212 chudý pastýř Štěpán začal místním lidem kázat, že ho navštívil Ježíš. Dvanáctiletý mladík tvrdil, že mu Pán řekl, aby vedl křížovou výpravu do Svaté země. Kupodivu se mu podařilo přesvědčit davy. Puberťák nejprve vedl masu svých mladých stoupenců do Paříže, aby se setkali s francouzským králem. Panovník je ale nepodpořil, místo toho je poslal domů. Štěpán a jeho skupina 30 000 dětí se nenechali odradit a pochodovali do Marseille, kde přesvědčili pár obchodníků, aby je odvezli do Svaté země. Nešťastní chlapci a děvčata se však do Jeruzaléma nedostali. Dvě ze sedmi lodí se cestou potopily, nikdo z nich nepřežil. Zbývajících pět lodí se dostalo do Alžíru, protože obchodníci uzavřeli tajnou dohodu o prodeji dětí tamním otrokářům. Mnozí byli posláni do Egypta, někteří dokonce až do Bagdádu. Není známo, kdy a kde Štěpán zemřel. Johanka z Arku Svatá Johanka je francouzská národní hrdinka a jedno z nejslavnějších jmen historie. Narodila se v rolnické rodině v roce 1412 během stoleté války mezi Anglií a Francií. První z mnoha svatých vidění měla ve 12 letech. Když jí bylo třináct, byla podle jejího pozdějšího svědectví navštěvována archandělem Michaelem, který jí jednou řekl, že byla vyvolena Bohem, aby pomohla Karlovi, synovi francouzského krále, porazit Angličany. Začátkem roku 1429 odcestovala Johanka do Chinonu, aby se setkala s králem. Přesvědčila ho o tom, že je vyvolená, a dostala k ruce armádu, se kterou úspěšně obléhala Orléans. Inspirovaná svými pokračujícími vizemi a hlasy dál vedla válku a v nadcházejících měsících vítězila téměř všude, včetně Remeše. Osobně vedla Karla k oltáři v katedrále v Remeši 17. července 1429 a stála vedle něj, když byl korunován. Byla popravena v roce 1431 a prohlášena za svatou v roce 1920. Johanka z Arku byla opravdu krásná, dnes by po ní muži šíleli Číst více Galusha Pennypacker Rekord pro nejmladšího generála v historii USA stále drží Galusha Pennypacker, který byl povýšen do této hodnosti v roce 1865 ve věku 20 let. Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, Galushovi bylo 16, neztrácel čas a přidal se k místní milici v Pensylvánii. Mladík byl očividně stvořen pro boj, protože jen o několik měsíců později se stal kapitánem dobrovolnického pluku. Během několika příštích let předčasně vyspělý Pennypacker velel svým mužům v bitvách, jako bylo obléhání Fort Wagner nebo bitva u Swift Creek či Green Plains. Ve věku 19 let byl jmenován podplukovníkem a ve 20 letech velel celému pluku. Ve válce zažil velké množství akcí, zejména v roce 1864, kdy byl čtyřikrát zraněn. V lednu 1865 byl těžce zraněn při útoku na Fort Fisher v Severní Karolíně. Strávil téměř rok v nemocnici a byl oceněn medailí Cti za statečnost. Pennypacker odešel z armády v roce 1883 a zemřel v roce 1916. Zdroje: history.co.uk, worldhistory.org, britannica.com KAM DÁL: Kalousek je jako nechtěné dítě, které může rodiče dohnat k rozvodu. Kam s ním?

Čas načtení: 2024-03-20 15:59:00

Češi jsou šťastnější než Američané. Tedy ti mladí

USA patří mezi země, kde nejcitelněji upadá pocit štěstí. Co za tím stojí? Proč se to děje? Traumatizuje americkou společnost nejistota jen finanční, politická? Nebo i pocit zmaru ve vztazích a podpoře blízkých? Spojené státy se ve světovém žebříčku štěstí World Happiness Report propadly o osm příček. „Američané jsou nešťastní ohledně problémů od osamělosti po ekonomiku a politické vedení země.“

Čas načtení: 2024-05-02 09:00:30

Dopis z radnice byl na infarkt. Vystěhují nás, zoufají si ostravští nájemníci

Zcela nešťastní a zoufalí jsou nájemníci osmapadesáti bytů ostravské části Jih, kteří v dubnu dostali dopis z radnice, že se musí co nejdříve vystěhovat. Důvodem je velice špatný technický stav čtyř domů na ulici Dr. Šavrdy postavených v roce 1998. Podle radnice jsou domy časovanou bombou, proto je důležité co nejdříve odsud obyvatele dostat pryč.

Čas načtení: 2024-05-30 14:03:06

Máš štěstí, že je letos Euro. Jinak bys čelil odvolání, útočil Tvrdík na Fouska

První střet na čtvrteční valné hromadě Fotbalové asociace České republiky (FAČR) v Olomouci se odehrál mezi Jaroslavem Tvrdíkem a Petrem Fouskem. Šéf Slavie na předsedu asociace zaútočil kvůli smlouvám se společností Sport Invest a obvinil ho z netransparentnosti: „Nefungujete jako tým, neděláte svou práci dobře. Členové těch orgánů jsou nešťastní.“

Čas načtení: 2024-05-30 14:03:06

Máš štěstí, že je letos Euro. Jinak bys čelil odvolání, útočil Tvrdík na Fouska

První střet na čtvrteční valné hromadě Fotbalové asociace České republiky (FAČR) v Olomouci se odehrál mezi Jaroslavem Tvrdíkem a Petrem Fouskem. Šéf Slavie na předsedu asociace zaútočil kvůli smlouvám se společností Sport Invest a obvinil ho z netransparentnosti: „Nefungujete jako tým, neděláte svou práci dobře. Členové těch orgánů jsou nešťastní.“

Čas načtení: 2024-06-04 12:00:27

Uživatelé jsou po aktualizaci na One UI 6.1 naštvaní, nejde změnit zvuk SMS. Poradíme, jak na to!

Android používá u oznámení kategorie, pomocí kterých se detailně nastavují oznámení  Samsung v aktualizaci One UI 6.1 zakázal zobrazení kategorií oznámení Bez nich ale nejde změnit zvuk například u SMS. Ukážeme vám, jak obnovit původní stav Samsung v nejnovějším One UI 6.1 schoval detailní nastavení oznámení a uživatelé jsou nešťastní a naštvaní, protože starý způsob […] Celý článek si můžete přečíst na Uživatelé jsou po aktualizaci na One UI 6.1 naštvaní, nejde změnit zvuk SMS. Poradíme, jak na to!

Čas načtení: 2024-06-12 00:39:35

Nejčastější chyby při výběru dveří

Výměna interiérových dveří ve stávajícím bydlení nebo výběr nových dveří při vybavování novostaveb není nejjednodušší záležitostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Díky tomu, že se nejedná o levnou investici, měli byste v těchto případech zpozornět. Jak tvrdí výrobci a prodejci dveří, lidé často špatně vyberou a potom jsou buď nešťastní, nebo požadují […] The post Nejčastější chyby při výběru dveří appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-06-22 17:05:37

Češi jsou na pokraji vyřazení. S Gruzií jsme pouze remizovali

Ztráta nepřípustná. S takovou jsme šli na zápas s velmi silnou a lehce podcenitelnou Gruzií. Zápas hodně napověděl o tom, čeho jsme na tomto turnaji schopni dosáhnout. A nebyl to špatný výkon. Ale zase ta koncovka. Skvělý Mamardashvili v brance, nešťastní čeští střelci a výsledná remíza. Poslední zápas musíme vyhrát.

Čas načtení: 2024-06-29 17:00:00

Roger Federer otvorene: Mirka si so mnou toho veľa vytrpela. Je neuveriteľné, že to všetko zvládla

Keby som si v minulosti vybrala tenis, zrejme by sme sa tak často nevídavali a boli by sme nešťastní, priznala Mirka.