Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-04 11:00:01

Římané obchodovali s lidmi, brali v Arábii i Indii. Archeologové objevili starověký přístav s důkazy

Berenike bylo námořní bránou Římské říše na Východ. „Bylo to naprosto zásadní místo k tomu, aby impérium získalo ohromné bohatství z východní Afriky, jižní Arábie, Indie a dalších míst. Lidé mezi sebou čile obchodovali. Paradoxně Berenike nemělo zdroj pitné vody, dopravovala se úmornou cestou přes poušť od Nilu,“ vysvětloval Moravec.  Dlouho se věřilo, že město neexistuje Archeologové už odhalili dva přístavy a desítky domů, obchodů a svatyní. Odkryli hromady dopisů, účtenek a celních průkazů. Našli další důkazy v podobě slonoviny, kadidla, textilií i potravin, jako jsou hrnce s indickým pepřem, kokosy a rýže. Nálezy ukazují, jak důležitá křižovatka mezi Východem a Západem zde byla. „Ekonomický význam byl možná vyšší než slavné hedvábné stezky. Díky obchodům v Berenike s lidmi z půlky světa držela Římská říše tak dlouho pohromadě.“ Jak vypadal opravdový život gladiátora v Římě? Russell Crowe ve filmu ukazoval nesmysly Číst více Podle odborníka dokonce jeden řecko-římský text, známý jako Periplus Maris Erythraei neboli Cesta kolem Erythraejského moře, uvádí přístav jako centrum pro námořní obchodní cesty táhnoucí se na jih až do dnešní Tanzanie a na východ přes Arábii do Indie a dále. „Poloha Berenike byla staletí neznámá. Mnozí místo dokonce považovali za výmysl, něco jako Atlantidu. Znovuobjevil ji italský průzkumník Giovanni Belzoni poté, co téměř zahynul žízní. Problém Berenike je v tom, že leží nedaleko hranic se Súdáném. Takže nejde o zrovna bezpečné místo a jen tak někdo se tam nedostane,“ uvažoval Moravec. Římané z něj udělali klenot říše Podle starověkých zdrojů město založil faraon Ptolemaios II., syn vojevůdce, který vládl Egyptu po smrti Alexandra Velikého a který pojmenoval Berenike po své matce kolem roku 275 př. n. l. Při vykopávkách byly objeveny úlomky a zuby sloní lebky a také suchý příkop ve tvaru písmene V, který zvířatům pomáhal vzpamatovat se z plavby po moři. Když už používání válečných slonů ve druhém století př. n. l. nemělo takový význam, Berenike upadalo. Ale poté, co Římané dobyli Egypt v roce 30 př. n. l., našel přístav nový účel. Z římského Egypta do Indie vyrazily flotily obrovských obchodních lodí, schopných převážet extravagantní náklady. „Berenike bylo prvním vhodným místem v říši, kde se tato obrovská zaoceánská plavidla vykládala na zpáteční cestě. Ušetřilo to hodně námahy, protože nemusela bojovat proti neúprosným severním větrům Rudého moře,“ podotkl Moravec s tím, že z města byly náklady přepravovány velbloudí karavanou do Coptosu na Nilu či po řece dopravovány do Alexandrie. Odtud pak zboží putovalo do Říma a zbytku středomořského světa. Bohatství z celého světa Když římský občan dorazil do Berenike, bylo to pro něj jako výjev z jiného světa. Najednou neměl pocit bezpečí, pohodlí ani civilizace. Ocitl se v nejodlehlejším a nejjižnějším koutě celé říše. „Přesto se z tohoto místa lidé dostali ještě dále a plavili se do Indie, tisíce mil daleko. Odměna byla obrovská nejen pro tyto odvážlivce, ale pro celý Řím. Pokud mluvíme o pupku světa, tak to bylo Berenike. Zde se našlo v podstatě všechno, po čem člověk toužil. Hromadilo se tu bohatství z celého známého světa,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Archeologové našli loď duchů pod místem teroristických útoků z 11. září Číst více Podle historika mohlo Berenike v době své největší slávy plnit pokladnu Římské říše až z jedné třetiny. Zboží totiž nebylo zdaleka jen pro elity. Do konce prvního století změnily východní koření, oblečení, myrha, a dokonce i zvířata životy obyčejných lidí. A černý pepř přepravovaný přes Indický oceán radikálně změnil chuť. Například v římské kuchařce známé jako Apicius, pravděpodobně sestavené v prvním století našeho letopočtu, je pepř vyžadován ve 349 ze 468 receptů, od svařeného vína po pečené vepřové maso. Bez Berenike by byla i jeho dostupnost mnohem složitější. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás.

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2025-06-08 01:00:01

Michal VIII. Komnénos Palaiologos

Michael zasvětil život a vládu obnově byzantské říše. Roku 1258 se intrikami zmocnil vlády v nikájském císařství a následujícího roku byl korunován jako spolucísař nedospělého Jana IV. Laskarise. Když jeho generálové porazili koalici Epiru a západních nepřátel v bitvě u Pelagonie, otevřela se císaři cesta k ovládnutí Konstantinopole. Roku 1261 získal císař ztracené hlavní město, čímž bylo obnovení byzantské říše dokončeno a byl podruhé korunován, tentokrát jako samostatný byzantský císař. Michael se poté po celou svou vládu snažil obnovit slávu říše, ozdravit byzantskou společnost, hospodářství a znovu vystavět silné vojsko a loďstvo. 

Čas načtení: 2025-04-17 22:16:23

Jak být ponovu cool: Vymanit se z pasti rychlosti v moderním světě

Jak být ponovu cool: Vymanit se z pasti rychlosti v moderním světě redakce Čt, 04/17/2025 - 22:16 Zdraví a Krása Klíčová slova: Spinanga rebelie Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Závislost na rychlosti je skutečná Od ranních budíků po nekonečná upozornění lidé neustále spěchají – při jídle, konverzacích, dokonce i při spánku. Produktivní aplikace nabízejí optimalizaci, ale málokdy klid. Sociální sítě jsou tak rychlé, že je čas si nic pořádně prolistovat. Toto neustálé tlačení vytváří stres, vyhoření a pocit, že život se děje spíše nám než nám. A to je důvod, proč se objevují platformy jako Spinanga, které poskytují digitální nástroje ne pro optimalizaci výstupu, ale pro návrat k rovnováze. Momentumnin, tvrdí Spinanga, je méně důležitý než všímavost a záměrnost. Pět znamená, že jste uvízli v pasti rychlosti Zajímá vás, jestli nežijete příliš rychle? Zde jsou některé červené vlajky: Do pěti minut po probuzení se podíváte na svůj telefon. Díky tomu budete mít jídlo jako práci, ne jako chvíle. Nemůžete si vzpomenout, kdy jste naposledy nic nedělali. S každou jednotlivou konverzací zvládáte více úkolů. V odpočinku je vina, ne omlazení. Vzestup pomalého hnutí Koncept pomalého života nespočívá v tom, že všechno děláte v přetíženém, geriatrickém tempu želvy. Jde o to udělat více s méně, s větší přítomností. Upřednostňuje kvalitu před kvantitou, pozornost před zrychlením. Ať už je to pomalé jídlo, pomalé cestování nebo pomalé myšlení, pohyb se chytí. Lidé jsou unavení z přepracovanosti a nedostatečné inspirace. A technologické společnosti, jako je Spinanga, pracují na usnadnění tohoto posunu – vytvářejí rozhraní, která uživatele posouvají směrem k záměrnému používání, přestávkám a pozornému odbavování. Digitální nemusí být rychlé Existuje mýtus, že být online znamená být neustále „on“. Ale Spinanga to zpochybňuje. Médium poskytuje jemné šťouchnutí k odložení telefonu, kroku zpět a prozkoumání vašeho pouta s časem. Díky nástrojům, které vás povzbudí k tomu, abyste přemýšleli o používání svého zařízení, vytvořili hranice a upřednostnili digitální prostoje, Spinanga mění to, čím může být technologie – není náročná, ale podporuje. Tato cesta pomalu přechází od nejen možného, ​​ale také výkonného. 5 způsobů, jak získat zpět svou vlastní rychlost Zde je několik způsobů, jak začlenit toto pomalé myšlení do každodenního života: Začněte svůj den bez obrazovky – i 15 minut znamená rozdíl. Naplánujte si čas, abyste nic nedělali. není to promarněné. je to zásadní. Jezte bez rušení. Na chuti záleží. Naučte se říkat „ne“ více – ne všechno si zaslouží ano. Je užitečné používat něco, jako je Spinanga, abyste zůstali v kontaktu, nejen ve spojení. Proč je pomalost vnímána jako svoboda? V grindové kultuře je zpomalení téměř rebelské. Uvolňuje cestu pro jasnější myšlení, hlubší vztahy a skutečný odpočinek. Pomalost vytváří prostor — pro kreativitu, pro zázraky, pro skutečný život.“ To je filozofie Spinanga: tato technologie by se měla přizpůsobovat rytmům lidstva, nikoli naopak. Platforma nenabádá uživatele, aby dosahovali více – přiměje je, aby se zaměřili na to, co je skutečně důležité. Pomalé je rychlé Rychlost má své místo – ale neměla by dominovat na každém centimetru existence. Čím dál tím víc unavená z toho, že je člověk stále „on“, chystá se tišší rebelie. Takový, který upřednostňuje reflexi před reakcí. Hloubka nad tempem. Protože má digitální spojence, jako je Spinanga, zpomalení není totéž jako zaostávání. Znamená to konečně se nechat chytit – na sobě. Takže zpomalení možná není jen cool. Možná je to jediná cesta vpřed. Přidat komentář Náhledové foto High rise buildings near sea during daytime photo – Free Wallpaper Image on Unsplash Dnes je rychlost považována za nějaký druh ctnosti. Shell spoléhá pouze na tuto formu komunikace. Každá ušetřená sekunda je důvodem k oslavě. Ale stále více lidí se probouzí do reality: zaneprázdněnost neznamená naplnění. Život v rychlém pruhu se může zdát okouzlující, ale také může být vyčerpávající. Učíme se, že pomalost, dříve považovaná za lenost, je chytrý a skutečně troufalý čin. Návod obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2024-12-02 09:00:00

Hluboké historické síly, které vysvětlují Trumpovo vítězství

Náš výzkum ukazuje, že politický rozpad od Římské říše až po ruskou revoluci probíhá podle jasného vzorce: mzdy pracujících stagnují, zatímco elity se množí, píše Peter Turchin, vedoucí projektu v Complexity Science Hub ve Vídni a autor knihy End Times: Konec světa: elity, kontraelity a cesta politického rozpadu (End Times: Elites, Counter-Elites and the Path of Political Disintegration, Allen Lane).Málo se po Trumpově vítězství v USA hovořilo  o neosobních společenských silách, které tlačí složité lidské společnosti na pokraj kolapsu - a někdy i až za něj. To je chyba: abychom pochopili kořeny naší současné krize a možné cesty z ní, musíme se zaměřit právě na tyto tektonické síly.Výzkumný tým, který vedu, píše autor, studuje cykly politické integrace a dezintegrace za posledních 5 000 let. Zjistili jsme, že společnosti organizované jako státy mohou zažívat významná období míru a stability trvající zhruba sto let. Nevyhnutelně se však poté dostávají do období sociálních nepokojů a politického rozpadu. Vzpomeňme na konec Římské říše, anglickou občanskou válku nebo ruskou revoluci. Dosud jsme shromáždili údaje o stovkách historických států, které se dostaly do krize a následně z ní vyšly.

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-17 07:00:01

Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další

Nostradamus viděl, jak velké město, kterým zřejmě myslel dnešní USA, zápasí s velkým leopardem, což pravděpodobně znamená Čínu. „Není to nic nemožného, mnoho analytiků považuje ozbrojený konflikt mezi těmito velmocemi za velmi reálný,“ potvrdil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Putin sní o svém impériu Podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky to ale není jediná hrozba. Upozorňuje na válku na Ukrajině či izraelské útoky na hnutí Hamás i další lokální „roztržky“. „Když se k tomu přidá fakt, že Írán a KLDR mohou brzy disponovat jadernými zbraněmi, globální konflikt rozhodně není žádné sci-fi.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Dá se samozřejmě předpokládat, že by stranou nezůstalo ani Rusko, Vladimir Putin se nechal několikrát slyšet, že by chtěl obnovit slávu a hlavně velikost ruského impéria a že se na Ukrajině nezastaví. S čímž přímo souvisí i Česká republika coby jeden z bývalých sovětských satelitů. Nelze si tedy myslet, že případný větší ozbrojený konflikt by se nás netýkal. Lidstvo čeká katastrofa Vykládat Nostradamova proroctví se sice dají různě, ovšem i jeho následovníci jsou vesměs zajedno v tom, že letošní rok bude znamenat zvrat a konec USA coby globálního lídra. Minimálně v tom smyslu, jak ho známe dnes. „Může to tak být. Čína se zdá jako logický konkurent, navíc jsou známá prohlášení čínského prezidenta a jeho pokyny v rámci přípravy na válku,“ říká pro Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Podle něj se „otřese celá planeta“, což mimo jiné může znamenat i jadernou katastrofu. „Ano, tímto směrem mířím. Závody ve zbrojení pokračují a člověk nemusí mít věšteckou kouli, aby poznal, že to pro lidstvo nebude dobré. Ať už mluvíme o letošním roce, nebo ve střednědobém výhledu, přibližujeme se katastrofě.“ Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Řada předpovědí se vyplnila Najdou se samozřejmě lidé, kteří ničemu takovému nevěří a jsou skeptičtí. Podle Mráčka je ale lepší být připraven a následně příjemně překvapen, pokud se nic zlého nestane. „Opačný postup je cesta do pekel. Dělat, že se nic neděje, to už tu bylo mnohokrát a ve většině případů se to vymstilo. Navíc se podívejte, co všechno už Nostradamovi vyšlo.“ Mráček poukazuje na to, že slavný Francouz předpověděl například vzestup nacistické říše v čele s Adolfem Hitlerem či teroristické útoky na USA 11. září 2001. „Aby toho nebylo málo, napsal o problémech anglické koruny včetně abdikace panovníka. A podívejte se, jak je na tom Karel III., bojuje s rakovinou a kdo ví, jak to s ním nakonec dopadne,“ uzavřel pro Čtidoma.cz Jindřich Mráček. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu.

Čas načtení: 2022-04-22 13:12:49

„Příště zapojím víc plzeňáčtiny!“ slibuje Petr Brožovský, autor nové knihy z prostředí západočeské metropole

Petr Brožovský, spisovatel, sběratel knih a mistr České republiky ve slam poetry, debutoval knihou Tanec papírových draků, která posílá čtenáře na cestu za pomstou do své domovské Plzně. V rozhovoru se podělil o svůj tvůrčí proces a plány do budoucna a prozradil také, kteří autoři ho inspirovali k jeho prvotině.   Tanec papírových draků zavádí čtenáře ke speciálnímu policejnímu útvaru ostrých řízků PSZÚ. Kde se vzal první nápad ho vytvořit? Nemám nejmenší tušení. Možná mi přeskočilo ze všech dračáků a prostě jsem sednul a napsal pár stránek bez plánu a hlubší představy o pozadí. Pak jsem si kladl zvídavé otázky a z vlastních odpovědí začal stavět setting a příběh. Zpětně vzato musím přiznat, že nemám páru, kde se PSZÚ vzalo. Bylo zkrátka potřeba, protože Kotleta se crcal s Velkými problémy v malém Vietnamu. Mně se nechtělo čekat a rozhodl jsem se napsat si knížku sám. On ale pak zřejmě trochu zrychlil, protože než jsem to já dopsal, on těch knížek vydal asi 15.   Jak bys knihu shrnul čtenářům, kteří se po ní chystají teprve sáhnout? Nekorektní humor, střílení, láska, šokující zvraty, nadpřirozeno, všechno to tam je. Jen musíte nejdřív překousnout těch prvních deset stránek o žraní hoven. Láska je až za tím.   Někteří autoři používají své okolí jako vděčný zdroj podnětů. Psal jsi některého z hrdinů podle sebe nebo podle lidí, které znáš? Čerpal jsem odkud se dalo. Velká část postav je určitým mixem různých lidí, ať už kamarádů nebo lidí, co jsem potkal jedinkrát v životě. Problematičtější je, že pár postav se jmenuje jako skutečné osoby. Nejsou to oni, spíš ukradené jméno a pár typových determinantů, ale je těžké je v tom nevidět. Tímto se omlouvám Linxovi, že je vykreslen jako o něco větší vocas než ve skutečnosti, a Shiftymu, že je vykreslen jako o něco menší vocas než ve skutečnosti. Pro ostatní platí beze zbytku: pokud se známe a našli jste se v knize, mýlíte se. Nejste to vy. Ostatně já sám se neztotožňuji s hlavním hrdinou, ale spíš s Doktorem. Co jsem ale vykrádal beze zbytku byla místa. Od plzeňského Petrohradu, přes Břevnov po horský úkryt jsou všechny lokace skutečné a celá kanadská část vznikla ve Vancouveru. Na střední jsem ze zeměpisu skoro propadal a najednou tohle!   Čtenáři i recenzenti tvůj styl přirovnávají ke Kotletovi, Kulhánkovi a Sněgoňové. Jaké autory sám čteš a koho bys jmenoval jako své inspirace? Čím jsem starší, tím vyhraněnější literární choutky mám. V poslední době tedy louskám zejména českou akční fantastiku, kde mezi mé oblíbence patří Kotleta, Kulhánek, Kopřiva a Drescher. Všichni čtyři zmínění pánové mě určitě ovlivnili. Ke Kristýně Sněgoňové jsem se dostal teprve před pár měsíci a dokonale mi vyrazila dech. Mým velkým vzorem ale vždycky bude sir Terry Pratchett, od kterého jsem se naučil, že cesta je důležitější než cíl. Jeho zápletky například v knihách s Ankh-Morporskou městskou hlídkou nikdy nebyly nijak přehnaně složité, ale něco mě drželo u stránek do šesti do rána. Bylo to práce se světem a postavami. Člověk měl pocit, že v té knize je, že je Noby Nóblhóch jeho neortodoxní kámoš. To jsem se snažil v knize reflektovat – aby to nebyla jen jízda z bodu A do bodu B, ale spíše literární roadtrip.   Děj knihy se odehrává na západě Čech, kde sám žiješ. Jak se ti psalo z prostředí města, které dobře znáš? Bylo to mňam mňam! Příště zapojím víc plzeňáčtiny!   Kromě psaní knih se věnuješ také slam poetry a dokonce držíš titul mistra České republiky. Jak ti tahle zkušenost pomohla při psaní knihy a považuješ psaní za lehčí nebo složitější disciplínu? Psaní knihy je ve smyslu odhodlání výraznější investice, protože průměrný slam má tři minuty, takže stačí, abych se hodinu soustředil, a text je na světě. Moje kniha má 400 stran. My, co se necháme odlákat každou kravinou, co se kolem šustne, máme problém věnovat takové množství pozornosti jediné věci. Ale jinak to bylo lautr to samé. Nekorektní humor? Check. Snaha šokovat a zaskočit? Check. Nepravděpodobné scénáře? Vymyšlené příběhy? Fantazie na špacíru? Checkity check. Trochu pomohlo i to, že se těch 400 stran nemuselo rýmovat.   Máš při psaní nějaký proces, co ti pomáhá dostat se do nálady? Hudba. Na depresivní pasáže jsem měl Placebo a White Lies, na střelecké pasáže Muse, Limp Bizkit, Guano Apes nebo Rise Against, zbytek vyplňovaly Epic Workout Music Mixy. Ne, že bych cvičil. Jen jsem si pak připadal epicky. Zajímalo by mě, jestli básníci poslouchají při psaní poetie Lyric Workout Music Mixy.   Kniha zatím sbírá skvělá hodnocení a čtenáři jsou hladoví po další knize. Co dalšího chystáš? Když už mám hotový setting a kniha skončila tak, jak skončila, byla by škoda ten příběh nedovyprávět. Takže na dvojce už se dělá. A udělám všechno proto, aby byla do roka venku. Inu, a pak mám připravenou akční pecku plnou právníků, magie, duchů a náboženského násilí. Tam budu na domácí půdě. Tedy jako právník. Na to se obzvlášť těším!   Petr Brožovský (*1992) je plzeňák v jistých kruzích známý pod přezdívkami Pedro nebo Švéd. Víří vody advokacie jako obhájce v trestních věcech a je mistrem České republiky ve slam poetry. Sběratel knih, organizátor larpů, nadšený střelec, nevyslyšený hudebník a obávaný i milovaný dungeonmaster.

Čas načtení: 2021-11-25 16:19:37

Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje, upozorňuje kniha Geopolitika Číny

Kniha Geopolitika Číny je věnována dějinám a současnosti Číny. Vysvětlení povahy čínské moci je v ní spojeno s popisem geopolitických konstant Říše středu a národních zvláštností, ukazujících na odlišnost čínské civilizace a z ní vyplývajících forem vlády. Podrobně vysvětluje počátky zahraniční politiky Číny, konfuciánského pacifismu a teorie války. Zvláštní pozornost věnuje tzv. Století ponížení, na historickém pozadí dokumentuje, jak události novodobých dějin ovlivňují současnou politickou kulturu a státní ideu Číny. Kniha se nevyhýbá ani sporným tématům s geopolitickým přesahem (Tibet, Hongkong, Tchaj-Wan). Kniha Oskara Krejčího představuje mimo jiné výsledky čínských reforem a zachycuje aktuální stav, ale i odlišnost vývoje Číny od postsocialistických zemí východní Evropy. Ukazuje také, jak komplikovaná byla cesta nové Číny k současné dynamice, a to jak z vnitropolitického, tak zahraničněpolitického hlediska – s důrazem na vztahy k SSSR/Rusku a ke Spojeným státům. „Je možné se měnící Číny bát. Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje. Konstruktivní obhajoba zájmů Západu začíná porozuměním změnám, ne útoky na Čínu – kritice by mělo předcházet poznání. Neznalost zvyšuje riziko konfliktu. Zatím se sice velká válka mezi velmocemi jeví málo pravděpodobná, ale její nebezpečí narůstá. Taková válka nese sebevražedné rysy. Je jisté, že asymetrie ve výzbroji nukleárních mocností nutně vede k tomu, že prohrávající strana bude mít tendenci použít zbraně posledního soudu,“ píše v knize Krejčí. A dodává: „Čína svými změnami předznamenává novou orientaci globalizace. Obecně platí, že 21. století začalo hledáním nových paradigmat, která by měla vysvětlit a snad i napomoci změnit povahu globalizujícího se světa. Na počátku třetí dekády tohoto století se zdá, že se globalizace začíná štěpit na dva paralelní světy s odlišnými pravidly, směřováním rozvoje i tempy ekonomického růstu. Přitom hrozí, že útěk k izolacionalismu může přivést Západ do zaostávajícího skanzenu. A nemělo by se nikdy zapomínat, že mír v multipolárním světě vyrůstá ze vzájemné závislosti. To, co Západ v dané situaci nejvíc potřebuje, je pochopení nutnosti rovnoprávného dialogu bez paternalistického mentorování. Dialogu, který směřuje ke spolupráci Západu a Číny.“

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-20 18:03:25

Protiletadlový dělostřelecký pluk 18 [1939-1945]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 20.08.2024 18:03:25 Název:Name:Protiletadlový dělostřelecký pluk 1818th Anti-Aircraft Artillery RegimentOriginální název:Original Name:Flak-Regiment 18Datum vzniku:Raised/Formed:26.08.1939Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:DD.04.1945Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.04.1941-DD.05.1941 XVIII. horský armádní sborDD.06.1941-DD.01.1942 Velitelství letectva 11. armádyDD.01.1942-DD.01.1944 13. protiletadlová dělostřelecká divize DD.12.1943-DD.02.1944 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 12DD.02.1944-DD.04.1944 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 5DD.06.1944-DD.08.1944 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 5DD.09.1944-DD.09.1944 Letecká župa VDD.10.1944-DD.11.1944 13. protiletadlová dělostřelecká divizeDD.12.1944-DD.04.1945 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 1DD.04.1941-DD.05.1941 XVIII Mountain Army CorpsDD.06.1941-DD.01.1942 Air Force Command of the 11th ArmyDD.01.1942-DD.01.1944 13th Anti-Aircraft Artillery Division DD.12.1943-DD.02.1944 12th Anti-Aircraft Artillery BrigadeDD.02.1944-DD.04.1944 5th Anti-Aircraft Artillery BrigadeDD.06.1944-DD.08.1944 5th Anti-Aircraft Artillery BrigadeDD.09.1944-DD.09.1944 5th Air RegionDD.10.1944-DD.11.1944 13th Anti-Aircraft Artillery Division DD.12.1944-DD.04.1945 1st Anti-Aircraft Artillery BrigadeDislokace:Deployed:26.08.1939-DD.08.1939 Wiener-Neustadt, ? / DD.09.1939-DD.10.1939 ?, ? / DD.10.1939-DD.04.1940 Augsburg, ? / DD.MM.1940-DD.04.1941 Stuttgart, ? / DD.04.1941-DD.06.1941 ?, ? / DD.06.1942-DD.09.1942 Sevastopol, ? / DD.09.1942-DD.03.1943 ?, ? / DD.03.1943-DD.11.1943 Le Creusot, ? / DD.11.1943-DD.08.1944 Toulon, ? / DD.10.1944-DD.01.1945 Cáchy, ? / DD.02.1945-DD.04.1945 Bonn, ? / Velitel:Commander:26.09.1939-25.04.1942 Koester, Paul (Oberst)25.04.1942-01.09.1942 Rittner, Friedrich-Franz (Oberst)DD.10.1942-01.04.1943 Minden, Rudolf von (Oberstleutnant)01.04.1943-31.12.1943 Jebens, Claus (Oberst)01.01.1944-DD.12.1944 Tyroller, Georg (Oberst)01.01.1945-23.01.1945 Meckel, Anton (Major)24.01.1945-DD.04.1945 Dilschneider, Hans (Major)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRČestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg TESSIN: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945https://www.ww2.dk/ground/flak/flargt18.htmlwww.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-08-12 13:58:39

Protiletadlový dělostřelecký pluk 6 [1936-1945]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 12.08.2024 13:58:39 Název:Name:Protiletadlový dělostřelecký pluk 66th Anti-Aircraft Artillery RegimentOriginální název:Original Name:Flak-Regiment 6Datum vzniku:Raised/Formed:01.10.1936Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded: DD.05.1945Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:01.10.1936-01.10.1937 Vyšší velitelství protiletadlového dělostřelectva v leteckém okruhu IV01.10.1937-12.10.1937 Vyšší velitelství protiletadlového dělostřelectva v leteckém okruhu VII12.10.1937-DD.02.1938 Vyšší velitelství protiletadlového dělostřelectva 7DD.02.1938-DD.07.1938 Letecká župa XIDD.08.1938-DD.08.1939 Velitelství protivzdušné obrany HamburkDD.05.1940-DD.01.1942 II. protiletadlový dělostřelecký sbor01.02.1942-10.04.1942 12. protiletadlová dělostřelecká divize 10.04.1942-13.01.1945 18. protiletadlová dělostřelecká divize 13.01.1945-DD.05.1945 27. protiletadlová dělostřelecká divize 01.10.1936-01.10.1937 Higher Anti-Aircraft Artillery Command in 4th Air District01.10.1937-12.10.1937 Higher Anti-Aircraft Artillery Command in 7th Air District12.10.1937-DD.02.1938 7th Higher Anti-Aircraft Artillery CommandDD.02.1938-DD.07.1938 11th Air RegionDD.08.1938-DD.08.1939 Air Defence Command HamburgDD.05.1940-DD.01.1942 II Anti-Aircraft Artillery Corps01.02.1942-10.04.1942 12th Anti-Aircraft Artillery Division 10.04.1942-13.01.1945 18th Anti-Aircraft Artillery Division 13.01.1945-DD.05.1945 27th Anti-Aircraft Artillery Division Dislokace:Deployed:01.10.1936-DD.05.1940 Hamburk, ? / DD.05.1940-01.08.1940 ?, ? / 01.08.1940-DD.03.1941 Ostende, ? / DD.03.1941-DD.06.1941 ?, ? / DD.06.1941-DD.09.1942 ?, ? / DD.09.1942-DD.06.1943 Orel, ? / DD.06.1943-DD.09.1943 Smolensk, ? / DD.09.1943-DD.09.1944 Vicebsk, ? / DD.09.1944-DD.12.1944 Frombork, ? / DD.12.1944-DD.01.1945 Memel, ? / DD.01.1945-DD.04.1945 Goldap, ? / DD.04.1945-DD.05.1945 Bad Freienwalde, ? / Velitel:Commander:01.10.1936-30.06.1938 Sattler, Ottfried (Oberst)01.07.1940-29.02.1940 Spieß, Theodor (Oberst)01.03.1940-31.05.1940 Kressmann, Erich (Oberst)11.06.1940-29.07.1940 Luczny, Alfons (Oberst)31.07.1940-15.09.1941 Gyldenfeldt, Georg von (Oberstleutnant)DD.09.1941-DD.02.1942 Laicher, Fritz (Oberstleutnant)DD.02.1942-DD.11.1942 Sachs, Günther (Oberstleutnant)DD.11.1942-DD.01.1943 Schophoff, Friedrich-Wilhelm ( )DD.01.1943-DD.06.1944 Wege, Kurt (Oberstleutnant)DD.07.1944-DD.10.1944 Ulack, Otto (Oberst)DD.10.1944-DD.11.1944 Salamon, ? (Oberstleutnant)DD.11.1944-08.02.1945 Ulack, Otto (Oberstleutnant)09.02.1945-DD.05.1945 Lamprecht, Siegfried (Major)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg TESSIN: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.dehttps://www.ww2.dk/ground/flak/flargt6.html

Čas načtení: 2024-04-18 09:46:21

Pěší náhradní pluk 231 [1939-1942]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 18.04.2024 09:46:21 Název:Name:Pěší náhradní pluk 231231st Infantry Replacement RegimentOriginální název:Original Name:Infanterie-Ersatz-Regiment 231Datum vzniku:Raised/Formed:26.08.1939Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:07.11.1942Nástupce:Successor:Granátnický náhradní pluk 231231st Grenadier Replacement Regiment Nadřízené velitelství:Higher Command:26.08.1939-05.11.1939 Velitelství náhradních jednotek XIII05.11.1939-09.11.1939 Velitelství náhradních jednotek 1./XIII09.11.1939-21.12.1939 173. divize21.12.1939-07.11.1942 Divize č. 17326.08.1939-05.11.1939 13th Command of Replacement Troops 05.11.1939-09.11.1939 Command of Replacement Troops 1./XIII09.11.1939-21.12.1939 173rd Division21.12.1939-07.11.1942 Division No. 173Dislokace:Deployed:26.08.1939-12.09.1939 Kronach, ? / 12.09.1939-06.11.1939 Bayreuth, ? / 06.11.1939-09.12.1939 Coburg, ? / 09.12.1939-10.01.1940 Würzburg, ? / 10.01.1940-15.05.1942 Coburg, ? / 15.05.1942-07.11.1942 Würzburg, ? / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Tessin, Georg: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-06-10 21:44:10

Büssing-Automobil-Werke AG [1960-1972]

Autor: Aubi Datum: 10.06.2024 21:44:10 Název:Name:Büssing-Automobil-Werke AGBüssing-Automobil-Werke AGOriginální název:Original Name:Büssing-Automobil-Werke AGHistorie názvů:History of Names:DD.MM.1903-DD.MM.1920 Heinrich Büssing, Specialfabrik für Motorlastwagen, Motoromnibusse und MotorenDD.MM.1920-DD.MM.1922 Heinrich Büssing Automobilwerke KGDD.MM.1922-DD.MM.1931 Heinrich Büssing Automobilwerke AGDD.MM.1931-DD.MM.1943 Büssing-NAG, Vereinigte Nutzkraftwagen AGDD.MM.1943-DD.MM.1950 Büssing-NAG Nutzkraftwagen GmbHDD.MM.1950-DD.MM.1960 Büssing Nutzkraftwagen GmbHDD.MM.1960-DD.MM.1972 Büssing-Automobil-Werke AGDD.MM.1903-DD.MM.1920 Heinrich Büssing, Specialfabrik für Motorlastwagen, Motoromnibusse und MotorenDD.MM.1920-DD.MM.1922 Heinrich Büssing Automobilwerke KGDD.MM.1922-DD.MM.1931 Heinrich Büssing Automobilwerke AGDD.MM.1931-DD.MM.1943 Büssing-NAG, Vereinigte Nutzkraftwagen AGDD.MM.1943-DD.MM.1950 Büssing-NAG Nutzkraftwagen GmbHDD.MM.1950-DD.MM.1960 Büssing Nutzkraftwagen GmbHDD.MM.1960-DD.MM.1972 Büssing-Automobil-Werke AGObory výroby:Production Subjects:nákladní automobilycommercial vehiclesSídlo hlavního závodu:Headquarters:DD.MM.1903-DD.MM.1972 Brunšvik / DD.MM.1903-DD.MM.1972 Braunschweig / Názvy a sídla poboček:Subsidiary Name and Location: DD.MM.1927-DD.MM.19RR Cáchy / DD.MM.1930-DD.MM.193R Berlín / DD.MM.1931-DD.MM.1945 Elbing / DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Osterholz-Scharmbeck / DD.MM.1965-DD.MM.1972 Salzgitter-Watenstedt / DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Aachen / DD.MM.1930-DD.MM.193R Berlin / DD.MM.1931-DD.MM.1945 Elbing / DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Osterholz-Scharmbeck / DD.MM.1965-DD.MM.1972 Salzgitter-Watenstedt / Vznik:Founded:DD.MM.1903DD.MM.RRRRZánik:Cancelled:DD.MM.1972DD.MM.1972Produkty:Products: DD.MM.1904-DD.MM.1907 Motorlastwagen 3 tDD.MM.1907-DD.MM.1916 Büssing Typ II 2–2,5 tDD.MM.1907-DD.MM.1911 Büssing Typ IV 4,5 tDD.MM.1908-DD.MM.1913 Büssing Typ III 3–3,5 tDD.MM.1909-DD.MM.1912 Büssing Typ V 4,5–5 tDD.MM.1909-DD.MM.1914 Büssing Typ VIDD.MM.1911-DD.MM.1913 Büssing Typ IV B DD.MM.1914-DD.MM.1914 Büssing A5PDD.MM.1915-DD.MM.1923 Büssing Typ VDD.MM.1919-DD.MM.1924 Büssing Typ II 2,5 tDD.MM.1919-DD.MM.1924 Büssing Typ IIIDD.MM.1919-DD.MM.1924 Büssing Typ IVDD.MM.1924-DD.MM.1928 Büssing Typ III GEDD.MM.1924-DD.MM.1931 Büssing Typ III GLDD.MM.1924-DD.MM.1931 Büssing Typ V GDD.MM.1924-DD.MM.1930 Büssing Typ VI GLDD.MM.1925-DD.MM.1930 Büssing Typ IV GnDD.MM.1928-DD.MM.1938 Büssing Typ III GL 6DD.MM.1931-DD.MM.1939 Büssing-NAG G 31DD.MM.1931-DD.MM.1936 Büssing-NAG 150DD.MM.1931-DD.MM.1936 Büssing-NAG 200DD.MM.1931-DD.MM.1936 Büssing-NAG 250DD.MM.1931-DD.MM.1936 Büssing-NAG 300DD.MM.1931-DD.MM.1933 Büssing-NAG 40DD.MM.1931-DD.MM.1933 Büssing-NAG 50DD.MM.1931-DD.MM.1933 Büssing-NAG 80DD.MM.1932-DD.MM.1936 Büssing-NAG 275DD.MM.1932-DD.MM.1937 Büssing-NAG 260DD.MM.1933-DD.MM.1939 Büssing-NAG 350DD.MM.1933-DD.MM.1936 Büssing-NAG 401 / 402DD.MM.1933-DD.MM.1937 Büssing-NAG 501 / 502DD.MM.1933-DD.MM.1935 Büssing-NAG 801 / 802DD.MM.1934-DD.MM.1935 Büssing-NAG G 31 KDD.MM.1935-DD.MM.1937 Büssing-NAG 305DD.MM.1935-DD.MM.1937 Büssing-NAG 375DD.MM.1935-DD.MM.1941 Büssing-NAG 504DD.MM.1935-DD.MM.1937 Büssing-NAG 550DD.MM.1935-DD.MM.1939 Büssing-NAG 650DD.MM.1935-DD.MM.1940 Büssing-NAG 900DD.MM.1936-DD.MM.1939 Büssing-NAG 400DD.MM.1936-DD.MM.1942 Büssing-NAG 654DD.MM.1936-DD.MM.1938 Büssing-NAG KVDD.MM.1936-DD.MM.1938 Büssing-NAG KDDD.MM.1936-DD.MM.1938 Büssing-NAG 15 BurglöweDD.MM.1936-DD.MM.1939 Büssing-NAG 20 BurglöweDD.MM.1936-DD.MM.1938 Büssing-NAG 25 BurglöweDD.MM.1936-DD.MM.1939 Büssing-NAG 30 BurglöweDD.MM.1938-DD.MM.1942 Büssing-NAG 500DD.MM.1938-DD.MM.1940 Büssing-NAG HWa (Einheits-Diesel)DD.MM.1939-DD.MM.1939 Büssing-NAG 354DD.MM.1939-DD.MM.1940 Büssing-NAG 454DD.MM.1940-DD.MM.1945 Büssing-NAG 500 ADD.MM.1942-DD.MM.1944 Sd.Kfz.222DD.MM.1942-DD.MM.1945 Büssing-NAG 4500 S-1DD.MM.1942-DD.MM.1945 Büssing-NAG 4500 A-1DD.MM.1943-DD.MM.1945 schwerer WehrmachtschlepperDD.MM.1963-DD.MM.1966 MR 8 WotanDD.MM.196R-DD.MM.RRRR Büssing KonsulPoznámka:Note: 1927 převzetí firmy Mannesmann Mulag AG1930 převzetí oddělení nákladních automobilů firmy Nationale Automobil-Gesellschaft1931 převzetí firmy Franz Komnick und Söhne AG v Elblagu 1944 pro potřeby firmy vzniká pobočka koncentračního tábora Neuengamme 1962 koupě továrny zkrachovalé firmy Borgward (1968 prodána Faun-Werke) - spolumajitelem majitelem firmy společnost Salzgitter AG, 1968 jediným vlastníkem, obratem ale prodává část podílu firmě MAN 1971 majitelem MAN, o rok později firma zaniká; MAN ještě do roku 1979 používá značku a dodnes i původní logo Büssingu, "brunšvického lva" -Zdroje:Sources:https://de.wikipedia.org/wiki/B%C3%BCssing_AGwww.kfzderwehrmacht.de

Čas načtení: 2024-08-16 17:37:41

Protiletadlový dělostřelecký pluk 100 [1940-1945]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 16.08.2024 17:37:41 Název:Name:Protiletadlový dělostřelecký pluk 100100th Anti-Aircraft Artillery RegimentOriginální název:Original Name:Flak-Regiment 100Datum vzniku:Raised/Formed:15.03.1940Předchůdce:Predecessor:Protiletadlový dělostřelecký pluk 1212th Anti-Aircraft Artillery RegimentDatum zániku:Disbanded:DD.05.1945Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.07.1940-01.09.1941 Velitelství protivzdušné obrany 901.09.1941-DD.01.1942 9. protiletadlová dělostřelecká divizeDD.01.1942-DD.07.1944 13. protiletadlová dělostřelecká divizeDD.07.1944-DD.10.1944 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 1DD.10.1944-DD.01.1945 16. protiletadlová dělostřelecká divizeDD.01.1945-DD.05.1945 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 18DD.07.1940-01.09.1941 9th Air Defence Command01.09.1941-DD.01.1942 9th Anti-Aircraft Artillery DivisionDD.01.1942-DD.07.1944 13th Anti-Aircraft Artillery DivisionDD.07.1944-DD.10.1944 1st Anti-Aircraft Artillery BrigadeDD.10.1944-DD.01.1945 16th Anti-Aircraft Artillery DivisionDD.01.1945-DD.05.1945 18th Anti-Aircraft Artillery BrigadeDislokace:Deployed:15.03.1940-DD.07.1940 ?, ? / DD.07.1940-DD.01.1943 Brest, ? / DD.01.1943-DD.07.1944 Le Havre, ? / DD.08.1944-DD.09.1944 Paříž, ? / DD.09.1944-DD.01.1945 ?, ? / DD.01.1945-DD.05.1945 Mönchengladbach, ? / Velitel:Commander:16.03.1940-01.06.1940 Bayer, Wolfgang (Oberstleutnant)01.06.1940-15.06.1940 Lhota, Franz (Oberstleutnant)20.06.1940-19.01.1942 Engel, Franz (Oberst)20.01.1942-22.08.1942 Kördel, Johannes (Oberst)23.08.1942-20.01.1943 Löderer, Karl von (Oberst)20.01.1943-14.04.1944 Zdiradow, Wilhelm von (Oberst)15.04.1944-DD.04.1945 Kriesche, Max (Oberst)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg TESSIN: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945https://www.ww2.dk/ground/flak/flargt100.htmlwww.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2025-01-07 20:00:15

Nepostradatelný pomocník, nebo zbytečnost? Elvie Rise je chytrá kolébka kombinovaná s houpačkou

Elvie Rise je chytrá houpačka s možností přeměny na kolébku Po designové i bezpečnostní stránce jde o překvapivě kvalitní produkt Cena přesahující v přepočtu 23 tisíc korun je ale přeci jen trochu přemrštěná Uspat malé dítě není vždy jednoduchý úkol. S tím rodičům pomáhá například dětské houpačky, jejichž konejšívý pohyb dokáže uklidnit nejedno nemluvně. Taková houpačka se může zdát jako zdánlivě běžný předmět, který v sobě nepotřebuje mít žádné speciální technologie, nicméně společnost s názvem Elvie je přesvědčena o opaku. Na veletrhu CES v Las Vegas nyní prezentuje své zařízení Rise, což je dětská houpačka ovládaná aplikací, kterou lze přeměnit na kolébku, aniž by se s dítětem muselo hýbat. Přečtěte si celý článek Nepostradatelný pomocník, nebo zbytečnost? Elvie Rise je chytrá kolébka kombinovaná s houpačkou

Čas načtení: 2025-05-02 00:01:18

Nebeská říše – skalní město u Ostrova

Skalních měst je na Ústecku několik. To s názvem Nebeská říše se nachází nedaleko Ostrova u známější obce Tisá. Tisou snad každý čtenář tohoto webu zná, jsou zde Tiské stěny, o kterých jsem také psal. Každoročně sem jezdíme v létě s rodinou. Příště si ale okruh prodloužíme až k Nebeské říši. Kudy do Ostrova Dá se sem dojet ze ... Celý článek > Příspěvek Nebeská říše – skalní město u Ostrova pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-02-15 13:14:56

Opice vs. lidoopi: Jak se od sebe liší?

Opice a lidoopi patří mezi primáty, mají dopředu hledící oči a docela velký mozek. Čím se ale od sebe liší a kdy se přestala psát jejich společná historie? Primáti patří mezi nejstarší známé linie placentálních savců, první zástupci se na Zemi objevili zhruba před 75–70 miliony lety. Šlo o drobné hmyzožravce, kteří už uměli šplhat

Čas načtení: 2020-08-31 10:36:02

Výstava Sluneční králové v Národním muzeu ukazuje předměty starověkého Egypta, které tuto zemi dosud nikdy neopustily

Národní muzeum otevřelo výstavu nazvanou Sluneční králové, která návštěvníky zavede do nejstaršího období egyptské říše, do doby dávných stavitelů pyramid. Prostřednictvím ještě nikdy ve světě nevystaveného souboru téměř 300 vzácných předmětů, starých takřka pět tisíc let, za pomoci moderních multimediálních technologií přenese své návštěvníky do nejstarších časů staroegyptské civilizace a umožní jim zažít atmosféru doby velkých egyptských králů. Po mnoha letech příprav se v Národním muzeu podařilo uskutečnit výstavu, která je unikátní nejen stářím a hodnotou vystavovaných předmětů, ale i zemí jejich původu. Ještě nikdy nebylo z Egypta do zahraničí zapůjčeno takové množství významných artefaktů jako právě na výstavu Sluneční králové. „Výstava je nejen splněným snem Národního muzea i několika generací českých egyptologů, ale též jednou z nejvýznamnějších výstav, kterou Národní muzeum za dobu své existence uspořádalo. Návštěvníci budou mít možnost téměř půl roku obdivovat světově unikátní soubor tisíce let starých egyptských památek,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Starý Egypt doby Staré říše obecně představuje první teritoriální stát v historii naší planety. Právě tehdy, v době mezi 27. a 22. století před naším letopočtem došlo k nevídanému rozmachu této civilizace, která nás dodnes ohromuje svou vyspělostí, umem i záhadami. Lokalita Abúsír je součástí pyramidových polí táhnoucích se od dnešní Káhiry v délce několika desítek kilometrů na jih až k Fájúmské oáze. V průběhu Staré a Střední říše právě v této oblasti vznikaly největší pyramidové komplexy panovníků a pohřebiště příslušníků jejich rodin stejně jako vysokých hodnostářů země ale i obyčejných obyvatel. Abúsír společně se sousední Sakkárou představuje samý střed této oblasti, kde se nachází převážná většina královských i nekrálovských památek, které se dochovaly do současnosti. Sluneční králové je označení odkazující k panovníkům 5. dynastie, kteří uctívali jako hlavní božstvo staroegyptského panteonu slunečního boha Rea. Čtyři z těchto panovníků si postavili své zádušní komplexy právě v Abúsíru. Architektura, umění nebo filozofie, stejně jako řízení státu dosáhly za jejich vlády vrcholu. Na výstavě upoutají největší poklady z doby 3. až 1. tisíciletí před naším letopočtem v čele s naprosto unikátními královskými sochami panovníka Raneferefa, které představují jeden z největších dochovaných souborů královské plastiky doby Staré říše. Nechybí ani rozsáhlý soubor soch princezny Šeretnebtej a písaře Nefera. K vidění ale jsou také například kamenné nádoby, keramika, texty nebo reliéfy z královských komplexů panovníků z Abúsíru. Celková pojistná hodnota předmětů je miliarda korun. Návštěvníkům se představí zápůjčky z mnoha světových muzeí – z Egyptského muzea v Káhiře, z Velkého egyptského muzea v Gíze, z muzeí v Berlíně, Lipsku, Hannoveru, Heidelbergu, Hildesheimu a Frankfurtu nad Mohanem. K vidění budou rovněž předměty, které Národní muzeum získalo jako československý podíl na nálezech učiněných expedicí Univerzity Karlovy v Abúsíru. „Výstava Sluneční králové představuje poprvé mimo území Egypta ty největší světové objevy, které na pyramidovém poli v Abúsíru prakticky každý rok uskutečňuje expedice Českého egyptologického ústavu. V Praze jsou tak k vidění desítky unikátních artefaktů vyprávějících ojedinělý příběh staroegyptské civilizace stavitelů pyramid,“ říká ředitel českých archeologických výzkumů v Egyptě a prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta. „Expedice Českého egyptologického ústavu je největší českou vědeckou expedicí pracující soustavně mimo území naší republiky. Její výsledky a objevy – a tato unikátní výstava – je toho dokladem, snesou srovnání s těmi nejvyššími světovými měřítky,“ dodává k práci českých egyptologů rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima. Výstava je unikátní nejen díky ve světě doposud nevystaveným vzácným předmětům, ale i svým moderním pojetím a designem. Jejím cílem je též přenést návštěvníky do doby staré egyptské říše.  Využití moderních multimediálních technologií a působivé architektury umožní návštěvníkům zažít originální atmosféru královského Abusíru. Národní muzeum připravuje po celou dobu trvání výstavy doprovodný program: Přednášky českých egyptologů, filmové večery na téma Egypta, programy pro děti, speciální komentované prohlídky i egyptologickou noc v muzeu. Informace o výstavě, která je pro veřejnost otevřena do 7. února 2021, a o doprovodných akcích naleznete na webových stránkách Národního muzea www.nm.cz nebo na webových stránkách www.slunecnikralove.cz/www.kingsofthesun.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-06-22 06:31:56

Sto let divadla Říše loutek připomíná výstava v Domě u Zlatého prstenu v Praze

Letos v září oslaví divadlo Říše loutek, jehož zakladatelem byl akademický sochař Vojtěch Sucharda, 100 let své existence. Při té příležitosti pořádá Muzeum hlavního města Prahy výstavu v domě U Zlatého prstenu, která představuje historické loutky, rekvizity, ukázky dekorací a kostýmů doplněné dobovými fotografiemi. Mnoho z nich veřejnost doposud neměla možnost vidět. Přesně 26. září 1920 se poprvé rozhrnula opona a loutky Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové zahrály pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A pak se hrálo každou sobotu a neděli. Toto nové divadlo se jmenovalo Divadélko V říši loutek v Bubenči a sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Hrály se pohádky, ale také Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna či Shakespearův Večer tříkrálový. Divadlo brzy získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo, které bylo nabídnuto souboru Říše loutek. Do nového působiště se soubor přestěhoval na podzim 1928 a pod pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil architekt František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou všemožným technickými zařízením. O divadle se psalo s nadšením jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné hry patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. Ve světově unikátním prostoru kukátkového jeviště a hlediště v Městské knihovně hraje Říše loutek dodnes. A nevynechala ani jedinou sezonu. I když se původně hrálo jen s marionetami – tedy loutkami voděnými shora –, začaly se časem na scéně objevovat také maňásky a javajky. Vojtu Suchardu později vystřídal v principálské funkci akademický sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků. Výstava představuje nejen loutky, ale také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit i kostýmků. I loutky totiž mají svou garderobu a ta vytvořená Annou Suchardovou-Brichovou patří k unikátním souborům. Výstava v domě U Zlatého prstenu, Týnská 630/6, potrvá do 31. ledna 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-20 00:00:00

Asimov, Isaac - Nadácia

První kniha série Nadace. Po dlouhých dvanácti tisíciletích existence spěje galaktická Říše pomalu, ale jistě k zániku. Prozatím jsou však trendy vedoucí k jejímu rozkladu sotva postřehnutelné – vysledovat je dokáže pouze geniální matematik Hari Seldon. Na základě psychohistorického modelu předpoví, že po pádu Říše čeká galaxii nepopsatelný chaos a že následná éra barbarství se protáhne na celých třicet tisíc let. Seldon se však s touto myšlenkou nehodlá smířit. Na samém okraji galaxie proto založí na planetě Terminus Nadaci, která má nejen uchovat kulturu a vědění předchozích věků, ale stát se i zárodkem Druhé říše. Toto je příběh prvních dvou set let její pohnuté historie… Nadace, Nadace a Říše, Druhá Nadace jsou trilogií skládající se z příběhů z historie vzdálené budoucnosti trvající více než milión let v době, kdy jsou planety v celé mléčné dráze spojené do obrovské Galaktické Říše. Jiné ocenění : 2012 – Locus Poll Award – Nejlepší sci – fi román 20. století – 42. místo Datum vydání: 19.04.2024

Čas načtení: 2024-05-10 09:06:19

Pěší pluk 65 [1935-1942]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 10.05.2024 09:06:19 Název:Name:Pěší pluk 6565th Infantry RegimentOriginální název:Original Name:Infanterie-Regiment 65Datum vzniku:Raised/Formed:15.10.1935Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:15.10.1942Nástupce:Successor:Granátnický pluk 6565th Grenadier RegimentNadřízené velitelství:Higher Command:15.10.1935-DD.10.1939 22. pěší divizeDD.10.1939-15.10.1942 22. (kluzáková) pěší divize15.10.1935-DD.10.1939 22nd Infantry DivisionDD.10.1939-15.10.1942 22nd (Airlanding) Infantry DivisionDislokace:Deployed: 15.10.1935-DD.01.1936 Brémy, ? / DD.01.1936-20.08.1939 Delmenhorst, ? / DD.11.1939-DD.05.1940 Münster, ? / DD.12.1940-DD.12.1940 Delmenhorst, ? / DD.12.1940-25.02.1941 Antverpy, ? / 25.02.1941-20.04.1941 Burg, ? / 20.04.1941-DD.06.1941 Bukurešť, ? / DD.12.1941-02.07.1942 Sevastopol, ? / DD.08.1942-30.08.1942 Soluň, ? / DD.09.1942-DD.09.1942 Atény, ? / DD.09.1942-15.10.1942 Veneraton, Kréta / Velitel:Commander:15.10.1935-01.08.1937 Sodenstern, Georg von (Oberst)DD.MM.RRRR-10.05.1940 Friemel, Georg (Generalmajor)26.05.1940-20.03.1942 Haccius, Ernst ( )20.03.1942-08.05.1942 Ostermeier (Oberstleutnant)08.05.1942-20.08.1942 Schittnig, Hans (Oberst)20.08.1942-15.10.1942 Baethmann, Hans (Oberstleutnant)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg TESSIN: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.dewww.historic.de

Čas načtení: 2024-07-04 11:00:01

Římané obchodovali s lidmi, brali v Arábii i Indii. Archeologové objevili starověký přístav s důkazy

Berenike bylo námořní bránou Římské říše na Východ. „Bylo to naprosto zásadní místo k tomu, aby impérium získalo ohromné bohatství z východní Afriky, jižní Arábie, Indie a dalších míst. Lidé mezi sebou čile obchodovali. Paradoxně Berenike nemělo zdroj pitné vody, dopravovala se úmornou cestou přes poušť od Nilu,“ vysvětloval Moravec.  Dlouho se věřilo, že město neexistuje Archeologové už odhalili dva přístavy a desítky domů, obchodů a svatyní. Odkryli hromady dopisů, účtenek a celních průkazů. Našli další důkazy v podobě slonoviny, kadidla, textilií i potravin, jako jsou hrnce s indickým pepřem, kokosy a rýže. Nálezy ukazují, jak důležitá křižovatka mezi Východem a Západem zde byla. „Ekonomický význam byl možná vyšší než slavné hedvábné stezky. Díky obchodům v Berenike s lidmi z půlky světa držela Římská říše tak dlouho pohromadě.“ Jak vypadal opravdový život gladiátora v Římě? Russell Crowe ve filmu ukazoval nesmysly Číst více Podle odborníka dokonce jeden řecko-římský text, známý jako Periplus Maris Erythraei neboli Cesta kolem Erythraejského moře, uvádí přístav jako centrum pro námořní obchodní cesty táhnoucí se na jih až do dnešní Tanzanie a na východ přes Arábii do Indie a dále. „Poloha Berenike byla staletí neznámá. Mnozí místo dokonce považovali za výmysl, něco jako Atlantidu. Znovuobjevil ji italský průzkumník Giovanni Belzoni poté, co téměř zahynul žízní. Problém Berenike je v tom, že leží nedaleko hranic se Súdáném. Takže nejde o zrovna bezpečné místo a jen tak někdo se tam nedostane,“ uvažoval Moravec. Římané z něj udělali klenot říše Podle starověkých zdrojů město založil faraon Ptolemaios II., syn vojevůdce, který vládl Egyptu po smrti Alexandra Velikého a který pojmenoval Berenike po své matce kolem roku 275 př. n. l. Při vykopávkách byly objeveny úlomky a zuby sloní lebky a také suchý příkop ve tvaru písmene V, který zvířatům pomáhal vzpamatovat se z plavby po moři. Když už používání válečných slonů ve druhém století př. n. l. nemělo takový význam, Berenike upadalo. Ale poté, co Římané dobyli Egypt v roce 30 př. n. l., našel přístav nový účel. Z římského Egypta do Indie vyrazily flotily obrovských obchodních lodí, schopných převážet extravagantní náklady. „Berenike bylo prvním vhodným místem v říši, kde se tato obrovská zaoceánská plavidla vykládala na zpáteční cestě. Ušetřilo to hodně námahy, protože nemusela bojovat proti neúprosným severním větrům Rudého moře,“ podotkl Moravec s tím, že z města byly náklady přepravovány velbloudí karavanou do Coptosu na Nilu či po řece dopravovány do Alexandrie. Odtud pak zboží putovalo do Říma a zbytku středomořského světa. Bohatství z celého světa Když římský občan dorazil do Berenike, bylo to pro něj jako výjev z jiného světa. Najednou neměl pocit bezpečí, pohodlí ani civilizace. Ocitl se v nejodlehlejším a nejjižnějším koutě celé říše. „Přesto se z tohoto místa lidé dostali ještě dále a plavili se do Indie, tisíce mil daleko. Odměna byla obrovská nejen pro tyto odvážlivce, ale pro celý Řím. Pokud mluvíme o pupku světa, tak to bylo Berenike. Zde se našlo v podstatě všechno, po čem člověk toužil. Hromadilo se tu bohatství z celého známého světa,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Archeologové našli loď duchů pod místem teroristických útoků z 11. září Číst více Podle historika mohlo Berenike v době své největší slávy plnit pokladnu Římské říše až z jedné třetiny. Zboží totiž nebylo zdaleka jen pro elity. Do konce prvního století změnily východní koření, oblečení, myrha, a dokonce i zvířata životy obyčejných lidí. A černý pepř přepravovaný přes Indický oceán radikálně změnil chuť. Například v římské kuchařce známé jako Apicius, pravděpodobně sestavené v prvním století našeho letopočtu, je pepř vyžadován ve 349 ze 468 receptů, od svařeného vína po pečené vepřové maso. Bez Berenike by byla i jeho dostupnost mnohem složitější. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás.

Čas načtení: 2024-08-14 17:32:37

Protiletadlový dělostřelecký pluk 10 [1941-1945]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 14.08.2024 17:32:37 Název:Name:Protiletadlový dělostřelecký pluk 1010th Anti-Aircraft Artillery RegimentOriginální název:Original Name:Flak-Regiment 10Datum vzniku:Raised/Formed:DD.04.1941Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:DD.04.1945Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.12.1941-10.04.1942 II. protiletadlový dělostřelecký sbor10.04.1942-DD.09.1944 18. protiletadlová dělostřelecká divize DD.09.1944-DD.09.1944 Protiletadlová dělostřelecká brigáda 10DD.09.1944-DD.04.1945 23. protiletadlová dělostřelecká divize DD.12.1941-10.04.1942 II Anti-Aircraft Artillery Corps10.04.1942-DD.09.1944 18th Anti-Aircraft Artillery Division DD.09.1944-DD.09.1944 10th Anti-Aircraft Artillery BrigadeDD.09.1944-DD.04.1945 23rd Anti-Aircraft Artillery Division Dislokace:Deployed: DD.04.1941-DD.06.1941 ?, ? / DD.06.1941-DD.MM.1943 ?, ? / DD.MM.1943-DD.06.1944 Orša, ? / DD.06.1944-DD.12.1944 ?, ? / DD.12.1944-DD.01.1945 Poznaň, ? / DD.02.1945-DD.04.1945 ?, ? / Velitel:Commander:DD.04.1941-26.06.1943 Hermann Stolte (Oberst)26.06.1943-DD.03.1944 Röhr, Curt (Oberst)DD.03.1944-11.09.1944 Doering-Manteuffel, Johann-Wilhelm (Oberst)12.09.1944-DD.04.1945 Trietchen, Walter-Wilhelm (Oberst)Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Georg TESSIN: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.dehttps://www.ww2.dk/ground/flak/flargt10.html

Čas načtení: 2025-01-06 11:40:00

SNP expands partnership with SAP

Heidelberg (Germany) January 6th 2025 (PROTEXT/ots) - • Long-standing partnership as strong foundation for extended collaboration• Expanded cooperation in global RISE with SAP transformation projects• Joint initiative to develop data migration and conversion scenarios for public cloud solutionsSNP SE, a leading software provider for digital transformation, automated data migration, and data management in SAP environments, is expanding its long-standing partnership with SAP, the global leader in enterprise applications and Business AI. SNP is a founding member of SAP’s Selective Data Transition Engagement community and a customer for RISE with SAP for many years. In addition, SNP is one of SAP’s leading services partners in the area of Cloud Application Lifecycle Management. Now, both companies are strengthening their partnership in the field of transformations to RISE with SAP and are exploring the potential collaboration in the space of data management in SAP S/4HANA Public Cloud.Based on a successful track record with joint customers like BMW, Pfizer, E.ON or TE Connectivity, SNP is now intensifying its collaboration with SAP to accelerate the move of customers to RISE with SAP in a fast, compliant and efficient way with minimum risks and near-zero downtime. With SNP’s Bluefield methodology, companies can get the benefits of a transformative process redesign while retaining historical data aligned to a new business reality.In addition, SNP is also expanding its collaboration with SAP in the Public Cloud space, leveraging the strengths of both companies to develop data migration and conversion scenarios within SAP‘s public cloud offerings for a global customer base.Stefan Steinle, Executive Vice President, Global Head of Customer Support & Cloud Lifecycle Management at SAP, says: "Data migration is a critical element in all cloud transformations, and our partners play a key role here. With its Bluefield methodology, SNP is a long-standing partner with a strong track record in SAP S/4HANA Cloud and RISE with SAP projects. We are now strengthening the collaboration with a clear focus on customer success and aligning on future migration solutions for the Public Cloud. We are looking forward to expanding our partnership with SNP to drive the adoption of Cloud and Business AI.”Jens Amail, CEO at SNP, adds: "We are very thankful for the trust our clients and partners put in us. SAP and SNP share objectives and successfully collaborate in many customer transformation projects  globally. With our new software platform SNP Kyano, we are now also migrating data from 3rd-party sources to SAP, and we are investing in the next generation of Bluefield for the Public Cloud. So now is the perfect time to double down on our collaboration with SAP, focusing on winning together with our customers and our joint ecosystem.” About SNPSNP (ticker: SHF.DE) is the global technology platform leader and trusted partner for companies seeking unparalleled data-enabled transformation capabilities and business agility. SNP’s Kyano platform integrates all necessary capabilities and partner offerings to provide a comprehensive software-based experience in data migration and management. Combined with the BLUEFIELD approach, Kyano sets a comprehensive industry standard for restructuring and modernizing SAP-centric IT landscapes faster and more securely while harnessing data-driven innovations.The company works around the world with more than 3,000 customers of all sizes and in all industries, including 20 of the DAX 40 and more than 100 of the Fortune 500. The SNP Group has more than 1,500 employees worldwide at over 35 locations in 20 countries. The company is headquartered in Heidelberg, Germany, and generated revenues of EUR 203.4 million in the 2023 fiscal year.More information is available at www.snpgroup.comSAP and other SAP products and services mentioned herein as well as their respective logos are trademarks or registered trademarks of SAP. Please see https://www.sap.com/copyright for additional trademark information and notices. All other product and service names mentioned are the trademarks of their respective companies.Press Contact at SNP Paola Krauss Mobile: +49 172 72 95 928 Email: paola.krauss@snpgroup.com 

Čas načtení: 2022-02-07 23:23:46

Divide et impera aneb Římský způsob budování státu

Dokonce i moji nejvěrnější čtenáři si stěžují, že série článků o problémem nepřátelských komunit v Evropě začíná být depresivní a že je čas obrátit myšlenky k něčemu konstruktivnějšímu. To je pravda, jdeme tedy na to. A jako vždycky bych čerpal poučení z historie. Dnes se hodně mluví o pádu (západo-)římské říše, který různí diskutéři často používají jako přirovnání. Málokdo ale přemýšlí nad tím, jakým způsobem předtím ta římská říše rostla. A to přitom rostla pěkně dlouho! Trvalo jí hezkých pár set let, než někdy za Trajána dosáhla svého maximálního rozsahu. Na západě ji zastavil oceán, na jihu Sahara (oboje tehdejšími prostředky nepřekonatelné), na severu skutečnost, že ve studené a deštivé Germánii nic cenného nebylo, a na východě Peršané, jediná srovnatelně vyspělá a organizovaná velmoc v širokém okolí, se kterou si pak Římané po další staletí marně a krvavě rozbíjeli hlavy. (Později z toho vyčerpání obou říší těžil jistý Mohamed a jeho následovníci.) Přitom původní Řím, to byl celkem zanedbatelný flíček země v bažinách Latia, velikosti o něco málo větší než dnešní Lucembursko, proti sousedním Etruskům naprostá kulturní i mocenská periferie. (Etruské umění mělo vysokou úroveň, a ještě v době římské republiky si bohatí Římané zvali etruské umělce k výzdobě svých domů.) Je patrné, že samotní původní Římané by čistě početně (demograficky) nedokázali ovládnout ani Itálii samotnou, natož tak obrovské území kolem ní. Na to zkrátka neměli dost lidí. Antické války měly celkem vysokou úmrtnost mezi vojáky – daleko větší než ve středověku – protože tehdejší bitvy měly často formu střetu mezi dvěma početnými útvary pěchoty a ten útvar, který povolil a rozsypal se jako první, se stal strašlivě zranitelným vůči nepříteli, jehož formace vydržela pohromadě; jednoduše řečeno, do odkrytých zad se z těsné blízkosti velmi dobře bodá a seká. Taková bitva u Kann, která trvala pouhý jeden den, si vyžádala mezi Římany několik desítek tisíc obětí, více, než kolika životy zaplatili Britové první den bitvy na Sommě roku 1916 – a to už se na Sommě bojovalo tanky a kulomety, kdežto u Kann to byly oštěpy a meče. Jinými slovy, kdyby bojovní Římané spoléhali jen na vlastní původní národ – asi podobně, jako to dělali řečtí Sparťané, kteří mezi sebe zásadně odmítali přijmout cizince, a přitom k válčení sahali často – při tomto způsobu „vedení politiky jinými prostředky“ by jich ubývalo, až by z nich nakonec nic nezbylo. (To se taky přesně stalo těm Sparťanům.) To znamená, že součástí jejich velmocenské strategie byla snaha vyrábět z podmaněných nepřátel nové Římany, a že byla zřetelně úspěšnější než současné snahy evropských států nějak integrovat obyvatelstvo paralelních společností. Je ovšem pravda, že Římané byli mnohem pragmatičtější než dnešní Evropa. Nekrmte svoje nepřátele Jedna z věcí, se kterou uměli staří Římané v době růstu impéria dobře zacházet, bylo udělování občanství. Občanství byla odměna, kterou mohli dostat jednotlivci nebo i celé kmeny, ale teprve, když prokázali dostatečnou loajalitu vůči Římu. V legiích sloužila spousta cizinců, ale když si ty desítky let v blátě a sněhu opravdu odkroutili a nedopustili se přitom žádné vzpoury apod., tak měli na římské občanství nárok. Dokonce dědičný. To byl „stroj na Římany”, který jich za dobu trvání říše vyrobil několik milionů – slušný počet jedinců na poměry starověké Evropy, která nebyla ani zdaleka tak hustě osídlená jako dnes. V principu, že občanství je odměna, bychom se mohli inspirovat i dnes. Naše současné ozbrojené síly nepotřebují ani zdaleka tolik lidí jako římské legie, ale pokud někdo například dobrovolně nastoupil jako sanitář k záchrance a tahal se celé roky na nočních směnách s obézními kardiaky po schodech, nechť klidně to občanství dostane za pět let, kdežto jeho kamarád poflakující se doma by se neměl stát Čechem ani za půl proflákaného století. To ovšem znamená mezi těmi lidmi velmi pečlivě rozlišovat a nejsem si jist, zda se do toho našemu státu chce. Selektivní udělování občanství podle zásluh či důvěry je jenom jedním z mnoha projevů principu „Divide et impera“, čili „Rozděl a panuj“, který zní dnešnímu posluchači příliš cynicky, ale popravdě řečeno je to asi lepší alternativa než válčit se sjednoceným blokem protivníků. Součástí římské strategie bylo to, že stal-li jste se loajálním Římanem, měl jste z toho veškeré možné výhody, kdežto vzpurné kmeny dostaly bolestivý výprask. A zase: vyžadovalo to mezi těmi lidmi rozlišovat, až na osobní úroveň, a ti Římané na to rozlišování byli ochotni vynaložit nějaké úsilí a čas, kdežto dnes jsou naše administrativní systémy často „plošné”, nárokové a algoritmizované. Tím se sice na jednu stranu omezuje korupce a zvůle jednotlivých úředníků, na druhou stranu ale dochází k extrémům, kdy nějaký bradatý fanatik kázající džihád vesele pobírá standardní sociální dávky a není možné mu je legálně sebrat. Tady děláme velkou chybu, kterou by uměli pojmenovat už ve starověku: nekrmte svoje nepřátele. To je ovšem chyba, která by se s trochou kreativity dala napravit. Sociální systémy je možné reformovat. Jediným receptem je důkladná osvěta „Divide et impera” je celkem plodný princip a věřím, že by nám posloužil stejně dobře jako Římanům, kteří časem vstřebali i vysloveně znepřátelené národy. Prostě: systematicky podporovat ty, kteří jsou ochotni se sekularizovat a chovat se slušně, a stejně systematicky postupovat proti těm na opačném konci spektra. Jistá nevýhoda je v tom, že ten proces trvá dlouho, celé generace, a dnešní svět touží po rychlých řešeních. V demokratických státech se těžko formuluje dlouhodobá politika, protože vlády se střídají co pár let a dostane-li se k moci nějaká strana, která bere každého vraha jako nepochopeného chudáčka, můžou její reformy snadno znegovat úsilí předešlých deseti či patnácti let. Jedním z důležitých prvků principu „rozděl a panuj” je to, aby ti lidé ze znepřátelené komunity, kteří se rozhodnou „kolaborovat” s protivníkem, měli dlouhodobou jistotu, že se jim to vyplatí. V tomto fungoval Řím lépe než dnešní doba, protože i když se ti césarové prali a žrali mezi sebou (krize 3. století byla obzvlášť vypečená, divím se, že ji ta říše vůbec přežila), římské právo mělo velkou setrvačnost a nezasahovalo se do něj každých pár let. Hlavní faktor, který nám podle mého názoru brání jít tímto pragmatickým směrem, je skutečnost, že celkem dost Evropanů si stále ještě odmítá přiznat, že ty nepřátelské komunity na kontinentě vůbec máme, natož pak, jaké podstaty to jejich nepřátelství je. Nepojmenujete-li problém, těžko jej můžete začít analyzovat a řešit. Moje zkušenost je, že i ti dobří liberálové bez problémů uznávají, že právo šaríja je něco příšerného, ale začnou se kroutit v momentě, když jim řeknete, že je to integrální součást islámu už od jeho samého počátku a že ji nelze jen tak chirurgicky oddělit jako nějaký nežádoucí výrůstek a tvářit se, že tam vlastně nepatřila. Tahle skutečnost totiž moc koliduje s naší tradicí svobody vyznání a vede k různým nepříznivým závěrům o tom, jak moc je tato tradice v případě islámu udržitelná. Realita samozřejmě pozvolna prosakuje do kolektivního vědomí národů. V takové Francii jsou už v tom pochopení celkem daleko a současné preference levice (tři levicoví kandidáti Jadot, Mélenchon a Hidalgová dají dohromady chabých 18 procent) tomu odpovídají, ale zároveň je tam ta situace asi nejhorší a teď už patrně neřešitelná. Ve státech, kde je zatím situace méně kritická, je zase větší snaha předstírat, že se nic neděje, nebo že všechno je vina jakýchsi bílých rasistů. Na toto popravdě vidím jediný recept, důkladnou osvětu, i když se to třeba určité vrstvě politiků nebude líbit a budou se takové informace snažit nějak zatlouci či aspoň zdiskreditovat.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-04-05 14:50:38

Busse, Johannes von

Autor: Gebirgsjäger Datum: 05.04.2024 14:50:38 Příjmení:Surname:von Bussevon BusseJméno:Given Name:JohannesJohannesJméno v originále:Original Name:Johannes Rudolf von BusseFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálporučíkLieutenant GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.04.1862 Neisse / 20.04.1862 Neisse / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:31.10.1936 Erfurt / 31.10.1936 Erfurt / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Dobrovolnické 17. pěší divize - commander of the Volunteers 17th Infantry DivisionJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://de.wikipedia.org/wiki/Johannes_von_Bussehttp://prussianmachine.com/diva/busse_j.html

Čas načtení: 2024-04-15 18:34:29

Dělostřelecký náhradní oddíl 44 [1942-1945]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 15.04.2024 18:34:29 Název:Name:Dělostřelecký náhradní oddíl 4444th Artillery Replacement BattalionOriginální název:Original Name:Artillerie-Ersatz-Abteilung 44Datum vzniku:Raised/Formed:01.10.1942Předchůdce:Predecessor:Dělostřelecký náhradní oddíl 4444th Artillery Replacement BattalionDatum zániku:Disbanded:08.05.1945Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:01.10.1942-10.10.1942 Dělostřelecký náhradní pluk (motorizovaný) 11610.10.1942-17.04.1943 Těžký dělostřelecký výcvikový pluk (motorizovaný) 11617.04.1943-08.05.1945 Dělostřelecký náhradní a výcvikový pluk (motorizovaný) 11601.10.1942-10.10.1942 116th Artillery Replacement Regiment (motorized)10.10.1942-17.04.1943 116th Heavy Artillery Training Regiment (motorized)17.04.1943-08.05.1945 116th Artillery Replacement and Training Regiment (motorized)Dislokace:Deployed:01.10.1942-15.10.1942 Forbach, ? / 15.10.1942-04.12.1942 Bielitz, ? / 04.12.1942-DD.MM.1943 Hlučín, ? / DD.MM.1943-08.05.1945 Ohlau, ? / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-08.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Tessin, Georg: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen-SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-04-17 08:46:37

Pěší náhradní pluk 211 [1939-1942]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 17.04.2024 08:46:37 Název:Name:Pěší náhradní pluk 211211th Infantry Replacement RegimentOriginální název:Original Name:Infanterie-Ersatz-Regiment 211Datum vzniku:Raised/Formed:06.09.1939Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:07.11.1942Nástupce:Successor:Granátnický náhradní pluk 211211st Grenadier Replacement RegimentNadřízené velitelství:Higher Command: 06.09.1939-15.11.1939 Velitelství náhradních jednotek VI15.11.1939-20.12.1939 156. divize20.12.1939-29.09.1942 Divize č. 15628.09.1942-07.11.1942 Divize č. 526 06.09.1939-15.11.1939 6th Command of Replacement Troops15.11.1939-20.12.1939 156th Division20.12.1939-29.09.1942 Division No. 15628.09.1942-07.11.1942 Division No. 526Dislokace:Deployed: 06.09.1939-06.10.1939 Kolín nad Rýnem, ? / 06.10.1939-02.11.1939 Detmold, ? / 02.11.1939-26.08.1940 Chełmno, ? / 26.08.1940-07.11.1942 Kolín nad Rýnem, ? / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Tessin, Georg: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.de

Čas načtení: 2024-04-17 15:01:50

Pěší náhradní pluk 253 [1939-1942]

Autor: Gebirgsjäger Datum: 17.04.2024 15:01:50 Název:Name:Pěší náhradní pluk 253253rd Infantry Replacement RegimentOriginální název:Original Name:Infanterie-Ersatz-Regiment 253Datum vzniku:Raised/Formed:26.08.1939Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:07.11.1942Nástupce:Successor:Granátnický náhradní pluk 253253rd Grenadier Replacement RegimentNadřízené velitelství:Higher Command:26.08.1939-15.11.1939 Velitelství náhradních jednotek VI15.11.1939-20.12.1939 156. divize20.12.1939-01.10.1942 Divize č. 15601.10.1942-07.11.1942 Divize č. 52626.08.1939-15.11.1939 6th Command of Replacement Troops15.11.1939-20.12.1939 156th Division20.12.1939-01.10.1942 Division No. 15601.10.1942-07.11.1942 Division No. 526Dislokace:Deployed:26.08.1939-02.10.1939 Soest, ? / 02.10.1939-05.11.1939 Lüdenscheid, ? / 05.11.1939-18.08.1940 Graudenz, ? / 18.08.1940-07.11.1942 Cáchy, ? / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Tessin, Georg: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen SS im Zweiten Weltkrieg 1939-1945www.lexikon-der-wehrmacht.de