Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 14:20:54

Zemřel Mirek Kovářík, neúnavný propagátor poezie Václava Hraběte i mnohých dalších básníků

Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…?  Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:   Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop? V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace.  V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová. A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika.    Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“. (…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad.    Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá? Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů!  Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti! A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk!    Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne? Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….   Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat? Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-04-22 14:00:09

Mattoni Muzeum má nový klenot pod širým nebem. Historická Praga Aero 150 připomíná poválečná léta

Do venkovní části Mattoni Muzea přibyla zrenovovaná Praga Aero 150 z roku 1947, stejný typ, jaký firma používala po válce.

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:01

Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici

Konec života velkého šéfa obranného zpravodajství (OZ), divizního generála a agenta NKVD byl smutně symbolický. V komunistické straně neexistovalo přátelství, jedinec musel podřazovat všechny své osobní zájmy straně. Tak se stalo, že jednoho prosincového brzkého rána v roce 1953 nasazoval oprátku na krk Reicinovi jeho dlouholetý přítel, kterého protlačil na pozici kata.   Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Mladý agitátor  Reicinův život přitom začínal velmi nadějně. Jeho rodiče nebyli boháči, ale ani netrpěli bídou. Otec byl kantorem v synagoze a matka měla ateliér, kde prodávala bytové doplňky. Reicin vstoupil do KSČ již za první republiky, nebyl tedy poválečná „rychlokokvaška“. Pracoval s mládeží, chodil agitovat dokonce i do školek. Stal se komunistou v době, kdy to rozhodně nebylo výhodné, jak podotýká historik Jiří Bílek. Po gymnáziu studoval německou obchodní akademii. Z té byl později za distribuci ilegálních komunistických materiálů vyloučen. Od svých 17 let byl v hledáčku prvorepublikové policie. Používal falešné doklady na jméno Bruno Tyras a žil život jako vystřižený z bondovky. Mnozí z jeho rodiny nesouhlasili s ideály, které prosazoval. Jeho nevlastní strýc prý řekl: „Jen ať mi ten bolševík nepřijde do chalupy!“ Když se v komunistické straně rozhodovalo o jejím budoucím směřování, podpořil Gottwaldovo křídlo, tzv. karlínské kluky. Jeho sestřenice se nechala slyšet, že na něj má více vzpomínek z pankrácké věznice než z normálního života. Byl skutečně mnohokrát zatčen. Naposledy bezprostředně po okupaci nacistickými vojsky. Gestapo jej propustilo, nečekal dlouho a emigroval do Sovětského svazu. Z této epizody vzniklo pozdější obvinění, že Reicin mohl být agentem gestapa.   Vězněm v gulagu  Na rozdíl od Karla Vaše, který putoval po překročení sovětských hranic na tři roky do gulagu, Reicin byl přijat bez problémů. Ty mu nastaly v roce 1941, když nacistické Německo napadlo SSSR. Podle nových směrnic byli všichni, kteří měli německý nebo protektorátní pas, považováni za špiony a internováni v pracovních táborech. Reicin byl na základě tohoto nařízení v roce 1941 zavřen do lágru Oranki. Zde měl navázat spolupráci s tajnou službou Sovětského svazu NKVD. Jako její agent měl určité výhody a byl chráněn, aby nepřišel k úhoně. Na přímluvu divizního generála Heliodora Píky byl Reicin, ale i další českoslovenští vězni (mezi nimi i Vaš) propuštěni. Byl zařazen do nového pluku u Buzuluku. Jeho manželka Jozefa zde otevřela dětský domov poté, co viděla, kolik se po okolí potuluje bezprizorních dětí.   Účastník odboje  Ukázalo se, že Reicin měl tajný úkol, který byl pro něj daleko více než rozkazy nekomunistických důstojníků. Měl provádět uvnitř jednotky špionáž a přesvědčovat ostatní o své bolševické pravdě. Nikdy se také neúčastnil přímých bojů, byl sice zasažen při bitvě u Sokolova, ale zbloudilou střelou.   Všemocný pán nad armádou  Po válce začali komunisté obsazovat důležité pozice ve státě svými lidmi, a to ještě před únorem 1948. Bedřich Reicin byl postaven do čela nově zřízené vojenské zpravodajské služby zvané Obranné zpravodajství (OZ), jeho podřízeným se stal Karel Vaš. Rudá moc ve státě začala sílit a s ní i pravomoci bezpečnostních orgánů.   Reicin se dostal do čela komise pro prověřování generálů. Jeho skutečným záměrem bylo odstranit důstojníky, kteří byli pro komunisty nepohodlní. Tedy všechny demokraticky zaměřené nebo ty, kteří sloužili u britského letectva. Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize „Běda tomu, kdo vyčnívá z řady“ situaci, kdy dorazil k Reicinům na večeři podplukovník František Skokan se ženou. Vytýkal Reicinovi, že se spolu se svými soudruhy vzájemně povyšují, ale pro zraněné a mnohdy beznohé kamarády s fronty neudělají nic. Vše vyústilo v ostrou hádku. Když pak odcházeli, poznamenala Skokanova manželka, že jej patrně nechá Reicin zavřít. Bylo to ještě horší –podplukovník Skokan dostal trest smrti. Stejný osud přichystal i generálu Píkovi, který jej vysvobodil z gulagu. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Kruh hrůzy se uzavřel Hrůzovláda Bedřicha Reicina se chýlila ke konci. Měli z něj strach všichni, včetně straníků mimo armádu. Proslýchalo se, že si vede na vlivné členy strany spisy plné vyděračských materiálů. Byl zařazen do plánovaného procesu s protistátním centrem, v rámci něhož byl popraven i Rudolf Slánský. Celkem padlo 11 rozsudků smrti. Bedřich Reicin, kterého Klement Gottwald nazýval familiárně Fricek, měl v tomto procesu zastupovat prvek armády a také sionistickou, tedy židovskou složku. Zajímavé je, že příslušníci Státní bezpečnosti nashromáždili seznam skutečných kriminálních činů šéfa OZ, sovětští poradci je ale odmítli v procesu použít. Všechna obvinění, která se musel zpaměti naučit, byla vylhaná. Před smrtí napsal čtyři dopisy, ani v jednom z nich si ale nestěžoval. Jeden adresoval Gottwaldovi, ve kterém jej prosil o shovívavost k jeho rodině. Je možné říci, že v posledních chvílích projevil statečnost a lidskost. Bedřich Reicin zemřel rukou kata ve 41 letech.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Udělal lepší Československo, komunisté ho chtěli zlikvidovat. Kdo byl nepřítel státu Pavel Tigrid?

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-09 06:26:23

Proměna dámského oděvu: od korzetu ke kalhotám

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského. Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století. Korzet V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje. Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby. Chemise Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek. Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky. Krinolína a turnýra Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd. Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny. Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda. Reformní tendence 19. století Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek. Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí. Praktické oblečení Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů. Poválečná léta V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání. Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci. Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě. Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-07 11:34:56

Literární vyhlídky (7. až 13. října)

Ani druhý říjnový týden nenechá milovníky knih příliš vydechnout a po Tabooku přinese další tradiční knižní veletrh a literární festival – na havlíčkobrodský Podzimní knižní veletrh vyrazí se svým stánkem i Literární noviny! Bohatý literární program ovšem nabídne i Praha a na literární vějičku lákají hned dvěma premiérami i česká kina. Ochuzeni nebudete ani o několik čerstvých (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY   7. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Polský institut v Praze pohled do zákulisí polsko-českého překladu. Jaké nové překlady se chystají na rok 2020, kdy bude Polsko čestným hostem Svět knihy Praha a Česko hlavní zemí varšavského knižního veletrhu? Překladatelé Tomek Grabiński a Barbora Gregorová Kolouchová budou také hovořit o nástrahách polsko-české jazykové blízkosti a literárních kontaktech. Praha / Od 18 hodin představí v sídle Společnosti Franze Kafky básník Ondřej Fibich sbírku pověstí Moudrý rabi z Rabí, obsahující dochované zbytky pověstí, které si Židé (nebo o Židech) vyprávěli v kraji mezi Českými Budějovicemi a Domažlicemi, a přečte také něco ze svých šumavských zápisků.   8. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí sama Sylva Fischerová s přednáškou o Homérovi. Olomouc / Od 18 hodin se v kavárně Druhý domov uskuteční další večer z cyklu Domácí Bá.snění, věnovaný tentokrát památce Jiřího Kuběny. Pozvání přijali básník Zdeněk Volf, klavírní virtuózka a básnířka Kristýna Znamenáčková a knižní grafik, fotograf a básník Petr Pustoryj (vlastním jménem Petr Palarčík). Praha / V 19 hodin proběhne v Galerii Ščigol autorské čtení Vojtěcha Vacka, knihovníka, hudebníka a spisovatele, autora sbírky Schopní jsou ti s chlopní (2015). Básně, příběhy a bajky publikoval také v časopisech Tvar, Psí víno, Lemurie, H_aluze či na Nedělní chvilce poezie. Uvádí Robert Wudy. Praha / Od 19.30 představí v kavárně Fra své nové prózy Adéla Knapová a Veronika Bendová. Adéla Knapová přichází s novelou Předvoj, spojující konec šedesátých let minulého století s vlnami moře, blížící se budoucností i genetickou nepůdou obřího skleníku plného rychlohrachu a očipovaných zaměstnanců. V románu Vytěženej kraj Veroniky Bendové hledá dvojice protagonistů filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa – a potkáte místo toho nečekanou krásu. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. Moderuje Kateřina Kadlecová.   9. 10. Praha / V 17 hodin se v pobočce Městské knihovny v Praze v Korunní ulici uskuteční křest a čtení z knihy Olgy Stehlíkové Kluci netančej! (Portál 2019), pojednávající o baletu, předsudcích, jinakosti, první lásce a soutěži v tanci. Ukázky ze své první knihy pro děti přečte sama autorka, uznávaná básnířka, redaktorka a literární kritička.  Praha / Od 18 hodin bude v Kavárně Mlýnská představena druhá kniha Michala Vrby, povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019), která je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin.    10. 10. Do českých kin ve čtvrtek 10. října vstupují dva snímky natočené podle knižních předloh dvojice uznávaných zahraničních autorů. Příběh filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman – často využívané alter ego autora předlohy Philipa Rotha – přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis nevydané knihy. Na své pražské misi se seznámí se svéráznou a nezkrotnou spisovatelkou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Jeho pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Ve filmu Stehlík (režie John Crowley), natočeném podle stejnojmenného románu Donny Tarttové, oceněného v roce 2014 Pulitzerovou cenou, připraví hlavního hrdinu v mládí teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel, jej nakonec zavedou do světa zločinu. Praha / V 10 hodin nabídne Městská knihovna v Praze (Oddělení pro děti a mládež v Ústřední pobočce) setkání se spisovatelkou Evou Papouškovou a ilustrátorkou Galinovu Miklínovou, autorkami knihy Cílovníci (Paseka 2018), která má základ v reálných událostech i postavách a přináší vyprávění desetiletého školáka o rodině, o zážitcích z nové školy a internátu v Poděbradech, ale také o zjitřené době po druhé světové válce. Ostrava / Od 18 hodin se v Antikvariátu a klubu Fiducia uskuteční již potřetí literární pořad Debuty, zaměřený na pozoruhodné básnické prvotiny, případně pak na knížky druhé, které jsou často poměřovány právě prvotinami. Debuty také fungují jako pořad, jenž dává prostor i dalším hostům mladé a střední básnické generace, kteří nespadají do výše zmíněné kategorie a kteří se představí ostravskému publiku svým „debutovým“ čtením. Hosty tentokrát budou Lukáš Sedláček s knihou Stará víska (Dauphin 2017) a Jan Spěváček s knihou Čum do ráje (Dauphin 2019). Večerem provází Roman Polách a Iva Málková.   11. 10. Havlíčkův Brod / V pátek 11. října začne v Kulturním domě Ostrov 29. ročník Podzimního knižního veletrhu s mottem „Zločiny a tresty“, kde mezi cca 160 vystavovateli nebudou chybět ani Literární noviny – hledejte stánek č. 103 na chodbě v 1. patře! Letošní velmi široce pojaté téma odkazuje nejen k současné oblibě detektivního žánru, ale také připomíná problémy viny a odpuštění ve staré i novější historii i v mezilidských vztazích. Kromě nových titulů za výhodné ceny čeká na návštěvníky bohatý doprovodný program, určený jak odborné, tak široké čtenářské veřejnosti. Autorských čtení, besed a autogramiád se zúčastní řada známých spisovatelů a spisovatelek nejen z České republiky – mj. Pavol Rankov, Aleš Palán, Ondřej Buddeus, Lidmila Kábrtová, Irena Dousková, Dora Kaprálová či Viktorie Hanišová. Z dalších připravených akcí pak musíme zmínit alespoň přednášku profesora Martina Hilského „Shakespearova Zimní pohádka a Čechy“ nebo dětem určenou Dílnu malého novináře s Michaelou Veteškovou z Českého rozhlasu. Na své letošní laureáty čeká rovněž několikero literárních cen, udělovaných již tradičně nejkrásnějším knihám Podzimního knižního veletrhu. Praha / V 19.30 představí v Knihovně Václava Havla svůj nový román spisovatel a redaktor časopisu Host Jan Němec. Kniha s titulem Možnosti milostného románu (Host 2019) má pojednávat o lásce a psaní ve věku digitálního smutku. Proč vlastně jsme jeden s druhým? Co na sobě milujeme? A proč se i přesto opouštíme? Moderuje Petr Vizina.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Reprezentativní výbor textů Gertrudy Steinové (1874–1946) v překladu Jiřího Měsíce, nazvaný Mluvit a naslouchat (Fra 2019), přináší českému čtenáři dosud neznámé texty jedné z nejvýznamnějších představitelek angloamerického modernismu. Ve třech oddílech zachycuje tři nejpodstatnější tvůrčí období této autorky a proměny jejího stylu – od vypjatých experimentů rané tvorby po pozdní přednášky, v nichž Steinová odkrývá filosofické pozadí svého díla i moderního umění. Zápisky o próze české (Pulchra 2019), jejichž autor Erik Gilk působí na Katedře bohemistiky FF UP v Olomouci, tvoří komponovaný cyklus tří desítek kritických statí z let 2010–2017 a navazuje tak chronologicky na autorův první soubor Prozaická zastavení. Kritiky zařazené do souboru byly vybrány s ohledem na vypovídající hodnotu recenzovaných prozaických knih, které se zásadní měrou podílely na utváření čtenářského horizontu druhé dekády jednadvacátého století. Není přitom rozhodující, zda se jedná o autory zavedené (Kratochvil, Soukupová), méně známé (Přibil, Laub, Šimáček), či začínající (Grombíř, Menšík, Faulerová, Vrba). Interpretace širokého spektra recenzovaných textů zajišťují mnohotvárný, plastický obraz literárního dění v současné české próze, zároveň ovšem přinášejí určité společné tendence, proudy a pohyby literárních textů. Letos oslaví sté výročí narození legendární „básník Brna“, jak se Ivanu Blatnému často říká. Ve dvaceti letech debutoval sbírkou Paní Jitřenka, rok poté vydal Melancholické procházky, knihu, která mu zajistila doživotní proslulost. Poválečná sbírka Tento večer vznikla z větší části v letech okupačních, i proto je jejím základním rysem existenciální pustota. Poslední předemigrační kniha Hledání přítomného času je dokladem zápasu v hektických letech, která bezprostředně předcházela komunistickému puči a Blatného odchodu 29. března 1948, za nějž ho stihl zarputilý hněv vládců. Jeho knihy zmizely, jeho jméno přestalo existovat. I po letech svobody je faktem, že nejslavnější Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát: v roce 1968 a 1990, zbývající tři sbírky už podruhé v samostatné reedici nevyšly nikdy. Navzdory setrvalému zájmu o Blatného dílo se tyto starší tituly čas od času objeví jen jako předražený antikvární artikl. Svazek nazvaný Čtyři knihy (Host a Druhé město 2019) tak představuje více než symbolickou nápravu tohoto stavu. Kniha Zlodějka knih australského spisovatele Markuse Zusaka se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování. Vypravěčem silného a neobyčejně čtivého příběhu učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. Nyní Zlodějka knih vychází jako audiokniha (OneHotBook 2019) o délce 16 hodin a 23 minut, kterou pod režijním dohledem Jitky Škápíkové načetla Vilma Cibulková.

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-02-26 19:00:00

Dopolední host: Luxusní Tatry socialistických prezidentů se na západ nedostaly, honili je ale četníci, líčí sběratel

Martin Kupec z Milevska se o dopravu zajímá jako regionální politik, ale automobily a zejména jejich poválečná výroba, propagace a distribuce na území Československa a Česka jsou i jeho osobním koníčkem. Z materiálů o historii a reklamě značky Tatra, které nasbíral, sestavil menší výstavu pro Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. A vydal i stejnojmennou knihu Tatra – automobily na plakátech a v prospektech.

Čas načtení: 2024-05-15 21:00:00

Stříbrný vítr: Připomeňte si životní cestu Vlastimila Harapese ve Stříbrném větru

V 77 letech zemřel herec, tanečník a pedagog Vlastimil Harapes. Narodil se po válce jako šesté dítě a zároveň první syn svých rodičů. „Ta poválečná radost se na mě přenesla, snad proto mám pořád tak dobrou náladu,“ řekl Vlastimil Harapes v rozhlasovém rozhovoru z roku 2016 Jitce Novotné. Svého času nejlepší baletní sólista u nás chtěl být původně zlatníkem, aby mohl své mamince vyrábět šperky.

Čas načtení: 2024-05-17 07:57:00

Izraelská vojenská správa Pásma Gazy by stála 120 mld Kč, píší média

Tel Aviv - Izraelská poválečná vojenská správa Pásma Gazy, kde spolu už sedm měsíců bojuje izraelská armáda a radikální palestinské hnutím Hamás, by ročně stála 20 miliard šekelů (123 miliard korun)...

Čas načtení: 2024-05-17 08:00:00

Izraelská vojenská správa Pásma Gazy by stála v přepočtu přes 120 miliard korun

Izraelská poválečná vojenská správa Pásma Gazy, kde spolu už sedm měsíců bojuje izraelská armáda a palestinská teroristická organizace Hamás, by ročně stála dvacet miliard šekelů, tedy zhruba 123 miliard korun a vyžadovala by vojenskou podporu pěti divizí izraelské armády. To je odhad vysoce postavených bezpečnostních představitelů, na jejichž zprávu v pátek upozornily servery The Times of Israel (ToI) a Ynet.

Čas načtení: 2024-05-17 07:57:00

Izraelská vojenská správa Pásma Gazy by stála 120 mld Kč, píší média

Tel Aviv - Izraelská poválečná vojenská správa Pásma Gazy, kde spolu už sedm měsíců bojuje izraelská armáda a radikální palestinské hnutím Hamás, by ročně stála 20 miliard šekelů (123 miliard korun)...

Čas načtení: 2024-05-28 16:32:15

Svátek hada [Lucie Hlavinková / Motto]

Mrazivé ulice Moskvy, bezútěšný gulag, bojiště druhé světové války i poválečná Praha.

Čas načtení: 2024-06-20 12:21:06

Jak jsme si jako jediní na světě demokraticky zvolili bolševiky do čela státu

Parlamentní volby před 78 lety byly jediným demokratickým hlasováním před únorovým státním převratem 1948. Volby pak nasměrovaly další vývoj blíž k likvidaci omezené demokracie, která zde tři poválečná léta existovala.

Čas načtení: 2024-07-15 09:50:00

Ukrajinská a česká vláda budou v úterý společně jednat v Praze

Vlády Česka a Ukrajiny spolu budou v úterý jednat podruhé od vypuknutí plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Hlavními tématy budou opět obranná spolupráce a poválečná obnova Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-07-16 11:18:46

Česko myslí na rekonstrukci Ukrajiny, prohlásil před společným jednáním Fiala

Česká a ukrajinská vláda v úterý společně zasedly ve Strakově akademii. Premiér Petr Fiala (ODS) má na programu t se svým protějškem Denysem Šmyhalem. Jednotliví ministři se pak dostanou k tématům jako spolupráce v dopravě nebo poválečná obnova Ruskem napadené země.

Čas načtení: 2024-07-17 07:56:42

Politolog: Putin to možná ještě neví, ale Ukrajina již nad Ruskem vyhrála

Komentář: Poválečná Ukrajina se dramaticky vzdálí Rusku a bude de facto součástí Západu, uvedl pro ŽivotvČesku.cz politolog a vedoucí oboru Bezpečnostní a strategická studia z katedry politologie Masarykovy univerzity Josef Kraus. Přestože vstup Ukrajiny do NATO není jeho slovy na pořadu dne, země se již nyní těší rostoucí podpoře od západních spojenců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ což bude v nějaké formě pravděpodobně představovat do budoucna i bezpečnostní záruku.

Čas načtení: 2024-08-04 07:14:02

Bousínskou lípu obec zachránila před kácením, teď se uchází o titul Strom roku

Do finále ankety Strom roku postoupilo deset finalistů z celé země. Svého zástupce má i Olomoucký kraj. Pro finalisty lze hlasovat online a z jednoho e-mailu má nárok na svůj hlas jen jeden strom. Region zastupuje lípa vysazená v Bousíně na Prostějovsku jako poválečná lípa svobody.