Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-05 20:42:18

Kdy napsal Martin Shabu z Lidových novin pravdu?

V článku Justiční fakenews z Lidových novin jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10., 12. a 14. února referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku Chamurappi vylákat 20 milionů korun pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek. Martin Shabu neřekl téměř nic o řízení, jež bylo oficiálním předmětem jeho zájmu, a ani nemohl, protože bylo v začátcích a policie na ně uvalila přísné informační embargo. Zato věnoval velkou pozornost poškozeným, nepravomocně odsouzeným manželům Novotným, o jejichž případu podal poměrně obsáhlou, leč neúplnou, a tím silně znevažující zprávu. Jeho zájem měl podle jeho tvrzení v článku z 12.února tímto směrem stočit předseda senátu Radomír Koudela, jehož rozsudek měl být cílem aktivit pachatelů. Proces, kolem kterého se zmíněné „fakenews“ točí, není jen tak ledasjaký. Nejde v něm jen o svobodu obžalovaných, ale také o obrovské peníze v řádu stamilionů korun. Obžalovaný a poškozený jsou v postavení věřitele a dlužníka. Půjde-li obžalovaný za mříže, vymáhání dluhu bude mít ztíženo a pan poškozený bude mít po starostech. Obžalovaní měli dlužníka přinutit s použitím násilí k podpisu pro něj nevýhodných listin, jimiž si svůj nárok pojistili. Vykonavateli násilí měli být jimi najatí „zakuklenci“. Za zlé nakládání s poškozeným dlužníkem byli Novotní již podruhé nepravomocně odsouzeni. Rozsudek z 29.března 2018 jsem zpochybnil nevlídným komentářem a měl jsem pravdu: odvolací soud s ním naložil nemilosrdně. Podle mého laického názoru rozsudek ze 17. prosince 2020 má ještě více slabin. Tomu Martin Shabu nevěnoval pozornost, ale zejména opomněl čtenáře seznámit se skutečností, že proces provází obrovský debakl policie a dozorového státního zástupce. Předvedli totiž před soud jako „zakuklence“ tři slovenské občany, kteří vůbec neodpovídali původnímu popisu panem poškozeným, a čtvrtého se ani nepokusili ztotožnit. Všichni tři předvedení měli alibi, jež se opíralo o různá svědectví a objektivní důkazy. Předseda senátu se přímo virtuózním výslechem svědků snažil alibi vyvrátit, ale již v prvním rozsudku jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a státní zástupce se neodvolal. Aniž by v „druhém kole“ došlo k podstatné změně důkazní situace, v rozsudku ze 17. prosince soud zprostil i oba zbývající „zakuklence“. Státní zástupce se opět neodvolal. Ve vztahu k „zakuklencům“ je tedy rozsudek pravomocný. Existují nyní pouze v hlavě pana poškozeného a jediným uceleným důkazem o vykonaném násilí jsou jeho tvrzení. Jejich rozpornost, lépe řečeno zjevnou nevěrohodnost, předseda senátu v písemném vyhotovení rozsudku umně zastřel. Podíl předsedy senátu na znevažování chráněnců spolku Chamurappi mě popudil. Proto jsem si na něj stěžoval. Stížnost prověřil a shledal nedůvodnou soudce Jiří Rezek, místopředseda soudu, pověřený řízením zlínské pobočky soudu. Pokud čtenáři sledovali seriál článků, jež jsem věnoval „hororovému příběhu od zlínského soudu“, možná jim zní jeho jméno povědomě: v článku ze 13. března 2018 jsem se zmínil o jeho nepřímém propojení s poškozeným Pavlem Buráněm, pro něhož řadu let pracovala jako vedoucí skladového hospodářství jeho manželka. Netvrdím, že je zde příčinná souvislost, ale krátce po uveřejnění článku změnila působiště. Z vyrozumění pana místopředsedy ze dne 11. března 2020 jsem se v podstatě dověděl, že má stížnost byla nesmyslná. Soudce Radomír Koudela se vyjádřil, že novináři neposkytl žádné informace o zahájeném trestním řízení a o rozsudku ve věci Novotných s ním vůbec nehovořil. Shodně se ale vyjádřil také Martin Shabu, který popřel, že by získal jakékoli informace od pana soudce a informace o rozsudku nad Novotnými čerpal z internetových stránek spolku Chamurappi. Tam je skutečně mohl získat, ovšem je otázka, proč vyselektoval jen část údajů, když rozsudek doprovází kritický komentář. Zejména je nesporný nesoulad mezi sdělením místopředsedy Jiřího Rezka a textem článku ze 12. února, v němž se doslova uvádí: „Na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali,“ popsal začátek hrůzného příběhu Radomír Koudela, předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně.“ Soudím, že pan místopředseda se Martina Shabu nezeptal, odkud se uvedené tvrzení v jeho článku vzalo, když shodně s předsedou senátu uvádí, že o této věci s ním nehovořil. Jsem zvyklý věci prověřovat, proto jsem pana místopředsedu požádal, aby mi poskytl kopii vyjádření Martina Shabu. V žádném případě jsem v té souvislosti nežádal, aby změnil rozhodnutí o mé stížnosti. Nevyhověl mi, protože můj dopis vyhodnotil jako projev nespokojenosti se způsobem vyřízení stížnosti a příslušný stížnostní spis odeslal na ministerstvo spravedlnosti k přezkoumání jeho postupu. Pochybuji, že ministerští úředníci objasní rozpor mezi inkriminovaným výrokem v článku a obsahem přípisu místopředsedy Jiřího Rezka. Při obvyklém tempu jednání ministerstva stížnostní řízení zůstane zmrazeno možná až na několik měsíců. Mezitím v klidu vyprší procesní lhůta, ve které by mohl předseda Krajského soudu v Brně podat na soudce Radomíra Koudelu kárnou žalobu. O vysvětlení rozporů a vydání vyjádření, citovaného místopředsedou Jiřím Rezkem, jsem opakovaně žádal šéfredaktora Lidových novin i Martina Shabu. Odpovědí bylo mlčení. Otázka, kdy napsal Martin Shabu pravdu, zůstává tedy nezodpovězená. Pokud je informace z článku pravdivá, popisuje poklesek pana soudce. Je-li pravdivé vysvětlení Martina Shabu, došlo k hrubému provinění novináře a já bych se s radostí panu předsedovi senátu omluvil. K tomu ale potřebuji znát pravdu, zatímco dosud mám k dispozici pouze rozporné informace. Radomír Koudela by měl důvod podat trestní oznámení pro pomluvu, pokud by je za něj nepodalo vedení soudu. Z chování Martina Shabu, Jiřího Rezka a Radomíra Koudely mám ale dojem, že z nějakých důvodů plují na společné lodi a o objasnění pravdy vůbec nestojí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-06 06:00:00

Průvodce trhem aneb jak číst (mezi) řádky

Dneska si ani člověk nemusí dávat omamné THC, aby se mu zatočila hlava. Stačí se porozhlédnout po záplavě nejrůznějších značek a všemožných druhů produktů obsahujících CBD, CBG či CBN, a máme o závrať postaráno! Základní kritéria výběru jsou přitom jednoduchá: hlavně aby byl produkt bezpečný – a také účinný.  Konopné výrobky dnes zahrnují čím dál širší škálu nejen různých doplňků stravy a potravin, ale dokonce i koncentrátů k vaporizaci, o květech samotných nemluvě. Asi jen málokdo z nás by pochyboval o širokém léčebném potenciálu kanabinoidů i dalších látek obsažených v konopí, nicméně je pochopitelné, že zákon nás konzumenty chrání, když zapovídá výrobcům a prodejcům přisuzovat těmto výrobkům jakékoli léčivé vlastnosti. Prodejce sice může vyzdvihnout zdravotně prospěšné vlastnosti konopného oleje ze semen, nesmí si však pouštět pusu na špacír třeba u CBD.  Klamavá tvrzení Zdravotní tvrzení se ostatně nesmějí používat v reklamě ani u samotných léků – taky vám připadne vtipné, jak to farmaceutické společnosti zkušeně obcházejí? Sugerují zdravotní účinky oklikou, přes náznaky, snímky přírody či usmívajících se lidí a „nevinné“ všeobecné slogany. Je to hra, v níž vyhrává ten, kdo je pozornější. A informovanější.  Pakliže výrobce splňuje zásady správné výrobní praxe, dává nám tím garanci farmaceutické kvality. Cílem je zvolit si produkt, který obsahuje prokazatelně to, co uvádí na obalu – a nic jiného. Účinnost však není dána velkohubostí tvrzení na krabičce či popisu ... The post Průvodce trhem aneb jak číst (mezi) řádky appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2023-12-07 17:52:08

Kauza Glycerin: Glycerin v kosmetice. Ano, či ne?

Když jsem se ze zdravotních důvodů začala více zajímat o složení kosmetiky, kterou používám, jedna z prvních věcí, na kterou jsem narazila a ze které jsem měla okamžitě zamotanou hlavu, byl glycerin. Proč? Glycerin je látkou obsaženou ve většině tělové a některé dekorativní kosmetiky. Přírodní i té konvenční. Obsahují ho hydratační krémy na ruce i pleť, šampóny i sprchové gely. Co je tedy s glycerinem špatně? Na první pohled vůbec nic. Dle výrobců kosmetiky je glycerin skvělou (navíc z pohledu vstupních surovin i vcelku levnou) složkou, která pomáhá hydratovat suchou pokožku. Tečka. Otazníky kolem glycerinu v kosmetice Ale proč se tedy kolem škodlivosti nebo prospěšnosti glycerinu v kosmetice v posledních letech vyrojilo tolik debat mnohdy hraničících až s hysterií a objevuje se čím dál více kritických hlasů vystupujících proti glycerinu? Při letmém prozkoumání různých zdrojů a studií na internetu zjistíte, že jedna strana razí názor kladný a glycerin v kosmetice kvituje, zato ta druhá ho má ve škatulce „pozor, pleti škodlivé“ a doporučuje se krémům s jeho obsahem raději vyhýbat. Jak se v tom má konečný spotřebitel vyznat? Je tedy kosmetika s glycerinem pro pokožku nežádoucí, nebo ne? Pojďme se podívat na kauzu Glycerin v kosmetice blíže, abychom měli jasno, jaké výhody a nevýhody glycerin v kosmetických přípravcích přináší. Co je glycerin? Wikipedie nám poskytne krásnou definici, že „ Glycerol neboli glycerín, systematickým názvem propan-1,2,3-triol, je hygroskopická bezbarvá viskózní kapalina bez zápachu, sladké chuti. Je důležitou organickou sloučeninou, neboť je ve formě svých esterů součástí tuků.“ Zjednodušeně řečeno, glycerol je čirá tekutina rozpustná ve vodě, je součástí všech přírodních tuků a olejů a vyskytuje se přirozeně i v lidském těle. Glycerin dále vzniká také jako vedlejší produkt při zpracování ropy a ropných derivátů nebo při zmýdelnění olejů a tuků. Kromě použití v kosmetice je hojně využíván také v potravinářském průmyslu, zubních pastách nebo lécích. Druhy glycerinu Přírodní původ: Živočišný a rostlinný glycerin Oba se vyrábí hydrolýzou, v prvním případě z živočišných tuků (sádlo), ve druhém z rostlinných tuků (z rostlinných olejů). Dnes je glycerin užívaný v kosmetických přípravcích většinou rostlinného původu. Důvod ale není ten, že rostlinný glycerin je pro pokožku lepší, ale kvůli tomu, že stoupá produkce biopaliv a s tím souvisí i výroba glycerinu jako vedlejšího produktu. Získat glycerin živočišný je procesově i finančně mnohem náročnější, což se firmám nevyplácí, proto už se s ním skoro nesetkáme. Některé prameny také uvádí, že vhodnější pro pleť je rostlinný glycerin, který údajně na rozdíl od živočišného glycerinu neucpává póry a tedy není tzv. komedogenní. Tuhle skutečnost se mi však nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit a vzhledem k tomu, že živočišný i rostlinný glycerin jsou ve výsledku z chemického hlediska jedna a táž chemická molekula, neměl by póry ucpávat ani jeden. Syntetický původ: Syntetický glycerin Syntetický glycerin se vyrábí různými metodami, podstatné je, že vzniká jako vedlejší produkt při rafinaci ropy. Co se škodlivosti syntetického glycerinu týče, v tomto případě máme jasno. Když budete mít v kosmetice syntetický glycerin, tento pleti rozhodně neprospěje. Jedině, že byste se rádi mazali chemickým koktejlem z ropy. Naštěstí certifikovaná přírodní kosmetika většinou používá glycerin rostlinného původu z certifikovaného ekologického zemědělství. Jak působí glycerin v kosmetice? Hlavním důvodem, proč se glycerin přidává do kosmetiky, jsou jeho hygroskopické účinky. Česky řečeno, glycerin hydratuje. Tím, že na sebe dokáže navázat vzdušnou vlhkost a napomáhá ostatním látkám obsaženým v krému či přípravku, aby se hezky vstřebaly do kůže. Zvyšuje i přirozenou elasticitu pokožky a na kůži vytváří jakýsi ochranný film, tak zabraňuje jejímu vysušování. Můžete si ho představit jako takový impregnační prostředek na pleť. Na rozdíl od jiných hydratačních složek, glycerin proniká hluboko do horní vrstvy pokožky a zanechává pocit hebkosti. Negativní účinky glycerinu V malých dávkách lék, ve velkých jed. Přesně tohle tvrzení by se dalo aplikovat na glycerin. Tím jedem se u glycerinu může stát paradoxně právě jeho vyzdvihovaná hygroskopická vlastnost. Přestože je glycerin v mnoha krémech a šamponem právě díky této schopnosti hydratační složkou číslo jedna, problém nastává, pokud se to s jeho množstvím ve složení přípravku přežene. A také v případě použití  glycerinu jako součásti emulze oleje ve vodě. Za určitých okolností totiž může glycerin pokožku místo hydratace paradoxně vysušovat. Tím, že glycerin váže vlhkost, se totiž při nízké vlhkosti okolního vzduchu (např. přetopená místnost) může stát, že glycerin místo vlhkosti z okolí „nasaje“ a vytáhne vlhkost přímo z hlubších vrstev kůže. A to je špatně. Glycerin se pak spojí se se starými odumřelými buňkami na povrchu kůže, tam vlhkost uzamkne a vytvoří voduodpuzující vrstvu. Voda se tedy drží jen na povrchu kůže, kdežto její další, hlubší vrstvy trpí dehydratací. Lymfatické cévy a kapiláry v kůži pak nemohou správně fungovat. Tímto způsobem se naše kůže vysušuje zevnitř a ztrácí pružnost. Mazání glycerinu na pokožku tak z dlouhodobého hlediska může urychlit stárnutí pokožky a tvorbu nepěkných vrásek. Pravda je někde uprostřed Tato katastrofa v podobě dehydratace pokožky však často není způsobena jen samotným glycerinem, ale spíše nevhodným složením kosmetických přípravků, nevhodným poměrem obsahu glycerinu a také mírou kvality použitého glycerinu. Řešení se zdá být jednoduché. Používat glycerin jen přiměřeně. Co to znamená v praxi? Aby se zabránilo negativním účinkům glycerinu, nesmí být dle názoru některých odborníků obsah glycerinu v přípravku vyšší než 10 %, některé prameny uvádí dokonce maximální hranici 5 %. V případě, že je v krému použito větší množství glycerinu (obecně se uvádí nad 30–40 %), pak jsou účinky na pokožku z dlouhodobého hlediska negativní. Nejasné závěry 100 % jasno ve škodlivosti či nezávadnosti glycerolu však stejně stále není. Zdá se, že jednoznačná odpověď prostě neexistuje, nebo ji nikdo nemá odvahu dát. Německá společnost vědecké a aplikované kosmetiky (Deutsche Gesellschaft für Wissenschaftliche und Angewandte Kosmetik) dokonce v minulosti navrhla uskutečnit vědecký projekt na téma Vliv glycerinu na buněčnou aktivitu a zánětlivý stav kůže. Ovšem bez výsledku. Jisté je pouze to, že glycerin – a obsah vody v přírodní kosmetice je rozhodující. Prospěšnost glycerinu v kosmetických produktech je tedy daná jak kvalitou a čistotou použitého glycerinu, tak i jeho množstvím, které je v přípravku obsaženo. V pleťových přípravcích je obsah glycerinu zpravidla 2 – 5 %. Jak se v situaci orientovat jako spotřebitel? Rozhodnutí zda se kosmetiky s glycerinem zřeknout, či ji naopak vyhledávat, bude nakonec stejně jen na konečném uživateli. Sami nejlépe víme a po čase poznáme, která kosmetika naší pleti svědčí a která nikoli. Doporučením je, řídit se v prvé řadě složením výrobku (INCI). Bohužel u mnoha kosmetických produktů je ve složení uvedeno pouze „glycerin“ a vůbec nezjistíte jaký druh (přírodní či syntetický), ani jak vysoké množství je ho zde obsaženo. Glycerin ve složení často můžete najít také pod označením glycerol, propantriol, ester glycerinu nebo E 422. Obecně se dá ale řídit tím, na jakém místě v seznamu složení je glycerol uveden a také tím, zda se jedná o konvenční, nebo přírodní kosmetiku. U konvenční kosmetiky (zejména té levné) si nedělejme iluze, zde bude pravděpodobně vždy použit glycerol syntetický, tj. z ropy. Pokud navíc bude glycerin jako složka přípravku figurovat na prvním nebo druhém místě, je jasné, že v produktu jeho obsah převažuje. Což je podle toho, co jsme si teď uvedli, pro naši pleť nevhodné. Pokud však zvolíte kvalitní a ověřenou přírodní kosmetiku, u které ve složení nebude glycerin figurovat na stupni vítězů, ale najdete ho spíše až na konci seznamu ingrediencí, můžete být teoreticky klidní. U přírodní a vegan kosmetiky navíc výrobce často uvádí, že se jedná o glycerin přírodní. Takový přípravek by měl obsahovat glycerin ve správné míře, která by pokožce neměla uškodit. Jaký názor na vhodnost či škodlivost glycerinu máte vy? Používáte přípravky s glycerinem, nebo se jim raději vyhýbáte? Napište nám níže do diskuze.   Použité zdroje: https://medsidecs.netlify.com/gastrointestinln64/glycerol1695 http://mujbiosvet.blogspot.com/2016/08/glycerin-dobry-sluha-ale-zly-pan.html http://a-solitary-cyclist.blogspot.com/2015/06/sucha-anebo-ekzematicka-kuze-jak-je-to.html https://www.paneuropeannetworkspublications.com/glycerin/ Bakalářská práce: Glycerol v kosmetice: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/25047/%C5%A1%C5%A5astn%C3%A1_2013_bp.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-22 13:13:04

Hvězdná trenérka měla nadávat dětem. Skončila ale kvůli systematické šikaně

Tvrzení proti tvrzení. Aljona Savčenková již není trenérkou krasobruslařského klubu Chemnitz. Jak uvádí Freie Presse, 40letá žena původem z Ukrajiny sama od sebe ukončila smlouvu. Jako důvod uvádí systematickou šikanu. Druhá strana se ohrazuje a tvrdí, že olympijská vítězka z roku 2018 měla nadávat dětem a porušovat interní pravidla klubu.

Čas načtení: 2024-04-08 15:00:01

Za dva až tři roky vás zkontaktuje vyspělá mimozemská civilizace, slibuje nejslavnější mimozemšťan

„Někdy mezi polovinou roku 2026 a polovinou roku 2027, někdy v tomto období zažijete na své planetě velkou kontaktní událost. V roce 2026 nebo 2027 se stane událost, kterou si uvědomí všichni na vaší planetě. Buďte tedy připraveni… bude to předzvěst probuzení mnoha lidí na vaší planetě.“ Tato událost, jak hovoří Bashar, nás má dále posunout k otevřenému kontaktu s takzvanou galaktickou rodinou a k tomu, abychom se stali jejími členy.  Tyto přelomové události v podstatě znamenají, že lidstvo jako celek dozrálo do bodu, kdy mu může být prozrazeno velké tajemství: ve vesmíru nejste sami. Pozemšťané pak budou moci navázat kontakt s jinými vyspělými obyvateli kosmu a zřejmě se i spolupodílet na řízení vesmíru.  V loňském poselství Bashar skrze Darryla Anku prohlašuje, že se pravděpodobnost splnění jeho předpovědi pohybuje mezi 90 a 95 procenty. A dodává: „Dokonce i někteří z vašich nejcitlivějších senzibilů tuto pravděpodobnost zachycují a začnou ji oznamovat.“ Dodejme, že možnost blízkého kontaktu s UFO připouští i odborníci. Například podle skupiny vědců z Kalifornské univerzity v Los Angeles by se mimozemšťané mohli se Zemí spojit do roku 2029, jak uvádí webzine Earth.  Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka Číst více Naši vesmírní potomci z daleké budoucnosti Darryl Anka (nar. 1951) je americký tvůrce speciálních efektů, který spolupracoval na hollywoodských trhácích jako Star Trek nebo Piráti z Karibiku. Avšak daleko více proslul jako kontaktér vesmírné entity jménem Bashar. Anka prezentuje Bashara na otevřených i soukromých sezeních po celém světě, kde Anka vystupuje ve změněném stavu vědomí a dochází zde k otevřenému dialogu s přítomným publikem. Anka popisuje Bashara jako budoucí bytost z alternativní dimenzionální planety, která se nazývá Essassani. Essassané představují vyspělý hybridní druh: potomky lidí a takzvaných šedých mimozemšťanů. Šediváci jsou podle ufologů tou nejznámější mimozemskou rasou, s níž se lidé nejčastěji setkávají, a občas jimi bývají unášeni, jak to líčí například filmy The UFO Incident nebo Oheň v oblacích. Essassané se dorozumívají telepaticky, proto nepotřebují mít jména. Bashar si vybral jméno, které v arabštině znamená „posel dobrých zpráv“, proto, aby se jím mohl představit lidem. Jak se naladit na mimozemšťany Darryl Anka poprvé spatřil mimozemšťany před padesáti lety. „Dvakrát během jednoho týdne v roce 1973 jsem zažil pozorování UFO zblízka za denního světla, přičemž v obou případech byli přítomni svědci. Při každém pozorování jsme viděli tmavé kovové trojúhelníkové plavidlo o průměru asi 30 stop na každé straně,“ uvádí Anka na své webové stránce. Vypadá to, že ho tyto bytosti z jiné planety chtěly připravit na jeho budoucí poslání. Po tomto setkání začal Anka zkoumat UFO a paranormální jevy. O deset let později se seznámil s channelingem a začal jej studovat. Anka tvrdí, že se díky tomu naladil na Bashara. Přitom si vzpomněl, že s ním někdy před svým současným životem uzavřel dohodu, že ho bude channelovat. A taky mu došlo, že nastal čas, aby svůj dávný slib začal plnit. A tak se od roku 1983 Darryl Anka věnuje channelingu veřejně. Bashar mluvil na nejrůznější témata k tisícům lidí ve městech po celých Spojených státech, ale také v jiných zemích včetně České republiky. Prahu navštívil v říjnu roku 2016. Channeling – nikdo neví, kdo k nám mluví Basharův materiál je mezi znalci i laickými čtenáři považován za jeden z nejkvalitnějších výtvorů tzv. channelingu. Doktor Jon Klimo, přední expert na tento fenomén, jej definuje jako „komunikaci informací k fyzicky vtělené lidské bytosti nebo skrze ni ze strany zdroje, který údajně existuje na nějakém jiném stupni nebo v jiné dimenzi reality, než je ta fyzická, jak ji známe, a není z normální mysli (nebo já) kanálu.“ Klíčovou otázku, jestli takto získané informace pocházejí skutečně z nějakého objektivního zdroje, nebo se jedná o „pouhou“ komunikaci se složkami podvědomí, zodpovědět nedokážeme. Channelovaného materiálu, který domněle pochází od andělů, zesnulých mistrů, Ježíše Krista, mimozemšťanů apod., existuje ohromné množství a má různou kvalitu. Při jeho studiu jsem nalézal brilantní poznatky, k nimž věda dospěla mnohem později, ale také například tvrzení o tom, že Země je dutá a uvnitř žijí nám neznámé bytosti. Pokud vás téma channelingu zajímá, doporučuji vám přečíst si mou knihu. Objevte své vnitřní mimozemšťany Obsahem se Basharova poselství příliš neliší od jiného New Age materiálu. Hovoří o tom, jak si vytváříme vlastní realitu a proč je život ve skutečnosti holografickým zrcadlem nás samých. Lidé se mají stát celistvější a integrovanější. Svůj život nejlépe prožijeme tehdy, budeme-li se řídit svým srdcem a s opravdovou vášní dělat to, co nás nejvíc baví. Mají-li se lidé v blízké budoucnosti setkat s mimozemšťany, jako je Bashar, musí se nejprve setkat se svými „vnitřními mimozemšťany“. Bashar občas přijde i s nějakou předpovědí. Simeon Hein ve své knize uvádí, že v létě 1998 se Bashar zmínil o velké pravděpodobnosti teroristického útoku na New York a další americká města. Bashar hovořil o možnosti, že by při útoku bylo použito malé jaderné zařízení. To se sice 11. září 2001 doslova nenaplnilo, ale mnoho konkrétních věcí, o nichž hovořil, se opravdu stalo. Den, kdy tu všechno skončí. Dávné předpovědi se vzácně shodly Číst více Na vlastní oči Víme, že mnoho našich čtenářů bývá vůči předpovědím a věštbám všeho možného, které se objevují na našem webu nebo jinde, značně skeptických. Předpověď, s níž přichází Bashar, je ale dostatečně významná, konkrétní a údajně vysoce pravděpodobná a především by k ní mělo dojít velice brzy. Takže za dva tři roky budete mít jedinečnou příležitost zakusit na vlastní kůži, jestli je možné předvídat neočekávané události. A možná se i sami přesvědčíte, že mimozemšťané existují a ve vesmíru nejsme sami. Zdroj: autorský článek (autor se tématem dlouhodobě zabývá, sepsal o něm i knihu) KAM DÁL: Cestovatel časem varuje před mimozemskými bytostmi. Údajně se s nimi brzy setkáme

Čas načtení: 2024-04-12 08:00:01

Češi v habsburském otroctví. Zrození temna v českých dějinách

Bělohorská bitva byla velké divadlo založené na řadě lží a mýtů. A to, co následovalo jako doba temna, nemuselo být, kdyby… Kdyby nebyly zrady a neshody mezi českými pány, vše mohlo dopadnout úplně jinak. Bylo za pět minut dvanáct a česká šlechta se snažila zachránit před katolickými Habsburky, co se dalo. Česká zbabělost a špatná organizovanost se jim ovšem staly osudnými. Kde je pravda o Bílé hoře Nové milénium vnáší do lží a dezinformací týkajících se bitvy na Bílé hoře trochu jasno. Podle dochovaných pramenů nešlo o opravdovou bitvu, ale o zinscenovaný podvod. „Údajná bitva nebyla bitvou, ale divadlem, v jehož scénáři byla zakomponována snaha utajit velezradu spáchanou Fridrichem V. Falckým. To je jádro bělohorské lži a s ní spojeného monstrózního podvodu,“ vysvětluje Vladimír Čermák v knize Bělohorský podvod.  Největší porážka české historie, která mohla skončit úplně jinak. Bílá hora jako národní trauma Číst více Bitva byla jedno velké divadlo Po staletí učebnice dějepisu a historické publikace vysvětlovaly bělohorskou bitvu převráceně jako apokalyptický den pro český národ. Údajně proti sobě bojovala armáda českých stavů v čele s vrchním velitelem Kristiánem z Anhaltu a katolická armáda habsburského vladaře, jak uvádí Vlastimil Vondruška v knize Slavné bitvy českých panovníků. České vojsko to prohrálo na plné čáře. Netrvalo dlouho a „… jednotky českého levého křídla se pokládaly jedna za druhou jako kostky domina“, jak vypráví Dušan Uhlíř v publikaci Drama Bílé hory.  Češi skoro ani nebojovali a katolická armáda zvítězila rychle a „nečekaně“. „Celá podivná bitva trvala asi dvě hodiny. Katolická armáda v ní musela nasadit jen asi osm tisíc mužů z celkového počtu. Ostatní se do bitvy nedostali,“ dokumentuje Uhlíř. Kromě skutečnosti, že k vítězství pomohla zrada, za úspěchem katolické armády stála tzv. nizozemská taktika. Některé prameny tvrdí, že císařské vojsko bylo více profesionální a v české armádě to zavánělo anarchií a fušerstvím. Kde je ale pravda a kde lež? Místo, kde se necítíte jako v Praze. Letohrádek Hvězda nabízí oázu klidu v uspěchaném městě Číst více Jak zimní král zradil Za všemi zradami a prohrami české strany stál nepochybně Fridrich V. Falcký. Nejenže sledoval výhradně své vlastní zájmy, ale usiloval pro sebe i o další výhody. Podle některých pramenů byl hlavním aktérem jednání s císařskou stranou, která vyústila v dohodu, „… která by na jedné straně umožnila zimnímu králi vládnout ve Falci a na straně druhé by umožnila Ferdinandovi II. a jeho jezuitskému zázemí zmocnit se Českého království bez ohledu na to, že při tom porušili platné zákony kodifikované předtím samotnými Habsburky“, jak uvádí Čermák. Proto Fridrich V. Falcký naoko prohrál bitvu, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celé další pokolení. Stoleté důsledky  Po bitvě se katolická armáda přesunula do Prahy, kterou začali vojáci drancovat. A v roce 1621 se udála poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy slavný kat Jan Mydlář završil dílo zkázy. „Dochoval se Mydlářův účet, který za popravu předložil pražské radnici. Kat v něm účtuje nejen práce spojené s vlastní popravou, ale také zařízení a výzdobu popraviště, které měl na starosti,“ vysvětluje Vondruška. To byl ovšem jen začátek.  To, co následovalo, se dlouhá staletí označovalo jako barokní temno, i když v posledních letech se někdy uvádí pojem černý totalismus. Bílá hora byla vlastně vítězstvím katolíků a důsledky vidíme dodnes. Týká se to hlavně zmatků ohledně církevních restitucí, které logicky nastaly po sametové revoluci.  Pravda o bělohorské bitvě bude někde mezi. Faktem zůstává, že u letohrádku Hvězda se přece jenom nějaká akce odehrála. Někdy se hovoří o zázracích spojených s bitvou. „Tvrzení o zázračném vítězství katolíků na Bílé hoře a o vlivu nadpřirozených sil na celé dění zjevně nemůže mít nic společného s tehdejšími reáliemi,“ vysvětluje Čermák. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Architektura Prahy pod vlivem Habsburků. Za krásné město vděčíme odvržené monarchii.

Čas načtení: 2025-03-04 17:51:00

T-Mobile podává v kauze Mammoth trestní oznámení na insolvenčního správce

Praha 4. března 2025 (PROTEXT) - Společnost T-Mobile podává v kauze zkrachovalého e-shopu Mammoth spojeného se skupinou Unicorn trestní oznámení na insolvenčního správce Pavla Fabiana. Správce byl více než rok a půl nečinný, ignoroval jemu známé důkazy, včetně těch předložených ze strany T-Mobilu, a nekriticky přejímal tvrzení dlužníka, společnosti Mammoth. Na dnešním soudním přezkumném jednání přitom nebyl schopen svoje nestandardní kroky jakkoli odůvodnit. T-Mobile nabyl důvodné podezření založené na více skutečnostech, že může jít o účelové jednání umožňující prospěch jiných osob, a současně upozorňuje na možné vazby insolvenčního správce na osoby spojované s prověřovaným možným podvodným jednáním. Operátor si je jistý svojí silnou právní pozicí a očekává, že soud jeho pohledávky potvrdí.Zvláštní přezkumné jednání, na kterém insolvenční správce Pavel Fabian pohledávky T-Mobilu popřel, proběhlo v úterý 4. 3. 2025 u Městského soudu v Praze. Na tomto jednání Fabiana konfrontoval právní zástupce T-Mobilu s dokumenty, které údajně neměly být ze strany T-Mobilu insolvenčnímu správci předloženy. Správce je přitom prokazatelně má a použil je dokonce v jiném insolvenčním řízení. Na tuto skutečnost, ani na další námitky právního zástupce ohledně nedůvodnosti popření pohledávek T‑Mobilu, insolvenční správce nebyl schopen jakkoli reagovat, což jen potvrdilo jeho zcela nestandardní postupy. Na popření ale i tak setrval a svoji odpovědnost přesunul na soud.Insolvenční správce, který popřel všechny pohledávky operátora, byl vůči němu více než rok a půl zcela pasivní a nebyl schopen pohledávky přezkoumat, ačkoli mu T-Mobile poskytoval maximální součinnost. K prokázání svých pohledávek operátor dodal podstatně více podkladů než všichni ostatní věřitelé, insolvenční správce ale řadu z nich vůbec nevzal v potaz a z neznámého důvodu je ignoruje. Pohledávky firmy přitom mají stejný základ jako jiné pohledávky, které byly plně uznány. Insolvenční správce pak od dlužníka (spol. Mammoth) nekriticky převzal celou řadu tvrzení, aniž by se jimi více zabýval.Mimo jiné převzal argument společnosti Mammoth, že podpisy na rámcové smlouvě, na základě které docházelo k dodávkám hardware, nejsou pravé. „Jakékoli pochybnosti o pravosti smlouvy jsou zcela účelové. Rámcovou smlouvu uzavřenou v roce 2018 až do března 2023 nikdy nikdo nezpochybňoval. Naopak k ní byly postupně uzavřeny dodatky s prokazatelně pravými podpisy, plnění smlouvy bylo opakovaně potvrzováno předávacími protokoly, existuje k němu fotodokumentace i svědectví přebírajících osob. Společnost Mammoth za poskytnutou elektroniku uhradila na splátkách během několika let přibližně 2 miliardy korun. Až v okamžiku, kdy Mammothu došly finanční prostředky na další splátky, začal smlouvu náhle zpochybňovat,“ říká ředitelka komunikace T-Mobile Patricie Šedivá. Takové jednání jen potvrzuje, že možný podvod vůči T-Mobilu byl plánován od počátku.Dalším paradoxem je skutečnost, že společnost Mammoth a skupina Unicorn, které řadu let dle svých závěrek významně profitovaly z realizace tohoto obchodu, zpochybňují svoje vlastní podpisy na smlouvách – tedy podpisy, za jejichž zajištění jsou odpovědní oni sami, nikoli T-Mobile. Pokud lidé ze skupiny podnikatele Vladimíra Kováře skutečně padělali své podpisy na smlouvách, pak je to právě T-Mobile, kdo byl tímto jednáním nejvíce poškozen.Insolvenční správce dále v překvapivém souladu s Mammothem uvádí, že Břetislav Janoušek, který za Mammoth často jednal, k tomu nebyl oprávněný. Takový závěr je opět zcela absurdní. Kromě výslovného smluvního zmocnění k takovémuto jednání je totiž nesporné, že pan Janoušek byl s podnikáním skupiny ovládané Vladimírem Kovářem silně propojen, byl oficiálně členem top managementu Unicornu a osobně jednal za společnosti skupiny Unicorn, a to společně s Janem Jarošem, generálním ředitelem Unicornu. Mammoth se navíc nemůže dovolávat nedostatku oprávnění pana Janouška, protože mu jednatelé společnosti Mammoth umožnili několik let za tuto společnost jednat, a to s jejich vědomím a souhlasem.Insolvenční správce také popírá dodávky více než 300 tisíc kusů elektroniky kvůli necelým 900 kusům administrativně nesprávně nezávazně zaevidovaným sériovým číslům, což odpovídá zhruba 0,3 procentům veškerého dodaného zboží. Pokud je důvodem popření celé přihlášené pohledávky T-Mobilu za 3,1 miliardy Kč skutečnost, že insolvenční správce nezvládl za rok a půl ověřit několik stovek kusů dodaného zboží, pak fatálně nezvládl svoji činnost. Takový postup insolvenčního správce je v praxi velmi nestandardní.„Kromě jeho nečinnosti a pochybných rozhodnutí jsme také zjistili, že působí v Praze na stejné adrese, kde sídlí společnosti J.A.E a SBJ Trade spojené s podezřelým Břetislavem Janouškem, který byl dříve součástí top managementu skupiny Unicorn a je velmi pravděpodobně hlavním strůjcem celého podvodu. Přitom právě společnosti J.A.E a SBJ Trade zjevně sloužily k podvodu s ukradenou elektronikou. Ze všech výše uvedených důvodů podáváme na insolvenčního správce Pavla Fabiana trestní oznámení,“ doplňuje Šedivá.T-Mobile si je od začátku celé kauzy zcela jistý svou silnou pozicí, má pro to veškeré důkazy a poskytuje maximální součinnost insolvenčnímu správci i orgánům činným v trestním řízení. Naopak skupina spjatá s osobou Vladimíra Kováře nespolupracuje, smazala účetnictví společnosti Mammoth, nedostavuje se k insolvenčnímu správci ani k soudu a neposkytuje potřebnou součinnost ani informace. Uvedené chování skupiny pana Kováře jde ruku v ruce se zjištěním, že ostatní společnosti ze skupiny Unicorn zřejmě vyváděly peníze z Mammothu prostřednictvím fiktivních faktur, jak nyní potvrzují i soudy. „Ačkoli tomu dosavadní a v porovnání se zahraničními zkušenostmi pomalý vývoj kauzy neodpovídá, jsme nadále přesvědčeni, že žijeme v moderním právním státě, který usiluje o nalezení spravedlnosti a že naše pohledávky potvrdí soud, který má zároveň větší pravomoci a možnosti než insolvenční správce. Zároveň věříme ve spravedlivý proces, nestrannou a nezávislou soudní moc a v to, že orgány činné v trestním řízení celou kauzu vyšetří a všichni pachatelé budou spravedlivě potrestáni,“ uzavírá CEO společnosti T-Mobile Melinda Szabó. Zdroj: T-Mobile Czech Republic a.s. 

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-10 12:47:54

Boeing, který nedoletěl do cíle. Pár informací a komentář k aktuálnímu zřícení letadla nedaleko Teheránu

Kolem kauzy ukrajinského letadla, které se před pár dny zřítilo nedaleko Teheránu, je zatím spousta nejasností. Současný názor západních mocností včetně Kanady (ze které pocházela řada obětí) zní, že letadlo bylo omylem sestřeleno íránskou protivzdušnou obranou. Írán to popírá. Kdyby se nakonec přeci jen ukázalo, že je to pravda, znamenalo by to, že se historie tragicky opakuje, protože v roce 1988 došlo k velmi podobné katastrofě, když americké námořnictvo sestřelilo civilní let íránských aerolinií nad Perským zálivem. Tahanice o to, kdo se omluví a neomluví, také trvaly dlouho, ale nakonec USA dosáhly s Íránem kompromisu, podle nějž dostaly rodiny obětí celkem 62 milionů dolarů odškodného a Amerika vyjádřila lítost, aniž by se vysloveně omluvila. Inu diplomacie. Zatím žádné definitivní závěry činit nemůžeme, ale můžeme si shrnout, co se ví jistě, co je hodně (ne)pravděpodobné, a co by se nadále mohlo dít. A závěrem přidám svůj osobní názor a komentář. Co víme jistě Takže, co víme jistě, v tom smyslu, že ani Íránci to nerozporují. (Za zdroj jsem tentokrát zvolil převážně BBC, ale na tyhle informace narazíte všude možně.) 1. Letadlo odstartovalo s hodinovým zpožděním proti původnímu letovému plánu. 2. Kritická událost, která vedla ke zřícení stroje, se odehrála krátce po startu, ve výši zhruba 2 500 metrů. To mimo jiné znamená, že v letadle nemohlo dojít k příliš prudkému poklesu tlaku vzduchu. Za letu se v kabině udržuje tlak vzduchu zhruba odpovídající této výšce a lidé s ním nemají problém. 3. Došlo k okamžitému přerušení rádiového spojení se zemí, což ukazuje na výpadek veškeré elektřiny včetně všech záložních zdrojů. To není typické, naopak i letouny, které už se nacházejí ve fatálních a neřešitelných situacích, ještě obvykle nějakou chvíli se zemí komunikují, často dost barvitě. Kdo si chce přečíst sbírku posledních slov z takových událostí, přeložených do angličtiny, může tak učinit zde. (Polské f*ck bylo samozřejmě v originále k*rwa mać. 4. Letadlo poté změnilo kurz, jako by se pokoušelo vracet na letiště Imáma Chomejního, ze kterého předtím odstartovalo. Tj. v pilotní kabině byl patrně ještě někdo naživu, automat by toto neudělal. 5. Letadlo bylo zánovní, pořízené roku 2016, před dvěma dny bylo na technické kontrole. Typ 737-800 je po světě dost rozšířený a má poměrně slušnou bezpečnostní historii, i když k několika těžkým nehodám také došlo. Častější však byly chyby posádky než technická selhání. 6. Íránská televize odvysílala amatérské záběry letadla padajícího k zemi, na kterých to vypadá, že ještě ve vzduchu dost intenzivně hoří. Nesmyslná tvrzení Dále: co je skoro určitě nesmysl… 1. Vyjádření íránského šéfa úřadu pro civilní letectví Aliho Abdezadeha, že je vědecky nemožné a nelogické, aby šlo o sestřel. Věda nefunguje na základě tvrzení do médií, ale důkazů. Incidentů zahrnujících civilní letadla a protiletadlové střely bylo v posledních dvaceti letech velmi málo, ale byly. V roce 2003 bylo letadlo společnosti DHL zasaženo ruční protiletadlovou střelou po startu z bagdádského letiště a dokázalo poté ještě nouzově přistát. 2. Tvrzení systematicky pobíhající po internetu, že příčinou havárie byla srážka letadla s ptáky. Ptáci jsou všudypřítomný problém, od světových letišť se kompletně vyhnat nedají a moderní motory jsou tedy na kolizi s hejnem ptáků stavěné. Testuje se to dokonce i na zemi, kdy se ptačí mrtvolky úmyslně vstřelují do běžících motorů. K poškození motoru dojít může, ale nemělo by dojít ke katastrofální explozi. Zásah raketou? Co se neví, ale intenzivně se o tom diskutuje mezi lidmi, kteří mají aspoň trochu ponětí… Prolezl jsem různá fóra, kde se scházejí piloti, pracovníci od radarů a další letadlofilové, a univerzálně vyjadřovaná otázka byla, v jakém stavu byl odpovídač (transpondér) letadla a zda nedošlo k jeho selhání nebo chybnému chování. Letadla mají povinnost se identifikovat pozemním radarům svým kódem (říká se tomu squawking), přičemž civilní lety mají určité kódy a vojenská letadla jiné kódy, které zároveň slouží k rozlišení „přátel“ a „nepřátel“ (Identification Friend or Foe). Transpondér je součástka jako každá jiná a porouchat se může. Zálohovaný není, je na palubě jen jeden. V takovém případě by letadlo nemělo vůbec odstartovat. Správně by na to měla přijít předletová kontrola, ale všude se najdou flákači a odfláknutí předletové kontroly už katastrofy způsobilo. (Případ, kdy Pitotova trubice nebyla zakryta proti hmyzu.) Také jsou poruchy, které se běžnou kontrolou odhalit nedají. Z toho, že okamžitě selhaly rádiové přenosy a letadlo se zřítilo k zemi již hořící, můžeme soudit, že na palubě proběhl nějaký dost extrémní jev. Zásah raketou je rozhodně jedna z možných variant. V široké veřejnosti existuje poněkud zavádějící představa, že protiletadlové střely jsou masivní kusy munice, které vymažou letadlo z oblohy a rozpráší jej na tisíce drobných kusů. Možná, že si lidé zaměňují střely protivzdušné obrany s balistickými střelami jaderných mocností, což skutečně velké a mohutné stroje jsou. Jde ale o úplně jiné druhy zbraní, které samozřejmě vypadají jinak. Protiletadlová střela musí být docela manévrovatelná a hbitá, takže nebývá moc velká. A jelikož se počítá s tím, že nepřítel se snaží zásahu také uniknout manévrováním, je obvykle protiletadlová střela stavěná tak, aby nemusela úplně napřímo zasáhnout nepřátelský stroj, ale aby stačilo, když exploduje někde v jeho blízkosti. O ničivý efekt se pak postará hlavně šrapnel, tedy výbuchem uvolněné ostré kusy kovu. Tomu se říká fragmentation warhead (jeden z možných typů). To, že letadlo po takovém šrapnelovém zásahu ještě pár minut letí, je klidně možné. Záleží hlavně na tom, kam přesně bylo zasaženo. Konečnou odpověď by ale přinesla teprve expertiza trosek. A tím se dostáváme k poslední části mého dnešního článku. Podivná reakce Teheránu Slíbil jsem na závěr svůj komentář, tak tady ho máte. Popravdě si myslím, že to skutečně neúmyslný fuckup íránské protivzdušné obrany byl, a hned řeknu, proč si to myslím. Nejde tolik o vyjádření amerických, kanadských či evropských politiků. Tvrzení, že tajné služby zaznamenaly starty dvou protiletadlových střel a následný požár letadla pomocí špionážních družic, je pro nás běžné smrtelníky neověřitelné a chápu každého, kdo je vůči takovým informacím předběžně skeptický. Nicméně mozek nosíme v hlavě všichni a můžeme se podívat na to, jak se vyvíjí situace kolem vyšetřování. Na nevinné obviněné se Írán chová nějak divně. Kdybych byl ajatolláh Alí Kechlibarí a věděl, že mě Velký Satan obviňuje z něčeho, co jsem neudělal, tak během dvanácti hodin visím na telefonu a obvolávám Francii, Německo, Japonsko, Itálii a další mocnosti, o kterých vím, že s Trumpem žádní velcí přátelé nejsou, ale které zároveň mají v mezinárodním společenství pověst technicky kompetentních států. Některé z těch států se ve věci jaderného dealu vysloveně stavěly na stranu Íránu. A měl bych k nim všem jedinou prosbu: pošlete nám sem svoje týmy expertů na letecké katastrofy, pokud možno ihned, aby vyšetřování celé události probíhalo před očima celého světa a nestranně. A do doby, než příslušní experti dorazí, by se trosek nikdo nesměl ani dotknout, kromě předběžného zjištění, že všichni jsou mrtví a není koho zachraňovat. Ať zůstanou všechny zbytky ležet tam, kde jsou. Pro jistotu ještě nafotíme jejich přesnou polohu z dronu, aby k tomu byla co nejlepší dokumentace. Přeci jen může přijít třeba přívalový déšť a drobnější kousky letadla někam posunout. Taková aktivita by pro Íránce byla hned dvojnásob výhodná. Za prvé by je očistila v očích zbytku světa, za druhé by pak měli v ruce pádný důkaz toho, že ti špinaví nevěřící zpoza oceánu hanebně lžou, aby je očernili. Perfektní materiál, který by se jim dal v dalších verbálních konfliktech připomínat aspoň padesát let, podobně jako se dodnes připomíná svržení Mosaddeka roku 1953. Na internetu, v televizi, všude: Vidíte, jací jsou to prolhanci a skety? Dokonce i ze sestřelu cizího letadla plného lidí nás obvinili, a my jsme byli nevinní. To, že to ajatolláhové zatím neudělali, a že dokonce máme zprávy o tom, že jejich síly shrnují trosky letadla buldozerem, pro mě představuje dvě masivní „červené vlajky“, naznačující, že v celé kauze mají máslo na hlavě. Jinak by si teheránské úřady nenechaly takovou příležitost k posílení vlastního PR ujít. Málokdy vám váš tradiční protivník poskytne tak skvělou argumentační munici, jako prokazatelně nepravdivé veřejné obvinění ze zabití skoro dvou set lidí. Třeba si to ještě v Teheránu rozmyslí a udělají to. Pak bych musel svoje podezření odložit. Ale dokud se chovají jako nevěrná manželka, která se snaží nenápadně zakopnout pod postel cizí růžové slipy, ponechávám si právo jim v téhle věci nevěřit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-09 11:41:14

Pomsta státu oklamaným investorům

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Kdysi stát podnítil zájem investorů o budování fotovoltaických elektráren nastavením přehnaně výhodné výkupní ceny za elektřinu, dodanou do rozvodné sítě. Právní úpravu pravidel budování a provozování elektráren co nejvíce zkomplikoval. Kromě jiných omezujících podmínek pro provoz elektrárny a prodej vyrobené elektřiny bylo nezbytné získat licenci, ač v té době to nebylo nutné v Německu a jinde a dnes se nevyžaduje ani u nás. Vydavatelem licencí byl Energetický regulační úřad, který vyřizování přívalu žádostí o licence v letech 2009 a 2010 nezvládl: někteří žadatelé získali licence neoprávněně, na jiné se včas nedostalo. Stát se nakonec k investorům zachoval zákeřně, když v listopadu 2010 vyhláškou rozhodl o snížení výkupní ceny ze 12,50 Kč za kW/h na 5,50 Kč za kW/h pro elektrárny, dokončené po 31. prosinci 2010. Vyvolal tím paniku, protože ohrozil krachem investory, kteří si na financování výstavby vzali úvěr a po snížení příjmu by nemohli plnit splátkové kalendáře. Zmíněnou vyhláškou ale stát porušil vlastní zákon, který možnosti snížení výkupní ceny omezil. Avšak podvedení investoři neměli žádný legální nástroj obrany proti státnímu podrazu. Úředníci poškodili stát a nic se jim nestalo Stát si ale současně vsítil vlastní branku. Připravil sice investory o příjmy a uspořil náklady vykupujícím obchodníkům, ale poškodil i sebe. Příjmem státu z fotovoltaického byznysu je solární daň a daň z přidané hodnoty, jejichž objem závisí na objemu tržeb za vyrobenou elektřinu. Za období 2011-2019 se daňový výnos snížil o 63,2 miliard korun oproti tomu, co by stát získal, kdyby nesnížil výkupní cenu elektřiny. Autoři výše zmíněné vyhlášky z roku 2010 asi na tyto důsledky nemysleli. Poškodili stát nehorázným způsobem, ale nikdo je k odpovědnosti nevolá a stále sedí na teplých místech se zajištěnými osobními příjmy a nulovou odpovědností. Investoři zahnaní do kouta vyhláškou z listopadu 2010, jimž na dokončení výstavby do 31. prosince 2010 chyběla jen maličkost, se pustili do závodu s časem. Někteří se za těchto okolností domohli různými úskoky, které mohly být na hraně zákona nebo dokonce byly protiprávní. Při jejich posuzování byl stát krutě nemilosrdný. Ve zjitřené atmosféře nenávisti k „solárním baronům“, vyvolané některými politiky a novináři, orgány činné v trestním řízení zahájily „hon na solárníky“. Jeho obětí se mimo jiné stal podnikatelský klan Zemků, kteří vybudovali v areálu jejich firmy v Chomutově tři funkční fotovoltaické elektrárny, z nichž jedna je v současnosti největší střešní elektrárnou v ČR. Všechny tři elektrárny vyrábějí elektřinu od spuštění a prokázaly svou bezpečnost, avšak za elektřinu, dodanou do veřejné sítě, v této době nikdo neplatí. Hon na „solární barony“ Jako první odnesli „hon na solárníky“ bratři Alexandr a Zdeněk Zemkovi, které státní zástupce Radek Mezlík lživě obvinil, že protokolárně převzali od dodavatele do vlastnictví svých firem zařízení dvou pozemních elektráren, „ač nebyly ani zčásti dokončeny“ a učinili tak s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad v licenčním řízení. Ve skutečnosti tento trestný čin se odehrál jen v hlavě žalobce. Čeho obžalovaní chtěli skutečně dosáhnout, žalobce ani soud nezajímalo. Ve skutečnosti v době podpisu protokolů byly na elektrárnách jen malé nedodělky a do vydání licencí 31. prosince 2010 byly dokončeny úplně. Protokoly byly dokladem o vlastnictví, který museli předložit k žádosti o licenci. Mírně předčasné sepsání protokolů v rámci přípravy na projednání žádosti o licenci bylo věcí důvěry mezi investorem a dodavatelem. K oklamání nemohly ostatně sloužit, protože vydání licencí předcházela obhlídka zařízení vyslanou skupinou (ne)odborníků z Energetického regulačního úřadu. Mezlík se pokusil dostat ve stejném řízení do vězení také předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, která se hrubě provinila vůči obchodníkům s energiemi zastavením zvyšování cen elektřiny pro odběratele. Obžaloby ji ale zprostil hned odvolací Vrchní soud v Olomouci. Nic na tom nezměnila ani zlá vůle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který rozhodnutí vrchního soudu napadl dovoláním. Žalobce byl úspěšnější v případě její podřízené Michaely Schneidrové, která musela nastoupit do vězení. Ale Nejvyšší soud ČR ji po sedmi měsících nechal propustit na svobodu. Dosáhla pak rovněž úplného zproštění obžaloby. Zběsilec Mezlík se proti jejímu zprošťujícímu rozsudku odvolal, čímž ji potýral prodloužením sociálně neúnosného postavení obžalované o několik měsíců. Sám si později vysloužil vyslání do Úřadu evropského žalobce.  Nyní přišla řada na sedmdesátníka Zdenka Zemka st., hlavu holdingu, hlavního hybatele projektu výstavby elektráren a jednatele společnosti, která vlastní výše zmíněnou velkou střešní elektrárnu. Před soudem stane poprvé 19. července 2021. Soudní řízení nabralo zpoždění kvůli jeho vážným zdravotním potížím. Žalobce jej viní, že v součinnosti se dvěma dalšími obžalovanými spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve spolupachatelství, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stádiu pokusu. Podstatou skutkové podstaty žalovaného jednání je opět tvrzení, že pan obžalovaný s úmyslem oklamat v licenčním řízení Energetický regulační úřad protokolárně převzal do vlastnictví firmy nedokončené zařízení elektrárny. Svědectví místo obvinění V tomto případě má obvinění pikantní příchuť, neboť trestní oznámení podal Energetický regulační úřad až v roce 2017, a na jeho vzniku se podíleli (ne)odborníci, kteří udělení licence pro tuto elektrárnu umožnili. Energetický regulační úřad vyslal na sklonku roku 2010 do chomutovského areálu třikrát skupinu (ne)odborníků, kteří měli zjistit skutkový stav elektráren a posoudit jejich způsobilost k získání licence. Při žádné z návštěv ale (ne)odborníci nevystoupili na střechu, takže o stavu elektrárny nic nevěděli. Viděli sice viset ze střechy pár nepropojených kabelů, ale provázející zaměstnanec dodavatele jim vysvětlil, že jejich propojení je záležitostí několika vteřin. Byl-li stav elektrárny skutečně tak špatný, jak na základě nepřímých a dle tvrzení obhajoby neodborně interpretovaných důkazů nyní tvrdí žalobce, pánové měli zabránit vydání licence. Umyli si ale ruce a odjeli. Pokud vznikla škoda, udávaná žalobcem, umožnili její vznik. Nikdo je ale nevolá k odpovědnosti za spoluúčast při uplatnění domnělého podvodného jednání investora a vzniku škody, naopak v trestním řízení vystupují jako svědkové obžaloby. Před soudem stojí pouze podnikatel, který naivně přijal výzvu státu a nechal vybudovat tři fotovoltaické elektrárny, které již 11 let dodávají do sítě elektřinu, aniž by během té doby v nich došlo k úrazu elektrickým proudem nebo jiné nehodě. Nebudu se pouštět do rozboru tvrzení obhajoby o nesprávné interpretaci nepřímých důkazů, protože to je věc soudu. Nicméně přeji obžalovanému Zdenkovi Zemkovi, aby z tohoto trestního řízení vyšel se zprošťujícím rozsudkem. Byl již dost potrestán tím, že se musel smířit s uvězněním synů, dle mého laického úsudku odsouzených pravomocně, leč nespravedlivě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-13 17:55:20

Dohoda o vině a trestu jako brzda

Institut dohody o vině a trestu je novinka převzatá z americké trestněprávní praxe. Myšlenka je na první pohled lákavá: Pachatel, jenž pochopil, že trestu neunikne, učiní doznání o vině a vyjde soudu vstříc usvědčujícími údaji. Ušetří se čas na jeho další usvědčování. Obvykle dojde k dohodě se žalobcem o přijetí doznání a navrženém trestu, která podléhá schválení soudem. Má to ale háček: Návrh na schválení dohody o vině a trestu musí soud vypořádat před zahájením závěrečných řečí. Nebyla-li věc žadatele vyčleněna do samostatného řízení, projednání se časově vsune mezi ukončení dokazování a závěrečnou řeč žalobce. Za účelem vytvoření časového prostoru pro jednání mezi žalobcem a obžalovaným se řízení obvykle přeruší a ukončení procesu se přiměřeně oddálí. Hodnotu nástroje zpochybňuje skutečnost, že k jednání dochází po skončení dokazování, takže od výslechu žadatele o dohodu nelze očekávat převratné novinky. Jiná situace by nastala, kdyby žadatel o dohodu se přihlásil hned po přečtení obžaloby. To ale v našem případě nebylo možné, protože příhodná legislativní úprava nabyla platnost až 1. října 2020. V našem případě, tedy v kauze Krajského soudu v Brně, v mých článcích označované jako „velká daňová kauza“nebo „kauza Zadeh“ zájem o dohodu jako první překvapivě projevil 1. prosince 2020 obžalovaný číslo jedna Shahram Zadeh (viz článek Zvrat v kauze Zadeh). Nikdo další z hlavních obžalovaných tehdy neprojevil zájem. Ve dnech 26. a 27.ledna 2021 soud vzal na vědomí sdělení státního zástupce, že vyjednávání se Shahramem Zadehem neproběhlo a věnoval se výslechům dalších zájemců, a to Vladimíra Maliny a Michala Šimáka (viz článek Dohoda o vině a trestu v praxi).  Dne 1. února 2021 završil projednávání žádosti Michala Šimáka otázkami a vyjádřeními státního zástupce, obhájců a obžalovaných a také předseda senátu dal znova průchod své zvídavosti. Jak se dalo očekávat, účastníci na straně obhajoby se ze všech sil snažili zvrátit ta Šimákova tvrzení, jež je ohrožovala. Přestože se neuskutečnilo vyjednávání mezi státním zástupcem a Shahramem Zadehem, předseda senátu mu nabídl prostor pro vystoupení. Pan obžalovaný sice projevil zájem, ale s výhradou, že nebude odpovídat na otázky. Vystoupení se proto neuskutečnilo. Následující den pak proběhl výslech spolupracujícího obviněného Jiřího Eliáše, jehož postavení je velmi blízké postavení žadatelů o dohodu o vině a trestu. Předseda senátu mu poskytl obsáhlé poučení, zahrnující připomenutí zvláštností jeho postavení spolupracujícího obviněného. Vedl jej pak otázkami k objasnění jeho vztahů s dalšími účastníky žalovaných obchodů a jejich úlohy. Bohatě při tom využil podrobnou znalost jeho dřívějších výpovědí. Pan obžalovaný ochotně připustil, že věděl, že se dopouští trestné činnosti. Vyjádřil se i k příjmové stránce činnosti své i spolupracovníků. Tradičně mlčící senát a tentokrát ani státní zástupce neměli k jeho vystoupení otázky. Hned na první položenou otázku obhájce reagoval pan obžalovaný vyjádřením, že na své výpovědi trvá a odmítá odpovídat na otázky. Postoj změnil po napomenutí předsedou senátu. Následně čelil otázkám obžalovaného Petra Moštěka, který se zejména snažil zpochybnit jeho tvrzení o schůzkách s ním. Jiří Eliáš se občas pokusil uniknout z kleští jeho otázek odkazem na selhání paměti. Výrazem obličeje dával najevo nelibost nad tímto výslechem. Čelil pak dalším otázkám předsedy senátu.  Podobně se vedlo druhému z dvojice spolupracujících obviněných obžalovanému Vojtěchu Kudláčovi, který před soud předstoupil 9. února 2021.Popsal podrobně svou činnost včetně příjmů. Pozornost soudu i obžalovaných vzbudilo jeho vyprávění o schůzkách, na nichž mělo dojít k dohodám o zapojení obou spolupracujících obviněných do nezákonných obchodů. Zazněla jména účastníků obchodů, kteří jsou dosud v postavení svědků. Také zmínil řídící úlohu obžalovaného Petra Moštěka. Popsal i činnost obžalovaných Mazury a Šimáka a usvědčoval Jiřího Eliáše. Neznal Shahrama Zadeha, jen „od vidění“ obžalovaného Daniela Rudzana. Ve výpovědích obou spolupracujících obviněných zaznívala jména různých osob, dosud v postavení svědků. Na rozdíl od žadatelů o dohodu o vině a trestu se snažili usvědčit z trestné činnosti jednoho z významných obžalovaných, a to Petra Moštěka. Odvděčil se jim souhrnným vyjádřením k oběma jejich vystoupením, jímž jejich „usvědčující“ tvrzení odmítl výkladem, jenž na mne jako na laika působil dojmem matematické přesnosti. Pokud hodnotím přínos vystoupení žadatelů o dohodu o vině a trestu a spolupracujících obviněných k dokazování jako celek, spočívá dle mého laického názoru především ve zpochybnění postupu orgánů činných v trestním řízení v předsoudních fázích řízení. Činnost některých účastníků na obchodech, provázených krácením DPH, zůstala ve stínu honby za usvědčením obžalovaných číslo 1–5 za každou cenu. Zvlášť patrné to je na úloze „spolupracujícího svědka-spolupachatele“ Petra Pfeifera. Je to skvrna na práci policie a státního zastupitelství, o které jsem často psal v dobových článcích. Jako laik oceňuji vstřícnost předsedy senátu Aleše Novotného, který bez ohledu na organizační potíže umožnil žadatelům o dohodu o vině a trestu uplatnění jejich práv, ale domnívám se, že jejich vystoupení rozhodování soudu příliš neovlivní a váha souvisejících průtahů hodnotu jejich přínosu převažuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-05 20:42:18

Kdy napsal Martin Shabu z Lidových novin pravdu?

V článku Justiční fakenews z Lidových novin jsem znectil novináře Martina Shabu za způsob, jakým ve třech článcích z 10., 12. a 14. února referoval o zahájení trestního řízení proti podezřelým, kteří se pokoušeli z chráněnců spolku Chamurappi vylákat 20 milionů korun pod záminkou, že jim zařídí zprošťující rozsudek. Martin Shabu neřekl téměř nic o řízení, jež bylo oficiálním předmětem jeho zájmu, a ani nemohl, protože bylo v začátcích a policie na ně uvalila přísné informační embargo. Zato věnoval velkou pozornost poškozeným, nepravomocně odsouzeným manželům Novotným, o jejichž případu podal poměrně obsáhlou, leč neúplnou, a tím silně znevažující zprávu. Jeho zájem měl podle jeho tvrzení v článku z 12.února tímto směrem stočit předseda senátu Radomír Koudela, jehož rozsudek měl být cílem aktivit pachatelů. Proces, kolem kterého se zmíněné „fakenews“ točí, není jen tak ledasjaký. Nejde v něm jen o svobodu obžalovaných, ale také o obrovské peníze v řádu stamilionů korun. Obžalovaný a poškozený jsou v postavení věřitele a dlužníka. Půjde-li obžalovaný za mříže, vymáhání dluhu bude mít ztíženo a pan poškozený bude mít po starostech. Obžalovaní měli dlužníka přinutit s použitím násilí k podpisu pro něj nevýhodných listin, jimiž si svůj nárok pojistili. Vykonavateli násilí měli být jimi najatí „zakuklenci“. Za zlé nakládání s poškozeným dlužníkem byli Novotní již podruhé nepravomocně odsouzeni. Rozsudek z 29.března 2018 jsem zpochybnil nevlídným komentářem a měl jsem pravdu: odvolací soud s ním naložil nemilosrdně. Podle mého laického názoru rozsudek ze 17. prosince 2020 má ještě více slabin. Tomu Martin Shabu nevěnoval pozornost, ale zejména opomněl čtenáře seznámit se skutečností, že proces provází obrovský debakl policie a dozorového státního zástupce. Předvedli totiž před soud jako „zakuklence“ tři slovenské občany, kteří vůbec neodpovídali původnímu popisu panem poškozeným, a čtvrtého se ani nepokusili ztotožnit. Všichni tři předvedení měli alibi, jež se opíralo o různá svědectví a objektivní důkazy. Předseda senátu se přímo virtuózním výslechem svědků snažil alibi vyvrátit, ale již v prvním rozsudku jednoho z obžalovaných zprostil obžaloby a státní zástupce se neodvolal. Aniž by v „druhém kole“ došlo k podstatné změně důkazní situace, v rozsudku ze 17. prosince soud zprostil i oba zbývající „zakuklence“. Státní zástupce se opět neodvolal. Ve vztahu k „zakuklencům“ je tedy rozsudek pravomocný. Existují nyní pouze v hlavě pana poškozeného a jediným uceleným důkazem o vykonaném násilí jsou jeho tvrzení. Jejich rozpornost, lépe řečeno zjevnou nevěrohodnost, předseda senátu v písemném vyhotovení rozsudku umně zastřel. Podíl předsedy senátu na znevažování chráněnců spolku Chamurappi mě popudil. Proto jsem si na něj stěžoval. Stížnost prověřil a shledal nedůvodnou soudce Jiří Rezek, místopředseda soudu, pověřený řízením zlínské pobočky soudu. Pokud čtenáři sledovali seriál článků, jež jsem věnoval „hororovému příběhu od zlínského soudu“, možná jim zní jeho jméno povědomě: v článku ze 13. března 2018 jsem se zmínil o jeho nepřímém propojení s poškozeným Pavlem Buráněm, pro něhož řadu let pracovala jako vedoucí skladového hospodářství jeho manželka. Netvrdím, že je zde příčinná souvislost, ale krátce po uveřejnění článku změnila působiště. Z vyrozumění pana místopředsedy ze dne 11. března 2020 jsem se v podstatě dověděl, že má stížnost byla nesmyslná. Soudce Radomír Koudela se vyjádřil, že novináři neposkytl žádné informace o zahájeném trestním řízení a o rozsudku ve věci Novotných s ním vůbec nehovořil. Shodně se ale vyjádřil také Martin Shabu, který popřel, že by získal jakékoli informace od pana soudce a informace o rozsudku nad Novotnými čerpal z internetových stránek spolku Chamurappi. Tam je skutečně mohl získat, ovšem je otázka, proč vyselektoval jen část údajů, když rozsudek doprovází kritický komentář. Zejména je nesporný nesoulad mezi sdělením místopředsedy Jiřího Rezka a textem článku ze 12. února, v němž se doslova uvádí: „Na ruce mu nasadili kovová pouta a poté ho v jeho vlastním vozidle eskortovali,“ popsal začátek hrůzného příběhu Radomír Koudela, předseda senátu zlínské pobočky Krajského soudu v Brně.“ Soudím, že pan místopředseda se Martina Shabu nezeptal, odkud se uvedené tvrzení v jeho článku vzalo, když shodně s předsedou senátu uvádí, že o této věci s ním nehovořil. Jsem zvyklý věci prověřovat, proto jsem pana místopředsedu požádal, aby mi poskytl kopii vyjádření Martina Shabu. V žádném případě jsem v té souvislosti nežádal, aby změnil rozhodnutí o mé stížnosti. Nevyhověl mi, protože můj dopis vyhodnotil jako projev nespokojenosti se způsobem vyřízení stížnosti a příslušný stížnostní spis odeslal na ministerstvo spravedlnosti k přezkoumání jeho postupu. Pochybuji, že ministerští úředníci objasní rozpor mezi inkriminovaným výrokem v článku a obsahem přípisu místopředsedy Jiřího Rezka. Při obvyklém tempu jednání ministerstva stížnostní řízení zůstane zmrazeno možná až na několik měsíců. Mezitím v klidu vyprší procesní lhůta, ve které by mohl předseda Krajského soudu v Brně podat na soudce Radomíra Koudelu kárnou žalobu. O vysvětlení rozporů a vydání vyjádření, citovaného místopředsedou Jiřím Rezkem, jsem opakovaně žádal šéfredaktora Lidových novin i Martina Shabu. Odpovědí bylo mlčení. Otázka, kdy napsal Martin Shabu pravdu, zůstává tedy nezodpovězená. Pokud je informace z článku pravdivá, popisuje poklesek pana soudce. Je-li pravdivé vysvětlení Martina Shabu, došlo k hrubému provinění novináře a já bych se s radostí panu předsedovi senátu omluvil. K tomu ale potřebuji znát pravdu, zatímco dosud mám k dispozici pouze rozporné informace. Radomír Koudela by měl důvod podat trestní oznámení pro pomluvu, pokud by je za něj nepodalo vedení soudu. Z chování Martina Shabu, Jiřího Rezka a Radomíra Koudely mám ale dojem, že z nějakých důvodů plují na společné lodi a o objasnění pravdy vůbec nestojí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-02-06 06:00:00

Průvodce trhem aneb jak číst (mezi) řádky

Dneska si ani člověk nemusí dávat omamné THC, aby se mu zatočila hlava. Stačí se porozhlédnout po záplavě nejrůznějších značek a všemožných druhů produktů obsahujících CBD, CBG či CBN, a máme o závrať postaráno! Základní kritéria výběru jsou přitom jednoduchá: hlavně aby byl produkt bezpečný – a také účinný.  Konopné výrobky dnes zahrnují čím dál širší škálu nejen různých doplňků stravy a potravin, ale dokonce i koncentrátů k vaporizaci, o květech samotných nemluvě. Asi jen málokdo z nás by pochyboval o širokém léčebném potenciálu kanabinoidů i dalších látek obsažených v konopí, nicméně je pochopitelné, že zákon nás konzumenty chrání, když zapovídá výrobcům a prodejcům přisuzovat těmto výrobkům jakékoli léčivé vlastnosti. Prodejce sice může vyzdvihnout zdravotně prospěšné vlastnosti konopného oleje ze semen, nesmí si však pouštět pusu na špacír třeba u CBD.  Klamavá tvrzení Zdravotní tvrzení se ostatně nesmějí používat v reklamě ani u samotných léků – taky vám připadne vtipné, jak to farmaceutické společnosti zkušeně obcházejí? Sugerují zdravotní účinky oklikou, přes náznaky, snímky přírody či usmívajících se lidí a „nevinné“ všeobecné slogany. Je to hra, v níž vyhrává ten, kdo je pozornější. A informovanější.  Pakliže výrobce splňuje zásady správné výrobní praxe, dává nám tím garanci farmaceutické kvality. Cílem je zvolit si produkt, který obsahuje prokazatelně to, co uvádí na obalu – a nic jiného. Účinnost však není dána velkohubostí tvrzení na krabičce či popisu ... The post Průvodce trhem aneb jak číst (mezi) řádky appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-07-25 10:00:00

Do jaké míry Netanjahu ve svém projevu v americkém Kongresu lhal?

Byla tvrzení Benjamina Netanjahua v jeho projevu v americkém Kongresu pravdivá?Guardian ověřil fakta, která izraelský premiér uvedl v souvislosti s vpuštěním kamionů s pomocí do Gazy, ochranou civilistů a jednáním s Hamásem.Projev Benjamina Netanjahua v Kongresu byl plný bojovných výroků a také tvrzení o válce v Gaze, která trvá již téměř desátý měsíc.Izraelský útok na toto území byl vyvolán útoky Hamásu na jižní Izrael ze 7. října a dosud při něm zahynulo více než 39 000 lidí, přičemž se předpokládá, že další tisíce jsou pohřbeny pod troskami.Netanjahu opakovaně kritizoval mezinárodní trestní soud, jehož žalobci v květnu zažádali o zatykače na izraelského premiéra, jeho ministra obrany Yoava Gallanta a několik vysokých představitelů Hamásu a obvinili je z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.Zde jsou některá tvrzení, která izraelský premiér během svého projevu uvedl, ověřená na základě aktuálně dostupných informací.

Čas načtení: 2024-09-13 10:00:00

Izraelské obranné síly vyšetřují tvrzení, že Jewish Chronicle publikoval články založené na vymyšlených zpravodajských informacích

 Izraelská armáda zahájila vyšetřování tvrzení, že články mohly být podstrčeny jako součást dezinformační kampaněIzraelské obranné síly zahájily vyšetřování tvrzení izraelských médií, že londýnský list Jewish Chronicle publikoval články založené na „vymyšlených zpravodajských informacích“ týkajících se Hamásu, a to v souvislosti s tvrzením, že mohly být podstrčeny jako součást dezinformační kampaně.Mezi nejkontroverznější tvrzení, která Jewish Chronicle, nejstarší židovské noviny na světě, zveřejnily, patřila minulý týden domněnka, že vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvar se možná chystá uprchnout do Íránu s izraelskými rukojmími, což naznačil i izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Čas načtení: 2024-12-02 19:30:18

Tak jak to bude? iPhone 17 Pro má nakonec přeci jen mít titanový rám

Bude mít iPhone 17 Pro hliníkový rám, nebo zůstane u titanu? Známý leaker tvrdí, že změny se odehrávat nebudou Ačkoli své tvrzení ničím nepodložil, má na svém kontě nejednu přesnou předpověď Se spekulacemi ohledně chystaných iPhonů 17 se v poslední době roztrhl pytel. Jedním z překvapivých tvrzení posledních dní bylo to pocházející od serveru The Information, který tvrdil, že v příští generaci iPhonů se nedočkáme žádného titanu, ale že celá řada bude disponovat pouze hliníkem. Jakkoli se to mohlo zdát jako překvapivé tvrzení, The Information je znám pro své poměrně přesné predikce, tudíž nějakou váhu tato spekulace má. Nyní se ovšem zdá, že situace ohledně prémiových materiálů není tak jednoznačná. Přečtěte si celý článek Tak jak to bude? iPhone 17 Pro má nakonec přeci jen mít titanový rám

Čas načtení: 2024-12-15 09:00:00

Izrael oznámil, že uzavře své velvyslanectví v Irsku. Zdůvodnil to rozhodnutím Dublinu připojit se k petici u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, která Izrael obviňuje z genocidy

Rozhodnutí oznámil izraelský ministr zahraničí Gideon Sa'ar, který uvedl, že důvodem je „extrémní protiizraelská politika“ irské vlády, která se rozhodla připojit k petici Mezinárodního soudního dvora.Izrael však podobná opatření neuplatnil vůči dalším zemím, včetně Egypta, Španělska a Mexika, které se k petici rovněž připojily.„Je třeba poznamenat, že v minulosti byl izraelský velvyslanec v Dublinu odvolán po jednostranném rozhodnutí Irska uznat „palestinský stát“, uvedl Sa'ar a dodal, že tento krok „byl vyvolán oznámením Irska o jeho podpoře právní žaloby Jihoafrické republiky proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora (ICJ), která obvinila Izrael z ‚genocidy‘.“Sa'ar dodal: „Kroky a antisemitská rétorika, které Irsko proti Izraeli používá, mají kořeny v nelegitimizaci a démonizaci židovského státu spolu s dvojími standardy. Irsko ve vztazích s Izraelem překročilo všechny červené čáry.„Izrael bude investovat své zdroje do rozvoje bilaterálních vztahů se zeměmi po celém světě podle priorit, které zohledňují také postoje a jednání těchto států vůči Izraeli.“Irský premiér Simon Harris prohlásil, že toto rozhodnutí je hluboce politováníhodné: „Naprosto odmítám tvrzení, že Irsko je protiizraelské.“   Irský premiér „naprosto odmítá“ tvrzení Izraele, že jeho vláda je „protiizraelská“.„Je to hluboce politováníhodné rozhodnutí Netanjahuovy vlády. Naprosto odmítám tvrzení, že Irsko je protiizraelské. Irsko je pro mír, pro lidská práva a pro mezinárodní právo,“ uvedl irský premiér Simon Harris ve svém příspěvku na Twitteru.„Irsko si přeje řešení v podobě dvou států a to, aby Izrael a Palestina žily v míru a bezpečí. Irsko se bude vždy zasazovat o lidská práva a mezinárodní právo. Nic ho od toho neodvrátí.“Netanjahu schválil plán na rozšíření osad na Izraelem okupovaných GolanechIzraelská vláda v neděli schválila plán na rozšíření izraelských osad na Golanských výšinách, které okupuje, a uvedla, že tak jednala „s ohledem na válku a novou frontu v Sýrii“, a z touhy zdvojnásobit počet izraelských obyvatel na Golanech.„Posílení Golan je posílením státu Izrael a v této době je obzvláště důležité. Budeme se ho nadále držet, způsobíme jeho rozkvět a usadíme se na něm,“ uvedl Benjamin Netanjahu v prohlášení, o němž informovala agentura Reuters.

Čas načtení: 2025-01-23 09:00:00

Izraelský Knesset: Kdo zpochybní oficiální verzi události ze 7. října, bude odsouzen do vězení na pět let

Izraelský Kneset schválil návrh zákona, který kriminalizuje popírání izraelské verze událostí ze 7. října.Za porušení tohoto zákona hrozí 5 let vězení. Jaká je izraelská verze událostí? Že domobrana koncentračního tábora pod širým nebem, která neměla k dispozici nic než lehké zbraně, způsobila 7. října takovouto míru destrukce. Díky odvážnému zpravodajství nezávislých médií na Západě a některých izraelských novinářů víme, že Izrael realizoval Hannibalovu směrnici, kdy izraelské vrtulníkové letouny střílely raketami na vše, co se pohnulo, v rámci hromadného uplatňování směrnice, aby zabránily tomu, že Hamás vezme Izraelce jako rukojmí, které pak použije při vyjednávání o propuštění tisíců palestinských vězňů. Nyní již vyvrácená tvrzení o hromadném znásilňování dětí jsou také zakotvena v zákoně, což znamená, že zpochybnění těchto vyvrácených tvrzení nebo dokonce tvrzení, že byla vyvrácena, vás může v Izraeli dostat do vězení. Israel’s Knesset has approved a bill criminalising denial of Israel’s version of events of October 7th, those who break this law could face 5 years in prison. What is Israel’s version of events? That the militia of an open-air concentration camp with nothing but light arms,… pic.twitter.com/kgszWwtqkw— Afshin Rattansi (@afshinrattansi) January 21, 2025

Čas načtení: 2025-02-14 09:00:00

Nevěřte Putinovu tvrzení, že je připraven ukončit válku na Ukrajině, varuje Zelenskyj

Zelenskyj vyzývá k jednotnému postoji Ukrajiny, EU a USA k rozhovorůmUkrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj varoval světové lídry, aby „nevěřili Putinovu tvrzení o připravenosti ukončit válku“, po dramatickém vývoji v posledních 24 hodinách, který zahrnoval telefonát mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem ve snaze zahájit mírové rozhovory.Zelenskyj to uvedl v aktuálním komentáři na sociálních sítích po telefonátu s polským premiérem Donaldem Tuskem.Uvedl, že dvojice hovořila o „podmínkách potřebných pro trvalý a skutečný mír na Ukrajině“ a „shodli se, že žádná jednání s Putinem nemohou začít bez jednotného postoje Ukrajiny, Evropy a USA“.V dosud nejsilnější větě, která prozrazuje jeho skepsi vůči rozhovorům, však uvedl, že „varoval světové lídry před důvěrou v Putinova tvrzení o připravenosti ukončit válku“.Zde jsou jeho komentáře v plném znění:    Mluvil jsem s polským premiérem @donaldtusk. Diskutovali jsme o podmínkách potřebných pro trvalý a skutečný mír na Ukrajině a shodli jsme se, že žádná jednání s Putinem nemohou začít bez jednotného postoje Ukrajiny, Evropy a USA.    Informoval jsem premiéra o svém rozhovoru s prezidentem Trumpem a diskutovali jsme o klíčových sděleních a o potřebě koordinovat postoje všech Evropanů, aby bylo dosaženo úspěšných výsledků pro celou Evropu.    Zdůraznil jsem, že Ukrajina musí vyjednávat z pozice síly, se silnými a spolehlivými bezpečnostními zárukami, a že členství v NATO by bylo pro partnery nejvýhodnější. Další klíčovou zárukou jsou seriózní investice do ukrajinského obranného průmyslu.    Varoval jsem také světové lídry před důvěrou v Putinova tvrzení o připravenosti ukončit válku.

Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42

Ministr a panská svévole

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

Čas načtení: 2021-11-27 13:52:15

Nerovnoprávné postavení obětí justičních nešvarů ve sporu se státem

Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru. Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, ba nejlépe vůbec. To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely. Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a soudce Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným. Trestní stíhání Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu roce 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným, zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později. Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16. února 2016. Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“ a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala. To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen, a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé nad Sázavou., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby. Pro Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Schneidrová žila v hrůze dále, protože Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.  Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu díky fušerství a podjatosti Pinky, Mezlíka a Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit. Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly. Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení. Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31.prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech. Mezlíkův hysterický výrok ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého). Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností nelze než se divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.

Čas načtení: 2021-04-05 17:50:50

Neprůstřelné orgány, bezbranní občané

Občas je slyšet nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně. Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená.  Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun. Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují. Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů. Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká. Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem. Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové a snaží se učinit spravedlnosti zadost. Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů.   Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí. Netýká se to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako například některých civilních útvarů ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-01 22:16:35

Vykopnutí směrem nahoru

Když jsem se dočetl v několika článcích, například na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.  Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“. Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun, s. r. o., a Zdenek-Sun, s. r. o., dcer společnosti Ferromet, a. s., podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly osm let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku. V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky. S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl jednatele investujících společností Saša-Sun a Zdenek-Sun, že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení, převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren pořízené družicí NASA 26. prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“. Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. Netuším, zda tento zlovolný výklad podpisu protokolů je projevem jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu. Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Například zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody. Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na vzetí do vazby. Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu 2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: Ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře šéfa TV Barrandov Jaroslava Soukupa nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11. prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění. Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin. V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání. Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v roce 2013 až do konečného zproštění v roce 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v roce 2012 a skončilo letos. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit. V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření, které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny roku 2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE, a. s., jenž to zastavil. Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů Policie ČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém. Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce Nejvyššího státního zaatupitelství až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí. Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna. Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let v nejistém postavení obviněného předsedu vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“). {loadmodule mod_tags_similar,Související}